Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola šestá

1715. — Vévodu z Orléans zaskočí smrt krále. — Pohřební obřady omezeny na nejprostší. — Žádné generální stavy. — Svoboda poskytnutá pairům ohledně uzurpací parlamentu, pak změněná v protesty a sliby rozhodnutí. — Zasedání parlamentu o regentství. — Vévoda z La Rochefoucauld přijat do parlamentu. — Proradnost a léčka prvního prezidenta, které se vévoda z La Rochefoucauld ušlechtile vyhne. — Vévoda du Maine přichází na zasedání. — Protest pairů proti uzurpacím parlamentu vůči nim a výzva vévodovi z Orléans ohledně jeho slibu rozhodnout o nich, jakmile budou upraveny záležitosti vlády, s čímž na plném zasedání souhlasí. — Deputace parlamentu jde pro králův testament a kodicil. — Stairs v jedné lóži; vévoda z Guiche, dobře zaplacený, v jiné. — Pluk gardy u přístupů. — Dreux, rada velké komory, nahlas předčítá testament a abbé Menguy, duchovní rada velké komory, kodicil. — Řeč vévody z Orléans. — Králův testament zrušen, pokud jde o správu státu. — Prudký veřejný, pak soukromý spor mezi vévodou z Orléans a vévodou du Maine o králův kodicil. — Na radu vévody z La Force převádím spor do čtvrté vyšetřovací komory. — Pak ho tam nechám přerušit, zasedání zvednout a odložit na odpoledne. — Paní Vévodkyně, z nenávisti k levobočkům nedávno a tajně ve shodě s vévodou z Orléans, který na zasedání prohlásí pana Vévodu hlavou regentské rady. — Regent vrací parlamentu právo remonstrací, slibuje mu, že s ním promluví o formě vlády, a za velkého potlesku zasedání zvedá. — Opatření v Palais-Royal, kam jdu na oběd. — Krátká radost maršála z Villeroy atd. — Odpolední zasedání. — Řeč vévody z Orléans. — Vévoda du Maine se sotva odváží odpovědět. — Kodicil zcela zrušen. — Regent obdařen veškerou mocí. — Chování levobočků. — Aklamace. — Proslov regenta, který navrhuje šest rad a opírá se přitom o vévodu z Bourgogne, a proč. — Potlesk. — Konec zasedání. — Regent se vrací do Versailles, kde ho Madame hned po příjezdu žádá jako o jedinou milost o úplné vyloučení abbé Duboise ze všeho a veřejně od něho dostane slib.

Smrt krále1 zaskočila lenost vévody z Orléans, jako by se nedala předvídat; zůstal tam, kde jsme viděli, že jsem ho zanechal. V žádném z rozhodnutí, která měl mít učiněna, ať o záležitostech, nebo o různých volbách osob, nepokročil ani o krok; a byl zavalen rozkazy, jež bylo třeba vydat, a věcmi, jež bylo třeba upravit, jednou drobnější či prostřednější než druhou, ale všemi tak prozatímními a tak naléhavými, že se mu stalo, co jsem mu na jeho první dny předpověděl: že nebude mít čas pomyslet na nic důležitého.

Dva dny předtím mě paní Sforzová dala požádat, abych se u ní jednou ráno zastavil. Byla znepokojena — a vévodkyně z Orléans ještě víc — rozhodnutími vévody z Orléans a jeho volbou osob. Ani jedna, ani druhá nemohla uvěřit, že by v duchu zůstal nečinný. Ujistil jsem paní Sforzovou, že se o tom přesvědčí až příliš brzy, a ona i vévodkyně z Orléans se o tom skutečně plně přesvědčily o čtyři dny později.

O smrti krále jsem se dozvěděl, když jsem se probudil. Šel jsem hned vzdát úctu novému panovníkovi. První nával už tam prošel; byl jsem tam skoro sám. Odtud jsem šel k vévodovi z Orléans, kterého jsem zastihl zavřeného, a celý jeho byt byl tak plný, že by tam na zem nepropadl ani špendlík. Vzal jsem ho stranou do jeho kabinetu, abych naposledy zkusil prosadit svolání Generálních stavů, což bylo zcela marné, a abych mu připomněl slovo, které dal mně a se mnou deseti či dvanácti pairům, že nám dovolí zůstat pokryti, až se bude žádat o naše hlasy, a také ostatní nepřístojnosti při zasedáních parlamentu, v čemž se mnou souhlasil. Připomněl jsem mu také, co jsem mu navrhl o celém pohřebním obřadu a co schválil: totiž ušetřit výdaje, zdlouhavost a spory, které by tak dlouhý obřad vyvolal, a postupovat — ačkoli král o tom nic nenařídil — tak, jak se postupovalo u Ludvíka XIII., který všechno zakázal a omezil na to nejprostší. Vévoda z Orléans se tím skutečně řídil a nenašel se nikdo, komu by na zesnulém králi záleželo natolik, aby si stěžoval na tak naprosté omezení, které on sám nenařídil.

Odtud jsem vystoupil nahoru k vévodovi z La Trémoille, kde jsme se měli sejít hned po smrti krále a kde už byli téměř všichni vévodové, kteří pobývali ve Versailles, ve velmi hojném počtu. Pan z La Trémoille byl nejstarší ze všech, kdo měli v zámku byt. Pan z Remeše2, první z oněch deseti či dvanácti, kteří spolu byli u vévody z Orléans kvůli čepici, podal zprávu o svolení, které nám dal, a já po něm o jeho obnovení, které jsem si právě v tu chvíli vymohl. Jednota i usnesení byly pevně potvrzeny, stejně jako naprosté odloučení od prvního prezidenta, s nímž jsme už byli na noze bez jakýchkoli ohledů; načež jsme se rozešli.

Brzy nato jsem vévodu z Orléans viděl znovu; v době oběda byl lidmi obléhán o něco méně a přiznal se mi, že nesestavil žádný seznam, neučinil žádnou volbu kromě těch, o nichž jsem mluvil, a v ničem se nerozhodl. Nebyla vhodná chvíle hubovat ani vyčítat. Spokojil jsem se s tím, že jsem pokrčil rameny a nabádal ho, aby se aspoň měl na pozoru před přímluvami a před ministry. Znovu jsem se ujistil, že Pontchartrain i Desmarets budou úplně vypuzeni, jakmile budou rady utvořeny a vyhlášeny a jakmile začne nová vláda. Potom jsem ho přivedl na závěť a na kodicil a zeptal se ho, jak se v té věci hodlá zachovat v parlamentu, kam jsme měli jít nazítří a kde se obě tyto listiny měly předčítat.

