Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom čtrnáctý (1716–1717)
Kapitola osmá
1717. — Zvláštnosti při zaslání řetězu řádu princi asturskému a při té příležitosti vévodovi z Popoli. — Caylus dostává Zlaté rouno. — Smrt paní z Langeois. — Smrt slečny z Beuvronu. — Předpovídám v plné regentské radě, že se konstituce stane pravidlem a článkem víry. — Zvláštní rozhovor tamtéž mezi panem z Troyes a mnou. — Generální prokurátor d’Aguesseau předčítá kardinálovi z Noailles a mně znamenité memorandum o konstituci. — Abbé z Castries, arcibiskup z Tours, potom z Albi, vstupuje do rady svědomí. — Jeho povaha. — Opatství Andecy dáno jedné z mých švagrových. — Pěkný nárok dvorních referendářů na všechny intendantury. — Smrt a povaha abbého ze Saillantu. — Zařizuji, aby jeho opatství v Senlis dostal abbé z Fourilles. — Smrt paní z Arco. — Paříž stokou rozkoší celé Evropy. — Smrt kancléře Voysina. — Pohotová obratnost vévody z Noailles. — Generální prokurátor d’Aguesseau kancléřem. — Zvláštnost jeho bratra. — Mé počínání vůči regentovi a vůči novému kancléři. — Joly de Fleury generálním prokurátorem. — Vévoda z Noailles správcem Saint-Cyru a pod ním d’Ormesson. — Rodina a povaha kancléře d’Aguesseau. — Podivná odpověď kancléřova na moudrou otázku staršího vévody z Grammontu.
Rok 1717 začal velmi zvláštní maličkostí. Zesnulý král chtěl, aby se s dětmi španělského krále, které byly svým narozením jen vnuky Francie, zacházelo jako se syny Francie; a zřeknutí, k nimž došlo při utrechtském míru, na tomto zvyku nic nezměnila – spojenci si ho nevšimli a princové, jichž se zřeknutí španělského krále týkala, si nedali práci, aby si ho všimli také. Podle tohoto pravidla nosili všichni synové španělského krále jako synové Francie modrou stuhu od narození, a po královově smrti dbal španělský král, který měl myšlenky na návrat stále hluboko vryté, velmi pečlivě na zachování tohoto zvyku, tím spíš, že se na něm podílela Francie vysíláním dveřníka řádu, který při narození každého infanta ihned odjížděl, aby mu modrou stuhu přivezl. Tento první obřad se koná bez kapituly a bez jmenování: princ se stává rytířem teprve tehdy, když obdrží řetěz. Král ještě nebyl rytířem, a princ asturský také ne. Král, jeho otec, jakmile se tento princ přiblížil deseti letům, o řetěz pro něj naléhavě žádal; nebylo možné přimět ho, aby počkal až do dne po korunovaci krále, kdy měl král sám řetěz přijmout. Regent tedy svolal všechny rytíře řádu do kabinetu v Tuileriích, kde zasedala regentská rada. Král přišel ze mše, usedl do svého křesla v radě na konci stolu a hlavu si nepokryl. Vévoda z Orléans stál vestoje s odkrytou hlavou po jeho pravici a všichni rytíři rovněž, bez pořadí, podél stolu po obou stranách; řádoví úředníci-komandéři na dolním konci stolu, naproti králi. Vévoda z Orléans navrhl poslat španělskému králi dva řetězy s plnou mocí je udělit, jeden princi asturskému, druhý jeho vychovateli vévodovi z Popoli, jemuž zesnulý král řád slíbil a dovolil mu nosit jej, než obdrží řetěz.
Opíralo se to o příklad Jindřicha IV., který ještě nebyl korunován ani nebyl rytířem řádu, a dokonce jej ani nenosil, protože byl dosud hugenotem, a přesto dal plnou moc maršálovi z Bironu,1 rytíři řádu a prvnímu muži své strany, aby přijal do řádu svého syna a udělil mu řádový řetěz, který byl později admirálem, maršálem a vévodou a pairem Francie a byl sťat v Paříži posledního července 1602, a aby zároveň udělil modrou stuhu Renaudovi de Beaune, arcibiskupovi z Bourges, později ze Sens, jemuž král o šest měsíců dříve dal úřad velkého almužníka Francie, který i s modrou stuhou, jež je s ním spojena, odňal Jacquesovi Amyotovi,2 vypovězenému do jeho diecéze v Auxerre, a který se ukázal jako velký ligista. Kardinál z Bouillonu tedy nebyl první, komu byl tento úřad i s modrou stuhou, která k němu patří, odňat. Právě ve prospěch téhož Amyota, který byl synem řemeslníka a kterého jeho duch, vzdělání a výmluvnost učinily vychovatelem dětí Jindřicha II., spojil Jindřich III., když zakládal Řád Svatého Ducha, s úřadem velkého almužníka Francie, který Amyot tehdy zastával, úřad velkého almužníka řádu, a to bez důkazů urozenosti, protože je předložit nemohl; a tak to zůstalo dodnes. Maršál z Bironu vykonal na základě plné moci Jindřicha IV. tento obřad v kolegiátním kostele v Mantes posledního prosince 1591. Jindřich IV. složil své veřejné odřeknutí v opatském kostele v Saint-Denis v neděli 25. července 1593 do rukou téhož Renauda de Beaune, arcibiskupa z Bourges, který hned nato sloužil pontifikální mši a podal mu přijímání; korunován byl první neděli postní, 27. února 1594, nazítří přijal řetěz Řádu Svatého Ducha, a Klement IX., Aldobrandini,3 když viděl, že je pánem Paříže i celého království, mu 17. září 1595 udělil rozhřešení.
Regent nechtěl toto shromáždění konat bez krále a chtěl v něm následovat moderní způsob, který zesnulý král zavedl na kapitulách: kvůli svým ministrům, řádovým úředníkům, kteří s jedinou výjimkou kancléře řádu stojí na kapitulách s odkrytou hlavou, zatímco všichni rytíři sedí podle pořadí s pokrytou hlavou, je sám konal už jen vestoje a s odkrytou hlavou. Král tedy měl hlavu odkrytou a seděl jen kvůli svému věku; nikoli že by mezi králem a jeho poddanými mohla být nějaká úměra, ale proto, že od založení řádu králové na kapitulách nikdy neseděli ani neměli pokrytou hlavu, aniž by zároveň dali usednout a pokrýt si hlavu všem rytířům; tak se to také odjakživa až do této chvíle dělá na všech kapitulách Podvazkového řádu i řádu Zlatého rouna. Tento posledně jmenovaný řád udělil v té době španělský král Caylusovi, o němž jsme viděli, že odešel sloužit do Španělska po svém souboji se starším synem hraběte z Auvergne.
