Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola patnáctá

1716. — Pan du Maine mi bez příčiny vykoná návštěvu. — Navštívím vévodu a vévodkyni du Maine, kteří ke mně mluví velmi podivně, ale velmi zdvořile. — Abbé Dubois duchovním státním radou. — Mnoho biskupství a opatství rozdáno. — Podivná předpověď o Cambrai. — Obchodní rada. — Pan Vévoda a vévoda du Maine vstupují do válečné rady. — Smrt ovdovělých královen švédské a polské. — Smrt, povaha a dědictví vévodkyně z Lesdiguières-Gondi. — Smrt paní z Grancey. — Smrt a povaha Coulangese a povaha jeho ženy. — Smrt Cavoyova. — Úctyhodné a obdivuhodné vdovství jeho ženy. — Smrt slečny z Acigné. — Smrt Parabèrova. — Sňatek jediného syna pana z Castries. — Podivná zvláštnost vévodkyně z Orléans. — Sňatek Broglieho, který zemřel jako maršál Francie a vévoda, s rodačkou ze Saint-Malo. — Sňatek Bellegarda s jedinou dcerou Vertamontovou, jemuž dají râpé řádu. — Podivný nával těchto râpé a veteránů. — Sňatek Maubourga s dcerou maršála z Besons. — Sňatek vévody z Melunu s dcerou vévody z Albretu. — Sňatek markýze z Villeroy s nejstarší dcerou prince z Rohanu, uzavřený a pak s hlukem zrušený, což mu princ nikdy neodpustí. — Ten provdá svou dceru za vévodu z La Meilleraye a markýz z Villeroy se ožení s nejstarší dcerou vévody z Luxembourgu. — Courtenvaux ožení svého syna s poslední dcerou maršálky z Noailles a dá mu svůj úřad kapitána Sta Švýcarů.

Než začnu vyprávět o událostech tohoto roku 1716, je třeba se na chvíli vrátit do roku předchozího, k přípravě toho, co z nich bylo první. Pan du Maine a já jsme spolu byli stále na stejné noze od té podivné návštěvy, kterou jsem mu vykonal, když na nás nechal prasknout provaz, který nám v aféře s čepicí tak zlomyslně natáhl. Vídali jsme se bez ustání v regentské radě; snažil se tam ode mne vylákat nějakou zdvořilost všemi těmi, jimiž mě sám předcházel, aniž se ovšem odvážil na mě promluvit; shledával mě vždy stejně suchým a strohým, pomalým a úsečným v opětování dlouhých a okázalých poklon, jimiž mě zahrnoval. Král už nebyl; paní z Maintenon už nebylo třeba se obávat. Za jejich časů jsem ho nešetřil a od toho tichého výbuchu jsem se k němu nechoval o nic zdvořileji. Chápal, že teď se budu krotit ještě mnohem méně; viděl mě s regentem v naprosté volnosti a v důvěře, která ze mne dělala osobnost; jeho bázlivost se toho lekala; nevěděl, jak se ke mně zase přiblížit.

V tomto vzájemném postavení jsem byl ke konci pobytu ve Vincennes velmi překvapen, když jsem jednoho rána, kdy jsem tam přespal, uviděl vévodu du Maine vstoupit do mého pokoje. Zakryl své rozpaky nenuceným vzezřením a s tisícerou pozorností se se mnou bavil, jako bychom spolu nikdy nic neměli, aniž se mnou mluvil o čemkoli z minulosti. Byl to člověk, který ze všech na světě nejlépe vládl slovem a uměl vést všechny druhy rozhovorů. Použil toho nadání se vším svým půvabem a nic neopomněl, aby se mi zalíbil, aniž se byť jen v nejmenším dotkl čehokoli podstatného. U sebe doma jsem se tedy musel snažit platit stejnou mincí. Ačkoli hra nebyla vyrovnaná, vyvázl jsem z ní docela slušně, s dostatkem řečí a zdvořilosti, abych nic nepostavil proti sobě, a s dostatkem zdrženlivosti, hlavně v poklonách, abych nic nedal ze svého. Trvalo to přes půl hodiny mezi čtyřma očima; bylo to před ranním zasedáním regentské rady a vůbec ne v hodinu návštěv. Už tím mi byla chvíle, kterou si zvolil, podezřelá; když odešel, cítil jsem se dvojnásob ulehčeně, že jsem se ho zbavil a že to byla pouhá návštěva. Byla to první věc, kterou jsem řekl regentovi, chvíli předtím, než jsme zasedli k radě. Společně jsme se zasmáli strachu toho člověka, který ho ještě nedávno pokládal za tak málo, a mne, jak se rozumí, za nekonečně méně. Regent mě přesto vybízel, abych mu návštěvu oplatil, a když už učinil ten první krok, abych mu na místech, kde jsme se nutně setkávali oba, projevoval méně odstupu a suchosti. Jakkoli rozumná ta rada byla, po tom, co se stalo a co jsem vyprávěl na svém místě, mě stálo přemáhání se jí řídit. Nikdy jsem nebyl falešný: připadalo mi jako falešnost žít s vévodou du Maine jako s kterýmkoli jiným lhostejným člověkem. Přesto jsem se tomu z nutnosti slušnosti podřídil, jak jsem dokázal, myslím, že dosti nevlídně, a vždy jsem se, jak jen jsem mohl, vyhýbal tomu, abych se ocitl na dosah jeho rozhovoru, a vždy mě trápilo, jak zahazuje své poklony a všechny ty lichotky, jimiž se mi ustavičně snažil přiblížit a předejít mě.

