Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom čtrnáctý (1716–1717)

Kapitola čtvrtá

Smlouva o asientu s Anglií podepsána v Madridu. — Monteleón obelstěn Stanhopem, hříčkou Alberoniho. — Anglický král v Hannoveru. — Abbé Dubois jede za Stanhopem, který projíždí Haagem, vrací se, aniž tam co pořídil, a hned znovu odjíždí do Hannoveru. — Úsudek císařských o regentově zaslepenosti Anglií. — Ubohé počínání pruského krále. — Láká k sobě francouzské řemeslníky. — Aldrovandi, v Římě zprvu velmi špatně přijatý, získává papežovu důvěru. — Lehký mráček mezi ním a Alberonim, který se oboří na Giudiceho, otevírá jeho dopisy a popudí tím španělského krále proti tomuto kardinálovi. — Podivné řeči rozšiřované ve Španělsku proti královně. — Alberoni je svaluje na Giudiceho. — Strach dostane Cellamare, jeho synovec, a opouští svého strýce. — Alberoni si vymyslí a rozšíří falešný, sobě lichotivý dopis od regenta a chlubí se touto lží. — Alberoniho neklid a žárlivost na Francouze, kteří jsou ve Španělsku. — Vodí za nos svého přítele Montiho, brání mu odjet z Paříže do Madridu, předepisuje mu, co mu má psát o královně, aby jí to ukázal a vytěžil z toho. — Jeho černé pletichy proti španělskému králi. — Jeho krajní přetvářka. — Chce obnovit španělské loďstvo. — Jeho pletichy. — Pěkné ponaučení o Římu pro dobré a učené služebníky králů. — Ohleduplnost Španělska k Anglii při odplutí flotily do Indií a Holanďanů ke Španělsku ohledně smlouvy, kterou mají uzavřít s Anglií a Francií. — Obtíže této poslední smlouvy postoupeny ministrům v Anglii. — Stairsovy darebnosti. — Walpolova proradnost. — Alberoniho strach a opatření proti příjezdu Parmanů. — Využívá papežových obav z Turků a zdvojnásobuje pletichy o svůj klobouk, sliby i hrozby. — Giudice rozhlašuje o Alberonim hrozné věci; Daubenton a Aldrovandi ho dobře hájí. — Molines jmenován velkým inkvizitorem Španělska. — Jaký byl parmský vévoda vůči Alberonimu. — Velmi zmatené představy tohoto prince. — Papež se konečně zavazuje dát Alberonimu klobouk. — Momentální nemožnost, nepříliš trvalá. — Rada Aldrovandiho a Alberoniho. — Příhoda s biřici, která závazek ve prospěch Alberoniho nejprve pozdrží, pak potvrdí. — Acquavivova obratnost a podlost. — Proč tolik podrobností o Alberonim. — Acquaviva na rozkaz Španělska přebíhá na stranu konstituce. — Sliby, hrozby a pletichy Alberoniho a Daubentona, aby uspíšili Alberoniho povýšení. — Kruté vzájemné invektivy Giudiceho a Alberoniho. — Alberoniho chvástání a jeho hrůza z příjezdu manžela královniny kojné a jejich syna kapucína do Madridu. — Kdo byly tyto tři osoby. — Alberoni se smrtelně bojí příjezdu dalšího Parmana; píše trpce parmskému vévodovi.

Když se Louville vzdálil a Alberoni byl zase sám sobě pánem, neměl nic naléhavějšího na srdci, než urovnat k libosti Angličanů všechny potíže, které ještě zbývaly ohledně asienta. Smlouva byla podepsána v Madridu 27. července, ale protože se záležitost táhla už dlouho, byla datována 26. května a ratifikace 12. června; ty si obě strany vzápětí vzájemně vydaly. Monteleón o všem, co se mezi Anglií a Španělskem dělo, nevěděl naprosto nic. Bědoval nad tou pomalostí a nad tím, že je odkázán vyřizovat ubohé maličkosti, ačkoli by mohl jednat s užitkem. Viděl, že smlouva, kterou Francie navrhla Anglii, nijak nepokračuje; namlouval si, že shoda mezi císařem a králem Velké Británie už není tak velká od té doby, co se londýnská Levantská společnost postavila proti půjčce dvou set tisíc liber šterlinků na Slezsko, kterou tam chtěl císař uzavřít, a že smlouva, kterou spolu oba uzavřeli, neobsahuje nic, co by bylo Španělsku na škodu. Anglický král odjel v červenci do Německa. Zanechal prince waleského jako regenta s titulem strážce království, a tento princ, který vůči národu změnil své způsoby, se mu snažil zalíbit, ale netajil se přáním pomstít se Cadoganovi1 a Bothmarovi2, jedinému ministrovi pro hannoverské záležitosti, jimž přičítal špatné zacházení, jehož se od krále jeho otce dostalo vévodovi z Argyllu, princovu oblíbenci. Princ jednal s Monteleónem s okázalou pozorností a důvěrně; to v tomto velvyslanci budilo přesvědčení, že má v Anglii stále stejné postavení, ačkoli se mu dostávalo jen hrubostí, a ještě horšího, od Methuena3, který zastupoval Stanhopa po dobu, kdy ten doprovázel anglického krále do Hannoveru. A tak byl Monteleón se vším svým důvtipem a rozhledem napálen Stanhopem, který se ho obával, a byl hříčkou v rukou Alberoniho, který ho neměl rád.

