Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom třináctý (1715–1716)
Kapitola třináctá
Pohyby ve Skotsku. — Povaha Stairse a jeho pletichy. — Rémond; kdo to byl. — Pohyby v Anglii. — Počínání Španělska. — Alberoniho úskoky, aby vládl sám. — Alberoniho politické plány. — Příčina závislosti Spojených provincií na Anglii. — Alberoni, odcizený Francii a ještě víc regentovi, pohrdá podlézavostí vévody z Noailles. — S velkým hlukem vyžene guvernéra Kastilské rady. — Jeho korespondence s Effiatem. — Stairsovo vyjednávání o vzájemné záruce nástupnictví ve Francii a v Anglii. — Regent do ní chce zapojit Holandsko. — Stairs naléhá na regenta, aby dal zatknout Pretendenta, který tajně projíždí z Baru do Bretaně, aby se nalodil. — Pretendent unikne Stairsovým vrahům díky odvaze a obratnosti poštmistrové z Nonancourtu, která je za to špatně odměněna. — Nalodí se v Bretani. — Nestoudnost Stairse a jeho vrahů.
Zesnulý král se od smrti královny Anny a od chvíle, kdy byli ze všech úřadů vzdáleni a upadli v nemilost všichni, kdo měli její důvěru a tvořili její radu, vrátil ke svému přirozenému sklonu a ke svým starým zásadám vůči Anglii. Její nástupce vrátil na jejich místa všechny, které ona z nich sesadila, whigy postavil do čela přízně a toryy vzdálil ode všeho. Tak veliké změny nelze provést nejen ve vládě, ale v celé zemi od přírody náchylné ke stranictví, aniž to nadělá velké množství nespokojenců všeho druhu, tím spíše, že noví ministři a oblíbenci, kteří nedýchali ničím jiným než pomstou proti těm, kdo je v posledních letech minulé vlády vyhnali a zaujali jejich místa, nechtěli nic menšího, než je stíhat a dát soudně odsoudit ty z nich, kdo měli největší podíl na míru a jimž tudíž byla Francie nejvíce zavázána. Skotsko se nemohlo utěšit, že se z něho nakonec stala docela jen provincie Anglie. Vévoda z Ormondu se skrýval v Paříži a čekal, co dokáže hrabě z Maru1 ve Skotsku, kde se dávala do pohybu jedna strana, a Pretendent, abych mluvil ustáleným jazykem, byl v Baru2 a čekal jen na trochu příhodnou příležitost, aby se přeplavil přes moře, jist si ochranou a pomocí krále a snad i španělského krále.
Smrt krále, který do tohoto plánu vstupoval tajně, ale celým srdcem — plánu, jemuž mohly brzy napomoci dokonce i Švédsko a Rusko, které obě velmi toužily ukončit svou válku mírovou smlouvou s tímto cílem —, ten plán zhatila. Nezletilost krále, ve stavu, v jakém král zanechal vnitřní poměry Francie, nebyla dobou vhodnou k tomu, aby se riskovala roztržka s Anglií, aniž by si byl člověk dobře jist tím, čím si je velmi těžké být jist, totiž náhlým a úplným převratem, zhruba takovým, jaký posadil krále Viléma na trůn jeho strýce a tchána; takový převrat by zároveň spojil s Anglií Francii, která by se na něm podílela, a nenechal by jí jiné nepřátele než hannoverského kurfiřta a ty, kdo by se mimo Britské ostrovy chtěli odvážit chopit se pro něho zbraní. Zesnulý král, jak jsme viděli, zanechal trůn Filipa V. dobře upevněný, spojení obou korun dokonalé a obě v míru s celou Evropou díky smlouvám z Utrechtu a z Badenu. Vévoda z Orléans chtěl tak nezbytné dobro za každou cenu zachovat.
Ještě jiné okolnosti ho odvracely od toho, aby se propůjčil k plánu zesnulého krále ve prospěch Pretendenta. Hrabě Stairs byl ve Francii jménem krále Jiřího víc než rok před královou smrtí, aniž si dosud vzal hodnost velvyslance, kterou měl v kapse. Byl to velmi prostý skotský šlechtic, vysoký, dobře urostlý, hubený, ještě dost mladý, s hlavou vztyčenou a hrdým výrazem. Byl živý, podnikavý, smělý, odvážný povahou i ze zásady. Měl ducha, obratnost, šikovnost; přitom byl činný, vzdělaný, mlčenlivý, pánem sebe i své tváře a snadno mluvil všemi jazyky, podle toho, jaký kdy považoval za vhodný. Pod záminkou, že má rád společnost, dobré jídlo a prostopášnost, v níž však nikdy nezacházel daleko, dbal na to, aby si nadělal známostí a obstaral si styky, jichž by mohl využít, aby dobře posloužil svému pánu a své vlastní straně. Tou stranou byli whigové a všichni, které král Jiří vrátil do úřadů, a rodina a přátelé vévody z Marlborough, jehož byl chráněncem, k němuž byl odjakživa připoután, pod nímž sloužil a který ho ve službě povýšil a obstaral mu pluk a skotský řád. Byl chudý, rozhazovačný, velmi horlivý a velmi ctižádostivý a chtěl ve svém velvyslanectví sloužit tak, aby se s oporou, která ho chránila, mohl domoci velkého jmění v Anglii, kde vládla jeho strana, jíž byl oddán, i jeho patroni, a jimž se líbil tím víc, že nenáviděl Francii stejně jako oni. Viděli jsme, že zesnulý král byl s jeho počínáním brzy a pak už stále velmi nespokojen; Torcy ještě víc, a to tak, že ho odmítl přijímat a přestal se s ním stýkat a dále s ním jednat.
