Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom čtrnáctý (1716–1717)
Kapitola druhá
Bitva u Slankamenu, v níž princ Evžen zvítězil nad Turky. — Jezuité opět pod zákazem. — Hrabě z Évreux vstupuje neobvyklým způsobem do válečné rady. — Coigny, který není zadobře s regentem, se bije s vévodou z Mortemartu; odmítnut ve válečné radě, chce všeho zanechat. — Usmiřuji ho. — Vstupuje do válečné rady. — Nikdy na to nezapomene. — Princové krve podávají králi žádost proti jménu, hodnosti a poctám princů krve a proti způsobilosti nastoupit na trůn, které zesnulý král udělil svým levobočkům. — Pairové podávají králi žádost, aby levobočci byli omezeni na hodnost, pocty a služebné stáří svých pairií mezi ostatními pairy. — Výroční zádušní obřad za krále v Saint-Denis. — Vévoda z Berwicku zaopatřuje svého nejstaršího syna ve Španělsku; ten se tam žení se sestrou vévody z Veraguy a přijímá jméno vévoda z Lirie. — Valentinois znovu registrováno parlamentem, který si při registraci nového ediktu o mimořádné soudní komoře vyhrazuje remonstrance a podruhé odmítá oba úřady, pro stavby a pro pošty. — Povaha vévody z Brancasu. — Povaha jeho syna a jeho snachy. — Přejí si nové listiny na vévodství-pairii, které by registroval pařížský parlament. — Stav jejich hodnosti. — Brancas, oklamaný Canillacem, na něhož se obrátil, se mu mstí vtipy a uchyluje se ke mně. — Podmínka, kterou mi Villars plně zaručuje svou věrou a svým slovem a na jejímž základě se zavazuji mu posloužit. — S námahou se mi to podaří. — Dlouho poté mi hanebně nedostojí slovu a těží z toho. — Parlament konečně registruje edikt o zřízení úřadů vrchního správce staveb a velmistra pošt. — Princové krve a levobočci se neúčastní přijetí vévody z Villars. — Smrt abbého z Brancasu. — Smrt princezny z Chimay. — Abbé z Pomponne kancléřem řádu po Torcyho rezignaci. — Připlutí bohatě naložených galeon. — Lafitauova cesta; kdo byl tento jezuita. — Smrt Chamarandova jediného syna a hraběte z Beuvronu. — Smrt paní z Lussanu a abbého Serviena. — Smrt paní z Manneville. — Smrt d’Angennese. — Smrt vévodkyně z Olonne. — Vévoda z Chartres, nemocný neštovicemi, způsobí mým přičiněním vévodovi z Noailles nepříjemnost. — Te Deum zpívané kdekoli a kýmkoli. — Smrt maršála z Montrevelu ze strachu z převržené solničky. — Smrt prince z Fürstenbergu. — Smrt prince z Robecque. — Pluk valonské gardy dán markýzovi z Risbourgu. — Vévodkyně z Alby se provdává za vévodu ze Solferina.
Válka mezi oběma říšemi byla konečně vyhlášena. Obě armády se počátkem srpna ocitly velmi blízko sebe. Princ Evžen, který velel císařské, vyslal 4. srpna hraběte Pálffyho s hrabětem Brennerem a se dvěma tisíci jezdci, aby Turky vyzvěděli. Turci vyslali podobný oddíl, který na ně narazil. Srážka byla prudká. Brenner byl zajat a velkovezír mu hned po jeho přivedení nelidsky dal useknout hlavu před svým stanem, kde ji ještě nazítří, 5. srpna, našli i s tělem vedle. Téhož dne se obě armády daly proti sobě do pohybu. Bitva trvala sedm hodin a bojovalo se v ní s velkou zarputilostí. Nakonec byli Turci poraženi a obráceni na útěk; ztratili téměř třicet tisíc mužů, všechno dělostřelectvo, stany i zavazadla. Vítězství prince Evžena bylo úplné a stálo ho jen čtyři nebo pět tisíc mužů. Bitva byla svedena nedaleko Slankamenu,1 kde kdysi jednu vyhrál princ Ludvík Bádenský.2
Válka o konstituci nebyla ze strany útočníků, totiž těch, kdo ji chtěli dát přijmout na jejich slovo, o nic méně vášnivá ani vedená o nic poctivěji, než bylo zacházení velkovezíra s velmi vznešeným válečným zajatcem, o němž jsme právě slyšeli. Jezuité dál intrikovali, psali a mluvili prudčeji než kdy dřív, takže kardinál z Noailles, který ponechal pravomoci malému počtu z nich, když je odňal většině, ztratil s nimi veškerou trpělivost a zakázal je všem bez výjimky, kromě otců Gaillarda, kterého jeho řád strhl s sebou proti jeho vůli, de La Rue, Lignièrese a du Trévoux, zpovědníků anglické královny, Madame a vévody z Orléans. Ten poslední tuto milost příliš nepotřeboval, vzhledem k tomu, jaké využití pro ni měl. Lignières se později stal zpovědníkem krále, ovšem bez listu obročí a bez vlivu; de La Rue, který býval zpovědníkem paní Dauphine, zpovídal už jen několik vznešených osob, jimž, a jen pro ně, to kardinál z Noailles laskavě neodepřel.
Hrabě z Évreux,3 generální plukovník jízdy, umíral touhou využít této povolné doby, aby znovu nabyl pravomoci svého úřadu, kterou jeho strýc hrabě z Auvergne nikdy neměl, a on také ne. Do jízdy se nijak nevměšoval; všechno se dělo ve válečné radě, kde tento obor spravovali páni z Lévis a Joffreville. Odejmout válečné radě tuto část bylo nemožné; vstoupit do ní — a kdo by mu tam ustoupil? Tato nesnáz ho dlouho držela v nečinnosti. Nakonec se mu zdálo, že touha zmocnit se pravomoci nad jízdou, a tím dojít ještě dál, zasluhuje nějakou oběť, ovšem vždy tak, aby si zachoval kousek své drahocenné chiméry. Požádal regenta o poslední stálé místo ve válečné radě, ať by do ní vstoupil kdokoli, o to, aby neměl ani titul, ani plat člena této rady, a aby v ní byl pověřen jen oborem jízdy místo těch, kdo ho měli, s podmínkou, že bude všechno přednášet radě a ve věcech jízdy si bude vůči radě počínat stejně jako oni. Cítil, že tak nabude znalosti jízdy, vlivu na ni a vážnosti, která by výkonem stále rostla, a že při této podřízené držbě ve válečné radě by mu jen stěží nepřipadla pravomoc celá a nezávislá, kdyby rada zanikla a forma vlády se změnila, jak se obojí skutečně stalo; a tímto posledním stálým místem, bez titulu i platu člena rady, doufal odstranit všechny obtíže, spojit to místo se svým úřadem a uchránit svou knížecí hodnost. Tento záměr mu vyšel; regent s ním souhlasil a hrabě z Évreux tak vstoupil do válečné rady a setrval v ní na tomto základě, dokud rada trvala.