Châteauneuf, kterého jsme viděli jako velvyslance v Portugalsku a v Konstantinopoli a bez diplomatické hodnosti jako chargé d’affaires ve Španělsku, a to s dobrou pověstí, se stal státním radou a byl tehdy velvyslancem v Haagu. Měl o smlouvě několik bezvýsledných porad s Walpolem, anglickým vyslancem, který postupoval ve shodě s pensionářem, a Duywenworde říkal, že plnou moc k uzavření a podpisu bude mít teprve tehdy, až Pretendent přejde Alpy. Stanhope a Bernstorff4 prohlásili, když projížděli Haagem do Hannoveru, že Francie potřebuje navrhované spojenectví víc než Anglie; a císařovy ministry ujistili, že ze svých požadavků neslevní a neudělají nic, co by bylo proti císařovým zájmům. Jedni i druzí měli porady s deputáty Generálních stavů pro tajné záležitosti a naléhali na ně, aby přistoupili ke spojenectví podepsanému mezi těmito dvěma mocnostmi; republika se však obávala, že by ji to zavázalo a obnovilo válku, a stále se vytáčela. Abbé Dubois, který všechny své záměry a všechny naděje na kariéru postavil jen na Anglii, a to pomocí lžíce na boty — své staré známosti se Stanhopem, kterou vydával za svazek a přátelství, aby se dodal váhy —, a který kvůli tomu zaslepil vévodu z Orléans vůči Anglii, jak bylo vyloženo na nejednom místě, se chopil příležitosti a přesvědčil svého pána, že dvě hodiny rozhovoru s jeho starým přítelem posunou smlouvu dál než všechny depeše a všechny porady, které se konaly v Haagu. Dal se tam tedy tajně vyslat, aby si se Stanhopem promluvil, až tudy pojede. Těch několik porad, které s ním měl, k ničemu nevedlo. Vrátil se rovnou zpět, pevně odhodlán nepustit kořist. Vymlouval se, že zastihl svého přítele tak spěchajícího k odjezdu a zároveň v Haagu tak zaměstnaného, že neměli kdy nic projednat; že si ho však Stanhope přeje mít v Hannoveru, kde by v klidu a s rozvahou mohli pohodlně pracovat a dospět k něčemu dobrému.

Víc nebylo třeba při horlivosti, do níž jeho klika regenta ohledně této smlouvy uvedla. Regent abbému Duboisovi uvěřil všechno, co mu chtěl namluvit, a sotva se vrátil, poslal ho znovu do Hannoveru. Císařští ministři, prostí Duboisových osobních záměrů i zaslepenosti jeho pána, kteří viděli zblízka a jasně věci takové, jaké byly, žasli nad horlivostí, s jakou Francie usiluje o smlouvu s Anglií. Říkali, že Francie se nachází v nejšťastnějším a nejnezávislejším postavení, že jí stačí užívat míru, získávat čas, vyčkat výsledku uherské války a vývoje vnitřních záležitostí Anglie, která si mnohem víc než Francie musí přát uzavřít s ní smlouvu. Takový byl zdravý úsudek ministrů, kteří viděli jasně, ačkoli na Francii tolik žárlili. Zároveň nebylo falešné zprávy ani lži, vylíčené co nejpodrobněji, aby snáze prošla, kterou by Stairs bez ustání nepsal anglickým ministrům, dotčen tím, že mu vyjednávání odebrali právě tito ministři, kteří znali jeho zlovolnou povahu a jeho jed vůči Francii, ačkoli byli jeho ochránci. Přesto je třeba říci, že žalostný stav Pretendenta sliboval rychlý konec kvašení jeho strany v Anglii; že kvůli úplnému vítězství, které princ Evžen vybojoval nad Turky na počátku tažení5, se na tuto válku hledělo jako na válku nedlouhou; že Říše, přivyklá na jho rakouského domu, mu byla poddanější než kdy jindy; a že se Francie musela mít na pozoru, aby znovu nepropukla válka kvůli císařovým zájmům v Itálii a obchodním zájmům Anglie, rozené nepřítelkyně Francie, až se tito panovníci doma zbaví veškerých obav.

Pruský král, dbalý svého zvětšení, ale lehkomyslný, nestálý a bojácný, se při smrti falckého kurfiřta neodvážil pohnout ve věci Jülichu6. Říkal, že neuburskou větev tam nebude znepokojovat, dokud bude trvat; dal však u regenta sondovat, co by udělal, kdyby vymřela, a zda by strpěl, aby se v takovém případě císař tohoto vévodství zmocnil, jak to bylo podle jeho ujištění už rozhodnuto. Zároveň dával ve Vídni co nejdůrazněji ujišťovat o své oddanosti císařovým zájmům a tam rozhodně popíral, že by s Francií vedl jakékoli jednání. Takové počínání mu připadalo jako vrchol státnického umu. Často se se svými spojenci rozcházel a zase smiřoval, s carem i s anglickým králem, svým tchánem, a dlouho se nemohl rozhodnout, zda ho navštíví v Hannoveru. Hleděl na Francii jako na zemi, které hrozí velké rozbroje kvůli rozbrojům mezi princi krve a levobočky, mezi pairy a parlamentem, a zejména kvůli záležitosti konstituce. Tato představa mu dodala odvahy přilákat k sobě ještě větší počet Francouzů, aby rozšířil své manufaktury. Vydal tedy rozkazy přemlouvat řadu dělníků i jiných lidí, aby přesídlili do Braniborska, ať už z náboženských, nebo z jiných důvodů; a domníval se, že se mu to snadno podaří v době, kdy cizinci, a dokonce i sami Francouzi, svorně líčili Francii jako zemi zdrcenou bídou a stojící na pokraji všeobecného rozvratu.

Aldrovandi, v Římě zprvu špatně přijatý a velmi kárán, dokázal brzy svou obratností a s pomocí přátel dosáhnout toho, že ho papež vyslechl, ačkoli prohlásil, že mu audienci neudělí. Dostalo se mu velmi dlouhé audience, při níž dovedl s papežovou myslí zacházet tak obratně, že si ho zcela naklonil a že se s ním od té doby často a dlouze vídal mezi čtyřma očima; zklamal se však v naději, kterou si učinil, že bude neprodleně poslán zpět do Španělska. Přivezl odtamtud papeži dva vlastnoruční dopisy, krále a královny, velmi naléhavě se přimlouvající o klobouk pro Alberoniho. Záminek, jak nechat dlouho čekat ty, jejichž naděje mají Římu vynést služby, má tento dvůr vždy dostatek. Aldrovandi, který spěchal vrátit se a užívat velkých příjmů španělské nunciatury, jež od sporů mezi oběma dvory nemohla být dosud znovu otevřena, který jejich konec očekával jen od Alberoniho povýšení a kterému by jeho nunciatura uspíšila povýšení vlastní, se ze všech sil snažil Alberonimu posloužit. Parmský vévoda, nevím na jakém základě, nedůvěřoval v tom jeho poctivosti a vštípil touž nedůvěru Alberonimu. Ten, který vždy místo sebe stavěl do popředí španělskou královnu, si trpce stěžoval na Aldrovandiho nevděk vůči této princezně, ale ze strachu z horšího se neodvážil propuknout veřejně. Brzy se uklidnil a nakonec uznal, že jeho stížnosti byly zcela nepodložené.

