Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola dvanáctá

Vévodkyně z Berry dostane gardovou kompanii. — Rytíř z Roye jejím kapitánem a Rion poručíkem. — Co se stane s rytířem z Roye. — Harling je rovněž kapitánem gardy Madame, avšak bez kompanie. — Vévodkyně z Orléans si bere ke svému dvoru čtyři dámy, v čemž ji brzy napodobí paní Vévodkyně a další princezny krve. — Smrt hraběte z Poitiers, posledního mužského potomka tohoto velkého a slavného rodu. — Smrt Humbertova. — Chirac na jeho místě prvním lékařem vévody z Orléans. — Vergagne velmi podivně španělským grandem. — Smrt kněžny z Cellamare. — Matignonův syn dokončí svůj sňatek a stane se vévodou a pairem z Valentinois. — Dvanáct milionů od duchovenstva králi. — Dvacet tisíc livrů renty z metských Židů vévodovi z Brancasu. — Pontchartrain dostane rozkaz vzdát se úřadu státního sekretáře, který je zároveň dán Maurepasovi, jeho synovi. — Povaha hraběte a hraběnky z Roucy. — Roztržka mezi hrabětem a hraběnkou z Roucy a mnou, která nás navždy znesváří. — Maršál z Harcourtu dostane pro svého syna čekatelství na svůj úřad kapitána tělesné gardy.

U dvora bylo vidět podivné novoty, které brzy nato zplodily ještě podivnější. Nic se nevyrovnalo pýše vévodkyně z Berry, jak už bylo jinde řečeno i ukázáno, a její moc nad myslí vévody z Orléans byla stále stejná, třebaže málo zasloužená. Vzala si do hlavy, že chce mít kapitána gardy. Žádná dcera Francie ho nikdy neměla. Byla to pocta neznámá dokonce i královnám matkám a regentkám až do té poslední, matky Ludvíka XIV., která jednoho měla. Madame na to nikdy ani nepomyslela a vévoda z Orléans se tomuto rozmaru zprvu bránil, ale brzy povolil a zároveň chtěl, aby jednoho měla i Madame, protože byla téhož postavení jako vévodkyně z Berry; a vzal na sebe, že ho bude platit, protože Madame, jejíž domácnost byla velká, a důchody nikoli, nechtěla ten výdaj nést. Vybrala si Harlinga, německého šlechtice, který u ní vyrostl jako páže, jehož osobu i rodinu měla v oblibě, který byl generálporučíkem a vyznamenal se ve válce. Byl to jinak velmi poctivý muž, mírný a prostý, a měl ducha; byl to týž, který s Perim provedl onen krásný a neobvyklý ústup z Haguenau, když je předtím dobře bránil, jak jsem v příslušné době vyprávěl.

Vévodkyně z Berry si vybrala rytíře z Roye, který byl kapitánem gardy vévody z Berry. Byl nejmladším z bratrů hraběte z Roucy a neměl nic; brzy nato se oženil s dcerou Prondrovou, jednoho z nejbohatších pařížských finančníků, a dostal s ní mnoho. Přijal jméno markýz z La Rochefoucauld, zemřel jako generálporučík v jednapadesáti letech roku 1724 a zanechal jen jedinou dceru, která se provdala za pana z Middelbourgu, bratra maršála z Isenghien.

Madame žádnou gardovou kompanii nedostala a dál se dávala doprovázet gardou vévody z Orléans. Vévodkyně z Berry, která měla jen několik gardistů a žádnou kompanii, chtěla mít kompanii a poručictví v ní dala Rionovi1 a praporečnictví rytíři z Courtaumer. Pouštím se do této nízké podrobnosti, protože o Rionovi bude v dalším hodně řeči a protože tu se o něm slyšelo poprvé.

Viděli jsme na svém místě, že Madame měla velmi ráda dvě dámy, které Monsieur velmi nenáviděl, což bylo v příslušné době vysvětleno, a že jí král po Monsieurově smrti dovolil vzít je k sobě, aby ji doprovázely, dokonce i do Marly. Byly to maršálka z Clérembault a hraběnka z Beuvronu, která byla už dávno mrtvá a nikým nahrazena nebyla. Byl to první příklad dcery Francie, k níž byly přiděleny jiné dámy než její dvorní dáma a dáma šatny. Ustavičné vyjížďky a podniky vévodkyně z Berry, ať sama, nebo s vévodkyní z Bourgogne na počátku svého manželství, přiměly paní ze Saint-Simon požádat o výpomoc při jejím doprovázení. Král jí dovolil navrhnout čtyři dámy, jak jsme viděli na svém místě; to byl druhý příklad. Ve Francii jsou příklady nakažlivé a z marnivosti se snadno šíří. Vévodkyně z Orléans, vnučka Francie, ale manželka regenta, toho využila, aby se aspoň v tomto kusu vyrovnala dcerám Francie, a vévoda z Orléans nebyl muž, který by jí to odepřel, ačkoli si z tohoto nového vyznamenání nic nedělal.

Vzala si tedy čtyři dámy. Byla to hraběnka z Tonnerre, vnučka maršálky z Rochefortu, její dvorní dámy, a dcera paní z Blansacu, kterou tak velice a tak dlouho milovala a s níž byla už několik let rozkmotřená a zůstala jí navždy. Ačkoli se paní z Tonnerre provdala do bohatého rodu, potřebovala se vymanit od manžela, který byl slabomyslný, a přesto mohl mít své rozmary a svou vůli. Druhou byla paní z Conflans: byla vdovou po prvním šlechtici komory vévody z Orléans a dcerou paní z Jussac, která vévodkyni z Orléans vychovala a kterou vévodkyně vždycky velmi milovala. Vybrala si ještě paní z Épinay, dceru pana a paní z O, a tím bylo u vévodkyně z Orléans řečeno všechno. Tyto dvě našly v těch místech obživu i zaměstnání.

Viděli jsme na svém místě, že jsme před rokem provdali slečnu z Malause za hraběte z Poitiers, posledního mužského potomka tohoto velkého a slavného rodu. Právě zemřel za čtyři dny na neštovice a zanechal ženu těhotnou s dcerou, která byla v každém ohledu velkou partií a provdala se za vévodu z Randanu, nejstaršího syna vévody z Lorges. Byla to velká škoda toho hraběte z Poitiers, který mnoho sliboval a nebylo mu co vytknout. Jeho vdova zůstávala velmi mladá, bez tchyně a velmi ohrožená jednou ze svých švagrových, která se chystala požadovat od ní zpět veškerý majetek hraběte z Poitiers, kdyby porodila dceru. Tyto okolnosti nás přiměly umístit ji u vévodkyně z Orléans, a stačilo mi ji o to požádat; vévodkyně mi ochotně a ráda vyhověla, a ještě raději si ženou tak urozenou ozdobila svou domácnost.

Vévoda z Orléans ztratil v téže době Humberta2, jednoho z největších chemiků Evropy a jednoho z nejpoctivějších lidí, jací byli, a k tomu nejprostšího a nejopravdověji zbožného. S ním si tento princ zařídil svou osudnou chemii, jíž se tak dlouho a tak nevinně bavil a z níž se proti němu pokusili udělat tak pekelné použití. Je to týž Humbert, kterého chtěl vévoda z Orléans na zrádnou radu Effiatovu poslat do Bastily při smrti pana dauphina a paní Dauphine3, jak jsme v příslušné době viděli, a kterému dal titul svého prvního lékaře. Za jeho nástupce v této hodnosti si vybral Chiraca, který platil za největšího lékaře, jaký byl, a který ho doprovázel v Itálii i ve Španělsku. Jinak to byl sám zištný zájem ve všem všudy, se vším možným duchem a věděním. Pouštím se do této podrobnosti, protože o něm bude řeč jinde a protože se nakonec po smrti vévody z Orléans stal prvním lékařem krále.

