Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom čtrnáctý (1716–1717)
Kapitola pátá
[Alberoni] spoléhá na podporu Anglie; dostává od Stanhopa radu, aby poslal někoho důvěryhodného do Hannoveru dohlédnout na to, co se tam projednávalo s abbé Duboisem. — Mínění cizinců o hannoverském vyjednávání. — Císařští je ze všech sil a se vší obratností maří a Švédsko se jím poplaší. — Švédské záležitosti. — Alberoniho zhoubná nenávist k regentovi. — Stálé pomýšlení na návrat do Francie, zvláště u španělské královny. — Moudré Alberoniho úvahy o volbě, kdyby k tomu došlo. — Jaký byl vévoda z Orléans v otázce nástupnictví na trůn. — Záležitost jistého Pomereua. — Paní z Cheverny vychovatelkou dcer vévody z Orléans. — Livry dosahuje pro svého syna nástupnictví ve svém úřadu prvního králova hofmistra. — Effiat opouští finanční radu a vstupuje do regentské. — Pocty Louvru přiznány Dangeauovi a hraběnce z Mailly za jejich ztracené úřady. — Původ této milosti spojené s jejich úřady. — Co jsou pocty Louvru. — Způsob, jímž benátská republika píše dauphinovi; odkud pochází. — Uchvácení práva jmenovat adventního kazatele před králem. — Pan z Fréjus slouží před králem bohoslužbu, aniž o tom řekne jediné slovo kardinálovi z Noailles. — Abbé z Breteuil na taburetce, v rochetě a mozetě, u králova klekátka jako mistr kaple, odsouzen za tento přehmat, protože není biskupem. — Kdo byl otec de La Ferté, jezuita. — Abbé Fleury králův zpovědníkem. — Smrt vévodkyně z Richelieu a paní d’Armenonville. — Smrt a povaha maršála z Châteaurenault. — Pěkná příhoda o maršálovi Coëtlogonovi. — Smrt vévodkyně z Orval. — Smrt d’Aguesseaua, státního rady; jeho chvála. — Saint-Contest jmenován státním radou, a proto opouští válečnou radu. — Císař dobývá Temešvár; ztrácí svého jediného syna. — Vévodkyně ze Saint-Aignan odjíždí za svým manželem do Španělska s odměnou třiceti tisíc livrů. — Smrt, povaha a rodina pana z Étampes. — Smrt hraběnky z Roucy. — Smrt paní Fouquetové; její rodina. — Řada milostí maršálovi z Montesquiou, velkému profousovi, vévodům z Guiche, z Villeroy a z Tresmes a hraběti z Hanau. — Vévoda z La Force místopředsedou finanční rady. — Zvýšení žoldu pěchoty. — Povaha Broglieho, syna a staršího bratra obou maršálů tohoto jména. — Vévoda z Valentinois přijat do parlamentu, kde nejsou přítomni ani princové krve, ani levobočci. — Sňatek jediného syna pana d’Estaing s jedinou dcerou paní z Fontaine-Martel a nástupnictví v guvernérství Douai. — Bonneval dosahuje omilostnění sňatkem s jednou z Bironových dcer. — Spor mezi velkými hodnostáři konajícími službu a maršálem z Villeroy, který si jako králův vychovatel nárokuje konat jejich službu, a prohrává. — Velká zatrpklost mezi princi krve a levobočky kvůli spisům, které vydali ti druzí. — Udivující apatie vévody z Orléans. — Můj způsob jednání s vévodou du Maine a hrabětem z Toulouse.
Největší oporou byla podle Alberoniho mínění podpora, kterou si sliboval od Anglie, a jeho tajný a přímý styk se Stanhopem. Tento ministr ho upozornil, aby poslal do Haagu někoho důvěryhodného, kdo by bděl nad zájmy španělského krále v krizi, v níž šlo o nové uspořádání Evropy. Tvrdí se, že Alberoni o tomto upozornění zpravil parmského vévodu. Žádnému Španělovi nedůvěřoval a dal jmenovat velvyslancem v Haagu Berettiho Landiho; ale protože právě v tutéž chvíli dostal Claudio Ré, kterého parmský vévoda držel v Londýně jako sekretáře, od tohoto knížete rozkaz odebrat se do Hannoveru, usoudilo se, že tam má být pověřen Alberoniho důvěrou, pod záminkou, že má anglického krále žádat, aby u císaře vymohl přijetí parmského vyslance k audienci, a odvrátit ho od naléhání na sňatek modenské princezny s princem Antoniem Parmským, o němž vévoda, jeho bratr, tvrdil, že nemá prostředky dát mu apanáž, jakou by si taková aliance žádala. Alberoniho záměrem bylo stát se pánem vyjednavače za Španělsko, a tak si vyhradit čest projednat a dovést k závěru podstatu vyjednávání v Madridu.
Všichni upírali oči na alianci, o níž se jednalo mezi Francií a Anglií. Cizinci ji pokládali za příčinu rozkolu mezi španělským králem a regentem; rozhlašovali, že mezi nimi je ho už mnoho. Císař se jí obával, neboť předvídal, že jakmile si budou Angličané a Holanďané jisti Francií, jejich oddanost jeho zájmům značně ochabne. Jeho ministři ji proto mařili, jak jen mohli. Byl v Paříži jakýsi baron Hohendorff, velmi oddaný princi Evženovi, jehož pobočníkem byl za poslední války. Tvrdil, že je opatřen císařovými pověřovacími listy, které dokonce ukazoval v době, kdy byl v Paříži Penterrieder jako císařův sekretář a skutečně pověřený jeho záležitostmi. Tento Hohendorff tehdy dokonce navrhl regentovi alianci s císařem, která neměla pokračování. Ten člověk ustavičně rozdmýchával prudkost Stairse, který byl ostatně smlouvě tolik nepříznivý, protože mu byla vzata z rukou a přenesena do Haagu a pak do Hannoveru mezi Stanhopa a abbého Duboise, a protože Francii nenáviděl. Hohendorff mu neustále opakoval, že regent Angličany oklame a že Pretendent z Avignonu neodejde. Z jiné strany se popichovalo Švédsko, jemuž se lživě namlouvalo, že Francie obětuje jeho zájmy anglickému králi a zaručí mu držbu Brém a Verdenu, které Švédsku uchvátil; takže švédský velvyslanec, který byl odjakživa Francii oddán, nabyl z toho dojmů, jež ho vedly k nepříliš uměřeným řečem. Záležitosti krále, jeho pána, nabývaly přívětivější tváře. Jeho nepřátelé shromáždili velké síly, aby se vylodili v provincii Skåne a pak vtrhli do Švédska: car byl v Kodani s úmyslem přeplout moře a velet této výpravě. Tam se rozkmotřil s dánským králem natolik, že podnik byl odložen na jaro, vojska byla rozpuštěna a výdaje, které Dánsko těžce zatížily, vynaloženy zbytečně; švédský král z toho nedokázal vytěžit. Měl vojsko, ale ani peníze, ani loďstvo: chtěl koupit několik lodí ve Francii a v Holandsku, kde byl tehdy baron Görtz, který spravoval jeho finance a kterého tam poslal. Vypravil k němu tedy jednoho důstojníka a jiného k baronu Sparrovi, svému velvyslanci ve Francii, kvůli tomuto nákupu. Touto cestou poslal Sparrovi rozkaz pěstovat dobré smýšlení Francie, přesvědčit ji, že chce mír, a naléhat na výplatu subsidií, které mu poskytovala. Ani se svými ministry se o svých tajných záměrech neodvažoval vyjadřovat jinak než obecně, tolik se kvůli řečem, o nichž jsme mluvili, obával příliš úplného spojení Francie s Anglií.
Ať si Španělsko sebevíc přálo navázat s touto posledně jmenovanou korunou zvláštní svazky, Alberoni s ní chtěl uzavřít jen smlouvu zcela oddělenou a nezávislou na smlouvě francouzské. Výhledy do budoucnosti, o nichž se pečlivě vyhýbal vyjádřit, se se společnou aliancí nesnášely. Přesvědčen, že mu regent neodpustí, nepřestával španělského krále a královnu ujišťovat, že nikdy nesmějí spoléhat na poctivost ani na slovo tohoto knížete. Dobře věděl, že duch a touhy této princezny se zcela obracejí k francouzskému trůnu pro případ neštěstí.1 Cítila, jak důležité je tento svůj cit skrývat, aby nebyla vystavena nebezpečí, že ztratí jisté pro nejisté, a [bála se], co by si Španělé pomysleli a co by řekli, kdyby je jejich král po tom všem, co patnáct let dělali a vytrpěli, aby ho udrželi na trůně, svým odchodem vystavil tomu, že dostanou nového krále z rukou Angličanů a Holanďanů. Alberoni jí říkal, že tyto dvě mocnosti budou naprosto rozhodovat o francouzské i španělské koruně a že právě proto vévoda z Orléans nic neopomíjí, aby si je získal. Přesto Alberoni občas uvažoval o nebezpečí, jaké by pro krále a pro královnu znamenalo vyměnit korunu, a ještě víc pro něho samého. Představoval si Francouze jako bouřlivé, vrtkavé, odvážné; znepokojovalo ho množství princů krve, kteří by časem mohli panovníka trápit a kteří by se, kdyby nezletilost trvala, stali jako nezkrocení koně bez uzdy a bez otěží: pařížský parlament se mu zdál, jako kdysi, opět korektivem a metlou královské moci. Z těchto úvah vyvozoval, že kdyby se španělská monarchie mohla obnovit, španělský král by musel hodně zvažovat, zda si zvolit království, které by získal a kterému by vládl velmi nesnadno, nebo jiné, jež držel a kterému mohl vládnout despoticky a jakoby ve spánku. A skutečně, není země, kde by poddanost byla úplnější než ve Španělsku, ani kde by vůle a moc krále byla oproštěnější od všech forem a lépe chráněna před jakýmkoli odporem.