Paní z Langeois zemřela prvního dne tohoto roku v Lucemburském paláci v Paříži, kde měla byt. Byla sestrou zesnulého maršála z Navailles a bylo jí osmdesát devět let. Její manžel se jmenoval Cordouan. Ten sňatek způsobilo hugenotství. Dlouho žila v Holandsku; vrátila se, aby konvertovala, a dostala penzi šest tisíc livrů.
Maršál z Harcourtu ztratil svou sestru, slečnu z Beuvronu, ženu duchaplnou, záslužnou a mravnou, která se těšila vážnosti a která se už dávno uchýlila do jednoho kláštera v Normandii.
Ačkoli záležitost konstituce do těchto Pamětí nepatří z důvodů, které jsem k tomu uvedl, vyskytují se v ní určité skutečnosti, které se týkají mne osobně nebo které nejsou známy, a ty v nich musí najít místo, jak se už několikrát stalo, protože mám důvod pochybovat, že je najdou v dějinách této proslulé záležitosti, jejichž autoři o nich snadno mohli nevědět. Ačkoli se projednávala v regentově kabinetě s Effiatem, prvním prezidentem, královskými zástupci, různými preláty, abbé Duboisem a maršálem z Huxelles, přesto se občas při některých příležitostech dostávala i do regentské rady. Pan z Troyes se tam vždy vyznamenával ve prospěch konstituce a nároků Říma, patrně za pokání, že byl celý život jejich velkým odpůrcem. Ze všeho skládal účty nunciovi Bentivogliovi. Nevím, jaký mohl v jeho věku mít cíl. Jednoho z prvních dnů tohoto měsíce ledna se v regentské radě jednalo o konstituci. Nebudu se šířit o tom, oč šlo, protože se nehodlám u této látky zdržovat. Viděl jsem veliký zápal pro to, aby se vyžadovala slepá poslušnost bez vysvětlení a bez námitek, a viděl jsem, že tato strana bezmezné poslušnosti stále roste.
S panem z Troyes jsem nebyl zajedno; rozohnil se; přeli jsme se spolu; tak se oddal svým představám, že jsem mu příkře odpověděl, že konstituce brzy udělá krásnou kariéru, protože vidím, že krok za krokem brzy dospěje k tomu, aby se stala dogmatem a článkem víry. Nato se pan z Troyes dal do křiku, že je to pomluva a že vždycky přestřelím; odtud se pustil do dlouhého dokazování, že konstituce se nikdy nemůže stát ani dogmatem, ani pravidlem, ani článkem víry; že v Římě to nikoho ani nenapadlo a že kardinál Tolomei, který byl celý život jezuitou a z jezuity se stal kardinálem, se tomu posměšně vysmál, když se mu na tuto strunu zahrálo. Když se dosyta nakřičel, rozhlédl jsem se po celé radě a řekl jsem: „Pánové, dovolte, abych si Vás všechny dohromady i každého zvlášť vzal za svědky všeho, co jsem právě předpověděl o kariéře konstituce, všeho, co pan z Troyes odpověděl, jak obšírně dokazoval, že je pro samu její povahu nemožné, aby kdy byla předložena jako článek, dogma či pravidlo víry, a že se tomu v Římě vysmívají; a dovolte mi, abych Vám připomněl, co se tu dnes děje, až konstituce konečně tuto kariéru udělá, což, opakuji Vám, nedá na sebe dlouho čekat.“ Pan z Troyes znovu křičel, že je to nesmysl; abych to zkrátil: za šest měsíců, ba i dříve, jsem se ukázal prorokem.
Dogma a pravidlo víry se vynořily. Velcí zápasníci za konstituci je hlásali ve svých řečech i spisech, a v krátké době byl ten nárok vyhnán až tam, kam ho dnes vidíme dospět. Jakmile se tento názor začal ukazovat otevřeně a s autoritou, neopomněl jsem v plné regentské radě připomenout své proroctví i výkřiky pana z Troyes; pak jsem se k němu obrátil a s hořkým úsměvem jsem mu řekl: „Příště mi uvěříte, pane! Inu,“ dodal jsem, „uvidíme ještě jiné věci.“ Nikdo neřekl ani slovo, ani regent. Nikdy jsem neviděl člověka tak dotčeného a v takových rozpacích jako pana z Troyes, který prudce zrudl a se sklopenou hlavou neodpověděl jediného slova. Obě tyto scény vzbudily každá ve své době jistý rozruch; nijak se netýkaly tajemství rady, nezdráhal jsem se je vyprávět, a stejně tak ani několik dalších členů regentské rady. Vévoda z Orléans to nevzal ve zlém: dělal, že si myslí, nebo si opravdu myslel, stejně jako pan z Troyes, že jdu příliš daleko, a byl, nebo předstíral, že je, velmi překvapen, když se mé proroctví vyplnilo. Kardinál z Noailles míval u vévody z Orléans dosti častá slyšení; nároky abbé Duboise ho ještě nesvrhly. Neštovice, jichž byla Paříž plná, se dostaly do arcibiskupského paláce a donutily ho odtamtud odejít, protože vévoda z Orléans, který vídal krále téměř každý den, nechtěl mít žádný styk s ničím, co jen vzbuzovalo podezření z nakaženého vzduchu. Vévodkyně z Richelieu, v prvním manželství vdova po panu z Noailles, kardinálově bratrovi, s ním zůstala v důvěrném přátelství a byla velmi zadobře se všemi Noaillesy; postavila si velmi krásný dům na konci předměstí Saint-Germain, který dnes oklikou připadl zpět Noaillesům; nabídla v něm kardinálovi útočiště a on je přijal.
