Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola dvacátá

Berwick jde velet do Guyenne místo Montrevela, který jde do Alsaska a viní z toho mne. — Berwick si dá opravit patent a není pod velením nikoho, proti pokusu vévody du Maine. — Parlament se staví proti obnovení úřadů velmistra pošt a vrchního správce staveb. — Jeho záměry, jeho počínání, jeho opory. — Záměry a zájmy jeho opor. — Omrzí mě o tom mluvit s regentem. — Předpovím mu, jak to dopadne, a dále o tom mlčím. — Law, zvaný Las; jeho banka. — Můj názor na ni, jak regentovi v soukromí, tak v regentské radě. — Projde tam i v parlamentu. — Regent mě proti mé vůli uvede do pravidelného styku s Lawem, který trvá až do jeho pádu. — Lawův záměr vůči mně. — Biskupství a jiné milosti. — Arouet, básník, později Voltaire, vyhnán. — Bratr portugalského krále v Paříži; jde sloužit do Uher. — Smrt paní z Courtaumer a paní z Villacerfu; hraběnky z Egmontu ve Flandrech; její rodina. — Smrt maršálky z Bellefonds a markýzy z Harcourtu. — Maršál z Harcourtu po mrtvici navždy ztrácí řeč. — Král, vracející se z Observatoře, navštíví cestou kancléře z Pontchartrainu. — Paní z Nassau propuštěna na svobodu. — Pan Vévoda a princ de Conti mají neštovice. — Narození poslední dcery vévodkyně z Orléans. — Smrt falckého kurfiřta.

Maršál z Montrevelu1 stále velel v Guyenne, kradl tam a bral, co mohl, a dopouštel se všemožných hloupostí. Byl to člověk velmi omezený, velmi drzý, celý oddaný maršálovi z Villeroy a uhlazenému způsobu starého dvora, a tudíž pro vévodu z Orléans velmi nespolehlivý. Byl v Paříži a chystal se vrátit do Bordeaux. Velení v Guyenne dostal maršál z Berwicku a Montrevel velení v Alsasku, kde nemohl být nebezpečný. Když to regent oznámil, přišel mu Montrevel říci, že bude vždy spokojen se vším, co mu nařídí, a dodal: „Ale, pane, bude s tím kvůli mně spokojena veřejnost?“ — „Ano, pane,“ odpověděl mu regent, „bude, za to Vám ručím.“ Takové domýšlivosti, zbavené jako tato jakékoli zásluhy, na regenta neplatily; jedním pohotovým a krátkým slovem je postavil do světla v celé jejich směšnosti. Montrevel byl rozhořčen. Jakkoli byl starý, byl blázen do jakési paní z L’Église, manželky rady bordeauxského parlamentu, a za ta dlouhá léta, co ho tam zesnulý král dosadil, měl tam všechny své zvyklosti. Usoudil, že jeho přeložení jsem způsobil já. Všude si na to stěžoval a poslal mi ty stížnosti přednést Birona. S maršálem Montrevelem jsme o sobě neslyšeli od úpravy, kterou mezi námi provedl zesnulý král a o níž jsem mluvil v příslušné době2 a od níž se už neodvážil plést do čehokoli, co se týkalo guvernérství Blaye; nebylo tedy nic, co by mi bylo lhostejnější než jeho velení v Guyenne. Ani na okamžik jsem na něj nepomyslel a vévoda z Orléans se mi o tom zmínil teprve poté, co se rozhodl. Odpověděl jsem tedy Bironovi, že může Montrevela ujistit, že od té doby, co spolu nemáme nic společného ani co řešit, jsem ani nepomyslel na to, zda je vůbec na světě; že o jeho přeložení jsem se dozvěděl teprve, když mi o něm řekl vévoda z Orléans; a že si může vyhodit z hlavy, že bych na něm měl sebemenší podíl, protože nic na světě mi není lhostejnější od chvíle, kdy zesnulý král potvrdil a upravil mou naprostou nezávislost, kterou mi už nikdo nemůže narušit. Nevím, zda se mu Biron odvážil mou odpověď věrně vyřídit; on si však na mě dál stěžoval a já se mu dál vysmíval. Brzy uvidíme, že z Paříže už neodjel a že zemřel strachy nebo vzteky.