Zatímco se ve Španělsku v nitru tolik zabývali budoucími nahodilostmi, mohu s nejpřesnější pravdivostí říci, že to byla věc, kterou se vévoda z Orléans zabýval vždy nejméně. Jsou pravděpodobnosti, které nemají nic z pravdy, a pravdy, které nemají nic z pravděpodobnosti. Tato patří do toho druhého druhu v nejvyšší míře, a nevěřím, že od té doby, co jsou na světě dědičné monarchie, by se kterýkoli nejbližší dědic z vedlejší linie o to méně staral, méně na to myslel a upřímněji si přál, aby k nástupnictví nedošlo; mám říci všechno, a uvěří se mi to? — byl méně dojat, víc v rozpacích a víc obtěžován představou, že by nesl korunu. Nikdy, v žádné době, nic ani nepřímého v tom směru; nikdy nic o tomto předmětu v žádné z rad; a jestliže ji nezbytná souvislost se zahraničními záležitostmi občas přivedla do regentova kabinetu mezi dva nebo tři z jeho nejdůvěrnějších, projednávala se tam jen z nutnosti, prostě, krátce, dokonce s jakousi nuceností, bez odboček, bez čehokoli zbytečného, jako by se uvažovalo o nástupnictví v Anglii nebo po císaři. Jeho nejbližší znali vévodu z Orléans v tomto ohledu tak dobře, že se žádnému z nich nestalo, aby před ním utrousil jakoukoli lichotku v tom smyslu. Jsem snad ten, s kým se o tom mezi čtyřma očima nejvíc jednalo, v souvislosti s jeho počínáním, se zahraničními záležitostmi, o nichž mi říkal vše, co nešlo do rady, a dále v souvislosti s financemi a s konstitucí. Pravda, svého práva se vzdát nechtěl. Já jsem ho v tom dokonce utvrzoval; ale dotýkalo se ho jen z hlediska jeho cti a jeho bezpečnosti, o nichž mohla být řeč, teprve až by neštěstí nastalo — a to byly ohledy, kvůli nimž se ho naopak obával. Tehdy jsme o tom spolu mluvili jako o kterékoli jiné důležité záležitosti. Mezi čtyřma očima se přede mnou neskrýval; a znal jsem ho příliš dobře, než aby se mu to bylo podařilo. Nikdy jsem ho nepřistihl při žádném zalechtání v tom ohledu, při žádném výrazu radosti, při žádném lichotivém úniku, nikdy při tom, že by úvahu o tom protahoval. Nic nepřeženu, když řeknu, že to šlo až k nezáživnosti a k jakési apatii, která by mě, jak cítím, přiváděla k netrpělivosti, kdyby mi syn monseigneura vévody z Bourgogne byl méně něžně a vzácně drahý a kdyby šlo o nástupnictví po někom jiném.
V těchto Pamětech jsme několikrát viděli, že zesnulý král učinil z pařížského policejního poručíka jakéhosi tajného ministra a důvěrníka, jakéhosi inkvizitora, jehož pole nástupci La Reynieho, jímž tyto důležité, ale skryté funkce začaly, značně rozšířili, aby si zjednali víc styků s králem a lépe postupovali k významu, moci a jmění. Regent, který měl menší autoritu než zesnulý král a víc důvodů než on být zpraven o pletichách a zastavovat je, našel v tomto úřadě d’Argensona,2 o němž jsme viděli, že se mu dokázal zalíbit aférou s františkánem, kterého přivedl pan z Chalais, a že si tím, myslím, za lacino získal jeho přízeň. D’Argenson, který byl velmi duchaplný a který si toto místo přál jako vstup, základ a cestu ke svému štěstí, je zastával znamenitě, a regent jeho služeb užíval velmi volně. Parlament, jenž dbal jen na to, aby všude uplatnil svou autoritu, přinejmenším jako soupeřící s autoritou regentovou, snášel netrpělivě to, co nazýval přehmaty dvora. Chtěl se odškodnit za mlčení, k němuž byl v tomto ohledu donucen za minulé vlády, a na úkor regenta si vzít zpět vše, co ztratil z policejních funkcí, jichž je nadřízeným. Policejní poručík se mu z nich zodpovídá, a to tak, že od něho přijímá příkazy, ba i důtky na veřejném slyšení, vestoje a s odkrytou hlavou u zábradlí parlamentu, z úst prvního prezidenta nebo toho, kdo předsedá, a ten ho neoslovuje ani mistře, ani pane, nýbrž holým jménem, i když se stalo, že je policejní poručík přijímal, když už byl státním radou. Parlament tedy chtěl ponížit d’Argensona, kterého nenáviděl už za zesnulého krále, dát regentovi tvrdě a potupně přes prsty, připravit jeho policejnímu poručíkovi něco horšího, předvést a dokázat svou moc, postrašit jí veřejnost a osobovat si moc omezovat moc regentovu.
D’Argenson se za minulé vlády často, a někdy i potom, posloužil jedním chytrým a obratným chlapíkem, který mu byl velmi po ruce a jmenoval se Pomereu, k vyzvídání, k zatýkání lidí a někdy i k tomu, aby je nějaký čas držel u sebe. Parlament se právem domníval, že když dá tohoto člověka zatknout pod jinými záminkami, najde konec nitě, která ho dovede k mnoha zajímavým a tajným záhybům, jež by jeho záměru poskytly výhodnou hru, a zároveň že se tím sám ozdobí rolí ochránce veřejné bezpečnosti proti tyranii temných únosů a soukromých žalářů. Posloužil si k tomu mimořádnou soudní komorou, aby byl sám méně vidět, ta však byla složena z jeho členů a vedla řízení tak potichu, ze strachu, aby nebylo zastaveno na půli cesty, že prvním podezřením, které o tom kdo mohl mít, byla zpráva, že Pomereu je na základě rozsudku této komory ve vězení Conciergerie, které je vězením parlamentu. D’Argenson, který o tom dostal zprávu okamžitě, šel v tutéž chvíli za regentem, ten dal ihned vyhotovit královský list (lettre de cachet) a s ním poslal ozbrojenou sílu, aby Pomerea z vězení vyvedla, kdyby žalářník dělal sebemenší potíže vydat ho doručitelům listu; žalářník se však neodvážil dělat žádné. Provedení bylo tak rychlé, že ten člověk nebyl ve vězení ani hodinu a že ti, kdo ho tam dali, neměli čas otevřít truhlu s papíry, která byla převezena s ním do Conciergerie a kterou s velkou péčí odnesli, když ho odváděli. Zároveň se odklidilo a uschovalo vše, co se mohlo týkat tohoto člověka a věcí, k nimž byl používán. Lze si domyslet, jak parlament zlobilo, že mu tak okázale a tak náhle vyrvali kořist, z níž si sliboval tak velký užitek; nic tedy neopomněl, aby veřejnost pobouřil svými stížnostmi a křikem proti takovému útoku na spravedlnost. Mimořádná soudní komora vyslala k regentovi deputaci, ale on si z ní vystřelil: deputovaným vážně dovolil, aby si svého vězně zase vzali, aniž jim řekl jediné slovo o tom, že z vězení vyšel. Byl v Paříži na místě, kde se nebylo třeba nikoho bát. Komora pochopila výsměch a přestala pracovat. Myslela si, že tím regenta uvede do rozpaků, ale bylo by to bývalo na jejich vlastní účet. Trvalo to jen den nebo dva. Vévoda z Noailles s nimi šel promluvit; pochopili, že z toho nic jiného nebude; že kdyby trvali na svém, obešlo by se to bez nich a našly by se jiné prostředky, jak provést, co se podniklo proti finančníkům. Dali se znovu do práce a parlament si z toho odnesl jen to, že nadarmo pozvedl štíty a ukázal jen svou zlou vůli a zároveň svou bezmocnost.
Vévoda z Orléans jmenoval vychovatelkou svých dcer, slečen, paní z Cheverny, jejíž manžel už byl vychovatelem vévody z Chartres. Oba k tomu byli velmi schopní a Chevernyho urozenost a dřívější úřady dělaly těmto místům, která byli ochotni přijmout, velkou čest.
Livry, první králův hofmistr, dosáhl pro svého syna nástupnictví ve svém úřadu a toho, že si podrží listinu „brevet de retenue“ na čtyři sta padesát tisíc livrů, kterou na něm měl.
