Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola devátá

Pohoršení princů krve nad tím, že si vévoda du Maine vůči nim osobuje hodnost prince krve. — Protest pánů z Courtenay na zachování jejich stavu a práv, předložený regentovi. — Neštěstí a vymření této větve královského rodu. — Béthune se žení s dcerou vévody z Tresmes. — Nangis dostane svolení prodat Králův pěší pluk. — Poirier prvním lékařem krále. — Vévodkyně z Berry ubytována se svým dvorem v Lucemburském paláci, kde jsme paní ze Saint-Simon a já nechtěli bydlet. — Villequier dostane čekatelství na úřady vévody z Aumontu, svého otce. — Dva noví první komorníci. — Kardinál z Polignaku prodá svůj úřad mistra kaple abbé z Breteuil, pozdějšímu biskupovi z Rennes; a baron z Breteuil svůj úřad uvaděče velvyslanců Magnymu. — Markýz ze Simiane generálním místodržitelem Provence; a Fervaques guvernérem Perche a Maine po odstoupení Bulliona, svého otce. — Princ Karel Lotrinský dostane listinu „brevet de retenue“ na milion na svůj úřad velkého štolby a brzy nato čekatelství na guvernérství Pikardie po vévodovi z Elbeufu. — I já jsem dostal čekatelství na svá dvě guvernérství pro své dva syny a opatství Jumièges pro abbé ze Saint-Simon. — Úvaha o řeholních koadjutorstvích. — Velký a velmi podivný dar regenta vévodovi z La Rochefoucauld. — Vybavení bytu zesnulého krále připadne vévodovi z Tresmes. — Noailles a Rouillé pány financí, jejichž rada nabývá podoby, a ostatní rady také. — První regentská rada. — Usmiřuji se s maršálem z Villeroy. — Prosby předkládány jako obvykle. — Nezdařený pokus Besonse, který se ode mne stále víc vzdaluje. — Amelot přijíždí z Říma a vypráví mi o neobyčejném rozhovoru mezi papežem a sebou o konstituci. — Amelot ze všeho vyloučen, a proč; nakonec postaven do čela obchodní rady. — Divadla znovu zahájena. — Dar Canillacovi. — Králova šatna a pokladnička. — Velký převor povolán zpět. — Belle-Île dostane čtyři sta tisíc livrů hotově z bretaňských stavů. — Kdo byl Belle-Île. — Jeho rodina. — Kdo jsou Castillové, zvaní Jeannin. — Povaha obou bratří Belle-Île.

Sotva se vévoda z Orléans vymanil — tím, že markýz z Effiatu dostal místopředsednictví — z nesnáze, do níž se sám ochotně nechal zavléct nárokem státních radů, vyvstala jiná, a to zcela jiné závažnosti. Zaznamenám tu jen, kdy vznikla, protože její důsledky do této doby nepatří. Spor o dědictví po panu Princi1 běžel dál. V jednom soudním doručení, které v něm vévoda du Maine učinil, se označil titulem prince krve, k čemuž ho opravňovala deklarace zesnulého krále zapsaná v parlamentu2, která mu tento titul dávala a dovolovala mu užívat ho ve všech listinách a všude, jemu i jeho dětem, stejně jako hraběti z Toulouse. Paní Vévodkyně a pan Vévoda, kteří se za zesnulého krále neodvážili ani ceknout, se hlučně ozvali a tvrdili, že ať už vévoda du Maine z této deklarace vyvozuje jakoukoli ochranu, nedává mu právo titulovat se princem krve vůči skutečným princům krve, ani v soudních doručeních ve sporu s nimi. Získali pro tento společný zájem princů krve i paní princeznu de Conti a jejího syna, ačkoli ti byli s panem a paní du Maine spojeni společným zájmem ve sporu proti panu Vévodovi o dědictví po panu Princi. Pozdvižení bylo velké; regent se je snažil uklidnit. Jeho důsledky uvidíme jinde.

Princ z Courtenay3, abbé, jeho bratr, a jediný syn prvního z nich, na něž se tato větev zúžila, předložili regentovi naprosto krásný protest, důrazný, podložený důkazy, ale uctivý a dobře napsaný, na zachování svého stavu a práv, jak to činili vždy, kdykoli se k tomu naskytla příležitost, a při každém nástupu nové vlády. Byl přijat zdvořile a neměl o nic větší úspěch než všechny předchozí. Neustálá křivda páchaná na této větvi královského domu, legitimně pocházející od krále Ludvíka Tlustého, je věc, která musela udivovat po celou dobu, co trvá, a zároveň ukazovat zhoubný div tohoto rodu, který za tak dlouhou dobu nedokázal zplodit jediného člena, jehož zásluhy by si vynutily přízeň osudu — tím spíš, že ani naši králové, ani kdokoli jiný, a ani zesnulý král sám, nikdy nepochybovali o pravosti jeho královského a legitimního původu. Mluvil jsem o tom (Díl I, Tom 1, kap. 7, a Díl III, Tom 9, kap. 1).

Tento princ z Courtenay byl člověk, jehož tělesná postava dobře vyjadřovala, čím byl. Kardinál Mazarin dostal chuť vyzkoušet, zda by z něho něco mohl udělat a zda by v něm našel někoho, koho by stálo za to dát uznat za to, čím byl, tím, že by mu dal jednu ze svých neteří. Aby ho mohl v klidu a sám vyzkoušet, vzal ho ve svém kočáře z Paříže do Saint-Jean-de-Luz na konference o Pyrenejský mír. Cestovalo se po denních úsecích a s mnoha zastávkami. Courtenay se narodil v květnu 1640; bylo mu tedy skoro dvacet let. Neměl ani ducha, ani rozum, aby tak velké štěstí pěstoval. Celou cestu strávil s kardinálovými pážaty; kardinál ho vídal jen v kočáře a vzdal naději, že by z něho mohl cokoli udělat. Proto ho také po příjezdu na hranici opustil a princ si tam poradil a odtamtud se vrátil, jak uměl. Přesto statečně sloužil jako dobrovolník ve všech taženích zesnulého krále a často jsem ho vídal u dvora u pana z La Rochefoucauld4, aniž by se kdy k něčemu dostal.

