Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola devatenáctá

Regenta nelze odpoutat od Anglie. — Proradnost Stairse a Bentivoglia. — Regentova slabost vůči nim; jak je veden. — Strana konstituce nevynechá nic, aby mě získala, až po strašlivé pokušení. — Počínání vévody z Noailles vůči mně a mé vůči němu. — Kardinál z Noailles světí kapli v Tuileriích. — Smrt vévody z Osuny. — Troufalosti velkého převora nakonec zastaveny; marně si na mne stěžuje. — Zabráním mu vstoupit do regentské rady. — Smrt vévodkyně z Béthune; její postavení. — Smrt abbé z Vassé, rytíře du Rosel a Fiennese, generálporučíků. — Smrt Valbella, Rottembourga a vévody z Perthu. — La Vieuville se znovu žení. — Prudká scéna mezi princem a princeznou de Conti. — Vévodkyně z Berry dá zazdít dveře zahrady Lucemburského paláce a zkrátit smutky. — Je první dcerou Francie, která ve své lóži strpí dvorní dámy princezen krve, a prosadí La Haye za šlechtice rukávu krále. — Vittement podučitelem krále. — Koupí La Muette od Armenonvilla, který je za ni dobře odměněn. — Princezna de Conti, první vdova, koupí Choisy. — Vévoda z Orléans koupí pro rytíře d’Orléans úřad generála galér; dá hraběti z Charolais penzi šedesát tisíc livrů; povolá zpět italské komedianty.

Ať se Stairs snažil sebevíc skrývat ve Francii své ničemnosti a zastírat a zlehčovat ty, které se před ní utajit nedaly, neunikl tomu, aby tu neplatil za rozvraceče, který zneužívá svého postavení, a aby tu nebyl velmi nenáviděn, k čemuž ještě přispíval jeho troufalý vzhled; v Palais-Royal však měl štěstí. Ten triumvirát, který si podmanil, by si myslel, že si škodí, kdyby od svého postoje vůči němu ustoupil. Dubois chtěl za každou cenu1 prorazit přes Anglii, protože k tomu neviděl jinou cestu; Noailles, který včas pochopil, že ten člověk dříve či později znovu získá vliv u vévody z Orléans, si vzal za zásadu, že si ho zaváže, dokud ho bude Dubois potřebovat, že mu nikdy nebude odporovat a že mu bude vždy ve všem ochoten pomáhat, aby ho pak sám zase našel připraveného; a Canillac, neschopný téže povolnosti, ale bez jakéhokoli úsudku, setrvával ve svém prvním pobláznění, živeném Stairsovou úslužností a obdivem k jeho osobě. Longepierre, mdlý učenec, jehož chvalozpěvy si však získaly vévodu z Noailles a kterého k Stairsovi uvedl Rémond, a Rémond sám nacházeli svůj prospěch v tom, že se pletli do vzkazů mezi jedněmi a druhými, a připadali si přitom důležití, takže regent, ač jasně viděl, jak si Stairs a jeho páni počínají, neměl sílu setřást onu zhoubnou zásadu o dvou uzurpátorech2, kterou mu vštípili, ani odolat neustálým řečem oněch tří mužů, kteří ho ve shodě, jednou společně, jindy každý zvlášť, ustavičně drželi v napětí a stavěli neustálou překážku všemu, co nebylo v souladu s jejich záměry vůči Stairsovi a Anglii. Často jsem se o to s regentem střetl; kdybych byl méně znal jeho slabost, často bych byl doufal, že ho přiměji změnit kurs; ale byl jsem sám proti třem, kteří se u něho vytrvale střídali a snadno vyvrátili všechno, co jsem řekl, dokázal, ba i co jsem ho přesvědčil, a regent, kolísající proti své vůli, k nim byl vždy znovu připoután. Odškodňoval se za to posměšky na jejich účet, na něž byl Dubois zvyklý a které Noailles jen setřásal, které však často zraňovaly Canillacovu pýchu. Regent ho nechal trucovat, smál se a někdy ho potom zase hýčkal, tak ho jeho povýšené žvanění navyklo brát ho vážně.

Stairs a Bentivoglio byli dvě horké hlavy, kterým nebylo kvůli vlastnímu prospěchu nic svaté a které pracovaly jen na tom, aby Francii svrhly; a byl-li jeden z nich zkaženější, černější a ničemnější než druhý, byl to jistě Bentivoglio. Oba byli veřejní podvodníci, dost přistižení při činu, dost známí a dost zostuzení i u svých vlastních dvorů, kde ztratili důvěru, takže by tyto dvory nemohly odmítnout jejich odvolání, kdyby se ho někdo s jistým důrazem dožadoval. Ale jestliže Stairse chránili jeho tři otevření ochránci, Bentivoglio neměl o nic horší: Effiat, který nevěřil v Boha, mu byl zaprodán a imponoval svému pánovi. Slabost tohoto prince se bála maršála z Villeroy a kardinálů z Rohanu a z Bissy, jeho horlivých a velmi zainteresovaných ochránců. Mluvím o kardinálech, neboť u maršála to bylo jen z hloupého zvyku z doby zesnulého krále. Tak si regent ponechal u sebe pod jménem a v postavení papežského nuncia a anglického velvyslance dva největší a nejnebezpečnější podpalovače a dva největší nepřátele, jaké mohla mít Francie i jeho vlastní osoba. Uvidíme několik kousků tohoto hanebného nuncia, který se nestyděl vydržovat si děvče z Opery, s nímž měl dvě dcery, které se pak k Opeře také daly a o nichž se tak veřejně vědělo, čí jsou, že se jim nikdy neříkalo jinak než Konstituce a Legenda.