Byl to člověk na světě nejpevnější ve svém kabinetu mezi čtyřma očima a nejméně pevný jinde. Sliboval mi divy; vyložil jsem mu, jak je to důležité a oč všechno pro něho jde. Byl jsem u něho skoro dvě hodiny. Na chvíli jsem se zastavil u vévodkyně z Orléans, která ležela za závěsy lůžka s množstvím žen v mlčení, a šel jsem domů na oběd s lidmi, kteří na mě čekali, abych pak odjel do Paříže. Bylo už velmi pozdě, po obědě jsme měli co probírat, a já se chystal k odjezdu, když si mě vévoda z Orléans dal zavolat i s několika vévody, kteří byli u mě a které tedy nebylo třeba hledat jinde. Šli jsme tedy k němu. Byl ve svém mezipatře s vévodou ze Sully, s panem z Met3 a s několika dalšími vévody, které si dal zavolat, neboť poslal pro všechny, které by ještě zastihli neodjeté. Bylo osm hodin večer.

Tam k nám vévoda z Orléans pronesl pěkně pozlacenou řeč, aby nás přesvědčil, abychom zítra nic neměnili, jak nám to sám dovolil; poukazoval na zmatek, který by to mohlo vnést do nejdůležitějších státních záležitostí, jež se tam měly upravit, jako je regentství a správa království, a na nepřístojnost, jež by padla na nás, kdybychom je kvůli svým zvláštním zájmům zastavili, nebo aspoň zdrželi.

Několik z přítomných bylo velmi udiveno tak náhlou změnou od konce dopoledne. D’Antin, pan z Met a několik dalších trvali na tom, do jaké situace nás uvrhl podivný obrat, který se podařilo dát záležitosti, do níž nás přiměli pustit se proti naší vůli; to vše bylo připomenuto několika slovy. Pan ze Sully, Charost, já a několik dalších — a nade všechny pan z Remeše, jemuž bylo svolení dáno, a my, kteří jsme je jeho jménem vyřídili všem, já zcela nedávno, když jsem je ráno téhož dne zopakoval početnému shromáždění u vévody z La Trémoille — jsme se ptali, jaký účinek může od takové proměny očekávat a jaký ohled, o němž se nejvyšší důstojnost království, tak raněná, a osoby, které jí byly obdařeny, aspoň z větší části domnívaly, že si ho od něho zaslouží. Jeho rozpaky byly krajní, ale nepovolil. Všichni jsme se po sobě podívali a říkali jsme si navzájem, že to, co se od nás žádá, je po tom, co se stalo, nemožné.

Vévoda z Orléans se zdál velmi zkroušen, několikrát přiznal, že ta čepice je neudržitelná uzurpace a že ostatní, na které si stěžujeme, nejsou o nic menší; ale že je třeba to napravit v pravý čas a na pravém místě a nerušit tak důležité zasedání soukromou při; že čím je spravedlivější, tím víc nám bude zavázán, když ji odložíme, tím víc si zasloužíme o stát a tím víc nás bude veřejnost schvalovat, že dáváme přednost obecným záležitostem před svými. „Ale, pane,“ řekl jsem mu, „až budou veřejné záležitosti upraveny, vysmějete se nám i našim záležitostem; a nevyužijeme-li takové příležitosti, jako je tato, budete nás odkládat bez konce a my Vám své zájmy obětujeme nadarmo.“ Vévoda z Orléans nám sliboval divy a zavázal se nám svým slovem, výslovným, formálním a slavnostním, že všechny naše spory o uzurpace parlamentu — čepici, rady na lavici4 atd. — rozhodne v náš prospěch, jakmile se veřejné záležitosti uvolní. Prosil jsem ho, aby si dal na ten závazek pozor, aby sliboval jen to, co hodlá dodržet, a aby se nevystavoval stížnostem a výzvám, které — tím si může být jist — bychom mu nešetřili, kdybychom zpozorovali, že se snaží svému slovu vyhnout. Znovu nám je dal velmi slavnostně a žádal od nás naše slovo, že zítra v parlamentu nic nového nezavedeme.

Ti pánové byli stejně slabí jako nespokojení. Bručeli, aniž se odvážili jasně promluvit. Cítili, jak závažné je propásnout příležitost; ale zvyklí na otroctví se ani jeden neodvážil cuknout udidlem proti princi, který zastupoval zesnulého krále, jehož stín je ještě naplňoval hrůzou. Toto tlumené mumlání trvalo nějakou dobu.

Protože jsem ztratil naději, že z toho vzejde nějaké rozhodnutí, ujal jsem se znovu slova. Řekl jsem vévodovi z Orléans, že bude velmi nesnadné zadržet zítra všechny pairy, kteří byli dnes ráno u vévody z La Trémoille, a ty, které po příjezdu do Paříže uvědomí; že navíc nevidím, jak je přesvědčit o slovu, které nám dává, že rozhodne v náš prospěch o čepici a o ostatních uzurpacích, na něž si máme tolik co stěžovat, ledaže by uznal za vhodné, aby jeden z nás při vstupu do zasedání zítra před jakoukoli jinou záležitostí vyhlásil usnesení, které jsme přijali; a zároveň že z úcty k tomu, co nám právě dal najevo, že si od nás přeje, a abychom kvůli svému zvláštnímu zájmu nezdržovali veřejné záležitosti, souhlasíme s tím, že necháme věci tak, jak jsou, dokud nebudou veřejné záležitosti upraveny; že však protestujeme proti uzurpacím, jmenovitě proti čepici, proti radovi na koncích lavic atd.; že bychom je ovšem déle nestrpěli nebýt výslovného, určitého, jasného a slavnostního slova, které nám dal, že je rozhodne a že nám ve všech těchto uzurpacích zjedná plné spravedlnosti, jakmile budou veřejné záležitosti upraveny; a zároveň aby se ten, kdo bude protest přednášet, obrátil k němu a vyzval ho, aby potvrdil pravdivost toho, co bylo řečeno, a stvrdil ji tím, že totéž slovo dá znovu na plném zasedání.

Vévoda z Orléans si tehdy začal oddechovat a nedělal žádné potíže ani s protestem, ani s opakováním svého slova. Dodal, že mě pověřuje, abych protest přednesl, a abych podal co nejpevnější ujištění o rychlém, jasném a příznivém rozhodnutí, jakmile budou veřejné záležitosti upraveny a regentství nabude pro vládu ve státě ustálené a trvalé podoby.

Pan z Remeše a někteří další měli velkou chuť zaútočit na levobočky hned na tomto prvním zasedání; s námahou jsem je zadržel úvahou, že nelze podnikat příliš mnoho věcí najednou a že se nejprve musíme vymanit z uzurpací parlamentu proti nám; jakmile však viděli odklad, který vévoda z Orléans vyžadoval, chtěli se k levobočkům vrátit. Vévoda z Orléans namítl, že především je nutné zabránit tomu, aby si přisvojili moc, pod níž by všechno podlehlo a s níž — kdyby prošla taková, jakou jim podle vší pravděpodobnosti dávala králova závěť a jeho kodicil — by jim nikdo, počínaje jím samým, nemohl v ničem odporovat, tím méně jim upírat to, čeho už byli v držení; v tomto ohledu bylo třeba vyčkat jiných časů a jiných příležitostí. Tato úvaha byla pravdivá; podpořil jsem ji tím spíš, že právě její pravdivost, která mě zasáhla, mi usnadnila zavázat se, jak jsme viděli, vévodkyni z Orléans, že se na těchto prvních zasedáních nic proti levobočkům nepodnikne. Všichni přítomní se tomu podvolili, ale využili toho, aby naléhali na uzurpace parlamentu.