V době největšího rozmachu Mississippi5 si kardinál Dubois, nevím jak, umínil vytrhnout ho z hrozné chudoby, v níž žil, a zařídil, aby dostal, čím zaplatit dluhy a žít velmi pohodlně. Zemřel roku 1723. Ztratil staršího syna, který padl jako mušketýr při obléhání Monsu, jež vedl král; ten ho kvůli této ztrátě navštívil, což bylo mimořádně nápadné, protože tuto čest už dlouho nikomu nečinil a pan z Courtenay u něho neměl ani zvláštní postavení, ani důvěrnost.

Jeho druhý syn sloužil málo a byl to velmi ubohý a velmi neznámý člověk. Oženil se se sestrou pana z Vertus-Avaugour z bretaňských levobočků, která se vrátila z Portugalska jako vdova po Gonzalovi José Carvalho Patalinovi, vrchním správci staveb portugalského krále. Byla to žena zásluh, která z obou manželství neměla děti.

Pan z Courtenay s ní žil velmi dobře. Byl bohatý, těšil se dobrému zdraví a jeho hlava i chování dávaly spíš obávat se slabomyslnosti než šílenství. Jednoho rána v Paříži, když jeho žena byla na mši u Malých jakobínů, asi v devět hodin ráno, však jeho lidé přiběhli do jeho pokoje na hluk dvou výstřelů z pistole, které si bez přestávky vypálil v posteli, a našli ho tam mrtvého; ještě den předtím byl celý den i celý večer velmi veselý a neměl žádnou příčinu k zármutku. Toto neštěstí se ututlalo; jím konečně vymřela nešťastná legitimní větev Courtenayů, neboť z ní zůstal jen bratr jeho otce, kněz svatého života, žijící v ústraní a v dobrých skutcích, ačkoli velikost svého původu silně cítil. Měl opatství Les Échalis a Saint-Pierre v Auxerre a převorství Choisy-en-Brie a zemřel ve vysokém stáří jako poslední ze všech Courtenayů. Byl to velký, urostlý muž, z jehož vzezření a způsobů dokonale vyzařovalo, čím byl. Zbývá už jen dcera jeho bratra, provdaná za markýze z Bauffremontu. Vymření této nešťastné větve si zasloužilo být zaznamenáno, když se k tomu naskytla tak přirozená příležitost.

Béthune, syn sestry polské královny a vdovec po sestře maršála z Harcourtu, s níž měl maršálku z Belle-Île, se znovu oženil s dcerou vévody z Tresmes, který uspořádal svatbu u sebe v Saint-Ouen u Paříže.

Nangis, který zemřel mnohem později jako maršál Francie a rytíř cti královny, když viděl, že mu královský pluk od smrti zesnulého krále, který se staral o všechny podrobnosti tohoto sboru, jak bylo řečeno jinde, už není k ničemu, požádal o svolení, aby ho směl prodat. Tento pluk se nekupoval ani neprodával. Povolný regent mu to dovolil. Dohodl se o něm s vévodou z Richelieu za třicet tisíc tolarů. Obchod však padl; co z toho vzešlo, uvidíme později.

Úřad prvního lékaře je jediný, který smrtí krále zaniká, a bylo tedy třeba nějakého vybrat. Chirac, který měl v tomto oboru největší pověst, patřil regentovi, a tím byl vyloučen. Boudin, řádný lékař, který byl prvním lékařem Monseigneura a potom poslední paní Dauphine, na to měl větší právo než kdokoli jiný a podporoval ho celý starý dvůr. Byl to však chlapík duchaplný, intrikánský, odvážný, spjatý se vším, co bylo vévodovi z Orléans nejvíc nepřátelské. Navíc bez míry, a v tónu paní z Maintenon a vévody du Maine, křičel o jedech6, takže o něm nemohla být ani řeč. Pro nedostatek lepšího mezi dvorními lékaři byl vybrán Poirier, protože byl lékařem v Saint-Cyru a naposledy lékařem dětí Francie. Boudinovi přátelé křičeli a nechali je křičet.

Vévodkyně z Berry se se svým malým dvorem usadila v Lucemburském paláci. Hledalo se tam, kde by nás, paní ze Saint-Simon a mne, bylo možné pohodlně ubytovat; ale paní ze Saint-Simon, která ji nemohla slušně opustit, využila této příležitosti, aby od ní žila co nejvíc odloučeně. Nenašlo se tedy nic, kde bychom mohli bydlet oba, a dál jsme spolu bydleli v Paříži v našem domě. Vévodkyně z Berry přesto chtěla, aby si v Lucemburském paláci vzala byt; ona ho však nezařídila a nikdy do něho nevkročila. K vévodkyni z Berry chodila ráno jen tehdy, když se konala slyšení nebo nějaký obřad, ale téměř každý večer v hodinu veřejné hry, kam dámy směly chodit bez velkého úboru a kde mnohé zůstávaly na večeři s vévodkyní z Berry. Paní ze Saint-Simon tam téměř nikdy nevečeřela. Každý den jsme měli hosty k obědu i k večeři, jak jsme měli vždycky, a také ji velmi zřídka doprovázela na procházky, na návštěvy — kromě návštěv u krále — a do divadla, a v této svobodě s velkým a oprávněným důvodem pevně setrvala, přičemž se s ní vždy jednalo s největší úctou. V Saint-Cloud s ní bydlela stále, protože tam to jinak nešlo. Já jsem si počínal jako obvykle. K vévodkyni z Berry jsem chodil jen jednou nebo dvakrát do roka, pokaždé na chvilku, a vždy jsem byl velmi dobře přijat; důvody tohoto chování jsme viděli jinde.

Vévoda z Aumontu dosáhl u regenta nástupnictví ve svých úřadech prvního šlechtice komory a guvernéra Boulogne a boulogneského kraje pro svého jediného syna, markýze z Villequier. Bachelier, syn toho, o němž jsem mluvil, koupil zároveň od Bloina jeho úřad prvního komorníka a já jsem zařídil, aby Bontempsův syn, který mě o to požádal, dostal nástupnictví ve svém úřadu. Od té doby jsem o otci ani o synovi neslyšel ani slovo. Takových jsem ovšem poznal víc.

Kardinál z Polignaku, kterému od smrti krále na jeho úřadu mistra kaple už nezáleželo, dostal svolení ho prodat a dostal za něj hodně od bratra Breteuilova. Jeden se později stal biskupem v Rennes, druhý státním sekretářem. Jejich strýc, starý baron z Breteuil, prodal také svůj úřad uvaděče velvyslanců Magnymu, synovi státního rady Foucaulta, po němž Magny nastoupil na intendanturu v Caen, kde natropil tolik hloupostí, že byl na konci minulé vlády odvolán, načež se zbavil svého úřadu dvorního referendáře. Příležitostí promluvit o této dobré hlavě bude víc než jedna.

