Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom čtrnáctý (1716–1717)
Kapitola devátá
Hanebnost maršála z Huxelles ve věci smlouvy s Anglií. — Regentovy rozpaky a opatření, jak se o smlouvě s Anglií dozvědět a jak ji protlačit regentskou radou. — Zvláštní rozhovor a ještě zvláštnější dohoda mezi vévodou z Orléans a mnou. — Smlouva s Anglií předložena a schválena v regentské radě. — Podivná zlomyslnost, kterou při hlasování provedu maršálovi z Huxelles. — Regentská rada, v níž je schválen trojspolek. — Marně se v ní stavím proti proskripci jakobitů ve Francii. — Listina „brevet de retenue“ na čtyři sta tisíc livrů princi z Rohanu a nástupnictví v jeho úřadu kapitána gardových žandarmů pro jeho syna. — Král svěřen do rukou mužů. — Dar drahokamů za sto osmdesát tisíc livrů vévodkyni z Ventadour. — Nástupnictví v úřadu velkého sokolníka pro jeho syna, ještě dítě. — Rodina, povaha a smrt vévodkyně z Albretu. — Nástupnictví v úřadech velkého komořího a prvního šlechtice komory pro syny, ještě děti, vévodů z Bouillonu a z La Trémoille, z nichž druhý dostává listinu „brevet de retenue“ na čtyři sta tisíc livrů. — Nástupnictví v úřadu u lehké jízdy pro syna, ještě dítě, vévody z Chaulnes a zvýšení listiny „brevet de retenue“ až na čtyři sta tisíc livrů. — Nástupnictví v úřadu velkého vlčaře pro Heudicourtova syna. — Neslýchané nástupnictví v úřadu králova almužníka pro synovce abbého z Maulevrier. — Podivná peněžní milost prvnímu prezidentovi. — Listina „brevet de retenue“ na čtyři sta tisíc livrů Mailleboisovi na jeho úřad mistra šatny. — Callières umírá. — Abbé Dubois sekretářem králova kabinetu s „perem“. — Zprostředkuje návštěvu vévody z Orléans u maršála z Huxelles. — Abbé Dubois vstupuje do rady zahraničních věcí díky vzácnému mezzo-termine, které ukončí jeho spojenectví s Canillacem. — Hrabě z La Marck velvyslancem u švédského krále. — Zabráním zboření Marly. — Dosáhnu velkého práva vstupu. — Později se ho dostává plnými hrstmi, pak je odvoláno. — Vysvětlení práv vstupu.
Smlouva mezi Francií a Anglií, podepsaná, jak už bylo řečeno, v Haagu, zůstávala tajná v naději, že k ní přistoupí i Holanďané; toto tajemství však začínalo prosakovat a nemohlo už déle zůstat vyhrazeno jen regentovu kabinetu. Bylo nutné, dříve než se stane veřejným, seznámit s ním regentskou radu a ještě předtím maršála z Huxelles, který ji měl podepsat a odeslat ratifikaci. Bylo to dílo abbé Duboise a jeho první velký krok k vzestupu. Tolik se obával, že by mu v tom někdo mohl překážet, že si u regenta vymohl, aby o ní nikomu nic neříkal; nikdy jsem však nepochyboval, že vévoda z Noailles a Canillac, tehdy jeho společníci ve hře, z toho byli vyňati. Huxelles, žárlivý, jak byl, i na sebemenší věci, byl rozhořčen, když viděl abbé Duboise v plné důvěře a jak v Hannoveru a potom v Haagu bez jeho vědomí jedná o všem, co se tam dělo. Při prvním slově, které mu regent o smlouvě řekl, byl rozhořčen ještě víc a vyslechl, co se o ní dozvěděl, jen proto, aby jí odporoval. Regent se ho pokusil přesvědčit; nedostal od něho nic než úklony a [Huxelles] odešel domů trucovat. Věc spěchala a abbé Dubois chtěl pro své krytí podpis předsedy rady zahraničních věcí, [kvůli] postavení a váze, jichž si Huxelles, ať právem či neprávem, dovedl ve světě získat. Regent si ho dal zavolat, domlouval mu, rozvíjel politické úvahy. Huxelles, mlčenlivý a uctivý, odpovídal jen úklonami, a když byl nakonec donucen vyjádřit se k podpisu, prosil regenta, aby ho omluvil, že nepodepíše smlouvu, o níž nikdy neslyšel, dokud nebyla v Haagu podepsána; a ať regent dělal a říkal cokoli, důvody, lichotky, omluvy, všechno bylo marné a maršál se vrátil domů.
Byl k němu vyslán Effiat, který přinesl zprávu, že mu maršál místo jakékoli odpovědi prohlásil, že si spíš nechá useknout ruku, než by podepsal. Regent, popoháněný zájmem abbé Duboise i tím, že zpráva o smlouvě den ode dne víc prosakovala, učinil rozhodnutí, na jeho obvyklou slabost velmi podivné: poslal d’Antina, jehož do věci zasvětil, aby maršálovi z Huxelles řekl, ať si vybere: buď podepíše, nebo přijde o své místo, s nímž regent okamžitě naloží ve prospěch někoho, kdo nebude tak divoký jako on. Ó, jaká to moc orviétanu!1 Tento tak pevný muž, tento velký občan, tento odvážný ministr, který ještě před dvěma dny prohlásil, že si dá spíš useknout paži, než by podepsal, sotva uslyšel hrozbu a pocítil, že ji bude následovat čin, sklonil hlavu pod svým velkým kloboukem, který měl vždycky na hlavě, a bez jediného slova prostě podepsal. To vše trvalo příliš dlouho, než aby to zůstalo utajeno před předními muži regentství. Maršál z Villeroy o tom se mnou mluvil s rozmrzelostí. I jeho se dotklo, že před ním bylo vše do posledního utajeno; a já, aniž jsem se chtěl připojit ke společné nespokojenosti s mužem tak nepřátelsky naladěným vůči vévodovi z Orléans, jsem před ním netajil, že jsem o té smlouvě ve stejné nevědomosti. Dubois a jeho lidé se mě v anglické věci báli. Učinil opatření proti důvěře, kterou ke mně regent měl, takže se mnou ten princ ani tehdy o smlouvě nemluvil, a já jsem o ní před ním také ani neotevřel ústa od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že nějaká byla podepsána. Aféra maršála z Huxelles nadělala hluk a ve světě mu velmi uškodila. Buď nebylo třeba zajít tak daleko, nebo bylo třeba mít sílu dojít až do konce a nezostudit se tím, že podepsal v okamžiku, kdy zazněla hrozba. Tato příhoda ho tak dokonale odhalila, že si u lidí už nikdy nespravil pověst. Když byl podpis hotov, šlo o to, předložit smlouvu regentské radě a dát ji tam schválit. Nikdo z jejích členů o ní nevěděl víc, než co se doslechl od lidí, totiž že nějaká existuje. To nebylo lichotivé; proto se také vévoda z Orléans obával námitek a hluku. Strávil tedy dopoledne dne, kdy měl o smlouvě odpoledne mluvit v regentské radě, tím, že si dával zavolat jednoho po druhém, každého zvlášť, všechny její členy, vysvětloval jim ji, domlouval jim, lichotil jim, omlouval se za tajnost, zkrátka si je získával a zajišťoval.