Když u ní bydlel, navrhl mi schůzku ve své pracovně s generálním prokurátorem, který si stejně jako on přál, abych vyslechl předčítání memoranda, jež právě dokončil o záležitosti konstituce, a který neměl možnost mi o tom promluvit sám, protože mě královy záležitosti vůči němu ochladily. Opravdu jsem svolil jen s jistým zdráháním. Nakonec jsem se dal kardinálem přemluvit a schůzka byla smluvena u vévodkyně z Richelieu, kde bydlel, na pozítří ve tři hodiny odpoledne. Dostavil jsem se, dveře byly dobře zavřené. Byli jsme sami tři a předčítání trvalo dvě hodiny. Účelem memoranda bylo ukázat, že neexistuje žádný způsob, jak přijmout bulu, která byla tak protivná, jako byla konstituce Unigenitus, všem zákonům církve i zásadám a zvyklostem království, založeným na svobodách galikánské církve, které samy nejsou ničím jiným než zachováváním kánonů a pravidel ustanovených odjakživa v obecné církvi a které se v plné neporušenosti udržely jen ve francouzské církvi proti výbojům římské kurie. Kromě učenosti, která byla bez strojenosti rozptýlena po celém memorandu, a krásy slohu bez hledané výmluvnosti bylo obdivuhodné předivem řetězu důkazů, jejichž články jako by se přirozeně rodily jeden z druhého a které nesly důkaz celého obsahu memoranda v pořádku, jenž zakládal jeho jasnost, a v míře, jež z něho činila samozřejmost, které se nebylo možné vzepřít. Přitom se drželo ve všech mezích, jichž mohl oprávněně žádat primát Říma nad všemi církvemi, a v úctě povinné k důstojnosti i osobě papeže. Závěr zněl, že se mu má bula vrátit poté, co se až dosud marně zkoušel a hledal nějaký způsob, jak ji přijmout, přičemž se celá práce, která se v té věci vykonala, řídila jedině snahou projevit dobrou vůli, přání a úctu ke Svatému stolci a k papeži. Byl jsem tímto spisem okouzlen a dal jsem generálnímu prokurátorovi najevo celou šíři dojmu, jaký na mě udělal; kardinál z Noailles nebyl o nic méně spokojen. Pak jsme o tom ještě před rozchodem rozmlouvali. Neštěstí však bylo, že kormidlem této nešťastné záležitosti nebylo ani náboženství, ani pravda, tak jako ani jedno, ani druhé nebylo jejím zdrojem na straně Říma a těch, kdo se přičinili, aby ji vyžádali, vyrobili, podporovali a pro svou ctižádost dovedli až tam, kde ji vidíme, na úkor náboženství, pravdy, spravedlnosti, církve i státu, tolika učených škol a tolika slavných sborů světského i řeholního duchovenstva, a konečně nesmírného množství svatých a učených jednotlivců.
Abbé z Castries, první almužník vévodkyně z Berry, který byl velmi zadobře s ní i s vévodkyní z Orléans – ta měla velmi ráda jeho bratra a švagrovou, kteří k ní, jak jsme už nejednou viděli, patřili –, byl jmenován arcibiskupem z Tours. Také já jsem k tomu důrazně přispěl, a nechápu, proč bylo třeba přijít těmto dvěma princeznám na pomoc. Byl urostlý a měl ducha nesmírně příjemného, moudrého a mírného a ve styku velmi spolehlivého. On i jeho bratr, u něhož bydlel, měli mnoho přátel a v nejlepších společnostech po něm toužili. To zesnulého krále tolik pohoršovalo, od té doby co ho pobláznili neznámými jmény a semináristickou špínou, aby se stali pány jmenování a potom i biskupů, že se abbé z Castries nikdy biskupem stát nemohl. V Tours, které bylo tehdy velmi chudé, ačkoli šlo o významný stolec, pobyl málo. Vysvětil ho kardinál z Noailles, s nímž byl velmi zadobře, a hned nato vstoupil do rady svědomí, kde ze dvou míst určených biskupům bylo obsazeno jen jedno, bratrem maršála z Besons, tehdy arcibiskupem z Bordeaux. Vůdcové konstituce velmi křičeli kvůli světiteli i kvůli tomu místu. Jejich štěkot nezabránil tomu, aby mu, když se krátce nato uprázdnilo Albi, bylo dáno toto bohaté arcibiskupství, takže do Tours nikdy nepřišel. O mnoho let později dostal Řád Svatého Ducha a dosud žije, ve vysokém stáří a zbožňován ve své diecézi, v níž vždy velmi svědomitě sídlil, zcela zaujat povinnostmi svého úřadu. Zároveň jsem zařídil, aby malé opatství Andecy dostala sestra paní ze Saint-Simon, řeholnice v Conflans u Paříže, velmi svatá dívka, která však nebyla stvořena k tomu, aby vedla nějaké větší. Když jsem jí to šel oznámit, omdlela, pak odmítla, a jen s námahou se ji podařilo přimět, aby je přijala. Velmi z toho onemocněla a byla nemocná dlouho. Málokterá řeholnice se stane abatyší tímto způsobem.
Boucher, syn sekretáře kancléře Boucherata,4 který se v jeho službách velmi obohatil, byl švagrem pana Le Blanca, jehož proměnlivý osud nadělal později ve světě tolik hluku. Měli za manželky dvě sestry; Le Blanc tehdy u vévody z Orléans velmi stoupal. Vymohl od něho pro svého švagra, který byl prezidentem berního dvora, intendanturu v Auvergni. Nic nebylo tak směšné jako pohoršení, které nad tím pojali dvorní referendáři, a rozruch, jaký se odvážili kvůli tomu ztropit. Byla to doba, kdy si každý na všechno činil nárok a na všechno se odvažoval. Spustili tedy hrozný křik kvůli místu, které jim bylo uloupeno, jako by k tomu, aby byl člověk intendantem, musel být dvorním referendářem a jako by se intendanti nikdy nebrali odjinud než z jejich sboru. Vyslali deputaci ke kancléři, aby vyslechl jejich stížnosti a přednesl je regentovi. Oba se jim vysmáli, a všichni ostatní také.