Simiane, první šlechtic komory vévody z Orléans, dostal generální místodržitelství Provence, uprázdněné od smrti svého tchána, hraběte z Grignanu, rytíře řádu, a Fervaques, syn Bullionův, dostal po jeho odstoupení guvernérství Perche a Maine. Tak vévoda z Orléans rozdával plnými hrstmi každému, kdo chtěl něco mít, a tak málo využil rady, kterou jsem mu v tom, jak jsme viděli, dal. Pan Velký, jehož otce stál úřad velkého štolby jen krádež, jíž se ho, jak jsme viděli, zmocnil na úkor mého otce, zařídil pro svého syna prince Karla7, který měl na tento úřad nástupnictví, listinu „brevet de retenue“ na milion, což znamenalo učinit úřad dědičným; a tak dobře si naklonili vévodu z Elbeufu, který neměl děti, že brzy nato dosáhli pro téhož prince Karla nástupnictví v guvernérství Pikardie po vévodovi z Elbeufu. Až dosud jsem měl trpělivost, ale tohle mě dopálilo. Řekl jsem vévodovi z Orléans svůj názor a dodal jsem, že když už rozdává všechno bez rozdílu všem, chci také nástupnictví ve svých dvou guvernérstvích pro své dva syny, v Blaye pro staršího a v Senlis pro mladšího, což mi ihned udělil. Torcy podal demisi ze svého úřadu státního sekretáře, který byl zrušen stejně jako úřad, který měl Voysin, a do rukou krále složil přísahu na svůj nový úřad velmistra pošt.

Vylíčil jsem vévodovi z Orléans smutné postavení starší větve svého rodu a prosil jsem ho, aby mladému abbému ze Saint-Simon8, kterému bylo skoro dvacet let, dal opatství, z něhož by mohl pomáhat svým bratrům, protože nemám rád hromadění obročí. Dal mu Jumièges, zároveň s Anchinem pro kardinála z Polignaku a Saint-Vaast v Arrasu pro kardinála z Rohanu. Strpěl však, aby k těmto opatstvím dostali koadjutory z řad mnichů, neboť tato opatství, jsouce řádová, mohli v komendě držet kardinálové, jejichž jednou z hlavních výsad je, že smějí pohltit všechno. Mniši však dovedli v Římě tak dobře vylíčit, jak je postupným jmenováním kardinálů do jejich opatství poškozováno jejich právo volit si řádné opaty, že papež na těchto koadjutorstvích trval a regent měl tu slabost, že s tím souhlasil. Říkám slabost, protože Řím by na věci tohoto druhu nikdy tvrdošíjně netrval, a protože — když už jsme natolik nerozumní, že chceme mít ve Francii kardinály, a máme tu posedlost věřit, že každý z nich potřebuje sto tisíc tolarů ročního důchodu — je lepší brát je z bohatých řádových opatství, která nikdo jiný než kardinálové držet nesmí, než nechávat sto tisíc livrů důchodu nějakému mnichovi-opatovi a dávat kardinálům velká opatství, která by mohli držet i jiní.

Vévoda z Orléans učinil ohromný dar vévodovi z La Rochefoucauld, který mu nikdy neprojevoval nic než odstup a ani potom mu ho neprojevoval méně. Byly to všechny drahokamy šatny, které nepatřily ke korunním klenotům. Tento dar dosáhl velmi vysoké hodnoty a veřejnost ho příliš neschvalovala. Pan z La Rochefoucauld měl nárok jen na šaty, látky a jiné podobné věci ze šatny, a na žádný z drahokamů, které měly zůstat králi. Byl navíc nesmírně bohatý. Vévoda z Tresmes, první šlechtic komory, který měl službu v roce, kdy král zemřel, dostal také hodně, protože zařízení, v němž král zemřel, bylo velmi krásné; pan z Tresmes však dostal jen to, co jeho úřadu náleželo podle práva a zvyku.

Finanční rada začala nabývat podoby. Vévoda z Orléans se jejích zasedání občas účastnil, ale zřídka; maršál z Villeroy téměř nikdy. Veškerá moc v ní připadla vévodovi z Noailles, který si za mentora vzal Rouillého du Coudray9 a který v této radě dělal všechno se svou obvyklou divokostí, kterou už nic nesvazovalo jako tehdy, když byl jen ředitelem financí s Armenonvillem za Chamillarta. Jeho zhýralost, tehdy mnohem skrytější, už neměla uzdu ani tajemství; a vévoda z Noailles, který se vždy řídil tónem pána a který od svého návratu ze Španělska až do smrti krále býval zbožný, si v té době vzal a veřejně vydržoval jednu dívku z Opery. Fagon byl jmenován nadpočetným státním radou podle příkladu téhož Rouillého, který byl jediný takový a kterého tak jmenoval král, když po jmenování Desmaretse generálním kontrolorem zrušil oba úřady ředitelů financí. Des Forts a Fagon dostali tytéž odbory, jaké měli jako intendanti financí; Ormesson, Gilbert, Gaumont, Baudry a Dodun dostali ostatní odbory. Jeden se ponechal pro La Houssaye, kterého povolali zpět ze Štrasburku, kam místo něho poslali za intendanta Angervilliersa, dosavadního intendanta v Dauphiné. První čtyři byli dvorními referendáři a stali se státními rady. Dodun byl prezidentem jedné z vyšetřovacích komor a svůj úřad prodal. Nakonec uvidíme La Houssaye i jeho postupně generálními kontrolory. Rouillé dostal sto osmdesát tisíc livrů služného a otevřeně vládl financím. Přišlo do módy obdivovat jeho hrubosti a jeho zhýralost. Válečná rada a rada námořnictva byly také rozděleny na odbory a na různé obory mezi členy těchto rad. Vévoda z Orléans chodil občas i do válečné rady, ale velmi zřídka. Zvlášť se věnoval financím a zahraničním věcem. Těm druhým rozuměl velmi dobře a ve financích si zakládal na své zdatnosti.

