Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola osmnáctá

Obchodní smlouva výhodná pro Anglii podepsána v Madridu. — Alberoni má sám důvěru španělského krále a královny; provádí redukci vojska. — Příjmy španělské koruny. — Průtahy ve výměně ratifikací bariérové smlouvy a v obnovení kolínského a bavorského kurfiřta. — Zárodky nespokojenosti mezi Španělskem a Anglií. — Alberoni drží španělského krále a královnu pod zámkem. — Jeho žárlivost na kardinála del Giudice, kterého chce zničit, a na otce Daubentona, kterého si chce podrobit. — Kdo je tento jezuita. — Alberoni míří ke kardinálskému klobouku a vměšuje se do sporů s Římem. — Aubrusselle, francouzský jezuita, učitelem prince asturského. — Giudiceho rozmrzelost. — Nepříjemné veřejné řeči o královně a Alberonim, který si vezme byt v paláci a dává si podávat zprávy jako první ministr. — Angličané a Holanďané chtějí vytlačit Francouze z Indií. — Posměšky na Alberoniho. — Stairsovy darebnosti. — Nenávist Angličanů k Francii. — Císař v pokušení napadnout Itálii. — Strach Itálie z císaře a z Turků. — Bariérová smlouva uzavřena. — Regent navrhuje neutralitu Nizozemí; Angličané navrhují Holanďanům obnovení spojenectví, nebezpečné pro Francii, a chtějí do něho přitáhnout sicilského krále. — Papež všude prosí o pomoc. — Alberoniho postavení a lsti. — Stížnosti a nemilosti, které vyvolává jeho redukce vojska. — Vévoda ze Saint-Aignan se do toho nevhodně vměšuje. — Hersent otec; jeho povaha; jeho postavení. — Pretendent ve Skotsku neuspěje a vrací se. — Španělsko mu odmítá jakoukoli pomoc, hýčkané Anglií rozhořčenou na Francii. — Stairsovy výmysly, aby ji rozhořčil ještě víc. — Vzájemná podezření hlavních mocností. — Stanhopova obratnost, s níž chce znesvářit Francii se Španělskem a získat sicilského krále pro svůj záměr. — Smutné obecné mínění o Španělsku. — Podezíravost Alberoniho, který slibuje papeži velkou pomoc. — Smutné a tajné setkání Pretendenta s Cellamarem. — Berwick a Bolingbroke ve sporu s Pretendentem, který si vezme Magnyho. — Kdo je Magny. — Prudké zákroky Anglie všude proti jakékoli pomoci a útočišti pro tohoto prince. — Falešná vstřícnost ke Španělsku, až po spolčení s ním, aby se zabránilo císaři rozšířit se v Itálii a aby se pomohlo španělskému králi ve Francii, kdyby nastal případ, že by tam uplatnil svá práva. — Cíl španělské pomoci papeži. — Španělský král a královna se nevzdávají myšlenky na návrat do Francie, kdyby se přihodilo neštěstí. — Alberoni je v tom utvrzuje. — Jeho podezíravost; jeho úskoky; jeho strašlivá dvojakost. — Ripperdovo znepokojení. — Obavy sicilského krále. — Svoboda řeči kardinála del Giudice. — Podivná Stairsova proradnost, usvědčená sama sebou. — Falešná a zlomyslná pověst rozšířená o zřeknutích. — Velmi úskočné návrhy proti klidu Evropy, předložené Anglií Holandsku, které se jim moudře vyhne. — Stejný strach papeže, císaře i Turka. — Stanhope otevřeně navrhuje Triviému, aby císaři postoupil Sicílii za Sardinii. — Stanhope sahá až k hrozbám, aby získal Savojsko proti Francii. — Stanhopův cíl a záměry. — Král Jiří dává přednost svým německým državám před Anglií, což je příčinou jeho ohledů k císaři. — Vídeňská a cařihradská rada rozdělené v otázce války. — Anglická a holandská eskadra plují urychlit obléhání Wismaru. — Nové Stairsovy proradnosti. — Zájem anglického ministerstva, aby se Francie stále obávalo, a tak dostávalo subsidie od parlamentu. — Pokračování nekonečných vstřícných kroků Anglie vůči Španělsku. — Monteleón toho využije, aby si ujasnil trojspolek navrhovaný Anglií s císařem a Holandskem. — Stanhopova úlisnost. — Domácí strach anglického ministerstva, které chce učinit parlamenty sedmiletými.

Smlouva, která se loňského roku vyjednávala mezi anglickým a španělským králem, byla právě podepsána v Madridu, a podle nesmírné spokojenosti, kterou nad ní dávali najevo v Londýně, se zdálo, že slibuje co nejtěsnější svazek mezi oběma panovníky. Monteleón, španělský velvyslanec v Londýně, počítal, že tím vzroste jeho osobní vážnost i jeho jmění, a stavěl na ní velké naděje pro službu španělskému králi, a to nejen nyní, ale i pro případ, že by se ve Francii udály věci, na které Jejich Katolická Veličenstva a jejich ministři, kteří nebyli Španělé, neustále upírali oči. O tom s ním Stanhope často hovořil, aby Španělsko přiměl uzavřít s Anglií užší závazky, a to v nespokojenosti, kterou Stairs u svého dvora živil zprávami o pomoci a ochraně, jež prý regent poskytoval Pretendentovi; přitom nevěděl, nebo nechtěl vědět, že Španělsko v tomto ohledu nedělalo o nic méně než Francie — což Monteleónův vlastní dvůr tajil i před ním. Španělsko nemělo na moři žádné lodě ani žádné přípravy k jejich vyzbrojení. Holandsko mu nějaké nabídlo k zajištění obchodu s Indiemi, ale republika, spokojená, že její nabídka byla přijata, nespěchala, protože chtěla při té příležitosti získat nějaké výhody pro svůj obchod. Mezitím nabídla Monteleónovi lodě také Anglie, jakoby z vděčnosti za způsob, jakým byla poslední smlouva podepsána. Monteleón využil těchto projevů přátelství, aby si ujasnil tajné vztahy mezi anglickým králem a císařem, které ho znepokojovaly. Stanhope mu se zdánlivou otevřeností odpověděl, že je k uzavírání aliancí přiměl odpor Francie vůči jejich zájmům, kterého si všímali, protože nepochybovali, že Španělsko půjde s Francií; že s císařem nebylo uzavřeno nic na úkor Španělska; a že Anglie, když s ní byla v Madridu tak příhodně podepsána obchodní smlouva, nevyslechne žádný přímý ani nepřímý návrh, který by se mohl dotknout Španělska.

Tato koruna, která pokládala Sicílii za zemi, jež jí podle smluv může jednoho dne připadnout, se v Římě horlivě ujala jejích zájmů ve věci interdiktu, uvaleného na toto království kvůli cizrně biskupa z Agrigenta. Alberoni měl jediný důvěru španělského krále i královny. Jen on měl na starosti reformy, vojsko, výdaje na námořnictvo a na královskou domácnost a hlavní státní záležitosti. Komusi se svěřil, že výnos příjmů za rok 1716, které se měly vybrat v jeho průběhu, činí jen šestnáct milionů a nezbytné výdaje téhož roku jednadvacet milionů, nepočítaje mimořádné, které by mohly nastat. Každý večer pracoval s Jejich Katolickými Veličenstvy na reformě vojska. Bylo rozhodnuto, že ze čtyř kompanií tělesné gardy se zachovají jen dvě, s dalšími úspornými úpravami v obou zachovaných, čímž Alberoni počítal ušetřit šedesát tisíc pistolí ročně; a z deseti praporů gardy ponechat jen dva, jeden španělský a druhý valonský. Počítal, že už samo zrušení štábů těchto pluků, zredukovaných na dva prapory, přinese úsporu čtyř set tisíc reálů ročně. Rozhodl také, že po provedení reformy postaví šest tisíc dragounů, z toho polovinu pěších, a nechá je trvale v Katalánsku. Ostatní reformy, stejně jako nová nařízení pro rady a pro palác, měly přijít až potom.

