Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola sedmnáctá

Život, dny a osobní počínání vévody z Orléans. — Regent nepronikavý, pokud jde o záležitosti, i v prostopášnosti, ba i v opilosti. — Jeho milenky. — Roués vévody z Orléans. — Církevní nehoráznosti. — Spor římského a turínského dvora o tribunál sicilské monarchie. — Narození dona Carlose, krále obojí Sicílie. — Falcký princ trevírským kurfiřtem. — Klika, která ze soukromých zájmů navždy připoutá regenta k Anglii. — Vévoda z Orléans nikdy netoužil po koruně, nýbrž po panování krále a po tom, aby vládl sám skrze něho. — Navrhuji regentovi nerozlučné a trvalé spojenectví se Španělskem jako skutečný zájem státu, jehož přirozenými nepřáteli jsou ze své podstaty rakouský dům a Angličané. — Stralsund dobyt. — Švédský král unikl a přeplavil se do Švédska.

Vévodkyně z Berry vracela panu svému otci i s úroky hrubosti a panovačnost, které sama snášela od Riona, aniž by slabost tohoto prince ubrala cokoli z jeho úslužnosti, povolnosti, a nutno říci i z jeho poddajnosti a bázně vůči ní. Byl zoufalý z toho, jak Rion veřejně vládne a jaké pohoršení jeho dcera působí, ale neodvážil se ani ceknout; a když někdy na veřejnost pronikla nějaká scéna mezi milencem a princeznou, stejně prudká jako směšná, a vévoda z Orléans se odvážil vznést nějakou výtku, jednala s ním jako s otrokem, několik dní se na něj zlobila a on nevěděl, jak se s ní usmířit. Nebylo dne, aby se neviděli, nejčastěji v Lucemburském paláci. Je načase promluvit trochu o veřejném i soukromém zaměstnání regenta, o jeho chování, o jeho zábavách a o tom, jak trávil dny.

Všechna dopoledne patřila záležitostem a různé druhy záležitostí měly své dny a hodiny. Začínal s nimi sám, ještě než se oblékl; při leveru, který byl krátký a jemuž vždy předcházela i po něm následovala slyšení, na nichž ztrácel mnoho času, přijímal lidi; potom ho až do dvou hodin odpoledne jeden po druhém zaměstnávali ti, kdo měli záležitosti přímo na starosti. Byli to předsedové rad, La Vrillière, brzy nato Le Blanc, jehož používal k mnoha špehovacím úkolům, ti, s nimiž pracoval na záležitostech konstituce, na záležitostech parlamentu a na jiných, které nastaly; často Torcy s dopisy z pošty; někdy maršál z Villeroy, aby se mohl naparovat; jednou týdně cizí diplomaté; někdy rady; ve svátek nebo v neděli mše v soukromí v jeho kapli. Zpočátku vstával časně; to se pak pomalu zpozdilo a nakonec bylo nejisté a pozdní, podle toho, kdy šel spát. Kolem druhé nebo půl třetí ho všichni viděli pít čokoládu; rozmlouval přitom s přítomnými. Trvalo to podle toho, jak se mu společnost líbila; obvykle to všechno dohromady netrvalo ani půl hodiny. Pak se vrátil do svých pokojů a dával slyšení dámám i mužům, chodil k vévodkyni z Orléans, potom s někým pracoval nebo šel do regentské rady; někdy chodil navštívit krále, ráno zřídka, ale vždy ráno nebo večer, před regentskou radou nebo po ní, a přistupoval k němu, mluvil s ním a odcházel od něho s úklonami a s výrazem úcty, na který bylo radost pohledět, i samému králi, a který všechny učil, jak se chovat.

Po radě, nebo kolem páté večer, nebyla-li žádná, už o záležitostech nebylo řeči; nastala Opera nebo Lucemburský palác, nebyl-li tam už před čokoládou, nebo návštěva u vévodkyně z Orléans, kde někdy večeřel, nebo odchod zadními pokoji, anebo vpuštění společnosti týmiž zadními pokoji; nebo, bylo-li pěkné roční období, cesta do Saint-Cloud či na jiný venkov, kde někdy večeřel, jindy večeřel v Lucemburském paláci nebo doma. Když byla Madame v Paříži, navštívil ji na chvíli před svou mší; a když byla v Saint-Cloud, jezdil ji tam navštěvovat a vždy jí prokazoval mnoho pozornosti a úcty.

Jeho večeře se vždy konaly ve velmi podivné společnosti. Jeho milenky, někdy nějaké děvče z Opery, často vévodkyně z Berry a tucet mužů, jednou ti, podruhé jiní, které bez okolků nikdy nenazýval jinak než svými roués. Byl to Broglie, starší bratr toho, který zemřel jako maršál Francie a vévoda; Nocé; čtyři nebo pět hodnostářů jeho domu, ne z těch nejvyšších; vévoda z Brancasu, Biron, Canillac, několik pochybných mladíků a několik dam prostřední ctnosti, ale z dobré společnosti; ještě několik neznámých lidí dosud bez jména, kteří vynikali duchem nebo zhýralostí. Vybrané jídlo se připravovalo v místnostech k tomu zvlášť zřízených ve stejném podlaží, kde bylo všechno náčiní ze stříbra; sami často přikládali ruku k dílu spolu s kuchaři. Při těchto sezeních byl probrán každý, ministři i důvěrníci přinejmenším stejně jako ostatní, se svobodou, která byla nespoutanou nevázaností. Minulé i současné milostné pletky dvora i města bez ohledů; staré historky, hádky, žerty, posměšky — nic a nikdo nebyl ušetřen. Vévoda z Orléans se toho účastnil jako ostatní, ale je pravda, že všechny ty řeči na něj jen velmi zřídka udělaly sebemenší dojem. Pilo se o závod, rozpalovalo se, z plna hrdla se říkaly sprosťárny a o překot bezbožnosti, a když se dost nahlučeli a byli pořádně opilí, šli spát a nazítří začali znovu. Od chvíle, kdy nastala hodina příchodu stolovníků, bylo všechno zvenku tak zabarikádováno, že ať by nastala jakákoli záležitost, bylo marné pokoušet se proniknout k regentovi. Nemluvím jen o nečekaných záležitostech soukromníků, ale i o těch, které by se nejnebezpečněji týkaly státu nebo jeho osoby; a tato uzávěra trvala až do druhého dne rána.

Regent tak ztrácel nekonečně mnoho času s rodinou a zábavami nebo v nevázanosti. Mnoho ho ztrácel také příliš snadno udělovanými, příliš dlouhými a příliš rozvláčnými slyšeními a utápěl se v týchž podrobnostech, které jsme za života zesnulého krále on i já tak často spolu králi vytýkali. Občas jsem mu to připomněl; uznal to, ale vždy se tím nechal strhnout. Mimoto tisíce soukromých záležitostí a mnoho jiných, týkajících se běžného chodu vlády, které by většinou mohl vyřídit za půl hodiny zkoumání a potom rozhodnout jasně a pevně, protahoval, jedny ze slabosti, jiné z té ubohé touhy rozeštvávat a z oné otrávené zásady, která mu občas unikla jako jeho oblíbená: Divide et impera; většinu z té všeobecné nedůvěry ke všem věcem a ke všem lidem; a tak se z maličkostí stávaly hydry, s nimiž si pak sám často nevěděl rady. Jeho familiárnost a snadný přístup k němu se nesmírně líbily; ale zneužívání toho bylo přehnané. Docházelo někdy až k nedostatku úcty; což nakonec mělo nepříjemné důsledky tím nebezpečnější, že když chtěl, nedokázal zkrotit osoby, které jej uváděly do větších nesnází, než v jakých se cítily a nakonec ocitly ony samy. Takový byl Stairs, takoví předáci konstituce, takový maršál z Villeroy, takový parlament zvlášť a soudcovský stav celkově. Předkládal jsem mu občas tolik důležitých věcí, jak se k tomu naskytly příležitosti; někdy jsem tím něčeho dosáhl a zabránil nepříjemnostem; častěji mi vyklouzl z ruky, ačkoli zůstal přesvědčen o tom, co jsem mu říkal, a jeho slabost ho strhla.