V pondělí 28. září10 odpoledne se ve Vincennes, ve velkém kabinetu krále, konala první regentská rada, do níž byli tentokrát připuštěni předsedové a prezidenti ostatních rad, s výjimkou kardinála z Noailles kvůli jeho nároku na přednost. Bylo v ní ustanoveno, že se budou konat čtyři týdně, totiž v sobotu odpoledne, v neděli dopoledne, v úterý odpoledne a ve středu dopoledne; že o těchto čtyřech radách se jednou provždy počítá, že o nich každý ví, ale že o mimořádných, které by regent mimo tyto svolal, bude každý vyrozuměn. Bylo také ustanoveno, ve které dny bude každý předseda nebo prezident rady přicházet referovat o záležitostech své rady; že odejde, jakmile budou vyřízeny, i když rada ještě neskončí; a že všichni předsedové a prezidenti rad do ní budou někdy povoláni k mimořádným záležitostem, kdykoli to regent uzná za vhodné. Tato první rada uběhla v samém předběžném přehazování věcí; teprve příští začala být radou vážnou, jednající jen o státních záležitostech.

Na této první radě, když se už mělo zasedat, přišel ke mně maršál z Villeroy, s nímž jsem nemluvil a kterého jsem od aféry vévody z Estrées a hraběte z Harcourtu, o níž jsem mluvil v příslušné době, zdravil jen velmi chabě, a řekl mi, že jelikož byl za zesnulého krále státním ministrem, kdežto já do rady teprve toho dne vstupuji, mohl by mít důvod upírat mi přednost, ale že nechce dělat potíže. Odpověděl jsem mu bez obalu a jasně, že v radě budu mít přednost před ním, tak jako ji před ním mám všude jinde; pak jsem změkl a dodal, že až příliš dobře ví, co dluží sám sobě a své trvalé hodnosti, než aby z toho dělal sebemenší potíže; že právě z téhož důvodu si i já zachovávám, co mi náleží, ačkoli se jinak stydím mít přednost před mužem jeho věku a jeho zásluh. To bylo dobře přijato a zdvořilosti skončily tím, že jsme se usadili.

Během rady jsem uvažoval, že vzhledem k vážnosti, kterou maršálovi z Villeroy dodávají jeho úřady, bych mohl po tom, co mezi námi právě proběhlo, elegantně ukončit starou roztržku, která neměla nic osobního a v níž jeho nároky naprosto prohrály; že se naskytnou záležitosti, které spolu budeme muset projednávat, nemluvě o častých zasedáních regentské rady, kde se budeme oba setkávat; a že by to dokonce znamenalo zbavit vévodu z Orléans jednoho pouta, které by ho, takového, jaký byl, obtěžovalo. Po finanční radě jsem se proto dost úmyslně zdržel, abych nechal maršála z Villeroy vrátit se do jeho pokoje — bydlel totiž ve Vincennes od té doby, co tam byl král — a šel jsem ho navštívit. Tento muž, stejně okázalý jako podlý, byl velmi překvapen, když mě viděl vstoupit do svého pokoje. V tváři se mu objevila zvláštní radost. Zdvořilosti z obou stran byly báječné a rozešli jsme se jako nejlepší přátelé na světě. Druhý den v radě mi jich prokázal ještě spoustu a od té doby se snažil mluvit se mnou o záležitostech, a to dokonce velmi otevřeně, a navázat se mnou styky. Druhý den ráno jsem vévodovi z Orléans řekl o návštěvě, kterou jsem předchozího dne vykonal. Měl z toho radost, až mi za to děkoval.

Téhož dne ustanovil, že obyčejné žádosti, zvané à l’ordinaire, které za krále mohl kdokoli dvakrát týdně přijít položit na stůl postavený k tomu účelu v předpokoji, kde král večeřel, se tam budou pokládat v tytéž dny a týmž způsobem; ale že místo státního sekretáře pro válku, který tam stával za prázdným křeslem u toho stolu a odnášel všechny ty žádosti k sobě, aby o nich podal zprávu králi, bude tutéž funkci vykonávat jeden z členů regentské rady; že budou dva dvorní referendáři, kteří žádosti odnesou a přijdou o nich referovat k němu, načež on o nich přijde referovat do Palais-Royal samotnému regentovi, doprovázen týmiž dvěma referendáři, s nimiž je předtím rozeslal a protřídil, aby regentovi předložil jen ty, kterých bude málo a které se budou zdát toho hodny. Regent také ustanovil, že začnou poslední členové regentské rady a bude se postupovat vzhůru až ke kancléři, jeho vyjímaje, a ne dál, a po vyčerpání pořadí se začne znovu; a že každý bude tuto funkci vykonávat měsíc v kuse.

Členové regentské rady neměli žádný odbor, protože se jim předkládalo všechno. Dozvěděl jsem se, že maršál z Besons si z těchto žádostí chtěl udělat odbor a že požádal, aby je směl přijímat stále. Tato drzost mě pobouřila; mluvil jsem o tom důrazně s regentem, který už začínal povolovat, a dal jsem mu pocítit, co by znamenalo přímé a trvalé ministerstvo, které by brzy zahrnulo i něco jiného než tyto obyčejné žádosti a které by se brzy stalo pánem v oblasti, již by bylo snadné rozšířit. Dodal jsem, že člověk jeho druhu podivně zapomíná, kým je, když nemá dost na tom, že je členem regentské rady, a nechce se o její funkce dělit s lidmi, kteří ho ve všem tak převyšují. Maršál s tímto záměrem ošklivě ztroskotal, a to s tou hanbou, že to nezůstalo utajeno. Ani jemu nezůstalo utajeno, že za tento nezdar vděčí mně.

Spojenectví mezi ním a mnou se po vzdálení paní z Argentonu neujalo. Byl to člověk, který se pohyboval skrytě a bál se denního světla. Effiat, jemuž se od té doby odevzdal, ho ode mne také vzdálil, ačkoli mě neznal; chtěl však vládnout svému pánovi a vodit ho podle libosti bez překážek až k utopení, a já jsem byl velkou překážkou jeho záměrů, diktovaných vévodou du Maine, jemuž byl odedávna zaprodán a který mu jistě nevnukl náklonnost ke mně. Jiný druh odcizení vytvářela stranickost pro Pontchartraina a proti němu. Tato poslední záležitost to dovršila, takže mezi Besonsem a mnou zůstaly jen styky té nejprostší zdvořilosti; ostatně jsem ho už dlouho skoro nevídal. Byla to pro mne ztráta z nejlehčích, tím spíš, že jeho bratr arcibiskup a já jsme zůstali, jak jsme vždy byli. Měl jsem dost času vidět, jak si s těmi žádostmi počínají ostatní, protože jsem je přijímal jako poslední.

