Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom čtrnáctý (1716–1717)

Kapitola třetí

Louville tajně vyslán do Španělska. — Jeho poslání, velmi důležité a velmi tajné. — Překvapivá neschopnost vévody z Noailles. — Krajní žárlivost maršála z Huxelles. — Alberoniho obavy a vnitřní pletichy ve Španělsku. — Drzost inkvizice vůči oběma bratrům Macanazovým. — Kardinál Acquaviva pověřen místo Molinese španělskými záležitostmi v Římě. — Strach, který mají Alberoni a Daubenton jeden z druhého, je spojuje. — Giudice vzdálen od prince asturského a z rady. — Popoli jmenován vychovatelem prince asturského; jeho zjev a jeho povaha. — Vzájemná nespokojenost mezi Španělskem a Anglií. — Alberoniho úskok, jak z ní vytěžit. — Angličané, znepokojení nevolí španělského krále nad jejich smlouvou s císařem, mu ji sdělují a zároveň i návrhy, které jim činí Francie, a svou odpověď. — Zlovolnost proti regentovi s cílem rozeštvat ho se španělským králem. — Stanhopova obratnost, jak se zbavit Monteleóna v Anglii a získat Alberoniho, který Angličanům všechno povolí. — Alberoni, získaný Stanhopovou poddajností, dává Angličanům volnou ruku k podpisu obranného spojenectví s nimi. — Nesnáze a rozličné obavy Bubba, sekretáře a jediného anglického ministra v Madridu. — Nárok Angličanů, pro obchod nesnesitelný, který jim Alberoni ani nepopírá. — Podlosti a horlivost vůči Angličanům. — Alberoniho strach z Parmanů, jimž brání přijet do Španělska. — Louville v Madridu; je odtud poslán zpět, aniž byl připuštěn. — Stojí to Španělsko Gibraltar. — Alberoniho lži o Louvillovi. — Regent a Alberoni zůstávají kvůli Louvillově cestě stále na sebe rozhořčeni.

Vyjednávání mezi Francií a Anglií nabíralo chvílemi vlídnější tvář. Obě si přály přitáhnout k němu Španělsko, každá z jiných důvodů. Regent toho dokázal využít, aby Španělsku vymohl skutečné navrácení Gibraltaru, na němž mu záleželo víc než na čemkoli na světě. Gibraltar byl anglickému králi přece jen na obtíž, když byl tak zadobře s barbareskními státy a na moři Španělsku tolik nadřazen. Vedle Port Mahónu mu Gibraltar svým užitkem a významem nevyvažoval náklady a výdaje, které ho stál.1 Svolil tedy, že jej Španělsku vrátí za několik maličkostí, které nestojí za zmínku; jelikož se však nechtěl vystavit křiku strany, jež mu byla nepřátelská, požadoval naprosté tajemství a určitou formu. Kvůli tajemství chtěl, aby nic z toho nešlo přes Alberoniho ani přes žádného španělského či anglického ministra, nýbrž přímo od regenta ke španělskému králi, a to prostřednictvím důvěrníka, kterého regent sám vybere a který bude takového postavení, aby mohl být připuštěn k rozhovoru se španělským králem mezi čtyřma očima. Forma spočívala v tom, že tento regentův důvěrník ponese jeho pověřovací list, dopis týkající se záležitosti smlouvy, to jest listinu s oněmi maličkostmi, jež anglický král požadoval, připravenou k podpisu, a výslovný rozkaz anglického krále, psaný a podepsaný jeho vlastní rukou, guvernérovi Gibraltaru, aby tuto pevnost předal španělskému králi v okamžiku, kdy mu bude rozkaz doručen, a odtáhl se svou posádkou atd. do Tangeru. K provedení měl španělský generál náhle vytáhnout ke Gibraltaru pod záminkou výpadů tamní posádky, a pod záminkou, že posílá guvernéra vyzvat ke kapitulaci, mu doručit rozkaz anglického krále, načež měl být vpuštěn a uveden v držení pevnosti. Zástěrka to byla chabá, ale to byla věc anglického krále.