Abbé ze Saillantu zemřel nijak zvlášť starý. Byl bratrem Saillanta, generálporučíka, podplukovníka gardového pluku a velitele v Metách a ve třech biskupstvích. Byl by to býval poctivý muž, kdyby měl mravy. Prostopášnost, půvab ducha a spolehlivost ve styku mu získaly významné přátele, mezi jinými důvěrně maršála z Luxembourgu, který mu ze všech sil vymohl několik opatství. Jedno dosti dobré měl v Senlis. Bydlel jsem tehdy v domě dominikánů (jakobínů) v ulici Saint-Dominique, z něhož byl výhled na jejich zahradu, do níž jsem měl branku. Přední část sousedního domu obýval Fourilles, kapitán gardového pluku, který byl slepý a odešel na odpočinek s červenou stuhou.5 Vídal jsem ho každý den, jak se dvě a tři hodiny prochází v té jakobínské zahradě, veden svým synem, který byl abbé bez svěcení i bez obročí a po celou procházku mu předčítal. Oba měli vzdělaného ducha a otec ho měl mnoho. Ta oddanost mě dojala. Opatrně jsem se po mladíkovi poptal, neboť mu nebylo ani dvacet let. Doslechl jsem se o něm dobré věci a že od otce neodchází a předčítá mu skoro celý den. Neznal jsem je ani nikoho z jejich přátel; nikdy u mě nebyli, nikdo z rodiny, nikdy jsem s nikým z nich nemluvil. Usmyslil jsem si, že zařídím, aby to opatství v Senlis dostal tak řádný syn, vylíčil jsem ten příběh vévodovi z Orléans a dosáhl jsem toho. Nikdy nebyli lidé ohromenější, než byli oni, když jsem jim to šel říct. Měl jsem opravdovou radost, že se mi podařilo tuto synovskou lásku odměnit, a později jsem měl důvod být ještě spokojenější díky počestnému a rozumnému chování abbého a díky jejich vděčnosti.
Paní z Arco zemřela v Paříži, kde pořádala hazardní hru, kolik jen mohla. Za svobodna se jmenovala slečna Popuel, byla velmi krásná a byla dlouho ve Flandrech veřejnou milenkou bavorského kurfiřta, s nímž měla rytíře Bavorského. Její manžel byl bratrem maršála z Arco, který velel jako vrchní velitel bavorským vojskům a o němž se tu v předchozích válkách několikrát mluvilo.
Vkus, příklad a přízeň zesnulého krále udělaly z Paříže stoku rozkoší celé Evropy, a tou zůstala ještě dlouho po něm. Kromě milenek zesnulého krále a jeho levobočků, levobočků Karla IX. – neboť jsem ještě viděl vdovu po jednom z nich a její snachu6 –, levobočků Jindřicha IV., levobočků vévody z Orléans, jimž jeho regentství zjednalo nesmírné jmění, obou větví dvou bratrů Bourbonů, Malause a Busset, Vertusů, levobočků posledního bretaňského vévody, levobočkyň tří posledních Condéů, a dokonce i Rothelinů, levobočků levobočků, totiž jednoho mladšího syna z rodu Longueville – z kterýchžto orleánských levobočků7 poslední zemřel ještě za mého života a paní z Nemours, jeho sestra, ještě mnohem později –; Rothelinů, pravím, kteří si v poslední době troufli myslet si o sobě, že jsou něčím, a skoro to i namluvili drzostí koruny prince krve, kterou si vyvěsili, od té doby co všechny koruny upadly v to nejpřekvapivější plenění; kromě toho lidu francouzských levobočků nashromáždila Paříž milenky anglických a sardinských králů a dvě milenky bavorského kurfiřta, a početné levobočky anglické, bavorské, savojské, dánské, saské, a dokonce i lotrinské, kteří tu všichni nabyli bohatého, velkého a rychlého jmění, nahromadili tu řády, více než předčasné hodnosti, nekonečně mnoho milostí a vyznamenání všeho druhu, někteří i pocty a postavení nejvýznačnější, ačkoli na žádného z nich by se v kterékoli jiné zemi Evropy ani nepodívali; a konečně až po nejhanebnější plody nejzrůdnějších a nejveřejnějších krvesmilstev jednoho malého vévody z Montbéliardu,8 slavnostně za takové prohlášené říšskou dvorskou radou ve Vídni, zavržené jako takové celou říší i celým württemberským rodem, které se přesto odvážily hrát si tu na knížata a našly tu podporu u jiných domnělých knížat, kteří přes uzurpované postavení a přes legitimní a francouzský původ nejsou o nic víc knížaty než ony – z tolika spodin, jaké jediná Francie dokázala přijmout a jako jediná ze všech národů Evropy ctít a oslavovat nad svou první šlechtu, která měla pošetilost k tomu přispívat a první tomu tleskat –; nutno přesto přiznat, že jeden anglický levoboček a jiný saský prokázali státu velké služby, když slavně veleli armádám.9
V předvečer Hromnic nás několik volně večeřelo u Louvilla. Chvíli poté, co se podal dezert, přišli něco pošeptat Saint-Contestovi, státnímu radovi, který hned vstal od stolu. Jeho nepřítomnost byla krátká, ale vrátil se tak zaujatý, a sliboval nám přitom, že nám řekne čím, že jsme už mysleli jen na to, abychom vstali od stolu. Když jsme se vrátili ke krbu, oznámil nám novinu. Totiž že kancléře Voysina, když doma večeřel s rodinou a byl zdráv, náhle ranila mrtvice, v tu chvíli padl jako mrtvý na paní de Lamoignon, rozenou Voysinovou, a zkrátka že nemá před sebou ani dvě hodiny. Skutečně nežil o mnoho déle a vědomí už nenabyl. Tuto postavu jsem vylíčil dost na to, abych k tomu neměl co dodat. Saint-Contestova manželka byla Le Maistreová, z onoho starobylého a slavného pařížského soudcovského rodu, a sestra matky d’Ormessona a manželky generálního prokurátora, k němuž Saint-Contest ihned obrátil svá přání. Po tomto vyprávění nás opustil, aby ho šel zpravit. Našel celý dům ulehlý a spící; vrátil se tedy nazítří časně ráno a vytáhl generálního prokurátora z postele. Ten tak málo počítal s tím, že by se ho toto vysoké místo mohlo týkat, že se kvůli němu ani v nejmenším nepohnul; poklidně se oblékl a odešel se svou ženou na velkou farní mši do kostela Saint-André-des-Arcs.
