Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom třináctý (1715–1716)
Kapitola čtrnáctá
Plány Španělska, kde Alberoni postupně získává hlavní moc a chce vyhnat kardinála del Giudice. — Prudká roztržka mezi Římem a Madridem. — Alberoniho obratnost, aby dosáhl kardinálského purpuru. — Chce provádět reformy a zřídit mocné námořnictvo. — Miraval, velvyslanec v Holandsku, vybrán za guvernéra Kastilské rady. — Vévoda z Mirandoly vzdálen. — Bariérová smlouva podepsána mezi císařem a generálními stavy. — Podezření, která vyvolává, příznivá Pretendentovi. — Znepokojení Francie nad počínáním Španělska a její vlastní počínání v důsledku toho. — Stížnosti Anglie na počínání Francie vůči Pretendentovi a rovněž na počínání Španělska. — Papež a španělské duchovenstvo podporují Pretendenta, jehož věci se obracejí ke zlému. — Španělsko smlouvou velmi výhodnou pro Angličany odstupuje od článků připojených k utrechtské smlouvě. — Opatření Španělska s Holandskem ohledně obchodu. — Alberoniho chvástání. — Ztroskotání bohatě naložené španělské flotily. — Alberoniho plán reforem. — Viz dokumenty, a jaké jsou, jak o podrobnostech zahraničních věcí, tak o věcech konstituce. — Souboje znovu ožívají. — Charost dostane pro svého syna čekatelství na svůj úřad kapitána tělesné gardy. — Plesy v Opeře. — Důvody udržovat dvůr ve Versailles; důvody vévody z Orléans pro Paříž. — Lékaři prodlužují pobyt ve Vincennes. — Otcové Tellier a Doucin vyhnáni z Paříže. — Jezuitům zakázána činnost biskupy z Met a z Verdunu. — Biron provdá svou nejstarší dceru za Bonaca a svého nejstaršího syna ožení s nejstarší dcerou vévody z Guiche. — Zádušní mše za zesnulého krále v Notre-Dame. — Smrt dcery maršála z Villeroy, karmelitky, a paní ze Sourches. — Smrt La Hoguetta, arcibiskupa ze Sens; jeho chvála. — Smrt paní z Louvois. — Zajímavosti o ní. — Smrt careviče manželky. — Nový odklad ve Vincennes. — Regentské rady rozděleny mezi Vincennes a Paříž. — Smrt a povaha prince Camille. — Smrt trevírského kurfiřta (Lotrinského). — Sňatek markýze z Harcourtu se slečnou z Villeroy. — Caylus, rehabilitovaný a zproštěný viny za svůj dávný souboj, dělá ve Španělsku velkou kariéru. — Vévoda z Orléans má tu slabost, že La Feuilladovi odpustí, jmenuje ho velvyslancem v Římě a zahrne ho milostmi a statky. — Pan Vévoda upírá vévodovi du Maine a hraběti z Toulouse přecházení parketu. — Přijetí vévody z Valentinois do parlamentu odloženo. — Krutá aféra vyvolaná proti Desmaretsovi, z níž se dobře dostane. — Odvrátím od něho vyhnanství a usmířím se s ním. — Brzy nato spolu v La Ferté mluvíme velmi otevřeně. — Hodnota mincí zvýšena. — D’Antin vrchním správcem staveb. — Král v Paříži.
Španělsko soudilo, že regent chce udržet spojenectví s ním a mír se sousedy, ale že jeho tajné dorozumění s Anglií je veliké a směřuje k uzavření obchodní smlouvy. Vyvozovalo z toho, že má málo nebo vůbec žádnou naději na pomoc od Francie, jejíž finance byly ve velkém nepořádku, kdyby je napadl císař; proti takovému útoku, kdyby k němu došlo, se chystalo dobře bránit a přitom udržovat mír s Anglií i s Portugalskem.
Alberoni stále získával půdu a krok za krokem se skutečně stával prvním ministrem. Kardinála del Giudice to bolestně zraňovalo. Cellamare, přítel prvního a synovec druhého, mezi nimi moudře udržoval shodu. Chtěl se proto vrátit do Španělska, aby zabránil jejich roztržce. Požádal o propuštění a lichotil si, že je dostane; Alberoni však neměl v úmyslu s Giudicem dobře vycházet. Byl to pro něho člověk příliš velké váhy a byl pevně rozhodnut se ho zbavit.
Málem došlo k roztržce mezi římským a madridským dvorem. Viděli jsme na svém místě, kdo byl kardinál Sala a že zemřel. Dostal od papeže na císařovo doporučení významné místo generálního inkvizitora Španělska. Papež je pak udělil biskupovi z Albarracínu, stejnému rebelovi, jakým byl Sala. Španělský král chtěl vyhnat Aldrovandiho, nuncia u svého dvora, a zavřít nunciaturu. Otec Daubenton1, jeho zpovědník, tuto ránu s velkou námahou odvrátil. Ať Alberoni žárlil na jeho vliv a na jeho častá tajná slyšení u španělského krále sebevíc, pomohl mu toho panovníka uklidnit. Alberoni, který chtěl ve Španělsku vládnout, cítil, že potřebuje purpur, aby se tam udržel, nebo aby se jím odškodnil, kdyby padl. Neméně však cítil i nesmírnou nízkost svého původu. Neodvažoval se proto o purpur ucházet otevřeně, ale pojal záměr, aby všechny kroky k tomu podnikla královna, jako by bez jeho vědomí, a připravila mu tak příjemné překvapení. K dosažení toho cíle bylo třeba zabránit, aby se oba dvory rozkmotřily, a hýčkat jezuitu Daubentona, který spolu s kardinálem Fabronim sestavil bulu Unigenitus, jak jsme viděli na svém místě, v době, kdy byl asistentem jezuitského generála v Římě, když byl předtím vypuzen ze Španělska i z místa královského zpovědníka; Řím a jezuité ho tam dovedli dostat zpátky jako nejobratnější nástroj, jaký u toho dvora mohli mít, kde byl papežovým důvěrníkem a tajným a přímým zpravodajem.
Alberoni zároveň pracoval na omezení výdajů královských domácností, rad a soudních dvorů i výdajů určených na výplatu penzí a milostí. Stěžoval si, že platy úředníků od doby, co je Filip ve Španělsku, vzrostly na čtyřnásobek. To ho činilo velmi nenáviděným; pokládal však silné loďstvo za základ pevné moci Španělska, a měl pravdu. Sháněl proto ze všech stran prostředky, aby dosáhl tak nezbytného cíle, a lichotil španělskému králi, že mu na příští rok vyzbrojí čtyřicet lodí, schopných zajistit obchod se španělskou Indií. Dovedl obratně vychvalovat svou nezištnost: ačkoli pracuje na všech záležitostech a z důvěry krále a královny ještě na mnoha tajných, nedostal dosud ani tu nejmenší milost a žije jen z padesáti pistolí, které mu každý měsíc dává jeho pán, parmský vévoda; a přitom nechával nenápadně uniknout nějakou tu stížnost na nevděk panovníků.
