Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola sedmá

Rady jako obvykle. — Králova útroba odnesena do Notre-Dame zcela prostě. — Proslovy sborů ke králi. — Mnoho civilních reforem. — Královo srdce zcela prostě odneseno k Velkým jezuitům. — Podivuhodný a rychlý nevděk. — Regent navštíví paní z Maintenon v Saint-Cyru a ponechá jí penzi. — Madame ji tam týž den rovněž navštíví. — Parlament ponechán na měsíc. — Král odjíždí do Vincennes. — Královo tělo převezeno do Saint-Denis. — Troufalost pana Vévody, který si do králova kočáru vezme s sebou rytíře z Dampierre, svého štolbu. — Regent dovolí všem kočárům vjíždět na poslední nádvoří Palais-Royal a komukoli, kdo chtěl, potáhnout kočár černě (draper), až po prvního prezidenta parlamentu. — Novota pro soudce: černě potahovat kočáry při největších rodinných smutcích a nosit smuteční manžety. — Vězení otevřena; hrůzy. — Vévoda du Maine a hrabě z Toulouse připuštěni do rady jen s ministry zesnulého krále. — Smrt paní z La Vieuville. — Vévodkyně z Berry v Saint-Cloud jmenuje paní z Pons svou dámou šatny a nahradí ji paní z Beauvau. — Vévoda z Albretu velkým komořím po odstoupení vévody z Bouillonu, svého otce. — Král pořádá svůj první lit de justice. — Sbory pronášejí proslovy ke králi ve Vincennes. — Kancléř se za čtyři sta tisíc livrů vzdává svého úřadu státního sekretáře. — Crozat; kdo to byl; za zálohy jmenován velkým pokladníkem řádu. — Térat; kdo to byl; dostane jeho râpé. — Rady, odkud převzaty, jak zvráceny. — Prosadím, aby kardinál a vévoda z Noailles byli prohlášeni předsedou rady svědomí a předsedou rady financí. — Úvaha o moci a o velkém počtu ve věcech náboženství. — Rada svědomí. — Povaha Besonse, arcibiskupa bordeauxského, později rouenského, Pucella a Jolyho de Fleury. — Dorsanne; jeho povaha a konec. — Rada financí. — Kancléř z Pontchartrainu tajně upevní postavení svého syna. — Rada zahraničních věcí. — Válečná rada. — Povaha vévody z Guiche. — Opevnění svěřena Asfeldovi. — Povaha Saint-Contesta a Le Blanca. — Rada námořnictva. — Rada vnitřních věcí království. — Povaha Beringhena, prvního štolby, a markýze z Brancasu.

Nazítří, v úterý 3. září, měl regent ve Versailles dvě zasedání rady: jedno ráno, druhé odpoledne, a byli na nich jen ministři zesnulého krále, totiž maršál z Villeroy, Voysin, kancléř Francie a státní sekretář války, Torcy, státní sekretář zahraničních věcí, který měl na starosti poštu, a Desmarets, generální kontrolor financí. Všichni byli jmenováni královou závětí — spolu s jeho dvěma levobočky a s maršály z Villars, z Harcourtu, z Tallard a z Huxelles —, aby s vévodou z Orléans, a za rok, ve čtyřiadvaceti letech, i s panem Vévodou tvořili regentskou radu. Avšak tím, co bylo předchozího dne rozhodnuto v parlamentu, se regent stal plně pánem a mohl ji složit docela podle své vůle, a všichni tito pánové byli ve velkých starostech. Nazítří měl ještě radu opět jen s týmiž ministry zesnulého krále; a královy vnitřnosti byly bez jakéhokoli obřadu odvezeny do Notre-Dame dvěma královými almužníky v jednom z jeho kočárů, bez jakéhokoli doprovodu. Měly být odvezeny do Saint-Denis, ale to se změnilo na upozornění kardinála z Noailles, že vnitřnosti posledních králů jsou všechny v Notre-Dame.

Ve čtvrtek 5. září pronesly parlament a ostatní sbory ke králi slavnostní řeči. Téhož dne byla vyhlášena velká omezení v královské domácnosti a ve správě staveb; a jeho lovecké ekvipáže byly omezeny na stav, v jakém byly za Ludvíka XIII.

V pátek 6. září odnesl kardinál z Rohanu srdce k Velkým jezuitům1 s velmi malým doprovodem a s velmi malou okázalostí. Kromě nezbytně nutné služby si lidé všimli, že při tomto obřadu u jezuitů nebylo ani šest osob ode dvora. Nepřísluší mně, který jsem po svém otci v životě ani jednou nevynechal každoroční výročí Ludvíka XIII. v Saint-Denis a který jsem tam byl už dvaapadesátkrát, aniž jsem tam kdy někoho viděl, abych poukazoval na tak rychlý nevděk.

Téhož dne učinil regent skutek nejvybranější zásluhy, kdyby ho k němu vedl ohled na Boha, ale skutek nejhlubší ubohosti, protože náboženství na něm nemělo žádný podíl a protože si tehdy měl zachovávat víc úcty k sobě samému a nevystavovat na odiv, přinejmenším ne tak náhle, s jakou bezpečností bylo dovoleno pronásledovat ho tím nejzarputilejším a nejkrutějším způsobem. V osm hodin ráno jel navštívit paní z Maintenon do Saint-Cyru. Strávil skoro hodinu s touto nepřítelkyní, která ho chtěla připravit o hlavu a která ho ještě nedávno chtěla obludnými ustanoveními královy závěti a kodicilu vydat se spoutanýma rukama i nohama vévodovi du Maine.

Regent ji při této návštěvě ujistil, že čtyři tisíce livrů, které jí král dával každý měsíc, jí budou vypláceny dál a že jí je bude prvního dne každého měsíce přinášet vévoda z Noailles, který tohoto prince k té návštěvě a k tomu daru patrně přiměl. Řekl paní z Maintenon, že bude-li chtít víc, stačí jen říci, a ujistil ji o své plné ochraně pro Saint-Cyr, kde si při odchodu prohlédl všechny třídy slečen pohromadě.

Je třeba vědět, že kromě panství Maintenon a ostatního jmění této proslulé a příliš zhoubné víly byl dům v Saint-Cyru, který měl přes čtyři sta tisíc livrů ročního důchodu a mnoho peněz v rezervě, podle svého zakládacího ustanovení povinen přijmout paní z Maintenon, kdyby se tam chtěla uchýlit; poslouchat ji ve všem jako jedinou představenou, ve všem absolutní; vydržovat ji i všechno, co by tam při sobě měla, její služebnictvo, její povozy uvnitř i venku, ve všech věcech bez výjimky podle jejího přání, její stůl i ostatní stravu rovněž podle jejího přání, a to na útraty domu — což bylo až do její smrti velmi přesně dodržováno. Nepotřebovala tedy tuto krásnou štědrost v podobě dalšího vyplácení penze ve výši čtyřiceti osmi tisíc livrů. Bylo by docela dost, kdyby vévoda z Orléans ráčil zapomenout, že je na světě, a nerušil její klid v Saint-Cyru. Téhož dopoledne kolem jedenácté ji navštívila také Madame. Pokud jde o Madame, viděli jsme, že paní z Maintenon vděčila po Monsieurově smrti za všechno, a dlužila jí tedy přinejmenším tento projev vděčnosti.

Regent si dal dobrý pozor, aby se mi o své návštěvě nezmínil, ať předem, nebo potom, a já jsem si také nedal tu práci, abych mu ji vyčítal a zahanbil ho za ni. Ve společnosti vzbudila velký rozruch a nesetkala se se souhlasem. Španělská aféra2 ještě nebyla zapomenuta a závěť s kodicilem byly tehdy námětem všech rozhovorů.

