Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom čtrnáctý (1716–1717)
Kapitola šestá
Alberoni pokračuje ve svých pletichách s hrozbami a sliby papeži, aby uspíšil svůj klobouk; činí přitom nestvůrnou nabídku. — Jeho počínání vůči Daubentonovi. — Jezuitova poddajnost. — Úvaha o uzurpacích Říma. — Alberoni si okázale podrobí Daubentona, který líbá bič, jímž ho bije, a dovolává se v Římě jeho moci a jeho hrozeb. — Gesvres, arcibiskup bourgeský, oklamán papežem, kterého Alberoni zesměšňuje a stále víc ohrožuje a tlačí a nechává naléhavě uprošovat španělskou královnou až k jejímu sebeponížení. — Smutný stav Španělska. — Politická sklíčenost otce Daubentona, který obětuje Alberonimu regentův dopis španělskému králi. — Troufalé a zhoubné použití, jaké z něj Alberoni udělá. — Dopouští se vůči regentovi nesmírné drzosti. — Úvaha. — Alberoni, v nejistotě a rozpacích ohledně regentových spojenectví, se radí s Cellamarem. — Úsilí císařských proti smlouvě, kterou si regent přeje. — Počínání Holanďanů vůči Španělsku. — Důležitá porada s Berettim. — Povaha tohoto španělského velvyslance. — Mínění Cadogana, anglického velvyslance v Haagu, o císaři. — Podivná odpověď španělského krále regentovi, nadiktovaná Alberonim, který triumfuje díky lžím. — Alberoni využívá strachu z Turků a papežových rozpaků kolem jeho konstituce Unigenitus, aby hrozbami i sliby naléhal na své povýšení. — Papežovy nabídky ohledně kléru v Indiích a ve Španělsku. — Nestvůrné zneužívání imunity duchovních ve Španělsku. — Úvaha. — Papež otřesen v otázce Alberoniho povýšení křikem Španělů, znovu utvrzen Daubentonem. — Papežova důvěra v tohoto jezuitu. — Nízká politika Cellamara a jeho bratrů v Římě. — Kardinál z La Trémoille obelstěn v otázce Alberoniho povýšení, za něž španělská královna znovu píše. — Alberoniho mínění o spojenectvích, o nichž regent jedná. — Radí se s Cellamarem. — Odpověď tohoto velvyslance. — Pletichy císařských proti spojenectvím, o nichž regent jednal. — Hádky mezi nimi a Holanďany o jejich bariérovou smlouvu, které Holanďanům otevírají oči a urychlují uzavření spojenectví. — Beretti oklamán. — Španělsko chce jednat s Holanďany. — Chlad pensionáře, který se vytáčí.
Alberoni měl vlastně jedinou záležitost, a to svůj kardinálský klobouk; té byly podřízeny všechny záležitosti Španělska, jichž byl naprostým pánem, a vyřizovaly se jen podle toho, jak se to hodilo té jediné. Když tedy odpovídal na rady, které mu – jak jsme viděli – dal Aldrovandi, když mu oznamoval závazek, jejž papež konečně přijal, že mu klobouk udělí, napsal mu, že bez splnění této podmínky španělská královna nikdy nesvolí k ničemu ze všeho, co by si papež mohl přát; a zároveň sliboval, že dostane-li se mu žádané milosti, papež na oplátku nebude ze strany Španělska ani naléhán, ani znepokojován ohledně jmenování na návrh korun1, jakmile bude provedeno jeho vlastní. Šel ještě dál, a toto „dál“ budí hrůzu, pomyslí-li člověk, čeho je schopen duchovní, který je prvním ministrem, a k jak zrůdné výstřednosti ho strhne vášeň po klobouku: nabídl za tu cenu, že se španělský král navždy zřekne práva nominace koruny. Zároveň okázale projevoval Daubentonovi náklonnost a zahrnoval ho chválou, protože věděl, že je hluboko v papežově vážnosti a přízni. Tyto city však závisely na tom, jak velkou potřebu mohl mít zpovědníka, a na tom, že se mu zpovědník naprosto podřizuje, navzdory vlivu a důvěře, jež mu jeho úřad dával u španělského krále. Jezuita to brzy poznal na vlastní kůži. Dostal dopis od kardinála Paolucciho2, který na něj naléhal, aby zařídil, že španělský král bude do urovnání sporů mezi oběma dvory tak povolný a nechá papeže užívat pozůstalosti biskupů, kteří zemřou. Byl to jeden ze sporných bodů mezi oběma dvory, proti němuž by se španělská rada důrazně postavila, zvlášť jako proti prozatímnímu opatření. Na tomto rysu, řečeno mimochodem, je dobře poznat rakovinu, jíž Řím rozežírá státy, které se mu dají podrobit. Soud nunciatury na jedné straně odnímá biskupům všechnu spornou agendu a všechnu jejich pravomoc nad duchovenstvem i nad dispenzemi laiků; a na druhé straně jim soud inkvizice bere vše, co se týká víry a mravů, a podřizuje své jurisdikci i je samé, takže jim zbývají jen manuální úkony; a co se peněz týče, jaké právo má papež na pozůstalost zemřelých biskupů a na to, aby připravil o jejich majetek dědice a věřitele! Tento text by svedl k dlouhé rozpravě, která do našeho vyprávění nepatří, ale na kterou nelze neupozornit v souvislosti s pošetilým prostituováním Francie vůči Římu od té rány, kterou jí do lůna církve i státu zasadila konstituce Unigenitus a černé kliky, jež ji zplodily a podporovaly.