Dál působil kardinálu del Giudice všechna možná příkoří; kardinál měl na starosti zahraniční věci, které mu Alberoni všechny bral, a Alberoni mu překážel i ve věcech týkajících se výchovy knížete asturského, jehož byl tento kardinál vychovatelem. Věci zašly tak daleko, že se kardinál s ním pohádal a oba vstoupili ke králi, aby mu přednesli své stížnosti. Ani jeden ani druhý tehdy nezvítězil. Alberoni to dal za vinu otci Daubentonovi, a výsledkem bylo, že Miraval, velvyslanec v Holandsku, dostal rozkaz vrátit se a obsadit uprázdněné místo guvernéra Kastilské rady, v níž strávil celý život. Byl to vysoký, chladný muž, velmi průměrný velvyslanec a rakouských sklonů. Budu mít příležitost mluvit o něm jinde.
Alberoni, který žárlil na každého, kdo se mohl dostat ke královně, byl velmi zarmoucen příjezdem její kojné, kterou si dala přivézt z Itálie. Vzdálil od ní vévodu z Mirandoly, který měl tu čest být s ní spřízněn a který si ji málem vzal. Byl velkým štolbou královým a, jak jsme viděli jinde, synem ženy prince z Cellamare z jejího prvního manželství, a tudíž spojen s kardinálem del Giudice. Alberonimu nestačilo zasazovat tomuto kardinálovi rány u španělského krále, které dopadly až na knížete asturského, protože se přimkl ke svému vychovateli; snažil se ho také učinit podezřelým u papeže ve sporech se španělským králem, aby sám měl zásluhu, že v nich Římu posloužil, s výhledem na kardinálský klobouk, a aby Giudiceho znesvářil všude; nešlo mu o nic jiného než ho samými nesnázemi a příkořími dohnat k tomu, aby mu přenechal pole a odešel do Itálie.
Podpis bariérové smlouvy2 mezi císařem a Generálními stavy po mnoha průtazích a obtížích vzbudil různá podezření. Král Jiří plně spoléhal na vídeňský dvůr a mnohem méně na vévodu z Orléans než v době králova skonu. Myslel si o něm, že hájí zájmy Pretendenta, a španělský dvůr, který k Pretendentovi ochladl, mu dal vyplatit sto tisíc tolarů s nadějí na větší pomoc, ze strachu, který pojal z úzkého spojení mezi císařem a anglickým králem. Ve Francii zase vzniklo podezření z jakýchsi plánů na ligu mezi Španělskem a Generálními stavy, jejichž zástupce v Madridu byl přijímán s velkým vyznamenáním a zcela vnikl do Alberoniho důvěry. Byl to týž Ripperda3, který nastoupil bezprostředně po Alberonim, když byl Alberoni ze Španělska vyhnán. Vévoda ze Saint-Aignan dostal rozkaz promluvit o tom s abbé Alberonim, vyslovit se dokonce otevřeně o důvodech znepokojení, nabídnout mu tutéž pomoc a týž počet lodí, jaký zamýšlel získat z Holandska k zajištění plavby do Indie, a požádat ho, aby v tom dal přednost Francouzům, což, jak soudil, se jim nemohlo odepřít. Z téhož rozkazu dodal, že kdyby Španělsko podniklo něco proti Itálii v rozporu se smlouvou o neutralitě, byla by Francie nucena se tomu postavit.
Alberoni, zaujatý plánem, který pojal, vyhnat Francouze a Angličany ze španělské Indie pomocí Holanďanů, byl hluchý ke každému jinému návrhu. Ripperda ho uklidňoval ohledně Anglie, kterou vůči Španělsku brzdily důrazné námitky Generálních stavů, a Alberoni přičítal krok vévody ze Saint-Aignan obavě Francie, že ho uvidí budovat loďstvo.
Pohraniční pevnosti Španělska byly v téže době zásobeny a jejich posádky posíleny. Alberoni si nijak nestěžoval a přičetl toto opatření myšlenkám na budoucnost. Capres, pozdější vévoda z Bournonvillu, který se marně ucházel o velvyslanectví ve Francii, mluvil se španělským králem o jeho nástupnictví na tento trůn. Panovník mu odpověděl tak, že dal tušit, že na to myslí pro případ, že by se nástupnictví otevřelo, aniž se však vyslovil. Kdyby se o tom regent byl něco dozvěděl, stačilo by to, aby to Alberoniho utvrdilo v jeho názoru na tato opatření.
Panovalo tehdy silné podezření z tajného spojenectví podepsaného mezi císařem a anglickým králem, jímž měl podle všeho císař zaručit Jiřímu anglické nástupnictví v protestantské linii a to, co uchvátil Švédsku a co by tam ještě mohl získat; a Jiří naopak poskytnout císaři pomoc k připojení Sicílie, postoupené v Utrechtu savojskému vévodovi s královským titulem, k Neapolskému království, které držel císař, jakož i k zmocnění se Toskánska, až se tamní nástupnictví otevře. Tato podezření znovu rozehřála obě koruny pro Pretendenta a jedna před druhou to netajily.
Anglie, uvnitř velmi rozvrácená a velmi znepokojená Skotskem, se nespokojila s tím, že regent odepřel Pretendentovi jakoukoli pomoc; byla by chtěla získat od něho velkou pomoc proti němu. Stanhope vyčítal Ibervillovi, který vedl královy záležitosti v Londýně, že regent se spokojuje se zachováváním zdání, zatímco ve skutečnosti Pretendentovi pomáhá. Uváděl, že vévodu z Ormondu nechali projet Bretaní a nalodit se, zatímco Angličany, vyslané za ním, aby ho sledovali a zjistili jeho cestu, velmi dlouho zadržovali. Takto zastřel nonancourtskou aféru. Chlubil se před Ibervillem silami a spojenectvími Anglie, nechal uniknout několik výhrůžek, stěžoval si, že vévoda z Orléans odmítl nové spojenectví, které mu navrhl Stairs a o němž jsem mluvil výše a které bylo jen odloženo, aby do něho mohli vstoupit Holanďané; skončil prohlášením, že mluví jen jako soukromá osoba a vyhrazuje si přednést stížnosti jménem krále, svého pána, až bude čas je hájit a až k tomu dostane pověření. Volkra, císařův vyslanec v Londýně, tento rodící se oheň přikládal a vědělo se, že ani Stairs ho svými depešemi nehasí. Stanhope nemluvil o nic skrytěji ani mírněji s Monteleónem, španělským velvyslancem, a hrozil dokonce ještě dál.
Papež, když se dozvěděl, že španělské duchovenstvo je ochotno se samo zdanit, aby Pretendentovi pomohlo, napsal španělskému králi a kardinálu del Giudice, aby tuto dobrou vůli podpořili, a dal tomu nešťastnému princi vyplatit padesát tisíc tolarů ze svých vlastních peněz.