Paní Vévodkyně, která si nikdy nedokázala zvyknout na to, že její mladší sestra stojí tak vysoko nad ní, nesnesla dlouho vidět u ní dámy, aniž by je měla také. Našla zboží velmi smíšené v každém ohledu, ženy, které si pro svůj chléb a pro zábavu nic lepšího nepřály. Povolnost vévody z Orléans to strpěla, jako všechno ostatní. Další princezny krve je potom měly také, jak se jim zlíbilo.

Regent přál i jiné, velmi podivné novotě. Pan z Nevers byl jen vévodou na breve, to jest bez verifikace. Viděli jsme jinde, že jeho jediný syn4 byl u zesnulého krále v nemilosti pro své chování a proto, že stejně pohrdal válkou jako dvorem. Viděli jsme také v příslušné době, že když už neměl žádnou naději dosáhnout pokračování, to jest obnovení vévodského breve, oženil se se starší dcerou Spinolovou, který koupil grandezu od Karla II., jemuž sloužil jako generál ve Flandrech, a který byl vdovcem bez synů a nemohl nebo nechtěl se znovu oženit.

Spinola neumíral a jeho zeť, který po svém sňatku přijal jméno princ z Vergagne, byl velmi omrzelý tím, že musí na grandezu čekat tak dlouho, a vévodkyně Sforzová přinejmenším stejně; byla sestrou jeho matky, vždycky mu matku nahrazovala a milovala ho stejně něžně. Od mládí byl zadobře s vévodou z Orléans a prostopášnost udržovala jejich styky i princovu přízeň. Viděli jsme, do jaké jedinečné míry přátelství a důvěry byla paní Sforzová s vévodkyní z Orléans a že si jí velmi vážil i vévoda z Orléans. Vymyslela, jak grandezu uspíšit: dát španělskému králi předložit, že Spinola postoupil svou grandezu dceři, když ji vdával; že si přeje, aby to španělský král schválil, s tím, že on sám, starý a na odpočinku, už grandem nebude. Paní Sforzová dala se Spinolou promluvit a možná mu dát i nějaké peníze. Všechno se dojednalo a paní Sforzová o tom promluvila s vévodou a vévodkyní z Orléans. Regent nechtěl španělskému králi psát; ale dal Cellamarovi najevo, že se o pana z Vergagne velmi zajímá a že by byl velmi dojat milostmi, které by mu španělský král chtěl prokázat. Zároveň vyjednávali ve Španělsku a grandezu za navržených podmínek získali.

Cellamare právě ztratil ženu, která byla z rodu Borghese a žila v Římě. V prvním manželství byla provdána za vévodu z Mirandoly, s nímž měla vévodu z Mirandoly, který se málem oženil s parmskou princeznou, pozdější španělskou královnou, a kardinála Pica. Tento vévoda z Mirandoly, syn paní z Cellamare, se později usadil ve Španělsku, kde se stal grandem, a dnes je nejvyšším hofmistrem domu španělského krále.

Matignon v téže době dokončil záležitost sňatku a vévodství svého syna s panem z Monaka, kterou povolil zesnulý král. Mladý muž odjel do Monaka, kde se sňatek slavil, a vrátil se se jménem a hodností vévody z Valentinois, které byly zapsány v parlamentu.

Shromáždění duchovenstva, tak dlouho zaměstnané záležitostí konstituce5, se před rozchodem rozloučilo s králem ve Vincennes proslovem biskupa z Auxerre a darovalo dvanáct milionů.

Regent daroval vévodovi z Brancasu 20 000 livrů ročního důchodu z metských židů, kteří volali o milost, a nedosáhli jí. Brancas, sám od sebe chudý a k tomu děravá kapsa, byl hladovec, kterého nebylo možné nasytit. Mluvil jsem o něm jinde, když jeho žena kvůli obživě nastoupila u Madame po vévodkyni z Ventadour. V dalším bude příležitost rozepsat se o tomto vévodovi z Brancasu pohodlněji. Kdyby dnes žil, velmi by se divil tomu, jak se jeho rodina zaopatřila.

Pontchartrain, chráněn ohledem na svého otce a ochranou Effiatovou a Besonsovou, žil v bezpečí, zaklesnutý do neplodných zbytků svého úřadu, tehdy naprosto nečinného, a přežíval v něm neúnavně všechna příkoří, udržován nadějí, že se jednou opět chopí jeho funkcí; a mezitím si podržel jeho titul. Nevynechal jediné zasedání regentské rady, kde byl odsouzen k mlčení, kde se na něj nikdo nepodíval a nikdo ho neoslovil a kde neměl jinou funkci než tu, kterou si sám vzal: utírat knoty svíček — což se stejně tak stalo zvykem z jeho strany jako bezostyšným posměchem ze strany všech, kdo tam zasedali. Všichni tam žasli nad tak nízkou a smutnou postavou a nad necitelností, s níž takto přežíval sám sebe ve stavu tak hluboce pokořeném a tak nesmírně vzdáleném od drzosti a zpupnosti své někdejší slávy a moci. Každý si přál, aby byl vyhnán, a nikdo si neodpustil vyhánět ho po svém nejkrajnějším opovržením, které mu dával najevo, jako by se tím chtěl odškodnit za někdejší ohledy a závislost. Vévoda z Orléans žasl nad jeho trpělivostí jako ostatní, ale nepomýšlel na to, aby ho propustil. Často jsme se tím do ucha bavili a šťouchali do sebe, hrabě z Toulouse a já, zvlášť když šlo o námořnictvo a když hrabě nebo maršál z Estrées na něj vypálili šlehy z bezprostřední blízkosti, k nimž dokonce hledali příležitost; a hrabě i já jsme si v radě často jeden druhému stěžovali na víc než dobrotu regenta, že nechává naslouchat tomu, co se tam projednává, neužitečné nule, dost zlomyslné, aby toho zneužila, a která si stokrát zasloužila být vyhnána. Nakonec mi tato dlouhá shovívavost začala být nesnesitelná a rozhodl jsem se vynaložit úsilí, aby jí byl konec.

V neděli 3. listopadu jsem šel k vévodovi z Orléans do Vincennes před zasedáním regentské rady, které se konalo dopoledne, a zeptal jsem se ho, zda ho ještě neomrzelo vídat tam Pontchartraina, který nesmí promluvit ani slovo, všechno poslouchá, nikdo s ním nemluví a večer utírá knoty svíček; zda neučiní konec té směšnosti už kvůli radě samé; jak dlouho ještě je odhodlán nechat nás znechucovat a špinit tím jedovatým pavoukem, kterého si každý přál venku a kterého bylo přespříliš nepatřičné tam nechávat po oprávněných a opakovaných příkořích, jichž se mu tam dostalo kvůli jeho správě námořnictva, a to podrobnými a doloženými spisy, které maršál z Estrées a po něm hrabě z Toulouse četli a komentovali na plné radě před námi všemi, v jeho přítomnosti i v přítomnosti Pontchartraina, který proti nim za dva měsíce nedokázal nic namítnout. Připojil jsem veřejné rozhořčení proti tomuto bývalému pašovi, všeobecný údiv, že je trpěn tak dlouho, a všeobecný potlesk, jaký by sklidil jeho pád. Regent se mnou ve všem souhlasil, ale postavil proti mně otce a řekl mi, že nemá odvahu způsobit mu tak velký zármutek.