Coigny,4 generální plukovník dragounů, který měl daleko k důvodům, jež tak dlouho sváděly v hraběti z Évreux vnitřní boj o válečnou radu, se o vstup do ní pokoušel, jak jen mohl, od chvíle, kdy byla zřízena. Byl generálporučíkem s dlouhou službou. Nestála tomu v cestě žádná překážka jakéhokoli druhu. U regenta byl však špatně zapsán, a v tom měl větší smůlu než ti, kdo si to zasloužili nejvíc. Za králova života se díky honům dost hluboko vetřel do přízně hraběte z Toulouse; potom jezdil na všechny jeho pobyty v Rambouillet. Spor princů krve s levobočky vyvolal řeči. Vévoda z Mortemartu,5 nepříliš zajedno sám se sebou, mluvil v Coignyho přítomnosti velmi ostře proti levobočkům. Coigny, který cítil, že je do toho zatahován a míněn hrabě z Toulouse stejně jako vévoda du Maine, chtěl vévodovi z Mortemartu dát najevo, že se takové řeči nehodí k jeho blízkému příbuzenství s nimi. To bylo špatně přijato, pohádali se a, zkrátka řečeno, utkali se v souboji. Nevím, kdo zvítězil; ale vévoda nic neutrpěl, kdežto Coigny si odnesl velmi viditelnou jizvu na tváři, která mu zůstala celý život a o které nerad slyší mluvit. Věc byla kvůli své příčině velmi pečlivě ututlána a Coigny se nějakou dobu neukazoval, aby se mohl zahojit. To vše přesvědčilo regenta, a později ho v tom utvrdilo, že Coigny je zcela oddán levobočkům, a vévodovi du Maine stejně jako hraběti z Toulouse. Opakovaná odmítnutí přiměla Coignyho k rozhodnutí prodat úřad, který tvořil celou jeho existenci a všechny jeho naděje, jež viděl rozplynuté; začal o něm vyjednávat. Jeho přátelé, kteří viděli, že tím padne do studny, uzavření obchodu zdržovali, nejvíc jeho žena, která měla mnoho soudnosti, rozumu a skromnosti, žila velmi uzavřeně a celý život byla velmi ctnostná, ačkoli bývala krásná, a vždy pevně zbožná. Vstup hraběte z Évreux do válečné rady ho připravil o poslední trpělivost. Chtěl obchod dokončit a odejít navždy do Normandie, kde měl mnoho statků. Tentokrát ho nikdo nedokázal zadržet. Byl to člověk v zoufalství, který se viděl u regenta nenávratně ztracen, aniž dokázal uhodnout proč.
V této krajnosti nevím kdo poradil jeho ženě, aby za mnou přišla. Nikdy jsem ji neviděl, ani paní ze Saint-Simon; Coigny a já jsme nikdy nevedli stejný život; vůbec jsem ho neznal a téměř nikdy jsem ho nepotkával. Paní z Coigny byla sestrou du Bordage, s nímž jsme se také nikdy nestýkali; jejich matka byla z rodu Goyon-Matignon, z jiné větve než Matignonové, dcera markýze z La Moussaye a jedné sestry pana z Turenne, takže byla sestřenicí z druhého kolena paní ze Saint-Simon — obě byly vnučkami oněch dvou sester. Jednoho rána ke mně přišla zcela otevřeně a úplně sama, dovolávala se příbuzenství, prosila o pomoc a bez okolků mi vylíčila zoufalství svého manžela i své vlastní, že ho vidí odhodlaného podřezat si hrdlo, aniž by ho od toho cokoli mohlo zdržet, jestliže se mu nepodaří vstoupit do válečné rady a rozehřát led, kterým se k němu stavěl vévoda z Orléans a o kterém nevěděl, čím by si ho kdy zasloužil. Její upřímnost, její důvěra a její situace mě dojaly. Věděl jsem, odkud zlo pochází; ale protože mě to nezajímalo ani v dobrém, ani ve zlém, nevěnoval jsem tomu nijakou pozornost. Dohodl jsem se s ní, že především je třeba zastavit prodej úřadu a pak mi dát čas, abych udělal, co budu moci. Požádal jsem ji, aby mi poslala manžela, a propustil jsem ji zcela utěšenou nadějí na nějaké východisko, aniž jsem se ovšem za cokoli zaručil. Hned nazítří jsem viděl přicházet Coignyho v zoufalství, které přede mnou neskrýval, v zoufalství člověka, který vidí ztracenou veškerou práci svého života pro sebe i pro svou rodinu a který se jde zaživa pohřbít. Řekl jsem mu, co jsem mohl, abych ho trochu vzpamatoval; přitom jsem ho dost dlouho nenápadně vodil v řeči, abych zjistil, jak to s ním je ve vztahu k panu du Maine, a shledal jsem, že tam vůbec nic není. Řekl jsem mu, že zatím za nic neručím, protože nevím — což byla pravda —, jak dalece sahá odpor vévody z Orléans vůči němu; že ho žádám o čtrnáct dní, abych se mohl otočit a zkusit jednat o jeho věci s Jeho Královskou Výsostí; že mu slibuji udělat vše, co bude v mých silách, abych ho s ním usmířil a dostal do válečné rady, ale pod jednou podmínkou, bez níž se jím nemohu zabývat: že mi dá čestné slovo, že po těch čtrnáct dní odloží prodej svého úřadu, a potom že uvidíme, a že vstoupí-li do válečné rady, obchod zruší a úřadu se nezbaví. Slíbil mi to. Požádal jsem ho, aby se neobtěžoval znovu ke mně chodit ani se nijak jinak nepřičiňoval a aby po těch čtrnáct dní čekal, až o mně uslyší. Propustil jsem ho poněkud uklidněného.
Tolik času jsem nepotřeboval. Promluvil jsem s regentem; vyvedl jsem ho z omylu o spojení s panem du Maine; zahanbil jsem ho, že si vylévá nemilost na drobotině, zatímco zahrnuje přízní tolik velkých provinilců vůči sobě, z nichž dělá jen nevděčníky, a že uvrhá do zoufalství generálporučíka s dlouhou službou, vynikajícího ve svém řemesle a váženého ve společnosti, kterého by si jistě získal, kdyby ho nevylučoval z výsady, k níž ho opravňoval jeho úřad i zcela čerstvý příklad hraběte z Évreux. Dosáhl jsem tedy všeho, co jsem si předsevzal, během prvních osmi dnů z těch čtrnácti, o které jsem žádal. Poslal jsem Coignyho poprosit, aby se u mě zastavil. Přišel okamžitě. Řekl jsem mu, co jsem udělal; že předsudky padly; že to v běžném styku pozná; že mám svolení mu říct, že vstup do válečné rady je mu povolen; že může na mé slovo jít regentovi poděkovat, ale bez jakýchkoli dalších řečí, protože když nedošlo k ničemu výslovnému, není co ospravedlňovat ani vysvětlovat. Těžko vidět člověka šťastnějšího, než byl on. Řekl mi, že jsem ho převedl ze smrti do života. Šel do Palais-Royal, kde byl dobře přijat, a o dva dny později vstoupil do válečné rady, kde dostal na starost dragouny. Jeho žena mi přišla poděkovat odpoledne. Musím jim přiznat, že na to nikdy, v žádné době, nezapomněli a že se ke mně dodnes chovají se vší možnou pozorností, ohleduplností a přátelstvím, a to tím nejzjevnějším, bez jakýchkoli ohledů, které přinesly změny dob a věcí a které tolik jiných změnily. Je pravda, že to, co jsem tehdy udělal, ho postavilo znovu na nohy, zachovalo mu úřad a krok za krokem dovedlo jeho i jeho syna k postavení, jehož dosáhli a které možná ještě není u konce; ale jejich vděčnost proto není méně chvályhodná a vzácná.