Vévoda z Orléans v tom nenechal nic na přání závazky, které znovu přijal v důsledku toho, co bylo právě řečeno, a znovu mě pověřil, abych protest přednesl. Bránil jsem se tím, že důstojněji by jej přednesl pan z Remeše, který mi jej však spolu s ostatními jednohlasně svěřil. Vzpíral jsem se, a když jsem požádal o chvíli ticha, řekl jsem, že mám tři důvody, proč se omluvit: první, že se sluší, aby jej přednesl nejstarší, jímž je pan z Remeše, když je přítomen; druhý, že dohodne-li se, aby jej přednesl někdo jiný, může to být jedině pan d’Antin nebo některý z těch, jejichž rukama aféra s čepicí hlavně prošla; třetí, že znalost sebe sama mě vede k obavě, že bych jej přednesl příliš důrazně, zvlášť pokud jde o výzvu vévodovi z Orléans.

Všem třem se vysmáli. Pan z Remeše prohlásil, že protest přednášet nebude; že je třeba ho nechat mně, protože já se toho zhostím lépe než kdokoli jiný, jak se vždycky říká, když se chce člověk něčeho zbavit. D’Antin tvrdil, že to, že se zabýval podrobnostmi aféry s čepicí, ho nijak nečiní způsobilejším k přednesení protestu; vévoda z Orléans prohlásil, že jedná v tak dobré víře, že bude souhlasit s jakoukoli podobou výzvy, která mu bude adresována. Zmatený hluk začal znovu; několik mi jich šeptalo do ucha, že protest i výzva budou mít v mých ústech docela jinou váhu, protože nikomu není neznámo, v jakém vztahu jsem k vévodovi z Orléans; zkrátka nikdo se toho nechtěl ujmout. Vévoda z Orléans na mě začal naléhat ještě víc, abych to udělal; nebylo možné se toho zbavit.

Když bylo všechno takto upraveno a dohodnuto, k velké lítosti nás všech, bylo třeba vymyslet, jak v tak krátké lhůtě uvědomit nepřítomné o tak závažné změně, o níž museli být zpraveni dřív, než nazítří ráno vstoupí do parlamentu. Dohodli jsme se, že každý z nás pošle k těm, kdo bydlí nejblíže jeho domu, a ještě téhož večera je požádá, aby se nazítří v pět hodin ráno dostavili k arcibiskupovi z Remeše v parlamentním oděvu kvůli velmi důležité a velmi naléhavé věci. Bylo deset hodin večer, když jsme přijeli do Paříže, a každý z nás hned vůči ostatním vykonal, co bylo dohodnuto.

Téměř všichni se sešli mezi pátou a šestou ráno u arcibiskupa z Remeše na konci Královského mostu, za palácem Mailly. Podal zprávu o tom, co se předchozího večera stalo u vévody z Orléans. Reptání bylo velké, ale pomoci nebylo, bylo nutno se tomu podřídit.

Ještě jednou jsem se pokusil přenést protest na někoho jiného. Bylo to úplně marné; souhlas byl jednomyslný. Namítli mi, co bylo dohodnuto předchozího večera: že na tom nelze nic měnit bez svolení vévody z Orléans, který chtěl jako první, a od té doby na tom stále trval, abych to byl já; že není čas za ním jet ani důvod žádat, aby to změnil; a skončilo to tím, že mě nabádali, abych se toho zhostil s odvahou a ve výzvě nešetřil vévodu z Orléans, který sám nás šetřil tak málo, a tak brzy, tak náhlou změnou, kterou bylo možno nazvat porušením slova.

Tyto poslední řeči mi daly pocítit, že je nutné pokusit se mysli uklidnit. Vylíčil jsem svízelné postavení vévody z Orléans mezi parlamentem, který měl v úschově závěť a kodicil krále, a levobočky, o nichž nikdo nepochyboval, že byly sepsány pro jejich velikost a moc; že pro něho, pro stát i pro nás samé jde o všechno, aby levobočci nezískali to, co jim král velmi pravděpodobně přiřkl; že svolení, které nám vévoda z Orléans dal a zopakoval, bylo projevem jeho spravedlivosti, jeho dobré vůle k nám a jeho přesvědčení o našich důvodech; že to, co se stalo večer, bylo plodem jeho úvah; že mu nemůžeme vyčítat, že nechtěl kvůli nám riskovat, aby se proti němu spojil parlament s levobočky v kritické chvíli, kdy se rozhoduje o moci regenta, ani riskovat rozruch a přerušení tak závažných a naléhavých záležitostí, při němž by on mohl jen ztratit a my ještě víc, neboť veřejnost, naladěná vůči nám tak, jak byla, by nám všechno přičítala, protože jsme chtěli smíchat své soukromé spory s úpravou vlády; že jsou časy a okolnosti, kdy je nutno se přizpůsobit; a že nic nemůže být pro nás škodlivější, než strpět sebemenší moc ve státě u levobočků, o nichž nemůžeme nevědět, že jsou nejzainteresovanějšími nepřáteli naší důstojnosti a největšími nepřáteli většiny z nás osobně; že konečně vévoda z Orléans, jakmile bude jednou uveden do vší moci, která náleží jeho původu a jeho regentství, nebude moci nebýt nám vděčný za ohled, který mu byl k jejímu dosažení tak nezbytný, ani přestat smýšlet, jak vždycky smýšlel, o uzurpacích parlamentu vůči nám, ani nedodržet slovo tak slavnostně dané, jak to hned učiní na plném zasedání parlamentu, že nás rozsoudí a zjedná nám spravedlnost, jakmile zařídí veřejné záležitosti.

Zdálo se mi, že tato krátká řeč mysli uklidnila. Bylo po sedmé hodině ráno a všichni jsme spolu jeli rovnou do parlamentu se všemi svými kočáry a se svým doprovodem za sebou.