Velmi neobyčejné je, že ani jeho milenky, ani vévodkyně z Berry, ani jeho roués se od něho nikdy, ani uprostřed opilství, nemohli dozvědět nic sebeméně důležitého o čemkoli, co se týkalo vlády a záležitostí. Žil veřejně s paní z Parabère1; zároveň žil i s jinými; bavil se žárlivostí a zlostí těch žen; nebyl proto se všemi o nic hůře; a pohoršení z tohoto veřejného harému, stejně jako z každodenních sprostot a bezbožností jeho večeří, bylo nesmírné a rozšířené všude.

Začal půst a já viděl, že na Velikonoce hrozí buď strašlivé pohoršení, nebo hrozná svatokrádež2, která by to strašné pohoršení jen ještě zvětšila. To mě přimělo promluvit o tom s vévodou z Orléans, ačkoli jsem o jeho nevázanosti již dlouho mlčel, protože jsem v tom ohledu ztratil veškerou naději. Předložil jsem mu tedy, že úžina, do níž se na Velikonoce dostane, se mi zdá tak hrozná vzhledem k Bohu a tak nepříjemná vzhledem ke světu, který sám rád páchá zlo, ale u jiných, a zvláště u svých pánů, je odsuzuje, že se proti svému zvyku a předsevzetí nemohu zdržet, abych mu nepředložil všechny jeho důsledky; o těch, které se týkaly světa, jsem se rozšířil, neboť pokud jde o náboženství, tak daleko bohužel ještě nebyl. Vyslechl mě velmi trpělivě; pak se mě znepokojeně zeptal, co mu chci navrhnout. Tehdy jsem mu řekl, že jde o prostředek, který pohoršení neodstraní úplně, ale zmenší je a zabrání výstřednostem řečí, a dokonce i smýšlení, na něž se musí připravit, nepřijme-li jej, a že je velmi snadný. Spočíval v tom, aby strávil u sebe ve Villers-Cotterets3 posledních pět dní Svatého týdne a velikonoční neděli a pondělí, to jest aby odjel na Svatý úterek a vrátil se třetí velikonoční svátek; aby tam nebral ani dámy, ani roués, nýbrž šest nebo sedm osob podle svého výběru, se slušnou pověstí, s nimiž by rozmlouval, hrál, procházel se, bavil se, jedl postní jídla, při nichž mohl hodovat stejně dobře jako při masitých, aby u stolu nevedl špatné řeči a příliš jej neprotahoval; aby na Velký pátek šel na bohoslužbu a na velikonoční neděli na velkou mši; že víc od něj nežádám a že s tím mu ručím za všechny řeči. Dodal jsem, že nikomu nezůstane skryto, co princové jeho postavení dělají či nedělají, a tedy ani to, že velikonoční přijímání nevykonal; ale že je zcela rozdílné nevykonat je se vztyčenou hlavou, s výrazem drzosti a pohrdání, ať je kdo kdo chce, uprostřed hlavního města, pod očima všech, nebo změnit místo s výrazem studu, úcty a rozpaků; že první způsob vzbuzuje ošklivost k drzému hříšníkovi a pobouří proti němu i libertiny, druhý vzbuzuje u poctivých lidí křesťanský soucit a umlčí všechny jazyky. Nabídl jsem se, že ho na té cestě doprovodím, bude-li mu to milé, a obětuji mu cestu, kterou jsem v tu dobu každý rok konal domů; a přiměl jsem ho uvážit, že takto si počínají osoby poněkud význačné, které jsou o Velikonocích samy se sebou v rozpacích. Upozornil jsem ho také, že záležitosti jeho nepřítomností neutrpí ve dnech, kdy se všechny zastavují; dále na blízkost Villers-Cotterets, krásu toho místa, na to, kolik let je neviděl, a že by bylo vhodné, aby se tam zajel podívat.

Přijal ten návrh skvěle; ulevilo se mu; nevěděl, co mu chci navrhnout; neshledal na tom nic než snadné, ba příjemné, velmi mi děkoval, že jsem na tento prostředek pomyslel a že s ním chci jet. Uvažovali jsme o tom, koho by mohl vzít s sebou; nebylo těžké je najít, a věc zůstala ujednána. Oba jsme se shodli, že nic se nemá ohlašovat předem a že postačí, když vydá rozkazy v týdnu po Smrtné neděli. Mluvili jsme o tom ještě jednou nebo dvakrát a byl opravdu přesvědčen, že ta cesta je moudrá a že ji má podniknout. Neštěstí bylo v tom, že co dobrého si předsevzal, se zřídka uskutečnilo kvůli množství darebáků, kteří ho obklopovali a jimž to málokdy bylo v zájmu, ať už aby se mu zalíbili, nebo aby ho drželi zblízka, nebo z důvodů ještě zvrácenějších. Tak se stalo i s touto cestou.

Když jsem s ním o tom mluvil den nebo dva před Smrtnou nedělí, našel jsem člověka rozpačitého, upjatého, který nevěděl, co mi odpovědět. Snadno jsem vycítil, oč jde, zdvojnásobil jsem úsilí, chytil jsem ho za souhlas, který k tomu dal; vyzval jsem ho, aby mi ukázal sebemenší nevýhodu té cesty; důrazně jsem udeřil na řeči, které vyvolá drzostí, s níž přeskočí Velikonoce uprostřed Paříže; na nudu, do níž nemůže nepropadnout během svatých dnů, bude-li chtít zachovat aspoň nějakou míru, a na všechno, co se proti němu bude říkat, stráví-li je tak, jako tráví jiné dny; nakonec jsem sebral všechny síly, abych mu vylíčil ohavnost svatokrádeže, všechnu hrůzu, kterou by z něj svět měl, všechno, co by tím světu dal právo říkat, a nevázanost, s níž by se o tom vyjadřovala všechna ústa, i ta nejbezbožnější, a do jaké míry by tento hrozný čin od něho odvrátil všechny dobré lidi, ty, kdo si na tom zakládali nebo jsou v postavení, aby si na tom zakládali, zkrátka všechny poctivé lidi. Mluvil jsem marně; narazil jsem jen na mlčení, smutek, zachmuřenost, na ubohé důvody, které jsem všechny vyvrátil a jejichž chabostí nebudu plnit tento papír; jedním slovem na rozhodnutí přijaté hned při prvním slově, které o tom utrousil a které poplašilo milenky a roués. Ať nikoho nepřekvapí, že mi to slovo často uklouzne. Vévoda z Orléans jim nedával jiné jméno, ani on, ani vévodkyně z Berry; i vévodkyně z Orléans, když s ním mluvila, a všichni tři, když o nich mluvili s kýmkoli, je nikdy nenazývali jinak. To udalo tón a všichni bez výjimky už o nich mluvili jen tímto výrazem. Obávali se, že by si tento princ zvykl žít s poctivými lidmi a že po jeho návratu by už nebyli připouštěni a sami jako obvykle. Milenky měly neméně strachu, a tato pěkná skupinka toho na povolném princi tolik dosáhla, že cesta byla hned po první zmínce úplně zmařena. Když jsem se s ním loučil, abych odjel domů, zapřísahal jsem ho, aby se aspoň během čtyř svatých dnů, to jest ve čtvrtek, pátek, sobotu a neděli, krotil, a nade všechno aby se nedopustil zbytečné svatokrádeže, při níž by u světa, který by si tím myslel získat, ztratil nekonečně víc, než kdyby se jí zdržel, protože jeho život, stejný před ní i po ní, by ho ihned a velmi veřejně prozradil.