Effiat, zprvu nadšený, že je vůbec něčím, nakonec shledal, že místopředsednictví finanční rady jeho zásluhy dost nevyznamenává. Nechtěl v ní už zůstat, nýbrž vstoupit do regentské rady, na poslední místo. Vévoda z Orléans měl tu žalostnou povolnost, že mu to dovolil, k velké spokojenosti jeho dobrých přátel vévody du Maine, maršála z Villeroy a kancléře. Nikdo o tom neměl tušení, dokud to nebylo hotovo.
Tento kníže, jehož povolnost se dala nazvat průjmem, přiznal Dangeauovi a hraběnce z Mailly doživotně pocty Louvru, o které přišli spolu se svými úřady rytíře cti a dámy šatny smrtí poslední paní Dauphine. Zesnulý král jim je udělil spolu s těmito úřady, protože tehdy nebylo ani královny, ani paní Dauphine. Byl to první takový příklad a vděčili za něj paní z Maintenon. Tyto úřady nikdy nedávaly tyto pocty jinde než u královny, a to ještě teprve od nedávna; a pochybuji dokonce, že tomu tak bylo za královny matky před sňatkem krále, jejího syna, nanejvýš před jejím regentstvím. Co se týče paní Dauphine, žádná nebyla od smrti Františka I. až do sňatku Monseigneura; neboť příliš proslulá Marie Stuartovna,3 která jí byla na chvíli, si při sňatku podržela a přenesla na svého manžela Františka I.,4 dauphina, jméno a hodnost královny a krále skotského; odtud pochází, abych to řekl mimochodem, že si benátská republika podržela zvyk jednat v dopisech s našimi dauphiny jako s králi a adresovat jim dopis králi dauphinovi.
Na svém místě jsme zde v souvislosti s paní z Maintenon viděli, že při sňatku Monseigneura chtěla mít dvorní dámu, které by důvěřovala; že proto přešla vévodkyně z Richelieu, dvorní dáma královny, k paní Dauphine; že za odměnu za tuto ochotu darovali vévodovi z Richelieu úřad rytíře cti s dovolením prodat jej hned, za kolik se dá; že paní z Maintenon chtěla titul, jímž by se nově natřela a který by ji přiblížil k paní Dauphine, aniž by ji vázal ke službě; že proto byly poprvé dvě dámy šatny: maršálka z Rochefortu, aby jí byla skutečně, a paní z Maintenon, aby nesla jen jméno. Protože tedy rytíř cti a první dáma šatny měli pocty Louvru sami od sebe, paní z Maintenon si je jako druhá dáma šatny skromně vzala, pod záminkou, že byt, který tehdy obývala a který nikdy nezměnila, na podestě velkého schodiště naproti králově bytu, je daleko od nádvoří, kam vjíždějí všechny kočáry. Tyto pocty Louvru nejsou nic jiného než výsada vjíždět ve vlastním kočáře nebo v nosítku s nosiči ve vlastní livreji na vyhrazené nádvoří, kam vjíždějí jen kočáry a nosiči v livreji titulovaných osob. Pan z Richelieu brzy nato prodal svůj úřad rytíře cti Dangeauovi za pět set tisíc livrů. Ten úřad byl mnohem vyšší než úřad dámy šatny. Paní z Maintenon, vždy skromná, si udělala věc cti z poct Louvru, které měla, a dala je udělit Dangeauovi. Při sňatku monseigneura vévody z Bourgogne byla paní z Dangeau už jednou z oblíbenkyň paní z Maintenon, která ji učinila první dámou paláce, dala jejímu manželovi zadarmo vrátit úřad rytíře cti, o který přišel smrtí paní Dauphine, a úřad dámy šatny dala hraběnce z Mailly, dceři svého bratrance, kterou vychovala u sebe jako neteř a držela si ji až do sňatku vévody z Chartres, kdy ji učinila dámou šatny, poprvé u vnučky Francie, jak jsme viděli na svém místě. Zároveň s tím, co dala Dangeauovi vrátit pocty Louvru podle svého vlastního příkladu, dala je udělit i hraběnce z Mailly. Byla to milost, která těm dvěma osobám byla málo k užitku. Dangeau byl ve velkém stáří a úplnou proměnou dvora vyšel ze hry, téměř už nevycházel z domu, a jeho žena také ne, velmi zbožná a velmi uzavřená; a hraběnka z Mailly upadla úplně v zapomnění a trávila život v hloubi Pikardie, odkud se vrátila, jen aby se stala dámou šatny královny, intrikami svých dětí, aniž na to vůbec pomyslela. Přesto to byla milost, kterou si od vévody z Orléans nezasloužili. Oba mu byli velmi nepřátelští. Dangeau se při vší své nemastnosti a diplomatičnosti nedokázal v tom ohledu udržet v jakémsi zpravodaji, který po sobě zanechal a o němž se zmíníme jinde. Nikdy se ničeho neúčastnil; ale jeho styky a společnost u dvora zesnulého krále byly jen se vším, co bylo vévodovi z Orléans nejvíc nepřátelské. Tehdy se tím zalíbilo a patřilo to k dobrému tónu. Jeho otrocká oddanost paní z Maintenon a všemu, co milovala, a oddanost paní z Mailly k této tetě je přiměly osvojit si její vášně, jichž se pak už nedokázali zbavit.
Svátek Všech svatých způsobil rozruch a spory. Král ten den slyší slavnou pontifikální mši, odpoledne nešpory a kázání. Kdo je káže, káže pak před králem advent, a kazatele kaple jmenuje ze svého práva velký almužník. Kardinál z Rohanu, který o zákazu činnosti jezuitů věděl a ani o něm nemohl nevědět,5 chtěl jednoho z nich jmenovat, ale takového, jehož jméno by ten podnik uneslo. Vybral otce de La Ferté, bratra zesnulého vévody z La Ferté, jehož vdova byla sestrou vévodkyně z Ventadour; a otec de La Ferté přijal na slovo kardinála z Rohanu, aniž kardinála z Noailles navštívil nebo mu dal cokoli vzkázat. Kardinál se tu novinu, která byla do té doby držena ve velkém tajemství, dozvěděl v posledních dnech října. Nebylo pro něho těžké pochopit, že tato okázalá snaha jmenovat jezuitu nemůže mít jiný cíl než urážku, jak jeho osoby, tak jeho postavení diecézního biskupa. Nic nebylo snazšího, než ji zmařit. Jezuitům činnost zakázal; stačilo dát otci de La Ferté doručit osobní zákaz sloužit mši, zpovídat a kázat. Užil by svého práva, které mu nemohlo být upřeno, tak jako kardinál z Rohanu užil svého, ovšem s přehmatem proti obecnému zákazu ordináře,6 kdežto na tomto zcela řádném kroku kardinála z Noailles by nebylo co vytknout. Jeho mírnost, tak často nemístná a špatně uplatněná, nechtěla způsobit takový rozruch, který by byl jen nutným důsledkem rozruchu už způsobeného, a zvolil špatnou cestu: jmenoval pro kapli místo otce de La Ferté jiného kazatele, k čemuž neměl právo. Kardinál z Rohanu, nadšený, že ho vidí sejít ze stopy a že mu stačí hájit své právo, je hájil tak, že bylo nutné věc předložit vévodovi z Orléans.
Vliv, jaký měl tehdy vévoda z Noailles, by věc rozhodl jediným slovem, kdyby je byl chtěl říci; ale od královy smrti se v něm všechno obrátilo k osobnímu prospěchu, který předtím lépe skrýval. Nikdy neztratil z očí svůj velký cíl: chtěl být prvním ministrem. Jeho vliv, podíl, jaký mu regent dával na všem, a pověření, která si od něho na všechno zjednával, mu tyto naděje rozmnožovaly; chtěl ze všech stran odklidit překážky. Už se stýkal s kardinály z Rohanu a z Bissy a s jezuity; nijak se tedy nechystal je popudit kvůli strýci, kterého už nepotřeboval a jehož věc mu mohla způsobit nesnáze, zatímco když mlčel a nechal ho tuto soukromou záležitost řešit samotného, aniž se do ní míchal, získával si zásluhu u těch, které si pěstoval, a ta mohla posloužit jako důkaz, že se od něho nemají čeho bát ani ve věci konstituce, a tedy jim vzít chuť mu překážet a stavět se mu do cesty k prvnímu ministerstvu. Místo něho šel pan z Châlons, jeho druhý strýc, důvěrně spojený s kardinálem, svým bratrem, sám však ve světských záležitostech žádný velký znalec, jednou za druhou huhňat k regentovi, a ten, stržen svými nejopravdovějšími nepřáteli, paní z Ventadour, maršálem z Villeroy, Effiatem, Besonsem a svým zpovědníkem otcem du Trévoux — tím hloupým a nikoli zlým —, s nimiž všemi jednal šetrně a zacházel jako se svými důvěrnými přáteli, rozhodl ve prospěch otce de La Ferté a dal ho kázat, k pohoršení všech, kdo nebyli prosáklí kabalou konstituce; neboť i ti, kdo byli pro konstituci v dobré víře a bez ohledu na vlastní prospěch, tento podnik zavrhli.