Zastihli jsme parlament v plném zasedání s panem z La Rochefoucauld, s panem z Harcourtu a jen se dvěma nebo třemi dalšími, kteří vzkázali panu z Remeše, že se podřídí tomu, co se mezi námi u něho dohodne, ale že tam nemohou přijít, protože musí být přítomni při přijetí pana z La Rochefoucauld. Tento vévoda, který ještě nedokázal strávit mou přednost, své přijetí stále odkládal. Nechtěl se však připravit o účast na všem, co se mělo po smrti krále v parlamentu odehrát, a dal se přijmout téhož rána dřív, než kdokoli přijel. Skoro hned, jak jsem vstoupil do zasedání, jsem se dozvěděl, že první prezident měl tu drzost mu navrhnout, a to ještě na plném zasedání parlamentu, ještě téhož rána, aby protestoval proti rozsudku, který zesnulý král vynesl mezi ním a mnou5, a aby se odvolal k parlamentu, s ujištěním, že tam mu rádi zjednají spravedlnost; a že mu vévoda z La Rochefoucauld velmi důstojně odpověděl, že rozsudek krále pokládá za spravedlivý, že ho nikdy ani nenapadne se odvolávat a že o záležitosti skončené a uzavřené už nemůže být řeči; načež první prezident zůstal zahanben. Tento počestný muž se jen snažil vnést mezi nás svár. Pan z La Rochefoucauld vycítil past a jaký krok by to byl odvolat se od krále k parlamentu, a moudře se vystříhal do ní padnout. Skutečně, jakmile jsem se objevil, sklonil se, aby mi nad sebou uvolnil místo, kam jsem se hned posadil, a mluvil jsem s ním o tom, co se stalo předchozího večera u vévody z Orléans a ráno u pana z Remeše, což, jak jsem viděl, mu bylo velmi málo po chuti. Vzal jsem to s ním jen zlehka, protože jsme od rozsudku o přednosti už nebyli na té noze jako kdysi, a protože se, nevím proč, stranil vévody z Orléans.

Když jsem se dozvěděl, co se právě mezi ním a prvním prezidentem stalo, pokud jde o mne, měl jsem chuť mu za to projevit zdvořilost; ale zdržel jsem se, abych nechal zestárnout zášť a zvyk na mou přednost a nic neriskoval s nadutým, ještě rozdrážděným a nepříliš duchaplným člověkem, který by snad tuto poklonu nepřijal příliš dobře.

Necelou osminu hodiny poté, co jsme zasedli, přišli levobočci. Pan du Maine pukal radostí. Výraz je podivný, ale jinak jeho držení vystihnout nelze. Rozesmátý a spokojený výraz plul navrchu nad výrazem troufalosti a sebedůvěry, které přesto prosvítaly, i nad zdvořilostí, jež jako by s nimi zápasila. Zdravil napravo i nalevo a každého probodával pohledem. Když vstoupil několik kroků do parketu, měl jeho pozdrav prezidentům ráz jásotu, který se citelně zrcadlil v pozdravu prvního prezidenta. Vůči pairům byla vážnost — není přehnané říci uctivost —, pomalost a hloubka jeho úklony k nim na všechny tři strany výmluvná. Hlavu měl skloněnou, i když se narovnával: tak silně tíží zločiny i ve dnech, kdy se už o triumfu nepochybuje. Pečlivě jsem ho všude sledoval pohledem a postřehl jsem, že na všech třech stranách stejně mu byla úklona oplacena strnule a krátce. Pokud jde o jeho bratra, nebylo na něm znát nic než jeho obvyklý chlad.

Sotva jsme se znovu posadili, přišel pan Vévoda a okamžik nato vévoda z Orléans. Nechal jsem utichnout hluk, který provázel jeho příchod, a jakmile jsem viděl, že se první prezident chystá promluvit a smeká, dal jsem znamení rukou, smekl jsem a hned se zase pokryl a řekl jsem, že jsem pověřen pány pairy prohlásit před shromážděným sborem, že jedině s ohledem na důležité a naléhavé veřejné záležitosti, o jejichž úpravu nyní jde, jsou pairové ochotni ještě snášet víc než nepřístojnou uzurpaci čepice a ostatní uzurpace, na něž si mají stěžovat, a tímto veřejným svědectvím ukázat spravedlivou přednost, kterou dávají státním záležitostem před svými vlastními, nejosobnějšími, nejdražšími a nejspravedlivějšími, jež nechtějí zdržet ani o okamžik; ale že zároveň jménem pairů protestuji proti těmto uzurpacím a proti jejich trvání co nejvýslovněji, nejformálněji a nejslavnostněji, uprostřed a tváří v tvář nejvznešenějšímu shromáždění, a zmocněn souhlasem a přítomností všech pairů; a že dále prohlašuji, že je tomu tak jedině s ohledem na výslovné a slavnostní slovo, které nám zde přítomný vévoda z Orléans dal včera večer ve svém bytě ve Versailles, že tyto uzurpace jasně rozhodne a rozsoudí, jakmile budou veřejné záležitosti vlády upraveny; a že uznal za vhodné, abych to zde jasně vyslovil, jak činím, a (smekl jsem a hned se zase pokryl) abych měl tu čest vyzvat jeho samého, aby zde prohlásil, že takové je slovo, které nám dal a na které jedině spoléháme, a že se v důsledku toho nyní omezujeme na to, co jsem právě řekl a prohlásil s jeho výslovným a formálním souhlasem a svolením, v přítomnosti patnácti nebo šestnácti zde přítomných pairů, které si včera večer dal zavolat k sobě6.

Hluboké ticho, s nímž jsem byl vyslechnut, svědčilo o překvapení celého shromáždění. Vévoda z Orléans smekl, potvrzuje, co jsem právě řekl, dost tiše a s rozpačitým výrazem, a znovu se pokryl.

Hned nato jsem se podíval na pana du Maine, který se mi zdál spokojený, že z toho vyvázl tak lacino, a o němž mi sousedé řekli, že na začátku mé řeči vypadal velmi znepokojeně.

Po mém protestu následovalo velmi krátké ticho, načež jsem viděl, jak první prezident řekl dost tiše několik slov vévodovi z Orléans a pak nahlas určil deputaci parlamentu, aby došla pro závěť krále a jeho kodicil, který byl uložen na témž místě. Ticho trvalo i během tohoto velkého a krátkého čekání; každý se díval na ostatní, aniž se pohnul. Všichni jsme seděli na dolních sedadlech, dveře se pokládaly za zavřené, ale velká komora byla plná zvědavců z urozených kruhů i ze všech stavů a početného doprovodu těch, kdo zasedali. Vévoda z Orléans byl tak povolný, že se nechal zlákat vidinou anglické pomoci pro případ potřeby, a proto dal posadit mylorda Stairse do jedné z lóží7. Bylo to dílo vévody z Noailles, Canillaca8 a abbé Duboise.

Byla tu i jiná, bližší pomoc. Pluk gardy potichu obsadil všechny přístupy a všichni důstojníci spolu s rozptýlenými vybranými vojáky vnitřek paláce. Vévoda z Guiche, který svůj úřad postoupil synovi9, byl v dolní lóži u krbu. Vyjednal si to s vévodou z Orléans a dostal od něho šest set tisíc livrů za tuto službu, kterou mu dokázal náležitě zdůraznit. Za králova života se vydával za člověka oddaného levobočkům. Ti s ním počítali a, jak vidíme, brzy se přepočítali. Opatření bylo k užitku jen vévodovi z Guiche; všechno, pravda, proběhlo dost nevlídně, ale bez sebemenšího zdání, že by byl nějak porušen dokonalý klid.