Kdybych byl tyto Paměti rozšířil o to, co se do podrobností dělo kolem konstituce za regentství a za Bentivogliovy nunciatury, nebylo by příliš silným výrazem říci, a to v celém rozsahu, že by čtenáři vstávaly vlasy na hlavě při četbě skutečného a každodenního Bentivogliova počínání. Podporoval ho ještě bývalý biskup z Troyes, který kdysi smýšlel docela jinak, ale kterého jeho přítel maršál z Villeroy, Rohanové a kabala dokázali obrátit a který si tím připadal na jedné straně víc v módě a na druhé víc ceněný.

Tato strana se hned po králově smrti snažila získat mě, nebo aspoň zajistit, abych jí nebyl nepřítelem. Moje smýšlení jí nebylo neznámé od otce Telliera, před nímž jsem je neskrýval; viděli jsme v příslušné době, co se o tom mezi ním a mnou odehrálo. Mluvil se mnou o tom kardinál z Bissy a o něco později princ a kardinál z Rohanu, oba spolu. Odpověděl jsem zdvořile a skromně. Řekl jsem, že nejsem biskup a stejně tak málo učenec či doktor; takto jsem ustupoval. To je neuspokojilo. Vévoda z La Force, odjakživa oddaný jezuitům kvůli svému obrácení — ve skutečnosti proto, aby se zalíbil zesnulému králi a přiblížil se mu, kdyby mohl —, byl ze stejného důvodu zasvěcen s kardinály z Rohanu a z Bissy i s uznávanými vůdci jejich strany. Ti ho na mě poslali, aby učinili poslední pokus. Nebylo to tak, že bych byl v této záležitosti pozvedl nějaký prapor; dokonce jsem se zcela držel v mezích, v nichž se má zastavit muž, který je v postavení mluvit a říkat svůj názor v regentské radě nebo mezi čtyřma očima regentovi; ale už od doby zesnulého krále věděli z důvodu, který jsem právě uvedl, na čem se mnou v té věci jsou, a znepokojovalo je moje přátelství s kardinálem z Noailles. La Force se mnou disputoval o podstatě věci. Znal ji a to, co znal, dobře podával; ale protože politika byla jeho náboženstvím a protože kdo chce přesvědčit, musí být sám přesvědčen, není divu, že u mě neuspěl.

Když mu konečně došly důvody a úvahy, vrhl se na přítomný i budoucí zájem regenta šetřit Řím, jezuity a velký počet biskupů a široce se o tom rozhovořil. Ale protože politika a zájem nemohou nikdy zaujmout místo náboženství a pravdy, byla jeho politika u mě stejně marná jako jeho učení. Když už nevěděl, co dělat, sáhl k argumentu ad hominem, od něhož si — jak jsem se později dozvěděl — ti, jimž sloužil, i on sám slibovali všechno. Řekl mi, že přiznává, že mi vůbec nerozumí a že nedokáže sladit můj rozum s mým jednáním; že jsem nepřítelem vévody z Noailles bez míry a bez ohledů, aniž by mě obměkčilo cokoli z toho, co on neúnavně k tomu vynakládá; že si v tom dokonce zakládám; že ho každou chvíli do očí napadám v plné regentské radě a všude, kde ho mohu potkat; a že zatímco se netajím přáním zničit ho, zanedbávám jistý prostředek, který k tomu mám v rukou; a že jsem přítelem a oporou kardinála z Noailles. Zeptal jsem se La Force, jaký je tedy ten jistý prostředek, jak zničit vévodu z Noailles, a ujistil jsem ho, že mi udělá velkou radost, když mi ho prozradí. „Zničit jeho strýce,“ odpověděl mi, „a záleží jen na Vás, abyste se přidal ke straně opačné. Padne-li strýc, synovec nutně padne s ním, a Vy budete pomstěn.“ Hrůzou mi vystoupila do tváře červeň. „Pane,“ odpověděl jsem mu prudce, „takhle se jedná o věcech náboženství? Uvědomte si jednou provždy a řekněte to bez obalu svým přátelům, že i kdybych si byl sebejistější úplným a nenávratným pádem vévody z Noailles tím, že bych jeho strýci vyškubl z hlavy jediný vlas, byl by ten vlas přede mnou v naprostém bezpečí. Ne, pane, ještě jednou,“ dodal jsem rozhořčeně, „přiznávám, že není nic čestného, k čemu bych se neodhodlal, abych vévodu z Noailles rozdrtil; ale abych ho zabil skrze tělo kardinála z Noailles — to ať raději žije a vládne dva tisíce let.“ Vévoda z La Force se mi zdál zdrcen, a od té odpovědi už nepomysleli na to, aby mě získali. Nechtěl jsem o tom nic říci kardinálovi z Noailles ani nikomu, kdo by mu to mohl donést.