Znovu se obořil na kardinála del Giudice a nešetřil žádným urážlivým výrazem, aby zveličil jeho nevděk vůči královně, bez níž by se po návratu z Francie nikdy znovu nedostal ve Španělsku do přízně ani by se nevymanil z propasti, do níž upadl. Vyčítal mu bezuzdnost, s jakou útočil na vládu; rozhlašoval, že je ve Francii tak dobře znám, že se tam všeobecně předvídá jeho pád. Otevíral dopisy na madridské poště, a mělo se za to, že to dělá z vlastní moci, bez vědomí španělského krále. Našel mezi nimi dopis sicilského velvyslance jeho králi, v němž mu podával zprávu o dlouhé poradě, kterou měl s Giudicem, a psal, že ho tento kardinál po mnoha ujištěních o své oddanosti varoval, aby na madridský dvůr nijak nespoléhal, dokud bude trvat Alberoniho vliv, protože parmský vévoda, jehož byl Alberoni ministrem, myslí jen na to, jak získat a udržet přízeň císaře, a nikdy proto nesvolí, aby Španělsko učinilo jakýkoli krok ve prospěch italských knížat. Alberoni zanesl tento dopis španělskému králi a měl to zadostiučinění, že ho proti Giudicovi silně rozhněval. Tolik moci mu nebránilo v obavách z Francouzů, kteří byli v Madridu, a v ještě mnohem větších obavách z bezvýznamných Parmanů, jež si královna čas od času chtěla nechat přijet. Neodvažoval se proti tomu u ní nijak vystoupit, ale zdvojnásoboval svá opatření u parmského vévody, aby jeho prostřednictvím tyto cesty zmařil. Zdraví španělského krále bylo ohroženo, jeho žaludek byl ve velkém nepořádku. Alberoni ho přiměl poradit se se sardinským lékařem, který se s prvním lékařem dohodl na lécích, jichž je třeba užít, a to jen v přítomnosti královny a Alberoniho. Toto tajnůstkářství, spolu s pohoršlivými řečmi Burleta o zdraví prince asturského, vyvolalo ty nejpodivnější řeči, nejen mezi obyčejnými lidmi, ale i mezi nejvýše postavenými, až se rozhlašovalo, že královna usiluje dostat na trůn svého nejstaršího syna dona Carlose. Giudice, rozhořčený svou nemilostí, kterou přičítal výhradně Alberonimu, ho při této příležitosti nešetřil, a stejně tak ani Alberoni kardinála, pokud šlo o zlé služby a o obvinění, že dodává věrohodnosti bezuzdnosti a lžím zlých řečí. Cellamare, syn bratra kardinála del Giudice, znepokojený tolika výbuchy, dostal strach o sebe. Myslel jen na to, jak si zachovat přízeň královny i Alberoniho. Prosil je o ni tak naléhavě, že si z toho Alberoni udělal doklad kardinálova nevděku, odsuzovaného dokonce i jeho synovcem, který vždy platil za muže velmi rozvážného a velmi osvíceného.

Alberoni se nestyděl rozšířit nehoráznou lež. Všemoc se vyvrácení příliš nebojí: rozhlásil, že mu vévoda z Orléans při odvolání Louvilla výslovně sdělil, že by ho nebyl poslal, kdyby se domníval, že bude španělskému králi nepříjemný, a že neprodleně pošle jiného muže pověřeného sdělit věci, které nelze svěřit papíru. Takové vyslání by mu nebylo o mnoho příjemnější. Nechtěl vidět ze strany Francie nikoho, kdo by byl s to posvítit na jeho počínání, podat o něm zprávu regentovi, otevřít oči španělskému králi. Každý Francouz byl pro něj podezřelý. Byl by je nejraději všechny vyhnal ze Španělska, zejména ty, kdo měli nějaké zvláštní pověření pro námořnictvo nebo pro jiné záležitosti. Označoval je za oddané klikám a tvrdil, že jim k scházení propůjčují své domy. Jeho žárlivost a krajní nedůvěra si nebyly jisty ani jeho nejdůvěrnějšími přáteli. Monti k nim patřil a měl veškerou jeho důvěru ještě před jeho vzestupem. Sloužil ve Francii a Alberoni ho občas pověřoval zvláštními posláními k regentovi. Monti se domníval, že by si polepšil, kdyby mohl odjet do Španělska a těžit z jeho vlivu. Nějaký čas byl v této naději udržován; Alberoni mu psal, že nikdo by oběma dvorům neposloužil lépe než on; ale i toto vodění za nos mu bylo obtížné, a tak dal svému příteli na srozuměnou, že na to už nemá myslet. Nechtěl mít svědky svého počínání; Monti se mu hodil ve Francii, aby ho odtud zpravoval. Předepisoval mu témata jeho dopisů: měl v nich chválit královnu pro její pevnost a mluvit o ní jako o hrdince, která svou odvahou upevňuje svou autoritu po celé Evropě. Tyto dopisy ukazoval královně, aby ji vyburcoval ke ctižádosti a svalil na ni vše, co podnikal proti Giudicovi, na nějž si stěžoval tím nejkrutějším způsobem.