Deputace se vrátila brzy. Odevzdala závěť a kodicil do rukou prvního prezidenta, který je ukázal vévodovi z Orléans, aniž je pustil z ruky, a pak je dal přes prezidenty parlamentu podat z ruky do ruky Dreuxovi, radovi parlamentu, otci velmistra ceremonií, s tím, že dobře čte a silným hlasem, který bude všemi dobře slyšet z místa, kde seděl na horních sedadlech za prezidenty u lóže od bufetu. Lze si představit, v jakém tichu byl poslouchán a jak se oči i uši upíraly k tomuto předčítači. Přes všechnu svou radost projevil vévoda du Maine stísněnou duši; ocitl se ve chvíli těžkého zákroku, který bylo třeba vydržet. Vévoda z Orléans dával najevo jen klidnou pozornost.

Nebudu se zdržovat u těchto dvou listin, v nichž jde jen o velikost a moc levobočků, paní z Maintenon a Saint-Cyru10, o volbu osob pro výchovu krále a o regentskou radu sestavenou co nejhůř pro vévodu z Orléans, a o to, aby byl vydán, zcela zbaven jakékoli moci, do neomezené moci vévody du Maine.

Pozoroval jsem zachmuřenost a jakési rozhořčení, které se s postupem čtení zračily na všech tvářích a které se proměnily v jakési němé kvašení při čtení kodicilu, jež přednesl abbé Menguy, další rada velké komory, ale duchovní, a ze stejného místa jako Dreux, aby byl lépe slyšet. Vévoda du Maine to vycítil a zbledl, neboť se soustředil jen na to, aby přelétal pohledem všechny tváře, a mé oči ho bedlivě sledovaly, zatímco jsem poslouchal a čas od času se díval, jak se tváří vévoda z Orléans.

Když bylo čtení skončeno, tento princ se ujal slova, přelétl očima celé zasedání, smekl, znovu se pokryl a pronesl slovo chvály zesnulého krále a lítosti nad ním. Potom zvýšil hlas a prohlásil, že může jen schválit vše, co se týká výchovy krále, pokud jde o osoby, a co se v ustanoveních, která jsme právě slyšeli, nachází o tak krásném a tak užitečném zařízení, jako je Saint-Cyr; že pokud jde o ta, která se týkají vlády ve státě, promluví zvlášť o tom, co o tom obsahuje závěť a co kodicil; že je mu nesnadné uvést je v soulad s tím, co mu král řekl v posledních dnech svého života, a s ujištěními, která mu veřejně dal, že v jeho ustanoveních nenajde nic, s čím by nemohl být spokojen, a v důsledku čehož král sám od té doby se všemi rozkazy, které bylo třeba vydat, stále odkazoval na něho a posílal k němu své ministry, aby je od něho ve státních záležitostech přijímali; že král zřejmě nepochopil dosah toho, co ho přiměli učinit — při tom se podíval směrem k vévodovi du Maine —, protože regentská rada je závětí vybrána a její moc tak upevněna, že jemu samému už žádná nezůstává; že tato újma způsobená právu jeho původu, jeho oddanosti k osobě krále, jeho lásce a jeho věrnosti ke státu je toho druhu, že ji nemůže strpět, má-li si zachovat čest; a že od úcty všech zde přítomných očekává dost na to, aby byl přesvědčen, že jeho regentství bude vyhlášeno takové, jaké má být, totiž úplné a nezávislé, a volba regentské rady, jíž neupírá hlasovací právo v záležitostech, ponechána jemu, protože o nich nemůže jednat než s osobami, které, schváleny veřejností, mohou mít i jeho důvěru. Tato krátká řeč, jak se zdálo, učinila velký dojem.

Vévoda du Maine chtěl promluvit. Když smekal, předklonil se vévoda z Orléans před panem Vévodou a řekl vévodovi du Maine suchým tónem: „Pane, budete mluvit, až na Vás přijde řada.“ V okamžiku se věc obrátila podle přání vévody z Orléans. Moc regentské rady i její složení padly. Volba regentské rady byla svěřena vévodovi z Orléans, regentovi království, se vší mocí regentství, a regentské radě většinou hlasů jen rozhodování záležitostí, přičemž hlas regenta se při rovnosti hlasů počítal za dva. Tak zůstaly všechny milosti i tresty jedině v rukou vévody z Orléans. Souhlasné volání bylo takové, že se vévoda du Maine neodvážil říci ani slovo. Šetřil se na obhajobu kodicilu, jehož zachování by skutečně samo o sobě zrušilo vše, čeho vévoda z Orléans právě dosáhl.

Po několika chvílích ticha se vévoda z Orléans znovu ujal slova. Projevil nové překvapení, že ustanovení závěti nestačila tomu, kdo je vnukl, a že ti, nespokojeni s tím, že se jimi ustanovili pány státu, sami shledali jejich klauzule tak podivnými, že se pro své uklidnění museli stát ještě pány osoby krále, jeho vlastní osoby, dvora a Paříže. Dodal, že je-li jeho čest ustanoveními závěti raněna do té míry, jak to podle všeho pocítil sám sbor, a s ní všechny zákony a pravidla, jsou tytéž ještě víc pošlapány ustanoveními kodicilu, který nenechává v bezpečí ani jeho svobodu, ba ani jeho život a staví osobu krále do naprosté závislosti na tom, kdo se odvážil zneužít stavu slabosti umírajícího krále, aby z něho vyrval, čemu nemohl rozumět. Uzavřel prohlášením, že regentství je za takových podmínek nemožné vykonávat a že nepochybuje, že moudrost sboru zruší kodicil, který nelze obhájit a jehož ustanovení by uvrhla Francii do největších a nejnevyhnutelnějších neštěstí. Zatímco tento princ mluvil, hluboké a zachmuřené ticho mu přitakávalo, aniž se projevilo slovy.

Vévoda du Maine, který zrudl i zbledl, se ujal slova, které mu tentokrát bylo ponecháno. Řekl, že když mu je svěřena výchova krále, a tedy i jeho osoba, je zcela přirozeným důsledkem, aby měl výlučně, s vyloučením kohokoli jiného, plnou moc nad jeho civilní a vojenskou domácností, jinak se nemůže zavázat, že mu zajistí službu, ani ručit za jeho osobu; a odtud přešel k vychvalování své oddanosti, zesnulému králi tak dobře známé, že do něho vložil veškerou svou důvěru.

Vévoda z Orléans ho při tom slově přerušil a chytil se ho. Pan du Maine je chtěl zmírnit chválou maršála z Villeroy, který mu byl přidělen, ale pod ním, v témž úřadu a v téže důvěře. Vévoda z Orléans odvětil, že by bylo podivné, kdyby první a nejúplnější důvěra nepatřila jemu, a ještě podivnější, kdyby nemohl žít v blízkosti krále jinak než pod mocí a ochranou těch, kdo by se stali neomezenými pány uvnitř i navenek, a dokonce Paříže prostřednictvím gardových pluků.