Pan Amelot11 se vrátil z Říma, aniž dosáhl národního koncilu nebo čehokoli rozumného od tamějšího dvora, kde nuncius Bentivoglio, kardinálové z Rohanu a z Bissy, jezuité a mnoho dalších ctižádostivců a buřičů neustále rozdmýchávali oheň. Nějaký čas po svém návratu mě Amelot navštívil a hodně jsme mluvili o Římě. Vyprávěl mi velmi pozoruhodnou věc, která si zaslouží, aby zde byla uvedena.

Řekl mi, že si ho papež oblíbil a často s ním důvěrně mluvil, naříkaje, že má svázané ruce a nemůže, co by chtěl. V jednom z těchto rozhovorů se papež před ním rozplýval v lítosti, že se dal strhnout k vydání své konstituce, kterou z něho vyrvaly královy dopisy v přesvědčení, do něhož ho uvedly — a všechny dopisy otci Tellierovi —, že král je ve Francii tak absolutní a tak pánem biskupů, ostatního duchovenstva i parlamentů, že jeho bula bude všemi jednomyslně přijata, zapsána a všude vyhlášena bez nejmenších potíží; a že kdyby si byl mohl pomyslet, že narazí na setinu toho, na co nyní naráží, nikdy by ji nebyl vydal. Na to se ho Amelot otevřeně zeptal, proč se tedy, když už chtěl bulu vydat, nespokojil s odsouzením několika vět z knihy otce Quesnela, místo aby z ní udělal podivnou bulu o sto jedné větě; nato prý papež zvolal, rozplakal se, chytil ho za paži a odpověděl mu doslova italskými slovy, jimž odpovídají ta, která mi Amelot pověděl francouzsky a která zní takto: „Ach, pane Amelote, pane Amelote, co jste chtěl, abych udělal! Bojoval jsem ze všech sil, abych jich ubral; ale otec Tellier řekl králi, že v té knize je přes sto vět hodných odsouzení; nechtěl být za lháře a drželi mi nohu na krku, abych jich dal přes sto, aby se ukázalo, že mluvil pravdu, a já jsem jich dal jen o jednu víc. Podívejte se, podívejte se, pane Amelote, jak bych byl mohl jednat jinak!“

Lze si domyslet, že se toto vyprávění neobešlo bez komentáře. Nic nedokazuje pevněji ani zřejměji než tato papežova řeč, jakou váhu sám své konstituci přikládal, jak nutné bylo ji vydat a jakým způsobem ho k jejímu vydání přiměli — a tedy jaká úcta může náležet tomuto plodu tolika pekelných machinací, který skutečně zapálil pekelný oheň, v souladu s chvályhodným úmyslem těch, kdo ji vynutili a vyrobili, a co je to za listinu, které se od té doby dostalo toho štěstí, že ji její tvůrci povýšili na článek víry a tak ji předkládají. Nikdo nebude pochybovat o poctivosti a pravdivosti Amelotově v tomto vyprávění, a troufám si bez opovážlivosti říci, že tatáž víra náleží i tomu, co z něho podávám zde a co je jen jeho doslovným opakováním.

Amelot byl dobře přijat, ale jeho až příliš oprávněně založená pověst urazila žárlivost maršála z Huxelles, který ho zahrnul chválami a zdvořilostmi. Neméně znepokojila Noaillese a Rouillého. Nedalo jim práci ho vyloučit. Jeho místo státního rady jim k tomu poskytlo výhodu kvůli nárokům, o nichž jsme právě mluvili.

Vévoda z Orléans se ho navíc obával kvůli jednotě, v níž žil s princeznou des Ursins ve Španělsku, kde pod názvem velvyslance vykonával funkci prvního ministra, ozdravil finance a vojsko, zavedl všude pořádek a zároveň si získal všechna srdce. V oněch dobách pohrom to byl vrchol schopnosti a zároveň vrchol ducha, obratnosti a vlídnosti, tak dlouho dělat všechno a nevzbudit žárlivost ženy, která k ní byla tak náchylná a s níž měl — a ona o tom věděla — od zesnulého krále co nejvýslovnější a opakované rozkazy jednat jen ve shodě s ní a v závislosti na ní.

Nemohl tedy vstoupit do rady zahraničních věcí ani do finanční rady, on, který by byl tak užitečně a tak vhodně umístěn v radě regentské, a nikdy se ho na nic neptali. Přesto se styděli ponechat ho jen v soudních funkcích jeho místa státního rady, které se všech znovu ujal s krajní skromností, aniž o cokoli usiloval. Zřídila se obchodní rada a jeho učinili jejím předsedou. Skládala se z poslanců hlavních obchodních měst království a z několika státních radů a dvorních referendářů, a maršál z Villeroy a vévoda z Noailles tam mohli chodit předsedat, kdykoli chtěli; první z nich tam nepřišel téměř nikdy, druhý zřídka. Zároveň proběhla velká výměna intendantů provincií.

Divadelní představení, přerušená v Paříži od doby, kdy byl zesnulý král na smrt nemocen, začala znovu 1. října.

Canillac dostal velmi značný dar bažin ve Flandrech, z nichž část bylo třeba vysušit.

Regent stanovil deset tisíc franků měsíčně na královu soukromou pokladničku a tisíc tolarů na jeho šatnu, takže vévodkyně z Ventadour tak disponovala padesáti pěti tisíci tolary, a po ní maršál z Villeroy.

Velký převor, který pobýval v Lyonu, kam ho král vypověděl, dostal svolení vrátit se do Paříže, vídat krále a zůstat tam.

Jednou z prvních soukromých záležitostí, které přišly před regentskou radu, byl nárok Belle-Île12 vůči provincii Bretani na náhradu za věci, které zesnulý král zabral z panství Belle-Île. Vyhrál jej velmi hladce, na konci jednoho zasedání, díky přízni pana Vévody, v čemž jsem mu velmi pomohl. Věc byla vyšetřena; zesnulý král byl přesvědčen o oprávněnosti nároku, takže mu bylo přiznáno čtyři sta tisíc livrů splatných v hotovosti bretaňskými stavy, které brzy nato inkasoval. Tato osobnost udělala tak překvapivou kariéru, tak zvláštními cestami a navzdory tak mocným zvratům, a je dokonce ještě dnes tak významná, když vždy, ať tak či onak, byla někým, že je nutné ji představit, a k tomu se vrátit až k jejímu dědovi, panu Fouquetovi, proslulému svým vysokým vzestupem i hlubokým neštěstím.