Cellamare, španělský velvyslanec v Paříži, nebyl o nic méně pozorný než ministři ostatních mocností k zárodkům rozkolu, které se tam projevovaly a od nichž si mocnosti, jež podepsaly utrechtský mír s takovou nevolí, slibovaly nepokoje a obnovení války; provádění bariérové smlouvy1 mezi nimi vnášelo nesoulad. Holandsko odkládalo svou ratifikaci, dokud Anglie nedodá svou. Císařští hrozili, že konečně sáhnou k násilí. Ti, kdo byli v Nizozemí, shledávali, že tyto průtahy s jejich uvedením do držby dodávají národům, které jim měly být poddány, odvahy plést se do přílišného vyšetřování. Ty národy se dokonce tajně radily s Bergeyckem, o němž jsem tolikrát mluvil, o poplatcích, které z nich chtěli vybírat, a vypravily své poslance, aby donesli jejich stížnosti do Vídně. Císařským a Angličanům se hlavně nezamlouval návrh na neutralitu Nizozemí, který učinil regent a kterému se Holandsko zdálo dost příznivě nakloněno. Císaře zaměstnávala ještě jiná záležitost: úplné obnovení kolínského a bavorského kurfiřta v jejich právech. Mohučský kurfiřt, direktor říše, na tom vroucně naléhal, aby vyvážil moc protestantů v kurfiřtském sboru. Císař cítil, že je nutné oba kurfiřty do něho znovu uvést udělením investitury, ale své průtahy jim omlouval průtahy Francie s navrácením některých úřadů (bailliages) falckému kurfiřtovi a s uspokojením jiných jednotlivců, kteří si v té věci stěžovali na neplnění smluv z Rastattu a z Badenu. Toto přiznání podepřel nadějí, kterou jim dal, že jejich obnovení dokončí, zůstane-li Francie neústupná, aby je od ní odloučil a svalil na ni vinu za neuspokojení jejich přání, a dodal, že potom najde způsob, jak Francii přinutit, aby smlouvy splnila. Regent, zpravený o této zlomyslnosti, který pověřil hraběte du Luc, francouzského velvyslance ve Vídni, aby se dohodl o hranicích Alsaska, moudře usoudil, že má falckému kurfiřtovi vzít příležitost obracet se na císaře a Jeho Císařskému Veličenstvu každou záminku ve věci kolínského a bavorského kurfiřta, a to tak, že falckému kurfiřtovi sám od sebe zjedná spravedlnost. Ostatní jednotlivci ji na své straně neměli, a neměli ani vážnost, aby mohli v záležitostech něco ovlivnit.

Brzy se ukázalo, že vděčnost Anglie vůči Španělsku za poslední obchodní smlouvu mezi nimi, v níž Filip V. tak lehkomyslně upustil od článků, které dal připojit k utrechtské mírové smlouvě a které tolik zatěžovaly anglický obchod, byla jen ve slovech a poklonách. Angličané nepřestávali nespravedlivě trvat na nárocích, které se jim zlíbilo vznášet jakoby na základě své smlouvy o asientu2 na černochy, takže španělský král nabyl přesvědčení, že král Jiří navázal pevné styky s jeho nepřáteli, což se Alberoni snažil odhalit. To tomuto ministrovi nezabránilo, aby rozhodl o reformě, kterou dal španělskému králi schválit. Podle tohoto plánu si ten panovník ponechával asi čtyřicet tři tisíce mužů a osm tisíc koní.

Alberoni přesvědčil španělskou královnu, aby krále, svého manžela, držela zavřeného, jak to dělávala princezna des Ursins. Byl to jistý prostředek, jak ovládat panovníka, kterého temperament i svědomí stejnou měrou poutaly k manželce, jež ho tím, stejně jako jeho první, vedla vždycky, kam chtěla; a nejlepší způsob, jakmile se tomu sám oddal, jak nenarážet na odpor a zařídit, aby se král nedozvěděl vůbec nic jinak než od ní a od Alberoniho, což bylo jedno a totéž. Všichni královi dvorští hodnostáři a služebníci, vysocí, střední i nízcí, byli tedy vzdáleni a byla jim odňata práva vstupu i služby u krále. V soukromí už neviděl než tři šlechtice své komory, stále tytéž, a to jen na chvíle služby při svém vstávání a krátce při ukládání ke spánku, a čtyři nebo pět komorníků, z nichž dva byli Francouzi. Těmi třemi šlechtici komory byli: markýz ze Santa Cruz, nejvyšší hofmistr královny, s ní ve velmi dobrých vztazích; vévoda del Arco, velký štolba, velký lovčí a guvernér téměř všech královských sídel, kterého měl král velmi rád, který se před Alberonim nikdy nesklonil a kterého Alberoni nikdy nedokázal vzdálit, který nebyl ani s královnou ve špatných vztazích a jehož mírný, rozumný a průměrný duch byl tím méně nebezpečný, že se omezoval na své úřady a do ničeho se nechtěl plést. Byl důvěrným přítelem markýze ze Santa Cruz, který měl mnoho ducha i politického umu a nenáviděl Francouze. Třetím byl Valouse, osobní štolba vévody z Anjou hned poté, co přestal být pážetem, který ho následoval do Španělska a byl prvním štolbou. Byl to poctivý člověk, ale velmi omezený, který se k smrti bál všeho, byl vždy zadobře s tím, kdo vládl, král ho měl rád, byl zadobře se všemi, oddaný velkému štolbovi a neschopný chtít se plést do sebemenší věci. Podrobněji se o tomto vnitřním uzavření rozepíšu, až mi mé velvyslanectví dá příležitost pojednat zvlášť o Španělsku; tato podrobnost by nás tu odvedla příliš daleko. Postačí říci, že se španělský král nechal zavřít do skutečného a velmi těsného vězení, ve všech chvílích dne i noci bez ustání střežen královnou. Tím byla ona sama žalářnicí i vězeňkyní; protože byla neustále s králem, nikdo se k ní nemohl přiblížit, neboť to nebylo možné, aniž by se zároveň přiblížil ke králi. Tak je Alberoni držel oba pod zámkem, s klíčem od jejich vězení v kapse.