Odjel jsem nato do La Ferté v naději, že jsem aspoň zabránil tomuto vrcholu. S bolestí jsem se tam dozvěděl, že když strávil poslední dny Svatého týdne ani ne dvojznačně, třebaže s větší skrytostí, účastnil se většiny obřadů těch svatých dnů podle etikety zesnulého Monsieura, který je téměř vždy trávil v Paříži; že na Boží hod velikonoční šel na velkou mši do Saint-Eustache, své farnosti, a že tam s velkou okázalostí vykonal velikonoční přijímání. Běda! Bylo to poslední přijímání tohoto nešťastného prince, a vzhledem ke světu dopadlo tak, jak jsem předvídal. Opusťme tak smutnou látku a přejděme k tomu, co se dělo navenek.

Než se pustím do vyprávění o zahraničních záležitostech prvních měsíců tohoto roku, je třeba, abych se vyhnul odbočce, vysvětlit spor, který měl turínský dvůr s římským a který, řečeno mimochodem, ukazuje, do jaké výstřednosti tyranie a útlaku drží duchovní ty laiky, kteří jsou dost prostoduší, aby trpěli, že se jejich nároky mění v právo pod klamnou záminkou náboženství — oběťmi toho byli často králové a byli by jimi dosud, kdyby se duchovním nechala volná ruka — ačkoli tito mistři v Izraeli nacházejí v evangeliu jasně psáno, že panování jim Ježíš Kristus zcela výslovně zakazuje a že jim říká, že jeho království není z tohoto světa.

Ti Rogerové, Normané, kteří dobyli Sicílii a část Neapolského království na Saracénech, tam nějaký čas vládli pod titulem vévodů4. Jejich zbožnost věnovala třetinu příjmů Sicílie na zakládání biskupství, nemocnic a klášterů, a ze zbožnosti oné doby byli ochotni učinit své dobytí lenem Svatého stolce. Ale jako prozíraví panovníci k tomu připojili podmínky, které papežové byli rádi, že mohli přijmout a co nejpevněji potvrdit: první, že se obě strany dohodly, že papež ji povýší na království a uzná je za jeho dědičné krále pro jejich potomstvo; druhá měla předejít tomu, co tito panovníci viděli páchat všude, kde to papežové a duchovní mohli, kteří v oněch dobách nevědomosti uchvacovali všechno hrůzou z exkomunikace. Tito panovníci, kterým šlo jen o podstatu a o to, aby zůstali skutečnými pány u sebe doma, přenechali čest papeži, a za to bylo ujednáno, že na Sicílii bude trvale existovat tribunál, jehož členové, samí laici, budou vždy jmenováni sicilskými králi, budou jim podřízeni a v jejich rukou, a to výhradně, bez jakéhokoli jiného pouta či závislosti; tento tribunál na základě výsady velmi jasně vyložené, kterou obdrží od papeže jednou provždy a neodvolatelně ve všech jejích částech a aniž by kdy v jakémkoli myslitelném případě podléhala obnovení či potvrzení, bude v posledním stupni svrchovaně a bez odvolání soudit všechny církevní pře, ať jakékoli, ať mezi laiky a duchovními, ať mezi duchovními, ve všech případech občanských i trestních, exkomunikace a jiné církevní tresty, dokonce i osoby arcibiskupů, biskupů, kněží, mnichů a kapitul, jak ve věcech občanských, tak trestních, jak v první instanci, tak v odvolání, aniž by kdy v jakémkoli případě musel skládat účty ze svého počínání jinému než jedině sicilským králům, a tím méně aby jeho členové z jakékoli příčiny podléhali obsílkám, církevním trestům či exkomunikacím nebo byli jakýmkoli způsobem rušeni ve svých funkcích Římem či kýmkoli jiným. S tímto moudrým a mocným korektivem byly na Sicílii přijaty imunity a výsady duchovenstva; a od oněch dávných časů tento tribunál, kterému se říká tribunál monarchie, nepřetržitě a v plné míře trval, požíval a užíval celého rozsahu své jurisdikce.

Předchozího léta se stalo, že jeden nájemce biskupa z Agrigenta5 přinesl na trh cizrnu, aby ji prodal. Výběrčí poplatků pana Savojského, sicilského krále, tehdy uznaného a v držení na základě poslední mírové smlouvy z Ryswicku67, chtěli jako obvykle vybrat poplatek za stánek. Nájemce, aniž řekl, kdo je, je poslal k čertu, a tímto jednáním si přivodil zabavení své cizrny. Pyšný na církevní imunitu, která osvobozuje od všech poplatků, šel za svým pánem, a ten bez dalšího vyšetřování a bez jakéhokoli odkladu vyhlásil exkomunikaci. Výběrčí se teprve z ní dozvěděli, komu cizrna patřila, ihned ji vrátili a stěžovali si, že nájemce neráčil ukončit spor jediným slovem, totiž říci, kdo je a komu cizrna patří. Tak rozumná odpověď a obhajoba nemohla biskupa uspokojit. Trval na svém a hrozil horším, jestliže se výběrčí nepodrobí všemu, co se mu zlíbí; a protože od nich chtěl mnoho, neodvážili se nic slíbit bez rozkazu svých představených. Ti se marně snažili biskupa usmířit; dostali od něho jen novou exkomunikaci. Tribunál monarchie usoudil, že je to mnoho povyku pro cizrnu vrácenou, jakmile se zjistilo, komu patří, a pokusil se tuto záležitost smírně ukončit.

Tento tribunál byl římskému dvoru nesmírně nepohodlný, a ten mu nikdy nemohl nijak ublížit kvůli žárlivé péči, s níž jej sicilští panovníci udržovali v celé jeho úplnosti. Vévoda savojský, který se stal králem jen Sicílie, se Římu zdál snáze zranitelný než jeho dosavadní mocní předchůdci. Římský dvůr se tedy úmyslně rozhořčil a tak dlouho se postupovalo, až biskup z Agrigenta exkomunikoval tribunál monarchie, ačkoli to byl soudce jeho osoby i jeho exkomunikací a sám žádné nepodléhal. Když rána vyšla, skromný prelát skočil do bárky, kterou měl připravenou, a přeplul moře ze strachu před vězením. Tribunál monarchie nesnesl trpně tak pošetilý útok; ale ostatní biskupové, poštvaní římským dvorem, kde byl biskup z Agrigenta přijat s otevřenou náručí, jej podpořili, takže za nějaký čas byly všechny sicilské diecéze dány do interdiktu a klatby se zdvojnásobily. Všichni biskupové zároveň uprchli za moře a brzy je tam následovalo nesčetné množství kněží a mnichů, aby se uchránili vězení a jiných trestů ukládaných kněžím a mnichům, kteří chtěli interdikt dodržovat.