Daubenton, který se španělským králem ustavičně býval mezi čtyřma očima a s nímž král často mluvil o státních záležitostech, si usmyslel ukázat mu ten Paolucciho dopis, aniž o něm dal vědět Alberonimu. Ten se to záhy dozvěděl. Mnohem méně se ho v zájmu španělského krále dotkl ten divoký návrh, než ho popudilo, že se Daubenton odvážil mluvit o něm se španělským králem bez jeho vědomí; dal zpovědníkovi vydat přísný a výslovný zákaz, aby se už míchal do jakékoli římské záležitosti, a prostřednictvím parmského vévody dal v Římě vědět, že královnu velmi popudilo, když viděla, že papež couvá od několika podmínek dohodnutých v Madridu s Aldrovandim, a že nebudou-li spory rychle urovnány, nuncius nebude u španělského dvora přijat a dvůr nepošle papeži proti Turkům žádnou pomoc. Daubenton, který cítil, s kým má co do činění, okamžitě zabrzdil. Dokonce napsal do Říma, že bez Alberoniho nic nezmůže a že jistým způsobem, jak zničit jeho samého a zároveň i celou věc, je pokoušet se o něco skrze něj bez prvního ministra. Bylo mu to také ponaučením, z něhož dovedl těžit: už se neodvážil mluvit s králem o čemkoli jinak než ve shodě s prvním ministrem tak žárlivým a tak všemocným. Oba měli zájem chránit Aldrovandiho v Římě, aby mohli těžit z jeho vlivu. Činili to velmi důrazně jménem krále a královny skrze Acquavivu3. Papež mu znovu zopakoval svůj slib pro chvíli, kdy bude moci rozhodnout o třech kloboucích.
Acquaviva věděl, že jeden z těch tří je určen arcibiskupovi z Bourges4 a že ho o tom papež dal ujistit; ten jím však byl povýšen až roku 1719, spolu s kandidáty korun, a rok po Alberonim5. S těmito dobrými zprávami Acquaviva nabádal Alberoniho, aby urychlil odeslání slíbené pomoci, a tak uspíšil svůj klobouk, jakmile to tři uprázdněná místa dovolí. Alberoni nebyl téhož názoru, neboť ho popudilo, že jeho jmenování bylo odloženo až do chvíle, kdy se uprázdní tři klobouky. Španělská eskadra byla v Messině; papež naléhavě žádal, aby přezimovala v některém přístavu janovského pobřeží, aby ji měl na jaře dřív k dispozici; najednou odplula do Cádizu. Současně Alberoni zahrnul papeže ujištěními, že nikdy nebude mít jinou vůli než jeho, a že lodě, ač budou zimovat v Cádizu, nebudou na jaře v italských mořích o nic později; zároveň líčil španělskou královnu jako ne tak povolnou, a to všemi barvami nejvhodnějšími k tomu, aby si papež sliboval všechno od její přirozené oddanosti Svatému stolci, od její náklonnosti k papežově osobě a od dobroty jejího velmi vděčného srdce, a aby se všeho obával od její absolutní moci ve Španělsku, kdyby viděla, že ji vodí za nos a že se jí vysmívají – pak by už nebylo naděje na obrat. Ten portrét byl živý, i když dlouhý; byl udělán tak, aby ho papež viděl; a nebylo v něm nic opomenuto o tom, jak plně má Alberoni královninu důvěru v moci. Získal od ní vlastnoruční dopis kardinálu Acquavivovi, v němž mu nařizovala, aby jejím jménem naléhal na papeže, aby ho neprodleně povýšil. Ten dopis vyzdvihoval jeho zásluhy o Svatý stolec a ujišťoval, že důležitá rozhodnutí, jež ještě zbývalo učinit k dovršení započatého díla, závisejí na tomto jmenování. Královna se snížila k tomu, že napsala, že nehledě na to, kým je, a na zájem, který má papež vyhovět tomu, oč ho tak naléhavě žádá, si myslí, že si může lichotit, že se z ohledu na dámu odchýlí od obecných pravidel. Konečně slibovala papeži a jeho rodu věčnou vděčnost a že španělský král, spokojený s Alberoniho jmenováním, bude mlčet o jmenování na návrh korun. Když první ministr posílal tento dopis, který měl být ukázán papeži, dával, zahanben svou netrpělivostí, na srozuměnou, že je pověřen provedením velkých záměrů, jimž ho královna, předvídajíc jejich následky, nechtěla vystavit beze zbraně v zemi, kde panovalo velké vzrušení; ale z těch záměrů se dobře střežil cokoli prozradit pod záminkou, že věc je příliš vážná, než aby se svěřila papíru.
