Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom třináctý (1715–1716)
Kapitola osmá
Regentská rada. — Povaha Besonse. — Torcy. — Bouthillier-Chavigny, bývalý biskup z Troyes. — La Vrillière bez hlasu; jeho povaha a funkce. — Pontchartrain bez hlasu i bez funkce. — Vztek a počínání Tallarda. — Osobnosti rad. — Desmarets propuštěn s odměnou tři sta padesát tisíc livrů. — Až příliš správná předtucha vévody z Orléans. — Pohroma paní Desmaretsové. — Bercy, její zeť, vyhnán. — Místa zasedání jednotlivých rad. — Jejich platy. — Zvláštní předpisy. — Nárok státních rad ustupovat jen vévodům a korunním hodnostářům. — Noailles a Canillac advokáty státních rad proti urozeným lidem. — Vykládám regentovi povahu a směšnost tohoto nároku. — Regentova povolnost. — Obratnost státních rad. — Effiat místopředsedou. — Forma rad zesnulého krále převzata v regentské radě. — Dvorní referendáři odmítají referovat v regentské radě, nebudou-li sedět, anebo nebudou-li ti členové této rady, kteří nejsou vévody, maršály Francie ani státními radami, stát, dokud tam budou dvorní referendáři. — Radové parlamentu, zařazení do rad, napodobují dvorní referendáře a regent to trpí. — Dva příklady nevýhody, která z toho plyne pro záležitosti. — Dvorní referendáři nakonec ustoupí hned po smrti kancléře Voysina a bez dalších nároků referují v regentské radě vestoje. — Státní radové prosadí, že tam mají přednost přede všemi, kdo nejsou vévodou ani korunním hodnostářem, když tam přicházejí mimořádně.
Když byly všechny tyto rady obsazeny, bylo konečně třeba přistoupit k regentské radě, jejíž sestavení bylo ze všech nejobtížnější. Měla mít dost málo členů, aby byla tím vznešenější, a bylo tu několik osobností, nepřátel vévody z Orléans nebo velmi podezřelých, které jejich postavení nedovolovalo z ní vyloučit. Takoví byli vévoda du Maine, hrabě z Toulouse, maršál z Villeroy, maršál z Harcourtu, jakmile odmítl místo předsedy rady pro záležitosti království, a kancléř Voysin, jakmile se vévoda z Orléans dopustil té obrovské chyby, že se nechal přimět, aby mu ponechal pečeti. Toulouse a Harcourt byli jen podezřelí; byli však podezřelí hodně, první svým původem a svým bratrem, jakkoli se od něho lišil, druhý svou starou důvěrností s paní z Maintenon a s princeznou des Ursins. Všichni ostatní byli nepřátelé. Bylo je tedy třeba vyvážit lidmi, na něž se vévoda z Orléans mohl spolehnout a kteří by byli s to zjednat si sluch v radě, do níž se z ostatních rad předkládaly všechny záležitosti zahraniční i vnitřní a v níž se o nich v posledním stupni rozhodovalo většinou hlasů. Bylo navíc třeba uvážit, že hlas pana Vévody nemohl mít zatím žádnou váhu a že tato váha, až přijde s věkem, se mohla zájmy a klikami obrátit stejně snadno proti vévodovi z Orléans jako v jeho prospěch.
Povolnost tohoto prince byla ve věci takové důležitosti tak velká, že podlehl naléhání maršála z Besons, podporovaného Effiatem, a přesunul ho z válečné rady, pro niž byl určen a kde jedině regentova přízeň mohla způsobit, že dostal přednost před jinými, do regentské rady. Byl to hrubý buran, který jako docela mladý utekl z domu svého otce, jenž z něho chtěl mít duchovního, dal se naverbovat k vojsku, které tajně odcházelo do Portugalska, a sloužil tam s mušketou. Když ho tam otcovo pátrání vypátralo, stal se brzy důstojníkem a sloužil pilně. Latina, kterou uměl, než se dal naverbovat, byla veškerým vzděláním, jehož se mu dostalo. Byl dobrým generálem, rozuměl dobře vedení jízdního křídla a jistým podrobnostem, a i tehdy mu jeho příkrost a vznětlivost často bránily vidět a slyšet. Co šlo nad to, daleko přesahovalo jeho obzor, jak se ukázalo, když měl shodou náhod občas velet armádám. Při nesnesitelné povaze a velmi chabém rozumu to byl člověk osobně statečný, který věděl, co je čest, ale ve všem bezradný, nesmírně bázlivý, který se snažil nikomu a ničemu se neznelíbit, vášnivě toužil něčím být a něco mít, byl velmi podlézavý a velmi plochý, neměl nedostatek zdravého rozumu ani jistého drobného ducha krátkých intrik a měl dost úsudku. Lví hlava, a velmi velká, odulé rty, ve velké paruce, z níž by byla dobrá Rembrandtova hlava, a protože působila jako z jednoho kusu, stejně jako celé jeho tělo, platila mezi hlupáky za dobrou hlavu.
Jeho otec byl státním radou a jeho starší bratr, který už zemřel, jím byl také, oba s dobrou pověstí. Jejich jméno je Bazin, z měšťanského rodu s co nejkratším rodokmenem, a Besons, jehož jméno všichni nosili, je ona ves na Seině nedaleko Paříže, tolik známá trhem, který se tam koná každý rok, a jejíž panství otec koupil. To nebyla postava, kterou by bylo možné v regentské radě komukoli postavit do cesty. Vévoda z Orléans se přede mnou styděl, že se k tomu nechal přimět; a já, jehož určení se nezměnilo, jsem velmi nerad viděl, že jsem se ocitl v tak špatném spřežení.
