Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom třináctý (1715–1716)
Přílohy vydavatele (edice 1856)
Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.
I. Protest vévodů a pairů na zasedání parlamentu
(K Tomu 13, kap. 6.)
Tištěný protokol ze zasedání parlamentu (2. září 1715) se o protestu vévodů a pairů nezmiňuje;1 avšak rukopis Císařské knihovny v Louvru, pocházející z rodiny Caumartinů (F. č. 401), obsahuje několik poznámek na okraji, které s drobnými odchylkami potvrzují a doplňují Saint-Simonovo vyprávění o tomto protestu (v tomto vydání Tom 13, kap. 6). Poznámka zní takto:
„Je třeba poznamenat, že dříve než se zvedli, žádali páni vévodové ze Saint-Simon a z La Force parlament o písemné potvrzení protestu, který podávali, totiž že nic z toho, co bylo právě učiněno, jim nemůže být na újmu. Pan první prezident jim odpověděl, že mohou svůj protest podat v kanceláři soudu a domáhat se svého, jak uznají za vhodné. Oni odvětili, že žádají o písemné potvrzení, a odepře-li se jim, že přivedli notáře, aby o tom sepsal protokol. Pan prezident de Novion2 jim odpověděl: Uznáváte tedy soud za svého soudce? Odpověděli, že nikoli. On jim odvětil: Pak vás, pánové, může soudit jedině král; je třeba počkat, až dospěje. Vévoda z Orléans na to odvětil, že všechny tyto spory rozhodne on. Pan prezident de Novion odpověděl: Nikoli, pane, s Vaším dovolením; soudcem v tom bude jedině král. Pan maršál z Villars se ujal slova a řekl panu prvnímu prezidentovi, že mu zesnulý král často říkával, že vévodové mají pravdu. A mně, odpověděl pan první prezident, řekl král pravý opak. Načež všichni vstali.“
II. Pohrdání starými zvyklostmi za regentství
(K Tomu 13, kap. 7.)
S jakou snadností regent opouštěl staré zvyklosti, dobře vystihuje následující pasáž z nevydaných Pamětí markýze d’Argensona:
„Saint-Cernain požádal Jeho královskou Výsost pana vévodu z Orléans, regenta, o čest nosit kabátec na breve;3 dostal ji a šel poděkovat. Regent odpověděl: Přeji si, pane, aby Vám ho Váš krejčí dal stejně ochotně jako já. Řečený Saint-Cernain je chudý a pyšný; jinak statečný a ctižádostivý. Zakládá si na tom, že se podobá maršálovi z Villars; napodobuje ho; tvrdí, že udělá stejně velkou kariéru jako on. Jednou ho přistihli, jak se cvičí v podpisu: maršál-vévoda ze Saint-Cernain. Zatím chodí pěšky. Kabátec na breve se k takovému způsobu života nehodil. Regent byl nejen zvyklý rozmnožovat milosti, které byly dříve výjimečné, ale měl i skrytou zlomyslnou chuť ponížit všechno, čemu chtěl zesnulý král dodat lesku: pocházelo to z toho, že se s ním ke konci vlády i v závěti špatně zacházelo. Připočtěte k tomu, že nový dvůr si zakládá na tom, že zesměšňuje každé dílo, způsob a projevy úcty starého dvora a jedná s nimi s netaktní povýšeností.“
III. Maršál z Noailles (Adrien-Maurice)
(K Tomu 13, kap. 7.)
