Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom čtrnáctý (1716–1717)
Kapitola první
Shromáždění hugenotů rozehnána. — Regent, v pokušení povolat je zpět, mi to navrhuje. — Regentova zaslepenost vůči Anglii. — Odvracím regenta od povolání hugenotů zpět. — Smrt Bréauté, posledního svého jména. — Smrt La Connelaye, Chalmazela a Gredera. — Smrt arcibiskupa z Tours; jeho původ a jeho zásluhy. — Smrt La Porte, prvního prezidenta metského parlamentu, po němž nastupuje Chaseaux. — Zvláštní příhoda o slečně z Chausseraye. — Smrt Canyho. — Jeho úřad velkého ubytovatele královského domu a jeho listina „brevet de retenue“ dány jeho synovi, ještě dítěti. — Smrt vévodkyně z La Feuillade. — Smrt mladé paní z Castries a jejího manžela. — Smrt neuznané nemanželské dcery Monseigneura. — Sňatek hraběte z Croï se slečnou z Milandonu. — Smělé nároky této vdovy. — Sňatek Rothelina se slečnou z Clères. — Parlament se dál staví proti obnovení úřadu pro pošty a úřadu pro stavby. — Pohnutky jeho počínání a jeho opory. — Upírá regentovi přednost při procesí o svátku Nanebevzetí a zabrání mu, aby se ho zúčastnil. — Troufalost tohoto nároku, který se sám vyvrací právem i fakty, vysvětlenými i se zřetelem k jednotlivým pánům. — Jak je třeba chápat slovo šlechtici. — Regentovo počínání vůči parlamentu, parlamentu vůči němu a moje vůči tomuto princi ve věci parlamentu. — Penze šest tisíc livrů dána Maisonsovi a dragounský pluk Rionovi. — Takzvané pontoiské penze, z nichž jedna dána prezidentovi d’Aligre.
Hugenoti, jichž v království mnoho zůstalo nebo se do něj vrátilo, většinou pod rouškou předstíraného odpřisáhnutí víry, využívali doby, kterou bylo možno ve srovnání s dobou zesnulého krále nazvat dobou svobody. Zprvu se scházeli tajně a v malém počtu; potom, když viděli, jak málo si toho kdo všímá, nabrali odvahy a brzy přicházely zprávy o značných shromážděních v Poitou, Saintonge, Guyenne a Languedocu. Proti jednomu velmi početnému v Guyenne, kde jakýsi kazatel pod širým nebem pronášel velmi vášnivá kázání, se dokonce vytáhlo. Nebyli ozbrojeni a hned se rozprchli; ale kousek od místa, kde se shromáždili, se našly dva vozy plně naložené puškami, bajonety a pistolemi. Na okrajích předměstí Saint-Antoine se také konala malá noční shromáždění.
Regent se mnou o tom mluvil a při té příležitosti i o všech rozporech a nesnázích, jimiž byly edikty a deklarace zesnulého krále o hugenotech plné, takže se podle nich nedalo rozhodovat, protože je nebylo možné uvést v soulad, a na druhé straně je nebylo možné ani provádět, pokud jde o jejich sňatky, závěti atd. Této pravdy jsem býval často svědkem v regentské radě, jednak při sporech, které byly před radu evokovány, protože jen král mohl vykládat sám sebe v těchto různých rozporech, jednak při dotazech různých soudních dvorů u kancléře v těchto věcech, které kancléř předkládal regentské radě k rozhodnutí. Od stížností na tyto nesnáze přešel regent ke stížnostem na krutost, s jakou zesnulý král s hugenoty zacházel, ba i na chybu, jíž bylo zrušení nantského ediktu, na nesmírnou škodu, kterou tím stát utrpěl a dosud trpěl úbytkem obyvatelstva, ve svém obchodě a nenávistí, kterou toto zacházení rozdmýchalo u všech protestantů v Evropě. Zkracuji dlouhý rozhovor, v němž jsem až potud neměl čemu odporovat. Po mnoha velmi solidních a velmi pravdivých úvahách jak o zlu samém, tak o mírném a jistém způsobu, jak protestantství postupně uhasit – získáváním kazatelů, odnětím jakéhokoli výkonu tohoto náboženství a faktickým vyloučením hugenotů z jakéhokoli úřadu, ať byl jakýkoli –, se regent pustil do úvah o zbídačeném stavu, do něhož král Francii přivedl a v němž ji zanechal, a odtud o tom, co by rázem získala na lidech, řemeslech, penězích a obchodu tím, že by hugenoty, kteří po tom tolik toužili, povolala zpět do vlasti, a nakonec mi to navrhl. Nechci nikoho obviňovat, že regentovi takovou myšlenku vnukl, protože jsem se nikdy nedozvěděl, od koho k němu přišla; ale při krajní touze úzce se spojit s Holandskem, a především s Anglií, která ho neopouštěla od té doby, co byl posedlý vévodou z Noailles, Canillakem a abbé Duboisem, a která v něm byla silnější než kdy předtím, není těžké pojmout podezření. Myslel si, že tímto povoláním zpět zalichotí námořním mocnostem a dá jim největší důkaz úcty, přátelství, vstřícnosti a povolnosti, a to vše ozdobené přesvědčením, že rázem oživí, obohatí a znovu přivede k rozkvětu království.
Stairs, vedený a podporovaný třemi tak dobrými pomocníky, dokázal obratně zastřít regentovi to, co nebylo skryto nikomu, ani jemu samému, když se nad tím chtěl zamyslet, a zastrašit ho velkými údery, které spojenecká Anglie, jak říkal, mohla každou chvíli zasadit pro Francii nebo proti ní, a zvlášť pro něho nebo proti němu. Kdo byl jen trochu obeznámen s vnitřním stavem Anglie, zmítané všemi možnými rozpory a kvasem, se všeobecným pohrdáním vládou, s nekonečným počtem nespokojenců, s obchodní a mocenskou žárlivostí za velkými moři, která mezi Holandskem a Anglií nechávala jen krásné zdání, se vším, co by tam ještě mohlo způsobit naše spojenectví se Španělskem ke společnému prospěchu obou korun, s podřízeností, nesnázemi a tísní, do nichž severní záležitosti, uchvacování švédských území a tolik jiných věcí, které s tím souvisely, stavěly krále Jiřího vůči jeho severním spojencům a vůči císaři, ten jasně viděl, že Francie se od ní nemá čeho bát, stejně málo jako se má čeho nadít; že naopak to byla Anglie, která se měla čeho bát od Francie, uvnitř i navenek, a že regent, kdyby chtěl, mohl v ní zažehnout požár na dlouhá léta, z něhož by Francie mohla nesmírně těžit v Evropě i v Novém světě, nebo vyvolat převrat, který by pro ni měl také své výhody: hannoverský rod by byl poslán zpět do Německa, odkud by se mu nebylo snadné vrátit na trůn, z něhož by ho Angličané sami svrhli. Takový omyl u knížete jinak tak osvíceného mě nutil ustavičně sténat nad státem i nad ním a často, ale vždy marně, se pokoušet otevřít mu oči nad tak hrubým a tak závažným napálením. Několikrát jsem z něho bez vědomí všech jeho ministrů vymohl peníze pro Pretendenta; nemlčel jsem o hanebné aféře v Nonancourtu, o počínání Stairse ani o neštěstí nezdaru ve Skotsku. Pokládal mě za příliš velkého jakobitu; namlouval si, že má nenávist k Noaillesovi a můj odstup od Canillaca ve mně budí odpor k Angličanům, k nimž oni tíhli; a nedůvěra tohoto knížete, která nešetřila ani jeho nejopakovanější zkušenosti a která kazila všechno skoro stejně jako jeho slabost a povolnost, brala mým důvodům, jakkoli byly zjevné, všechnu sílu.
