Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom čtrnáctý (1716–1717)

Kapitola sedmá

Smlouva mezi Francií a Anglií podepsána v Haagu, což poplaší švédské ministry. — Pletichy švédských velvyslanců v Anglii, ve Francii a v Haagu mezi sebou s cílem převratu v Anglii ve prospěch Pretendenta. — Důležitý Erskinův dopis hraběti z Maru o carově záměru, neznámém, avšak jím pojatém. — Britští lékaři často mladšími syny předních rodů. — Sparrova obratnost, jak vyzvídat od Canillaca a vytěžit z toho. — Jediný Görtz ochladne. — Opatrnost málo zpraveného anglického krále. — Dává pracovat na redukci svých vojsk a odkládá zásah do úroků ze státních fondů. — Úskoky anglického ministerstva, podporované Stairsovými. — Görtzova věrnost velmi podezřelá. — Anglický král odpírá svou dceru piemontskému princi z ohledu na císaře. — Bentivogliova darebnost vůči Francii. — Nové úskoky k urychlení Alberoniho povýšení. — Acquaviva dosáhne odkladu povýšení Borromea ve chvíli, kdy se mělo uskutečnit, a vymůže nový slib pro Alberoniho, jakmile se uprázdní tři klobouky. — Vzájemná nedůvěra papeže a Alberoniho, která na čas všechno zastaví. — Parmský vévoda se vyhýbá tomu, aby španělské královně předal regentovy stížnosti na Alberoniho; ptá se tohoto posledního, co si o regentovi myslí. — Mínění parmského vévody o volbě, kterou by měl španělský král učinit v případě neštěstí ve Francii. — Alberoniho drzá protiobvinění; ve Španělsku je k smrti nenáviděn a chce se posílit cizími vojsky. — Alberoniho strach a nový výbuch proti Giudicemu. — Neprozíravost tohoto kardinála. — Papežova chamtivost. — Alberoniho nestoudnost, pokrytecké úskoky a hrozby. — Úvaha o kardinálství. — Alberoni chce obětovat Monteleóna Stanhopovi a nechat Berettiho v temnotách a rozpacích; chce jednat s Holandskem v Madridu; kuje různé plány na obchod a na Indie; pouští se do práce na loďstvu a na přístavech v Cádizu a ve Ferrolu. — Odstranění zlořádů ve financích, z něhož Alberoni těží, aby uspíšil své povýšení, a zdvojnásobuje pletichy, sliby, hrozby, lži a úskoky všeho druhu, aby k němu papeže donutil; [je] v tom dobře podporován Daubentonem. — Jeho obratnost. — Španělská královna je pyšná a dává to pocítit parmskému vévodovi a vévodkyni. — Berettiho trápení. — Heinsius chce jednat s císařem dřív než se Španělskem. — Podmínky navržené Holandskem císaři, který tvrdošíjně mlčí. — Pletichy císařských a Bentivoglia, aby zabránili smlouvě mezi Francií, Anglií a Holandskem.

Mezitím1 byla smlouva mezi Francií a Anglií koncem listopadu podepsána v Haagu, avšak tajně, s podmínkou, že o ní ani jedna strana po měsíc nic neřekne; tato lhůta se pokládala za dostatečnou, aby Holanďané měli čas učinit poslední rozhodnutí o přistoupení k tomuto spojenectví. Zvlášť se nelíbilo Švédům, kteří se jím cítili Francií opuštěni. Hrabě Gyllenborg2 byl velvyslancem této koruny v Anglii. Baron Sparre měl tutéž hodnost ve Francii; a baron Görtz, státní ministr a správce švédských financí, byl z její strany v Haagu. Jakmile viděli, že smlouva mezi Francií a Anglií postupuje, usoudili, že hlavní nadějí švédského krále je vyvolat v Anglii nepokoje. Gyllenborg to už dávno navrhoval a ujišťoval, že potíže nejsou tak velké, jak si lidé představují.

Sparre a Görtz se sešli na hranicích; Görtz si pak zajel do Paříže. Oba se shodli, že je třeba využít všeobecné náklonnosti Skotska k Pretendentovi i náklonnosti velké části Anglie. Když se Görtz vrátil do Haagu, znovu na něj naléhal Gyllenborg, který mu napsal, že jakobité žádají deset tisíc mužů a že peníze podle něj chybět nebudou. Görtz nevěděl, jaké zájmy má v té věci švédský král. Tvrdí se, že se se Sparrem dohodli podat mu o tomto plánu zprávu až tehdy, až v něm sami uvidí víc pevné půdy. Nemohli si dovolit zpravit ho dopisy, které ke švédskému králi docházely jen s velkými obtížemi a s nebezpečím, že budou zachyceny. Bylo tedy třeba najít spolehlivého muže, schopného seznámit ho se všemi podrobnostmi plánu a přinést zpět jeho rozkazy. Sparre vyhlédl Lencka, jemuž – přednostně před vlastním synovcem – vymohl pěší pluk, který měl ve francouzských službách, když se v nich stal generálem. Pro tu cestu byla potřeba záminka. Regent si dělal starosti, jak zjistit úmysly švédského krále ohledně míru na Severu. Sparre mu navrhl poslat do Švédska Lencka, muže spolehlivého a věrného a velmi schopného přimět švédského krále, aby přesně odpověděl na body, v nichž chtěl mít regent jasno. Okolnosti naléhavě vyžadovaly jeho odjezd. Nabídky peněz byly značné. Sparre se od jednoho z předních jakobitů dozvěděl, že poslali do Holandska třicet tisíc osmireálů – bylo to v polovině října – a že tam co nevidět dorazí ještě jednou tolik; že tyto částky nabízejí švédskému králi, než se najde něco lepšího, a dělají si starost jen s tím, jak ho přimět, aby je přijal, a jakými cestami mu je pak dopravit do rukou. Sparre tyto potíže, s nimiž už spolu s Görtzem předem počítali, odstranil a navrhl, jak se spolu dohodli, aby vévoda z Ormondu nebo hrabě z Maru napsal Görtzovi dopis s touto nabídkou a aby zároveň do Holandska poslali dalších třicet tisíc osmireálů, o nichž tvrdili, že jsou připraveny. Záměrem obou švédských ministrů bylo koupit za ně ve Francii několik lodí a najmout nějaké námořníky, kteří by je obsadili. Švédský král je o tisíc nebo patnáct set námořníků žádal, ale aniž pomýšlel na anglický podnik, o němž nevěděl. Jeho ministři, přesvědčeni o důležitosti výpravy, k ní použili bankéře Hogguere, jehož čilost znali. Ten si opatřil záminku k vyzbrojení několika lodí smlouvou s radou námořnictva, podle níž měl dovážet do královských skladů stěžně z Norska. Měl tedy v Brestu tři královské lodě, které hodlal vyzbrojit k válce, a čtvrtou, o padesáti osmi dělech, kterou dal převést do Le Havru, kam se k ní zřejmě měly připojit ostatní tři; a tyto čtyři lodě měl vést důstojník švédského krále, kterého měl Görtz poslat do Paříže. Dopis vévody z Ormondu pro Görtze došel Sparrovi, který věřil, že se jím Görtz spokojí, ačkoli jeho slova nebyla tak docela táž jako ta, která se žádala; a zároveň přišlo ujištění, že šedesát tisíc osmireálů bude koncem prosince složeno v Paříži, v Haagu nebo v Amsterdamu.