Odpověděl jsem mu, že bude-li chtít, opatřím mu prostředek, jak syna vyhnat, a otec mu za to bude ještě velmi citelně zavázán. Regent se velmi podivil a zeptal se mě, jak bych to udělal. Tehdy jsem mu navrhl, aby Pontchartrainovi nařídil podat prosté a bezpodmínečné odstoupení od úřadu státního sekretáře, a to okamžitě; aby úřad hned dal jeho nejstaršímu synovi Maurepasovi6, který, protože mu bylo sotva patnáct let, nebyl schopen vykonávat to málo, co z něj zbývalo; aby tím pověřil La Vrillièra, kterému by to nepřidalo ani půl hodiny práce týdně; a aby otci zdůraznil výjimečnost tohoto daru a ohled, s nímž úřad svěřuje do úschovy, než mladík dosáhne potřebného věku, do rukou příbuzného téhož jména, velmi oddaného otci, který jako sám státní sekretář nemůže být v pokušení úřad si přivlastnit. Regent na ten nápad vytřeštil oči a nastražil uši a schválil ho. Řekl jsem mu, že když se mu zamlouvá, nic nebrání provést ho hned nazítří. I s tím souhlasil, ale chtěl, abych dopis otci napsal já a abych mu ho přinesl ještě téže neděle odpoledne do Palais-Royal. Neměl jsem nejmenší chuť dělat obtíže. Chtěl jsem svá opatření utáhnout a zachovat tajemství; pamatoval jsem si, co už Pontchartraina jednou zachránilo ve chvíli, kdy jsem ho pokládal za ztraceného; jeho otec byl v Paříži a bál jsem se, že by o tom někdo mohl dostat vítr a mít čas zmařit má opatření.

Po skončení rady jsme všichni odjeli na oběd do Paříže; napsal jsem dopis vévody z Orléans kancléři, něžný, zdvořilý, plný úcty a ohledů. Zdůraznil jsem v něm onen projev úcty bez příkladu, totiž že úřad zůstává v jeho rodině, a to ne jako nástupnictví, nýbrž jako skutečný titul, pro patnáctiletého mladíka, s opatřením, které jsem právě vysvětlil, týkajícím se La Vrillièra, který ho vyškolí a naučí řemeslu; a končil jsem tím, že mu velmi pevně říkám, že když má být spokojen kvůli sobě i kvůli své rodině a rozhodnutí je pevně učiněno, Jeho Královská Výsost chce, aby jeho syn nazítří, v pondělí, dopoledne podal prosté a bezpodmínečné odstoupení u svého otce v Institution7; že tam bude abbé z Thésut8, aby mu je před polednem přinesl, a La Vrillière, aby se tam všechno vykonalo podle pravidel a aby téhož dne odpoledne vystavil mladému Maurepasovi jmenovací listiny na úřad a zavedl ho poděkovat králi; a především, že protože nechce být obtěžován zbytečnými prosbami, zakazuje mu, aby za ním přišel, aby mu psal nebo aby mu dal kýmkoli cokoli vyřizovat, dokud nebude všechno dokonáno: odstoupení, jmenovací listiny atd. Ten hotový koncept dopisu jsem hned zanesl do Palais-Royal. Vévoda z Orléans na něm nic nezměnil; diktoval jsem dopis, on ho psal vlastní rukou, podepsal ho, zapečetil, sám na něj napsal adresu a předal mi ho, abych ho doručil.

Hned dal zavolat La Vrillièra a abbého z Thésut, jimž pod slibem mlčení vydal své rozkazy, takže nám zbývalo už jen je vykonat.

Nazítří ráno kolem půl deváté jsem poslal dopis vévody z Orléans, vložený do zapečetěné obálky, na kterou jsem napsal adresu, kancléři z Pontchartrainu a vzkázal mu, že budu hned potom u něho. Nechtěl jsem být doručitelem sám a schválně jsem nechal mezi tím půlhodinový odstup.

Cestou k němu jsem u brány Saint-Michel potkal La Vrillièra, který se odtamtud vracel. Zastavili jsme, přesedl do mého kočáru a tam jsem se ho zeptal, co si myslí, že dělá, když se takhle vrací. Vyprávěl mi o překvapení a bolesti otce, který sice uznával, že si jeho syn svou nemilost zasloužil a že milost prokázaná jeho vnukovi je nesmírná, ale že je otec a vidí svého syna ztraceného; že zvolal, že jsem mu přece říkal, že jeho syna zničím, a přitom bez hořkosti; a že on, La Vrillière, sklíčený těmi nářky, když viděl, že nepřicházím, se rozhodl vrátit. „Velmi nevhodně,“ řekl jsem mu, „a teď hned se se mnou vrátíte. Je to ubohý člověk, trápící se kvůli synovi, který brzy pocítí radost z ohledu na svou vlastní osobu a z toho, že úřad zůstane v jeho rodině, z níž by jinak dříve či později odešel; a nesmíte ho ztratit z očí, dokud nebude odstoupení podepsáno a dokud je abbé z Thésut neodnese.“

Přijeli jsme ke kancléři, který se sám procházel ve svém kabinetu. Jakmile mě zahlédl, zvolal: „Ach, tohle jsou Vaše kousky, poznávám Vaši ruku; vyháníte mého syna a zachraňujete jeho syna z lásky ke mně a k jeho matce; však jste mi slíbil, že mého syna zničíte.“ — „Pane,“ řekl jsem mu, „je pravda, že jsem Vám to říkal už za zesnulého krále a dlouho před jeho smrtí; neoklamal jsem Vás, držím slovo, ale činím víc, než jsem Vám slíbil, neboť Vaše rodina je zachráněna, Váš vnuk je v úřadu a jeho úřad je dobře chráněn před tím, aby mu ho někdo uchvátil. Jaká větší útěcha pro Vás! A jaký větší možný projev té největší a nejvýjimečnější úcty k Vám!“ — „Ech, já to cítím,“ odpověděl mi, „a cítím, že to dlužím Vašemu přátelství,“ a padl mi kolem krku; pak dodal: „Ale jsem otec, a ač svého syna dobře znám, rve mi srdce, že je ztracen.“ Dojímal se, slzy mu vstupovaly do očí, a pak se znovu vzpamatoval při pomyšlení na vnuka.

Když se trochu uklidnil, upozornil jsem ho, že je to záchrana jeho rodiny, protože jeho syn se nemohl udržet ještě dlouho, a až by byl vyhnán, nikoho by nenapadlo převést jeho úřad na člověka ve věku jeho syna, a už vůbec ne na syna toho, koho vyhánějí. Uznal to, znovu mě něžně objal, a pak jsme všichni tři mluvili dost zmateně a takříkajíc jsme těkali od jednoho k druhému.

