Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom třináctý (1715–1716)
Kapitola desátá
Pontchartrain snáší do očí nejkrutější urážky na plné regentské radě. — Pontchartrainova nízkost a lakota. — Nepořádek ve financích. — Strach finančníků. — Plénœuf na útěku. — Další průběh a podrobnosti financí, příliš náročné a příliš rozsáhlé na to, abych je vyprávěl. — Záplata mezi panem Vévodou a vévodou du Maine ohledně hodnosti prince krve. — Pan Velký si činí nárok na veškerou nadřazenost a pravomoc nad Malou konírnou a nad prvním štolbou krále a na pozůstalost Malé konírny. — Povaha pana Velkého. — Slabost regentské rady. — Důvody pana Velkého. — Důvody pana Prvního. — Pan z Troyes prchá do Troyes, aby nemusel soudit spor pana Velkého s panem Prvním. — Regentská rada, v níž jsou nároky velkého a prvního štolby rozhodnuty zcela ve prospěch prvního štolby. — První štolba se u mne přimlouvá za svou ženu a naléhá, abych ji přijal. — Povaha paní z Beringhen. — Konečně přijímám její návštěvu. — Regent dovolí velkému štolbovi protestovat, čehož zneužije a pokládá věc za nerozhodnutou. — Pokračování týchž sporů, které po smrti pana Velkého zabijí pana Prvního a pokračují mezi jejich syny, dokud zletilý král nerozhodl tak, jak rozhodla regentská rada. — Princ Karel odmítá podepisovat výdaje Malé konírny jako obvykle, bez přezkoumání. — Pan Vévoda je po tomto odmítnutí podepíše jako velmistr Francie a velký štolba o to právo přijde.
Pevně jsem si předsevzal, že jakmile uvidím, že regentská rada nabývá podoby, dám v ní zrušit edikt o zřízení pobřežní stráže, kvůli němuž jsem se, jak jsme viděli, rozešel s Pontchartrainem,1 a že si dopřeji potěšení udělat to v jeho přítomnosti. Promluvil jsem o tom s hrabětem z Toulouse, který Pontchartraina, jak jsme rovněž viděli, z duše nenáviděl a měl to u něho schované, stejně jako maršál z Estrées. Dohodli jsme se, že se to navrhne na radě v úterý 1. října, která se měla zabývat námořními záležitostmi a kde podle hraběte uvidím o Pontchartrainovi pěkné věci. A skutečně, ten den, jakmile jsme se posadili, navrhl zrušit ten edikt jako neužitečný, ba škodlivý službě i klidu lidu, který byl sužován až třicet mil od moře, podél řek, jak se zlíbilo Pontchartrainovi a lokajům, jimž rozdával úřady pobřežní stráže nebo kteří si je kupovali, aby si to na úkor lidu ve svém obvodu desetinásobně vynahradili. Díval jsem se přitom na Pontchartraina ze svého místa z jednoho konce stolu na druhý se vším potěšením, které jsem si od toho dávno sliboval. Každý to dvěma slovy schválil. Co jsem řekl já, když na mě přišla řada, bylo velmi krátké, ale velmi jízlivé, a edikt byl zrušen, stejně jako všichni, které podle něho ustanovil, a ti byli na místě zbaveni jakékoli funkce. Pontchartrain zuřil a já se na něj díval, až jsem ho propaloval pohledem. A to ještě nebyl konec.
Spisy proti němu jen pršely; neměl pověst člověka s čistýma rukama. Celé námořnictvo, které s takovou zálibou přiváděl k zoufalství, tehdy křičelo beze strachu a bez ohledů. Bylo třeba vidět jasně v obviněních, která mu kladla za vinu nic menšího, než že se nesmírně obohatil na prodeji všech přístavních skladů, který dal provést, aby námořnictvo zničil a vzal hraběti z Toulouse i maršálovi z Estrées jakoukoli možnost znovu vyplout na moře. Všechny sklady se všude skutečně ukázaly prázdné a hrabě z Toulouse se nechtěl zaplést do toho, aby cokoli tvrdil, aniž to řádně dokáže. Našel na to dokonalé důkazy a uměl jich využít tak, že to Pontchartraina ani v nejmenším nenapadlo. Jakmile byla záležitost zrušení ediktu o zřízení důstojníků pobřežní stráže vyřízena, vytáhl maršál z Estrées, který o tom ve shodě s hrabětem z Toulouse přinesl spis, z kapsy a požádal o svolení jej přečíst, aby radu uvedl do obrazu o stavu, v jakém se námořnictvo nachází, a dal se do čtení. Byl to velmi podrobný a velmi přesně doložený spis o drancování námořního dříví v Rochefortu, v němž byla obvinění přímá a osobní, bez jakýchkoli ohledů. Hrabě z Toulouse čas od času čtení přerušoval, aby některá místa podpořil, na jiná upozornil a k některým připojil komentář — s chladným a skromným výrazem, ale s největší důrazností a bez nejmenšího ohledu na přítomného Pontchartraina. Ten chtěl něco říct, ale hned při prvním slově mu maršál z Estrées řekl, že nemá právo na radě mluvit, a umlčel ho jako malého kluka, s veškerou možnou povýšeností a pohrdáním. Pak hned pokračoval ve čtení a hrabě z Toulouse tu a tam ve svých nepříjemných poznámkách.
Krajně překvapen takovou potupou do očí, svěřil jsem se se svým míněním hraběti z Toulouse, který mi rovněž potichu a s úsměvem odpověděl, že nazítří ráno uvidím ještě něco docela jiného. Dodržel slovo.
Sotva jsme zaujali svá místa, vytáhl hrabě z Toulouse z kapsy spis a přečetl jej — nejjízlivější a nejkrutější, jaký kdy byl. Pojednával o téže věci jako den předtím a o mnoha dalších případech drancování, všechny je průběžně komentoval, zdůrazňoval rozkazy, které Pontchartrain vydal a které nemohl popřít, ukázal, že námořnictvo zruinoval úmyslně, a zcela jasně i to, že sám se přitom nijak nezruinoval.
Úžas všech byl nevídaný — ne nad obsahem spisu, který nikoho v podstatě nepřekvapil, ale nad těmi krutě nabroušenými šlehy v každém slově, nad vahou, kterou mu předčitatel dodával svou vlastní a svými úvahami, jež k němu velmi často připojoval a jež byly ještě tvrdší než text spisu, a nad přítomností Pontchartraina, takto pobuřujícím způsobem napadeného do očí, v jeho vlastní osobě, který tam vypadal hůř než na lavici obžalovaných a který, poučen předchozího dne maršálem z Estrées, se neodvážil ani ceknout. Čtení zakončilo přiznání hraběte z Toulouse, že ten spis sepsal on sám. To byl vrchol potupy, tím spíš, že hrabě dodal, že zmírnil, co mohl, a dokonce vypustil mnoho velmi nepříjemných pravd.
Je neuvěřitelné, jak mohl takovou hanbu snést člověk Pontchartrainovy drzosti, tyranie a nemotorné, strohé pedanterie, nesnesitelné ke všem, jež ještě přidávaly na jeho zlomyslnosti a přirozené zlobě; neboť měl to štěstí, že obojím vládl v nejvyšší míře. Přesto ani nehnul brvou a byl dost nestoudný, nebo dost neuvěřitelně necitelný, aby odešel z rady, jako by se tam vůči němu nic nestalo. Nechybělo však nic, aby nebyl soudně stíhán a vyšetřován, a jistě by tomu podlehl; ale z té propasti ho ještě jednou zachránil ohled na jeho otce.
