Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom třináctý (1715–1716)

Kapitola dvacátá první

Podezření a veřejné řeči proti španělské královně a Alberonimu. — Giudiceho rozmrzelost a nevázanost. — Smutný stav a užití financí. — Alberoniho rozmrzelost kvůli Hersentovi. — Alberoniho nejistoty navenek. — Pretendent od něho dostane nějakou pomoc, uchýlí se do Avignonu pro nedostatek jiného útočiště. — Námořní mocnosti nabízejí Španělsku lodě. — Jejich zájem. — Alberoniho nerozvážná odpověď. — Stížnosti. — Strach Itálie z Turka a z císaře. — Alberoni oklame Aldrovandiho, zmocní se desátků a vysměje se mu. — Jeho záměry. — Nabídky Anglie Španělsku proti moci císaře v Itálii. — Anglie si stěžuje na Alberoniho a klame ho ohledně císaře. — Anglický král chce jet do Hannoveru. — Wismar se vzdal. — Strach Holanďanů z císaře. — Všude povýšenost císařských. — Záměry a obratnost Holanďanů. — Stairsova smělost a proradnost. — Regentova neprozíravost. — Cellamarova moudrost. — Mardickský kanál. — Narození syna císaři. — Bláznivá katastrofa Langallerieho. — Církevní i světská proradnost Bentivogliova. — Alberoniho postavení a starosti. — Anglické parlamenty učiněny sedmiletými. — Záměry a počínání anglických ministrů a Holandska vůči Francii a císaři. — Znepokojený Alberoni se trochu přikloní k Anglii. — Jeho nenávisti, jeho podvody, jeho obratnost, jeho drzost. — Alberoni chce vědět, na čem s Anglií je; od Stanhopa nedostane nic než neurčitosti, s nimiž by se podle Monteleóna Španělsko mělo spokojit. — Úlisnost Anglie vůči Španělsku. — Stanhopova darebnost a falešnost, aby se zbavil Monteleóna, kterého shledával příliš prozíravým. — Alberoni, oklamaný Stanhopem, ba i Ripperdou, myslí jen na klobouk. — Smutný stav španělské vlády. — Pohoršlivé předpovědi lékaře Burleta o dětech zesnulé královny. — Anglie se snaží odvrátit válku v Uhrách. — Úklady proti Francii. — Obranná liga podepsaná mezi císařem a Anglií, kteří do ní chtějí přitáhnout Holandsko. — Podmínky. — Prié generálním guvernérem Nizozemí. — Oprávněné znepokojení sicilského krále. — Úlisnost a úskoky Anglie, aby uklidnila Španělsko ohledně této ligy. — Alberoni náhle změní názor a nechce žádnou smlouvu. — Alberoni lichotí papeži; slibuje [pomoc]; náhle posílá Aldrovandiho do Říma urovnat obtíže mezi oběma dvory, ve skutečnosti aby urychlil svůj klobouk. — Bentivoglio a Cellamare, jeden jako zlomyslný blázen, druhý jako moudrý ministr, zpravují své dvory o podrobnostech ligy sjednávané mezi Francií a Anglií. — Stairsovy důvěrnosti Penterriederovi. — Kdo byl tento císařský sekretář. — Různé úvahy. — Stairsovy hanebné úskoky. — Tvrdá povýšenost císaře vůči Španělsku a Bavorsku v Nizozemí. — Pruský král v Kleve. — Aldrovandi v Římě špatně přijat, prohlédnut, kárán. — Rada papeži ohledně Alberoniho klobouku. — Žalostný španělský dvůr. — Alberoniho žárlivost a obavy. — [Uklidňuje] královnu. — Co si myslí o její povaze. — Nepříjemné pověsti v Madridu o Aldrovandiho cestě. — Požadavky španělského krále na papeže. — Krátká úvaha o jařmu Říma a duchovenstva. — Záměry a opatření Španělska ohledně jeho bývalých italských držav. — Moudrá rada vévody parmského. — Pošetilá a falešná politická rafinovanost Alberoniho. — Podivné úskoky anglického ministerstva ohledně smlouvy, která se má uzavřít s Francií. — Stairsovy ohavnosti. — Neobvyklé opomenutí v návrhu této smlouvy, který Angličané sdělili. — Nepříjemná vnitřní situace Velké Británie a anglického dvora. — Záměry pruského krále. — Stairsova nepoctivost. — Intriky anglického dvora.

Španělsko, nadmíru nespokojené s vládou, která byla zcela v rukou královny a Alberoniho, jim nešetřilo ani podezřeními, ani řečmi; nikdo tam nepochyboval, že Alberoni vylákal od Angličanů velké sumy za svou povolnost, s níž jim přenechal asiento na černochy a obchodní smlouvu pro ně tak výhodnou, jako byla ta, jejíž podpis zařídil; a hony, přehnané vzhledem k mrazu koncem března, pod ledovými horami Escorialu, kam princ asturský, tak mladý a tak útlý, vždycky doprovázel krále svého otce, k tomu poskytovaly široké pole, tím spíše, že nerozvážnost Burleta, prvního králova lékaře, jako by připravovala na něco zlověstného, když rozhlašoval, že tomuto princi silně hrozí táž nemoc, na kterou zemřela královna jeho matka — ačkoli je pravda, že se ho nikdy ani v nejmenším nedotkla. Alberoniho záměry na kardinalát se staly veřejně známými. Spory s římskou kurií zůstávaly stále ve stejném stavu. Alberoni byl obviňován, že je pozdržuje, aby papeže donutil dát mu klobouk. Acquaviva, který jinak platil za člověka nepříliš spolehlivého, a který přesto měl v Římě veškerou důvěru španělského krále, byl vydán Alberoniho vůli a byl jeho věrným agentem. Giudice, jehož znechucení rostlo úměrně s Alberoniho vlivem, mluvil jen o odchodu na odpočinek a s nespokojeností, která nic nešetří. Je pravda, že nepořádek a vyčerpání financí byly krajní, že biskup z Cádizu, který je spravoval, měl rozkaz vydat všechny peníze, které po něm Alberoni žádal, a ten byl štědrý jen na ty, jichž bylo třeba na cesty a hony, v nichž spočívaly všechny radosti španělského krále. Alberoni chtěl seškrtat výdaje na jeho šatnu. Hersent, který ji měl na starosti a který od aféry s reformou nemohl, jak jsme viděli, Alberoniho vystát, se mu postavil, promluvil se španělským králem se svobodou starého služebníka a prosadil se tak dobře, že výdaje na šatnu byly z králova rozkazu místo seškrtání zvýšeny.