Arzenál byl celý rozkopán, aby se tam pro něj postavil krásný byt. Dům, který si dával stavět na konci ulice de Bourbon nad řekou, byl sotva započat; bydlel výpůjčkou v domě prvního prezidenta v ulici Sainte-Avoye v Marais, neboť první prezident díky svému úřadu bydlel v Justičním paláci. Tam jsem ho šel navštívit v prvních dnech po králově návratu z Vincennes do Paříže a zvolil jsem si konec dopoledne, abych měl jistou záminku, že neuvidím vévodkyni du Maine. Nic jsem tím nezískal; byl jsem přijat se vší horlivostí, dokonce s díky. Brzy nato, když jsem chtěl odejít, mi řekl, že by mu vévodkyně du Maine nikdy neodpustila, kdyby mě nechal odejít, aniž bych ji navštívil. Marně jsem se bránil a vymlouval; zavedl mě k ní proti mé vůli, posadil mě do křesla u čela její postele a sám se posadil naproti mně. Přijetí bylo stejné; neboť žena dělala se sebou i se svým jazykem, co chtěla, o nic méně než muž, a když se jí zachtělo, s nemenším půvabem a zdvořilostí. Myslel jsem, že aspoň vyváznu s řečmi tohoto druhu; ale vůbec ne; lichotky ustoupily vážným věcem, což mě velmi překvapilo, ale nijak mě to neuvedlo do rozpaků. Bylo tam s námi sedm nebo osm mužů či žen z jejich domácnosti. Paní du Maine mě v souvislosti s domem, v němž jsem ji navštívil, přivedla na řeč o prvním prezidentovi, neboť slovo vedla vždy ona a pan du Maine se do rozhovoru jen vmísil. Odpověděl jsem, že přátelství, které k tomuto soudci chová, jak vím, mi v její přítomnosti zavírá ústa. Naléhala na mě, a tak dlouho, že byla uspokojena, a já také. Jen se tomu smála a pan du Maine, který v podobných řečech vynikal, je ještě protáhl. Chtěl jsem se rozloučit; oba zvolali, že je pro ně takové potěšení mě vidět, že je chtějí ještě prodloužit. To mělo znamenat tak nové a tak vzácné, neboť od návštěvy, kterou mi vykonal pan du Maine, jsem u něho ještě nebyl, a když jsem se s ním před aférou s čepicí vídal, bylo to nesmírně zřídka a vždy, aniž bych chodil k vévodkyni du Maine, která ostatně u dvora takřka nikdy nebyla. Hned nato, jako by se bála, že promešká příležitost probrat se mnou tuto kapitolu, začala se mnou mluvit o panu Vévodovi a o nich, jejichž spory kvasily, aniž se ještě příliš projevovaly. Chtěl jsem se tomuto tématu vyhnout, ale donutila mě k němu nekonečnými otázkami, jemně přiostřovanými vévodou du Maine, takže jsem se tam ocitl jako na lavici obžalovaných, poslouchán a pozorně sledován tou malou skupinkou lidí, kteří nás obklopovali. Nakonec jsem se z toho vyprostil tím, že jsem jim řekl, že pan du Maine, a tedy i ona, už dávno musí vědět, co si o tom myslím, protože jsem to více než jednou řekl jemu samému.

Doufal jsem, že touto odpovědí, která říkala všechno a nevysvětlovala nic podrobně, rozhovor utnu. Paní du Maine se s ní nespokojila, a s žertem na adresu pana du Maine, že jí neříká všechno, na mě naléhala, abych mluvil jasněji. Tento postup mě v duchu rozzlobil. Řekl jsem jí tedy, že když už stůj co stůj chce znovu slyšet to, o čem mě nepřesvědčí, že jí to pan du Maine v pravý čas nesdělil, uposlechnu ji, jen ať si laskavě zapamatuje, že mi to přikázala; a nato jsem jí zopakoval, že jsem velmi spokojen, že jsou princi krve s nástupnickým právem na korunu,1 protože s těmi nemáme co řešit; že pokud v tomto postavení zůstanou, nemáme co namítat; ale ať si dají dobrý pozor, aby si je udrželi, protože kdyby z něho vypadli, nesnesli bychom jejich prostřední postavení a udělali bychom vše, co je v našich silách, abychom je neviděli mezi princi krve a námi. Oba, jimž to bylo nanejvýš vzdáleno od mysli, uznali, že mám pravdu a že si nemají nač stěžovat, když shledáváme dobrým postavení, jehož požívají. „Ale,“ dodala, „nebudete proti nám popouzet prince krve?“ — „Madame,“ odpověděl jsem jí, „to nejsou naše věci, nýbrž věci princů krve, kteří naši radu nepotřebují a také si ji od nás nežádají.“ Tak jsem tančil na laně nad tak choulostivou otázkou. Zůstali spokojeni se vším, co jsem jim řekl, protože spokojeni být chtěli, a já ještě více, že jsem z toho vyvázl, aniž bych zakolísal na jednu či na druhou stranu. Roztomilosti z jejich strany začaly znovu jedna přes druhou a opustil jsem je konečně po přinejmenším dobré hodině, která mi připadala dvojnásobná. Pan du Maine mě doprovodil a nekonečně se klaněl. Od té doby jsem paní du Maine u ní doma už nikdy neviděl a pana du Maine v Tuileriích jen nesmírně zřídka. Ale v radě a někdy u vévodkyně z Orléans, kde jsem ho potkával, se vůči mně překonával, a já jsem také dělal, jak nejlépe jsem uměl, dobrou tvář, která, abych řekl pravdu, nebyla příliš dobrá, a vždy s velkou zdrženlivostí: nikdy jsem ho neoslovoval první, téměř nikdy jsem se k němu nepřibližoval a, pokud to jen slušně šlo, vyhýbal jsem se tomu, aby se ke mně dostal.