Velmi jsem se podivil, když mi ho nazítří doma ohlásili. Byl jsem tehdy s La Chapellem, oním prvním úředníkem, který kdysi tolik požíval jeho důvěry a kterého ho přiměla vyhnat nízká žárlivost, jak jsme svého času viděli, a pro něhož jsem vymohl místo tajemníka rady námořnictva, protože si ho hrabě z Toulouse i maršál z Estrées vždycky vážili. Poslal jsem ho do zadního kabinetu a přijal Pontchartraina, o němž jsem si sotva vybavoval, že bych ho u sebe kdy viděl. Mé překvapení bylo ještě větší, když mi tento člověk, s nímž jsem od smrti krále nepromluvil a dlouho předtím jen velmi zřídka, řekl, že přichází, aby se mi svěřil se svým zármutkem nad včerejší scénou, požádal mě o radu, co má dělat, a o přímluvu u regenta. Přidal několik skromných stížností, docela jiným tónem než za zesnulého krále, a řekl mi, že nejednou málem čtení přerušil a odpověděl. Řekl jsem mu, že v tom posledním udělal dobře, když se ovládl; že ačkoli je velký rozdíl mezi tím, bránit se, když je člověk osobně napaden, a vyslovovat se na radě, měl vědět, že nemá hlas, a uvědomit si, že by ho umlčeli a že by se v tak závažných věcech nestrpěl spor mezi ním a maršálem z Estrées, tím méně mezi ním a hrabětem z Toulouse, který by tak snadno mohl zajít příliš daleko.
Potom se mě zeptal, co tedy má dělat. „Vyvrátit,“ řekl jsem mu, „oba spisy a jejich důkazy spisem a protidůkazy, velmi jasnými a velmi zřejmými, v nichž budou i ty nejmenší skutečnosti uvedeny tak zřetelně, že se nebude možné tomu důkazu vzepřít; předložit jej regentovi, rozeslat jej všem radám a zaplavit jím Paříž a přístavy. Kdyby naopak nebyl s to předložit spis takové přesvědčivosti, pak mlčet a mlčky nastavit hřbet pod okap; o tom ať posoudí sám.“ Tato rada, ačkoli jediná, kterou mohl přijmout, se mu, jak se mi zdálo, nelíbila. Plácal jako obvykle se svým dělením na tři body, kterého užíval při každém druhu úvahy i věci. Skutečnost byla taková, že neměl co postavit proti faktům a důkazům, které musel právě snést do očí, a že všechno vyšlo najevo.
Uchýlil se k vychvalování svých zásluh, k lítosti nad zesnulým králem, ke stížnostem, že místo odměn, jež měl právo očekávat, byl odsouzen k tomu, aby už nebyl ničím; že se o něm říká, že je velmi bohatý; že není nic méně pravdivého (což znamenalo, že je bohatý na miliony); že by bylo to nejmenší, co se pro něho může udělat, dát mu nějaký veřejný projev uznání; a celé to žvanění zakončil prosbou, abych pro něho u regenta požádal o penzi dvacet tisíc livrů. Ta nízkost, s níž se obrátil na mě, když jsme spolu byli tam, kde jsme byli, ve mně vzbudila chuť zvracet, a žasl jsem nad jeho chamtivostí, nevhodností a nestoudností. Odpověděl jsem mu mírně, že by si zvolil špatnou chvíli, dokud plně nevyvrátil osobní obvinění, na něž nemohl zapomenout za čtyřiadvacet hodin, co je slyšel předčítat a podporovat v tak dobré společnosti; a že pokud jde o jeho nouzi, nezávisle na těch obviněních a na důkazech, které o nich slyšel, a nezávisle i na jeho statcích a známých nabytých majetcích, má ze svého úřadu státního sekretáře přes sto tisíc livrů ročního důchodu a navíc dvacet tisíc livrů ministerské penze, ačkoli ministrem nikdy nebyl. Netajil jsem se před ním, že by se mu vysmáli a že to by byl jediný úspěch tak nemístné žádosti. Tak jsme se rozešli a od té doby jsem ho viděl jen jednou či dvakrát, u něho nebo u sebe.
Jakmile odešel, zavolal jsem zpět La Chapella, ukázal mu kus tapiserie s příběhem Ester, která visela v místnosti, kde jsme byli, předvedl mu Hamana a Mardocheje2 a řekl mu: „To jste Vy a Pontchartrain.“ Ta náhoda nás pobavila, a ještě víc návrh, který mi Pontchartrain právě učinil.
Byl ke všem stejně podlézavý, jako byl předtím drzý, nemotorný a hrubý, bez výjimky kohokoli, a nezískal tím nic než dokonalé pohrdání. Umíral strachy, že bude vyhnán, a vzteky, že už nemůže škodit; nicota a nečinnost ho užíraly. Ještě se držel na vlásku, jímž byl prázdný titul jeho úřadu, z něhož mu rada námořnictva nenechávala nejmenší funkci, a ona účast bez hlasu v regentské radě. Toho vlásku se přesto držel v naději, že mu nakonec poslouží k tomu, aby se opět vyšvihl, a aby zatím uchoval zdání, že ještě něčím je.
O jeho zrušeném ediktu o pobřežní stráži jsme spolu nemluvili. Musel vidět, že mu začínám dodržovat slovo, které jsem mu, jak jsme viděli, dal, a pochopit z toho, že mám v úmyslu dodržet je celé, a tudíž si mě nevybírat za rádce a ochránce. Myslím, že ho z toho ta návštěva vyvedla. Nechme ho ještě nějakou dobu živořit v jeho ponížení; neboť přešlapoval z nohy na nohu, zatímco se regentská rada scházela nebo rozcházela, a nikdo mu neřekl ani slovo, nebo mu neodpověděl víc než jediným slovem, když se odvážil na někoho promluvit — kromě La Vrillièra, a to i ten jen velmi málo, ze slušnosti, a ještě mnohem méně maršál z Besons.
Finanční rada našla finance v podivném stavu. Našim velvyslancům a ostatním, které král držel u cizích knížat, se dlužilo šestnáct set tisíc franků; většina z nich doslova neměla na zaplacení poštovného za své dopisy, protože projedli všechno své; to působilo krutou ztrátu důvěry po celé Evropě. Finančníci zatím využili doby, kdy jich bylo zapotřebí, až do té míry, že si prosadili všechno, co chtěli. Noailles a Rouillé3 je chtěli prosít znovu. Rozšířilo se mezi nimi zděšení a Plénœuf zmizel a utekl do Itálie. Budu o něm mluvit jinde. Kdo by chtěl vyložit všechno, co se v té věci zkusilo, nezdařilo a provedlo, potřeboval by velkou znalost financí, rozsáhlou a přesnou paměť a tlusté svazky věnované jedině této látce. Ta práce přesahuje mé síly i můj vkus. Spokojím se tedy s tím, že zaznamenám hlavní události tohoto druhu, a jejich důkladné zpracování přenechám tomu, kdo bude schopnější než já.
Záležitost, o níž jsem se zmínil — titul prince krve,4 který si vévoda du Maine přisvojil v jednom svém úředním doručení panu Vévodovi v jejich sporu o dědictví po panu Princi —, byla po mnoha tahanicích zalepena u paní Princezny, kde se strany sešly s abbém Menguym, radou velké komory, který byl touto věcí pověřen. Pan Vévoda vzal zpět všechny protesty, které vznesl proti všem listinám, v nichž si vévoda du Maine přisvojil titul prince krve, zavázal se slíbit vévodovi z Orléans, že je bez jeho souhlasu neobnoví, panu ani paní du Maine nechtěl dát žádné slovo, svolil, že sám nebude užívat titulu prince krve v listinách, které se budou sepisovat s vévodou du Maine, aby ho ani ten neužíval s ním, a schválil, aby vévoda du Maine i hrabě z Toulouse titulu užívali vůči všem, kdo princi krve nejsou. Pan Vévoda tak ve všem ustoupil a vévoda du Maine všechno získal, protože pan Vévoda a on zůstávali sobě rovni, když ani jeden, ani druhý vůči sobě titulu princů krve neužívali, a pan du Maine zůstával panem Vévodou zmocněn užívat ho, on i jeho bratr, se všemi ostatními osobami. Zbývalo jen retentum5 neobnovovat protesty proti tomuto titulu jinak než se souhlasem vévody z Orléans. Proto to také bylo jen zalepení, které nemělo ani čas zaschnout. Všechno mezi nimi proběhlo velmi suše, a tak, že to slibovalo, co se stalo později. Mlčením pomíjím, co bylo dohodnuto o peněžních zájmech, neboť to je zajímavé jen potud, pokud právě tento zájem vynesl zájem o titul a hodnost atd. až tam, kam byly věci později dohnány.