Ve Španělsku vládl naprostý zmatek, všichni křičeli; nikdo nemohl nic napravit. V jádru se všechno třáslo před mužem, o němž se snadno usuzovalo, že ho jeho zpupnost a počínání nakonec zničí, ale který byl zatím absolutním pánem záležitostí, milostí, trestů a všeho všudy a který nešetřil nikoho. Všechny cesty, jak se přiblížit ke králi, byly naprosto uzavřeny. Výjimkou byl jen Daubenton; ten však tak dobře cítil, že jeho místo je v Alberoniho rukou, že nevyslechl nikoho, kdo s ním chtěl mluvit o záležitostech, a vše odkazoval na Alberoniho; a protože bylo v jejich zájmu, aby se ke králi nikdo nedostal bez jejich svolení, zpovědník slíbil prvnímu ministrovi, že ho upozorní na všechno, co odhalí. Vévoda z Orléans, velmi nespokojený se způsobem, jakým byl Louville ze Španělska spíš vyhnán než propuštěn, aniž mohl dosáhnout audience, nebo aspoň počkat na odvolání, o tom napsal španělskému králi; a protože si stěžoval na Alberoniho, nechtěl, aby jeho dopis šel přes něj, a dal ho poslat otcem du Trévoux otci Daubentonovi, aby ho předal přímo španělskému králi. Jakmile ho zpovědník dostal, šel to říct prvnímu ministrovi, aby o tom zpravil královnu. Lze si představit, jaký to mělo účinek.
Alberoni se rozzuřil do posledních mezí. Křičel o nevděku, protože dal vrátit francouzskou bárku zabavenou ve Fuenterrabíi a navzdory Radě financí dal vyplatit jistou část sum dlužných francouzským vojskům, která sloužila Španělsku v poslední válce. Nespokojen s tímto křikem napsal Montimu6 dopis plný hořkých stížností na stížnosti, které vévoda z Orléans vznesl ke španělskému králi cestou zpovědníka, s příkazem ukázat jej tomuto princi; a v tom dopise měl tu drzost naznačit, že by ten jezuita byl ztracen, nebýt jeho moudrého počínání, když informoval královnu o tom, čím byl pověřen. Ujištění o oddanosti Jeho Královské Výsosti v něm byla chabá. Líčil ho jako soustředěného výhradně na události, které měl na zřeteli; a to, co Alberoni nechtěl říci sám za sebe, protože to bylo příliš silné, připisoval – ať pravdivě, či nepravdivě – anglickým a holandským ministrům v Madridu, kteří prý říkali, že v jejich zemi je každý přesvědčen, že vévoda z Orléans myslí jen na to, jak si zajistit korunu, a že až budou všechna opatření dobře připravena, králova osoba mu nebude překážkou. Než postoupíme v dopise dál, kdo by nežasl nad hrůzou té řeči a nad bezmeznou nestoudností psát ji jen proto, aby ji viděl vévoda z Orléans? Připomeňme si na tomto místě ty strašlivé řeči rozsévané a čas od času obnovované s takovou rafinovaností a černotou o smrti našich princů7, jejich zárodek, jejich zdroje, jejich opory, způsob, jak se jich využívalo, a podivuhodné postavení Effiata mezi vévodou z Orléans a vévodou du Maine, a to Effiata, kterého vévoda z Orléans pověřil, jak jsme viděli, udržovat dopisní styk s Alberonim, jejž Effiat dobře znal z doby, kdy Alberoni sloužil vévodovi z Vendôme, k němuž byl Effiat skrytě vázán prostřednictvím vévody du Maine. Dodejme, že Alberoni k tomu, aby svůj zrůdný dopis ukázal vévodovi z Orléans, nepoužívá tohoto přirozeného kanálu, ale osamoceného cizince, který k nikomu nepatřil. Zůstanu u těchto krátkých poznámek a pokračuji v líčení toho dopisu. Končil ho naříkáním nad neštěstím vévody z Orléans a lkáním nad míněním, které si o něm podle něho veřejnost utvořila. Co říci o takové urážce, jíž nějaký abbé Alberoni urazil regenta Francie, naroubované na jinou, a to první třídy, uštědřenou francouzskému králi a regentovi – obě zrozené výhradně ze soukromého zájmu a mocenské žárlivosti malého Alberoniho?