Dalším mužem, kterého regent uvedl do regentské rady, kvůli němuž byl přede mnou ve velkých rozpacích a kterého mi dával na srozuměnou jen postupně, byl Torcy, k překvapení celé Francie. Byl u dvora odjakživa spojen se vším, co bylo vévodovi z Orléans nejvíce nepřátelské, vyjma-li jeho dva nejzhoubnější nepřátele, paní z Maintenon a pana du Maine. Vévoda z Orléans měl často důvody nebýt s ním spokojen a až do doby po smrti krále neučinil Torcy ani jeho žena nikdy žádný krok, aby se s ním sblížili. Byli důvěrnými přáteli pana a paní z Castries a abbé z Castries1, což byla velmi přirozená cesta, kterou se mohli vydat. Castries byl rytířem cti a jeho žena dámou šatny vévodkyně z Orléans; byla dcerou pana z Vivonne, bratra paní z Montespan, a byla velmi zadobře s vévodou i vévodkyní z Orléans. Ti byli tak přesvědčeni, že je jim Torcy nepřátelský, že Castriesovým jejich spojení s ním nesli nelibě, a vzpomínám si, že dlouho poté, co vévodkyně z Orléans začala mít v Marly svůj stůl a dámy si zvykly k němu chodit, bylo zapotřebí jakéhosi vyjednávání paní z Castries, aby u něho mohla jíst paní z Torcy. Ta tam dosud nebyla pozvána, což byla nepříliš příjemná zvláštnost, a přesto o to neusilovala. Především se nemohla přemoci k přítomnosti vévody z Orléans, a paní z Castries si tak dobře vybrala chvíli, že jí zjednala, aby tam poobědvala, zatímco si tento princ zajel do Paříže.
I já jsem byl pevně přesvědčen o Torcyho nepřátelství k vévodovi z Orléans; byl jsem proti němu zaujat, přiznávám otevřeně, smýšlením, jež k němu chovali vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers, ačkoli důvody jejich odstupu se týkaly skoro jen římských záležitostí. S ním a jeho ženou jsem nikdy neměl nejen žádné spojení, ale ani tu nejlehčí známost, a má-li pravda žádat, aby se nic neskrývalo, měli u sebe jen tu nejlepší a nejvybranější společnost a moje samolibost nebyla spokojena, že jsem od nich nikdy nedostal sebemenší vstřícný krok. Byl to navíc muž starého ministerstva, a při mém záměru zničit státní sekretáře a jejich moc nemohl být po mé chuti Torcy, který jím byl po svém otci a po svém tchánovi. Často jsem na vévodu z Orléans naléhal, aby ho vyloučil; ačkoli mi na to nikdy neodpověděl tak jasně, jak jsem si přál, přece jsem v jeho vyloučení doufal a ještě jsem na tom pracoval, když mi regent dal zahlédnout, že s tím nemám počítat. Zdvojnásobil jsem úsilí; nakonec mi ve velkých rozpacích přiznal, že ho považuje za nezbytného, protože zná tajemství všech zahraničních záležitostí za tolik let, co byl jejich ministrem, a kvůli tajemství pošt2, bez něhož se on sám nemohl obejít. To bylo skutečně tím, co Torcyho udrželo.
Aby si ho zcela získal, zahrnul ho vévoda z Orléans projevy přízně, důvěrou i hmotnými dary. Měl na svůj úřad státního sekretáře listinu „brevet de retenue“ na 650 000 livrů; dostal o 150 000 víc, a všechno vyplaceno, když se úřadu vzdal. Jeho penze státního ministra ve výši 20 000 livrů mu byla ponechána a dostal ještě další, 60 000 livrů, z pošt, jejichž řízení, pravomoc i důvěru si ponechal.
Nelze vypovědět, jak veřejnost tímto zacházením žasla. Torcy přitom platil přinejmenším — a právem — za člověka, který s vévodou z Orléans nikdy neměl žádné spojení, ba který mu byl dokonce nepřátelský. Nebylo u něho zjištěno žádné hnutí směrem k tomuto princi; Castriesovi byli příliš slabí a vzhledem k vévodkyni z Orléans příliš podezřelí, než aby k tomu mohli být s užitkem použiti. Nancré3 snad ano; ale nikdy jsem se to nedozvěděl, a všechno, čím jsem se snažil do toho proniknout, mi nepřineslo nic než potvrzení, že toto tak málo očekávané zacházení způsobilo jedině tajemství pošt. V dalším uvidíme, jak jsem svůj omyl uznal a jak úzké spojení mezi Torcym a mnou vytvořila úcta, troufám si říci vzájemná, které trvá až dodnes, kdy máme březen 1746.
Vévoda z Orléans vždy počítal s tím, že do regentské rady dá jednoho biskupa. Já jsem soudil, že se bez něho může obejít. Smýšlel jsem o tom jako zesnulý král a, myslím, jako každý moudrý člověk, zvláště v žáru sporů o konstituci. Zájem zesnulého arcibiskupa z Cambrai mi kvůli nesmírné váze, jakou na mě měl zesnulý vévoda z Beauvilliers, bránil tento názor potírat, takže po smrti obou těchto osobností už nebyl čas se mu s úspěchem stavět na odpor. Pomyslel jsem tedy tehdy na toho nejméně špatného a nejvíce schvalovaného, koho by bylo možné zvolit, a navrhl jsem vévodovi z Orléans bývalého biskupa z Troyes4.
Kdo a jaký byl, jsme viděli na začátku těchto Pamětí, kde jsem se o něm rozepsal u příležitosti jeho odchodu do ústraní. K tomu došlo na samém začátku mého manželství. V tehdejším svém věku jsem viděl nanejvýš jeho tvář a nikdy jsem ho neznal. Ale podle toho, co jsem o něm věděl, se mi zdál jako stvořený pro vstup do regentské rady. Abych neopakoval, co jsem o něm řekl u jeho odchodu do ústraní, nacházel jsem v něm preláta zběhlého v časných záležitostech duchovenstva, znalého římských věcí, a přitom Francouze; s dostatkem církevní učenosti. Taková byla jeho pověst. Kromě toho prožil život až do odchodu do ústraní v nejvyšší společnosti dvora i města, vyhledávaný těmi nejlepšími a nejvýznamnějšími společnostmi, přítel většiny osobností a předních žen své doby, a mísil se tam do mnoha věcí. Tato velká znalost světa byla důležitá věc.