Tito Fouquetové pocházejí z Bretaně, původem z úřednického stavu, a byli radami a prezidenty bretaňského parlamentu až po otce vrchního správce financí. Když se Belle-Île 1. ledna 1735 stal rytířem řádu, byl jsem spolu s maršálem z Berwicku jeho komisařem13; nic nepřikrášloval a nevydával se za lepšího, než je. Otec vrchního správce financí se stal dvorním referendářem a oženil se s dcerou Maupeoua d’Ableiges, dvorního referendáře a intendanta financí. Tento první Fouquet, usazený v Paříži, se stal státním radou a svou poctivostí a schopnostmi si natolik získal úctu Ludvíka XIII. a kardinála z Richelieu, že ho chtěli učinit vrchním správcem financí, což z úzkostlivosti svědomí odmítl. Jeho žena je v Paříži dodnes proslulá svou zbožností a dobrými skutky a odvahou a odevzdaností, s nimiž snášela pád svého syna, vrchního správce financí, a nemilost celé své rodiny. Připravovala léky, ošetřovala chudé a dodnes jsou známy velmi užitečné masti, které vynalezla a které nesou její jméno. Zemřela roku 1681 ve věku devadesáti jednoho let ve vnějších budovách Val-de-Grâce, kam se uchýlila, všeobecně milovaná a ctěná. Měla pět synů a šest dcer, všech šest řeholnicemi. Ze synů byl nejstarší vrchní správce financí, k němuž se vrátím; druhý, arcibiskup z Narbonne, byl po pádu svého bratra mnoho let vypovězen ze své diecéze a zemřel roku 1673. Třetím byl abbé Fouquet, velký důležitý pán, galantní, rozhazovačný, výstřední, který ze žárlivosti kvůli ženě nejvíc přispěl ke zkáze svého bratra a byl jí sám zničen. Byl roku 1656 po panu Servienovi kancléřem řádu. Byl státním radou a měl opatství. Zemřel v padesáti osmi letech na samém počátku roku 1680. Ostatní byli: rada parlamentu, který zemřel mladý a neženatý; biskup z Agde, kancléř řádu po odstoupení svého bratra roku 1659; byl vypovězen při pádu vrchního správce financí roku 1661. Jeho úřad v řádu dostal pan z Péréfixe, o rok později arcibiskup pařížský. Abbé Fouquet a biskup z Agde přišli o modrou stuhu a ten druhý i o svůj úřad mistra oratoře. Zemřel v Agde počátkem roku 1708 v sedmdesáti pěti letech14. Nejmladší z bratrů byl prvním štolbou velké konírny, také přišel o svůj úřad a byl vyhnán. Oženil se s dcerou markýze z Aumontu, s níž neměl děti. Sestry jeho ženy byly řeholnicemi a její bratři zemřeli mladí. On sám zemřel roku 1694.

Vrchní správce financí, který byl příčinou jejich vzestupu i jejich zkázy, byl dvacet let dvorním referendářem15 a v pětatřiceti letech generálním prokurátorem pařížského parlamentu. Počátkem roku 1653 ho kardinál Mazarin učinil vrchním správcem financí. Jeho vzestup, jeho počínání a jeho katastrofa nepatří k mému tématu a zná je celý svět. Byl zatčen v Nantes roku 166116, kam se král schválně kvůli tomu vypravil; byl převezen do Paříže do Bastily17 a o tři roky později na zámek Pignerol, kde zůstal vězněm po zbytek svých dnů, které strávil zbožně a které skončily v březnu 1680, když mu bylo šedesát tři let18. S Marií Fourché19, svou první ženou, měl jen dceru, provdanou za hraběte, později vévodu z Charostu, o níž jsem mluvil jinde a která byla matkou vévody z Charostu, jenž se stal vychovatelem Ludvíka XV., když byl maršál z Villeroy vyhnán. Vrchní správce financí se podruhé oženil s dcerou Pierra de Castille, intendanta financí, a dcery slavného prezidenta Jeannina, odkud se jejich syn jmenoval Nicolas Jeannin de Castille; ten se stal roku 1657 zapisovatelem řádu po odstoupení Noviona, později prvního prezidenta, který byl z tohoto úřadu vyhnán pro své podvody a své drzé křivdy, jak jsem řekl jinde. Castille byl zatčen při pádu svého švagra, pod nímž pracoval, a pak vypovězen do svého sídla Monjeu v Burgundsku. To je ten, o němž tolik mluví ty mdlé dopisy Bussy-Rabutina. Ve vězení dostal rozkaz vzdát se svého úřadu v řádu; odmítl to pod záminkou, že jako vězeň to nemůže učinit. Tentýž rozkaz dostal, když byl propuštěn a vypovězen; na svém odmítnutí trval. Odňali mu modrou stuhu bez ohledu na jeho úřad; a protože jeho tvrdohlavost trvala dál, byl úřad zapisovatele řádu roku 1671 svěřen pověřením Châteauneufovi, státnímu sekretáři, synovi i otci La Vrillièrů, a konečně roku 1683 jako řádný úřad. Tento Jeannin de Castille se oženil s jednou Dauvetovou, dcerou des Marets, velkého sokolníka Francie, s níž měl jedinou dceru, kterou jsme viděli provdat se za hraběte z Harcourtu z lotrinského rodu, jediného syna prince a princezny z Harcourtu, o nichž jsem občas mluvil; tento hrabě z Harcourtu získal v Lotrinsku statek, kterému nechal od lotrinského vévody Leopolda dát jméno Guise. Přijal toto jméno a jediný syn z tohoto manželství je nosí dodnes. Nemohl jsem se ubránit této malé odbočce o rodu Castille, který je bez původu a k níž se naskytla příležitost sama od sebe. Vraťme se nyní k dětem, které vrchní správce financí Fouquet měl s touto rozenou Castille, svou druhou ženou.