Byl jsem zavolán jako ostatní. Našel jsem ho samotného v jeho kabinetu kolem jedenácté. Jakmile mě zahlédl, řekl mi s trochu rozpačitým úsměvem: „Hlavně nám odpoledne nevyveďte nějaký kousek kvůli té anglické smlouvě, o níž se bude mluvit v radě.“ A hned mi ji vylíčil se všemi důvody, jimiž ji mohl podepřít. Odpověděl jsem mu, že už několik dní vím, jako mnozí jiní, kteří se to dozvěděli ve městě, že byla s Anglií podepsána smlouva; že jistě sám uzná, že nevím, co obsahuje, když mi o ní nic neříkal; že tudíž nejsem s to schvalovat ani neschvalovat něco, co je mi neznámé. Dodal jsem, že abych mohl s porozuměním učinit jedno nebo druhé, musel bych smlouvu v klidu prostudovat, stejně jako obtíže, které se při ní vyskytly, vidět rozsah vzájemných závazků, porovnat je, prozkoumat ještě účinek smlouvy ve vztahu k jiným smlouvám, zkrátka vykonat práci s rozvahou, abych vše dobře zvážil a dospěl k názoru; že nic z toho nemám a že to, co mi o ní takhle za běhu říká, v okamžiku, kdy má být předložena radě, není poučení, s nímž by se člověk mohl spokojit; že tedy nemohu říci nic pro ani proti a že se spokojím s tím, že se ve věci, která je mi neznámá, odvolám na jeho mínění, na mínění toho, kdo je o ní dokonale zpraven. Tato řeč ho, jak se mi zdálo, velmi ulehčila. Nejednou se mi stalo, že jsem se důrazně postavil proti něčemu, co chtěl prosadit, ve státních věcech stejně jako v jiných. Jednoho dne, kdy jsem se jednoho rána v regentské radě přel o státní záležitost, která s sebou nesla věc, již chtěl prosadit, a prosadil jsem opak, šel jsem odpoledne k němu. Jakmile mě viděl vstoupit (a byl sám), řekl mi: „Eh, posedl Vás snad ďábel, že mi takovou věc necháte bouchnout v ruce? — Pane,“ odpověděl jsem mu, „je mi to velmi líto, ale ze všech Vašich důvodů nestál ani jeden za nic. — Eh, komu to říkáte?“ odvětil, „věděl jsem to dobře; ale před všemi těmi lidmi jsem nemohl říct ty pravé,“ a hned mi je vyložil. „Je mi to velmi líto,“ řekl jsem mu, „kdybych byl znal Vaše důvody, spokojil bych se s Vašimi důvodečky. Příště buďte tak laskav a vysvětlete mi je předem, protože ať jsem Vám sebevíc oddán, jakmile sedím na svém místě v radě, dlužím svůj hlas Bohu a státu, své cti a svému svědomí, totiž tomu, co pokládám za nejmoudřejší, nejužitečnější, nejnutnější ve věcech státních a vládních, nebo za nejspravedlivější ve věcech jiných; a nad to nesmí převážit ani úcta, ani oddanost, ani jakýkoli ohled. Proto se vším, co Vám dlužím a co Vám chci splácet víc než kdokoli jiný, nepočítejte s tím, že bych kdy hlasoval jinak než podle toho, co se mi bude zdát správné. Proto, kdykoli budete chtít prosadit něco pochybného nebo obtížného, kde nebudete chtít všechno vysvětlovat, buďte tak laskav a řekněte mi předem, oč jde, a své skutečné důvody, nebo, bylo-li by to příliš zdlouhavé a složité, dejte mě o nich poučit; pak, až budu látku dobře znát, budu toho mínění, jaké si budete přát, anebo, nebude-li se k němu mé mínění moci přiklonit, řeknu Vám to upřímně. Samotným rozsudkem vyneseným o regentství máte moc přijímat do regentské rady a odvolávat z ní, koho se Vám zlíbí; tím spíše někoho z ní jednou nebo víckrát vyloučit; a tak, kdybych se, dobře poučen, nemohl přiklonit k tomu, co si budete přát prosadit, řekněte mi, abych se rady nezúčastnil v den, kdy tam ta věc přijde na pořad, a nejen že mě to neurazí, ale zdržím se pod nějakou záminkou, takže nebude znát, že jste si to přál. O věci nepromluvím ani slovo s nikým z rady, kdo by se mnou o ní mohl mluvit, jako bych o ní nevěděl nebo o ní nebyl zpraven, a věrně Vám zachovám tajemství.“ Vévoda z Orléans mi za tento návrh velmi děkoval, řekl mi, že takhle mluví poctivý člověk a přítel, a když to tak sám chci, že toho využije. Uvidíme dále, že toho skutečně někdy využil; ale u této smlouvy to udělat nechtěl; obával se, že by to vypadalo strojeně, a spokojil se, jak mohl, s míněním, které jsem mu právě vyjádřil.