Regentské radě se k rozhodnutí naskytla ještě jiná záležitost, protože vévoda z Orléans nedokázal autoritativně nařídit, aby věci zůstaly na téže noze, na jaké byly za zesnulého krále a za jeho posledních předchůdců. Byli jsme ještě ve Versailles po smrti krále, když mi Beringhen, první štolba,6 řekl, že pan Velký7 si hodlá činit nárok na celou pozůstalost Malé konírny8 a na veškerou nadřazenost svého úřadu nad jeho. Překvapilo mě to tím víc, že hrabě z Harcourtu a pan Velký, jeho syn, na jedné straně, a oba Beringhenové, otec a syn, na straně druhé, strávili v těchto dvou úřadech celý svůj život i celou vládu zesnulého krále bez nároků na jedné straně a bez závislosti na druhé, navzdory veškeré osobní převaze a trvalému vlivu obou velkých štolbů, z nichž tomu poslednímu stačilo otevřít ústa, aby od krále hned dostal všechno, co se mu zlíbilo. Nevím, kdo panu Velkému tak pozdě vnukl tuto myšlenku, ale pustil se do toho najednou a udělal z toho velkou záležitost, jejímž vyšetřením a referátem v regentské radě pověřil vévoda z Orléans pana z Torcy. Z obou stran se podávaly spisy a ta záležitost rozdělila celý dvůr. Zvláštní bylo, že ti, kdo v ní měli být soudci, dostali strach. Báli se k smrti tohoto neživého zbytku lotrinského domu, a nejvíc se obávali pana Velkého, jemuž nádherný způsob života, jaký vedl celý život, jeho ohromný a trvalý vliv u krále a tak povýšené způsoby, na které všechny navykl, dodávaly velkou vážnost.
Byl to člověk bez jakéhokoli jiného ducha, než jaký dává dlouhá zkušenost u dvora a v nejvyšší společnosti, zkažený svou přízní u krále a hloupostí světa, velmi dobrák, velmi urozený, velmi nezištný, velmi zdvořilý a s rozlišováním, ještě víc povýšený, a poslední ze svého domu, kdo až do konce života nesl ve všech svých nárocích velikost, kterou mu prominuli díky jeho domu, vždy otevřenému, s největší hrou a nejlepším stolem večer i ráno. Velmi hrubý, a pak bez jakýchkoli ohledů do očí, dokonce i k ženám, když se do toho dal, a neobyčejně žravý; věk a téměř neustálá dna ho zbavily všech povinností; ale nikdy nedvořil nikomu jinému než králi, ovšem s největší podlézavostí a s lichotkami, z jejichž přemíry a mdloby se dělalo zle. Nikdy nevkročil k žádnému ministrovi; zachovával si vůči nim celou svou velikost, báli se ho a brali na něho ohledy a on se kvůli nikomu neomezoval. Byl to tedy člověk, kterého se v něčem, co si jednou vzal do hlavy, báli pohoršit.
Na druhé straně Beringhen, první štolba, byl odjakživa oblíben, vážen a ctěn a měl mnoho přátel. Existoval jen díky svému úřadu, který pan Velký zcela otevřeně chtěl postavit na úroveň úřadu prvního štolby Velké konírny, který jí pod ním velí, je mu ve všem podřízen a podroben a je vlastně jen povýšeným štolbou. Soudcům tedy bylo zatěžko srazit Beringhena do této nicoty, tak vzdálené od jednoho z nejkrásnějších úřadů u dvora, který jeho otec i on zastávali celý život.
V těchto rozpacích by si každý ze soudců velmi přál, aby soudcem nebyl, ale záležitost už byla zahájena. Vymysleli si, že se z ní vyvléknou tím, že vévodovi z Orléans navrhnou odložit rozhodnutí do královy zletilosti. Regentovi se ten nápad zalíbil a bez jakéhokoli prohlášení věc protahoval. Pan Velký, který tímto odkladem fakticky prohrával, protože věci zůstávaly, jak byly, se pustil do uzurpování všeho ve službě Malé konírny. Každý den docházelo k násilnostem. Štolbové, pážata a lokajové se rvali až na nádvoří a v předpokojích krále. Neustále docházelo k ručním potyčkám; každá konírna se tam objevovala jen v síle, obě připraveny se navzájem pobít. První štolba své lidi držel na uzdě, stěžoval si a křičel ze všech sil; velký štolba se k těm svým hlasitě hlásil a netajil se tím, že si otevřenou silou uzurpuje všechno, nač si činí nárok, takže to mezi štolby a pážaty obou stran mohlo zajít velmi daleko, při každodenních příležitostech nepřetržité služby, jimž se nebylo možné vyhnout, a byla to krajní nepřístojnost a krajní neúcta ke králi.
Ten nepořádek se mě dotkl. Promluvil jsem o něm s regentem a domlouval jsem mu, jak velice jde o něho samého, trpí-li jej; že nakonec dojde k nějaké katastrofě, snad přímo před očima krále; že uvidí, jak se dvůr rozdělí na strany, a jak věci velmi snadno dospějí tak daleko, že bude ve velkých nesnázích a bude muset svou shovívavost hořce litovat. Dodal jsem, že je pro členy regentské rady hanebné projevovat takovou bázlivost, pro kterou jimi bude každý pohrdat; že já mám ze všech největší zájem tento spor nesoudit, protože ať rozhodnu na kteroukoli stranu, neujdu výtkám: rozhodnu-li ve prospěch prvního štolby, bude se říkat, že proto, že jím byl můj otec; že není v mé moci nebýt proti lotrinskému domu v čemkoli, a zvlášť proti panu Velkému, jehož otec ukradl úřad mému, a po veřejných sporech, které spolu on a já měli a které se nejednou dostaly až k zesnulému králi, nejsem člověk, který by na ně zapomněl. Budu-li naopak pro pana Velkého, mohu očekávat, že se bude říkat, že jedna vášeň ustoupila druhé a staré spory novým; že první štolba je důvěrný přítel prvního prezidenta; že paní z Beringhen, což byla pravda, proti mně bez míry brojila; že to bylo často u ní, kde první prezident v aféře s čepicí pořádal své porady, a pořádal je tam ještě dosud proti našemu úsilí; že za těchto okolností se dá dobře předvídat, jakého budu mínění a s jakou radostí se chopím příležitosti zničit úřad důvěrného přítele prvního prezidenta a pomstít se paní z Beringhen. Tak tomu bylo a já říkal až příliš pravdu. Regent pocítil tíhu té nepřístojnosti i následky těch ručních potyček a od té chvíle se rozhodl dát věc neprodleně rozsoudit. Ta záležitost je krátká a zajímavá a zaslouží si, aby tu byla vyložena.
Pan Velký předkládal své jmenovací listiny velkého štolby Francie, které mu dávaly stejnou a úplnou pravomoc nad Velkou i Malou konírnou a nad všemi jejich úředníky. Dokazoval v nich, že vůči němu není mezi oběma prvními štolby, Velké a Malé konírny, žádný rozdíl ani odlišnost; že titul prvního štolby krále je jen jméno, které zavedl bezdůvodný zvyk, a že jeho jediným titulem je titul prvního štolby Malé konírny krále, stejně jako titul druhého je první štolba Velké konírny krále, a ten zůstal až dosud ve všem a ve všech ohledech v jeho úplné závislosti. Dodával, že ačkoli všechny kočáry a všechna spřežení krále patří k Malé konírně, odjakživa, bez přerušení až dosud, příslušelo jedině velkému štolbovi nařizovat smutek kočárů a postrojů spřežení, kdykoli král držel smutek, a smutek celé livreje Malé konírny bez jakékoli výjimky. Konečně ukazoval, že on je jediným a výhradním příkazcem Malé konírny stejně jako Velké; že účetní komora zná jen jeho podpis pro Malou konírnu stejně jako pro Velkou, a že ačkoli nechával prvního štolbu obstarávat všechny výdaje Malé konírny, tyto výdaje se nosily velkému štolbovi, když bylo třeba je vyúčtovat, aby u nich vykonal — jak to vždycky činil — tutéž funkci příkazce, jakou vykonával u výdajů Velké konírny, a tak byly účetní komorou uznány, aniž se v nich kdy jméno prvního štolby v čemkoli objevilo. Jeho závěrem byla úplná závislost celé Malé konírny i jejího prvního štolby na něm, které nemohla být na újmu jeho blahovůle, s níž ji nedával pociťovat, a v důsledku toho, že jemu, s vyloučením prvního štolby, náleží celá pozůstalost Malé konírny.