Měl tři syny a dceru, která se roku 1683 provdala za markýze z Crussolu, syna hlavy větve Montsalez, jenž byl bratrem třetího vévody z Uzès, praděda dnešního vévody z Uzès. Z tohoto manželství jsou potomci. Tři synové, bratři této paní z Montsalez, byli: pan z Vaux, velmi poctivý a statečný muž, který sloužil jako dobrovolník, jemuž král dovoloval chodit ke dvoru, ale který nikdy nemohl být připuštěn k žádnému úřadu. Viděl jsem, že ho ve společnosti vážili a ctili. Oženil se s dcerou slavné paní Guyonové20 a zemřel bez dětí roku 1705. Rytíř ze Sully, který se smrtí svého bratra stal vévodou a pairem, se s ní oženil z lásky a svůj sňatek oznámil až velmi pozdě kvůli vévodkyni du Lude, své tetě, která tím byla rozhořčena, hlavně proto, že nebyla schopna mít děti. Byla velmi krásná, ctnostná a měla mnoho ducha i přátel. Druhým synem byl otec Fouquet, velký duchovní vůdce a slavný kněz Oratoře; třetím pan z Belle-Île, který stejně jako jeho bratr nikdy nemohl dosáhnout žádného úřadu, nikdy se neukázal u dvora a téměř stejně málo ve společnosti, rovněž velmi poctivý muž s mnoha duchem a vědomostmi. Znal jsem ho dobře kvůli jeho synovi. Byl krajně plachý, a přesto dobrý společník, ale zdeptaný svými neštěstími.

Nevím, kde se setkal s jednou dcerou pana z Charlus, otce vévody z Lévis. Zalíbili se snad jeden druhému trochu příliš; dali je oddat, nedali jim nic a nechtěli je vidět. Odešli žít do Agde, kde mnoho let žili o chlebě a z hrnce biskupa, svého strýce. Nakonec se vrátili do Paříže k paní Fouquetové, své matce, do týchž vnějších budov Val-de-Grâce; ta je živila, dokud žila; potom měli trochu majetku. Mnohem později zdědili Belle-Île a všechno, co se zachránilo z trosek vrchního správce financí, smrtí pana z Vaux, nejstaršího ze tří, a otce Fouqueta, druhého. Měli dva syny a dceru, která, když dlouho zůstávala svobodná, se nakonec provdala za nejstaršího syna pana z La Vieuville a sestry hraběte z La Mothe-Houdancourt, jeho první ženy. Tento La Vieuville byl temná nicotnost a brzy nato ji zanechal vdovou se dvěma syny.

Oba synové, bratři této paní z La Vieuville, nesli jméno hrabě a rytíř z Belle-Île. Nikdy se tolik ctižádosti, ducha, umu, ohebnosti, prostředků ke vzdělání, pracovitosti, důmyslu, pohotových nápadů, vemlouvavosti, vytrvalosti, plánů a nezdolné odvahy ducha i srdce nesešlo tak úplně jako v těchto dvou bratrech, se souladem citů a vůle — a to je málo řečeno —, s neotřesitelnou totožností mezi nimi: to měli společné. Starší měl vlídnost, postavu, všemožné způsoby řeči, půvab ve všem, obratnost ve styku s lidmi, lehkost, volnost v obratech, přirozenost ve všem, veselost, lehkomyslnost, byl roztomilý k dámám a v malichernostech, uměl se naladit na notu mužů i žen a tu notu hned vystihl. Mladší byl chladnější, sušší, vážnější, mnohem méně příjemný, dovoloval si víc, méně se ovládal a také se méně ukazoval, měl možná víc ducha a rozhledu, ale méně správného úsudku, možná byl ještě schopnější v záležitostech a v domácích podrobnostech, které si vzal spíše na starost, zatímco starší se vrhl víc navenek; nenávistný skrytě a neúprosný, kdežto starší snadno přecházel věci a z povahy odpouštěl; oba ve všem pevní, kráčející stejným krokem k velikosti, k velení, k plné nadvládě, k bohatství, k překonání všech překážek, jedním slovem k vládě nad co největším počtem chráněnců, jež si neúnavně snažili oddat, k despotickému panství nad lidmi, věcmi a zeměmi, které jim jejich úřady podřídily, a k ovládání generálů, velmožů, soudců a ministrů, jež mohli potřebovat — ve všech těchto oborech uspěli a vynikli, až dosáhli svých cílů prostřednictvím mocných, kteří se jich báli, a dokonce je nenáviděli. To se ukáže v dalším a ještě lépe se to ukázalo za hranicí doby, kam mohu tyto Paměti dovést.

Byli vlastními bratranci vévodů z Charostu a z Lévis, bratranci z druhého kolena hraběnky z Harcourtu, matky pana z Guise a vévodkyň z Bouillonu a z Richelieu, a vlastními bratranci pánů z Crussol-Montsalez. Jejich matka byla žena, která měla víc ducha, než se zdálo, a ještě víc rozumu, s velkou vlídností a skromností. Ona a její manžel spolu vždy žili v důvěrném souladu a jejich děti k nim byly vždy naprosto připoutány. Pan z Lévis, který byl v jádru dobrák, měl se svou tetou soucit; paní z Lévis ještě víc. Oba si ji oblíbili a skrze ni i její rodinu. Tato náklonnost stále rostla, takže paní z Lévis, která byla živá a vášnivá, by pro ně skočila do ohně. Vévoda z Charostu se pro ně zapálil neméně. Často jsme viděli, v jakém úzkém svazku žila paní ze Saint-Simon a já s ním a s paní z Lévis, a to vytvořilo svazek mezi bratry Belle-Île a námi, který se pak stal přímým. Starší se oženil s jednou Durfortovou ze Sivracu, s níž všichni žili výborně a s překvapivou trpělivostí. Byla to jakási bláznivá žena, která k jejich štěstí zemřela a neměla děti.