Stanhope nakonec mluvil tak zvysoka, skotské záležitosti nabraly tak špatný obrat a nejistota ohledně Pretendentova vylodění byla až do konce tohoto roku tak velká, že se Alberoni konečně rozhodl ukončit všechny spory Španělska s Angličany a vyhovět jim. Španělsko tedy upustilo od článků připojených k utrechtské smlouvě, na které si tolik stěžovali, a dalo v Madridu markýzem z Bedmaru podepsat s jedním sekretářem, kterého Anglie v tom městě držela, smlouvu, jejíž podmínky byly pro Angličany tak výhodné, že se z ní Ripperda, holandský velvyslanec v Madridu, radoval jako ze zkázy francouzského obchodu. Abbé Alberoni se chlubil, že pensionář4 této republiky, okouzlený politickými ctnostmi španělské královny, a s mnoha jinými chválami, mu nabízí deset vyzbrojených lodí k zajištění plavby do Indie, aniž si nárokuje obchodovat, ale jen aby Španělům pomohl provozovat obchod s vyloučením všech ostatních národů, a že ponechává na abbém, aby upravil placení podle doby návratu flotil.
Na tyto nabídky si španělský král vzal jen šest lodí, a to jen pro obchod s Mexikem, přidal k nim několik svých vlastních a rozhodl se poslat co nejdříve a co nejtajněji pět lodí do Jižního moře, aby přepadly všechna cizí plavidla, která tam najdou, zvláště francouzská, jichž bylo mnoho navzdory ustavičným stížnostem Španělska a navzdory zákazům zesnulého krále, velmi špatně dodržovaným, které měly tomuto obchodu zabránit; ten obchod budil žárlivost všech evropských národů, které si na něj hlasitě stěžovaly.
Španělsko tehdy právě dostalo zprávu, že flotila vracející se do tohoto království ztroskotala v Bahamském průlivu; že tam zahynulo dvanáct lodí španělského krále se čtyřmi sty muži a s Ubillou5, který jí velel. Vezla osmnáct milionů tolarů a skoro za tolik bylo na ní zboží, především indiga a košenily. Tytéž zprávy zároveň dodávaly, že už bylo vyloveno přes dvě třetiny peněz.
Uprostřed všech těchto zaměstnání Alberoni dál pracoval na reformě, o níž byla řeč, a na reformě vojska, nezávisle na kterémkoli jiném ministrovi, a každý večer o ní podával zprávu králi a královně. Jeho plán byl snížit všechno vojsko na padesát tisíc mužů včetně důstojníků. Tvrdil, že jen ze snížení tělesné gardy z osmi set na čtyři sta mužů získá ročně padesát tisíc pistolí, a aby se Španělsko mohlo znovu zalidnit, chtěl, aby si vzalo sbor Švýcarů. Plný těchto plánů se chlubil, že kdyby mu císař nechal jen dva nebo tři roky, měl by zase on prostředky, aby mu dal o čem přemýšlet.
Zároveň ho omrzelo vykonávat úřad prvního ministra jen jakoby potajmu. Chtěl mít jeho titul veřejně, poslat neprodleně kardinála del Giudice zpátky do Itálie, kterému zůstal už jen stín péče o zahraniční věci, a na jeho místo, ale pod sebou, tam dosadit Grimalda, o němž budu mít jinde mnoho příležitostí mluvit.
Mezi Dokumenty se najde mnoho zajímavých podrobností jak o zahraničních věcech, tak o věcech konstituce, sebraných z poštovních dopisů panem z Torcy v několika svazcích, dokud byl vrchním správcem pošt, a které mi později laskavě dal k nahlédnutí. Všechny si zaslouží, aby byly přečteny od začátku do konce; najde se v nich nekonečné poučení a mnoho potěšení při veliké prostotě. Dal jsem je opsat celé jako ty nejlepší původní dokumenty, jaké je možno shromáždit.6 Vraťme se nyní do Francie.
Ferrant, kapitán pluku du Roi, a Girardin, kapitán pluku gardy, se po domácku pobili pod terasou Tuilerií v úterý 12. listopadu. Jeden byl z těch Ferrantů od parlamentu, druhý syn Vauvraye, který zasedal v radě námořnictva, protože byl dlouho intendantem v Toulonu. Tento druhý byl těžce raněn. Byli to dva muži jako stvoření k tomu, aby svým chováním a svým nepatrným postavením posloužili za příklad veškeré přísnosti proti soubojům. Regent to zprvu, jak se zdálo, chtěl; jeho povolnost se však brzy dala přemoci. Přišli o svá místa, a jejich místa na tom nic neztratila. Tento špatný příklad znovu probudil souboje, které byly jakoby vyhaslé. Podivné je, že vévodovi z Orléans to nebylo nijak zvlášť líto.
Když však o několik dní později pan z Richelieu a hrabě Bavorský7 spolu vešli do sporu v Chantilly a domluvili se, že se utkají v Boulogneském lesíku v den velkého honu, který tam měl pan Vévoda pořádat pro dámy, dal si je regent oba zavolat, vyčinil jim, vzal od nich slovo a prohlásil, že nedodrží-li je, on je nemine. Tím věc skončila.
Charost mě požádal, abych u regenta vyžádal pro svého syna, pana z Ancenis, nástupnictví ve svém guvernérství v Calais a ve svém jediném generálním místodržitelství Pikardie. Řekl jsem mu, že je vždycky snadno dostane, když dostal nástupnictví ve svém úřadu kapitána tělesné gardy, a proč by je neměl mít stejně jako maršál z Harcourtu. Dostal jsem je hned nazítří.
Rytíř z Bouillonu, který po smrti syna hraběte z Auvergne přijal jméno princ z Auvergne, navrhl regentovi, aby se třikrát týdně konal v sále Opery veřejný ples, kam by se vstupovalo za úplatu, v masce i bez masky, a kde by lóže poskytovaly pohodlí dívat se na ples tomu, kdo by do sálu vstoupit nechtěl. Soudilo se, že veřejný ples, střežený jako Opera ve dnech představení, bude bezpečný před nehodami a vysuší ty malé pochybné plesy roztroušené po Paříži, kde k nim tak často docházelo. Plesy v Opeře tedy byly zřízeny za velkého návalu a se vším účinkem, jaký se od nich očekával. Původce nápadu z nich dostal šest tisíc livrů penze, a zhotovilo se zařízení obdivuhodného vynálezu a snadného a okamžitého provedení, kterým se zakryl orchestr a jeviště a přízemí se uvedly do jedné roviny a do dokonalé vodorovnosti. Neštěstí bylo, že to bylo v Palais-Royal a vévoda z Orléans měl jen krok, aby tam po svých večeřích zašel a často se tam ukazoval ve stavu velmi málo vhodném. Vévoda z Noailles, který se mu snažil zalíbit, tam přišel hned na první ples tak opilý, že se tam dopustil všech neslušností, jaké si lze představit.