Řím byl nemálo v rozpacích z této záplavy tolika posvátného lidu, uvrženého do žebroty důsledným zabavením časných statků, jak rodových, tak církevních, který mohl žít jen ze štědrosti toho, kdo zavinil jeho proskripci a kdo jeho bídu dovršil svými potvrzujícími církevními tresty. Rozhodnost, s níž se celá Sicílie proti tak násilné a po mnoho století nevídané tyranii držela a byla jednotná, přiměla Řím tím víc litovat onoho odplutí, že na Sicílii zůstalo dost kněží, ba i moudrých a věrných řeholníků, aby bohoslužba všude pokračovala, a že mocnosti římského vyznání, zvláště Francie řízením a rozsudkem pařížského parlamentu vydaným v této věci, mu začaly ukazovat, že sicilskou záležitost pokládají za společnou se sebou.

Jezuité, kteří mají na Sicílii, jako v celé Itálii a nutno říci všude kromě Francie, velké statky a nádherné domy, se zatvrdili, že všichni zůstanou na Sicílii, budou tam přísně zachovávat interdikt a ze všech sil podněcovat k jeho přesnému dodržování. Sicilský král, který vycítil nebezpečný dosah tohoto opovážlivého jednání, poslal tajně rozkazy hraběti Maffeimu, jehož tam zanechal jako místokrále a o němž je řeč (Díl III, Tom 11, kap. 14); ten je dokázal provést s pořádkem, tajností a důmyslem zcela obdivuhodnými. Využil polohy ostrova obklopeného ze všech stran mořem, jehož nejlepší města a jiná sídla leží buď na pobřeží, nebo nedaleko ve vnitrozemí. Jednoho rána byli všichni jezuité, kněží i bratři, mladí i staří, zdraví i nemocní, bez jediné výjimky, odvedeni ze všech svých domů, okamžitě naloženi do povozů, dopraveni k moři a hned naloděni, aniž jim bylo dovoleno cokoli si vzít s sebou. Lodě, které byly připraveny je přijmout, je převezly na pobřeží Církevního státu, kde je nechaly, ať si poradí, jak umějí, aniž jim poskytly sebemenší věc.

Lze si představit, jaký účinek tato rána měla na Sicílii, jaký úžas vyvolala u těchto řeholníků a jaké rozpaky u papeže a jejich generála. Kam umístit tak velký počet naráz a jak uživit ty tisíce zápasníků jejich věci? Přes to všechno ani jedna strana z ničeho neslevila. Ale protože apoštolská komora už nebyla s to dodávat chléb tomu nesmírnému počtu, který se hemžil v Římě a okolí a neměl jiný chléb — ani sami sicilští biskupové — než ten, který mu tato komora dávala, objevil se jednoho krásného dne v Římě vyvěšený edikt, který všem těmto vyhnancům pod tresty nařizoval vyklidit město do tří dnů bez výjimky, aniž by jim poskytl či ukázal, z čeho žít — spravedlivá odměna za vzpouru, ale která nepřinesla dobrou pověst tomu, komu se tolik pomatenců oddalo a jehož mučedníky se stávali. Maffei mezitím dával s velkou přesností střežit všechna pobřeží proti emisarům a stykům s Římem, takže když se většina těch opuštěných vyhnanců chtěla pokusit vrátit na Sicílii, byl jim vstup uzavřen; což je dovedlo k úplnému zoufalství.

Stejná pevnost na obou stranách nechala věci v tomto stavu, aniž by se však Řím odvážil napadnout přímo sicilského krále nebo kteréhokoli z jeho ministrů na pevnině, až dokud se událostmi, které přijdou na řadu na svém místě a které jsem pokládal za nutné předejmout zde, abych tuto záležitost dokončil najednou, Sicílie nedostala jiného pána a nepřipadla císaři, přičemž vévoda savojský dostal Sardinii, aby si zachoval královskou hodnost. Tehdy celá církevní záležitost padla a Řím byl rád, že z ní vyvázl tím, že ponechal tribunálu monarchie celý obvyklý výkon jeho jurisdikce, že se už nemluvilo o ničem z toho, co se odehrálo při důležité příležitosti cizrny drzého nájemce biskupa nestoudně a pošetile vzpurného, a že císař, který se stal sicilským králem a měl už Neapol a Milán, byl ochoten přehlížet podnik dotažený tak daleko a tak prostý rozumu, spravedlnosti i sebemenšího zdání; ten však má být pro všechny světské moci mocným osvěžením lekce o obludných výstřednostech církevní ctižádosti, kterou lze ve všech dobách udržet na uzdě jen tím, že se jí nepromine vůbec nic, ani to nejmenší, pod žádnou záminkou, a velmi bedlivou ostražitostí, jež ji udrží v naprosté nemohoucnosti, aby se jim vůbec jen odvážila pomyslet oddat.

Abychom se nemuseli vracet, je třeba říci, že španělská královna porodila 20. ledna tohoto roku v Madridu své první dítě. Byl to princ, který dostal jméno Karel neboli don Carlos8 a který se později stal králem neapolským a sicilským; a že 20. února byl velmistr Řádu německých rytířů, mohučský koadjutor a bratr falckého kurfiřta9, zvolen arcibiskupem a kurfiřtem trevírským.

Na různých místech, jak se k tomu naskytly příležitosti, jsem rozptýlil charakteristiky osob všech stavů, které měly vstoupit do látky, již vykládám, protože bylo nutné nebo zajímavé je dobře znát. Na tyto charakteristiky je tedy třeba si dobře vzpomenout u těch, které vidíme vstupovat a vystupovat na scéně, a nyní se obrátit k charakteristikám vévody z Noailles, Canillaca, abbého Duboise, Nocého, Effiata, Stairse, ba i Rémonda, konečně maršála z Huxelles.

Viděli jsme na svém místě začátek skotského podniku, tajnou cestu Pretendenta, který se měl nalodit v Bretani, a jak unikl Stairsovým vrahům díky důvtipu a odvaze poštmistrové v Nonancourtu10, konečně drzost, s níž si tento velvyslanec vymohl vydání těch ničemů, kteří se minuli účinkem a byli v Nonancourtu zatčeni. Tento skotský podnik byl rozhodnut se zesnulým králem a se španělským králem, kteří byli ochotni […] velká neštěstí krále Jakuba III. Památka tohoto panovníka byla v době tajné cesty Pretendenta k nalodění v Bretani příliš čerstvá, než aby Francie dala najevo, že mění smýšlení. Nechali ho tedy jednat, ale bez úmyslu poskytnout jakoukoli pomoc, ledaže by k tomu byli […]. Protože [příhoda] v Nonancourtu učinila nalodění v Bretani podezřelým, Bolingbroke, který tehdy řídil Pretendentovy záležitosti, znal jejich tajemství a byl jeho státním sekretářem, skrytým v Paříži, mu najal loď v Normandii, kde se Pretendent přišel nalodit — ne v Normandii, nýbrž v Dunkerku, kam loď nechali převézt.