Pan První9 všechny tyto skutečnosti uznával, ale popíral jejich důsledky. Tvrdil, že jmenovací listiny úřadu velkého štolby, opsané všechny podle starého stylu, nedokazují nic proti nynějšímu stavu věcí; že většina úřadů vznikla a rozrostla se jeden na úkor druhého. Říkal, že by se lidé hodně divili, kdyby viděli, jak si velký komoří dnes činí nárok podřídit si čtyři první šlechtice komory, velmistra a mistry šatny a všechny úředníky, kteří na nich závisejí, chce sám velet v komnatě a v pokojích krále, nařizovat tam a platit slavnosti a obřady, vzít prvním komorníkům královu schránku, přisvojit si malou královskou pečeť a pečetit jí jako kdysi nesčetné věci bez vědomí kancléře a s vyloučením jeho i účetní komory přijímat velké množství lenních slibů a holdů: všechny to funkce, o nichž se nepopírá, že je kdysi měl, a které byly od jeho úřadu postupně odděleny; a že tak je tomu i u mnoha jiných úřadů.
K smutku kočárů, postrojů, livreje atd. Malé konírny, když král drží smutek, který nařizuje velký štolba, Beringhen namítal, že velký štolba při velkých dvorních smutcích posílal svého vlastního krejčího vzít míru čtyřem kapitánům tělesné gardy, jejichž smuteční oděvy nařizoval a platil, posílal jim je hotové a ty šly na jeho příkaz; že ba co víc, dával zhotovovat standarty čtyř kompanií tělesné gardy, posílal jim je, platil je a dával je uznat na svůj příkaz; že se však přesto nevidělo, že by si velký štolba činil nárok na jakoukoli pravomoc, správu či podřízenost kterékoli ze čtyř kompanií tělesné gardy, jejich kapitánů nebo důstojníků těchto oddílů; z čehož vyvozoval, že nemá o nic větší právo nad Malou konírnou, jejími úředníky a prvním štolbou z důvodu smutku, který u ní nařizuje.
Pokud jde o účetní komoru, která zná pro výdaje Malé konírny jen podpis velkého štolby, které mu první štolba posílá k podpisu jako příkazci, děje se to jen proto, aby se snížil počet různých podpisů a v účetní komoře se udržoval lepší pořádek, a nedává mu to o nic větší dohled nad Malou konírnou, než mu standarty čtyř kompanií tělesné gardy a smuteční oděvy jejich čtyř kapitánů, jejichž jediným příkazcem je, dávají nad nimi a nad jejich oddíly; konečně že pan Velký nemůže popřít, že výkazy výdajů Malé konírny podepisuje a vždy podepisoval, stejně jako jeho otec, aniž je viděl, bez nejmenšího přezkoumání a jedině na základě podpisu prvního štolby, který na nich nalezne.
K těmto obecným důvodům připojoval první štolba nesporné skutečnosti. Říkal, že je pravda, že kdysi byli první štolba a Malá konírna v úplné závislosti na velkém štolbovi, ale že Jindřich III. ji od něho zcela oddělil a učinil nezávislou ve všem a ve všech ohledech, a prvního štolbu i všechny úředníky Malé konírny vyňal z jakékoli podřízenosti velkému štolbovi; zkrátka že z nich tento panovník udělal dvě věci zcela odlišné a oddělené, takže první štolba se stal v Malé konírně svou pravomocí podobným velkému štolbovi ve Velké konírně. Že se to stalo ve prospěch pana z Liancourtu,10 manžela proslulé markýzy z Guercheville, která se později stala dvorní dámou Marie Medicejské, když se s ní oženil Jindřich IV., otce a matky vévody z Liancourtu; že věci od té doby vždycky tak zůstaly; že Jindřich III. a všichni jeho nástupci od té doby vždycky dávali heslo velkému a prvnímu štolbovi zvlášť a odděleně, jednomu v přítomnosti druhého, a co víc, i prostému štolbovi Malé konírny v přítomnosti velkého štolby, kdykoli byl on přítomen a první štolba nikoli11; že pan Velký nemůže popřít, že totéž se stávalo i jemu, dokud král žil, a že od něho heslo přijímal, aniž kdy proti tomu vznesl nejmenší námitku, tím méně stížnost; konečně že pan z Liancourtu dostal celou pozůstalost Malé konírny dvakrát, po smrti Jindřicha III. a po smrti Jindřicha IV., a můj otec po smrti Ludvíka XIII., všichni tři bez nejmenší potíže nebo námitky.
Jeho závěrem bylo, že má nadále s panem Velkým žít tak, jak s ním vždycky žil, to jest, aby první štolba, Malá konírna a všechno, co k ní patří, zůstaly vůči velkému štolbovi a Velké konírně na základě úplného oddělení a naprosté nezávislosti, do něhož ji uvedl Jindřich III. a v němž ji králové, jeho nástupci, až dosud udržovali, aniž by za téměř sto čtyřicet let kdy vznikl opačný nárok nebo stížnost.
Spisy obou stran, zdvojené a vytištěné, byly rozdány soudcům i veřejnosti. Pan Velký a jeho lidé jednali jako ve věci, na níž závisí jeho čest, pan První a jeho lidé jako ve věci, v níž jde o celé jeho postavení a celé jeho jmění. Tak živý a vážný útok i obrana a velký počet významných osob, které se zasazovaly za jednu či druhou stranu, soudce úplně vyvedly z míry, takže pan z Troyes12 těsně před rozhodnutím utekl do Troyes pod záminkou dokončení nějakého stěhování a vrátil se, až když byla věc rozsouzena.
Sám regent byl nemálo v rozpacích. Viděl příliš jasně, než aby v duchu nepřirovnával počínání pana Velkého k bajce o vlku a beránkovi; ale měl zděděnou slabost pro Lotrinské, kteří mu skrze Monsieura a rytíře Lotrinského imponovali v jeho raném mládí, a tuto slabost podporovala vévodkyně lotrinská, jeho sestra, kterou velmi miloval, a povýšený tón Madame, celé Němky. Výpady Velké konírny proti Malé neochabovaly, ať už proto, že regent nechtěl, nebo nevěřil, že by mohl na pana Velkého v té věci dost zapůsobit. Litoval, že to neudělal hned zpočátku a nenařídil prozatímně, do zletilosti, aby věci zůstaly tak, jak je zanechal zesnulý král. Ale už nebyl čas, a k zastavení té malé války, stejně nepřístojné, nebezpečné a každodenní, nebylo nic naléhavějšího než rozsoudit. K tomu se také vévoda z Orléans nakonec rozhodl.
Dobře jsem věděl, na čem v té věci jsem, ale nedůvěřoval jsem v ní sám sobě a chtěl jsem mít sám před sebou volnost a klid. Požádal jsem abbého Pucella,13 zkušeného a bezúhonného duchovního radu velké komory, který se od té doby právem proslavil a který se v obou těchto ohledech vždy těšil té nejlepší pověsti, aby mi věnoval jedno odpoledne svého času. Přišel ke mně. Přečetli jsme spolu všechny spisy obou stran, probrali je důkladně pro a proti; vysvětlil jsem mu onen zvyk dávat heslo, který nemohl znát. Nijak jsem se mu nesvěřil; dokonce jsem, jak jsem jen mohl, podporoval důvody pana Velkého, protože jsem je nepovažoval za dobré. Měl jsem to uspokojení, že abbé Pucelle byl mého mínění dřív, než se dozvěděl, jaké je, a že mi zcela jasně řekl, že o tom není sporu. Ještě jsem se s ním přel. Nakonec jsem se mu přiznal, že jsem byl vždycky téhož mínění jako on, ale že jsem mu to chtěl až do konce tajit, aby jeho rozhodnutí bylo svobodnější.