Sobota 7. září byla dnem určeným pro první králův lit de justice, ale král se v noci nachladil a nespal příliš dobře. Regent přijel do Paříže sám. Parlament byl shromážděn a já jsem dojel až k jedné z bran Justičního paláce, kde jsem se dozvěděl o odvolání, které právě dorazilo a které nás nemohlo zastihnout doma. První prezident a královští zástupci byli ihned povoláni do Palais-Royal; a parlamentu, který se chystal na prázdniny, bylo zasedání prodlouženo o osm dní, pokud jde o procesy, a na celý zbytek měsíce, pokud jde o obecné záležitosti. Nazítří regent, kterého pobyt ve Versailles obtěžoval, protože rád bydlel v Paříži, kde měl všechny své radovánky po ruce, a který narážel na odpor dvorních lékařů, všech pohodlně ubytovaných ve Versailles, proti převezení krále do Vincennes pod záminkou lehké rýmy, povolal všechny pařížské lékaře, kteří byli voláni k zesnulému králi. Ti, kteří nemohli pobytem ve Versailles nic získat, se dvorním lékařům vysmáli, a na jejich radu bylo rozhodnuto, že král bude nazítří, v pondělí 9. září, převezen do Vincennes, kde bylo všechno připraveno k jeho přijetí.

Vyjel tedy toho dne kolem druhé hodiny odpoledne z Versailles; vzadu seděl mezi regentem a vévodkyní z Ventadour, vpředu vévoda du Maine a maršál z Villeroy a u jedněch dvířek hrabě z Toulouse, kterému to bylo milejší než místo vpředu. Projel po pařížských valech, aniž vjel do města, a kolem páté dorazil do Vincennes; na cestě zastihl mnoho lidí a kočárů, které se ho přišly podívat.

Téhož dne bylo tělo zesnulého krále převezeno do Saint-Denis. Už jsme řekli, že o svém pohřbu nic neustanovil ani nezakázal a že se postupovalo podle posledního příkladu, aby se ušetřily výdaje, potíže a zdlouhavost obřadů: Ludvík XIII. ze skromnosti a z pokory sám nařídil, aby jeho pohřeb byl co nejprostší. Tyto ctnosti, stejně jako tolik jiných, hrdinských či křesťanských, svému synovi nepředal. Využilo se však autority posledního příkladu a nikdo to nevytkl ani to nepokládal za špatné — tak pravda je, že oddanost a vděčnost jsou ctnosti, které odletěly do nebe s Astraiou3, jak se ukázalo u Velkých jezuitů tak nedávno, když tam bylo přeneseno královo srdce, to srdce, které nikoho nemilovalo a které bylo také tak málo milováno. Průvod vedl místo vévody z Orléans, který neměl proč se tím namáhat, pan Vévoda. Do králova kočáru, v němž jel, nechal nastoupit rytíře z Dampierre, svého štolbu, což podivně překvapilo.

Nebudu se zde zdržovat touto troufalostí, která byla jen lehkou předzvěstí všech ostatních, jež brzy následovaly jedna za druhou. Dampierre byl z rodu Cugnaců a svým původem mohl jezdit v králových kočárech, ale jinde jsme viděli, jak byli přední služebníci princů krve právě touto svou funkcí z kočárů vylučováni, ať byli jakéhokoli původu, na rozdíl od služebníků synů a vnuků Francie; jak žárlivě a pozorně na to zesnulý král dbal; a různé příklady. Tato smělost vyvolala velký rozruch, a tím to skončilo. Vévoda z Orléans nebyl stvořen pro pravidla ani pro slušnost, nýbrž k tomu, aby nechal každého uzurpovat proti jedněm i druhým, bez práva a proti každému ustálenému příkladu.

Tak povolil vjezd do druhého nádvoří Palais-Royal všem druhům kočárů, ačkoli bylo do té doby vyhrazeno stejně jako druhé nádvoří ve Versailles, a strpěl, aby za krále dal černě potáhnout kočár4, kdo chtěl, až po prvního prezidenta de Mesmes. Do té doby tato výsada nepřesahovala korunní úředníky a velké úředníky domácností krále, královny a synů Francie. Ani ne před padesáti lety začali soudní úředníci, ať jakéhokoli postavení, dávat černě potahovat kočáry za své otce, matky a manželky, a při smutku za Monseigneura se nic nezdálo novější ani směšnější než několik málo úředníků královské rady, kteří se odvážili ukázat se ve smutečních manžetách a nikdo z ostatních je nenapodobil. Regent si patrně myslel, že si zaváže parlament i prvního prezidenta, když polichotí jeho nesmírné pýše; dosáhl jen toho, že lidé začali pohrdat jeho nesmírnou povolností. V dalším uvidíme ještě mnoho jiného, a to všeho druhu.5

Den po králově příjezdu do Vincennes pracoval regent celé dopoledne odděleně se státními sekretáři, jimž uložil, aby mu přinesli seznam všech zatykačů (lettres de cachet) ze svých úřadů i s jejich důvody; s těmi posledními byli často v úzkých. Většina zatykačů, ať do vyhnanství, nebo do vězení, byla vydána kvůli jansenismu a konstituci; u mnohých znal důvody jen zesnulý král a ti, kdo mu je dali vydat; jiné pocházely z doby dřívějších ministrů a mezi nimi bylo mnoho takových, o nichž se už dlouho nevědělo a na něž se zapomnělo. Regent všem, vyhnancům i vězňům, vrátil plnou svobodu, s výjimkou těch, o nichž zjistil, že byli zatčeni pro skutečný zločin a pro státní záležitosti, a dal se za tento čin spravedlnosti a lidskosti nekonečně velebit.

Vyprávěly se o tom velmi podivuhodné historky a jiné velmi zvláštní, takže lidé želeli neštěstí vězňů a tyranie minulé vlády a jejích ministrů. Mezi vězni Bastily se našel jeden, zatčený před pětatřiceti [lety] v den, kdy přijel do Paříže z Itálie, odkud pocházel a odkud se vypravil na cesty. Nikdy se nezjistilo proč, a nikdy nebyl vyslýchán, stejně jako většina ostatních. Lidé byli přesvědčeni, že šlo o omyl. Když mu oznámili, že je svobodný, zeptal se smutně, co si s tou svobodou podle nich má počít. Řekl, že nemá ani groš, že v Paříži nikoho nezná, ba ani jedinou ulici, ve Francii nikoho, že jeho příbuzní v Itálii jsou patrně mrtví, co odtamtud odjel, že jeho majetek byl patrně také rozdělen, když o něm tolik let nebylo zpráv; že neví, co si počít. Požádal, aby směl zbytek svých dnů zůstat v Bastile se stravou a ubytováním. To mu bylo povoleno, i se svobodou, kterou by tam chtěl užívat.

Pokud jde o ty, kdo byli vytaženi z kobek, do nichž je dala uvrhnout nenávist ministrů a nenávist jezuitů a vůdců konstituce, hrůza stavu, v němž se ukázali, děsila a činila uvěřitelnými všechny krutosti, které vyprávěli, jakmile byli na plné svobodě. Téhož dne měl regent radu s ministry zesnulého krále a přibral do ní vévodu du Maine a hraběte z Toulouse.

Téhož dne zemřela v nepříliš pokročilém věku paní z La Vieuville na rakovinu prsu, kterou až do dvou dnů před smrtí udržovala v tajnosti s odvahou rovnou pošetilosti, s níž ji skrývala a připravila se tak o pomoc. Věděla o tom jen jedna komorná, která ji ošetřovala. O ní i o jejím manželovi jsme mluvili dost, když se stala dámou šatny vévodkyně z Berry. Tato princezna byla se svým malým dvorem v Saint-Cloud a čekala, až bude Lucemburský palác v takovém stavu, aby se tam mohla nastěhovat. Úřad své dámy šatny udělila paní z Pons, jedné ze svých dam, a tu nahradila paní z Beauvau, jejíž manžel se roku 1724 stal rytířem řádu, a stejně tak i jeho bratr, který byl arcibiskupem z Narbonne. Tato dáma byla také z rodu Beauvau, z jiné větve; její otec býval kdysi kapitánem gardy Monsieura. Vévodovi a vévodkyni du Maine dali nádherný byt v přízemí v Tuileriích; a pan z Bouillonu získal pro svého syna, vévodu z Albretu, úřad velkého komořího na základě své rezignace, když se předtím marně pokoušel získat pro něho právo nástupnictví.