Vedle těchto domácích starostí, které pro Alberoniho nebyly nejmenší, měl na starosti i všechny zahraniční; jednal sám s ministry, které Holandsko a Anglie držely v Madridu, a udržoval přímý styk s holandským pensionářem, který, v záležitostech zběhlejší než on, mu namluvil, že se moci císařovy obává stejně jako Španělsko a že žárlí na moc Anglie. Alberoni jim navrhl obrannou ligu; zároveň se obával, aby tyto mocnosti nechtěly útočnou, která by jistě byla namířena proti Francii, a nemohla se tedy Španělsku hodit. Zároveň si to rozmyslel ohledně Pretendenta; usoudil, že je v zájmu Španělska neopouštět ho úplně, a dal mu vyplatit nějaké peníze. Tento nešťastný princ byl předtím v Commercy. Lotrinský vévoda ho tam neprodleně navštívil a zdvořile ho požádal, aby opustil jeho státy; to princ neváhal učinit, a nemaje jiného útočiště, odebral se do Avignonu. Lotrinský vévoda vyslal posla do Londýna, aby tam toto své jednání vyzdvihl, a byli tam s ním spokojeni.

Námořní mocnosti, dobře zpravené o žalostném stavu španělského loďstva, o pomoci v lodích, kterou Španělsko slíbilo papeži, ačkoli samo žádné nemělo, a o jeho nesnázích s vypravením indické flotily, na jejímž vyplutí měly velký zájem, mu lodě nabídly. Alberoni odpověděl s neobyčejnou smělostí, že španělskému králi lodě chybět nebudou, ale že kdyby nějaké chtěl, pak by je koupil, ne si je vypůjčil nebo najal; a že kdyby mu chyběly peníze, dá zástavy na Indie. Tak nerozvážné prohlášení, učiněné anglickému sekretáři v Madridu, který lodě nabídl jako poslední, ho přimělo nastražit uši a vylíčit v Londýně všechny výhody takového prostředku k přímému obchodování s Indiemi. Papež zatím umíral strachy z Turků. Strach z císaře ho přiměl žádat lodě místo vojska, jehož příchod do Itálie by se dotkl vídeňského dvora; a Benátčané, kteří si vojsko pro svou bezpečnost přáli, se ho vzdali, když jim ho Španělsko chtělo poslat jen po souši; mezitím si nuncius Aldrovandi stěžoval na zbytečnost svého pobytu v Madridu, kde nedovedl do konce žádnou záležitost; a sicilský král si hlasitě stěžoval, že ho Španělsko v Římě důrazně nepodporuje v době, kdy římská kurie potřebuje síly španělského krále. Tato potřeba se tam jevila tak naléhavou, že papež povolil španělskému králi tytéž dávky ze španělského duchovenstva, jaké vybírali králové jeho předchůdci i on sám, ale jejichž lhůta vypršela. Španělský král si navíc nárokoval sumy, které by byl vybral od vypršení lhůty tohoto povolení. Řím se tomu bránil tím, že by břemeno bylo příliš těžké, avšak bez rozhodného odmítnutí. Povolení dosahovalo čtyř milionů tolarů; nárok činil další tři. Papež měl v úmyslu zároveň skoncovat se svými spory se Španělskem a ponechal tento prostředek na uvážení Aldrovandiho, aby ho použil ve vhodnou chvíli. Alberoni ho dokázal tak dobře vyzpovídat, že ho přiměl prozradit své pokyny, když ho ujišťoval, že nic neurychlí uzavření všech věcí tolik jako tato milost prokázaná španělskému králi; potom mu dal radou prohlásit, že král nedluží papeži jiné díky než za to, že mu učinil spravedlnost, což není důvod, aby povolil v právech své koruny ve sporech, které s Římem má.

Tak si Alberoni z Aldrovandiho vystřelil. Chtěl si zásluhu o ukončení těchto sporů vyhradit pro svůj kardinalát a nechat je trvat, dokud ho neuvidí na dosah. Byl natolik pánem, že se všechno obracelo na něho a že otevřeně hrál úlohu prvního ministra. Chlubil se tím, že má důvěru cizinců, a svým přímým stykem s holandským pensionářem a se Stanhopem. Ten ho ujišťoval, že Anglie je připravena uzavřít se Španělskem obrannou ligu pro neutralitu Itálie, a ještě víc, kdyby němečtí ministři neodvraceli krále Jiřího od každého závazku, který by ho mohl připravit o příležitost těžit z kořisti po Švédsku. Anglický sekretář v Madridu dal totéž ujištění velvyslanci, kterého tam držel sicilský král.

Při vší této shodě mezi Španělskem a Anglií neviděl Alberoni, který vévodovi ze Saint-Aignan neodpustil, že se chtěl plést do záležitosti jeho reformy vojska, o nic raději shodu, kterou pozoroval mezi tímto velvyslancem a anglickým sekretářem; ti ve vzájemné shodě jednali v zájmu francouzských a anglických kupců, zavalených křivdami, s nimiž on neměl v úmyslu skoncovat. Jeho liknavost v dořešení toho, co ještě zbývalo upravit ohledně asienta na černochy1, ačkoli bylo povoleno, mu vynášela stížnosti anglického ministra; rozhodl se jim tedy učinit návrh o zaslání jejich povolovacího warrantu2 a o místě a době konání trhů v Indiích a o odbytu Angličanů, o němž se domníval, že stejně vyhovuje zájmům Španělska i Anglie, která se, jak se zdálo, vzdalovala od sklonů k jednotě s Francií, jež předtím projevovala. Císařští nic neopomíjeli, aby krále Jiřího získali pro podporu svých plánů na Itálii; a Monteleón se s jistotou dozvěděl, že jeden německý knihovník anglického krále pracuje na pojednání, které má doložit práva rakouského domu na Toskánsko.

Touha znovu spatřit svou zemi a zajistit si, co ukradl Švédsku, přesvědčila krále Jiřího, že Anglie je už natolik klidná, aby mohl podniknout cestu do Hannoveru. Car mu sdělil své plány. Dánský král3 na něho naléhal, aby se jako anglický král prohlásil proti švédskému králi, který vtrhl do Norska; konečně se 15. dubna vzdal Wismar, který švédskému králi zůstával jako jediný na této straně moře.

Holanďané se tolik báli zaplést se do nové války, že Duywenworde, jejich velvyslanec v Londýně, který se nabídl zprostředkovat alianci mezi Francií, Anglií a svými pány, najednou ochladl; a když se ho francouzský a španělský ministr v Londýně zeptali, zda by Holanďané klidně snesli, aby císař porušil neutralitu Itálie a zmocnil se jí, odpověděl bez okolků, že nikdy neudělají nic, co by se mohlo tomuto panovníkovi znelíbit.