S hugenoty jsem měl štěstí. Z úvodu, jehož použil a o němž jsem právě mluvil, jsem vycítil, že jeho touha je veliká, ale že chápe váhu a důsledky takového rozhodnutí, pro něž hledal schvalovatele, neodvažuji se říci opory. Okamžitě jsem využil této šťastné a moudré bojácnosti a řekl jsem mu, že ponechám stranou, co v tom ohledu velí náboženství, a spokojím se s tím, že k němu budu mluvit řečí, která mu bude bližší. Vylíčil jsem mu nepořádky a občanské války, jichž byli hugenoti ve Francii příčinou od Jindřicha II.1 až po Ludvíka XIII.; kolik zkázy a prolité krve; že v jejich stínu vznikla Liga, která byla tak blízko tomu, aby vyrvala korunu Jindřichu IV.; a co to všechno stálo krále a stát v každém ohledu, kvůli hugenotům i kvůli ligistům, jedněm i druhým opíraným o cizí mocnosti, od nichž bylo nutno všechno snášet, zatímco námi pohrdaly a dovedly těžit z našich běd do té míry, že Jindřich IV. vděčil za svou korunu jedině tomu, kolik bylo těch, kdo si ji chtěli odnést každý pro sebe – vévoda z Guise, syn vévody z Mayenne, markýz du Pont2, infantka, dcera Filipa II., a dokonce i vévoda Karel Emanuel Savojský3 –, a teprve potom své chrabrosti a své šlechtě. Dal jsem mu pocítit, co to znamenalo, i v dobách nejméně bouřlivých a nejsnesitelnějších, mít poddané, kteří si změnou náboženství přisvojovali právo být poddanými jen zčásti, mít bezpečnostní pevnosti, posádky, vojsko, subsidie; zvláštní, organizovanou, republikánskou vládu; výsady, soudní dvory4 zřízené výslovně pro jejich záležitosti, a to i ve sporech s katolíky; společenství, na němž byli všichni jeho členové závislí; vůdce, které si sami volili, styky s cizinou, zástupce u dvora pod ochranou mezinárodního práva; zkrátka stát ve státě, který na panovníkovi závisel jen naoko, a to tolik nebo tak málo, jak se jim zlíbilo; ustavičně si stěžující a připravení znovu se chopit zbraní a chápající se jich vždy velmi nebezpečně pro stát.
Připomněl jsem mu všechna trápení, která působili Jindřichu IV. v jeho nejslavnějších letech, i po nantském ediktu, a znepokojení, které mu až do jeho smrti způsobovaly nevděk a ctižádost maršála z Bouillonu5 od té doby, co mu král dvakrát opatřil Sedan – maršála, který neustále kul pikle proti němu i proti Ludvíku XIII. a jehož cílem bylo stát se hlavou francouzských hugenotů pod otevřenou ochranou cizí mocnosti, čehož, aspoň co do jména a vojenského velení, později dosáhl vévoda z Rohanu6. Vylíčil jsem mu hrdinné úsilí krále, jeho děda, který tuto hydru nakonec svou odvahou porazil a umožnil zesnulému králi zbavit se jí úplně a navždy, bez jakéhokoli boje, jen klidným prováděním jeho vůle, která nenarazila na sebemenší odpor. Prosil jsem regenta, aby uvážil, že nyní požívá výhod tak velkého vnitřního klidu, že je na něm, aby jej srovnal se vším, co jsem mu právě vylíčil; že právě z tohoto příjemného a pokojného postavení je třeba vycházet, má-li se o věci rozumně uvažovat, nebo spíše má-li se člověk přesvědčit, že o ní netřeba uvažovat ani váhat, zda v době míru, kdy to žádná mocnost nežádá, udělat či neudělat to, co zesnulý král měl odvahu a sílu rozhořčeně odmítnout, ať z toho mohlo vzejít cokoli, když – vyčerpaný, bez obilí, bez peněz, bez prostředků a téměř bez vojska, s dobytými a otevřenými hranicemi a v předvečer nejpohromnějších krajností – jeho četní nepřátelé chtěli vymáhat návrat hugenotů do Francie jako jednu z podmínek, bez níž nechtěli klást meze svým výbojům ani svým nárokům a ukončit válku, kterou tento panovník už neměl čím vést.
Potom jsem regentovi ukázal ještě jedno nebezpečí tohoto povolání zpět. Totiž že po smutné a kruté zkušenosti, kterou hugenoti učinili se zlomením své moci Ludvíkem XIII., se zrušením nantského ediktu zesnulým králem a s tvrdým zacházením, které po něm následovalo a dosud trvalo, nelze očekávat, že by se odvážili vrátit do Francie bez pevných a zaručených pojistek, a ty nemohly být jiné než tytéž, pod nimiž nechávali sténat pět našich králů, a ještě větší, protože ty dřívější nedokázaly zabránit pátému, aby si je nakonec nepodrobil a nevydal je se svázanýma rukama i nohama vůli svého nástupce, který jim zabavil majetek, vyhnal je a vypudil z vlasti. Skončil jsem tím, že jsem regenta zapřísahal, aby výhodu, kterou si od jejich návratu sliboval, zvážil proti nevýhodám a nekonečným nebezpečím, která by jej nutně provázela; že tito lidé, tyto peníze, tento obchod, jimiž si myslel království obohatit, by byli lidé, peníze a obchod nepřátelské a obrácené proti království; a že vstřícnost a vděk, které by za to pocítily námořní mocnosti a ostatní protestantské mocnosti, by vzešly jedině z nesrovnatelné a nenapravitelné chyby, která by je navždy učinila rozhodčími a pány osudu a počínání Francie uvnitř i navenek. Uzavřel jsem tím, že když zesnulý král udělal chybu spíše ve způsobu provedení než ve věci samé, a to před více než třiceti lety, když si na to Evropa už zvykla a protestanté ztratili v tom ohledu veškerou rozumnou naději od té doby, co zesnulý král v nejtíživější tísni svých záležitostí odmítl o tom cokoli slyšet, je třeba aspoň umět využít klidu, míru a vnitřního pokoje, které z toho vzešly, a nepouštět se z rozmaru, a tím méně v době regentství, znovu do jistých a nenapravitelných neštěstí, která Francii obrátila vzhůru nohama a která ji několikrát málem zničila od smrti Jindřicha II. až do nantského ediktu a vždy ji velmi nebezpečně zmítala od tohoto ediktu až do konce vítězství Ludvíka XIII. u La Rochelle a v Languedocu. Proti tolika a tak pádným důvodům neměl regent žádný, který by je mohl jakkoli vyvážit. Rozhovor ještě nějakou dobu pokračoval; ale od toho dne už nebylo řeči o tom, že by se hugenoti povolali zpět, ani o tom, že by se upustilo od dodržování toho, co o nich zesnulý král ustanovil, nakolik rozpory a některé skutečné nemožnosti litery těchto různých nařízení jeho provádění dovolovaly.
Bréauté zemřel mladý a neženatý a vymřel jím jeden z nejlepších rodů Normandie. Byl synem bratrance tlustého Bréauté, zemřelého roku 1708, o němž jsem mluvil svého času a kterého jsem dobře znal z paláce Lorges; ten byl synem mladšího bratra Pierra de Bréauté, který se ještě před dvacátým rokem proslavil svým soubojem dvaadvaceti proti dvaadvaceti u Bois-le-Duc7, v němž získal tolik slávy a jeho nepřátelé tolik hanby svými úskoky, že to Grobbendonck, guvernér Bois-le-Duc, korunoval tím, že ho dal roku 1600 zavraždit mezi branami své pevnosti. Otec Bréauté, o jehož smrti mluvím, zemřel dosti mladý roku 1711 jako mistr šatny vévody z Orléans, a já jsem zařídil, aby ten úřad dostal jeho syn.
La Connelaye a Chalmazel zemřeli v téže době, oba generálporučíci, kteří se velmi vyznamenali. Jeden býval kapitánem ve francouzské gardě a velmi se pohyboval ve velkém světě; byl guvernérem Belle-Île; druhý velel pluku Picardie s velkou úctou a vážností; byla to sama mírnost a ctnost. Byl velmi starý a měl velení v Toulonu. Chalmazel, první hofmistr královny, je jeho synovec. Des Fourneaux, muž, který se vypracoval sám, ale statečný a zasloužilý, generál a poručík tělesné gardy, dostal guvernérství Belle-Île. Greder, velmi vážený generálporučík, zemřel v lázních Bourbonne. Měl německý pluk, který mu velmi vynášel a který byl dán synovci barona Sparre, jenž dlouho sloužil ve Francii, byl tu později švédským velvyslancem a zemřel jako senátor, se srdcem vždy francouzským, jeden z nejušlechtilejších a nejlépe urostlých mužů, jaké bylo možno vidět, s výrazem nanejvýš vlídným a nanejvýš vojenským.
