Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom třináctý (1715–1716)
Kapitola šestnáctá
Prosadím, aby La Vrillière dostal hlas v regentské radě. — Pan z Châtillonu generálním polním mistrem jízdy a pan z Clermont-Tonnerre generálním komisařem jízdy. — Úřad státního sekretáře války zrušen; úřad státního sekretáře zahraničních věcí obnoven bez funkce a dán Armenonvillovi, který za něj zaplatí kancléři Voysinovi čtyři sta tisíc livrů. — Státní radové tvrdí, že místo státního rady je neslučitelné s úřadem státního sekretáře, a prohrají svůj spor proti Armenonvillovi. — Avaray velvyslancem ve Švýcarsku a Bonac v Cařihradě. — Maupertuis a Vins, kapitáni obou kompanií mušketýrů, odcházejí; nastupují po nich Artagnan a Canillac. — Redukce vojska. — Hádka, souboj, řízení a rozsudek mezi vévodou z Richelieu a hrabětem z Gacé. — Princové krve, levobočci, pairové. — Kordy ve vězení. — Hádka a souboj mezi Jonzacem a Villettem. — Smrt Sourchese, bývalého velkého profousa, a Lionna, prvního štolby Velké konírny, po němž nastupuje synovec Sainte-Maurův. — Soudní komora proti finančníkům. — Úraz oka vévody z Orléans. — Začíná se platit. — Podivná bída ministrů, které Francie zaměstnává v cizině. — Pokoření a pak dar Desmaretsovi, jedno stejně nevhodné jako druhé. — Cheverny vychovatelem vévody z Chartres ad honores. — Vévodkyně z Berry si osobuje pocty, které si neudrží. — Její spor s princem de Conti. — Oddá se Rionovi. — Kdo je Rion. — Velmi tvrdě ji ovládá. — Protiklady vévodkyně z Berry se sebou samou, ve společnosti i u karmelitek. — Paní z Aydie dámou vévodkyně z Berry místo matky markýze z Brancasu, která se svého místa vzdá.
La Vrillière měl být se svým údělem spokojen; sám si od něho tolik nesliboval. Já sám jsem ho zachránil ze ztroskotání státních sekretářů1, a to vytrvalostí a vynaložením velké námahy, a dosáhl jsem toho, že jemu jedinému byly přiděleny všechny úkony, bez nichž se nebylo lze pohodlně obejít bez státního sekretáře a které se vztahovaly na celé království, pokud jde o všechny rozkazy vydávané z králova příkazu (en commandement), nemluvě o tajných věcech a o řízení pařížské policie. Za zesnulého krále býval pátým kolem u vozu, s vykleštěným místem, neboť jeho úřad státního sekretáře měl jen své provincie a žádný zvláštní odbor; nyní se stal osobou, s níž měl kdekdo co jednat. Přes tak velký rozdíl v novém postavení, v němž se ocitl, ho hlodal červ, který mu od vypuzení Pontchartrainova nedával pokoje, třebaže Pontchartrain se od královy smrti až do svého posledního pádu stal pouhým přízrakem, jemuž se neustále a bez míry vysmívali. Ale dokud za tuto cenu ještě zasedal jako státní sekretář v regentské radě, kde ovšem nikdy neměl jiný úkol než utírat knoty svíček, La Vrillière s tímto protějškem po boku se neodvážil o tom, co ho trápilo, promluvit. Když byl Pontchartrain vyhnán, La Vrillière nabyl větší odvahy, protože zůstal v tom postavení sám, a brzy nato přišel za mnou jako za svým ochráncem kvůli tomu, že v regentské radě neměl hlas. Snažil jsem se mu vysvětlit, co je rozumné; ale on i jeho žena se k tomu vraceli tak často a — budiž řečeno všechno — oba u mne tolik naplakali, že přátelství ve mně přemohlo rozum. Promluvil jsem s regentem, který měl takovou povolnost a takové pohrdání vším, že s věcmi zacházel jako s podestýlkou, když ho někdo nezdržel, a snadno jsem dosáhl toho, co La Vrillière tehdy pokládal za vrchol svých přání.
La Vrillière tehdy prodal svůj úřad generálního polního mistra jízdy panu z Châtillonu, který byl jejím generálním komisařem a Voysinovým zetěm a který později udělal tak velké a tak málo očekávané štěstí, jehož krajní lesk se nakonec změnil v smutnou temnotu. Pan z Châtillonu prodal svůj úřad markýzi z Clermont-Tonnerre.