Kancléř se čas od času vracel ke své věci, ke svému synovi, a řekl mi: „Dopis jste psal Vy, poznal jsem Váš sloh a všechna Vaše opatření. Nechtěl jste, abych se mohl dostat k vévodovi z Orléans, proto ten zákaz v dopise, ani abych mu dal něco vyřídit, a škrtíte mého syna tou krátkou lhůtou, kterou dopis k vykonání rozkazu stanoví. Ach, jak Vás v tom všem dobře poznávám, a ve všech těch zdvořilostech ke mně, jimiž je dopis plný!“ — „Nuže, pane,“ odpověděl jsem mu, „i kdyby tomu tak bylo, měl jsem snad nepravdu? Minule jste mě v tom napálil, když jste zašel za vévodou z Orléans; nechtěl jsem podruhé minout cíl. Věřte mi, jako otec se utěšíte, a jako děd a hlava rodiny se potom budete radovat a budete mi vděčen.“ — „Ech, jestli Vám budu vděčen!“ odpověděl živě, „už teď Vám vděčen jsem, a vzteká mě to, protože je pravda, že vnukův úřad a záchranu své rodiny dlužím Vám.“ Znovu mě objal a dodal, že svému vnukovi nezamlčí, jak velice je mi zavázán, a že mu přísně nařídí, aby na to nikdy nezapomněl. Opravdu to učinil, a to tak, že jsem to vždycky velmi znatelně pociťoval na chování pana z Maurepasu ke mně a po všechny časy na jeho přátelství a důvěře.

Za této řeči přišel abbé z Thésut. O chvíli později se kancléř podíval na své hodiny, pak se ke mně obrátil a řekl mi: „Poslal jsem pro svého ubohého syna; hned tu bude; nemůže pochybovat, že rána, která ho drtí, vychází z Vaší ruky. Ušetřete ho trápení, že by Vás tu našel v této kruté chvíli.“ Nato mě znovu objal se slovy: „Jste strašný člověk, a přitom Vás musím ještě mít rád a nemohu si pomoci.“ — „Pane,“ odpověděl jsem mu, „vskutku mi to přátelství dlužíte, a o síle mého nemůžete pochybovat po tomto důkazu oddanosti, který Vám dávám dokonce i při této příležitosti, jež zachraňuje Vašeho vnuka a Vaši rodinu; z toho pocítíte plnou radost, až pomine toto první rozrušení.“ Nato jsem odešel a nechal ho s La Vrillièrem a abbém z Thésut, v jejichž přítomnosti se mělo odstoupení sepsat a podepsat.

Cestou zpět jsem potkal Pontchartraina, který velmi spěšně jel k otci. Tvářil se velmi vyděšeně. La Vrillière mi odpoledne vyprávěl, že zůstal velmi zdrcený a štěstím svého syna vůbec neutěšený. Neodvážil se dělat sebemenší obtíže v přítomnosti svého otce a muže vévody z Orléans, který mezi jedenáctou a polednem prostřednictvím abbého z Thésut to odstoupení převzal.

Tato zpráva rozšířila radost v Paříži a potom i v provinciích. Každý si říkal, že se to mělo stát už dávno; někteří se ptali, zda se z toho dostane jen se svým odstoupením. Udivilo naložení s úřadem, které ohled na kancléře z Pontchartrainu zvýšilo právě tolik, kolik jeho syna zdrtilo hanbou, ryze osobní, a tak dokonale a všeobecně oslavovanou. Navzájem jsme si v regentské radě blahopřáli. Maršál z Estrées se zdál nadšen, a také hrabě z Toulouse, kterému jsem nemohl odmítnout vyprávět, jak se to odehrálo.

Od té chvíle žil Pontchartrain v ústraní v hloubi svého domu, opouštěn čím dál víc. Žije tam dosud v samotě a v té nejdokonalejší nicotě, stále vzteklý žárlivostí a zlostí na svého syna, který mu prokazuje povinnou úctu a nic víc. Tento bývalý paša, tak hrubý a tak zpupný, vyplňuje svou nicotu počítáním peněz a podobnými ubohostmi a od té doby se skoro nikde neukázal, což je to nejlepší, co kdy udělal.

Vždycky jsem měl v srdci i v mysli, že jeho synovi úřad zachráním, až jeho zničím. Měl jsem rád otce a byl jsem mu zavázán, měl jsem také důvod mít velmi rád paní kancléřovou; paní ze Saint-Simon i já jsme s nimi strávili život v největší důvěrnosti a vzájemné důvěře. Památka paní z Pontchartrainu9 mi byla přítomna a v srdci paní ze Saint-Simon byla stejně živá a něžná jako v den, kdy ji ztratila. Nepřestával jsem tedy v duchu přemítat o prostředcích, jak Maurepase zachránit před pádem jeho otce, a chtěl jsem ho zachránit obratností nebo vypětím svého vlivu, za jakoukoli cenu. V tomto duchu jsem tedy šel k vévodovi z Orléans, a jeho ohled na otce mi šťastně poskytl prostředek, jehož jsem se chopil. La Vrillière, který svého bratrance nenáviděl skoro stejně jako já, byl nadšen, že je ho zbaven, a měl navíc radost — kvůli svému jménu i kvůli osobě kancléře, k němuž byl velmi oddán —, že vidí úřad zachráněný a že ho má ve svých rukou i s mladým držitelem jako žákem, s oním přírůstkem moci a vážnosti, který dobře pocítil a o němž mi řekl, že ho dluží celý mně.

Byl jsem ještě v prvních dnech uspokojení z toho, že jsem zničil Pontchartraina a zachránil úřad jeho synovi, když mě potkalo jedno z těch dobrodružství, která žádná opatrnost nemůže předvídat ani odvrátit a která se podobají nahodilému pádu komína na chodce na ulici. Chci mluvit o náhlém výbuchu, který změnil dlouhé přátelství hraběte a hraběnky z Roucy se mnou v otevřenou roztržku, jež se už nikdy nesmířila. Nemohu si odepřít probrat ji důkladně, a k tomu je nutné krátce znovu připomenout několik věcí roztroušených v těchto Pamětech a vysvětlit, jací byli hrabě a hraběnka z Roucy, o nichž by mě bez této nutnosti nenapadlo výslovně mluvit, vzhledem k tomu, jak malou roli hráli u dvora a ve společnosti.

Je tedy na místě zopakovat zde, že hraběnka z Roye byla oblíbená sestra pana maršála z Lorges, který se poté, co odešla ze země se svým manželem, jedním ze svých synů a dvěma ze svých dcer, když byl zrušen nantský edikt, staral o ty z jejích dětí, které zůstaly ve Francii, jako o vlastní, bez nejmenšího rozdílu v zájmech, péči a přátelství, až do své smrti. Tak jsem tuto rodinu zastihl, když jsem se oženil. Vždycky jsem si velmi vážil svornosti rodin. Chtěl jsem se zalíbit svému tchánovi, který ke mně přilnul otcovským přátelstvím, trvajícím po celý jeho život, a k němuž jsem vždycky choval nejněžnější oddanost a úctu nejpevněji založenou na vážnosti, kterou dosud drahocenně uchovávám jeho památce. Žil jsem tedy s jeho synovci a jejich manželkami v největším přátelství, paní ze Saint-Simon rovněž, a v nejustavičnějším styku, se svobodou a důvěrností, jakou takový styk dává mezi tak blízkými příbuznými, když jsou tak úzce spjati.