Vévoda z Noailles byl tehdy ve velké přízni a chtěl dělat všechno. Člověk nesmí být ješitný. Nevěděl jsem o tom všem nic, leda z druhé ruky, a to od Louvilla, dříve než mi regent cokoli řekl; ten mi o tom promluvil teprve potom. Noailles, s nímž jediným se o volbě rozhodovalo — čímž byl maršál z Huxelles rozlícen —, se domníval, že dělá zázraky, když navrhl Louvilla, protože kdysi dlouho požíval veškeré důvěry španělského krále a znal ho lépe než kdokoli jiný, koho tam bylo možno poslat. I bez zvláštní obratnosti bych se byl měl na pozoru před anglickým králem, který navrhuje takovou machinaci. Nemohl nevědět, s jakou péčí a žárlivostí drží královna a Alberoni španělského krále v uzavření, nepřístupného komukoli, a že nejjistější cestou k nezdaru je pokusit se s ním mluvit bez jejich vědomí, nebo proti jejich vůli a bez nich. Pokud jde o volbu, ze všech lidí ve Francii byl Louville podle mého mínění tím posledním, na koho měla padnout. Čím lépe kdysi se španělským králem vycházel a čím hlouběji byl v jeho důvěře, tím víc musel jeho příjezd postrašit královnu a Alberoniho a tím víc museli napnout všechny síly, aby nedopustili, aby se ke králi znovu přiblížil člověk, od něhož se mohli obávat všeho pro svůj vliv a svou moc. Řekl jsem to Louvillovi, který to nepopíral, ale spokojil se s odpovědí, že se v tom překvapení neodvážil odmítnout, a že navíc, kdyby se mu podařilo proniknout, je získání Gibraltaru tak důležité, že by musel mít velkou smůlu, kdyby mu nevyneslo aspoň vyplacení toho, co mu dlužili na jeho španělských penzích, což pro něj byla velká věc. Být vybrán a odjet bylo skoro jedno a totéž. Měl přece jen čas mi to přijít říct a probrat to se mnou, a přijít za mnou ještě nazítří a vyprávět mi, že s ním vévoda z Orléans, za přítomnosti jediného vévody z Noailles, laskavě a důvěrně mluvil o tom, s čím ho posílá, a pak je oba rychle poslal k vévodovi z Noailles, který mu měl vyhotovit a předat jeho listiny.

Vévoda z Noailles ho tedy zavedl do své knihovny, provázel ho po ní, mluvil s ním o svých knihách, pak o své správě financí a lovil chválu, jak jen mohl. Louville, který měl odjíždět pozítří a o všem se dozvěděl teprve den předem, umíral netrpělivostí. Nakonec ho přerušil, aby ho přivedl k věci. Nešlo to bez námahy, ani aniž by musel snést ještě další odbočky naprosto cizí jejich předmětu. Konečně bylo třeba vzít do ruky pero. Noailles se pustil do toho, že sám napíše dopis vévody z Orléans španělskému králi. Po několika slovech dlouhé přestávky a trochu rozhovoru, pak řádek nebo dva, a zase přestávka, pak škrty a vsuvky. Nebyl ani v půli, když ho chtěl přetavit; to bylo jeho oblíbené slovo. Tavil ho a přetavoval tak důkladně, že se docela roztavil a nezůstalo z něho nic. Louville byl jako na trní. Nakonec mu navrhl, ať ho nechá napsat jej sám. Napsal ho jedním tahem. Noailles do něj doplnil tečky a čárky a nenašel nic, co by chybělo nebo co by bylo třeba změnit. Potom chtěl pracovat na instrukci; tentýž obřad. Louville ji sepsal jedním tahem na jeho psacím stole. To všechno trvalo přes čtyři hodiny. O tři víc, než bylo třeba. Tato příhoda mě ničemu novému nenaučila. Ta ve Fontainebleau, když tam přijel Bolingbroke kvůli zvláštnímu míru královny Anny, o níž jsem vyprávěl ve své době,2 mi dostatečně dokázala naprostou neschopnost vévody z Noailles napsat cokoli o sebemenší záležitosti, přes všechen jeho důvtip a jeho žargon, a přes cizí pera, jimiž se tak umně dovede zdobit a vydávat je za vlastní.

Když regent nazítří ráno v Louvillově přítomnosti dopis podepsal, nařídil mu při rozloučení, aby navštívil maršála z Huxelles a donesl mu k podpisu instrukci, která o věci samé neříkala ani slovo, nýbrž jen o tom, jak si počínat, aby se se španělským králem setkal a mluvil s ním atd. Louville marně namítal zbytečnost návštěvy, při níž bude jistě špatně přijat; Noailles, který chtěl dělat všechno, ale přitom se bál každého, na tom trval v domnění, že tím bude maršála z Huxelles šetřit; musel tam tedy jít, a právě od něho se Louville vrátil ke mně. Byl přijat jako pes, který vběhne mezi kuželky; tak to sám vyjádřil. Maršál svraštil obočí a řekl mu, že mu nezbývá než popřát šťastnou cestu; že mu nemá co říct; že nemůže mluvit o tom, o čem nic neví; že nemá do té země co vzkazovat; otočil se k němu zády a nechal ho stát. Zuřil, že ho takhle vyšachovali, svalil to na Louvilla, o němž se domníval, že celou tu intriku upekl on, a nikdy mu to neodpustil. Mám podezření, že vévodovi z Noailles nebylo proti mysli nechat tu nenávist padnout na Louvilla, a že bázlivý a žárlivý maršál se raději pustil do jednoho než do druhého. Plán byl, že Louville dorazí odlehlou cestou přes kraj Foix a Aragonii do Madridu, aniž by kdokoli mohl o jeho cestě dostat sebemenší tušení. Nevím, zda se maršál z Huxelles cítil vázán mlčením; tajemství bylo každopádně přes všechna Louvillova opatření velmi špatně zachováno.