Nejistota ohledně uherské války stále trvala. Císař podle svého zvyku mluvil všude vysokým tónem ústy svých ministrů: u Porty s odvoláním na karlovický mír4, který ho zavazoval chopit se zbraní ve prospěch Benátčanů — ve skutečnosti proto, že se obával, aby se Turci nerozšířili v Dalmácii; ve Francii o tom, že kdyby se papeži pomohlo vojskem, mělo by víc co dělat s Císařskými než s Turky; v Anglii pohrdavě o jejím chladu; v Holandsku s velkou nespokojeností nad průtahy v provádění bariérové smlouvy, ačkoli Holandsku chtěli lichotit; šlo o to, že generální stavy si chtěly před uzavřením zajistit území, které jim císař postoupí; to záviselo na úspěchu deputace, kterou provincie Flandry vyslala do Vídně, jež rozšiřovala seznamy císařských sil čítajících sto sedmdesát dva tisíce sedm set devadesát mužů a jež se marně pokusila přimět regenta, aby vykázal z Francie knížete Rákócziho5, který, uchýlen ke kamaldulům v nejupřímnější zbožnosti, nemyslel na nic méně než na to, aby císaři působil potíže.

Stairs přesto dál hledal, čím by svůj dvůr znepokojil ohledně Francie a Pretendenta, ačkoli sám dobře viděl, že tu není čeho se obávat; skutečnější podezření však pojal z pochodu čtyřiceti praporů do Languedocu a Guyenne pod velitelem, který měl k Pretendentovi tak blízko. Promluvil o tom s regentem, který mu odpověděl, že těch čtyřicet praporů je jen deset a že jsou tam posílány jen kvůli spotřebě potravin; že se to Anglie nijak netýká a že je připraven dát jí všechny možné záruky k zachování dokonalé shody. Trochu lehkomyslně dodal, že je také pravda, že je rád, když má na španělské hranici vojsko, na které se může spolehnout. Stairs, zvyklý všechno obracet v jed, nemoha tím poplašit Anglii, svěřil tento výrok Cellamarovi a okořenil ho všemi úvahami, které se nejlépe hodily k tomu, aby ho znepokojily a popudily Španělsko. Naštěstí narazil na rozvážného muže, který se spokojil s tím, že měl oči dobře otevřené, ale který ho znal, jeho úvahy srazil svými vlastními a napsal do Španělska, že kdyby měl regent nějaké úmysly, nepřipravil by se velkou reformou, kterou provedl, o vojsko potřebné k jejich provedení.

Stairs, potěšen odpovědí, kterou mu regent dal s takovou otevřeností, doufal, že brzy dospěje k formálnímu vyjasnění ohledně Dunkerku, který byl pro Angličany citlivým bodem. Král Jiří zamýšlel dosáhnout ho jako nezbytné předběžné podmínky smlouvy, kterou Francie navrhovala. Walpole viděl, že generální stavy, u nichž působil, si ze strachu před jakýmkoli zdáním války přejí, aby se učinila opatření s Francií zároveň s tím, jak se dokončí jejich aliance s Anglií a s císařem; a anglický král naléhal na uzavření této obranné aliance; ujišťoval Holanďany, že jakmile bude podepsána, bude jistě a čestně spolupůsobit s Francií na vzájemné záruce jejich nástupnictví, pokud bude Francie souhlasit s tím, že rozptýlí všechny obavy ohledně Pretendenta a uvede kanál u Mardicku do stavu, v němž by se po něm nedalo plout.

Narození císařova syna6 ještě pozvedlo tón jeho ministrů u všech dvorů; slibovali si od něho nic menšího než opětovné spojení španělské monarchie s rakouským domem za vlády otce nebo syna a odvažovali se to říkat zcela otevřeně.

Na svém místě jsme viděli zběhnutí Langallerieho, generálporučíka italské armády, který, stíhán pro své hrozné vydírání, přešel k nepříteli; ten mu ponechal jeho hodnost v císařském vojsku, kde se vyznamenal při útoku na turínské linie. Jeho otec byl generálporučík, ale co do šlechtictví, byl šlechticem nanejvýš tak tak. Tento byl žebrák, lupič a velmi omezený, ctižádostivý a plný vlastních zásluh. Nemyslel si, že je ve Vídni dostatečně odměněn, a vstoupil do služeb cara, s nímž nebyl o nic spokojenější. Uchýlil se tedy do Amsterodamu, kde mu jeho nevelké štěstí pomátlo to málo rozumu, které měl. Stal se protestantem a nějakou dobu žil z dobročinnosti tohoto města. Připojil se k němu další dobrodruh pod velkým jménem: dával si říkat hrabě z Linage a tvrdil, že sloužil ve francouzském námořnictvu. Zavázali se jakémusi tureckému důstojníkovi, nebo kdo se za něj vydával, že budou vrchními veliteli, jeden na souši, druhý na moři, aby na úkor Porty a císaře založili nové náboženství a novou republiku; císař je dal zatknout a popravit7.

Bentivoglio, jemuž nestačilo, že nic neopomíjel, aby Francii zapálil ohněm sváru a schizmatu, upozornil papeže, že hugenoti dostávají ve Francii všemožné přízně; že regent je připraven uzavřít s námořními mocnostmi smlouvu o vzájemné záruce francouzského a anglického nástupnictví na úkor španělského krále a Pretendenta; a jak je důležité, aby to papež účinně zmařil. Nezapomněl podnítit ani Cellamara, který upozornil svůj dvůr; ten, nevšímavý k záležitostem, vyvolával svou liknavostí stížnosti zvenčí i zevnitř, které padaly plnou vahou na Alberoniho, jehož moc a důvěra dosahovaly ojedinělé míry; a jehož podezření vůči alianci, která se chystala k uzavření mezi námořními mocnostmi a císařem, bylo velmi silné.

Zákon, který činil parlamenty sedmiletými, konečně prošel a anglický král doopravdy pomýšlel na odjezd do Hannoveru. Ať dostával od regenta jakákoli ujištění o dobré shodě, kterou s ním chtěl zachovat, nechtěl jim věřit; a přestože i sám Stairs začínal měnit řeč a angličtí ministři byli přesvědčeni, chtěli udržovat obavy svého národa. Oni i Holanďané cítili svou slabost a nechtěli obnovit válku ani přijmout vůči císaři, který si na to stěžoval, závazky, jež by je k ní mohly přivést; zatímco aby udrželi Angličany v nevraživosti vůči Francii, nechávali úmyslně šířit zvěsti o blízké válce s touto korunou, která stále chránila Pretendenta. Holandsko, upřímnější a bez takových zvláštních zájmů, na něž by muselo brát ohled, naléhalo na smlouvu s Francií, ale chtělo předtím uzavřít s císařem, aby si ho pečlivě naklonilo, navzdory sporům, které s ním mělo ohledně provádění bariérové smlouvy.