Ve čtvrtek [12.] září6 přijel král zasednout ke svému prvnímu lit de justice, při němž nebyl lenní hold ani nic zvláštního, kromě toho, že vévodkyně z Ventadour tam měla malé sedátko a maršál z Villeroy rovněž jedno, velmi nízké, mimo pořadí, mezi trůnem a prvním místem duchovních pairů. Bylo to trpěno, neboť nemohl vykonávat svůj úřad, dokud byl král v rukou žen. První komoří jako velký štolba ho nesl od kočáru až ke dveřím velké komory, kde ho převzal vévoda z Tresmes a donesl ho na trůn. Zastával úlohu velkého komořího a měl jeho místo jako první šlechtic komory, který měl toho roku službu, protože vévoda z Albretu, který jím byl teprve od předchozího dne, ještě nesložil přísahu.

V sobotu 14. září přišly sbory pronést ke králi do Vincennes slavnostní řeči a kancléř složil svůj úřad státního sekretáře války podle závazku, který, jak jsme viděli, převzal vůči vévodovi z Orléans, aby si udržel pečeti. O této krásné dohodě bylo řečeno dost, abychom k tomu nemuseli nic dodávat. Dostal za ten úřad ještě čtyři sta tisíc livrů, kromě všeho, co z něho vytěžil u zesnulého krále.

Několik dní nato způsobily regentova povolnost a krajní a naléhavá finanční nouze, že Crozat dostal souhlas ke koupi úřadu pokladníka řádu, za náhradu dědicům generálního advokáta Chauvelina. Regent tím získal půjčku jednoho milionu pro krále ve stříbrných prutech a závazek ke dvěma dalším milionům, který Crozat učinil. Térat dostal râpé tohoto úřadu.7 Byl už dlouho kancléřem a vrchním správcem záležitostí Monsieura a potom vévody z Orléans, člověk přesný, pilný, nezištný, ctnostný a velmi čestný, který vykonával svůj úřad důstojně, ku prospěchu svého pána a ke spokojenosti všech, kdo s ním měli co činit: v Palais-Royal to jistě rara avis. Díky jeho zásluhám veřejnost toto râpé přijala; ale pokud jde o Crozata, ozval se všeobecný křik.

Crozat byl z Languedocu, kde se vetřel k Penautierovi8 do velmi nízkého postavení; říkalo se dokonce, že byl jeho lokajem. Byl malým písařem a postupně se vypracoval až na jeho pokladníka. Kdo byl Penautier, jsme viděli. Když na tomto místě zbohatl, plaval ve větší vodě; ale do obvyklých finančních obchodů se pouštět nechtěl. Dal se na bankovnictví a na rejdařství a stal se nejbohatším mužem v Paříži. Král chtěl, aby byl intendantem vévody z Vendôme, když odňal správu jeho rozvrácených záležitostí z rukou a z rabování velkého převora a abbého z Chaulieu, jimž je vévoda dlouho svěřoval; nakonec byl Crozat pokladníkem čili výběrčím duchovenstva, což je velmi výnosný úřad. Jak nesmírně bohatý byl a jak úměrně tomu pyšný, lze posoudit podle sňatku, jejž sjednal své dceři s hrabětem z Évreux a který se stal lítostí a bolestí celého zbytku jeho života; měl však také čím se utěšit v zásluhách svých tří synů, pro něž se u nich samých na všechno ostatní zapomnělo.

La Bazinière, pokladník královské pokladny, který nebyl o nic lepší než Crozat, měl za zesnulého krále úřad probošta a velmistra ceremonií řádu, k němuž je třeba prokázat šlechtictví9, což tím byla milost mnohem podivnější; a král jmenoval, zvláště roku 1688, mnoho rytířů řádu, ve svém druhu ještě podivnějších, nad nimiž se křičelo, ale nikdy tolik jako nad modrou stuhou Crozatovou. Nikdo mezi talárníky neměl kratší původ než Chauvelinové, kteří byli otrhanci bez soudcovských úřadů, když je z bláta vytáhlo štěstí kancléře Le Telliera, protože on a otec Chauvelina, státního rady, si vzali dvě sestry, když byl Le Tellier ještě bezvýznamným človíčkem u Châteletu; a tento Chauvelin, státní rada, byl otcem generálního advokáta, jehož smrtí se uprázdnil úřad pokladníka řádu. Mezi talárníky přitom tyto úřady vždy připadaly jen prvním prezidentům parlamentu, velmi zřídka prezidentům parlamentu (à mortier). Lidé byli překvapeni, když král dovolil Pontchartrainovi prodat svůj úřad probošta a velmistra ceremonií řádu Le Camusovi, prvnímu prezidentovi berního soudu. Generální advokát s modrou stuhou — to se zdálo obludností, která pobouřila i samotný parlament; ale tento generální advokát, který neměl o nic menší ctižádost, než jakou od té doby projevil strážce pečetí, jeho mladší bratr, a měl mnohem víc nadání než on, byl miláčkem jezuitů, oblíbencem konstituce, a tedy i krále, s nímž byl tajně v ustavičném styku a k němuž velmi často chodil zadními dveřmi.

Crozat měl k tomu všemu daleko, a k vévodovi z Orléans si lidé dovolovali víc volnosti než k Ludvíku XIV. Tyto úřady byly pro ministry a jejich rozhořčení, že vidí Crozata ozdobeného jako sebe, přešlo na veřejnost, která jim dělala ozvěnu, aniž na tom měla jakýkoli zájem, a která potom s mnohem větším mlčením a klidem přihlížela nehorázným volbám při jmenování rytířů roku 1724 a ještě mnoha dalším potom. Taková je veřejnost a takový je svět.

Obřady od smrti krále až dosud jsem přešel zběžně, protože omezení odstranila příležitost k velkým sporům a vše proběhlo bez čehokoli zvláštního, a u ostatního jsem se zdržel co nejméně, jako u věcí málo důležitých. Nyní je třeba přejít k radám, utvořeným podle plánu, který jsem kdysi předal vévodovi z Chevreuse a který tak pozoruhodně odpovídal jeho vlastní představě, aniž jsme o tom spolu předtím kdy mluvili. Prostřednictvím vévody z Beauvilliers se dostal do rukou monseigneura vévody z Bourgogne a tento princ ho schválil jako nejlepší formu vlády, kterou se rozhodl použít, až ho k tomu Bůh povolá. Avšak vévoda z Orléans se tímto původním plánem zdaleka neřídil. Převzal z něho jen tu nejslabší slupku. Vysvětlím, jak k tomuto neštěstí došlo, pod nímž Francie dosud sténá a ještě dlouho sténat bude, neboť pro státy stejně jako pro lidská těla není nic zhoubnějšího než nejlepší léky obrácené v jedy.

Vévoda z Orléans, který měl, jak jsme svého času viděli, učinit své volby v klidu ještě před královou smrtí a potom je už jen vyhlásit, o ničem nerozhodl, ba možná na to ani nepomyslel, ačkoli jsem mu to často připomínal. Ocitl se tedy při králově smrti jako zaskočen událostí ohlašovanou tak dlouho, a jak jsem mu předpověděl, byl tehdy zahlcen záležitostmi i maličkostmi, rozkazy, jež bylo třeba vydat, a nesčetnými věcmi, jež bylo třeba upravit. Zároveň se ocitl v obležení lidí, kteří chtěli zasedat v jeho radách, jež ohlásil parlamentu.