Carova nespokojenost se spojenci a z ní plynoucí upuštění od vylodění ve Skåne3 byly pro Sparra dalším důvodem k naději. Car měl u sebe skotského lékaře, který byl zároveň jeho důvěrníkem a ministrem. Je třeba vědět, že v celé Velké Británii není lékařské povolání pod ničí důstojnost a že je často provozují mladší synové předních rodů. Tento lékař byl vlastním bratrancem hraběte z Maru a jako on nesl jméno Erskine. Napsal svému bratranci, kterého král Jakub III. právě učinil vévodou, že car, když projekt ve Skåne ztroskotal a on se se svými spojenci rozkmotřil, nechce už proti švédskému králi nic podnikat; že si upřímně přeje s ním uzavřít mír; že smrtelně nenávidí krále Jiřího, s nímž se nikdy nespojí; že zná spravedlnost věci krále Jakuba; že by si pokládal za čest spojit se po uzavření míru se švédským králem s ním k tomu, aby legitimního krále Velké Británie vysvobodili z útlaku a znovu dosadili na trůn jeho otců; že je tedy zcela ochoten skončit válku a učinit opatření odpovídající jeho zájmům i zájmům Švédska; že první kroky dělat nemá, protože výhoda je na jeho straně, ale že je snadné toto urovnání uzavřít prostřednictvím společného a upřímného přítele dřív, než by to kdokoli stačil jen vytušit; že není času nazbyt a že nelze nechat severním spojencům čas, aby se znovu usmířili; že maje velký počet vojska, musí se neprodleně pro něco rozhodnout, ale že právě tato okolnost činí mír pro švédského krále výhodnějším. Sparre se o těchto podrobnostech dozvěděl od vévody z Maru, který mu zároveň navrhl poslat k Erskinovi důvěryhodného muže, jenž by urovnání zprostředkoval. Sparre odpověděl, že obojí svěří jedině Görtzovi, aby znal jeho mínění o tom, jak lze carových sklonů využít, a o navrhovaném vyslání posla.

Tento velvyslanec si chtěl ujasnit skutečné smýšlení Francie vůči Švédsku, a aby se do něj pokusil proniknout, navštívil Canillaca. Začal tím, že ho vyvedl z omylu ohledně pověsti, že Švédsko přijalo zprostředkování císaře a vyloučilo zprostředkování Francie; pak přešel na naléhavou potřebu poslat neprodleně ke švédskému králi důvěrníka s penězi a nabídkami služeb. Canillac s tím souhlasil, poradil Sparrovi, aby o tom promluvil s regentem, a slíbil, že ho podpoří. Sparre, povzbuzen tímto začátkem, řekl, že ze všech stran slyší, že car si přeje uzavřít se Švédskem mír; že nic není důležitější než využít rozkolu mezi severními spojenci a předejít jejich opětovnému sjednocení, které by mohli zprostředkovat jiní; že by tedy podle něj bylo vhodné, aby regent bez prodlení vyslal důvěrníka k carovi a nabídl mu své služby a zprostředkování. Canillac znovu uznal důležitost věci, ale dodal, že neví, jak by vévoda z Orléans mohl, aniž by se kompromitoval, takto poslat posla k panovníkovi, s nímž Francie nikdy neměla žádné styky. Velvyslanec odvětil, že svazek mezi Francií a Švédskem opravňuje všechny kroky, které by regent učinil, a dokonce je činí zcela přirozenými. Přidal různé argumenty, které nepřesvědčily. Canillac setrval na svém názoru, že je nezbytné neprodleně někoho ke švédskému králi poslat a že nevidí, jak by regent mohl vyslat někoho k carovi. Sparre z toho usoudil, jak malou chuť mají jednat u cara ve prospěch švédského krále, a dospěl k závěru, že je třeba zdvojnásobit úsilí a využít nesvornosti severní ligy; že od Francie nelze nic očekávat, ale je třeba zachovávat vůči ní zdání, jak mu švédský král nařizoval. Doufal dokonce, že regent, až vypraví Lencka ke švédskému králi, mu dá pověřovací list pro tohoto panovníka, který by tak mohl carovi učinit nabídky jako navržené cestou zprostředkování a jménem Francie; budou-li přijaty, prospěch z toho bude mít Švédsko; budou-li odmítnuty, nepříjemnost padne na Francii. Sparre byl přesvědčen, že pro mír s carem není žádná oběť příliš velká; že jednou z jeho hlavních výhod bude anglická výprava; že tento mír jí musí předcházet a že její úspěch bude zajištěn, bude-li možné přimět cara, aby dodal polovinu lodí a vojska. Tato naděje v něm ochladila zájem o Hogguerovo vyzbrojování lodí. Uvažoval, že kdyby regent někdy zjistil, že lodě prodané radou námořnictva mají sloužit k takové výpravě, dal by je zabavit hned po skončení výzbroje; a že v tom případě by švédského krále kromě neštěstí z prozrazení stálo ještě pět set tisíc livrů zbytečných výdajů. Neviděl touž nevýhodu v odeslání námořníků, které si král, jeho pán, žádal, a hodlal je poslat do Švédska, jakmile obdrží první peníze z přislíbených částek.