Pan z Fréjus začal při témž svátku, ač byl ještě docela malý pán, ukazovat kardinálu z Noailles rohy a potvrzovat proroctví, které mu vyslovil zesnulý král, když z něho kardinál vší silou vyrval biskupství ve Fréjus pro abbého Fleuryho: že bude litovat, že ho učinil biskupem. Král to myslel na jeho mravy a chování; a kdo by to tehdy, popravdě, mohl chápat jinak? Pan z Fréjus sloužil před králem pontifikálně slavnou mši, aniž kardinála z Noailles požádal o svolení nebo mu projevil sebemenší zdvořilost, jak velelo právo a do té doby nepřerušený zvyk; kardinál to pocítil a pohrdl tím. Odpoledne při nešporách konala vévodkyně z La Ferté po kázání svého švagra sbírku. Byla to další novota, vidět vybírat starou ženu; ale chtěla si tím naklonit sestru a přispět k triumfu kardinála z Rohanu nad všemi pravidly kázně. Tatáž mše vyvolala ještě jiný spor. Abbé z Breteuil, který později zemřel jako biskup v Rennes, se na ní objevil na taburetce, v rochetě a černé mozetě, těsně u králova klekátka vlevo vpředu, jako mistr kaple, [kterýžto úřad] koupil od kardinála z Polignaku. Králští almužníci, kteří tam stojí v rochetě s černým pláštěm přes ni, si na toto vystoupení abbého z Breteuil stěžovali a označili jeho taburetku a mozetu za přehmat, protože nebyl biskupem. Stížnosti byly předloženy vévodovi z Orléans, který po vyšetření abbého z Breteuil odsoudil. Kardinál z Rohanu se přece jen ocitl v nesnázích, jak svůj podnik uhájit po celý advent, ačkoli v něm zvítězil. Usoudil, že když už zvítězil, nejmoudřejší je cesta umírněnosti, ale aniž by to dal otevřeně najevo. Týden po Všech svatých šel otec de La Ferté říci vévodovi z Orléans, že ho prosí, aby ho zprostil kázání adventu před králem, protože nechce být příčinou sváru mezi kardinálem z Noailles a kardinálem z Rohanu. Vévoda z Orléans ho dychtivě vzal za slovo a řekl mu, že ho za to velmi chválí a že mu tím velmi ulehčuje. Tento otec de La Ferté byl v koleji sveden a stal se jezuitou proti vůli svého otce maršála, který udělal, co mohl, aby mu v tom zabránil, a který o tom mluvil jen s hněvem. Byl vysoký, velmi urostlý, velmi pohledný muž, velmi se podobal svému bratrovi vévodovi z La Ferté, jehož měl všechny způsoby, a na jezuitu se vůbec nehodil. Byl výmluvný a dost vzdělaný, měl mnoho ducha a půvabu; úsudek tomu neodpovídal. Kázal dobře, aniž patřil k prvním kazatelům. Jednou dotáhli vévodu z La Ferté na jeho kázání a pak se ho ptali na mínění: Herec, řekl, se mi zdál docela dobrý, ale kus dost špatný. Otec de La Ferté nevycházel s jezuity vždy dobře; myslím, že nebyl bez lítosti, že se k nim dal naverbovat. Nebýt slibů, byl by se po smrti svého bratra, který nezanechal dětí, stal vévodou a pairem. Nakonec s ním jezuité, unavení jím a on jimi, špatně zacházeli, pak ho uklidili do La Flèche, kde žil krátce a smutně a zemřel ještě v nevelkém věku. Kardinál z Noailles uvalil zákaz na všechny tři jezuitské domy v Paříži a odňal oprávnění i těm několika, jimž je dosud ponechal.
Tou dobou byl jmenován králův zpovědníkem abbé Fleury,7 který byl podučitelem tří princů, synů Monseigneura, až do konce jejich výchovy. Maršál z Villeroy ani pan z Fréjus tam nechtěli žádného jezuitu. K tomu místu ho přivedl jeho dřívější úřad, aniž měl podíl na nemilosti pana z Cambrai. Celý život žil u dvora ve velké uzavřenosti a ve velké zbožnosti, velmi skrytě od té doby, co jeho úřad skončil. Neměl žádný podíl na aféře s konstitucí, protože nikdy nepomýšlel stát se biskupem, a protože nebyl na místě, které by ho k tomu zavazovalo, raději zůstával v klidu u svých studií. Přesné a učené Církevní dějiny, které od něho máme, a jeho výtečné a učené předmluvy v podobě rozprav před každou z knih, z nichž se toto velké dílo skládá, budou navždy svědčit o jeho učenosti a o jeho lásce k pravdě. Jen nerad k své volbě svolil; rozhodl se k tomu jen kvůli věku krále, v němž nebylo čeho se obávat, a kvůli svému vlastnímu, který mu brzy poskytne záminku odejít, jak to také skutečně udělal dříve, než mohl mít důvod obávat se svého působení, během něhož se objevoval jen z čiré nutnosti.
Paní d’Armenonville zemřela na neštovice, které po celý ten rok způsobily mezi mladými i starými velkou zkázu. Několik dní nato na ně zemřela i vévodkyně z Richelieu, bezdětná. Byla jedinou dcerou markýze z Noailles, bratra kardinála, a vévodkyně z Richelieu, třetí manželky otce svého manžela. Byla to velmi mladá žena, ale ctnostná, duchaplná a velmi zasloužilá, kterou světácké způsoby jejího manžela neučinily šťastnou.
Maršál z Châteaurenault zemřel ve věku přes osmdesát let.8 Byl to velmi čestný muž, velmi statečný, velmi dobrý člověk a velmi velký a šťastný námořník, který vykonal na moři skvělé činy, jež nedokázalo zastínit ani neštěstí u Viga. Při tom všem se dá říci, že neměl zdravý rozum. Jeho jediný syn se oženil s poslední sestrou vévody z Noailles, čímž dostal nástupnictví ve velkém generálním místodržitelství Bretaně, které měl jeho otec. Tři dny před jeho smrtí vévoda z Noailles potají vymohl a hned dal vyhotovit pro svou sestru listinu „brevet de retenue“ na sto dvacet tisíc livrů na úřad viceadmirála, který nikdy nebyl prodáván; ta byla předložena Coëtlogonovi, prvnímu generálporučíkovi, který o úřad žádal, který čekal všechno jiné než toto zjevení a který za něj nechtěl zaplatit ani groš. Byl to, stejně jako Châteaurenault, jeden z nejstatečnějších mužů a nejlepších námořníků, jaké kdy země měla. Jeho mírnost, spravedlnost, poctivost a ctnost nebyly menší. Získal si náklonnost a úctu celého námořnictva a několik skvělých činů mu přineslo velkou pověst u cizinců. Měl zdravý úsudek při průměrném duchu, ale velmi soustavném a pilném. Nakonec se za ten šibalský kousek s listinou „brevet de retenue“, abychom neřekli něco horšího, styděli, a aniž by od něho cokoli dalšího žádali, dali mu viceadmirálský úřad. Vévoda z Noailles vrátil listinu vévodovi z Orléans, který ji hodil do ohně a dal sto dvacet tisíc livrů vyplatit na královy náklady; vévoda z Noailles je dal vyplatit své sestře jako velký ministr, který nic nezanedbá. Pokud jde o Coëtlogona, překročím hned teď časový rámec těchto Pamětí, kvůli jeho ctnosti a neobvyklosti té příhody.
Pan Vévoda, který se stal prvním ministrem pod vládou vůle paní z Prie, své neblahé milenky, a oba pod osudným poručnictvím bratří Pârisů, provedl prvního dne roku 1724 jmenování maršálů Francie a jmenování rytířů řádu, obojí velmi směšné. Dal Coëtlogonovi řád, a stejně nevhodně ho neučinil maršálem Francie, k pohoršení námořnictva, celé Francie a všech cizinců, kteří ho znali z pověsti. Coëtlogona se to velmi dotklo; ale utěšen hlasem veřejnosti, nevznesl žádnou stížnost a zahalil se do své ctnosti a skromnosti. O několik let později, už velmi starý, se uchýlil do jednoho z domů duchovních cvičení jezuitského noviciátu, kde už myslel jen na svou spásu skrze všemožné dobré skutky. Tehdy d’Antin a hrabě z Toulouse, který se oženil s vdovou po d’Antinově synovi, sestrou vévody z Noailles, jež s prvním manželem měla dva syny, pomýšleli na to, dát mladšímu z těchto dvou d’Antinových vnuků, ještě zcela mladému, Coëtlogonův viceadmirálský úřad, aby odtud s oporou hraběte z Toulouse, admirála, svého nevlastního otce, rychle vylétl k maršálské holi. Navrhli to Coëtlogonovi, nabídli mu všechny peníze, které by za to chtěl, a nakonec mu ukázali maršálskou hůl, kterou si tak dobře zasloužil. Coëtlogon zůstal neoblomný, řekl, že neprodá, co nechtěl koupit, a prohlásil, že neudělá námořnictvu tu křivdu, aby připravil o postup ty, které jejich služby a služební stáří měly přivést po něm. Tato šlechetná odpověď se rozkřikla, méně jeho zásluhou než zásluhou lidí, kteří k němu byli vysláni, a jejich stížností na nezdar. Veřejnost jí tleskala a námořnictvo bylo nadšeno. Brzy nato onemocněl nemocí, na kterou zemřel.