Alberoni, rozmrzelý z toho, že Anglie nabízí všem mocnostem, že s nimi bude jednat, se přesto ujal toho, aby s ní dořešil obtíže, které zbývaly v jejich posledních smlouvách ohledně asienta na černochy a několika obchodních bodů. Vysmíval se zvěstem šířeným proti němu o peněžních darech a chlubil se ziskem z desátků, které by puntičkářství státní rady nechalo propadnout. Vévodu ze Saint-Aignan pokládal za původce nejnepříjemnějších zvěstí, které o něm kolovaly, a prince Pia, který velel v Katalánsku, za svého nepřítele a přítele kritiků své vlády. Příjezd Scottiho, vyslaného parmským vévodou – příjezd, kterému nemohl zabránit –, ho silně poplašil. Aby ho držel zkrátka a lépe ho hlídal, zahrnul ho přátelstvím a ubytoval ho u sebe. Dal si ukázat jeho instrukce a zbavil se ho, jak nejrychleji mohl, se značnými dary, které mu opatřil, a s penzí pěti set pistolí od španělského krále, s čímž se Scotti vrátil k parmskému dvoru. Zároveň si u regenta dělal ubohé zásluhy z toho, že odvrátil nepříjemné zprávy dané španělskému králi o vojsku poslaném do Languedocu a Guyenne pod vévodou z Berwicku, a vybízel ho k dokonalému spojení se španělským králem a k úplné důvěře v jeho úmysly a jeho poctivost.

Zároveň chtěl vědět, jaké závazky by Anglie přijala pro útočnou ligu a jaké podmínky by byly nabídnuty, aby do ní Španělsko vstoupilo, zvláště pokud jde o neutralitu Itálie. Stanhope zabalil svou odpověď [Alberonimu] do spousty poklon, držel se v neurčitosti, chtěl ho přesvědčit, že samotná obranná aliance zastaví Císařské v jejich záměrech na Itálii; že vyslovit její neutralitu ve smlouvě by znamenalo vystavit se nebezpečí, že se naruší její klid; že není čas činit z ní výslovné ustanovení; a odtud se dal do obviňování úskoků Císařských a uváděl návrhy, které učinili Anglii a na něž ona nechtěla přistoupit. Široce se rozhovořil o výhodách, které by Španělsko mělo z této obranné aliance, jež by zároveň obnovila staré smlouvy; konečně že k zajištění neutrality Itálie by se dohodl samostatný článek v nejsilnějších výrazech, podepsaný oběma stranami. Monteleón, který by byl chtěl silnější a přesnější závazky, přesto naléhal na svůj dvůr, aby tyto nabídky přijal; dokud by závazek trval, bránily by Anglii přijmout závazky Španělsku opačné a otevíraly by španělskému králi cestu k významnějším výhledům pro případ neštěstí ve Francii. Anglie zároveň nic neopomíjela, aby bylo Španělsko s jejím jednáním spokojeno. Hrozby, které jeden anglický viceadmirál pronesl v Cádizu kvůli křivdám, na něž si stěžovali kupci jeho národa, byly dezavuovány, a spojení sekretáře, kterého Anglie držela v Madridu, s vévodou ze Saint-Aignan v této věci bylo pokáráno. Stanhope, zatímco Monteleóna zahrnoval přátelstvím, vyznamenáními a zdánlivou důvěrou, ho shledával příliš prozíravým; žádal jeho odvolání jako ministra prodaného Francii, regentova špeha a závislého na posledním francouzském ministerstvu, které vládlo ve Španělsku. To bylo, dvěma slovy, všechno, co mohlo podezíravého Alberoniho od něho nejvíc odcizit; Stanhope mu psal přímo o všem s takovým uměním a lichocením, že mu namluvil všechno, co chtěl, a přitom si z něho tropil posměch — až tak, že Alberoni byl na Stanhopovo slovo hluboce přesvědčen, že Anglie nikdy nedovolí žádné rozšíření císařovy moci v Itálii. Stejně se dal ošálit ohledně Holanďanů, protože jejich velvyslanec Ripperda, který si získal jeho důvěru, a který přitom neměl ve své vlasti ani vliv, ani vážnost, ani úctu, ho ujistil, že jeho páni vyhlásí císaři válku, jestliže vstoupí do Itálie. Španělský král a královna se zabývali výhradně lovem, Alberoni jedině tím, aby se jim zalíbil, a svým kloboukem. Taková byla vláda Španělska a jediná pružina, která tam všechno řídila. Zlověstné a nemístné Burletovy předpovědi o zdraví všech dětí zesnulé královny dál budily hrůzu a dávaly podnět k nejpohoršlivějším řečem a zvěstem, které se nakonec ukázaly jako naprosto lživé.

Anglické ministerstvo, přesvědčené, že je v zájmu této koruny, aby císař měl vždy volnou ruku k útoku na Francii a že jediná užitečná aliance pro Anglii je aliance s císařem, nic neopomíjelo v Cařihradě, aby válku odvrátilo. Velkovezír odpověděl anglickému velvyslanci dvojznačně, ale povýšeně, souhlasil však s tím, aby anglický král byl prostředníkem, bude-li jím chtít být; ten okamžitě souhlasil a co nejrychleji vyslal kurýry do Benátek, do Vídně a do Cařihradu. Zároveň — v přesvědčení, že Francie jejich úmysly prohlédá a udělá, co bude moci, aby zabránila Generálním stavům vstoupit do obranné aliance, kterou jim navrhovali císař a Angličané — nebylo nic, co by Angličané neudělali, aby Francii v Holandsku očernili. Stairs, stále stejný, otravoval nejlaskavější odpovědi, které od regenta dostával, i kroky, k nimž ho přiměl v Římě, aby Pretendenta dostal z Avignonu, a nepřestával přisuzovat Jeho Královské Výsosti tajné úmysly, kvůli nimž se měla Anglie znepokojovat.