Je pravda, že moje chování k vévodovi z Noailles šlo možná až k tomu, že jsem zneužíval bezděčných výčitek svědomí člověka, který se proti mně tak těžce provinil. Setkávali jsme se jen na našich shromážděních o našich záležitostech s parlamentem, kterým jeho zrady a žárlivost či hloupost některých jiných brzy učinily konec a z nichž ho ještě před jejich koncem vypudily moje přímé a veřejné řeči, aniž se kdy odvážil odpovědět mi jediné slovo; ale na posledním z nich řekl vévodovi z Charostu, vedle něhož seděl, že ho tak tísním, že ho donutím vyžádat si ode mne zadostiučinění s kordem v ruce: zadostiučinění se mu nedostalo, ba si o ně ani neřekl, a kord zůstal pokojně v pochvě. Všude mě zdravil velmi okázale; díval jsem se na něho poněkud divoce a přecházel jsem, aniž bych se byť jen trochu uklonil; a z obou stran se to opakovalo bez jediné výjimky, všude, kde jsme se potkali; ač si na to lidé zvykli, bylo to divadlo. Když jsem šel kolem něho, hned uhýbal, aniž jsem to ráčil zaznamenat; a nikdy jsme spolu nemluvili jinak než v radě o záležitostech, nahlas, přede všemi, z mé strany suše a lakonicky, z jeho se vší zdvořilostí, netroufám si říci s výrazem úcty, s veškerou úlisností a obezřetností, jakou do toho dokázal vložit.

Jednou přišel do regentské rady v den, kdy zasedala jako státní rada, pod záminkou nějaké naléhavé finanční záležitosti. Rada už trochu začala; dal regentovi vzkázat, že je za dveřmi; ten ho dal uvést. Vstal jsem, protože vstala celá rada; posadil se pode mnou, těsně vedle mne, a začal vykládat, co ho přivádí, což nebylo nic velkého. Když končil, pošeptal jsem hraběti z Toulouse, vedle něhož jsem seděl z druhé strany, že vévoda z Noailles si vzal tuhle záminku, aby se pokusil v radě zůstat. „Myslím si to stejně jako Vy,“ odpověděl mi s úsměvem. — „Nuže,“ odvětil jsem, „hned uvidíme, nechte to na mně.“ Když bylo všechno, co se týkalo financí, vyřízeno, vévoda z Noailles zůstal, a po chvilce se vévoda z Orléans podíval na maršála z Huxelles a řekl mu: „Nuže, pane, pokračujme.“ Pan z Troyes četl depeše, aby maršálovi ulehčil, protože měl dobrý hlas i výslovnost a četl velmi dobře. Začal; u druhého slova jsem ho přerušil a řekl jsem mu: „Počkejte přece, pane; tady pan z Noailles ještě neodešel.“ A hned jsem se otočil a podíval se na vévodu z Noailles. Pan z Troyes rázem zmlkl a všechny oči se upřely tím směrem. Trochu jsem odsunul svou skládací stoličku, aby pan z Noailles mohl snáze odejít; ten po několika okamžicích ticha, když viděl, že pan z Troyes i regent mlčí, se ke mně prudce obrátil zády a odešel, aniž by kohokoli pozdravil. Podíval jsem se na hraběte z Toulouse, který se smál, na vévodu z Orléans, který ani nehnul brvou, a na celou společnost, která se také dívala na mne a smála se nebo se usmívala. Potom se všude vyprávělo, že se o to pokusil a že jsem ho z rady vyhnal. Hrabě z Toulouse, pan du Maine, pan Vévoda, maršál z Villeroy a někteří další se mnou o tom po skončení zasedání mluvili a schválili, co jsem udělal, a já jsem jim vytkl, že to neudělali sami. Potom jsem o tom mluvil s regentem, který se neodvážil vyslovit nesouhlas; vyčetl jsem mu jeho slabost a zeptal se ho, zda ke členství v radě stačí do ní pod nějakou záminkou na chvíli vstoupit a pak mít tu drzost v ní zůstat.