S hrabětem z Toulouse jsem nebyl na takové noze. Ten byl, jak jsem řekl jinde, velmi upřímný a velmi poctivý muž. Neměl žádný podíl na velikostech, které jeho bratr jako Titán nakupil, aby zdolal nebesa, a ještě mnohem méně na aféře s čepicí. Jeho způsob hlasování, jít za dobrem pro dobro a za spravedlností pro spravedlnost, si mě získal. Vídal jsem ho často u vévodkyně z Orléans a žil jsem s ním otevřeně a on se mnou, k čemuž se postupně dospělo vzájemně z obou stran, avšak bez oné důvěry důvěrných přátel a aniž bychom se navštěvovali jeden u druhého, zato jinde téměř každý den, velmi často ve třech s vévodkyní z Orléans, někdy s vévodkyní Sforzovou jako čtvrtou, kde jsme mluvili velmi volně; v radě vždy vedle něho, kde jsme spolu mluvili stejně, a někdy mezi čtyřma očima před zasedáním i po něm.

Druhou záležitostí, která nutí vrátit se zpět, je uprázdnění místa církevního státního rady po smrti La Hoguetta, arcibiskupa ze Sens. Abbé Dubois se mi vždy velmi dvořil, jak jsme v těchto Pamětech často viděli. Od úpadku králova zdraví a od jeho smrti to ještě zdvojnásobil. V té velké chvíli upadl u svého pána v nemilost a Madame, jak jsem vyprávěl na svém místě, ho u něho definitivně zničila. V tomto odstrčení se uchýlil ke mně, a dokud se nestal státním sekretářem, nacházel jsem ho často, a po celá léta, v jeho kočáře, stojícím na ulici poblíž mého domu, jak čeká, až se vrátím, aniž chtěl vejít dovnitř přede mnou, a to často uprostřed zimy, a nikdy nestrpěl, aby jeho kočár stál jinde než na ulici. Opravdu jsem shledal, že se s ním po tak velké důvěrnosti zachází příliš tvrdě. Představil jsem to vévodovi z Orléans a nabádal ho přitom, aby ho držel stranou od všech záležitostí, ale aby s ním jinak zacházel laskavěji. V tomto posledním bodě jsem už nějakou dobu uspěl; kéž by mi bylo dáno, abych byl stejně vyslyšen i v tom druhém!

Abbé Dubois chtěl být státním radou a přišel mě poprosit, abych u regenta prolomil ledy. Opíral se o to, že biskupové už nebudou chtít místo, v němž by je předcházel abbé Bignon;2 a skutečně právě to je odtud vyloučilo, k neslávě rady. Moje upřímnost nedokázala mlčet. Odpověděl jsem abbému Duboisovi, že mu přeji všechno dobré, ale že ho prosím, aby se kvůli tomuto místu trochu ohlédl za sebe a uvážil, zda se pro něj hodí, jakou zlost z toho budou mít státní radové a zda mu jeho oddanost k vévodovi z Orléans dovoluje přivolat na vévodu tímto způsobem nenávist celé rady a všech uchazečů a všechny řeči světa, a k tomu všechny ty, které se povedou o něm samém, i zlé služby, které z té volby jistě vzejdou. Byl trochu zaražen, ale neměl dobrou odpověď; přesto jsme se rozešli v dobrém. Za čtyři dny přišel abbé Dubois znovu ke mně a hned ve dveřích celý bez sebe radostí: „Přicházím,“ řekl mi, „abych Vám oznámil, že jsem státním radou.“ „Můj milý abbé,“ odpověděl jsem mu, „mám z toho radost, a o to větší, že jsem se na tom nijak nepodílel; Vy jste spokojen, a já také. Dejte si jen pozor na následky, a když už je věc hotová, buďte dobré mysli a jen na ně dávejte pozor, aniž byste se jich bál.“ Objal jsem ho a odešel ode mne se mnou velmi spokojen. Ani já jsem o tom regentovi neřekl slovo, ani on mně. Mým zvykem bylo nikdy s ním nemluvit o hotových věcech, které jsem neschvaloval; jeho zvykem bylo neříkat mi nic o těch, které udělal a o nichž cítil, že je udělal nevhod. Pokud šlo o milosti, nechtěl jsem nikomu škodit; neodrážel jsem je tedy, ale vyhrazoval jsem se celý pro všechno, co byly státní záležitosti, a pro to, abych zabránil těm, které jsem pokládal za špatné. Následky byly takové, jak jsem je předvídal. Nebylo nikoho, od kancléře až po posledního z dvorních referendářů, kdo by se necítil osobně uražen a nedával to najevo. Ani oni, ani uchazeči nekrotili své stížnosti ani řeči. Abbé Dubois, který myslel jen na sebe, měl, co chtěl, a nestaral se ani o pozdvižení, ani o svého pána.