Netrpělivě jsem nesl, že se kancléř nezbavuje svého úřadu státního sekretáře pro válku, v němž od zřízení rad nevykonával vůbec nic. To byla podmínka, za níž mu maršál z Villeroy v posledních dnech králova života vyrval na ubohosti vévody z Orléans ponechání pečetí, jak jsem vyprávěl na příslušném místě; neboť to je výraz, který se pro takovou slabost hodí. Naléhal jsem na regenta, aby s tím skoncoval, a nakonec jsem toho dosáhl. Armenonville2, o němž jsem mluvil nejednou a s nímž jsem měl po celý život důvod být spokojen, mě přišel naléhavě žádat, abych mu pomohl získat to, co bylo už jen bezduchou mrtvolou úřadu, která se však mohla zase pozvednout a přejít na jeho syna. Voysin, který až do posledního okamžiku králova nezapomínal na sebe, si docela na konci králova života vymohl na tento úřad listinu „brevet de retenue“ na čtyři sta tisíc livrů, a podle podmínky, kterou vymohl maršál z Villeroy, když mu zachoval pečeti, se úřad musel prodat. Dosáhl jsem tedy souhlasu pro Armenonvilla, který byl dosazen do úřadu, za jehož vzdání se dostal Torcy odškodnění, a zaplatil kancléři Voysinovi čtyři sta tisíc livrů; Voysin přesto zuřil, protože našel kupce za dvojnásobek. Jeho úřad byl zcela zrušen a úřad pro zahraniční věci neměl žádnou funkci.
Tato záležitost dala vzniknout směšnému nároku. Armenonville měl v radě tak vysoké služební stáří, že se téměř dotýkal děkanství; a děkanství přináší čest i užitek. Armenonville byl věkem i zdravím na to, aby ho dlouho užíval, a to nebylo v zájmu těch, kdo měli chuť k němu dospět. Starší státní radové si vymysleli neslučitelnost obou míst, jimiž byl vybaven, a pomalu o ní přesvědčili i ostatní státní rady. Uváděli k tomu příklady pravdivé i nepravdivé, z nichž žádný se v podstatě věci nehodil. Je pravda, že státní sekretáři a generální kontrolor financí byli vážností, úkoly a mocí tak vysoko nad státními radami, kteří soudí jen spory, že ti z nich, kteří byli za zesnulého krále vzati z řad státních radů, aby zastávali tato vysoká místa, se místa státního rady vzdávali. To bylo tím rozumnější, že to vyžadovala služba v radě, protože státních radů z řad úřednictva je jen dvacet čtyři, z nichž někteří jsou vždy intendanty ve velkých provinciích, často intendanty financí, kupeckými prévôty, a jejich nepřítomnost v úřadovnách a v radě zdržuje vyřizování a často škodí věcem. Státní rada, který se stal státním sekretářem nebo generálním kontrolorem, v radě chyběl jako další, protože už neměl čas se jí věnovat, a navíc mu to místo nebylo k ničemu jako záloha, protože kdyby se znelíbil natolik, že by přišel o hlavní úřad, neuchýlil by se k tomu, aby se do rady vrátil dělat obyčejného státního radu a stal se, jak se říká, z biskupa mlynářem. Nebylo pravda, že pan z Croissy, prezident parlamentu (à mortier) v pařížském parlamentu, se svého úřadu prezidenta parlamentu zbavil, když se stal státním sekretářem místo pana z Pomponne. Pan z Croissy získal úřad prezidenta parlamentu roku …3 od pana …4, roku 1679 se stal státním sekretářem a roku …5 obdržel nástupnictví ve svém úřadu prezidenta parlamentu pro svého syna, pana z Torcy.
Roku 1689 král nařídil prvnímu prezidentovi Novionovi6, aby podal demisi ze svého úřadu, výměnou za úřad prezidenta parlamentu pro jeho vnuka, pana z Noviona, který byl po regentství prvním prezidentem. Pan z Croissy mu prodal svůj úřad prezidenta parlamentu a pan z Torcy, který na něj měl nástupnictví, dostal místo něho úřad státního sekretáře po panu z Croissy. Jenže státní sekretář pro zahraniční věci je pro svá zaměstnání a proto, že musí být stále u dvora a nikdy v Paříži, mnohem méně slučitelný s každodenními povinnostmi prezidenta parlamentu, než jsou slučitelná místa státního sekretáře a státního rady. Přejdeme-li odtud k podstatě těchto míst, ukáže se, že podstatou státního sekretáře je podstata státního rady. Úřad státního sekretáře mu dává titul státního rady, přístup a hlas v radě, pořadí podle služebního stáří všude mezi státními radami ode dne, kdy se stal státním sekretářem, a jako státní sekretář má hodnost státního rady a žádnou jinou. Jestliže pro moc svých úřadů pokládali místa státních radů za nižší, než jsou sami, je to představa, která se jim mohla vloudit do hlavy, ale která nezměnila podstatu jejich úřadů a jejich postavení, jež je podle toho, co bylo právě vyloženo, stejnorodé s místy státních radů a nemůže s nimi být neslučitelné. Proto se také státní radové marně scházeli, vysílali k regentovi deputace, předkládali tištěné spisy a obcházeli členy regentské rady i bývalého biskupa z Troyes, kterého regent pověřil, aby v ní věc referoval: Armenonville, který se dobře hájil, vyhrál spor všemi hlasy. Protože mu nový úřad nedával žádnou práci, pokračoval v úkolech státního rady jako dříve a stal se děkanem rady. Uvidíme, jak mu budou později svěřeny pečeti, s nimiž však nezemřel.