Čím pevněji jsem se cítil ve svém mínění, tím víc jsem byl na stráži a zdrženlivý vůči prvnímu štolbovi, který ke mně často chodil si stěžovat a snažil se mě prohlédnout. S nejnaléhavějšími prosbami mě žádal, abych mu půjčil vyúčtování, které mému otci složil jeho správce za rok 1643. Protože se takové listiny vždycky uchovávají v domech, kde vládne nějaký pořádek, nemohl jsem popřít, že je mám, ale řekl jsem mu, že jsa soudcem v jeho věci, budu se dobře střežit, abych mu cokoli poskytl. Tvrdil, že můj otec dostal pozůstalost Malé konírny; byl to poslední příklad a poslední stav. Bylo třeba to dokázat a najít v tom vyúčtování; to by pro něho byl rozhodující důkaz. Velmi na mě naléhal, bez úspěchu, a pak mě obcházel, jak jen mohl, aby se dozvěděl, zda můj otec tu pozůstalost skutečně dostal. Neuspokojil jsem ho v tom o nic víc než v naléhání, abych mu to vyúčtování aspoň ukázal.
O čtyři dny později ke mně přišel princ Karel14 s mnoha omluvami pana Velkého, kterému dna bránila přijít, a jenž ho pověřil, aby mě požádal, zda bych mu nechtěl laskavě půjčit totéž vyúčtování. Na námitky, které jsem mu proti tomu činil, naléhal ještě víc. Řekl jsem mu, že pan První mě žádal o totéž a že jsem mu to odmítl, ale že chtějí-li to jeho otec a on bezpodmínečně, půjčím mu je za dvou podmínek: první, že si je ponechá jen tři dny; druhá, že pan Velký a on budou souhlasit, abych držel váhy v rovnováze a poslal je panu Prvnímu, jakmile mi je vrátí, a nechal mu je rovněž tři dny. Princ Karel přijal obě podmínky za svého otce i za sebe a odnesl si mé vyúčtování. Věrně mi je po třech dnech vrátil, a já je věrně hned poslal panu Prvnímu, který byl velmi udiven a neměl důvod to čekat. Po třech dnech mi je přinesl zpět, velmi spokojen, že v něm našel, co si přál, totiž úplné vyúčtování celé pozůstalosti Malé konírny v tomto vyúčtování.
Když se mělo brzy rozhodovat, přišel mě pan První požádat, abych to vyúčtování donesl do regentské rady. Odmítl jsem a řekl mu, že listiny přináší jen zpravodaj, že nevím, komu tato listina může být příznivá, nepříznivá či lhostejná, ale že mi nepřísluší ji přinést a že ji zcela jistě nepřinesu. Spor trval dlouho: První, který cítil váhu té listiny, se rozpálil a řekl mi: „Ale co když Vám to vévoda z Orléans nařídí?“ Tu se přiznávám, že jsem se na něj upřeně podíval a řekl mu příkrým, ale zřetelně vysloveným tónem: „Nařídí-li mi to ústně, neudělám to.“ První tu odpověď pochopil a nic nenamítl. Ale byl jsem překvapen, když jsem v předvečer rozhodnutí dostal lístek vlastní rukou vévody z Orléans, jímž mi nařizoval přinést nazítří ráno do regentské rady vyúčtování složené mému otci za rok 1643, a uposlechl jsem.
Přijel jsem v úterý ráno 22. října do Vincennes15 na mimořádné zasedání regentské rady určené k rozsouzení tohoto sporu. Pan Velký, pan princ Karel ani pan První se tam neukázali. Předsedové a prezidenti rad tam byli předvoláni. Maršál z Villeroy mluvil s každým za pana Velkého, svého švagra; maršál z Huxelles za pana Prvního, svého bratrance a důvěrného přítele; a oba odešli, když se začala zaujímat místa. Když Torcy, zpravodaj, otevřel svůj vak, vytáhl jsem z kapsy to vyúčtování svého otce a lístek vévody z Orléans a řekl jsem: „Pánové, zde je vyúčtování z roku 1643, které mému otci složil jeho správce, a zde je lístek vlastní rukou vévody z Orléans, který jsem dostal včera a jímž mi nařizuje přinést dnes toto vyúčtování na radu.“ A zároveň jsem obojí položil na stůl, doprostřed jeho šířky přede mnou. Všichni se dívali, aniž se toho dotkli, nikdo neodpověděl; nikdy jsem neviděl tak rozpačité tváře. Potom Torcy začal svůj referát.
Přednesl jej jasně, správně, přesně, nevynechal nic z jedné ani z druhé strany, porovnal důvody, okomentoval je a ve všem a ve všech ohledech uzavřel ve prospěch pana Prvního. Jeho výrazy byly dobré a výstižné, ale hlas tichý, často přerývaný, a při závěrech znatelně slábl.
Bylo nás třináct soudců, kteří hlasovali v tomto pořadí: Torcy, zpravodaj, maršálové z Besons a z Estrées, vévoda d’Antin, maršálové z Harcourtu a z Villars, vévoda z Noailles, já, kancléř Voysin, hrabě z Toulouse a vévoda du Maine, pan Vévoda, vévoda z Orléans. Seděl jsem tedy jako obvykle naproti kancléři, vedle hraběte z Toulouse, a ten den vedle mě maršál z Villars.
Po referátu nařídil vévoda z Orléans Torcymu přečíst místo vyúčtování mého otce, kde mu měl být vyúčtován výnos z pozůstalosti Malé konírny, pokud ji dostal. Přistrčil jsem vyúčtování Torcymu, vzal jsem zase lístek vévody z Orléans, dobře jsem ho ukázal oběma svým sousedům a položil ho zpět před sebe na stůl. Torcy našel místo vyúčtování, o které šlo, a přečetl je. Regent se potom zeptal na mínění Besonse, který plácal a navrhl kompromisní rozdělení. Estrées se toho východiska chopil, dlouho mluvil, aniž něco řekl, a nedokázal dospět k závěru.
Tento začátek mi připadal tak ubohý u soudců tohoto nejvyššího druhu, a vůbec u soudců, že jsem se ujal slova. Řekl jsem maršálovi z Estrées, že jsme tu všichni proto, abychom neříkali, co by bylo žádoucí, a nevedli úvahy, které s otázkou nesouvisejí, ale abychom svá mínění vyslovili jasně, podle svědomí; že mluvil, ale nehlasoval ani neuzavřel; že jde o to vědět, zda je pro pana Velkého, nebo pro pana Prvního, zcela, nebo zčásti, a v tom případě v kterých částech. Maršál byl ohromen. Ještě něco nerozhodného zablekotal, nevím co; obrátil jsem se k regentovi a řekl jsem mu: „Pane, bylo by třeba hlasovat, a tohle není mít mínění.“ Tu regent řekl maršálovi z Estrées: „Pane maršále, hlasujte tedy, prosím, ať víme, jaké je Vaše mínění, neboť dosud o něm nic nevíme.“ Celá rada sklopila oči a nikdy jsem neviděl lidi tak zdrcené. Maršál z Estrées se v krajních rozpacích dal znovu probírat jednotlivé body nároků, aniž se dokázal odhodlat rozhodnout. Regent na něho znovu naléhal; nakonec rozhodl zčásti pro jednoho, zčásti pro druhého, aniž k tomu uvedl jakýkoli důvod.
Regent, který viděl, že z něho víc nedostane, vyzval d’Antina, aby hlasoval. Příhoda maršála z Estrées mu byla poučením. Udělal předmluvu z poklon oběma stranám a o neštěstí tohoto sporu; koktal víc než obvykle, ale byl pro pana Prvního ve všech bodech. Harcourt, který mluvil po něm a který se už vyjadřoval s obtížemi, byl stručný a téhož mínění. Villars funěl, žvanil, skládal poklony stranám, stěžoval si na spor, přál si kompromisní rozdělení, ale uzavřel pro pana Prvního. Noailles byl jako na trní. Obával se něčeho silnějšího, než co jsem řekl jeho švagrovi, neboť jsem ho na plné radě nešetřil. Také on by byl velmi rád nerozhodl, ale neodvažoval se toho vyhnout. Výsledkem bylo dlouhé žvanění, ale nakonec bylo nutné uzavřít. Pokusil se o dvojznačné mínění v podobě kompromisního rozdělení; opravil se, vrátil se k němu, takže se dalo spíš říct, že nehlasoval, než říct, jak hlasoval.