Pro regentskou radu byli lidé, které nebylo možné vynechat pro jejich postavení, a ti mu byli nepřátelští nebo podezřelí. Bylo třeba je vyvážit jinými, což bylo tím důležitější, že právě této radě podléhaly všechny ostatní, že do ní ústily všechny státní a vládní záležitosti a že se v ní měly rozhodovat většinou hlasů. To byla příčina nesmírné pomalosti, s níž se tvořila.

Nestravitelné složení a utváření celé nové vlády je třeba přičíst ctižádosti, lstivosti a vytrvalým úskokům vévody z Noailles, který nic neopomenul, aby vnesl co největší zmatek do vymezení oblastí působnosti a funkcí rad, aby je učinil samy o sobě směšnými a navíc nenáviděnými smíšením a zapletením agend a obtížností vyřizování, aby co nejdříve padly a on zůstal prvním ministrem: takže do voleb, pořadí, správy i rozhodování vložil všechny překážky, které jen dokázal vyvolat, aby unavil vévodu z Orléans, odradil veřejnost, která byla zprvu těmito zřízeními nadšena, a dokonce znechutil ty, kdo v nich budou zasedat, tím, že je všechny štval proti sobě navzájem, a stejně tak i rady jako celky mezi sebou. Vzešlo z toho mnoho potíží, nepořádků a škod v záležitostech, a tento zhoubný člověk dosáhl veškerého úspěchu, který si předsevzal, kromě toho jediného, kvůli němuž všechno ostatní kul a za nímž se nikdy neunavil běžet a běží ještě po více než třiceti letech, přes všechny potupy, které sklidil v těchto posledních válkách a které neustále polyká ve své bezvýznamnosti u dvora i v radě, utopen ve všeobecném pohrdání.10

Hned v prvních dnech, kdy jsme se natrvalo usadili v Paříži, tedy jakmile byl král ve Vincennes, přišla mezi vévodou z Orléans a mnou řeč na rady. Neobešlo se to bez několika výčitek z mé strany, že volby je teprve třeba učinit. Mluvil se mnou nejistě o místě prezidenta financí, ačkoli je, jak jsem řekl, slíbil vévodovi z Noailles už před královou smrtí. Věděl jsem tehdy víc než dost, na čem s tímto poctivcem jsem, ale domníval jsem se, že víc dlužím státu a svému původnímu plánu než sobě. Pokládal jsem ho ještě za schopného samostatné práce, zvlášť když ho Desmarets dva roky zaučoval. Jeho bohatství a postavení mě ujišťovaly o čistotě jeho rukou; a sama jeho ctižádost o tom, že vynaloží veškeré úsilí, aby si dobře vedl na tak významném místě, kde jsem chtěl mít velmože a pro něž jsem neviděl nikoho, kdo by se mu vyrovnal. Utvrdil jsem tedy vévodu z Orléans v rozhodnutí mu je dát.

Zároveň jsem ho definitivně posílil proti úsilí, které se vyvíjelo proti kardinálovi z Noailles. Kardinálové z Rohanu a z Bissy, nuncius Bentivoglio a ostatní vůdci konstituce byli v nejživějším znepokojení nad tím, jak se s kardinálem z Noailles od královy smrti zacházelo. Umírali strachy, že ho uvidí v čele církevních záležitostí; hýbali vším, aby tomu zabránili, volali o pomoc ke všem, žádali přední osoby o ochranu náboženství a dobré věci. Bissy mě o ni celý bez sebe žádal už ve Versailles; odpověděl jsem mu s velmi chladnou skromností. Jednoho večera v těch prvních dnech v Paříži, kdy bylo u vévody z Orléans dost lidí, ale vybraných, jsem viděl, jak vévoda z Noailles mluví s Canillacem, jak spolu oba rozmlouvají a dívají se na mne, a hned nato ke mně Canillac přišel a vzal mě stranou. Chtěl mi předložit nebezpečí odkladu se jmenováním kardinála z Noailles předsedou rady svědomí čili rady pro církevní záležitosti (neboť tato rada měla obě jména), pletichy a intriky protistrany a nesnáz, do níž by se vévoda z Orléans dostal, kdyby dal papeži čas napsat mu přátelské breve, v němž by ho jako o milost žádal, aby kardinála z Noailles do čela této rady nestavěl. Tento důvod na mě zapůsobil; shodl jsem se s Canillacem, že není času nazbyt. Navrhl mi, abych o tom ihned promluvil s regentem. Za několik okamžiků jsem to udělal.

Nahnal jsem mu strach z nesnáze, do níž by se dostal, kdyby musel buď tak okázale urazit papeže, nebo mu dát příležitost vměšovat se do vnitřní správy, se zhoubnými důsledky, které by z toho vyplynuly. Pocítil je, ale těžko se odhodlával věc skončit. Navrhl jsem mu tedy, aby se vyhnul jakékoli strojenosti, vyhlásil naráz místa vévody i kardinála z Noailles, zavolal vévodu ihned k sobě, učinil prohlášení nahlas před všemi přítomnými a pověřil ho, aby to šel oznámit svému strýci. Regent ještě váhal, naléhal jsem a prosadil jsem to. Zavolal vévodu z Noailles, přistoupil přitom blíž k ostatním a prohlášení učinil. Noailles mi připadal stejně překvapený jako rozradostněný; poděkoval za sebe i za svého strýce.

Celý Palais-Royal se touto zprávou ihned rozezněl, a ještě téhož večera Paříž. Nazítří to vědělo celé město a radost a souhlas se zdály všeobecné, stejně jako byly bolest a vztek krajní ve straně opačné, nedávno tak početné a tak vítězné, nyní tak zmenšené počtem i vlivem. Poděkování kardinála z Noailles regentovi nazítří věc definitivně zpečetilo.

Byl nejvyšší čas. Dozvěděli jsme se, že papežova prosba už byla rozhodnuta. Změnil ji ve stížnosti, ovšem dost mírné, na něž regent odpověděl ještě mírněji, ale s pevností ve věci samé, smíšenou s množstvím zdvořilostí a projevů úcty. Tehdy bylo velmi jasně vidět, jakou moc má světská moc nad církevními věcmi, a docela obnaženě tenký flór toho pláště náboženství, který zakrývá tolik ctižádosti, klik, pletich a hanebností.

Tato dobrá věc, na níž za zesnulého krále jako by závisela víra a celé náboženství, tato konstituce, která zastínila evangelium, jež se ve srovnání s ní pokládalo za málo — a co tvrdím, není samo o sobě přehánění —, si rázem vyměnila postavení s tou stranou bezvěrců, vzbouřenců, schizmatiků, kacířů proskribovaných a pronásledovaných, jejíž nejvyšší hlavy, sražené do nejhlubší nemilosti, se viděly těsně před svou degradací a jejíž členové byli vydáni nejotevřenějšímu pronásledování, rozptýleni ve vyhnanství, uvrženi do vězení a kobek, aniž mohli nalézt útočiště v případech, kdy se za ně spravedlnost a lidskost marně dovolávaly, a aniž bylo kterémukoli řádnému soudu dovoleno přijmout jejich věci k projednání. Stačila jen tato velká rána, po návratu kardinála z Noailles a jeho přívrženců k vážnosti při smrti krále, aby jejich nepřátele zdrtila, vepsala jim na čelo potupu jejich ctižádosti, jejich spiknutí a jejich násilností a zostudila jejich konstituci jako hanbu náboženství, nepřítelkyni dobrého učení, Písma a otců, a jejich věc jako nejnenáviděnější a nejnebezpečnější pro náboženství i pro stát.