Odpoledne jsme tedy všichni v radě a všechny oči na maršálovi z Huxelles, který vypadal velmi rozpačitě a velmi zahanbeně. Vévoda z Orléans zahájil zasedání řečí o nezbytnosti a užitečnosti smlouvy, kterou nakonec vyzval maršála z Huxelles, aby přečetl. Hlavním bodem mezi několika jinými byl podpis bez Holanďanů. Maršál četl tichým a dosti roztřeseným hlasem; potom se ho regent zeptal na jeho mínění. „Pro smlouvu,“ odpověděl mezi zuby s úklonou. Všichni řekli totéž. Když došlo na mne, řekl jsem, že vzhledem k tomu, že nemohu zaujmout vyhraněné stanovisko k záležitosti takové důležitosti, o níž slyším poprvé, nevidím moudřejší postup, než se odvolat na Jeho Královskou Výsost, a obrátiv se náhle k maršálovi z Huxelles, jemuž jsem se podíval přímo do očí: „a na důmyslnost,“ dodal jsem, „pana maršála, který stojí v čele zahraničních věcí a který bezpochyby věnoval právě této všechnu svou péči a všechen svůj bystrozrak.“ Nemohl jsem si tuto zlomyslnost odepřít vůči té skořápce řeckého mudrce a římského občana. Každý se na mě podíval a hned sklopil oči; mnozí se nemohli ubránit úsměvu a po odchodu z rady o tom se mnou mluvili.
Vyprávění o této radě, která se konala ještě za života Voysina, jenž se jí zúčastnil, jsem odložil, abych nemusel dvakrát mluvit o té, kterou zakrátko uvidíme a která měla schválit trojspolek, totiž tehdy, když Holandsko konečně přistoupilo jako třetí ke spojenectví, o němž byla právě řeč. Na té první nám sice mluvili o podmínce, že Pretendent odejde z Avignonu a uchýlí se do Itálie. Bylo to tvrdé; ale jakmile bylo rozhodnuto těsně se spojit s anglickým králem, bylo stěží možné, aby tuto podmínku nevyžadoval po tom, oč se stal pokus ve Skotsku, a neméně stěží možné na ni nepřistoupit, chtělo-li se nastolit důvěru. Ale to, co bylo už tehdy slíbeno navíc a co nám bylo oznámeno v radě o trojspolku, se týkalo proskripce vévodů z Ormondu a z Maru a všech, kdo jako vyhlášení jakobité pobývali ve Francii nebo by do ní chtěli přijít. Regent se zavazoval vypovědět ty první ze všech zemí pod francouzskou vládou a nestrpět tam nikoho z těch druhých. Ať byla tato rada od té, o níž byla právě řeč, časově jakkoli vzdálena, byla jen jejím předvídaným a už tehdy dokonce žádaným pokračováním. Regent na ni nikoho nepřipravil, protože se tam neobával opačného mínění. Postavil jsem se proti nelidskosti té proskripce. Uvedl jsem důvody cti, soucitu a slušnosti u věci, která se týkala jen několika soukromníků, jejichž hlava a hybatel byl daleko v Itálii, a nemohla tedy ohrozit klid anglického krále ani mu způsobit sebemenší znepokojení. Připojilo se ke mně několik členů, zvláště z těch, kdo hlasovali po mně — a po mně byli už jen kancléř a princové legitimovaní a legitimní; ale i několik z těch, kdo už hlasovali, se přiklonilo k mému mínění.
Regent, jehož slovo bylo v té věci zastaveno prostřednictvím abbé Duboise už od první smlouvy, promluvil po nás, pochválil naše mínění, litoval, že se jím nemůže řídit, dal tušit, že je vázán závazkem, zdůraznil nutnost nehašteřit se o něco, co se týká jen soukromníků, a ve chvíli, kdy se šťastně uzavírá dobrá záležitost, nevnášet zbytečně podezření do podezíravých myslí, tak náchylných k podezřením. Každý dobře viděl, jak se věci mají; sklonili jsme hlavy a proskripce prošla se vším ostatním, z čehož mi kvůli cti koruny a z tisíce ohledů bylo velmi zle. Abbé Dubois se brzy vrátil, triumfuje nad svými úspěchy, a začal naléhat, aby sklidil jejich osobní plody. Aby se zalíbil anglickému králi a získal si u něho a u Stanhopa podstatnou zásluhu, použil v otázce proskripce jakobitů téže obratnosti, která se mu tak dobře osvědčila, když vydal svého pána Anglii. Několik dní po té radě jsem se nemohl zdržet, abych tomu princi tu proskripci nevytkl jako nelidskost na jedné straně a nízkost na druhé a abych mu nepředestřel smutné srovnání se skvělou ochranou, jakou zesnulý král poskytoval legitimním anglickým králům až do krajní tísně svých záležitostí, kdy se mu ani jeho nepřátelé neodvážili navrhnout proskripci, k níž se Jeho Královská Výsost zavazovala v době míru a klidu. Na to mi odpověděl, že on na tom získává stejně a víc než anglický král, protože podmínka je vzájemná a on se tím pojišťuje, že Anglie nebude podněcovat kliky a plány, které by se proti němu kdykoli mohly zosnovat; že ho naopak upozorní na všechno, co by o nich mohla zjistit; a že nebude chránit ani přijímat nikoho z těch, kdo by byli proti němu. Na tuto odpověď jsem zmlkl, protože jsem poznal, že je zbytečné tuto věc dále rozvádět, a nebylo mi zatěžko poznat v tom ducha a vliv abbé Duboise. Pretendent zároveň velmi nerad odjel z Avignonu, aby se uchýlil do Itálie.
Z Vídně přišla zpráva o velmi podivné události. Hrabě Windischgrätz, předseda říšské dvorské rady, a hrabě Schönborn, říšský vicekancléř a bamberský koadjutor, se utkali v souboji.2 Nedozvěděl jsem se ani jeho příčinu, ani následky; ale připadalo to jako velmi zvláštní příhoda u lidí jejich věku, kteří zastávali přední místa v říšských záležitostech a u císařského dvora. Hrabě Königsegg3 přijel po nějakém pobytu v Bruselu do Paříže jako císařův velvyslanec.
Vévoda z Orléans v té době udělil několik milostí, z nichž bez některých by se byl obešel, buď [je dal] lidem zcela neužitečným, nebo jiným, které mu nezískaly. Maršál z Matignonu kdysi koupil od hraběte z Grammontu guvernérství kraje Aunis, které hrabě dostal po smrti pana z Navailles, jenž měl zároveň guvernérství La Rochelle, které se tehdy od něho oddělilo. Maršál z Matignonu si od vévody z Orléans vymohl pro svého syna nástupnictví. Zemřel Marcognet, guvernér La Rochelle, který z toho guvernérství měl 18 000 livrů služného. Maršál z Matignonu tvrdil, že toto guvernérství má být znovu spojeno s jeho. Vévoda z Orléans k tomu svolil a domníval se, že z toho vyvázl lacino, když služné 18 000 livrů, jež měl Marcognet, snížil na 6 000 franků. Brzy nato se dal přimět, aby i nástupnictví v něm dal témuž maršálovu synovi, a nakonec aby maršálovu listinu „brevet de retenue“ zvýšil o 100 000 franků. Od zesnulého krále měl listinu na 130 000 livrů; celkem tedy činila 230 000 livrů, což je vše, co za guvernérství zaplatil hraběti z Grammontu.