Jindy, když se jednalo o financích a vévoda z Noailles byl přítomen, jako vždy vedle mne a pode mnou, začal řečnit o nevázanosti v prodeji a nošení zakázaných látek, o škodě, kterou to působí manufakturám království, a zvlášť se s podivuhodnou nabubřelostí rozhovořil o zlořádu nošení potištěných látek3, jejichž móda převládla nad každým pravidlem i rozumem a které ty nejvznešenější dámy, a za nimi všechny ostatní po jejich vzoru a pod záštitou jejich příkladu, veřejně a beztrestně nosily všude, s nejpohoršlivějším veřejným pohrdáním zákazy a tresty tolikrát vyhlášenými a opakovanými; nakonec se stejným žárem výmluvnosti uzavřel, že je třeba tomuto tak velkému a tak škodlivému zlu konečně odpomoci účinnými prostředky, aniž by však nějaký vysvětlil nebo navrhl, nejspíš aby se vyhnul nenávisti krásného pohlaví. Hlasovalo se o tom, nebo spíš se žvanilo, aniž by kdo řekl víc než slova. Když na mne přišla řada, velmi jsem chválil horlivost, kterou projevuje vévoda z Noailles pro podporu francouzských manufaktur a proti zlořádu nošení zakázaných látek. Zvlášť jsem zdůraznil zlořád nošení potištěných látek a dokonce jsem k tomu přidal ještě víc, než o tom řekl vévoda z Noailles. Velmi vážně jsem upozornil, jak nesmírně důležité je zastavit tak všeobecnou módu a pohrdání zákony, k němuž to dohnaly všechny ženy všech stavů; že to nejde bez přísnosti přiměřené potřebě, která by byla důsledně dodržována a byla výstrahou pro všechny; že tedy můj názor je, aby po obnovení zákazů byly vévodkyně z Orléans a paní Vévodkyně postaveny na pranýř, kdyby se jim stalo, že by takové látky nosily. Vážnost úvodu a sarkasmus závěru vyvolaly všeobecný výbuch smíchu a u vévody z Noailles rozpaky, které po zbytek zasedání nedokázal skrýt a z nichž při odchodu ukázal, jak je rozezlen.

Málokdy jsem vynechal příležitost takto pobavit na jeho účet sebe i ostatní, na což si nedokázal zvyknout. Hrabě z Toulouse a já jsme si všimli, že referuje o finančních záležitostech, aniž by přinášel jakékoli listiny, ačkoli mnohé z těch záležitostí byly sporné. To mu dávalo příležitost říkat, co chtěl, bez obavy, že mu bude odporováno. Rozhodli jsme se tento zlořád dále netrpět. Hned při první radě o financích po tomto rozhodnutí jsem vévodu z Noailles přerušil a zeptal se ho, kde jsou listiny záležitosti, o níž referuje. Zakoktal se, rozzlobil se a nevěděl, co odpovědět. Podíval jsem se na shromáždění, pak na regenta, a obraceje se k němu, řekl jsem mu, že ať je důvěra sebevětší, je nepříjemné rozhodovat na slovo a že já osobně mám důvod nebýt tak důvěřivý. Vévodovi z Noailles vystoupila do tváře krev a chtěl promluvit. Znovu jsem ho přerušil a řekl mu, že tím nenavrhuji nic, co by nebylo zvykem u všech soudů a co by navíc nesloužilo k úlevě a odlehčení zpravodaje. Chtěl ještě něco brumlat; podíval jsem se na regenta a důrazně jsem pokrčil rameny. Hrabě z Toulouse řekl, že nevidí, v čem by mohla být potíž přinést listiny. Noailles na to zmlkl, vtáhl hlavu mezi ramena, pokračoval ve svém referátu, který zkrátil, jak jen mohl, a na příští radu o financích přinesl velký pytel plný papírů.

Za jeho hříchy ho jeho hodnost stavěla vždy vedle mne, protože tehdy mezi námi dvěma nebyl jiný pair než maršál z Villeroy, který tudíž nemohl být na mé straně, ve dny financí stejně jako v ostatní. Když Noailles chtěl promluvit: „A listiny?“ řekl jsem mu. — „Tady je můj pytel, v něm jsou,“ odpověděl mi. — „Ten pytel vidím,“ odvětil jsem, „ale listiny vůbec ne. Položte tedy na stůl ty, které se týkají záležitosti, o níž chcete mluvit.“ Vztekle otevřel pytel, vytáhl z něho listiny, položil je před sebe, a zatímco referoval, už jsem v nich listoval a dělal mu evangelistu4. Nikdy nebylo vidět člověka zmatenějšího a přitom s větší vůlí nedat to najevo; neboť to všechno se v něm mísilo. Potom se doma, kam se vracel supící zlostí a plný těch výstupů, netajil tím, že ho zoufale trápím a že už to nemůže vydržet; a já jsem se tomu smál a dál ho držel v napětí. Často se mi stalo, že jsem ho nutil hledat v listinách důkaz toho, co tvrdil, že jsem s ním potichu četl, zatímco on z listin četl nahlas, jako bych nedůvěřoval jeho poctivosti a nebyl nerad, že to lidé vidí, a že jsem mu to tak znechucoval, aniž by se mi vévoda z Orléans kdy odvážil o tom něco říci, ať v radě, nebo mezi čtyřma očima. Stalo se mi také několikrát, že jsem mu diktoval rozhodnutí tak, jak bylo právě vyneseno, a nutil ho psát je podle mého diktátu, v plné radě, a tu a tam ho přiměl vyškrtnout, co tam vložil, nebo doplnit, co vynechal, a změnit výrazy, které dosadil místo těch, jež byly právě vysloveny. V takových chvílích z něho vztek vycházel všemi póry; prozrazovala ho zarudlá a zuřivá tvář, stejně jako celé jeho držení těla a pohyby; ale ze strachu před horším se ovládal a nikdy neřekl víc než nezbytné. Já jsem se na něj přitom vrhal jako dravý pták, a po skončení rady jsem se tomu smál s jedněmi i druhými, kteří odtamtud odcházeli a průběh nijak netajili. Rozneslo se to po světě, a protože Noailles nebyl ve společnosti ani oblíbený, ani vážený, neboť nebyl ani snadno přístupný, ani vlídný, smálo se tomu. Věděl to, protože chtěl vědět všechno, a o to víc ho to přivádělo k zoufalství, že se tyto scény velmi často opakovaly. Na vzorek to stačí; ten kus látky nestojí za to, abych se o něm šířil dál.