Uprostřed této neuvěřitelné drzosti byl stejně v rozpacích ze spojenectví, která Francie uzavírala, jako z toho, jakými prostředky je zmařit. Jednou si myslel, že Španělsko se má spokojit s pozorováním toho, co se bude dít, jindy tento klid odsuzoval a chtěl, jak říkal, podminovat regentovy baterie. Někdy ho odsuzoval ze slabosti, že žebrá o nové smlouvy a nová spojenectví s cizími mocnostmi; a v těchto nejistotách žádal o radu prince z Cellamare, jemuž sliboval nejhlubší tajemství, neboť nepochyboval, že jako španělský velvyslanec v Paříži už od doby před smrtí zesnulého krále je dobře zpraven o poměrech v království, na nichž by své rady založil.
Císař byl velmi rozladěn z těchto nových svazků, které Francie hodlala uzavřít. Jeho ministři v Nizozemí to neskrývali. Týž Prié, jehož jsme na příslušném místě viděli tak opovážlivého v Římě vůči papeži a maršálovi z Tessé, měl převzít velení v Rakouském Nizozemí, jehož generálním guvernérem byl titulárně princ Evžen; když projížděl Haagem do Bruselu, vynaložil veškeré úsilí, aby zabránil uzavření smlouvy. Holanďané zároveň nic neopomíjeli, aby se zalíbili španělskému králi, jednak skrze Ripperdu8, svého velvyslance v Madridu, jednak ujišťováním Berettiho, španělského velvyslance, který přijel do Haagu kolem poloviny října, že s Priém, který tehdy byl v Haagu, neuzavřou nic na újmu králi, jeho pánovi. Beretti jim řekl, že nepochybuje, že jim Prié navrhne, aby císaři zaručili nejen státy, jež držel, ale i jeho nároky na ty, které neměl, a vylíčil jim, jak by taková záruka urazila španělského krále; na což odpověděli, že Anglie, které tento panovník poskytoval tak velké výhody, takový závazek přijala, aniž dal španělský král najevo, že by ho to zraňovalo, a že nevidí, proč by měl víc důvodu stěžovat si na ně, budou-li následovat příkladu Anglie. Beretti jim vyložil rozdíl v postavení: císař nemohl bez vojska a bez lodí, které by je dopravily, donutit Anglii, aby mu dostála záruce, kterou nejspíš slibovala jen pro okrasu smlouvy; kdežto Spojené provincie, obklopené císařskými vojsky, by byly nuceny přijmout diktát, jakmile by je jejich záruky zavazovaly poskytnout pomoc. Tento ministr dodal, že bude-li Holandsko jen následovat příkladu Anglie, nemusí Španělsko u nich mít velvyslance, že by měl stačit ten, který sídlí v Londýně.