V Paříži zemřel také arcibiskup z Tours, kterého tam proti jeho vůli zdržovaly záležitosti konstituce. Byl jedním z nejváženějších prelátů Francie pro svou učenost, ctnost, setrvávání ve své diecézi a biskupskou horlivost. Dlouho byl s velkou pověstí auditorem Roty a dokonale znal římský dvůr. Byl to muž mírný a duchaplný, velmi oddaný svobodám gallikánské církve, v záležitosti buly úzce spojený s kardinálem z Noailles, který v něm ztratil výtečného rádce a pevnou oporu; zkrátka pravý šlechtic, muž poctivý a čestný a výtečný a odvážný biskup. Jmenoval se Isoré d’Hervault, ze starého a dobře spřízněného rodu, který v různých dobách zastával význačné úřady. Byl bratrancem z druhého kolena vévody z Beauvilliers, který si ho přes rozdílnost názorů velmi vážil a měl ho velmi rád.
La Porte, první prezident metského parlamentu, zemřel ve věku osmdesáti šesti let. Býval prvním prezidentem parlamentu v Chambéry. Pocházel odtamtud a přidal se k Francii, když maršál Catinat dobyl Savojsko. Zastával různé úřady. Zesnulý král ho měl rád a vážil si ho. Jeho místo dostal Chaseaux, prezident v Metách. Byl synovcem slavného Bossueta, biskupa z Meaux. Vévoda z Orléans k němu kdysi, nevím kde, pojal přátelství; a protože byl dosti chudý a neženatý, dal mu brzy nato velmi dobré opatství v Metách.
Maršál z Villeroy vzal krále na procházku k slečně z Chausseraye8, která si dala darovat a pak velmi upravit a rozšířit malý dům v Boulogneském lesíku, kousek od zámku Madrid, dům, kolem něhož byly půvabné procházky a kde krále bavila tisícem věcí, které zvídavě nasbírala; byla totiž velmi bohatá a měla vybraný vkus. Ačkoli jsem o této podivuhodné dívce a o její povaze už mluvil jinde, zdaleka jsem neřekl všechno. Kdysi se líbila zesnulému králi a stala se v malém druhou paní ze Soubise. Navenek to bylo znát ještě mnohem méně; ale soukromé schůzky byly důvěrnější, třebaže pro ni méně užitečné, protože k tomu neměla postavení – bez rodiny a takřka bez jména. Král a ona si často psali a často si ji dával zavolat do Versailles, aniž by to kdo tušil nebo věděl, co tam dělá. Záminkou byla návštěva u vévodkyně z Ventadour a u Madame. Bloin byl ten, přes koho šly dopisy a vzkazy a kdo ji v největší tajnosti uváděl ke králi zadními cestami.
Král s ní rád trávil čas, protože byla velmi zábavná a veselá, když chtěla, protože měla umění skrývat před ním svůj důvtip, což byla její nejpozornější a nejustavičnější péče, a protože výborně hrála prostoduchou a lhostejnou osobu, která se ničeho neúčastní a nestraní nikomu. Touto lstí krále navykla, aby se před ní vůbec neměl na pozoru, aby se s ní cítil volně, mluvil s ní o všem důvěrně, a dokonce aby mu chutnaly její rady, neboť tak daleko spolu došli; a je neuvěřitelné, kolika lidem tímto způsobem dokázala posloužit i uškodit, aniž král postřehl, že jí na osobách, o nichž spolu mluvili, sebeméně záleží. Příkazy, které v její prospěch často dával generálním kontrolorům jednomu po druhém a které ji, ač sama neměla ničeho, nesmírně obohatily – čehož dobře dovedla využít, aby si je učinila povolnými, aniž by vždy musela jít za králem –, vzbudily ve vnitřním okruhu ministerstva a nejdůvěrnějšího dvora jisté tušení, ale nikoli tušení celého rozsahu její přízně, která trvala tak dlouho jako králův život.
Byla přítelkyní kardinála z Noailles; a mezi mnoha velmi špatnými vlastnostmi měla i některé dobré. Ničemnosti, které se páchaly, aby byl kardinál zdeptán, ji v skrytu pobuřovaly. Měla sílu tvářit se k nim přinejmenším lhostejně, aby se dozvěděla víc, a pečlivě skrývat své přátelství a styky s kardinálem z Noailles. Princ z Rohanu9, před nímž jeho bratr neměl žádné tajemství a který byl jeho důvěrným rádcem, nevycházel od vévodkyně z Ventadour, a kardinál z Rohanu tam býval také, jak jen mohl. Velmi ji pro své záměry hýčkali; a protože nelze mít méně důvtipu a rozumu, než měla ona – vše se u ní omezovalo na vystupování, zvyky, řeč a způsoby velkého světa a dvora, jehož byla otrokyní –, snadno se s nimi do všeho zapojila z přátelství a z dojetí nad jejich důvěrou v záležitostech konstituce, která byla tou velkou, nejvyšší, každodenní záležitostí a v té době mocně ovlivňovala všechny ostatní. Rohanové, zvyklí na důvěrnost, která odjakživa panovala mezi paní z Ventadour a slečnou z Chausseraye, a dostávající od ní všemožné lichotky, se před ní neskrývali, když s paní z Ventadour mluvili o svých úspěších a plánech. Měli tu neopatrnost, že před ní mluvili o plánu dát kardinála z Noailles, až pojede do Conflans10, z králova rozkazu unést a poslat rovnou do Říma, který jen na to čekal, aby ho sesadil z jeho stolce a zbavil purpuru, ale jinak se neodvažoval podniknout ani jedno, ani druhé, ať kardinálové z Rohanu a z Bissy, otec Tellier a celá jejich kabala dělali cokoli, aby k tomu papeže přiměli. Byl to tedy pro ně rozhodující tah, i když vynucený. Mina byla nabita a každý v tom měl hrát svou roli, přičemž hlavní roli otec Tellier, který o tom už začal s králem mluvit.
Chausseraye byla řízením prozřetelnosti hned nazítří dlouho u krále, který ráno pracoval na této záležitosti s otcem Tellierem. Zastihla krále smutného a zamyšleného; dělala, že mu vidí špatnou barvu a že se znepokojuje o jeho zdraví. Král, aniž se jí zmínil o navrhovaném únosu kardinála z Noailles, jí řekl, že je pravda, že ho tato záležitost konstituce nesmírně trápí; že mu navrhují věci, k nimž se jen těžko odhodlává; že se o tom celé dopoledne přel; že ho tu jedni, tu druzí střídavě zpracovávají ohledně týchž věcí a že nemá pokoj. Obratná Chausseraye se chopila příležitosti a odpověděla králi, že je příliš dobrotivý, když se nechává takto trápit k tomu, aby dělal něco proti své vůli, svému rozumu a svému přání; že těm dobrým pánům záleží jen na jejich věci, a vůbec ne na jeho zdraví, na jehož úkor ho chtějí přivést ke všemu, po čem touží; že na jeho místě by, spokojena s tím, co už udělal, myslela jen na to, aby žila, a žila v klidu, nechala je, ať se perou, jak dlouho se jim zlíbí, a už se do toho nemíchala ani si s tím na chvíli nedělala starosti, natož aby se trápila, jak to dělá on, přicházela o klid a podlamovala si zdraví, což je na jeho tváři až příliš znát; že ona sama ničemu z těch školských otázek nerozumí ani rozumět nechce; že jí na jedné straně nezáleží o nic víc než na druhé; že ji dojímá jen jeho život, jeho klid, jeho zdraví, které si nikdy neudrží jinak, než když je nechá, ať se mezi sebou perou, jak chtějí, a nebude si s tím už lámat hlavu ani se do toho míchat. Namluvila toho tolik, a s tak prostým výrazem, tak lhostejným ke stranám a tak dojemným co do účasti, kterou brala na králi, že jí odpověděl, že má pravdu; že bude její rady následovat, jak jen to v té věci půjde, protože cítí, že ho ti lidé dovedou k smrti; a že pro začátek jim hned zítra zakáže, aby s ním ještě mluvili o jedné věci, která ho nesmírně trápí, k níž se ustavičně vracejí, kterou jim už už málem proti své vůli povolil a kterou nepřipustí, a proto, jako nejkratší cestou, jim hned zítra v tom ohledu navždy zavře ústa. Chausseraye, nadšená, která lépe rozuměla tomu, oč jde, než si to král dokázal představit, a stále naléhavá, pokud jde o jeho zdraví, život a klid, krále v tomto rozhodnutí utvrdila, zahrála na jeho čest, aby nebyl jejich hlupákem a obětí, a dosáhla toho, že jí král dal pevné slovo, že hned zítra provede, co právě zamýšlel a co jí řekl, aniž se jí blíže vysvětlil, tak důkladně, že věc bude zmařena bez návratu a že se mu o ní nikdo z nich nikdy neodváží promluvit.