Nevím proč, ale toho postu šlo o posvěcení kaple v Tuileriích, kde zesnulý král vždy slýchal mši, když v tomto paláci bydlel, a kde ji nyní král slyšel každý den od svého návratu z Vincennes. Toto posvěcení vyvolalo spor mezi kardinálem z Noailles jako ordinářem5 a kardinálem z Rohanu jako velkým almužníkem. Tatáž otázka se, jak jsme viděli v příslušné době, vynořila u nové kaple ve Versailles mezi týmž kardinálem z Noailles a kardinálem z Janson6, velkým almužníkem. Byla tehdy rozhodnuta ve prospěch kardinála z Noailles a stejně byla rozhodnuta i pro kapli v Tuileriích, proti čemuž kardinál z Rohanu protestoval.

Vévoda z Osuny zemřel v Paříži v nepříliš pokročilém věku. Byl prvním španělským zplnomocněným velvyslancem v Utrechtu a před tím i potom dosti dlouho pobýval ve Španělském Nizozemí a v Holandsku, kde jeho dluhy, násilnosti v našich krajích neznámé a ustavičné prostopášnosti značně zastínily jeho urozenost, jeho hodnost i jeho postavení. Hrabě z Pinto, jeho bratr, po něm zdědil grandezu i titul. Jejich rod je Acuña y Girón. Velvyslanec v Utrechtu byl zetěm vévody z Frías, konetábla Kastilie, z rodu Velasco.

Velký převor, jehož povahu a počínání jsme v příslušné době viděli, se, jak jsme také viděli, vrátil hned po králově smrti a těšil se vážnosti, ba i úctě vévody z Orléans, který byl vždy žárlivým obdivovatelem tak ustavičné stálosti v bezbožnosti, prostopášnosti a nestoudnosti, a kvůli nim mu promíjel všechno ostatní. Velký převor mu nesmírně imponoval, ačkoli jím všichni pohrdali a všichni ho opustili a byl odkázán na to, že každý večer večeřel s pobudy bez stavu a bez jména. Pod záštitou vévody du Maine si hrál, jak jen mohl, na prince krve, a nebylo to pro něho těžké vzhledem k malému počtu a druhu lidí, s nimiž se stýkal. S touž oporou se odvážil jít na Velký pátek k uctívání kříže hned po princích krve, při bohoslužbě, na níž byl přítomen král. Maršála z Villeroy to zaskočilo a stěžoval si regentovi, který to přešel. Povzbuzen úspěchem tohoto podniku, zkoušel další, až se nakonec rozhněvali princové krve na jedné straně a vévodové na druhé a vévoda z Orléans mu zakázal, aby se o něco dalšího pokoušel. Myslím, že to přičítal mně, neboť jednoho dne mi vévoda z Orléans dost rozpačitě řekl, že si velký převor všiml, jak okázale se snažím jít před ním v Palais-Royal, což bylo jediné místo, kde jsem se s ním občas setkával, a že si mu na to stěžoval. Zeptal jsem se regenta, co mu odpověděl, a hned jsem dodal, že takové malichernosti nemám; ale že když velký převor vidí, co není, a napadlo ho, aby se mu to nelíbilo a stěžoval si na to, postarám se, aby měl pravdu, a ukážu mu všude, že mám před ním přednost a mít ji musím; a hned nato jsem změnil téma.

A skutečně jsem o několik dní později potkal velkého převora v Palais-Royal. Pozdravil mě chladně, neboť jsme spolu nikdy neměli nic společného; já jeho ještě sušeji a stručněji; a když došlo na procházení dveřmi, k nimž jsem se postavil dost blízko, vešel jsem první. Všiml jsem si, že mezi sebe a mne nechal vstoupit někoho jiného, aby vešel až po něm. Neodvážil se nic říci a už jsem o tom neslyšel. Ale o něco později jsem se dozvěděl, že vynakládá veškeré úsilí, aby se dostal do regentské rady a měl v ní přednost před vévody. Zahanbil jsem regenta a zeptal se ho, jaké nadání — kromě podvodnictví a, což je horší, zbabělosti a nejhanebnější prostopášnosti — nachází na velkém převorovi, aby ho připustil do vlády, a jakou pověst si sám od takové volby slibuje.