Vévoda z Noailles, zpravený večer nebo v noci, nepromeškal tak velkou příležitost přiblížit se k místu prvního ministra, které nikdy nepřestalo být nejdražším cílem všech jeho přání. Odjakživa byl přítelem generálního prokurátora. Solidní zásluhy otce a skvělá pověst syna nemohly ujít Noaillesům, kteří si je všechny velmi pěstovali. Vévoda z Noailles nemohl mít kancléře víc podle svého gusta. Navíc se přesvědčil, že bude ovládat tohoto mírného, nerozhodného ducha, který se ocitne jako slepec uprostřed hluku a klik a bude šťasten, že ho takový průvodce, jako je vévoda z Noailles, chce vést. Pln této myšlenky, která ho neoklamala, vyhledal vévodu z Orléans, právě když vstal z postele a chystal se usednout na svou noční stolici, s velmi zkaženým žaludkem a hlavou velmi omámenou spánkem a večeří z předchozího večera, jak tomu u něho bylo každé ráno, když vstával, a ještě nějaký čas potom. Vévoda z Noailles poslal ven těch několik sluhů, kteří tam byli, oznámil vévodovi z Orléans kancléřovu smrt a v tutéž chvíli pro d’Aguesseaua úřad rázem vymohl. Hned nato pro něho poslal do Palais-Royal a pro větší jistotu tam zůstal až do jeho příchodu. Mezitím přišli Larochepot, Vaubourg a Trudaine, státní radové, první Voysinův zeť, druzí dva jeho švagři, vrátit regentovi pečeti; regent postavil kazetu na svůj stůl a propustil je s poklonou. Posel, který byl k d’Aguesseauovi vyslán, ho doma nezastihl a šel ho hledat do jeho farního kostela. D’Aguesseau přišel okamžitě do Palais-Royal, právě když se vévoda z Orléans, který si už poručil kočár, dooblékl. D’Aguesseau našel vévodu z Noailles s vévodou z Orléans v jeho kabinetě; vévoda z Orléans mu s lichotivými poklonami, jimiž se podobné milosti vždy doprovázejí, oznámil tu, kterou mu prokazuje. Brzy nato vyšel ze svého kabinetu, vzal d’Aguesseaua za paži a řekl přítomným, že v něm vidí nového a velmi důstojného kancléře, a hned nato, dávaje před sebou nést kazetu s pečetěmi, šel nasednout do kočáru s kazetou i s kancléřem. Zavezl ho do Tuileries, pochválil ho před králem a pak mu podal kazetu s pečetěmi, na niž král položil ruku, aby ji předal d’Aguesseauovi, zatímco ji vévoda z Orléans držel.
D’Aguesseau, když ji takto přijal, počínal si při záplavě blahopřání skromně; vymanil se z nich, jak nejdřív mohl, a odjel domů se vzácnou kazetou, kde bylo všechno plno příbuzných a přátel rozrušených poselstvím vévody z Orléans, které vzhledem k uprázdněnému místu nadělalo velký hluk v Saint-André-des-Arcs i ve všech okolních čtvrtích. D’Aguesseau ve svém překvapení neviděl nic než rybník a vzpamatoval se teprve v kočáře, když jel domů sám s pečetěmi. Po prvních salvách, které musel po příjezdu snést, vystoupil nahoru ke svému bratrovi, jakémusi požitkářskému filozofovi, velmi duchaplnému a učenému, ale nanejvýš podivínskému. Našel ho, jak kouří u krbu v županu. „Bratře,“ řekl mu, když vešel, „přicházím Vám říct, že jsem kancléřem.“ Ten se otočil: „Kancléřem?“ řekl. „A co jste udělal s tím druhým?“ – „Zemřel náhle této noci.“ – „Inu, bratře, to jsem rád; je mi milejší, že jím jste Vy než já.“ To byla celá gratulace, které se mu od něho dostalo. Vévoda z Noailles jich přijal od mnoha lidí. Bylo zřejmé, že kancléře udělal on, a byl rád, že o tom nikdo nepochybuje. Já jsem se tu novinu dozvěděl časně dopoledne.
Odpoledne jsem jel do Palais-Royal; vévoda z Orléans se ještě nevrátil nahoru od vévodkyně z Orléans; sestoupil jsem tam přes kabinety. Našel jsem ho u čela lůžka, kde ležela kvůli nějaké migréně. Hned začal mluvit o denní novině. Protože věc byla hotová, držel jsem se své zásady ničemu nebránit. Řekl jsem mu, že na toto vysoké místo nemohl vybrat učenějšího, osvícenějšího, bezúhonnějšího soudce, ani takového, jehož povýšení by mělo být víc schvalováno. Dodal jsem jen, že d’Aguesseauův věk rozladí mnoho lidí, kteří vzhledem k věku svému už nebudou mít naději, a že bych si přál, aby d’Aguesseau zapomněl, že dosud strávil život v parlamentu, i na vše, čím se tam napojil, a pamatoval jen na povinnosti svého úřadu a na svou vděčnost. Zaujetí, do něhož ho uvedla lichotka potlesku nad touto volbou, mu nedovolilo pocítit váhu těchto slov, na něž měl později důvod si vzpomenout. V tomto nadšení se mě s jistým neklidem zeptal, jak jsem s d’Aguesseauem. Už od rána jsem se rozhodl jedině s ohledem na dobro věcí. Odpověděl jsem, že si jistě vzpomene, že jsem mu před královou smrtí navrhoval, a často naléhal, aby Voysina vyhnal, až bude pánem, a dal pečeti dobrému starému d’Aguesseauovi; že řeč jeho syna v našem sporu o přednost proti panu z Luxembourgu mu získala mé srdce i úctu; že ačkoli jsme se kvůli rozdílnému způsobu života i bydlišti nestýkali, tytéž city ve mně přetrvaly; že je pravda, že se změnily ve velmi zřetelný chlad od záležitosti s čepicí a od toho, co se stalo vůči parlamentu; ale že v naději, že se d’Aguesseau stane ve všem kancléřem Francie a zbaví se svých dřívějších předsudků, budu s ním na této noze žít pro dobro věcí a že mu ještě téhož dne půjdu složit poklony. Skutečně jsem to udělal, čímž se vévodovi z Orléans, jak se mi zdálo, velmi ulevilo a byl velmi rád, a nový kancléř byl nesmírně dojat. Jeho úřad generálního prokurátora byl zároveň dán Jolymu de Fleury, prvnímu generálnímu advokátovi, a vévoda z Noailles, který nezanedbával ani ty nejmenší věci, si dal svěřit správu statků ústavu v Saint-Cyru jako věc, která se k němu hodí a kterou měl kancléř Voysin, a aby se o ni pod ním přímo staral, vzal si d’Ormessona, tehdy dvorního referendáře, bratra nové kancléřky.
Kancléř musí být osobností, a za regentství jí nemůže nebýt. Tento jí byl tak dlouho, neboť dosud žije, a na tomto vysokém místě, které by se zdálo být přístavem a útočištěm před osudem, byl osudem tak zmítán, že mě tolik důvodů přiměje překročit pravidlo, které jsem si stanovil, totiž nerozepisovat se o těch, kdo jsou v době, kdy píšu, ještě na světě.