Beretti byl muž duchaplný, ale velký mluvka, plný dobrého mínění o sobě, dbalý toho, aby se vychloubal i sebemenšími věcmi a aby ve Španělsku vzbudil dojem, že nikdo nevede jednání šťastněji než on a že se s ním pro pověst jeho poctivosti jedná ochotněji než s kýmkoli jiným; především se o tom snažil přesvědčit Alberoniho, jemuž psal, že pensionář nemá k Ripperdovi ani úctu, ani důvěru – což byla pravda –, psal to však ze strachu, aby první ministr nechtěl jednat s tímto velvyslancem v Madridu, a tím mu nevzal vyjednávání. Psal, že Cadogan9, anglický ministr v Haagu, odsuzuje císařovy chimérické záměry a pokládá je za odporující zájmům této koruny, jejíž rady, kdyby se ve Vídni vyslechly, by tam vedly k rychlému míru se španělským králem. Nespokojenost a neklid v Anglii přesvědčovaly Cadogana, že tam chybí méně vůle než vůdce a prostředků k převratu; že zajištěný mír s Francií hasí všechny tyto naděje a všechno nebezpečí vzpoury, což se mohlo změnit kroky, které by císař, jakmile se zbaví turecké války, mohl podniknout ohledně svých nároků, a znovu zanést válku do států španělského krále. Zdálo se také, že jak smlouva s Francií postupovala, anglické ministerstvo měnilo své názory a zásady ve všeobecných evropských záležitostech.
Cellamare v té době předal regentovi odpověď španělského krále na jeho dopis, který regent chtěl poslat přes Daubentona, o čemž jsme mluvili nedávno. Alberoni, který ji nadiktoval, nechal španělského krále říct, že vše, co bylo provedeno vůči Louvillovi, se stalo na jeho rozkaz; a pokud jde o udržování tajné korespondence s ním cestou jeho zpovědníka, přeje si, aby dopisy, které mu bude chtít napříště psát, byly odevzdávány jeho velvyslanci v Paříži. Tato odpověď byla pro Alberoniho novým triumfem. Navíc využil dopisu vévody z Orléans k tomu, aby vychvaloval svou nepodplatitelnou poctivost, kterou Francie nedokázala podplatit; že mu dala navrhnout, aby požádal o vyplacení penze šesti tisíc livrů, kterou mu kdysi dal zesnulý král – totiž kterou mu vymohl pan z Vendôme, nad čímž se tehdy dost reptalo –, i nedoplatků, které z ní byly dlužny, a vyplacení si mohl být zcela jist; že když o tom nechtěl ani slyšet, hodili mu ošklivě obojí na hlavu; že po tomto pokusu poslali do Madridu Louvilla s výslovným rozkazem (jaká troufalá lež!) nedělat nic jinak než podle jeho pokynů a s dopisem od regenta pro něho; že pod těmito květy se skrýval záměr postavit znovu ke španělskému králi drzého člověka, schopného znovu nabýt dřívější převahy, kterou měl nad myslí španělského krále, a držet ho v poručnictví, poté co by zničil toho, koho – a tím byl on sám – francouzský dvůr pokládal za nejlepší protiváhu klik. Pak si stěžoval na vévodu z Orléans a ještě víc na vévodu z Noailles, jemuž připisoval celý ten plán a o němž tvrdil, že ho dost poznal v kritických situacích; to však mohlo být jen z doby, kdy byl nízkým sluhou pana z Vendôme. Konečně tvrdil, že Francouzi jsou zoufalí, když vidí, že španělský král chce být pánem ve svém domě, čímž upřímně řečeno myslel Alberoniho.
Bezuzdnost, s jakou Angličané a Holanďané káceli kampeškové dřevo v lesích španělského krále v Indiích a vozili je do Evropy, mu dala podnět ke stížnostem a vedla k odhalení mnoha velkých zpronevěr samých Španělů, což prvnímu ministrovi poskytlo příležitost otevírat všechny dopisy z Nového světa, aby byl lépe zpraven. Tvrdil, že mnoho z nich se týká náboženství. Neopomněl se tím zalíbit papeži a honosit se svou horlivostí to napravit. Zároveň nechal působit své obvyklé agenty u papeže – Daubentona písemně, Acquavivu a Aldrovandiho ústně – s toutéž hrou slibů a hrozeb, jakou jsme už viděli, a tehdy tím spíš vhod, že papež dostal zprávu, že Turci, ač v Uhrách poraženi10, usilovně chystají velké zbrojení pro italská moře, z čehož měl papež velký strach, od něhož si Alberoni sliboval vše pro urychlení svého jmenování. První ministr také použil Daubentonova svědectví, aby papeže ujistil o oddanosti španělského krále zdravé nauce a o jeho dokonalé podřízenosti papežově autoritě. Tato zásluha padala plně na Alberoniho a působila tím víc, že papež tomuto jezuitovi plně věřil, zvláště v této věci, a že se domníval, že při této příležitosti potřebuje oporu proti Francii. To vše způsobilo, že papež nechtěl nic slyšet proti Alberonimu ani proti Daubentonovi, ba odmítal obvinění, která proti nim přicházela houfně, přesvědčen, že si nesmí znepřátelit lidi, které v tehdejší situaci potřeboval.