Nějaký čas sloužil jako kapitán v Itálii. Tam i všude, kde sloužil potom, se snažil poznat, co je nejlepší v každém vojenském oboru: vojsko, velitele oddílů, generály, dělostřelectvo, ženijní službu, až po zásobování, sklady a munici, dvořit se těm nejlepším z každého druhu a chodit za nimi, aby si získal jejich náklonnost a aby ho poučili. Král, který ještě znal jakousi míru mezi lidmi, nemohl Belle-Île nakonec odepřít pluk; odepřel mu však pěší i jízdní. Dovolil mu koupit dragounský, kam lidé jistého postavení tehdy nechtěli vstupovat, leda rovnou do dvou nejvyšších hodností. Belle-Île, který si už získal generály, se nespokojil s tím, že táhl do polí jako člověk, který nic nešetří, aby všechno viděl a naučil se, ale po zimách objížděl různé hranice a ty, kdo tam veleli, a učil se tam všemu, čemu mohl; a pokud v Itálii nebo jinde zbývala nějaká delší část tažení, jel ji tam jako dobrovolník dokončit, stále se snaže naučit všemu a od všech. Tato snaha ho opravdu mnoho naučila, učinila ho známým u všech vojsk a vynesla mu pověst. Viděli jsme, že si jí mnoho získal při obraně Lille pod maršálem z Boufflers, který ho velmi chválil, a že z ní vyšel jako brigádní generál, velmi nebezpečně raněn. Jeho rána se v následujícím tažení v Německu znovu otevřela. Byl odnesen do Saverne. Byl tam dlouho, dovedl toho využít a stal se důvěrným přítelem kardinála z Rohanu a všech Rohanů, jímž zůstal i potom. Jeho bratr se svým způsobem choval a vzdělával se se stejnou péčí a nakonec dostal breve plukovníka dragounů. Starší však dosáhl toho, že mu zesnulý král roku 1709 dal souhlas koupit od Hautefeuilla úřad generálního polního mistra dragounů, což byl první krok jeho vzestupu, u něhož ho nyní necháme.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: O dědictví po panu Princi Jindřichu Juliovi Bourbonském († 1709) se jeho vnuk pan Vévoda soudil s dcerami zesnulého, mezi nimiž byly vévodkyně du Maine a paní princezna de Conti, tj. Marie-Thérèse Bourbonská, vdova po princi de Conti Františku Ludvíkovi a matka Ludvíka Armanda II., prince de Conti.↩

  2. Vysvětlivka: Pozdější deklarace Ludvíka XIV., která legitimovaným synům, vévodovi du Maine a hraběti z Toulouse, a jejich potomkům přiznala hodnost a titul princů krve; navazovala na edikt z července 1714, jímž jim dal právo nástupnictví na trůn.↩

  3. Vysvětlivka: Louis-Charles, princ z Courtenay (1640–1723). Courtenayové pocházeli od Petra Francouzského, nejmladšího syna krále Ludvíka VI. Tlustého (vládl 1108–1137), který se oženil s dědičkou panství Courtenay; francouzští králové je však nikdy neuznali za prince krve.↩

  4. Vysvětlivka: Zde František VII., vévoda z La Rochefoucauld († 1714), dlouholetý důvěrník Ludvíka XIV.; níže, u daru drahokamů ze šatny, jde o jeho syna Františka VIII.↩

  5. Poznámka vydavatelů (edice 1856): To jest s pozemky na Mississippi v době Lawovy banky.↩

  6. Vysvětlivka: Po náhlých úmrtích vévody a vévodkyně z Bourgogne a jejich staršího syna roku 1712 se šířily pomluvy, že je dal otrávit vévoda z Orléans.↩

  7. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon napsal P. Ch.; dřívější vydavatelé četli premier chambellan (první komoří). Další text dokazuje, že jde o prince Karla.↩

  8. Vysvětlivka: Claude de Rouvroy de Saint-Simon (1695–1760), ze starší větve autorova rodu, později biskup z Noyonu a potom z Met.↩

  9. Vysvětlivka: Hilaire Rouillé du Coudray, za Chamillarta ředitel financí, přítel vévody z Noailles; za regentství nejvlivnější muž finanční rady.↩

  10. Ediční poznámka: 28. září 1715 připadlo na sobotu (Ludvík XIV. zemřel v neděli 1. září); den v týdnu je u Saint-Simona chybný.↩

  11. Vysvětlivka: Michel-Jean Amelot, markýz z Gournay (1655–1724), státní rada, v letech 1705–1709 francouzský velvyslanec v Madridu; na sklonku své vlády ho Ludvík XIV. vyslal do Říma, aby vyjednal papežův souhlas s národním koncilem ve sporu o bulu Unigenitus.↩

  12. Vysvětlivka: Charles-Louis-Auguste Fouquet, hrabě, později vévoda z Belle-Île (1684–1761), vnuk vrchního správce financí Fouqueta, později maršál Francie (1741) a státní sekretář pro válku (1758–1761). Za ministerstva pana Vévody (1723–1726) byl v souvislosti s aférou státního sekretáře pro válku Le Blanca vězněn v Bastile; v prosinci 1744, když jako vyslanec projížděl hannoverským územím, byl zajat a do roku 1745 držen v zajetí v Anglii. Zemřel 26. ledna 1761 ve Versailles.↩

  13. Ediční poznámka: Komisaři prověřovali při přijetí do řádu Svatého Ducha šlechtický původ kandidáta. Vévoda z Berwicku padl 12. června 1734 při obléhání Philippsburgu; důkazy tedy mohl prověřovat jen před tímto dnem a Saint-Simonovo datum 1. ledna 1735 se může vztahovat jen k Belle-Îlovu přijetí do řádu, ne k práci komisařů.↩

  14. Ediční poznámka: Louis Fouquet, biskup z Agde, se narodil 4. února 1633 a zemřel 4. února 1702, tedy v šedesáti devíti letech.↩

  15. Ediční poznámka: Fouquet se stal dvorním referendářem roku 1636, ve dvaceti letech, a generálním prokurátorem roku 1650; text má patrně znít „ve dvaceti letech“ (à vingt ans).↩

  16. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Přílohy vydavatele k Tomu 12, VI. Úřední zpráva o zatčení Fouqueta (v tomto Dílu).↩

  17. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Fouquet nebyl nejprve uvězněn v Bastile, nýbrž na zámku Vincennes, jak je patrné z líčení jeho zatčení, otištěného v Přílohách vydavatele k Tomu 12 (v tomto Dílu, VI).↩

  18. Ediční poznámka: Fouquet se narodil v lednu 1615 a zemřel 23. března 1680 v Pignerolu; bylo mu tedy šedesát pět let.↩

  19. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dřívější vydavatelé četli Mme Fouquet. Rukopis má M. Fourché (Marie Fourché), jméno první manželky Fouquetovy.↩

  20. Vysvětlivka: Jeanne-Marie Bouvier de La Motte, paní Guyonová (1648–1717), mystička, jejíž kvietistické učení hájil Fénelon a odsuzoval Bossuet.↩