Zacházení s Louvillem bylo urážkou Francie i osobně regenta a triumfem Alberoniho drzosti a moci. Klid, s nímž to regent snesl, nedokázal utišit nenávist, kterou Ital pojal kvůli pokusu, o němž byl přesvědčen, že byl namířen výhradně proti němu. Využil smlouvy, o níž se jednalo mezi Francií a Anglií, aby španělskému králi vnukl o vévodovi z Orléans ty nejzlověstnější představy a aby mu je dával tlumočit lidmi na sobě závislými, kteří měli ke králi přístup. Tvrdil, že jediným regentovým cílem je zajistit si korunu pro případ neštěstí ve Francii; že se mu k tomu jeví přijatelné a dobré všechno; že by se spolčil i s Turkem, kdyby to uznal za užitečné pro tento záměr nebo k tomu, aby zabránil španělskému králi uplatnit spravedlivá práva svého původu. Neodvažoval se přitom připustit, že by je španělský král chtěl hájit, ale svým důvěrníkům se občas přiznával, že v tak choulostivém bodě je nezbytné nejjemnější přetvařování, že je třeba od Španělů odvrátit jakoukoli myšlenku na to, protože kdyby ji pojali, mohla by vyvolat nebezpečné pohyby, a že je třeba si počínat tak, jako by Jejich Katolická Veličenstva nikdy nechtěla opustit Madrid, vyčkávat událostí a počítat s tím, že rozhodnutí této velké otázky bude záviset na Anglii a Holandsku. Mezitím přesvědčen, a to právem, že se Španělsko musí stát mocným na moři, spřádal velké námořní plány. Nic se mu nezdálo obtížné, jen když jím byl pověřen on; myslel jen na to, jak se učinit nepostradatelným; a to se mu plně dařilo u královny, a tudíž i u krále. Chlubil se, že dojmy, které mu o něm chtěli vnuknout, jen lépe ukázaly jeho horlivost a jeho služby; že má na královnu veškerý vliv; že se vysmívá těm, kdo tvrdí, že Macanaz udržuje se španělským králem tajný styk. Věděl totiž od královny, před níž král neměl žádné tajemství, že Daubenton málem upadl v nemilost jen proto, že před ním vyslovil Macanazovo jméno, bez jiného úmyslu, než aby řekl, že od něho dostal dopis, v němž se tento mučedník práv španělských králů proti výbojům Říma doporučoval do jeho přízně. Krásné poučení pro úředníky, kteří zastávají úřad a mají povinnost hájit práva svých králů proti neustálým uzurpacím papežů! Říkám králů, protože i Francie měla své Macanaze, a to užívané zesnulým králem a jeho ministry, kteří neměli lepší osud, nemluvě o velkém počtu těch, kteří tu byli od dob slavného Gersona7. Alberoni tvrdil, že zpovědníka zachránil, protože ho považoval za sobě oddaného, a vydával se za toho, kdo se rozhodl vyhubit jeho nepřátele.

Počátkem září dal španělský král anglickému králi oznámit své rozhodnutí vypravit příštího roku 1717 flotilu do Nového Španělska a slíbil mu, že ho podrobněji zpraví o měsíci, kdy vypluje. Španělsko tedy vůči Anglii nezanedbávalo žádnou pozornost a přesně dodržovalo jejich smlouvy. Holanďané, kteří si ze své strany Španělsko předcházeli, mu dali vědět, že jsou ochotni podepsat obrannou ligu s Francií a Anglií. Jejich záměrem bylo projevit tímto oznámením španělskému králi úctu a důvěru a vyzvat ho, aby k této smlouvě přistoupil. Odpověděl, že se tomu nebrání, ale že se musí, než se vysloví, seznámit s podmínkami tohoto spojenectví. Abbé Dubois, který uzavření smlouvy s Anglií považoval za první velký krok ke kariéře, jenž ho postupně dovede ke všem ostatním, na ni tlačil všemi silami a veškerou svou důmyslností. Dvěma hlavními potížemi byly kanál u Mardicku a pobyt Pretendenta v Avignonu. Ani anglický král, ani Stanhope se neodvážili v Hannoveru důkladně projednávat dva body, které se týkaly anglického národa, a bylo nutné poslat Ibervilla do Londýna, aby tam s anglickými ministry vyřešil především záležitost Mardicku. Ti byli přesvědčeni, že vítězství prince Evžena je pro Francii novým podnětem k urychlení smlouvy. Ať projevoval vévoda z Orléans v celém jednání jakoukoli dobrou víru, Stairsova zlovolnost ji nedokázala uznat; pomluvy tohoto počestného velvyslance zašly tak daleko, že varoval anglické ministry, že regent je ve spojení s jakobity, kteří chystají nějaký podnik; že baron Görtz8, ministr švédského krále, nově přibyvší do Haagu, byl v Paříži jen proto, aby jej domluvil; že Dillon9, generálporučík ve francouzských službách, o němž už dříve psal, že má ve Francii na starosti záležitosti Pretendenta, bude pověřen jeho provedením; a drzost šla tak daleko, že tyto zprávy podával ne jako pouhé fámy, ale jako jistoty. Walpole, anglický vyslanec v Holandsku, pověřený vyjednat přistoupení Generálních stavů k této smlouvě, neměl o nic lepší úmysly než Stairs. Měl rozkaz postupovat v tom ve shodě s francouzským velvyslancem a za jeho zády dělal všechno, co mohl, aby ji zmařil. Na tom s veškerým úsilím pracovali i císařští ministři v Haagu. Švédští ministři si na ni velmi stěžovali, přesvědčeni, že je Francie opustí a zaručí anglickému králi Brémy a Verden. Stairs, když už konečně nemohl vzbuzovat podezření vůči vévodovi z Orléans, podněcoval anglické ministry, aby trvali na všech svých požadavcích, protože věděl, že tento princ raději povolí ve všem, než by smlouvu neuzavřel. Monteleón mlčel, ačkoli i on mohl klást nějaké překážky; neměl už tentýž přístup. Methuen se mu jevil jako Španělsku nepříznivě nakloněný. Ve všech záležitostech ho bez jakékoli nutnosti odkazoval na návrat anglického krále.