Acquaviva toho využíval, aby na papeže naléhal jak ve věci Alberoniho jmenování, tak aby španělskému králi poskytl prostředky k urychlení pomoci, kterou mu chystal. Papež se v tomto druhém bodě ukázal povolnějším. Rozhodl se povolit milion tolarů z duchovenstva Indií náhradou za dávku zvanou sussidio y escusado11, jejíž obnovení natrvalo si španělský král přál; a tento milion byl splatný jen jednou; protože tedy nabídka neodpovídala požadavku, Acquaviva se s ní nechtěl spokojit a papež k tomu přidal milion pět set tisíc livrů, které se měly vybrat z duchovenstva Španělska. Zbývala třetí, mnohem důležitější záležitost: zneužívání výsad duchovenstva je ve Španělsku a v zemích podrobených římské tyranii a hrubé zaslepenosti dovedeno [tak daleko], že každý duchovní je osvobozen, i pokud jde o jeho rodový majetek, od jakékoli daně, ať je jakéhokoli druhu. Ale to není vše: k tak obrovskému zneužívání se jakoby samozřejmě přidávalo nejdokonalejší šibalství a nejzjevnější lež; celý majetek rodiny se převáděl na jméno některého duchovního, který jí potají dával dobré záruky; tímto způsobem rodina užívala svůj majetek ve stínu církve a neplatila z něj ani groš žádné daně. Připočtěte k tomu nutnost obracet se na papeže, aby se dostalo pomoci od duchovenstva, které oplývá světskými statky, a moc soudu inkvizice a soudu nunciatury, která biskupy naprosto ničí, a uvidíte, a to ještě jen v malém, kam až sahá římská nadvláda, má-li kdo tu slabost a zaslepenost, že se jí dá zkrotit.
Doufalo se tedy, že tento spor brzy skončí, ale velmi se obávalo překážek ze strany Španělů, zvláště po příjezdu kardinála del Giudice do Říma, a od toho Díaze, španělského agenta v Římě, který ze všech sil křičel proti Alberoniho jmenování. Španělé nemohli snést pohled na to, že všechny záležitosti monarchie jsou v rukou Italů, ať v jejím středu, ať v Římě a jinde; a jejich křik, opřený o nehodnost té osoby, čest purpuru, úctu k církvi a papežovu pověst, donášený až k němu nepřáteli Acquavivovými a Aldrovandiho, s ním nemálo otřásal. Avšak brzy nato Daubentonovy dopisy vše napravovaly. Papež, tak nedůvěřivý, nedokázal nedůvěřovat ctižádosti ani otroctví tohoto jezuity, v plném přesvědčení, v němž se mu zalíbilo utvrdit, o Daubentonově bezvýhradné oddanosti jeho osobě a autoritě, oddanosti, jejíž plnost nemohla oslabit žádná jiná náklonnost, ba ani jeho úřad; a právě tato svědectví si Aldrovandi bral za štít, aby papeže utvrdil v tomto jmenování a v urovnání sporů se Španělskem. Tento prelát se obával synovců kardinála del Giudice, kteří byli v Římě, a chtěl na ně působit, ale nenarazil u nich na žádnou překážku, kterou by bylo třeba překonat. Cellamare, nejstarší z nich, rozvážný a obratný, ale nízký dvořan, který se bál o své postavení, jim napsal tak, že od nich nebylo čeho se obávat. Aldrovandi měl také starost, aby Francie nekladla překážky, ale uklidnil ho kardinál z La Trémoille, který mu slíbil, že spíše přispěje, než aby překážel, protože papež nebude moci odmítnout dát klobouk Francii, až ho udělí prvnímu ministrovi Španělska – což se, jak ukázaly události, nepotvrdilo. Jelikož se tedy před ním všechno urovnávalo, papež, v potřebě, kterou podle svého mínění měl, mu dával často vyřizovat poklony a ujištění o úctě a důvěře, které neměl, a o vděčnosti za jeho horlivost a služby, stejně smyšlené. Aldrovandi požádal o nový vlastnoruční dopis královny, který by znovu naléhal na toto jmenování, a chtěl, aby obsahoval hrozby proti každému, kdo by je chtěl mařit. Alberoni podporoval tyto machinace svými sliby, jakožto absolutní pán, jímž byl, i svými přípravami. Disponoval penězi, které přišly s galeonami, opouštěl projekt prací v přístavech Cádiz a Ferrol a ujišťoval, že se v březnu objeví v italských mořích loďstvo, jaké tam nebylo vidět od dob Filipa II., jestliže se papež rozhodne učinit ze své strany, co je k tomu třeba, totiž poslat mu biret.