Vévoda z Orléans měl Vincennes velmi po krk: chtěl mít krále v Paříži. Udělal jsem, co jsem mohl, aby se vrátilo do Versailles. Tam byl člověk jen s dvorem, daleko od všeho toho druhu lidí, kteří z Paříže nevyjíždějí přes noc jinam než na venkov. Kdo měl nějaké záležitosti, našel tam za hodinu všechny lidi, s nimiž potřeboval mluvit, kdežto v Paříži bylo třeba chodit k týmž desetkrát a obíhat všechny čtvrti. Ti, kdo měli na starosti státní záležitosti, by ve Versailles neměli to rozptýlení a ty ztráty času, jaké byly v Paříži; a co jsem bral v úvahu ještě víc, bylo, že daleko od rozruchu parlamentu, tržnic a lůzy nebyl člověk vystaven, jako v Paříži, příhodám nezletilosti, jaké tam zakusil Ludvík XIV. a které ho přiměly odtud tajně odjet jedné noci v předvečer Tří králů.8 Záleželo mi také na tom vzdálit vévodu z Orléans od zhoubných společností, s nimiž každý večer večeřel, od stavu, v němž se často ukazoval na plesech v Opeře, a od času, který ztrácel skoro na všech představeních těchto podívaných. Ale právě to ho poutalo k pobytu v Paříži, odkud ho nebylo možné dostat. Dal dokonce svolat velkou poradu lékařů, aby krále přivedl zpět do Paříže; ale lékaři dvorní i městští byli téhož mínění, že krále tam lze přivézt teprve poté, co první mrazy pročistí vzduch a uhasí velký počet neštovic, i nebezpečných, které tehdy v Paříži řádily.
Jeho Královská Výsost upravila reformu vojska, která byla provedena skoro hned nato.
Tento princ nepochodil dobře, když mi nevěřil ve věci otců Telliera a Doucina. Provozovali tak nebezpečné pikle a tak okázale, že je Jeho Královská Výsost byla nucena vyhnat. Ještě byl tak povolný, že prvnímu dovolil odejít do Amiens, jehož biskup, stejný fanatik jako on, ale velmi hloupý, byl jeho chráněncem. Uvidíme, že ho bylo třeba vyhnat i z tohoto útočiště, kde vyváděl ještě hůř než v Paříži. Jezuité natropili v Metách a ve Verdunu tolik nepatřičností, že pan z Met byl nucen jim zakázat výkon duchovní služby, a brzy nato ho napodobil biskup z Verdunu, k velkému pohoršení svého bratrance Charosta, který byl fanatičtější než oni, pokud to vůbec bylo možné.
Biron, který neměl žádné jmění a měl mnoho dětí, našel způsob, jak se zbavit nejstarší dcery, se šedesáti tisíci livry, a to bylo všechno, a dal ji Bonacovi, synovci Bonreposovu. Bonac měl schopnosti pro zahraniční věci, v nichž byl skoro vždycky zaměstnán na severu a ve Španělsku. Lassay syn, kterého zesnulý král jmenoval, aby jel do Pruska, raději po králově smrti zůstal u paní Vévodkyně, která si to nepřála o nic méně. Bonac byl určen, aby ho nahradil, ačkoli byl určen pro velvyslanectví v Cařihradě, kam nakonec přece odjel. Pan z Lauzunu, bratr matky paní z Bironu, vystrojil svatbu.
Biron uzavřel zároveň ještě jeden sňatek, velmi odlišný od tohoto: oženil svého syna Gontauta s nejstarší dcerou vévody z Guiche, vysokou, neobyčejně krásnou a dobře urostlou a duchaplnou, které otec dal dvacet tisíc livrů. Gontaut se dvořil osobám, na nichž vévodovi z Orléans záleželo, nebyl ani diskrétní ani skromný a byl vyhnán. Když ho omrzelo střílet zajíce v Bironu, v hloubi Gaskoňska, přišel žít do opatství Saintes, které měla sestra jeho babičky a pana z Lauzunu. Tam mu poslali svolení vrátit se, aby mohl uzavřít ten sňatek, který měl všechny známky, že bude nejšťastnější, a který se přesto obrátil v ten nejnešťastnější na světě.
Ve čtvrtek 28. listopadu se konaly slavné exekvie za zesnulého krále v Notre-Dame se všemi obřady. Maboul, biskup z Alet, tam pronesl smuteční řeč. Kardinál z Noailles tam celebroval a v arcibiskupském paláci dal velkou hostinu třem princům smutečního průvodu, kteří byli titíž jako v Saint-Denis, a mnoha lidem od dvora.
Maršál z Villeroy ztratil dceru, kterou měl jako karmelitku v Lyonu, a zdálo se, že je tím velmi zarmoucen. Velký profous, který svůj úřad dal synovi, ztratil ženu, a to na touž nemoc, na kterou zemřel král, a ve stejném věku. Tyto okolnosti ji utěšily ve smrti. Byla z onoho starého a slavného rodu Monsoreau, který vymřel.
Arcibiskup ze Sens, Fortin de La Hoguette, duchovní státní rada, zemřel také ve vysokém věku. Viděli jsme jinde, jaký byl, a jeho slavné a skromné odmítnutí Řádu Svatého Ducha. Celý jeho život byl neméně slavný čistotou mravů, poctivostí jednání, horlivým pobytem ve svých diecézích, neboť byl předtím biskupem v Poitiers, a všemi povinnostmi výborného pastýře. Byl nesmírně vážený a měl mnoho přátel. Velkým přítelem byl mého otce a já jsem toto přátelství udržoval s péčí, jakou si zasluhovalo a jakou jsem vždy pěstoval u všech přátel svého otce.
Zároveň zemřela paní z Louvois9. Byla to velmi velká ztráta pro její rodinu, pro její přátele a pro chudé a jedinečný příklad toho, co dokáže moudré, důstojné a soustavné chování, řízené poctivostí, zbožností a pouhým zdravým rozumem. Byla to velká dědička rodu, jehož lesk nesahal dál než k maršálovi ze Souvré, otci jejího děda; ale tento maršál byl slavný a měl děti, které byly slavné také a které všichni dohromady postavili jméno Souvré ve světě na takovou úroveň, která by při hlubším zkoumání nezískala, a která měla svůj zdroj v duchu, zásluhách, přízni a vysokých úřadech tohoto maršála; ty korunoval úřadem vychovatele Ludvíka XIII. a prvního šlechtice jeho komory, a tento úřad přešel na jeho syna spolu s guvernérstvím Touraine a Fontainebleau. Oba byli také rytíři řádu. Jiný z jeho synů byl velkým převorem Francie, hrál velkou roli a zastával význačné úřady doma i v cizině.
Maršál ze Souvré měl dvě dcery, které k tomu přispěly přinejmenším stejnou měrou: paní z Lansacu, vychovatelku zesnulého krále, která tento úřad předávala z matky na dceru až k vévodkyni z Tallard, a paní ze Sablé, tak známou svým duchem a jedinečnou vážností, kterou si dovedla získat a uchovat po celý život.