Konečně 3. června8 byla mezi císařem a anglickým králem podepsána smlouva o obranné lize. Holanďané do ní zatím nevstoupili, ale císař si v tom ohledu sliboval všechno od obratnosti Priého9, kterého zároveň posílal, aby jako nejvyšší představitel řídil Nizozemí; a anglický král od své osobní autority při průjezdu na cestě do Hannoveru. Podmínky této smlouvy nebyly zprvu všechny zveřejněny, ale vědělo se, že obsahuje vzájemný slib dvanácti tisíc mužů, přepočitatelných na lodě, pokud by tomu císař dal přednost, a vzájemnou záruku držav, jichž obě strany tehdy užívaly, i těch, které by jim mohly přibýt cestou vyjednávání. Zároveň anglický král umožnil císaři půjčku v Londýně na dvě stě tisíc liber šterlinků, za kterou se jaksi zaručil. Nebylo těžké poznat, že cílem, který se sledoval ve smlouvě, jež císaři ponechávala volbu lodí místo vojska a obsahovala vzájemnou záruku nejen současných držav, ale i těch, které by mohly přibýt cestou vyjednávání, byla Sicílie. Trivié o tom důrazně mluvil se Stanhopem. Dostalo se mu jen výčitek kvůli údajnému šetření jeho dvora vůči Pretendentovi, k nimž Stanhope přidal další ohledně chování sicilského krále vůči císaři. Uprostřed těchto povýšeností zašel Stanhope k Monteleónovi, aby ho ujistil, že guvernér Jamajky byl odvolán kvůli jakýmsi pirátským činům proti peruánské flotile, které trpěl, a že na jeho místo byl poslán jiný s rozkazem dát Španělům vrátit všechno, co jim bylo vzato. Dušoval se mu, že smlouva zavazuje jen ke vzájemné obraně v případě útoku na státy, které smluvní strany v současnosti drží; že neobsahuje žádný tajný článek ani nic, co by mohlo poškodit zájmy Španělska. Monteleón se za Anglii příliš zaručoval, než aby se za ni nezaručoval až do konce. Nechtěl, aby se ve Španělsku myslelo, že se dal oklamat. Měl tedy krajní zájem vydávat ujištění, která mu Stanhope dával, za pravdivá, a stěžoval si svému dvoru na nedbalost, která ho připravila o plod toho, že by byl s Anglií jednal jako první, když na to tato koruna tak dlouho naléhala. Alberoni, nepříliš pevný ve svých zásadách, změnil názor; jeho horlivost pro Anglii ochladla; nabyl mínění, že španělský král, odsunutý polohou Španělska do kouta světa, má nějakou dobu zůstat pouhým divákem toho, co se v něm bude dít, nepřijímat žádné závazky a myslet hlavně jen na to, aby znovu uvedl do pořádku obchod s Indiemi a své finance a odložil si několik milionů pro příležitosti: věc o to snazší, že byl jediným panovníkem v Evropě prostým všech dluhů, protože v dobách, kdy si potřeboval půjčovat, k tomu neměl úvěr. Španělský král netajil svou nespokojenost se smlouvou Anglie s císařem.

Dal zdvojnásobit péči a horlivost při práci na eskadře určené na pomoc papeži, upustil od některých požadavků, které podle přání rady měl papeži vznést, a některých také dosáhl. Alberoni se chtěl papeži zalíbit a urychlit svůj kardinalát. Aldrovandi si ho obratně získal, navzdory podvodu, kterého se od něho dočkal, a souhra mezi nimi došla tak daleko, že se nuncius nabídl, že sám odjede urovnat obtíže, které bránily dohodě obou dvorů. Alberoni vypracoval plán, jak příštího roku poskytnout papeži větší pomoc za cenu nějaké dávky z duchovenstva Španělska a Indií, a pověřil jím Aldrovandiho, který náhle odjel v kočáře španělského krále; ten ho dovezl do Cádizu, odkud se dostal do Itálie na lodích Jeho Katolického Veličenstva. Snadno se pochopilo, že Alberoni nezapomněl na své osobní zájmy při kroku tak neobvyklém, jako bylo poslání nuncia do Říma bez vědomí tamního dvora, a zvědavost na tajemství, jimiž mohl být pověřen tak neobyčejný kurýr, byla veliká. Mělo se za to, že to, co se ve Francii dělo kolem konstituce, přimělo Aldrovandiho dát přednost moři. Bentivoglio tam rozdmýchával oheň, jak jen mohl, a snažil se popudit papeže všemi přeludy, které ho napadly. Protože měl v regentově tajemství své lidi, dozvěděl se všechny podrobnosti ligy, která se vyjednávala mezi Francií a Anglií. Pospíšil si o ní zpravit papeže a okořenil ji vším jedem, který do ní dokázal vlít. Přičítal ji touze, kterou regentovi podsouval, dostat se ke koruně, strašil papeže tímto spojením s nepřáteli církve a vybízel ho, aby jim zabránil ji zničit tím, že naváže spojení s těmi, kdo tomu mohou zabránit. Cellamare upozornil svůj dvůr, že hlavní podmínkou smlouvy je vzájemná záruka nástupnictví na trůny Francie a Anglie podle utrechtského míru; že navíc ustanou práce na kanálu u Mardicku a Pretendent opustí Avignon; stěžoval si stejně jako Monteleón na nedbalost Španělska, které nechávalo jiné navazovat spojení, jež mohlo uzavřít dřív než oni a jež by mu byla užitečná.