Jeho synovec — neboť on sám nebyl ženat —, zarmoucený, že jeho rodina přijde o lesk, který si strýc tak dobře zasloužil, dokázal, že hrabě z Toulouse vymohl u kardinála Fleuryho, tehdy prvního ministra, maršálskou hůl pro Coëtlogona, který umíral, který nic nevěděl o tom, co jeho synovec dělá, a který se z ní už nemohl těšit. Tu poctu mu oznámil jeho zpovědník. Odpověděl, že kdysi by mu na tom bylo velmi záleželo; ale že je mu to naprosto lhostejné v těchto chvílích, kdy víc než kdy jindy vidí marnost světa, který je třeba opustit, a prosil ho, aby s ním už mluvil jen o Bohu, jímž se pak už jedině zabýval. Zemřel o čtyři dny později, aniž na svou hůl pomyslel jedinou chvíli. Toto neobvyklé jmenování připomnělo jmenování pana z Castelnau9 a lest kardinála Mazarina, kterou kardinál Fleury, jak si sám pochvaloval, tak dobře napodobil.
Vévodkyně z Orval zemřela v devadesáti letech. Byla snachou slavného Maximiliena de Béthune, prvního vévody ze Sully, a švagrovou proslulého vévody z Rohanu.10 Pan z Orval se stal rytířem řádu roku 1633 a vévodou na breve11 roku 1652. Od roku 1627 byl prvním štolbou královny Anny Rakouské; a byl vdovcem po dceři maršála-vévody z La Force, z kteréhožto manželství je dnešní vévoda ze Sully pravnukem. Vévodkyně z Orval byla rozená Harville, sestra pana z Palaiseau.
D’Aguesseau, státní rada a člen královské finanční rady zesnulého krále i tehdejší finanční rady, zemřel v téže době ve dvaaosmdesáti letech; byl otcem generálního prokurátora, který se brzy nato stal kancléřem. Byl to malý muž nevzhledné postavy, který při velkém duchu a velkých znalostech byl celý život vzorem, ovšem vzorem milým, ctnosti, zbožnosti, bezúhonnosti, přesnosti ve všech velkých pověřeních svého stavu, jimiž prošel, mírnosti a skromnosti, jež šla až k pokoře, a který přirozeně ztělesňoval ony ctihodné a učené soudce starého ražení,12 kteří s ním zmizeli, ať už nábytkem a skromným povozem, nebo stolem a vystupováním. Jeho žena byla stejného ražení a velmi duchaplná. Neměl v sobě žádnou pedanterii; dobrota a spravedlnost jako by mu vycházely z čela. V Languedocu, kde byl intendantem, zanechal veřejný žal a úctu všech. Jeho duch byl tak správný a přesný, že dopisy, které psal z míst svých různých úřadů, říkaly všechno, aniž kdo kdy dokázal z kteréhokoli z nich udělat výtah. Udělal jsem vše, co jsem mohl, abych jeho místo státní rady získal pro Le Guerchoise, jeho zetě, intendanta ve Franche-Comté, svého zvláštního přítele od mnoha let, kdy mi on a jeho rodina tak dobře posloužili v Rouenu v procesu, který jsem tam, jak jsme viděli na svém místě, vyhrál proti vévodovi z Brissacu a vévodkyni z Aumontu. Nedokázal jsem to prosadit, protože zároveň Bâville, ten neblahý spíš král Languedocu než intendant, požádal, aby se mohl vzdát svého místa státní rady ve prospěch svého syna Coursona. Vévoda z Orléans, který viděl dosah toho precedentu, a protože ho nechtěl odmítnout, dal to místo Saint-Contestovi a to, o které jsem žádal já, Coursonovi; ale nemusel jsem čekat dlouho. Současně donutili státní radové Saint-Contesta vystoupit z válečné rady, aby tam nemusel ustupovat urozeným lidem, kteří v ní zasedali. Viděli jsme ve své době zrod tohoto podivuhodného nároku, když La Houssaye, státní rada a intendant v Alsasku, byl jmenován jako třetí na kongres v Badenu, kde nechtěl ustoupit hraběti du Luc. Viděli jsme na svém místě, že se tomu zesnulý král vysmál; ale strpěl to a poslal do Badenu Saint-Contesta, tehdy dvorního referendáře a intendanta v Metách.
Císař dobyl prostřednictvím prince Evžena Temešváru v Uhrách a ztratil svého jediného syna ve věku sedmi měsíců.
Vévodkyně ze Saint-Aignan odjela za svým manželem do Španělska; vymohl jsem pro něho mimořádnou odměnu, kterou si odvezla. Činila třicet tisíc livrů.
Pan z Étampes zemřel v pokročilém věku. Byl bohatý, čestný a velmi statečný. Býval rytířem cti Madame, pak kapitánem gardy Monsieura, který ho roku 1688 učinil rytířem řádu způsobem, jaký jsme vylíčili ve své době. Byl vnukem maršála z Étampes a po babičkách maršálů z Fervaques a z Praslinu.13 Jeho otec byl prvním štolbou Monsieura, bratra Ludvíka XIII.; a jeho matka byla dcerou Puysieuxe, státního sekretáře, a jeho druhé ženy Ch. d’Étampes-Valençay, jejíž jeden bratr dostal nápad dát se jako první ze svého rodu k taláru a byl státním radou, a ona mu nikdy neříkala jinak než můj bratr levoboček, protože její nejstarší bratr byl rytířem Řádu Svatého Ducha, velkým ubytovatelem a guvernérem Montpellier a Calais, další arcibiskupem v Remeši, další kardinálem a její sestra byla provdána za maršála z La Châtre. Tato paní z Puysieux měla velký vliv u královny matky a ve společnosti mimořádnou vážnost. Oženila svého syna se sestrou vévody z La Rochefoucauld, oblíbence Ludvíka XIV., a zruinovala ho výstředními výdaji, mimo jiné tím, že snědla za sto tisíc tolarů límců z janovských krajek, které byly tehdy velmi v módě. Puysieux, který zemřel jako rytíř řádu, jeho bratr biskup ze Soissons a Sillery, otec dnešního Puysieuxe, byli její vnuci.
V téže době zemřela hraběnka z Roucy, aniž nám dala znamení života nebo lítosti. Byl jsem příliš jejím přítelem a byl jsem za to později příliš špatně odměněn, než abych o ní chtěl cokoli říkat, tím spíš, že jsem dostatečně vylíčil své chování i její a chování jejího manžela při výstupu, který uznali za vhodné udělat, aby se marně pokusili získat úřad kapitána tělesné gardy.
Brzy nato zemřela v Paříži paní Fouquetová, ve velké zbožnosti, ve velké uzavřenosti a po celý život v ustavičném konání dobrých skutků. Byla vdovou po Nicolasi Fouquetovi, proslulém svými neštěstími, který poté, co byl osm let vrchním správcem financí, zaplatil za miliony, které si vzal kardinál Mazarin, za žárlivost pánů Le Telliera a Colberta, za trochu příliš mnoho galantnosti14 a nádhery — a to třiceti čtyřmi lety vězení15 v Pignerolu, protože mu nemohli udělat nic horšího navzdory veškerému vlivu ministrů a autoritě krále, které zneužili až tak, že dali vše do pohybu, aby zahynul. Zemřel v Pignerolu roku 1680 v pětašedesáti letech, už dlouhá léta zcela zaměstnán svou spásou. On i tato jeho poslední žena, babička Belle-Îla, by dnes velmi užasli nad nestvůrným a úplným štěstím, které si ten dokázal udělat, a nad stupni, po nichž k němu dospěl. Tato paní Fouquetová byla sestrou Castilla, otce otce paní z Guise. Jmenoval se Montjeu, byl pokladníkem státní pokladny a jeho matka byla dcerou slavného prezidenta Jeannina. Roku 1657 koupil od prezidenta Noviona, který se později stal prvním prezidentem a byl sesazen pro své podvody, úřad zapisovatele řádu. Zatkli ho zároveň s panem Fouquetem a vzali mu oba jeho úřady i modrou stuhu. Jeho odpor proti tomu, aby se úřadu zapisovatele řádu vzdal, způsobil, že byl úřad svěřen pověřením Châteauneufovi, státnímu sekretáři, který jej tak držel dlouho, dokud se držitel, unavený tolika lety vyhnanství, nakonec nevzdal. Vyprávím tyto staré věci dvěma slovy, protože jsou většinou zapomenuty a protože si kvůli potomstvu, které z nich zbývá, zaslouží, aby se na ně občas vzpomnělo.