Konečně spor princů krve s levobočky, dlouho doutnající, rozjitřený a odkládaný, propukl žádostí, kterou podepsali pan Vévoda, pan hrabě z Charolais6 a pan princ de Conti proti panu du Maine a panu hraběti z Toulouse, adresovanou králi, kterou pan Vévoda 22. srpna předal vévodovi z Orléans a kterou 29. téhož měsíce vévoda z Orléans po odpoledním zasedání regentské rady předal vévodovi du Maine k vyjádření. Davisard, generální advokát u toulouského parlamentu, jemu velmi oddaný, byl ten, kdo na ni odpověděl a kdo vypracoval všechny další spisy, které oba bratři v průběhu tohoto slavného procesu předložili nebo zveřejnili; jejich zajímavá sbírka je v rukou všech, stejně jako druhá sbírka všeho, co v něm předložili nebo zveřejnili princové krve. Nebudu proto zatěžovat tyto Paměti důvody jedněch ani druhých, lze-li ovšem u levobočků nazývat důvody nespočetné uzurpace, jedna obludnější než druhá, které převracejí řád království a všechny zákony božské i lidské. Ani průběh tohoto procesu nebudu sledovat jinak než v důležitých událostech a zbytečných a nudných podrobností se vzdám. Omezím se přitom na kroky, kterým se vévodové v této příležitosti nemohli vyhnout, a na podíl, jaký jsem na nich snad měl.
Když princové krve napadli levobočky v uzurpaci jejich postavení princů krve a práva nástupnictví na trůn, pairové se nutně dostali do situace, kdy museli týmž levobočkům upírat uzurpaci přednosti před sebou. Usnesli se, že podají svou žádost ve stejnou dobu, kdy princové krve podají svou. Nenechal jsem to, jak jsme viděli, utajeno před panem du Maine ani před vévodkyní z Orléans už za vlády zesnulého krále i potom; šlo tedy už jen o to, uskutečnit to. Sešli jsme se; usnesli jsme se na ní; sepsali jsme ji; všichni podepsali kromě pěti nebo šesti nepřítomných, vévody z Rohanu, vždy ve všem podivného, a d’Antina, který nás požádal, abychom ho omluvili z účasti na těchto shromážděních. Poslední schůze sloužila jen k podpisu a k tomu, abychom okamžitě vyslali čtyři pairy, aby ji donesli regentovi. Pověřeni tím byli páni z Laonu, ze Sully, z La Force a z Villeroy. Já jsem tvrdošíjně odmítl být mezi nimi, z ohledu na vévodkyni z Orléans. Ve chvíli, kdy jsme vycházeli od pana z Laonu, u něhož jsme se v nepřítomnosti pana z Remeše shromáždili, šli čtyři deputovaní předat regentovi naši žádost ke králi, a zároveň jsem šel já k vévodkyni z Orléans. Řekl jsem jí, že nechci, aby se od vévody z Orléans, a tím méně od veřejnosti, dozvěděla o kroku, který činíme právě v tu chvíli, kdy s ní mluvím; že ji prosím, aby si vzpomněla, že jsme s ním čekali až do krajnosti; aby nezapomínala, co jsem jí o tom řekl za života krále a po jeho smrti víckrát opakoval, a také panu vévodovi du Maine, dokonce i paní du Maine, jedinkrát, kdy jsem ji viděl, když mě k ní pan du Maine zavedl do ulice Sainte-Avoye, do vypůjčeného domu prvního prezidenta, kde bydleli po králově návratu z Vincennes do Paříže, a později ještě hraběti z Toulouse. Vévodkyně z Orléans se mi zdála udivená, přesto můj projev přijala dobře, přiznala, že si velmi dobře pamatuje všechno, čeho jsem se dovolával, a protože se proti nám v mé přítomnosti neodvážila příliš rozhořčit, pustila se do princů krve. Nebyl jsem tam proto, abych jí odporoval, a tím méně abych schvaloval její výlev; zvolil jsem mlčení. Když se vypovídala, přece jsme jako obvykle hovořili o jiných věcech; přišla k ní návštěva a já toho využil, abych odešel.
Deputovaní u vévody z Orléans nám oznámili, že je přijal velmi dobře. Už nevím, kdo z nás se ujal toho, aby o tom, co jsme právě udělali, podal zprávu panu Vévodovi, který se zdál velmi potěšen. Levobočkům jsme v té věci neprokázali žádnou zdvořilost; ale protože mě moje hodnost nutně usazovala ve všech radách vedle hraběte z Toulouse, s nímž jsem tam i u vévodkyně z Orléans, kde jsem se s ním často setkával, jednal velmi volně, prokázal jsem mu při vstupu do první rady osobní zdvořilost, kterou přijal slušně. Vévodovi du Maine jsem žádnou neprokázal; přesto mě pozdravil velmi zdvořile jako obvykle a já jeho, aniž jsme se k sobě přiblížili. S vévodou z Orléans jsem mluvil důrazně, jak o princích krve, tak o pairech proti levobočkům. Připomněl jsem mu7 všechno, co mi sám říkal za zesnulého krále o jejich různých apoteózách, jak je zesnulý král postupně zbožšťoval, a nedovolil jsem mu zapomenout na ohavnosti, které proti němu vymýšlel a ustavičně šířil a obnovoval vévoda du Maine, do nichž zatáhl paní z Maintenon a skrze ni o nich přesvědčil krále a kohokoli jen mohl u dvora, v Paříži, v provinciích, a dokonce i v cizích zemích. Dobrotivost, abych neřekl nedbalost a necitelnost vévody z Orléans, byla neotřesitelná; nemohl však popřít, že jsme měli pravdu, když jsme svou žádost podali a předložili ji jemu. Princové krve nám velmi tleskali; levobočkové o tom neřekli ani slovo. Vévodkyně du Maine se nedokázala ovládnout jako oni, ale přece se neodvážila zajít dál než ke stížnostem, které by u jiné byly prudké, u ní však byly umírněné. Nechali jsme ji mluvit, aniž bychom jí v té věci prokázali sebemenší zdvořilost. Pravdou je, že po tom, co se stalo, jsme panu ani paní du Maine žádnou nedlužili.
Překvapilo mě, jak se v této záležitosti zachoval maršál z Villeroy, při vší jeho okázalé oddanosti zesnulému králi, který ho postavil k svému nástupci jen kvůli levobočkům, a při všech jeho svazcích s vévodou du Maine. Byl jedním z nejhorlivějších zastánců této žádosti a v celém dalším průběhu v tom neochaboval. Nebudu zastírat, že mě možná přivedla ke spáchání simonie. Někteří z nás se báli podepsat žádost proti levobočkům, a Rochebonne, biskup-hrabě z Noyonu, víc než kdokoli jiný. Přiznal se mi k tomu a zašel až tak daleko, že mi řekl, že ji nepodepíše. Byl chudý, mladý, rád utrácel; vzal jsem ho za tuto slabou stránku. Slíbil jsem mu, že udělám nemožné, aby dostal bohaté opatství, jestliže ji podepíše. Zápasil sám se sebou; nakonec podepsal, ale na toto slovo. Dovedl mě pak upomenout; dostál jsem mu. Dostal opatství Saint-Riquier, které jsem z regenta vyrval v potu tváře. Říkal mi, že by se mu vysmáli, kdyby dal tak tučné sousto člověku, jako je pan z Noyonu. Dobře jsem se střežil svěřit mu naši dohodu; ale vložil jsem do toho všechen svůj vliv a nikdy jsem neměl tolik práce. Odměnou mi bylo uspokojení, že jsem dostál závazku, a radost pana z Noyonu, který se neodvažoval doufat v tak bohaté opatství, a navíc ve všech ohledech tak dobře se mu hodící.