Byl to biskup bez diecéze, a biskup, který nemyslel na nic méně než na to, aby znovu vyplul na hladinu. Patnáct či šestnáct let žil v co nejpřísnějším a nejvytrvalejším ústraní. Přerušil je teprve před čtyřmi či pěti lety z úcty k onomu králově rozmaru vídat lidi, kteří se stáhli do ústraní, kvůli němuž mu vzkázal, že ho chce vidět jednou za rok. Přijížděl tedy na čtyři dny do Fontainebleau, kde mu král projevoval všemožnou přízeň a kde se o něho to nejvznešenější a nejlepší, co tam bylo, přetahovalo. Odtud jel na dva dny do Paříže, vracel se na den či dva do Fontainebleau a odjížděl zpět do svého ústraní, aniž se kdy jevil zrezivělý, pobožnůstkářský, nepatřičný či zkažený. V Troyes nepřijímal ani lidi, kteří tudy projížděli. Bydlel tam se svým synovcem v biskupské rezidenci. Jakmile byl synovec na vizitacích nebo v Paříži, obýval byt, který si zařídil v kartouze v Troyes, kde se stýkal jen s kartuziány a pilně docházel na jejich bohoslužby; trávil tam navíc advent a postní dobu. Takový život, naroubovaný na život v nejvyšší společnosti, zvolený jedině z vlastní vůle a tak dobře udržovaný, měl podle mne mít velkou váhu, aby krotil bezuzdnost života vévody z Orléans. Tento biskup neměl vztah k žádné klice; byl bratrem maršálky z Clérembault, s níž žil v přátelství a která byla v důvěrném vztahu s Madame, jež k němu rovněž chovala velké přátelství a důvěru. Vše mě tedy přesvědčilo, že je pro to místo jako stvořený, když už tam má být biskup. Vévoda z Orléans to schválil a provedl.
Nic nebylo přijato s takovým potleskem jako tato volba. Regent pro něho poslal; přijel a bez okolků přijal. Svět, který od lidí ctnostných téměř vždy žádá daleko víc, než je třeba, by byl chtěl zdráhání, ba i odmítnutí. Začátky byly obdivuhodné. Vídali ho jen při nezbytných povinnostech. Blahopřál jsem si, jak dobře jsem trefil. Tyto divy netrvaly dlouho; zmýlil jsem se v něm, jako jsem se zmýlil v Torcym, ale zcela opačným způsobem; ještě není čas o tom mluvit. Regent mu prokázal tu galantnost, že Torcyho uvedl do regentské rady teprve poté, co se jí tento prelát jednou zúčastnil, aby mu bez sporu zajistil přednost před Torcym, který byl až do konce státním ministrem za zesnulého krále.
La Vrillière mi vděčil za všechno, čím se stal, a jak jsem řekl jinde, nebylo to bez námahy, nýbrž za cenu houževnaté práce trvající přes rok. Ponechal si úřad státního sekretáře, byl ustanoven sekretářem regentské rady, aby vedl její zápisy, podepisoval milosti z odborů ostatních státních sekretářů a všechno, co vyžadovalo podpis státního sekretáře; časem i podpis vyhotovení a tajných rozkazů a pravomoc nad pařížskou policií; nakonec byl ve velmi krátké době jediným úřadujícím státním sekretářem. On i Pontchartrain vstoupili do regentské rady, oba bez hlasu; Pontchartrain bez jakékoli funkce. Stěžoval jsem si vévodovi z Orléans, že Pontchartraina ponechal. Koktal; byl v rozpacích; usoudil jsem tedy, že je třeba počkat; o návštěvě kancléře Pontchartraina jsem tehdy nevěděl. Čekal jsem tedy; ale nečekal jsem dlouho.
La Vrillière byl malý, živý, činorodý muž, který, vychován v kancelářích svého otce, ovládal jejich rutinu; ochotný, velmi úslužný, velmi zdvořilý, v nitru pyšný, schopný najít východisko i zvládnout úřední mechaniku, přístupný a zběhlý ve světě, muž cti. Neměl štěstí na ženu, která ho nakonec zkazila tak, že se nedal poznat. To přijde v pravý čas.
Myslím, že jsem dost dobře vylíčil povahu a styky těch, kdo tvořili dvůr zesnulého krále, i osobností, které vstoupily do těchto různých rad, abych se k té látce nemusel vracet. Ale je ještě třeba ukázat, jaký byl celek oné důležité regentské rady, jež měla o všem rozhodovat většinou hlasů a jež byla po téměř tři roky skutečně opravdovou radou. Připojím předsedy a jiné členy ostatních rad, kteří do ní chodili referovat o svých záležitostech a kteří do ní byli kvůli některým z nich občas povoláni, dokud rady trvaly ve svém původním uspořádání.
Regentská rada byla tedy, abych to zopakoval souvisle, složena takto: vévoda z Orléans, pan Vévoda, vévoda du Maine, hrabě z Toulouse, kancléř Voysin, já, když už se musím jmenovat, maršálové z Villeroy, z Harcourtu a z Besons, bývalý biskup z Troyes a Torcy, kteří hlasovali, a La Vrillière, který vedl zápisy, a Pontchartrain, oba bez hlasu.
Referovat do ní chodili arcibiskup z Bordeaux5, maršálové z Villars, z Estrées a z Huxelles a vévodové z Noailles a d’Antin.
Je tak vidět, na koho a na kolik z nich mohl regent počítat jako na přátele, jako na nepřátele nebo jako na dosti lhostejné. Přesto se téměř vždy stávalo, že rada byla klidná a regent v ní byl pánem všeho. Jakou roli v ní každý z nich hrál, se časem ukáže.
Tímto způsobem byl Desmarets jediný z ministrů zesnulého krále, kdo byl tehdy propuštěn, a to krátkým dopisem, který mu vévoda z Orléans napsal; a šest rad bylo registrováno v parlamentu, to jest jejich zřízení, nikoli jména ani počet jejich členů. O regentské radě se tam nemluvilo, neboť byla radou krále a vládou samou.