Horlivost švédských ministrů pro Pretendenta neměla jiný cíl než zájem krále, jejich pána, totiž prospěch, který by mohl mít z nepokojů ve Velké Británii. Sparre byl proto v rozpacích z otázky, kterou mu dal Pretendent položit: zda by mu bylo dovoleno odebrat se do Zweibrückenu4 a pobývat tam. Sparre pokládal toto povolení za zbytečné prohlášení, a navíc velmi škodlivé zájmům toho, kdo o ně žádal. Předvídal, že švédský král k tomu nikdy nesvolí. Marně to vykládal tomu, kdo s ním mluvil; a na jeho opakované naléhání slíbil, že o tom napíše Görtzovi. Na oba naléhal Gyllenborg, aby švédského krále pro podnik získali. Vykládal jim, že věci došly tak daleko, že je třeba se vzdát buď Brém, nebo Hannoveranů; že úspěch ve Skotsku není obtížný; že deset tisíc mužů by stačilo, tak všeobecná je nespokojenost; že se žádá jen sbor pravidelného vojska, k němuž se připojí místní lidé; že bude-li převezen v březnu, v období západních větrů, a v době, kdy by na to nikdo nepomyslel, povstání bude všeobecné; že by bylo nutné dovézt ještě zbraně pro patnáct až dvacet tisíc mužů, nestarat se o koně, jichž se v zemi najde dost, a hlavně zasvětit do tajemství málo Angličanů. Při těchto opatřeních si podle Gyllenborga bylo možné být úspěchem jist v zemi hojné a tak nakloněné převratu, že z deseti osob lze s jistotou počítat devět za vzbouřence. Slibovalo se mu, že mu bude vyplaceno šedesát tisíc liber šterlinků, až předloží plnou moc švédského krále a až tento panovník ujistí dobře smýšlející, že jim pomůže. Přesto mu jen neradi předávali plán svého podniku. Báli se popsat jeho podrobnosti, rozšiřovat okruh zasvěcených a vystavit se, bude-li prozrazen, týmž trestům, jaké za poslední rok postihly tolik jiných. Přesto mu slíbili, že mu tento plán svěří během několika dní, a jeden z těch, kdo s ním jednali, ho ujistil, že ze strany regenta se nemají čeho bát.

Navzdory těmto okolnostem Görtz váhal pustit se s jakobity do věci, a ačkoli zprvu projevoval o projekt horlivý zájem jako o jediný prostředek, jak vysvobodit švédského krále z tísně, do níž ho přivedla liga jeho nepřátel, zřejmě změnil názor. Neodpověděl ani na návrh, který mu byl učiněn, aby jednal prostřednictvím Erskina; tvrdil, že má dost jiných cest, jichž by mohl s prospěchem použít. Sparrovi však slíbil, že mu po Hogguerovi pošle směnky na sto tisíc tolarů, hned jak dostane vysvětlení, která si vyžádal. Jeho chlad jakobity nezbrzdil. Dali Sparra ujistit, že už do Paříže poukázali dost značné částky, že poukážou ještě větší, a nezanedbali nic, aby si Švédsko pevně zajistili.

Král Jiří a jeho lidé, obecně zpraveni o nadějích, které jakobité vkládali do švédské pomoci, si s tím příliš hlavu nelámali. Přesto král Jiří, s rizikem, že pobouří Angličany jednáním proti jejich zvyklostem, poslal z Hannoveru Norrisovi5, admirálovi anglické eskadry v Baltském moři, rozkaz ponechat v Kodani šest válečných lodí pod záminkou, že mají chránit anglický obchod proti útokům Švédů na severu. Spojenectví mezi Francií a Anglií bylo ještě tajné, ale nikdo o něm nepochyboval. Anglické ministerstvo, i když nerado, nechtělo čekat, až mu parlament, jakmile se dozví o podpisu smlouvy, redukci vojska vynutí, a začalo na ní pracovat. Ze stejného důvodu chtěli snížit na pět procent úroky placené z veřejných fondů, jejichž jistina přesahovala čtyřicet milionů liber šterlinků. Přesto se v tak zásadní věci rozhodovali jen stěží, a navzdory jistotě smlouvy uzavřené s Francií se strojeně báli Pretendenta.

Švédský král byl jediný, jehož záměry mohli lidem stavět před oči; a Stairs, vždy jim po ruce, když šlo o rozdmýchávání neklidu, jim napsal, že se tento panovník smlouvou zavázal Pretendentovi pomoci. Ale švédské záležitosti nebyly v takovém stavu, aby Angličany vyděsily. Bylo třeba ukázat jim nějakou jinou mocnost. Stairs, jehož vymýšlení takových zpráv nic nestálo, tedy odpověděl, že císař, velmi rozhořčený smlouvou, vyslechne Pretendentovy návrhy, aby se pomstil anglickému králi. Pruský král si stěžoval na krále Jiřího, svého tchána, který pohrdal jeho lehkomyslností. Gyllenborg dál naléhal na Sparra a Görtze, aby svého krále zpravili o svých rozhodnutích. Görtz ho však podporoval špatně. Jeho věrnost byla podezřelá a způsob, jakým už sloužil jiným mocnostem, podezření živil. Anglie byla navzdory svým domácím zmatkům pokládána za zemi, která má velký podíl na všeobecných záležitostech Evropy. Sicilský král, tak pozorný ke svým zájmům, se ucházel o její přátelství a spojenectví. Poslal barona Schulenburga, který sloužil v jeho vojsku a byl synovcem toho, jenž právě ubránil Korfu6, jehož obléhání Turci zrušili, za anglickým králem do Hannoveru, jakmile tam král přijel. Po nějaké době utajení se zjistilo, že šlo o sňatek jedné dcery tohoto panovníka s piemontským princem78, ale že anglický král, který nesmírně šetřil císaře, nechtěl vyslechnout návrh, o němž věděl, že by císaři byl velmi nepříjemný. Sicilský král žil ve velkém neklidu z císařova smýšlení vůči sobě. Itálie byla plná Němců, kteří ho mohli kdykoli napadnout. Mír v Uhrách mohl změnit tvář věcí; ocitl se bez spojenců, a ačkoli Francie byla ručitelem utrechtského míru, nedoufal od ní v pomoc, protože pokládal regenta, svého švagra, za příliš moudrého, než aby vedl válku jen kvůli jiným.

Bentivoglio, který kvůli svému povýšení a kvůli posílení římské autority nepřestával Řím podněcovat k nejprudším krokům a sám se snažil svými ustavičnými intrikami zažehnout ve Francii požár, hleděl jí navíc nadělat nepřátel. Přijal u sebe Hohendorffa. Důvěrně si spolu promluvili o smlouvě Francie s Anglií, která byla tehdy těsně před podpisem. Hohendorff vyslovil pochybnost, že by papež svolil k odchodu Pretendenta z Avignonu: svým pobytem v tom městě by Pretendent smlouvu zmařil, a ten nešťastný princ by byl špatně poraden, kdyby usnadnil její uzavření. Dodal, že nemůže uvěřit, že by Francie, aby ho odtamtud dostala, použila proti papeži násilí. Nuncius prý odpověděl, že pro Francii je snadné přimět Pretendenta k odjezdu bez násilí, pohrozí-li mu, že mu přestane vyplácet penze. Hohendorff by byl tehdy měl nabídnout, že je nahradí císař; spokojil se však se závěrem, že tento princ je ztracen, odejde-li do Itálie. Nuncius o tom zůstal přesvědčen. Napsal papeži, že církev má zájem na rozbití ligy, kterou nepřátelé Svatého stolce a náboženství pokládají za nejpevnější základ svých nadějí. Nebylo to poprvé, co u papeže přisuzoval regentovi ty nejzlovolnější úmysly ohledně spojenectví, které chtěl uzavřít s kacíři, a ohledně mírnosti, kterou projevoval k hugenotům v království. Sešli se podruhé. Hohendorff řekl nunciovi, že se chystá vypravit kurýra k císaři a poradit mu, aby jinými ligami podkopal tu, kterou Francie konečně podepsala; že nejpřirozenější by byla liga s papežem ke vzájemnému zabezpečení jejich států, a ta, bude-li rychle vyhlášena, přiměje Francii, aby si dvakrát rozmyslela dát císaři důvod k roztržce útokem na Avignon; že na jednání je čas, protože stavby průplavu u Mardicku mají být zbořeny teprve v květnu; nakonec se odvážil ujistit, aniž se zeptal na vůli i na finance svého pána, že ten dodá Pretendentovi peníze, bude-li třeba, a naléhal na nuncia, aby přiměl papeže dát o této věci promluvit s císařem, u něhož bude dobře přijata.

