Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom třináctý (1715–1716)
Kapitola jedenáctá
Sňatek Sandricourtův, který mě s ním navždy znesváří. — Králův pohřeb v Saint-Denis. — Povaha Dreuxova. — Regent chce zmatek a rozdělení. — Po smrti krále se chci ze všeho stáhnout a nechám se proti své vůli znovu získat vévodou z Orléans. — Počínání tohoto prince vůči vévodům. — Krátké srovnání shromáždění šlechty v letech 1649 a 1715. — Hybné síly a fanatismus toho druhého. — Regent oklamán ohledně této domnělé šlechty. — Podivná role vévody z Noailles. — Regent oklamán ohledně parlamentu. — Pletichy vévody z Noailles, aby rozdělil vévody a zmařil jejich úsilí proti uzurpacím parlamentu vůči nim; v čemž nakonec uspěje.
Někde na počátku těchto Pamětí bylo možno vidět, že jsem o markýze ze Sandricourtu pečoval stejně, jako by byl mým synem. Jsme z téhož rodu, i když z větve oddělené už přes tři sta let. Své jméno jsem vždycky miloval; nic jsem neopomenul, abych povznesl všechny, kdo je za mého času nosili; neměl jsem v tom štěstí. Jeho otec a matka, lidé velmi duchaplní, ale lakomí, nevýznamní a velmi uzavření, jiné děti neměli. Byli bohatí na krásné statky v Pikardii; z domu mého otce, a potom z mého, se nehnuli.
Jejich synovi jsem velmi záhy opatřil jezdeckou kompanii, a první, k čemu jsem využil Chamillartova přátelství, bylo, že jsem tomu mladíkovi velmi brzy nato vymohl královo svolení ke koupi jezdeckého pluku Berry, který Yolet, velmi dobrý důstojník, prodával ze vzteku, že se nestal polním maršálem. Vysoká cena otce vylekala; zavázal jsem se, že ji zaplatím, a poprosil jsem Yoleta, aby obchod uzavřel za cenu, kterou nabídne otec, a že rozdíl doplatím já. Otec, udiven tak velkou a tak rychlou slevou, vytušil, co jsem udělal, dotkl se ho to a obchod uzavřel skoro beze zbytku; ten malý zbytek zůstal na můj účet a později mi ho vrátili. Pluk brzy odešel do Španělska. Vládla tam paní des Ursins a mohl jsem s ní počítat; vévoda z Orléans tam brzy nato velel armádě; projevoval Sandricourtovi tu nejzřetelnější přízeň a paní des Ursins mu poskytla zvláštní ochranu. Doporučil jsem ho také všem, koho jsem znal a kdo mu mohl prospět, ba i ho vést. Měl statečnost a dobrou vůli; za tři roky ho Chamillart udělal brigádním generálem, za křiku celého zástupu služebně mladších důstojníků v Itálii, Německu a Flandrech. V zimě po sňatku vévody z Berry zajel na čas do Paříže. Měl jsem ho u sebe u dvora, všude jsem ho uvedl a vymohl jsem mu právo vstupu k tomuto princi pod záminkou, že velí jeho pluku. Když se po uzavření míru vrátil, počínal jsem si stejně a myslel jsem, že ho mohu uvést do světa, když jsem ho viděl několik tažení ve válce, kde si získal dobré jméno.
Jeho otec a matka ho už dávno chtěli oženit. Vždycky jsem jim to rozmlouval jako věc předčasnou vzhledem k věku a vojenské hodnosti jejich syna, který s přibývajícím věkem a postupem mohl najít jen výhodnější partie, způsobilé jeho postup urychlit. Především jsem je nabádal, aby využili své šťastné situace — bez dluhů, s téměř padesáti tisíci livrů ročního důchodu z krásných statků od Paříže až po Abbeville — a nedopouštěli se nerovného sňatku, od něhož mi jejich syn vždycky připadal nesmírně vzdálen.
Když jsme viděli, že jejich dychtivost oženit ho už není přístupná rozumu, začali jsme, paní ze Saint-Simon a já, uvažovat, jak jim slušným způsobem vyhovět, a domnívali jsme se, že jsme vše našli ve slečně z Risbourgu. Markýz z Risbourgu, její otec, byl vnukem bratra knížete z Espinoy — toho, o jehož synovi, rovněž knížeti z Espinoy, který zemřel už před několika lety, tu byla řeč nejednou, a o jehož vdově, sestře slečny z Lislebonne,1 se v těchto Pamětech mluvilo ještě častěji. Tento markýz z Risbourgu, o nějž tu jde, následoval do Španělska osud svého otce a děda, kteří se tam přimkli, a zůstal tam ve službách Filipa V. Byl tehdy španělským grandem, rytířem Zlatého rouna, plukovníkem pluku valonské gardy, místokrálem Katalánska a sídlil v Barceloně. Byl vdovec, bohatý, a měl jen dvě dcery; starší, velmi zbožná, se vzdala manželství a obě žily spolu na svých statcích ve Flandrech nebo v našich sousedních městech, velmi slušně a s velkou pověstí ctnosti. Jejich otec se nechtěl znovu oženit a byl dosti podivínský. Všechny jeho statky ve Flandrech a všechno, co nashromáždil ve Španělsku, čehož bylo mnoho, tedy po něm připadlo jeho dcerám, a nad to všechno po něm i jeho grandeza. Už dávno vložil veškerou svou důvěru do kněžny z Espinoy, o níž jsem právě mluvil; měla jeho plnou moc ke správě jeho flanderských statků i k osobnímu vedení jeho dcer a jejich dopisování a přátelství byly ustavičné.
Nikdo z význačných lidí na tak skvělou partii nepomyslel, neboť byla málo známá a odlehlá, a navíc nejistá kvůli věku a postavení otce, kterému mohlo přijít na mysl znovu se oženit. Promluvili jsme o tom se Sandricourtem i s jeho otcem a matkou, kteří tu věc pokládali za tu největší, jakou mohli udělat, a za takovou, v jakou se ani neodvažovali doufat. A skutečně tu bylo všechno: jmění, spříznění, nejvyšší urozenost, otec v nejpřednějších poctách a úřadech, a podle toho, co jsme věděli o jeho nechuti k druhému sňatku, jistota jeho grandezy po něm. Sandricourtovi na nás naléhali, abychom zjistili, v co mohou doufat.
Paní ze Saint-Simon o tom promluvila s paní z Espinoy, která návrh přijala se vším možným potěšením. Potvrdila naprostou nechuť markýze z Risbourgu k novému sňatku, otevřeně mluvila o důvěře, kterou k ní chová, a slíbila, že mu o tom napíše co nejpříznivěji.
Sotva její dopis odešel, přišli nám Sandricourtovi říci, že z té věci nikdy nic nebude; že spěchají se synovým sňatkem; že není nic lepšího než se spříznit s talárem kvůli zachování práv statků a kvůli sporům, které by mohly vzniknout; a že jsou odhodláni to udělat. Syn za mnou přišel, dělal zoufalého a zapřísahal mě, abych ho nevydal napospas rozmaru jeho otce a matky. Totéž řekl i mé matce a paní ze Saint-Simon a my jsme mu věřili, že to myslí upřímně.
Snadno si lze představit, co jsme otci a matce řekli, zvláště když dopis kněžny z Espinoy markýzi z Risbourgu už odešel. Jejich rozpaky byly velké, ale jejich umíněnost ještě větší. Mluvili jen všeobecně, a my jsme doufali, že dříve než něco najdou — a jestliže mladík setrvá ve smýšlení, které nám nepřestával projevovat — věc s markýzem z Risbourgu se rozběhne a my ten sňatek uzavřeme. Tato naděje netrvala dlouho.