Stairs viděl zdaleka hrozivý úpadek králova zdraví. Zároveň pochopil, že nemá co očekávat od moci vévody du Maine, která by se, kdyby převládla, ve vládě neodchýlila od králova vkusu a zásad. Brzy tedy vycítil, že mu nezbývá jiná strana než strana vévody z Orléans, který měl na své straně veškeré právo: lákat ho nadějí na pomoc svého pána, bude-li ji potřebovat, aby si dal uznat regentství a moc, kterou mu regentství dává; včas ho, abych tak řekl, naverbovat pro krále Jiřího nabídkami učiněnými v nejisté době; spojit ho s ním tím, že ho přesvědčí, že jejich zájmy jsou společné, a (abych mluvil otevřeně, protože se neostýchal vypustit z úst přímo tato slova) že dva uzurpátoři, a k tomu tak blízcí sousedé, se musí navzájem podporovat proti všem a všemu, protože oba jsou v témž případě: Jiří vůči Pretendentovi, vévoda z Orléans se slabým titulem zřeknutí3 vůči španělskému králi, kdyby dítě tak útlé a tak mladé, jako byl nástupce Ludvíka XIV., zemřelo.
Na základě těchto zásad začal Stairs brzy přemýšlet o tom, co by mohlo jeho záměru posloužit. Nepohrdl ničím, o čem se domníval, že ho k němu může dovést. Sebral tedy jedno z těch individuí, která lze sotva označit jiným jménem. Byl to mužíček velmi obyčejného původu a vzhledem ještě horší, který se pomocí řečtiny a latiny, krásné literatury a vtipu vetřel, kam mohl, a pak se prostopášností všeho druhu a smýšlením tak neblaze módním dostal k tomu, že se stýkal se ženami a s jakousi dobrou společností. Byl galantní, skládal verše; byl také filozof, velký epikurejec, hrubý v činech, vznešený a ušlechtilý v řeči, obdivovatel anglických učenců, a stal se v Paříži jedním ze stálých stolovníků hraběnky ze Sandwiche4, které se tam líbilo víc než v Londýně. Tam se důkladně seznámil s abbé Duboisem, který odtamtud nevycházel, a jeho prostřednictvím se uvedl u paní z Argentonu a u vévody z Orléans, od něhož si postupně vymohl kumbál v Palais-Royal a jiný v Saint-Cloud, kam čas od času jezdil hrát si na osamělého filozofa a kde nikdy nechyběl vévodovi z Orléans po ruce, když se tam ten zřídkakdy šel projít. Měl obratnost, umění jednat s lidmi, smělost, ba i drzost, když se jí poddal, a především výmluvnost, a postupně se stal člověkem abbé Duboise pro všechno. Jmenoval se Rémond5 a klepal na všechny dveře, na které mohl. Stairs si ho vylovil a on se zase dvořil Stairsovi, jehož známostí a pak společností se, a to právem, velice honosil, a postupně se mu úplně oddal.
Nic se lépe nehodilo abbé Duboisovi, který, už předtím vévodou z Orléans vzdálen, protože se chtěl příliš do všeho míchat, nevěděl, jak se znovu chytit, a který považoval své spojení se Stairsem a jeho prostřednictvím s Anglií za záchranu, od níž si sliboval velké výhody. Rémond tedy velmi snadno svedl dohromady tyto dva muže, u nichž si to zájem každého z nich stejnou měrou žádal. Dubois byl, jak jsme viděli, už spojen s Canillacem a s vévodou z Noailles. Byl spojen i s Nocém6. Přesvědčil je, že pro vévodu z Orléans není spásy jinde než v Anglii, proti všemu, co by se postavilo proti moci, kterou mu jeho původ po králově smrti právem dává, a potom k její podpoře.