Dne 1. září se konal obvyklý výroční zádušní obřad za zesnulého krále, ovšem v malé a krátké podobě. Úklony konali jen heroldi. Smutek vedli vévoda z Orléans, pan Vévoda a pan hrabě z Charolais; vévoda du Maine, jeho dva synové a hrabě z Toulouse byli přítomni, a téměř nikdo jiný. Soudní sbory tam byly. V Saint-Denis bylo všechno hotovo za necelé dvě hodiny.
Vévoda z Berwicku, u něhož jsme v příslušné době vylíčili zřízení vévodství-pairie s tak zvláštními klauzulemi, vzhledem k jeho naději, že bude znovu dosazen do svého postavení v Anglii a že jím obdaří svého nejstaršího syna hraběte z Tynemouthu,8 jediného syna z prvního manželství, konečně poznal, že na této straně už nelze nic doufat. Rozhodl se ho zabezpečit ve Španělsku, postoupit mu svou grandezu podle neobvyklého privilegia, které mu španělský král udělil, když ho učinil grandem, jak bylo tehdy poznamenáno, a usadit ho navždy ve Španělsku, kde se stal šlechticem komory, přijal jméno vévoda z Lirie a ujal se držby statků, které španělský král daroval jeho otci ve Valencijském království a které mu otec postoupil; a oženil ho s jedinou sestrou vévody z Veraguy9, který byl velmi bohatý, bez dětí a bez úmyslu se oženit.
Viděli jsme v příslušné době závazek, který král přijal a veřejně vyhlásil, že Matignonovu jedinému synovi udělí nové zřízení Valentinois jako vévodství-pairie, ožení-li se s nejstarší dcerou pana z Monaka, který neměl syny, dále zvláštní klauzule, jichž se při tom dosáhlo, a co vedlo k milosti, která neměla obdoby. Krátká doba, kterou král potom ještě žil, nedovolila oběma rodinám věc dovršit kvůli všem úpravám majetkových zájmů, které bylo nutno provést; ale protože milost byla veřejná, jakmile byly obě rodiny schopny sňatek uzavřít, byly v prosinci 1715 vyhotoveny zřizovací listiny. Nový vévoda se odebral do Monaka oženit, a když se vrátil, zastihl prince krve a levobočky v půtce o přecházení parketu, které si osobovali ti druzí, takže vévoda z Orléans, aby předešel osobním nepříjemnostem, odložil registraci Valentinois, u níž byli jedni i druzí odhodláni být přítomni. Spor se rozrostl, jak bylo právě vylíčeno, o žádost princů krve, aby byli levobočci zbaveni ještě mnoha jiných věcí; nebylo tedy už ani pomyšlení na to, že by se dostavili do parlamentu, a pan z Valentinois svou věc dokončil; ostatní pairové však byli přítomni. Při tomto zasedání došlo ke dvěma událostem: první byla registrace nového ediktu o mimořádné soudní komoře; parlament však, který tvrdil, že ho neprozkoumal, si vyhradil, že se k němu vyjádří remonstrancemi. Druhou bylo opětovné odmítnutí ediktu o zřízení úřadů vrchního správce staveb a vrchního správce pošt. Vévoda z Noailles se tu ujal role řečníka, aby se zalíbil regentovi a předvedl veřejně svou krásnou výmluvnost. Neuspěla a odporujících hlasů bylo víc než při prvním odmítnutí.
Uskutečnění této milosti, do té doby různě odkládané z rozličných důvodů, které se samotné milosti netýkaly, už dávno vzbudilo touhy. Vévoda z Brancasu,10 jakkoli byl lehkomyslný, jim podlehl, a jeho syn, stejně málo solidní jako on, také. Otec byl člověk lehký, bez zloby, bez dobroty, bez náklonnosti i bez nenávisti, bez soustavnosti a bez jiného cíle než ulovit peníze, pokud to šlo bez velké námahy, rychle je utratit a bavit se. Pro toho, kdo s ním nemusel mít co dělat a kdo na ničem s ním neměl podíl, byl milý, zábavný, vtipný, kratochvilný, plný duchaplných nápadů, s okouzlující, někdy bláznivou obrazotvorností, která si nic neodpírala, mluvil dobře a spatra, přirozeně a často s nenapodobitelnou naivitou. Posuzoval spravedlivě sám sebe, aby měl plnou volnost posuzovat stejně ostatní, ale bez ctižádosti a bez žárlivosti. Přehnaná a ohavná prostopášnost ho oddělila od téměř všech slušných lidí, a ačkoli se čas od času z rozmaru vracel do velkého světa, kde ho většina vždy dobře přijímala, temnota jeho choutek ho z něho brzy zase odvedla do temnoty jeho nerozumu, kde zůstával celá léta, aniž se znovu ukázal. Ačkoli nepořádek jeho života nebyl téhož druhu jako u vévody z Orléans, tento princ ho měl odjakživa rád, a když se stal pánem, nadále ho připouštěl a chtěl mít u svých večeří a ve svém důvěrném okruhu. Brancas ho přesto nešetřil o nic víc než ostatní. Říkal o něm, že vládne a vede záležitosti jako uličník; a když na něj jednou nějaký člověk z provincie nadmíru naléhal, aby mu vymohl nevím co, a jak to takoví lidé nikdy neopomenou, říkal mu, že se ví, že u něj zmůže všechno, odpověděl mu netrpělivě: „Nuže, pane, je to pravda, a když to víte, nebudu to popírat, vévoda z Orléans mě zahrnuje dobrotou a chce všechno, oč ho požádám; ale neštěstí je v tom, že má u regenta tak málo vlivu, ale tak málo, tak málo, že byste se divil, že je to k pláči a že se touto cestou nedá ničeho dosáhnout.“ To první bylo dost pravdivé, a řekl to samotnému vévodovi z Orléans. Princ se dozvěděl i to druhé, co také nebylo úplně mylné, a srdečně se zasmál obojímu. Brancas sám o sobě regentovi říkal, že neumí zachovat tajemství; aby se dobře vyhnul cokoli mu svěřovat; že nemá ani smysl pro záležitosti, že by ho nudily, že se chce jen bavit a obveselovat. To vévodovi z Orléans umožňovalo cítit se s ním volně a nemohl se ho nabažit ve svých temných hodinách a při svých večeřích. Říkal tam o sobě i o druhých všechno, co mu přišlo na mysl, s velkou dávkou tohoto druhu vtipu a volnosti; a jeho výroky se pak roznášely skrze ostatní spolustolovníky, kteří se jimi bavili na účet toho, koho se týkaly.
Jinde jsme viděli, jak a s kým oženil svého nejstaršího syna, či spíše jak ho prodal za peníze, které si za svůj souhlas a za to, že se vzdá svého vévodství, vymohl. Viděli jsme také, že ten sňatek sjednali pan a paní du Maine a v jakém postavení byla u nich slečna z Moras. Když se díky nim stala vévodkyní z Villars, trávili ona i její manžel svůj život v Sceaux a všude v doprovodu paní du Maine jako její nejpoddajnější služebníci, až do samého konce králova života. Vévoda z Villars sloužil málo a s malou pověstí. Nadmíru miloval hru, parádu, ačkoli se k ní hodil málo, šperky a tretky, velmi dobré jídlo, ještě víc peníze, kterých měl málo a které utratil, jakmile nějaké měl, a nad to všechno hanebnou prostopášnost, kterou skrýval ještě méně než jeho otec; po otci neměl nic z ducha ani z půvabu, méně se však ztrácel ve tmě a byl velmi líný.