Kardinála z Noailles už dříve upozornila na nebezpečí, které mu hrozí, a aby se vyvaroval opouštět Paříž, kde ho zbožňovali a kde by se ho nikdo neodvážil pokusit unést; věděla o tom už nějakou dobu díky nerozvážné důvěřivosti vévodkyně z Ventadour, která jí plán i jeho strojení sdělila a tleskala mu, a potom i od samých Rohanů. Když odešla od krále, šla strávit večer k vévodkyni z Ventadour; nalezla tam radost vepsanou do její tváře i do tváří Rohanů. Povečeřela, zahrála si a odešla, jak nejdřív mohla. Nazítří ve čtyři hodiny ráno nasedla do bryčky, v jisté vzdálenosti vystoupila a šla pěšky a kostelem Notre-Dame vešla do zákoutí arcibiskupského nádvoří, kam si dala kardinála z Noailles přivést po malém schodišti; vstával totiž vždy nesmírně časně. Vešli do bídné, holé a otevřené místnosti, kde nic nebylo a kam nikdo nechodil, protože nikam nevedla; a tam mu vyprávěla o svém včerejším rozhovoru a úspěchu a ujistila ho, že se už nemusí bát žádného násilí. Byla s ním sotva čtvrt hodiny, vrátila se k poštovní bryčce a do Versailles, aniž by se zdálo, že odtud vůbec odjela. Šla na oběd k vévodkyni z Ventadour a strávila tam celý den a celý večer, aby se pokusila zjistit, zda jí král dodržel slovo; uspokojení se dočkala až pozdě večer.
Princ z Rohanu přišel se smutným a zaraženým výrazem, který přenesl i na svou tchyni, když si ji na chvíli vzal stranou. Nehrál a zůstal sám a zamyšlený v koutě pokoje. Chausseraye, která hrála a všechno pozorovala lorňonem, opustila hru, šla k němu a posadila se vedle něho s tím, že mu přišla dělat společnost. Dala si dobrý pozor, aby se mu o ničem nezmínila, ale postupně stočila hovor na zdraví, na mrzutosti, na bezdůvodné smutky, aby mohla mluvit o smutku, v němž ho zastihla. Udice zabrala okamžitě. Řekl jí, že není smutný bez příčiny; a odtud začal hřímat proti králově slabosti: že byl několikrát už už ochoten svolit k únosu kardinála z Noailles, že včera ráno, když se v té věci bránil otci Tellierovi, byl desetkrát blízko tomu, aby slib vyslovil, náhle si to rozmyslel a dnes ráno si vzal na chvíli stranou otce Telliera a opodál kardinála z Rohanu a řekl jim, že přemýšlel a znovu přemýšlel o únosu, který mu navrhli a na který bez ustání naléhali, a panovačným tónem dodal, že jim chce říci, že k němu nikdy nesvolí a že jim navíc zakazuje na to ještě myslet a kdy mu o tom mluvit; načež se bez nejmenšího odkladu otočil k jednomu i druhému zády. A odtud princ z Rohanu dál hřímal a zuřil. Chausseraye hned velmi udivená (dovedla totiž ze sebe udělat, cokoli chtěla) a velmi pečlivá, aby nevynechala žádnou řeč, která by mohla z prince z Rohanu vytáhnout prostředky, pokud by nějaké vymysleli, jak věc napravit, a postup, který v ní hodlají zvolit; a zatím se v duchu kochala a vysmívala se jim. Měla novou radost, když zjistila, že jsou vyděšeni panovačným tónem, jaký král zvolil, zdrceni a přesvědčeni, že by se jen zbytečně zničili, kdyby se o tento únos ještě o něco pokusili.
Přiznávám upřímně, že jsem o těchto soukromých stycích krále a o důvěře, kterou pojal ke slečně z Chausseraye, nevěděl, a tedy ani o této zajímavé příhodě týkající se kardinála z Noailles. Její duch, celý obrácený k intrikám, se jim po králově smrti věnoval neméně s vévodou z Orléans, kterého, jak jsme na svém místě viděli, dobře znala a stýkala se s ním, když byla u Madame, i vždy potom, a se všemi osobami, které se jí zdály hodny pozornosti. Říká se, že když čert zestárl, dal se na poustevnictví; tak učinila i slečna z Chausseraye. Oddala se zbožnosti. Její mravy, její život, její bohatství ji vyděsily. Už nevycházela ze svého domu v Boulogneském lesíku a skoro nikoho nepřijímala, ať její přátelé naléhali sebevíc, aby ji mohli vidět. Na svém místě jsme viděli, že její matka, rozená z Brissacu, se poprvé provdala za markýze z La Porte-Vezins, s nímž měla děti, a podruhé, z lásky, za jakéhosi pana Petita, s nímž měla slečnu z Chausseraye, kterou příbuzní dlouho, i po matčině smrti, nechtěli přijímat. Velmi si zakládala na La Porteových, jejichž byla nevlastní sestrou z matčiny strany, a ve svém ústraní se často vídala s abbé d’Andigné, který jim byl velmi blízce příbuzný, mužem velmi světaznalým, učeným a zbožným, nepříliš zámožným, žijícím velmi v ústraní, důvěrným přítelem všech, kterým se neprávem říká jansenisté, a bydlícím u brány otců oratoriánů v ulici Saint-Honoré. Vyprávěla mu všechno, co jsem právě vylíčil, a mnoho jiných věcí, a řekla mu, že celá její péče a všechen její um u krále, který ji s ním držel v ustavičném napětí, spočíval v tom, hrát hloupou, nevědomou, ke všemu lhostejnou a dopřávat mu pohodlí naprosté duševní převahy nad ní; že jedině tím si udržovala jeho přízeň a důvěru a měla možnost ho často vést, kam chtěla; ale že k tomu, aby toho dosáhla, aniž si toho všiml, a aniž by se zpronevěřila celému svému chování k němu, bylo třeba času, oklik, jemnosti a umění, které jí v mnoha věcech často vyšlo, kvůli němuž se jiných zase vzdávala, ale při nichž všech se potila krví. Často se s tímto abbé radila o svém svědomí, a on ji z úzkostlivosti nechal spálit velmi zajímavé paměti, které sepsala a z nichž mu něco ukázala. Poslední léta svého života strávila v umrtvování, almužnách a modlitbách, prodala nesčetné šperky, aby peníze dala chudým, připravila své dědice o své bohaté dědictví, což jim otevřeně oznámila, a vše odkázala závětí Všeobecné nemocnici. Mnoho let po její smrti jsem přes společné přátele poznal tohoto abbé d’Andigné, který nám vyprávěl všechno, co jsem právě napsal, protože se mi to zdálo hodno vyrvat zapomnění. Neobešlo se to bez toho, že jsem se s ním pohádal, rozmrzelý, že spolu s ní spálil tak vzácné paměti.