Za čtyři dny nato rozdal vévoda z Orléans ono velké množství obročí, k jejichž udělení otec Tellier, který o nich chtěl rozhodovat sám, nikdy nedokázal krále přimět. Pro tentokrát byla rozdána docela dobře. Abbé z Estrées dostal Cambrai. Velmi dobře si pamatuji, že po smrti slavného Fénelona, jeho předchůdce, kolovalo proroctví nevím od koho z té diecéze, že jeho tři první nástupci do ní nikdy nevstoupí. Právem se tomu povídání smáli, a přece se přesně splnilo. Bývalý biskup z Troyes dostal Sens pro svého synovce, který byl biskupem z Troyes, muže ctnosti, vědění, mravů a zásluh, který měl mnohem větší cenu než on. Abbé z Castries, jemuž bylo dáno Troyes, je odmítl; myslel, že je to příliš málo pro muže jeho věku, který býval řádným almužníkem paní Dauphine a koupil si úřad prvního almužníka vévodkyně z Berry. Byl bratrem rytíře cti vévodkyně z Orléans, takže pro tentokrát se matka i dcera shodly v podpoře abbého z Castries. Navrhl jsem regentovi, aby uchazeče o Bayeux bez žárlivosti uspokojil ku prospěchu krále tím, že je dá kardinálovi z La Trémoille, který byl děravá kapsa a jehož bylo stejně třeba v Římě podporovat penzemi nebo obročími. Toto biskupství vynášelo osmdesát tisíc livrů ročního důchodu; deset tisíc z nich se vzalo na penze. Navrhl jsem také abbého z Beaumontu pro Saintes. Vůbec jsem ho neznal; ale byl synem sestry Fénelona, arcibiskupa z Cambrai, a mužem dobrých mravů, který býval předčitatelem princů a byl od nich vyhnán spolu se svým strýcem. Jedině vzpomínka na vévodu z Beauvilliers, ve mně stále živá, mě v tomto případě vedla. Jakýsi abbé d’Entragues, almužník zesnulého krále i tohoto, dostal Clermont. Jmenuji ho, protože Bentivoglio, který ho pokládal za nepříznivě nakloněného konstituci, mu v Římě prokázal tolik tak zlých služeb, že jeho buly zdržely všechny ostatní. Pravda je, že konstituci cenil podle její skutečné hodnoty a že znal jezuity. Nekrotil se v tom během svého biskupování, které nebylo příliš dlouhé. Byl to velmi poctivý muž, ale málo učený. Bylo rozdáno čtrnáct nebo patnáct opatství: kardinál Gualterio dostal Saint-Victor v Paříži a kardinál Ottoboni Saint-Paul ve Verdunu. Regent dal Saint-Ouen v Rouenu abbému ze Saint-Albin;3 bylo to přijaté jméno a šlo o levobočka, kterého měl s herečkou Florence a kterého nikdy neuznal. Abbé z Thésut, tajemník jeho rozkazů, dostal opatství Saint-Martin v Pontoise; a opatství Sainte-Madeleine bylo dáno kanovníkovi od Notre-Dame v Paříži, bratrovi La Roche, který měl estampillu a důvěru španělského krále, jenž ho velmi doporučil. Konečně Moissac byl dán Bironovi pro syna, kterého chtěl prosadit v církvi a který nikdy nechtěl ani studovat, ani být knězem.

Regent zřídil novou obchodní radu podle vzoru té, která zasedala za zesnulého krále a do níž zasedali, a i nadále zasedli, dvanáct poslanců dvanácti hlavních obchodních měst království, z nichž každého volilo jeho město. Místo pana d’Aguesseau, který jí předsedal sám, do ní dali maršála z Villeroy jako předsedu finanční rady, což bylo vlastně jen ad honores, stejně jako ve finanční radě. Vévoda z Noailles, který tam dělal všechno, byl druhý, ale skutečný předseda této obchodní rady, do níž měl maršál z Estrées jako předseda rady námořnictva volný vstup, kdykoli chtěl. Byli do ní jmenováni čtyři státní radové: pan d’Aguesseau; Amelot, který o těch věcech věděl víc než všichni ostatní, protože dlouho řídil námořnictvo, finance a obchod Španělska; Nointel a Rouillé du Coudray, který byl spolu s panem z Noailles pánem financí a všeho, co s nimi souviselo. Byl do ní uveden také pátý státní rada, totiž pan d’Argenson, ale jako policejní poručík, a tři dvorní referendáři. Této radě bylo svěřeno jmenování inspektorů obchodu v obchodních městech, jejichž patenty byly vydávány jménem maršála z Villeroy, s výjimkou marseilleského, jehož podřízenost byla vyhrazena radě námořnictva. Tajemníkem obchodní rady se stal Valossière, kterého prosadil vévoda z Noailles. Toto zřízení bylo velmi dobré a bylo by velmi užitečné, kdyby jeho správu nezkřížily soukromé zájmy, které ve Francii vždycky všechno zkazí.

Pan Vévoda tak naléhal na regenta, aby mu dovolil zasedat ve válečné radě, že toho dosáhl pod podmínkou, že jí nebude předsedat, třebaže bude sedět na prvním místě, a že se do ničeho nebude plést. Táž slabost, která mu dala tento vstup povolit, ho nedokázala odepřít vévodovi du Maine, který ve všem prince krve napodoboval jako opice, a to za stejných podmínek. Ale protože měl Švýcary a dělostřelectvo, nemohly být u něho dodržovány tak dobře jako u pana Vévody, který žádné vojenské úřady neměl. Pan Vévoda se tedy časem chtěl také po troškách do věcí plést, jak to dělal vévoda du Maine, a to způsobilo zmatky, které zdržovaly záležitosti, často unavovaly vévodu z Orléans i tuto radu a nutily ho do ní chodit častěji, než by byl chtěl. Tyto tahanice vnesly mezi pana Vévodu a maršála z Villars víc než chlad; maršál nakonec zůstal pánem situace a znechutil jim tuto radu tak, že do ní téměř přestali chodit; ale to bylo až po dosti dlouhé době.