Tallard byl také jediný ze všech, které král jmenoval ve své závěti, kdo nedostal žádné místo. Není přehnané říci, že z toho div nezešílel a že se dopustil několika výstředností. Rozhlašoval všude, že si dá králův testament napsat na záda; křičel, hulákal, poštval na regenta maršála z Villeroy a Rohany; stížnosti, nářky, vzdor, podlézání, sebeponižování, všechno bylo marně uvedeno v chod. Regent, jindy tak povolný, se nedal ani nahlodat. Celkově ho pokládal, a právem, za svého odpůrce, ale musela tu být ještě nějaká jiná příčina, kterou jsem nevypátral, jež ho udržela neoblomným proti tolika snahám. Tallard, když nakonec viděl, že jsou marné, prohlásil, že mu nezbývá než se zaživa pohřbít. Koupil La Planchette, ošklivý malý dům u Paříže, a skutečně se tam uzavřel, takřka odtud nevycházel a nikoho nepřijímal. Jeho vzkříšení uvidíme v pravý čas.
Regent žil s panem Vévodou v přátelství, s vévodou du Maine v chladné a zdvořilé míře, s hrabětem z Toulouse vlídněji, ale zdrženlivě. Domníval se, že si maršála z Villeroy získá množstvím projevů úcty, ohleduplnosti, vyznamenání, ba i velmi riskantní důvěry; že ho přivede zpět, nebo aspoň otupí jeho výpady a výstřelky prostřednictvím Effiata, jeho přítele odjakživa, a pana z Troyes, který jím byl také. První byl zaprodán vévodovi du Maine; druhý, jako by chodil po vejcích, se odvažoval být jen úslužný. Maršál přijímal všemožné přízně a zakládal si na tom, že se jimi nedá zviklat. Bylo třeba to vyložit hned na začátku. Je to látka, která se naskytne vícekrát. Pokud jde o Harcourta, jeho neblahé zdraví mu nedovolilo hrát žádnou roli, a Voysinovi zase nechuť a pohrdání, do nichž upadl. Villars v ní hrál vždy velmi ubohou roli; Huxelles také, avšak s velkou důležitostí; Estrées jako by žádnou; d’Antin stejně málo. Kardinál z Noailles se nepozvedl ani nesnížil; měl dost co dělat, aby se bránil záludným vůdcům konstituce. Vévoda z Noailles hrál velkou roli. Pan Vévoda byl ještě příliš mladý, vévoda du Maine mlčenlivý, temný, osamělý, hluboce skrytý, zdvořilý až k uctivosti a nanejvýš pozorný ke všem, když už se s nimi musel stýkat; hrabě z Toulouse chladný, klidný a vedoucí svůj obvyklý život, nakolik ho mohl přizpůsobit svým novým funkcím.
Desmarets upadl v neuvěřitelný úžas. Jeho nesmírná nadutost ho přesvědčila, že se bez něho v čele financí nelze obejít. Byl odjakživa důvěrným přítelem maršála z Villeroy; zůstal jím i Effiatovým, který jím vždycky byl v Palais-Royal Béchameilovým, jeho tchánovým. Spoléhal tedy plně na tyto dvě opory; ale co dovršilo jeho úžas a rozhořčení, bylo vidět na svém místě vévodu z Noailles — toho, koho přijal, když po návratu ze Španělska, jak jsme v pravý čas viděli, nevěděl kudy kam; z něhož udělal svého žáka a odchovance ve finančnictví a kvůli němuž krotil celou svou divokou povahu. Noailles ani nepomyslel na to, že by vůči němu zachovával jakékoli ohledy, a brzy uvidíme, kam až dohnal svůj nevděk vůči němu. Vévoda z Orléans mu nicméně na naléhání Effiata a maršála z Villeroy dal přiznat 350 000 livrů při obnovení daňových pachtů, neboť mu představili, že je to právo generálních kontrolorů, které si Desmarets při posledním obnovení vzhledem ke krajní tísni státu nechtěl dát vyplatit.
Tak velká milost, a udělená tak velice nevhod, v řadě dalších regentových povolností, o nichž jsem mluvil, a jiných menších, které jsem vynechal, dala tušit slabost velmi škodlivou státu a poctivým lidem a velmi užitečnou nestoudným a drzým. Bohužel se ta předtucha ukázala až příliš pravdivou.
Paní Desmaretsová, která ve stínu manželova místa dělala zvlášť pro sebe spoustu obchodů, padla spolu s ním. Jistý La Fontaine, dlouho výběrčí pana Prince v Senonches nedaleko La Ferté, kde jsem ho vídal, a který odtud — místo leží také nedaleko Maillebois — byl během jejich vyhnanství6 jejich úslužným společníkem, s nimi rovněž zbohatl a stal se pokladníkem pluku gardy. Byl to důvěrník paní Desmaretsové, který jí každodenně obstarával obchody a ukládal a spravoval peníze, které z nich získávala. To všechno se zhroutilo s pádem z místa. Tvrdila, že byla okradena. Byla tím podivně otřesena. V tomto stavu ji zachvátily neštovice; vstala z nich šílená; a nikdo ji od té doby už ani neviděl, ačkoli ještě několik let žila. Tak obě soupeřky o přízeň paní z Maintenon, paní Voysinová a paní Desmaretsová, zemřely: jedna z beznaděje, že ji ztratila a že ji vytlačila soupeřka, druhá šílená ze ztráty místa a svého soukromého pokladu. Bercy, intendant financí a Desmaretsův zeť, který za něho všechno vykonával, byl zároveň vyhnán bez návratu, za všeobecného jásotu.
Bylo stanoveno, že rada svědomí bude zasedat v arcibiskupském paláci a všechny ostatní v různých bytech starého Louvru, které se daly upravit a zařídit. Ale maršál z Villars si postupně osvojil právo konat válečnou radu velmi často u sebe, a podle jeho příkladu i maršál z Huxelles; ostatní předsedové je však nenásledovali.