Alberoni, který ve Španělsku vzdoroval veřejné nenávisti, se nedokázal přimět uposlechnout parmskou vévodkyni10, která mu nařizovala, aby u královny, její dcery, vyžádal penzi nebo nějaké zaopatření pro jednoho prostého člověka, k němuž byla v Parmě laskavá a kterého si víc než jednou chtěla nechat přijet do Španělska. Bál se nebezpečí, že by jí ho připomněl. Celá jeho pozornost směřovala k tomu, aby si zachoval veškerý vliv bez dělení a bez zápasu, přinejmenším dokud nedosáhne klobouku; a aby jej uspíšil, chtěl vzbudit v papeži vysoké mínění o své moci, neboť byl přesvědčen, že milosti Říma jsou vyhrazeny jen jeho potřebám a službám, které je pro něj důležité získat. Papež byl slabý; bál se Turků. Vroucně si přál uspíšit námořní pomoc ze Španělska. Alberoni toho využil. Dal papeži představit, že nesmí s rozhodnutím ztrácet čas; že bude-li otálet, přijde jaro dřív, než bude cokoli dohodnuto pro úspěchy, které by mohly zvěčnit jeho pontifikát; dal mu velmi hlasitě zaznít, že vše ve Španělsku je výhradně v rukou krále a královny; že jsou osvobozeni od moci, kterou si přisvojily soudní dvory a rady; že jen na nich závisejí rozkazy i jejich vykonání. To znamenalo výhradně na něm, a že chce-li být papež obsloužen a spokojen, musí být spokojen i Alberoni, a že jediným prostředkem k papežově uspokojení je uspíšit Alberoniho povýšení. Daubenton, zcela oddaný papeži, byl k Alberonimu poután jen strachem. Ať měl španělský král ke svému zpovědníkovi jakoukoli důvěru, neměl by sílu ho podržet proti královně, kdyby se na Alberoniho radu pokusila dosáhnout jeho vyhnání. Princezna des Ursins mu v tom dala lekci, na kterou nezapomněl; a Alberoni ho také potřeboval, protože papež, který se na něho zcela spoléhal, věřil tomu, co psal; a to, co psal do Říma, bylo v tónu co nejvhodnějším k uspíšení povýšení muže tak horlivého pro církev a tak schopného mocně sloužit Svatému stolci v obtížných okolnostech, v nichž se nacházel.

Aldrovandi, sám zainteresovaný na uspíšení Alberoniho povýšení, aby se mohl vrátit užívat své španělské nunciatury a zkrátit si cestu k purpuru, vyzdvihoval před papežem Alberoniho povahu a moc, vylíčené rukou, kterou Jeho Svatost pokládala za tak věrnou. Zpráva, která se tehdy rozšířila novinami až do Říma a vzbudila rozruch, tento triumvirát znepokojila. Šlo o údajnou roztržku mezi Alberonim a Daubentonem a o to, že Alberoni bude vyhnán. Ačkoli na té povídačce nebylo ani zdání pravdy, dojem, jaký v Římě vyvolala, byl pro Alberoniho velmi závažný, neboť si tehdy tolik lichotil svým blízkým povýšením, že přijímal blahopřání s radostí a zároveň se směšností, jíž jeho nepřátelé dovedli využít. Vynaložil úsilí, on i jeho dva přátelé, aby tu fámu umlčeli a dokázali v Římě její lživost. Giudice ze své strany, kterého už žádný ohled nemohl zdržet, protože už neměl v co doufat ani čeho se obávat, nevynechal nic, aby Alberoniho povýšení zmařil. Prohlašoval, že je urážkou purpuru, papeže i církve; žádal, aby se papež pro svou vlastní čest dotázal španělských biskupů a řeholníků na Alberoniho život, mravy a chování, jist si tím, že na základě jejich svědectví navždy zavrhne myšlenku povýšit muže ve všech ohledech tak nehodného. Kromě náboženství a tisíce ohavností, kterými na něj útočil, tvrdil, že zrazuje španělského krále a že kdysi býval v Itálii špehem prince Evžena a dosud s ním udržuje tentýž styk, za nějž je štědře placen. Daubenton úměrně tomu zdvojnásoboval úsilí, ručil za všechno ve Španělsku k papežově libosti, jestliže papež uspíší Alberoniho povýšení, a psal Aldrovandimu, aby pamatoval, že je pověřen věcí Boží — ať už chtěl zbožštit věc prvního ministra, nebo mezi nimi bylo nějaké jiné tajemství.

Giudice se vzdal úřadu velkého inkvizitora Španělska. Alberoni jej dal udělit Molinesovi, ani ne tak aby odměnil jeho věrnost a práci, jako spíš aby uvolnil pole Acquavivovi k péči o španělské záležitosti v Římě, neboť spoléhal na tohoto kardinála, který měl veškerou královninu důvěru. S obsazením úřadu se pospíšilo tím spíš, že se obávali, aby Giudice svou rezignaci neodvolal, jakmile bude mimo Španělsko. Upozornil na to parmský vévoda; ačkoli Alberoniho neměl rád ani si ho nevážil, záleželo mu na udržení moci muže, který byl jeho poddaným a jeho ministrem ve Španělsku. Měl jeho prostřednictvím nepřímý podíl na vládě této monarchie, na níž mu tudíž záleželo. Jeho velkým cílem bylo přimět ji k pokusům získat zpět aspoň část toho, co ztratila v Itálii, k čemuž se mu doba zdála příznivá díky zaneprázdnění císaře v Uhrách a nenávisti italských knížat. Dobře také cítil, že Španělsko je příliš slabé, aby se do toho pustilo bez pomoci, a že ji může očekávat jen od Francie; že je tedy třeba si předcházet regenta, aby ho přiměli k této pomoci, ale zároveň neopouštět záměry na návrat pro případ neštěstí ve Francii. Tak protichůdné plány nebylo snadné sladit. Oba byli přesvědčeni, že Francouzi, nespokojení s tím, že Španělsko je v rukou Itala, myslí jen na to, jak ho vyhnat, a že Louville byl do Madridu poslán jen kvůli tomu, třebaže pod jinými záminkami. Alberoni, který znal smýšlení francouzské vlády vůči sobě, se podle toho rozhodl a tím naléhavěji tlačil na své povýšení, aby si zjednal pevné postavení a pak se vysmál nepřátelům svého štěstí.