Avaray, dobrý voják a nic víc, byl vybrán pro velvyslanectví ve Švýcarsku a Bonac pro velvyslanectví v Cařihradě7. Byl to synovec Bonreposův z otcovy strany, kterému se dostalo té cti, že se oženil s nejstarší dcerou Bironovou — Biron byl ovšem velmi obtížen dětmi — a to bez věna. Měl ducha, zkušenost a schopnosti ve vyjednávání, v nichž strávil svůj život, tehdy ještě nepříliš pokročilý. Používali ho záhy v Německu, potom na Severu a dlouho v Polsku, nakonec ve Španělsku, a všude byl důvod být s ním spokojen. Choulostivé, ale velmi výnosné místo v Cařihradě se zdálo pro něho zároveň věnem i odměnou.
Artagnan, který dlouho velel šedým mušketýrům8 pod Maupertuisem, jemuž bylo přes osmdesát let a který se o to už skoro nestaral, mu dal sto padesát tisíc livrů a stal se na jeho místě kapitánem. O tři měsíce později Canillac, bratranec toho Canillaca, který zasedal v radě zahraničních věcí, a který velel černým mušketýrům pod panem z Vins, jenž byl sotva o málo mladší než Maupertuis a velmi si přál odejít na odpočinek, mu dal rovněž sto padesát tisíc livrů a stal se na jeho místě kapitánem. Bylo to poprvé, kdy se k těmto kompaniím dospělo za peníze. Je pravda, že kdyby se hledělo jen na zásluhy, Maupertuis a Vins by takové nástupce neměli.
Po mnoha různých plánech se nakonec provedla redukce vojska. Ponechalo se jen sto padesát eskadron jízdy po stu jezdcích, bez majorů a kaplanů, a sedmnáct eskadron královské vojenské domácnosti a gendarmerie, jejíž kompanie byly sníženy ze šedesáti na třicet pět jezdců. Ponechalo se také čtrnáct dragounských pluků po jedné eskadroně, z nichž polovina pěší. Třetina Švýcarů byla propuštěna, takže z osmnácti tisíc mužů se jich ponechalo jen dvanáct tisíc, a to tak, že se z každého pluku odebrala jedna kompanie; a pluky na cizím stavu, kromě Švýcarů, jimž byly ponechány jejich kapitulace, a kromě Irů, se převedly na francouzský stav, nesrovnatelně levnější, přičemž jejich plukovníci dostali osm tisíc livrů penze jako odškodnění za to, co tím ztratili.
V Paříži bylo mnoho plesů, kromě plesů v Opeře. Na jednom z těch posledních došlo k hádce mezi vévodou z Richelieu a hrabětem z Gacé, nejstarším synem maršála z Matignonu9. Vyšli ven, utkali se v ulici Richelieu a oba se lehce zranili. Parlament, jist si slabostí regentovou i ubohostí vévodů, jimž neodpouštěl, že nesnášejí všechny jeho uzurpace s nejhlubší úctou, si pevně předsevzal, že využije doby i této příhody, a bez královského patentu, jak to žádá řád, právo i zvyklost, začal vyšetřovat pod záminkou, že pan z Richelieu nebyl do parlamentu uveden, jako by byl francouzským pairem o něco méně pro nedostatek tohoto uvedení, když byl uveden jeho otec. Brzy nato bylo vydáno osobní předvolání a nařízeno dostavit se do čtrnácti dnů do Conciergerie v Justičním paláci; před uplynutím lhůty je vévoda z Orléans poslal do Bastily. Parlament jim přesto dal doručit do jejich bydlišť osobní předvolání a příkaz dostavit se do Conciergerie. Tito pánové měli v Bastile mnoho návštěv. Ta takzvaná šlechta10, poštvaná panem a paní du Maine, o níž byla řeč ve své době, stále kvasila a velmi jí vadilo, že vévodové, kteří chodili navštěvovat oba vězně do Bastily, si ponechávali kordy, kdežto jejich příslušníci musili své kordy nechávat u dveří. Velký hluk, jak bývalo jejich zvykem; ale z toho hluku nevzešlo nic jiného, než že regent, který dobře věděl, jak se věci mají a mají mít, byl tak úslužný, že dal vyšetřit zvyklost, a ta se ukázala taková, jak se praktikovala a jak si na ni ta takzvaná šlechta stěžovala. Šlechta tedy dál nechávala kordy u dveří Bastily a vévodové si je dál ponechávali, když vcházeli do tohoto vězení i do všech ostatních, kde někoho navštěvují — tak jako se to za zesnulého krále stalo mně ve For-l’Évêque, aniž by tam někoho napadlo říci mi, abych odložil kord, což bych ostatně ani nestrpěl.