Nuncius, obávaje se výčitek z Říma, že zašel příliš daleko, tvrdil, že tuto službu odmítl, ale podal tam o návrhu zprávu a doprovodil ji všemi důvody, které mohly papeže přimět, aby ho pokládal za prospěšný náboženství. Pokračoval, jak už to činil často, v tom, že papeži líčil ligu Francie s protestanty jako dílo jansenistických ministrů, kteří chtějí ve Francii zavést jansenismus; jediným lékem proti tomu prý je postavit proti nim ligu mezi papežem a prvním panovníkem křesťanstva, zarazit podniky nepřátel náboženství a učinit francouzskou vládu povolnější, až uvidí, čeho se má bát. Tento zuřivý nuncius, tak hodný doby Guisů, se snažil – avšak marně – přesvědčit anglickou královnu vdovu9, aby pro svého syna dala těmto planým nadějím přednost před slibem regenta, že mu bude dál vyplácet tytéž penze, jaké mu vždy dával zesnulý král, odejde-li dobrovolně z Avignonu do Itálie. Královna se nevyslovila a požádala nuncia, aby papeži naznačil, ať vlastní rukou napíše císaři ve prospěch jejího syna a dá v tom smyslu naléhavé pokyny svému nunciovi ve Vídni.

Papež, přesvědčen o slávě, kterou by jeho pontifikátu přineslo výhodné urovnání sporů se Španělskem, byl neméně pohnut prospěchem, který očekával od dobrého dorozumění se španělským králem pro prosazení zásad a autority římské kurie ve Francii. Daubenton, strůjce konstituce Unigenitus a papežův muž nejvyšší důvěry, ho nepřestával ujišťovat o úctě, oddanosti a podřízenosti španělského krále, jehož svědomí řídil, vůči němu a Svatému stolci, o jeho odporu k jansenistům a o všem, co se v té věci dělo ve Francii. Zároveň tento jezuita, spjatý s Alberonim, o němž věděl, že má v moci ho z jeho místa vyhnat i na něm udržet, papeži ustavičně vykládal, že je nutné rychle povýšit do purpuru muže, který jediný a naprosto vládne španělským králem i královnou. Acquaviva a Aldrovandi jednali se stejnou horlivostí.

Koncem listopadu dostal tento kardinál dopis psaný vlastní rukou španělské královny, plný zápalu pro toto povýšení. Ukázal jej papeži a naléhal na něj tak prudce, že se Jeho Svatost nedokázala vyprostit jinak než prosbou o trochu času. Z toho usoudili, že dlouho neodolá. Hned nato navrhli Alberonimu, aby – pro urychlení a usnadnění všeho a také aby se zavděčili Alessandru Albanimu10, druhému papežovu synovci, který z žárlivosti na staršího bratra, jenž dostal podobné poslání do Vídně, umíral touhou být vyslán do Španělska – o něj požádal, aby přijel urovnat všechny spory mezi oběma dvory. Přáli si tedy, aby španělský král napsal Acquavivovi, ať ho u papeže vyžádá; aby tento dopis přivezl zvláštní kurýr spolu s dopisy Alberoniho a Daubentona pro dona Alessandra; a uváděli, že je to ten z obou synovců, kterého má papež nejraději a kterého by si tímto způsobem Španělsko získalo, jako si Vídeň připoutala jeho staršího bratra. Aldrovandi, který na sebe nezapomínal, si přál, aby mu jeho dva přátelé u Alessandra zjednali nějakou zásluhu, a chtěl kvůli svému postupu podniknout s ním cestu do Španělska. Tato opatření pokládali za nutná, aby se chránili před mnoha mocnými nepřáteli, které měl Aldrovandi v Římě a z nichž nejvášnivější byl Giudice. Acquaviva, který se ho bál, tvrdil, že tajně jedná s princeznou des Ursins, což nemohlo mít jiný cíl než zničit královnu a k tomu snad použít jméno asturského prince, s jehož náklonností Giudice velmi počítal. Dodával, že je třeba dávat dobrý pozor na ty, kdo se k tomuto mladému princi přibližují, zvláště na lidi nižšího postavení, a mít se na pozoru před úskoky Giudiceho, který se dopouštěl všemožných ponížeností, aby se usmířil s kardinálem z La Trémoille a očistil se u něj z podílu na nemilosti jeho sestry.

Papež, důrazně tlačen, výslovně slíbil klobouk pro Alberoniho, jakmile se uvolní tři. Acquaviva se neodvážil být spokojen a naléhal čím dál víc. Papež, který cítil, do jakých nesnází by ho povýšení Alberoniho samotného přivedlo vůči Francii a vůči císaři, jehož se bál mnohem víc, odvětil, že kdyby byli Němci nespokojeni, uchýlili by se k nejkrajnějšímu násilí. Acquaviva, který při této příležitosti nemohl použít strachu, hlavní páky, jíž se papež dal řídit, použil ho k zabránění povýšení Borromea, papežova hofmistra a švagra jeho neteře, ve chvíli, kdy papež šel do konzistoře, aby je provedl. Papež se hájil tím, že uvolněný klobouk mu má vynahradit klobouk Bissyho, udělený zesnulému králi se souhlasem císaře a španělského krále. Nakonec však ustoupil, slíbil povýšení Borromea odložit a znovu slíbil jmenovat Alberoniho, jakmile budou tři klobouky.