Narodil se 26. listopadu 1668; generálním advokátem se stal 12. ledna 1691, ve dvaadvaceti a půl letech; generálním prokurátorem 19. listopadu 1700, ve dvaatřiceti letech; kancléřem a strážcem pečetí Francie 2. února 1717, ve čtyřiceti šesti letech.10 Otec jeho otce byl radou účetní komory; je dobré nechodit dál. Tento rada účetní komory však provdal svou dceru za otce pánů z Armentières a z Conflans, kteří byli oba zeti paní z Jussac, o níž jsem mluvil jinde, a který byl také otcem bailliho z Conflans, s malým statkem Puyseux, který dosud mají; a kancléřovy sestry byly provdány dlouho předtím, než se on stal kancléřem, mladší za pana Le Guerchoise, který zemřel jako státní rada bez dětí, druhá za pana z Tavannes; to jsou rodiče pana z Tavannes, generálporučíka, velitele v Burgundsku a rytíře řádu, a arcibiskupa rouenského, velkého almužníka královny, dříve biskupa-hraběte z Châlons, jehož postavení si na základě breve zachoval.
D’Aguesseau, prostřední postavy, byl až do svých posledních nemilostí tlustý, s velmi plným a příjemným obličejem, a vždy s moudrou a duchaplnou fyziognomií, jedno oko však měl mnohem menší než druhé. Je pozoruhodné, že dokud se nestal kancléřem, nikdy neměl hlas rozhodující a že se v parlamentu rádi předháněli v tom, aby se jeho návrhy neřídili, ze žárlivosti na lesk pověsti, které nabyl, jež převažovala nad úctou a přátelstvím. Mnoho ducha, píle, bystrosti, vědomostí všeho druhu, vážnosti a soudcovské důstojnosti, nestrannosti, zbožnosti a nevinnosti mravů tvořilo základ jeho povahy. Lze říci, že to byl krasoduch a muž neúplatný, vyjmeme-li záležitost Bouillonů, která už byla vylíčena; přitom mírný, dobrý, lidský, snadno a příjemně přístupný, v soukromí veselý a se slaným vtipem, ale nikdy nikoho nezraňující; nesmírně střídmý, zdvořilý bez pýchy a ušlechtilý bez nejmenší lakoty, od přírody líný, z čehož mu zůstala pomalost. Kdo by si nemyslel, že soudce ozdobený tolika ctnostmi a nadáními, s takovou pamětí, rozsáhlou četbou, výmluvností slovem i perem, přesností až v nejmenších výrazech nejobyčejnějších rozhovorů a s půvabem lehkosti, bude největším kancléřem, jakého bylo za několik staletí vidět? Je pravda, že by byl býval vznešeným prvním prezidentem; neméně pravda je, že jako kancléř způsobil, že lidé začali litovat i d’Aligrů a Boucheratů.11 Tento paradox je těžké pochopit, a přece je zřejmý na první pohled za těch třicet let, co je kancléřem, a s takovou jasností, že bych se tím mohl spokojit; ale tak podivná skutečnost si zaslouží, aby byla rozvedena. Tak šťastné spojení kazila různá místa, která zůstala skryta v jeho prvním životě a která propukla všechna najednou, jakmile dospěl k druhému. Dlouhá a jediná výživa, kterou přijímal v lůně parlamentu, ho prohnětla jeho zásadami a všemi jeho nároky, takže na parlament hleděl s větší láskou, úctou a pietou než Angličané na své parlamenty, které mají s našimi společné jen jméno; a neřeknu příliš, budu-li tvrdit, že na všechno, co od tohoto sboru vycházelo, nehleděl jinak, než jak dobře poučený věřící hledí na rozhodnutí ekumenických koncilů ve věcech víry. Z tohoto druhu kultu se rodily tři krajní vady, které se projevovaly velmi často. První byla, že vždy stál na straně parlamentu, ať ten podnikl cokoli proti královské autoritě nebo jinak nad rámec své vlastní, zatímco jeho úřad, který z něj činil představeného a usměrňovatele parlamentů a ústa krále vůči nim, ho zavazoval je krotit, když překračovaly své meze, a zvláště jim rázně zjednat u nich respekt, když sahaly na královu autoritu. Jeho nestrannost a osvícenost mu sice dobře ukazovaly, kdykoli parlament zabloudil, ale zakročit proti němu bylo nad jeho síly. Jeho měkkost, podporovaná tím druhem kultu, jímž parlament ctil, trpěla a rmoutila se, když ho viděla v chybě; ale dát najevo, že se jí dopustil, bylo v jeho očích zločinem, jímž s bolestí viděl poskvrňovat se jiné a jímž se sám poskvrnit nemohl. Vynakládal tedy všechna svá nadání na to, aby chyby parlamentu zastíral, zakrýval, omlouval, dával jim úskočné výklady, aby jimi oslnil, aby vyjednával s parlamentem na jedné straně a s regentem na druhé, aby využil regentovy bázlivosti, povolnosti a lehkomyslnosti a všechno v něm otupil a oslabil, takže místo aby v tomto prvním soudci měli pevnou oporu královské autority a pravého soudce nad soudy, dostali z něho sotva nějaké vynucené koktání, které ještě oslabovalo to málo, k čemu se sotva dokázal odhodlat, a které parlamentu dodávalo odvahy, síly a povýšenosti; a jestliže se k němu někdy vyjádřil jinak, bylo to jen po dlouhém boji a vždy mnohem slaběji, než bylo ujednáno.