Když regent končil práci s kancléřem a kardinály z Noailles a z Rohanu, řekl tomu poslednímu, který na to vůbec nepomyslel a jeho bratr také ne, že dává princi z Rohanu listinu „brevet de retenue“ na 400 000 livrů na jeho guvernérství Champagne a jeho synovi nástupnictví v jeho úřadu kapitána gardových žandarmů. Pravda je, že se za to oba bratři před světem omlouvali, jako by se styděli přijímat milosti od regenta, vůči němuž byli — ač se k němu chovali samá vlídnost — vždycky diametrálně nepřátelští, a nebyli jimi o nic méně ani potom, a jeho dobrodiní potichu zesměšňovali.
Když svěřoval krále do rukou mužů,4 daroval vévoda z Orléans vévodkyni z Ventadour drahokamy z pozůstalosti zesnulého Monseigneura v ceně přes šedesát tisíc tolarů; ta z toho nebyla vděčností o nic dojatější než Rohanové a nebyla mu o nic méně nepřátelská, jak ten princ dobře věděl o ní i o nich. Tyto milosti se mohly měřit s těmi, jimiž tak podivně zahrnul La Feuillada.
Jednu udělil velkému sokolníkovi des Marets, muži nevýznamnému, kterého nikdo nikdy neviděl, ani jeho, ani nikoho z jeho lidí; tím otevřel všem dětem dveře k nástupnictví po otcích, když dal nástupnictví v úřadu velkého sokolníka jeho synovi, kterému nebylo ani sedm let, aniž na to pro něho kdo vůbec pomyslel. Nikdo by neřekl, že to bylo z rafinované politiky. Noailles, Effiat a Canillac zapřáhli regentovu povolnou povahu do služebnosti parlamentu. Abbé Robert byl jedním z nejstarších a nejváženějších duchovních radů velké komory a byl bratrem zesnulého otce manželky pana des Marets. Regent se domníval, že tím udělal mistrovský tah, který mu získá oddanost abbé Roberta i celého parlamentu. Ti tři sluhové, kteří ho zrazovali na vlastní účet, ho zahrnuli potleskem, a on je měl velmi rád, takže jsem ho viděl v nadšení nad tímto roztomilým kouskem, aniž jsem se dokázal přemoci a ze vstřícnosti ho schválit. Brzy se uvidí, zda jsem se mýlil a jak člověk pochodí, když hází perly sviním.
V důsledku milosti tak dobře umístěné nemohl odmítnout dvě milosti pro děti vévodkyni z Albretu.5 Byla dcerou zesnulého vévody z La Trémoille, bratrance Madame, která s ním vždy jednala jako s bratrancem a s velkým přátelstvím, a Monsieur s velkou úctou. Jeho dcera prožila své rané mládí s vévodkyní lotrinskou a s vévodou z Orléans, kteří k ní chovali tytéž city. Umírala na dlouhou a krutou nemoc a byla to nejlepší žena na světě, nejpřirozenější, nejveselejší, nejopravdovější, také nejvíc oddaná milostným pletkám, ale člověk ji nemohl nemít rád. Prosila vévodu z Orléans jako o milost, aby jí před smrtí dopřál útěchu vidět nástupnictví v úřadu velkého komořího pro svého nejstaršího syna a nástupnictví v úřadu prvního šlechtice komory, který zastával její bratr, pro svého synovce. Dosáhla obojího, ale nevím, z jakého důvodu bylo to druhé ohlášeno teprve krátce po její smrti, která brzy po těch dvou milostech následovala. Synovi pana z La Trémoille bylo devět let a otec dostal zároveň listinu „brevet de retenue“ na 400 000 livrů.
Po nástupnictví u gardových žandarmů nemohlo být odkládáno nástupnictví u lehké jízdy. Pan z Chaulnes6 a všichni jeho blízcí si je zasloužili chováním opačným, než jaké měli Rohanové vůči vévodovi z Orléans. Ten princ mu je tedy udělil pro jeho syna, kterému nebylo ani dvanáct let, a k tomu zvýšení jeho listiny „brevet de retenue“ o 180 000 livrů, takže dosáhla 400 000 livrů.
Kohoutek byl otočen: Heudicourt, starý karbaník a zhýralec, který nikdy neměl jinou existenci než svou ženu, dávno zemřelou, jež sama neměla žádnou jinak než skrze paní z Maintenon, dosáhl pro svého syna, zlého opilce, nástupnictví v úřadu velkého vlčaře.
Nakonec abbé z Maulevrier, o němž jsem občas mluvil, vymyslel věc neslýchanou. Viděli jsme, že poté, co zestárl jako almužník zesnulého krále, byl konečně jmenován biskupem v Autunu, což kvůli svému věku odmítl. Zůstal královým almužníkem. Směle požádal o nástupnictví pro svého synovce a okamžitě je dostal bez nejmenší obtíže.
První prezident, který si chtěl svými způsoby a svou okázalostí hrát na velkého pána, byl děravá kapsa, věčně vyhladovělý. Povzbuzen příhodou s nástupnictvím velkého sokolníka, ač byl celý život, jak věděla veřejnost a zvlášť vévoda z Orléans, sluhou pro všechno vévody du Maine, měl tu drzost předložit tomu princi následující návrh. Zesnulý král mu dal listinu „brevet de retenue“ na 500 000 livrů, a protože nic, co se hodilo zájmům vévody du Maine, nebylo drahé, tento milovaný syn mu brzy nato vymohl penzi 25 000 livrů. Tak první prezident, který díky své listině „brevet de retenue“ měl úřad zajištěný za tutéž cenu, kterou ho stál, měl z něho navíc příjem, jako by ho vůbec nezaplatil. Regentova povolnost a jeho strach z parlamentu přivedly prvního prezidenta na nápad požádat regenta, aby mu dal vyplatit 500 000 livrů jeho listiny „brevet de retenue“, ovšem s ponecháním penze, a dostal to na místě. Tak završil to, že měl svůj úřad zadarmo, a k tomu 25 000 livrů ročního důchodu za to, že byl tak laskav a vykonával ho. Pan a paní du Maine a on se tomu spolu dobře nasmáli. Ostatní svět se pohoršoval nad chamtivostí jednoho a nad přemírou slabosti druhého. Jen ti tři propuštěnci parlamentu, Noailles, Canillac a Effiat, shledali, že tato milost je velmi dobře umístěna. Dokonce i Maillebois7 dostal od vévody z Orléans listinu na 400 000 livrů na svůj úřad mistra šatny.