Nebudu se zdržovat nároky, výpady, uzurpacemi a šarvátkami vévody z Noailles mezi finanční radou a ostatními radami, mezi radami navzájem a mezi členy každé z nich, jimiž chtěl unavit je i vévodu z Orléans, znechutit veřejnost, učinit rady obtížnými a směšnými a přivést je k pádu podle záměrů, které byly vyloženy; bylo by to příliš dlouhé a nudné. Je však třeba promluvit o celku.
Pan Vévoda, vévoda du Maine a hrabě z Toulouse nechtěli žádné služné. Kancléř, maršál z Villeroy, Torcy, La Vrillière a Pontchartrain si ponechali svá dosavadní beze změny a kardinálu z Noailles, generálnímu prokurátorovi ani generálnímu advokátovi se nedalo nic. Harcourt, Besons, biskup z Troyes a já za regentskou radu, předsedové rad, vévodové z Noailles a z Guiche a maršál z Estrées7, jsme dostávali 20 000 livrů služného, členové rad 10 000 livrů, sekretáři 6 000 livrů.
Bylo stanoveno, že rady budou zasedat tak často, jak bude třeba, podle uvážení předsedů, a že předsedové budou mít každý jeden den v týdnu, nebo víc, bude-li třeba, aby přicházeli referovat o záležitostech své rady do regentské rady, kde nebude předkládat své osobní mínění, nýbrž mínění většiny hlasů v každém usnesení své rady; a také své dny, kdy budou pracovat sami s regentem. Bylo rozhodnuto, že předsedové neboli prezidenti rad budou v regentské radě jen kvůli záležitostem svých rad a že z ní odejdou, jakmile budou vyřízeny, i když zasedání rady tím neskončí, a že v nich budou mít hlas; že se co do zasedacího pořádku budou řadit mezi členy regentské rady podle svého vzájemného postavení, ale usednou na poslední místo, nebudou-li vévody nebo korunními hodnostáři; a pokud jde o hlasování, že ať budou sedět kdekoli, budou hlasovat první ze všech, hned po svém referátu. Vévodové, jako všude, měli přednost a po nich korunní hodnostáři, jedni i druzí podle stáří své hodnosti; a mezi vévody měla mít přednost pairie, protože toto zasedání mělo víc z výkonu státních a korunních funkcí než z dvorských obřadů.
Aby nic neměnili, nezpochybnili uzurpovanou přednost kancléře v radě, takže Voysin v ní sedal vždy bezprostředně a bez mezery pod vévodou du Maine na jedné straně, a já stejně tak na druhé straně pod hrabětem z Toulouse. Každý tak seděl podle postavení, napravo či nalevo, a hlasovalo se tak, jak se sedělo: poslední z rady hlasoval po referentovi a všichni ostatní jeden po druhém směrem vzhůru, a vévoda z Orléans poslední.
Sedadla byla ve všech radách pro všechny stejná. Regentská rada měla jen skládací stoličky, regent stejně jako ostatní, protože se předpokládalo, že je přítomen král, a jeho prázdné křeslo stálo samo v čele dlouhého stolu. Regent seděl napravo, za rohem, na prvním místě, pan Vévoda proti němu. Na dolním konci, naproti královu křeslu, seděli Pontchartrain a La Vrillière.
Žádná z rad nesložila přísahu, s odůvodněním, že státní ministři ji neskládají, a žádný z členů regentské rady nedostal ke vstupu do ní patent ani dopis od krále či regenta, protože státní ministři je nemají. Ale protože se do rady nemohou dostavit, aniž by byli pokaždé jménem krále vyzváni dveřníkem jeho kabinetu, byli tak vyzváni i členové regentské rady, a to poprvé; a na první regentské radě vévoda z Orléans ohlásil příští, a tak od jedné k druhé, a už se nezvalo, protože by bylo příliš mnoho běhání, leda k mimořádným a nepředvídaným radám, s nimiž se nedalo počítat.
Jakmile přišel regent, nečekalo se na nikoho bez výjimky; jestliže někdo přišel, když už rada začala, což se stávalo zřídka, vstoupil a přistoupil ke stolu zezadu; regent vám řekl, abyste zaujal své místo, které se v takovém případě nechávalo prázdné, a člověk je zaujal s krátkou omluvou.
Ještě se nesešla žádná rada, a už nastal pozoruhodný spor ve finanční radě — tak velkou sílu nabývají nároky, jakkoli mohou být směšné, z pohrdání, jež se jim dostane, spokojí-li se člověk jen pohrdáním a nezakáže je; tak to udělal král, který se spokojil tím, že se vysmál chimérickému nároku státních radů, vznesenému poprvé při podpisu badenské smlouvy, ustupovat jen titulovaným osobám, a že potrestal La Houssaye, jmenovaného třetím velvyslancem spolu s maršálem z Villars a hrabětem du Luc, tím, že tam místo něho poslal Saint-Contesta8.
Na základě tohoto pěkného příkladu, který nikdy příkladem nebyl, nýbrž výsměchem, jak se o něm tehdy vyjádřil král, si státní radové, kteří byli ve finanční radě — a v ostatních radách žádní nebyli —, nárokovali přednost před markýzem z Effiatu, který byl sice pravda z jejich látky, ale jehož děd zemřel jako rytíř řádu, velvyslanec, vrchní správce financí, z pověření správce dělostřelectva a maršál Francie. Byl synem staršího bratra markýze de Cinq-Mars9, velkého štolby Francie, a sám byl rytířem řádu ze jmenování roku 1688. Tito pánové uváděli, že v radách Karla IX. a Jindřicha III. a na generálních stavech za vlády tohoto posledního krále měli státní radové od taláru pravici před radami od meče, kteří nebyli vévody ani korunními hodnostáři; a mluvili pravdu. Ale dobře se střežili dodat, že to byla novota do té doby neslýchaná, kterou zrušil Jindřich IV. a která od té doby nikdy neplatila — novota, kterou zavedli Guisové v témže duchu, jenž je vedl k tomu, že dali zřídit úřady Řádu Svatého Ducha tak, jak byly zřízeny: aby si naklonili a připoutali měšťanstvo, které svedli stejně jako duchovenstvo, a aby ve všem, v čem mohli, srazili šlechtu, které se báli a kterou nenáviděli jako příliš oddanou králi a koruně, jak se dobře ukázalo na veškeré pomoci, které se od ní dostalo Jindřichu IV., jež mu upevnila korunu na hlavě a vyrvala ji těm proradným cizincům.