Viděli jsme také, když jsem mluvil o Stairsovi ke konci roku 1715, že tento anglický ministr neztrácel v Paříži čas, a jaké styky užitečné pro své budoucí záměry tam navázal. Ty nejmenší, které nezanedbával, ho dovedly k důležitějším. Rémond, nízký intrikán, drobný učenec, vybraný zhýralec a sluha pro všechno, jen když byl v intrice a mohl si od ní něco slibovat, měl mnoho ducha, a tím, že se do společnosti vetřel duchaplností a rafinovanou zhýralostí, ji velmi dobře znal; záhy se přimkl k abbému Duboisovi, který uměl všechno využít, a ke Canillacovi. Oba si je získal úctou a lichotkami, abbého intrikou, markýze stejnou zálibou v obskurní řecké zhýralosti a obdivem k jeho duchu a schopnostem. Nadšen, že se může uplatnit, vychvaloval jim Stairsova nadřazeného génia; Stairsovi pak všechno, co z nich může vytěžit u vévody z Orléans; každému, jako by byl pověřen, tlumočil vstřícné kroky toho druhého, a tak dobře to dělal, že je svedl dohromady, nejprve ve styk zdvořilostní ze vzájemné úcty, který se brzy změnil ve styk v záležitostech.

Canillac, jak jsme viděli, měl při všem svém duchu velmi málo rozumu. Jakási zářivost, která oslňovala tím, že neobyčejně dobře zasahovala směšné stránky, zastávala u něho místo úsudku; a nepřetržitý proud slov, který vždy řídila nějaká vášeň, a nejvíc ze všech závist, utápěl jeho uvažování a činil je téměř vždy falešným. Stairs, dobře poučený Rémondem, nezapomněl ani na úctu, ani na podlézání; to byla Canillacova slabá stránka. Stairsovo neustálé lichocení ho získalo; nedokázal odolat potěšení cítit, jak se hodnost velvyslance sklání před jeho zásluhami a jak se drzost té osobnosti před ním pokořuje. On zase obdivoval jeho ducha, schopnosti a rozhled; Stairsova otevřená roztržka s celou vládou zesnulého krále byla pro Canillaca další velmi mocnou návnadou, neboť nenáviděl lidi s vlivem a v úřadech, zesnulého krále i všechny, které tam dosadil. Stairs si ho pečlivě pěstoval a sváděl, a Canillac brzy neviděl nic než jeho očima. Jeho spojenectví s vévodou z Noailles v něm vzbudilo přání, aby se Stairs spojil i s ním. Noailles, který si Canillaca získal toutéž cestou, jež se tak dobře osvědčila Stairsovi, měl za zásadu nikdy mu neodporovat a vždy jej obdivovat; známost byla tedy brzy navázána a odtud politické úvahy mezi nimi.

Pokud jde o abbého Duboise, spojení bylo brzy navázáno; nepřál si je o nic méně než Stairs. Stanhope byl státním sekretářem a důvěrným ministrem krále Jiřího. Kdysi strávil nějaký čas v Paříži; viděl tam Duboise u paní ze Sandwiche, která byla mnoho let po sobě ve Francii a měla s abbém milostný poměr. On a Stanhope uzavřeli velké přátelství cestovatelů a zhýralců; abbé ho seznámil s vévodou z Orléans, který se s ním pak důvěrně vídal a připustil ho k některým svým zábavám. Stanhope a Dubois si po Stanhopově návratu do Anglie často posílali pozdravy prostřednictvím paní ze Sandwiche. Stanhope se ocitl v čele anglických vojsk ve Španělsku, když tam byli vévoda z Orléans a abbé Dubois, a od armády k armádě měli tolik styků, kolik dovoloval stav nepřátelství. Viděli jsme na svém místě, jak velice princ a jeho abbé s tímto anglickým generálem počítali, v tom, co jsem vyprávěl o španělské aféře vévody z Orléans. Jiný Stanhope vystřídal tohoto ve velení vojsk ve Španělsku a jeho katastrofa byla zaznamenána ve své době11; a lord Stanhope, známý abbému Duboisovi a vévodovi z Orléans, se stal státním sekretářem. Dubois, jemuž ctižádost a záliba v intrikách nedávaly pokoj, stavěl v duchu na svých starých stycích se Stanhopem. Chtěl proto obrátit vévodu z Orléans ke králi Jiřímu; nebyl tehdy u něho v takovém postavení, aby v tom uspěl; toužil si ochočit Stairse, aby si zjednal příležitosti mluvit s regentem o záležitostech a uplatnit u něho jejich starou známost se Stanhopem; a Stairs si nejméně stejně jako Dubois přál sblížit se s ním, aby si zjednal osobní přístup k vévodovi z Orléans a aby mu prostřednictvím abbého Duboise, o němž si myslel, že k tomu má příležitost, ačkoli ji ještě vůbec neměl, předával věci, které by z jiných úst zapůsobily víc než z jeho vlastních. Nic se nehodilo lépe jejich společným, avšak navzájem neznámým záměrům než spojení Stairse s Canillacem, které Rémond ve shodě s Duboisem zprostředkoval, a spojení anglického ministra s Noaillesem, které zprostředkoval Canillac.

Triumvirát mezi Noaillesem, Canillacem a Duboisem byl už vytvořen, jak jsem vyložil ke konci vlády zesnulého krále. Dubois pro své skryté záměry nezanedbal nic, aby utvrdil Canillaca v jeho zaslepenosti Stairsem a aby do ní uvedl i vévodu z Noailles. Ten, vždy uchvácený novotami a stejnorodý s vévodou z Orléans okouzlením oklikami, měl pro tuto povolnost pádný důvod, a možná dva. Cítil vyprahlost financí a všechny obtíže, jak vyjít, a viděl velkou úsporu v tom, odepřít Pretendentovi jakoukoli pomoc a zmařit podnik, který by bylo nutné, kdyby se zdařil, podporovat a možná dlouho a vydatně platit. Druhý důvod, který si možná jen domýšlím, se týkal mne. Žili jsme spolu příliš dlouho v důvěrnosti, než aby mohl nevědět, že jsem dokonalý jakobita a pevně přesvědčen o zájmu Francie zaměstnat Anglii na dlouho domácími starostmi, které by jí znemožnily myslet na věci za hranicemi a dále sahat po obchodu Španělska i našem, a že stejný zájem máme na tom, abychom pokud možno už neměli co dělat s anglickým králem, který byl svými državami a zájmy v Německu víc Němcem než Angličanem a vždy v obavách, na vodítku a pokud mohl ve spojení s císařem. Snad se mu doneslo, že se mě Stairs marně pokoušel získat přes pana z Lauzunu, který rád vídal cizince a který navzdory všemu, čím byl zavázán dvoru ze Saint-Germain a čím pro něj byl, miloval všechny Angličany, často se se Stairsem vídal a jedli jeden u druhého, a že mě nedokázal přimět, abych na jeho vstřícné kroky ve prospěch Stairse a na jeho naléhání, abychom se sešli spolu u oběda, odpovídal jinak než prostými zdvořilostmi, takovými, které nelze odmítnout.