Tato rodina se skládala z hraběte z Roucy, z Blansaca a z rytířů z Roucy a z Roye, kteří, když se oženili s dcerou Ducassovou a s dcerou Prondrovou, přijali jméno markýz z Roye a markýz z La Rochefoucauld. Paní z Pontchartrainu byla jejich sestra. Viděli jsme, jaká svornost, důvěrnost a důvěra byla mezi ní a paní ze Saint-Simon. Vzpomeneme si také, kdo a jaká byla paní z Blansacu; a že hraběnka z Roucy byla dámou paláce vévodkyně z Bourgogne a dcerou vévodkyně z Arpajonu, dvorní dámy bavorské dauphiny a sestry markýze z Beuvronu, otce maršála z Harcourtu. Čtyři bratři byli velmi svorní, a obě švagrové také, podle šťastného starého obyčeje, který ještě trochu přetrvával, když ti nejstarší z nich vstoupili do světa. Měli velkou znalost společnosti, ale ducha ani zdání, a skoro stejně málo rozumu. Omezím se na hraběte a hraběnku z Roucy, protože jde jen o ně. Ale vzpomeneme si také na smutná dobrodružství hraběte z Roucy v bitvě u La Marsaille10, která jsem s takovou námahou zalepil přes Chamillarta, a téhož hraběte a Blansaca v bitvě u Höchstädtu11, kdy se jejich ženy opět ve všem utíkaly ke mně, kdy jsem udělal u Chamillarta všechno, co bylo v mých silách, a ten jim posloužil, jak nejlépe mohl, ale přesto nedokázal krále odvrátit od dojmů, které si vzal, takže ani jeden, ani druhý už nikdy nedosáhl, aby směl dál sloužit. Roucy, chráněn Monseigneurem, hrou, lovem, vévodou z La Rochefoucauld a místem své ženy, přesto jako předtím ani nehnul od dvora. Ale protože s ním král nikdy dobře nezacházel, zacházel s ním ještě hůř než předtím.

Byl to velký muž, velmi urostlý, dobrého vzezření, ale vzezření, které nic neslibovalo, a právě proto neklamalo; vypadal silně a statně, jako voják, a pro svou postavu a své přirozené dary byl velmi oblíben u dam, které se mu pak s potěšením vysmívaly. Nějaký styk se s ním mít skoro nedalo. Celý zaujatý dvorem Monseigneura, s nímž byl velmi zadobře a jehož výběr nebyl náročný, doprovázením na lov a hraním té nejvyšší hry u dvora i v Paříži, byl víc na cestách než kdekoli jinde. To on první postavil lokaje na nohu parády, důvěrnosti, drzosti a velkých výdělků tím, že rozmazlil své vlastní — nákaza, která podle jeho příkladu postupně zkazila nesčetné domy. On a jeho bratři byli králi luzy. Byli s ní důvěrní, znali lokaje všech lidí, věděli, jaký mají plat, jaké výdělky, jaké žárlivosti, jaké spory, proč byli propuštěni, proč přijati a na jakých podmínkách; umisťovali je, ochraňovali je, a proto je hloupě zbožňovali prostí lidé i obchodníci a řemeslníci, které platili přátelstvím, službičkami a poklonami a které tím způsobem tak uspokojovali, že u nich měli úvěr i jejich přátelství, a k tomu ještě přátelství jim podobných.

Ačkoli hrabě a hraběnka z Roucy nikdy neměli doma ani kuře a oba vždycky jedli, kde mohli, nevedlo se jim proto v jejich záležitostech o nic lépe, přestože měli velký důchod a krásné statky. Oba byli nadutí a pyšní až k výstřednosti, oba podlézaví až k nevolnictví před ministry a před každou přízní; dokud žil Barbezieux, jehož byl hrabě z Roucy opovrženíhodným patolízalem, žili z toho, čemu se říká dělat obchody, a potom z těch, které žena, ještě hrabivější a vytrvalější než manžel, dokázala silou úlisností, nízkostí a dotírání vymámit z Pontchartraina, který si liboval v tom, že jim je dával draze zaplatit. Jeho otec byl ze všeho, co se v tom dělo, zoufalý, někdy se neudržel a nijak se nezdráhal dát hraběnce z Roucy a paní z Blansacu najevo, že jsou mu nesnesitelné. Ony to všechno mlčky spolkly a dál si šly svou cestou.

Trpkost a pýcha hraběnky z Roucy jí každý den přivolávaly hádky, v nichž ji urážky stály málo, nejčastěji s jinými dámami paláce kvůli službě; paní ze Saint-Simon byla často používána k tomu, aby ji s nimi usmiřovala; a byla tak troufalá, že ji nikdo nedokázal zadržet, aby nejela do Marly na cestu, o níž tvrdila, že na ni má řadu, ačkoli nebyla na seznamu a vévodkyně z Bourgogne ji tam vzít nechtěla. Hned téhož večera, kdy tam přijeli, dostala rozkaz okamžitě se vrátit. Zvláštní je, že ji tato dobrodružství ničemu nenaučila.

Byla to bytost živá, povýšená, vždycky nenáviděla dost lidí kvůli hádkám, někdy kvůli starým procesům nebo jiným záležitostem, a vůči nim nijak nekrotila ani své řeči, ani své chování; přitom byla horlivá v pobožnostech, chodila ve svátky a v neděli na velkou farní mši ve Versailles a přijímala tam každý týden; k tomu sama závist a žárlivost a ctižádost, přesvědčená, že všechno náleží jejímu manželovi a jí; a s ním, vzhledem k životu, jaký oba vedli, a k tomu, jak málo jim ve skutečnosti jednomu na druhém záleželo, se stýkala jen v letu, ačkoli vždycky hrála vášnivou manželku. Také si stavěla vzdušné zámky a rozhlašovala je, ať už chtěla přesvědčit, že jsou na dosah všeho, nebo, jak jsem si vždycky myslel, o tom přesvědčovala sama sebe.

Jednou večer dost pozdě, když jsem byl u ní sám, nějaký čas po smrti pana maršála z Lorges, mi vyprávěla, co se jí zlíbilo, o tom, co podnikla u paní z Maintenon, a ujišťovala mě, že nazítří ráno bude její manžel jmenován vévodou nebo kapitánem tělesné gardy, ale že by mnohem raději viděla, aby dostal ten úřad po svém strýci, který by ho jistě brzy dovedl k vévodství, než aby se stal vévodou hned a neměl žádný úřad. Vysmál jsem se jí, aniž jsem jí kdy dokázal vnuknout v té věci nejmenší pochybnost.

To znamenalo málo znát dvůr, u ženy, která tam zaujímala jisté místo, a to tak dlouho. Král trval na tom, že kapitány své tělesné gardy bude mít jen maršály Francie, a dokonce vévody. Všechny první šlechtice své komory udělal vévody, všechny kapitány své tělesné gardy maršály Francie a často i vévody, a žádný z těchto úřadů, když se uprázdnil, nikdy neudělil jinak než lidem, kteří byli vévody nebo maršály Francie, a často obojím. Neměl tedy nejmenší chuť měnit v tomto ohledu své počínání kvůli muži, s nímž nikdy dobře nezacházel a jehož si zjevně nevážil, protože ho od Höchstädtu stále odmítal zaměstnat ve svých armádách, ať se kvůli tomu hýbalo jakoukoli mašinérií. Měl jen cesty do Marly, kde s ním král nemluvil o nic víc než jinde a kam ho bral jen jako hráče a lovce. Nikdy nedokázal ani to, aby se stal meninem Monseigneura, ačkoli ho neustále doprovázel, a zemřel starý bez úřadu, bez guvernérství, bez řádu a bez hodnosti.

Sám o sobě to byl muž velmi neotesaný, hrubý a nepříjemný, jehož hlouposti se u dvora uchovaly, například rada, kterou dal markýze z Richelieu, když byla churavá a velmi si stěžovala na hluk zvonů, aby si dala nanosit hnůj na nádvoří a před dům, a mnoho jiných stejného ražení. Byl také závistivý do krajnosti: jeden vzorek toho jsme viděli na svém místě při smrti vévody z Coislinu, bratra pana z Met, jehož to z jiného důvodu dlouho draze stálo.