Hned na samém počátku tohoto roku zemřely dvě královny, jejichž ztráta nevzbudila ve světě velký ohlas: švédská královna matka,4 téměř osmdesátiletá, rozená Holštýnsko-Gottorpská5; a polská královna v Blois, rozená z La Grange-Arquien, vdova po slavném králi Janu Sobieském. Viděli jsme v příslušné době, že ji její pýcha učinila nejzarytější nepřítelkyní Francie, a také jak tam byla přijata, když se tam, unavena Římem, chtěla uchýlit. Nechali ji tam se vší neúctou, kterou si zasloužila, a žila tam i zemřela jako soukromá osoba. Stejně se s ní zacházelo i po smrti, a také s její vnučkou, která byla u ní. Ta odjela, aniž jí dvůr prokázal jakoukoli poctu, za svým otcem Jakubem Sobieským do Slezska, kde žil v ústraní na svých velkých statcích. Ten ji později provdal v Římě za anglického krále Jakuba6. Nedostala ani povolení projet Paříží. Neví se, co ji v Blois zdrželo ještě čtyři nebo pět měsíců poté, co ztratila babičku.

Vévodkyně z Lesdiguières7 zemřela v Paříži ve svém krásném paláci. Nebyla vůbec stará, ale byla velmi dlouho vdovou a ztratila svého jediného syna, zetě pana z Duras. Byla posledním potomkem oněch Gondiů, které do Francie přivedla Kateřina Medicejská a kteří tam udělali tak ohromné jmění a tolik vynikli. Proto také zanechala nesmírný majetek. Byla to ve všech ohledech víla, která, ač duchaplná, nechtěla vídat téměř nikoho a ještě méně dávat jíst komukoli z té hrstky, kterou vídala; nikdy u dvora a téměř nikdy mimo domov. Její dům, jehož brána byla vždy otevřená, byl také vždy uzavřen mříží, skrze niž bylo vidět skutečný vílí palác, jak je líčí romány. Vnitřek, téměř opuštěný, ale nanejvýš nádherný, tomu odpovídal i svou zvláštností, kterou nezapíral ani její průvod, její livrej, žlutá pokrývka jejího kočáru a její dva velcí Maurové se vší svou výstrojí. Odkázala mnoho svému služebnictvu a na zbožné účely; nic své snaše, ačkoli byla chudá a prokazovala jí mnoho pozorností; šest tisíc livrů doživotního důchodu sestře Vertamontově, bezdětné vdově po vévodovi z Brissacu, který byl z prvního manželství mým švagrem a byl jejím bratrancem z prvního kolena — tato vévodkyně z Brissacu neměla na chleba, ale měla mnoho ducha a zásluh a často ji navštěvovala; osm tisíc livrů doživotního důchodu a požitek ze statku s ročním důchodem deset tisíc livrů vévodkyni z Lesdiguières-Canaples, rozené Mortemartové, kterou měla velmi ráda. Maršál z Villeroy a jeho děti zdědili přes tři sta tisíc livrů, kromě jejího krásného domu a velkého množství nádherného nábytku.

Matka maršála z Villeroy byla sestrou vévody z Lesdiguières, tchána této víly; a matka této víly a matka manželky maršála z Villeroy byly sestry. Větev Lesdiguières i rod Gondiů vymřely; a vévoda z Brissacu, bratr maršálky z Villeroy, neměl děti. Tak Villeroyové zdědili z obou stran všechno najednou, protože vévoda z Lesdiguières, syn víly, jí odkázal závětí veškerý svůj majetek. Kdyby někdo předpověděl toto dědictví vévodům, maršálovi a kardinálům z Gondi a z Retz, konetáblovi z Lesdiguières a jeho zeti maršálovi z Créqui,8 kteří všichni znali pana z Villeroy jako státního sekretáře, i to, odkud vzešel, byli by se náramně rozhořčili, zvláště maršál z Créqui, který tak těžko svolil ke sňatku své dcery, k němuž ho konetábl, jeho tchán, donutil s panem z Villeroy, vnukem státního sekretáře, protože ten měl nástupnictví v guvernérství Lyonu, Lyonnais atd. po svém otci, panu z Alincourtu, a konetábl, guvernér Dauphiné, velitel Provence a v obou těch provinciích takřka král, jím chtěl být i v guvernérství Lyonu, Lyonnais atd.

Médavy ztratil v téže době svou jedinou dceru, kterou provdal za svého bratra Granceyho, jenž s ní neměl děti.