Jednoho odpoledne jsem přišel k regentovi, když se procházel ve své velké galerii mezi Canillacem a vévodou z Noailles, kteří probírali tento pěkný spor o přednost. Byli to dva přeborníci toho, čemu říkali šlechta, při oné nehorázné pomluvě, kterou proti mně vznesl vévoda z Noailles. Moje překvapení bylo tedy nesmírné, když jsem se k této procházce připojil a slyšel oba vášnivě hájit věc státních radů proti urozeným lidem bez titulu.
Když je regent chvíli poslouchal, zeptal se mě, co na to říkám. Usmál jsem se a odpověděl, že bych byl nečekal takový nárok, a ještě méně advokáty, které jsem právě slyšel. Připomněl jsem věc s Guisy, kterou jsem právě uvedl, i věc s hrabětem du Luc a prosil jsem regenta, aby si vzpomněl, jak zesnulý král a veškerý svět tento nárok státních radů přijali. Odtud jsem přešel k jádru věci a řekl jsem, že ve Francii jsou jen tři stavy; že všechny tři vždy a všude bez nejmenší námitky předcházeli pairové, vévodové a korunní hodnostáři, kteří na generálních stavech byli s králem na pódiu, a dole tři stavy; že mezi osobami téhož stavu se mohou vyskytnout nároky na přednost, ale mezi stavem a stavem nikdy a v žádné době žádné nebyly; že duchovenstvo a šlechta, první napravo, druhá nalevo, seděli s pokrytou hlavou a mluvili takto, jeden stav k druhému, v dokonalé rovnosti; že v hloubi sálu, naproti pódiu, byl třetí stav, sedící, ale s obnaženou hlavou, který, aby promluvil, poklekal; to je postoj, který zůstal celému parlamentu, prvnímu prezidentovi stejně jako ostatním členům, když mluví při lits de justice, protože každý soudce, ať je jakéhokoli rodu, náleží svým soudcovským úřadem ke třetímu stavu; že státní radové jsou muži taláru a soudci, tudíž rovněž příslušníci třetího stavu, z čehož plyne, že mezi rady téže rady musí třetí stav ustoupit oběma prvním; a z toho je jasné, že nárok státních radů od taláru vůči markýzi z Effiatu postrádá jakýkoli základ. Tato úvaha, kterou Noailles a Canillac zřejmě nečekali, jim zavřela ústa, a vévodovi z Orléans také.
Po chvíli mlčení jsem dodal, že mluvím proti svému zájmu, neboť nárok, který jsem právě potíral, směřoval k tomu, aby se v osobách státních radů od taláru vložilo mezi vévody a korunní hodnostáře a urozené lidi další patro, ale že pravda musí být vždy nejsilnější a že nechápu trpělivost Jeho Královské Výsosti snášet tak hloupé spory, jejichž trpění a odklady v jejich ukončení, jak mají být ukončeny, dají podnět ke stovce dalších, jejichž drzost bude k hanbě a všechno rozvrátí. Noailles a Canillac se neodvážili čekat na víc, neřekli ani slovo a odešli.
Zvláštní je, že urození lidé o jejich postoji v této věci nevěděli, nebo nechtěli vědět, stejně jako o mém, a že talár jim i mně projevil tu rozdílnou vděčnost, jakou jsme si od něho v té věci zasloužili.
Když jsem zůstal s regentem sám, naléhal jsem, aby rozhodl. Ti dva muži, kteří se báli všeho, a on také, ho kvůli taláru vystrašili. Navrhl mi východisko: učinit Effiata místopředsedou, aby měl přednost z titulu této funkce. Vyložil jsem mu obecně nevýhody mezzo termine, které jsou otci nejbláznivějších nároků, které vždy slouží jen těm, kdo nemají pravdu, a jdou proti těm, kdo by v konečném rozhodnutí nemohli prohrát; a zvlášť nepatřičnost a nebezpečí trpět nesmyslný nárok, jehož úspěch by zplodil další všech barev. Když jsme promluvili o jiných věcech, nechal jsem ho v náručí jeho dobré přítelkyně, nerozhodnosti a nerozhodnutosti.
Dva dny nato, které uplynuly ve směšných vyjednáváních, měli státní radové, kteří si nepřáli nic lepšího, než z toho vyváznout s titulem, jenž by jejich nárok uskutečnil, tu laskavost, že svolili ustoupit titulu místopředsedy; tím si zajistili přednost před kterýmkoli jiným urozeným mužem, který by mohl vstoupit do finanční rady atd. Regent přijal tuto ochotu s vděčností a Effiat byl prohlášen místopředsedou.
Co jsem regentovi předpověděl, se stalo, a bude lépe to vyprávět hned, než tím přerušovat důležitější látku. Bylo stanoveno, že procesy evokované ke králi, které se projednávají ve výboru rady stran10, záležitosti kořistí, které se projednávají v radě pro kořisti a nyní v radě námořnictva, a některé finanční, které byly sporné nebo vyžadovaly úpravu nařízením — všechno věci obvyklé za zesnulého krále —, se budou referovat jako za jeho časů před ním, to jest nyní v regentské radě; k tomu se přidaly některé záležitosti válečné rady, jako etapy11 atd., a jiné druhy nařízení týkajících se vojska.