Za dva dny mi mladík, celý zmatený, přišel říci, že jeho sňatek se slečnou z Gourgues je ujednán. Vykřikl jsem a zeptal se ho, zda s tím souhlasí. Odpověděl, že se neodvažuje vzepřít otci a matce, kteří chtějí talár za každou cenu. Zavedl jsem ho k matce a k paní ze Saint-Simon, které mu předestřely všechno, co jen bylo možné. Nakonec jsem mu řekl, že jestliže jsou posedlí talárem do té míry, že mu dávají přednost před velmi bohatou dívkou z domu Melunů, která by svého manžela s jistotou učinila španělským grandem, a ještě do té míry, že nepočkají na odpověď markýze z Risbourgu paní z Espinoy, když nás předtím přiměli, abychom ji požádali, aby mu napsala, pak je třeba aspoň vybrat počestnou rodinu, která by mu mohla být k nějakému užitku; že otec té, kterou si chce vzít, je dvorní referendář tak podivuhodně zneuctěný, že mi kancléř Pontchartrain vyprávěl, jak k němu dvorní referendáři vyslali formální deputaci s žádostí, aby Gourgues byl zbaven úřadu, a ten se od té doby už neodvažoval ukázat v radě; že jeho otec, který neměl o mnoho lepší pověst, uhnil v úřadě dvorního referendáře, aniž kdy dokázal stát se intendantem; že bratr tohoto otce, biskup z Bazasu, je předmětem opovržení celého Gaskoňska; zkrátka, že chtějí-li rozhodně talár, ať nám dají čas, abychom se slušně vyvázali z jednání s paní z Espinoy; a že chce-li slečnu Pelletierovou, mohu tu věc vyjednat přes Coettenfaa, který byl jejich i mým důvěrným přítelem; že je dcerou prvního prezidenta, sestrou prezidenta parlamentu (à mortier), později rovněž prvního prezidenta, vnučkou státního ministra a generálního kontrolora, neteří Pelletiera de Sousy a jeho syna des Forts, obou státních radů, kteří jsou právě v úřadě a ve velké vážnosti; že je to aspoň talár ve svém stavu proslulý a schopný mu být užitečný. Matka a paní ze Saint-Simon na něj v tom smyslu naléhaly stejně jako předtím já. Ale mluvili jsme k hluchému, a co bylo horší, k zamilovanému, což jsme se dozvěděli až potom.
Bylo to ráno. Odpoledne ke mně přišla paní ze Sandricourtu jako fúrie. Nechal jsem ji mluvit, jako se snášejí blázni. Ode mne vystoupila nahoru k mé matce, která nebyla tak shovívavá; ta jí pověděla o její budoucí snaše, čemu ona nechtěla věřit, ačkoli to znalo všechno služebnictvo dívčina otce i mnoho jiných lidí, a předpověděla jí všechno, co je od té doby potkalo. Paní ze Sandricourtu odešla ještě rozzuřenější než předtím. Její manžel se u nás neukázal. Za pět nebo šest dní uzavřeli sňatek.
Zvláštní bylo, že ten krásný ženich chodil ode dveří ke dveřím po všech lidech od taláru, které jen znal, a říkal, že mám talár v takové hrůze, že jsem se s nimi rozešel, protože se s ním spříznili. Aféra s čepicí tehdy byla v plném proudu; lze posoudit, jaký účinek měla ta řeč, která se rozšířila všude. Po tak černém kousku nevděku, klamu a ukrutné pomluvy jsme o nich už nechtěli ani slyšet a od té doby jsme je už nikdy neviděli.
Otec a matka žili dost dlouho na to, aby viděli a pocítili pravdy, na které moje matka paní ze Sandricourtu upozornila, když ji viděla naposledy, a oba na to zemřeli v žalu. Jejich syn, povahy mírnější, nějaký čas zamilovaný, potom k smrti vystrašený ze své ženy, která si s ohledy ani opatrností hlavu nelámala, se podle módy stal jejím mírným a poslušným služebníkem. Dětí měl dost, peněz však často málo, ačkoli je neutrácel, a žil nenápadně ve své čtvrti. Přesto sloužil dál a stal se generálporučíkem, až do války v Čechách;2 ale jeho nevelký rozum, jeho smutný sňatek a ústraní, které z něho vyplynulo, ho zdrtily, takže na něj od té doby zapomněli a nedostal žádnou odměnu. Slečna Pelletierová, kterou jsem mu navrhoval, se později provdala za markýze z Fénelonu, dlouholetého velvyslance v Holandsku, nyní generálporučíka, guvernéra Le Quesnoy, státního radu „od meče“ a rytíře řádu.
V pátek 25. října se v Saint-Denis konal slavnostní pohřeb zesnulého krále; vše se tam odehrálo v tak velkém zmatku a způsobem tak vzdáleným tomu, co se zachovávalo při pohřbech Ludvíka XIII., Jindřicha IV. a všech předchůdců, že si jeho vylíčení ušetřím, neboť by se neobešlo bez dlouhého pojednání.
Dreux byl velmistrem ceremonií, jak jsme v příslušné době viděli, díky svému sňatku s Chamillartovou dcerou. Jeho nevědomost a jeho hrubost byly stejné a obě dosáhly vrcholu. Dokázal ukázat jednu i druhou ve válce, kde se přes svou statečnost a přízeň, jíž se těšil, dal nenávidět a opovrhovat. Jeho hloupost nic neubírala z jeho pýchy, která v zoufalství nad víc než krajně umazanou nízkostí jeho původu — tou, kterou ani jeho úřad, ani jeho spříznění, ani bohatství z otcovy lichvy, ani titul markýze, jímž tak směšně opatřil jméno svého rodu, nemohly přeomítnout — nevynechala jedinou příležitost, aby se za to mstila, proti pravdě, proti svědectví vlastních registrů a proti své cti, které si v tomto ohledu příliš necenil.
Říkám proti svým registrům, protože je mám všechny až do jisté doby: když byl u armády, jeho žena, které si nezasloužil, mi je půjčila všechny jeden po druhém a já jsem je dal opsat a pečlivě porovnat s originálem; a proto říkám, že jednal proti svým registrům, protože jsem ho při tom přistihl a on zůstal bez řeči, když paní ze Saint-Simon doprovázela jedno dítě vévodkyně z Berry do Saint-Denis.3 Odpíral poctu, která náležela; citoval jsem mu jeho registr; zastyděl se, byl zmaten a musel ustoupit. Po návratu od armády, dlouho před touto příhodou, se zřejmě dozvěděl, že mi jeho žena registry půjčila; udělal jí kvůli tomu tak strašný povyk, že jsem se k nim od té doby už nemohl dostat.
Nemyslím, že by bylo opovážlivým úsudkem domnívat se, že do nich zapsal všechno, co se mu zlíbilo. Viděli jsme (Díl I, Tom 2, kap. 5) mlčení Sainctota,4 tehdejšího ceremoniáře, v jeho registrech, a (Díl II, Tom 4, kap. 8) falešnost Châteauneufa5 v registrech Řádu Svatého Ducha; o co tehdy šlo, zde připomínat nebudu, najde se to na uvedených místech. Tito pánové píší sami ve tmě, bez odpůrce a bez dozorce, a nárokují si tak tvořit zákony. Registry se dříve takto nevedly; a poctivost těchto nově příchozích, takto slavnostně uznaná za to, čím je, díky těmto smutným objevům, už nemůže nikoho klamat.