Záležitost vévody z Berwicku však ještě nebyla tak brzy vyřízena. Všiml si, že jeho patent k velení v Guyenne ho podřizuje rozkazům hraběte z Eu,3 který si jakožto nově princ krve činil nárok vykonávat z Paříže funkce guvernéra Guyenne. U Montrevela se tomu předešlo, protože tam byl vyslán ještě za života vévody z Chevreuse a dříve, než přišla řeč na poslední apoteózy těch levobočků; navíc neexistoval žádný příklad nadřízenosti princů krve nad maršály Francie, kteří velí v jejich guvernérstvích; ale byla to doba troufalých nároků, zejména princů krve a levobočků jakožto princů krve. Berwick patent vrátil. Regent, který měl ruce svázané a byl milovníkem jedu mezzo-termine, jež vždy přivedou do zoufalství tu,4 která má pravdu, a neuspokojí tu, která pravdu nemá, dělal, co mohl, aby věci urovnal. Berwick, aniž si s tím dělal starosti, nepovolil, prohlásil, že nezná žádný střed mezi tím, být, nebo nebýt pod rozkazy někoho jiného, a omezil se na prohlášení, že o toto velení nežádal a že je nepřijme za nové a zneuctívající podmínky. Ať se levobočci, a v tomto jednotlivém případě i princové krve, protože se jich to týkalo stejně, snažili sebevíc, muselo se ustoupit tomu, co chtěl maršál. Regent na něho spoléhal v choulostivé provincii tak blízko Španělska: patent byl přepracován a nebyla v něm sebemenší zmínka o hraběti z Eu. Maršálové Francie, kteří nechali svého druha, aby tu zamotanou věc pěkně rozplétal sám, byli velmi spokojeni, on mnohem víc; a pozoruhodné bylo, že pan du Maine, který tím bezezbytku ztratil všechno, nač si činil nárok, chtěl také vypadat spokojeně.

Parlament nadále odmítal zaregistrovat oba edikty o zřízení úřadu velmistra pošt a vrchního správce staveb. Tvrdil, že když byly [tyto úřady] zrušeny a zrušení bylo zaregistrováno s doložkou, že nemohou být obnoveny, musí je zamítnout. Nebylo to proto, že by se to nějak týkalo jich nebo lidu, a ještě méně, pokud to vůbec šlo, státu; ale tento sbor chtěl hrát roli, učinit se významným, přimět ostatní, aby s ním počítali; to mohl jen bojem, a úmyslně proto nevynechával žádnou příležitost. Regenta nejprve sondoval, pak ohmatával; úspěchy ručily za jeho slabost. Byl obklopen nepřáteli, kteří mu imponovali a kteří, s mnohem menším duchem a rozhledem než on, ho klamali a vysmívali se mu a kteří se spolčili s parlamentem, jenž měl levobočky na své straně a držel prince krve v mezích. Takovými byli: maršál z Villeroy, jemuž popletly hlavu rozhovory o Pamětech kardinála de Retz a Jolyho, které tehdy byly velmi v módě a které se každý chlubil, že čte,5 a který chtěl být jako vévoda z Beaufortu, náčelník Frondy, král tržnic a Paříže, opora parlamentu; Effiat, jeho přítel a přítel vévody du Maine, jemuž odedávna zaprodal svého pána a jemuž se vyplácelo hrát roli a vyjednávat mezi svým pánem a parlamentem; Besons, nicotný úředník taláru, ačkoli maršál Francie, který se dal pod Effiatovo poručnictví; Canillac, díky kouzlu zesnulého prezidenta z Maisons, jehož vdova, jež u sebe ještě kula pikle, jak jen mohla, si ho stále udržovala a měla vládu nad jeho duchem, ačkoli sama ducha neměla, a on jí podával zprávy o tom, co z regenta vytáhl o parlamentu; vévoda z Noailles, který si parlament naklonil svými zradami a který, aby je dovršil, regentovi parlamentem nahnal strach, a sám kvůli své správě financí umíral strachy z parlamentu, spojený ostatně s Effiatem skrze Duboise, který byl ještě příliš malý kluk, aby se jim odvážil odporovat — tento Noailles, nadšený, že se může podílet na vyjednávání s parlamentem a že vidí vznikat zmatky, jimiž by se stal nepostradatelným; konečně Huxelles, důvěrný přítel prvního prezidenta, jehož úlohou u regenta bylo hlásat nutnost dohody s parlamentem, aby ho bylo možné krotit ve věcech konstituce a Říma; nějaký Broglie, nějaký Nocé a další drobní společníci, poučení ostatními nebo vlastními styky, aby ve vhodnou chvíli prohodili své slovo. Tak se ten boj, jednou kvůli jedné věci, jindy kvůli jiné, množil, sílil, rozpaloval a dovedl, jak uvidíme, věci až na okraj propasti.