Aldrovandi, který se z hrůz vězení v Andělském hradě, jemuž v Římě o vlásek unikl, dokázal dopracovat k tomu, že papeži přiblížil důvody své cesty, a pak získat jeho důvěru, obratně využil znalosti jeho povahy, aby ho krok za krokem dovedl k Alberoniho povýšení a zmařil úklady del Giudiceho a jeho dalších nepřátel. Získal od něho ujištění, ale napsal Alberonimu, že na ně nemá spoléhat, dokud bude, jako tehdy, uprázdněn jen jediný klobouk; že čekání nebude dlouhé vzhledem k věku a neduhům několika kardinálů; že se papež císaře příliš bojí, než aby mu dal tento důvod ke stížnosti; že je třeba hlavně zabránit tomu, aby španělský král udělil svou nominaci nějakému Španělovi a naléhal na papeže, aby ji naplnil; že je třeba vyhnout se jmenování na návrh korun a zařídit, aby se zdálo, že jeho povýšení vzešlo čistě z vlastního popudu papeže, a k tomu uspíšit příchod námořní pomoci na ochranu italských států proti Turkům a usnadnit dohodu mezi římským a madridským dvorem; a konečně zachovávat o všech těchto věcech nejhlubší tajemství. Co mu neustále opakoval, bylo, aby pěstoval dobré vztahy s Daubentonem, nesmírně váženým papežem i kardinály Imperialim, Sacripantim a Albanim — z kardinálů, kteří nepatřili k žádné národní straně, těmi třemi, kdo byli nejrozhodnějšími odpůrci Francie. Mohl k nim připojit Fabroniho, s nímž tento jezuita sám vytvořil konstituci Unigenitus, s uměním, obratností, tajností a násilím vůči papeži i celému Římu, o nichž bylo vyprávěno na svém místě. Aldrovandi vyzdvihoval papežův obdiv ke královně, od níž si sliboval vše pro rychlou námořní pomoc, kterou bylo věcí Alberoniho prozíravosti udržet; naléhal na něj, aby nechal flotilu přezimovat v Itálii, a bědoval nad papežovým postavením, které mu nedovolovalo dělat, co chtěl. Každá španělská záležitost byla podřízena tomuto povýšení nebo byla vyřízena v jeho prospěch, neboť ono vše přečnívalo a bylo tou nejpřednější. Nakonec Acquaviva a Aldrovandi papeži tak důrazně vylíčili, že od Španělska nedosáhne ničeho v žádném ohledu jinak než za cenu tohoto povýšení, že Jeho Svatost, která se dosud spokojila s tím, že se v té věci nějak zavázala Aldrovandimu jakoby důvěrně, učinila skutečný závazek vůči Acquavivovi, jemuž při audienci řekla, že může do Madridu napsat určitě, že je rozhodnuta učinit pro Alberoniho, oč ji královna žádá, a že jde už jen o způsob provedení.

Potíž, jak už bylo řečeno, spočívala v tom, že byl uprázdněn jen jeden klobouk, který papež určil pro kandidáta chráněného císařem. Věřilo se, že má na mysli Borromea, jehož matka se provdala za Carla Albaniho11, papežova synovce, a papež tím chtěl vyvážit povýšení Bissyho, učiněné pro Francii. Bylo nadto třeba uspokojit Francii zároveň se Španělskem tím, že z vlastního popudu povýší do purpuru dva kandidáty, národní nebo korunám milé, a tyto ohledy vyžadovaly uprázdnění tří klobouků. Prvního ministra utěšovali poukazem na sedm kardinálů starších osmdesáti let a jedenáct starších sedmdesáti, nepočítaje to, co se mohlo přihodit mladším. Ujišťovali ho, že s padáním listí může doufat ve všechno. Upozorňovali ho především, aby zařídil, aby byla papeži poskytnuta vzájemná podmínka, totiž závazek španělského krále odložit svou nominaci koruny a po Alberoniho povýšení o ní dlouho nemluvit.

Velmi nečekaná a docela náhlá příhoda málem zmařila tak dobře připravená opatření. Molines, děkan Roty, v níž byl auditorem za Španělsko, a pověřený záležitostmi této koruny v Římě, bydlel, odkdy tam byl dlouho jejím jediným ministrem, v paláci, který jí patřil a stál na náměstí, které podle něho dostalo jméno Španělské náměstí. Opevnil se v něm řadou bravů ve španělském žoldu proti násilnostem císařských, kteří hrozili, že se tohoto paláce zmocní silou jako majetku patřícího císaři. Molines, zbavený španělských záležitostí, které byly svěřeny kardinálu Acquavivovi, a zvyklý bydlet ve svém vlastním paláci, zůstal v paláci Španělska se svými bravy. Přišlo vítězství prince Evžena, které uchvátilo císařské i římský lid; nosili po ulicích různá znamení vítězství, mimo jiné vůz po způsobu vozů antických triumfů. Tato mašinérie, provázená císařskými, množstvím lidu a biřici, projela náměstím a před palácem Španělska. Ať už se Molines bál, že se v tomto jásotu a v té tlačenici někdo pokusí zmocnit paláce Španělska, nebo jen považoval průjezd před svými dveřmi za urážku, dal na celý ten průvod zaútočit a rozprášit ho. Papež, který si zakládal na tom, že velvyslancům okleštil franšízy, jež kdysi nadělaly tolik hluku, upadl do takového hněvu, že okamžitě poslal Aldrovandiho ke kardinálu Acquavivovi se vzkazem, aby pozdržel svou depeši do Madridu a nesděloval v ní nic o ujištění, které mu dal před několika dny.