Regent, který si liboval v mezzo-termine příznivých pro jeho slabost a pro jeho politickou zálibu v ponižování a zmatku a v tom, aby bylo všechno rozhárané, nechal parlament jednat a dal jen napsat královský dopis každému princi krve, levobočkovi a ostatním pairům, aby se dostavili k soudu nad vévodou z Richelieu. Princové krve se urazili, že tato hodnost byla stejně uvedena v adrese jejich dopisů jako v adrese dopisů levobočků. Pan Vévoda, pan princ de Conti a vévoda du Maine prohlásili, že k soudu nad vévodou z Richelieu nepůjdou, protože jsou jeho příliš blízkými příbuznými. Byla to výmluva, kterou jim regent vnukl, aby se vyhnul sváru. Princové krve se chlubili, že zabrání levobočkům projít napříč parketem11, a když došlo na provedení, byli ještě spokojenější, že mají tento důvod vyhnout se té příležitosti, než byl sám regent, který jim ho poskytl. Princ z Dombes a hrabě z Toulouse se tam dostavili s ostatními pairy. Parlament, protože po všem, co v této záležitosti podnikl a uzurpoval, nemohl už udělat nic horšího, nařídil další vyšetřování a ponechání ve vězení na dva měsíce.
Když se blížil den konečného rozsudku, bylo řečeno, že král napíše jen pairům, a nikoli princům krve ani pánům du Maine a z Dombes, jako vyloučeným pro příbuzenství. Pan z Dombes se přitom jednoho zasedání zúčastnil, ale zvolila se tato střední cesta, aby se hrabě z Toulouse dal přemluvit, že nepůjde, a aby projevil tento ohled ke trpkým stížnostem, které pan Vévoda vznesl a nadále přednášel regentovi kvůli tomu, že on a princ z Dombes byli přítomni na posledním zasedání. Princ z Dombes byl ochoten vyloučit se z tohoto zasedání jako příbuzný, stejně jako jeho otec, skrze paní vévodkyni du Maine. Ale hrabě z Toulouse, který tento důvod neměl, trval na tom, že tam chce být. Tak také učinil a prošel napříč parketem. Pairové, všichni svoláni králem, byli přítomni. Byl vynesen rozsudek o dalším vyšetřování po tři měsíce a mezitím o propuštění na svobodu. Ještě téhož dne vyšli z Bastily; trvalo to už šest měsíců. Pokládal jsem za správné vylíčit tuto záležitost najednou.
V téže době, kdy došlo k hádce vévody z Richelieu s hrabětem z Gacé, došlo při večeři u pana prince de Conti v Paříži k bezvýznamnému škádlení mezi dvěma opilými mladíky, kterého by si nevšimli ani oni sami, ani nikdo jiný, nebýt zlomyslnosti stolovníků, popichovaných příkladem pána domu, který jim druhého dne oznámil, že měli včera spor, a chtěl dělat, že je smiřuje. Jeden byl Jonzac, syn Aubeterrův, druhý Villette, nevlastní bratr paní z Caylusu z otcovy strany. Pan Vévoda, který nechtěl, aby se francouzští maršálové pletli do záležitosti, k níž došlo u pana prince de Conti, si pro ně o dva dny později poslal a usmířil je. Ale ti, kdo z ničeho udělali aféru, na ně tak dotírali, že se do toho vložily rodiny a měly je za zneuctěné, jestliže se nebudou bít. Oba se tomu bránili; ale nakonec, dohnáni do krajnosti, se utkali jako velmi stateční lidé a ukázali tak, že jejich zdráhání pocházelo jen z toho, že nevěděli, proč by se bili. Oba byli zraněni, Villette vážněji, a zmizeli. To byl první plod skutečné beztrestnosti prvního souboje za regentství, na nábřeží u Tuilerií, za bílého dne a co nejveřejněji, mezi dvěma muži, kteří v ničem nestáli za to, aby se jich někdo šetrně ujímal; ten souboj zplodil mnoho dalších. Záležitost, o níž jsem právě mluvil, se provalila příliš hlasitě a příliš dlouho, než aby mohla být ututlána. Parlament zahájil řízení, Villette opustil království a brzy nato zemřel; Jonzac se dlouho skrýval a přihlásil se, teprve když byl dobře jist, jak jeho věc dopadne. Vyvázl z ní s dosti dlouhým vězením, potom byl zproštěn a o své místo nepřišel. Tato záležitost však znovu probudila aféru Girardinovu a Ferrantovu; ti museli odejít z dosahu, nakonec byli odsouzeni, popraveni v podobizně a přišli o svá místa. Byl to lék, který přišel daleko příliš pozdě.
Dva muži, kteří se stali světu velmi zbytečnými, zemřeli v téže době: Sourches, velmi starý, který postoupil svůj úřad velkého profousa synovi, a Lionne, první štolba Velké konírny, který tento úřad nikdy nevykonával a který trávil svůj zcela zapadlý život s pařížskými novinkáři. Sainte-Maure se domníval, že udělá zázraky, když dá tento úřad převzít svému synovci. Pro muže jeho rodu to nebyl úřad, ale vynikal v něm stejně málo jako jeho předchůdce.