Přesto nemohl zpočátku úplně vyloučit kardinála del Giudice, který byl velkým inkvizitorem a vychovatelem prince asturského3 a který ještě živořil v záležitostech, v nichž kdysi míval hlavní řízení. Také jezuita Daubenton měl jako králův zpovědník nutně časté audience. Řekne se o něm všechno, aby ho čtenář dobře poznal, když připomeneme, že byl z tohoto místa vyhnán, že se uchýlil do Říma, že se tam stal asistentem generála Tovaryšstva a že to byl on sám, v nejhlubším tajemství, kdo pod dohledem kardinála Fabroniho vypracoval konstituci Unigenitus. Když paní des Ursins dala propustit otce Robineta, který byl příliš poctivý a čestný, aby se na místě zpovědníka udržel, Řím i jezuité vynaložili všechno, aby na ně byl povolán zpět otec Daubenton; ten je znovu zaujal a přinesl s sebou veškerou osobní důvěru papeže, s nímž vedl tajnou a přímou korespondenci, a nebyl bez záměrů, bez plánů a bez nejskrytější a nejsilnější ctižádosti. Tito dva muži byli Alberonimu nesmírně nepohodlní; rozhodl se kardinála zničit a jezuitu, kterého by bylo příliš obtížné dát vyhnat, si podrobit. Tak se abbé Alberoni, pouhý ministr parmského vévody4 v Madridu, ocitl ve skutečnosti všemocným prvním ministrem.

Tato velká přízeň a jeho nejistota, na čem jeho moc spočívá, ho přiměly pozvednout oči až ke kardinálskému klobouku, aby své postavení upevnil. Pomýšlel tedy, jak si opatřit nominaci Španělska. Ti, kdo k němu měli nejblíže, se mu touto myšlenkou zalichocovali a naléhali, aby se o ni přičinil. Umíral touhou, ale mohl toho dosáhnout jen skrze královnu, která v tomto počátku jeho velkého vzletu nedokázala v hlavě sladit nízkost tohoto cizího oblíbence s nominací španělského krále, a to s opomenutím všech uchazečů. Tento chlad Alberoniho vyvedl z míry a neméně ho mátlo mlčení, které v té věci vůči němu zachovával Aldrovandi, nuncius v Madridu5. Viděli jsme, že tento papežův služebník tam byl spíše trpěn než přijat; nunciatura byla stále zavřená od sporů obou dvorů a od vynuceného uznání císaře papežem za španělského krále. Jeho Svatost si od madridského dvora nárokovala různé věci, mimo jiné pozůstalosti španělských biskupů; a Aldrovandi tiše a obratně využíval ctižádosti ministra i zpovědníka, aby pomalu posouval záležitosti svého pána.

Kardinála del Giudice stíhala čím dál větší příkoří. Daubenton toho využil, aby princi asturskému dal učitele ze svého Tovaryšstva, kterého nechal přijet z Paříže. Giudice se o tom dozvěděl teprve dva dny před jeho příjezdem. Zároveň prince asturského velmi omezili, pokud jde o hony a procházky, v nichž už neměl volnost. Tento ústrk, který chtěli na princův účet udělat Giudicovi, jehož měl princ velmi rád, se obrátil ve velmi zlé a velmi veřejné řeči o záměrech, které se připisovaly královně a jejímu důvěrníkovi. Tento smělý Ital, oslněný tak lichotivým postavením, je chtěl stále víc dávat najevo v Římě, aby tam s ním počítali a aby to prospělo jeho záměrům, a v Madridu, aby se ho tam báli pro vnější okázalost jeho moci. Dal si tedy svěřit tajné pověření jednat a pracovat o sporech s Římem se zpovědníkem, který jím byl až dosud pověřen sám, a zároveň, což nemělo obdoby, byt v paláci blízko královnina, kam dostali rozkaz chodit s ním pracovat sekretáři financí, války a námořnictva, bez účasti rady, o všech záležitostech svých odborů a nevydávat žádné vyhotovení, aniž by mu je předložili. Zbytek skomírající vážnosti kardinála del Giudice z toho vyňal jediného Grimalda. V tomto stavu Alberoni o ničem nepochyboval. Na obnovu financí počítal tím spíš, že španělský král byl jediný panovník, který neměl dluhy, protože neměl úvěr, aby si je mohl udělat. Spoléhal na poklony anglických ministrů, kteří v Madridu drželi jen velmi neobratného sekretáře bez zkušeností, a na poklony Ripperdy, který později nastoupil po Alberonim a byl tehdy holandským velvyslancem v Madridu a ve své republice neměl ani úctu, ani vážnost; ti, ačkoli si jinak křížili cesty, se spojovali, aby z Indií vytlačili Francouze, a lichotili si, že se jim to podaří, jednak v přesvědčení, že se španělský král od Francie stále víc vzdaluje, jednak díky povolnosti, s níž Alberoni přiznal Angličanům v poslední obchodní smlouvě tak výhodné články, že se nahlas říkalo, že za to dostal hromadu guineí; ti nejméně zlomyslní ho obviňovali z hrubé nevědomosti a veřejně se mu posměšně říkalo hrabě-abbé, narážkou na hrabě-vévodu z Olivaresu, který za Filipa III.6 měl tutéž moc, jakou tento vykonával za Filipa V.

Londýnský dvůr, znepokojený domácími hnutími, se domníval, že je v jeho zájmu navázat styky se Španělskem, a lichotil Monteleónovi, španělskému velvyslanci. Wolckra, císařův vyslanec, si toho všiml a vzbudil ve Vídni obavy z těchto styků jako málo slučitelných se styky obou těchto dvorů, zatímco Stairs se zabýval jen tím, aby anglické ministry popuzoval proti regentovi, jehož všechny činy zlovolně vykládal, a dokonce mu připisoval i takové, jimiž prý mocně podporoval Pretendenta; nad tím se Stanhope dal strhnout k víc než trpkým stížnostem. Obě strany, které rozdělovaly Anglii, se stejně rozněcovaly proti Francii: toryové ji obviňovali z nevděku pro její lhostejnost k Pretendentovi; whigové naopak z toho, že porušuje slovo dané na počátku regentství, když toho prince podporuje ze všech sil; nad tím se prudce rozhorlili a v Dolní sněmovně o tom vedli co nejvášnivější řeči. Španělsko bylo při té příležitosti chváleno stejně, jako byla Francie haněna, a Monteleónovi se zdvojnásobovala ujištění o přátelství. Vědělo se, že na císaře naléhají mnozí z těch, kdo mu byli nejblíže, i někteří z jeho ministrů, aby přenesl válku do Itálie. Předkládali mu, že nikdy nenajde tak příznivou příležitost, vzhledem k nesmírné slabosti všech italských knížat, která neměla ani žádnou přípravu k obraně; a právě tento nový požár se Monteleón domníval, že je s to prostřednictvím Anglie odvrátit. Císaři se tento italský plán líbil víc, než dával najevo. Byl ozbrojen; ale Turci, zpychlí dobytím Morey a svými vítězstvími nad Benátčany, ho drželi v šachu, zatímco Itálie se stejně bála vpádu císaře jako vpádu Turka, který se k ní Moreou přiblížil.

Bariérová smlouva byla konečně uzavřena za zprostředkování a záruky Anglie, kde se nijak nezdráhali dávat na srozuměnou, že jakmile skončí hnutí ve Skotsku, Francie uvidí vyklíčit záměry, které domácí rozbroje odložily. Návrh na neutralitu Nizozemí, který učinil regent a který se v Holandsku dost zamlouval, byl stejně podezřelý císaři jako Anglii. Jakmile tedy Anglie viděla záležitost bariéry skončenou, navrhla Holanďanům plán obnovení jejich starých aliancí se vzájemnou zárukou pro případ napadení. Zároveň dostal Stairs rozkaz pracovat u sicilského ministra v Paříži, aby jeho pána získal do ligy proti Francii, a nešetřil přitom námahou. Neustále se odhalovaly zlé úmysly Anglie a nové důvody zaměstnat ji a přát si zdar Pretendentova podniku.