Acquaviva, aniž by se zarazil, vzkázal papeži po témž prelátovi, že jeho depeše je napsána a že ji odešle beze změny, protože ví, že papež bude spokojen. Požádal Aldrovandiho, aby od papeže zjistil, jaké zadostiučinění požaduje. Vyjednávání skončilo téměř stejně rychle, jak začalo. Papež žádal, aby byla jakási milice, která střežila palác Španělska, propuštěna a aby biřici mohli volně procházet Španělským náměstím; a Acquaviva ze své strany žádal, aby papež dal respektovat palác Španělska jako ostatní římské paláce a aby nechal biřice procházet čtvrtěmi ostatních cizích ministrů stejně jako čtvrtí španělskou. Tyto čtyři vzájemné podmínky byly přijaty a papež potvrdil ujištění, které dal ohledně Alberoniho. Acquaviva vyzdvihl ve Španělsku službu, kterou Alberonimu prokázal, a draze prodal něco, co v podstatě nebylo nic, protože znal úmysly španělského krále ohledně franšíz. Tento kardinál jednal pro sebe zároveň s prvním ministrem. Španělé, kteří byli v Římě, reptali na jeho povolnost, s níž se snažil zalíbit papeži na úkor záležitostí španělského krále. Nejhlasitěji o tom mluvil don Juan Díaz, španělský agent v Římě. Acquaviva využil této chvíle a požádal, aby byl Díaz odvolán a aby mu královna napsala dopis schvalující jeho postup, a to tak, aby jej mohl ukázat papeži. Celým jeho cílem, jak říkal, bylo sloužit Alberonimu u papeže, k čemuž bylo třeba, aby on sám měl oporu. Říkal, že si Aldrovandi v tom zaslouží veškerou ochranu krále a královny a že protože požívá u papeže nejvyšší vážnosti a důvěry, bude jen on znát jeho tajemství pro vyjednávání o sporech mezi oběma dvory; a naléhal na odstranění obtíží, které zdržovaly Aldrovandiho návrat a výkon jeho nunciatury ve Španělsku; tak mu u tohoto dvora sloužil ze všech sil, stejně jako vychvaloval papeži Alberoniho horlivost obstarat mu včas námořní pomoc, po níž netrpělivě toužil.

Zdržuji-li se tak podrobně u všech těchto pletich a intrik, je to proto, že se mi zdají samy o sobě zajímavé a poučné. Ukazují ve skutečné podobě, jaký je všemocný první ministr, jaký je král, který se jím nechá uzavřít a ovládat, čeho je schopen cíl v podobě klobouku, jaká důvěra náleží jezuitskému zpovědníkovi a jaký podíl na svých záležitostech má panovník ponechat své manželce, zvláště ve druhém manželství. Kromě toho osoby tohoto triumvirátu nadělaly ve světě tolik hluku a sehrály tolik různých rolí, že to, co se jich týká, nemůže být dějinám lhostejné. O Acquavivovi mluvím jen z nutnosti souvislosti se třemi hlavními, z nichž dva se stali kardinály a třetí umíral touhou jím být a často v to pevně doufal. Tato vyprávění odhalují i to, co znamená připouštět kněze k záležitostem a do rad. Acquaviva byl Daubentonem varován, že se ve Španělsku zničí, bude-li nadále smýšlet a jednat tak, jak to dělal, ve francouzských záležitostech týkajících se konstituce Unigenitus. Zároveň dostal od španělského krále rozkaz, aby se v té věci přizpůsobil všemu, co by se mohlo zalíbit papeži. Víc Acquaviva nepotřeboval, aby proti vlastnímu přesvědčení ve věcech nauky přeběhl do druhého tábora a přerušil veškerý styk s kardinálem z Noailles. Taková je morálka a víra našich dnešních prelátů a těch, kdo jimi chtějí být. Neříkám to, aniž bych to věděl a aniž bych to mnohokrát viděl znovu a znovu.

Alberoni, věrný svým záměrům a zásadám a dobře poučený o zásadách Říma, se snažil jen o to, aby papeže dobře přesvědčil, že je jediným ministrem španělského krále, jediným, jemuž je bez výhrad svěřena veškerá jeho moc, jediným, na nějž je možné se obracet, chce-li kdo od něho dostat milosti. Když tyto zásady pevně ustavil a často je opakoval, vychvaloval své úmysly a svou horlivost, ale zdůrazňoval, že vše bude marné, nepřijme-li papež rychlá rozhodnutí; sliboval, že bude-li mu pomoženo, to jest bude-li povýšen do purpuru, bude mít papež před koncem března k dispozici silnou, dobře vyzbrojenou eskadru v některém přístavu Janovské republiky, ale že také vyžaduje papežovu plnou důvěru a že bude za urážky považovat všechny nepřímé kroky, všechna naléhání podnikaná jinými cestami než skrze něho; a aby svou žárlivost zastřel, přičítal tyto nepřímé kroky neznalosti formy a současné soustavy španělské vlády. Daubenton ve svých dopisech ještě víc přeháněl o velké a jediné moci spočívající výhradně v prvním ministrovi. Ujišťoval papeže, že pomoc, kterou si Jeho Svatost přeje, závisí naprosto na něm, že plán, který vypracoval na její vyslání, bude neomylně proveden, zachová-li se k němu papež dobře, to jest pošle-li mu biret. Ale také že Jeho Svatost nesmí očekávat ani pomoc proti Turkům, ani urovnání sporů mezi oběma dvory, neposkytne-li španělské královně zadostiučinění, jež si tak dychtivě a vroucně přeje. Dával svým římským přátelům jasně najevo, že píše tak určitě na rozkaz, a zároveň tím chtěl podat důkaz svého důvěrného spojenectví s Alberonim a vyvrátit v té věci fámy a noviny. Alberoni měl v Římě mnoho nepřátel a mnoho kardinálů bylo rozhořčeno nad tím, jak se jejich purpur prostituuje člověku, jako byl on. Giudice, který rozhlašoval, že tam brzy odjede, uváděl tam proti němu v chod nejrůznější úklady a ve svých řečech ani v dopisech nebral na jeho osobu žádné ohledy. Alberoni mu odpovídal se stejnou prudkostí a nepřestával ho obviňovat z nejčernějšího nevděku vůči královně a rozhodně tvrdit, že věc této princezny a jeho vlastní je jedna a táž a že Giudiceho počínání je tak zdiskreditované, že o tom nepochybuje ani sám Cellamare. Poslal do Říma opisy dopisů, které mu Cellamare psal o nemilosti svého strýce, a Cellamareova podlost zašla tak daleko, že několika lidem v Římě napsal, že se ve ztroskotání svého rodu snažil zachránit svou bárku tím, že se přidal na správnou stranu.