Nevyjadřoval se k lize, o níž se jednalo mezi Francií, Anglií a Holandskem; nesoudil, že by španělský král byl už schopen se k něčemu přiklonit, a měl za to, že se nesmí nechat prohlédnout nic z toho, co si myslí. Spokojoval se tím, že rozumoval o všem, co se dělo, aby se dospělo k tomuto trojspolku12, že vyvozoval, že Evropa nemůže zůstat ve stavu, v jakém je, a že chtěl přesvědčit, že postavení španělského krále je lepší než postavení všech ostatních mocností. Přesto se poradil s Cellamarem, jak by se podle jeho mínění měl španělský král v současné situaci zachovat. Tento velvyslanec mu odpověděl, že podle jeho názoru by španělský král měl draze prodat to, co by si nechtěl ponechat, za předpokladu, že by se rozhodl toho vzdát (totiž svých práv na francouzskou korunu), anebo za jakoukoli cenu překonat potíže, jež by mohly oddálit nabytí statku, po němž toužil. Dodával, že podle obvyklého běhu světa mnozí v zemi, kde se nalézal, ligu s Anglií neschvalují, zatímco jiní ji schvalují. Anglický král marně ujišťoval císaře, že v té smlouvě není žádný článek, který by byl na újmu zájmům rakouského domu; nedokázal utišit jeho podezření. Jeho ministři zdvojnásobili činnost, aby ji mařili, čím víc se jim zdálo, že pokračuje, a na nějaký čas ji pozastavili pomocí potíží, které díky svému vlivu dokázali vyvolat skrze několik holandských měst a které francouzští velvyslanci, upřímně podporovaní anglickým velvyslancem, jen s velkou námahou překonali.
Rázná horlivost Angličanů při této příležitosti se Císařským velmi nelíbila. Byli rozhořčeni na Holanďany kvůli sporům o bariérovou smlouvu, v níž vždy vyvstávala nějaká nová potíž. Mimo jiné se císař pokládal za zbaveného povinnosti platit milion pět set tisíc livrů na vydržování holandských posádek v nizozemských pevnostech, protože prý tato podmínka byla stanovena jen za předpokladu, že příjem těchto provincií činí dva miliony tolarů, kdežto nedosahuje ani osmi set tisíc ročně. Tyto rozepře smlouvě neuškodily, stejně jako machinace a naléhání Priého, který, odjížděje z Haagu do Bruselu velmi nespokojen se svým nevelkým úspěchem, utrousil několik hrozeb, jež daly Holanďanům pocítit, jak potřebují získat přátele a ochránce proti podnikům a šikanám císaře, který je mohl znepokojovat právě těmi zeměmi, jež mu s takovou péčí opatřili při utrechtském míru.
Beretti psal do Španělska, že strach z císaře, jímž se Holanďané sami obklopili, z nich dělá stoupence Francie. Uváděl hraběte Welderena a další přední muže Generálních stavů, kteří prý říkali, že je oklamali císař a Angličané, kteří na úkor jejich republiky rozšířili – první své státy, druzí svůj obchod. Chválil regenta, že si pro smlouvu tak dobře zvolil čas, a domníval se spolu s mnoha jinými, že Francii stála milion, ačkoli ve skutečnosti ji nestála ani tolar. Tvrdil, že tato smlouva nezabrání Holandsku uzavřít se Španělskem smlouvu užší, protože to odpovídá jeho zájmu; že tedy smlouva nebude španělského krále nic stát, protože o něj Holanďané usilují a za nic na světě ho nechtějí rozhněvat, kdežto o ně usilují Francouzi. Ačkoli se mýlil v otázce peněz za smlouvu i v tom, že by ji Holanďané neuzavřeli, kdyby zpozorovali, že je toto spojenectví Španělsku příliš podezřelé, měl pravdu v tom, že se Holandsko trvale stavělo proti spojení obou monarchií na jedné hlavě, a byl přesvědčen, že právě to je přimělo jednat s regentem. Trápilo ho, že není dost zpraven o úmyslech Španělska. Obával se, aby ho francouzští velvyslanci nevlákali do nějaké pasti; a měl za to, že jejich chování k němu směřuje k tomu, aby ho oklamali, přinejmenším aby mu zabránili postavit nějakou překážku vyjednávání, které si vroucně přáli uzavřít. Zkoumal je zblízka a zpozoroval, že nemají u sebe portrét krále a že nikdy nevyslovují jeho jméno. Brzy se ocitl daleko od svých nadějí i od těch, které tak určitě vzbudil.