Spor se rozpaloval a drobil v útržky vět, které si jeden druhému házeli, když jsem já, znepokojen tím, jak skončí hádka, jež se stávala nedůstojnou, a podvoluje se podnětu, který mi právě dal vévoda z La Force11 přes vévodu z La Rochefoucauld, sedícího mezi námi dvěma, dal vévodovi z Orléans znamení rukou, aby vyšel a dokončil tuto rozepři ve čtvrté vyšetřovací komoře12, která má do velké komory spojovací dveře a v níž nikdo nebyl. K tomuto kroku mě přimělo, že jsem zpozoroval, jak pan du Maine nabývá pevnosti, jak se zmateně šeptá o rozdělení hlasů a jak si vévoda z Orléans nevede nejlépe, protože se snižuje k tomu, aby takřka obhajoval svou při proti vévodovi du Maine.

Byl krátkozraký. Byl celý zaujat útočením a odpovídáním, takže znamení, které jsem mu dával, neviděl. Za několik okamžiků jsem je zopakoval, a když jsem neměl o nic víc úspěchu, vstal jsem, popošel několik kroků a řekl mu, i když z dost velké dálky: „Pane, kdybyste přešel do čtvrté vyšetřovací komory s panem du Maine, mluvil byste tam pohodlněji,“ a postoupil jsem v tutéž chvíli ještě dál a naléhal na něho znamením ruky a očí, které mohl rozeznat. Odpověděl mi pokynutím hlavy, a sotva jsem se znovu posadil, viděl jsem, jak se přes pana Vévodu naklání k panu du Maine; a hned nato oba vstali a odešli do čtvrté vyšetřovací komory. Neviděl jsem, kdo z těch, kdo byli rozptýleni mimo zasedání, je tam následoval, protože celé zasedání při jejich odchodu povstalo a zároveň se znovu posadilo, aniž se pohnulo, a vše v naprostém tichu. Za nějakou dobu vstal ze svého místa hrabě z Toulouse a šel do oné komory. Pan Vévoda ho tam o něco později následoval. Po nějaké době učinil totéž vévoda z La Force.

Zůstal tam dost krátce. Když se vracel do zasedání, minul vévodu z La Rochefoucauld i mne, vsunul hlavu mezi hlavu vévody ze Sully a mou, protože nechtěl, aby ho La Rochefoucauld slyšel, a řekl mi: „Proboha, jděte tam dovnitř, jde to velmi špatně. Vévoda z Orléans měkne, přerušte ten spor, přimějte vévodu z Orléans, aby se vrátil; a jakmile bude na svém místě, ať řekne, že je příliš pozdě na to, aby se to dokončilo, že je třeba nechat sbor jít na oběd a vrátit se to dokončit po jídle; a během té přestávky,“ dodal La Force, „povolat královské zástupce do Palais-Royal a dát promluvit s pairy, kterými si nelze být jist, a s vůdci smečky mezi soudci.“

Rada se mi zdála dobrá a důležitá. Vyšel jsem ze zasedání a šel do čtvrté vyšetřovací komory. Našel jsem tam velký kruh dost početných diváků, hraběte z Toulouse vpředu u vchodu, ale přimknutého k tomu kruhu, pana Vévodu v témž postavení asi uprostřed, všechny dost daleko od krbu, před nímž byli sami vévoda z Orléans a vévoda du Maine, prudce se přeli tichým hlasem a oba vypadali velmi rozpáleně. Chvíli jsem tu podívanou pozoroval, pak jsem přistoupil ke krbu jako člověk, který chce promluvit. „Co je, pane?“ řekl mi vévoda z Orléans s živou netrpělivostí. „Naléhavé slovo, pane,“ řekl jsem mu, „které Vám musím říci.“ Dál mluvil k vévodovi du Maine, já skoro jako třetí; naléhal jsem znovu, nastavil mi ucho. „Tak ne,“ řekl jsem mu, a uchopil jsem ho za ruku: „pojďte sem.“ Odtáhl jsem ho do kouta u krbu. Hrabě z Toulouse, který stál nablízku, hodně ustoupil, a s ním celý kruh na té straně. Vévoda du Maine také ustoupil z místa, kde stál, dozadu.

Řekl jsem vévodovi z Orléans do ucha, že nesmí doufat, že na panu du Maine něco získá, protože ten kodicil jeho důvodům neobětuje; že délka této porady se stává nepřístojnou, zbytečnou a nebezpečnou; že je tu na odiv všem, kdo sem vstoupili, jako by byl na zasedání, a je tu ještě lépe viděn a pozorován; že mu nezbývá nic jiného než se vrátit do zasedání, a jakmile tam bude, přerušit je atd. „Máte pravdu,“ řekl mi, „hned to udělám.“ „Ale udělejte to tedy okamžitě,“ pokračoval jsem, „a nedejte se zdržet. Tu radu dlužíte panu z La Force, který mě posílá, abych Vám ji dal.“ Opustil mě beze slova, šel k panu du Maine, řekl mu dvěma slovy, že je příliš pozdě a že se to dokončí odpoledne.

Zůstal jsem tam, kde mě nechal. Hned jsem viděl, jak se mu vévoda du Maine uklonil, jako by se oba loučili, a odešel, a v tutéž chvíli, jak se pan Vévoda připojil k vévodovi z Orléans a jak spolu mluvili, zatímco pan du Maine se připojil ke kruhu a zastavil se v něm zády, patrně aby tento rozhovor sledoval. Trval dost krátce a byl velmi vlídný, třebaže pan Vévoda působil horlivě. Protože bylo třeba projít zhruba tam, kde jsem stál, aby se člověk vrátil do velké komory, šli oba ke mně.

V tu chvíli jsem se dozvěděl, že pan Vévoda právě požádal vévodu z Orléans, aby mohl vstoupit do regentské rady, když už se na závěť nebere ohled, a aby byl prohlášen jejím předsedou, a že toho dosáhl. Nenávist k levobočkům — kvůli hodnosti princů krve atd. i kvůli sporu o dědictví po panu Princi13 — přiměla paní Vévodkyni, aby v posledních týdnech králova života učinila kroky k vévodovi z Orléans, a vévodu z Orléans, aby je dobře přijal, aby se posílil proti panu du Maine. Neodvážil se mi, myslím, říci, že se k tomuto místu předsedy regentské rady zavázal, ale věřím, že závazek byl už učiněn a že pan Vévoda jeho splnění spíše vymáhal, než o ně žádal. Zkrátka vévoda z Orléans mi řekl, že o tom promluví v parlamentu, než zasedání ukončí; projevil jsem panu Vévodovi gratulaci a souhlas a hned jsme se vrátili do zasedání.

Když se utišil hluk, který takové návraty vždycky provází, řekl vévoda z Orléans, že je příliš pozdě na to, aby sbor zdržoval déle, že je třeba jít na oběd a vrátit se po jídle, aby se věc dokončila. Hned nato dodal, že pokládá za vhodné, aby pan Vévoda vstoupil do regentské rady už nyní, a to s hodností předsedy této rady; a že když mu sbor v tomto ohledu zjednal spravedlnost, která náležela jeho původu a hodnosti regenta, vyloží mu, co si myslí o podobě, kterou je třeba dát vládě, a že zatím využívá moci svého regentství k tomu, aby mohl využít osvícenosti a moudrosti sboru, a vrací mu odteď dávnou svobodu remonstrancí. Tato slova provázel hlučný a všeobecný potlesk a zasedání bylo hned ukončeno.