Vévoda z Noailles a Rouillé chtěli za každou cenu mimořádnou soudní komoru proti finančníkům. Čtenář viděl, co jsem si o tom myslel; ale tito dva muži byli neomezenými pány všeho, co se týkalo financí; prošlo to tedy regentskou radou. Lamoignon a Portail12, prezidenti parlamentu (à mortier), byli postaveni v čelo šesti dvorních referendářů, deseti radů parlamentu, osmi radů účetní komory a čtyř radů berního soudu. Fourqueux, Rouillého synovec a generální prokurátor účetní komory, byl generálním prokurátorem tohoto nového soudu. Portail i on si v něm získali velkou pověst svou bezúhonností; Lamoignon si v něm vydělal peníze a zneuctil se. Edikt o jejím zřízení byl v parlamentu zaregistrován tak, jak byl předložen, 12. března a kancléř 14. března zahájil činnost tohoto nového soudu u Velkých augustiniánů, kde zasedal. Mezi finančníky zavládl děs. Tvrdilo se, že daňoví nájemci se obohatili o tisíc osm set milionů. Mezi předvoláními, která byla doručena těm, které se chtělo znovu prověřit, vévoda z Noailles nezapomněl na pana z Auneuil, dvorního referendáře, bratra paní maršálky z Lorges13, jejichž otec se za pana Colberta účastnil několika finančních podniků, potom byl strážcem královské pokladny s tak dobrou pověstí, jakou takoví lidé mohou mít, a dlouho před svou smrtí se svého úřadu i všech podniků vzdal a své účty u účetní komory úplně vyrovnal. Jakmile jsem se o této zlomyslnosti dozvěděl, šel jsem za vévodou z Orléans, který ihned a přede mnou poslal vévodovi z Noailles rozkaz, aby to předvolání stáhl a přinesl mu je. Vévoda z Noailles dostal, přestože byl oblíbencem, trochu vyhubováno a zákaz sahat na d’Auneuila v čemkoli, a předvolání bylo pořádně roztrháno. Všichni měli velkou chuť zaútočit na Pontchartraina, a vévoda z Orléans také; ale ohled na jeho otce omezil tento záměr na přání a lítost; vévoda z Orléans se k tomu odhodlal sám od sebe. Neměl jsem tu ani námahu, ani zásluhu, že jsem tuto ránu odvrátil.
Tento princ, který byl velmi krátkozraký a měl jedno oko mnohem méně špatné než druhé, si při míčové hře, kterou v té době velmi miloval, dal úder raketou právě do toho dobrého oka, takže mu hrozilo, že o ně přijde. Ale i když si je zachoval, nebylo mu o mnoho lépe; zbytek života jím už skoro neviděl; a špatné oko, kterého užíval nejméně, se stalo tím dobrým, aniž by bylo lepší, než bylo.
Začal dávat provádět platby. Nejnaléhavější byli francouzští zástupci v cizích zemích. Byli tak pozadu, že někteří z nich už několik měsíců neměli na to, aby si vyzvedli dopisy z pošty, a nechávali je tam. Lze pochopit, jakou nevýhodu tato bída znamenala pro záležitosti, i kvůli opovržení, do něhož nemohli nepadnout v různých zemích, kde byli zaměstnáni a kde hladověli, když se předtím všude zadlužili. Tím se tedy také začalo. Něco se dalo také námořnictvu, které bylo už dávno víc než na suchu, ani ne tak proto, aby se pozvedlo, jak brzy vyložím, jako spíš aby se trochu uklidnil hrabě z Toulouse a rada námořnictva.
Udání přinášená mimořádné soudní komoře způsobila Desmaretsovi ponížení a tomu, kdo mu je způsobil, posměch. Na základě jejích hlášení se lidé přesvědčili, že Desmarets ukryl mnoho peněz v opatství Hières u Paříže, kde byla jeho sestra abatyší. Poslali tam, aby se všude prohledávalo, a pořádně tam přeházeli zem; nenašlo se vůbec nic. Pozoruhodné je, že hned nato maršál z Villeroy, odjakživa Desmaretsův přítel, uplatnil u regenta jakýsi slib zesnulého krále, že dá Desmaretsovi sto tisíc tolarů při nejbližším obnovení generálních daňových pachtů. Král předtím zemřel a Desmarets byl vyhnán. Při krajním nedostatku peněz, jichž bylo zapotřebí na tolik stejně důležitých a naléhavých věcí, a když regent nebyl nijak povinen vyplácet podobné milosti zesnulého krále, měl tu slabost, že se dal strhnout řečmi maršála z Villeroy, a dal Desmaretsovi tento dar vyplácet po tisíci pistolích měsíčně.
Tento princ vybral za vychovatele svého syna14 Chevernyho. Byl to muž dobrého rodu a velmi schopný udělat něco dobrého ze svěřence, který by mu byl doopravdy svěřen. Ale syn měl už dávno u sebe de Courta, jehož jméno nelhalo15 a který byl navíc dokonalý pedant. Jeho bratr byl vždycky ve službách vévody du Maine a v nich zemřel. To stačilo, aby měl plnou důvěru vévodkyně z Orléans, která měla oči jen pro své bratry a chtěla svému synovi především ze všeho vštípit svou posedlost v té věci. Cheverny byl tedy dosazen jen ad honores, rád, že nemá ani starosti, ani námahu, a nechal de Courta jednat, aniž se do čehokoli pletl. Vévoda z Orléans to nechal být, zčásti proto, že věděl, co může od svého syna čekat, zčásti z nedbalosti. Vévodkyni z Orléans se ovšem dokonale podařilo naplnit synovi hlavu levobočectvím. Ostatně je vidět, jak se tato výchova zdařila.