Pokud jde o tento králův pohřeb, vévoda z Orléans nedbal na žádný řád ani pravidlo. Netrvalo dlouho a bylo patrné, že svou politiku, jak ve věcech obecných, tak ve všech možných jednotlivostech, založil na vyvolávání sporů; a brzy mu uklouzlo to oblíbené rčení, jako obdivuhodná zásada pro praxi: Divide et regna.6 Nechal tedy pohřební slavnost proběhnout, jak kdo chtěl: pánem v ní byl Dreux a projevil při ní všechny své dobré vlastnosti.
Vévodové z Uzès, z Luynes a z Brissacu byli určeni nést korunu, žezlo a ruku spravedlnosti jako nejstarší z těch, kdo mohli tuto funkci vykonat. Seděli ve vysokých stolicích na téže straně jako tři princové vedoucí smutek, z nichž prvním byl vévoda z Orléans; hned za nimi, s jednou prázdnou stolicí mezi posledním z těchto tří princů a vévodou z Uzès, a tedy nad všemi svrchovanými dvory; i oni měli své podušky.
Když obřad začal a Dreux přistoupil dolů ke stolici vévody z Orléans, aby od něho přijal nějaký rozkaz, vévoda z Uzès se vyklonil před oba další prince vedoucí smutek a řekl Dreuxovi, že ho prosí, aby pamatoval, že tři vévodové mají být pozdraveni před parlamentem. Dreux odpověděl stroze a krátce, že nic takového neudělá. Byl synem onoho rady velké komory, o němž jsme viděli, že při zasedání parlamentu o regentství předčítal králův testament. Jeho syn tedy rozhodně musel stát na straně parlamentu, kde byl úřad jeho otce, ještě před jeho vlastním, prvním očištěním z nízkosti jeho původu. Vévoda z Uzès se spokojil s otázkou, z jakého důvodu. „Protože se to nemá,“ odpověděl drze a lživě ten lhář, neboť jeho vlastní registry, které mám, uvádějí, že vévodové byli při pohřbech Ludvíka XIII., Jindřicha IV. atd. bez jakýchkoli potíží pozdraveni před parlamentem. Jejich hodnost to s sebou nese, symboly královské moci, které nesou v rukou, to vyžadují, jejich tehdejší zasedací místo nad parlamentem to zřetelně dokazuje. Vévoda z Uzès trval na svém, Dreux stále hrubě odporoval a proti vlastnímu vědomí se odvolával na své registry.
Nebyla to chvíle, kdy by se do nich dalo nahlédnout; vévoda z Orléans, který byl mezi nimi jako třetí, mu uvěřil na jeho víc než ošemetné slovo a do této lakonické rozmluvy zasáhl jen chabě. Nedbal na pravidla ani na hodnosti; chtěl si parlament naklonit, zvlášť v těchto počátcích, a nebylo mu proti mysli nechat vzniknout ještě jednu hádku.
Vévoda z Uzès velmi nevhodně prohlásil Dreuxovi, že vévodové mu pozdrav neoplatí, dostanou-li ho od něho až poté, co pozdraví parlament. Měli mu ho prostě odepřít, aniž by ho předem varovali. Dreux nestoudně odpověděl, že nezdraví toho, kdo nezdraví jeho; a jsa hloupostí vévody z Uzès dobře varován, pozdravil parlament a vévody nepozdravil. Při odchodu odtamtud protestovali proti všemu, co se stalo, a víc z toho nebylo.
Brzy uvidíme, jak málo měl regent důvod pochvalovat si své ohledy — to je příliš slabé slovo —, svou úctu a svůj strach před parlamentem, který mu upíral nejen všechno, ale dokonce i jeho osobní hodnost, a regent mu ji ze strachu musel přenechat. Činím zde jen tuto prostou poznámku, skutečnost bude vysvětlena v příslušné době.
Při králově smrti jsem pocítil jen jeho měkkost, jak ve věci, která se ho tak osobně týkala a která byla tehdy vysvětlena, tak v tom, čím mi byl povinen jako spravedlnost vůči neslýchané ničemnosti vévody z Noailles ke mně. Proto jsem se chtěl stáhnout a zůstával jsem doma, aniž bych vycházel. Vévoda z Orléans si z toho dělal starosti, a aniž by chtěl jednat lépe, nechtěl mě nechat v rozmrzelosti. Posílal ke mně jednou po druhé abbého Duboise, aby mě zapřísahal, ať se k němu vrátím, ať ho neopouštím v této první krizi, ať prominu okolnostem, ať plně spoléhám na jeho přátelství, důvěru a vděčnost, zkrátka ty nejkrásnější řeči na světě. Těžko jsem se nechal — ne přesvědčit, ale strhnout ohledem na slušnost; on sám mi řekl ještě větší divy, a třebaže proti své vůli, nechal jsem se znovu naverbovat. Bylo to ještě před definitivním ustavením rad. Netrvalo dlouho a postřehl jsem horší věci než měkkost.
Když byly rady ustaveny a všechny záležitosti se rozběhly, přišla řeč na naši záležitost s parlamentem. Po všem, co se v ní odehrálo za zesnulého krále v posledních dobách jeho života, s vědomím a před očima vévody z Orléans, a hned po smrti tohoto panovníka, kdy se regent zavázal svým slovem tak formálně a tak opakovaně, a navíc tak slavnostně, při plném zasedání parlamentu, bylo lze počítat s tím, že konečně dosáhneme spravedlnosti proti ničemnostem vévody du Maine a prvního prezidenta, lidí vévodovi z Orléans ostatně tak nepřátelských. Přes všechno, co udělal, dlužím jeho památce příliš úcty, než abych ji chtěl ukazovat z tak ošklivé stránky, jakou jsme tehdy poznali; dlužím také příliš ohledů svým druhům, než abych zabíhal do podrobností, jejichž pravda by byla pro většinu z nich tak nepříjemná; dlužím však dost ohledů i velkému jménu stavu, k němuž sám patřím, abych osvětlil všechnu tu oklamanost, závist, žárlivost, nízký a slepý zájem v počínání těch, kdo na nás zaútočili pod tak vznešeným jménem, které tak málo patřilo většině těch, kdo se jím odvážili krýt, a kteří se dali napospas tomu, aby byli hříčkou vévody a vévodkyně du Maine a hanbou pravé šlechty pro stejnou pošetilost svých pomluv, svých nároků i své oddanosti nárokům lidí z parlamentu, s nimiž je zájem jejich podněcovatelů smísil, k jejich vlastní zkáze a k posměchu a soucitu všech, kdo nepodlehli pošetilým dojmům, jež vdechovalo všechno zhoubné umění vévody a vévodkyně du Maine.
Roku 16497 bylo vidět, jak se vysoká šlechta pohnula a shromáždila a jak žádala a dosáhla připojení vévodů proti novým hodnostem přiznaným pánům z Bouillonu a z Rohanu, jako urážlivým pro šlechtu a škodlivým pro stát.8 Bylo vidět, že dosáhla, oč žádala, a že po bouři bylo vše vráceno těm, jimž to bylo odňato. Konečně bylo vidět, že se toto shromáždění chtělo plést do státních záležitostí a dělat dvoru potíže, takže dvůr musel hledat prostředky, jak je rozpustit a potom zabránit, aby se znovu sešlo. Aspoň ve svém prvním cíli mělo pravdu, neboť nic není pro slavné a staré domy urážlivější, než vidět jiné, které nejsou lepší nebo jsou dokonce nižší, jak se od nich odlišují hodností a tak výraznou nadřazeností, přiznanými jen z titulu urozenosti; a neboť nic není pro stát tak zhoubné a nic není tak zkázonosným příkladem, jako udílet tak nové, tak neslýchané, tak rozsáhlé a tak skvělé milosti jako odměnu za nepřetržitý sled pletich (jako u Rohanů), spiknutí, otevřených vzpour, machinací uvnitř i vně království, zrad, ozbrojených povstání proti králi, nekonečného koloběhu omilostnění9 a vysoké šlechty poskvrněné hromadou zkrachovanců (safraniers),10 které však šlechtici přijali, aby jich bylo víc a aby si vytkli cíl zcela opačný než roku 1649.