On a jeho žena, bez vzájemné úcty, kterou ostatně mít nemohli, spolu žili velmi dobře v úplné a vzájemné volnosti, které ona ze své strany užívala se stejně malými ohledy jako manžel ze své, a jemu to bylo zcela vhod a dokonce o tom někdy lhostejně mluvil před lidmi, dokonce i s ní samou, a oba bez sebemenších rozpaků. Ona však byla zlá, obratná, podlézavá, hrabivá jako každá spodina jejího druhu, ctižádostivá, k tomu úskočná, prohnaná, s velkým nadáním pro intriky, ale ještě nepříjemnější než její manžel; a oba nízcí, poddajní, plazící se, ochotní pro své cíle udělat cokoli, a nic jim nebylo svaté, aby jich dosáhli, bez náklonnosti, bez vděčnosti, bez studu a bez cudnosti, s vlídným, zdvořilým a vstřícným zevnějškem a se zvyky, vystupováním, znalostmi a mluvou velkého světa. Na samém konci králova života ucítili mrtvolu a pochopili, že věci mezi vévodou z Orléans a vévodou du Maine ani mezi princi krve a levobočky neproběhnou ani hladce, ani příjemně. Začali tedy nenápadně intrikovat, aby byli dobře přijati u pana Vévody a paní Vévodkyně; a když si tím byli jisti, udělali jako krysy, které zdaleka cítí blížící se zřícení domu a včas ho opouštějí, aby si hledaly útočiště v jiném. Právě to udělaly i tyto krysy o dvou nohách, aniž by od pana či paní du Maine utrpěly sebemenší nelibost, a také bez sebemenšího ohledu na ně. Princové, a ještě častěji princezny, se bez odporu baví tím, čím pohrdají; zvyk a nízká horlivost zalíbit se jim k tomu často přidají i blahovůli; na tom vévoda z Villars u paní Vévodkyně a v jejím okolí zapracoval a stal se jedním ze stálých hostů domu, jako jím býval v domě pana a paní du Maine, kteří o nich už nikdy neslyšeli.
Často znesváření s otcem a vůči němu povolnější z týchž důvodů, které je přiměly přejít z jednoho tábora do druhého, se s ním smířili a vzali si do hlavy, že se vymaní z trapného postavení, které je ze všeho vylučovalo, a to novým zřízením vévodství-pairie registrovaným u pařížského parlamentu. Syn a jeho žena, příliš opovrhovaní, než aby v tom něco zmohli, se snažili uvést do pohybu otce. Ten necítil dost vážný vliv, aby se do toho pustil bez pomoci. Tatáž podivná choutka ho už dávno spojila s Canillacem; a Palais-Royal, kde se za zesnulého krále dost často vídali, je velmi obvykle sváděl dohromady i jinde. Brancas se tedy na něj obrátil a důvěrně s ním promluvil. Spojoval je spíš zvyk než přátelství; úctu jeden k druhému mít nemohli, příliš dobře se znali. Canillac měl tytéž záměry pro jiného, kterého měl opravdu rád, ale o němž ještě není čas mluvit; Brancasovy záměry ho proto rozladily, jeho otevřenost a pomoc, o kterou ho žádal, ho uváděly do rozpaků, a rozhodl se ho vodit za nos a klamat, aby nezkřížil záměry, které měl pro jiného. Snacha mezitím, než se dočká Canillacových dobrých služeb, nespala; dokázala vlákat do svých sítí d’Aguesseaua, generálního prokurátora, o němž dobře tušila, že bude požádán o dobrozdání, a jsouc si ho jistá, naléhala na tchána, který zase trápil Canillaca. Než půjdeme dál, je třeba vysvětlit podstatu věci.
Ludvík XIII. povýšil v září 1627 panství Villars na prosté vévodství ve prospěch Georgese de Brancas, který listiny dal v červenci následujícího roku registrovat u parlamentu v Aix. Byl mladším bratrem admirála z Villars, který roku 1594 vyjednal s Jindřichem IV. vydání Rouenu a části Normandie za admirálský úřad, jejž měl druhý maršál z Bironu, a ještě za jiných podmínek, a který byl následujícího roku chladnokrevně zabit u Doullens v Pikardii, kde byl Španěly poražen a zajat. Nebyl ženatý. Georges, jeho bratr, byl generálním místodržitelem Normandie a guvernérem Le Havru. Měl za ženu sestru prvního maršála z Estrées a roku 165211 získal od Ludvíka XIII. listiny o povýšení vévodství Villars na pairii; zemřel u sebe v Provenci v lednu 1657 ve věku osmdesáti devíti let, aniž dal své listiny o pairii kdekoli registrovat. Louis-François, jeho nejstarší syn, je měsíc po otcově smrti dal registrovat u parlamentu v Aix. Byl to malý hrbáč, který se málokdy ukázal, zahrabal se ve své provincii a zemřel roku 1679; byl bratrem hraběte z Brancasu, rytíře cti královny matky, tak proslulého svou podivnou roztržitostí, který zemřel roku 1681 ve věku šedesáti tří let a který z manželství s dcerou Garniera, pokladníka příležitostných příjmů, zanechal jen princeznu z Harcourtu a vévodkyni z Brancasu, kterou provdal za nejstaršího syna svého bratra a dcery Girarda, pána z Villetaneuse, generálního prokurátora pařížské účetní komory. To je ta tak nešťastná vévodkyně z Brancasu, o jejímž podivném odloučení od manžela, vévody z Brancasu, o němž je zde řeč, jsme vyprávěli v příslušné době, a která se, aby měla z čeho žít, stala dvorní dámou Madame, jak zde bylo také v příslušné době řečeno. Těmito zřízeními byla hodnost vévody jistá a dědičná, její stáří však velmi sporné, protože registrace proběhla jen u parlamentu v Aix, a hodnost paira z téhož důvodu nulitní, neznámá pairům i soudu pairů. Bylo to tedy velmi kulhavé vévodství a pairie jen v představách, vévoda, jemuž žádný jiný vévoda nedával přednost, a tudíž vyloučený ze všech obřadů. Právě z tohoto trapného postavení a vyloučení chtěli otec a syn, a ještě víc než oni snacha, vyváznout novými listinami o zřízení vévodství-pairie, registrovanými u pařížského parlamentu.
Canillac nereagoval na naléhání, s nímž se Brancas dovolával jeho služby: kromě tajného důvodu, který Canillaca zdržoval, byl jeho svazek s Brancasem jen zvykem. Jeden z nich potřeboval kadidlo, podřízenost a ustavičný obdiv ke svému doktrinářskému, politickému, satirickému, závistivému a mravokárnému žvanění a ke své zvláštní morálce. Tomu se Brancasova živost a volnost nedokázala podvolit. Nakonec zpozoroval, že ho Canillac vodí bez úmyslu mu posloužit. Dopálený na něj se už nezdržel posměšků a bavil jimi večer vévodu z Orléans a jeho společnost. Jednou tam v jeho přítomnosti řekl o Canillacově doktrinářském žvanění, že trpí ustavičným výtokem morálky, jako ženy někdy trpí krvotokem; a společnost se dala do smíchu, i vévoda z Orléans. Canillac ve vzteku mu vytkl povrchnost jeho ducha, jeho neschopnost k záležitostem i k mlčenlivosti a že je zkrátka jen tlachal. „To je pravda,“ odpověděl Brancas se smíchem, „ale rozdíl mezi mnou a tebou je v tom, že já jsem aspoň veselý tlachal, kdežto ty jsi tlachal zasmušilý; ať rozhodne společnost.“ Tu vévoda z Orléans i všichni, kdo s ním byli, vyprskli smíchy, a Canillac zuřil tak, že mu zuřivost šlehala z očí a zalepila mu ústa. Také to vévodovi z Brancasu nikdy neodpustil; ten ho každý den trápil a dával mu nové rány. To vše však jeho věci nepomohlo: musel synovi a snaše, kteří na něj neustále naléhali, přiznat, jak to s Canillacem vypadá, a obrátit se jinam. Pomysleli na mne jako na toho, koho se nejvíc obávali a od koho zároveň nejvíc doufali, kdyby mě mohli získat, protože bych je neoklamal, protože jsem to, co jsem byl ochoten podniknout, dotahoval do konce, a pro váhu, kterou by mi v jejich věci dodal známý odpor, s nímž jsem se stavěl k rozmnožování počtu pairů. Vévoda a vévodkyně z Villars si vždy udržovali dobré vztahy s vévodkyní z Brancasu. Ta byla odjakživa nejdůvěrnější přítelkyní maršálky z Chamilly, která k ctnosti, ve všech obdobích jejího života neobvyklé, připojovala všechny nejlaskavější vlastnosti ducha, srdce a nejspolehlivějšího a nejpříjemnějšího společenského styku a která byla už dlouho důvěrnou přítelkyní paní ze Saint-Simon, a tedy i mou, a velmi často nás navštěvovala; to byla cesta, kterou zvolili.