Cany, jediný syn Chamillartův, zemřel velmi mladý v Paříži na neštovice a zanechal několik dětí, všechny v útlém věku, se sestrou vévody z Mortemartu. Všichni ho litovali pro skromnost, s jakou snášel štěstí svého otce i své, pro jeho vyrovnanost v nemilosti, jeho odvahu a péči v čele pluku Marine, u něhož se stal velmi oblíbeným, což u tohoto sboru nebylo snadné. Měl zvláštní penzi 12 000 livrů a listinu „brevet de retenue“ na 300 000 livrů na svém úřadu velkého ubytovatele královského domu, který vykonával teprve od smrti Cavoyeho, od něhož si koupil právo nástupnictví. Pro Chamillarta a jeho ženu, kteří byli v Courcelles, to byl velký zármutek. Vévoda z Orléans dal ten úřad a zároveň i stejnou listinu „brevet de retenue“ nejstaršímu synovi, kterému bylo teprve sedm let. Králův věk nemohl tomuto úřadu ještě dlouho dávat mnoho práce. Byl jím pověřen Dreux, dokud jeho synovec nedosáhne patřičného věku. Byla to jistě největší bolest, jaká mohla Chamillarta postihnout; ale nebyla jediná. O šest týdnů později dostala neštovice vévodkyně z La Feuillade, které ji za tři dny zahubily, v naprostém opuštění od manžela, který se vymlouval, že se nemůže odloučit od Palais-Royal, kde ho tehdy skoro nikdy nevídali. Nikdy neměla děti, stejně jako první žena tak dobrého manžela a tak čestného muže.
V téže době zemřela snacha pana z Castries, velmi krásná, velmi mladá, velmi ctnostná a dokonale oblíbená v rodině, do níž se přivdala, i u všech; a její manžel, který nebyl oblíbený o nic méně a byl jediným synem, zemřel sedm týdnů po ní, což byl pro pana a paní z Castries zármutek, z něhož se už nikdy nevzpamatovali. O mladých manželích jsem dost mluvil při příležitosti jejich sňatku, takže nemám co dodat, leda že nezanechali děti.
Nemanželská, neuznaná dcera Monseigneura a herečky Raisinové, kterou paní princezna de Conti po jeho smrti provdala za pana z Avaugour, který byl z Touraine, a ne z bretaňských levobočků, zemřela rovněž bezdětná.
Hrabě z Croï, syn hraběte ze Solre, se ve Flandrech oženil s bohatou dědičkou, svou příbuznou, která se jmenovala slečna z Milandonu, a opustil službu. Zbytek života strávil doma hromaděním majetku a po smrti svého otce, k níž došlo roku 1718, přijal jméno princ z Croï, bez jakéhokoli titulu, práva či zdání práva. Jeho otec nikdy nenosil jiné jméno než hrabě ze Solre, stal se roku 1688 rytířem řádu, jako padesátý devátý mezi šlechtici, bez nejmenších potíží. Jeho žena, rozená z Bournonvillu, sestřenice maršálky z Noailles, chodila velmi pilně ke dvoru, bez taburetky i bez nároků. Po smrti syna se vdova usadila v Paříži pod jménem princezna z Croï, nárokovala si právo sedět, aniž dokázala ukázat proč, a protože ho mít nemohla, nevkročila ke dvoru; od kardinála Fleuryho dostala pro své dva syny pluky přednostně před kýmkoli jiným, jednoho z nich oženila s dcerou vévody z Harcourtu a jistě si slibuje, že se intrikami, umíněností a drzostí stane skutečnou princeznou co do hodnosti, v zemi, kde stačí nárokovat a vytrvat, aby člověk uspěl – ovšem pod podmínkou, že je to proti všemu právu, řádu, spravedlnosti a rozumu.
Rothelin se v téže době s dispenzí oženil s dcerou své sestry, hraběnky z Clères.
Vévoda z Orléans poskytl dlouhou audienci prvnímu prezidentovi a deputaci parlamentu ohledně remonstrací proti ediktu o obnovení úřadů vrchního správce staveb a velmistra pošt pro vévodu d’Antin a pro Torcyho. Nic nebylo víc v králově moci než tyto milosti, nic nebylo vzdálenější utiskování lidu, nic méně neodporovalo dobrému pořádku a správě království, zkrátka nic méně nepodléhalo námitkám parlamentu; ale tento sbor, který od počátku vycítil regentovu slabost a obklopoval ho svými emisary, kteří, jak bylo vysvětleno, nacházeli v řemesle, jež provozovali, svůj prospěch, dokázal jeho slabost obrátit ve strach, upírat mu všechno s úspěchem a nevynechat žádnou příležitost využít jeho povolnosti k tomu, aby nad jeho autoritu postavil autoritu sboru. Bylo zřejmé, že v této věci, která se nikoho nedotýkala ani nikoho nezraňovala, nemohli mít jiný cíl než tento a učinit se tak obávanými regentem i všemi.
Brzy nato, nespokojeni s tím, že mu uchvacovali moc, odvážili se přít se s ním, vnukem Francie a regentem království, o přednost a nad tímto slabým a bojácným knížetem zvítězit. Tito pánové, které jsem jmenoval jinde, o nichž si myslel, že jsou mu zcela oddáni, a jejichž důvtip a rady obdivoval, ale kteří si s ním přes všechen jeho důvtip, bystrost a nedůvěru pohrávali a neustále ho zaprodávali parlamentu, mu nasadili do hlavy, že by bylo velmi slušné a lidu velmi milé, kdyby se zúčastnil procesí z Notre-Dame o svátku Nanebevzetí, zavedeného slibem Ludvíka XIII.11, jehož se účastní parlament a ostatní korporace. Tento kníže neměl rád ani procesí, ani ceremonie; bylo zapotřebí velkého vlivu na jeho mysl, aby ho přiměli promarnit celé odpoledne nudou tohoto procesí. Svolil, oznámil to a povolal celou svou domácnost, aby ho tam slavnostně doprovázela; ale dva dny před Nanebevzetím byl nemálo překvapen, když mu první prezident přišel prohlásit, že pokládá za projev své úcty, když se doslechl, že se zamýšlí zúčastnit procesí z Notre-Dame, upozornit ho, že parlament, bude-li tam ve sboru, mu nemůže dát přednost a že nejvíc, co může učinit na projev úcty, je vzít si pravou stranu a ponechat mu levou. Dodal, že jejich registry uvádějí, že pan Gaston, syn Francie, strýc zesnulého krále, se jako generální místodržitel státu za nezletilosti zesnulého krále tohoto procesí zúčastnil a šel po levici parlamentu, který měl pravici. Tito pánové si nárokují, co se jim zlíbí, a jsouce pány svých registrů, zapisují do nich, co se jim hodí; proto mají i tajné, z nichž ve vhodnou dobu převádějí do veřejných, co uznají za vhodné. Sám návrh mít přednost před vnukem Francie, regentem království, na veřejném procesí a myslet si, že se z úcty velmi ponižují, když se spokojí s tím, že si před ním vezmou pravici, zbavuje veškerých úvah. Jsou to titíž, kteří se odvážili dlouho hlasovat na lits de justice před pairy, pak před syny Francie, nakonec mezi královnou, tehdejší regentkou, a jejím synem králem Ludvíkem XIV., a kteří se tak sporně přeli a tak hlasitě křičeli, když je roku 1664 Ludvík XIV. ve své radě soudně, výnosem, vrátil na jejich staré přirozené místo, hlasovat po pairech a korunních hodnostářích.