Protože jsem o Anglii smýšlel tak, jak jsem smýšlel, nemohl jsem přijít na chuť spojení s jejím velvyslancem, jehož drzost a chování mě ostatně odpuzovaly, a ještě mnohem víc od nonancourtské aféry. Noailles tedy mohl pochopit, že s pomocí Canillaca a Duboisových pletich nebude těžké obrátit regenta ke králi Jiřímu, a že podaří-li se to, nebude těžké učinit mě v tomto ohledu podezřelým a nahlodat všeobecnou důvěru, kterou mě Jeho Královská Výsost ctila, tím, že ho přesvědčí, aby přede mnou své spojení s Anglií tajil. Ať je to s těmito důvody jakkoli, Noailles se se Stairsem zapletl stejně hluboko jako jeho dva přátelé Canillac a Dubois, a přesvědčili vévodu z Orléans, aby se v tomto ohledu řídil zásadou čistě osobní, a tudíž ohavnou. Ta zásada zněla, že král Jiří je uchvatitelem koruny Velké Británie, a kdyby se králi přihodilo neštěstí, vévoda z Orléans by byl rovněž uchvatitelem koruny Francie; tudíž mají oba stejný zájem a důvod pěstovat jeden druhého, postupovat tak, aby si obě koruny vzájemně zaručili, a nikdy neučinit krok, který by se od tohoto velkého cíle sebeméně odchýlil; přičemž, dodávali, francouzský princ získával všechno pro zajištění své naděje, kdežto Angličan, který korunu držel, na tom právě proto nezískával skoro nic, tím spíš, že měl co dělat jen s Pretendentem bez statků, bez země, bez pomoci, kdežto v uvedeném případě by vévoda z Orléans měl za soupeře španělského krále, usazeného a mocného a po moři i po souši sousedícího s Francií ze všech stran.

Vévoda z Orléans spolkl tento jed, podaný tak obratně osobami, na jejichž ducha, schopnosti a osobní oddanost se domníval, že může spoléhat, které mu však později dobře dokázaly, že jejich duch byl falešný, jejich schopnosti nulové a jejich oddanost prázdná a vztažená jen k nim samým. Tento princ měl až příliš pronikavosti, aby léčku postřehl, a zázračné je, co ho svedlo: byla to klikatost této politiky, a vůbec ne touha vládnout. Dobře očekávám, že vyjdou-li tyto Paměti někdy na světlo, bude toto místo k smíchu, zdiskredituje ostatní vyprávění a vynese mi pověst velkého hlupáka, jestliže jsem myslel, že tím své čtenáře přesvědčím, nebo slabomyslného, jestliže jsem tomu věřil sám. Taková je však čistá pravda, které obětuji vše, co si o mně kdo pomyslí. Ať se zdá sebeneuvěřitelnější, je to přesto pravda. Odvažuji se tvrdit, že v dějinách je mnoho takových neznámých pravd, které by velmi překvapily, kdyby se o nich vědělo, a které jsou neznámé jen proto, že skoro žádné dějiny nejsou psány z první ruky.

Tato pravda a několik jiných, které jsem viděl a které jsou příliš málo důležité pro dějiny této doby, než abych je zapsal, mě o tom přesvědčují, a ještě jiné, z nichž jsem sem vložil ty hlavní, jež jsem se dozvěděl od svého otce a které upadly v zapomnění nebo byly z Ludvíka XIII., jemuž náležejí, přeneseny na kardinála z Richelieu. Opakuji to a jsem to dlužen pravdě, která v těchto Pamětech jedině vládne, jak je vidět i na vévodovi z Orléans samém z portrétu, který jsem o něm podal: nikdy si tento princ nepřál korunu; velmi upřímně si přál králův život; udělal víc, přál si, aby král vládl sám, jak se uvidí dále. Nikdy sám od sebe nepomyslel, že by král mohl zemřít, ani na věci, které by mohly po tomto neštěstí následovat, jež upřímně za neštěstí pokládal, i pro sebe, kdyby k němu někdy došlo. Jen se propůjčoval úvahám, které mu o tom byly předkládány, zcela neschopen na to myslet sám od sebe, ani na opatření, která je třeba učinit vzhledem k tomu, že to bylo možné. Neříkám, že by se v tom případě vzdal práva, které mu dávalo vzájemné zřeknutí, zaručené celou Evropou; ale zároveň dodávám, že držení koruny by na tom mělo nejmenší podíl a že čest, odvaha a jeho vlastní bezpečnost by na tom měly podíl celý: ještě jednou, jsou to pravdy, které mě má dokonalá znalost, mé svědomí a má čest zavazují uvést.

Abych dokončil najednou látku tohoto závazku, která osvětlí vše, co budu muset vyprávět o jeho důsledcích: tito pánové neuspěli se svým plánem vůči mně úplně, jestliže moje podezření ohledně vévody z Noailles bylo pravdivé. Regent přede mnou nemohl dlouho tajit převládající náklonnost, kterou pojal k Anglii. Schvaloval jsem ji do jisté míry, aby se udržel mír, jehož vyčerpaná Francie a doba nezletilosti tolik potřebovaly, a aby se zadržel příliš nebezpečný sklon krále Jiřího k císaři. Ale nemohl jsem schválit sklon jít dál.

Opakoval jsem regentovi, co jsem mu často říkal a co jsem nejednou vyslovil při hlasování v regentské radě: že podstatným zájmem státu je co nejpevnější a nejneměnnější spojenectví se Španělskem, které s námi spojuje týž rod, a to ještě téměř v prvním stupni, a nerozděluje žádný nárok ani skutečný zájem; zřejmost toho potvrzují tři věci: příklad rakouského domu, který si tu obávanou velikost, tak dlouho blízkou univerzální monarchii, vybudoval jen spojením svých dvou větví, které žádné úsilí nikdy nedokázalo rozdělit; nesmírný strach, který celá Evropa pojala ze syna Francie, jenž se stal španělským králem, jediná příčina poslední války, jež tolik stála všechny její mocnosti; konečně nekonečná výhoda, kterou lze pro toto spojenectví a pro vzájemnou velikost vytěžit ze sousedství zemí a moří obou monarchií, které jim vzájemně poskytuje snadnosti, jež příroda odepřela oběma rakouským větvím a z nichž by ty jistě dokázaly náramně těžit; že politika tohoto obratného domu má být v tomto bodě vzorem té naší a pólem, z něhož nás nic, ať sebeklamnější, nesmí přimět spustit nejpevnější zrak; že je-li tato zásada položena, je třeba počítat se dvěma věcmi a postavit se proti oběma velmi rozdílně: jednak s mlhami soukromých zájmů osob tohoto dvora i madridského, s rozmary španělského krále a královny a s pochybenými kroky jejich ministerstva, jimž je třeba se vyhýbat, lichotit a přemlouvat; především se nikdy nezlobit; přivádět k rozumu trpělivostí, mírností, přátelstvím; získávat hlavy, které mají vliv; být přesvědčen, že vídeňský a madridský dvůr si často navzájem působily stejné domácí nesnáze, aniž by kdy propukly nebo je ochladily jeden k druhému v tom, co se týkalo záležitostí; že my nemáme v tomto ohledu činit méně než ony ani doufat v menší úspěch; konečně napodobit moudrost soukromých rodin, které mají své nálady, svou zlost, své vady, ale nedávají z toho nic znát navenek a ukazují veřejnému mínění vždy jednotu, která je jejich silou, úvěrem i váhou; druhak že je třeba dobře počítat se všemi pružinami, které politika ostatních mocností nepřestane postupně uvádět v chod, aby mezi obě koruny vnesla chlad a pak roztržku; že mír, který konečně ukončil dlouhou, zhoubnou a krvavou válku vyvolanou španělským dědictvím, neuhasil jejich nesmírnou žárlivost, a tudíž ani v nejmenším neztlumil vášeň je rozeštvat a rozdělit; že všechny pokládají tento bod za cíl svého největšího zájmu a za dílo, na němž jejich součinnost a politika nesmějí nikdy přestat pracovat; že k tomu budou v obou dvorech neustále užívány všechny klamné návrhy, všechny oslnivé nabídky, všechny vyhlídky strachu a nebezpečí, ba i skutečnosti, které budou do jisté míry nabízeny a pokládány za výhodné k přijetí, neboť dobře vědí, jak velký zájem z toho vytěží; že způsob, jak zmařit tolik soustavného úsilí, je mít sám stejnou soustavnost, držet oči dobře otevřené a odmítnout jakoukoli výhodu, ať by byla nabízena sebevětší, která by mohla vést k roztržce se Španělskem; být v tomto hlavním bodě neochvějný; postavit se se Španělskem na takovou míru důvěry, aby si vzájemně sdělovali všechny tyto různé pokusy a využili jich k tomu, aby úzké a nerozlučné spojenectví stále víc utužili; že tak si počínaly obě rakouské větve od Karla V. až do předchůdce Filipa V.; že to vyneslo jejich moc tak vysoko a že je to lekce, kterou mají přijmout naše dvě větve a nikdy se od ní neodchýlit; konečně že je to tím snazší, že není čeho se bát pro bezpečnost kurýrů a že španělský král má srdce zcela francouzské.