Netrpělivost, do níž mě přivedla tak opovrženíhodná ubohost, způsobila, že jsem věc probral od začátku do konce. Rozebral jsem všechny body nároků i odpovědí; vyložil jsem několik změn, k nimž došlo u velkých i menších úřadů, a jak a z čeho vznikly, na úkor kterých úřadů, a aplikoval jsem to na jednotlivé otázky, o nichž se mělo rozhodnout; rozvedl jsem oddělení a nezávislost obou koníren i prvního a velkého štolby, provedené Jindřichem III. ve prospěch pana z Liancourtu a jeho nástupci až dosud v plném rozsahu udržované, a v důsledku toho heslo dávané každý den zvlášť a odděleně pro obě konírny, dokonce prostému štolbovi Malé konírny v nepřítomnosti prvního štolby a v přítomnosti velkého štolby, bez stížnosti či námitky z jeho strany až do smrti krále, aniž bylo možné tuto zdrženlivost přičítat bázlivosti nebo nedostatku vážnosti a vlivu na straně pana Velkého. Nakonec jsem ukázal celou sílu, kterou věc pana Prvního čerpala z vyúčtování pozůstalosti Malé konírny složeného mému otci, a potom jsem zřetelně uzavřel ve všech bodech, jednom po druhém, ve prospěch pana Prvního. Povšiml jsem si, že mi věnovali velkou a tichou pozornost a že ačkoli jsem mluvil dlouho, nenudili se, možná kvůli historickému výkladu, který byl téměř pro všechny nový.
Kancléř plácal jako obvykle, rmoutil se nad vznikem a vývojem sporu, ještě víc nad obtížností kompromisního rozdělení, a nakonec skončil tím, že byl mého mínění. Oba levobočci, kteří měli prvního štolbu mnohem raději, neboť byl skrytě a lstivě oddán vévodovi du Maine, pronesli jeden po druhém malou poklonu panu Velkému a hlasovali jasně a zcela proti němu. Pan Vévoda bez poklon a bez poznámek řekl dvěma slovy, že je toho mínění, že pan První je ve všech bodech v právu a má v nich být zachován.
Tu měl promluvit a vyhlásit rozhodnutí regent. Z výkladu, který jsem právě podal a k němuž mě přiměla zvláštnost rozpaků soudců, je vidět, že rozsudek byl už tehdy hotov a že první štolba plně a úplně vyhrál všechno. Zbývalo tedy jen vyhlásit rozhodnutí. Přesto regent, stejně rozpačitý jako ostatní soudci, řekl, že se zdá, že nepanuje příliš velká shoda o pozůstalosti, a dokonce ani o jiných článcích, o nichž se někteří nevyjádřili dost jasně. Tím, co dodal, ukázal, že sám směřuje ke kompromisnímu rozdělení, že chce zachránit úřad prvního štolby a nepodřídit jej velkému štolbovi, ale že si zároveň přeje vyvážit to nějakým rozšířením pravomoci velkého štolby nad Malou konírnou nad rámec smutku, a hlavně usmířit pana Velkého tím, že mu přisoudí pozůstalost.
Ujal jsem se slova, jakmile skončil. Řekl jsem mu, že nároky pana Velkého nejsou takové povahy, aby se daly oddělit, že se všechny zakládají na nároku úplné závislosti, tak jako obrana prvního štolby v každém článku se opírá jen o jeho nezávislost a o oddělení a vynětí Malé konírny z jakékoli pravomoci a dohledu velkého štolby, provedené Jindřichem III. pro pana z Liancourtu, o němž nelze přehlížet — ani sám pan Velký to nemůže — že až dosud trvalo celé a nedotčené; že právní titul tedy spočívá v činu Jindřicha III.; že zvyklost a nepřetržitá držba spočívají až dosud rovněž v nepřerušeném užívání, které nezpochybnil žádný z velkých štolbů za Jindřicha IV., Ludvíka XIII. a zesnulého krále; že tu tedy nic nechybí k tomu, aby vzniklo právo jisté, trvalé a pevné, jinak nemůže být jisté nic; konečně že pozůstalost má týž základ, týž titul a tutéž držbu, neboť páni z Liancourtu, otec a syn, ji dostali bez námitky či stížnosti velkých štolbů po smrti Jindřicha III. a Jindřicha IV., a vyúčtování složené mému otci, které bylo právě přečteno z jeho rozkazu, dosvědčuje, že můj otec ji stejně tak dostal po smrti Ludvíka XIII. Pozornost rady byla při této odpovědi ještě větší a z regentova výrazu, nikoli z jakéhokoli slova, bylo znát, že by se bez ní rád obešel. Ale já, když jsem viděl rozsudek hotový a spravedlivý, jsem se bál, aby ho slabost, strach a povolnost nenarušily, a měl jsem za to, že spravedlnosti dlužím, abych tomu včas předešel.
Když jsem skončil, regent řekl, že postačí vzít hlasy znovu, dvěma slovy od každého, bez nového hlasování. Jen Besons ještě koktal, Noailles méně, ale přece trochu. Všichni ostatní řekli jasně dvěma slovy, že jsou pro prvního štolbu, kromě maršála z Estrées, který se pokusil udělat rozdíl u pozůstalosti a zamotal se do toho.
Když všichni podruhé řekli dvěma slovy své mínění, už jsem nepochyboval, že regent vyhlásí rozhodnutí. Kdepak. Řekl, že dobře vidí, že všechny hlasy rozhodují pro úplné oddělení a naprostou nezávislost a pro ponechání věcí na té noze, na jaké byly za zesnulého krále; že to je i jeho názor, ale že nevidí stejnou jednomyslnost u pozůstalosti; že on sám v ní shledává jistou obtíž; že by bylo dobré, aby se každý, s vynecháním ostatního jako už rozhodnutého, ještě jasně vyslovil o pozůstalosti. „A vyúčtování mého otce, pane,“ ozval jsem se nahlas, „které jste mi tímto svým lístkem, zde je, přikázal sem přinést! Není v té věci rozhodující, po témž příkladu pánů z Liancourtu, otce a syna, nehledě k tomu, že pozůstalost vyplývá z téže zásady jako všechny ostatní články, považované za rozhodnuté?“ Tato slova, řečená poněkud pevně, zasáhla všechny. Koktalové nevěděli, co namítnout. Pokrčili rameny a dost tichým hlasem připustili, že pozůstalost má náležet prvnímu štolbovi. Všichni ostatní byli téhož mínění a řekli to velmi pevně. Regent sklopil hlavu, čehož jsem si dobře povšiml, a nakonec vyhlásil rozhodnutí.
Tu jsem v obavě, po tom, co jsem viděl za sklon a slabost, aby křik, prudkost a podpora pana Velkého nevymohly věci odporující tomu, co bylo právě rozhodnuto, navrhl regentovi, jak důležité je, aby Torcy sepsal podrobnosti rozhodnutých věcí, to jest nezměnitelnou podstatu rozsudku, a přečetl je, než se rada rozejde. Regent to schválil a nařídil to Torcymu. Ten se tedy dal do psaní a každý bod nejdřív nahlas řekl, jak jej chce zapsat, než jej dal na papír. Dbal jsem na to, abych u každého nahlas řekl, jak prošel, když se zdálo, že Torcy váhá, což se mu stávalo často, patrně aby si byl jistější tím, co zapíše. Nikdo neřekl ani slovo, ani regent, takže několik členů rady pak říkalo, že jsem rozsudek sestavil a nadiktoval já. Torcy, když skončil, přečetl nahlas, co právě napsal, a to bylo schváleno všemi najednou, bez pořadí hlasování; a zatím La Vrillière, důvěrný přítel prvního štolby, zapisoval rovněž do registru rady, která se rozešla hned poté, co Torcy dočetl a podepsal, co napsal.