Saint-Simon často vyjadřuje vůči vévodovi z Noailles (v tomto vydání zejména Tom 13, kap. 7) nenávist a pohrdání, které se vysvětlují především vlivem, jejž vévoda z Noailles, později maršál Francie, vykonával po velkou část vlády Ludvíka XV. Kdo by chtěl vážně posoudit úlohu maršála z Noailles, bude muset studovat nejen Paměti vydané pod jeho jménem, ale především jeho četné rukopisy, roztroušené po pařížských knihovnách. Jen Císařská knihovna má téměř čtyřicet svazků in folio korespondence a memoárů maršála z Noailles.4 Zde není místo zkoumat podle těchto písemností, jaká byla skutečná povaha maršála z Noailles. Omezím se na to, že z nevydaných Pamětí markýze d’Argensona vyberu řadu záznamů, které ukazují jak moc maršála z Noailles, tak žárlivost, kterou vzbuzoval právě v době, kdy Saint-Simon psal své Paměti. Nejzajímavější z těchto výňatků je dopis, který umírající Ludvík XIV. předal paní z Maintenon a ona maršálovi z Noailles, jenž jej měl odevzdat jedině novému králi. Jeho obsah najdete v záznamu s datem 9. dubna 1743.
„14. listopadu 1740. — Noaillesové jsou teď v nejprudší intrice. Protože pan z Charostu umírá, jde o jeho místo předsedy královské rady a o místo ministra ve státní radě. Maršál z Noailles kvůli tomu hýbe nebem i zemí. Rozvířil záležitost levobočků, aby dal upravit hodnost pana z Penthièvre5 dřív, než ho ožení, a to mu padne na hlavu. Jeho syn vévoda z Ayen6 se dvoří paní z Vintimille,7 sestře paní z Mailly.8910 Na jeho radu se paní z Vintimille snaží vytlačit svou sestru a všechny královy důvěrnosti jdou k ní; nikdo neví, co z toho bude.“
„18. prosince 1740. — Strana kardinála Tencina11 usilovně pracuje, a jak se zdá, s velkou nadějí na úspěch. Paní z Vintimille, která je s vévodou z Ayen v nejlepších vztazích, je pro to, aby se vzal tento první ministr; a paní z Mailly, kterou její sestra velmi ovládá, začíná prý na ten prokletý plán přistupovat. Mohutná frakce Noaillesů a legitimovaných k tomu přispívá ze všech sil.“
„16. září 1741. — Od smrti paní z Vintimille12 je v módě vychvalovat Noailles a přičítat jim navenek velký vliv. Maršála z Noailles nejprve povolali do Saint-Léger, aby pracoval v zájmu paní z Mailly s ohledem na smrt malého du Luc, a dvě hodiny pracoval s králem. Jeho synové a slečna z Noailles se od krále nehnou. Vliv paní hraběnky z Toulouse13 se zdá vzrostlý.“
„19. března 1743. — Tak je tedy maršál z Noailles velitelem všech našich sil ve Francii od Rýna až k moři a pánem, který s nimi smí podle libosti hýbat k obraně hranice. Tak tedy upadl pan z Belle-Isle14 do úplné nemilosti atd. Moudrost nespočívá jen v tom, že se člověk zdrží bláznovství, ani v tom, že se zdrží příliš vysokých záměrů; v těžkých dobách žádá víc bystrosti, než jí mají Noaillesové, Orryové,15 Amelotové,“16 atd.
„9. dubna 1743. — Příchod maršála z Noailles do rady ztrpčuje ministrům život. Není to první ministr, ale je to dotěrný inspektor, který jim byl dán a který se do všeho plete, ačkoli o ničem nerozhoduje. Ujišťuje se, že to králi vnukl pan Orry nebo Bachelier.“
— „Maršál z Noailles odevzdal králi několik dní po smrti kardinála [Fleuryho] dopis Ludvíka XIV., dopis velmi dlouhý, celý psaný rukou tohoto panovníka, a to několik dní předtím, než se nemoc, na niž zemřel, dostala do krajnosti. Ten dopis byl svěřen paní z Maintenon, aby ho prostřednictvím někoho spolehlivého odevzdala králi, jeho pravnukovi a nástupci.