Dodal jsem, protože jsme s regentem byli mezi čtyřma očima, jak tomu bývalo téměř vždy, že po té nepříjemnosti s jeho španělskou aférou a po jeho usmíření, a navíc v jeho osobním postavení vzhledem ke zřeknutím, nic nebude pro něj osobně ve Francii i ve zbytku Evropy dobré či zlé s větším dosahem a důsledky než to, zda bude vůči Španělsku zachovávat chování, které navrhuji, nebo jiné. Zdůraznil jsem, že v Římě, který byl v oné době ještě středem záležitostí, i na všech ostatních dvorech byly zájmy obou rakouských větví neustále totožné, a to i ve vnitřních domácích záležitostech říše; že žádná mocnost se nemohla dotknout jedné, aniž by druhá okamžitě zasáhla jako ve všem a všude společná, jak se ukázalo ve všech válkách a ve všech zvláštních i všeobecných smlouvách, a to do té míry, že zbytek Evropy už dávno upustil od snahy je rozdělit a myslel jen na to, jak se proti nim udržet. Že to je vzor, který musíme následovat, chceme-li prospívat doma i navenek a povznést se až tak vysoko, že se staneme diktátory Evropy, jak se to stalo rakouskému domu, i poté, co se mlčky zřekl univerzální monarchie, které, jak nakonec poznal, nemohl dosáhnout.

Pak jsem regenta prosil, aby si vzpomněl, že skutečnými nepřáteli Francie jsou rakouský dům a Angličané. Že znalost, kterou má z dějin, mu v celém jejich průběhu neukazuje nic jiného než tuto nenávist a žárlivost vůči koruně, která jediná mohla zastavit jejich ctižádost; že tato vášeň nově vzrostla soupeřením12 Karla V. a Františka I. a marným úsilím Filipa II. v době Ligy13; a od té doby, pokud jde o Anglii, nesmiřitelnou nenávistí zesnulého krále k princi oranžskému a zlostí tohoto prince, že ji nedokázal zmírnit dvaceti lety podřízenosti; ta se obrátila v zuřivost, jejíž účinky pocítila celá Evropa, neboť popudil všechny její mocnosti; konečně jeho vpádem do Anglie a ochranou, kterou zesnulý král poskytl Jakubovi II. a jeho rodině; naposledy tím, že zesnulý král uznal Jakuba III. navzdory slavnostní ryswické smlouvě, a okolnostmi, za nichž to učinil, kterých král Vilém dobře dokázal využít v celé Evropě a, jakkoli umíral, sjednotit ji proti Francii a vystupňovat při té příležitosti nenávist Angličanů až k zuřivosti. Že jestliže intrika jedné ženy a dvora královny Anny zachránila Francii před nejkrajnějším neštěstím tím, že se Anglie oddělila od svých spojenců, a mírovými smlouvami, které z toho vzešly a jichž byla nástrojem, je třeba dobře rozlišovat dvorskou kliku, která v tom našla svůj zájem, aby se povznesla na troskách svých nepřátel, kteří dříve měli v Anglii veškerou moc, od národa, a dokonce od celého dvora.

Ostatně se karta obrátila smrtí Anny a příchodem jejího nástupce do Anglie, který vyhnal všechny, jimž jsme vděčili za mír, dosadil zpět ty, které Anna z úřadů odstranila, a vydal naše přátele napospas zuřivosti whigů a řízení parlamentu, rozzuřeného tímto mírem, který dvůr proti nim ještě popichoval. Z tohoto výkladu jsem vyvodil, že je nesmyslné předsevzít si navázat s Anglií skutečné přátelství, které by nikdy nebylo jiné než podvodné a zrádné a nikdy nabízené či přijímané než s jediným úmyslem oddělit Francii od Španělska a vytěžit z toho; že spokojit se s nadějí navázat toto přátelství aspoň mezi králem a králem je rovněž velmi hrubá návnada, která nemůže čerpat žádnou sílu z přátelství, jaké bylo mezi zesnulým králem a Karlem II.; že kromě toho, že Karel II. byl jeho vlastní bratranec, že měl královnu, svou matku, usazenou ve Francii od prvních [neštěstí] Karla I.14, a Madame, svou sestru, manželku Monsieura, která měla důvěru a osobní přátelství obou králů, byla jejich poutem, dokud žila, a jejíž památka jim zůstala vždy drahá, bylo přesto nutné toto přátelství podpírat velkými penězi a veškerým vlivem vévodkyně z Portsmouthu, jíž byl Karel II. posedlý a která byla Francouzkou natolik, že se se vším svěřovala francouzským velvyslancům a řídila se výhradně jimi. A přece, i přes tak dobře stmelené přátelství, viděli jsme, jak Angličané přinutili svého krále a proti jeho vůli ho dohnali k tomu, aby vystoupil proti Francii a spojil se s jejími nepřáteli, za okolností, které přiměly krále vzdát se svých rozsáhlých výbojů v Nizozemí; že je tedy daleko od takového anglického krále, jakým byl Karel II., ke králi Jiřímu, který všechno velké, co měl, vděčil jen císaři, jenž ho učinil kurfiřtem a jenž podporoval jeho obsazení vévodství Brémy a Verden, uprostřed míru, na úkor Švédska, avšak aniž by mu je dal v léno, aby ho tím držel na uzdě; a Angličanům, zesnulému králi Vilémovi, protestantismu a whigům, kteří ze všech Angličanů nejvíc nenávidí Francii, kteří nikdy nechtěli mír, kteří vedou proces s ministry královny Anny za to, že jej zprostředkovali, a které Jiří dosadil do všech velkých, středních i malých úřadů a míst v celé Velké Británii — Jiří, pravím, který cítí, že whigové jsou jeho oporou v Anglii a císař pro jeho země a nároky v Německu, a který je pro tak mocné zájmy od základu neschopen jakéhokoli skutečného či trvalého spojení s Francií; konečně, že takové překážky jsou svou povahou nepřekonatelné, velmi odlišné od drobných soukromých zájmů obou dvorů, francouzského a španělského, od pochybení jejich ministrů, od rozmarů Jeho Katolického Veličenstva, španělského krále, králova strýce z otcovy strany, jehož srdce je zcela francouzské, jehož autorita a moc v jeho monarchii jsou despotické a neznají ani formy, ani toryy, ani whigy, ani parlamenty, jehož náboženství je stejné jako naše a jehož zájmy jsou stejnorodé s našimi proti všem mocnostem, které nic neopomněly, aby ho svrhly z trůnu, zvláště proti námořním mocnostem, které až k zuřivosti žárlí na obchod všech ostatních, a zvláště na obchod Španělska a na náš, kvůli našemu spojenectví s ním. Konečně, že ať by se mezi Francií a Anglií předpokládala, i kdyby to nebylo možné, jakákoli důvěrnost, nelze nikdy pro užitek a velikost Francie doufat v nic, co by se blížilo tomu, co by zjevně vyplynulo z důvěrnosti dvou tak blízkých králů stejného rodu a dvou tak mocných a dokonale sousedících monarchií, které nemají žádné protichůdné zájmy a jsou stejného náboženství.