Podnikl výlety do Anglie, kde si udělal známosti, a zvlášť pěstoval známost se Stanhopem7, kterého kdysi hodně vídal v Paříži a s nímž udržoval jakési styky ze staré známosti v době, kdy byli oba ve Španělsku, jeden v čele anglických vojsk, druhý v družině vévody z Orléans, který s ním kdysi v Paříži často hýřil. Dubois počítal s tím, že obrátí-li tohoto prince směrem k Anglii, stane se nutně prostředníkem a odtud vyjednavačem, od čehož si sliboval všechno. Bohužel se nemýlil.
Rémond se vetřel ke Canillacovi, kterého si získal shodou vkusu a obdivem k jeho duchu a rozhledu, jemuž se jinde posmíval, ale který mu vynesl jeho důvěru. Vychválil mu Stairse, polichotil jeho ješitnosti tím, že tento ministr touží se s ním seznámit, a Stairsovi se zavděčil tím, že ho svedl dohromady s oblíbencem vévody z Orléans. Poučil ho o slabé stránce toho člověka; svedl je dohromady a Canillac pak už přísahal jen na Stairse a na Anglii. To všechno se dělo ve shodě mezi Duboisem a Rémondem, a protože Nocé byl tehdy s nimi úzce spojen a se svou horkou hlavou, ale filozofickým vzezřením si přesto obvykle osoboval jakousi autoritu nad vévodou z Orléans, neboť jeho filozofie nevylučovala prostopášnost, strhli ho ke svým anglickým představám a do Stairsovy společnosti.
To všechno se dělo v Paříži v posledním roce zesnulého krále, ke konci něhož mluvili s vévodou z Orléans o jedinečných výhodách, jež mohl získat jedině ze spojení s králem Jiřím, a odtud o Stairsových řečech a pak nabídkách. Vévoda z Orléans, který se tehdy obával všeho od králových opatření a od jeho závislosti na paní z Maintenon a na vévodovi du Maine, tyto návrhy velmi ochotně poslouchal. Dubois a Canillac do toho zatáhli vévodu z Noailles, který, aby se upevnil, myslel jen na to, jak jim lichotit a opřít se o ně, a který na to přistoupil, jak jen chtěli. Celá věc došla tak daleko, že se vévoda z Orléans se Stairsem sešel v Palais-Royal, kam ho uvedli zadem.
Mluvil se mnou o tom pozdě a po kouskách. Věděl, že o Anglii smýšlím jako zesnulý král, a svěřil se mi s tím teprve dodatečně, aby to přede mnou neskrýval. K hotové věci se už nedá nic říci, leda že jsem ho úpěnlivě prosil, aby se nezavazoval příliš daleko a aby byl pevně přesvědčen, že Stairs myslí jen na sebe a na svou stranu a na to, jak využít současné konjunktury a vytěžit z něho co nejvýhodnější podmínky, které by pak dokázal uplatňovat způsobem velmi nepříjemným.
To byla příčina té nepatřičnosti, že byl Stairs přítomen v lóži na zasedání o regentství8; chtěl mu být přítomen, aby se u vévody z Orléans blýskl, a tytéž osoby vévodu přesvědčily, aby si to dokonce sám přál, aby ukázal své spojení s Anglií a udržel parlament a vévodu du Maine v respektu.
Canillac, s nímž jsem se ani příliš nestýkal, přišel ke mně několik dní předtím, aby mi vychvaloval Stairsovy úmysly, jeho nabídky a jejich užitečnost a aby mě prosil, kdyby ke mně Stairs přišel, abych mu nechal dveře otevřené v kteroukoli dobu. Vzal jsem všechno, co už bylo hotovo, za dobré a nechtěl jsem se přít s člověkem tak zaslepeným vlastními zásluhami a Angličany, jako byl on. Abbé Dubois si po tom, co o něm, jak jsme viděli, Madame řekla vévodovi z Orléans a co pro jeho naprosté vyloučení žádala, blahopřál ke svému anglickému spojení, které mu už pomohlo, aby ho vévoda z Orléans snášel o něco lépe. Považoval je čím dál víc za svou jedinou záchranu a vrhl se do něho po hlavě.
Už od poloviny měsíce října měl Stairs u regenta dlouhou audienci kvůli znepokojení svého pána, který tvrdil, že hrabě z Peterborough odhalil spiknutí, jež se chystalo zapálit palác, v němž sídlí královská rodina, vyloupit banku, zmocnit se Toweru a provolat Pretendenta. Byly zachyceny dopisy pana Herveyho Pretendentovi nebo vévodovi z Ormondu, které mu byly předloženy. Chtěl se zabít, ale jeho zranění se neukázala smrtelná. Velký počet nespokojenců, kteří hlasitě mluvili v Londýně i v provinciích, dodal tomuto domnělému spiknutí v mysli krále Jiřího váhy. Požádal Holanďany o sbor vojsk, který mu byli povinni poskytnout a který chtěl poslat vévodovi z Argyllu9, aby se postavil hraběti z Maru, který měl mnoho přívrženců, měl úspěchy a počínal si rozvážně. Generální stavy povolily tři tisíce Švýcarů a další tři tisíce podle smlouvy, která tuto pomoc stanoví na šest tisíc.