Podezření španělského krále vůči Alberonimu sílila. Královna se spokojovala s tím, že ho nabádala k trpělivosti; on si stěžoval na její netečnost, na její povolnost ke králi, na to, že nepřemáhá ustavičnou nedůvěru slabého a nerozhodného ducha, schopného svěřit se každému, kdo by se ho chtěl zmocnit a zneužít ho. Shledával královnu lhostejnou, nenávidící námahu i záležitosti, toužící jen po vlastním klidu. Nabádal ji, aby nedopustila, aby je oba vyloučili z řízení záležitostí, a aby se mezi tou směsicí národů a jazyků, jež zaplavovala španělský dvůr, měla na pozoru před soustavnou a skrytou klikou Španělů, kteří chtěli všechno vrátit k jejich starému způsobu vlády. Upozorňoval ji, že přestane-li mít v záležitostech moc, nemůže už počítat s žádným vlivem ani vážností ve světě, ani s úctou svých poddaných. Nepořádky ve Španělsku dosáhly vrcholu: lid zdeptaný daněmi, velmoži ve strachu a v opovržení, šlechta na žebrácké holi; ani vojsko, ani finance, ani loďstvo, ani obchod, a nikdo, kdo by mohl tolika zlům odpomoci, a ostražitý rakouský dům měl ještě spoustu stoupenců. Alberoni vychvaloval své plány a chlubil se, že všechno napraví, bude-li při jejich provádění podporován. Zatímco chválil sebe, očerňoval kardinála del Giudice a přesvědčil královnu, že je velmi nebezpečné nechávat ho u prince asturského.

Čtenář si vzpomene na Macanazovu aféru, o níž jsem vyprávěl ve své době.3 Jeho bratra, dominikána, uvrhla inkvizice do vězení a odmítla vydat španělskému králi spisy jeho procesu; a týž tribunál zároveň dekretem prohlásil Macanaze za kacíře a obeslal ho, aby se do devadesáti dnů dostavil. Byl to nový troufalý zásah po onom odepření spisů jeho bratra. Macanaz byl od dekretu, který proti němu Giudice vydal v Marly a který Giudiceho tak dlouho zdržel v Bayonne, aniž se směl vrátit do Španělska, v cizině znám jako ministr španělského krále. Tento panovník a královna to chtěli přičíst Giudicemu jako velkému inkvizitorovi a hybateli tak drzého postupu a vyhnat ho. Alberoni je postrašil nepříznivou chvílí a tím, že by z něho udělali mučedníka; ve skutečnosti se bál, aby si to Řím nevyřizoval s ním samým, a ať nenáviděl Giudiceho sebevíc, ještě víc lpěl na svém kardinálském klobouku, který se bál oddálit; způsobil mu však jiné příkoří. Dal Molinese zprostit péče o španělské záležitosti v Římě jako příliš starého a neschopného je vést4 a dal je svěřit kardinálu Acquavivovi. Giudice velmi nenáviděl celý ten rod, a zvláště kardinála Acquavivu, jejž pokládal za Alberoniho přítele a strůjce jeho kardinálského klobouku.

Daubenton, ačkoli měl přímou podporu papeže, osobně požíval veškeré jeho důvěry a vedl s ním zvláštní dopisování, cítil se příliš slabý proti Alberonimu, který byl jedno s královnou, jež neměla ráda jezuity a nikdy žádného nechtěla za zpovědníka. Alberoni se na své straně bál Daubentona dvojnásob: měl důvěru španělského krále, a to až tak, že mu král občas svěřoval záležitosti jemu samotnému, a neméně se ho obával kvůli svému klobouku v Římě. Tento vzájemný strach spojil dva ctižádostivce, kteří nikdy neznali nic než moc a štěstí. Obětí jejich sblížení se stal kardinál del Giudice. První zprávu o tom dostal lístkem od Grimalda, který byl pod titulem státního sekretáře spíš sekretářem Alberoniho, jehož rozkazy měl nařízeno všechny vykonávat a vyřizovat. Tímto lístkem dostal kardinál rozkaz vzdálit se od prince asturského, jemuž jeho úřad velkého inkvizitora nedopřával čas věnovat všechnu potřebnou péči. Spíše zarmoucen než překvapen odpověděl pokorně. Současně požádal o svolení napsat papeži, aby se vzdal také svého úřadu velkého inkvizitora, a to ihned dostal. Poté nabídl, že se uchýlí do města, které mu král určí a kde bude inkviziční tribunál, dokud mu papežova odpověď nedovolí opustit Španělsko. Uprostřed tak zjevné nemilosti nebyl tak odpoutaný, aby nadále nechodil do rady, kde už dlouho měl jen prázdný titul prvního ministra. Netrvalo to déle než několik dní; dostal nový lístek od Grimalda, který mu z králova rozkazu nařizoval, aby se do rady nedostavoval. Současně byl vévoda z Popoli jmenován vychovatelem prince asturského.