Tehdy nešlo o levobočky ani o to, stranit jim, a nebylo ani zdání, že by se šlechta mohla otevřeně přidat ke straně parlamentu proti nám. Ale strana vévody du Maine chtěla shromáždit jednooké a chromé spolu se silnými a zdravými, aby měla spoustu lidí srocených a připravených k jejím rozkazům. Bylo třeba ukázat jim nějaký cíl, oslnit jim oči, využít jejich nevědomosti a malého rozumu davu, lichotit mu, dát mu příležitost a uspokojení dělat hluk. Bylo třeba navíc cíle trvalého, který by je dlouho držel pohromadě a rozvášněné, který by zaslepil jejich rozum i jejich skutečný zájem; ukázat jim měsíc, aby na něj štěkali, a tak je opojit rozkošnou novotou toho, že se pokládají za významné a důležité, aby nepostřehli past, která na ně byla nastražena, ani skrytý posměch těch, jejichž slepými nástroji se stávali, ani soucit, jaký s jejich šílenstvím pociťovala rozumná většina pravé šlechty.
To šílenství bylo takové, že byl přijat každý, kdo se přihlásil, a že tito lidé, tak posedlí svou urozeností, svolili k dokonalé rovnosti se všemi, a to do té míry, že markýz z Châtillonu ve prospěch svého zetě prosadil, aby se všichni podepisovali do kruhu, a odstranil se tak jakýkoli rozdíl. Tento zeť byl plukovníkem jednoho pluku a později byl pro své chování propuštěn ze služby. Byl synem Bonnetota, prvního prezidenta účetní komory v Rouenu, a tento první prezident byl synem normandského rolníka, který se stal pachtýřem a díky podnikavosti jednoho a lakotě druhého jedním z nejbohatších rouenských měšťanů. Uvádím tento příklad jako jeden z tisíce lidí, které přijali tito páni, kteří se nazývali vysokou šlechtou.
Cíl, který by je přiměl křičet a držel je pohromadě, byl brzy nalezen. Byla to pomluva vévody z Noailles o pozdravení krále, a z ní stížnosti a nároky proti vévodům, stejně pošetilé a nesmyslné, které neměly ani nejmenší opodstatnění. Místo skutečných věcí to byly vymyšlené maličkosti, které by v jiné době vzbuzovaly smích a které přesto neměly ani skutečnost, ani zdání. Dokazovalo se jim to, nemohli se postavit proti zřejmosti, a právě to je dráždilo ještě víc.
Jejich velkým pokřikem bylo, že vévodové nechtějí patřit ke šlechtickému stavu. Ptali se jich, zda je ve Francii víc než tři stavy, zda vévodové tvrdí, že patří k duchovenstvu nebo ke třetímu stavu, anebo konečně, zda nechtějí patřit k žádnému z těch tří a vylučují se tak z toho, aby byli Francouzi a součástí státního tělesa. Tato odpověď, na kterou nebylo co odpovědět, je přiváděla do varu, a končilo to tím, že oni sami nechtějí, aby vévodové patřili ke šlechtickému stavu. Ptali se jich tedy, do kterého je tedy chtějí zařadit; říkali jim ještě, že když sami nechtějí vévody ve šlechtickém stavu, nemají jim tedy vyčítat, že k němu nechtějí patřit, a tak hlasitě to vykřikovat. Jejich odpovědí byla zuřivost a to nejhloupější nerozumné blábolení, a toto opojení bylo takové, že pro toho, kdo u toho nebyl, je naprosto neuvěřitelné.
Když konečně dost mlátili prázdnou slámu, bylo třeba je něčím zaměstnat, aby se sami od sebe nerozešli. Strůjci tohoto fanatismu využili prvního cíle, jímž je dokázali pohnout a shromáždit, a od té pomluvy vévody z Noailles o pozdravení krále je dovedli k útoku na výsady vévodů a vévodkyň, aniž by kdy mluvili o výsadách cizích knížat, které jsou, jelikož se udělují z titulu urozenosti, pro šlechtu skutečně urážlivé, zatímco výsady vévodů plynou z hodnosti, a každý šlechtic tedy může doufat, že jich dosáhne, jako jich dosáhli ti, kdo je mají. Tuto hrubou návnadu chytili s takovou prudkostí, jakou si jen podněcovatelé mohli přát.
Vévoda du Maine, který se díky tak černě vymyšlené proradnosti s čepicí zbavil strachu ze spojení vévodů a parlamentu proti všemu, co vyrval zesnulému králi, neměl o nic menší strach ze spojení všech urozených lidí s vévody proti týmž věcem. Touto novou obratností se tohoto strachu zbavoval, naopak si zajišťoval to srocení a počítal s tím, že dá těm, jejichž útoků se obával, co dělat s vlastní obranou.
Parlament, který nechtěl regentovi odpovědět ve věci čepice ani v ostatních věcech týkajících se vévodů, byl na druhé straně nadšen, že je vidí takto napadené, a radoval se z tohoto odvedení pozornosti. Nespokojeni se svým počtem, tito pánové psali do provincií, zařizovali tam shromáždění a připojování k sobě prostřednictvím zástupců, a vévoda du Maine a první prezident zařídili přes bailliho de Mesmes, velvyslance Malty, že se k nim připojili i všichni maltézští rytíři jako šlechta.
Nic nebylo pohoršlivějšího ani marnějšího: pohoršlivé proto, že žádný stav se nesmí a nemůže shromáždit jinak než na králův rozkaz nebo s jeho svolením, tím méně provádět připojování, a protože šlechtu lze pokládat za šlechtu a za těleso jen v generálních stavech nebo ve shromáždění svolaném králem a podle toho utvořeném v provinciích po bailliages, aby se zvolili zástupci, jak se to dělá pro generální stavy. Tento dav, shromážděný sám od sebe a usilující organizovat se vlastní autoritou, tedy nemohl být ničím jiným než beztvarou směsicí bez pevnosti, bez jména, bez funkce, bez zákonného hnutí, natož aby si mohl osobovat jméno šlechty a druhého stavu ve státě. Na to nemohl nikdo z nich odpovědět. Nic také nebylo marnějšího než jejich pokřik a jejich kroky, a nevěděli, co říci, když se jich někdo ptal, co chtějí a na jakém základě; zda jsou lepší než jejich otcové a předkové, kterým nikdy nepřišlo na mysl, aby se vůči vévodům něčím cítili dotčeni; zda znají nějakou spořádanou zemi na celém světě, která by neměla své hodnosti a své velmože, odlišené ode všech svými výsadami, ať monarchie, nebo republiky, ve všech částech světa a ve všech staletích; zda chtějí, aby to bylo zrušeno ve Francii, kde, jako všude jinde, vždy byly, pod jakýmkoli jménem; zda chtějí zbavit krále práva udílet tyto velké odměny a sebe i své blízké naděje, že jich dosáhnou; konečně zda chtějí odstranit veškerou soutěživost, veškerou ctižádost, veškerou touhu sloužit státu a jeho králům, neboť zničením hodností by už nemohlo být žádného rozlišení ani přednosti; že by pak jeden vůči druhému nikdo nechtěl ustoupit a pokládat se za nižšího co do urozenosti, neboť nikdo nemůže nosit své listiny pod paží, aby dokázal, že jeho šlechta je starší než šlechta druhého. Všechny tyto důvody a spousta jiných, které zamlčuji, je drtily a činily je co do argumentů němými, a ve skutečnosti zuřivými, a to do té míry, že se našli, a to z velkých jmen, která rád zamlčím, kdo se nemohli zdržet přiznání, že všechno, co se jim namítá, je pravda; ale že jelikož nedoufají, že se stanou vévody, chtějí tuto hodnost zrušit a učinit všechny rovnými. Tak daleko byl fanatismus dohnán.