Callières zemřel8 a byla to škoda. Jinde jsem mluvil o jeho schopnostech a poctivosti. Byl sekretářem kabinetu a měl „pero“. Abbé Dubois, který už tehdy chtěl dosáhnout všeho, ale cítil, že potřebuje stupínky, chtěl tento úřad i s „perem“, ačkoli se pro církevního státního radu příliš nehodil. Zatoužit a dostat bylo pro něho jedno. Pomýšlel také na to, jak se vetřít do rady zahraničních věcí, jako ty rostliny, které vnikají do zdí a nakonec je povalí. Pocítil, jak je to obtížné, kvůli žárlivosti a rozmrzelosti, jakou by z toho měl maršál z Huxelles, a kvůli nesnázím, jaké by s ním měli členové té rady od onoho krásného, tak houževnatě hájeného nároku státních radů. Ještě nebyl s to cenit zuby. Aby se zalíbil maršálovi z Huxelles, který ze studu trucoval a od své příhody s anglickou smlouvou vycházel z domu jen do rady, dal Dubois svému pánovi na srozuměnou, že když maršála přiměl udělat, co sám chtěl, nemá si všímat jeho nevlídnosti a trucování; že je to starý pán, který má ještě svou vážnost; že se prohlašuje za nemocného; že je dobré zmírnit hořkost člověka, který stojí v čele zahraničních věcí a kterého je zapotřebí, protože se před ním nedá všechno vždycky tajit; a že by to byla věc ve světě velmi chválená, která by na maršála jistě velmi zapůsobila, kdyby se uráčil ho navštívit. Víc nebylo třeba, aby se k tomu regent při své povolnosti odhodlal. Šel tedy k maršálovi z Huxelles, a protože návštěva měla jen ten účel, aby ho pohladil po hřbetě, v čemž byl vévoda z Orléans velký mistr, provedl to velmi dobře, a maršál, dost hloupě ješitný na to, aby ho tato pocta velmi dojala, začal se opět nadýmat. Po této předehře byl abbé Dubois prohlášen za člena rady zahraničních věcí.
Hned obešel všechny, kdo v ní zasedali, aby je ujistil, že si nečiní nárok na žádnou přednost. Pro tentokrát mluvil pravdu. Chtěl jen vstoupit do té rady, aniž by si přivodil jejich nemilost kvůli podivným a novodobým nárokům lidí, s nimiž nepočítal, že zůstane jejich kolegou. Ale oni se poplašili. Hledala se mezzo-termine, tak oblíbená u regenta, aby se všem vyhovělo. Nabídl abbé z Estrées, Chevernymu a Canillacovi antidatovaná breve, která by z nich učinila státní rady dříve než abbé Duboise, takže by měli přednost před ním, aniž by si státní radové mohli stěžovat. To bylo výslovně v rozporu s nařízením o radě z roku 1664, jímž se od té doby vždy řídí a které stanoví počet státních radů na třicet, totiž tři z církve, tři z meče a dvacet čtyři z taláru. Tento počet byl tehdy naplněn. Státní radové se s tímto podvůdkem nesmiřovali, chtěli jasnou přednost. Ti tři páni z rady zahraničních věcí nesli ještě hůř, že mají mít přednost před abbé Duboisem jen díky obratnému triku. Přesto tím museli všichni projít a Canillacovi se dostalo chvály, kterou si zasloužil už od smrti krále tím, že spolu s vévodou z Noailles prosadil proti mně talárníky, jak jsem v příslušné době vyprávěl, když se zřizovaly rady.
Co bylo během tohoto krásného vyjednávání, které trvalo několik dní, obdivuhodné, bylo, že urození lidé, jimž klika pana a paní du Maine s takovým uměním a neustále se postarala vštípit odpor k vévodům, se při této příležitosti, která se jich tak přímo týkala, ukázali jako nejponíženější služebníci talárníků — tolik projevili rozumu, úsudku a citu. Žárlivost velkého počtu těch, kdo nemohli najít místo v radách, se se zlomyslným potěšením kochala ponížením těch tří z rady zahraničních věcí, aniž by se zamyslela sama nad sebou. Nebudu zastírat, že jsem z toho měl trochu potěšení i já, když jsem viděl tu bombu dopadnout přímo na Canillaca, z důvodu, který jsem právě uvedl. Byl tím rozhořčen víc než kterýkoli z obou ostatních, a to tak, že to byl počátek ochlazení mezi ním a abbé Duboisem, který brzy nato vzlétl na vlastních křídlech natolik, že se bez Canillacovy součinnosti obešel; a Canillaca se zmocnila žárlivost, spojená s tímto prvním ochlazením, tak silně, že ho dovedla až k otevřené roztržce s abbé Duboisem, který mu nakonec, jak se v příslušné době uvidí, zlomil vaz a dal ho vypovědět. To je snad jediné dobré, co kdy v životě vykonal.
Hrabě z La Marck byl v té době jmenován velvyslancem u švédského krále, a byla to velmi dobrá volba. Je to týž, o němž jsem už vícekrát mluvil a který byl mnohem později velvyslancem ve Španělsku, kde se stal španělským grandem a rytířem Zlatého rouna. Rytířem Řádu Svatého Ducha byl roku 1724.