Dobře se zde vystříhám chtít o čemkoli rozhodovat; můj laický stav a povaha těchto pamětí, ryze dějepisných, by to nesnesly. Ale líčím s nejvěrnější přesností, jaké bylo obecné a převládající mínění laického i duchovního světa za života i po smrti krále, a zdržuji se u toho tím raději, že kromě toho, že je tato skutečnost příliš význačná, než abych ji nezaznamenal, dokazuje s naprostou zřejmostí, jakou váhu je třeba ve věcech mínění a náboženství přikládat tomu, co dvůr otevřeně podporuje, až do té míry, že do toho vkládá veškerou svou autoritu a čest a nasazuje veškerou svou moc a násilí — a tedy jakou váhu je třeba přikládat velkému počtu, když po tolik let stojí na jedné straně milosti, shovívavost, dobrodiní všeho druhu a ještě víc nadějí, a na druhé veškeré pronásledování, odpírání spravedlnosti, naprosté vyloučení ze všeho, vězení, kobky, vyhnání z vlasti, aniž by mohl být vyslyšen jakýkoli hlas, aniž by se jakýkoli vliv odvážil se do toho vložit a aniž by sebemenší pochybnost či podezření bylo něčím menším než neodpustitelným zločinem.

Čtyřiadvacet hodin stačilo k tak velké změně; čtrnáct dní ji dovršilo. Na arcibiskupství rostla tráva, ukazovalo se tam jen několik Nikodémů11, třesoucích se strachem ze synagogy. Ve chvilce se tam lidé začali přibližovat, v další tam běželi všichni. Biskupové, kteří se nejvíc prostituovali dvoru, příslušníci nižšího duchovenstva, kteří se nejvíc vtírali, aby udělali kariéru, světští lidé, kteří nejhorlivěji usilovali zalíbit se a opřít se o církevní diktátory, se nestyděli rozmnožit dvůr kardinála z Noailles, a našli se i tak nestoudní, že se ho pokoušeli přesvědčit, že ho vždycky milovali a ctili a že jejich chování bylo nevinné. Sám se za ně styděl; přijal je všechny jako opravdový otec a projevil jistý chlad jen těm, u nichž by naletění bylo příliš zjevné, ale bez hořkosti a bez výčitek; ostatně ho tato náhlá změna málo dojímala, neboť v ní viděl důkaz, že by nastala jiná, opačná, kdyby dvůr přestal projevovat přízeň, kterou mu nyní projevoval.

Sklíčenost jeho nepřátel byla neuvěřitelná. Dobře ukázala, že se mohli opírat jen o rámě z masa, a byli o tom tak přesvědčeni, že se po prvním omráčení ti nejzuřivější spojili, aby se snažili bouři zažehnat a časem se vrátit tam, odkud spadli, týmiž intrikami, které je tam vynesly poprvé. Bůh, který chce zkoušet své, jehož království není z tohoto světa a za nějž Ježíš Kristus prohlásil, že neprosí, dopustil, aby tentýž svět nakonec své úklady prosadil a aby utišení netrvalo dlouho.

Po tomto prohlášení bylo naléhavé tuto radu ustavit a vybrat její členy. Do působnosti této rady patřily římské záležitosti, záležitosti jednotlivých diecézí, které byly takové povahy, že potřebovaly královský zásah, záležitosti různých řádů a komunit, které mohly platit za významné, některé zvláštní obročnické věci a některé věci související s konstitucí; neboť pokud jde o rozdělování obročí, dostal kardinál z Noailles současně seznam (la feuille). Regent se správně domníval, že ji má složit z malého počtu osob a že jedni mají být z oboru, totiž duchovní, druzí z parlamentu, kvůli obročnickým věcem, římským záležitostem a svobodám gallikánské církve. Kardinál z Noailles byl téhož názoru a já jsem o tom stejně mluvil s vévodou z Orléans už před královou smrtí.

Ve shodě s kardinálem z Noailles byli tedy vybráni arcibiskup z Bordeaux, pozdější arcibiskup rouenský; abbé Pucelle, duchovní rada velké komory, nejvyšší pověsti pro své schopnosti a bezúhonnost, což od té doby dobře ukázal moudrou, ale nevšední odvahou; d’Aguesseau, generální prokurátor, a Joly de Fleury, první generální advokát, z nichž první je dnes kancléřem, druhý generálním prokurátorem. Arcibiskup byl bratrem maršála z Besons a býval biskupem z Aire, tentýž, kterého jsem nechal pracovat pod monseigneurem vévodou z Bourgogne, jak jsme svého času viděli, když mu král poprvé svěřil záležitost konstituce12. Tím, že byl bratrem Besonsovým, byl regentovi milý; vždy se choval poctivě ke kardinálovi z Noailles i ke kardinálům z Rohanu a z Bissy a k jezuitům, bez podlézavosti na kterékoli straně a bez prostituce; měl pověst čestného muže a muže nejschopnějšího ve všech světských a obročnických záležitostech duchovenstva, v jehož shromážděních byl velmi zběhlý a velmi vážený, a pod velmi drsným zevnějškem měl vstřícnost a mírnost velmi vhodnou ke smiřování. Přitom nebyl falešný, byl to dobrák a dobrá hlava na všechno, v ničem se nevypínal, byl uctivý a velký dvořan, aniž byl ovšem zkažený, ale ochotný vyhovět, nakolik to šlo poctivě: a měl dost ducha, aby se uměl dobře vyvléct z nesnází.

Složení této rady se vůdcům strany konstituce nesmírně znelíbilo; arcibiskupa z Bordeaux si za své moci nedokázali podrobit, a zároveň si na něho nemohli stěžovat; ale tři soudní úředníci jim byli nesnesitelní svými znalostmi, zkušeností, kterou měli s jejich úskoky, vytáčkami a násilnostmi, a pevností a schopností, s níž si Pucelle počínal proti nim v parlamentu a [dodával] tomuto sboru odvahu, aby se jim neustále vzpíral, a s níž d’Aguesseau odporoval zesnulému králi, až se vystavil nebezpečí ztráty svého úřadu. Nebyli o nic spokojenější s Jolym de Fleury, který byl s větším uměním, mírností, obratností a jemností jejich odpůrcem o nic menším, potichu sjednocoval své kolegy i celý parlament a poskytoval jim zbraně, přičemž se ukazoval co nejméně, ale v případě potřeby projevil velmi vynikající schopnosti a nesmírné znalosti.

Vůdcové konstituce měli za to, že seznamem obročí a takto složenou radou je všechno ztraceno. Nenašli jiný lék než Řím a nic neopomenuli, aby papeže popudili a přiměli ho žádat zrušení této rady a dosáhnout ho všemi možnými prostředky. S nelibostí však zjistili, že Řím je moudřejší než oni a že papež, ač velmi zarmoucen, zvolil mlčení a nikdy se nechtěl zkompromitovat.

Parlament, unesený radostí, že v této radě vidí zaměstnány ty ze svých členů, kterých si nejvíc vážil, a to dříve než všechny ostatní, propukl v projevy souhlasu a celá veřejnost mu odpověděla svými, v naději, že konečně uvidí konec tyranie všeho druhu, který začínal koncem tyranie v náboženství, a to volbou, jíž právem tleskal celý svět.

Tato rada zasedala na arcibiskupství. Kardinál z Noailles navrhl regentovi za jejího sekretáře abbého Dorsanna. Byl to svatý kněz, velmi vzdělaný, který si v úřadu pařížského oficiála získal veřejnou úctu a uznání. Vykonával tento úřad velmi důstojně a zůstal vždy sám sobě věrný. Konstituci nebyl nakloněn. Jeho nepřátelé tvrdili, že kardinál z Noailles čerpá z jeho znalostí a že ho Dorsanne udržuje v jeho pevnosti. Zemřel velmi náhlým a velmi podivným způsobem, který pánům od konstituce v očích veřejnosti neudělal čest.