Vévoda z Orléans, který si od všeho toho hluku sliboval, že mu vévodové, příliš napadaní, dají v jejich záležitosti s parlamentem víc oddechu, se těmto pošetilostem tak málo příčil, že dovolil svým prvním úředníkům, aby se k nim připojili; nejhorlivější z nich byl pan z Châtillonu. Marně jsem Jeho Královské Výsosti předkládal nebezpečí shovívavosti, která vede k jakési vzpouře lidí nejvyšších jmen smíšených s lidmi nejnižšími, kteří by se museli nazvat lidmi bez jakéhokoli pověření, leda od sebe samých, a kteří se srocují, navzájem se svými podpisy zavazují ke spojenectví, rozesílají oběžníky do provincií, stavějí se do role reformátorů, či spíše přetavovatelů státu, aniž by dokázali předložit důkaz jediné ze svých stížností proti vévodům, a bez jiného důvodu než své libovůle a své nevázanosti upírají vévodům, co bylo odjakživa a co není v moci regenta jim odejmout; že je slepý, kdo nevidí osnovu celé této pletichy, utkanou vévodou du Maine, jeho největším nepřítelem, a prvním prezidentem, který jím byl neméně a byl s vévodou du Maine zajedno; ti dva ty neznalé lidi balamutili a využívali jejich ješitnosti, aby spojili početnou skupinu, drželi ji ve svých rukou, nakládali s její zaslepeností a v pravý čas a na pravém místě se v jejím čele, ve shodě s provinciemi a s parlamentem, postavili proti němu a jeho vládě.
Prosil jsem ho, aby si vzpomněl na potíže, které shromáždění roku 1649, ačkoli schválené Monsieurem a královnou regentkou,11 jim způsobilo; na oprávněný strach, který z něho nakonec pojali, když chtělo mluvit o něčem jiném než o hodnosti Bouillonů a Rohanů; konečně na péči a námahu, kterou stálo rozpustit je a zabránit jim znovu se shromáždit.
Láska k rozdělování a duch nedůvěry, které spolu s nejpodivnější slabostí ovládaly regenta, ho učinily hluchým k mým námitkám. Myslel si, že mě vede k řeči zájem vévodů, a že v tom povyku najde svůj vlastní; a později, když konečně začal otevírat oči nad počínáním této domnělé šlechty, zmocnil se ho strach z ní a zastavil ho. Ve všech těch různých obdobích se mnou jednou souhlasil a sliboval, že zakročí, jindy se vytáčel. Znal jsem ho příliš dobře, než abych se dal oklamat jeho nejlepšími slovy. Dlouhá zkušenost mě naučila číst v jeho očích a v jeho držení těla, kdy mi mluví pravdu a kdy proti svému přesvědčení. Ale pokládal jsem za svou povinnost na něj naléhat, a přiznám také, že jsem si chladil žáhu, když jsem ho stavěl ke zdi. Pádnost mých námitek pocítil příliš pozdě.
Aféra s čepicí a s ostatními uzurpacemi parlamentu se sledovala s neméně zápalem. Vévodové se často scházeli, vysílali k regentovi deputace, a já jsem byl ten, kdo s ním kromě toho mluvil nejčastěji a nejdůrazněji. Neustále se stávalo, že jsem ho přiváděl k zoufalství tím, jak jsem ho vyzýval k dodržení slova, i výzvami, které jsem na něj přivolával deputacemi. Cítil sílu spravedlnosti i sílu svých veřejných závazků vůči nám; bál se parlamentu, a vévoda z Noailles, který se ho kvůli své správě financí bál ještě víc, ho odvracel od toho, aby nám dodržel, co nám tak slavnostně slíbil, informoval ho o usneseních našich shromáždění a posiloval ho proti nim.
Byl jsem o tom zpraven se zřejmými důkazy. Rozšířil jsem je ve velmi početném shromáždění u pana z Laonu12 a hned nato jsem jim řekl, upíraje pohled na vévodu z Noailles: „Pánové, máme tu zrádce, kteří by si zasloužili být odtud vyhnáni se vší potupou, která jim náleží. Ale aspoň je znáte, nemůžete se v nich mýlit. Než je potká, co si zaslouží, pohrdejme jimi, pokračujme v naší věci odvážně, vložme všechnu svou sílu do své jednoty, a dokážeme-li jít všichni společně, dosáhneme spravedlnosti a potom si ji budeme moci zjednat i na svých zrádcích a vydat je vší jejich hanbě.“ Často jsem vévodu z Noailles podezíral, často jsem mu při plných shromážděních uštědřoval šlehy. Tentokrát, jist si fakty a ukázav jejich zřejmost většině přítomných dříve, než jsme se posadili, jsem dal průchod svému rozhořčení.
Vždycky jsme se rozsazovali podle stáří svých pairií kolem celé místnosti, abychom hlasovali spořádaněji a méně zmateně. Stalo se, že během této krátké řeči mě každý napodobil a díval se na vévodu z Noailles; všechny oči se na něj upřely. Nedokázal tak silnou zkoušku snést; nesmírně zrudl, pak náhle zbledl, bílý jako jeho kravata; rty se mu chvěly; po celé zasedání se neodvážil pronést jediné slovo a jen přikyvoval hlavou, kdykoli jsme se na něčem shodli.
Ke konci jsem řekl, stále velmi upřeně hledě na svého muže, že nelze pochybovat, že vévoda z Orléans, a snad i parlament, budou rychle a z první ruky zpraveni o všem, co se mezi námi právě projednalo a usneslo; ale že máme-li na své straně pravdu, spravedlnost a ten nejveřejnější a nejslavnostnější závazek regenta, stačí nechat naše zrádce donášet, rázně pokračovat v tom, co bylo usneseno, a především udržovat jednotu mezi námi a pokládat ji za naši jedinou, ale jistou spásu. Všechny pohledy při tomto druhém výpadu opět padly na vévodu z Noailles, který prudce vstal, řekl potichu slovo Charostovi, svému sousedovi, a hned odešel jako vzteklý. Tento způsob odchodu nikomu neunikl. Okomentoval jsem jej a podrobněji jsem vyložil důkazy zrady vévody z Noailles, o níž už nikdo nepochyboval. Shodli jsme se, že mu už nebudeme nic sdělovat, ale že není možné zavřít mu dveře našich shromáždění. Nemuseli jsme si s tím dělat velké starosti, neboť se na nich už téměř neukázal, totiž jen zřídka, ještě jednou nebo dvakrát a na malou chvíli, skrývaje svou hanebnost za svou důležitost a za práci s financemi, která mu nedávala žádný volný čas.