Pokud jde o tuto věc, rozmrzel jsem se z nekonečného množství důvodů; nedůvěra a slabost regenta se spojovaly proti všemu, co jsem mu o tom mohl říci. Nakonec jsem mu prohlásil, že si myju ruce nad vším, co ho může potkat v důsledku ubohosti jeho počínání vůči parlamentu, troufalosti nároků tohoto sboru a darebáctví lidí, kteří ho obklopují, kteří ho dostali do spárů, které zahrnuje přátelstvím, důvěrou a milostmi a kteří jsou jeho nepřáteli a prodávají ho svým zájmům, svým záměrům a parlamentu. Dodal jsem, že s ním už do smrti nebudu mluvit o ničem, co by se týkalo parlamentu, a že dokážu uklidnit jeho podezření z nenávisti, kterou ve mně vůči parlamentu tušil; ale že mu předpovídám, a prosím ho, aby si to dobře pamatoval, že nedojde daleko, aniž by věci mezi ním a tímto sborem dospěly tak daleko, že bude nucen přenechat mu všechnu moc a veškerý výkon regentství, nebo sáhnout k velmi nebezpečným násilným krokům. Slovo jsem mu přesně dodržel; v příslušné době se uvidí, co z toho vzešlo.

Tehdy se mu chystala záležitost, které se hojně využilo k tomu, aby byl vůči parlamentu tak povolný. Jeden Skot neznámo jakého původu,6 velký hráč a velký kombinátor, který hodně vyhrál v různých zemích, kde pobýval, přišel do Francie v posledních letech zesnulého krále. Jmenoval se Law; ale když se stal známějším, lidé si tak zvykli říkat mu Las, že jeho jméno Law zmizelo. Vévodovi z Orléans o něm mluvili jako o člověku hluboce znalém věcí bankovnictví, obchodu, oběhu peněz, mincovnictví a financí; to v něm vzbudilo zvědavost se s ním setkat. Několikrát s ním rozmlouval a byl s ním tak spokojen, že o něm mluvil s Desmaretsem jako o člověku, od něhož by mohl získat poučení. Vzpomínám si také, že mi o něm tento princ v téže době mluvil. Desmarets si Lawa povolal a byl s ním dlouho a několikrát; nevěděl jsem, co se mezi nimi odehrálo ani co z toho vzešlo, jen to, že Desmarets s ním byl spokojen a pojal k němu jistou úctu.

Vévoda z Orléans ho potom vídal jen zřídka; ale po prvních krocích v záležitostech, které následovaly po králově smrti, se Law, který si v Palais-Royal udělal známosti mezi podřízenými a navázal jistý styk s abbé Duboisem, znovu představil vévodovi z Orléans, brzy nato s ním mluvil mezi čtyřma očima a navrhl mu finanční plány. Vévoda ho nechal pracovat s vévodou z Noailles, s Rouillém a s Amelotem, s tímto posledním na věcech obchodu. První dva se báli vetřelce, kterého jim do jejich správy vnucoval regent, takže Law byl dlouho přehazován sem a tam, ale vévoda z Orléans ho stále podporoval. Nakonec se tomuto princi projekt banky zalíbil natolik, že chtěl, aby se uskutečnil. Mluvil o něm soukromě s předními muži financí a narazil u nich na velký odpor. Často se mnou o něm mluvil, a já jsem se spokojil s tím, že jsem ho vyslechl ve věci, kterou jsem nikdy neměl rád, a tudíž jsem jí ani dobře nerozuměl, a jejíž rozhodnutí se mi zdálo vzdálené. Když se úplně rozhodl, svolal shromáždění pro finance a obchod, na kterém Law vyložil celý plán banky, kterou navrhoval zřídit. Poslouchali ho, jak dlouho chtěl. Někteří, kteří viděli, že se regent téměř vyslovil, souhlasili; ale převážná většina se postavila proti.7

Law se nedal odradit. S většinou z nich se trochu po francouzsku promluvilo do ucha. Uspořádalo se znovu přibližně totéž shromáždění, na kterém Law v přítomnosti regenta svůj projekt vyložil ještě jednou. Tentokrát mu odporovalo málo lidí, a to slabě. Vévoda z Noailles se neodvážil vytrvat v sázce, jak by si přál maršál z Villeroy, který vždycky šel proti vévodovi z Orléans, bez jiného důvodu; vždyť nerozuměl ani financím, ani jiným záležitostem; proto také v radě nikdy nevyslovoval mínění jinak než dvěma slovy, a jestliže velmi zřídka chtěl o nějaké záležitosti, o níž věděl, že se tam bude projednávat, říci víc, přinesl si malý lístek papíru, a když na něj došlo, aby se vyslovil, nasadil si brýle a přečetl jedním dechem pět nebo šest řádků, které tam byly napsány. Nikdy jsem ho neviděl vyslovovat mínění jinak, a tímto druhým způsobem nanejvýš čtyřikrát nebo pětkrát. Když banka prošla tímto způsobem, bylo ji třeba předložit regentské radě.