Během těchto rozličných intrik, které regent sledoval očima, aby se vyhnul jejich nebezpečím a vytěžil z nich, bude-li to možné, nějakou výhodu, papež umíral strachy z Turka. Obrátil se o pomoc na Španělsko a na Portugalsko; a uprostřed své přísnosti vůči Francii se nestyděl požádat o ni i Francii prostřednictvím Bentivoglia, který nevynechal nic, aby ji rozeštval a uvrhl do schizmatu. Pravda byla, že italská knížata nikdy nebyla slabší ani rozdělenější; a Benátská republika byla rozkmotřena s Francií kvůli aféře Ottoboniů a se Španělskem, protože uznala císaře za krále této monarchie.

Stížnosti na Alberoniho správu byly nekonečné: měl na starosti všechno, myslel jen na své štěstí a ničemu neodpomáhal. Je pravda, že nemohl stačit na břemeno, které ho drtilo, a že mu jeho žárlivost nedovolovala se o ně dělit, ani si je ulehčit. Bylo třeba provést zamýšlenou reformu; bál se té chvíle a křiku, který proti němu vyvolá. Vzdálil důstojníky z Madridu a přiměl krále, aby celý plán reformy vlastní rukou sepsal, aby mu to prý dodalo větší váhu, ve skutečnosti, kdyby to bylo možné, aby se sám skryl a vydával ji za královo dílo. Vyšla koncem ledna a pobouřila nejen dotčené, ale i jejich příbuzné a přátele.

Vévoda z Popoli, kapitán italské kompanie tělesné gardy, se důrazně zastal obou rušených kompanií tělesné gardy i důstojníků, kteří byli propouštěni v obou zachovávaných. Vévoda z Havré, plukovník pluku valonské gardy, učinil totéž ohledně praporů, které se z něho rušily; a tito dva páni prohlásili španělskému králi, že když si ponechá tak slabou gardu, zbavuje je možnosti ručit za jeho osobu; markýz z Bedmaru, pověřený válečnými záležitostmi, je silně podporoval a princ Pio křičel, co mohl, z Barcelony, kde velel v Katalánsku. Je však pravda, že Španělé, kteří u svých králů před tímto nikdy neviděli gardové kompanie ani pluky a kterým bylo nemilé vidět ho ozbrojeného, a tím mocnějšího, obratně lichotili Alberoniho šetrnosti, aby ho v té reformě utvrdili. Hlavními podněcovateli byli vévoda z Arcos a markýz z Mejorady. Bylo vidět, že několik grandů, kteří do paláce skoro nikdy nechodili, se tam objevuje dost často a nemluví tam s žádným cizincem; a postřehlo se, že tato španělská klika umírá touhou po povolání vyhnanců zpět a po tom, aby se zbavila všech těch cizinců, Italů, Valonů, Irů atd. Scházeli se o tom mezi sebou a udržovali tajné styky se Španěly, kteří se uchýlili do Vídně, a dokonce s některými, kteří zasedali v císařových radách.

Vévoda ze Saint-Aignan, dotčen škodou, kterou utrpěla služba španělského krále, mu důrazně představil, že rozhodnutí takového dosahu, a to za situace velkých císařových zbrojení a zjevných úmyslů Anglie, nemělo být přijato bez účasti Francie. Navrhl odklad o tři měsíce; a ačkoli o tom ve skutečnosti nedostal žádný rozkaz, dal na srozuměnou, že nemluví sám za sebe. Toto představení dopadlo velmi špatně a zůstalo bez odpovědi; ale princ z Cellamare dostal rozkaz vyložit regentovi plán reformy, dát mu na srozuměnou, že postihuje jen štáby; že počet vojska zůstává týž, protože útvary nebyly úplné; a žádat o králův rozkaz vévodovi ze Saint-Aignan, aby se zdržel vměšování do podrobností a do vnitřní správy Španělska, tak jako se sám španělský král ze své strany nevměšoval do změny provedené ve vládě při smrti krále, ani do reformy vojska, kterou regent nařídil. Kroky pana ze Saint-Aignan se připisovaly méně rozkazům, které by k nim dostal, než zvláštním stykům s pány a dámami paláce, kterým šlo o jejich příbuzné, a jeho důvěrnému přátelství s Hersentem, guardarropou španělského krále, mužem ducha, rozvahy a zásluh, kterého král dal svému vnukovi při jeho odjezdu z Francie. Byl to čestný muž, hrdý, aniž by zapomínal, kým je, svou cenou vysoko nad svým stavem, ve velmi dobrých a volných vztazích se španělským králem, muž, s nímž se počítalo, který měl významné přátele a který se o tuto reformu velmi zajímal, protože měl oba své syny kapitány v pluku valonské gardy; byli čestní a stateční a těšili se tam vážnosti.

Alberoni se na vévodu ze Saint-Aignan rozhořčil tím silněji, že umíral strachy z veřejných pohrůžek propuštěných, kteří své neštěstí kladli za vinu jen jemu a kteří mu nehrozili ničím menším, než že ho pověsí na bránu paláce, a ti nejméně rozvášnění, že ho zmlátí holí. Rozhodl se tedy k ráznému činu. Dal vévodu z Havré vypovědět, pluk valonské gardy dát princi z Robecque a odejmout místo dámy paláce královny jeho ženě, dceři vévodkyně Lanti, sestry princezny des Ursins, která ji na ně dosadila. Odešli do Francie a na své statky. Markýz z La Vère, podplukovník a generál, bratr prince z Chimay, a velký počet vynikajících důstojníků tohoto pluku z těch, kteří propuštěni nebyli, odešli; a mladší z Hersentových synů, který byl jedním z vyslanců tohoto sboru k Alberonimu, byl zatčen, odvezen do Segovie a držen ve velmi přísném vězení, pak vypovězen, potom poslán do žaláře v Méridě, na základě falešných obvinění, o nichž Alberoni nikdy nedovolil, aby se soudilo, a aniž ho otec kdy dokázal odtamtud dostat. Po několika měsících konečně díky Alberoniho pádu získal svobodu odebrat se do Portugalska a vrátit se do Francie, kde potom sloužil. Jeho otec to Alberonimu neodpustil.

Tento ministr, když viděl, že Pretendentovy záležitosti ve Skotsku berou špatný obrat, zastavil peněžní podpory, které mu začal vyplácet. Monteleón, když se dozvěděl o všeobecných stížnostech a podezřeních z pomoci poskytnuté Pretendentovi, obsažených v řeči anglického krále k parlamentu, měl o tom směle rozhovor se Stanhopem, který ho ujistil, že je král Jiří spokojen s chováním španělského krále v této věci a přeje si mu to oplatit, a to až po slib, že nikdy nepřijme závazky odporující jeho zájmům; k tomu připojil velké stížnosti na Francii kvůli Pretendentovi. Španělsko však znepokojoval všeobecný názor, že mezi císařem a Anglií vznikla tajná liga, zatímco císařské ministry neméně zneklidňovalo nové sblížení mezi Španělskem a Anglií od podpisu obchodní smlouvy s Anglií v Madridu a neméně podezírali vnitřní úmysly Holandska, které rovněž mělo podezření vůči císaři ohledně provádění bariérové smlouvy a bylo tak vyděšeno šířenými zprávami o blízké roztržce Anglie s Francií, že se už předem omlouvalo, že do ní nevstoupí, vyčerpáním, do něhož je uvrhla poslední válka. Pretendent se přeplavil zpět přes moře s vévodou z Maru; král Jiří se zdál pevnější než kdy jindy a Stairs nevynechal nic, aby ho popudil proti Francii, až po ty nejhrubší lži, jako byla tato:

