Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom čtrnáctý (1716–1717)

Kapitola desátá

Sňatek Mortagna se slečnou z Guéméné. — Sňatek vévody z Olonne s jedinou dcerou Vertillyho. — Sňatek Seignelaye s Walsassinovou dcerou. — Princové krve naléhavě žádají o rozsouzení své věci, které se levobočci snaží oddálit. — Žádost pairů ke králi, aby levobočci byli omezeni na svou hodnost pairů a na služebné stáří mezi nimi. — Velký převor se účastní obřadů Zeleného čtvrtku a Velkého pátku u krále jako princ krve. — Několik mladých lidí jede podívat se na válku do Uher. — Pan princ de Conti, guvernér Poitou, vstupuje do regentské rady a do válečné. — Pan Vévoda tvrdí, že když se válečná rada nekoná v Louvru, má se konat u něho, nikoli u maršála z Villars. — Regent rozhodne proti němu. — Pelletier de Sousy vstupuje do regentské rady a zaujímá v ní poslední místo. — Paní z Maintenon vážně nemocná, v tichosti. — Smrt, kariéra a povaha Albergottiho. — Rozdělení jeho míst. — Konec a účinky mimořádné soudní komory. — Trojspolek podepsán v Haagu; velmi se nelíbí císaři, který do něj odmítá vstoupit. — Berettiho kroky, aby zabránil smlouvě mezi Španělskem a Holandskem. — Důležitý rozhovor u Duywenwordeho, potom se Stanhopem. — Berettiho opatření proti spojení Holandska s císařem a pro spojení republiky se Španělskem. — Pohnutky smlouvy Anglie s Francií a císařovy touhy po míru na Severu. — Rozpory v Anglii a výtky proti smlouvě s Francií. — Úklady a opatření švédských ministrů a jakobitů. — Bentivogliova zlovolnost vůči Francii a regentovi. — Podivné názory, jaké si v Římě udělali o trojspolku. — Instrukce a plná moc Aldrovandiho, vracejícího se z Říma do Španělska. — Alberoniho pletichy k urychlení jeho povýšení. — Jeho bezmezná moc; zlost a žárlivost Španělů. — Giudiceho bída. — Alberoniho chvástání. — Provádí ve Španělsku velké změny. — Politika a opatření mezi vévodou z Alby a Alberonim. — Povaha Landiho, parmského vyslance v Paříži. — Alberoniho rázná opatření, aby odvrátil Holanďany od jednání s císařem a přiměl je jednat se španělským králem v Madridu. — Alberoniho úskočné lži o Francii. — Stává se jediným pánem všech záležitostí ve Španělsku. — Grimaldova kariéra. — Giudice konečně odjíždí do Říma. — Alberoniho opatření vůči Římu. — Podivné dojmy, jaké si v Římě udělali o trojspolku. — Aldrovandiho porada s parmským vévodou v Piacenze. — Zpupnost španělské královny vůči němu. — Anglie, znepokojená zprávami o smlouvě mezi císařem a Španělskem, o níž jedná papež, činí v té věci Alberonimu návrhy. — Jeho odpověď Stanhopovi. — Jeho záměr. — Jeho úskok u španělského krále, aby se stal jediným pánem veškerého vyjednávání. — Rázná slova španělského krále k holandskému velvyslanci o smlouvách s ním a s císařem.

Mortagne, rytíř cti Madame, o němž jsem se už několikrát zmínil, měl jakýsi venkovský dům na samém konci předměstí Saint-Antoine, kde pobýval, kolik jen mohl. Pan z Guéméné, který nerad vdával své sestry i dcery a nedal se napravit ani příkladem svých sester, jež se nakonec provdaly bez něho, měl jednu ze svých dcer v klášteře hned vedle Mortagnova domu; Mortagne se s ní seznámil a velice ho dojímalo, jak se trápí a jak strádá nedostatkem všeho. Vynahrazoval jí to dárky a přátelství mezi nimi se rozvinulo natolik, že se chtěli vzít. Rohanové spustili křik, neboť Mortagne, muž velmi čestný, který sloužil s vyznamenáním, se jmenoval Collin a nebyl vůbec nikým, pocházel z Lutyšska, jak bylo zde řečeno na příslušném místě. Mortagne se tím neurazil. Vzkázal jim, že si ji chce vzít jen ze soucitu s bídným stavem té dívky, která neměla nic, zoufala si nudou a bídou a bylo jí třicet pět let; že jim dává rok, aby ji zaopatřili; ale nevdají-li ji do roka, vezme si ji hned potom. Neprovdali ji. Počítali s tím, že Mortagnovi v sňatku zabrání; vysmál se jim. Dívka podala uctivé výzvy1 a vzali se veřejně, se vším všudy podle předpisů. Žili spolu velmi dobře, neboť byl velice počestný muž, a jeho žena si připadala jako v ráji. Narodila se jim dcera, kterou si vzal nejstarší syn Montboissiera, kapitána černých mušketýrů po svém bratranci Canillacovi.