Vévoda z Orléans si dal tu práci, že každého člena této rady zvlášť poučil a mírně mu dal na srozuměnou, že si přeje, aby banka nenarazila na odpor. Mluvil o ní se mnou do hloubky; tehdy bylo nutné odpovědět. Řekl jsem mu, že netajím svou nevědomost ani svůj odpor ke všemu, co se týká financí, že se mi nicméně to, co mi právě vyložil, zdá samo o sobě dobré v tom, že bez dávky, bez nákladů a aniž by se komukoli ublížilo nebo způsobily nesnáze, se peníze bankovkami této banky rázem zdvojnásobí a s největší snadností se stanou přenosnými; ale že k této výhodě shledávám dvě nevýhody: první, jak řídit banku s dostatečnou prozíravostí a moudrostí, aby se nevydalo více bankovek, než je třeba, aby byla vždy nad svými silami a mohla směle čelit všemu a vyplatit všechny, kdo by přišli žádat peníze za bankovky, které by drželi; druhou, že co je výborné v republice nebo v monarchii, kde jsou finance zcela v rukou lidu, jako je Anglie, je zhoubné v absolutní monarchii, jako je Francie, kde nutnost špatně podniknuté a špatně vedené války, chamtivost prvního ministra, oblíbence či milenky, přepych, šílené výdaje a marnotratnost krále banku brzy vyčerpají a zruinují všechny držitele bankovek, to jest převrátí celé království. Vévoda z Orléans to uznal, ale zároveň mi tvrdil, že král by měl tak velký a tak podstatný zájem banky se nikdy nedotknout a nedovolit, aby se jí dotkl ministr, milenka nebo oblíbenci, že se této zásadní nevýhody nebude nikdy třeba obávat. O tom jsme se dlouho přeli, aniž jsme jeden druhého přesvědčili, takže když o několik dní později předložil banku regentské radě, vyslovil jsem své mínění zeširoka tak, jak jsem je právě vyložil, ale s větší silou a obšírněji; a uzavřel jsem tím, že banku je třeba zamítnout jako nejzhoubnější návnadu v absolutistické zemi, ačkoli by v zemi svobodné byla velmi dobrým a velmi moudrým zařízením.

Málokdo se odvážil být téhož mínění; banka prošla. Vévoda z Orléans mi udělal malé výčitky, ale mírné, že jsem se tak rozšířil. Omluvil jsem se tím, že jsem pokládal za svou povinnost, čest a svědomí vyslovit mínění podle svého přesvědčení, když jsem o věci dobře přemýšlel, a vyjádřit se dostatečně, aby bylo mé mínění dobře srozumitelné, i důvody, které jsem pro ně měl. Ihned nato byl edikt o ní bez potíží zaregistrován v parlamentu.8 Tento sbor se uměl občas regentovi ochotně zavděčit, aby se mu potom tím účinněji vzepřel.

Nějaký čas nato, abych to dovyprávěl najednou, chtěl vévoda z Orléans, abych se s Lawem setkal a aby mi vyložil své plány, a žádal to po mně jako úsluhu. Poukázal jsem na svou neschopnost ve všem, co se týká financí; že Law by se mnou měl snadnou hru, kdyby ke mně mluvil řečí, které bych vůbec nerozuměl; že bychom tím jeden druhému zcela zbytečně mařili čas. Vymlouval jsem se, jak jsem mohl. Regent se k tomu několikrát vrátil a nakonec to vyžadoval. Law tedy ke mně přišel. Ačkoli měl v držení těla, ve výrazech i v přízvuku mnoho cizího, vyjadřoval se velmi pěknými slovy, velmi jasně a zřetelně. Velmi obšírně se mnou mluvil o své bance, která byla skutečně sama o sobě výbornou věcí, ale pro jinou zemi než Francii a s méně povolným knížetem, než byl regent. Law neměl na ty dvě námitky jiné řešení než to, které mi dal sám regent a které mě neuspokojilo. Ale protože věc už prošla a šlo jen o to, ji dobře spravovat, točil se náš rozhovor hlavně kolem toho. Dal jsem mu, seč jsem mohl, pocítit, jak je důležité neprojevovat tolik povolnosti, aby jí bylo možné zneužít u regenta tak dobrého, tak povolného, tak otevřeného a tak obklopeného. Zastřel jsem, jak nejlépe jsem uměl, co jsem mu tím chtěl dát na srozuměnou; a kladl jsem důraz především na nutnost být neustále schopen ihned a všude vyhovět každému držiteli bankovek, který by žádal jejich proplacení, na čemž závisí celý úvěr, nebo pád banky. Law mě při odchodu poprosil, abych mu dovolil, aby za mnou občas přišel pohovořit; rozešli jsme se velmi spokojeni jeden s druhým, a regent byl spokojen ještě víc.