Charost si mě po odchodu z onoho shromáždění u pana z Laonu, o kterém jsem právě mluvil, vzal stranou a chtěl mi kázat o tom, jakým způsobem jsem vévodu z Noailles pokáral. Vysmál jsem se mu a zeptal se ho, jakou šetrnost zaslouží zrádce, a kromě toho, pokud jde o Noaillese a mne, ten nejčernější a nejproradnější pomlouvač, jemuž vděčíme za šílenství celé té domnělé šlechty. Charost odvětil, že to je všechno hezké, ale že mám tedy vědět, že s ním Noailles o mně mluvil s výhrůžkami, jako člověk, který si to se mnou chce vyřídit, jestli ho znovu napadnu. Dal jsem se do smíchu a řekl jsem mu, že mu k tomu už dávno poskytuji látku i příležitost, je-li takový rváč, a že se mi zdá, že scéna, kterou právě zažil, je dost silná na to, aby nečekal na novou; že jeho úklady, jeho podzemní pletichy, jeho černé lži a jeho pekelné machinace jsou jeho zbraně, kterých je opravdu třeba se obávat, jak jsem je okusil při jeho naprosto bezdůvodném a vrcholném nevděku, zbraně pro něj jistější a milejší než jeho meč, který vězí v pochvě příliš pevně, než aby se člověk musel bát, že ho oslní jeho lesk; že ostatně je na něm, aby za mnou přišel, má-li na to chuť, a na mně, abych na něj čekal, jak to dělám už dlouho, bez nejmenšího neklidu a aniž bych mu ušetřil jedinou příležitost nebo jediné rýpnutí, které by ho k tomu povzbudilo, jen kdyby byl člověkem, který by na to mohl mít chuť; že tedy tato výstraha, kterou mi on (Charost) dává, mě ani v nejmenším nezbrzdí.
Skutečně jsem nevynechal jedinou příležitost, abych se na tohoto ctihodného druha vrhl, kdekoli jsem mohl, totiž mezi námi, kde se, jak jsem řekl, už téměř neodvažoval ukázat, v radě a u vévody z Orléans, což byla jediná místa, kde jsem ho mohl potkat; tam jsem přijímal jeho hluboké poklony, aniž bych mu oplatil sebemenší pokývnutí, a tam mě mstilo mé držení těla, a kdykoli jsem k tomu našel příležitost, i má slova a má povýšenost, a ukazovaly přítomným zřetelně viníka, který se nikdy neodvážil odpovědět jediné slovo; to by mi samotnému připadalo neuvěřitelné, kdybych to nezakoušel bez ustání každý den po osm let před očima celé Francie — taková je drtivá tíha zločinu i na ty nejzlotřilejší, nejnestoudnější, nejvýše postavené a ty, kdo mají v sobě nejvíc jiných prostředků. Ale musím se držet toho, co jsem si předsevzal na začátku této smutné látky, totiž co nejdřív ji uzavřít a předběhnout zde čas, abych se k ní už nemusel vracet.
Měsíce ubíhaly v tomto naléhání na jedné straně a v těchto pletichách na druhé. Parlament, tísněný pravdou, víc dbalý svého zájmu, přesvědčený, že se nemá čím bránit, učinil odvážné rozhodnutí, které mu vnukla regentova slabost: ponechat stranou obhajobu uzurpací napadených vévody, ukázat vévodovi z Orléans zuby a odmítnout mu v té věci odpovědět a poslechnout ho. Veden Effiatem a Canillacem, opatřován radami vévody z Noailles, podporován vévodou du Maine a onou tak početnou skupinou, kterou vévoda dokázal poštvat a sjednotit se sebou pod úctyhodným jménem šlechty, parlament se nebál vysmívat se princi, u něhož ustavičně viděl šetrnost vůči sobě a zároveň strach, který ji vyvolával. Tito tak dobře vedení soudci snadno pochopili, že mohou dělat cokoli, aniž by něco riskovali, a že regent, který s nimi bude vždy zacházet šetrně, aby jimi bez odporu prošly edikty a deklarace, jež bude chtít vydat ve věcech financí a vlády, se s nimi nikdy nezaplete kvůli věci, na níž jeho osobě v podstatě vůbec nezáleželo a o kterou se ve skutečnosti velmi málo staral. Takového počínání se parlament držel po celou další dobu této aféry a plně se mu vyplatilo.
Marně jsem Jeho Královské Výsosti předkládal veřejný posměch, jímž parlament stíhal jeho autoritu, podivný příklad, kterým tím dával najevo buď svou slabost, nebo domněnku, že nemá moc přimět soudce, aby odpověděli ve věci zjevných přehmatů, které se týkaly jen jich; že je konečně tak málo důstojným počínáním správce plnosti královské moci naučí, že se mu mohou vzepřít ve věcech, které by ho při výkonu vlády velmi uvedly do úzkých, a vzpírat se mu i dál, kdykoli se jim zlíbí. To, co jsem mu říkal, bylo zřejmé, a netrvalo dlouho a udělal s tím hanebnou zkušenost, jak v příslušné době vylíčím. Ale mluvil jsem marně; přiváděl jsem ho k zoufalství převahou důvodů, které jsem mu předkládal a na které nemohl odpovědět. Ale tytéž příčiny, pro které jsem u něho ztroskotal se shromážděním šlechty, mi přinesly týž osud i ve věci parlamentu. Jeho nedůvěra ho přesvědčila, že s ním mluvím jen jako vévoda, který má na zřeteli jen tento zájem; jeho záliba v rozdělování, že je třeba je udržovat mezi vévody a parlamentem i mezi vévody samotnými; jeho slabost, podporovaná zhoubnými radami Noaillese, Besonse, Effiata, Canillaca a mnoha jiných, že je třeba šetřit parlament ve věci, která se tak živě dotýkala jeho předních soudců a jemu samotnému na ní vůbec nezáleželo, aby je měl nakloněné a ochotné propustit všechno, co jim bude chtít poslat k registraci. To znamená, že tito dobří a věrní rádci pokládali za nic spravedlnost; slavnostní a veřejné slovo dané vévodům regentem a jím obnovené při plném zasedání parlamentu, při zahájení zasedání o regentství; posměch, s jakým parlament i celá Francie hleděli na regenta, jemuž parlament odmítá odpovědět, a to ve věci takové povahy, která se týkala jen pýchy několika soudců; příklad a odvahu, kterou tato ubohost dávala všem, zvláště parlamentu, aby jí zneužil ve věcech vlády; a konečně že pokládali za nic slavnostně a veřejně porušit víru a slovo, a tedy i čest, vůči všem velmožům, kteří ve Francii byli.
To vše trvalo několik let, a musím mít velkou chuť dostat se z tak odporné látky, když tak zdaleka předbíhám její konec, který přišel na jedné straně silou umění, intrik, ohebnosti a drzosti, na druhé z rozmrzelosti, z nechuti a z únavy z boje.
Během této doby ochránci parlamentu dobře viděli, jakou sílu vévodové čerpají ze své jednoty, která regentovi v této záležitosti působila všechnu tíseň a rozpaky. Jejich úsilí se tedy obrátilo k tomu, aby je rozdělili; vévoda z Noailles se snažil získat zpět ty méně náročné a vymazat z jejich mysli představu o svých zradách, zatímco se jim oddával víc než kdy jindy. Už před královou smrtí jsem si dával všemožný pozor, abych každému vévodovi projevil veškerou úctu. Ukázku toho bylo lze vidět ve způsobu, jakým jsem se usmířil s panem z Luxembourgu, jediným, s nímž jsem zůstal ve zlém; král tehdy ještě žil a ničemnost vévody z Noailles vůči mně mi byla neznámá.