Vévoda z Olonne se rovněž oženil, a to s jedinou dcerou Vertillyho, polního maršála, který býval majorem gendarmerie, velmi počestného muže a vynikajícího důstojníka, mladšího bratra Harluse, jenž byl dvě tažení po sobě brigádním generálem brigády, v níž byl můj pluk; o obou jsem se zmínil v příslušné době. Ta dívka byla bohatá. Byli to dobří šlechtici ze Champagne.

Seignelay, třetí syn pana ze Seignelay, ministra a státního sekretáře, zemřelého už roku 1690, odložil kněžský límeček a oženil se s dcerou Walsassina, generála rakouského domu v Nizozemí. Brzy ji ztratil a měl s ní jen dceru, kterou si vzal Jonzac, nejstarší syn toho, o jehož souboji s Villettem jsme četli2. Seignelay se znovu oženil s dcerou Bironovou, ještě než Biron udělal kariéru.

Mezi princi krve a levobočky se všechno víc a víc vyostřovalo. První chtěli rozsudek a naléhali kvůli němu na regenta každý den; levobočci se jen snažili získat čas. Pairové, jakkoli žalostní svým chováním, se už – jak jsme viděli – zavázali, že se budou společně bránit proti nesčetným a bezpříkladným uzurpacím, které od levobočků museli snášet pod tíhou minulé vlády. Viděl jsem, že regenta každodenní naléhání princů krve velmi trápí a že je zároveň ve velkých rozpacích, jak se mu ubránit. Usoudili jsme tedy, že nemáme otálet a máme předložit králi přesně formulovanou žádost a její opis regentovi; její text byl ve slovech umírněný, ve věci však velmi důrazný, a její závěr zněl takto: „Z těchto důvodů, Sire, račiž Vaše Veličenstvo zrušit a prohlásit za neplatný edikt z měsíce července 1714 a deklaraci z 5. května 1694 v celém jejich obsahu, stejně jako edikt z měsíce května 1711, pokud přiznává pánům vévodovi du Maine a hraběti z Toulouse a jejich mužským potomkům právo zastupovat staré paire při korunovacích králů s vyloučením ostatních pairů Francie a dovoluje jim skládat přísahu v parlamentu ve věku dvaceti let.“3 To znamená žádat výslovně, aby byli ve všem a všude sníženi na hodnost ostatních pairů Francie a mezi nimi na místo podle stáří zřízení jejich pairství a jejich prvního přijetí v parlamentu. Když byla žádost sepsána, přezkoumána a schválena, podepsali jsme ji na valném shromáždění, které jsme konali u biskupa-vévody z Laonu, v nepřítomnosti pana z Remeše, který ji podepsal stejně jako jiní nepřítomní na základě výslovné plné moci. Jakmile byla podepsána, páni z Laonu a z Châlons se šesti světskými pairy ji šli předat králi, k němuž je hned po příchodu uvedl maršál z Villeroy; král převzal žádost zdvořile z rukou pana z Laonu, který mu dvěma slovy řekl, oč jde. Neodpověděl nic, neboť nikdy neodpovídal princům krve ani levobočkům, když od nich přijímal žádosti. Ve chvíli, kdy se těchto osm pairů vydalo do Tuilerií, odebrali se biskup-vévoda z Langres a vévodové z La Force, z Noailles a z Chaulnes do Palais-Royal, kde je očekával vévoda z Orléans; hned po příchodu je uvedl do svého kabinetu a přijal je se svou obvyklou a málo zavazující vlídností. Jen málo falešných bratří se při této příležitosti odvážilo ukázat se jako takoví. Vévoda z Rohanu, který nebyl nikdy zajedno s nikým, ani sám se sebou, byl jedním z nich. Vévodové z Estrées a Mazarin byli výkaly lidského rodu, s nimiž ostatní lidé neráčili mluvit. Estrées se mezi námi nikdy neukázal; Mazarina na jednom z našich shromáždění u pana z Laonu doslova vystrčili za ramena ven, a od té bezpříkladné potupy, kterou si plně zasloužil, se tam už neodvážil ukázat. D’Antin byl v jedinečném postavení, které vedlo k ohleduplnosti, že se s ním o tom vůbec nemluvilo. Princ z Rohanu vděčil příliš mnoho milostným poměrům Ludvíka XIV. a měl příliš velký zájem na nepořádku, na uzurpaci, na převrácení jakéhokoli řádu, jakéhokoli pravidla a jakéhokoli práva, než aby mohl žádat o zjednání spravedlnosti a o to, aby se dbalo rozumu a ctnosti. Vévoda z Aumontu se svým chováním v aféře čepice, a tak otevřeně na schůzce v Sceaux, jak jsme na svém místě viděli, zostudil tak dokonale, že s ním skoro nikdo z nás nemluvil, a stálo ho málo, aby tím, že nepodepsal, dovedl do posledního stupně zjevnosti hanebnosti, které už tehdy vyšly najevo.