Alberoni mu nařídil prohlásit pensionáři, že španělský král je připraven jednat s republikou, a požádat, aby plné moci k tomu byly zaslány Ripperdovi, protože španělský král chtěl jednat v Madridu. Beretti, když viděl, že mu vyjednávání berou, pohlížel na přední osobnosti republiky a na jejich úmysly jinýma očima. Heinsius mu s chladnou radostí nad dobrými úmysly španělského krále odpověděl, že jeho páni jsou právě zaměstnáni jednáním s Francií, že je třeba toto dílo dokončit a nechat čas, aby věci uzrály, aby se pak mohlo s větší jistotou přiložit ruku k dílu podle toho, jak tomu budou okolnosti přát. Beretti ho chtěl postrašit císařovými záměry. Pensionář nepopřel, že Priého chování v Haagu otevřelo oči a u mnohých změnilo prorakouské smýšlení, ale stále se vyhýbal tomu, aby věc rozebíral do hloubky, z čehož Beretti usoudil, že Heinsius chce smlouvu se Španělskem uzavřít ne v Madridu, ale v Haagu.
Poznámky
Vysvětlivka: Katoličtí panovníci, zejména císař a králové Francie, Španělska a Portugalska, navrhovali papeži své kandidáty kardinálské hodnosti; jmenování těchto „korunních kardinálů“ se nazývalo promocí korun.↩
Vysvětlivka: Kardinál Fabrizio Paolucci (Saint-Simon píše Paulucci), státní sekretář papeže Klementa XI.↩
Vysvětlivka: Kardinál Francesco Acquaviva d’Aragona zastupoval v Římě zájmy španělského krále u papežské kurie.↩
Vysvětlivka: Léon Potier de Gesvres, arcibiskup bourgeský v letech 1694–1729; kardinálem byl jmenován 29. listopadu 1719.↩
Ediční poznámka: Alberoni byl jmenován kardinálem 12. července 1717, arcibiskup z Bourges až 29. listopadu 1719, tedy více než dva roky, nikoli rok po něm.↩
Vysvětlivka: Markýz Monti, boloňský šlechtic, Alberoniho přítel a důvěrník.↩
Vysvětlivka: Po náhlých úmrtích vévodkyně a vévody z Bourgogne a jejich staršího syna roku 1712 se šířila pomluva, že je otrávil vévoda z Orléans, jemuž se jejich smrtí přiblížil trůn; živily ji jeho chemické pokusy. Saint-Simon za šiřitele obvinění pokládá paní z Maintenon a vévodu du Maine.↩
Vysvětlivka: Johan Willem Ripperda, od roku 1715 velvyslanec Spojených provincií v Madridu; později přešel do španělských služeb a v letech 1725–1726 byl španělským prvním ministrem.↩
Vysvětlivka: William Cadogan, britský generál, za války o španělské dědictví Marlboroughův nejbližší spolupracovník, v té době britský velvyslanec v Haagu; za Velkou Británii tam 4. ledna 1717 podepsal trojspolek.↩
Vysvětlivka: V rakousko-turecké válce (1716–1718) porazil princ Evžen Turky 5. srpna 1716 u Petrovaradína.↩
Vysvětlivka: Subsidio (Saint-Simon píše sussidio) a excusado byly dávky, které španělský král se svolením papeže vybíral z příjmů duchovenstva.↩
Vysvětlivka: Spojenectví Francie, Velké Británie a Spojených provincií, uzavřené v Haagu 4. ledna 1717; obvykle se nazývá trojspolek a nesmí se zaměňovat s trojspolkem z roku 1668.↩