Okolnosti Alberonimu přály. Turci konali velké námořní přípravy a papežův strach jim odpovídal; pomoc čekal jen od Španělska. Snažil se Alberoniho získat pěknými slovy a přehnanými díky za pomoc předchozího léta. Tento dým nečinil žádný dojem na Itala zběhlého v úskocích svého národa. Aby si papež zajistil pomoc, po níž toužil, bylo třeba dát k ní prostředky, které papež sám španělskému králi nabídl z duchovenstva Španělska a Indií. Acquaviva naléhal na vydání příslušných listin; ale papežova nerozhodnost protahovala záležitosti donekonečna, i ty, které záležely na něm a po nichž nejvíc toužil. Alberoni si stěžoval na průtahy, jejichž újmu pociťoval osobně. Ujišťoval, že pomoc bude zcela připravena, jestliže papež skoncuje se španělskými záležitostmi; že však, nebude-li s nimi skoncováno, vyzbrojení loďstva je nemožné; obšírně se rozepisoval o všem, co musí snášet od krále a královny, kteří ho mají za agenta Říma a vyčítají mu římské průtahy s takovou přísností, že předvídá, že mu brzy zakážou se do toho dál plést, jako to učinili otci Daubentonovi; a k tomu výklady a hrozby s každou řádnou poštou, se všemi zpovědníkovými obratnostmi, aby jim dodal váhy. Měli však co do činění s dvorem, kde se úskok snadno prohlédne. Papež, zaujatý proti Alberonimu, tušil, že jakmile mu bude klobouk udělen, bude oplývat výmluvami, jak se vyhnout slibům daným kvůli jeho získání, a rozhodl se dát mu ho teprve tehdy, až budou španělské záležitosti zcela vyřízeny. Alberoni, který si o papeži myslel totéž, prohlašoval, že budou vyřízeny k jeho naprosté spokojenosti v tutéž chvíli, kdy dostane zprávu o svém povýšení, a ani ho nenapadlo vyřídit je dřív, z obavy, že by byl napálen. Tato hra vzájemné nedůvěry mezi nimi trvala hezky dlouho.

Regent si na Alberoniho velmi stěžoval; dokonce několikrát dal parmskému vévodovi najevo, že by nebyl nerad, kdyby v té věci učinil nějaké kroky u královny; ale parmský vévoda se pokládal za šťastného a poctěného, že jeden z jeho ministrů vládne Španělsku, a tak se omezil na to, že Alberoniho napomenul, aby dobře sloužil Španělsku, aniž dával Francii důvody ke stížnostem na sebe. Regentovo naléhání se zdvojnásobilo: přimělo parmského vévodu říci, že už hraničí s násilím, ale nic od něj nezískalo, neboť nechtěl ve španělské vládě žádnou změnu. Jen ho víc zajímalo dozvědět se od samého Alberoniho, co si myslí a co může vypátrat nejdůvěrnějšího o osobě, záměrech a o tom, co nazýval pletichami vévody z Orléans; byl ostatně přesvědčen, že ať tento princ myslí a dělá cokoli, skutečným zájmem španělského krále je zůstat na svém trůně; že by bylo příliš neprozíravé opouštět jisté pro nejisté a že by při událostech, které mohou nastat, riskoval ztrátu Francie i Španělska, kdyby chtěl uplatňovat práva, jež mu dává jeho původ. Alberoni mu odpověděl, že jist si svým svědomím a poctivostí nemůže regentovy stížnosti na své chování přičítat ničemu jinému než svým nepřátelům; že se vždy snažil zasloužit si jeho přízeň a udržet dobré dorozumění mezi oběma korunami; uváděl na důkaz ty dva ubohé doklady, které jsme viděli výše; že tedy nespokojenost tohoto prince může přičítat jen tomu, co se stalo s Louvillem, ale že si sám stěžuje, že se regent dal svést zlovolnými lidmi tak daleko, že na něj psal stížnosti španělskému králi.

Tento muž poctivý a tak dobrého svědomí věděl, že je ve Francii obviňován z příliš důvěrného srozumění s Angličany a z toho, že jim v jejich posledních úmluvách se Španělskem příliš nadržoval. Nic mu nemohlo být nepříjemnější než toto obvinění, v němž byly zjevné hrabivost a nevěrnost, přinejmenším však nejhrubší nevědomost či neschopnost. Snažil se tedy odpovídat protiobviněním: říkal, že nepřísluší Francii vytýkat Španělsku, že pro zachování míru udělalo mnohem méně než ti, kdo obětovali průplav u Mardicku, aby byli zadobře s Anglií – průplav, jehož stavby jsou tak důležité, že anglický ministr v Madridu nahlas prohlásil v předpokoji španělského krále, že Francie měla raději vést válku, aby ho udržela, a ne uzavírat ligu, aby ho zbořila. Tak rostla zatrpklost každým dnem a Alberoni, za častého ujišťování o opaku, ze všech sil odcizoval mysl španělského krále regentovi: v Madridu se o vévodovi z Orléans veřejně šířily nejodpornější řeči a nejpodivnější úvahy a první ministr jim dodával oběhu a váhy. Zdálo se, že se chce posílit cizím vojskem: dal požádat anglického krále o povolení naverbovat ve Velké Británii až tři tisíce mužů, Irů či jiných, se slibem, že ti, kdo budou protestanti, nebudou pro své náboženství obtěžováni. Byl ve Španělsku tak nenáviděn, že smrt arcivévody11 vyvolala zároveň radost v paláci a smutek v Madridu i v celém Španělsku, které už mělo dost vlády samotného Alberoniho. Čím méně bylo princů z rakouského domu, tím méně nepřátel se zdálo mít španělskému králi a tím méně osvoboditelů a mstitelů mohli čekat Španělé.

Alberoni se ještě víc bál svých osobních nepřátel než těch, kdo jimi byli jen kvůli dobru státu. Dělal si proto velkou starost, co proti němu podnikne Giudice, až přijede do Říma. Tento kardinál, který se od své nemilosti přestal ovládat, se dal unést v řeči, kterou pronesl v inkvizici, o úmyslech královny a o zajetí, v němž držela asturského prince, jehož zároveň vychválil. Alberoni nezapomněl v Římě zveličit kardinálův nevděk a všechna dobrodiní, jichž se jemu i jeho příbuzným od královny dostalo. Obvinil ho, že se nejvíc stavěl proti přijetí Aldrovandiho v Madridu, kde by nebyl nikdy přijat bez královny, která jediná zabránila tomu, aby se odcizení mezi oběma dvory prohloubilo, jak si Giudice přál; a aby nezapomněl na nic, co by mohlo na jeho troskách upevnit vliv královny v Římě, tedy svůj vlastní, ohlásil ho jako člověka, který bude v Římě hrát pokrytce, bude se tvářit, že ho zaměstnává jen věčnost, bude oplakávat rány, jež náboženství ve Španělsku utrpělo jeho nemilostí a nepřítomností, a bude šířit všemožné nepravdy a úskoky, které kardinál Acquaviva snadno odhalí. Ale když se zdálo, že se urovnání mezi oběma dvory a osobní uspokojení prvního ministra, na němž viselo všechno ostatní, stále víc blíží, papežova netrpělivost zmocnit se ve Španělsku výnosných uzurpací málem všechno zvrátila. Chtěl si přivlastnit pozůstalost biskupů, což byl jeden z bodů sporu mezi oběma dvory. Viděli jsme, že o ni dal požádat prostřednictvím otce Daubentona jakoby prozatímně, než bude tento článek upraven; viděli jsme také, jak špatně tato nespravedlivá žádost dopadla.