Penterrieder, sekretář císařského dvora v Paříži, nedokázal sladit alianci, která se chystala mezi Francií a Anglií, s ligou nově podepsanou mezi císařem a králem Jiřím. Stairs mu svěřoval rozkazy svého dvora i odpovědi, které dostával od regenta, a pokládal tehdy smlouvu za uzavřenou, protože se zdálo, že podpis už závisí jen na Pretendentově odchodu z Avignonu; a vzájemná záruka nástupnictví se Penterriederovi zdála neslučitelná se závazkem Anglie podporovat práva císaře. Penterrieder byl jakýsi obr, vysoký přes sedm stop, s tváří a hlasem kastráta, za něhož byl také pokládán, a s tloušťkou zhruba odpovídající jeho výšce; za tu se vždycky styděl a uváděla ho do rozpaků. Býval písaříčkem ve vídeňských kancelářích; jeho duch, daleko převyšující jeho nízké postavení, ho dovedl až k místu sekretáře Sinzendorfa, kancléře vídeňského dvora a konferenčního ministra, což je to, čemu my zde říkáme být státním ministrem a mít na starosti zahraniční věci. Sinzendorf, s ním velmi spokojený, mu pomohl k místu sekretáře několika rad a nakonec ho dal použít v říši, pak u hlavních dvorů, a všude vždy k velké spokojenosti. Tento sekretář, zdvořilý, na svém místě velmi schopný, ale prosáklý rakouskými zásadami a povýšeností, ač sám od sebe neměl nic než velmi skromného a uměřeného, s velkými znalostmi, duchem, obratností v jednání a výřečností, dobře postřehl vzájemné ohledy Španělska a Anglie a velký zájem Anglie uchovat si výhody, které pro svůj obchod od Španělska získala; a mnoho přemýšlel o naději, která se ve Francii až příliš projevovala, že se podaří přimět Holandsko, aby jednalo odděleně od Anglie, jestliže tato koruna smlouvu neuzavře — naději založené na nespokojenosti Holandska s ligou uzavřenou bez něho mezi Anglií a císařem. Podezíralo se, že tento posledně jmenovaný svazek, založený na společném zájmu obou mocností, se vztahuje i na záruku států, které by mohly smlouvami získat, a že k němu jako třetí přistupuje Portugalsko; a bylo patrné, že od podpisu této smlouvy Anglie méně šetřila sicilského krále. Brala tehdy ohled jen na císaře a na Španělsko; a protože Španělsko mohlo k této smlouvě s císařem snadno pojmout nedůvěru, Anglie se velmi snažila je ujistit, že se ho nijak netýká, nýbrž jen Francie; a ani sám Stairs, s nímž regent jednal, to netajil, a to právě v době, kdy ho regent ujišťoval, že je s to a v tu chvíli i odhodlán dostat Pretendenta z Avignonu. Zároveň zavládl v Nizozemí naprostý zmatek, neboť tam nebyla žádná autorita ani vláda, dokud nepřijel markýz z Prié, jmenovaný generálním guvernérem těchto provincií. Přišel tam rozkaz zabavit majetek všech, kdo byli ve službách Španělska, a výhrůžky všem, kdo měli penze, úřady, tituly a pocty, ať od španělského krále, nebo od bavorského kurfiřta.

Cesta pruského krále10, tak dbalého svého zvětšování, znepokojila stejnou měrou generální stavy i vídeňský dvůr. Tento nový panovník odjel ihned po smrti falckého kurfiřta11 do Kleve; to v nich vyvolalo obavy z podniku proti Jülichu; a ve Vídni znepokojily síly a záměry tohoto panovníka a jeho jednání s Francií.

Aldrovandi nenašel v Římě, v co doufal, ačkoli jeho dobrý přítel Daubenton se snažil papeže předem přesvědčit, že jeho cesta má jen za účel dohodnout se s ním o prostředcích, jak mu na příští rok opatřit větší pomoc ze Španělska, a podat mu zprávu o svém vyjednávání v té zemi. Papež, velmi nespokojen, že vidí přijíždět svého nuncia, aniž to mohl tušit, shledal, že měl podat zprávu o svém vyjednávání ve svých depeších, a pochopil, že větší pomoc ze Španělska mu bude nabídnuta jen za podmínek milostí, které by nemohl udělit. V Římě se soudilo, že Aldrovandi chce získat úřad guvernéra tohoto města a posloužit Alberonimu ke kardinalátu. Ti, jimž se papež v tom ohledu svěřoval — a ten mu chtěl klobouk udělit jen na nominaci Španělska —, ho od toho odrazovali. Radili mu, aby nepřipustil, aby se Alberoni obracel na někoho jiného než na Jeho Svatost, která ho měla vodit za nos prostřednictvím parmského dvora; aby před ním navždy tajila své skutečné úmysly; a že kdyby nemohla své spory se Španělskem skončit se ctí jinak než tímto kloboukem, pak by bylo dobře mu ho hodit. Tohoto ctižádostivce nesmírně rozladilo, když viděl, jak je jeho přízeň zastiňována přízní Daubentona, jemuž španělský král svěřoval řadu vládních záležitostí, a dokonce i finanční, a spojení tohoto jezuity s Mejoradou. Král a královna se pohádali a pohašteřili. Snadno se věří ve změny, které si člověk přeje, ve vládě bez řádu a bez pravidla a u temného dvora, plného zmatku, kde nejblíže k Jejich Katolickým Veličenstvům měla falešnost a pomluva a kde si každý myslel, že je mu všechno dovoleno, a sliboval si všechno od těch nejhorších cest, takže nejznepokojivější zvěsti byly nejrozšířenější. Alberoni se začínal bát. Královna ho upozornila, že král má proti němu mnoho podezření a že ona sama už se nechce vládou unavovat. Ať jí Alberoni předkládal jakékoli námitky, nic z nich nepřijala. Znal ji jako neschopnou záležitostí, náchylnou ke špatným radám, málo dbalou toho, aby si uchovala ty, kdo jí dávali dobré rady, ochotnou je opustit a zapomenout na ně při nejmenší obtíži, na kterou by narazila, kdyby je měla podporovat, a snadno se dávající vést těmi, kdo ji obklopovali. Obával se především dvou nicotných lidí, které královna poznala v Parmě a které stále chtěla povolat do Španělska; a zařídil to s parmským vévodou tak dobře, že jim tento panovník zabránil opustit své státy. V Madridu se vypátralo, že si Aldrovandi odvezl spis psaný rukou španělského krále, a na tom se stavěly přeludy ve prospěch královniných dětí na úkor prince asturského. Ten spis neobsahoval nic takového. Španělský král v něm žádal papeže o polovinu sussidio y excusado12, což je dávka z duchovenstva, kterou už pět let nepožíval, a o totéž v Indiích; o odklad na nějakou dobu ve jmenování do uprázdněných arcibiskupství a biskupství ve Španělsku, aby se nashromáždily jejich příjmy a použily se na námořní zbrojení, které si papež na příští rok přál, stejně jako dobrovolné dary, které by duchovenstvo bylo ochotno poskytnout podle povzbuzujících brev, jež Jeho Svatost rozeslala; a aby se tyto sumy odevzdaly komisaři cruzady13; počítalo se, že budou stačit k vyzbrojení dvanácti lodí a šesti galér. Lze se mimochodem zamyslet nad tvrdostí jha, které duchovenstvo uplatňuje nad největšími králi, kteří měli tu slabost, že si je dali vnutit, a kteří je nemohou setřást jinak než krajnostmi, jež je oddělují od církve, jak se to stalo polovině Evropy, kterou Řím i jejich duchovenstvo raději ztratily: Řím kvůli své tyranské nadvládě, která neměla jiný základ než svou uzurpaci proti tak výslovným příkazům Ježíše Krista; duchovenstvo kvůli své drzosti a své nezávislosti.