Anglický sekretář v Madridu dostal rozkaz svěřit španělskému králi, že regent chtěl Stairsovi dát na srozuměnou, že Španělsko udělalo pro Pretendenta víc než Francie, ale že anglický král má v přátelství a poctivost španělského krále takovou důvěru, že ho na podezření, která se mu regent snaží vnuknout, upozorňuje. Zároveň se Angličané snažili sicilského krále s císařem smířit a připoutat ho k němu. Angličtí ministři, kteří si přáli obnovení války s Francií, byli přesto v rozpacích ze strachu před domácí všeobecnou nespokojeností anglického lidu a před tím, co ještě doutnalo ve Skotsku. Báli se také účinku, který by ve Francii nakonec vyvolaly nekonečné stížnosti jejich velvyslance a jeho výhrůžná memoranda předkládaná regentovi jedno za druhým; o to odhodlaněji vyhledávali přátelství Španělska a všechny prostředky, jak mezi ním a Francií sít rozkol. Stanhope, aby potvrdil důvěrné sdělení, které dal španělskému králi učinit, ukázal Monteleónovi Stairsův dopis, v němž Stairs uváděl následující slova, která prý slyšel od regenta a která mu regent řekl: Nuže, pane, tak jste přáteli Španělska; a přece Vás ujišťuji, že španělský král udělal pro Pretendenta to, co jsem já udělat nechtěl. Monteleón odpověděl, že se mu ten výrok zdá neuvěřitelný, že v něm tuší spíš zlomyslnost než pravdu, nicméně že o něm podá zprávu králi, svému pánovi, a že prosí Stanhopa, aby o tom napsal anglickému agentovi v Madridu. Přesto na něj toto důvěrné sdělení udělalo takový dojem, že se velmi stáhl před Ibervillem7, kterého regent držel v Londýně s rozkazem, aby mu sděloval všechny své rozkazy a o všem se s ním radil, ačkoli byli jinak přátelé, a že se stále víc poddával lichotkám Stanhopa, který ho, stejně jako němečtí ministři anglického krále, ujišťoval, že ať veřejné pověsti hlásají cokoli, válku s Francií nechtějí, ale chtějí si zachovat dobrý stav vojska a lodí; zároveň však nepřestávali pracovat na tom, aby sicilského krále smlouvou spojili s císařem.

Když oni a Trivié, sicilský velvyslanec v Londýně, dlouho čekali, kdo promluví první, Stanhope se rozhovořil o škodě, kterou Sicílie působí savojskému domu, a tím záměrně ukázal, že prvním článkem, který bude císař požadovat, bude postoupení tohoto ostrova. Trivié, který o tomto plánu nikdy nepochyboval, hlasitě protestoval, ale jako ministr slabého panovníka, který se přesto nechce nechat oloupit; využil té příležitosti, aby si ujasnil, jak si Anglie stojí s císařem, na což Stanhope odpověděl, že se o ni císař velmi uchází, ale že mezi nimi nebylo nic uzavřeno. Anglické hrozby roztržkou s Francií a jednáním s císařem však vyústily v zastavení nařízeného postavení šestnácti pluků i vyzbrojování dvanácti válečných lodí a k tomu, že se napsalo všem dvorům se žádostí, aby Pretendentovi odepřely jakýkoli azyl a útočiště ve svých státech. Španělský král odmítl útočiště i pomoc tomuto nešťastnému princi, jemuž ji dost štědře poskytoval, dokud doufal v úspěch. Cellamare o tom mluvil s regentem, který toto poslední rozhodnutí Španělska v této věci schválil, neboť Španělsko nebylo ve stavu, aby se rozkmotřilo s Anglií a vedlo s ní válku, s Anglií, která si Jeho Katolické Veličenstvo stále předcházela a vždy předstírala, že neví, že Pretendentovi pomáhalo.

Cizinci postřehovali, a dokonce oplakávali, špatný stav Španělska a jeho vlády; španělského krále pokládali za nejslabšího ze všech, kdo tuto korunu nosili, Alberoniho za pána, který vládne mávnutím hůlky, dbalého jen toho, aby zbohatl a povznesl se, a velmi lhostejného k zájmům státu, který řídil. Velmi slevili z mínění, které si udělali o duchu a schopnostech královny; její kojná, kterou si před několika měsíci dala přivézt z Parmy, Alberoniho nesmírně znepokojovala, protože se nechtěl s nikým dělit o důvěru. Neméně ho znepokojoval otec Daubenton, stejně ctižádostivý a bystřejší než on, a oba se snažili získat přízeň Říma. Kolem poloviny února Alberoni prohlásil nunciovi, že španělský král pomůže papeži proti vpádu Turků, jehož se obával, šesti válečnými loděmi, čtyřmi galérami, dvanácti prapory čítajícími osm tisíc mužů včetně důstojníků a patnácti sty jezdci; že tato vojska budou pod papežovými standartami, vedená dvěma generálporučíky, kteří budou poslouchat generála Jeho Svatosti, a že budou na papežův náklad, jakmile mu budou předána ozbrojená a jezdci na koních. Španělský král bral na sebe náklady námořnictva, a pokud jde o dopravu vojska z Barcelony do Civitavecchie, počítal, že se uskuteční na lodích Španělska a Portugalska. Zvláštní je, že Alberoni zároveň mluvil s anglickými a holandskými ministry, aby získal lodě, a že je slibovali, ačkoli silně pochybovali, že zájem levantského obchodu jejich pánům dovolí nějaké poskytnout.