Vzpomínám si, že jsem zapomněl na věc, která si pro zvláštnost té události zaslouží, aby se na ni vzpomnělo, a kterou teď doplním, aby mi znovu neunikla. Jednoho odpoledne, když jsme si šli sednout na svá místa v regentské radě, vzal mě maršál z Villars stranou a zeptal se mě, zda vím, že se chystá zboření Marly. Řekl jsem mu, že ne, a opravdu jsem o tom neslyšel, a dodal jsem, že tomu nemohu uvěřit. „Vy to tedy neschvalujete,“ pokračoval maršál. Ujistil jsem ho, že jsem od toho velmi vzdálen. Opakoval mi, že zboření je rozhodnuto, že to ví tak jistě, že o tom nelze pochybovat, a že chci-li mu zabránit, nemám ani chvilku nazbyt. Odpověděl jsem, [zatímco] jsme zaujímali místa, že o tom co nejdříve promluvím s vévodou z Orléans. „Co nejdříve?“ odsekl živě maršál, „promluvte s ním o tom hned teď, neboť rozkaz je možná už vydán.“
Protože celá rada už seděla na místech, šel jsem zezadu k vévodovi z Orléans a pošeptal jsem mu do ucha, co jsem se právě dozvěděl, aniž jsem jmenoval od koho; že ho prosím, pokud je to pravda, aby věc odložil, dokud s ním nepromluvím, a že ho po radě vyhledám v Palais-Royal. Trochu zakoktal, jako by ho mrzelo, že je odhalen, a přece svolil, že na mě počká. Při odchodu jsem to řekl maršálovi z Villars a odebral jsem se do Palais-Royal, kde vévoda z Orléans věc nepopřel. Řekl jsem mu, že se ho nebudu ptát, kdo mu dal tak zhoubnou radu. Chtěl mi dokázat, že je dobrá: úsporou na údržbě, výnosem z tolika vodovodních potrubí, materiálu a jiných věcí, které by se prodaly, a nevýhodností polohy místa, kam král ještě mnoho let nebude ve věku, aby jezdil, a který má tolik jiných krásných sídel, jež je třeba s tak velkými náklady udržovat a z nichž žádné nepřichází v úvahu ke zboření. Odpověděl jsem mu, že mu tu předložili důvody poručníka nějakého soukromníka, jehož počínání se nemůže v ničem podobat počínání poručníka francouzského krále; že je třeba přiznat nutnost výdajů na údržbu Marly, ale zároveň uznat, že v králových výdajích je to jen tečka na mapě, a zároveň si vyhnat z hlavy zisk z materiálu, který by se rozplynul v darech a v rozkrádání; ale že nemá hledět na tyto malichernosti, nýbrž uvážit, kolik milionů bylo vrženo do této někdejší žumpy, aby se z ní stal palác víl, jediný v celé Evropě svou podobou, jediný i krásou svých vodotrysků, jediný také pověstí, kterou mu dala pověst zesnulého krále; že je jedním z předmětů zvědavosti všech cizinců všech stavů, kteří přijíždějí do Francie; že by se toto zboření rozlehlo celou Evropou s odsudkem, který by tyto nízké důvody malicherné úspory nezměnily; že celá Francie by byla pobouřena, kdyby viděla, jak je jí odnímána tak význačná ozdoba; že i když on ani já nemusíme být přecitlivělí na to, co bylo zálibou a oblíbeným dílem zesnulého krále, měl by se vyhnout tomu, aby urazil jeho památku, která za tak dlouhé vlády, tolika skvělých let, tak velkých nezdarů hrdinsky snášených a nečekaného štěstí, že se z nich tak šťastně dostal, zanechala celý svět v úctě k jeho osobě; konečně že má počítat s tím, že všichni nespokojenci, ba i všichni neutrální se seskupí se starým dvorem a budou křičet vraždu; že vévoda du Maine, paní z Ventadour a maršál z Villeroy si neodpustí přičíst mu to u krále za zločin, že ho v tom dovedou udržovat po celou dobu regentství a že mu oni a mnozí jiní s nimi vnuknou, aby mu to vyčetl, až regentství skončí. Viděl jsem zřetelně, že o ničem z toho ani v nejmenším nepřemýšlel. Uznal, že mám pravdu, slíbil mi, že na Marly se nesáhne a že je bude dál dávat udržovat, a poděkoval mi, že jsem ho uchránil této chyby. Když jsem se o tom dobře ujistil: „Přiznejte,“ řekl jsem mu, „že král by se na onom světě velmi podivil, kdyby se mohl dozvědět, že Vás vévoda z Noailles přiměl nařídit zboření Marly a že jsem to já, kdo Vám v tom zabránil. — Ó, to tedy,“ odpověděl živě, „je pravda, že tomu by nemohl uvěřit.“ A skutečně Marly bylo zachováno a udržováno; a byl to kardinál Fleury, kdo ho z lakoty kolejního hospodáře připravil o jeho Řeku,9 která byla jeho nejskvělejší ozdobou.
Pospíšil jsem si oznámit tu dobrou zprávu maršálovi z Villars. Vévoda z Noailles, který kromě úspory na údržbě a materiálu, jehož by byl zůstal víceméně pánem, chtěl tímto šibalstvím vyvést kousek d’Antinovi, jenž se odvážil hájit svou radu vnitřních věcí království proti jeho rozličným zásahům, byl rozhořčen, že je mu tento vyrván z rukou. Aby nebyl úplně poražen, dosáhl aspoň, a to velmi tajně, aby i zde znovu neztroskotal, že veškerý nábytek, prádlo atd. bude prodáno. Přesvědčil regenta, který byl vůči němu v rozpacích kvůli odvolání zboření Marly, že všechno to se zkazí a přijde nazmar, než bude král ve věku, aby jezdil do Marly, že prodejem se získá velmi mnoho a okamžitá úleva a že později si to král zařídí podle svého. Bylo tam několik krásných kusů nábytku, ale protože všechny byty a všechna lůžka dvořanů, úředníků, vysokých i nízkých, šatny atd. byly vybaveny nábytkem, prostěradly, prádlem atd. krále, šlo o nesmírné množství, jehož prodej vynesl málo kvůli protekci a rozkrádání a jehož nahrazení stálo později miliony. Dozvěděl jsem se o tom teprve, když už prodej začal a nakupoval, kdo chtěl, za velmi nízkou cenu; nemohl jsem tedy této velmi škodlivé ničemnosti zabránit.