Vyšel jsem z rady s hrabětem z Toulouse, hovoříce o tom, co se právě stalo, a o tom, co by bylo s Beringhenem v jeho věku, kdyby spor prohrál, to jest svůj úřad a s ním své jmění a svou existenci. Když jsme zahýbali na velké schodiště, abychom po něm sestoupili, [našli jsme] des Épinayse, starého štolbu Malé konírny, odjakživa Beringhenovi velmi oddaného, který tam byl víc mrtvý než živý, skrytý v koutě, aby se dozvěděl, jak věc dopadla, a který se nás na to zeptal opravdu jako polomrtvý člověk. Hrabě z Toulouse mu se svým chladem odpověděl, že mu to sdělí pan z Torcy. Des Épinays naléhal jako žebrák. Zželelo se mi ho i prvního štolby, který ho poslal. Řekl jsem hraběti z Toulouse: „Proč ho nechat trápit kvůli tajemství, které bude za čtyři nebo pět minut veřejné?“ A hned jsem se obrátil k des Épinaysovi a řekl mu: „Jděte, pane des Épinays, pan První vyhrál na celé čáře: nezávislost, pozůstalost, zkrátka všechno bez výjimky.“ Ten člověk, který byl starý a který za krále doprovázel kočár paní z Maintenon, se mi vrhl k nohám, slabým a přerývaným hlasem mi řekl, že mu vracím život, že jej jde vrátit panu Prvnímu, a v tu ránu se rozletěl po schodech, [takže] jsme ho ztratili z dohledu, když jsme byli teprve na třetím schodu. Šel jsem na oběd k markýzovi du Châtelet, kde jsem se dozvěděl, že první štolba, jeho žena a několik jejich nejdůvěrnějších přátel byli skryti v prvním vstupním pavilonu, docela blízko brány hospodářského dvora zámku, která vede do vsi; že nechtěli, aby se vědělo, že tam jsou; a že tam měli i své kočáry, rovněž skryté a úplně zapřažené, aby odtud odjeli rovnou k sobě do Armainvilliers, kdyby spor prohráli, v okamžiku, kdy by se o tom dozvěděli. Zpráva pro ně byla docela jiná. Des Épinays přiběhl tryskem, už nemohl mluvit, a nakonec je zbavil úzkosti a naplnil radostí.
První štolba mi neotálel přijít poděkovat, jakmile jsem byl v Paříži. Nevím, od koho se dozvěděl až do posledních podrobností všechno, co se při rozhodování jeho věci stalo; představoval jsem si, že od La Vrillièra. Beringhen se z toho ještě chvěl a mnohokrát mi opakoval, že jsem mu zachránil úřad a jmění, a víc než to, čest a život; že mi za to všechno vděčí a že on i jeho rodina na to nikdy nezapomenou.
Musím přiznat panu Velkému i panu princi Karlovi, jeho synovi, tu spravedlnost, že mi to ani v nejmenším nezazlívali; že jim od té doby nikdy nic vůči mně neuklouzlo; že mi nikdy nedali sebemenší podezření, že by nebyli spokojeni s celým mým jednáním; a že všichni, kdo k nim patřili, je v tom napodobili.
Netrvalo dlouho a první štolba mi začal mluvit o krajní touze své ženy přijít mi projevit vděčnost, jíž je proniknuta, a o jejich společném zármutku, že se to neodvažují podniknout při smýšlení, které o mně vůči ní oba znali a o němž jsem, pravda, nemlčel, a to bez ohledů. Řekl jsem mu, že je to námaha, kterou ho prosím, aby jí zabránil podstupovat, protože mé dveře pro ni budou důsledně zavřené. Chtěl se pustit do její obhajoby, ne ve všem, ale zčásti, a zdůrazňovat její lítost a zármutek. Odpověděl jsem, že jsem příliš dobře informován, než aby na mě obhajoby a vysvětlování měly nějaký vliv, že velmi dobře vím, na čem s ní jsem, a že ho prosím, aby mi o ní už nemluvil.
Paní z Beringhen byla dokonale falešná, nízká, intrikánská, nejen nebezpečná, ale velmi zlá, s pokorným a skromným výrazem, s nejsladšími a nejsvůdnějšími řečmi, vždy v zájmech a v názorech lidí, s nimiž mluvila; nikdy nic bez záměrů a plánů, chtivá peněz a těch nejšpinavějších obchodů, se zdáním blahobytu, štědrosti a nezištnosti; vždy podivuhodně vystrojená, ačkoli velmi ošklivá a pranic mladá, skrytě velmi pyšná, co jen mohla, v klikách, odjakživa hluboko zapletená v meudonské klice, zoufalá z toho, že se jim nepodařilo dosáhnout vévodství, ačkoli nemohla nevědět, kdo je její manžel. Měla ještě víc ducha než vévoda z Aumontu a byla nesmírně přístupná a vlídná ve styku. Byl to její dobrý a drahý bratr, a také byli ve všem dokonale stejného ražení. Dlouho bývala stále u dvora, v Marly, na všech cestách, na všech slavnostech. Nikdy se nepodařilo zjistit příčinu její nemilosti, kterou celá králova laskavost k jejímu manželovi a důvěrnost, kterou k němu měl celý život, ani ohled na nutnost, v níž se nacházel, nehnout se z místa, kde byl král, nikdy nedokázaly zmírnit. Přinejmenším posledních patnáct let zesnulého krále už nepatřila k ničemu a jezdila ke dvoru jen dvakrát či třikrát do roka nanejvýš na dva dny, ale někdy do Meudonu, když tam byly dámy a král tam nebyl; nikdy ani do Fontainebleau. Bylo to velmi nápadné; ale byli tak rozvážní a tak skrytí, že se o tom nikdo nedozvěděl víc. První, který svou ženu velmi miloval a rád byl s touto lichotnicí, se tím tajně a hořce trápil, ale nedokázal na té nemilosti nic změnit, která jeho ženu v prvních dobách vypudila ode dvora, takže se tam několik let vůbec neodvážila ukázat.
Pronásledoval mě přes šest týdnů, abych jeho ženu přijal, s vytrvalostí, která mě přiváděla k zoufalství a která mě nakonec přemohla. Přišla tedy jednoho rána sama, se svou strojenou řečí, do níž vložila všechnu výmluvnost, jaké byla schopna, a kterou doprovázela množstvím slz. Přijal jsem ji se vší zdvořilostí, ale se vší možnou chladností. Řekl jsem jí, že nejde o to vysvětlovat, co se u ní vůči mně dělo, že o tom vím všechno, že vím, na čem jsem, že jsem ochoten věřit, že toho lituje, a že mi to nezabránilo zjednat panu Prvnímu spravedlnost. Jinak jsem ji odbyl suchými zdvořilostmi a nepoddal se jejím ujišťováním ani všemu jejímu horlivému úsilí získat zapomnění a mé přátelství. Neexistovalo nic, co by mi neřekla, aby mě ujistila, že ať k ní budu jakkoli přísný, nic se nikdy nevyrovná její vděčnosti, oddanosti a úctě ke mně — neboť nešetřila žádnými výrazy — a že mi je bude dokazovat celým svým jednáním. Všechno to žvanění trvalo mezi čtyřma očima dobrou hodinu, a ačkoli jsem si strohost udržel až do konce přes všechnu zdvořilost, jíž jsem ji mohl zmírnit, přišel mi její manžel nazítří poděkovat, že jsem ji přijal, a znovu mi o ní vyprávěl divy.
Od té doby mě ještě občas navštívila, dokud byl pan První naživu, potom už nikdy. Vídal jsem ji občas u jejího manžela; nikdy jsem jí nevrátil návštěvu. První mi po rozsudku mnohokrát řekl, že jsem ho podivně znepokojil tou zdrženlivostí a stručností, s jakou jsem s ním mluvil, a že se proto z mé strany obával všeho, pokud jde o rozhodnutí jeho věci, které veřejnost velmi schválila.