Law ke mně přišel ještě několikrát; projevoval velkou touhu se se mnou sblížit. Držel jsem se zdvořilostí, protože finance mi nešly do hlavy a všechny ty rozhovory jsem pokládal za ztracené. Nějaký čas nato mi regent, který se mnou o Lawovi dost často mluvil s velkým zápalem, řekl, že mě musí požádat, ba vyžadovat ode mne úsluhu: abych pravidelně přijímal Lawa na návštěvu jednou týdně. Poukázal jsem na naprostou zbytečnost těchto rozhovorů, v nichž jsem nebyl schopen se ničemu naučit, a ještě méně poučit Lawa o věcech, které ovládal a kterým jsem vůbec nerozuměl. Marně jsem se bránil, chtěl to bezpodmínečně; bylo třeba poslechnout. Law, upozorněný regentem, ke mně tedy přišel. Ochotně se mi přiznal, že to byl on, kdo o to regenta požádal, protože se neodvážil požádat přímo mne. Následovala spousta poklon z obou stran; a dohodli jsme se, že ke mně bude chodit každé úterý ráno kolem desáté a že moje dveře budou po celou dobu, co tam bude, pro všechny ostatní zavřeny. Tato návštěva se nemísila s žádnými záležitostmi. Příští úterý ráno přišel na schůzku a od té doby přesně takto chodil až do svého krachu. Hodina a půl, velmi často dvě hodiny, byla obvyklá délka našich rozhovorů. Vždy se staral, aby mě zpravil o oblibě, kterou jeho banka získávala ve Francii i v cizích zemích, o jejím výnosu, o svých záměrech, o svém postupu, o odporu, na který narážel u předních mužů financí a soudnictví, o svých důvodech a především o své bilanci, aby mě přesvědčil, že je víc než schopen vyhovět všem držitelům bankovek, ať by žádali jakékoli částky.

Brzy jsem poznal, že jestliže Law po těchto pravidelných návštěvách u mne toužil, nebylo to proto, že by počítal, že ze mne udělá zdatného finančníka; ale že jako duchaplný člověk, a toho ducha měl mnoho, pomýšlel na to, aby se přiblížil k služebníkovi regenta, který měl nejopravdovější podíl na jeho důvěře a který si odedávna osvojil právo mluvit s ním o všem a o všech s největší upřímností a nejúplnější volností; aby se pokusil touto častou stykovou příležitostí získat mé přátelství, dozvídat se ode mne o skutečné povaze těch, z nichž viděl jen kůru, a pomalu ke mně moci chodit pro radu o překážkách, na které narážel, a o lidech, s nimiž měl co dělat; konečně aby využil mého nepřátelství vůči vévodovi z Noailles, který ho každý den objímal, a přitom umíral žárlivostí a zlostí, potají mu stavěl do cesty všechny možné překážky a nesnáze a byl by ho nejraději zadusil. Když se banka rozběhla a vzkvétala, pokládal jsem za nutné ji podporovat. Propůjčil jsem se k těm informacím, které si Law vytkl, a brzy jsme spolu mluvili s důvěrou, které jsem nikdy neměl důvod litovat. Nebudu se pouštět do podrobností o této bance, o dalších záměrech, které po ní následovaly, a o operacích, které se v jejich důsledku provedly. Tato látka financí by mohla naplnit četné svazky. Budu o ní mluvit jen se zřetelem k dějinám té doby nebo k tomu, co se mohlo týkat mne osobně. Důvody, které mě přiměly ulehčit tyto Paměti od nesmírných podrobností finančních záležitostí a záležitostí konstituce, jsem uvedl kolem doby králova úmrtí. Čtenář je najde zpracované od těch, kdo budou mít na zřeteli jen tyto předměty, mnohem přesněji a lépe, než bych to dokázal já a než bych to udělal jinak, než že bych se příliš dlouze a příliš často odchyloval od dějin své doby, které jedině jsem si předsevzal. Mohl bych zde dodat, kdo byl Law. Odkládám to na dobu, kdy tato zvědavost bude více na svém místě.