Král Jakub8, ukrytý nedaleko Paříže, bez naděje na jakoukoli pomoc ze strany regenta, se ještě pokusil pohnout Španělsko; s námahou dosáhl u Cellamara tajné schůzky v koutě Boulogneského lesíka. Tam mu živě a dojemně vylíčil svou situaci, své rozpaky ohledně místa útočiště a prostředků k obživě, svalil neúspěch svého podniku na podezřelé jednání Bolingbroka, kterého právě sesadil z úřadu státního sekretáře, a trpce si stěžoval na vévodu z Berwicku, který nikdy nechtěl přeplout do Skotska. Prosil Cellamara, aby těm dvěma nic z jeho záležitostí nesvěřoval, ale aby o nich jednal jen s Magnym, kterého si vybral. Byla to volba velmi podivná, jak se ukáže dále. Tento Magny byl synem Foucaulta9, váženého a bohatého státního rady, který měl dost vlivu, aby mu zajistil nástupnictví ve svém místě. Jako intendant v Caen tam napáchal tolik hloupostí, že ho tam nebylo možné udržet, a ze vzdoru a z prostopášnosti prodal svůj úřad dvorního referendáře a stal se uvaděčem velvyslanců, kde se dlouho neudržel. Jakub dal Cellamarovi najevo, že jeho uchýlení do Říma by velmi poškodilo jeho záležitosti v Anglii; že už nedoufá, že by ho lotrinský vévoda chtěl přijmout; nechal prosvitnout, ale bez naléhání, své přání být přijat ve Španělsku; řekl, že vidí jen Avignon, ale že ať bude kdekoli, velmi potřebuje pomoc, jak pro sebe, tak pro ty, kdo všechno ztratili, aby ho následovali. Skončil žádostí o sto tisíc tolarů od španělského krále; Cellamare se z toho vyvlékl, jak nejslušněji mohl, ale bez závazku, jehož důsledky chápal. Jiří formálně žádal všechny evropské mocnosti, aby jeho nepříteli a jeho přívržencům odepřely jakoukoli pomoc a útočiště. Stairs právě tuto žádost vznesl u regenta velmi důrazným memorandem a anglický agent byl pověřen týmž úkolem u španělského krále. Anglický dvůr byl v té věci o to horlivější, že znal špatné smýšlení lidu a nenávist vyvolanou krví, kterou prolil; to ho přimělo vydržovat ve třech královstvích až třicet pět tisíc mužů a čtyřicet válečných lodí. V této nejisté situaci se anglický ministr snažil stále víc si zajistit Španělsko. Nešetřilo se lichotkami ani důvěrnými sděleními, až po projevy žárlivosti na císařovu moc v Itálii; tvářili se nakloněni spojit se se Španělskem, aby mu zabránili se tam rozšiřovat, svěřili mu, že Anglie odmítla smlouvu navrženou císařem, protože si v ní chtěl vymínit, že mu Anglie zaručí Toskánsko, lichotili mu pozorností, s níž nedělají nic na jeho úkor, a nakonec vábili španělského krále na svou pomoc v případech, které by mohly ve Francii nastat a daly by průchod jeho velkým právům.

Nic nemohlo být španělskému dvoru milejší než aliance, kterou mu anglický král navrhoval. Skutečným cílem pomoci nabídnuté papeži bylo mít v Itálii vojenský sbor, aby se podle vývoje událostí pokusil znovu získat něco z toho, co tam ztratil; a kdyby papež ze strachu, aby nebyl podezříván, tak velkou pomoc odmítl, měla být poskytnuta Benátčanům, kteří o ni Španělsko také žádali; ale co nejvíc dojalo královnu a Alberoniho, abychom neřekli španělského krále, byla struna jeho velkých práv ve Francii, obratně rozezněná Stanhopem, která v jejich uších vydala nejsladší tón. Ať se zdálo, že má Alberoni jakkoli velký zájem dávat přednost Španělsku, kde vládl bez překážek, před Francií, kde mohl doufat v touž moc teprve po mnoha soupeřeních a nebezpečných námahách, přesto bylo pravda, že španělského krále bez ustání nabádal, aby neopouštěl trůn svých otců, kdyby král, jeho synovec, zemřel, a že své důvody podpíral všemi úskoky a všemi dopisy, pravými i falešnými, které prý dostával z Francie. Neméně pilně vštěpoval toto přání královně; a lze s jistotou tvrdit, že u obou velmi dobře uspěl. Ať byl ve vší důvěře a ve vší moci usazen sebepevněji, znepokojovali ho Italové, zvláště Parmané, a kojná. Nevynechal nic, aby je dal poslat pryč pod záminkou výdajů, které působili; a když si královna vzpomněla na některé, které si chtěla dát přivézt, a to víc než jednou, vždycky tomu bez jejího vědomí zabránil prostřednictvím parmského vévody, který se ho bál a velmi si ho předcházel. Nevynechal žádnou příležitost, aby králi a královně vychvaloval nutnost a užitečnost svých rad; a na zprávu, kterou podala Anglie o údajném výroku regenta ke Stairsovi o Pretendentovi, uvedeném výše, připomněl Alberoni španělskému králi radu, kterou mu dal po smrti krále, jeho děda, aby regentovi nedůvěřoval, ale jednal s ním, jako by měl být jeho největším nepřítelem. Zároveň dával psát Jeho Královské Výsosti, že Jejich Katolická Veličenstva jsou s jeho smýšlením naprosto spokojena a že on, Alberoni, nevynechává nic, aby mezi oběma korunami udržel dokonalou shodu. Svazek Španělska s Anglií, který se stále utužoval, konečně znepokojil holandského velvyslance v Madridu, který pochopil, že Angličané v tom nacházejí svůj prospěch a že to může být jedině na úkor obchodu Spojených provincií. Z toho důvodu naléhal na své pány, aby Angličany předešli a pospíšili si s dokončením jednání započatého se Španělskem o dodání lodí.

Španělský král protestoval proti bule, která rušila tribunál monarchie na Sicílii. Sicilský král, který se bál nějaké tajné dohody mezi papežem a císařem, jež by ho měla o ten ostrov připravit, naléhal na španělského krále, aby se v Římě rázněji přimluvil za jeho zájmy. Jeho ministr se stále obracel na kardinála del Giudice, který už byl prvním ministrem jen podle jména a který se neostýchal mu odpovědět, že nemá co doufat od slabosti tak špatné vlády, která se stejně jako francouzská starala jen o to, aby zůstala v míru.

Stairs v téže době spáchal dokonalou ničemnost: falešně oznámil králi, svému pánovi, že Francie mocně zbrojí k znovudosazení Pretendenta, se všemi podrobnostmi o přístavech, lodích a vojsku. Tato pěkná zpráva vyvolala v Anglii poplach; státní papíry tam okamžitě klesly. Anglický král se chystal jít do parlamentu žádat o subsidie na nevyhnutelnou válku s Francií a na bezpečnost Anglie. Monteleón, který cítil, jaký zájem má Španělsko na tom, aby zabránilo roztržce Anglie s Francií, mluvil se Stanhopem tak pevně a tak dobře, že ho rázem zarazil, takže tento ministr, když pak jasně viděl, že ta zpráva nemá jiný základ než zlovolnost toho, kdo ji podal, náhle změnil celou soustavu. Začal byl Monteleónovi navrhovat spojení Anglie a Španělska k neutralitě Itálie, a dokonce k záruce sicilskému králi toho, co držel na základě utrechtské smlouvy; cítil všeobecnou nespokojenost s vládou, která kvasila v celé Velké Británii, a jak důležité je vládu zbavit obav z pomoci, kterou by Francie a Španělsko mohly poskytnout Pretendentovi; vrátil se tedy k přání, aby Francie vstoupila do spojení, o němž jsme právě mluvili, a zároveň se chtěla stát ručitelkou nástupnictví na trůn Velké Británie v protestantské linii, v souladu s akty parlamentu. Tak Stairsova ničemnost a ten neúnavný jed, s nímž otravoval ty nejnevinnější věci a vymýšlel ty nejlživější, aby rozeštval Francii s Anglií, způsobily účinek zcela opačný jeho záměrům; a tato doba byla počátkem cesty ke spojenectví mezi Francií a Anglií, tolik žádanému abbém Duboisem, a prvním základem velikosti tohoto člověka z ničeho, který z něho dovedl velmi nehodně vytěžit pro stát a velmi náramně pro své štěstí. Stairs předložil memorandum s různými stížnostmi, které, vyjma pomoci, jež se měla Pretendentovi odepřít, nebyly nic velkého. Na memorandum se odpovědělo tak, že s tím byli v Anglii spokojeni; tím padla myšlenka, kterou tam měli, vzít si španělského krále za prostředníka v těchto malých neshodách.