Parlament je, jak jsme viděli při sporu o čepici, pouhý soudní dvůr, který má poddaným krále vydávat spravedlnost podle práva, zvyklostí a nařízení králů, a to jejich jménem, a jehož úředníci patří titulem svých úřadů tak plně ke třetímu stavu, že kdyby se mezi nimi našel rodový šlechtic zvolený poslancem do generálních stavů, jeho šlechtictví by mu nebylo nic platné, ale jeho úřad by převážil a zařadil by ho do komory třetího stavu, k jehož stavu by patřil. Parlament je tedy součástí třetího stavu, a je tudíž mnohem menší než jeho celek. Odvážil by se parlament za zasedání generálních stavů pomyslit, ne snad na to, že by měl přednost, ale že by šel po levici a v téže řadě s třetím stavem? A odvážil by se tentýž třetí stav – řeknu víc: stav šlechtický, tak odlišený od třetího stavu na generálních stavech – upírat přednost na jakémkoli místě, při jakékoli ceremonii či příležitosti vnukovi Francie, regentovi království? Tato tak přirozená posloupnost bije do očí, a nemyslím ani, že by tři stavy království, kdyby byly shromážděny, dělaly takové potíže vnukovi Francie, který by ani nebyl regentem, natož když jím je. Namítne-li parlament, že velká slavnostní schvalování zákonů se nyní dějí v jeho shromáždění, ukázali jsme, jak k tomu došlo a že ještě dnes je nepříslušné, nejsou-li k němu povoláni a přítomni pairové. Ale aniž bychom se uchylovali k zřejmosti práva a drželi-li se pouhé skutečnosti, Cérémonial français, vytištěný už před dlouhou dobou12, uvádí: „1. že Jindřich II., po něm královna, pak mnozí princové, baroni, rytíři řádu, šlechtici a dámy [šli] všichni s hořící svící v procesí; pak šli ti z parlamentního dvora, oblečení do svých mortierů a šarlatových rouch; vedle nich páni z účetní komory atd.“ (Cérémonial français, sv. II, s. 951.)
- Při procesí za dobytí Calais od Svaté kaple k Notre-Dame v neděli 26. ledna 155713 (s. 955):
„… Potom šli (preláti, kardinálové atd.)… král, maje po svých bocích prince de Condé, prince krve, a vévodu z Nevers, pair Francie; královna za řečeným pánem; za ní skotská královna a Mesdames, dcery řečeného pána, vévodkyně, hraběnky atd., uprostřed ulice14; po pravici řečený parlamentní dvůr; po levici, níže než prezidenti a někteří staří radové (to jest ne naproti nim), účetní komora.“
- Při procesí na usmíření svatokrádeže, konaném do Sainte-Geneviève 27. prosince 1563 (s. 956):
„… Brzy nato tam dorazili (do Svaté kaple, kde se shromažďovalo) král, královna; Monseigneur, bratr krále; Madame, sestra krále, a jejich průvod (tři kardinálové, pět biskupů); princové dauphin z Auvergne a z La Roche-sur-Yon (princové krve); vévodové z Guise, z Nemours, z Aumale, markýz z Elbeufu, princezna z La Roche-sur-Yon, vévodkyně z Guise, mnoho dalších rytířů řádu, pánů, dam a slečen…15, arcibiskup ze Sens nesoucí svatou hostii pod baldachýnem, jehož tyče vpředu nesli vévodové z Nemours a z Aumale a markýz z Elbeufu, vzadu princ dauphin z Auvergne a vévoda z Guise. Za králem a královnou a jejich průvodem šel řečený dvůr (parlamentní), po pravici; prévôt, konšelé a úředníci města po levici atd.“
- Při procesí do Sainte-Geneviève konaném v neděli 10. září 1570, jehož se chtěl král zúčastnit se všemi a kde nebyl ani on, ani královna (s. 960 a 961):
„… Relikviáře (a jejich doprovod). Bezprostředně za nimi šli řečený biskup (pařížský) a opat (od Sainte-Geneviève), páni vévoda z Montpensier, princ-dauphin (jeho syn), vévoda z Uzès, maršál z Vieuville16, hrabata z Retz a z Chavigny atd. a mnoho pánů a šlechticů. Potom šli soudní zřízenci, písař a čtyři notáři; de Thou, první prezident, prezidenti Baillet, Séguier, Prevost a Hennequin s mortiery na hlavách (a celý parlament), držící jednu ze stran, pravou, atd. (O zasedacím pořádku v kostele, kde nebyla účetní komora ani jiný dvůr kromě města a univerzity, ani o procesí neříká nic než tato slova: Mše sloužená v Sainte-Geneviève (pařížským biskupem), přičemž opat od Sainte-Geneviève seděl v křesle dole pod řadou prezidentů a měl první místo… Protože po skončení mše se výše řečení z Montpensier, princové, vévodové, hrabata a rytíři řádu i s parlamentním dvorem rozešli, každý kam chtěl.“
- Při procesí do Saint-Denis na navrácení svatých ostatků na jejich místa, odkud byly na počátku nepokojů sneseny, konaném ve čtvrtek 8. března 1571 (s. 964):
„Napřed šli mniši od Saint-Denis… Monseigneur vévoda z Anjou nesoucí korunu, král, páni z Aumale a z Nevers, následovaní mnoha dalšími pány. Podle tohoto prohlášení králově vůle (o přednosti města před mincovním dvorem) šlo město za účetní komorou, po dvou, po levé straně, kdežto parlamentní a berní dvůr držely pravou.“
Opsal jsem jen místa, která se věci týkají, tečkami jsem označil, co k ní nic nepřispívá, aniž bych to opisoval, a do závorek jsem dal několik slov, která v Cérémonialu nejsou, abych spojil nebo vysvětlil, co v něm stojí. Vidíme tu tedy pět procesí, u nichž jsou uvedeny dny a roky, příležitosti, které je vyvolaly, a místa, kde se konala. Nic není jasnější než znění prvního. Vidíme v něm za králem a královnou mnohé prince, barony, rytíře řádu, šlechtice a dámy nesoucí v procesí hořící svíci; pak šli ti z parlamentního dvora, oblečení do svých mortierů a šarlatových rouch. Toto pak šli zcela jasně rozhoduje, že parlament měl před sebou všechny ty pány a dámy a že šli v řadě a slavnostně, protože nesli svíce. Pokud jde o výraz šlechtic, nesmí se chápat ve smyslu prostých šlechticů, jak se dnes obvykle chápe. Tehdy nebyl markýzem, hrabětem či baronem každý, kdo chtěl, a šlechtic tehdy znamenal pány stejně vznešené, a často zastávající vyšší úřady, než byli markýzi a hrabata, a často jejich bratry, strýce, synovce a syny. Tento starý zvyk nazývat takové pány jménem šlechticů se dosud udržel v Řádu Svatého Ducha, kde se tak nazývají všichni rytíři, kteří nejsou princové ani vévodové; a říká se tam jít nebo sedět nebo být přijat mezi šlechtici, což je pozůstatek někdejšího úzu.
Druhé je vysvětleno špatně. Vidíme v něm jen prince de Condé a vévodu z Nevers po stranách krále. Jeden je tam uveden jako princ krve, druhý jako pair Francie. Ani jeden, ani druhý nezastával žádný úřad; šli tedy takto jen jeden z titulu rodu, druhý z titulu hodnosti. Nebyli však jediní, kdo krále doprovázel, a o nikom jiném není řečeno ani slovo. U princezen, vévodkyň atd. je uvedeno, že šly uprostřed ulice, mezi parlamentem po pravici a účetní komorou po levici. Měly tedy střed, a tudíž nejlepší místo, protože není pochyb, že kdo jde při ceremonii uprostřed mezi dvěma jinými, má přednost jak před tím, kdo je po jeho pravici, tak před tím, kdo je po jeho levici. Ze znění tedy není pochyb, že princ de Condé a vévoda z Nevers, jdoucí po boku krále bez nutné úřední funkce, měli přednost před parlamentem a že dámy, které šly mezi touto korporací a účetní komorou, měly přednost před oběma. Ačkoli ze znění nic nevyplývá o ostatních pánech králova průvodu, toto postavení dam nedovoluje si představit, že by měli nižší.
Třetí se vyjadřuje jen souhrnně. Za řečeným králem a královnou a jejich průvodem šel řečený parlamentní dvůr. Je přinejmenším jasné, že tento průvod šel před ním; a že kdyby před ním mohl jít jen sám král, měl by za sebou svého kapitána tělesné gardy a nanejvýš svého velkého komořího nebo v jeho nepřítomnosti prvního šlechtice komory konajícího službu v tom roce, a nikoho jiného před parlamentem.