Svět ztratil také Coulangese.9 Byl to velmi malý muž, tlustý, s veselou tváří, jeden z těch lehkých, veselých a příjemných duchů, kteří plodí jen roztomilé maličkosti, ale plodí je ustavičně, vždy nové a z patra; lehký, lehkovážný, jemuž nebylo zatěžko nic kromě nucení a studia a u něhož bylo všechno přirozené. Proto si také velmi brzy sám vyměřil, co mu patří. Zbavil se úřadu dvorního referendáře, zřekl se výhod, které mu sliboval blízké příbuzenství s panem z Louvois a spříznění s nejlepšími soudcovskými rody, jen aby vedl život zahálčivý, svobodný, podle své vůle, s nejlepší společností města, ba i dvora, kde měl ten dobrý rozum, že se ukazoval jen zřídka a nikde jinde než u svých zvláštních přátel. Roztomilost, dobrý, ale přirozený žert, tón dobré společnosti, umění žít a držet se svého místa, aniž se nechal zkazit, nenucené vystupování, písničky v každé chvíli, které se nikdy nikoho nedotkly a o nichž si každý myslel, že je složil sám, kouzlo stolu bez nejmenšího opilství či jakékoli jiné prostopášnosti, veselost zábav, jejichž byl veškerou radostí, příjemnost cest, především spolehlivost ve styku a dobrota duše neschopné zla, která však také milovala jen pro vlastní potěšení — to vše způsobilo, že byl celý život vyhledáván, a dodalo mu větší vážnosti, než jakou mohl od své malichernosti očekávat. Jezdil víc než jednou do Bretaně, ba i do Říma, s vévodou z Chaulnes a podnikal další cesty se svými přáteli; nikdy o nikom nemluvil zle ani nikomu neublížil; a byl, ve vážnosti a přátelství, zábavou a rozkoší výkvětu své doby až do dvaaosmdesáti let, kdy v dokonalém zdraví hlavy i těla dosti rychle zemřel. Jeho žena, která měla víc ducha než on, a to solidnějšího, měla rovněž mnoho přátel ve městě i u dvora, kam nikdy nevkročila. Žili spolu ve velké svornosti, ale s disonancemi, které jí dodávaly šťávu a bavily všechny jejich společnosti. Neměli děti. Přežila ho o mnoho let. Bývala velmi hezká, ale vždy počestná a vážená. Coulanges byl malý, velmi tlustý muž, žoviální a duchaplné tváře, velmi vyrovnaný a velmi mírný, jehož celek byl na první pohled dosti směšný; a on sám o sobě zpíval písničky a dělal si z toho legraci první.

Cavoye10 zemřel v téže době. Rozepsal jsem se o něm i o jeho ženě dost na to, abych neměl co dodat. Cavoye bez dvora byl jako ryba na suchu; proto to také nemohl dlouho vydržet. Jestliže romány jen zřídka vytvořily to, co jsme viděli u jeho ženy vůči němu, stěží by dokázaly vylíčit odvahu, s níž ji tato tak trvalá láska k manželovi udržela, aby při něm stála v jeho dlouhé nemoci a při jeho smrti, protože chtěla, jak říkala, aby byl šťastný na onom světě, ani pohřbení zaživa, k němuž se po jeho smrti odsoudila a které věrně zachovávala až do své vlastní. Celý život si ponechala svůj první smutek, nikdy nepřespala mimo dům, kde ho ztratila, a nevycházela z něho jinak než dvakrát denně do kostela Saint-Sulpice, aby se modlila v kapli, kde je pohřben. Nikdy nechtěla vidět jiné osoby než ty, které vídala v posledních dobách manželovy nemoci nebo v den jeho smrti, zabývala se jen dobrými skutky všeho druhu, téměř všemi vztaženými ke spáse svého manžela, a tak se během několika let strávila, aniž kdy ochabla nebo o píď ustoupila. Tak stejnoměrná a vytrvalá prudkost citu, bez oddechu a bez rozptýlení čímkoli, nad níž se vždy vznášelo náboženství, je možná jedinečným a velmi úctyhodným příkladem.

Smrt slečny z Acigné zbavila vévodu z Richelieu, syna její sestry, doplatku z dělení dědictví ve výši sto tisíc tolarů, který po něm požadovala.

Zemřel také Parabère.11 Vzhledem k roli, kterou na tomto světě hrál, by pro něj bylo lepší opustit ho dříve. Byl zetěm paní z La Vieuville, dámy šatny vévodkyně z Berry. Budu mít jinde příležitost mluvit o paní z Parabère.

Tento začátek roku přinesl také několik sňatků. Sňatek mladého Castriese s dcerou Nolenta, rady parlamentu, jehož bratr býval majorem pluku gardy, vyvolal směšnou scénu. Aby jí bylo rozumět, je třeba říci, že otec pana z Castries byl generálním místodržitelem Languedocu, guvernérem Montpellieru, rytířem řádu z roku 1661, a že jeho matka byla sestrou kardinála Bonzi, arcibiskupa z Narbonne a velkého almužníka královny. Kardinál měl svou sestru velmi rád a po smrti svého švagra získal pro synovce guvernérství Montpellieru. Pan du Maine ho oženil s dcerou pana z Vivonne, která neměla nic. Kromě cti toho spříznění doufal synovec, že tím prostřednictvím pana du Maine, guvernéra Languedocu, syna sestry pana z Vivonne, podepře svého strýce proti pronásledování Bâvilla, intendanta, či spíše krále Languedocu. Toto příbuzenství učinilo později, a s odstupem času, z manžela rytíře cti vévodkyně z Orléans a z manželky její dámu šatny; vévodkyně je oba měla velmi ráda, a paní z Montespan, která už dávno nebyla u dvora, je měla ráda velmi. Paní z Castries byla postava ve všech ohledech nepovedená co do tvaru i hmoty, ale samá duše, samý duch, okouzlující, vždy nová, a z onoho vzácného mortemartovského pomazání, s velkou sečtělostí a vzdělaností, kterou nikdy nedávala najevo. Manžel se velmi vyznamenal ve válce a byl by to v ní daleko dotáhl, nebýt astmatu a velmi chatrného zdraví, které ho přinutily odejít.