Uprostřed takového plýtvání milostmi jsem usoudil, že mohu požádat o jednu, která byla za minulé vlády tak vzácná a tak užitečná, a tedy tak drahá: bylo to velké právo vstupu ke králi, a dostal jsem je okamžitě. Když se k tomu naskytla příležitost, je dobré vysvětlit, jaké jsou různé druhy práva vstupu, jaké byly za zesnulého krále a čím se od té doby staly. Nejcennější je velké právo vstupu, totiž právo vcházet do všech odlehlých místností králových pokojů, a to ve všech hodinách, kdy tam vcházejí velký komoří a první šlechtici komory. Jinde jsem upozornil na jeho význam za krále, který tak nerad uděloval audience, a ty byly navíc vždy pozorovány; s tímto právem se s ním mluvilo mezi čtyřma očima, kdykoli se chtělo, aniž bylo třeba o to žádat a aniž o tom věděl celý svět; nemluvě o důvěrnosti, kterou s ním přinášela možnost vídat ho v těch soukromých hodinách. Bylo však upraveno zvyklostí a nedovolovalo vstupovat v jiných hodinách než v těch, které mu byly vyhrazeny. Od mého příchodu ke dvoru až do královy smrti jsem ho viděl jen u pana z Lauzunu, jemuž je král vrátil, když přivezl anglickou královnu a když mu dovolil vrátit se ke dvoru, a u pana z La Feuillade, otce. Maršálové z Boufflers a z Villars je dostali mnohem později, při příležitostech, které tu byly zaznamenány v příslušné době. To byli jediní, kdo je měli sami za sebe. Úřady, které je dávají, jsou velký komoří, první šlechtic komory, velký mistr šatny a mistr šatny konající službu v daném roce; dále královy děti, legitimní i nemanželské, a manželé a synové jeho nemanželských dcer. Monsieur a vévoda z Orléans měli toto právo odjakživa a stejně jako synové Francie mohli vcházet a vidět krále v kteroukoli hodinu, ale nezneužívali toho. Vévoda du Maine a hrabě z Toulouse měli totéž privilegium, kterého neustále užívali, ale zadem.
Druhé právo vstupu, kterému se říkalo prostě „právo vstupu“, bylo čistě osobní; žádný úřad je nedával, kromě úřadu mistra šatny tomu z obou, který nekonal službu v daném roce. Maršál z Villeroy je měl, protože jeho otec byl králův vychovatel; Beringhen, první štolba; vévoda z Béthune z příležitosti, kterou jsem jinde vylíčil. Dávaly je i některé drobné úřady, které, ač byly jen pro lidi z obecného lidu, přiměly i urozenější, aby si je pořídili a toho práva využili; a ty úřady jsou čtyři úřady sekretářů kabinetu, které zůstaly v rukou obyčejných lidí, a dva královi předčitatelé. Dangeau a abbé, jeho bratr, koupili a za nějaký čas zase prodali úřad předčitatele a právo vstupu si ponechali. Toto právo bylo při leveru voláno dlouho po velkém právu a nějakou dobu před ostatními, ale při ukládání ke spánku odcházelo až spolu s velkým; jinak bylo po celý den velkému právu daleko podřadné, ale večer, když chtěl člověk s králem mluvit, také velmi pohodlné. Na příslušném místě jsme viděli, jak ho využil vévoda z Béthune a že bez této pomoci by se nikdy nestal vévodou a pairem. Pan Princ dostal toto právo při sňatku pana Vévody s paní Vévodkyní, královou dcerou.
Poslední právo vstupu je to, kterému se říká komorní; dávají je všechny úřady u krále. Měl je hrabě z Auvergne; nikoho jiného jsem s ním neviděl; málokoho napadlo po něm toužit. Bylo voláno při leveru chvilku před význačnými dvořany; jinak žádná výsada kromě botování krále. Tak se říkalo, když se převlékal, když jel na lov nebo na procházku nebo se z nich vracel; a v Marly tam vcházel bez ptaní každý, kdo byl účastníkem pobytu. Jinde byl vyloučen, kdo neměl žádné právo vstupu. První šlechtic komory měl právo, a vždycky ho užíval, uvést tam nanejvýš čtyři nebo pět osob najednou, jimž to řekl nebo které ho o to dali požádat skrze uvaděče, pokud to byli lidé urození nebo nějak význační. Konečně právo vstupu do kabinetu bylo právo čekat tam na krále, když tam po leveru vcházel, dokud nevydal rozkazy k tomu, co chtěl ten den dělat, a dvořit se mu tam; a dále, když se vracel zvenčí a jen tudy procházel, aby se šel převléknout; kromě toho ti, kdo měli toto právo, do kabinetu nevcházeli. Kardinálové a princové krve měli komorní právo vstupu i právo vstupu do kabinetu, a stejně tak všichni nositelé hlavních úřadů. Nemluvím o drobných nezbytných služebných úřadech, které měly tato různá práva vstupu a jejichž dlouhý a nudný výčet by nedal žádnou znalost dvora. Kromě těchto práv vstupu byla ještě dvě další, k nimž nebyl připuštěn nikdo z těch, kdo měli z titulu úřadu nebo osobně ta, o nichž byla právě řeč: bylo to zadní právo vstupu a velké právo vstupu do kabinetu. Neviděl jsem, že by je měl někdo jiný než vévoda du Maine a hrabě z Toulouse, kteří měli i všechna ostatní, a páni z Montchevreuil a z O, kteří byli jejich vychovateli a ponechali si je; Mansart a po něm pan d’Antin z titulu správy staveb. Tito čtyři vcházeli, kdy chtěli, do králových kabinetů zadem, ráno a odpoledne, když král nepracoval, a to byla největší a nejtrvalejší důvěrnost ze všech a denně ji užívali; ale nikdy, na žádném místě, kde král bydlel, nevcházeli jinak než zadem a neměli žádné z ostatních práv vstupu, o nichž jsem předtím mluvil, kromě toho, že je tam zastihli ti, kdo měli právo vstupu do kabinetu, protože vcházejíce zadem tam mohli být kdykoli, ale také mohli odcházet jen zadem. S tímto právem se snadno obešli bez všech ostatních. Velké právo vstupu do kabinetu se uplatňovalo jen od chvíle, kdy král vstal od večeře, do chvíle, kdy odešel ze svého kabinetu, aby se šel svléknout a ulehnout. Toto soukromí netrvalo ani hodinu. Král a princezny seděli, ony všechny na taburetech, on ve svém křesle; Monsieur tam familiárně také jedno zaujímal, protože to bylo v nejužším soukromí. Paní Dauphine Bavorská tam nikdy nebyla připuštěna a na příslušném místě jsme viděli, že Madame tam byla připuštěna teprve po smrti paní