Vévoda z Orléans, který bez rozlišování, přinejmenším, rozdával všechno přátelům a ještě víc nepřátelům, s nimiž ho to ani v nejmenším nesmiřovalo, dal maršálu z Montesquiou,16 cele oddanému panu du Maine, velení v Bretani a pověření řídit tamější zasedání stavů, které měl maršál z Châteaurenault; velkému profousovi listinu „brevet de retenue“ na sto tisíc tolarů na jeho úřad, zcela zbytečně; vévodovi z Villeroy, kapitánovi tělesné gardy, a vévodovi z Guiche, plukovníkovi pluku gardy, nástupnictví v jejich úřadech pro jejich nejstarší syny, ještě zcela malé, a k tomu i v jejich guvernérstvích. Vévoda z Tresmes dostal rovněž pro svého nejstaršího syna nástupnictví ve svém úřadu prvního šlechtice komory.
Hraběti z Hanau udělil milost stejně podivnou jako škodlivou pro stát. Tento hrabě, první v říši, který žil za Rýnem s dvorem panovníka, jehož měl i země a bohatství, měl jako velký příjem a rozsáhlé panství z různých kusů léna ležící v metském kraji, která byla všechna mužská a při nedostatku mužských dědiců připadala k obsazení jedna králi a druhá metskému biskupovi; ta však znovu připadala králi kvůli nesnázím, které dosud bránily lennímu slibu a holdu metských biskupů, kteří jej nesložili. Hrabě z Hanau neměl syny, jen jedinou dceru, které chtěl svá léna dát, až ji provdá za prince hesensko-darmstadtského. K tomu vévoda z Orléans svolil co nejlehkomyslněji a dal mu rychle vyhotovit vše, co bylo nutné k pevnosti věci. Pravda, k uprázdnění léna nedošlo, protože hrabě z Hanau byl plný života, ale stačilo počkat a nedělat tuto zcela zbytečnou předčasnou milost německému velmoži, aby provdal svou dceru za jiného Němce, oba poddaní říše, oba za Rýnem, oba takoví, kteří nikdy nemohli ani posloužit, ani uškodit, a nechat na králi, aby po smrti hraběte z Hanau udělil bohaté pozemkové dary, jaké se naskytnou tak zřídka, k odměně francouzských pánů, z nichž se tolik ruinuje v jeho službě, a aby se zbavil těchto německých knížat, s nimiž [je třeba] počítat kvůli velkým statkům uprostřed, tak říkajíc, království a kteří si tam dělají přátele a špehy.
Vévoda z La Force, který hořel touhou něčím být a byl toho velmi schopen, intrikoval tak dobře, že dostal místo místopředsedy finanční rady, které opustil markýz z Effiatu a s nímž byl spojen plat dvacet tisíc livrů ročně. Představoval jsem mu, že se mu nehodí zdobit se Effiatovým špinavým talárem, být třetí s maršálem z Villeroy a vévodou z Noailles a mezi hromadou lidí z talárového stavu, kteří tam dělali všechno a kteří by ho v ničem neuznávali, protože tam byl Rouillé absolutním pánem pod vévodou z Noailles; že látka této rady je od přírody špinavá, téměř ve všem nenáviděná, a že její pravidla nepravidelnosti, formy a hantýrka jsou velmi odporné. Dodal jsem, že tam nebude ničím, a tedy bude opovrhován, nebo že bude-li se chtít do něčeho vměšovat, poštve proti sobě celou tuto talárovou chásku, která se bude cítit okradena vetřelcem a podle toho s ním bude jednat, a že vzbudí žárlivost vévody z Noailles a jeho zlost nad tím, že je pod dohledem, za což by mu to jistě dal tvrdě odpykat, jakmile by mohl, při všem svém cukru, medu a lichotkách. Dodal jsem, že při náladě, kterou parlament ve všem projevoval, při veřejné bídě, rozvratu financí, regentově povolnosti a jeho až příliš známé bázlivosti by z toho mohly vzejít nepříjemné nesnáze pro toho, kdo by se do financí vměšoval, a pro něho víc než pro kohokoli jiného kvůli zuřivosti parlamentu vůči nám; konečně že doba, kdy působí mimořádná soudní komora, po jejíž činnosti, jak uvidí, kvůli regentově povolnosti přijde velké rozkrádání vyměřených dávek, je ještě dalším silným důvodem, aby ho chuť na toto místo přešla. Nespokojil jsem se s tím, že jsem ho k těmto úvahám přivedl jednou. Opakoval jsem je několikrát, aniž jsem cokoli získal. Věc byla téměř hotová, když se mi o ní zmínil; jak jsem viděl později, patrně tušil, že ji neschválím: proto jsem se na ní nechtěl nijak podílet a dokončila se tak, jak byla vedena. Když mi to oznámil vévoda z Orléans, s nímž jsem o tom ani neotevřel ústa, nemohl jsem si odpustit naznačit zhruba své mínění. Ačkoli se mi zdálo, že je tomu rád, nakonec uznal, že mám pravdu; ale protože věc byla hotová, spokojil jsem se s povrchem a nechtěl jsem sestupovat do podrobností, jak jsem to udělal s vévodou z La Force. V dalším průběhu se velmi nešťastně ukázalo, že jsem to odhadl až příliš dobře.
Broglie,17 zeť kancléře Voysina, který mu v době své všemohoucnosti za posledních let zesnulého krále opatřil guvernérství a inspekci pěchoty, byl synem a starším bratrem maršálů z Broglie, jejichž metlou byl po celý život. Byl to sečtělý muž, velmi duchaplný, velmi zlý, velmi lakomý, velmi černé duše, bez jakékoli míry, plně a veřejně zostuzený, co se odvahy týče, i ve všech jiných ohledech; k tomu drzý, smělý, troufalý a plný úskoků, intrik a pletich, a to tak, že se ho bál i jeho tchán, on, který naháněl strach celému světu. Zakládal si přitom na nejvyšší bezbožnosti a na nejrafinovanější zhýralosti, pokud ho nic nestály, ačkoli byl velmi bohatý. Sotva jsem kdy viděl lidskou tvář, která by lépe představovala tvář zavržence než ta jeho; to bilo do očí. Být Voysinovým zetěm nebylo titulem k důvěrnosti s vévodou z Orléans, který s ním za celé vlády zesnulého krále možná nikdy nepromluvil. Nevím, kdo ho k němu uvedl, neboť jeho malý temný dvůr, který nazýval svými roués a který svět neznal pod jiným jménem, mi byl vždy dokonale cizí. Ale Broglie do něho pronikl tak dobře, že byl na všech večeřích a že odtamtud začal s regentem v jinou dobu mluvit o vojsku pod záminkou znalostí, které mu o něm poskytla jeho praxe a jeho inspekce. Tak se mu občas otevřel kabinet, do něhož ho bylo vidět nosit portfej. Z této práce, která nějaký čas probíhala dvakrát a třikrát týdně, vzešlo zvýšení žoldu o šest denárů na vojáka se ziskem z něho pro každého kapitána pěchoty, které stálo krále navždy sedm set tisíc livrů ročně. Získal pro to několik lidí z válečné rady, kteří se neodvážili postavit proti, v jistotě, že by Broglie nic neopomněl, aby si z toho na jejich účet udělal u vojska zásluhu; nad tím však téměř celá tato rada a celá veřejnost velmi křičely, v době míru a rozvratu financí, které nestačily ani na nejnaléhavější potřeby.
Broglie počítal, že bude v práci pokračovat a stane se tím osobností, a regenta přesvědčil, že ho vojsko vynese na štít. Oba se hrubě zmýlili: vévoda z Orléans tím, že zvýšení, které financím velmi přitížilo a které už nebylo možné odvolat, nebylo k ničemu a [většina] vojska si ho ani nevšimla; Broglie tím, že už nevkročil do kabinetu k žádné práci a zůstal v potupě, kterou si z tolika důvodů zasloužil. Nakonec se zcela potopil za ministerstva kardinála Fleuryho, proti němuž se při své inspekční cestě dal unést k nejbezuzdnějším řečem. Kardinál, který se to hned dozvěděl, mu poslal rozkaz okamžitě se vrátit a za trest za jeho drzost mu bez náhrady odňal ředitelství, neboť se stal ředitelem pěchoty, s nímž je spojen plat dvacet tisíc livrů. Zůstal tedy doma v Paříži, velmi v ústraní a velmi opuštěn. Nějaký čas nato oženil svého syna s dcerou Bezwalda,18 plukovníka pluku švýcarské gardy, dlouho a schopně užívaného v Polsku a na Severu, a vymínil si výslovnou klauzuli, že jeho syn nebude sloužit a že on ani jeho žena nikdy neuvidí krále, královnu ani dvůr. Myslím, že je to první příklad tak troufalého bláznovství. Bylo plně dodrženo a jeho syn žil vždy neznámý a v naprostém zapomnění.
Vévoda z Valentinois byl konečně 14. prosince přijat do parlamentu. Princové krve ani levobočci se tam nedostavili; vévoda z Orléans jim dal slíbit, že nepřijdou, aby se předešlo jakýmkoli nepříjemnostem mezi nimi. Dal d’Antinovi nástupnictví v jeho úřadu u královských staveb pro jeho druhého syna, kterému se od jeho sňatku říkalo markýz z Bellegarde.