Jiná stejně zlomyslná pověst byla v téže době rozšířena v Paříži, nepochybně s úmyslem vyzkoumat, jaký dojem udělá. Mluvilo se o velmi tajné smlouvě, podepsané princem Evženem a maršálem z Villars, kteří jediní ji vedli, která rušila zřeknutí španělského krále se francouzské koruny a pro ten případ zajišťovala španělskou korunu sicilskému králi. Tato pověst byla pečlivě živena; regent si z ní nedělal nejmenší starost; ale bylo pozorováno, že Jejich Katolická Veličenstva byla od té doby mnohem pozornější ke všemu, co se mohlo týkat tohoto nástupnictví.

Anglický král, stále znepokojený svou domácí situací, učinil Holanďanům dva návrhy: jeden, posílit a rozšířit záruku nástupnictví na trůn Velké Británie v protestantské linii, druhý, vyjádřit se k obranné alianci, která se měla uzavřít mezi císařem, Anglií a Generálními stavy. K prvnímu odpověděli, že by rádi viděli záruku posílenou jinými panovníky a že jsou ochotni s Jiřím jednat o způsobu, jak by se tento plán mohl provést. Druhý se jim zdál velmi choulostivý pro klid Evropy, a zvlášť vzhledem k zájmům španělského krále. Byli tím zdrženlivější, čím víc horlivosti projevoval v této věci Walpole10 v Haagu a čím otevřeněji císařův rezident v Amsterodamu intrikoval v témž duchu. Mysleli tedy jen na to, jak se vyhnout a získat čas, a odpověděli, že o tom budou jednat a potom podrobněji sdělí své mínění.

Velké zbrojení Turků přitom nutilo císaře, aby se doopravdy připravil, aby nebyl předejit, a uvrhalo Itálii do hrůzy. Papež, bez obrany a bez prostředků, žádal o pomoc Francii a Španělsko; zároveň se ještě víc bál císaře. Věděl, že tento panovník by pod žádnou záminkou nikdy nesvolil, aby do Itálie vstoupila francouzská nebo španělská vojska; papež proto vojska, která mu byla nabídnuta, odmítl a žádal o lodě a galéry, z nichž by císař nemohl mít podezření.

Ať anglický dvůr projevil jakoukoli spokojenost s regentovou odpovědí na Stairsovo memorandum, o němž jsme právě mluvili, nevraživost živená tímto velvyslancem se stále projevovala. Sicilský král, který nemohl od španělského krále získat v Římě žádnou ochranu a který sám měl s tímto dvorem několik velkých sporů, ji hledal v Anglii pro své vyrovnání s císařem, které stále viselo ve vzduchu. Trivié, jeho velvyslanec v Londýně, k tomu použil Monteleóna u Stanhopa, protože viděl, že si ho Stanhope stále velmi předchází, a anglický ministr se s Piemonťanem pustil do jednání. Ten byl nesmírně překvapen, když po obvyklých poklonách a úvodech slyšel Stanhopa prohlásit, že Sicílie bude vždycky zdržovat jakékoli vyrovnání; potom ho chtít přesvědčit, že tento ostrov je savojskému domu na obtíž; a nakonec se vžít do role císařova ministra a navrhnout mu výměnou Sardinii, aby jeho pánovi zůstala královská hodnost. Trivié odpověděl, že nemůže jednat o podmínce, o níž ví jistě, že ji jeho pán nikdy nepřijme. Stanhope se mu jal dokazovat, jak snadno se může císař zmocnit Sicílie, a řekl mu, že by věc byla už hotova, kdyby k tomu anglický král jen svolil a nechal ho jednat; že se tomu až dosud stavěl na odpor, a ještě docela nedávno. Trivié Stanhopa prosil, aby si vzpomněl, že to není víc než pět nebo šest měsíců, co mu řekl, že záleží jen na Francii a Španělsku, aby Anglie projevovala císaři menší ohled; a zeptal se ho, proč se tedy vídeňskému dvoru tolik podřizují.

Stanhope odpověděl, že se věci změnily; že tehdy měli důvod věřit, že regent chce žít s anglickým králem v dokonalé shodě, ale že od té doby ho mohou pokládat jen za skrytého nepřítele, neschopného klidu, stále připraveného vyvolávat ve Velké Británii nepokoje a působit vládnoucímu domu všechno zlo, jaké jen může; že lékem proti tomu je vytvořit proti Francii ligu, do níž by vstoupil sicilský král, aby tím ukončil své spory s císařem. Dodal, že letos nebude válka v Uhrách, ale jinde; nevynechal nic, aby Triviého přesvědčil o velkých výhodách, které by sicilský král získal z války proti Francii, podporován tak mocnými spojenci, vychvaloval mu službu, kterou mu Anglie prokázala, když dosud zadržovala císaře, pokud jde o Sicílii, a prohlásil, že bude-li sicilský král ještě váhat, anglický král už nebude moci císaři bránit, aby své plány uskutečnil. Trivié se marně snažil učinit mu moc rakouského domu podezřelou i pro Anglii samu. Stanhope chtěl poštvat proti Francii mocné nepřátele a nenacházel nebezpečnějšího k přenesení války do nitra království než savojského vévodu, vzhledem k jeho poloze. Zároveň se bál, aby francouzští a španělští ministři, s nimiž se Trivié často stýkal, jeho plán nezmařili, a vynaložil všechno, aby mu je učinil podezřelými. Monteleón, ačkoli se nechal ukolébat zdánlivou důvěrou a lichotkami Stanhopa a nadějí na obrannou ligu Španělska s Anglií a Holandskem, prohlédl, že se jedná o obrannou alianci mezi těmito dvěma posledními mocnostmi a císařem a že její uzavření zdržuje jen naděje Anglie učinit z této ligy ligu útočnou. Domácí záležitosti Anglie jí však nedovolovaly doopravdy na útočnou pomýšlet. Císařský ministr v Londýně si na to stěžoval a působil tím rozpaky. Anglický král nepokládal svou korunu za pevný majetek; jeho německé státy ho zaměstnávaly docela jinak; z toho důvodu se chtěl zalíbit císaři a uvést ho do stavu, aby mohl jednat, až společný zájem mocností, zapojených do poslední ligy proti Ludvíku XIV. a Filipu V., bude žádat, aby se znovu spojily a znovu se chopily zbraní. Vynakládal všemožnou péči, aby sultána11 odvrátil od války s císařem, kterou chtěli velkovezír a princ Evžen, které se báli téměř všichni císařští ministři, zvláště Španělé, a od níž odrazoval muftí. Princ Evžen tvrdil, že pokud císař odloží útok na Turky, dokud to může učinit s výhodou, bude jimi sám napaden příští rok s velkou nevýhodou.