Je pravda, že tyto žádosti si nezasloužily za kurýra nuncia vyslaného bez vědomí papeže, který měl tolik práce dosáhnout toho, aby byl v Madridu vůbec nějak přijat. Lidé se tedy přesvědčili, že jde o vytvoření ligy mezi Španělskem a italskými knížaty, a dokonce o opatření s papežem pro události, které by mohly nastat ve Francii. Španělský král byl stále udržován v touze získat zpět státy, které v Itálii postoupil mírem, a mnohem víc od svého druhého sňatku. Tento záměr se dal uskutečnit jen ligou italských knížat, v jejímž čele by jako nejmocnější stál sicilský král; a Villamayor, španělský velvyslanec v Turíně, měl rozkaz na tom pracovat pod dohledem parmského vévody. Tento panovník, který cítil všechny obtíže, jak k tomu přivést vladaře tak moudrého, tak prozíravého, tak nedůvěřivého, tak málo zaujatého úctou ke španělské vládě a tak silně ovládaného strachem z moci a záměrů císaře, a jehož celé jednání vzbuzovalo tak málo důvěry, chtěl, aby Španělsko podle své první myšlenky získalo Anglii k uzavření ligy pro neutralitu Itálie, jejímž prvním zájmem bylo odvrátit od ní válku. S tímto záměrem také Španělsko tak ochotně poskytlo Anglii tak výhodnou obchodní smlouvu a asiento na černochy. Bylo právě na tom, aby sklidilo plod, který si od toho slibovalo, když najednou a bez jakékoli změny okolností Alberoni sám náhle změnil názor a začal si přát, aby císař porušil neutralitu Itálie, v představě, že Císařští nebudou moci svůj plán provést tak rychle, aby Španělsko nemělo podíl na pohybech v Itálii; a že kdyby se pak stalo, že by anglický král potřeboval Španělsko, bylo by snadné získat jeho prostřednictvím výhody, které by si Španělsko mohlo přát. Na tomto vratkém a přeludném základě Alberoni odmítl anglickou alianci pro neutralitu Itálie, kterou si tolik přál a kterou mohl tehdy uzavřít; a měl tak učinit tím spíše, že by tím vyvážil alianci, kterou Anglie právě podepsala s císařem.

Taková byla obratnost a schopnost tohoto ministra, který absolutně vládl Španělsku. Říkal svým přátelům, že je třeba žít s Francií v dobrém, odstranit každý důvod k podezření a žárlivosti, ale držet se potichu a bez hluku v pohotovosti jednat, až to potřeba a příležitost budou vyžadovat; nebo že pokud španělský král zvolí cestu vzdát se vzdálených výhledů, má od těch, kdo z této oběti budou mít prospěch, získat závazky, že budou podporovat jeho práva v Itálii. Alberoni k těmto úvahám přidával nářky nad nečinností španělského krále, zatímco regent nic neopomíjel, aby se posílil pro případ, že by se ve Francii otevřelo nástupnictví.

Machinace anglického ministerstva kolem této smlouvy s Francií byly nekonečné, ačkoli angličtí ministři cítili její nezbytnost vzhledem k vnitřnímu klidu Velké Británie a ke svým zahraničním záměrům. Vyhýbali se jí, aby ji protahovali, a tak udržovali nedůvěru svého národa vůči Francii a zachovali si záminku mít v Anglii vojsko a subsidie od parlamentu. Přenesli proto vyjednávání z Paříže do Haagu, kde dali smlouvu sdělit pensionáři, Duywenwordovi, který se vracel z velvyslanectví v Londýně, a francouzskému velvyslanci, mnohem méně proto, aby usnadnili její uzavření, než aby získali Holanďany pro požadavky Anglie. Stairs, dotčen, že mu bylo odňato uzavření vyjednávání, které sám zahájil a které bylo tak pokročilé, začal brojit proti francouzským ministrům, kteří podle něho změnili všechny tak příznivé sklony, jež mu regent projevoval; a nepřestával psát anglickému králi, aby se měl na pozoru před tímto princem, který ho chce jen oklamat a podporovat Pretendenta. Zvláštní na tomto návrhu smlouvy poslaném do Haagu bylo, že v něm nebyla ani nejmenší zmínka o utrechtské smlouvě ani o vzájemných zárukách nástupnictví na trůny Francie a Anglie, ačkoli to byly dva články, které měly být základem aliance uzavírané k udržení klidu v Evropě. Podezíralo se, že je to důsledek výhod získaných posledními obchodními smlouvami mezi Španělskem a Anglií, o něž Anglie nechtěla za nic přijít, a že ze stejného důvodu Stanhope neprojevil Monteleónovi ani to nejmenší rozladění, když španělský velvyslanec, poté co živě usiloval o uzavření aliance s Anglií, o ní náhle přestal mluvit.

Nespokojenců v Anglii přibývalo, všeobecné kvašení hrozilo převratem, rozkol v královské rodině byl krajní. Na svém místě jsme viděli příhodu manželky krále Jiřího dlouho předtím, než se stal kurfiřtem a králem, a strašnou katastrofu hraběte z Königsmarcku14. Král Jiří nemohl vystát prince waleského15, o němž nevěřil, že je jeho syn, a odpor byl vzájemný. Když se chystal přeplout moře, nechával tohoto prince regentem se vším zdáním autority, avšak svými rozkazy a tajnými instrukcemi ve skutečnosti bez jakékoli, takže princ waleský neměl moc udělovat ani měnit úřady ani svolávat či rozpouštět parlament. Takové omezení ho přimělo regentství odmítnout. Otec mu pohrozil, že povolá z Německa svého bratra, biskupa osnabrückého16, a svěří je jemu, což syna přimělo, aby je přijal. Lidé se právem divili, že v situaci, kdy sami Angličané čekali, že u nich uvidí ty nejpodivnější scény, dal regent přednost alianci s nimi před tím, aby přiživoval oheň, který mohl Anglii zachvátit.

Stejný údiv budilo, že v tak kritických časech podniká král Jiří cestu do Německa. On i pruský král, jeho zeť, byli znepokojeni plány toho druhého. Pruský král pomýšlel zmocnit se vévodství Berg a Jülich, kdyby falcký kurfiřt zemřel, protože nerovnost jeho manželství by děti, které by z něho mohl zanechat, vyloučila z říšských lén a hodností. Počítal s tím, že Francie bude mít raději tyto státy v jeho rukou než v moci císaře. Zdálo se také, že se odpoutává od zájmu svých spojenců, jejichž podniky proti zemi Skåne neschvaloval. Žárlivě by viděl, kdyby se jeho tchánovi podařilo udělat holandským místodržitelem biskupa osnabrückého, jeho bratra, na čemž, jak se obával, tchán pracoval; a zatímco se ponižujícím způsobem dvořil císaři, byl s ním nespokojen a prohlašoval, že s ním nevede žádné jednání. Penterrieder využíval Stairsovy rozmrzelosti a jeho důvěrných sdělení, aby informoval císařské ministry o stavu vyjednávání Francie s Anglií, které ze všech sil mařili.