Druhou nesnází bylo rozšíření tohoto zvláštního kultu parlamentu na všechno, co nosilo talár, pravím až po úředníky královských bailliages. Každý muž v taláru měl podle něho vzbuzovat nejvyšší úctu, ať dělal cokoli; stěžovat si na něj se dalo jen s krajní opatrností. Stížnosti nebyly vyslyšeny bez dlouhých, soudně nařízených důkazů; i tak byly zamítány k velké škodě stěžovatele, ať byl jakkoli vysoko postavený, nebyly-li podepřeny naprostou zřejmostí; pak se mu to zdálo velmi nepříjemné. Obracel se celý k tomu, aby zachránil čest taláru, jako by talár vůbec byl zneuctěn tím, že si ho nějaký darebák za své peníze oblékl. Navrhoval smíry, narovnání, a byli-li stěžovatelé jistého druhu, zpětvzetí, aby se spolehli na něho; konečně se uchyloval ke zdlouhavým a zničujícím průtahům, které se mohly rovnat odepření spravedlnosti, a vždy z toho muž v taláru vyšel co nejlaciněji, a hlavně co nejčistší a co nejmírněji pokárán. V tomto duchu nechápal, jak se lze odhodlat ke zrušení rozsudku parlamentu. Aby se tomu vyhnul, používal všech týchž úskoků, a teprve po co nejúpornější obraně připustil, aby věc byla předložena kasačnímu úřadu. Tento úřad, který sestavoval on jako všechny ostatní úřady rady, jeho krajní odpor znal. Lze si myslet, že ho dovedl šetřit a že bylo třeba velmi jasných důvodů, aby se jeho členové odhodlali předložit kasaci radě, která zase neměla o nic méně ohledů než úřad. Strhla-li ho přes to všechno zřejmost, kancléř, který se nemohl přimět vyslovit to rouhání zrušit, vynalezl jako první jinou formuli a vyhlašoval, že rozsudek bude pokládán za nebylý, a ani to nebylo bez nějaké obranné či nářků plné závěrečné řeči; a je vidět, že to zjevně útočí na spravedlnost distributivní.
Jiným zlem, které vyvěralo z téhož zdroje, bylo lpění na formách, a to i těch nejmenších, tak doslovné, tak přesné, tak otrocké, že každý jiný ohled, i ten nejzřejmější spravedlnosti, mizel v jeho očích před sebemenší formalitou. Lpěl na nich tak, jako na duši a věčnosti procesů, které jsou zdrojem autority i majetku taláru, že udělal vše, aby je zavedl i do rady depeší, kde se o nich nikdy ani neslyšelo, natož aby se jimi zdržovala. Nesmyslnost byla zjevná. Tato rada je zřízena jen k rozhodování sporů, které se nemohou točit kolem forem, nebo procesů, které se králi zlíbí povolat před svou osobu a které rozhoduje on sám, protože ti, kdo v ní zasedají, mají jen hlas poradní. Musel by tedy být král poučen o formě jako prokurátor, nebo by musel rozhodovat naslepo podle formy, jak ji podají lidé, kteří ji znají. Tito lidé ji však neznají, tak jako jsme ji neznali my všichni, anebo ji zapomněli, jako státní sekretáři, kteří tam referují, nebo aspoň hlasují, když referuje někdo jiný, a kteří nemají čas ani chuť si ji znovu osvojovat. Kancléř se ve dvou nebo třech případech pokusil dovolávat se forem v radě depeší; ačkoli jsem s ním byl zadobře, pokaždé jsem ho přerušil, jeho pokus jsem potíral a pokaždé zůstal marný, k jeho velké lítosti, kterou dal zcela upřímně najevo.
Dlouhé působení na parketu12 mu pokazilo ducha. Byl rozsáhlý a osvícený a ozdobený velkou sečtělostí a hlubokým věděním. Úkolem parketu je shromáždit, prozkoumat, zvážit a porovnat důvody obou a různých stran – neboť v témže procesu jich bývá často několik – a rozložit tuto, abych tak řekl, bilanci se všemi půvaby a květy výmluvnosti před soudci, s takovým uměním a přesností, aby nebylo nic zapomenuto na žádné straně a aby nikdo z četných posluchačů nemohl odhadnout, jakého mínění bude generální advokát, dokud nezačne přednášet svůj návrh. Ačkoli generální prokurátor, který podává své návrhy jen písemně, není vystaven témuž předvádění, je zavázán k témuž zkoumání, k témuž porovnávání, k téže bilanci ve své pracovně, než se rozhodne pro návrh. Tento ustavičný návyk po dvacet čtyři let u ducha úzkostlivého v nestrannosti i ve formách, plodného v pohledech, učeného v právu, v rozsudcích, v různých zvykových právech, v něm vypěstoval nerozhodnost, z níž nemohl vyjít a která, nebyl-li nutně tlačen nějakou pevnou lhůtou, protahovala záležitosti do nekonečna. Trpěl tím první on sám; rozhodnout se pro něj byl porod; ale běda tomu, kdo musel čekat, až se rozhodne. Byl-li tlačen například regentskou radou, kde se nějaká věc měla rozhodnout ve stanovený den, kolísal a bloudil až do chvíle hlasování, v nejlepší víře hned jednoho mínění, hned opačného, a pak hlasoval, když na něj přišla řada, jak ho to v tu chvíli napadlo. Na svém místě uvedu jeden podivný příklad z tisíce jiných.
Jeho pomalost a nerozhodnost se podivuhodně shodovaly v tom, aby nic nedokončil. Přispívala k tomu ještě jiná vada, totiž že byl otcem obtíží. Na mysl se mu hrnulo tolik různých věcí, že ho zastavovaly. Řekl jsem to o vévodovi z Chevreuse a opakuji to zde o tomto kancléři: štípal vlas na čtvero. Proto také byli velkými přáteli. Ne že by neměl velmi správného ducha, ale sebemenší obtíž ho uváděla do rozpaků, a hledal je všude se stejnou péčí, jakou jiní vynakládají na jejich odstraňování. Jeho nejlepší přátelé i věci, které měl nejvíc v oblibě, jich nebyli ušetřeni o nic víc než jiní, a tato záliba v obtížích se stala pohromou pro všechno, co mělo projít jeho rukama. Stará vévodkyně z Estrées-Vaubrun, která zářila duchem a byla jeho důvěrnou přítelkyní, byla jednou naléhavě žádána, aby u něho za někoho promluvila. Bránila se tím, že tento tak hrbolatý terén zná. „Ale, madam,“ řekl jí ten klient, „vždyť je to Váš důvěrný přítel.“ – „To je pravda,“ odpověděla; „musím Vám tedy říct, jaký je pan kancléř: je to přítel přestrojený za nepřítele.“ Ta definice byla velmi výstižná. K tolika podstatným vadám, které však většinou pocházely jen z přílišné osvícenosti a přílišného množství pohledů, z přílišného návyku na parket a z výživy, kterou přijímal výhradně v parlamentu, a které [zdaleka] neútočily na čest a poctivost, nýbrž byly zveličeny jen jemností svědomí, se připojily jiné, které pocházely jen z jeho přirozené pomalosti a z přílišné snahy dělat věci dobře: nemohl skončit s formulováním nějakého prohlášení, nařízení, úředního dopisu jen trochu důležitého. Bez ustání je piloval a přepracovával. Byl otrokem nejpřesnější čistoty slohu a nepozoroval, že ho toto otroctví činí velmi často nejasným a někdy nesrozumitelným. Jeho záliba ve vědách korunovala všechny tyto nesnáze. Miloval jazyky, zvláště učené, a nesmírně se těšil ze všech oborů fyziky a matematiky. Byl dokonce i metafyzikem. Měl pro všechny tyto vědy velkou vnímavost a nadání; rád se do nich zahluboval a pořádal u sebe za zavřenými dveřmi cvičení v těchto různých vědách se svými dětmi a několika neznámými učenci. Vybírali si na nich body k bádání pro příští cvičení, a tento druh studia ho stál nekonečně mnoho času a přiváděl k zoufalství ty, kdo s ním měli co do činění, kteří k němu chodili desetkrát, aniž ho dokázali zastihnout mezi úkony jeho úřadu a zábavami jeho vkusu. Právě pro vědy se narodil. Je pravda, že by byl býval výborným prvním prezidentem, ale k čemu by se byl nejvíc hodil, to by bylo stát výhradně v čele veškerého písemnictví, akademií, Observatoře, Královské koleje a správy knihtisku, a v tom by vynikl. Jeho pomalost by nikoho neobtěžovala a jeho snadné obtíže by sloužily jen k objasnění látek, a jeho nerozhodnost, tehdy nezávislá na svědomí, by mířila jen k témuž cíli. Měl by co do činění jen s učenci a vůbec ne se světem, který nikdy nepoznal a s nímž, až na zdvořilost, neměl žádnou zkušenost. Zůstal by vzdálen vládě a státním záležitostem, v nichž byl vždy cizincem, až udivoval neobratností tak málo slučitelnou s tolika duchem a osvíceností.