„Psal mu, že tento dopis mu má být odevzdán teprve tehdy, až mu bude schopen porozumět a až začne skutečně vládnout sám. Ludvík XIV. v něm psal, že když dlouho vládl, může mu dát rady čerpané z hluboké zkušenosti; že udělal několik velkých věcí, ale také spoustu hloupostí; že mu radí, aby se především věnoval výběru ministrů; že až začne vládnout, ať nějakou dobu ponechá na místech ministry, které tam zastihne, aby je lépe poznal a pak učinil jistější volbu; ať se varuje, aby si kdy vzal prvního ministra; ať na počátku sestaví svou radu z několika schopných osob a nebojí se jejich množství; že i lidé s představivostí17 v ní budou užiteční, jen budou-li to lidé poctiví, protože budou podněcovat nápady.“
„Protože byl tento dopis od paní z Maintenon předán maršálovi z Noailles, byl právě proto vybrán za ministra on, neboť poslední rys jeho povahu téměř přesně označoval.“
„21. května 1743. — On [Belle-Isle] a maršál z Noailles se prostřednictvím Bacheliera18 spolu úplně usmířili. Ten Noailles je dobrák; lepšího člověka není; ale je to kývací panáček; bude dobře se všemi a nikdy o ničem nerozhodne.“
„30. července 1743. — Vévoda z Grammontu19 a bázlivost vévody z Noailles učinili naši hanbu u Dettingenu2021 nenapravitelnou. Jsme bez prostředků a vydáni na milost našim nepřátelům, kteří naše zničení už mohou odměřovat jen podle svých přání.“
„5. srpna 1744. — Král se nyní nachází v čele třiceti tisíc mužů určených ke spojení s armádou maršála z Coigny a pan vévoda z Harcourtu stojí v čele osmnácti tisíc mužů jako předvoj Jeho Veličenstva u Phalsbourgu.
„Mezi generály dojde k roztržce; ale přítomnost krále a ministrů je přiměje k rozhodnutí; maršál z Noailles se touto záležitostí definitivně zřítí. Místo státního sekretáře zahraničních věcí se neobsazuje. Toto přerušení ministerstva stále trvá. Říkalo se, že příčinou je vysoká přízeň pana z Noailles. Můj bratr22 mi při odjezdu řekl, že je to perla ministerstva; že ho velcí páni a oblíbenci ničí.“
IV. Mimořádné zasedání finanční rady 24. října 1715 o zřízení Lawovy banky
(K Tomu 13, kap. 20.)
Podrobnosti o finanční radě, o nichž se zmiňuje Saint-Simon (v tomto vydání Tom 13, kap. 20), se nacházejí v písemnostech vévody z Noailles.23 Řádnými členy finanční rady byli vévoda z Orléans; maršál z Villeroy, předseda rady; vévoda z Noailles, prezident; markýz z Effiatu, viceprezident; Le Pelletier des Forts, Rouillé du Coudray, Le Fèvre d’Ormesson, Gilbert de Voisins, de Gaumont, Taschereau de Baudry, Dodun, radové; Lefèvre a de La Blinière, sekretáři. Kromě těchto řádných členů rady povolal regent na zasedání 24. října pány Pelletiera,24 Amelota, Bignona a d’Argensona, státní rady; Le Blanca a de Saint-Contesta, dvorní referendáře, a d’Aguesseaua, generálního prokurátora. Zde je protokol z tohoto zasedání, na němž Lawův systém poprvé vystoupil na veřejnost a byl posouzen státníky:
„Pan Fagon25 předložil projekt pana Lasse26 zřídit v Paříži banku. Vyložil její povahu a ustrojení; ukázal na jedné straně všechny výhody a na druhé všechny nevýhody, formou námitek a odpovědí.