Při tak průměrném postavení a duchu, který nebyl o mnoho lepší, mu jeho ctnost a zásluhy získaly význačné přátele, a to v hojném počtu, a osobní vážnost, jaké dosáhli jen málokteří. Měli jediného syna, velmi urostlého a mnoho slibujícího, kterého zbožňovali. Měli velmi málo majetku; chtěli ho bohatě oženit. Našli dokonalou krásku se všemi možnými půvaby, podle toho, co se říkalo, obdivuhodnější duší a duchem než tělem; neboť se zjevila a pominula jako květ. Když byla věc ujednána, bylo třeba z úcty o ní promluvit s vévodkyní z Orléans, protože patřili k její domácnosti, ale aniž by ji měli o nějakou milost žádat. Tato princezna, která jako Minerva neměla matku a uznávala jen příbuzné Jupiterovy, nikdy nedala Castriesovým postřehnout ani nejmenší představu příbuzenství, ať k nim měla jakékoli přátelství, důvěrnost či důvěru, a oni by se ze své strany vůči ní dopustili neodpustitelného zločinu, kdyby jim uklouzlo byť jen zdání něčeho takového. Při zmínce o tomto sňatku ji poprvé napadlo, že by paní z Castries mohla být její sestřenicí z prvního kolena, a hned nazula koturny a spustila tragický tón nad nedůstojným spřízněním s Nolenty. Nebylo to tak, že by jim měla navrhnout jinou partii, ještě méně že by jim poskytla prostředky, aby mohli pomýšlet na lepší; ale o tomto sňatku nechtěla ani slyšet, prohlásila ho za urážku své osoby a nadělala tolik hluku, že se věc úplně zastavila; bylo třeba čekat, a to trvalo šest měsíců. Sňatek však přesto nebyl zrušen, protože si ho obě strany přály. Nakonec vévoda du Maine a hrabě z Toulouse dosáhli zrušení zákazu a sňatek se uskutečnil. Ale od té chvíle bylo všechno ze strany vévodkyně z Orléans tak pohrdavé, že se mladá žena sotva odvažovala k ní přijít a že pan a paní z Castries sami nevěděli, kam se podít. Ubozí mladí lidé dlouho nežili. Teprve jejich smrtí, k níž došlo v rozmezí čtyř dnů, se vévodkyně z Orléans opět sblížila s panem a paní z Castries, kteří málem zemřeli žalem a nikdy se z toho neutěšili.

Broglie mladší,12 který později udělal tak podivnou kariéru, se oženil s velmi bohatou rodačkou ze Saint-Malo, která se dočkala taburetky jako vdova, ač ji jako vdaná mít nemohla. Neboť její manžel viděl dvůr jen velmi málo: jako maršál Francie byl velmi podivně jmenován vévodou v Čechách, odkud se téměř vzápětí vrátil zničený, byl vypovězen a krátce nato zemřel v této nemilosti, aniž od svého návratu dostal povolení přiblížit se ke dvoru.

D’Antin oženil svého druhého syna s jedinou dcerou Vertamonta, prvního prezidenta Velké rady, boháče na miliony a, je-li to možné, ještě lakotnějšího než bohatého. U otce jí chyběly punčochy i střevíce a žila v podkroví, kde nikdy neviděla oheň. Její naivity, ačkoli jí nechyběl duch, a její údiv nad hojností a nádherou, které nalezla u d’Antina, byly dlouho zábavné. Její manžel přijal jméno markýz z Bellegarde. Zároveň d’Antin opatřil Vertamontovi râpé13 úřadu zapisovatele řádu, který Lamoignon, prezident parlamentu, prodal Le Basovi z Montargis, strážci královské pokladny. Velmi se křičelo, když bylo vidět řád na Montargisovi, a to obnovilo křik proti Crozatovi. Podivné se také zdálo, že šest žijících mužů zůstávalo ozdobeno stuhou téhož úřadu, jak se v něm vystřídali; byli to: La Vrillière, kancléři Pontchartrain a Voysin, Lamoignon, Vertamont a Montargis. Ostatní tři úřady měly také své veterány a své râpés, ale ne každý v tak velkém počtu.

Maršál z Besons také provdal jednu ze svých dcer, krásnou a urostlou, za Maubourga, brigádního generála jízdy a velmi dobrého důstojníka, od roka vdovce po dceři La Vieuvilla, manžela dámy šatny vévodkyně z Berry.

Vévoda z Melunu se oženil s dcerou vévody z Albretu. Paní z Espinoy, jeho matka, provdala svou dceru do rodu Rohanů; byla Lotrinská, jak jsme často viděli; chtěla svého syna po troškách vytáhnout jako kladkou ke knížecímu postavení, které měl vždycky v hlavě její manžel.

Byl ujednán sňatek nejstaršího syna vévody z Villeroy s nejstarší dcerou prince z Rohanu. Viděli jsme tu nejednou, čím byli celý život jeden druhému maršál z Villeroy a vévodkyně z Ventadour, dědeček a babička tohoto sňatku. Když byla věc veřejná a blahopřání přijata, Rohanové se domnívali, že ji už nic nemůže zvrátit. Tehdy navrhli, aby v případě, že by mužští potomci prince z Rohanu nebo jeho syna vymřeli, tato nejstarší dcera dostala nějaké nepatrné zvýšení věna, ale aby veškerý majetek této větve přešel na větev Guéméné, a prohlásili, že jej tak substitucí určili. Nebylo to tak, že by maršálovi z Villeroy záleželo na majetku nebo že by doufal, že tato dívka uvidí vymřít všechny muže své větve, ale nechtěl se dát Rohanům napálit, ještě méně jim dělat lokaje a uzavřít sňatek s podmínkou, která se mu zdála potupná a která mu byla oznámena teprve poté, co bylo všechno dohodnuto. Zrušil tedy sňatek s největším rozruchem. Ale stará láska maršála z Villeroy a vévodkyně z Ventadour nesnesla dlouhou roztržku. Dokonce pozvolna obnovila mezi Rohany a Villeroyi jakousi slušnost, a ti v tom dokonce udělali první krok, aby se zalíbili paní z Ventadour. Ale maršálovi z Villeroy to nikdy neodpustili a byli skrytými, ale hlavními strůjci jeho pádu.14 Skrývali se s tím však, jak jen mohli, kvůli paní z Ventadour, kterou měli tak velký zájem šetřit a ovládat, jak to činili celý její život, a jejíž srdce bylo už tolik let tak neodlučitelně připoutáno k maršálovi z Villeroy. Maršál měl brzy příležitost si to vynahradit postavou, majetkem i rodem, v čemž proti Rohanům nic neztratil. Za šest týdnů nato oženil svého vnuka s nejstarší dcerou vévody z Luxembourgu.