Byl jsem toho dne pozván na oběd ke kardinálovi z Noailles, ale cítil jsem, jak je důležité využít tak krátkého a tak drahocenného času přestávky do odpoledního návratu a neopouštět vévodu z Orléans, na což na mě vévoda z La Force naléhal, jakmile jsem se vrátil do zasedání. Přistoupil jsem k vévodovi z Orléans na konci parketu a řekl mu do ucha: „Chvíle jsou drahé, jedu za Vámi do Palais-Royal“; a pak jsem se vrátil, kam jsem patřil, abych odešel s pairy. Když jsem nastupoval do kočáru, poslal jsem jednoho šlechtice, aby mě u kardinála z Noailles omluvil a řekl mu, že mu důvod povím. Jel jsem do Palais-Royal, kde zvědavost shromáždila všechny, kdo nebyli v paláci, a kam přišla ještě část těch, kdo tam byli diváky. Všichni moji známí, které jsem tam našel, se mě dychtivě vyptávali na novinky. Spokojil jsem se s odpovědí, že všechno jde dobře a podle pravidel, ale že ještě není všemu konec.

Vévoda z Orléans odešel do jednoho kabinetu, kde jsem ho našel samotného s Canillacem, který tam na něho čekal. Učinili jsme tam svá opatření a vévoda z Orléans poslal pro generálního prokurátora d’Aguesseaua, pozdějšího kancléře, a pro prvního generálního advokáta Jolyho de Fleury, pozdějšího generálního prokurátora. Byly skoro dvě hodiny. Prostřeli malý stůl pro čtyři, kam jsme si s tímto princem sedli Canillac, Conflans, první šlechtic komory vévody z Orléans, a já; a mimochodem řečeno, od té doby jsem s ním jedl už jen jednou, u vévodkyně z Orléans v Bagnolet.

Maršál z Villeroy zůstal ve Versailles. Pověřil Goesbrianta, zetě Desmaretsova, aby šel do paláce a často mu podával zprávy. Dostal od něho tři kurýry v rychlém sledu, kteří ho tak naplnili radostí a nadějí — jeho i vévodkyni z Ventadour, jeho dávnou dobrou přítelkyni —, že nepochybovali, že to, co se děje kolem kodicilu, jej udrží a obnoví závěť, takže se nedokázali ovládnout a roztrubovali po Versailles úplné vítězství vévody du Maine nad vévodou z Orléans. I Paříž byla v témž omylu, který šířili emisaři vévody du Maine na všechny strany, ale triumf neměl dlouhého trvání.

Vrátili jsme se do parlamentu krátce před čtvrtou. Jel jsem tam sám ve svém kočáře o chvíli dřív než vévoda z Orléans a našel jsem všechny už v zasedání. Hleděli na mě, jak se mi zdálo, s velkou zvědavostí; nevím, zda se vědělo, odkud přicházím. Dbal jsem, aby mé držení nic neprozradilo. Jen jsem mimochodem řekl vévodovi z La Force, že jeho rada byla spasitelná, že mám důvod očekávat od ní plný úspěch a že jsem vévodovi z Orléans řekl, že ji vymyslel a sdělil mi ji on. Když vévoda z Orléans přišel a hluk, neoddělitelný od početné družiny, se utišil, řekl, že je třeba navázat tam, kde se věci ráno zastavily; že musí soudnímu dvoru sdělit, že se s panem du Maine na ničem nedohodl, a zároveň mu znovu předložit obludné klauzule kodicilu vyrvaného umírajícímu panovníkovi, klauzule ještě mnohem podivnější než ustanovení závěti, o nichž dvůr usoudil, že se nemají provést; a že dvůr nemůže panu du Maine přiznat, aby byl pánem osoby krále, dvora a Paříže, a tedy státu, osoby, svobody i života regenta, kterého by mohl dát kdykoli zatknout, jakmile by byl neomezeným a nezávislým pánem králově civilní i vojenské domácnosti; že dvůr vidí, co by z takové neslýchané novoty, která vše kladla do rukou pana du Maine, nutně vyplynulo, a že ponechává osvícenosti a prozíravosti sboru, jeho moudrosti, jeho spravedlnosti a jeho lásce ke státu, aby prohlásil, co si o tom myslí.

Pan du Maine se tehdy ukázal na kolbišti stejně opovrženíhodný, jak byl hrozivý v temnotě kabinetů. Vypadal jako odsouzenec, a on, vždycky tak rudolící, měl ve tváři smrtelnou bledost. Odpověděl velmi tichým a málo srozumitelným hlasem a s výrazem stejně uctivým a pokorným, jak troufalý byl ráno.

Mezitím se však hlasovalo, aniž ho kdo poslouchal, a jednomyslně, jakoby v náhlém vzrušení, se přešlo k úplnému zrušení kodicilu. Bylo to předčasné, stejně jako ráno zrušení závěti, obojí z náhlého rozhořčení. Královští zástupci měli promluvit, a byli tam, dřív než kdokoli hlasoval; proto také první prezident nežádal o hlasy: ty předešly řádný postup. D’Aguesseau, ač generální prokurátor, a Fleury, první generální advokát, tedy promluvili: první několika slovy, druhý obšírněji a pronesl velmi krásnou řeč. Protože je k nalezení v knihovnách, zmíním se jen o shodných návrzích obou, ve všem všudy příznivých vévodovi z Orléans.

Když domluvili, vévoda du Maine, vida se docela oškubaného, zkusil poslední prostředek. Vyložil s větší silou, než se dalo očekávat podle toho, co ukázal na tomto druhém zasedání, ale přece s mírou, že je-li zbaven moci, kterou mu dal kodicil, žádá, aby byl zproštěn péče o krále a ručení za jeho osobu a aby si ponechal jen vrchní dozor nad jeho výchovou. Vévoda z Orléans odpověděl: „Velmi rád, pane, víc ani není třeba.“ Nato první prezident, stejně zdrcený jako vévoda du Maine, sebral hlasy.

Každý odpověděl ve smyslu návrhů a rozsudek byl vynesen tak, že vévodovi du Maine nezůstala žádná moc, která byla úplně vložena do rukou regenta, s právem jmenovat do regentské rady, koho bude chtít, odvolat z ní, koho uzná za vhodné, a učinit vše, co uzná za vhodné, ohledně podoby, kterou je třeba dát vládě; přičemž rozhodování záležitostí zůstalo regentské radě většinou hlasů a hlas regenta se počítal za dva jen v případě rovnosti hlasů; a pan Vévoda byl prohlášen předsedou regentské rady pod regentem s oprávněním do ní vstupovat a hlasovat v ní již nyní.