Popoli byl neapolský velmož, bratr zesnulého kardinála Cantelmiho, neapolského arcibiskupa. Mluvil jsem o něm, když projížděl Versailles a král mu slíbil Řád Svatého Ducha, který mu pak poslal, a když ho španělský král velmi lacino učinil generálním kapitánem a velitelem katalánské armády, kterou pak přenechal maršálu z Berwicku, jenž vedl obléhání Barcelony. Zostudil se všude — co do odvahy, lakoty, cti, ve všech ohledech —, což mu nezabránilo stát se španělským grandem, rytířem Zlatého rouna, velmistrem dělostřelectva, kapitánem italské kompanie tělesné gardy a nakonec vychovatelem prince, ačkoli otrávil svou ženu, dědičku starší větve jejich rodu, díky čemuž získal všechen její majetek; byla krásná, milá, mladá, byla zadobře s královnou, jejíž byla dámou paláce, a svým chováním nedávala nejmenší záminku k pomluvám. Nikdo o tom zločinu nepochyboval, a když jsem byl ve Španělsku, slyšel jsem o něm královnu mluvit jako o věci jisté, z níž měla hrůzu. Domnívám se však, že jej spáchal teprve poté, co byl ustanoven u prince asturského, nebo nedlouho předtím, a že tehdy věc ještě nebyla tak prokázaná. Jinak měl Popoli velkolepé vystupování a vznešený zjev, mužnou a příjemnou postavu i tvář hrdinů, mnoho ducha, umu a obratnosti v intrikách; byl nanejvýš falešný a nebezpečný, a přitom měl řeč, půvab, způsoby i chování maršála z Villeroy do té míry, že to vždy překvapovalo. Ačkoli byl Ital, neměl Alberoniho rád; vždy se stýkal se španělskou klikou a netajil se tím.

Obranná aliance vyjednávaná mezi Španělskem a Anglií ochladla podpisem aliance posledně jmenované koruny s císařem.5 Španělsko křičelo o věrolomnosti Angličanů a nepochybovalo, že smlouva, kterou právě uzavřeli, odporuje jeho zájmům a nejpodstatnějším článkům utrechtského míru. Angličané si zpupně stěžovali na útlak, který jejich kupci ve Španělsku neustále snášeli a který ničil všechen obchod. Tyto vzájemné stížnosti padaly na Alberoniho, jenž měl toto jednání už dlouho jediný na starosti; ten se však pokládal za dost obratného, aby té situace využil, a nasadil vůči sekretáři, kterého Anglie držela v Madridu jako jediného ministra, výraz upřímnosti a nemilosti. Řekl mu, že zlí služebníci španělského krále ho v jeho slabé, nedůvěřivé, nejisté a nerozhodné mysli tolik očernili jako člověka podplaceného Angličany, že se už neodvažuje otevřít ústa o ničem, co se jich týká, a naříkal před tím sekretářem nad škodou, kterou tyto zhoubné řeči působí zájmům španělského krále. Účelem tohoto přetvařování bylo zalíbit se Angličanům tím, že je přesvědčí, že se pro ně vystavuje nelibosti španělského krále; získat čas a vyčkat událostí; sledovat počínání Holandska; využít touhy této republiky zřídit si obchod se Španělskem; a nakonec jednat buď s ní samotnou, nebo s Anglií samotnou, nebo s oběma, podle toho, jak se mu naskytne příležitost a jak to uzná za vhodné. Jedné noci šel z královnina rozkazu za Ripperdou6 do jeho bytu, aby na něj naléhal, ať vstoupí do jednání. Nato tento holandský velvyslanec naléhal na své pány, aby nepromeškali tak příznivou příležitost, a ujistil je, že dosáhnou všech nejvýhodnějších podmínek, jež by je mohly dovést k tomu, aby Francouze vypudili ze Španělska nadobro.

Bubb, anglický sekretář v Madridu,7 byl se své strany velmi znepokojen nepříznivým dojmem, jaký smlouva císaře s králem Velké Británie zanechala v mysli španělského krále, když dostal rozkaz podat španělskému králi prostřednictvím Alberoniho zprávu o všech bodech této smlouvy, sdělit mu dokonce její opis, a jako vrchol své poctivosti mu sdělit také nabídky, které jim Francie činila ohledně smlouvy o obranném spolku s nimi, ba i návrh Francie a odpověď, kterou na něj anglický král dal. Stanhope, který si chtěl vyhradit první zásluhu o tak důvěrný krok, poslal Bubbovi týmž kurýrem vlastnoruční dopis pro Alberoniho, plný všech výrazů, jež mu mohly nejvíce lichotit, a všech, které pokládal za nejvhodnější k tomu, aby polichotily španělskému králi. Jeho zloba vůči Francii v něm nezapomněla uvést, že Francie v tom jednání horlivě usiluje o potvrzení utrechtské smlouvy, jediné, která mohla být španělskému králi osobně nepříjemná; a vyzdvihoval úslužnou pozornost krále, svého pána, s jakou se vyhnul žádosti vévody z Orléans, i obratnost, s jakou odpověď stočil tak, aby byla španělskému králi příjemná. Stanhope, který se, jak jsme viděli, chtěl zbavit Monteleóna, jejž shledával příliš prozíravým a příliš obratným, využil příležitosti proti muži, o němž věděl, že není ani Alberoniho tvorem, ani s ním nijak úzce spjat, a že vždy velmi veřejně dával najevo své přesvědčení, že zájmem Španělska je být vždy spojeno s Francií. Stanhope ho proto v témže dopise bez ohledů napadl a přehnaně v něm vyjadřoval svůj údiv nad tím, že španělský velvyslanec žádá ve shodě s Francií o potvrzení utrechtské smlouvy, zatímco anglický král se vyhýbá o ní mluvit jedině z ohledu na osobní zájmy španělského krále. Ať měl Alberoni z této depeše sebevětší radost, ještě citlivěji vnímal rozkaz, který Bubb zároveň dostal: obvinit kardinála del Giudice, že nadržoval zájmům Pretendenta, a formálně žádat španělského krále, aby tohoto kardinála a jeho stoupence vzdálil a vybral si schopné a bezúhonné ministry.