„Myšlenka této banky spočívá v tom, že se všechny královy příjmy budou odvádět do banky; že generální výběrčí a nájemci daní dostanou poukázky na deset tolarů, sto tolarů a tisíc tolarů podle váhy a ryzosti mince ke dni vydání, které se budou nazývat bankovky; tyto bankovky pak řečení výběrčí a nájemci odvedou do královské pokladny, která jim vydá účetní kvitance. Všichni, jimž je král dlužen, dostanou v královské pokladně jen bankovky, za něž si mohou hned v bance vyzvednout jejich hodnotu, aniž by kdokoli byl povinen je držet nebo je v obchodním styku přijímat. Pan Lass však tvrdí, že jejich užitek bude takový, že každý bude raději mít bankovky než peníze, pro snadnost, s jakou se budou platby provádět v papíru, a pro jistotu, že za ně dostane zaplaceno, kdykoli bude chtít. Dodává, že nikdy nebude možné, aby bylo víc bankovek než peněz, protože bankovky se budou vydávat jen v poměru k penězům, a že se tím ušetří náklady na převody peněz, nebezpečí jejich převozu, velký počet úředníků atd.
„Jeho královská Výsost uznala za vhodné vyslechnout k této věci obchodníky a bankéře, které dala uvést, aby slyšela jejich mínění. Tito obchodníci, kteří vstoupili v počtu třinácti spolu s panem Lassem, se vyjádřili a předložili tři mínění:
„První, že zřízení banky by bylo užitečné již nyní. — Fénelon, Tourton, Guygner a Pion.
„Druhé, že toto zřízení by mohlo být užitečné v jiné době než v této, ale že za nynějších okolností by bylo škodlivé. — Auisson.
„Třetí, že je třeba to zcela zamítnout. — Bernard, Heusch, Moras, Le Couteux a čtyři další.
„Když se tito obchodníci vzdálili, Jeho královská Výsost dala hlasovat.
„Le Pelletier (de La Houssaye) byl toho mínění, že banku je třeba zřídit a poskytnout z bankovek nějaký výnos, aby získaly důvěru; dodal však, že okolnosti nejsou vhodné a že je třeba počkat.
„Dodun27 pokládá banku za dobrou i bez výnosu z bankovek, protože to by zatěžovalo stát; ale je třeba počkat, až se obnoví důvěra ve vládu.
„Pan de Saint-Contest nevěří, že by banka v tomto království mohla mít kdy pevný základ, protože v něm vždy vládne svrchovaná moc a často i nouze; nebylo by tedy nikdy ani jistoty, ani pevnosti.28
„Pan Gilbert29 je přesvědčen, že zřízení banky je samo o sobě výhodné díky oběhu a rozmnožení peněz; nemyslí však, že by ji bylo možno nyní zřídit bez velkých nevýhod, a dodává, že nejistota úspěchu povede k tomu, že vláda ztratí důvěru, a že by bylo nyní nešťastné riskovat projekt, který by se nemusel podařit.
„Pan de Gaumont,30 že toto zřízení se nyní nemá riskovat a že by to mělo dopad na vládu.
„Pan Baudry31 pokládá toto zřízení za dobré, ale nevěří, že by mu za nynějších okolností mohla veřejnost dát svou důvěru; přece však je to právě ona, co mu musí dodat úvěr, jinak by banka padla sama od sebe. Soudí tedy, že je třeba počkat, aby se nevydávalo za lék to, co by bylo zjevně zlem.
„Pan d’Argenson32 pokládá banku jen za pokladnu králových příjmů, nevidí v jejím zřízení žádnou nevýhodu, předpokládá-li se, že poctivost správy bude vždy přesná, a myslí, že je třeba vyzkoušet tuto nevinnou cestu ke znovuzískání důvěry.
„Pan d’Effiat33 pokládá její zřízení za užitečné, ale ne nyní, a myslí, že by to nyní ještě víc zadrželo peníze, než jsou zadrženy už teď.