Regent, který mě poslouchal s velkou pozorností, neměl co namítnout proti přirozené síle těchto důvodů. Souhlasil se zásadami i fakty. Ujistil mě také, že má v úmyslu spojit se se Španělskem, jak jen to půjde, ale že to není rozhodnutí, které by se mělo dát příliš poznat samotnému Španělsku, ovládanému ctižádostivou královnou a velmi nebezpečným ministrem, kteří španělského krále obraceli, jak chtěli, a kteří by byli velmi schopni této znalosti zneužít; a ještě méně je příliš ukazovat Anglii a ostatním mocnostem, které by k nám ochladly, zdvojnásobily by svou žárlivost a úsilí oddělit nás od Španělska a přesvědčilo by je to, aby nás vždy pokládaly jen za nepřátele; že tato opatrnost je tím nutnější, že mi není neznámo, že velkou zásadou vídeňského dvora, zvláště od ryswického míru, je nerozlučné spojení s námořními mocnostmi, které stejně tak mezi Anglií a Holandskem založil král Vilém a které žárlivost na obchod od té doby nedokázala narušit; tyto mocnosti nacházely svůj prospěch ve spojenectví s císařem, aby ho mohly postavit proti nám, a ten byl pánem říše a mohl ji přimět ke zbrojení bez jiné příčiny než své vůle a svého zvláštního zájmu.

Souhlasil jsem s regentem, že opatrnost, kterou zamýšlí, je důkladná, jen pokud to bude pouze opatrnost a pokud rovněž uzná nutnost řídit se zásadami, které jsem mu právě předložil. Velmi mě ujišťoval, že to je jeho pevný úmysl; a rozhovor tím skončil, přičemž mi vyložil, s jakou tajností a mírou má podporovat Pretendenta, který se vylodil ve Skotsku, a pomoc, kterou mu poskytne, skrývat do nejhustší tmy, ledaže by přišel rychlý a nečekaný úspěch.

Zároveň mi sdělil, že Dánové a Prusové konečně dobyli Stralsund, který dlouho obléhali, ale že švédský král15, který se do něj po svém návratu z Benderu uchýlil, unikl jejich bdělosti a přeplavil se do Švédska.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Marie-Madeleine de La Vieuville, markýza z Parabère (1693–1755), v prvních letech Regentství nejznámější milenka vévody z Orléans.↩

  2. Vysvětlivka: Každý katolík byl povinen přijmout v době velikonoční svaté přijímání („vykonat velikonoce“). Kdo k němu přistoupil ve stavu těžkého hříchu, bez lítosti a úmyslu polepšit se, dopouštěl se svatokrádeže; u osoby vysokého postavení zase jeho vynechání vyvolávalo veřejné pohoršení.↩

  3. Vysvětlivka: Villers-Cotterêts, zámek v kraji Valois severovýchodně od Paříže, od roku 1661 součást údělu orleánské větve.↩

  4. Ediční poznámka: Saint-Simonův výklad je zjednodušený. Normanský dobyvatel Sicílie Roger I. byl hrabětem, nikoli vévodou, a králem se stal teprve jeho syn Roger II. (1130). Výsady, z nichž se tribunál monarchie odvozoval (tzv. Monarchia Sicula), se opíraly o bulu papeže Urbana II. z roku 1098, jíž byl Roger I. jmenován papežským legátem na ostrově.↩

  5. Ediční poznámka: Spor o cizrnu (tzv. liparská kontroverze) vypukl už roku 1711, ještě za španělské vlády nad Sicílií, a týkal se biskupa z Lipari; Saint-Simon jej klade do léta předchozího roku a připisuje biskupovi z Agrigenta.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): V rukopisu je Ryswick; ale teprve utrechtská smlouva uznala roku 1714 Viktora Amadea za krále obojí Sicílie.↩

  7. Ediční poznámka: Vydavatelova oprava je sama nepřesná: mír mezi Španělskem a Savojskem byl v Utrechtu uzavřen roku 1713 a Viktor Amadeus jím získal jen Sicílii, kterou roku 1720 vyměnil za Sardinii.↩

  8. Vysvětlivka: Karel (1716–1788), první syn Filipa V. z druhého manželství s Alžbětou Farnese; od roku 1731 vévoda parmský, od 1734 král neapolský a od 1735 i sicilský, od 1759 jako Karel III. král španělský.↩

  9. Vysvětlivka: Franz Ludwig Falcko-Neuburský (1664–1732), velmistr Řádu německých rytířů a mohučský koadjutor, bratr falckého kurfiřta Jana Viléma.↩

  10. Vysvětlivka: Roku 1715 číhali v Nonancourtu, na cestě z Paříže k Bretani, na Pretendenta, který jel inkognito k moři, ozbrojení muži, které Saint-Simon spojuje se Stairsem; poštmistrová je lstí zdržela a dala zatknout. Saint-Simon příhodu vylíčil dříve.↩

  11. Ediční poznámka: Saint-Simon se mýlí: velitelem britských vojsk, který byl se svým sborem zajat u Brihuegy v prosinci 1710, byl tentýž James Stanhope, jenž se roku 1714 stal státním sekretářem. Lordem (vikomtem) byl jmenován až roku 1717.↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Slovo compétence je zde užito ve smyslu soupeření. Jde o soupeření Františka I. a Karla V. o císařskou hodnost.↩

  13. Vysvětlivka: Karel V. (1500–1558), španělský král a od roku 1519 císař, po abdikaci zemřel v klášteře Yuste na malárii; jeho soupeře Františka I. (1494–1547), francouzského krále od 1515, zajala jeho vojska u Pavie (1525) a držela v zajetí, od léta 1525 v Madridu, až do madridské smlouvy (1526). Filip II. (1527–1598), Karlův syn, španělský král od 1556, podporoval za náboženských válek ve Francii Katolickou ligu.↩

  14. Vysvětlivka: Karel I. (1600–1649), anglický král od 1625, byl po prohrané občanské válce odsouzen za velezradu a 30. ledna 1649 sťat sekerou před palácem Whitehall v Londýně. Jeho manželka Henrieta Marie Francouzská (1609–1669), dcera Jindřicha IV. a teta Ludvíka XIV., uprchla roku 1644 do Francie, kde zemřela; z jejich dětí byli Karel II., Jakub II., Marie Oranžská a Henrieta, pozdější Madame.↩

  15. Vysvětlivka: Karel XII. (1682–1718), švédský král od 1697; po porážce u Poltavy (1709) žil léta v osmanském Benderu, koncem roku 1714 se vrátil do Stralsundu, který kapituloval v prosinci 1715. Byl svobodný a bezdětný; padl 11. prosince 1718 při obléhání norské pevnosti Fredriksten, zasažen do hlavy kulkou v zákopech.↩