Čtvrté je zcela rozhodující. Král a královna nebyli přítomni; tudíž žádný průvod ani nikdo, o kom by se dalo říci, že šel mezi nimi a parlamentem z titulu úřadu při jejich osobě nebo jako doprovod, ačkoli doprovod žádným takovým důvodem není. Hle, co uvádí Cérémonial: Bezprostředně za nimi šli řečený biskup a opat. Páni vévoda z Montpensier, princ-dauphin, vévoda z Uzès, maršál z Vieuville, hrabata z Retz a z Chavigny atd. a mnoho pánů a šlechticů; potom šli soudní zřízenci, písař a čtyři notáři; de Thou, první prezident, prezidenti Baillet, Séguier, Prevost a Hennequin s mortiery na hlavách (a celý parlament atd.). Komentář je tu zbytečný; vše je jasné, doslovné, přesné, zřetelné: šlechta jde napřed; parlament za ní, a bez nejmenších potíží.
Páté konečně dokazuje tutéž věc neméně zřejmě než předchozí, navzdory závorce týkající se přednosti města před mincovním dvorem, kterou tu pro větší jasnost jen vypouštím: král, páni z Aumale a z Nevers, následovaní mnoha dalšími pány. Je tedy jasné, že celá tato šlechta šla před parlamentem, protože je nutně uvedena napřed, dříve než se mluví o korporacích, a že spor města s mincovním dvorem způsobuje, že Cérémonial hned přechází k pochodu města za účetní komorou, o němž říká, že mělo levou stranu a parlament pravou.
Pravda o faktické přednosti šlechty před parlamentem při těchto procesích bije tak do očí, že by bylo marněním času se u ní déle zdržovat. Právo i skutečnost jsou jisté. Skočit odtud k přednosti před vnukem Francie, regentem království, při zcela obdobné ceremonii – na to je třeba mít pevné nohy. To je druhý díl toho, že hlasovali před královnou regentkou, matkou Ludvíka XIV., na lit de justice, když předtím přelezli pairy, prince krve a syny Francie. Tito pánové jsou obrazem spravedlnosti. Obrazy nesené či vedené v procesí jdou před králem; ještě jedno pohnutí ramenem a budou si nárokovat přednost před ním, tak jako si nárokují držet váhy mezi ním a jeho poddanými, uzdou své autority krotit jeho autoritu a tvrdit, že králova autorita nemá síly a nemá nacházet poslušnost jinak než tou, kterou jí propůjčují jejich registrace, které udělují či odpírají podle své vůle. Mohl bych připojit další poznámky o procesích a také o Te Deum; ale tady není místo pojednávat výslovně o přednostech, o právu a o zneužitích; této látky jsem se dotkl jen z nutnosti vyprávění, které se zde musí zastavit v těchto mezích.
Nebudu zastírat, že ať bylo mé rozhořčení nad nárokem, který nelze dost příkře označit, jakkoli veliké, trochu jsem se pod vousy smál, když jsem viděl, jak dobře regentovi oplácí parlament, jemuž tak podivně obětoval pairy i své nejslavnostněji dané a opakované slovo a závazek, který vůči nim přijal na plném zasedání parlamentu den po králově smrti, jak jsem na svém místě vyprávěl. Tento sbor, nespokojený s tím, že dával na odiv svou autoritu a že mu překážel v nejlhostejnějších věcech, aby ho postrašil svou mocí, která existovala jen díky slabosti a povolnosti regenta, kterou dobře poznali, mu chtěl předvést svou převahu nad ním až i v hodnosti.
Vévoda z Orléans, očarovaný Noaillesem, Effiatem, Canillakem, ba i tím troubou Besonsem, sténal pod tíhou těchto přehmatů všeho druhu, vyjednával s parlamentem prostřednictvím těchto nevěrných přátel, jako by jednal s cizí mocností, ve všem povoloval a po svém napodoboval žalostné počínání Ludvíka Dobrotivého, Jindřicha III. a Karla I. Anglického, jejichž portréty jsem mu tak často navrhoval mít stále před očima, aby přemýšlel o jejich neštěstích, o tom, co je k nim přivedlo, a vyvaroval se tak zhoubného napodobení. V krátkých chvílích netrpělivosti se stěží dokázal zdržet, aby mi neřekl nějaké slovo o tom, co ji vyvolávalo, ale tak, jako když hrnec vře a přetéká, ne jako člověk, který se radí. Už několik měsíců jsem s ním o tom nikdy nezačínal jako první, podle rozhodnutí, které jsem, jak jsme viděli, učinil, a když mi o tom utrousil nějaké slovo, vyklouzl jsem obecnými, mlhavými a krátkými frázemi a náhle změnil téma. Jaké pro to byly mé důvody, jsme viděli. Když jsem viděl, že se k tomu blíží zdálky, abych se mohl včas odklonit, nikdy jsem neopomněl udělat to nějakým nesouvisejícím obratem v řeči, který přerušil, co jsem viděl, že mi chce říci, a nebylo mi líto udělat to dost hrubě, aby si všiml, že už nechci mluvit ani slyšet mluvit o parlamentu ani o ničem, co by se mohlo jakkoli týkat tohoto sboru. Při této příležitosti jsem si počínal ještě úsečněji. Zmínil se mi o procesí jakoby mimochodem a já mlčel, abych se nepustil do žádné řeči, která by mohla vést k podrobnostem o hodnosti a ceremoniálu; vycítil to a dál nepokračoval. Potom se neudržel, aby mi neřekl, že nepůjde, a aniž se mi odvážil vysvětlit ten podivuhodný nárok, který se mezitím díky prvnímu prezidentovi a jeho přátelům stal veřejně známým, dodal, že s parlamentem je nějaká potíž a že to raději nechá být. Trochu zlomyslně jsem se usmál a odpověděl mu, že to bude o to méně nudy a únavy. Znali jsme se oba už mnoho let. Vycítil můj úsměv a lhostejnost mé odpovědi; zčervenal a začal mluvit o něčem jiném, čehož jsem se dychtivě chopil. Nebyl jsem s ním proto o nic hůř a později jsem dobře viděl, že cítil, jak se ke mně v otázce parlamentu provinil a jak nespravedlivá byla jeho nedůvěra; ale tehdy ještě nebyl volný. Ustoupil tedy parlamentu tím, že se procesí nezúčastnil, poté co prohlásil, že půjde, a dal všechno připravit, aby se ho zúčastnil s veškerou okázalostí regenta, vnuka Francie.
Podivné je, že nic nezkoumal a uvěřil prvnímu prezidentovi na jeho velmi nespolehlivé slovo. Příklad Gastona, pravdivý či nepravdivý, na něj zapůsobil; ani si ho neověřil; a navíc Gastonova chyba neměla být oprávněním pro jeho vlastní. Gaston byl nejslabší ze všech lidí: k parlamentu se choval s krajní podlézavostí, a parlament si za nezletilosti Ludvíka XIV., o níž je řeč, dovolil všechno. Gaston, vedený jednou abbé z La Rivière, jindy koadjutorem, jednou proti panu Princi, jindy pro něho17, a pozvedající prapor proti kardinálu Mazarinovi, chtěl být pánem a myslel si, že jím může být jen prostřednictvím parlamentu, který nabyl převahy až do té míry, že vedl válku proti králi a vyhnal ho v noci z Paříže. Tento příklad byl tedy příkladem jen nestvůrných přehmatů sboru, který se, aby všechno ovládl, vrhl do vzpoury a otevřené rebelie: pěkné poučení pro krále a pro regenty!
Osm nebo deset dní poté dal vévoda z Orléans mladému prezidentovi z Maisons penzi 6 000 livrů s tím, že ji jeho matka bude pobírat po celý život, ačkoli oba byli velmi bohatí. Vévoda z Noailles a Canillac, který byl zastáncem tohoto domu, vymohli tuto tak špatně umístěnou milost a tento vrchol slabosti, tak blízký slabosti při procesí, pro lidi, jejichž dům byl místem schůzek parlamentních klik a nepřátel regentství. Tento kníže, aby uspokojil všechny, dal zároveň, a zaplatil, buď on, nebo král, pěkný dragounský pluk Rionovi, s čímž byla vévodkyně z Berry velmi spokojena.