Čím víc se po králově smrti zdálo, že jsem s regentem zadobře, tím víc jsem zdvojnásobil svou pozornost k vévodům, a v našich známých záležitostech jsem se s největší péčí vyhýbal i sebemenšímu zdání přízně a důležitosti. Mluvil jsem a hlasoval jako jeden z nich; svá mínění jsem hájil se skromností, která je měla učinit přijatelnými; mohu říci, že jsem s nimi vždy jednal s jakousi úctou. Navrhoval-li jsem rázná opatření, vysvětloval jsem jejich důvody; navrhoval-li jsem opatření odvážná a slova toho druhu, jaká bylo třeba říci regentovi, ujímal jsem se jich sám, stejně jako všech obtížných pověření. To je spravedlnost, kterou mi přes všechno, co se dělo, nebylo lze upřít a kterou jim mezi jinými vévoda z Tresmes, aniž byl mým zvláštním přítelem, dovedl připomenout jako výtku. Ale toto počínání, jakkoli bylo umírněné, nedokázalo otupit závist. Tato nízká a temná vášeň se uráží vším; mé postavení u regenta ji podnítilo a vévoda z Noailles toho dovedl využít.
Rána mé přednosti se v srdci pana z La Rochefoucauld nezacelila a vévoda z Villeroy,13 stále v jeho závěsu, si zachovával tentýž pocit. Canillac pěstoval styky s palácem La Rochefoucauld, s jehož obyvateli se dobře seznámil u Maisonse. La Feuillade byl odjakživa méně jeho přítelem než otrokem, a od své nemilosti po Turíně se přichytil pana z La Rochefoucauld a pana z Liancourtu, kteří ho později prohlédli a zavřeli před ním dveře. La Feuillade mě, nikdy jsem nevěděl proč, odjakživa nesnášel. Canillac, který byl sama závist a byl přesvědčen, že jemu náleží řídit regenta i stát bez sebemenší konkurence, nebyl ten, kdo by La Feuilladea nebo La Rochefoucaulda vůči mně vyléčil. Obalamutili ubohého vévodu ze Sully, dříve známého jako rytíř ze Sully, který toho litoval, když už bylo pozdě, stejně jako vévodu z Richelieu, který teprve začínal a z něhož móda udělala velmi poddajného žáka La Feuilladova. Noailles a Aumont se k nim přimkli, jakmile mezi ně mohli být přijati, a pan z Luxembourgu se nechal strhnout pány z La Rochefoucauld a z Villeroy, svými odjakživa důvěrnými přáteli, od doby jejich společného spojení se zesnulým princem de Conti. Noailles, který jim chtěl vládnout, se to neodvážil podniknout otevřeně: myslel, že to udělá snáz pod jiným jménem, na jehož váhu byli ti páni zvyklí. Vnukl jim, aby získali maršála z Harcourtu, který už neměl ani hlavu, ani téměř řeč. La Rochefoucauld byl s ním i s vévodou z Villeroy vždy spojen a Noailles s ním byl spojen kvůli paní z Maintenon. Takový mentor, z něhož zbyl už jen stín, se vévodovi z Noailles podivuhodně hodil; jakmile ho získali, stal se Noailles knězem, který nechával mluvit orákulum.
Dělo se to jen proto, aby mařili všechna dobrá a moudrá opatření, která chtěli přijmout ti, které se jim nepodařilo zlákat, a kteří byli: kardinál z Mailly, arcibiskup z Remeše14; Clermont-Chattes, biskup z Laonu, který měl plnou moc jednat za svého bratrance Tonnerra, biskupa z Langres; Rochebonne, biskup z Noyonu, a zdálky Noailles, biskup z Châlons, který se řídil svým bratrem kardinálem z Noailles; ten byl přes svou zavalenost záležitostmi konstituce a přes potřebu parlamentu a spojení s ním, které mu z nich plynuly, jedním z nejvěrnějších a nejšlechetnějších z našeho počtu. Vévodové z La Force, z Tresmes, z Charostu, maršál z Villars a vévodové d’Antin a z Chaulnes — nikdo z nich se nezpronevěřil, nikdo nezakolísal, všichni jednali a dokázali divy. S nimi jsem byl spojen.
Ostatní vévody, kteří se v tomto zbytku zápasu s parlamentem a s regentem, abych neřekl mezi námi samými, už téměř neukázali, pomíjím. Jedni byli nepřítomní, jiní děti, tihle unaveni víc než nevděčnou válkou, tamti nízcí a bázliví pod politickým a opatrným zevnějškem.
Vévoda z Noailles pečlivě spřádal svou osnovu, aby nás rozdělil. Všechno ho k této hanebné práci vybízelo: získat si u regenta zásluhu tím, že mu obětuje zájem své hodnosti; u parlamentu tím, že ho vysvobodí a zajistí mu vítězství, spolu s onou beztvarou směsicí šlechty, kterou podnítil a kterou nepřestával pěstovat; pošlapat tuto hodnost, kterou se mu zlíbilo nenávidět; konečně zčásti napravit malý užitek, který sklidil ze své ničemnosti vůči mně.
Byl s abbém Duboisem spojen příliš dávno, jak jsme viděli jinde, než aby mu byla neznáma má rozmrzelost, můj počínající ústup a všechno, co regent přes Duboise podnikl, aby mě znovu získal, a byl zoufalý, že se nezdařila jedna z věcí, kterými si nejvíc lichotil. Nebyl o nic méně zdrcen tím, že po tolika strašných a černých úkladech, jimiž mě chtěl učinit předmětem zuřivosti celé té šlechty, mi nikdo z nich neudělal ani tu nejmenší nezdvořilost. Nic na světě se nenávidí tak jako člověk, jemuž jsme zavázáni a kterého jsme bezdůvodně chtěli zničit, který to ví, který to rozhlašuje, který zná příčinu a šíří ji, kterého nebylo možné zničit ani oslabit a který nezachovává žádné ohledy na žádném místě a při žádné příležitosti, s nímž se nelze vyhnout častému setkávání a jehož žádná trpělivost, neodvážím se říci žádné vnější projevy úcty, nemohou obrousit. Kromě užitku, který jsem právě vyložil a který si pro sebe sliboval od úspěchu svého úsilí nás rozdělit, si ještě lichotil, že mě rozhádá s tou částí vévodů, kterou oklame, že mě učiní obtížným pro ty, které bych chtěl udržet v jednotě, a vévodovi z Orléans na jedné straně nesnesitelným a na druhé opovrženíhodným pro umíněnost, kterou by už téměř nikdo nepodporoval, a tím změní ve svůj prospěch mé postavení u něho, a snad mě z rozmrzelosti přiměje vzdát hru, aniž by se musel bát, že regent poběží za mnou jako poprvé.
Tolik mocných pohnutek pro nezměrnou ctižádost, která v gangréně jeho duše a v nízkosti a hnilobě jeho srdce nenacházela ani výčitky svědomí, ani překážky, vytáhlo z jeho umění, z jeho lehkého, vlídného, ohebného, plodného a svůdného ducha a z oněch temných úskoků, v nichž byl takovým mistrem, všechny prostředky, jak přesvědčit lidi, kteří k němu už necítili nedůvěru a kterým namlouval, že s nimi má jeden a týž zájem.