Král vyjel poprvé z Tuilerií do Palais-Royal navštívit Madame a vévodu a vévodkyni z Orléans. Nějaký čas nato vyjel podruhé a jel navštívit vévodkyni z Berry do Lucemburského paláce. Nároky a nerozhodnost způsobily, že se z jeho kočáru odstranilo sklopné sedadlo a ponechala se jen dvě hlavní sedadla. Král byl vzadu zmáčknut mezi paní z Ventadour a vévodou du Maine. Vpředu seděli oba synové vévody du Maine a paní z Villefort, podvychovatelka; to jest samé osoby, které neměly naprosto žádné právo tam být, kromě vévodkyně z Ventadour. Jinde jsem vyložil obě pravidla o místech v kočáře, pravidlo práva a pravidlo nutnosti; ale ve všem vládl jedině zmatek a stále víc se zabydloval.
Vévodkyně z Berry toho na své straně využívala, aby si přisvojovala všechny pocty královny, navzdory domluvám paní ze Saint-Simon a nepříjemnostem, o nichž ji ujišťovala, že takové podniky budou mít za následek. Projela Paříží se znějícími kotli, a to po celém nábřeží u Tuilerií, kde byl král. Maršál z Villeroy si na to druhého dne stěžoval u vévody z Orléans, který mu slíbil, že dokud bude král v Paříži, nebude tam slyšet jiné kotle než jeho, a od té doby je vévodkyně z Berry v Paříži nikdy neměla. Zašla také do divadla, měla ve své lóži baldachýn, čtyři své gardisty na jevišti, další v přízemí, sál mnohem víc osvětlený než obvykle, a herci ji před představením oslovili slavnostní řečí. To způsobilo v Paříži podivný rozruch, tak jako předtím její vyvýšené pódium (haut dais) v přízemí Opery. Přesto se už neodvážila chodit na představení tímto způsobem; ale aby přitom necouvla, vzdala se toho, že by chodila na komedii do jejího obvyklého divadla, a vzala si v Opeře malou lóži, kde byla sotva vidět, jakoby inkognito. Jinde už komedii neviděla, a protože komedianti přicházeli hrát pro Madame na jeviště Opery, sloužila tato malá lóže pro obě představení.
Když jednou jela do Opery, její gardisté zastavili kočár pana prince de Conti, který tam přijížděl, a zle naložili s jeho kočím, ačkoli princ seděl v kočáře. Pravda je, že to byly samé uzurpace ze všech stran. Princové krve se neodvažovali docela popírat svou povinnost zastavovat před dcerami Francie, neboť tehdy nebyli žádní synové Francie, ale vyhýbali se jim a ve skutečnosti před nimi zastavovat nechtěli; na druhé straně bylo víc než dost dát jeho kočár zastavit násilím, bez toho, aby se zle nakládalo s jeho kočím, když on sám seděl v kočáře. Stěžoval si na to u markýze z La Rochefoucauld, kapitána gardy vévodkyně z Berry, který neměl dost rozumu, aby mu odpověděl tak, aby ho uspokojil a nechal věc vyšumět; pan princ de Conti, dotčen, se obrátil na vévodu z Orléans, který přiměl vévodkyni z Berry, aby ho poprosila, aby k ní přišel. Přišel; rozhovor se velmi nevhodně odehrál veřejně, a abychom řekli pravdu, ona se z něho se vším svým duchem vyvlékla velmi špatně; vyčítala princi, že se neobrátil na ni; chtěla obvinit kočího a omluvit svého gardistu, a když viděla, že nepochodí a že vévoda z Orléans chce, aby se poslechlo, řekla panu princi de Conti, že když chce, aby ten gardista šel do vězení, půjde tam, ale že ho prosí, aby tam nebyl dlouho. Bylo to žalostné. A skutečně, sotva se gardista dostavil do vězení, vyšel z něho na prosbu pana prince de Conti. Podstatné bylo, že princův kočár zastavili, a on se to neodvážil zpochybňovat ani si na to stěžovat. Tím byla hodnost kryta a dobře rozhodnuta; zbytek byla hloupost, z níž bylo třeba umět se galantně vyvléci.
Po mnoha letmých poměrech se doopravdy zamilovala do Riona, mladého mladšího syna z rodu Aydie, syna sestry paní z Bironu, který neměl ani postavu, ani ducha. Byl to tlustý, zavalitý chlapec s baculatými tvářemi, bledý, který se spoustou pupínků nebyl nepodobný vředu. Měl krásné zuby a ani si nepředstavoval, že vzbudí vášeň, která se během chvilky stala bezuzdnou a která trvala až do konce, aniž přitom bránila letmým poměrům a vedlejším choutkám. Neměl nic, ale spoustu bratrů a sester, kteří toho neměli o moc víc. Pan a paní z Pons, dáma šatny vévodkyně z Berry, byli jejich příbuzní a ze stejné provincie. Dali si toho mladíka, který byl poručíkem dragounů, přijet, aby se z něho pokusili něco udělat. Sotva přijel, záliba se projevila a stal se pánem v Luxembourgu16. Pan z Lauzunu, jehož byl prasynovcem, se tomu tajně smál. Byl nadšen; myslel si, že se v něm znovu rodí v Luxembourgu z doby Mademoiselle; dával mu poučení.