Když byla tato rada upravena, nejnaléhavější se zdálo ustavit radu finanční. Maršál z Villeroy zůstal jejím předsedou, ale aniž se do ní přímo vměšoval, a zůstal v tomto ohledu tak, jak byl za zesnulého krále. Noailles, který si pod titulem prezidenta osvojil veškerou její moc a maršála přitom krmil všemi možnými podlézavostmi, spěchal, aby se viděl v úřadě. Bylo sedm intendantů financí, kteří za šest set tisíc livrů, jež je jejich úřady stály, pobírali každý osmdesát tisíc livrů ročního důchodu, nepočítaje postranní zisky, které nikdo nemohl spočítat. Všech sedm bylo zrušeno a vypláceny jim úroky z kupní ceny jejich úřadů, totiž každému třicet tisíc livrů ročního důchodu, dokud jim nebude vráceno šest set tisíc livrů.

Těch sedm byli Caumartin a des Forts, státní radové; Le Rebours a Guyet, které tam dosadil Chamillart a kteří neměli nic než svrchovanou drzost; Bercy, zeť Desmaretsův, podivné povahy a rukou velmi podezřelých; Poulletier, syn bohatého finančníka, který dal osm set tisíc livrů, tedy o dvě stě tisíc livrů víc než ostatní; a Fagon, všichni dvorní referendáři. Fagon byl skoro jediný, kdo vstoupil do nové finanční rady. Byl to syn prvního lékaře zesnulého krále, v tomto oboru velmi schopný, což v dalším dobře ukázal.

Noailles, po svém otci přítel Rouilléa du Coudray, státního rady, který býval ředitelem financí, ho do ní dostal, a také d’Ormessona, dvorního referendáře, bratra manželky generálního prokurátora d’Aguesseaua, který byl Noaillesům zcela oddán. Regent k nim připojil Effiata, kterého jsem mu do této rady navrhl ještě za králova života pro jeho bohatství a velký pořádek, který udržoval ve svých záležitostech, a který byl velmi způsobilý dobře sledovat vše, co se tam bude dít, a podávat o tom vévodovi z Orléans dobré zprávy. Vévoda z Noailles si za sekretáře vybral La Blinièra, bývalého advokáta, který si získal úctu v advokacii. Byli k nim přidáni ještě Pelletier des Forts, Gaumont, Gilbert de Voisins a Baudry.

Tato ustanovení, při nichž se Pontchartrainovi neřeklo ani slovo, ho uvedla do velkého neklidu. Ponížil se natolik, že se dal pod ochranu maršála z Besons, jehož příbuzenství se dovolával, a skrze něho Effiata, s nímž se Besons odedávna spolčil. Necítili se dost silní, aby si mohli slíbit, že ho udrží. Povolali tedy z Pontchartrainu jeho otce, kterému zprostředkovali tajnou audienci u vévody z Orléans v Palais-Royal zadním vchodem; vévoda si k němu zachovával úctu. Bývalý kancléř k němu promluvil tak dobře, že dosáhl, aby jeho syn nebyl vyhnán, takže když jsem na regenta v té věci chtěl naléhat, narazil jsem na změnu, kterou jsem nemohl předvídat. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem na tu návštěvu přišel; musel jsem čekat, ale svůj záměr jsem nespustil z očí a brzy nato jsem ho prosadil.

Krátce nato byl maršál z Huxelles, s nímž regent už pracoval, prohlášen předsedou rady zahraničních věcí. Maršál z Estrées a abbé z Estrées se už dlouho snažili intrikami získat přízeň vévody z Orléans — neodvážím se dodat, že i moji —, ale s bázní a tajnůstkařením docela směšným. Abbé dal vévodovi z Orléans i mně několik historických pamětních spisů o správě státu. Dosáhl tedy toho, že byl v této radě zahraničních věcí, podporován svými velvyslanectvími, nenávistí paní des Ursins, Noaillesovými a mnou. Prosadil jsem tam Chevernyho, o němž jsem mluvil jinde, který býval mimořádným vyslancem ve Vídni a velvyslancem v Dánsku, a vévoda z Orléans tam přidal Canillaca. Jejím sekretářem se stal Pecquet, přední šéf Torcyho kanceláří.

Villars, druhý nejstarší maršál Francie, byl předsedou válečné rady. Nemohl jím nebýt v lesku, v němž se nacházel, jakmile mu Villeroy, děkan maršálů Francie, nechal toto místo volné svým titulem předsedy finanční rady a svými dalšími budoucími úřady. Vévoda z Guiche, mnohem později maršál Francie, se stal jejím prezidentem, protože byl švagrem vévody z Noailles, a mnohem víc proto, že byl plukovníkem pluku gardy a regent počítal, že si ho zaváže.

S méně duchem, než je možné si představit, s velmi malým rozumem, s dokonalou nevědomostí, s dlouhou a krutou chudobou a s velkými způsoby ho velká zkušenost ve společnosti naučila obratně se otáčet. Byl s nejkrajnější podlostí sluhou levobočků, kteří s ním počítali, a každé přízně, stejně jako Noaillesové, jeho tchán a švagr; v posledních týdnech králova života dokázal vévodu z Orléans přesvědčit, že se skrývá, aby se vyhnul rozkazům namířeným proti vévodovi — jako by člověk jako on mohl být těžko k nalezení. Tuto službu a ty, které byl ve svém postavení s to prokázat, uměl zhodnotit tak dobře, že pro sebe a pro své vyždímal všechno, co chtěl, všeho druhu, a v penězích; nikdo by nevěřil, kdyby se vyjmenovala čtvrtina toho, co dostal od regenta a potom od Lawa13, když tento začal existovat. Jinak byl ke všemu nezpůsobilý, platil velkými způsoby a hloupostí a neoklamal nikoho kromě regenta království — a přece14 to nebylo nedostatkem ducha ani znalostí. Ale příbuzenstvo a pluk gardy nahradily všechno.

Prosadil jsem tam trochu násilím Birona a Lévise, kteří se oba později stali vévody a pairy, a první z nich maršálem Francie. Biron byl synovcem pana z Lauzunu po své ženě, dceři jeho sestry, a Biron měl dvě sestry, paní z Nogaretu a paní z Urfé, s nimiž jsme paní ze Saint-Simon a já u dvora důvěrně žili. Lévis byl zetěm zesnulého vévody z Chevreuse, a tedy synovcem zesnulého vévody z Beauvilliers, což pro mne byla zásluha nadmíru velká. Puységur, příliš pozdě maršál Francie, za své místo vděčil jen své vzácné zásluze, která byla ozdobou čtyř či pěti posledních tažení pana z Luxembourgu, a od té doby vždy sloužil velmi užitečně. Vévoda z Orléans tam dosadil také tyto: Joffreville, Saint-Hilaire, Reynold a rytíř z Asfeldu, mnohem později maršál Francie. První a poslední byli lidé nadaní a zasloužilí, velkou úlevou pro generála; maršál z Berwicku, který si jich velmi vážil a měl je velmi rád, se jimi ve Španělsku velmi užitečně a s plnou důvěrou posloužil. Byli to také velmi čestní lidé s velmi čistýma rukama a ve Španělsku se k vévodovi z Orléans velmi připoutali. Vévoda je tam hodně zaměstnával, získal k nim velkou úctu a přátelství a říkával, že Asfeld je pro svou péči a prozíravost nejlepší armádní intendant.

Louvois, který žárlivě chtěl mít především vše, co se týkalo války, si vzal opevnění s titulem vrchního správce. Podle jeho příkladu učinil totéž Seignelay s opevněními námořních pevností. Po Seignelayově smrti si je Louvois dal svěřit. Podržel si je jen rok a zemřel. Král, který chtěl všude jen lidi z talárnického stavu a který Pelletiera de Sousy dobře znal z jeho intendantury v Lille z doby svých tažení ve Flandrech a jemuž ho jeho přítel Louvois vychválil, se domníval, že se tento státní rada a intendant financí bude v opevněních dobře vyznat, protože je viděl na vlastní oči, a svěřil mu je s titulem generálního ředitele. Stal se tak pánem těchto výdajů, soudcem zásluh inženýrů a jejich povyšování, jediným ministrem tohoto zvláštního oboru, s pravidelným týdenním přijetím u krále mezi čtyřma očima, kvůli němuž vždy trávil část pobytů v Marly. Nic snad nebylo směšnějšího než soudní úředník jako soudce opevnění a inženýrů. Regent, když odňal válku talárníkům, odňal mu i tuto tak důležitou část a já jsem ho dost snadno přiměl, aby ji dal Asfeldovi.