Španělsko po smrti Ludvíka XIV. vůči Pretendentovi velmi ochladlo. Chtělo navenek uspokojit krále Jiřího v tomto ohledu všemožnými vnějšími projevy, aniž by však v nejistotě událostí s nešťastným princem přerušilo styky, a Anglie také projevovala vůči Španělsku víc ohledů.
Abbé Alberoni začínal tuto monarchii řídit. Aby toho dosáhl, šel naplno ve stopách princezny des Ursins. Stejně jako ona využil svého vlivu na královnu a její ctižádosti, aby ji přesvědčil, ať jde ve stopách paní des Ursins, aby se zmocnila krále: to znamenalo zavřít ho, obléhat ho dnem i nocí bez jediné chvilky přestávky, nedovolit nikomu se k němu přiblížit, ani jeho nejnezbytnější obsluze, zvyknout ho, aby nepracoval s žádným ministrem jinak než v její přítomnosti, a ovládat ho a držet tak, aby se k němu nic nedostalo a nic od něho k nikomu jinak než v její přítomnosti a s jejím souhlasem. To také do písmene provedla; a touto obratností je Alberoni oba zavřel a vládl jim sám, aniž k nim kohokoli pustil; což bude jinde vidět podrobněji.
Alberoni se tedy k Anglii choval velmi opatrně, ale především k Holandsku, jehož spojenectví se mu zdálo ještě výhodnější. Brzy pocítil tíhu vlivu císaře na německého knížete, který, ač vládl v Anglii, v duchu pokládal za hlavní své původní země a který potřeboval hlavu Říše, aby si udržel to, co v době posledních švédských pohrom uzurpoval Švédsku, totiž vévodství Brémy a Verden10. Alberoni si mimoto vzal do hlavy vyhnat ze Západní Indie všechny cizince, především Francouze, projekt nadmíru chimérický, v jehož úspěch doufal díky zájmu a pomoci Holanďanů; jejich zájem však víc než vyvažovala obava z roztržky s národy, které by se odtamtud mělo vyhnat, a především s Anglií, od níž se už nemohli odloučit.
Abychom porozuměli tomuto druhu poddanství Holandska vůči Anglii, je třeba vědět, že k těsným svazkům, jimiž král Vilém spojil obě mocnosti všemi pouty, která si dokázal vymyslet, dokud stál v čele obou, přidala válka o španělské dědictví ještě jedno, mnohem silnější. Heinsius, pensionář Holandska, řídil tuto republiku s takovým uměním, že se stal jejím úplným pánem. Byl chráněncem krále Viléma, jeho důvěrníkem a duší jeho strany po celou dobu před jeho nástupem na anglický trůn i po něm. Plně zdědil jeho nenávist k Francii a k osobě zesnulého krále. Lichotila mu poníženost, kterou mu prokazovali vévoda z Marlborough a princ Evžen, kteří mu ve všem ustupovali a kteří měli osobní a naléhavý zájem válku prodlužovat, neboť byla celou jejich oporou ve Vídni a v Londýně a jim osobně nesmírně vynášela. Nestyděli se čekat někdy celé hodiny v Heinsiově předpokoji, a jeho prostřednictvím dosáhli toho, že Holanďané doplácali, co nemohl dát císař a co se neodvažovali žádat po anglickém parlamentu, který často povoloval trojnásobek závazků a dál ho tlačit nešlo. Tímto způsobem se republika zruinovala tak důkladně, že kdyby se sedm provincií dalo prodat, jako se prodává statek, jejich cena by nezaplatila dluhy.
Nejbohatší lidé v zemi tedy, když už neviděli žádnou jistotu pro peníze, které by půjčili státu, ukládali je, jak jen mohli, do Anglické banky, takže ve zruinovaném státě zůstali soukromníci bohatí. Tito soukromníci stáli většinou vždy v čele měst, provincií, státní rady a Generálních stavů a zastávali první úřady a hlavní pověření. Byli tedy víceméně pány věcí a zůstali jimi vždycky díky svému počtu, tomu, že se jeden po druhém střídali, a svému vlivu. Ale zároveň to, že jejich bohatství, ba u většiny z nich celé jmění je v rukou Angličanů, je staví do takové závislosti na Anglii, že jsou nuceni dávat přednost jejím zájmům před zájmy své republiky a přimět ji, aby proti vlastnímu prospěchu svolovala ke všem přáním Angličanů. To je vidět na první pohled a cítit při každé příležitosti, takže až do dnešního dne, kdy píšu, se republika nechovala jinak, a to s malou nebo žádnou nadějí, že by se na tom něco změnilo. Alberoni tuto situaci bezpochyby znal a je s podivem, že si mohl lichotit, že Holanďanů využije k vyhnání Angličanů ze španělských Indií.