„Pan vévoda z Noailles34 je přesvědčen o užitečnosti banky, ale soudí, že doba k tomu není vhodná, protože nedůvěra je všeobecná; že by ji navíc přivedl k nezdaru odpor obchodníků, jejichž důvěra je pro získání úvěru bance nezbytná; že je třeba v nich vzbudit touhu po ní dřív, než se zřídí, a začít tím, že se zruší všechny zbytečné výdaje, aby se mohly platit státní dluhy; že nic nebude lépe sloužit k znovuzískání důvěry než péče o veřejné blaho, kterou lidé u Jeho královské Výsosti uvidí a o níž jsou už nyní velmi přesvědčeni z prvních opatření, která učinila; a aby lidé nezůstávali déle v nejistotě, že je třeba již dnes prohlásit, že banka nebude zřízena.
„Pan Fagon téhož mínění; dodává, že nedůvěru působí papír rozšířený mezi lidmi a že uspořádáním papíru se důvěra znovu získá.
„Pan d’Aguesseau, že k obnovení důvěry stačí, aby Jeho královská Výsost dále pracovala pro veřejné blaho tak, jak to činí; a ve všem podle mínění pana z Noailles.
„Pan Le Blanc35 ve všem podle mínění pana z Noailles.
„Pan Rouillé,36 že ve věcech, které se týkají veřejnosti, se má vzít v úvahu mínění veřejnosti, a veřejnost je proti; že stačí vytrvat v dobrém, aby se důvěra vrátila.
„Pan d’Ormesson,37 zcela jako pan z Noailles.
„Pan Amelot,38 že veřejnost promluvila ústy bankéřů; podle mínění pana z Noailles.
„Pan des Forts,39 ve všem podle mínění pana z Noailles.
„Pan maršál z Villeroy,40 že by z toho nyní nebylo možno získat žádný prospěch a že uspořádání rent a vojska, po němž bude následovat uspořádání státních papírů, přivede zpět důvěru. Jinak zcela podle mínění pana vévody z Noailles.
„Jeho královská Výsost řekla, že přišla přesvědčena, že banka má být zřízena; ale že po tom, co právě vyslechla, je zcela téhož mínění jako pan vévoda z Noailles a že je třeba již dnes všem oznámit, že z banky sešlo.“41
Poznámky
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz tento protokol v Anciennes lois françaises, sv. XXI, s. 2 a násl.↩
Vysvětlivka: André Potier de Novion, prezident parlamentu (à mortier), vnuk prvního prezidenta Nicolase Potier de Novion; prvním prezidentem se stal sám až po regentství.↩
Vysvětlivka: Kabátec na breve (justaucorps à brevet) byl modrý vyšívaný kabátec, který směli nosit jen dvořané, jimž to král povolil zvláštním breve; za Ludvíka XIV. šlo o vzácné a hledané vyznamenání.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Císařská knihovna, rkp. suppl. fr. 2232, č. 22 a násl.↩
Vysvětlivka: Ludvík Jan Maria Bourbon, vévoda z Penthièvre (1725–1793), syn hraběte z Toulouse, vnuk Ludvíka XIV.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Louis de Noailles, nejstarší syn Adriena-Maurice.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Pauline-Félicité de Nesle, narozená roku 1712, zemřelá roku 1741.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Louise-Julie de Nesle, narozená 1. března 1712, zemřelá 30. března 1751.↩
Ediční poznámka: Vydavatelův údaj je mylný: Louise-Julie de Mailly-Nesle se narodila 16. března 1710 a byla starší ze sester.↩
Vysvětlivka: Paní z Mailly a paní z Vintimille byly sestry z rodu Mailly-Nesle a obě byly milenkami Ludvíka XV.↩
Vysvětlivka: Pierre Guérin de Tencin, kardinál (1739), arcibiskup lyonský, od roku 1742 státní ministr.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Paní z Vintimille zemřela začátkem září 1741.↩
Vysvětlivka: Marie-Victoire-Sophie de Noailles, sestra maršála z Noailles, vdova po hraběti z Toulouse.↩
Vysvětlivka: Charles-Louis-Auguste Fouquet, maršál z Belle-Isle (1684–1761), vnuk ministra Fouqueta, maršál Francie od roku 1741; velel francouzskému vojsku v Čechách za války o rakouské dědictví.↩
Vysvětlivka: Philibert Orry, generální kontrolor financí v letech 1730–1745.↩
Vysvětlivka: Míněn Jean-Jacques Amelot de Chaillou, státní sekretář zahraničních věcí v letech 1737–1744; nezaměňovat s Michelem Amelotem, markýzem z Gournay, členem finanční rady roku 1715 (viz IV. přílohu).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): V rukopise podtrženo.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): První komorník krále.↩