Za zesnulého krále vstupoval výbor rady stran, který projednal záležitost k němu evokovanou, celý do rady, kde byl král a jeho ministři, a dvorní referendář, který věc referoval ve výboru rady stran, ji referoval před králem. Státní radové tohoto výboru, všichni čtyři či pět, hlasovali po něm, pak ministři, a král rozhodoval tak, že se vždy nebo téměř vždy přiklonil k většině hlasů. Pro záležitosti kořistí byla za zesnulého krále rada pro kořisti, složená z několika státních radů, která zasedala u hraběte z Toulouse, když bylo o čem jednat; ten pak vstupoval do královy rady sám s dvorním referendářem, který u něho referoval a který referoval před králem a jeho ministry, přičemž hrabě z Toulouse byl přítomen a hlasoval a odcházel s referentem, jakmile byla věc rozhodnuta. Co se týče finančních záležitostí, o nichž byla právě řeč, generální kontrolor jimi pověřoval dvorního referendáře podle svého výběru, který vstupoval sám do královy rady v den finanční rady a věc referoval. Ve všech těchto radách všichni, kdo do nich vstupovali, seděli, kromě dvorního referendáře, který jako referent referoval vstoje. Bylo tedy stanoveno, že tak se to bude dít i v regentské radě a že pokud jde o podrobné válečné záležitosti, o nichž byla právě řeč, bude je v regentské radě referovat jeden z obou dvorních referendářů válečné rady, Le Blanc a Saint-Contest.
Abych nic nezanechal stranou ohledně rad zesnulého krále, je třeba dodat, že jediná rada depeší se od ostatních zcela lišila. Její látkou byly spory nebo úpravy, které bylo třeba provést v provinciích a ve městech, což byla vlastně látka provinčních odborů státních sekretářů; ti, protože se jí rádi zmocňovali, řekli o tom králi ráno po jeho leveru slovo a pak vyřizovali, jak chtěli, což tyto rady činilo vzácnějšími, pod záminkou, že se tím ulehčí králi. Ale byly také takové povahy těchto záležitostí nebo takové osoby, jichž se týkaly, že je státní sekretáři nemohli takto odbýt, a ty se referovaly v radě depeší. Byly tu také sporné záležitosti, které tam rovněž referoval státní sekretář, z jehož odboru věc pocházela, nebo, nepatřila-li víc do jednoho odboru než do druhého, některý ze státních sekretářů, kterého k tomu král určil, velmi zřídka dvorní referendář jmenovaný kancléřem, který jediný mimořádně vstupoval v den rady depeší; a jedna řádná se konala každých čtrnáct dní. V těchto radách depeší seděli jen synové Francie, kancléř a vévoda z Beauvilliers. Čtyři státní sekretáři tam vždy zůstávali stát, i pan z Croissy, jakkoli sužovaný dnou a jakkoli byl prezidentem pařížského parlamentu (à mortier), a referovali tam jeden po druhém každý své záležitosti podle svého vzájemného služebního stáří ve funkci státního sekretáře. Byl-li tu dvorní referendář jako referent, zůstávali čtyři státní sekretáři rovněž stát a hlasovali. Generální kontrolor tam nevstupoval, nebyl-li zároveň státním sekretářem, a pak stál jako jeho tři ostatní kolegové. Tato rada depeší se stala vlastně radou vnitřních věcí království, o jejíchž záležitostech do regentské rady chodil referovat sám d’Antin, vévoda a pair, nebo, šlo-li o evokovaný proces, dvorní referendář této rady, který jej v ní referoval; tak nemohla po zřízení regentské rady a ostatních rad nadále platit jedinečná podoba této rady depeší.
Velmi se podivili, když měl poprvé nějaký dvorní referendář referovat v regentské radě a prohlásil kancléři, že si nárokuje referovat vsedě, nebo aby všichni, kdo nejsou vévody ani korunními hodnostáři či státními rady, stáli, dokud bude stát on sám. Byl to důsledek regentovy měkkosti v nároku státních radů na přednost před Effiatem. Lidé se ohrazovali, posmívali se; ale nic dalšího z toho nevzešlo; regent neměl sílu poručit. Obrátili se na rady parlamentu, kteří byli v radách; odpověděli, že si nenárokují o nic méně než dvorní referendáři. Nezbylo tedy než nechat všechno referovat předsedy neboli prezidenty rad, kteří k tomu — kromě d’Antina, který v tom vynikal — nebyli způsobilí. Povím o tom dvě příhody, které ukážou, jak tím záležitosti trpěly.
Maršál z Villars, který čmáral tak, že to nikdo nedokázal přečíst, přišel do regentské rady s nařízením o čtyřiceti nebo padesáti článcích, které válečná rada vypracovala o etapách, skladech, pochodu vojsk královstvím a různých podrobnostech, které se jich týkaly. Přečetl je po článcích, o každém z nich se hlasovalo, jak je četl, a u několika se provedly různé změny, které rovněž hned zapisoval na okraj. Když bylo vše hotovo, řekl vévoda z Orléans maršálovi z Villars, aby celé znovu přečetl po článcích, každý s poznámkou, kterou k němu právě připsal, aby se vidělo, zda je všechno v pořádku a zda už není co měnit nebo přidat. Maršál, který seděl vedle mne, tedy vzal svůj papír, přečetl článek, ale když došlo na poznámku, hle, už si ji prohlíží zblízka, obrací se ke světlu z jedné strany, pak z druhé, a nakonec mě prosí, abych se podíval, zda ji dokážu přečíst. Rozesmál jsem se a zeptal se ho, zda si myslí, že bych to dokázal já, když on sám nedokáže přečíst své vlastní písmo, a to, které právě teď napsal. Všichni se smáli, aniž byl sebeméně v rozpacích. Navrhl, aby přivedli jeho sekretáře, který je prý v předpokoji a umí jeho písmo číst, protože je na ně zvyklý. Regent řekl, že to nejde, a všichni se na sebe dívali se smíchem, aniž věděli, jak z toho ven. Nakonec regent řekl, že nezbývá než začít znovu, jako by se nic neudělalo, a nařídil mi, abych se chopil pera a zapisoval poznámky, jak se bude o každém článku znovu hlasovat, což zdvojnásobilo délku této záležitosti. Pravda, byl to jen směšně ztracený čas. Ale nevýhoda byla mnohem nepříjemnější, když kvůli špatným referátům o dlouhých a zamotaných záležitostech nebyl člověk uveden do stavu, aby jim dobře porozuměl, a tedy aby je dobře rozhodl.