Brzy bylo cítit, přes všechnu jeho obratnost, jak málo je nakloněn Francii, zvláště regentovi a jeho vládě. Nevím, zda měl tento princ, nebo neměl podíl na ubohých dopisech, které tomuto italskému pánovi napsali maršál z Estrées a vévoda z Noailles, první, aby mu oznámil své nové úřady11, druhý, který jím ve Španělsku za časů pana z Vendôme pohrdal, aby ho podlézavě požádal o přátelství. Tyto námluvy Alberoniho nadmuly a v ničem ho nezměnily; pokračoval však v korespondenci, kterou s ním udržoval Effiat a která mu mohla být užitečná k nejedné věci, soudě podle toho, co bylo vyloženo o Effiatově proradném počínání. Alberoni, stále výš v přízni a ve vládě, se chtěl zbavit hlavních osobností. Protože se necítil ještě dost silný, aby napadl kardinála del Giudice, znesvářil ho s Tabaradou12, biskupem z Osmy, který byl guvernérem Kastilské rady a nesnesitelně pyšný. Učinil ho nenáviděným u královny, která se rozhodla ho zničit. Král se chtěl spokojit s důrazným pokáráním; královna však prohlásila, že neodejde-li, dá mu nařezat holí. Utekl co nejrychleji do svého biskupství a vzdal se svého místa.
Nepokoje v Anglii sílily a hrabě z Maru měl ve Skotsku úspěchy. Stairs se plně zaměstnával tím, aby zabránil Francii poskytnout Pretendentovi jakoukoli pomoc a aby mu odřízl cestu přes království, kdyby se chtěl dostat k mořskému pobřeží. Měl dobré vyzvědače; jakmile se dozvěděl, že tento princ odjíždí z Baru, běžel k vévodovi z Orléans, aby ho požádal, ať ho dá zatknout. Stairs navrhl smlouvu o garanci nástupnictví v královstvích Francie a Anglie a dostal plnou moc ji podepsat. Regent k ní chtěl připojit obranné spojenectví mezi oběma korunami a Holandskem, které pokládal za nutné jako základ vzájemné garance. Buys, holandský velvyslanec, na to přistoupil; ale Stairs, který chtěl garanci uspěchat, se obrannému spojenectví vyhýbal, neboť se obával, že jeho vyjednávání potrvá dlouho. Obával se také, že se regent snaží získat čas, aby viděl, jak se vyvinou anglické záležitosti, a uklouzlo mu, když řekl Jeho Královské Výsosti, že bude-li se na tyto nepokoje dívat lhostejně, Anglie se bude stejně lhostejně dívat na ty, které by mohla vidět vznikat ve Francii. Tak daleko byli, když Pretendent zmizel z Baru a Stairs přišel k vévodovi z Orléans křičet kvůli jeho průjezdu Francií a požádal ho, aby ho dal zatknout.
Regent, který obratně plaval mezi dvěma proudy, slíbil Pretendentovi, že přimhouří oči a usnadní mu průjezd, pokud se to stane v nejhlubším tajemství; a zároveň vyhověl Stairsově žádosti. Ihned vyslal Contadese, který mu byl oddán a byl velmi inteligentní a majorem pluku gardy, o němž jsem nejednou mluvil, s jeho bratrem, poručíkem téhož pluku, a se dvěma seržanty podle jejich výběru, aby jeli do Château-Thierry čekat na Pretendenta, kudy měl podle spolehlivých Stairsových zpráv projíždět. Contades odjel v noci 9. listopadu, pevně rozhodnutý a poučený toho, koho hledal, minout. Stairs, který tomu důvěřoval jen tak, jak si to zasluhovalo, učinil jiná opatření, jimž chyběl jen krok k úspěchu; a stalo se toto:
Pretendent odjel převlečen z Baru jen se třemi nebo čtyřmi průvodci a přijel do Chaillot, kde měl pan z Lauzunu starý domek, kam nikdy nejezdil a který si ponechal z rozmaru, přestože měl dům v Passy, jehož hodně užíval. Tam Pretendent přenocoval a tam se viděl s královnou, svou matkou, která často a dlouho pobývala u sester od Navštívení v Chaillot; a odtud odjel, aby se nalodil v Bretani, po silnici přes Alençon, v Torcyho cestovním kočáře.