Rion byl mírný a od přírody zdvořilý a uctivý, dobrý a poctivý chlapec. Brzy pocítil moc svých půvabů, které mohly uchvátit jen nepochopitelnou zvrhlou choutku jedné princezny. Nezneužíval jich vůči nikomu a svými způsoby si získal lásku všech, ale s vévodkyní z Berry zacházel tak, jak pan z Lauzunu zacházel s Mademoiselle. Brzy byl vystrojen do nejkrásnějších krajek a nejbohatších šatů, oplýval penězi, tabatěrkami, klenoty a drahými kameny. Dával se toužebně čekat; liboval si v tom, že v princezně vzbuzoval žárlivost a sám se tvářil ještě žárlivěji. Často ji přiváděl k pláči. Pomalu ji přivedl tak daleko, že se bez jeho svolení neodvažovala nic udělat, ani ty nejlhostejnější věci. Jednou, když byla připravena vyjet do Opery, ji přinutil zůstat doma; jindy ji tam přinutil jet proti její vůli. Nutil ji prokazovat laskavosti dámám, které neměla ráda nebo na něž žárlila, a jednat špatně s lidmi, kteří se jí líbili a na něž on hrál žárlivce. Ani pokud šlo o její ustrojení, neměla nejmenší volnost. Bavil se tím, že ji dal odčesat nebo převléknout, když už byla úplně hotová, a to tak často a někdy tak veřejně, že ji navykl brát si večer jeho rozkazy ohledně ustrojení a zaměstnání na příští den, a příští den on všechno změnil a princezna plakala tím víc. Nakonec došla tak daleko, že mu posílala vzkazy po důvěrných sluhách — neboť skoro hned po příjezdu bydlel v Lucemburském paláci — a tyto vzkazy se během její toalety opakovaly několikrát, aby se dozvěděla, jaké stuhy si má vzít; stejně tak šaty a ostatní ozdoby, a skoro vždycky ji přiměl nosit to, co nechtěla. Jestliže si někdy dovolila v nejmenší věci něco bez jeho dovolení, jednal s ní jako se služkou a pláč trval někdy i několik dní. Tato tak pyšná princezna, která si tolik libovala v tom, aby ukazovala a uplatňovala tu nejnezměrnější pýchu, se ponížila k tomu, že s ním a s obskurními lidmi pořádala hostiny — ona, s níž žádný muž nesměl jíst, nebyl-li princem krve.
Jeden jezuita, který se jmenoval otec Riglet, kterého znala od dětství a který s ní od té doby stále udržoval styky, byl k těmto soukromým hostinám připouštěn, aniž by se za to styděl on nebo aby to přivádělo do rozpaků vévodkyni z Berry. Paní z Mouchy, o níž jsem mluvil jinde, byla důvěrnicí všech těchto podivných soukromých hostin; ona a Rion zvali hosty a vybírali dny. Ta Mouchyová často usmiřovala svou princeznu s jejím milencem, který se k ní choval lépe než k princezně, aniž se ta odvažovala to postřehnout, ze strachu před výstupem, který by ji připravil o tak drahého milence a tak nezbytnou důvěrnici. Tento život byl veřejný: všechno v Luxembourgu se obracelo na pana z Riona, který se ze své strany velmi pečlivě snažil dobře vycházet se všemi, dokonce s uctivým vystupováním, které odpíral, a to i na veřejnosti, jedině své princezně. Před lidmi jí dával příkré odpovědi, při nichž přihlížející sklopili oči a vévodkyni z Berry zrudly oči, ačkoli své podřízené a vášnivé chování k němu před společností nijak neskrývala. Pozoruhodné je, že uprostřed tohoto života si vzala byt u karmelitek na předměstí Saint-Germain, kam chodila občas odpoledne, vždy tam spávala o velkých svátcích a často tam zůstávala několik dní za sebou. Brala s sebou jen dvě dámy, zřídka tři, skoro žádné služebnictvo; jedla se svými dámami to, co jí klášter připravil, chodila do chóru nebo na tribunu na všechny denní hodinky a velmi často i na noční; a kromě hodinek tam někdy dlouho setrvávala v modlitbách a ve dnech předepsaných velmi přesně postila.