Nejisté popírání a regentovy rozpaky mi prozradily, čeho všeho je třeba se obávat od jeho slabosti a jeho úcty k velkému převorovi. Promluvil jsem s maršály z Villeroy a z Harcourtu, kteří byli členy regentské rady, s maršálem z Villars, který do ní chodil, když se jednalo o válečných záležitostech, a ještě s dalšími; pak jsem po dohodě s nimi oznámil regentovi, že jestliže státu, regentské radě i sobě samému způsobí tu potupu, že do ní uvede velkého převora, a vévodům tu křivdu, že mu dá před nimi přednost, může téhož dne disponovat místy, která nám v té radě i ve všech ostatních svěřil, a počítat s tím, že se bez jakýchkoli ohledů vyjádříme o tak dobré volbě a o urážce, které se nám bez důvodu, z pouhé rozmařilosti, dostane z jeho ruky — ruky, kterou již poznáváme jako tak spravedlivou a tak dobrotivou vůči parlamentu, jehož účast v radě mu nejspíš bude připadat užitečnější než práce, rada a oddanost jeho služebníků. Dodal jsem, že všechna tato slova, která používám, mi byla předepsána a že mu je všichni přesně mými ústy říkají. Regentův úžas a rozpaky ho na nějakou dobu umlčely. Mlčel jsem také. Pokusil se vytáčet. Řekl jsem mu, že je to zbytečné; že naše rozhodnutí je pevné a neodvolatelné; že je pánem udělat si v té věci, co se mu zlíbí, ale že není pánem zabránit našemu odchodu, našim řečem a rozruchu, který to způsobí. Povolil a nakonec mě pověřil, abych vévodům řekl, že na to nikdy nepomyslel a že velký převor do rady nevstoupí, ačkoli na něho velmi naléhal. Nedodal, že velkému převorovi řekl, že ho tam uvede, a bál se jeho výčitek a ještě víc našeho rozruchu. Tento krátký rozhovor ukončil naděje velkého převora a už o tom nikdy nebyla řeč.

Vévodkyně z Béthune zemřela v Paříži v dosti vysokém věku. Byla dcerou vrchního správce financí Fouqueta a matkou vévody z Charostu. Byla to žena velkých zásluh a ctnosti, velmi průměrného ducha, celý život velmi uzavřená, a u dvora se vždy ukazovala jen velmi zřídka. Viděli jsme v příslušné době, jak neštěstí jejího otce přineslo trvalé štěstí jejímu manželovi a jak kvietismus učinil jejího syna kapitánem tělesné gardy. Byla oddána tomuto učení od mládí a každý týden chodila mezi čtyřma očima s panem z Noailles7 na Montmartre poslouchat jakéhosi pana Bertaua8, který byl hlavou malého stádce, které se tam scházelo a které vedl. Ona i vévoda z Noailles byli velmi mladí, a přesto tyto pravidelné výpravy ve dvou nevzbuzovaly pohoršení. Tato shromáždění se rozrostla, vzbudila hluk; učení se zdálo přinejmenším velmi podezřelé; shromáždění byla rozehnána a doktor Bertau dostal ostrou důtku. Noailles, který viděl bouři podporovanou dvorem, se necítil předurčen k mučednictví; obrátil svou zbožnost lidštějším směrem a navždy opustil to malé stádce, jehož byl jednou z vyvolených ovcí. Paní z Béthune zůstala věrnější učení i doktorovi, takže když se o mnoho let později totéž učení znovu objevilo s větším uměním a leskem u paní Guyonové, brzy je to učení spojilo jednu s druhou a učinilo z paní z Béthune nejváženější a nejoblíbenější žačku paní Guyonové, a odtud důvěrnou přítelkyní arcibiskupa z Cambrai, pánů a paní z Chevreuse a z Beauvilliers a vévodkyň z Guiche a z Mortemartu. Žádná bouře je neodloučila od jejich prorokyně ani od jejich patriarchy, a to je to, co zahrnulo Charosty štěstím cestami, které byly v příslušné době zaznamenány, takže neštěstí otce paní z Béthune, jehož hlavním strůjcem byl pan Colbert, aby se oděl do jeho kořisti, a neštěstí její prorokyně, které tuto Fouquetovu dceru sblížilo a učinilo důvěrnou přítelkyní dcer Colberta, jenž jejího otce zničil, udělaly z Charostů všechno to, čím je vidíme, aniž vévodkyně z Béthune téměř kdy vyšla ze své modlitebny.