Vévodkyně z Brancasu patřila skrze maršálku také k našim přítelkyním, ne však natolik, aby s námi o tom mluvila; snachu jsme vůbec neznali, či spíše jen natolik, abychom s ní neměli žádný styk, a s otcem ani se synem jsem takřka nikdy nemluvil. Maršálka se ujala toho, že s námi promluví, a učinila tak úspěšně. Uvážil jsem, že pan z Brancasu není méně vévodou proto, že je jím podivným způsobem; že stáří jeho hodnosti by mohlo působit nesnáze; že je lepší se ho zbavit novými listinami a novou hodností vévody a paira, která by ho vrátila do přirozeného a obecného pořádku, než nechat trvat nároky a věčné vyloučení ze všech obřadů. Svolil jsem tedy, že na tom budu pracovat za této podmínky, o níž jsem se však chtěl dobře ujistit u toho, koho se týkala. Byl to syn, protože otec, když se vzdal vévodství, už nebyl způsobilý k pairii, jak se to stalo maršálovi z Tallard. Domluvili jsme si tedy den u maršálky z Chamilly, kde se sešli vévoda a vévodkyně z Villars s paní ze Saint-Simon a se mnou. Tam proběhlo vysvětlení a jasná a přesná dohoda. Villars souhlasil, že vše, po čem touží, je stát se vévodou a pairem na základě nových listin registrovaných u pařížského parlamentu, jednak aby se uťal kořen jakémukoli nároku na stáří hodnosti, jednak proto, že pařížský parlament nezná registrace zřízení těchto hodností u jiných parlamentů, ale jen svoje vlastní. Že z tohoto titulu zaujme místo za všemi pairy v parlamentu, a navíc za všemi vévody při všech obřadech a aktech, zvláště v Řádu Svatého Ducha, kdyby se to na něj dostalo, a že nikdy v žádném aktu, obřadu ani jakékoli příležitosti nezaujme ani si nebude nárokovat jiné místo mezi vévody než to, které odpovídá datu nové hodnosti podle zmíněných nových listin a jeho přijetí v pařížském parlamentu. To jsem dobře a jasně vyslovil já, zopakovala maršálka z Chamilly, stejně tak vyslovil Villars, zřetelně a správně to schválil a odsouhlasil a dal mi na to svůj slib a výslovné čestné slovo a znovu mi je opakoval, takže jsem se styděl udělat mu tu urážku a žádat to od něho písemně. A to je ta hloupost slušných, přímých a pravdomluvných lidí vůči těm, kdo jsou čímkoli jiným, a od nichž si neumějí představit slavnostní hanebnost. Měl jsem pak dost času toho litovat.
Co mi zabránilo mluvit o písemném závazku, bylo to, že mě požádal, abych tyto podmínky vysvětlil vévodovi z Orléans; že mi dal slovo, že je on a jeho otec v mé přítomnosti sami tomuto princi stvrdí, a že souhlasí, aby se slib a slovo, které mi dávají, že je dodrží, staly veřejnými. Čestný člověk se snadno dá oklamat tím, kdo žádnou čest nemá a kdo si s ní zahrává. Když jsem přijal tato slova, myslel jsem už jen na to, abych dostál závazku, který mi uložila. Vyložil jsem regentovi, že se sluší pomoci na vodu lidem, kteří uvázli tak zvláštním způsobem, jejichž otce měl rád a jejichž matka, dvorní dáma Madame, si zasluhovala jeho ohled a jeho milosti, a vymanit je z nároků a věčného vyloučení milostí sice velmi velkou, která však neměnila jejich vnější postavení a nikoho neurážela. Byl jsem překvapen odporem, na který jsem u regenta narazil. Bavily ho šprýmy vévody z Brancasu a jeho nápady, ale v hloubi jím pohrdal; ještě méně si vážil jeho syna a snachy, s nimiž možná nikdy nemluvil, a ctnost a zbožnost vévodkyně z Brancasu pokládal za velmi málo; cítil, jak je to vzhledem k osobě směšné, takže jsem měl všechny myslitelné potíže, než jsem toho silou dosáhl. Vysvětlil jsem mu podmínku, bez níž by vévoda z Orléans nikdy neudělil věc tak silně odporující jeho smýšlení a jeho vkusu. Otec i syn s ní v jeho přítomnosti nejen souhlasili, ale sami o ni požádali. Byla zveřejněna zároveň s milostí, jakmile jsem jí dosáhl; oni ji výslovně uznali nad to, co plynulo už z práva samého, protože nové listiny, nesoucí nové zřízení vévodství i pairie, rušily a anulovaly ty staré, a nová hodnost, kterou způsobila jejich registrace a přijetí vévody z Villars, stanovila nové hodnosti nového vévody a paira jejich datum, jak v parlamentu, tak ve všech jiných aktech, shromážděních a státních, dvorních i veřejných obřadech. Ačkoli hanebné následky této služby, této milosti a slibu a slova tak slavnostně daných a opakovaných, regentovi jimi samými přednesených a s jejich souhlasem zveřejněných, přesahují dobu, kterou jsem si pro tyto Paměti vytkl, nepominu příležitost zařadit je ve svém čase. Vévoda z Villars neztrácel čas se svou registrací a byl přijat 7. září, posledního dne zasedání parlamentu.
Téhož dne před jeho přijetím zašel Effiat časně ráno do Justičního paláce s rozkazním listem (lettre de jussion) v kapse kvůli registraci úřadů vrchního správce staveb a velmistra pošt. On a jeho přítel první prezident, který myslel jen na to, jak z regenta vytahovat peníze tím, že se bude stavět obtížným, ale nechtěl si ten zdroj vysušit, usoudili, že hra trvala dost dlouho na to, aby se ukázala autorita parlamentu ve věci, která se netýkala ani veřejnosti, ani nikoho zvlášť. Svolal tedy okamžitě všechny senáty a zvolil chvíli, kdy z vyšetřovacích senátů (enquêtes), nad nimiž měl menší moc a které proti tomuto ediktu velmi popudil, ještě dorazilo jen málo členů. Předložil edikt, přičemž urovnal údajné obtíže, vzbudil obavu vystavit se nelibosti rozkazních listů a zachoval vzácnou autoritu parlamentu ubohými modifikacemi ediktu, které na úřadech ani na jejich funkcích nic neměnily. Edikt tak prošel velkou většinou hlasů a spor o tuto věc byl konečně skončen. Vévoda z Orléans zabránil princům krve i levobočkům, aby se dostavili k registraci a k přijetí vévody z Villars, aby nedošlo ke střetu. Jeho strýc abbé z Brancasu, který měl velmi pomatenou hlavu, se zhruba v téže době vrhl do řeky. Převozníci ho vytáhli, ale zemřel za několik hodin.