Aby věc byla úplná, dosáhli tito pánové toho, že tato penze daná Maisonsovi nebyla ta, kterou měl jeho otec, protože ta by pro něj byla méně vlastní a osobní a mohl by být snad nějaký stín potíží s tím, aby ji jeho matka pobírala po celý život. Tato otcova penze patřila k těm, kterým se říkalo pontoiské, a byla zároveň dána prezidentovi d’Aligre, aby se tím lépe zavděčilo parlamentu, který s regentem tak pěkně zacházel co do jeho autority i hodnosti, a to právě v okamžiku, kdy mu s takovým hlukem zabránil zúčastnit se tohoto procesí, kde mu tak otevřeně prohlásili, že parlament bude mít před ním přednost. Hle, co byly tyto takzvané pontoiské penze. Za nepokojů v době nezletilosti Ludvíka XIV., kdy parlament začínal naslouchat svazkům, které potom vyvolaly občanské války, se v králově radě usoudilo, že se těmto nebezpečným rejdům učiní přítrž, když se parlament vzdálí z Paříže, a byl přeložen do Pontoise. Uposlechl jen velmi malý počet úředníků tohoto sboru, ostatní zůstali v Paříži a brzy tam odhodili masku. Předáci těch, kdo uposlechli a strhli jiné do Pontoise, kde je udrželi ve věrnosti a ve výkonu jejich úřadů, jakožto parlament tam zasedající, za to dostali odměnu, každý penzi 6 000 livrů. Od té doby se tyto penze vyplácejí dál a jsou známy pod jménem pontoiské penze. Král je, když se uprázdní, dává komu chce z prezidentů parlamentu (à mortier). Myslelo se, že toto trvání milostí učiní jedny vděčnými a druhé poddajnými nadějí. Kolik je lidí, kteří přicházejí o ruce a nohy a ruinují se v králově službě a nedostanou nic nebo jen velmi málo; ale nenosí talár ani límec!
Poznámky
Vysvětlivka: Jindřich II. (1519–1559), francouzský král od roku 1547, syn Františka I. a manžel Kateřiny Medicejské, otec posledních tří Valois (Františka II., Karla IX. a Jindřicha III.). Zemřel 10. července 1559 na zranění, které mu 30. června 1559 při turnaji způsobilo roztříštěné kopí jeho soupeře, kapitána skotské gardy Gabriela de Montgomery; tříska mu pronikla okem do hlavy.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Syn lotrinského vévody a Claude Francouzské.↩
Vysvětlivka: Uchazeči o francouzskou korunu v době Ligy: Karel Lotrinský, vévoda z Guise (1571–1640), syn Jindřicha z Guise zavražděného v Blois 1588; infantka Isabela Klára Eugenie (1566–1633), dcera Filipa II. a Alžběty z Valois, dcery Jindřicha II., od roku 1599 manželka arcivévody Albrechta Rakouského, s nímž vládla Španělskému Nizozemí (manželství zůstalo bez potomků); Karel Emanuel I. (1562–1630), savojský vévoda od 1580, syn Markéty z Valois, sestry Jindřicha II.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tyto soudní dvory se nazývaly komory ediktu (chambres de l’édit) na památku nantského ediktu, který je zřídil.↩
Vysvětlivka: Henri de La Tour d’Auvergne (1555–1623), vikomt z Turenne, maršál Francie (1592), přední hugenotský velmož a otec maršála Turenna. Sedan a Bouillon získal roku 1591 sňatkem s dědičkou Charlotte de La Marck, který zprostředkoval Jindřich IV., a po její smrti si je ponechal; roku 1606, zapleten do pletich proti králi, se podrobil Jindřichovi IV., který s vojskem vytáhl k Sedanu, a Sedan mu byl ponechán. Zemřel v Sedanu roku 1623.↩
Vysvětlivka: Henri de Rohan (1579–1638), první vévoda z Rohanu, Sullyho zeť, vůdce hugenotských povstání proti Ludvíku XIII. ve dvacátých letech 17. století; po míru z Alès (1629) znovu sloužil králi. V bitvě u Rheinfeldenu (28. února 1638), kde bojoval ve vojsku Bernarda Sasko-Výmarského, byl zraněn; zemřel 13. dubna 1638 v opatství Königsfelden.↩
Vysvětlivka: Bois-le-Duc = ’s-Hertogenbosch v Brabantsku, tehdy pevnost španělského krále. Souboj se odehrál 5. února 1600 u Vughtu: dvaadvacet francouzských jezdců v nizozemských službách vedených Pierrem de Bréauté se na základě vzájemné výzvy utkalo se stejným počtem jezdců španělské posádky Bois-le-Duc vedených Gerardem Abrahamsem zvaným Lekkerbeetje. Lekkerbeetje padl; Bréauté byl zraněn, zajat a zakrátko zabit z pomsty za Lekkerbeetjeho smrt.↩
Vysvětlivka: Slečna z Chausseraye, z rodu Le Petit de Verno, bývalá dvorní slečna Madame a důvěrná přítelkyně vévodkyně z Ventadour; Saint-Simon o ní psal už v předchozích dílech.↩
Vysvětlivka: Hercule-Mériadec de Rohan-Soubise (1669–1749), syn paní ze Soubise a bratr kardinála z Rohanu; jeho manželka Anne-Geneviève de Lévis byla dcerou vévodkyně z Ventadour – proto dále „jeho tchyně“.↩
Vysvětlivka: Conflans u Charentonu, venkovské sídlo pařížských arcibiskupů za městem.↩
Vysvětlivka: Slibem z 10. února 1638 zasvětil Ludvík XIII. sebe i Francii Panně Marii a nařídil každoroční procesí o svátku Nanebevzetí (15. srpna); v Paříži vycházelo z katedrály Notre-Dame.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): První vydání Cérémonial de France Théodora Godefroye vyšlo roku 1619 (Paříž, ve čtvrtce). Denis Godefroy, Théodorův syn, vydal roku 1649 nové vydání tohoto díla (Paříž, 2 svazky ve folio). Z tohoto druhého vydání jsou vzaty Saint-Simonovy citace.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Calais bylo dobyto 8. ledna 1557 (1558). Procesí se tedy nemohlo konat 2. ledna, jak uvádějí starší vydání Saint-Simona.↩
Vysvětlivka: Králem je Jindřich II.; princem de Condé Ludvík I. Bourbonský (1530–1569), pozdější vůdce hugenotů, který byl po bitvě u Jarnacu (13. března 1569) zastřelen, když se už vzdal; vévodou z Nevers François de Clèves. Královnou je Kateřina Medicejská (1519–1589), manželka Jindřicha II., matka mimo jiné Františka II., Karla IX., Jindřicha III., Alžběty (španělské královny), Claude (lotrinské vévodkyně) a Markéty (navarrské královny), zemřelá v Blois na zánět pohrudnice. Skotskou královnou je Marie Stuartovna (1542–1587), tehdy snoubenka dauphina Františka (II.); jejími manžely byli František II., Henry Stuart, lord Darnley, a James Hepburn, hrabě z Bothwellu, syn Jakub VI. Skotský (I. Anglický). Po útěku do Anglie (1568) ji Alžběta I. držela ve vězení a roku 1587 ji pro účast na spiknutí proti svému životu dala na hradě Fotheringhay stít sekerou. Mesdames jsou dcery Jindřicha II.↩
Vysvětlivka: Králem je zde Karel IX., královnou královna matka Kateřina Medicejská (Karel IX. se oženil až roku 1570); „Monseigneur, bratr krále“ je pozdější Jindřich III., „Madame, sestra krále“ Markéta z Valois. Princ dauphin z Auvergne je François de Bourbon, syn vévody z Montpensier.↩
Ediční poznámka: Roku 1570 žádný maršál toho jména nebyl; míněn je zřejmě maršál z Vieilleville, François de Scépeaux (1509–1571), maršál Francie od roku 1562.↩
Vysvětlivka: Koadjutorem je Jean-François Paul de Gondi (1613–1679), koadjutor pařížského arcibiskupa, pozdější kardinál de Retz; abbé z La Rivière je Gastonův oblíbenec a rádce Louis Barbier; „pan Princ“ je zde Velký Condé (Ludvík II. Bourbonský).↩