Navzdory takovému uspokojení hrál Alberoni komedii: předstíral, že ho u španělského krále jeho nepřátelé kvůli Angličanům tak zdiskreditovali, že se s ním o nich už neodvažuje mluvit, a když usoudil, že hrál dost dlouho, slíbil, jako by se k tomu nutil pro dobrou věc, že se v té věci u svého pána ještě jednou odváží, a že brzy podá odpověď. Podal ji skutečně brzy: řekl Bubbovi, že závazek mezi císařem a anglickým králem zaručit si vzájemně nejen státy, které skutečně drží, ale i ty, jež by mohli získat v budoucnu, přiměl španělského krále k vážnému zamyšlení, neboť shledával tento článek přímo namířeným proti svým zájmům. Bubb toto místo smlouvy nedokázal dobře omluvit, ale měl co do činění s člověkem, který chtěl být přesvědčen ve prospěch Angličanů. Alberoni se tedy Bubba zeptal, zda tato smlouva vylučuje jakoukoli jinou alianci. Bubb odpověděl, že nikoli, a jako důkaz uvedl smlouvu, o níž se právě jednalo mezi Francií a Anglií. Zároveň byl v rozpacích, že nemá instrukce ani plnou moc k jednání se Španělskem. Alberoni ho z nesnáze vyvedl, když mu řekl, že mu Stanhope ve svém dopise jednání nabízí a že je ústně nabídl Monteleónovi. Radili se ráno; večer téhož dne dostal Giudice rozkaz vzdálit se od prince asturského nadobro; a první ministr, spokojen s posledním úderem, který tomuto kardinálovi zasadili Angličané, oznámil Bubbovi, že španělský král je ochoten podepsat s králem Velké Británie obrannou alianci. Ať po tom ten sekretář toužil sebevíc, brzdil ho nedostatek instrukcí a plné moci; ale Alberoni, který spěchal ještě víc než on, odpověděl na jeho otázku, jakého druhu má smlouva být, aby o ní mohl napsat: takovou obrannou alianci, jaká se bude líbit anglickému králi. Nakonec mu řekl, že sám napíše Stanhopovi, a slíbil Bubbovi, že o tomto jednání budou ve Španělsku vědět jen oni dva a že Monteleón o něm nebude zpraven. Dodal, že bude na anglickém králi, aby vybral ty ze svých ministrů, které chce do tohoto tajemství zasvětit. Alberoni dobře počítal s tím, že si tím sekretáře získá. Každý ministr působící u některého dvora hledá svou slávu v tom, že tam uzavírá smlouvy, a nejvíc ho mrzí, když mu vezmou jednání, které zahájil. Tento psal, jak nejlépe uměl, aby mu poslali instrukce a plné moci, a nezapomněl uvést nic lichotivého pro anglického krále, co mohl předložit, jak o výhodách obchodu, tak o zprostředkování mezi císařem a Španělskem v italských záležitostech, jež by mu jednou mohlo připadnout, a o tom, jak by si tím zjednal vážnost u obou těchto mocností. Naléhal na zaslání toho, oč žádal, jménem ministra, jediného důvěrníka Jejich Katolických Veličenstev, a poslal Alberoniho dopis spolu s touto depeší týmž mimořádným kurýrem, který mu přivezl ty, o nichž jsme právě mluvili.

V této příjemné situaci se Bubb přesto necítil ve své kůži. Nedůvěřoval Španělům ani Francouzům, a ještě mnohem méně Holanďanům. Ti si dělali zásluhu z toho, že odmítli přistoupit ke smlouvě císaře s Anglií, a rozhlašovali, že k ní nikdy nepřistoupí, a nic nelichotilo více španělskému králi, který tu smlouvu pokládal za překážku svých záměrů získat jednou zpět, co ztratil v Itálii. Bubb také pociťoval celou tíhu obchodní záležitosti, kterou měl na starosti a kterou smlouva mezi císařem a Anglií ztěžovala. Byl unaven neustálými stížnostmi anglických kupců i pomalostí a nerozhodností madridského dvora. Nečekal žádný úspěch od Alberoniho návrhu dát stížnosti kupců přezkoumat a rozhodnout komisaři jmenovanými oběma stranami, a naznačoval, že je třeba k ukončení těchto záležitostí využít nynější příležitosti, kdy se jedná o alianci se Španělskem, anebo se vzdát veškerého obchodu; stanovit Španělsku lhůtu, aby Angličanům zjednalo spravedlnost, a po jejím uplynutí prohlásit všechen obchod za zakázaný. Obchodníci vždy chtějí, aby jejich soukromý zájem byl měřítkem státu, a neznají jiné obecné dobro než svůj soukromý zisk.