Papež se tím neodradil: protože k tomu už nemohl použít Daubentona, poslal přímý rozkaz Giradillimu, auditorovi, kterého Aldrovandi zanechal v Madridu, aby tutéž žádost naléhavě přednesl; ten uposlechl s tak silným a opakovaným naléháním, že byl málem vyhnán z Madridu, z čehož se Alberoni vymlouval jen tím, že tento muž je dávno znám jako agent kardinála Acquavivy. První ministr hlasitě hořekoval nad nevděkem Říma vůči královně, která pro tento dvůr udělala všechno. Pustil se přitom do velkých podrobností a velkých úvah, zastřených záminkou horlivosti pro slávu a službu papeže i náboženství, které tím velmi trpěly. Zároveň ujišťoval, že jen z tak čistého ohledu lituje průtahů, jimiž tento dvůr zdržuje milost, o niž královna tak naléhavě a tak dlouho žádá – jeho povýšení, které by ztratilo své jméno i zásluhu a stalo by se pouhou spravedlností, kdyby bylo uděleno až při jmenování na návrh korun. S velkou bolestí předvídal, že královna, vidouc papeže neoblomného v bodě, který se dotýká její cti, se uchýlí k nejkrajnějším krokům, bude-li toto zadostiučinění, na něž ona – a král také – čeká s největší netrpělivostí, dál odkládáno. Tento nezištný muž dával ty rady jen z horlivosti pro Svatý stolec, bez ohledu na sebe, jako člověk věrně oddaný papeži, jemuž jde o to přispět k jeho slávě a klidu; říkal, že prostý jednotlivec jako on je papežovými ujištěními až příliš spokojen; že dva nebo tři měsíce víc či méně pro něj nic neznamenají; že by si přál přinést ještě větší oběti; ale že se neodvažuje promluvit, protože by mu král a královna vyčítali, že myslí jen na své soukromé zájmy a málo dbá jejich uražené cti. Dodával, že jakkoli mocný je důvod cti a pověsti korunovaných hlav, netrpělivost královny se zakládá na zvláštních a tajných důvodech, které nejsou o nic méně naléhavé než otázka cti. Vykládal je svým přátelům v Římě: říkal jim, že královna hledí na přítomnost i budoucnost; že na jedné straně vidí nutnost dát vládě monarchie nový řád a zrušit ty rady, které se nepovažují za nižší než starý areopag a mají se za oprávněné dávat svým panovníkům zákony; na druhé straně uvažuje o hrozivém stavu zdraví španělského krále – o jeho vyhublosti, jeho vapérech, jeho melancholii – a tedy o tom, jak potřebuje věrného ministra, jemuž by mohla vše svěřit a který, aby jí mohl bez obav radit, nutně potřebuje štít, jakým je římský purpur, aby byl chráněn před těmi, jež se nebude moci vyhnout urazit. Ale v době, kdy takto psal, už všechny rady obrátil vniveč a sám jediný se ujal jejich funkcí, míst a moci. Neostýchal se to oznámit všem ministrům, které Španělsko mělo v cizině, se zákazem podávat zprávy o svěřených záležitostech komukoli jinému než jemu samému a přijímat rozkazy od kohokoli jiného než od něj, jak se to dělalo v celém vnitřku monarchie.

Viděl také věci příliš zblízka, než aby si mohl lichotit, že kdyby královna ztratila krále – což tehdy vypadalo velmi vzdáleně –, Španělé, kteří nenáviděli jeho osobu i cizí vládu a kteří nijak víc nemilovali italskou královnu, jež nebyla matkou předpokládaného a nutného dědice, neměla k nim žádné ohledy a k tomuto princi, který jim byl tak drahý, dost malé, by se dali podruhé podrobit královně a ministrovi cizincům, kteří by už neměli královo jméno za zástěru, záminku a štít. Nebylo to tak dávno, co skončila nezletilost Karla II., aby se zapomnělo, že velmoži s donem Juanem v čele dali vyhnat oblíbence a důvěrné ministry královny matky a regentky, dcery a sestry císařů, a tedy samé z rakouského domu – otce Nitharda do Říma, Vasconcellose na Filipíny12 – a zbavili ji veškeré moci. Ale Alberonimu bylo dobré všechno, aby papeže obalamutil a přivedl ho tam, kam ho chtěl dostat, totiž aby ho bez dalšího odkladu prohlásil kardinálem. Zbývá uvážit, co je to cizí hodnost, která chrání před vším, a tedy dovoluje všechno podnikat a k tomu povzbuzuje. Tak také Alberoni hodlal této hodnosti, po níž tak vášnivě toužil, využít; o úspěch tolika jednání, jejichž budoucí výsledky byly pro Španělsko tak důležité a byly hlavním a snad jediným cílem španělského krále a královny, se přitom staral velmi málo.

Aby se zalíbil Stanhopovi, chtěl povolit odvolání Monteleónovi, který o ně žádal, unaven tím, že není o ničem zpravován, změnou chování ministrů, kteří po odjezdu do Hannoveru zůstali v Londýně, vůči sobě a tím, že je špatně placen. Ačkoli měl raději Berettiho, svého krajana, nechával ho v Haagu bez jakýchkoli instrukcí ohledně toho, co tam Francie vyjednávala. Abbé Dubois, který poté, co dohodl spojenectví v Hannoveru, přijel do Haagu, aby ho uzavřel a podepsal a aby pomohl Châteauneufovi13 získat pro ně generální stavy, ujišťoval Berettiho, že ve smlouvě není nic, co by neodpovídalo zájmům španělského krále; on i Châteauneuf ho upozorňovali, že Holandsko se rozhodlo uzavřít s císařem zvláštní spojenectví; že je třeba se obávat, aby jeho příklad nestrhl i ostatní provincie této republiky; že by všichni tři měli společně pracovat na tom, aby to zmařili; že je nutné, aby o tom důrazně promluvil s purkmistry Amsterdamu a Rotterdamu. Beretti, který byl velmi nedůvěřivý a ponechán sám sobě, protože – jak bylo poznamenáno – nedostával od Alberoniho žádné instrukce, si usmyslel, že cílem francouzských velvyslanců je stále víc potvrdit platnost zřeknutí, použít všemožný materiál ke zpevnění této stavby, zatáhnout španělského krále do spojenectví, které se chystali podepsat s Anglií a Holandskem, a přimět ho, aby tím sám dal utrechtské smlouvě nové schválení a novou sílu.