Vévoda z Orléans dal biskupství ve Vannes abbé z Tressanu, svému prvnímu almužníkovi; biskupství v Rodez abbé z Tourouvre, na prosbu kardinála z Noailles; a biskupství v Saint-Papoul abbé z Choiseul, na mou prosbu, který se to dozvěděl teprve víc než patnáct let poté a který je nyní biskupem v Mende. Nikdy jsem s ním nemluvil a nikdo mi o něm nemluvil; ale věděl jsem, že je to poctivý a chudý člověk. Pohnutkou, která mě přiměla jednat, byla vzpomínka na maršála z Choiseul,9 jehož byl synovcem a který byl ještě velmi mladý, když jsem jednou slyšel maršála říkat, že ho má rád. Z téhož důvodu jsem u vévody z Orléans vymohl peněžní podporu pro rytíře z Peseu, kterého jsem neznal, potom povýšení, velitelská místa a zaopatření, která ho až do konce života dovedla k dalším. Dozvěděl se to, protože se to nedalo utajit, a byl za to vždycky vděčný, stejně jako pan z Mende. Peseu byl synem jedné sestry maršála z Choiseul, o němž jsem věděl, že její děti velmi miloval a pomáhal jim, a s nimiž jsem nikdy neměl příležitost mluvit.

Arouet, syn notáře, který byl až do své smrti notářem mého otce i mým, byl vypovězen a poslán do Tulle za velmi satirické a velmi nestoudné verše.10 Nezdržoval bych se zaznamenáváním takové drobné maličkosti, kdyby se tentýž Arouet, který se stal velkým básníkem a akademikem pod jménem Voltaire, nestal skrze spoustu tragických dobrodružství jakousi osobností v republice učenců, a dokonce jakousi významnou postavou v jisté společnosti.

Princ Emanuel,11 kterému ještě nebylo devatenáct let, nejmladší z bratrů portugalského krále, přijel do Paříže k velvyslanci svého národa, u něhož se ubytoval. Král, jeho bratr, jehož chování bylo velmi podivné, abych o něm mluvil víc než umírněně, ho v návalu hněvu udeřil. Princ byl rozhořčen a v Portugalsku se už necítil v bezpečí. Nikdo si nedělal starosti s jeho přijetím, pod záminkou inkognita. Anglie v Portugalsku vládla, nacházela tam svůj prospěch pro svůj obchod; a proto anglický král ve všem vycházel vstříc portugalskému králi. Ohled na Angličany tedy měl velký podíl na tom, jak málo se zde princi Emanuelovi věnovalo pozornosti. Vévoda z Orléans byl kromě toho rád, že si ušetří výdaje a osobní obtěžování spojené s náležitým přijetím. Raději tedy všechno vypustil, až do nejhrubší neslušnosti. Tento princ neviděl ani krále, ani regenta, ani dcery Francie, ani prince a princezny krve. Žil v Paříži zcela soukromě a vídal tam navíc jen špatnou společnost. Proto ho to také brzy omrzelo; a po šesti týdnech či dvou měsících odjel navzdory všem naléhavým prosbám portugalského velvyslance, odebral se do Vídně a sloužil jako dobrovolník v Uhrách s velkou statečností.

Vévodovi z La Force zemřela na neštovice sestra, paní z Courtaumer. Tento sňatek, stejně jako sňatek jejího otce, způsobil kalvinismus. Zemřela na ně také paní z Villacerfu; byla rozená Saint-Nectaire a její manžel býval prvním hofmistrem vévodkyně z Bourgogne. V Bruselu zemřela hraběnka z Egmontu. Byla sestrou vévody z Arembergu, otce nynějšího vévody a princezny z Auvergne, kterou kardinál z Bouillonu provdal za Mesyho, svého štolbu, aby se zmocnil jejího majetku, jak jsem vylíčil v příslušné době. Tato hraběnka z Egmontu se nejprve provdala za markýze z Grany, místodržitele Nizozemí, jehož dceru si vzal vévoda z Arembergu, její bratr, takže hraběnka z Egmontu jí byla macechou i švagrovou. Pak se provdala za staršího bratra hraběte z Egmontu, posledního z tohoto slavného rodu Egmontů, jehož smrt, k níž došlo ve Španělsku, byla zaznamenána v příslušné době a jemuž paní des Ursins, tehdy ve Francii vévodkyně z Bracciana, dala za manželku slečnu z Cosnacu, neteř arcibiskupa z Aix, která byla její příbuznou a bydlela u ní. Tito dva bratři neměli děti.

Maršálka z Bellefonds, rozená Fouquetová, vzdálená příbuzná vrchního správce financí, zemřela ve vysokém věku a ve velkém ústraní ve Vincennes; a markýza z Harcourtu, dcera vévody z Villeroy, čerstvě vdaná, docela mladá, v Paříži, bez dětí, což obě rodiny velmi zarmoutilo. O několik dní později postihl maršála z Harcourtu nový záchvat mrtvice, který ho natrvalo připravil o řeč.