Bubb se přitom obával Jihomořské společnosti, zřízené v Londýně, aby neměla dost vlivu, aby mu vymohla rozkazy, jež by narušily jeho jednání. Požadovala, aby se náklad jejích lodí řídil anglickou mírou, která pro ni byla výhodnější než španělská, ačkoli obecný řád mezi všemi národy je, že mírou nákladu lodi je vždy míra místa, kde přistane. Tento požadavek byl nesnesitelný; Bubb jej za takový pokládal a lest v něm bila do očí; netrpělivě si proto přál, aby všechny body smlouvy o asientu, které byly dosud sporné,8 byly neprodleně upraveny a podepsány. Jeho obava byla zbytečná. Alberoni měl ještě větší chuť postoupit kupředu než on sám. Nevěnoval té klauzuli ani nejmenší pozornost a ujistil Bubba, že španělský král vydal rozkazy k podpisu smlouvy, které budou neprodleně vykonány, což se také skutečně stalo9. Alberoni byl příliš spokojen s postojem Angličanů a s laskavostí, kterou mu prokázali, když se zasadili o to, aby ho zbavili kardinála del Giudice, než aby jim dal jakoukoli záminku ke změně. Napsal tedy Stanhopovi v nejsilnějších výrazech, aby mu vyjádřil vděčnost, kterou si španělský král navždy uchová za důvěru, s jakou mu anglický král dal sdělit návrhy a jednání Francie, a vřelé přátelství, které bude Jeho Katolické Veličenstvo vždy osobně chovat k Jeho Britskému Veličenstvu. Pokáral Monteleóna, odsoudil alianci, kterou navrhl, jako pouhou ratifikaci utrechtské smlouvy, provedenou ve shodě s Francií, jíž byl tento španělský velvyslanec zcela oddán — zločin v očích Stanhopových neodpustitelný —, a jemu ponechal rozhodnutí o všem.

Ten podvodník se chlubil svým přátelům, že chce Angličany jen vodit za nos a získat čas, aby viděl, jak se Holanďané rozhodnou o naléhání, jímž je nutili přistoupit ke smlouvě podepsané mezi císařem a Anglií. Tvrdil, že ví, že jsou s ní tak nespokojeni, že doufají, že anglický parlament jednou přičte králi Jiřímu za zločin, že dal přednost svým osobním zájmům, totiž tomu, co uchvátil Švédsku,10 před zájmy anglického národa. Jelikož se zahraničím zabýval jen kvůli svému postavení, tím víc se zabýval tím, co se dělo doma. Bál se všeho od Parmanů, k nimž královna chovala náklonnost, a toho, aby mu někdo z nich nevyrval jeho přízeň u panovnice lehkomyslné a snadno ovladatelné. Prostřednictvím parmského vévody zabránil tomu, aby si dala přivézt do Španělska manžela své kojné a jejich syna kapucína, a ujistil se u tohoto panovníka, že nepřijede nikdo jiný, kdo by mu u ní mohl stínit. Králova vapéra naháněla lékařům strach. Obávali se také o zdraví prince asturského; královna tak vládla naplno a s jistotou a Alberoni se cítil mocnější než kdy dřív.

V takové chvíli dorazil Louville do Madridu, sesedl a ubytoval se u vévody ze Saint-Aignan, který byl velmi překvapen a neměl o tom nejmenší zprávu. Náhodný kurýr, který Louvilla potkal kus cesty před Madridem, to řekl Alberonimu. Lze posoudit, jaký poplach to pro něj při podezíravosti a žárlivosti, jež ho trýznily, znamenalo. Dobře věděl, kdo Louville je, jaký vliv měl kdysi u španělského krále a jaké násilí musely paní des Ursins a zesnulá královna králi udělat, aby mu ho vyrvaly; proto byl strach, který z tohoto nečekaného příjezdu pojal, tak naléhavý, že se ho snažil zbavit bez jakýchkoli ohledů. Okamžitě vyslal kurýra s rozkazem Louvillovi naproti, aby mu zakázal přiblížit se k Madridu. Kurýr se s ním minul; ale čtvrt hodiny poté, co Louville sesedl z koně, dostal lístek od Grimalda s rozkazem španělského krále, aby okamžitě odjel. Louville odpověděl, že veze pověřovací list od krále a další dopis od vévody z Orléans pro španělského krále a poslání pro Jeho Katolické Veličenstvo, které mu nedovoluje odjet, dokud je nevykoná. Pan ze Saint-Aignan napsal Grimaldovi totéž. Na tuto odpověď byl okamžitě vyslán kurýr k princi z Cellamare s rozkazem žádat Louvillovo odvolání a prohlásit, že jeho osoba je španělskému králi tak nepříjemná, že ho nechce ani vidět, ani dovolit žádnému ze svých ministrů s ním jednat. Únava z cesty, následovaná takovým přijetím, způsobila Louvillovi v noci záchvat ledvinové koliky, kterou občas trpíval, takže si dal připravit koupel, do níž se ponořil ke konci dopoledne.