Rohanové ze své strany nechtěli zůstat pozadu. Snadno nachytali vévodu Mazarina, který s jejich substitucí souhlasil, a uskutečnil se sňatek jeho jediného syna, vévody z La Meilleraye, kterému bylo teprve patnáct let, měsíc po sňatku markýze z Villeroy se slečnou z Luxembourgu.

Maršálka z Noailles provdala svou osmou a poslední dceru za syna Courtenvauxova, který měl být velmi bohatý. Vévoda z Noailles kvůli tomu dosáhl u regenta, aby otec postoupil svému synovi úřad kapitána Sta Švýcarů a aby si z něho ponechal plat i nástupnictví. Tak se maršál z Estrées stal švagrem obou: otce, manžela své sestry, i syna, svého synovce, který se oženil se sestrou maršálky z Estrées.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Ludvík XIV. ediktem z července 1714 přiznal svým legitimovaným synům, vévodovi du Maine a hraběti z Toulouse, a jejich potomkům právo nastoupit na trůn, kdyby vymřela legitimní linie Bourbonů; deklarací z května 1715 jim dal i titul a postavení princů krve.↩

  2. Vysvětlivka: Jean-Paul Bignon (1662–1743), učený duchovní a církevní státní rada, později královský knihovník.↩

  3. Vysvětlivka: Charles de Saint-Albin (1698–1764), nemanželský syn vévody z Orléans a herečky Florence; později biskup z Laonu a od roku 1723 arcibiskup z Cambrai.↩

  4. Vysvětlivka: Hedvika Eleonora Holštýnsko-Gottorpská (1636–1715), manželka švédského krále Karla X. Gustava, matka Karla XI. a babička Karla XII.; za nezletilosti svého syna stála v čele poručnické vlády. Zemřela 24. listopadu 1715.↩

  5. Ediční poznámka: Švédská královna matka zemřela už 24. listopadu 1715, nikoli na počátku roku 1716. Polská královna Marie Kazimíra zemřela v Blois 30. ledna 1716.↩

  6. Vysvětlivka: Marie Klementina Sobieska (1702–1735), dcera Jakuba Sobieského, se 3. září 1719 v Montefiascone provdala za Jakuba Františka Eduarda Stuarta, syna sesazeného Jakuba II., jemuž jeho stoupenci říkali Jakub III.↩

  7. Vysvětlivka: Paule-Marguerite-Françoise de Gondi (1655–1716), dědička vévodství Retz, od roku 1681 vdova po Françoisovi-Emmanuelovi de Bonne de Créqui, vévodovi z Lesdiguières; jejich jediný syn, vévoda z Lesdiguières, ženatý s dcerou maršála z Duras, zemřel roku 1703 bez potomků.↩

  8. Vysvětlivka: François de Bonne, vévoda z Lesdiguières (1543–1626), vůdce protestantů v Dauphiné za Jindřicha IV., roku 1622 přestoupil ke katolictví a stal se posledním konetáblem Francie; zemřel roku 1626 ve Valence. Jeho zeť Charles de Blanchefort, maršál z Créqui († 1638), zabil roku 1599 v souboji Filipa (Philippina), levobočka savojského vévody, a padl roku 1638 zasažen dělovou koulí při obléhání pevnosti Breme v severní Itálii. Pan z Villeroy, státní sekretář, je Nicolas de Neufville (1543–1617), sekretář Karla IX., Jindřicha III., Jindřicha IV. a Ludvíka XIII., praděd maršála z Villeroy.↩

  9. Vysvětlivka: Philippe-Emmanuel de Coulanges (1633–1716), bratranec markýzy de Sévigné, oblíbený autor společenských písní.↩

  10. Vysvětlivka: Louis d’Oger, markýz z Cavoye (1640–1716), velký maršál ubytovacích služeb královské domácnosti; jeho žena, rozená z Coëtlogonu, bývalá dvorní slečna královny, byla proslulá svou láskou k němu.↩

  11. Vysvětlivka: César-Alexandre de Baudéan, hrabě z Parabère; jeho vdova, rozená z La Vieuville, se stala milenkou regenta.↩

  12. Vysvětlivka: François-Marie de Broglie (1671–1745) se stal roku 1734 maršálem Francie; roku 1742 velel francouzskému vojsku v Čechách a byl jmenován vévodou, roku 1743 byl odvolán a vypovězen na své statky, kde roku 1745 zemřel.↩

  13. Vysvětlivka: Râpé se říkalo tomu, kdo směl nosit modrou stuhu Řádu Svatého Ducha z titulu některého z řádových úřadů (zapisovatele, pokladníka aj.), který koupil jen naoko a hned postoupil dalšímu; „veteráni“ byli ti, kdo si stuhu ponechali po skutečném držení úřadu.↩

  14. Vysvětlivka: Maršál z Villeroy, vychovatel (gouverneur) Ludvíka XV., byl v srpnu 1722 z rozkazu regenta zatčen ve Versailles a poslán do vyhnanství.↩