Pan d’Estaing oženil svého syna s jedinou dcerou paní z Fontaine-Martel, bohatou a urozenou dědičkou, což byl velmi přiměřený sňatek. Vévoda z Orléans, který z tak počestných důvodů, jaké jsme viděli jinde, miloval paní z Fontaine-Martel a vše, co neslo jméno pana z Arcy, jejího švagra, a který zvlášť přál panu d’Estaing, jenž pod ním hodně sloužil a byl velmi čestným mužem, jim dal pod rukou nástupnictví v guvernérství Douai, které je velmi výnosné a které měl pan d’Estaing.
Biron, dnes tak zahrnutý poctami a bohatstvím, a jeho syn ze své strany rovněž, byl tehdy velmi chudý a měl na starosti velkou rodinu. Uvedl jsem ho, jak jsme viděli, do válečné rady. Nouze někdy dohání k podivným věcem: dal se naverbovat mezi roués a téměř každý večer s nimi večeřel u vévody z Orléans, kde, aby se zalíbil, vyprávěl ty nejpeprnější kousky. Tímto způsobem dosáhl jedné z nejpodivnějších milostí, jaké mohl vévoda z Orléans udělit, a s nejzhoubnějším příkladem. Viděli jsme na svém místě Bonnevalův přeběh od čela jeho pluku v Itálii k nepříteli a hanebnou příčinu tohoto přeběhnutí. Byl to urozený muž, velmi duchaplný, výmluvný, půvabný, schopný ve válce, velmi zhýralý, velmi nevěřící, a drancování není věc, která by Němce plašila. S těmito vlohami se stal oblíbencem prince Evžena, bydlel u něho ve Vídni, byl u něho na útraty, dělal v jeho domě hostitele a byl generálporučíkem v císařském vojsku. Ať už z touhy po návratu, z touhy smýt ze sebe nepříjemnou skvrnu nebo s úmyslem špehovat a zjednat si prostředek, jak se uplatnit u císaře, zatoužil po listech o omilostnění a po tom, aby se směl znovu ukázat ve své vlasti. Biron toho využil, aby mu dal za ženu jednu ze svých dcer bez věna, a on Bironova vlivu pro svůj záměr. Omilostnění bylo přislíbeno, sňatek ujednán a Bonneval přijel s tříměsíční dovolenou od císaře obě záležitosti dovršit. Regent přesto chtěl dát omilostnění schválit regentskou radou. Nemohl jsem mu v tom vyhovět. Hlasoval jsem proti a dlouho jsem zdůrazňoval důvody, proč za takový zločin omilostnění nikdy neudělovat. Nebyl jsem sám, ale málokdo se postavil proti, a jen několika slovy. Bonneval tedy viděl krále, regenta i všechny ostatní. Biron mi ho přivedl domů. Neviděl jsem člověka méně rozpačitého. Pan z Lauzunu vystrojil svatbu u sebe. Deset nebo dvanáct dní nato se Bonneval vrátil do Vídně a od té doby svou ženu neviděl; ta zůstala vždy u svého otce. Jedinečná Bonnevalova katastrofa není nikomu neznámá. Snad bude dále příležitost o ní mluvit.19
Maršál z Villeroy se pod ochranou paní z Ventadour, své dobré přítelkyně, králova dětského věku a malé píle a péče, kterou tento útlý věk vyžadoval od velkých hodnostářů jeho služby, pozvolna vetřel k tomu, že vykonával všechny jejich funkce. Byl v takovém věku, aby si pamatoval, co se v podobném případě odehrálo mezi jeho otcem, vychovatelem zesnulého krále, a velkými hodnostáři jeho služby. Osoboval si, že jim ji odejme a že ji bude vykonávat, dokud bude mít král vychovatele, ačkoli ho odsuzoval příklad jeho otce; ale byla to doba nároků a přehmatů všeho druhu a doba mezzo-termine, tak milých slabosti nebo politice vévody z Orléans, které vždy něco braly tomu, kdo měl právo a pravdu, aby to daly tomu, kdo je neměl, a udržovaly rozpory a spory. Velký komoří a první šlechtici komory, velmistr šatny a oba mistři šatny proto o tom předložili vévodovi z Orléans spis; ten se ocitl ve velkých nesnázích, když měl na obou stranách co dělat s tak silnou protistranou, z níž ta početnější, zcela jistá svým právem, nechtěla zkusit žádný kompromis a byla odhodlána se s velkým rozruchem vzdát svých funkcí, ale pečlivě si podržet své úřady. Maršál jim neměl co postavit než své velké způsoby, svou důležitost a svůj přehmat, v němž muž jako on nemohl utrpět porážku. Nakonec ji přece utrpěl, a to celou, od začátku do konce a bez výhrad; a velcí hodnostáři byli zachováni ve všech svých funkcích, dokonce až do té míry, že mu mohli službu odejmout, i když přišli až poté, co ji začal. Byl rozzuřen, ale musel se podřídit rozumu, právu a rozhodnutí a už o tom nemluvit.
Rok skončil ve velké a velmi zřetelné rozhořčenosti mezi princi krve a legitimovanými.20 Oba spisy, které pro ty druhé sepsal Davisard, generální advokát parlamentu v Toulouse, byly málo uměřené. Myslel si, že je ještě za zesnulého krále. Pracoval způsobem, jakým otec Daniel spíchl své Dějiny Francie, o nichž jsme mluvili na svém místě. Objevily se dva spisy rychle po sobě. Rovnosti se v nich příliš nešetřilo. Byla to odpověď na první spis princů krve, kteří se, zatímco čekali na svou repliku, na níž se pracovalo, málo krotili v řečech. Vévoda z Orléans byl do toho zatahován z obou stran, aby se jím obě strany mohly zaštítit, protože spisy viděl dříve než veřejnost, a byl z toho ve velkých rozpacích. Tento kníže byl snad jediným člověkem všech zemí a všech věků, kdo na jeho místě mohl být v rozpacích z takové věci. Hojně zakusil, že nemá krutějšího nepřítele než vévodu du Maine, který, aby si přivlastnil autoritu, jež vévodovi z Orléans dávala příroda, nic neopomněl, aby ho zničil a zneuctil tím nejstrašnějším, nejcitlivějším a nejodpornějším, co existuje; který mu tuto autoritu upíral na plném zasedání parlamentu; a který, ač se znovu stal soukromou osobou, usazen tak, jak byl, proti němu zjevně stavěl oltář proti oltáři. Apoteóza, k níž se povznesl, pobouřila nebe i zemi; jeho úskoky a pletichy paní, jeho ženy, ještě nedokázaly zmírnit hrůzu nad ní.
Tento proces levobočka proti legitimnímu, tato rovnost postavení a původu z dvojnásobného veřejného cizoložství a z manželky královny, tato tak úplná totožnost mezi dětmi zrozenými ze svátosti a ze zločinu, ještě pobuřovala přírodu a týkala se syna a potomstva vévody z Orléans neméně než větve Bourbonů. Tak spravedlnost, pravda, rozum, náboženství, příroda, zájem rodu, zájem moci, zájem cti, zájem bezpečnosti (mám zneuctít tolik svatých důvodů pohnutkou mnohem méně čistou, ale tak drahou a tak živou ve všech lidech?), tak mocný zájem pomsty — vše se ve vévodovi z Orléans sbíhalo k tomu, aby byl nadšen, že konečně může rozbít kolos, pod nímž byl tak blízko rozdrcení, a že ho může tak snadno a tak bezpečně rozdrobit na kousky, s Božím požehnáním a za jásotu všech stavů království i všech lidí jednotlivě, kromě hrstky propuštěnců nebo lokajů. Kdo by na jeho místě nebyl draze zaplatil štěstí takového postavení? Na vévodu z Orléans neučinilo ani ten nejlehčí dojem; a k vrcholu té nejneuvěřitelnější apatie mu tak nesmírné odpoutání od sebe sama, při jehož příležitosti by se o sebe třásli i největší světci, nebylo k žádné zásluze, ani pro tento svět, vůči němuž se zaslepil a tak hrubě se zmýlil, ani pro onen, o němž neučinil ani tu nejlehčí úvahu. Běda! ruka Boží byla na něm a na království; a v této záležitosti byl kořistí a hříčkou Effiata a dalších lidí toho druhu, které měl vévoda du Maine kolem něho a jichž se nestřežil, zatímco se měl na pozoru před svými nejosvědčenějšími služebníky.