Alberoni ho přišel sám navštívit k vévodovi ze Saint-Aignan, aby ho přiměl okamžitě odjet. Stav, v němž se podle toho, co mu řekli, Louville nacházel, ho nezadržel; navštívil ho proti jeho vůli v lázni. Nic zdvořilejšího než slova, a nic suššího, odmítavějšího a neústupnějšího než jejich smysl. Alberoni politoval jeho nemoci i námahy jeho cesty, byl by si přál o ní vědět, aby mu ji byl ušetřil, a toužil překonat odpor španělského krále proti tomu, aby ho viděl, nebo mu aspoň dovolil několik dní si v Madridu odpočinout; že však nic nezmohl na jeho mysli ani se nemohl vyhnout poslušnosti velmi výslovného rozkazu, který dostal, přijít mu osobně oznámit králův příkaz okamžitě odjet a dohlédnout na jeho splnění. Louville mu připadal ve stavu, který s sebou nesl nemožnost odjet. Uznal tedy jeho omluvu, ale upozornil ho, že může platit jen po dobu nemoci a že po odeznění záchvatu už nebude moci být přijata. Louville se dovolával svých pověřovacích listů, které mu dávaly veřejný charakter k vykonání důležitého poslání jménem krále, synovce španělského krále, poslání takového, že Jeho Katolické Veličenstvo nemůže odmítnout vyslechnout je přímo z jeho úst a že by litovalo, kdyby je nevyslechlo. Spor byl prudký a dlouhý navzdory Louvillovu stavu, a Louville nic nezmohl. Přesto zůstal pět nebo šest dní u vévody ze Saint-Aignan a přiměl ho, aby jako velvyslanec usiloval o to, aby mu byla udělena audience, ačkoli pan ze Saint-Aignan, Louvillův přítel, přece jen nesl nelibě tajemství, jež před ním Louville podle svých rozkazů o předmětu svého poslání stále zachovával.

Louville se neodvažoval chodit k nikomu, aby se nekompromitoval; a nikdo se ho také neodvážil vyhledat. Přesto se ze zvědavosti odvážil jít se podívat, jak španělský král projíždí jednou ulicí, a vyzkoušet, zda by král, kdyby ho uviděl, nedostal chuť ho vyslechnout — pro případ, což bylo velmi možné, že před ním jeho příjezd zatajili. Alberoni však na všechno pamatoval předem. Louville krále skutečně viděl projíždět, ale nebylo možné dosáhnout, aby si ho král všiml. Grimaldo nakonec přišel Louvillovi oznámit bezpodmínečný rozkaz k odjezdu a upozornit vévodu ze Saint-Aignan, že španělský král je kvůli tvrdošíjnosti tohoto prodlení tak rozzloben, že mu nemůže ručit za to, co by se stalo, kdyby se Louvillův pobyt ještě prodloužil, ani za to, že by nebylo nutno porušit ohledy, které náležejí každému zastupujícímu ministrovi, a především francouzskému velvyslanci. Oba dobře viděli, že audience, v niž by mohli doufat, je věc naprosto nemožná, a že tedy delší Louvillův pobyt by byl dobrý jen k tomu, vystavit se násilí, které by svým hlukem rozkmotřilo obě koruny: a tak po sedmi nebo osmi dnech Louville odjel a vrátil se, jak přijel. Alberoni si po krajním strachu, který prožil, začal oddechovat. Utěšil se zkouškou své moci, díky níž se už nemusel obávat, že by se kdokoli přiblížil ke španělskému králi bez jeho svolení nebo že by se mohla projednávat jakákoli záležitost bez něho. Stálo to Španělsko Gibraltar, který od té doby nedokázalo získat zpět. Taková je užitečnost prvních ministrů.

Tento první ministr rozhlásil ve Španělsku i ve Francii, že španělský král pojal k Louvillovi smrtelnou nenávist od chvíle, kdy ho vyhnal ze Španělska pro jeho drzosti a troufalé kousky; že ho nechce nikdy vidět a cítí se uražen, že se odvážil překročit Pyreneje; že neměl žádné poslání ani žádný návrh; že oklamal regenta, když mu namluvil, že kdyby našel záminku znovu se objevit před španělským králem, ten panovník by z toho měl radost pro svou starou náklonnost k němu, a že on, znaje toho panovníka tak dobře, brzy znovu nabude svého někdejšího vlivu a přiměje Španělsko udělat všechno, co by si Francie přála; zkrátka, že přijel jen proto, aby se pokusil vymoci něco z toho, co mu dluží na penzích, které si dal udělit, když od španělského krále odcházel, ale že se nevydal cestou, po níž by k jejich zaplacení přišel tak brzy. Bylo třeba být tak drzý, jako byl Alberoni, aby člověk šířil takové lži. Ve Španělsku se nezapomnělo, jak paní des Ursins dala Louvilla odvolat; jak tomu španělský král vzdoroval; že toho mohla dosáhnout jen přes Francii a svými intrikami s paní z Maintenon proti kardinálovi a abbému z Estrées11 a proti němu; a že král, krajně zarmoucen, když ustupoval rozkazům daným Louvillovi z Francie, mu při odchodu zdvojnásobil a zajistil penze, které mu pak byly dlouho vypláceny, a dal mu navíc peněžitou částku a guvernérství v Courtrai, o něž přišel jen kvůli válečným pohromám, jež následovaly po prohrané bitvě u Ramillies. Co se týče poslání, popírat je bylo krajní nestoudností u muže tak známého, jako byl Louville, který sesedne u francouzského velvyslance, prohlašuje, že má pověřovací listy od krále a od regenta a důležité poslání, které může projednat jedině přímo a o samotě se španělským králem, a o jehož audienci se francouzský velvyslanec jménem krále přimlouvá. Nic nebylo snazšího než zahrnout Louvilla hanbou, kdyby uváděl nepravdu, tím, že by se mu nařídilo předložit pověřovací listy; kdyby žádné neměl, zůstal by bez řeči, a pak, nemaje žádný úřední charakter, by byl Alberoni mohl volně naložit s jeho potrestáním. A kdyby s pověřovacími listy měl jen vyřídit zdvořilost, aby se uvedl a mohl se domáhat svého zaplacení, Alberoni by ho velmi snadno zostudil tím, že žádné poslání nemá, poté co tolik ujišťoval, že je pověřen velmi důležitým. Ale všemohoucnost říká a dělá beztrestně všechno, co se jí zlíbí.