Vysvětlivka: Louis de Gramont, vévoda z Grammontu (1689–1745), synovec maršála z Noailles, jemuž se obvykle přičítá předčasný útok, který zavinil porážku u Dettingenu. Padl roku 1745 u Fontenoy.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Bitva u Dettingenu byla svedena 27. července 1743.↩
Ediční poznámka: Bitva u Dettingenu se odehrála 27. června 1743, nikoli července.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Hrabě d’Argenson, ministr války.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Císařská knihovna, rkp. S. F. 2232, sv. XXIII. — Usnesení zvláštní finanční rady od 20. září 1715 do 15. května 1716.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento Pelletier neboli Le Pelletier se nazývá de La Houssaye, aby se odlišil od ostatních osob téhož jména. Byl generálním kontrolorem od 10. prosince 1720 do 10. dubna 1722. Viz Saint-Simona k roku 1720.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon často mluví o této osobě, která byla státní radou.↩
Vysvětlivka: Tj. John Law; ve Francii se jeho jméno psalo a vyslovovalo „Las“ (srov. Tom 13, kap. 20).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Charles-Gaspard Dodun, bývalý prezident vyšetřovacího senátu (enquêtes) pařížského parlamentu, se později stal generálním kontrolorem financí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto mínění je zhruba totéž, jaké vyslovil sám Saint-Simon, když posuzoval Lawovu banku: „Jakkoli dobré mohlo být toto zařízení samo o sobě, mohlo jím být jen v republice nebo v monarchii, jako je Anglie, jejíž finance spravují výhradně jen ti, kdo je poskytují, a poskytují je jen tolik a jen tak, jak se jim zlíbí; avšak ve státě lehkomyslném, proměnlivém, víc než absolutním, jako je Francie, se tu nutně nedostávalo pevnosti, a tudíž ani důvěry.“↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Pierre Gilbert de Voisins byl přijat za dvorního referendáře roku 1711; roku 1718 se stal generálním advokátem u pařížského parlamentu.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jean-Baptiste de Gaumont, intendant financí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Gabriel Taschereau, pán z Baudry, se později stal policejním poručíkem.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Marc-René Le Voyer de Paulmy, markýz d’Argenson, který se stal strážcem pečetí a generálním kontrolorem financí. Saint-Simon o této osobě ve svých pamětech často mluví.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Antoine Ruzé, markýz z Effiatu, státní rada a člen regentské rady.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Adrien-Maurice, vévoda z Noailles, byl jmenován maršálem Francie roku 1734. Viz o této osobě předchozí přílohu (III. Maršál z Noailles).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Claude Le Blanc, státní rada, se později stal ministrem války. O Le Blancovi je v Saint-Simonových Pamětech často řeč.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Hilaire Rouillé du Coudray, ředitel financí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Henri-François-de-Paule Le Fèvre d’Ormesson, pán z Amboille, intendant financí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Michel Amelot, markýz z Gournay, státní rada.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Michel-Robert Le Pelletier des Forts se později stal generálním kontrolorem financí.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): François de Neufville, vévoda z Villeroy, maršál Francie, předseda finanční rady. Saint-Simonovy Paměti oplývají podrobnostmi o maršálovi-vévodovi z Villeroy.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz o této finanční radě dílo pana Levasseura Recherches historiques sur le système de Law, s. 39 a násl.↩