Měl jsem důvod být sám se sebou spokojen, že jsem dal rozsudek sepsat hned, jakmile byl vyhlášen. Pan Velký přišel do Palais-Royal křičet, že ho podřízli, a hřměl tak, že mu regent dovolil vznést proti rozhodnutí, které regentská rada, to jest sám král, právě vynesla (neboť mělo stejnou platnost jako všechno, co z této rady vycházelo), jakékoli protesty, jaké bude chtít, a podepsal mu příkaz kterémukoli notáři, kterého si zvolí, aby jeho protesty přijal a vydal mu o nich potvrzení. Kromě ubohosti tak hanebné slabosti, která směřovala k podkopání autority a stálosti všeho, co regentská rada mohla nařídit, regent nepředvídal ani ostatní důsledky. Pan Velký tedy vznesl své protesty, rozhlásil, že se nepovažuje za poraženého a že doufá, že se mu za zletilosti dostane spravedlnosti.
Od slov brzy přešel k činům. Válka začala znovu uzurpacemi a útoky Velké konírny proti Malé, se stejnou nepřístojností, stejně často a se stejným nebezpečím jako před rozsudkem, který pan Velký vždycky pokládal za neplatný, opíraje se o svolení, které dostal, proti němu protestovat; takže ve skutečnosti, až na pozůstalost Malé konírny, kterou první štolba dostal, nebyl na tom tento o nic lépe ani o nic bezpečněji než před rozsudkem. Jeho stížnosti, které regentovi přednášel, byly vyslechnuty; ale to bylo všechno. Ten princ nezakročil autoritativně; a úklady, výpady a potyčky byly na denním pořádku.
Dokončeme tuto látku, když se nabízí tak přirozeně, třebaže přesahuje časový rozsah, který jsem, budu-li živ, zamýšlel svým Pamětem dát. Princ Karel pokračoval po smrti pana Velkého, k níž došlo roku 1718, v týchž každodenních výpadech otevřenou silou. První štolba proti nim stavěl jen rozvahu a marné stížnosti, a zármutek z toho, který se každý den obnovoval, ho nakonec roku 1723 hořce přivedl do hrobu a jeho smrt uspíšil. Nepatří do této doby vysvětlovat, jakým štěstím jeho syn nakonec jeho úřad získal, který mu vévoda z Orléans rozhodně neurčil a který dostal jen díky smrti tohoto prince, jež pro něho přišla velmi vhod, aniž by princ za více než sedm měsíců, kdy tak mohl učinit, o úřadu rozhodl.
Jiným štěstím byl pan z Fréjus velkým přítelem Beringhena a jeho ženy. Právě učinil pana Vévodu prvním ministrem, a ten s ním musel velmi počítat. Fréjus učinil záležitost prvního štolby svou vlastní. Dal ji rozhodnout znovu, ale bez formy rozsudku, ve všem podle toho, který vynesla regentská rada. Král byl zletilý; tak padly protesty velkého štolby a už pro něho nebylo návratu. Pan Vévoda a pan z Fréjus s ním mluvili tak rázně, že se už neodvážil nic podniknout proti Malé konírně ani se pokoušet o násilnosti. Tak se novému prvnímu štolbovi při nástupu do úřadu dostalo míru a klidu, jichž jeho otec od smrti zesnulého krále nedokázal dosáhnout.
Princ Karel, dotčen tím, že vidí své nároky odsouzené bez možnosti návratu, odmítl podepisovat jako obvykle, bez přezkoumání, výdaje Malé konírny, když mu byly předloženy s podpisem prvního štolby. Ten se s novým rozsudkem v ruce odmítl podrobit a tvrdil, že princ Karel má jako jeho otec, jeho děd a všichni ostatní velcí štolbové od Jindřicha III. podepisovat bez prohlížení, na pouhý pohled na podpis prvního štolby. Věci tak zůstaly dost dlouho. Bylo je však třeba skončit, aby se výdaje mohly předložit účetní komoře. Snažili se zlomit umíněnost prince Karla rozumnými důvody i příklady; nepodařilo se ho přesvědčit. Nakonec pan Vévoda, který byl prvním ministrem, prohlásil princi Karlovi, že bude-li ve svém odmítání trvat, on, pan Vévoda, jako velmistr královského domu podepíše výdaje Malé konírny sám a takto je pošle účetní komoře. Princ Karel mu odpověděl, že ať udělá, cokoli se mu zlíbí, ale že on je bez přezkoumání nepodepíše. Pan Vévoda je tedy podepsal jako velmistr Francie; a tímto způsobem velký štolba ztratil právo je podepisovat, či spíše zvyklost, která byla jedním z nejkrásnějších zbytků jeho dávné nadřazenosti nad Malou konírnou a nad prvním štolbou krále.
Poznámky
Vysvětlivka: Pobřežní stráž (gardes-côtes) byla domobrana přímořských krajů, jejíž důstojnické úřady zřizoval a prodával Pontchartrain jako státní sekretář námořnictva. Saint-Simon se s ním rozešel, když jejich prostřednictvím zasahoval do jeho pravomocí guvernéra Blaye.↩
Vysvětlivka: Podle biblické knihy Ester byl královský ministr Haman, který chtěl zahubit Žida Mardocheje, nakonec pověšen na šibenici připravenou pro něho a Mardochej zaujal jeho místo. La Chapelle, kterého Pontchartrain kdysi vyhnal, je tu Mardochej, Pontchartrain Haman.↩
Vysvětlivka: Vévoda z Noailles byl prezidentem finanční rady; Rouillé du Coudray byl jejím členem. Plénœuf (Berthelot de Plénœuf) byl finančník, otec pozdější markýzy z Prie, milenky pana Vévody.↩
Vysvětlivka: Edikt z července 1714 povolal legitimované syny Ludvíka XIV. k nástupnictví na trůn a deklarace z května 1715 jim přiznala hodnost a titul princů krve. Spor o dědictví po panu Princi (Jindřichu Juliovi, † 1709) vedl jeho vnuk pan Vévoda s jeho dcerami, mezi nimi s vévodkyní du Maine.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Část rozsudku, která zůstávala tajná.↩
Vysvětlivka: Jacques-Louis de Beringhen († 1723), první štolba krále po svém otci Henrim; první štolba spravoval Malou konírnu (kočáry, spřežení a koně pro denní potřebu krále), kdežto velký štolba vedl Velkou konírnu.↩
Vysvětlivka: Pan Velký (M. le Grand) — dvorské označení velkého štolby Francie; zde Ludvík Lotrinský, hrabě z Armagnacu (1641–1718), z lotrinského domu, syn Henriho Lotrinského, hraběte z Harcourtu, který se velkým štolbou stal roku 1643 místo Saint-Simonova otce. Hrabě z Harcourtu v tomto odstavci je tedy otec pana Velkého, nikoli maršál z Harcourtu, který zasedá mezi soudci.↩
Vysvětlivka: Pozůstalost (dépouille) — po smrti krále připadali koně, kočáry a výstroj jeho konírny tomu, kdo konírnu řídil; o tento výnos z Malé konírny se tu vede spor.↩
Vysvětlivka: Pan První (M. le Premier) — dvorské označení prvního štolby, tj. Beringhena.↩
Vysvětlivka: Charles du Plessis, pán z Liancourtu, první štolba Jindřicha III. a Jindřicha IV.; jeho žena Antoinette de Pons, markýza z Guercheville, proslula tím, že odmítla dvoření Jindřicha IV. Jejich syn Roger du Plessis byl později vévodou z Liancourtu.↩
Ediční poznámka: Tištěný text zde má „a velký štolba nikoli“ (et que le grand ne l’étoit pas), což odporuje předchozím slovům; přeloženo podle smyslu a podle odst. 38, kde Saint-Simon totéž opakuje.↩
Vysvětlivka: Pan z Troyes — François Bouthillier de Chavigny, bývalý biskup z Troyes, který se biskupství vzdal ve prospěch synovce; Saint-Simonův přítel, od září 1715 člen regentské rady.↩
Vysvětlivka: René Pucelle (1655–1745), duchovní rada (conseiller clerc) velké komory pařížského parlamentu, později známý jako jeden z vůdců parlamentní opozice proti bule Unigenitus.↩
Vysvětlivka: Princ Karel — Karel Lotrinský, hrabě z Armagnacu (1684–1751), syn pana Velkého, po otcově smrti roku 1718 velký štolba Francie.↩
Vysvětlivka: Po smrti Ludvíka XIV. byl malý Ludvík XV. od září 1715 do konce roku ubytován na zámku ve Vincennes a regentská rada zasedala tam.↩