Takoví byli tito lidé, s nimiž jsme paní ze Saint-Simon a já od svého sňatku stále žili v největším přátelství a v největší svornosti až do dobrodružství, které nyní musím vyprávět.

Maršál z Harcourtu, jak jsme viděli na svém místě, chtěl jen vstoupit do rady, po ničem jiném netoužil, o nic jiného neusiloval, a úřad kapitána tělesné gardy po mém tchánovi dostal jen proti své vůli, protože se neodvážil o něj nepožádat a protože král mu ho rád dal, aby ho po takové milosti mohl tím jednoznačněji odmítnout, pokud jde o místo ve své radě. Harcourt nebyl bohatý, měl mnoho dětí; jeho zdraví bylo velmi podlomené, viděl před sebou dlouhou nezletilost a nevěděl, jak se dvůr potom obrátí; rozhodl se svého úřadu zbavit. Hrabě z Roucy o tom dostal vítr a požádal ho o přednost.

Ve chvíli, kdy mu ji Harcourt slíbil — byl bratrancem jeho ženy a s nimi ve velkém spojení, ale u vévody z Orléans, který ho do regentské rady vzal jen z nutnosti, měl málo vlivu —, přiběhl ke mně hrabě z Roucy a prosil mě, abych mu u regenta vymohl souhlas. Nebyl mi neznámý starý meudonský kvas12, kdy se hrabě, aby se zalíbil, vůči tomuto princi nijak nedržel na uzdě a princ mi o něm tehdy často mluvil s mrzutostí a hněvem, o člověku, s nímž vždycky dobře zacházel, kdekoli se s ním setkal; ale znal jsem také jeho dokonalou dobrosrdečnost ke všem, kdo se vůči němu provinili sebepodivněji. Nečekal jsem tedy žádné obtíže a slíbil jsem hraběti z Roucy, že s regentem promluvím a udělám, co budu moci. Učinil jsem to hned nazítří.

Velmi jsem se podivil, když jsem narazil na železnou závoru. Naléhal jsem, a tak silně, že se spor z jeho strany změnil v rozmrzelost. Připomněl mi všechny meudonské řeči, jejich trpkost, jejich nehoráznost ze strany hraběte z Roucy, důkazy, které o nich měl a které mi v té době sdělil, velmi pohoršen, že já, zpraven o všech těch věcech, mu navrhuji a naléhám, aby takového člověka udělal kapitánem tělesné gardy. Pomalu jsem ustoupil, otevřel jiné věci, a když jsem usoudil, že mám příhodnou chvíli, zeptal jsem se vévody z Orléans, proč tato přísná výjimka proti hraběti z Roucy, když neodmítá nic tolika jiným, kteří mu podstatně uškodili, kdežto tento jen mluvil hlouposti, aby se zalíbil a mluvil řečí místa, od něhož doufal všechno. Podivil jsem se ještě mnohem víc než poprvé: regent zrudl a s prudkostí, která u něj byla nesmírně vzácná, trval na meudonských věcech a jejich následcích, na odlišném chování Birona, Sainte-Maura a du Monta, kteří tam nebyli spjati o nic méně a nečekali odtamtud celé své štěstí o nic méně než Roucy; a odtud se se zuřivostí vrhl na La Marsaille a Höchstädt a vyčítal mi, že ho chci přimět udělat pěkného kapitána tělesné gardy — s ohledem na krále, na něho samého, a dokonce i na veřejnost, která v takových věcech věděla, co se v těch dvou bitvách stalo. Závěrem mi zakázal, abych mu o tom ještě mluvil, a nařídil mi, abych hraběti z Roucy jeho jménem vyřídil, že na tom nezmění nic proti stálému postupu zesnulého krále, který tyto úřady uděloval jen vévodům nebo maršálům Francie, jehož příkladu se bude přesně držet a bude se dobře střežit, aby se od něho odchýlil. Když to řekl a velmi suše zopakoval, začal regent jiné řeči a různé věci.

Během této poslední části rozhovoru, přesvědčen, že u hraběte z Roucy už nebylo možné k věci se vracet, pomyslel jsem na svého švagra. Byl to úřad jeho otce. Nemohl jsem se odhodlat žádat o něj pro sebe, když jsem v něj mohl doufat pro něho, ačkoli jsem měl všechny důvody být s ním velmi nespokojen a ačkoli se on nikdy neuráčil přičinit o to, aby byl k něčemu způsobilý. Požádat o něj pro něho na konci rozhovoru a získat ho byla jedna a táž věc. Měl jsem co činit s lidmi, s nimiž nebylo snadné dohodnout se o placení 400 000 livrů, ačkoli jsem zároveň získal tutéž listinu „brevet de retenue“. Domluvil jsem se tedy s vévodou z Orléans, že souhlas udrží v tajnosti, dokud nebudou všechna naše opatření učiněna a ujednána. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že by hrabě z Roucy mohl mít sebemenší podezření o mém počínání vůči němu. Způsob, jakým jsem s ním celý život žil a jakým jsem mu při každé příležitosti sloužil, a upřímnost a přímost, jimiž jsem byl znám, nedovolily, aby do mé mysli vnikla jakákoli myšlenka pochybnosti.

Nazítří jsem tedy hraběti z Roucy, který ke mně přišel, projevil, jak mě mrzí, že jsem nedokázal dosáhnout toho, aby získal, co si přál, a že jsem viděl všechno své úsilí marné. Roucy, velmi udivený a ještě víc rozmrzelý, se mě vyptával na příčinu svého neštěstí a naléhal na mě tak, že mě přinutil vyřídit mu odpověď, kterou jsem měl výslovný rozkaz mu dát. Víc nebylo třeba, aby jeho zuřivost propukla. Křičel proti té údajné nutnosti být vévodou nebo maršálem Francie, aby se člověk mohl stát kapitánem tělesné gardy, hřímal proti regentovi, odešel domů a pak se ženou k Harcourtovi, kde spustili velký křik. Aby věc vyzněla dojemněji na jedné straně a urážlivěji na druhé, přidali k mé odpovědi, kterou jsem mu s takovou námahou vyřídil a kterou jsem zmírnil, jak nejvíc jsem mohl, přidali, pravím, že jsem mu řekl, že Jeho Královská Výsost nechce tyto úřady ponížit tím, že by je dala lidem bez titulu; a lze posoudit, jaký účinek tato řeč měla v rozjitřenosti, která se stále s takovým uměním a takovými machinacemi udržovala kvůli oné hrozné pomluvě o pozdravení krále, kterou vymyslel vévoda z Noailles a kterou jsem vysvětlil na svém místě.

Den po tomto povyku byl vévoda z Orléans při večeři trápen spolustolovníky, a zvláště dámami, zvědavými, kdo dostane ten úřad; dlouho vzdoroval, pak ale mezi hruškou a sýrem vypustil tajemství, o němž mi slíbil, že je zachová. Byla to novina nazítří ráno.

Nato hrabě a hraběnka z Roucy pojali naději, že mě velkým výbuchem proti mně uvedou do takových rozpaků, že mě donutí, abych už kvůli sobě samému nasadil všechen svůj vliv a vymohl jim ten úřad. To aspoň vyplývalo z veškeré lstivosti jejich počínání, neboť hned téhož dne přišla hraběnka z Roucy ke mně po obědě, jako by mi chtěla docela mírně a přátelsky oznámit, jaký hluk ta záležitost, šířící se ve společnosti, dělá; že mě zná příliš dobře a příliš dlouho, než aby mě jen trochu podezírala, že jsem jejímu manželovi slíbil za něho promluvit, a promluvil jen za svého švagra; ale že svět je tak zlý a její manžel tak rozhořčený, že mě zapřísahá, kvůli mně samému stejně jako kvůli němu, abych ještě jednou vynaložil úsilí.