Je toho mnoho, ale ještě jeden tah štětcem. Vévoda z Grammontu starší13, který byl velmi duchaplný, mi vyprávěl, že když se jednoho rána ocitl v královském kabinetu ve Versailles, zatímco byl král na mši, a byl mezi čtyřma očima s kancléřem, [zeptal se] ho v rozhovoru, zda od té doby, co je kancléřem, při své velké zkušenosti s kličkami a zdlouhavostí procesů nikdy nepomýšlel na nařízení, které by je zkrátilo a zastavilo jejich darebáctví. Kancléř mu odpověděl, že na to pomýšlel natolik, že takové nařízení už začal nahazovat na papír, ale že během práce uvážil, jaký velký počet advokátů, prokurátorů a soudních zřízenců by toto nařízení zruinovalo, a soucit, který s nimi pocítil, mu vyrazil pero z ruky. Ze stejného důvodu by nemělo být prévôtů ani biřiců, kteří zatýkají zloděje a posílají je jistou cestou na popraviště, s nimiž by z toho důvodu byl soucit ještě větší. Dvěma slovy: trvání a počet procesů tvoří všechno bohatství a autoritu taláru, a proto je třeba nechat je bujet a věčně se táhnout. To je dlouhý článek; ale považoval jsem ho za tím zajímavější, že lépe ukazuje, jak muž tolikeré přímosti, nadání a pověsti tím, že vyšel ze svého živlu, pozvolna dospěl k tomu, že jeho přímost se stala pochybnou, jeho nadání horší než neužitečná, že ztratil celou svou pověst a stal se hříčkou osudu.
Poznámky
Vysvětlivka: Armand de Gontaut, baron z Bironu (1524–1592), maršál Francie od roku 1577, otec maršála Charlese z Bironu, sťatého roku 1602. Po smrti Jindřicha III. patřil k prvním katolickým velmožům, kteří uznali Jindřicha IV.; padl roku 1592 při obléhání Épernay, zasažen dělovou koulí.↩
Vysvětlivka: Jacques Amyot (1513–1593), humanista a překladatel Plútarcha, vychovatel synů Jindřicha II., biskup z Auxerre a velký almužník Francie.↩
Ediční poznámka: Rozhřešení udělil Jindřichovi IV. papež Klement VIII. (Ippolito Aldobrandini, papež 1592–1605), nikoli Klement IX.; rodové jméno Aldobrandini uvádí Saint-Simon správně.↩
Vysvětlivka: Louis Boucherat, kancléř Francie od roku 1685 do své smrti roku 1699.↩
Vysvětlivka: Červenou stuhu nosili velkokřížníci a komandéři vojenského Řádu svatého Ludvíka, založeného Ludvíkem XIV. roku 1693.↩
Vysvětlivka: Charles de Valois, vévoda z Angoulême († 1650), byl nemanželským synem Karla IX. a Marie Touchetové; jeho druhá manželka, s níž se oženil roku 1644, ho přežila až do roku 1713.↩
Vysvětlivka: Rod Longueville pocházel od Jana, hraběte z Dunois, zvaného bastard Orleánský, nemanželského syna Ludvíka, vévody z Orléans († 1407); proto je Saint-Simon nazývá orleánskými levobočky. Poslední vévoda z Longueville zemřel roku 1694, jeho nevlastní sestra, vévodkyně z Nemours, roku 1707.↩
Vysvětlivka: Leopold Eberhard, vévoda württembersko-montbéliardský († 1723); jeho potomci z nerovných svazků se po jeho smrti domáhali dědictví a knížecího postavení, mimo jiné ve Francii.↩
Vysvětlivka: Míněni James FitzJames, vévoda z Berwicku, levoboček anglického krále Jakuba II., a Mořic Saský (1696–1750), levoboček saského kurfiřta a polského krále Augusta II., maršál Francie od roku 1744 a vítěz od Fontenoy (1745); zemřel roku 1750 na zámku Chambord na horečnaté onemocnění.↩
Ediční poznámka: Narozen roku 1668, měl d’Aguesseau v únoru 1717 čtyřicet osm let, nikoli čtyřicet šest.↩
Vysvětlivka: Étienne d’Aligre byl kancléřem Francie v letech 1674–1677; o Boucheratovi viz výše.↩
Vysvětlivka: Parket (parquet) – sbor královských zástupců při parlamentu, tj. generálního prokurátora a generálních advokátů, kteří v soudních věcech podávali své závěrečné návrhy (conclusions).↩
Vysvětlivka: Antoine (VI.) Louis Armand de Gramont (1688–1741), vévoda z Grammontu od roku 1725, starší syn maršála Antoina de Gramont; „starší“ na rozdíl od mladšího bratra Louise, který po něm vévodství zdědil roku 1741.↩