Abbé z Vassé, o němž jsem dostatečně mluvil v souvislosti s tím, jak odmítl biskupství v Le Mans, zemřel ve stejné době ve velmi vysokém věku, stejně jako rytíř du Rosel, generálporučík, komandér Řádu svatého Ludvíka, výborný voják a velmi poctivý muž, o němž jsem mluvil vícekrát; a Fiennes, dosti význačný generálporučík, který byl zetěm Étampese, rytíře řádu a kapitána tělesné gardy zesnulého Monsieura. Fiennesův otec se jmenoval pan z Lumbres a zemřel rovněž jako generálporučík. Byli to velmi obyčejní šlechtici odněkud z Flander, kteří rozhodně nepocházeli z rodu Fiennes, dávno vymřelého.

Zemřel také Valbelle, ve velmi vysokém věku, velmi bohatý a svobodný. Vyznamenal se ve válce šťastnými a skvělými činy velké statečnosti a už dávno odešel ze služby, protože nebyl povýšen, jak doufal. Byl to velmi poctivý muž, ale viděl jsem ho dlouho se potloukat u dvora, aniž se vědělo proč; tam nevycházel z domu pana z La Rochefoucauld a několika málo dalších. Rottembourg, polní maršál v Alsasku, [zemřel také]. Byl zetěm zesnulého maršála Rosena a otcem Rottembourga, tehdy již královského vyslance v Prusku, který si později získal velkou pověst na různých velvyslanectvích a zemřel jako rytíř řádu, velmi bohatý a svobodný.

Vévoda z Perthu, kterého už dlouho trápil močový kámen, podstoupil ve velmi vysokém věku v Saint-Germain operaci řezem a na její následky zemřel. Byl velkým kancléřem Skotska v době anglické revoluce. Proslavil se svou věrností; byl vychovatelem krále Jakuba III. a Jakub II. ho ve Francii učinil vévodou a rytířem Podvazkového řádu.

La Vieuville, který právě nedávno ztratil manželku, dámu šatny vévodkyně z Berry, se potřetí oženil s jednou Froulayovou, vdovou po Breteuilovi, radovi parlamentu.

Mezi panem princem a paní princeznou de Conti docházelo často k výstupům; ona se příliš nekrotila a říkala mu před lidmi, že nemá zapotřebí tolik dávat najevo svou moc nad ní, protože by měl vědět, že on nemůže udělat prince krve bez ní, kdežto ona je může dělat bez něho. Pohádali se při večeři v L’Isle-Adam. Věc zašla velmi daleko. Crèvecœur, který byl při tak krásném jménu jen dosti nevýznamný šlechtic, a jeho žena, kteří byli v jejich službách, se do toho zapletli a byli tak uraženi, že byli na místě vyhnáni a odešli pěšky přespat, kde se dalo. Tato příhoda vzbudila kolem prince a princezny velký hluk.

Vévodkyně z Berry, která žila způsobem, jaký byl vylíčen, chtěla zřejmě moci trávit letní noci v Lucemburské zahradě nerušeně. Dala zazdít její brány a ponechala jen bránu s mříží dole pod prostředním schodištěm paláce. Tato zahrada, odjakživa veřejná, byla promenádou celého předměstí Saint-Germain, které tak o ni přišlo. Pan Vévoda dal hned otevřít zahradu paláce Condé a pro kontrast ji zpřístupnil veřejnosti. Pozdvižení bylo velké a řeči o důvodu tohoto uzavření nijak umírněné. Obtěžovaly ji také smutky. Obchodníci s látkami se chopili té chvíle a požádali ji, aby u vévody z Orléans dosáhla jejich zkrácení; to on se svou obvyklou povolností učinil, takže se nyní nosí smutek za každého, kdo není příbuzný — tak velká je to vzdálenost, a často dokonce i nejistota —, a za nejbližší se téměř nenosí, což je krajně neslušné. Ale protože špatné vždy trvá déle než dobré, je toto zkrácení smutků jediným nařízením regentství, které platí dodnes. Stalo se to při příležitosti smutku za švédskou královnu matku.

Byla také, při vší své pýše, první dcerou Francie, která dovolila dvorním dámám princezen krve vstupovat do své lóže a stavět se tam za své princezny. Je pravda, že to bylo v její malé lóži v Opeře; ale byl to získaný precedens, který se pak na tomto nepatrném základě dokázal udržet.

Nové záliby této princezny ji přiměly hledat, jak odměnit ty staré, aby se jich slušně zbavila. Vittement, který byl předčitatelem princů, otce a strýců krále — a viděli jsme v příslušné době, při jaké příležitosti —, byl jmenován podučitelem krále. Při té příležitosti chtěla vévodkyně z Berry, aby La Haye, který přišel o úřad, jejž mu u vévody z Berry opatřila, dostal místo šlechtice rukávu, které vynáší šest tisíc franků ročně. Král jich měl dva a nikdy jich nebylo víc. Tento třetí tedy narazil na potíže. Aby se odstranily, našeptali vévodkyni z Ventadour, aby požádala o čtvrtého, a tak La Haye prošel; a král jich měl čtyři.