Stairs tuto cestu odhalil a rozhodl se nezanedbat nic, aby svou stranu zbavil tohoto jediného pozůstatku Stuartovců. Potají rozeslal lidi na různé cesty, především na cestu z Paříže do Alençonu. Touto cestou pověřil zvláště plukovníka Douglase, reformovaného důstojníka irských jednotek ve francouzském žoldu, který se pod ochranou svého jména a díky svému duchu, společenské obratnosti a intrikám od začátku regentství vetřel v Paříži na mnoho míst, dostal se u regenta na nohu vážnosti a důvěrnosti a dost často chodil ke mně. Byl to člověk dobré společnosti, ženatý na metském pomezí, velmi chudý, zdvořilý a velmi společensky zběhlý, měl pověst vynikající statečnosti a nebylo na něm nic, co by mohlo vzbudit podezření, že je schopen zločinu.
Douglas se posadil do cestovního kočáru, vzal s sebou dva jezdce, všichni tři dobře ozbrojení, a jel poštou po této cestě pomalu. Nonancourt je jakési malé městečko na této silnici, devatenáct mil od Paříže, mezi Dreux, vzdáleným tři míle, a Verneuil v Perche, o čtyři míle dál; právě v Nonancourtu sesedl, pojedl něco na poště, s krajní pečlivostí se vyptával na cestovní kočár, který popsal i s tím, jaký má mít doprovod, a dával najevo obavu, že už projel a že mu neříkají pravdu. Po nekonečném vyptávání tam nechal třetího jezdce, který k němu dorazil, zatímco tam byl, s rozkazem, aby ho uvědomil, až kočár, který hledal, projede, a k tomu přidal výhrůžky i sliby odměn lidem z pošty, aby nebyl oklamán jejich nedbalostí.
Poštmistr se jmenoval Lospital. Nebyl doma, ale doma byla jeho žena, která se šťastnou náhodou ukázala jako velmi poctivá žena s duchem, rozumem, hlavou a odvahou. Nonancourt je jen pět mil od La Ferté, a když se tudy kvůli zkrácení cesty neprojíždí, dá se této poště vědět a ta pošle přípřež na cestu. Tuto poštmistrovou, která se o věci starala víc než její muž, jsem tedy dobře znal, a sama mi celé to dobrodružství víc než jednou vyprávěla. Marně dělala všechno, co mohla, aby z těch znepokojených otázek něco vyzvěděla. Jediné, co dokázala vypátrat, bylo, že jsou to Angličané a že jsou v prudkém rozrušení; že jde o něco velmi důležitého a že chystají něco zlého. Usoudila z toho, že se to týká Pretendenta, rozhodla se ho zachránit, v hlavě si to hned uspořádala a šťastně to dokázala provést.
Aby uspěla, vyšla těm pánům ve všem vstříc, nic neodmítla, se vším se spokojila a slíbila jim, že budou neomylně uvědoměni. Přesvědčila je o tom tak dobře, že Douglas odjel, aniž komu kromě onoho třetího, který se k němu připojil, řekl kam, ale někam do blízkého místa, aby byl včas uvědoměn. Jednoho ze sluhů vzal s sebou; druhý zůstal s tím třetím, který se k němu připojil, aby čekal.
Muž navíc poštmistrové hodně ztížil situaci; přesto se rozhodla. Navrhla pánovi, který byl oním třetím, aby se napil, protože Douglase zastihl už po jídle. Obsloužila ho co nejlépe a svým nejlepším vínem, držela ho u stolu co nejdéle a předcházela všechna jeho přání. Postavila na stráž jednoho ze svých předních čeledínů, jemuž důvěřovala, s rozkazem, aby se jen ukázal a nic neříkal, uvidí-li kočár; a byla rozhodnuta zamknout svého člověka i jeho sluhu a přepřáhnout kočár svými koňmi, které odvedla stranou dozadu. Ale kočár nepřijížděl a muže omrzelo sedět u stolu. Tu to navlékla tak, že ho přesvědčila, aby si šel odpočinout a spolehl se na ni, na její lidi a na sluhu, kterého tu nechal Douglas. Angličan tomu sluhovi důrazně nakázal, aby se nehnul z prahu dveří a aby ho šel uvědomit, jakmile se kočár objeví.
Poštmistrová uložila toho pána k odpočinku co nejdál v zadní části domu a stále s bezstarostným výrazem vyjde z domu a jde k jedné své přítelkyni do odlehlé ulice, vypráví jí své dobrodružství a svá podezření, ujistí se, že u sebe přijme a ukryje toho, na koho čeká, pošle pro duchovního, příbuzného obou, jemuž mohly důvěřovat, a ten přišel a půjčil abbéovský oděv a k němu se hodící paruku. Když to bylo hotovo, paní Lospitalová se vrátí domů, najde anglického sluhu u dveří, dá se s ním do řeči, lituje ho, jak se nudí, říká mu, že je až příliš svědomitý; že ode dveří do domu je jen krok, slibuje mu, že tam bude uvědoměn stejně dobře jako vlastníma očima na prahu, přemluví ho, aby se napil, dá znamení spolehlivému postilionovi, který Angličana opije a uloží ho pod stůl mrtvě opilého. Zatímco se tohle odbývá, jde opatrná poštmistrová poslouchat ke dveřím anglického pána, potichu otočí klíčem a zamkne ho a odtud se jde usadit na práh svých dveří.