Kardinál Ferrari, dominikán, kterého jeho ctnost a vzácná učenost vynesly k purpuru, jemuž byl ke cti, a který byl hojně využíván v nejdůležitějších záležitostech, zemřel v Římě.
Starší sestra pana z Nevers, která se provdala za prince z Chimay, španělského granda a rytíře Zlatého rouna, zemřela rovněž bezdětná v Paříži.
Torcy prodal za čtyři sta tisíc livrů svůj úřad kancléře řádu, s povolením nadále řád nosit, svému švagrovi abbému z Pomponne, který zároveň obdržel listinu „brevet de retenue“ na tři sta tisíc livrů na tento úřad.
Galeony připluly do Cádizu naložené třiceti miliony tolarů, nepočítaje plodiny a soukromé zboží (pacotilles). Byla to velká a příjemná zpráva, a obecně pro všechny obchodníky v Evropě. Příjezd jezuity Lafitaua v cestovním kočáře kardinála z La Trémoille vyvolal v jistých kruzích ještě větší rozruch. Tajnost a rychlost jeho cesty, tajuplná opatření, která tu okázale předváděl, a rychlost, s jakou se po šesti nebo sedmi dnech vrátil do Říma, vyvolaly mnoho dohadů. Další vývoj ukázal, že to byl jen podvodník, který se chtěl dělat důležitým a který jen mámil a klamal. Mnohem později mi kardinál z Rohanu vyprávěl, že ten chlapík vydržoval v jakémsi římském předměstí děvče, u něhož velmi dobře hostil své přátele, v době, kdy byl ten kardinál v Římě. Svým představeným se vysmíval, pokud jde o mravy, ale dvořil se jim kvůli jejich učení a jejich záměrům. Měl mnoho intrik, které z něj nakonec udělaly biskupa ze Sisteronu, kde nebyl o nic méně nestoudný ve všech ohledech. Kardinál z Rohanu se pak po tom všem nestyděl dát ho kázat postní kázání u dvora, ani on napsat svazek těch nejhrubších a nejzjevnějších lží proti přesné a prosté pravdě o cestě abbého Chevaliera do Říma, kterou abbé sám sepsal.
Chamarande, o němž jsem se několikrát zmínil, ztratil jediného syna, který mu zbýval; a hrabě z Beuvronu zemřel ve stejné době velmi mladý, neženatý, krvácející až z pórů, na nemoc lékařům velmi málo známou. Odvezl do Španělska zpět Zlaté rouno svého strýce Sézanna a tam je sám obdržel, a maršál z Harcourtu mu byl zajistil úřad generálního místodržitele Normandie a guvernéra Starého paláce v Rouenu, které sám měl. Regent ponechal rozhodnutí o nich maršálovi z Harcourtu, který je dal jinému ze svých synů.
Paní z Lussanu, o níž jsem měl příležitost mluvit v příslušné době, zemřela velmi stará. Nedozvěděl jsem se, zda se stala méně podvodnou, falešnou a úlisně nestoudnou, než jak žila. Další krásná duše, která se velmi náhle odebrala před Boží tvář, byla duše abbého Serviena, syna vrchního správce financí a posledního ze všech Servienů, o němž jsem několikrát mluvil.
Paní z Manneville zemřela ve stejné době na rakovinu. Byla dcerou pana a paní z Montchevreuil, velkých přátel paní z Maintenon, a měla od krále penzi šest tisíc livrů.
Dámy a lidé z vybrané společnosti velmi litovali d’Angennese, který zemřel na neštovice. Zemřela na ně i vévodkyně z Olonne, protože se s nimi, ač umírala strachy, zavřela se svým manželem, který si to vzhledem k tomu, jak s ní žil, příliš nezasloužil. Byla Barbezieuxovou dcerou z prvního manželství, mladá, urostlá, milá, ctnostná a plná smyslu pro své povinnosti. Byla to velká škoda.
Využil jsem asi dvoutýdenních prázdnin regentské rady, abych se šel pobavit do La Ferté a na jiný venkov, když se u vévody z Chartres objevily neštovice. Velmi mě mrzelo přerušit tak krátkou přestávku, ale tolik na mě naléhali, že jsem přijel strávit jeden celý den v Paříži, abych navštívil vévodu a vévodkyni z Orléans. Šel jsem tedy do Palais-Royal den po svém příjezdu. Zastihl jsem vévodu z Orléans v jeho velkém apartmá; zdál se dojat mou cestou. Když jsem s ním mluvil o samotě, ohlásili mu vévodu z Noailles; chtěl jsem něco říct, vévoda z Orléans mě přerušil, aby mi řekl, že mu na tu dobu určil slyšení, a v tu chvíli vévoda z Noailles vstoupil a zůstal stát uvnitř u dveří. „Ó, co se toho týče, pane,“ odvětil jsem nahlas, aby Noailles nepřeslechl ani slovo, „urazím padesát mil, abych měl tu čest Vás vidět, zítra se vracím; byli jsme v nejlepším hovoru, stačí poslat pana z Noailles pryč, ten může počkat.“ Vévoda z Orléans i já jsme zůstali sedět, aniž bychom se pohnuli. Trochu rozpačitě dal vévodovi z Noailles znamení a ten okamžitě vyšel a zavřel za sebou dveře. Rozhovor se týkal téměř výhradně zahraničních věcí. Na pořadu byla jedna důležitá, týkající se jednání Francie s Anglií a Holandskem; při ní vstal a řekl mi: „Bojím se, že nás tam vedle uslyší“ — dveře totiž byly na straně jeho pracovny —, „pojďme do tohoto kabinetu.“ Byli jsme v tom salonu do ulice Saint-Honoré; zavedl mě do kabinetu, který k němu přiléhal a vedl do téže ulice, a zavřel za mnou dveře. Ten kabinet jsem neznal; byla to jedna z místností malého apartmá pro večeře. Rozhovor tam pokračoval skoro hodinu. Když jsme vyšli, zastihli jsme v salonu vévodu z Noailles a maršála z Huxelles vedle sebe a pět nebo šest velmožů, kteří se tam shromáždili, ale drželi se daleko od dveří kabinetu, z něhož jsme vycházeli. Rozloučil jsem se tam s vévodou z Orléans na zbytek prázdnin a odtud jsem šel k maršálovi z Huxelles, s nímž jsem zlomyslně mluvil do ucha o předmětu a obsahu rozhovoru, který jsem právě vedl, a on se mnou také, a díval jsem se přitom na vévodu z Noailles, který měnil barvy. Prokázal jsem a přijal zdvořilosti od všech přítomných a prošel jsem kolem vévody z Noailles bez pozdravu; on ustoupil a hluboce se mi uklonil.