Nevím, v jakém úmyslu dovolil vévoda z Orléans věc velmi podivnou, která za tak vyhrocených okolností, v nichž se nacházely spory o hodnost a žádosti králi v té věci, mohla jen víc a víc rozpalovat vášně a svádět prince krve k nějakému prudkému kroku. Při tom, jak jsem znal vévodu z Orléans a jeho pokornou a uctivou povolnost vůči drzosti a nespoutaným neřestem velkého převora, mu nedokázal odolat, a aby se omluvil sám před sebou, chtěl si snad namluvit, že tento tah by mohl přibrzdit krajní naléhání princů krve, aby rozhodl, protože by v nich vzbudil nedůvěru, že jim nebude nakloněn. Nespokojil se s tím, že nechal velkého převora obsluhovat při obřadu Poslední večeře4, ale mlčky mu dovolil i to, co pan z Vendôme ani on sám za života zesnulého krále nikdy neměli, ba ani se neodvážili žádat: totiž sedět během kázání při obřadu Poslední večeře s princi krve, jako poslední z nich, ve stejném postavení a se stejnými poctami jako oni. Na stížnosti, které kvůli tomu u regenta vznesli, dal najevo, že se mu to nelíbí, a slíbil, že to zařídí. Mohl tomu zabránit hned, protože tam byl. Druhý den, na Velký pátek, se velký převor objevil při denní bohoslužbě v kapli na stejném místě a se stejnými poctami. Vévoda z Orléans potom řekl, že na to zapomněl, ale přesto nařídil velmistrovi ceremonií, aby to zapsal do své knihy. Jen prohlásil, že se to už nestane, a tak se vysmál princům krve, bez jakékoli jiné nutnosti než zavděčit se drzosti opovážlivce, který dobře cítil, s kým má co do činění. Nechtěl jsem si dát ani tu práci, abych s ním o tom mluvil: byla to věc princů krve ještě víc než naše.

Hluboký mír, který měl všechny známky toho, že potrvá dlouho, přiměl několik mladých lidí, kteří ještě nemohli poznat válku, aby žádali o svolení jít ji hledat do Uher. Lotrinský dům, tak hluboce oddaný rakouskému, šel příkladem v osobě prince z Pons a jeho bratra rytíře Lotrinského5, kteří svolení dostali a ihned odjeli. Pan du Maine usoudil, že má vyhovět přání prince z Dombes, který je dostal rovněž. Jel tam i Alincourt, velmi mladý, druhý syn vévody z Villeroy, a několik dalších; tato horlivost pro zbraně se však stala nakažlivou. Lidé si začali namlouvat, že v tom věku se nelze vyhnout tomu, aby člověk tento příklad nenásledoval; to regenta právem přimělo zakázat, aby ho kdokoli dále žádal o svolení jet do Uher, a vydat všeobecný zákaz tam jezdit. Pan princ de Conti chtěl udělat totéž co ostatní. Dal se uchlácholit penězi. Koupil od La Vieuvilla prostřední guvernérství Poitou, které za něj vévoda z Orléans dal zaplatit králem, jeho požitky dal postavit na úroveň velkých guvernérství, a zároveň ho uvedl do regentské rady. O několik dní později do ní uvedl Pelletiera de Sousy, který tam chodil jen ve dny financí. Ačkoli byl velmi dávno státním radou, zaujal poslední místo za panem z Troyes, Torcym a panem z Effiatu, kteří státními radami nebyli, aniž by státní radové reptali. Tomuto jejich kolísání mezi hrdostí a poníženostmi jsem neporozuměl, a to tak brzy po takovém hluku, jaký nadělali při vstupu abbého Duboise do rady zahraničních věcí. Pan princ de Conti vstoupil také do válečné rady, která se scházela u maršála z Villars. Pan Vévoda, který v ní nebyl, to nesl nelibě a tvrdil, že když se nekoná v Louvru, měla by se konat u něho v paláci Condé. Vévoda z Orléans se tomuto nároku vysmál, a aby ho zesměšnil, šel o několik dní později sám na válečnou radu, která se konala u maršála z Villars.

Paní z Maintenon, zapomenutá a jako mrtvá ve svém krásném a přepychovém ústraní v Saint-Cyru, tam vážně onemocněla, aniž se to skoro vědělo a aniž to na ty, kdo se to dozvěděli, učinilo sebemenší dojem.