Odpověděl jsem jí, že se takových podezření nebojím; že kdybych byl chtěl ten úřad pro sebe nebo pro vévodu z Lorges, nic mi nebránilo říci to hraběti z Roucy otevřeně, když mě přišel prosit, abych za něho promluvil, a omluvit se mu, a pak jít svou cestou bez zastírání, na čemž by nikdo, ani on sám, nemohl najít nic k výtce; že jsem se také za něho zasadil poctivě a otevřeně; že je pravda, že když jsem viděl, že jsem s ním byl odmítnut dvakrát po sobě, a to tak, že už nebylo žádné možnosti vrátit se k tomu potřetí, napadlo mě navrhnout vévodu z Lorges, aniž mě vůbec napadlo, že by z toho mohlo vzniknout jakékoli podezření13; ale že abych tomu udělal krátký konec, jsem ochoten ještě jednou vynaložit úsilí, a to ze všech sil, jako jsem to poprvé učinil, ale za dvou podmínek: první, že to bude v přítomnosti hraběte z Roucy, který bude sám svědkem všeho, co se řekne a co se stane, jako třetí mezi regentem a mnou; druhá, že když si svět usmyslel podezírat, vsednu hned teď s ní do jejího kočáru, a aniž bych ji opustil, vyzvednu hraběte z Roucy, ať je kdekoli, a v její přítomnosti ho okamžitě zavezu do Palais-Royal, kde jí ručím za to, že ať vévoda z Orléans udělá cokoli, uvidíme ho bez odkladu; že vstoupím jen s hrabětem z Roucy a budu mluvit jen před ním. Dodal jsem, že to je jasné, rychlé a krátké a vylučuje to jakoukoli možnost psát nebo dát vévodovi z Orléans něco vyřídit, protože neopustím ani na okamžik ani jednoho z nich, ani mezitím s nikým nepromluvím potichu, ani s vévodou z Orléans v přítomnosti hraběte z Roucy, kterého neopustím ani na okamžik, a že jako třetí s regentem a se mnou bude svědkem a soudcem, zda to myslím poctivě, a z regentových řečí dobře uvidí i to, zda bude má řeč jiná, než byla ta první.

Hraběnka z Roucy, stejně potěšená jako překvapená, návrh přijala, a okamžitě jsme oba vsedli do jejího kočáru, který můj následoval, a jeli jsme k ní, kde byl její manžel, naproti domu pro nevyléčitelně nemocné. Cestou si zřejmě všechno promyslela, protože mi řekla, že její manžel je tak rozhořčený, že mě prosí, abych ji laskavě nechal vejít do jeho pokoje a promluvit s ním dřív, než ho uvidím, protože mé počínání je tak dobré a můj návrh tak jasný, že by byla zoufalá, kdyby byl špatně přijat, jak by se to mohlo stát u rozmrzelého člověka, zaskočeného překvapením. Svolil jsem, ale pod podmínkou, že mě nechá čekat jen ve společnosti, která mě neopustí, dokud se nevrátí. V první místnosti skutečně společnost byla; zůstal jsem s ní, netajil jsem se před ní tím, co mě přivádí, a zdálo se mi, že žasne a obdivuje se takovému počínání.

Jiná společnost byla v místnosti za ní (nedozvěděl jsem se kdo), kde byla hraběnka z Roucy a kde byl její manžel. Jejich porada byla dlouhá. Závěr byl ten, že hraběnka z Roucy vyšla sama a řekla mi, že je bolestí bez sebe; že znám jejího manžela a nesmírnost jeho umíněnosti; že nebylo vůbec možné přimět ho, aby mě přijal; že ho to přejde, ale že mě prosí, abych přesto jel do Palais-Royal a udělal všechno, co je v mých silách.

Tehdy jsem jejich hru prohlédl docela. Chtěli mě výbuchem přinutit, abych z toho udělal svou vlastní věc a abych úřad pro toho Roucyho vybojoval; kdybych uspěl, měli by, co chtěli, a navrch; kdybych nedosáhl ničeho, rozpoutat proti mně všechen myslitelný povyk; což už by nebylo možné, kdyby byl ten Roucy svědkem jako třetí mezi regentem a mnou, podle podmínky, kterou jsem stanovil. Proto jsem také hraběnce z Roucy odpověděl jiným tónem: řekl jsem jí, že by mě nenapadlo, že návrh tak jasný a pro věc tak rozhodující, tak snadný a který jsem začal provádět tím, že jsem s ní přijel k ní, může být odmítnut; že naopak soudím, že si zasluhuje docela něco jiného; že si myslím, že to tak shledají všichni a že jasně prohlédnou obojí počínání; že právě proto ho opakuji a znovu se nabízím, že ho okamžitě provedu, ale že bude-li odmítnutí trvat, pochopím, co to má znamenat, a velmi mě to udiví po dvacetiletém přátelství, jakým bylo moje. To všechno se odehrálo nahlas před tím, koho jsem zastihl v té první místnosti.

Hraběnka z Roucy chtěla odpovědět úlisně, ale požádal jsem ji, abychom neztráceli čas a aby se vrátila k manželovi. Vešla k němu. Rozhodnutí bylo učiněno, zdržela se tam krátce a vrátila se, aby mi řekla totéž. Odpověděl jsem jí, že po tom, co jsem udělal, navrhl, co jsem ze své strany začal provádět tím, že jsem s ní přijel k ní, a po tom, že jsem ještě naléhal, mi nezbývá než se s ní rozloučit; uklonil jsem se jí, podruhé společnosti, a odešel jsem.

Hned téhož dne se křik zdvojnásobil, hrabě a hraběnka z Roucy obíhali domy a měli volné pole, protože já, víc než spokojen s tím, co jsem udělal, jsem si nedal tu práci, abych se kvůli tomu hnul. Tak uplynuly tři nebo čtyři dny. Nakonec jsme byli, paní ze Saint-Simon i já, z tolika stran upozorňováni na povyk a řeči hraběte a hraběnky z Roucy, které se rozléhaly všude, že jsem jel do Palais-Royal, kde jsem zastihl vévodu z Orléans s hrabětem z Toulouse u vévodkyně z Orléans, která se chystala jako obvykle obědvat sama s vévodkyní Sforzovou. Tam jsem vévodovi z Orléans před touto malou společností řekl všechno, co se mezi hraběnkou z Roucy a mnou odehrálo a co jsem právě vylíčil, štěkání a řeči, které se mi o nich odevšad donášely, konečně to, co, jak dobře viděl, nebudu moci neudělat, a že jsem mu chtěl nejdřív podat tuto zprávu, abych aspoň nebyl potom obviňován nějakým jiným obratným kouskem. Dodal jsem, že když je tu šťastnou náhodou přítomen hrabě z Toulouse, prosím vévodu z Orléans, aby mu laskavě řekl, jak se záležitost úřadu mezi Jeho Královskou Výsostí a mnou odehrála, a aby měl tu dobrotu, když je to už věc minulá, svěřit mu osobní a tajný důvod vyloučení hraběte z Roucy. Vévoda z Orléans učinil obojí, takže hrabě z Toulouse viděl, do jaké míry byly na mé straně všechen rozum, pravda a jasné a dobré počínání.