Maršál z Villeroy vzal krále podívat se na Observatoř. Odedávna byl přítelem kancléře z Pontchartrainu, který se tehdy uchýlil do Institution,12 to jest do sousedního domu, který s ní měl spojení, aniž by se vycházelo ven. Z Tuilerií k Observatoři se nutně muselo jet kolem jeho dveří, a on byl v Paříži. Maršál si vzpomněl, že když se princové, jeho vnuci,13 jeli z Versailles podívat do Paříže, král nařídil vévodovi z Beauvilliers, aby je zavedl ke starému Beringhenovi, aby jim ukázal člověka, kterého měl rád, který udělal podivuhodnou kariéru a který dokázal, aniž by čehokoli zanechal, dostát svému věku tím, že už v Paříži nevycházel z domu a žil mezi svými přáteli a se svou rodinou. Villeroy tentokrát velmi důstojně usoudil, že by bylo dobré ukázat králi člověka, který, svěží a zdravý a v takovém tělesném i duševním stavu, že mohl ještě dlouho s dobrou pověstí zastávat místo ve vládě a úřad kancléře a strážce pečetí bez znechucení a beze strachu, dokázal všechno opustit, aby mezi život a smrt vložil moudrý a svatý odstup, v dokonalém ústraní, kde nechtěl nikoho vidět a kde se už zabýval jen svou spásou bez jakéhokoli rozptýlení — a zvykat krále ctít ctnost. Vzkázal tedy z Observatoře kancléři z Pontchartrainu, že se k němu král cestou zpět zastaví a navštíví ho. Nic by nebylo prostšího než přijmout tuto mimořádnou poctu, na kterou ani zdaleka nepomyslel; ale Pontchartrain, opravdově skromný a odpoutaný, zařídil, aby byl včas upozorněn, a stál ve dveřích na ulici, právě když král k němu přijížděl. Marně dělal, co mohl, aby zabránil králi vystoupit; ale podařilo se mu, silou ducha, umíněností a uctivostí, že se návštěva odbyla takto na ulici, a přesto trvala čtvrt hodiny, dokud král znovu nenasedl do kočáru. Pontchartrain ho viděl odjíždět a hned se vrátil do své milé skromnosti, kde mu jeho dokonalé odříkání ihned dalo zapomenout na mimořádnou čest té návštěvy i na zbožnou obratnost, která mu z ní ušetřila všechno, co se dalo. Všichni, kdo se to dozvěděli, ho obdivovali a velmi chválili i maršála z Villeroy za tak čestný a tak vhodně provedený nápad.

Paní z Nassau, která kvůli podivným záležitostem se svým manželem byla dlouho v Bastile a potom v klášteře v Rethelu, dostala se souhlasem svého manžela povolení vrátit se do Paříže ke svému bratrovi, markýzi z Nesle.

Pan Vévoda a princ de Conti dostali krátce po sobě neštovice; a vévodkyně z Orléans porodila dceru, která zemřela jako princezna de Conti a zanechala jediného syna, zvaného hrabě z La Marche.14

Falcký kurfiřt Vilém Josef15 zemřel v Düsseldorfu bez dětí; byl bratrem císařovny, choti císaře Leopolda, portugalské královny, matky nynějšího krále Jana, španělské královny, druhé manželky Karla II., která tak dlouho pobývala v Bayonne, parmské vévodkyně, matky španělské královny, druhé manželky Filipa V., a manželky Jakuba Sobieského, nejstaršího syna slavného polského krále. Tento kurfiřt nezanechal děti se žádnou ze svých dvou manželek; jedna byla dcerou císaře Ferdinanda III., druhá dcerou paní velkovévodkyně, zemřelé ve Francii, dcery Gastona, bratra Ludvíka XIII. Nastoupil po něm jeho bratr Karel Filip,16 guvernér Tyrolska. Byl vdovcem po Anně Radziwiłłové17 a pak po jedné Lubomirské, s nimiž neměl syny, a později uzavřel třetí sňatek z náklonnosti, tak nerovný, že se o něm nikdy neodvážil mluvit a že děti, které by z něho měl, by nedědily. Karel Filip byl bratrem augsburského biskupa, který upadl do dětinství, a velmistra Řádu německých rytířů, o němž se mluvilo v souvislosti s Trevírem a Mohučí a který získal obě tamní koadjutorství.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Nicolas-Auguste de La Baume, markýz z Montrevelu, maršál Francie od roku 1703; v letech 1703–1704 velel v Languedocu proti kamisardům, potom v Guyenne. Zemřel v Paříži roku 1716; okolnosti jeho smrti autor vylíčí později.↩