Saint-Hilaire, generálporučík dělostřelectva, dostal ve válečné radě na starost tento obor. Byl synem toho, jemuž utrhla paži táž dělová koule, která zabila pana z Turenne, a byl při tom přítomen. Byl to člověk velmi těžkopádný, ale dělostřelectvu dobře rozuměl.15 On a Reynold byli pokládáni za dvě nuly. Reynold byl plukovníkem pluku švýcarské gardy a ve válečné radě dostal na starost švýcarský sbor. Hned zprvu se vévodovi z Orléans velmi ochotně nabídl, a to bez jiného ohledu na pana du Maine, s nímž byl zadobře, než je úcta — jako čestný muž, který jde přímo tam, kde má být autorita. Ten druhý učinil totéž za dělostřelectvo. Všichni tito pánové byli generálporučíky.

Bylo třeba pomyslet na proviant, etapy, píci a různé dodávky, a tedy na lidi, jejichž řemeslem to bylo zvlášť. Proto byli vybráni dva pohraniční intendanti v tomto oboru vynikající: Le Blanc, z přímořské části Flander, a Saint-Contest z Met, který byl mým přítelem a kterého jsme tu viděli jet podepsat jako třetího mír s císařem a říší v Badenu. Byl to člověk těžkopádného a hrubého zevnějšku, se všemi způsoby směšně měšťáckými, který měl všechno umění, jemnost, pružnost, prozíravost a obraty, aby dosáhl svých cílů, aniž vypadal, že na něco myslí, i tehdy, když na tom nejvíc pracoval. Bylo mu to vrozené. Přitom mírný, vstřícný, přístupný a poctivý muž. Nakonec ho prohlédli zahraniční ministři kongresu v Cambrai, kde byl jedním z francouzských velvyslanců. Všichni ho měli rádi, ale báli se ho. Ten druhý byl plný ducha, schopností a nápadů, rovněž velmi vstřícný; oba byli pracovití a zkušení, znali svět a vždy uměli uspokojit všechny, kdo s nimi měli co činit. Také jejich volba byla velmi kladně přijata. Le Blanca jsem vůbec neznal, ale velmi jsem si s ním porozuměl. V dalším bude mnoho příležitostí o něm mluvit a dějiny jeho doby nebudou moci pomlčet o jeho štěstí, jeho pádu a jeho vítězném návratu. To jsou události, které nedokáže udusit ani veškerá váha prince krve, který je prvním ministrem.16

Radu námořnictva bylo snadné sestavit. Hrabě z Toulouse jako admirál byl jejím předsedou; maršál z Estrées, první viceadmirál, jejím prezidentem; maršál z Tessé do ní vstoupil jako generál galér; Coëtlogon, který zemřel jako maršál Francie, a d’O jako generálporučíci námořnictva; Bonrepos, který býval generálním intendantem námořnictva a jemuž jsem do ní pomohl; Vauvray a ještě jeden intendant námořnictva, spolu s La Grandvillem, dvorním referendářem, jako zpravodajem pro věci námořní kořisti. Za sekretáře jsem tam nechal dosadit téhož La Chapella, kterého Pontchartrain vyhnal ze svých kanceláří a o němž jsem mluvil vícekrát.

Místo předsedy rady vnitřních věcí království, která byla vlastně radou depeší a zahrnovala záležitosti provincií rozdělených mezi čtyři státní sekretáře a ještě některé další podobné povahy, bylo nabídnuto maršálovi z Harcourtu. Vymluvil se na pracnost tohoto úřadu a na obtíže s volnou řečí, které mu zůstaly po záchvatech mrtvice a které mu znemožňovaly často a dlouze referovat o záležitostech této rady v regentské radě. Tyto důvody byly pravdivé a pádné. Harcourt ve vážnosti, kterou si zjednal, dobře viděl, že se regent nebude moci vyhnout tomu, aby ho připustil do regentské rady, a pevně trval na opakovaném odmítání. Já jsem do čela rady vnitřních věcí viděl jen d’Antina; navrhl jsem ho a byl jsem odmítnut.

Je to jediný člověk, vůči němuž si vévoda z Orléans, tak zcela prostý žluči vůči svým nejsmrtelnějším nepřátelům, uchoval zášť, a také jediný, u něhož tento princ, tak lhostejný ke ctnosti, nedokázal překonat své opovržení. Důvody jednoho i druhého jsme viděli v průběhu těchto pamětí. Kromě toho byl d’Antin za zesnulého krále z postavení i z potřeby úzce spjat s levobočky a zcela oddán paní Vévodkyni, a tento princ, tak snadno podezíravý, ho nemohl vystát.

D’Antin se ke mně od té doby, co byl vévodou, pozvolna přimkl. Dauphin a paní Dauphine17, vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers, maršál z Boufflers zmizeli; po Monseigneurovi ani po meudonské klice nezůstalo stopy; sňatek vévodkyně z Berry byl uzavřen; byla vdovou a paní Vévodkyně jí byla už také dávno. Moje nechuť k d’Antinovi pominula s osobami a příčinami, které ji vyvolávaly. Cítil jsem stejně tak všechen jeho hnůj, ale nemohl jsem nevidět perly, jež v něm byly rozesety, a neviděl jsem nikoho z významného postavení, kdo by měl víc nadání, aby toto místo dobře zastal. D’Antin měl ostatně příliš mnoho ducha a příliš málo odvahy, aby se dal získat proti regentovi; také pana a paní du Maine znal příliš dobře, než aby k nim opravdu přilnul. Byl odjakživa příliš spjat s paní Vévodkyní, která je svrchovaně nenáviděla. Díky tomuto důvěrnému spojení byl vhodný k tomu, aby vytvořil spojení mezi regentem a panem Vévodou, nad nímž mu věk a důvěra paní Vévodkyně dávaly autoritu, která by se změnila ve vliv a důvěru, až tento princ dospěje do věku, kdy se s ním bude počítat, což mělo brzy nastat; konečně mě d’Antinův dvořanský duch a podlézavost, která se v něm stala přirozeností, plně uklidňovaly. Byl to člověk od přírody surový a oddaný všem neřestem, ale tak pánem sebe sama, že byl mírný, vstřícný, trpělivý a plný nápadů. Nikdo neměl víc ducha, a to ducha všeho druhu, a s docela hrubým a přirozeným vzezřením víc umění, obratnosti, přesvědčivosti, jemnosti a pružnosti. Byl a říkal všechno, co chtěl, a jak chtěl; a kde nešlo o jeho zájem, byl dobrák a rád dělal lidem radost. Všechny tyto důvody mě přiměly, abych za něho zatvrzele bojoval.

Regentův odpor trval víc než dvanáct či patnáct dní. Nakonec se vzdal, ale nerad; d’Antin byl prohlášen předsedou rady vnitřních věcí království; ale ať vynaložil jakoukoli péči a jakékoli obraty, s vévodou z Orléans nikdy dobře nevycházel.

Navrhl jsem tomuto princi, aby do této rady vstoupili markýz z Brancasu a Beringhen, první královský štolba. U prvního z obou, který se s ním udržel v dobrých vztazích a jemuž jeho otevřená roztržka s princeznou des Ursins přidala na zásluze, jsem uspěl snadno. Druhého jsem nedosáhl tak lehce.