Stairs, když je zahajoval, nikdy neměl v úmyslu je uzavřít. Jeho ochráncům v Londýně příliš záleželo na tom, aby stále ukazovali strašidlo Pretendenta, tajně podporovaného pomocí a záměry Francie, aby si udrželi armádu v Anglii a jistý zdroj subsidií. Neodvážili se postavit se vyjednávání přímo na odpor; ale nechtěli jeho uzavření a v rukou Stairsových si tím byli jisti. Přenesení vyjednávání do Holandska se jich tedy i jeho dotklo stejně citelně, a Stairs nic neopomněl, aby je zmařil.

Nemilost vévody z Argyllu, oblíbence a prvního šlechtice komory prince waleského, oddálila odjezd anglického krále. Dal po tomto vévodovi žádat, aby se vzdal svých úřadů generála pěchoty, plukovníka pluku modré gardy a guvernéra Menorky, a vévoda je okamžitě složil. Král počítal s tím, že po takovém skandálu se princ waleský neodváží nežádat po témž vévodovi, aby se vzdal úřadu prvního šlechtice jeho komory; nejenže to neudělal, ale vzal si za čest podporovat ho v jeho nemilosti. Vévoda z Marlborough, který ještě přežíval mezi svými mrtvicemi, nepřítel Argyllův, a který chtěl na jeho troskách povýšit Cadogana, svého chráněnce, krále podněcoval. Mělo se za to, že se proti Argyllovi přidala i princezna waleská, protože byl důvěrníkem milostných pletek jejího manžela. Hrabě z Islay, Argyllův bratr, byl zatažen do jeho nemilosti. Princ waleský se pustil do ministrů svého otce, přísahal jejich zkázu a rozhodl se spojit s toryi. Stairs, zpraven o vnitřní situaci v Anglii, se obával jejích následků a zdvojnásobil lži a úskoky, aby zabránil smlouvě s Francií, které se přitom měla pořádně zprotivit; ale regent viděl jen očima Noaillese, Canillaca a Duboise, který stavěl všechny své osobní záměry na Anglii, a proto chtěl za každou cenu její těsné spojenectví s Francií, kam se nyní musíme vrátit.


Poznámky

  1. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Už bylo řečeno, že tato smlouva postupovala Angličanům na určitou dobu výhradní právo obchodovat s černochy ve španělské Americe.↩

  2. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto slovo, které je v Saint-Simonově rukopisu zkráceno, bylo ve starších vydáních vynecháno. Je to anglický výraz pro listinu (brevet), královský diplom.↩

  3. Vysvětlivka: Frederik IV. (1671–1730), dánský a norský král od roku 1699. Roku 1709 znovu vstoupil do severní války proti Švédsku. Zemřel 12. října 1730 v Odense; v posledních letech trpěl vodnatelností.↩

  4. Vysvětlivka: Mír uzavřený roku 1699 v Karlovicích (Sremski Karlovci) mezi Osmanskou říší na jedné straně a císařem, Benátkami a Polskem na straně druhé; Benátky jím získaly Moreu.↩

  5. Vysvětlivka: František II. Rákóczi (1676–1735), vůdce uherského povstání proti Habsburkům v letech 1703–1711; od roku 1713 žil ve Francii a uchyloval se ke kamaldulům v Grosbois.↩

  6. Vysvětlivka: Arcivévoda Leopold Jan, narozený 13. dubna 1716, zemřel už 4. listopadu téhož roku; Karel VI. pak měl jen dcery a nástupnictví zajišťoval pragmatickou sankcí.↩

  7. Ediční poznámka: Saint-Simon se mýlí: Langallerie (1656–1717) byl roku 1716 zatčen poblíž Hamburku, odvezen do Vídně a souzen pro spiknutí a velezradu; popraven nebyl, zemřel roku 1717 ve vězení.↩

  8. Ediční poznámka: Smlouva o vzájemné obraně mezi Karlem VI. a Jiřím I. byla uzavřena ve Westminsteru 25. května 1716 podle starého stylu, tedy 5. června podle nového.↩

  9. Vysvětlivka: Ercole Turinetti, markýz z Prié (1658–1726), piemontský šlechtic v císařských službách. Generálním guvernérem rakouského Nizozemí byl od roku 1716 formálně princ Evžen Savojský; zemi však od roku 1716 fakticky spravoval Prié jako jeho zplnomocněný zástupce.↩

  10. Vysvětlivka: Fridrich Vilém I. (1688–1740), pruský král od roku 1713, syn Fridricha I. a zeť Jiřího I., budovatel pruské armády, zvaný „vojácký král“; otec Fridricha II. Velikého. Zemřel 31. května 1740 v Postupimi po dlouhé nemoci (vodnatelnosti).↩

  11. Vysvětlivka: Jan Vilém Falcko-Neuburský (1658–1716), falcký kurfiřt, zemřel 8. června 1716 bez přeživších potomků; nástupcem se stal jeho bratr Karel Filip.↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Španělské slovo subsidio neboli sussidio označuje obecně jakoukoli daň. Excusado se nazývala zvláštní dávka, kterou španělský král vybíral z příjmů duchovenstva se svolením papeže.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Crusade, cruzade nebo cruzada se nazývalo právo, které papež Julius II. udělil roku 1509 španělským králům, vybírat daň z majetku duchovenstva na válku proti nevěřícím. Existovala zvláštní rada cruzady, jejíž předseda nesl titul komisaře cruzady.↩

  14. Vysvětlivka: Žofie Dorota Brunšvicko-Lüneburská z Celle (1666–1726), manželka Jiřího Ludvíka, byla po odhalení svého poměru s hrabětem Filipem Kryštofem z Königsmarcku roku 1694 rozvedena a až do smrti držena na zámku Ahlden; Königsmarck v červenci 1694 v Hannoveru beze stopy zmizel, patrně zavražděn.↩

  15. Vysvětlivka: Jiří August (1683–1760), syn Jiřího I., od roku 1714 princ waleský, od roku 1727 britský král Jiří II.; manželka Karolina z Ansbachu. V bitvě u Dettingenu (1743) vedl jako poslední britský panovník osobně vojsko. Zemřel náhle 25. října 1760 v Kensingtonském paláci na protržení aorty.↩

  16. Vysvětlivka: Arnošt August Brunšvicko-Lüneburský (1674–1728), nejmladší bratr Jiřího I., od roku 1715 kníže-biskup osnabrücký.↩