Jejich bratr se oženil se sestrou prvního maršála z Villeroy; z pěti dětí, které s ní měl, mu zůstal jen jeden syn, který zemřel dokonce ještě před ním a který měl s jednou Barentinovou jen jedinou dceru, která se narodila dokonce až po jeho smrti a která, kromě matky, jež neměla ani jméno ani rodinu a znovu se provdala za pana z Boisdauphinu, ztratila všechny své blízké dřív, než dosáhla věku pro sňatek. Zůstal jí jen první maršál z Villeroy, bratr její babičky, který byl jejím poručníkem. Byl to prozíravý muž, který tak velké jmění neudělal nadarmo a který si nedal o nic menší práci, aby si ho udržel. Ze všech těch význačných lidí, kteří se mu dvořili kvůli sňatku s touto neteří, krásnou, vysokou, dobře urostlou a tak bohatou, o níž rozhodoval sám, dal přednost panu z Louvois, k pohoršení celé Francie; ale pan Le Tellier, jeho otec, byl tehdy na samém vrcholu své přízně a ve vrcholném rozkvětu svého ministerstva. Villeroy si chtěl získat takové přátele službou tak velkou, zvlášť v té době, nad jejich dosah, a za nic nepokládal všechno, co by se mohlo říkat o oběti své praneteře, kterou přinášel sám sobě.
Měla ten nejvznešenější vzhled na světě, tu nejkrásnější a nejvyšší postavu; byla to brunetka a krásná; málo ducha, ale zdravý rozum, který zůstal po dobu manželství udušen, ačkoli k úctě, kterou Louvois vždy prokazoval jí i všemu, co k ní patřilo, se nedalo nic přidat.
Místo aby smrtí tohoto ministra upadla, pozvedla se a dovedla si získat skutečnou osobní vážnost, která z její rodiny, kde vládla, přešla ke dvoru i do města, kde se uzavřela a kde dovedla vést velký dům, aniž překročila meze svého postavení a svého vdovství. Shromažďovala v něm svou rodinu a své přátele a trávila život dobrými skutky, bez okázalosti a bez rozruchu. Je nesmírné, kolik rozdávala almužen a jak vznešeně a spořádaně je rozdělovala. Jezdila ke dvoru přespat jednu noc, jednou či dvakrát do roka, vždy v doprovodu celé své rodiny. Její příjezd byl událostí. Chodila na králův večerní stůl a král ji vždy velmi vlídně přijímal, a celý dvůr po jeho příkladu. Jinak skoro žádné návštěvy, dokonce ani v Paříži. Celé léto trávila ve svém krásném domě v Choisy s dobrou společností, ale slušnou a vybranou, přiměřenou jejímu věku. Jedním slovem vedla život tak čestný, tak přiměřený, tak slušný a tak důstojný, jemuž se nikdy v ničem nezpronevěřila, že její smrt, která byla podobná jejímu životu, byla zoufalstvím chudých, bolestí její rodiny a přátel a skutečnou lítostí veřejnosti. Jí vymřel rod Souvré.
Princezna wolfenbüttelská, sestra vládnoucí císařovny a žena careviče, který později skončil tak tragicky, zemřela na kopnutí do břicha, které jí dal manžel, když byla těhotná.10 Ješitnost jednoho malého knížete, jejího děda, ji obětovala barbarům, které si chtěl císař získat. Její zjev, její duch a její ctnost si zasloužily lepší osud. S tím nejruštějším z Rusů byla vždy nešťastná a ochrany a laskavosti se jí dostávalo jen od slavného cara, svého tchána.11
Lékaři byli znovu svoláni kvůli králově návratu do Paříže a znovu žádali několik týdnů; vévoda z Orléans se proto rozhodl konat ve Vincennes už jen dvě zasedání regentské rady týdně a další dvě v Paříži, v králově apartmá v Tuileriích. Byla to velká úleva pro všechny, kdo v ní zasedali a pro něž byly ty ustavičné cesty do Vincennes uprostřed zimy velmi namáhavé a připravovaly je o mnoho času.
Princ Camille, jeden ze synů pana Velkého, zemřel v Nancy. Byl to velmi dobře urostlý muž, velmi obratný ve všech tělesných cvičeních, který měl ducha, rozum, rozhled, dokonce i něco z Guisů, ale byl zasmušilý, temný, samotářský, mlčenlivý, povýšený a nesmírně pyšný. Unaven svou chudobou, ještě víc jhem domácnosti ve svém věku a vojenskou službou, která ho nikam nevedla, samotář z vlastní záliby uprostřed světa, našel, jak jsme viděli, způsob, jak se uchytit v Lotrinsku a získat tam první úřad tohoto malého dvora s velmi hojným zaopatřením pohodlí, kromě dvaceti čtyř tisíc livrů penze či platu a šestnácti tisíc livrů, které bral z Francie, z poloviny z penze na arcibiskupství v Auchu, z poloviny z králova daru na nosítka. Nuda ho pronásledovala v Lotrinsku jako všude jinde. Měl velmi rád víno a stůl, ale nebyl u něho nijak příjemný, jako nikde. Viděli jsme, že pan z Vaudemontu na něho spadl jako bomba s tou předností, kterou mu pan Lotrinský dal hned po svých dětech a bratrech. Camille byl během Vaudemontových pobytů vždy nepřítomen. Tato nelibost mu velmi ztrpčila jeho postavení. Nebyl ženatý a nikdo ho nepostrádal, dokonce nikdo z jeho rodiny.
Trevírský kurfiřt12, bratr vévody lotrinského, zemřel ve stejné době ve Vídni na neštovice. Ten byl velmi oplakáván pro svou osobu i pro svá postavení. Jeho volba stála lotrinského vévodu velmi mnoho. Byl také biskupem osnabrückým a měl i jiná obročí. Jiný bratr, opat ve Stavelotu a velký převor Kastilie, zemřel na tutéž nemoc předešlého roku.13
Nejstarší syn maršála z Harcourtu, nový nástupce v jeho úřadu, se oženil s nejstarší dcerou vévody z Villeroy. Maršál z Villeroy vystrojil velmi skvělou svatbu.
Vévoda z Orléans, povolný, jak jsem už poznamenal, v soubojích, dovolil Caylusovi, aby přijel očistit se ze svého souboje, o němž jsem mluvil na svém místě14, s nejstarším synem hraběte z Auvergne, mrtvého už dávno. Přijel kvůli tomu schválně ze Španělska, kde od té doby stále sloužil s vyznamenáním a byl generálporučíkem. Tři nebo čtyři dny ve vězení Conciergerie skončily jeho záležitost a tři nebo čtyři další jeho návštěvy u těch, koho tu ještě znal, načež se vrátil převzít velení v Extremaduře, uprázdněné smrtí markýze z Bay, které mu španělský král svěřil. Udělal tam pak tu nejúplnější kariéru. Budu mít příležitost mluvit o něm jinde. Byl bratrem biskupa z Auxerre a švagrem paní z Caylusu, oblíbené neteře paní z Maintenon, o níž tu byla nejednou zmínka.