Stejně jako o parlamentu jsem se rozhodl nikdy s ním neotevřít ústa o levobočcích. Zájem o hodnost a to, co se odehrálo mezi panem du Maine a mnou na konci aféry s čepicí za zesnulého krále, mě činily podezřelým; a po tom všem, co jsme si v jiných dobách navzájem řekli o všem, co se týkalo levobočků, a zvlášť o panu du Maine a jeho chování k němu, byl přede mnou zahanbený a v rozpacích, a já jsem mu už neměl co říci. Princové krve byli velmi rádi naší žádosti proti levobočkům, kteří se na ni neodvážili zlobit, ale zlobili se velmi. Nedal jsem si tu práci, abych o ní cokoli řekl vévodovi du Maine, když byla podána, ačkoli jsme se spolu, jak jsme viděli, vrátili na zdvořilou nohu. Pokud jde o hraběte z Toulouse, vedle něhož jsem v radě vždy nutně sedával, na první radě, která se konala po podání žádosti, jsem mu o ní zdvořile řekl a prosil ho, aby si vzpomněl, že to není, i když hodně pozdě, nic jiného, než co jsem vždy říkal, že uděláme, vévodkyni z Orléans, [vévodovi] a vévodkyni du Maine, za života krále i po jeho smrti. Bylo to přijato zdvořile a způsoby mezi ním a mnou se od té doby ani v nejmenším nezměnily; s panem du Maine také ne; ale před žádostí i po ní jsem využíval toho, že jsem nikdy nesedal na jeho straně, abych se k němu nepřibližoval. On sám někdy přicházel, než jsme zaujali místa, a zahrnoval mě zdvořilostmi, dokonce i po žádosti, ale aniž bychom o ní mluvili. K nim domů jsem nikdy nechodil. Potkával jsem ho dost zřídka u vévodkyně z Orléans a rozhovor nám šel familiárně, aniž bychom mluvili o něčem podstatném. Velmi často jsem tam potkával hraběte z Toulouse. S ním jsme mluvili o všem, kromě našich záležitostí s nimi a jejich záležitostí s princi krve, ale vždy jen mezi vévodkyní z Orléans a mnou ve třech, zřídka, ale někdy s vévodkyní Sforzovou, která nám ústa nezavírala. Bylo to brzy odpoledne, kdy vévodkyně z Orléans byla přístupná jen nám. Nyní je třeba mluvit o tom, co se v posledních měsících tohoto roku odehrálo v zahraničních záležitostech.
Poznámky
Vysvětlivka: Filip V. se při uzavírání utrechtského míru (1712–1713) zřekl za sebe i své potomky nároku na francouzský trůn; kdyby pětiletý Ludvík XV. zemřel bez dědice, připadla by koruna podle tohoto zřeknutí vévodovi z Orléans. Platnost takového zřeknutí se ve Španělsku i ve Francii zpochybňovala.↩
Vysvětlivka: Marc-René de Voyer de Paulmy d’Argenson (1652–1721), od roku 1697 pařížský policejní poručík jako nástupce La Reynieho; roku 1718 se stal strážcem pečetí a předsedou finanční rady.↩
Vysvětlivka: Marie Stuartovna (1542–1587), skotská královna od kojeneckého věku, se roku 1558 provdala za dauphina Františka, krále v letech 1559–1560. Po jeho smrti se vrátila do Skotska; jejím druhým manželem byl Henry Stuart, lord Darnley (zavražděn 1567), s nímž měla syna Jakuba VI., pozdějšího anglického krále Jakuba I., třetím James Hepburn, hrabě z Bothwellu. Roku 1568 uprchla do Anglie, kde ji Alžběta I. devatenáct let věznila; za účast na spiknutí proti Alžbětě byla odsouzena a 8. února 1587 sťata sekerou na hradě Fotheringhay.↩
Ediční poznámka: Saint-Simon zaměňuje krále: manželem Marie Stuartovny nebyl František I. († 1547), nýbrž jeho vnuk František II. (1544–1560), který si ji vzal roku 1558 jako dauphin a byl králem v letech 1559–1560.↩
Vysvětlivka: Kardinál z Noailles jako pařížský arcibiskup odňal většině jezuitů ve své diecézi oprávnění kázat a zpovídat, ; jezuité patřili k hlavním stoupencům buly Unigenitus (konstituce), kterou odmítal. Kardinál z Rohanu, velký almužník, který měl právo jmenovat kazatele královské kaple, stál v čele jejích zastánců.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto slovo je v rukopise zkráceno a dřívější vydavatelé četli l’ordre (řád); jde tu o zákaz vyhlášený diecézním biskupem, kterému se říkalo ordinář (l’ordinaire).↩
Vysvětlivka: Claude Fleury (1640–1723), kněz a historik, podučitel vévodů z Bourgogne, z Anjou a z Berry, autor Církevních dějin; zpovědníkem Ludvíka XV. byl v letech 1716–1722. Nelze ho plést s panem z Fréjus, André-Herculem de Fleury, pozdějším kardinálem a prvním ministrem.↩
Vysvětlivka: François-Louis de Rousselet, markýz z Châteaurenault (1637–1716), námořní velitel, maršál Francie od roku 1703. Roku 1689 se úspěšně střetl s anglickým loďstvem v zátoce Bantry v Irsku; roku 1702 doprovázel španělskou stříbrnou flotilu, která byla v zátoce Vigo v Galicii zničena anglo-nizozemským útokem. Alain-Emmanuel de Coëtlogon (1646–1730), rovněž námořní velitel, se stal viceadmirálem roku 1716, rytířem řádu roku 1724 a maršálem Francie roku 1730, krátce před smrtí.↩
Vysvětlivka: Jacques de Castelnau (1620–1658), generálporučík, byl roku 1658 smrtelně raněn při obléhání Dunkerque; maršálem Francie byl jmenován na smrtelném loži a krátce nato zemřel.↩
Vysvětlivka: Maximilien de Béthune, vévoda ze Sully (1559–1641), protestant, nejbližší rádce a ministr financí Jindřicha IV.; po králově zavraždění (1610) se roku 1611 stáhl od dvora, roku 1634 se stal maršálem Francie. Jindřich, vévoda z Rohanu (1579–1638), vůdce hugenotů a Sullyho zeť, zemřel na zranění z bitvy u Rheinfeldenu (1638), v níž bojoval po boku Bernarda Sasko-Výmarského. Jacques Nompar de Caumont, vévoda z La Force (asi 1558–1652), maršál Francie od roku 1622, přežil jako chlapec Bartolomějskou noc (1572), když předstíral smrt pod mrtvolami svého otce a bratra.↩
Vysvětlivka: Vévoda na breve (duc à brevet) nesl vévodský titul udělený královskou listinou (breve) jen své osobě; titul nebyl dědičný a neregistroval se v parlamentu.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz životopis tohoto soudce, který napsal jeho syn. Je součástí Děl kancléře d’Aguesseau. Bylo by žádoucí vydat jej samostatně, aby si čtenář mohl udělat představu o oné staré soudcovské vrstvě, kterou Saint-Simon tak výstižně chválí.↩
Vysvětlivka: Jacques d’Étampes, markýz z La Ferté-Imbault (1590–1668), maršál Francie od roku 1651; Guillaume de Hautemer, pán z Fervaques (1538–1613), maršál od roku 1597; Charles de Choiseul, markýz z Praslinu (1563–1626), maršál od roku 1619.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Poznámku I na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 14, I).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Fouquet byl zatčen v Nantes roku 1661 (v září) a zemřel v Pignerolu roku 1680, jak říká Saint-Simon o několik řádků dále; nebyl tedy vězněn třicet čtyři let. Předchozí vydavatelé nahradili třicet čtyři let čtyřiadvaceti. Tato oprava, která pozměnila text, neměla ani tu přednost, že by byla chronologicky přesná, neboť Fouquetovo věznění trvalo jen devatenáct let.↩
Vysvětlivka: Pierre de Montesquiou, hrabě z Artagnan (asi 1640–1725), byl bratrancem proslulého mušketýra Charlese de Batz de Castelmore, zvaného d’Artagnan, jenž později posloužil Alexandru Dumasovi jako předloha pro postavu z „Tří mušketýrů“. Sám Pierre de Montesquiou se později, roku 1709, stal maršálem Francie.↩
Vysvětlivka: Charles-Guillaume, markýz z Broglie, nejstarší syn Victora-Maurice, hraběte z Broglie (1647–1727), maršála Francie od roku 1724, a starší bratr Françoise-Marie de Broglie, maršála od roku 1734 a pozdějšího vévody.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto jméno se obvykle psalo Bezenval nebo Besenval a vyslovovalo se Besval. Baron z Besenvalu, syn muže, o němž je zde řeč, zanechal zajímavé Paměti. Viz studii pana Sainte-Beuva o této osobnosti.↩
Vysvětlivka: Claude-Alexandre, hrabě z Bonnevalu (1675–1747), byl roku 1704 ve Francii odsouzen vojenským soudem k smrti, uprchl do Německa a vstoupil do císařských služeb. Po sporu s markýzem z Prié byl i tam odsouzen a vypovězen; odešel do Osmanské říše, přestoupil na islám a jako Ahmed paša modernizoval osmanské dělostřelectvo; zemřel v Cařihradě.↩
Vysvětlivka: Edikt z července 1714 a deklarace z května 1715 přiznaly legitimovaným synům Ludvíka XIV., panu du Maine a hraběti z Toulouse, právo nástupnictví na trůn a hodnost princů krve. Princové krve (pan Vévoda, jeho bratr hrabě z Charolais a princ de Conti) žádali roku 1716 o jejich zrušení; spor vedený tištěnými spisy skončil ediktem z července 1717, který levobočkům nástupnické právo odňal.↩