O půl hodiny později přijde spolehlivý čeledín, kterého postavila na stráž: byl to očekávaný kočár, jemuž a třem mužům, kteří ho na koních doprovázeli, dali, aniž věděla proč, jet krokem. Byl to král Jakub. Paní Lospitalová k němu přistoupí, řekne mu, že na něj čekají a že je ztracen, nedá-li si pozor, ale ať se jí svěří a jde za ní; a už jsou na cestě k přítelkyni. Tam se dozví všechno, co se stalo, a schovají ho co nejlépe, i tři muže z jeho družiny. Paní Lospitalová se vrátí domů, pošle pro soud; a na základě podezření, která oznámí, dá zatknout opilého anglického sluhu i anglického pána, který usnul v pokoji, kam ho zavedla k odpočinku a kde ho nakonec zamkla, a hned nato pošle jednoho ze svých postilionů k Torcymu. Soud mezitím úřaduje a posílá svůj protokol ke dvoru.
Nelze vylíčit, jaký byl vztek toho anglického pána, když se viděl zatčen a neschopen vykonat, co ho sem přivedlo, ani jakou zuřivost choval vůči anglickému sluhovi, který se dal opít. Paní Lospitalovou by byl uškrtil, kdyby mohl, a ona se ještě velmi dlouho bála, aby jí někdo neublížil.
Angličan nikdy nechtěl říci, co ho sem přivedlo, ani kde je Douglas, kterého jmenoval, aby se pokusil tím jménem zapůsobit. Prohlásil, že ho poslal anglický velvyslanec, který si tu hodnost ještě nevzal, a hlasitě volal, že tento ministr nestrpí urážku, které se jemu dostává. Odpověděli mu klidně, že nevidí žádné důkazy, že by patřil k anglickému velvyslanci, ani že by se ho tento ministr nějak ujímal; že vidí jen záměry velmi podezřelé z hlediska veřejné svobody a svobody silnic; že mu nikdo neublíží ani mu nezpůsobí nepříjemnost; ale že zůstane v bezpečí, dokud nepřijdou rozkazy; a nato byl zdvořile odveden do vězení, stejně jako opilý anglický sluha.
Co se stalo s Douglasem, se nikdy nezjistilo, jen to, že ho poznali na různých místech cesty, jak se žene, vyptává a v zoufalství křičí, že mu unikl, aniž řekl kdo. Patrně přijel nebo poslal pro zprávy, když ho omrzelo žádné nedostávat, a zvěst o tak hlučné události v tak malém místě, jako je Nonancourt, se k němu snadno donesla v okolí, kde se znovu zastavil, a to ho přimělo vyrazit, aby se ještě pokusil svou kořist dostihnout.
Ale hnal se marně. Král Jakub zůstal ukrytý v Nonancourtu, kde se této šlechetné poštmistrové, okouzlen její péčí, s níž ho zachránila před jeho vrahy, přiznal, kdo je, a dal jí dopis pro královnu, svou matku. Zůstal tam tři dny, aby rozruch utichl a aby vzal všechnu naději těm, kdo ho hledali; pak, převlečen za abbé, nasedl do jiného cestovního kočáru, který si paní Lospitalová vypůjčila v okolí jakoby pro sebe, aby ho podle popisu nikdo nemohl poznat, a pokračoval v cestě, během níž byl stále pronásledován, ale šťastně nikdy nepoznán, a nalodil se v Bretani do Skotska13.
Douglas, unaven marným ježděním, se vrátil do Paříže, kde Stairs s krajní drzostí a nestoudností dělal kolem nonancourtské příhody velký hluk a mluvil o ní jako o ničem menším než o útoku na právo národů; a Douglas, který nemohl nevědět, co se o něm říká, měl tu drzost chodit všude, kam byl zvyklý, ukazovat se v divadlech a předstupovat před vévodu z Orléans.
Tento princ předstíral, jak jen mohl, že o tak zbabělém a tak barbarském spiknutí, a vůči němu tak drzém, neví. Mlčel o něm, řekl Stairsovi, co pokládal za vhodné, aby ho umlčel, a vydal mu jeho anglické vrahy. Douglas však u regenta hodně klesl. Mnoho významných lidí před ním zavřelo dveře. Marně se pokoušel vynutit si přístup do mých; odvážil se mi kvůli tomu dát vzkázat stížnosti, které mu neprospěly o nic víc; brzy nato z Paříže zmizel. Nedozvěděl jsem se, co se s ním potom stalo. Jeho žena a děti tam zůstaly odkázány na almužnu. Byl už dávno mrtev za mořem, když abbé ze Saint-Simon přešel z Noyonu do Met, kde našel jeho vdovu ve velké bídě.