Giudice mluvil a psal o Alberonim jako o posledním z lidí. Stěžoval si také na Aldrovandiho, že v Římě mluvil proti němu, aby se zalíbil Alberonimu. Vyčítali si navzájem nevděk a zradu a všichni v tom měli pravdu. První ministr kladl Giudicovi za vinu nepříznivé řeči šířené v Madridu proti královně a nově i to, že rozhlásil, že dala do Madridu přivézt peníze, které připluly s posledními galeonami, aby z nich velkou část poslala do Parmy. Ať Alberoni dával jakkoli najevo, že je pevně přesvědčen, že mu celé rozpoutané peklo nemůže uškodit, a ať tuto jistotu sebevíc podbarvoval filozofickým vzezřením, které ho nutilo říkat, že pod tolikerou závistí a tíhou záležitostí setrvává jen z oddanosti ke králi a královně a pro blaho státu, smrtelně se bál všeho, co mohlo mít přístup ke královně. Ta si konečně dala přivézt do Madridu manžela své kojné a jejich syna kapucína. Kojná byla chytrá, obratná a nechyběl jí ani rozum, ani odvaha. Její manžel byl tupý sedlák, jejich syn velmi hloupý mnich, ale prosáklý ctižádostí, který nepočítal s ničím menším než s vládou nad Španělskem. Královna, která parmského vévodu často žádala o hudebníka jménem Sabadini, jehož dobře znala, mu o tom psala s takovým důrazem, že jí parmský vévoda slíbil poslat ho, jakmile bavorský kurprinc12 opustí Piacenzu. Alberoni se Sabadiniho přítomnosti strašlivě bál a už několikrát prostřednictvím parmského vévody jeho cestu zmařil. Napsal mu tedy jízlivě o jeho slabosti a o vyslání kapucína a jeho otce a všemožně se u něho snažil zadržet v Itálii Sabadiniho, z něhož měl mnohem větší obavy.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: William Cadogan, britský generál a diplomat, za války o španělské dědictví Marlboroughův generální ubytovatel; roku 1716 převzal ve Skotsku po vévodovi z Argyllu velení proti jakobitským povstalcům.↩

  2. Vysvětlivka: Hans Caspar von Bothmer (1656–1732), hannoverský ministr, který po nástupu Jiřího I. vedl v Londýně hannoverské záležitosti a patřil k jeho nejbližším německým rádcům.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jde pravděpodobně o Paula Methuena, který roku 1703 vyjednal mezi Anglií a Portugalskem smlouvu, jež Anglii zjednala tak velký vliv v Portugalsku a v portugalských koloniích.↩

  4. Vysvětlivka: Andreas Gottlieb von Bernstorff (1649–1726), od roku 1709 první ministr Hannoverska, od roku 1714 hlava Německé kanceláře Jiřího I. v Londýně, jeden z hlavních německých rádců Jiřího I.↩

  5. Vysvětlivka: Bitva u Petrovaradína 5. srpna 1716, v níž princ Evžen porazil osmanské vojsko velkovezíra Silahdara Damata Aliho paši; velkovezír v ní padl.↩

  6. Vysvětlivka: Falcký kurfiřt Jan Vilém Falcko-Neuburský zemřel 8. června 1716. Braniborští Hohenzollernové si od vymření jülišsko-klevských vévodů (1609) činili nárok i na vévodství Jülich a Berg, která držela falcká neuburská větev; po Janu Vilémovi je zdědil jeho bratr Karel Filip, poslední muž této větve.↩

  7. Vysvětlivka: Jean Gerson (1363–1429), teolog a kancléř pařížské univerzity, přední zastánce nadřazenosti koncilu nad papežem; ve Francii byl pokládán za obhájce svobod gallikánské církve.↩

  8. Vysvětlivka: Georg Heinrich von Görtz (1668–1719), holštýnský baron, v posledních letech vlády Karla XII. jeho nejvlivnější ministr; roku 1716 byl vyslán do Holandska, kde jednal i s jakobity o penězích pro Švédsko; roku 1717 byl kvůli tomu v Geldrech zatčen.↩

  9. Vysvětlivka: Arthur Dillon (1670–1733), irský generál ve francouzských službách, majitel irského pluku Dillon; v Paříži zastupoval zájmy Jakuba (III.) Stuarta.↩

  10. Vysvětlivka: Dorota Žofie Falcko-Neuburská (1670–1748), vdova po parmském dědičném princi Odoardovi Farnese a matka španělské královny Alžběty; roku 1696 se provdala za jeho bratra, parmského vévodu Františka.↩

  11. Ediční poznámka: Míněn je Giberto Borromeo (1671–1740), jmenovaný kardinálem 15. března 1717. Za papežova synovce Carla Albaniho se roku 1714 neprovdala jeho matka, nýbrž jeho neteř Teresa Borromeová.↩

  12. Vysvětlivka: Karel Albrecht (1697–1745), syn bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela, od roku 1726 kurfiřt a od roku 1742 císař Karel VII.; v letech 1715–1716 cestoval po Itálii.↩