Brzy po obědě jsem šel k vévodkyni z Orléans, která mě přijala velmi dobře. Vévoda z Orléans se mě ptal, zda ji nenavštívím, a dokonce dal najevo, že by si to přál; měl obavu, aby se na mě kvůli naší žádosti nezlobila. Vůbec se mi tak nejevila. Přicházela právě od vévody z Chartres. Oba moji synové měli neštovice předešlého roku a mladší byl dlouho v ohrožení života. Svěřil jsem je bratru du Soleil, jezuitovi, lékárníkovi koleje, velmi schopnému, a o lékaře jsem nestál. Osvědčilo se mi to tak dobře, že jsem vévodovi a vévodkyni z Orléans naléhavě radil, aby si počínali stejně, kdyby vévoda z Chartres dostal neštovice. Uvěřili mi a dopadlo to podle přání. Ten bratr du Soleil byl vynikající svými znalostmi, zkušeností i nekonečnou pozorností ke svým nemocným a byl zručný na všechny nemoci, s prostotou a mírností, pro niž ho lidé měli rádi; byl to také pokorný a velmi dobrý řeholník. Uzdravení pana Vévody, pana prince de Conti a vévody z Chartres z neštovic přineslo velmi nemístnou novotu. Jejich domácnosti dávaly ve svých farních kostelích v Paříži i jinde zpívat Te Deum, což se dosud nikdy nedělalo leda pro věci veřejné nebo pro uzdravení králů a královen, a to po velkém nebezpečí, a velmi zřídka jejich dětí; ale všechno šlo v plen, takže po tomto příkladu princů krve nebylo soukromníka, který by se o totéž nepokusil. Strpělo se to, a kdo chce, dává Te Deum zpívat dodnes, a kde chce.
Maršál z Montrevelu, jehož jméno se v dějinách sotva objeví, ten miláček hloupých žen, módy, vybrané společnosti, maršála z Villeroy a skoro i zesnulého krále, z něhož vytáhl přes sto tisíc livrů ročního důchodu v dobrodiních, jež dosud požíval, a který mohl být jmenován jen kvůli tomu, na čem měl nejmenší podíl — postava, díky níž skoro celý život žil na útraty žen, vznešený původ a skvělá statečnost,12 a nad to, ať by to bylo cokoli —, zemřel jako podvodník vůči svým věřitelům, nemaje nic cenného kromě tří tisíc louisdorů, které se u něho našly, a spousty stříbrného nádobí a porcelánu. Měl slabůstky žen, které ho živily, a ničeho se nebál tolik jako převržené solničky. Chystal se odjet do Alsaska. Když obědval u Birona, pozdějšího vévody, paira a maršála Francie, převrhla se na něj solnička. Zbledl, udělalo se mu zle, prohlásil, že je mrtev; museli vstát od stolu a odvést ho domů. Nedalo se mu navrátit to málo rozumu, které měl. Večer ho chytila horečka a zemřel o čtyři dny později a odnesl si jen lítost svých věřitelů. Se dvěma ženami, které si vzal, pořádně je vysál a žil s nimi velmi špatně, neměl děti. Zanechal tu poslední jako vdovu; byla rozená z Rabodanges, vdova po jednom Médavy-Grancey, veliteli eskadry, s nímž měla dvě dcery, paní z Flavacourtu a paní z Hautefeuille, o níž se hodně mluvilo.
Princ z Fürstenbergu,13 který vždy nechával manželku a dcery v Paříži, zemřel v Německu. Už nesčetná léta se tam vrátil a už odtamtud nevyjel. Měl veškerou důvěru saského kurfiřta;14 a když byl tento princ zvolen polským králem, zanechal ho jako místodržitele svého kurfiřtství se vší pravomocí, kterou si tam udržel po celý život. Byl velmi bohatý, ale v Německu dcery nedědí.
Princ z Robecque neužíval dlouho pluku valonské gardy, který dostal po nemilosti vévody z Havré. Zemřel dost náhle a dost mladý, bez dětí s dcerou hraběte ze Solre. Jeho bratr hrabě z Esterres zdědil jeho grandezu, přijal jeho titul a obdržel jeho Zlaté rouno. Sloužil ve Francii. Valonská garda byla dána markýzovi z Risbourgu.
Vévodkyně z Alby se v téže době provdala za abbého z Castiglione, kterého si odsud odvezla, když se vracela do Madridu. Mluvil jsem o nich už předem dost na to, abych se tu spokojil s tím, že papež mu povolil ponechat si značné penze, které měl z obročí, a že ho španělský král k tomuto sňatku učinil grandem první třídy a dal mu místo šlechtice své komory, z nichž už dlouho žádný nevykonával nijakou službu. Přijal jméno vévoda ze Solferina.
Poznámky
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato bitva se obvykle označuje jako bitva u Petrovaradína. Vyhrál ji princ Evžen 5. srpna 1716. Roku 1691, jak připomíná Saint-Simon, dosáhl u Slankamenu (Slavonie) vítězství nad Turky princ Ludvík Bádenský.↩
Vysvětlivka: Ludvík Vilém, markrabě Bádenský (1655–1707), císařský polní maršál, přezdívaný „Turecký Ludvík“; u Slankamenu porazil Turky 19. srpna 1691. Zemřel 4. ledna 1707 v Rastattu na následky zranění, které utrpěl roku 1704 v bitvě u Schellenbergu.↩
Vysvětlivka: Henri-Louis de La Tour d’Auvergne, hrabě z Évreux (1679–1753), mladší syn vévody z Bouillonu, generální plukovník jízdy po svém strýci hraběti z Auvergne; jako příslušník rodu La Tour si osoboval postavení cizího knížete.↩
Vysvětlivka: François de Franquetot, hrabě z Coigny (1670–1759), generálporučík, od roku 1704 generální plukovník dragounů; později maršál Francie (1734) a vévoda.↩
Vysvětlivka: Louis de Rochechouart, vévoda z Mortemartu (nar. 1681), vnuk vévody z Vivonne, bratra paní z Montespan; levobočci Ludvíka XIV. a paní z Montespan byli tedy bratranci jeho otce — odtud Coignyho narážka na „blízké příbuzenství“. K souboji s Coignym došlo kvůli vévodovým výrokům proti levobočkům, jak líčí text.↩
Vysvětlivka: Charles de Bourbon, hrabě z Charolais (1700–1760), mladší bratr pana Vévody.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Rappelai (připomněl jsem).↩
Vysvětlivka: James Francis FitzJames (1696–1738), syn vévody z Berwicku z prvního manželství; ve Španělsku vévoda z Lirie a Xériky, po otci 2. vévoda z Berwicku.↩
Vysvětlivka: Catalina Ventura Colón de Portugal, pozdější 9. vévodkyně z Veraguy; sňatek byl uzavřen 31. prosince 1716.↩
Vysvětlivka: Louis de Brancas (1663–1739), vévoda z Villars-Brancas; jeho syn Louis-Antoine de Brancas, „vévoda z Villars“, nemá nic společného s maršálem z Villars.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Rok 1652 uvádí Saint-Simonův rukopis, jde však zjevně o omyl, protože Ludvík XIII. zemřel roku 1643. Podle Moreriho slovníku jsou patentní listy, které potvrdily zřízení z roku 1627, datovány červencem 1651, tedy do vlády Ludvíka XIV.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato dosti nejasná věta znamená, že kromě vlastností, které byly právě vyjmenovány, neměl maršál z Montrevelu vůbec nic, ať by to bylo cokoli.↩
Vysvětlivka: Anton Egon z Fürstenbergu (1656–1716), od roku 1697 místodržitel Saského kurfiřtství za Augusta II.; jeho manželka byla rozená z Ligny.↩
Vysvětlivka: August II. Silný (1670–1733), saský kurfiřt od roku 1694 a polský král od roku 1697; v letech 1706–1709 musel přenechat polský trůn Stanislavu Leszczyńskému, dosazenému Karlem XII. Zemřel 1. února 1733 ve Varšavě; léta trpěl cukrovkou, kvůli níž mu už dříve museli amputovat prst na noze.↩