Anglická královna povolala paní Lospitalovou do Saint-Germain, poděkovala jí, zahrnula ji laskavostmi, jak si zasloužila, a dala jí svůj portrét; to bylo všechno; regent nic; a dlouho potom jí král Jakub napsal a poslal jí také svůj portrét. Závěr: zůstala poštmistrovou v Nonancourtu a zůstala jí, taková, jaká byla předtím, ještě čtyřiadvacet nebo pětadvacet let až do své smrti; a ještě dnes drží tutéž poštu její syn a snacha. Byla to žena pravdomluvná, ve svém místě vážená; ani jediné slovo z toho, co z tohoto příběhu vyprávěla, tam nikdo nikdy nepopřel. Netroufáme si říci, kolik ji to stálo výloh; nikdy z toho nedostala ani groš. Nikdy si na to nestěžovala; ale říkala věci tak, jak byly, skromně a aniž by o to stála, každému, kdo s ní o tom mluvil. Taková je chudoba sesazených králů a dokonalé zapomnění největších nebezpečí a nejvýznačnějších služeb.
Mnoho čestných lidí se od Stairse odtáhlo a odpuzovala je i drzost jeho chování. Míru dovršil nesnesitelným způsobem, jakým se o této záležitosti vždycky vyjadřoval: neodvažoval se ji přiznat, ale ani se z ní neočišťoval a nedával najevo žádnou jinou lítost než nad jejím nezdarem.
Poznámky
Vysvětlivka: John Erskine, hrabě z Maru (1675–1732), skotský šlechtic, za královny Anny státní sekretář pro Skotsko; v září 1715 vyvolal ve Skotsku jakobitské povstání ve prospěch Pretendenta.↩
Vysvětlivka: Bar-le-Duc, sídlo vévodství Bar, které patřilo lotrinskému vévodovi; Jakub (III.) Stuart tam žil od roku 1713, kdy musel po utrechtském míru opustit Francii.↩
Vysvětlivka: Roku 1712 se Filip V. za sebe i své potomky zřekl nároků na francouzský trůn. Kdyby Ludvík XV. zemřel bez potomků, připadla by koruna podle tohoto zřeknutí vévodovi z Orléans, ačkoli Filip V. jako vnuk Ludvíka XIV. stál v pořadí dědiců výš.↩
Vysvětlivka: Elizabeth Wilmotová, hraběnka ze Sandwiche, dcera básníka Johna Wilmota, hraběte z Rochesteru; dlouho žila v Paříži.↩
Vysvětlivka: Nicolas-François Rémond (1676–1725), literát, korespondent filozofa Leibnize.↩
Vysvětlivka: Charles de Nocé, přítel a společník zábav vévody z Orléans.↩
Vysvětlivka: James Stanhope (1673–1721), anglický generál a státník; za války o španělské dědictví velel britským vojskům ve Španělsku, v prosinci 1710 byl se svým sborem zajat v Brihueze a v zajetí zůstal do roku 1712. Od roku 1714 státní sekretář krále Jiřího I., později hrabě Stanhope. Zemřel 5. února 1721 v Londýně na mrtvici, den poté, co se mu udělalo zle při rozpravě ve Sněmovně lordů.↩
Vysvětlivka: Zasedání pařížského parlamentu 2. září 1715, na němž byl vévoda z Orléans proti ustanovením závěti Ludvíka XIV. prohlášen regentem s plnou mocí; Stairs je sledoval z jedné z lóží velké komory, jak bylo vylíčeno výše.↩
Vysvětlivka: John Campbell, vévoda z Argyllu (1680–1743), skotský velmož a generál, roku 1715 velitel vládních vojsk ve Skotsku proti jakobitskému povstání.↩
Vysvětlivka: Vévodství Brémy a Verden, švédská od vestfálského míru, obsadilo roku 1712 Dánsko a roku 1715 je postoupilo hannoverskému kurfiřtovi, tedy Jiřímu I.; Švédsko se jich smluvně vzdalo až roku 1719.↩
Vysvětlivka: Při zřízení rad polysynodie v září 1715 se maršál z Estrées stal prezidentem rady námořnictva a vévoda z Noailles prezidentem finanční rady.↩
Vysvětlivka: Felipe Antonio Gil de Taboada (1655–1722), od roku 1715 biskup z Osmy, později arcibiskup sevillský; Saint-Simon jeho jméno komolí.↩
Ediční poznámka: Saint-Simon se mýlí. Pretendent sice dojel na bretaňské pobřeží u Saint-Malo, loď tam však nenašel; přešel v přestrojení do Dunkerque, kde se v polovině prosince 1715 nalodil, a 2. ledna 1716 (22. prosince 1715 podle starého kalendáře) přistál ve skotském Peterheadu.↩