Dvě karmelitky velkého ducha, které znaly svět, byly pověřeny, aby ji přijímaly a byly často u ní. Jedna byla velmi krásná; druhá bývala také. Byly dosti mladé, zvláště ta krásnější, ale byly to výborné řeholnice a světice, které tento úkol vykonávaly velmi nerady. Když se s ní více sblížily, promluvily s princeznou otevřeně a řekly jí, že kdyby o ní nevěděly nic jiného než to, co vidí, obdivovaly by ji jako světici; ale že se odjinud dozvídají, že vede podivný život, a tak veřejný, že nechápou, co přichází dělat do jejich kláštera. Vévodkyně z Berry se smála a nezlobila se; někdy jí dávaly kázání, nazývaly jí lidi a věci pravými jmény, napomínaly ji, aby změnila tak pohoršlivý život, a s duchem a obratností ve vhodnou chvíli přitlačily nebo ubraly, ale nikdy bez toho, aby k ní promluvily rázně. Potom to vyprávěly těm z jejích dam, které byly nejvíce schopny pochopit jejich trápení nad stavem vévodkyně z Berry, která nepřestávala žít tak, jak žila v Luxembourgu i u karmelitek, a nechávat obdivovat tak překvapivý kontrast, který se na straně prostopášnosti stále zvětšoval. Rion jí dal přivézt ze své provincie jednu ze svých sester, provdanou za pana d’Aydie, aby zaujala místo paní z Brancasu, matky, o níž jsem se několikrát zmínil a které zesnulý král dal místo dámy u vévodkyně z Berry; ta však stále zůstávala v Provenci, kam se vrátila, když tam byla jmenována, a nakonec se odtamtud vůbec nechtěla vrátit.
Poznámky
Vysvětlivka: Po smrti Ludvíka XIV. zavedl regent soustavu rad (polysynodii), které převzaly agendu státních sekretářů; ti tak přišli o většinu svých pravomocí a jejich úřady byly z velké části zrušeny nebo zbaveny funkce.↩
Vysvětlivka: Joseph-Jean-Baptiste Fleuriau d’Armenonville (1661–1728), státní rada a dříve ředitel financí; v letech 1722–1727 strážce pečetí. Jeho syn je hrabě z Morville, pozdější státní sekretář pro zahraniční věci.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Data jsou v rukopisu vynechána. Charles Colbert, markýz z Croissy, byl uveden do úřadu prezidenta parlamentu (à mortier) v pařížském parlamentu 26. srpna 1679.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jméno je v rukopisu vynecháno. Markýz z Croissy nastoupil pravděpodobně po Nicolasu Potierovi, pánu z Novionu, který se roku 1678 stal prvním prezidentem.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Datum je v rukopisu vynecháno.↩
Vysvětlivka: Nicolas Potier de Novion, první prezident pařížského parlamentu od roku 1678, roku 1689 donucen k odstoupení pro podezření z nepoctivosti v úřadě. Jeho vnuk André Potier de Novion se stal prvním prezidentem po regentství.↩
Vysvětlivka: Jean-Louis d’Usson, markýz z Bonacu (1672–1738), diplomat, synovec Bonreposův, velvyslanec v Cařihradě v letech 1716–1724.↩
Vysvětlivka: Královští mušketýři tvořili dvě kompanie královské vojenské domácnosti, rozlišované podle barvy koní na šedé (první kompanie) a černé (druhá kompanie).↩
Vysvětlivka: Charles-Auguste Goyon de Matignon (1647–1729), dříve sám hrabě z Gacé, se stal maršálem Francie roku 1708; titul hraběte z Gacé nesl nyní jeho nejstarší syn. Souboj s vévodou z Richelieu, k němuž došlo po hádce na plese v Opeře (1716), skončil lehkým zraněním obou soupeřů.↩
Vysvětlivka: Za regentství se netitulovaná šlechta, podněcovaná vévodou a vévodkyní du Maine, sdružovala proti vévodům a pairům a napadala jejich výsady; Saint-Simon ji nazývá „takzvanou šlechtou“.↩
Vysvětlivka: Parket (parquet) byl prostor uprostřed soudní síně parlamentu; přejít jej napříč k sedadlům byla výsada princů krve, kterou si levobočci Ludvíka XIV. přisvojovali a princové krve jim ji upírali.↩
Vysvětlivka: Antoine Portail, prezident parlamentu (à mortier), jeden z obou předsedů mimořádné soudní komory zřízené roku 1716; od roku 1724 první prezident pařížského parlamentu.↩
Vysvětlivka: Paní maršálka z Lorges, rozená Geneviève de Frémont, vdova po maršálovi z Lorges a autorova tchyně; její otec Nicolas de Frémont byl strážcem královské pokladny.↩
Vysvětlivka: Ludvík Orleánský, vévoda z Chartres (1703–1752), jediný syn regenta a vévodkyně z Orléans; po otcově smrti roku 1723 vévoda z Orléans. Oženil se roku 1724 s Augustou Marií Johannou Bádenskou, která zemřela již roku 1726; poté se oddal zbožnosti, uchýlil se do opatství Sainte-Geneviève v Paříži a tam roku 1752 zemřel.↩
Vysvětlivka: Slovní hříčka: francouzské court znamená „krátký“, tj. omezený, nedostatečný duchem.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon podle zvyku většiny spisovatelů 17. století nazývá palác, kterému se dnes říká le Luxembourg (Lucemburský palác), jen Luxembourg bez členu. Říká aller à Luxembourg (jít do Luxembourgu), être maître à Luxembourg (být pánem v Luxembourgu). Na některých místech se však vyskytuje i tvar habiter le Luxembourg.↩