Byl to člověk z toho, čemu se tehdy říkalo starý dvůr, ale spíš svými přáteli a styky, oporou svého úřadu a zvyklostí na dvůr a velký svět než sám sebou. Byl to velmi čestný muž, omezeného ducha, těžkopádné řeči, velmi zadobře s králem, s vévodou du Maine, s maršálem z Villeroy, s Harcourtem, se svým bratrancem z prvního kolena maršálem z Huxelles, s prvním prezidentem, důvěrným přítelem obou posledních, velmi spjatý také s vévodou z Aumontu, svým švagrem, jemuž jsem zabránil k něčemu dojít, dost také s vévodou z Humières, svým druhým švagrem, pro něhož mi vévoda z Orléans sliboval divy, a jemu samému také, neboť jsem je oba svedl dohromady v posledních dnech králova života na schůzce sjednané schválně v jednom boskete ve Versailles u Oranžerie. Nedokázal jsem rozluštit, co způsobilo, že nám slovo nebylo dodrženo, ale nikdy se mi pro něho nepodařilo nic dosáhnout, ať jsem si s tím dal sebevíc práce. Nakonec jsem regenta přiměl, aby Beringhena dal do rady vnitřních věcí. Viděli jsme, že byl důvěrným přítelem kancléře Pontchartraina, že jsem ho u něho poznal a že jsme spolu byli na důvěrné noze.

Byl jsem také přítelem markýze z Brancasu, mnohem později španělského granda a maršála Francie. Svého času jsme viděli původ a cesty jeho štěstí. Nikdy nezanedbal žádnou z cest, které ho k němu mohly vést. Paní z Maintenon byla jeho ochránkyní; byl velmi zadobře s panem a paní du Maine, jimž se v každé době dvořil, a uměl být přitom stejně zadobře s vévodou z Orléans. Dokázal žrát stejně z válečného žlabu jako z dvorského a nechat je navzájem sloužit jeden druhému. Také měl ducha, a ještě víc umění, obratnosti a úskočnosti, s nenasytnou ctižádostí, která mu nikdy nedala pokoj. Byl to vysoký muž, velmi urostlý, příjemného zjevu, se způsoby zdvořilými, nenucenými a podmanivými, který nikdy nedělal nic bez úmyslu a který — nejstarší z patnácti či šestnácti bratrů či sester, kteří měli všichni dohromady sedm či osm tisíc livrů ročního důchodu —, když se stal státním radou meče, rytířem Svatého Ducha a Zlatého rouna, generálním místodržitelem Provence, guvernérem Nantes a předsedou bretaňských stavů, španělským grandem a maršálem Francie, s velkým sňatkem pro svého syna, s arcibiskupstvím v Aix a biskupstvím v Lisieux pro své bratry, umíral žalem, že není státním ministrem, vévodou a pairem a vychovatelem monseigneura dauphina.

Mluvím o něm jako o člověku mrtvém pro záchvaty mrtvice, jimiž je stižen a které ho patrně nenechají dlouho žít. Pravou ruku má stále v rukavici, i při jídle; prsty se zdají prázdné, je tu jen lehký pohyb palce: žádný živý člověk ji nikdy neviděl. Podle toho, jak je uvnitř silná, a podle všeho, co je z ní vidět, se zdá, že je to klepeto kraba nebo humra. Jeho způsoby a rozhovor byly příjemné a byl velmi dobře zpraven o všem, co se dělo doma i v cizině. Zbožný a stoupenec konstituce až k fanatismu, a z malého stádce Fénelonova, které nebrání ctižádosti žádnému z učedníků této školy.

Brancas dostal hřebčince, které byly nejprve odňaty Pontchartrainovi, a první štolba hlavní silnice, mosty a cesty, dláždění Paříže atd., čehož se zhostil dokonale. S hřebčinci tomu tak nebylo; ty Brancas nechal úplně zpustnout, ačkoli za ně měl dvanáct tisíc livrů zvláštního platu.

K těmto pánům přibrali Rougeaulta, intendanta v Rouenu, s ještě jedním nebo dvěma dalšími, a abbého Menguyho a Goeslarda, oba rady velké komory, kvůli častým procesům v této radě a evokacím (évocations), které do ní bylo možné dělat. I tato volba byla velmi kladně přijata. La Roque, d’Antinův člověk, muž duchaplný a schopný, se na jeho doporučení stal sekretářem této rady.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Profesní dům jezuitů u kostela svatého Ludvíka v pařížské ulici Saint-Antoine (dnes kostel Saint-Paul-Saint-Louis), kde bylo od roku 1643 uloženo i srdce Ludvíka XIII..↩

  2. Vysvětlivka: Podezření, rozšířené od roku 1709, že vévoda z Orléans za svého velení ve Španělsku usiloval o španělský trůn na úkor Filipa V.↩

  3. Vysvětlivka: Astraia (Astrée), v antické báji bohyně spravedlnosti, která jako poslední z bohů opustila zemi, když se lidé zkazili.↩

  4. Vysvětlivka: Dát černě potáhnout kočáry (draper) bylo znamením velkého smutku; za krále to příslušelo jen nejvyšším hodnostářům. Smuteční manžety (pleureuses) byly bílé lemy na rukávech, nošené při hlubokém smutku.↩

  5. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 13, II).↩

  6. Ediční poznámka: V edici 1856 je datum porušeno („la septembre“); první lit de justice Ludvíka XV. se konal ve čtvrtek 12. září 1715.↩

  7. Vysvětlivka: Râpé („matolinové vínko“) – Saint-Simonova přezdívka pro toho, kdo od kupce řádového úřadu získal breve, jež mu dovolovalo nosit modrou stuhu a titul, ačkoli úřad sám držel jiný (výklad viz Díl II, Tom 4, kap. 8). Skutečným držitelem úřadu byl zde Crozat.↩

  8. Vysvětlivka: Pierre-Louis Reich de Penautier, pokladník languedockých stavů a generální výběrčí duchovenstva; roku 1676 byl vězněn jako podezřelý ze spoluviny na otravách markýzy z Brinvilliers, ale propuštěn.↩

  9. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tj. jehož držitel musí prokázat šlechtický původ.↩

  10. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 13, III).↩

  11. Vysvětlivka: Nikodém, farizeus, který podle Janova evangelia (Jan 3) přišel k Ježíšovi potají v noci; odtud „nikodémové“ pro skryté stoupence.↩

  12. Ediční poznámka: Vévoda z Bourgogne zemřel v únoru 1712, konstituce Unigenitus je až ze září 1713; Saint-Simon tu tedy konstitucí nazývá spor, který jí předcházel.↩

  13. Vysvětlivka: John Law (1671–1729), skotský finančník, za regentství zakladatel Všeobecné banky (1716) a tvůrce „systému“ papírových peněz spjatého s Mississippskou společností, roku 1720 generální kontrolor financí; po krachu systému koncem roku 1720 z Francie uprchl. Roku 1694 zabil v Londýně v souboji Edwarda Wilsona (příčina sporu není spolehlivě známa), byl odsouzen k smrti za vraždu a uprchl z vězení na kontinent. Zemřel roku 1729 v Benátkách na zápal plic.↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tj. et pourtant (a přece).↩

  15. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Hilaire zanechal Dějiny Ludvíka XIV. (1661–1715), které vyšly tiskem ve čtyřech svazcích ve formátu in-12. Rukopis uložený v Císařské knihovně v Louvru (4 sv. in folio) je úplnější než tisk. Srov. Přílohy vydavatele k Tomu 12, VII. Le Tellier a jeho syn Louvois (v tomto Dílu).↩

  16. Vysvětlivka: Míněn pan Vévoda, první ministr 1723–1726, Le Blancův nepřítel. Le Blanc byl roku 1723 zbaven úřadu státního sekretáře války a za ministerstva pana Vévody stíhán; po jeho pádu se roku 1726 do úřadu vrátil.↩

  17. Vysvětlivka: Míněni vévoda z Bourgogne a jeho manželka Marie-Adélaïde Savojská, dauphin a dauphina od smrti Monseigneura v dubnu 1711; oba zemřeli v únoru 1712.↩