Slabost vévody z Orléans, která mu po celý život všechno kazila, se v té době projevila tím nejnápadnějším rysem, který mu nesmírně uškodil míněním, jaké si o něm lidé utvořili, a který vůči němu určil, nebo spíš rozvrátil, chování mnoha lidí. Viděli jsme, jak se k tomu naskytly příležitosti, že nikdo tohoto prince neurazil tak často ani tak bezdůvodně, ani tak krutě jako La Feuillade. Viděli jsme, jaké bylo jeho počínání u Turína, jeho veřejné řeči při smrti pana Dauphina a paní Dauphine; že to byl jediný člověk, proti němuž se princ při této poslední příležitosti rozzlobil tak, že mu chtěl dát nařezat holí, čemuž jsem jen s největší námahou zabránil. La Feuillade se svou falší, svou maskou filozofie, svou epikurejskou morálkou, svou nízkostí až k nedůstojnosti, když šlo o přízeň, svou nezměrnou ctižádostí, která si dovolovala všechno, a svou nesnesitelnou povýšeností ve štěstí, neuhodl, že vévoda z Orléans se stane pánem. Zoufal si tedy, že ho králova smrt vysvobodila z hluboké nemilosti, kterou od Turína nic nedokázalo zmírnit, jen aby upadl do jiné, tím trapnější, že si ji vykopal sám svými bezdůvodnými zločiny. Byl zoufalý, že z ní nevidí žádné východisko, když jeho osud v mžiku změnil úder kouzelného proutku.
Viděli jsme, že ho hanebná prostopášnost a jiné okolnosti úzce spojily s Canillacem, který ho miloval tím vroucněji, že jeho pýše lichotila převaha, kterou mu La Feuillade nad sebou nechal získat, až ho pokládal a jednal s ním jako se svou věštírnou. Tatáž Canillacova pýcha, spojená s přátelstvím, ho přiměla zneužít přátelství vévody z Orléans až k tomu, že ho zradil, a vrátit La Feuilladově ctižádosti život. Canillac znal prince, s nímž měl co dělat, až příliš důkladně. Přemohl se a o tomto plánu, který mohl uspět jen v tajnosti, mlčel. Podnítil regenta strachem, zájmem a ctí, jedno stejně nepatřičně jako druhé, předvedl své krasořečnictví tónem autority a sehrál svou úlohu tak šťastně, že regent, který se ukázal neúprosným vůči hraběti z Roucy jen proto, že to nebyl muž, přijal skoro jako službu příležitost, kterou mu Canillac nabídl, znovu si získat La Feuilladu, o němž se mu vzhledem k látce, kterou v něm znal, snadno namluvilo, že je od něho čeho se bát i co očekávat.
Příležitost obchodu s guvernérstvím Dauphiné, které Canillac přemluvil vévodu z Orléans, jenž na nic takového nepomýšlel, koupit od La Feuillada, jenž velmi potřeboval peníze, pro vévodu z Chartres, byla obratně využita, aby se stala zdrojem celých přívalů milostí a dobrodiní pro La Feuillada, jak brzy uvidíme. Ty podivně popudily svět, dokonale zpravený o tom, co La Feuillade od regenta zasluhoval. Odvrátily také od nového oblíbence všechny jeho přátele, nepřátele vlády, s nimiž ustavičně kritizoval a moralizoval, z nichž mnozí byli v různých ohledech význační a kteří se už necítili v ničem bezpečni s člověkem tak naprostých a náhlých obratů. V dalším uvidíme, jaké bylo La Feuilladovo chování a jeho dokonalý nevděk a jaká byla katastrofa obou přátel. Jakmile došlo ke smíření, byl La Feuillade jmenován velvyslancem v Římě.
Se vším svým duchem, svým leskem a svými okázalými řečmi nevěděl vůbec nic na světě, neměl nikdy ani vážnost ani důstojné vystupování, oblékal se a žil vždycky jako v osmnácti letech, a často i tak mluvil; s Italy, k nimž ho posílali uprostřed žáru sporu o konstituci, neměl nic společného kromě víry a mravů. Proto také nikdy vážně nepomýšlel tam odjet, ale jen shrábnout velké peníze na svou výpravu, z nichž dal jen pomalu udělat jediný kočár, a dávat si vyplácet plat, jako by byl v Římě. Tato hra trvala několik let, po nichž už o velvyslanectví nebylo řeči; byl by se ho jistě zhostil stejně dobře jako obléhání Turína.
Nový vévoda z Valentinois naléhal, aby byl přijat do parlamentu, a pairové při té příležitosti také naléhali, aby se skoncovalo s uchvácenými výsadami, na které si stěžovali. Pan Vévoda tvrdil, že vévoda du Maine a hrabě z Toulouse už nemají přecházet parket. To všechno způsobilo, že přijetí vévody z Valentinois bylo odloženo, a vyvolalo nové rozladění mezi panem Vévodou a vévodou du Maine.
La Garde, Desmaretsův důvěrný úředník, byl napaden kvůli velkým sumám, do nichž byl jeho pán z doby svého ministerstva značně zapleten. Jedna ženská z lidu, které se říkalo paní La Fontaine, podala proti němu udání, která se zdála tak závažná, že po přezkoumání ve finanční radě bylo uznáno za vhodné postoupit věc parlamentu. Vévoda z Noailles se po tom, co jsme viděli o Desmaretsovi, jenž ho při jeho návratu ze Španělska v nemilosti zahřál na své hrudi jako jediný člověk v úřadě, který ho přijal, a který ho navíc naučil všemu, co chtěl o financích vědět, nestyděl veřejně vystupovat jako ochránce paní La Fontaine; to vzbudilo silné podezření, že ji poučil a podnítil. Desmaretsovi přátelé proti tomu hodně křičeli. Maršál z Villeroy a Effiat nešetřili silami a chránili svého přítele, jak jen mohli. Nemohli však zabránit, aby nemusel snést soudní příkazy a jiné velmi nepříjemné procesní úkony. Nějaký čas se o tom mluvilo různě. Vzpomínka na aféru se čtyřsoustými mincemi15 dodávala obviněním věrohodnosti a Desmarets tu zaplatil úroky ze svých dřívějších urážlivých a hrubých kousků. Vyvázl z toho však velmi dobře a vévoda z Noailles z toho měl jen hanbu. Nic z toho nepřišlo do regentské rady; mohl jsem tedy využít toho, že jsem o tom mohl úplně mlčet. Ale Desmarets ještě nebyl u konce.
Sotva se těšil z uspokojení, že se ze záležitostí čistě vymotal, když vévoda z Noailles, vzteklý, že v nich podlehl, přesvědčil regenta, že Desmarets, který byl v úřadě přítelem a ochráncem předních finančníků, je všechny dosud drží v hrsti a svými pletichami s nimi maří veškerý plod jeho práce ve financích. Tak byl Desmarets, bez oddechu pronásledovaný tímto vděčným přítelem, varován, že jeho vyhnanství je rozhodnuto a že mu bude co nevidět oznámeno.