  2. Vysvětlivka: Saint-Simon byl po otci guvernérem Blaye v Guyenne; spor s Montrevelem, který si jako velitel provincie osoboval pravomoci i nad Blaye, rozhodl Ludvík XIV. ve prospěch Saint-Simonovy nezávislosti.↩

  3. Vysvětlivka: Louis-Charles de Bourbon, hrabě z Eu (1701–1775), druhý syn pana du Maine, guvernér Guyenne. Edikt z července 1714 povolal legitimované syny Ludvíka XIV. a jejich potomky k nástupnictví na trůn a deklarace z května 1715 jim přiznala hodnost princů krve — to jsou „poslední apoteózy“.↩

  4. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Totiž stranu (la partie).↩

  5. Vysvětlivka: Paměti kardinála de Retz a Paměti jeho sekretáře Guye Jolyho líčí Frondu; tiskem vyšly poprvé až roku 1717 (Retz, Nancy) a 1718 (Joly), takže Saint-Simon, který zde líčí jaro 1716, jejich módu poněkud předjímá. François de Vendôme, vévoda z Beaufortu (1616–1669), vnuk Jindřicha IV., byl za Frondy miláčkem pařížské chudiny a dostal přezdívku „král tržnic“.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): John Law se narodil v Edinburghu v dubnu 1671. Po matce, Jean Campbellové, byl spřízněn se slavným rodem vévodů z Argyllu. Jeho otec byl bohatý edinburský bankéř; vlastnil panství Lauriston a Randleston. Viz Dějiny finančního systému za nezletilosti Ludvíka XV. v letech 1719 a 1720 od Duhautchampa (6 sv. in-12, Haag 1739) a Thiersovo pojednání o Lawově systému, otištěné nejprve v Encyclopédie progressive a přetištěné v Dictionnaire de la Conversation. Historická bádání o Lawově systému pana Levasseura (Paříž, Guillaumin, 1854, 1 sv. in-8) uvádějí mnoho dalších děl, v nichž byla tato otázka pojednána, a podávají její jasný a přesný souhrn.↩

  7. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto mimořádné shromáždění finanční rady se konalo 24. října 1715. Jeho zápis čtenář najde v poznámkách na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 13, IV).↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Edikt o zřízení Lawovy banky nese datum 2. května 1716.↩

  9. Vysvětlivka: Claude de Choiseul, markýz z Francières, hrabě z Choiseul (1632–1711), maršál Francie od roku 1693; roku 1696 převzal velení armády v Německu a podržel je až do míru.↩

  10. Vysvětlivka: François-Marie Arouet, zvaný Voltaire (1694–1778); roku 1716 byl za verše urážející regenta a jeho dceru vypovězen z Paříže do Tulle, což bylo brzy změněno na pobyt v Sully-sur-Loire.↩

  11. Vysvětlivka: Infant Manuel Portugalský (1697–1766), nejmladší syn krále Petra II.; uprchl z Portugalska roku 1715 a bojoval v císařském vojsku pod princem Evženem proti Turkům. Jeho bratr Jan V. (1689–1750) byl portugalským králem od roku 1706; jeho manželkou byla Marie Anna Rakouská, dcera císaře Leopolda I.↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dům zvaný Institution byl noviciát oratoriánů. Stál na místě, kde se nyní nachází ústav pro hluchoněmé, mezi ulicí d’Enfer a ulicí Saint-Jacques.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Princové, vnuci Ludvíka XIV.↩

  14. Vysvětlivka: Louise-Diane d’Orléans (1716–1736), od roku 1732 manželka Ludvíka Františka, prince de Conti; jejich syn Louis-François-Joseph se narodil roku 1734.↩

  15. Vysvětlivka: Jan Vilém Falcko-Neuburský (celým jménem Johann Wilhelm Joseph Ignaz, 1658–1716), falcký kurfiřt od roku 1690, zemřel 8. června 1716 v Düsseldorfu. V dějinách je znám jako Jan Vilém; Saint-Simon ho jmenuje podle druhého a třetího křestního jména.↩

  16. Vysvětlivka: Karel III. Filip Falcko-Neuburský (1661–1742), falcký kurfiřt 1716–1742; sídlo kurfiřtů přenesl z Heidelbergu do Mannheimu.↩

  17. Ediční poznámka: První manželka Karla Filipa, vdova po braniborském markraběti Ludvíkovi, se jmenovala Ludwika Karolina Radziwiłłówna; jméno „Anne“ je Saint-Simonův omyl.↩