Během hlasování, vynesení rozsudku i po zbytek zasedání měl vévoda du Maine stále sklopené oči, vypadal spíš mrtvý než živý a zdál se nehybný. Jeho syn a jeho bratr nedali žádné znamení, že by se na něčem podíleli.

Rozsudek provázelo mohutné volání davu, který byl rozptýlen mimo zasedání; a dav, který naplňoval zbytek paláce, mu odpovídal, jak se postupně dozvídal, co bylo rozhodnuto.

Když se tento poněkud dlouhý hluk utišil, pronesl regent ke sboru krátké, zdvořilé a vznešené poděkování, ujistil o péči, s níž bude moc, kterou byl obdařen, užívat k dobru státu, a pak řekl sboru, že je čas ho zpravit o tom, co pokládá za nutné zřídit, aby mu to pomáhalo ve správě státu. Dodal, že to činí s tím větší důvěrou, že to, co zamýšlí, je jen provedením toho, co rozhodl pan vévoda z Bourgogne — neboť ho tak nazval — a co se našlo mezi papíry jeho schránky. Pronesl krátkou a krásnou chválu osvícenosti a úmyslů tohoto prince a pak prohlásil, že kromě regentské rady, která bude nejvyšší a pod niž budou spadat všechny vládní záležitosti, zamýšlí zřídit jednu radu pro zahraniční věci, jednu pro válečné záležitosti, jednu pro záležitosti námořnictva, jednu pro záležitosti financí, jednu pro církevní záležitosti a jednu pro záležitosti vnitřní správy království a vybrat několik soudců ze sboru, aby vstoupili do těchto dvou posledních rad a pomáhali jim svou osvíceností ve věcech správy království, práva a toho, co se týká svobod gallikánské církve.

Potlesk soudců propukl a celý dav mu odpověděl. První prezident uzavřel zasedání velmi krátkou poklonou regentovi, který vstal, a s ním zároveň celé zasedání, a odešlo se.

Zde je třeba si připomenout velmi zvláštní shodu myšlenek o těchto radách mezi vévodou z Chevreuse a mnou (Díl II, Tom 7, kap. 7), radách zamýšlených a přijatých panem vévodou z Bourgogne a předložených na tomto druhém zasedání regentem jako nalezené v jeho papírech. Nelze vyjádřit, jaký dojem učinilo toto vznešené jméno, ani do jaké míry se ukázala paměť tohoto prince drahou a jak upřímně byla jeho osoba oplakávána a ctěna s nejupřímnější úctou.

Z paláce jel regent rovnou do Versailles, protože bylo velmi pozdě a chtěl krále vidět dřív, než půjde spát, jako by mu chtěl podat zprávu o tom, co se stalo. Přijal tam vynucená blahopřání obou starých milenců14 a odtud šel k Madame. Šla mu vstříc, aby ho objala, celá rozradostněná, a po prvních otázkách a společném radování mu řekla, že si nepřeje nic jiného než štěstí státu skrze dobrou a moudrou vládu a jeho vlastní slávu; že ho nikdy nebude žádat o nic jiného než o jedinou věc, která je jen pro jeho dobro a jeho čest, ale že o ni žádá jeho výslovné slovo: totiž aby nikdy v ničem, ať by to bylo sebemenší, nezaměstnal abbé Duboise, který je největší darebák a nejvěhlasnější šibal na světě, o čemž má tisíce a tisíce důkazů, a který, jakmile by se jen trochu někam vetřel, by chtěl dosáhnout všeho a zaprodal by jeho i stát pro svůj sebemenší prospěch. Řekla o něm ještě mnoho jiného a naléhala na pana syna tak, že z něho vymohla výslovné slovo, že ho nikdy nezaměstná.

Přijel jsem do Versailles o hodinu později. Šel jsem k vévodkyni z Berry, která byla celá rozradostněná. Vévoda z Orléans od ní právě odcházel. Potom jsem navštívil vévodkyni z Orléans, která se, jak se mi zdálo, snažila mít radost. Vyhnul jsem se s ní podrobnostem pod záminkou, že si jdu odpočinout. Nebylo to bez potřeby. Nazítří jsem se dozvěděl o slovu, vymoženém a daném, že abbé Dubois bude úplně vyloučen. Uvidíme až příliš brzy, že slova vévody z Orléans nebyla nikdy nic než slova, to jest zvuky, které narážejí do vzduchu.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Ludvík XIV. zemřel ve Versailles ráno 1. září 1715. Zasedání pařížského parlamentu, o němž kapitola vypráví, se konalo nazítří, 2. září 1715.↩

  2. Vysvětlivka: François de Mailly (1658–1721), arcibiskup-vévoda z Remeše, a tedy duchovní pair, dříve arcibiskup z Arles, pozdější kardinál.↩

  3. Vysvětlivka: Henri-Charles du Cambout de Coislin, biskup z Met a první almužník, od roku 1710 vévoda z Coislinu a pair.↩

  4. Vysvětlivka: Jedna z „uzurpací“ parlamentu, na něž si pairové stěžovali: při zasedáních usedal na konec lavic pairů rada parlamentu, takže pairové neseděli odděleně.↩

  5. Vysvětlivka: Spor o přednost mezi Saint-Simonem a vévodou z La Rochefoucauld (Františkem VIII.), který Ludvík XIV. rozhodl roku 1714 ve prospěch Saint-Simona.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 13, I).↩

  7. Vysvětlivka: Lóže (lanternes) byly uzavřené kóje ve velké komoře pařížského parlamentu, odkud bylo možné sledovat zasedání, aniž byl divák sám na očích.↩

  8. Vysvětlivka: Canillac, přítel a důvěrník vévody z Orléans.↩

  9. Ediční poznámka: Vévoda z Guiche byl plukovníkem pluku francouzské gardy od roku 1704 a synovi jej postoupil až roku 1717; 2. září 1715 mu tedy ještě velel. Saint-Simon tu předjímá pozdější stav.↩

  10. Vysvětlivka: Saint-Cyr, královský ústav svatého Ludvíka u Versailles, výchovný dům pro dívky z chudé šlechty, který roku 1686 založila paní z Maintenon.↩

  11. Vysvětlivka: Jindřich Jakub Nompar de Caumont, vévoda z La Force (1675–1726), vévoda a pair.↩

  12. Vysvětlivka: Pařížský parlament měl vedle velké komory několik vyšetřovacích komor (chambres des enquêtes); čtvrtá z nich sousedila s velkou komorou.↩

  13. Vysvětlivka: Ludvík XIV. ediktem z července 1714 přiznal svým legitimovaným synům, panu du Maine a hraběti z Toulouse, právo nástupnictví na trůn a roku 1715 i hodnost princů krve, čímž se dotkl postavení skutečných princů krve. O dědictví po panu Princi (Jindřichu Juliovi, † 1709) se rodina pana Vévody soudila s vévodkyní du Maine, tetou pana Vévody.↩

  14. Vysvětlivka: Maršál z Villeroy a vévodkyně z Ventadour, vychovatelka malého krále; Saint-Simon ji výše nazývá maršálovou „dávnou dobrou přítelkyní“.↩