V situaci, která se mu zdála tak choulostivá, se Beretti Alberonimu nelíbil tím víc, že od něj žádal přesné rozkazy, které mu tento královnin důvěrník dát nechtěl. Vyčítal mu jeho neklid a zvědavost. Napomínal ho, aby se řídil lhostejností, kterou španělský král a královna projevovali k aliancím vyjednávaným Francií, aby se nesnažil proniknout dál, než sahaly instrukce, které se mu uráčili dát, a aby pamatoval, že v Madridu chtějí jednat, bude-li Holandsko chtít uzavřít se Španělskem spojenectví – tím výhodnější, že se král rozhodl připustit napříště k obchodu s Indiemi všechny cizince, nečinit žádné represálie proti zboží naloděnému v době míru výměnou za jejich vzájemný závazek neútočit na žádnou loď vracející se z Indií, a uskuteční-li se tento plán, dát každému cizímu obchodníkovi hlas v generální juntě, kterou král zřídí v Cádizu pro obchod. Plán počítal zároveň se zrušením sevillské kontraktace a se zrušením indultu14, který se odedávna vybíral z lodí vracejících se z Indií; místo něj se měl zavést pevný sazebník na zboží dovážené flotilami. Záměrem bylo také vyzbrojit osm lodí, pro něž se ke konci roku očekávala takeláž z Holandska a které měly vyplout v dubnu, a dát všechen tabák dovážet do Cádizu a prodávat jej napříště jen na královský účet, z čehož se sliboval dvojnásobný zisk, jehož účinek se měl projevit roku 1718; mezitím se už na rok 1717 nabízelo zvýšení o tři sta tisíc tolarů. Alberoni si lichotil, že svou prozíravostí a plností moci, která mu bude svěřena, učiní španělský obchod kvetoucím jako nikdy, a koncem tohoto roku 1716 začal dávat pracovat na přístavech v Cádizu a ve Ferrolu v Galicii, jehož poloha je obdivuhodná, s nímž se měly velké záměry a který měl být hlavním místem, kde se budou stavět lodě.

Jiný projekt, navržený princem Caracciolem ze Santo-Buono, místokrálem Peru15, mužem velkého ducha a velkých zásluh, spočíval v tom, oddělit od jeho působnosti provincie Santa Fé, Cartagenu, Panamu, Quito a Novou Granadu a učinit z nich obvod třetího místokrále se sídlem v Santa Fé; a španělský král to schválil16. Markýz z Valero, místokrál Mexika, také vzbuzoval velké naděje; chtěl být pokládán za oddaného královně. Tak Alberoni nazýval své přátele, a právě jimi se snažil obsadit podřízená místa, když na počátku roku 1717 vyměnil všechny ty úředníky. Zlořády byly velké a záminky ke škrtům, které chystal, nechyběly. Několik radů Rady Indií, přistižených při velkých podvodech, bylo vyhnáno a několik finančních junt zrušeno. Alberoni počítal, že z těchto ušetřených výdajů získá španělský král přes dvě stě padesát tisíc tolarů ročně. Mnoho lidí bylo tímto převratem dotčeno; a tak Alberoni, dělaje si zásluhu ze smělosti, s níž se do něj pustil, vymýšlel nové důvody, všechny skromně vyplývající jen ze zájmu králových služeb, proč ho chránit před pomstou tolika rozhněvaných lidí; a k tomu byl jediný prostředek, totiž být rychle oděn purpurem.

Odtud nové páky a nové pletichy, jichž bylo v Římě použito k překonání papežovy pomalosti; papež ze své strany chtěl podle svého upravit to, co bylo předběžně dohodnuto s Aldrovandim v Madridu o sporech mezi oběma dvory, a předat tuto věc v Římě kongregaci. První ministr a zpovědník, kteří se jí jediní zabývali, pohrozili zase oni juntou pro tyto záležitosti, která by papeži ukázala rozdíl mezi její povýšeností a umíněností a chováním dvou mužů oddaných Svatému stolci, kteří si právě proto vyslouží všechnu nenávist této junty i celého Španělska. Alberoni, kterého nic nemohlo odvrátit od jeho jediné záležitosti, dbal na to, aby papeži bylo řečeno, že se nebojí žádného odporu proti svému klobouku ze strany Francie; a protože ani jemu, ani otci Daubentonovi nestály v té věci ani nejhrubší lži nic, chlubil se před papežem veškerou úctou regenta, který ho o ní prý často dával ujišťovat a dokonce mu prostřednictvím otce du Trévoux vzkázal, že si Jeho Královská Výsost přeje vést s ním přímo tajnou korespondenci.

Důvěru papeže a římské kurie v Daubentona, jehož oddanost její autoritě a jejím zásadám byla ověřena skutky, nedokázalo zatemnit úsilí Giudiceho, který se neostýchal papeže ujišťovat, že ho ten podvodník klame a že je schopen obětovat i svůj křest, jen aby si udržel místo. Tento jezuita měl přesto možnost dávat do Říma vědět svá soukromá smýšlení, a proto se nebál, že by mu bylo přičteno cokoli z toho, co Řím shledával v rozporu se svými zásadami v tom, co mu španělský král ukládal tam psát. Když tedy papež trval na úplném osvobození veškerého dědičného majetku španělských duchovních od jakýchkoli daní, Daubenton mu bez obalu dal vědět, že tento článek nebude nikdy dosažen, a to ani za nějakou náhradu, protože úmyslem španělského krále není tím zvýšit své příjmy, nýbrž ulehčit poddaným nést daně, které rostou a dopadají na ně tím víc, čím víc duchovní, osvobození od placení jakýchkoli daní, nabývají laického majetku. Daubenton se pak znovu vracel k tomu, aby papeže zrazoval od předání čehokoli z věcí dohodnutých v Madridu s Aldrovandim kongregaci, a vyhrožoval mu, že je uvidí předány juntě ve Španělsku a pozná její strašlivý účinek. Dodával, že Aldrovandiho návrat do Španělska je nutný, ale s tak naléhavě žádanou milostí, Alberoniho kloboukem, chce-li papež dosáhnout všemožného zadostiučinění, které mu bude dáno jen za tuto cenu; že královna, podrážděná tolika odklady, je schopna uchýlit se ke všem krajnostem; že rozhořčení nad tím, že ji vodí za nos a pohrdají jí, v ní dosahuje až zuřivosti, a Alberoni, který by ji rád uklidnil za cenu vlastní krve, se už neodváží otevřít před ní ústa, zvlášť od té doby, co se jí jednoho dne odvážil něco namítnout a ona ho umlčela a řekla mu, že dobře vidí, že jemu půl roku či rok odkladu nic nedělá, ale že jí každá chvíle odkladu velmi mnoho dělá, protože se dotýká její důstojnosti a uráží její čest. Takovými úskoky Alberoni počítal, že papeže přesvědčí o svém klidu, pokud jde o okamžik povýšení; že si je přeje rychlé jen v papežově zájmu a že každý, koho papež pošle do Madridu, tam jistě uspěje, najde-li tam královnu, která může všechno, s papežem spokojenou.