Pak jsem chtěl odejít a otevřel jsem dveře mísám a obsluze, které byly během celého tohoto rozhovoru zadrženy. Vévoda z Orléans mě zavolal zpět a zdržel mě proti mé vůli, až dal dokonce držet dveře, a okamžitě poslal pro hraběte z Roucy, velmi rozhněván, a mnohem víc, než u něho bývalo obvyklé. Po nějaké chvíli jsem mu tak důrazně představil, jak málo se sluší, abych byl přítomen důtce14, kterou chtěl hraběti z Roucy udělit, a dokonce i nebezpečí nějakého nedostatku úcty v jeho přítomnosti, že mi hrabě z Toulouse pomohl získat svolení, abych se vzdálil. Na nábřeží u galerií Louvru jsem potkal hraběte z Roucy, který spěchal, co mu nohy stačily, do Palais-Royal.

Zavedli ho tam, odkud jsem právě vyšel, kde zastihl tytéž osoby a oběd, který pokračoval a na který se vévoda z Orléans a hrabě z Toulouse, kteří nikdy neobědvali, dívali. Vévoda z Orléans v jejich přítomnosti, a aniž by poslal obsluhu od stolu pryč, promluvil k hraběti z Roucy řečí, jaké sám nebyl zvyklý užívat, z níž zůstal ten Roucy omráčen a zdrcen. To učinilo konec jeho řečem, řečem jeho ženy, a dokonce i řečem lidí, které rozeslal po světě, aby je šířili. Od té doby jsme už nikdy o nich neslyšeli.

Hraběnka z Roucy, která možná nepřijímala tak často, jako to činila u dvora za časů krále a paní z Maintenon, zemřela v Paříži rok po tomto výbuchu, to jest v prosinci 1716, aniž pomyslela na to, aby jej napravila. Hrabě z Roucy zemřel také v Paříži, ale v listopadu 1721, právě když jsem odjel do Španělska. Když už mu bylo velmi zle, poslal paní ze Saint-Simon prosbu, aby ho navštívila. Šla k němu a odehrálo se to, jak to bývá v těch strašných chvílích, kdy tvářnost světa mizí a kdy se ukazuje jen pravda. Prosil ji, aby mi vyřídila všemožné věci od něho. Ostatní Roucye, muže i ženy, jsme znovu vídali, některé dokonce v přátelství; ti nikdy neschvalovali, co se vůči mně stalo. Veškerá odtažitost se soustředila na syna hraběte z Roucy, který zemřel roku 1725, ale především na jeho ženu, která zemřela teprve před několika lety, stejně výstřední a stejně bláznivě pyšná, jak byla bohatá a nízkého původu. Zanechala jen dvě dcery, jednu vévodkyni z Ancenis, druhou vévodkyni z Bironu, které obě po její smrti provdal arcibiskup z Bourges15. To je jediný žijící syn hraběte z Roucy, který nepřevzal smýšlení své matky vůči nám a který je komturem Řádu Svatého Ducha, navrženým na kardinála a velvyslancem v Římě.

Pokud jde o úřad, vévoda z Lorges vytáhl ze své matky, co mohl, na úkor koho by to bylo, aby mohl učinit svá opatření. Zbývalo už jen prodat jeho malý letohrádek v Livry, aby doplnil částku a podepsal s panem z Harcourtu. Vévodovi z Lorges nezáleželo na tom, aby byl kapitánem tělesné gardy, pro sebe, a ještě méně pro svého syna; měl raději své zábavy než cokoli jiného. Když si dobře zajistil to, co mu vyhlídka na otcův úřad, tak jistá a tak blízká, pomohla od matky dostat, prohlásil, že svůj domek neprodá, a v hloubi duše byl nadšen, že může obchod zrušit, a málo mu záleželo na tom, že jsem mu dal přednost před sebou, ačkoli bylo na mé volbě vzít úřad pro sebe, i na výbuchu, který mi úřad vynesl s hrabětem z Roucy. Tento počestný švagr se ještě jinde objeví. Během všech těchto jednání si to rodina maršála z Harcourtu rozmyslela; požádal o svůj úřad pro svého syna a získal ho. Tak snědl ústřici on, zatímco ten Roucy a vévoda z Lorges dostali jen skořápky, které jsem obě shledal velmi tvrdými. Je nyní čas promluvit o zahraničních záležitostech.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Sicaire-Antonin-Armand-Auguste-Nicolas d’Aydie, rytíř z Rionu (psáno též Riom), poručík gardy vévodkyně z Berry, se později stal jejím milencem a podle Saint-Simona nakonec i tajným manželem.↩

  2. Vysvětlivka: Wilhelm Homberg (1652–1715), chemik a lékař, rodák z Batávie na Jávě, člen Akademie věd; v laboratoři vévody z Orléans s ním princ prováděl chemické pokusy.↩

  3. Vysvětlivka: Vévoda z Bourgogne, tehdy dauphin, a jeho manželka zemřeli v únoru 1712 v rozmezí několika dní. U dvora se šířila pomluva, že je otrávil vévoda z Orléans, a jako „důkaz“ se uváděly jeho chemické pokusy.↩

  4. Ediční poznámka: Vévoda z Nevers († 1707) měl dva syny: staršího Philippa-Julese-Françoise (nar. 1676), o němž je tu řeč, a mladšího Jacquesa-Hippolyta (nar. 1690).↩

  5. Vysvětlivka: Konstitucí se míní papežská bula Unigenitus (1713), jíž Klement XI. odsoudil jansenistické věty z Quesnelova spisu; spory o její přijetí rozdělovaly francouzskou církev.↩

  6. Vysvětlivka: Jean-Frédéric Phélypeaux, hrabě z Maurepasu (1701–1781), syn Jérôma z Pontchartrainu; později sám vykonával úřad státního sekretáře a za Ludvíka XVI. stál v čele vlády.↩

  7. Vysvětlivka: Kancléř Pontchartrain se roku 1714 vzdal svého úřadu a uchýlil se do pařížského domu oratoriánů zvaného Institution (Institution de l’Oratoire).↩

  8. Vysvětlivka: Abbé z Thésut, tajemník rozkazů vévody z Orléans.↩

  9. Vysvětlivka: Paní z Pontchartrainu, první manželka Jérôma z Pontchartrainu a matka Maurepasova, rozená z La Rochefoucauld-Roye, sestra hraběte z Roucy; zemřela roku 1708.↩

  10. Vysvětlivka: Bitva u La Marsaille (italsky Marsaglia) v Piemontu, 4. října 1693, v níž maršál Catinat porazil vojsko Viktora Amadea Savojského.↩

  11. Vysvětlivka: V bitvě u Höchstädtu (13. srpna 1704; anglicky Blenheim) porazili Marlborough a princ Evžen francouzsko-bavorské vojsko. Blansac podepsal kapitulaci francouzských praporů obklíčených ve vsi Blindheim.↩

  12. Vysvětlivka: Meudon byl zámek Monseigneura. Jeho okruh, takzvaná meudonská klika, byl v posledních letech Monseigneurova života (do roku 1711) vévodovi z Orléans nepřátelský.↩

  13. Ediční poznámka: Předloha (edice 1856) je na tomto místě porušená („sans aucune qu’il en pût naître aucun soupçon“); po slově aucune zjevně vypadlo podstatné jméno, nejspíše pensée. Překlad se řídí smyslem.↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto slovo (vesperie) užívá Saint-Simon často ve významu důtky.↩

  15. Vysvětlivka: Frédéric-Jérôme de La Rochefoucauld de Roye (1701–1757), syn hraběte z Roucy, od roku 1729 arcibiskup z Bourges, od roku 1745 velvyslanec v Římě a od roku 1747 kardinál.↩