Tato převažující péče anglického krále o jeho německé státy ho velmi zaměstnávala severní válkou a vyhnáním Švédů z toho, co jim ještě zůstalo v říši. Ze všech svých dřívějších výbojů si udrželi jen Wismar. V Anglii bylo tedy rozhodnuto poslat dvacet lodí, aby urychlily kapitulaci tohoto města, a Holanďané k nim připojili dvanáct svých. Bylo to mnohem víc, než bylo třeba k zdrcení Švédů v žalostném stavu, v němž se nacházeli; ale anglická vláda stále předstírala, že se bojí pomoci, kterou regent neměl ani vůli, ani možnost poskytnout. Ne že by angličtí a němečtí ministři mohli o jeho úmyslech pochybovat, ale bylo v zájmu tohoto ministerstva udržovat obavy z blízké války s Francií, aby nadále dostávalo od parlamentu subsidie, které by mu za dobře zajištěného míru odepřel. Byli v tom, pokud jde o udržování nedůvěry a žárlivosti, dobře obslouženi Stairsem: falešně jim psal, že mu regent slíbil vyhnat všechny anglické rebely a že nedodržuje slovo, a napovídal jim, aby Jeho Královskou Výsost žádali, aby Pretendenta stíhal až do Avignonu a přiměl papeže, aby ho odtamtud vypověděl, kdyby se tam chtěl uchýlit. Zároveň nemohli nevědět o pomoci, kterou Španělsko tomuto nešťastnému princi poskytlo; ale rozhodnuti o ní nevědět, nešetřili žádnými ujištěními o přátelství a co nejtěsnějším spojení s ním. Anglický král prohlásil, že se pokládá utrechtskou smlouvou jaksi za zavázána zaručit neutralitu Itálie a že je ochoten navázat se španělským králem nové svazky k jejímu zachování a navíc k potvrzení a obnovení všech předchozích aliancí. Monteleón využil tolika vnějších projevů horlivosti, aby se Stanhopem promluvil o trojspolku navrženém Anglií mezi ní, císařem a Holandskem, jehož plán nedávno předložil Walpole Generálním stavům.

Stanhope nemohl popřít veřejně známou skutečnost, ale ujistil Monteleóna, že tento plán nemá nic proti mírovým smlouvám, proti zájmům španělského krále, ani proti navrženému obnovení starých aliancí mezi Anglií a Španělskem, ani proti tomu, aby s ním Anglie přijala nový závazek k neutralitě Itálie. Vychvaloval mu, že Anglie odmítla jiné návrhy, které jí císař učinil, a skončil mnoha trpkostmi a stížnostmi na Francii, o níž řekl, že se snaží s Anglií vyjednávat, ale že ji Anglie nevyslechne, dokud nebude mít důkazy její upřímnosti a nebude vědět, co se stane s Pretendentem a s těmi, kdo sdílejí jeho osud. Stanhope tak těžil z ochoty Francie zachovat mír a z toho, že přijala nabídky, které jí učinil Duywenworde12, pracovat na obnovení dokonalé shody mezi ní a Anglií; Anglie se zároveň ucházela o španělského krále natolik, že mu Monteleón napsal, že záleží na Jeho Katolickém Veličenstvu, zda uzavře s Anglií alianci samo, nebo do ní dá zahrnout Francii.

Mezi tolika protichůdnými pohyby a klamnými návrhy byli angličtí ministři velmi zaměstnáni doma. Jejich whigovská strana, která nad toryi zvítězila smrtí královny Anny a přízní Jiřího, jejího nástupce, se bála pomsty za tyranii, kterou tak krutě provozovala, kdyby utlačovaná strana, podporovaná všeobecnou nespokojeností s vládou, znovu získala převahu. Parlamentu, učiněnému tříletým, zbýval už jen rok trvání; bylo v zájmu ministrů prodloužit ho ještě o několik let, s čímž se shodoval zájem Dolní sněmovny, jejíž členové, zůstanou-li na svých místech, by si ušetřili pletichy a peníze dalších voleb. Sněmovna lordů byla proti, protože se sama žádné změny neobávala a většina jejích členů si změnu v Dolní sněmovně proti nynější vládě přála; ale v Anglii, stejně jako v jiných zemích, už doba velkých pánů minula. Ministři a hlavní z jejich přátel v Dolní sněmovně tedy společně pracovali na této velké věci, která pohlcovala téměř veškerou pozornost ministrů, protože ostatní záležitosti byly jen záležitostmi státu, kdežto tato byla jejich vlastní a pro udržení jejich míst a jejich moci nejdůležitější. Byla také hlavní záležitostí anglického krále. Jejich plánem bylo prosadit zákon o prodloužení parlamentu o čtyři roky13; chtěli si však být jisti úspěchem, dřív než ho předloží.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Tzv. třetí bariérová smlouva, podepsaná v Antverpách 15. listopadu 1715 mezi císařem, Velkou Británií a Spojenými provinciemi: císař přebíral bývalé Španělské Nizozemí a Holanďané získávali právo držet v řadě jeho pevností posádky jako „bariéru“ proti Francii.↩

  2. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Touto smlouvou postoupilo Španělsko Anglii výhradní právo obchodovat s černochy ve španělské Americe.↩

  3. Vysvětlivka: Ludvík (1707–1724), nejstarší syn Filipa V. z prvního manželství s Marií Luisou Savojskou. Roku 1722 se oženil s Luisou Alžbětou Orleánskou, dcerou regenta; v lednu 1724 se po otcově abdikaci stal králem jako Ludvík I. a v srpnu téhož roku zemřel na neštovice, bezdětný.↩

  4. Vysvětlivka: František Farnese (1678–1727), vévoda parmský a piacenzský od roku 1694, strýc a zároveň nevlastní otec španělské královny Alžběty Farnese: oženil se s vdovou po svém nevlastním bratru Odoardovi, její matkou Dorotou Žofií Falcko-Neuburskou. Zemřel bez potomků. Alberoni byl původně jeho zástupcem v Madridu.↩

  5. Vysvětlivka: Pompeo Aldrovandi vedl tehdy nunciaturu ve Španělsku jen jako chargé d’affaires (1712–1716); nunciem byl jmenován až roku 1717.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Mělo by se číst Filip IV. místo Filip III. Hrabě-vévoda z Olivaresu byl skutečně prvním ministrem za Filipa IV., v letech 1621 až 1643; Filip III. měl za oblíbence vévodu z Lermy a vévodu z Ucedy, kteří byli na počátku vlády Filipa IV. zatčeni.↩

  7. Vysvětlivka: Francouzský diplomatický zástupce v Londýně; jiná osoba než Iberville, velitel francouzské výpravy do Antil roku 1706.↩

  8. Vysvětlivka: „Král Jakub“ je zde Pretendent Jakub (III.) Stuart, syn Jakuba II., nikoli jeho otec; po nezdaru skotského povstání se počátkem roku 1716 vrátil do Francie.↩

  9. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Nicolas-Joseph Foucault, o němž Saint-Simon ve svých Pamětech několikrát mluvil, zanechal rukopisný deník (B. I., S. F.), v němž podává zprávu o své správě v různých generalitách. Je to velmi cenný doklad pro poznání stavu francouzských provincií. Výňatky z něho byly uvedeny v Přílohách vydavatele k Tomu 12, VIII. Louvoisova žárlivost na Seignelaye (v tomto Dílu).↩

  10. Vysvětlivka: Horatio Walpole (1678–1757), mladší bratr Roberta Walpola, roku 1716 na diplomatické misi v Haagu.↩

  11. Vysvětlivka: Osmanským sultánem byl tehdy Ahmed III. (1673–1736), vládl v letech 1703–1730; sesadilo ho povstání v Cařihradě vedené Patronou Halilem a zbytek života strávil jako sesazený panovník v paláci.↩

  12. Vysvětlivka: Arent van Wassenaer, pán z Duivenvoorde (1669–1721), od roku 1714 mimořádný vyslanec Spojených provincií v Londýně.↩

  13. Vysvětlivka: Tzv. sedmiletý zákon (Septennial Act), přijatý v květnu 1716, prodloužil nejdelší trvání parlamentu ze tří na sedm let.↩