Dauphine Savojské. Byli tam jen synové Francie, kteří stáli, i Monseigneur, a královi nemanželští synové a dcery a děti a zeťové těchto nemanželských dcer; páni z Montchevreuil a z O, chvílemi i někteří z prvních komorníků a zřídka na pár okamžiků Fagon. Chamarande měl toto právo jako bývalý první komorník krále s nástupnictvím po svém otci, po němž si ponechal všechna práva vstupu. Proto, ačkoli byl velmi vynikajícím generálporučíkem, ve světě velmi oblíbeným a váženým, ačkoli jeho otec už před nekonečně dlouhou dobou prodal úřad, v němž byl on jen nástupcem, a ačkoli byl prvním hofmistrem paní Dauphine Bavorské, nikdy nemohl jezdit do Meudonu, protože na těch cestách měli ti, kdo se jich účastnili, čest stolovat s Monseigneurem; ale někdy se účastnil cest do Marly, protože tam král stoloval jen s dámami. Abych se vrátil k večernímu kabinetu: dvorní dámy princezen, které byly s králem, nebo dáma šatny těch, které ji měly, a dámy paláce paní Dauphine Savojské, které měly ten den službu, se zdržovaly v prvním kabinetu, odkud viděly krále přecházet do druhého a vracet se, když šel spát. Dveře mezi oběma kabinety zůstávaly otevřené a ty dámy sedaly mezi sebou, jak chtěly, na taburetech mimo průhled. Jen princové a princezny, kteří večeřeli s králem, a jejich dámy vcházeli přes ložnici; všichni ostatní vcházeli zadem nebo zrcadlovými dveřmi z galerie. Jen ve Fontainebleau, kde byl jediný velký kabinet, byly dámy princezen v téže místnosti jako ony s králem; ty, které byly vévodkyněmi, a maršálka z Estrées od té doby, co se stala španělskou grandkou, seděly v řadě hned vedle poslední princezny. Všechny ostatní, i maršálka z Rochefortu, dvorní dáma vévodkyně z Orléans, stály, někdy seděly na zemi, což jim bylo dovoleno, a maršálka stejně jako ony; té se tam nedávala poduška k sezení, jakou mají u královny manželky maršálů Francie, kteří nejsou vévody, kde však, nevím proč, raději zůstávají stát. Jen při audiencích a při toaletách ji mohou mít, nikdy v kapli; při obědě a při večeři vždycky stojí; a chodí tam bez námitek.
Byl jsem první, kdo dostal velké právo vstupu. D’Antin, který už nemohl užívat svého, o ně potom požádal jako o náhradu a dostal je. Brzy nato bylo podle tohoto příkladu a z téhož důvodu uděleno panu z O. Dostal je také pan princ de Conti, jediný princ krve, který je neměl, protože byl jediným princem krve, který nepocházel od paní z Montespan. Dostali je také Cheverny a Gamaches, kteří je měli u dauphina, otce krále, u něhož byli meniny dříve, než se stal dauphinem; a pozvolna se do toho vloudila prostituce, jak jsme ji právě viděli u nástupnictví a u listin „brevet de retenue“. Uvidíme později, že abbé Dubois, když se stal kardinálem a prvním ministrem, využil tohoto zneužívání k tomu, aby dal odebrat breve všem, kdo je měli. Výjimku učinil jen pro vévodu z Berwicku, pokud jde o velké právo, a pro Belle-Île, pokud jde o první, kteří je dostali až mnohem později. Tehdy se už příliš tyransky zmocnil vévody z Orléans, než abych o ně nepřišel se všemi ostatními. Za této vlády zmizelo zadní právo vstupu; a královy večery, které probíhají jinak než večery zesnulého krále, už nedávají příležitost k velkému právu vstupu do večerního kabinetu. Ostatní přetrvala ve své obvyklé podobě. Mluvil bych zde o těch kabátcích na breve, které vévoda z Orléans pozvolna rozdával každému, kdo o ně stál, bez ohledu na počet, a tím je úplně znehodnotil, kdybych je tu už jinde nevysvětlil.10
Poznámky
Vysvětlivka: Orviétan byl proslulý všelék, který na trzích a jarmarcích prodávali mastičkáři (podle italského města Orvieto). Saint-Simon tak posměšně nazývá hrozbu ztrátou místa, jež Huxellesovu neústupnost rázem vyléčila.↩
Vysvětlivka: Ernst Friedrich hrabě Windischgrätz (1670–1727) byl předsedou říšské dvorské rady (Reichshofrat), jednoho ze dvou nejvyšších soudů Svaté říše římské (vedle říšského komorního soudu), se sídlem ve Vídni; Friedrich Karl hrabě Schönborn (1674–1746) byl říšským vicekancléřem a koadjutorem bamberského biskupa, později biskupem bamberským a würzburským. Oba byli soupeři: Windischgrätzovo jmenování říšským vicekancléřem zmařil roku 1705 Schönbornův strýc Lothar Franz, mohučský arcibiskup a říšský arcikancléř, a úřad dostal Friedrich Karl.↩
Vysvětlivka: Lothar Joseph hrabě Königsegg (1673–1751), císařský diplomat a později polní maršál; před příchodem do Paříže působil v Rakouském Nizozemí.↩
Vysvětlivka: Královské dítě přecházelo v sedmi letech z péče vychovatelky do péče vychovatele (guvernéra). Ludvíka XV. předala vévodkyně z Ventadour maršálovi z Villeroy v únoru 1717.↩
Vysvětlivka: Marie-Armande-Victoire de La Trémoille, manželka Emmanuela-Théodose de La Tour d’Auvergne, vévody z Albretu, syna a dědice vévody z Bouillonu (pozdějšího vévody z Bouillonu); zemřela roku 1717. Jejím bratrem byl vévoda z La Trémoille, první šlechtic komory.↩
Vysvětlivka: Louis-Auguste d’Albert d’Ailly, vévoda z Chaulnes (1676–1744), syn vévody z Chevreuse, kapitán-poručík lehké jízdy královské gardy; později maršál Francie.↩
Vysvětlivka: Jean-Baptiste-François Desmarets, markýz z Maillebois (1682–1762), syn bývalého generálního kontrolora Desmaretse; později maršál Francie.↩
Vysvětlivka: François de Callières (1645–1717), diplomat, jeden z francouzských zplnomocněnců při uzavření rijswijckého míru (1697), sekretář kabinetu. Sekretář kabinetu, který měl „pero“, psal za krále dopisy, v nichž napodoboval jeho rukopis i podpis.↩
Vysvětlivka: Řeka (la Rivière) byla velká vodní kaskáda v zahradách Marly; za kardinála Fleuryho byla roku 1728 zasypána a zatravněna.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci tomu 13 (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 13, II. Pohrdání starými zvyklostmi za regentství).↩