Je pravda, že byla povýšená a velmi snadno se urážela. Dala to důrazně pocítit parmské vévodkyni, své matce, která na tom ze své strany nebyla jinak. Šlo sice jen o malichernosti, ale dokonalé dorozumění se už nevrátilo. Parmský vévoda, její strýc a nevlastní otec, pocítil jiné její bodnutí, protože ji včas neupozornil na důvod, proč byl tajemník Ré poslán z Londýna do Hannoveru. Ukázal se povolnějším než vévodkyně, jeho žena; omluvil se a tuto zatrpklost rozptýlil.

Alberoni, který si se Stanhopem přímo dopisoval, chtěl jednat s Anglií a Holandskem, přenechat Berettimu péči, aby rozmotal to nejtěžší s Generálními stavy, a vyhradit si slávu dokončit smlouvu v Madridu s Ripperdou. Beretti cítil tíhu toho, co se od něj žádalo, a vykládal všechny obtíže. Věděl od samého pensionáře, že ten pokládá za zájem svých pánů jednat s císařem dříve než se Španělskem, a Beretti ho podezíral, že chce jednání přenést do Madridu jen proto, aby je zdržel, a protože bude spíš pánem rozkazů, které dá Ripperdovi, než jednání, které by se vedlo v Haagu; ale císař neodpovídal na snaživost téhož Heinsia a nedával žádnou odpověď na návrhy, které mu generální stavy učinily. První z nich se týkal snížení počtu vojska, které měly dodat k obraně katolického Nizozemí, bude-li napadeno; bariérovou smlouvou byly zavázány dodat v takovém případě osm tisíc pěších a čtyři tisíce jezdců. Chtěly větší úměrnost mezi touto pomocí a svými silami a pomoc odpovídající okolnostem, bez bližšího určení. Za druhé žádaly, aby císař ráčil určit knížata, která hodlá do spojenectví zahrnout; a za třetí přesné zachovávání neutrality Itálie. Konečně se odmítaly zavázat k čemukoli, co by se mohlo stát za Alpami, a k válce proti Turkům. Navzdory císařovu mlčení o těchto návrzích byli jeho ministři velmi znepokojeni spojenectvím, které se chystalo mezi Francií, Anglií a Holandskem, a nezanedbali nic v Haagu ani dokonce v Paříži, aby je zmařili. Hohendorff se dál stýkal s Bentivogliem, a ačkoli ještě bez rozkazu z Vídně, naléhal na tohoto nuncia, aby Pretendentovi naznačil, ať neodchází z Avignonu, v domnění, že by to narušilo, co bylo dohodnuto, a způsobilo roztržku. Nuncius v to doufal také a s potěšením přijímal všechny zprávy o obtížích, které stály v cestě podpisu smlouvy, a o jejím zmaření, jež pokládal za neomylný prostředek, jak přimět regenta, aby se v záležitosti konstituce podvolil papežově libovůli.


Poznámky

  1. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Poznámku II na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 14, II).↩

  2. Vysvětlivka: Carl Gyllenborg (1679–1746), švédský vyslanec v Londýně; počátkem roku 1717 byl pro spiknutí s jakobity zatčen a jeho korespondence zveřejněna.↩

  3. Vysvětlivka: Car Petr I. a dánský král chystali v létě 1716 společné vylodění ve švédské provincii Skåne; v září 1716 od něj car odstoupil.↩

  4. Vysvětlivka: Zweibrücken (fr. Deux-Ponts), falcké vévodství v Porýní, které tehdy patřilo jako rodové dědictví Karlu XII.↩

  5. Vysvětlivka: Sir John Norris (1670/71–1749), britský admirál; v letech 1715 a 1716 velel loďstvu vyslanému do Baltského moře na ochranu obchodních lodí před Švédy.↩

  6. Vysvětlivka: Johann Matthias von der Schulenburg (1661–1747), generál ve službách Benátek, v létě 1716 ubránil ostrov Korfu proti Turkům, kteří obléhání v srpnu 1716 zrušili.↩

  7. Vysvětlivka: Míněn je Karel Emanuel (1701–1773), druhý syn Viktora Amadea II., piemontský princ po smrti staršího bratra Viktora Amadea (1715), pozdější sardinský král Karel Emanuel III.↩

  8. Ediční poznámka: Jiří I. měl jedinou legitimní dceru, Žofii Dorotu (1687–1757), provdanou už roku 1706 za pozdějšího pruského krále Fridricha Viléma I. Nevěstou piemontského prince tedy jeho dcera být nemohla.↩

  9. Vysvětlivka: Marie Beatrix Modenská, vdova po Jakubu II., matka Pretendenta; žila v Saint-Germain-en-Laye.↩

  10. Vysvětlivka: Alessandro Albani (1692–1779), synovec Klementa XI., od roku 1721 kardinál.↩

  11. Vysvětlivka: Arcivévoda Leopold, jediný syn císaře Karla VI., narozený 13. dubna 1716, zemřel 4. listopadu 1716.↩

  12. Vysvětlivka: Za nezletilosti Karla II. Španělského vládla jeho matka Mariana Rakouská, dcera císaře Ferdinanda III. a sestra Leopolda I. Jejího zpovědníka a ministra, jezuitu Johanna Eberharda Nitharda, vypudil roku 1669 nátlak dona Juana José Rakouského, levobočka Filipa IV.; jejího pozdějšího oblíbence Fernanda de Valenzuela, jehož Saint-Simon nazývá Vasconcellos, poslal don Juan po převzetí moci roku 1677 do vyhnanství na Filipíny.↩

  13. Vysvětlivka: Pierre-Antoine de Castagnères, markýz z Châteauneuf, dříve velvyslanec v Konstantinopoli, tehdy francouzský velvyslanec v Haagu; jiná osoba než státní sekretář Châteauneuf (Phélypeaux).↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Slovo indult má zde zvláštní význam a označuje poplatek, který španělský král vybíral z galeon přivážejících produkty španělské Ameriky. Sevillská kontraktace byla obchodní komorou tohoto města.↩

  15. Vysvětlivka: Carmine Nicola Caracciolo, kníže ze Santo Buono (1671–1726), neapolský velmož ve španělských službách, místokrál Peru v letech 1716–1720.↩

  16. Vysvětlivka: Tak vzniklo roku 1717 místokrálovství Nová Granada se sídlem v Santa Fé de Bogotá; roku 1723 bylo zrušeno a znovu zřízeno roku 1739.↩