K věrohodné slupce, kterou se snažil dát svým důvodům, nezapomněl přidat dráždění žárlivosti těch, kdo jí mohli podlehnout, a vylíčit mě jim jako člověka posedlého vlastními názory, zkaženého přízní, toužícího ovládat a prosazovat ve všem svá mínění, zkrátka vést a řídit sobě rovné a své druhy. Bylo řečeno, kdo mu v tom pomáhal a proč. Přesto přesvědčování dlouho nezabíralo a my jsme o všem byli dobře zpraveni. Nemyslel jsem, že bych měl dělat nějaký krok vůči komukoli z těch, kdo zakolísali. Spokojil jsem se s tím, že jsem to nechal na těch, s nimiž jsem byl spojen a které se nepodařilo ostatním zpodezřelit, a utěšoval jsem se jednotou a pevností našich, zvláště jejich smýšlením a svědectvím všech o přímosti a prostotě mého počínání a jednání po celý dlouhý průběh této nešťastné aféry, do níž jsme se proti své vůli tak krutě pustili ke konci vlády zesnulého krále; a měl jsem ještě to zadostiučinění, že titíž vévodové zůstali všichni mými přáteli až do své smrti.
Silou času, lstí, úskoků a úkladů dosáhl Noailles rozdělení, které se rozhodl mezi nás vnést. S těmi, které svedl, pořádal malá tajná shromáždění; potom, aby jim dodal váhy, se konala početnější u maršála z Harcourtu, kterého už nebylo možné nikam vozit a který, jsa už neschopen čemukoli rozumět, natož rozmlouvat, je kryl svým stínem a s velkýma otevřenýma a udivenýma očima přikyvoval hlavou tomu, co Noailles vykládal jakoby jeho jménem. Už nějaký čas jsem viděl pokroky tohoto Achitofela;15 chápal jsem, že nakonec uspěje; na naše shromáždění u nejstaršího z nás, který byl právě v Paříži, jsem chodil jen nerad a často bylo třeba na mě naléhat, abych se tam dostavil. Nakonec jednoho dne, kdy jsme byli všichni vyzváni, abychom se sešli u kardinála z Mailly, arcibiskupa z Remeše, jsme byli o hodinu později vyzváni, abychom se dostavili k maršálovi z Harcourtu.
Od té chvíle jsem viděl, co se stane, a rozhodl jsem se zůstat doma. Nehodlal jsem jít k maršálovi z Harcourtu, kde nikdo z našeho spojenectví nikdy nebyl a kam jsme byli zváni poprvé, protože jsem se nechtěl vydávat neužitečným sporům o rozhodnutí, které mezi sebou pevně přijali a které nám chtěli jen oznámit, aby rozdělení učinili tím neodvolatelnějším vším tím, co by v situaci, do níž se věci dostaly, sotva mohlo nedoprovázet průběh toho shromáždění, kdybychom se tam dostavili; také nikoho z nás to nelákalo.
Nechtěl jsem jít ani ke kardinálovi z Mailly, abych tam, abych tak řekl, přihlížel našemu pohřbu, neboť to byl skutečně pohřeb. Ale několik z nich na mě tolik naléhalo, a ráno i paní ze Saint-Simon, která mi předložila, že by bylo hanbou opustit ty, s nimiž jsem byl vždy spojen, že jsem tam šel. Proto jsem tam přišel mezi posledními; byli tam znepokojeni mou nepřítomností a přijali mě s velkými projevy uspokojení. Dlouho se čekalo na ty, kdo byli u pana z Harcourtu. Všichni naši byli u kardinála z Mailly, a navíc vévoda z Rohanu, který stejně jako my všichni proti ostatním velmi hřímal. Ale nic se tam neučinilo. Oplakávali jsme schizma a osudnou roztržku; a když jsme spolu zůstali až do velmi pozdních hodin, usnesli jsme se, že už nebudeme marně mlátit prázdnou slámu, že ustoupíme zradě na jedné straně a strženosti na druhé a ponecháme na čase a příležitostech, aby regent litoval svého porušení slova a odepření spravedlnosti a aby si ti páni od pana z Harcourtu dlouho kousali prsty kvůli tomu, jak se dali oklamat, a kvůli svému počínání, které nám vyrvalo z rukou všechno. Objali jsme se navzájem a slíbili si vzájemné přátelství a jednotu, jimž se nikdo z nás nezpronevěřil. K ostatním chlad a zdvořilost.
Tak se ctižádostí a úskoky vévody z Noailles a jeho společníků a prostoduchostí jejich obětí uskutečnilo toto vražedné rozdělení, které učinilo konec našemu úsilí, dalo parlamentu příležitost triumfovat méně nad námi než nad regentem a přineslo tomuto princi krátký klid, který potom draze zaplatil. Nadechněme se po tak trapném vyprávění a vraťme se po svých stopách, od nichž nás, abychom je vylíčili v jednom celku, odvedlo daleko.
Poznámky
Vysvětlivka: Paní z Espinoy, rozená z lotrinského domu, vdova po knížeti z Espinoy (Louis de Melun, † 1704), sestra slečny z Lislebonne a neteř pana z Vaudemontu.↩
Vysvětlivka: Válkou v Čechách míní Saint-Simon francouzské tažení do Čech v letech 1741–1742 za války o rakouské dědictví; předbíhá tu daleko dobu vyprávění.↩
Vysvětlivka: Paní ze Saint-Simon byla dvorní dámou vévodkyně z Berry. Děti vévodkyně zemřely v útlém věku a byly pohřbeny v královské hrobce v opatství Saint-Denis.↩
Vysvětlivka: Nicolas Sainctot, uvaděč cizích vyslanců u francouzského dvora, byl v této funkci proslulý svévolným výkladem protokolárních pravidel.↩
Vysvětlivka: Balthazar Phélypeaux, markýz z Châteauneuf († 1700), státní sekretář, zapisovatel Řádu Svatého Ducha, syn i otec pánů z La Vrillière; jiná osoba než strážce pečetí Châteauneuf (Charles de L’Aubespine) a velvyslanec Châteauneuf. Falešný zápis do registrů řádu při promoci roku 1688 (pan ze Soubise a hrabě z Auvergne) líčí Saint-Simon v Dílu I, Tom 2, kap. 10.↩
Vysvětlivka: Latinsky „Rozděluj a panuj“.↩
Vysvětlivka: Shromáždění šlechty, které se v Paříži sešlo za Frondy a protestovalo proti poctám cizích knížat (zejména právu na taburetku), jež dvůr přiznal domům Bouillonů (La Tour d’Auvergne) a Rohanů.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Přílohy vydavatele k Tomu 5, II. Odpor šlechty proti poctám přiznaným některým rodům (Díl II).↩
Ediční poznámka: Text předlohy je na tomto místě porušen: za slovy o „nekonečném koloběhu omilostnění“ patrně chybí část textu; závěr věty (zkrachovanci přijatí mezi šlechtice, cíl opačný než roku 1649) se už zjevně týká shromáždění roku 1715. Překlad se drží předlohy.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Staré slovo, jímž se familiárně označovali ubožáci a zruinovaní lidé.↩
Vysvětlivka: Monsieur je zde Gaston Orleánský, strýc Ludvíka XIV.; královnou regentkou je Anna Rakouská, matka Ludvíka XIV.↩
Vysvětlivka: Biskup-vévoda z Laonu z rodu Clermont-Chattes (dále jmenovaný mezi věrnými); jako duchovní pair se účastnil shromáždění vévodů a pairů.↩
Vysvětlivka: Louis-Nicolas, vévoda z Villeroy, syn maršála z Villeroy, byl švagrem pana z La Rochefoucauld: oba měli za manželky dcery Louvoisovy. Pan z Liancourtu je markýz z Liancourtu, mladší bratr pana z La Rochefoucauld.↩
Vysvětlivka: François de Mailly, arcibiskup z Remeše, byl kardinálem jmenován teprve 29. listopadu 1719; Saint-Simon mu tento titul dává předem.↩
Vysvětlivka: Achitofel, rádce krále Davida, který přešel ke vzbouřenému Abšalómovi (2. kniha Samuelova); příslovečný typ proradného rádce.↩