Druhá historka se toho týká víc, a tady je: maršál z Estrées referoval v regentské radě o všem, co do ní přicházelo z rady námořnictva, a La Vrillière ho žertovně, ale až příliš výstižně přirovnával k velmi plné láhvi inkoustu, kterou člověk najednou nakloní a která chvíli jen kape, chvíli nevydá nic, chvíli chrlí kaluže a velké husté chuchvalce. Když jednou začínal referát o velmi zamotané záležitosti kořisti, řekl mi hrabě z Toulouse, který se velmi pilně věnoval záležitostem svého úřadu a jehož duch byl správný, přesný a stručný a on sám velmi soudný, že z referátu maršála z Estrées nic nepochopím, že je však ta záležitost důležitá a zaslouží si, aby jí bylo dobře porozuměno, a že mi ji bude referovat do ucha, zatímco bude maršál mluvit. Porozuměl jsem jí tedy dost jasně na to, abych se se znalostí věci přiklonil k mínění hraběte z Toulouse, ale ne s dostatečnou informovaností, abych své mínění dobře podepřel, tím spíš, že mi hrabě z Toulouse ještě mluvil do ucha, když na hlasování přišla řada na mého druhého souseda. Když přišla řada na mne, řekl jsem regentovi, že mi hrabě z Toulouse během referátu vysvětlil věc tak jasně, že jí rozumím dost zřetelně, abych byl téhož mínění, jakého bude hrabě z Toulouse, ale ne dost, abych se k ní dostatečně vyjádřil. Regent se rozesmál a řekl, že takhle ještě nikdo nikdy nehlasoval; odpověděl jsem, rovněž se smíchem, že nechce-li přijmout můj hlas takto, ať má laskavost počítat hlas hraběte z Toulouse dvakrát, a věc tak prošla. Brzy se vědělo, jaké jeho mínění bylo, neboť mezi ním a mnou hlasoval vždy jen kancléř.
Nazítří jsem využil této příležitosti, abych vévodovi z Orléans domluvil kvůli podstatné škodě, kterou záležitostem působí tvrdošíjnost dvorních referendářů a jeho měkkost, s níž ji trpí. Nic jsem tím nezískal.
Domnívám se, že kancléř tento nárok skrytě a ze zlomyslnosti podporoval, a co mě o tom přesvědčilo ještě víc, je, že jakmile zemřel a kancléřem se stal d’Aguesseau, ten jej, jakkoli byl modloslužebníkem taláru, nechal ukončit, a dvorní referendáři chodili do regentské rady referovat vstoje o čemkoli, co se chtělo, aniž by už mluvili o tom, že by tam seděli nebo že by někoho nechávali vstát. Ale pokud jde o státní rady: když kvůli procesu evokovanému před krále, to jest do regentské rady, přicházel do regentské rady s referentem výbor rady stran, který věc projednal, usedali tito státní radové za maršály Francie a nad ostatní členy regentské rady, přičemž referent, dvorní referendář, referoval vstoje.
Poznámky
Vysvětlivka: Markýz z Castries, synovec kardinála Bonzi a guvernér Montpellieru, byl rytířem cti vévodkyně z Orléans; jeho manželka, dcera maršála z Vivonne a neteř paní z Montespan, byla její dámou šatny. Abbé z Castries byl pozdější arcibiskup z Albi.↩
Vysvětlivka: Torcy měl na starosti královské pošty a s nimi i tajné otevírání a opisování soukromých dopisů (takzvaný „černý kabinet“), z jehož výpisů se panovník dozvídal, co se psalo doma i v cizině.↩
Vysvětlivka: Markýz z Nancré, kapitán Švýcarů vévody z Orléans.↩
Vysvětlivka: François Bouthillier de Chavigny (1642–1731), syn státního sekretáře Léona Bouthilliera, hraběte z Chavigny; biskupství v Troyes se vzdal ve prospěch svého synovce a žil pak v ústraní, o němž Saint-Simon vyprávěl v Dílu I.↩
Vysvětlivka: Armand Bazin de Besons, arcibiskup z Bordeaux, dříve biskup z Aire, bratr maršála z Besons; byl členem rady svědomí, v jejímž čele stál kardinál z Noailles.↩
Vysvětlivka: Desmarets, synovec Colbertův, byl roku 1683 zbaven místa intendanta financí a vypovězen na svůj statek Maillebois; do finanční správy ho vrátil až Chamillart, který ho roku 1703 učinil ředitelem financí.↩
Vysvětlivka: Prezidenti rad, které měly nad sebou ještě předsedu: vévoda z Noailles ve finanční radě (předseda maršál z Villeroy), vévoda z Guiche ve válečné radě (předseda maršál z Villars) a maršál z Estrées v radě námořnictva (předseda hrabě z Toulouse).↩
Vysvětlivka: Mírem v Badenu (září 1714) ukončila Francie válku o španělské dědictví s Říší; francouzskými zplnomocněnci byli maršál z Villars, hrabě du Luc a Saint-Contest, intendant v Metách a dvorní referendář.↩
Vysvětlivka: Henri Coiffier de Ruzé, markýz de Cinq-Mars (1620–1642), velký štolba a oblíbenec Ludvíka XIII., mladší syn maršála z Effiatu; roku 1642 byl popraven za spiknutí proti Richelieuovi.↩
Vysvětlivka: Rada stran (conseil des parties) byla soudní sekce královské rady, která rozhodovala spory soukromých stran, jež král evokoval, tj. odňal řádným soudům a převzal k sobě; jednotlivý proces připravoval výbor několika státních radů a referoval o něm dvorní referendář.↩
Vysvětlivka: Etapy byly zastávky na pochodových trasách vojsk uvnitř království, kde se procházejícím oddílům vydávaly potraviny a píce.↩