Louville se oženil s jeho neteří a chtěl mě s ním, jak jsme viděli, usmířit úplně na konci králova života, o čemž jsem nechtěl ani slyšet. Přišel mi vylíčit smutné postavení této mouchy pronásledované pavoukem, která už už padala do jeho sítí. Zeptal se mě, zda budu neúprosný. Nevynechal nic, aby mě vyburcoval k velkorysosti a zároveň podnítil i mou odvahu potěšením, že mu zmařím úder. Neodvážil bych se říci, že tento poslední tah byl zbytečný. Podivil jsem se, že s Effiatem a maršálem z Villeroy v zádech mě Desmarets při tom, jak jsme spolu na tom byli, ve své naléhavé tísni dal vyhledat. Louville mi dal na srozuměnou, že jsou otupeni aférou té La Fontaineové a že jsem jediné útočiště, k němuž se dá uchýlit. Trochu jsem si liboval v tom, že se nechám prosit, a v pohledu na bývalého pašu, kterého jsem svrhl za to, že pohrdl mým dávným přátelstvím, toho tak nadutého, tak hrubého, tak drzého vezíra, jak se mi takřka vrhá k nohám prostřednictvím Louvilla a prosí mě o ochranu proti střelám našeho společného nevděčníka. Nakonec jsem mu ji poskytl; a Louville, celý šťastný, mu běžel tu novinu donést.
Hned nazítří jsem mluvil s regentem o pověstech, které kolovaly o Desmaretsově vyhnanství. Odpověděl mi, že zatykač (lettre de cachet) bude co nevidět vystaven, a vyložil mi obšírněji důvody, které jsem právě uvedl, aniž se ostýchal jmenovat mi Noaillese a stížnosti, které mu přednesl. Usmál jsem se a řekl jsem mu, že ví až dost dobře, že ty dva muže nemám rád, ale že mám rád jeho pověst; že právě viděl na aféře La Gardově a na aféře té paní La Fontaineové, která po ní s takovým hlukem tak brzy následovala, že se hledá všechno, co se dá vyhrabat, aby se Desmarets zničil; že navzdory umění, vlivu a té nejokázaleji projevované vůli vyšel z obou čistý; že tedy pokládám za velmi málo slušné trestat jako viníka člověka, který právě dokázal nepravdivost podobných obvinění, a že on, regent, o němž se často říká, že je příliš dobrý, se ochotou k tomuto vyhnanství stává společníkem těch, kdo si tímto třetím pronásledováním právem získávají u veřejnosti nenáviděné jméno pronásledovatelů; že v podstatě stížnosti, které mu byly předneseny, obsahují jen vágní obvinění, které by mohlo padnout na kohokoli, kdo se vyzná ve financích a kdo by se jimi s jakoukoli autoritou zabýval; že nanejvýš by mohly zasloužit, aby se Desmarets dal varovat, aby se choval moudřeji a opatrněji, ale ne trest za věc, které se podle všeho nedopustil, po příkladu svého zetě vyhnaného do Burgundska pro podobné obvinění, a když byl nově poučen oběma aférami, z nichž právě vyvázl a v nichž se šlo jen po jeho zkáze. Zkrátka mluvil jsem tak dobře, že mi regent nejen slíbil, že už na Desmaretsovo vyhnanství nebude pomýšlet, ale dovolil mi dát Desmaretsovi jeho jménem vzkázat, aby se toho už neobával; a regent mi slovo dodržel.
Rychle jsem dal vědět Louvillovi, co jsem dosáhl, a ten se mě po chvále a díkách zeptal, zda bych odmítl přijmout je od Desmaretse. Šel mu donést dobrou novinu a hned se vrátil zapřísahat mě, abych mu dovolil přijít ke mně. Byl jsem tak zlomyslný, že jsem se nechal ještě prosit, a pak jsem svolil, že se s ním za pět nebo šest dní setkám u Louvilla, jakoby náhodou, abych tak těsně k tomu, co se právě stalo, nepřipojil veřejné usmíření. Lze si představit, co mi Desmarets u Louvilla řekl; pak přišel ke mně a znovu jsme se stýkali.
Příštího jara jsem odjel na několik dní do La Ferté v přestávce mezi zasedáními rad. Desmarets byl právě u sebe v Maillebois, které je odtud čtyři míle. Přijel na oběd do La Ferté a byl zvědav na mnoho věcí, které jsem udělal v parku za ty dlouhé roky, kdy tam nebyl. Měl dnu; park je velký; nasedli jsme oba do bryčky. Rozhovor se brzy stočil na minulou i nynější vládu. Mluvili jsme spolu upřímně. Připomněl jsem mu, co mě na něm pro jeho povahu a jeho víc než nedbalost vůči mně rozhněvalo, a otevřeně jsem mu vypověděl, jak jsem způsobil, že byl zbaven svého místa. On se stejnou upřímností přiznal, že se mu zatočila hlava; že jeho dřívější neštěstí, která ho měla poučit o úřadech, dvoru a světě a připoutat ho k jeho starým přátelům, ho po jeho návratu nedokázala učinit moudrým v praxi ani ho uchránit před tím, aby se nedal strhnout; že je pravda, že za všechno pokládal krále a paní z Maintenon a všechno ostatní za nic; pravda také, že zvyklý tak dlouho na jejich vládu, a protože se k nim po svém návratu dostával každý den, pokládal je za nesmrtelné a nikdy si nepředstavil, že by mohli zemřít; že si u nich myslel, že stojí velmi dobře; že myslel jen na to, jak se u nich udržet, a že věnoval pozornost jen těm, kdo u nich stáli dost dobře, aby k tomu mohli přispět. Stokrát jsem si v duchu ten tak neobyčejný rozhovor opakoval. Trval celou projížďku a zastínil všechnu krásu mého parku, aniž jsem si toho všiml. Neskončil, aniž jsme každý řekli pár slov o našem dobrém a váženém příteli vévodovi z Noailles. Po tak rovné a tak neobvyklé otevřenosti z obou stran nás hodina odjezdu s lítostí rozdělila, a až do jeho smrti jsme se stýkali na základě přátelství a upřímnosti. Pozítří jsem k němu měl jet na oběd do Maillebois; ale nazítří mi dal vzkázat, že ho zachvátila silná ledvinová kolika a že mě prosí, abych nejezdil. Později jsem se dozvěděl, že byla prudká a trvala několik dní. Nevím, zda mu ten otřes nezpůsobila má upřímnost. Musel jsem se vrátit do Paříže; on se tam brzy nato vrátil také. Myslel jsem, že si tato příhoda pro svou kuriózní vzácnost zasluhuje místo zde.