Když se Louville vrátil, bylo třeba poslat anglickému králi zpět všechno, co Louville vezl do Španělska kvůli Gibraltaru; a celá ta záležitost zůstala, jako by se nikdy nestala, až na to, že silně popudila Alberoniho proti regentovi, že chtěl španělskému králi bez jeho vědomí doručit tajné poslání, a to prostřednictvím muže schopného ho vytlačit, a regenta proti Alberonimu, který projekt s takovým hlukem zmařil a odvážil se mu dát pocítit, jaká je jeho moc; oba to nikdy nezapomněli, regent však jen z nutnosti záležitostí a bez újmy na své dobráckosti. Alberoni, který takovou povahu neměl a který jako kdysi drobný sluha vévody z Vendôme nebyl spokojen s vévodou z Noailles, když byl ve Španělsku, pojal proti němu ještě dávku nenávisti navíc, protože se dozvěděl, že Louvillovo vyslání bylo dohodnuto mezi regentem a jím samotným, a přijal jako novou urážku přátelský dopis, který mu vévoda z Noailles poslal po Louvillovi.12


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Gibraltar dobylo roku 1704 anglo-nizozemské loďstvo a Menorku s přístavem Port Mahón obsadili Angličané roku 1708; utrechtský mír (1713) přiznal obě místa Velké Británii.↩

  2. Vysvětlivka: Bolingbroke přijel v srpnu 1712 do Francie, aby sjednal příměří mezi Anglií a Francií a připravil oddělený mír královny Anny s Ludvíkem XIV.; jednalo se tehdy u dvora ve Fontainebleau.↩

  3. Vysvětlivka: Macanaz předložil roku 1713 Kastilské radě memoriál o omezení církevních pravomocí a výsad ve prospěch koruny. Kardinál del Giudice, který se tehdy zdržoval ve Francii, jej jako velký inkvizitor dal roku 1714 odsoudit ediktem inkvizice; Macanaz byl v únoru 1715 zbaven úřadu a odešel do vyhnanství do Francie.↩

  4. Vysvětlivka: José Molines, děkan Římské roty (auditor za Aragonskou korunu), dosud vyřizoval španělské záležitosti u papežské kurie.↩

  5. Vysvětlivka: Obranná aliance Velké Británie s císařem Karlem VI., uzavřená ve Westminsteru 5. června 1716 (25. května podle starého stylu); obě strany si v ní vzájemně zaručily svá území.↩

  6. Vysvětlivka: Johan Willem Ripperda († 1737), od roku 1715 holandský velvyslanec v Madridu; později přešel do španělských služeb a v letech 1725–1726 byl prvním ministrem Filipa V.↩

  7. Vysvětlivka: George Bubb, později zvaný Bubb Dodington, zastupoval Velkou Británii v Madridu v letech 1715–1717. Měl hodnost mimořádného vyslance; Saint-Simon ho nazývá sekretářem.↩

  8. Vysvětlivka: Asiento — výsadní právo dodávat do španělské Ameriky africké otroky, které utrechtský mír (1713) přiznal na třicet let Velké Británii; vykonávala je londýnská Jihomořská společnost, jež směla navíc každoročně vyslat do španělských Indií jednu obchodní loď.↩

  9. Ediční poznámka: Úmluva vykládající články smlouvy o asientu byla podepsána v Madridu 26. května 1716, tedy několik dní před westminsterskou smlouvou Velké Británie s císařem (5. června 1716); Saint-Simon klade její podpis až po ní.↩

  10. Vysvětlivka: Jiří I. získal jako hannoverský kurfiřt roku 1715 od Dánska švédská vévodství Brémy a Verden, která Dánové obsadili za severní války, a připojil se k válce proti Švédsku.↩

  11. Vysvětlivka: César d’Estrées (1628–1714), kardinál a diplomat, doprovázel Filipa V. do Španělska a do roku 1703 byl francouzským velvyslancem v Madridu; vystřídal ho tam jeho synovec, abbé Jean d’Estrées. Zemřel 18. prosince 1714 v Paříži ve věku 86 let. Oba se v Madridu dostali do sporu s paní des Ursins.↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Louvillovy paměti, vydané pod názvem Mémoires secrets sur l’établissement de la maison de Bourbon en Espagne (Paříž 1818, 2 sv. in-8).↩