Koupila, nebo spíš král pro ni koupil, malý dům na kraji Boulogneského lesíka, který byl pěkný, s celým lesíkem před sebou a s krásnou velkou zahradou za sebou, a který patřil k úřadu kapitána honiteb Boulogneského lesíka a okolních plání. Catelan, který jím byl, ho dal upravit a prodal ho Armenonvillovi; jmenuje se to La Muette9 a král ji později získal a značně rozšířil. Armenonville byl tučně vyplacen, ponechal si kapitánství, dostal listinu „brevet de retenue“ na 400 000 livrů na svůj úřad státního sekretáře, za nějž sám kancléři víc nezaplatil, a skoro celý zámek Madrid se všemi jeho zahradami jako svůj venkovský dům, opravený podle jeho přání na královy náklady, a jeho syn nástupnictví v tomto užívání i v kapitánství. Paní princezna de Conti, první vdova, koupila také Choisy z pozůstalosti paní z Louvois; je to tentýž dům, který král koupil zase z její pozůstalosti a kde provedl a dosud každý den provádí tolik rozšíření a zkrášlení.

Vévoda z Orléans koupil pro rytíře d’Orléans za 600 000 livrů úřad generála galér od maršála z Tessé, který na tom vydělal 200 000 livrů; a hraběti z Charolais dal od krále udělit penzi 60 000 livrů. Byla to odjakživa nejvyšší penze a dávala se téměř výhradně prvnímu princi krve. Říkám téměř výhradně, protože před regentstvím neznám jiný příklad než Chamillartův, když ho král propustil jakoby proti své vůli. Regent takto rozhazoval milosti lidem, které si nezískal a kteří se mu vysmívali: svědkem La Feuillade, Tessé a tolik jiných.

Byl tak povolný, že na přemlouvání Rouilléa, státního rady, o němž jsem vícekrát mluvil a který ve financích dělal všechno, dal přivést trupu italských komediantů10. Viděli jsme v příslušné době, že je zesnulý král vyhnal, protože pod názvem la Fausse perdue11 otevřeně zesměšnili paní z Maintenon. Tito komedianti se tedy vrátili, Rouillé byl jejich ochráncem a cenzorem jejich her; a aby jím zůstal nezávisle na prvních šlechticích komory, nedostali označení italských komediantů krále, nýbrž vévody z Orléans, který byl na jejich prvním představení, kam se seběhl celý svět, v sále Opery. Hráli nějaký čas na tomto jevišti, dokud jim neopravili jejich palác Bourgogne, kde hráli, když je zesnulý král vyhnal. Novota a ochrana je přivedly velmi do módy; ale slušní lidé se jejich oplzlostí postupně přejedli a komedianti upadli. Zůstali až dodnes a hrají stále v paláci Bourgogne.


Poznámky

  1. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Staré rčení, které znamená à toute force (za každou cenu). Reste je v tomto případě ženského rodu.↩

  2. Vysvětlivka: Zásada, že regent a britský král Jiří I. jsou jako dva „uzurpátoři“ ve stejném postavení — Jiří vůči Pretendentovi, regent pro případ smrti malého Ludvíka XV. vůči španělskému králi Filipu V. — a musí se proto navzájem podporovat; srov. kapitolu třináctou.↩

  3. Vysvětlivka: Potištěné bavlněné látky (toiles peintes, „indiennes“), dovážené z Orientu nebo napodobované; jejich dovoz a výroba byly ve Francii na ochranu domácích manufaktur zakázány od roku 1686; zákaz byl zrušen až roku 1759.↩

  4. Vysvětlivka: „Evangelistou“ (évangéliste) se v parlamentu říkalo soudci, který při referátu zpravodaje sledoval v listinách, zda je zpravodaj čte a uvádí věrně.↩

  5. Poznámka vydavatelů (edice 1856): V rukopise stojí ordinaire, a nikoli aumônier ordinaire, jak bylo otištěno ve starších vydáních. Ordinaire zde znamená diecézního biskupa.↩

  6. Vysvětlivka: Toussaint de Forbin-Janson († 1713), kardinál, velký almužník Francie od roku 1706; spor o posvěcení nové versailleské kaple spadá do doby jeho úřadu.↩

  7. Vysvětlivka: Nejde o nynějšího vévodu z Noailles Adriena Maurice (nar. 1678), nýbrž o jeho otce Anne-Julese de Noailles (1650–1708), vévodu z Noailles od roku 1678 a od roku 1693 maršála Francie.↩

  8. Vysvětlivka: Jacques Bertot (1622–1681), kněz z Caen, v letech 1675–1681 zpovědník a duchovní vůdce v opatství Montmartre; jeho žačkou byla i paní Guyonová.↩

  9. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Už jsme řekli, že Saint-Simon píše vždy la Meutte.↩

  10. Vysvětlivka: Trupa Luigiho Riccoboniho, kterou si regent vyžádal od vévody parmského; hrála od 18. května 1716 v Palais-Royal a od 1. června v opraveném paláci Bourgogne.↩

  11. Ediční poznámka: Hra, kvůli níž Ludvík XIV. roku 1697 italské komedianty vyhnal, se jmenovala La Fausse Prude; znění la Fausse perdue v předloze je zjevně chybné.↩