Jednoho rána, kdy regentská rada zasedala v Tuileriích o zahraničních věcech, jsme byli překvapeni, že vévoda z Noailles požádal, aby mohl vstoupit kvůli naléhavé záležitosti. Chvíli mluvil v koutě s vévodou z Orléans a pak navrhl zvýšení hodnoty mincí. Překvapení bylo velké. Regent mluvil po něm o neštěstí této nutnosti, ale jako ten, kdo je už rozhodnut. Hlasovalo se dost zmateně, mezi odporem a strachem znelíbit se. Když došlo na mě, vyložil jsem všechny nevýhody sahání na minci, na základě dějin a příkladů z našich dnů, a klamnost okamžité úlevy, která s sebou nese tak dlouhé a tak zhoubné následky pro směnný kurz, pro peněžní trh a pro obchod všeho druhu, a uzavřel jsem tím, aby se ponechala na úrovni, na které byla, když už nebylo možné ji snížením přiblížit její vnitřní hodnotě. Sklidil jsem potlesk, ale prohrál jsem. To přesto vyvolalo jisté reptání, a to hodně mezi veřejností.
Vévoda z Orléans prohlásil d’Antina vrchním správcem staveb, tak jako Torcyho vrchním správcem pošt. Byly s tím obtíže v parlamentu a v účetní komoře.
Tento princ se zúčastnil, jako to dělával zesnulý Monsieur, vánočních pobožností v Saint-Eustache a u otců oratoriánů v ulici Saint-Honoré. Méně kalendářních pobožností a méně nevázanosti po večerech by bylo utvořilo život vyrovnanější a slušnější. Ještě není čas o tom mluvit, stejně jako o podrobnostech jeho dní. Je třeba postoupit ještě o něco dál, abych se o tom mohl rozepsat vhodněji.
Konečně v pondělí 30. prosince odjel král po obědě z Vincennes do Paříže, posazený ve svém kočáře stejně málo slušně, jako byl posazen cestou z Versailles do Vincennes. Seděl vzadu mezi vévodou z Orléans a vévodkyní z Ventadour; maršál z Villeroy vpředu mezi panem du Maine a princem Karlem, velkým štolbou; maršál z Harcourtu, kapitán tělesné gardy ve službě, u králových dvířek, to jest vpravo. Pan První předešel rychlostí u druhých dvířek vévodu z Albretu, velkého komořího, kterého tam vévoda z Orléans zavolal.
Už jsem vyložil právo na místa v králově kočáře při cestě z Versailles do Vincennes. Dodám jen, že ani pan du Maine, ani maršál z Villeroy neměli žádný důvod tam sedat, dokud byl král v rukou žen, a jejich místa by byla právem obsazena vévodou z Tresmes, prvním šlechticem komory, který měl ten rok službu, a vévodou z Albretu. Předbíhání mužů z výchovy začalo ve Vincennes, kde dostali byty. V Tuileriích dostal maršál z Villeroy krásný byt a později vzal byt královnin, sousedící s královým, a pan du Maine dostal dole krásné apartmá dauphinů. Pan z Fréjus dostal jeden byt nahoře. Podvychovatelé atd. tam dostali byty také. Město pozdravilo krále při jeho příjezdu proslovem a král našel velký dav až ve svém apartmá. Tak skončil rok 1715.
Poznámky
Vysvětlivka: Guillaume Daubenton SJ (1648–1723) byl zpovědníkem Filipa V. od roku 1700; po několika letech byl ze Španělska odvolán, později se do úřadu vrátil a zastával jej až do smrti.↩
Vysvětlivka: Třetí bariérová smlouva, podepsaná 15. listopadu 1715 v Antverpách mezi císařem, Generálními stavy Spojených provincií a Velkou Británií, přiznávala Holanďanům právo držet posádky v řadě pevností v nyní rakouském Nizozemí jako hráz (bariéru) proti Francii.↩
Ediční poznámka: Johan Willem Ripperda († 1737), tehdy vyslanec Generálních stavů v Madridu, přešel později do španělských služeb; vlivu a postavení prvního ministra však nabyl až v letech 1725–1726, tedy ne bezprostředně po Alberoniho pádu (1719).↩
Vysvětlivka: Velkým pensionářem Holandska, nejvyšším úředníkem provincie a fakticky vůdcem zahraniční politiky Spojených provincií, byl tehdy Anthonie Heinsius (1641–1720).↩
Vysvětlivka: Flotilou velel Juan Esteban de Ubilla; ztroskotala v hurikánu koncem července 1715 u východního pobřeží Floridy. Nejde o Antonia de Ubilla, markýze z Rivasu, sekretáře despacha, o němž Saint-Simon mluví jinde.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento odstavec, od slov „Mezi Dokumenty se najde“ až po „jaké je možno shromáždit“, staří vydavatelé vypustili. Vzbuzuje živou lítost, že nelze nahlédnout do dokumentů pro dějiny tak zajímavých.↩
Vysvětlivka: Hrabě Bavorský byl nemanželský syn bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela, vychovaný ve Francii.↩
Vysvětlivka: Za Frondy odvezla regentka Anna Rakouská desetiletého Ludvíka XIV. v noci z 5. na 6. ledna 1649 tajně z Paříže do Saint-Germain-en-Laye.↩
Vysvětlivka: Anne de Souvré (1646–1715), markýza z Courtenvaux, dědička rodu Souvré, od roku 1662 manželka ministra Louvoise; matka Barbezieuxova a vévodkyně z Villeroy.↩
Ediční poznámka: Šarlota Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská (1694–1715), od roku 1711 manželka careviče Alexeje, zemřela v listopadu 1715 v Petrohradě několik dní po porodu syna Petra, pozdějšího cara Petra II.; zpráva o manželově kopanci byla dobová fáma. Jejím dědem byl vévoda Anton Ulrich Brunšvicko-Wolfenbüttelský, sestrou císařovna Alžběta Kristýna, manželka Karla VI.↩
Vysvětlivka: Carem je Petr I. Veliký (1672–1725), ruský car od roku 1682, od roku 1721 imperátor; zemřel v únoru 1725 v Petrohradě po těžkém onemocnění močových cest. Jeho syn, carevič Alexej Petrovič (1690–1718), uprchl roku 1716 do Vídně, po návratu byl za velezradu odsouzen k smrti a roku 1718 zemřel v Petropavlovské pevnosti po mučení.↩
Vysvětlivka: Karel Josef Lotrinský (1680–1715), mladší bratr vévody Leopolda, biskup olomoucký a osnabrücký, od roku 1711 arcibiskup a kurfiřt trevírský.↩
Ediční poznámka: Opatem ve Stavelotu a Malmedy byl František Antonín Lotrinský (1689–1715), nejmladší bratr vévody Leopolda; zemřel v červenci 1715 v Lunéville, tedy téhož roku jako trevírský kurfiřt, nikoli „předešlého roku“.↩
Vysvětlivka: Rytíř z Caylusu se roku 1697 v Paříži utkal s nejstarším synem hraběte z Auvergne, zvaným bailli z Auvergne. Caylus musel uprchnout z království a vstoupil do španělských služeb; jeho protivník, maltézský rytíř, byl pařížským parlamentem oběšen in effigie.↩
Vysvětlivka: Roku 1683 byl Desmarets obviněn z nepoctivostí při ražbě čtyřsoustých mincí a po Colbertově smrti zbaven místa intendanta financí a vypovězen na svůj statek Maillebois.↩