Albergottiho našli ráno sluhové, když vešli do jeho pokoje, téměř mrtvého, a přežil jen několik hodin. Míval záchvaty padoucnice, které velmi pečlivě tajil, a přidala se k nim mrtvice. Byl synovcem Magalottiho, Florenťana jako on, který býval kapitánem gardy kardinála Mazarina a zemřel jako generálporučík a guvernér Valenciennes; o něm jsem mluvil v příslušné době. Maršál z Luxembourgu, Magalottiho důvěrný přítel, se k Albergottimu choval jako k vlastnímu synovi, což ho uvedlo do nejlepší společnosti u dvora i ve vojsku a úzce ho spojilo se vším, co bylo spojeno s panem z Luxembourgu, a tedy s panem Vévodou a s panem princem de Conti a s celou meudonskou klikou6, neboť si uměl stavět lešení a přecházet od jednoho k druhému. Abych ho vystihl dvěma slovy: byl to muž hodný toho, aby byl důvěrníkem a nástrojem Kateřiny Medicejské. Tím je zároveň řečeno, jaký byl jeho duch a jeho nadání, i jaké bylo jeho srdce a jeho duše. Maršál z Luxembourgu a jeho přátelé a pan princ de Conti to poznali první. Opustil je kvůli panu z Vendôme, když se s nimi Vendôme okázale rozešel. Albergotti záhy vycítil, že Vendôme míří ke všemu. Jeho mravy byly s Vendômovými dokonale stejnorodé. Oddal se mu ve věcech války a skrze něj panu du Maine ve věcech dvora. Ti, které opustil, ho shledali tak nebezpečným, že se s ním neodvážili otevřeně rozkmotřit, ale to bylo vše. Byl to vysoký, vyzáblý muž se zachmuřeným, roztržitým a pohrdavým výrazem, velmi mlčenlivý, s ušima i očima dokořán. Své prostopášnosti provozoval potají, byl velmi lakomý a hromadil mnoho; výtečný generál, pokud jde o rozhled i o provedení, ale velmi nebezpečný pro vrchního velitele armády i pro ty, kdo s ním sloužili. Jeho statečnost byla chladná, jedna z nejosvědčenějších a všeobecně uznávaná; přesto ho nestálo nic spolknout i ty nejveřejnější a nejlépe zasazené urážky a nechat je zcela padnout ve prospěch své kariéry. Na svém místě jsme viděli tu, kterou mu uštědřil La Feuillade po turínské pohromě; a dalo by se uvést i jiné, stejně okázalé, aniž by kdy dal cokoli najevo, i vůči těm, kdo je způsobili, nebo by na okamžik vystoupil ze svého lhostejného výrazu a ze svého mlčení; v souvislosti s ním povím jako věc velmi podivnou, že mi slečna z Espinoy vyprávěla, že když ho její paní matka jednou vezla z Paříže do Lille, kam jela se svými dvěma dcerami za svými záležitostmi, nikdo z účastníků cesty, ani ony samy, když seděl v jejich kočáře, ho od Paříže až do Lille neslyšel pronést jediné slovo. Měl umění získat si všechny, od nichž mohl něco čekat, postavit se ke králi do velmi příjemného vztahu a k většině lidí tak slušně, jak jen mohl, ačkoli dobře věděl, že je nenáviděn a že se mu velmi nedůvěřuje. Stal se tak generálporučíkem, který velel samostatným sborům, rytířem řádu a guvernérem Saarlouis. Měl kromě toho penzi dvanáct tisíc livrů. Z takového chování lze usoudit, že si nikdy nedal práci, aby se přiblížil vévodovi z Orléans. Během posledního královského pobytu v Marly jsme byli, paní ze Saint-Simon a já, překvapeni, když jsme ho viděli vstoupit do jejího pokoje. Nikdy s námi nemluvil. Přišel znovu třikrát nebo čtyřikrát po sobě s nenuceným výrazem. Dobře jsem pochopil, a ona také, čemu vděčíme za tu čest. Přijali jsme ho zdvořile, ale tak, aby vycítil, že se nedáme napálit. Pak jsme ho už neviděli. Nebyl ženatý a nikdo ho neoplakával. Jeho synovec dostal jeho pluk Royal-Italien, který měl velkou cenu, a Madame vymohla guvernérství Saarlouis pro prince z Talmontu.

Konečně několik dní před Svatým týdnem šel kancléř ráno do mimořádné soudní komory, aby jí poděkoval a ukončil ji. Trvala rok a několik dní a stála jeden milion sto tisíc franků. Lamoignon se v ní dokonale zostudil a Portail v ní získal všechnu možnou čest. Tato komora způsobila mnoho zla a nepřinesla žádné dobro. Zlem byly nehorázné podvody, zatajování majetku, útěky a naprostá ztráta úvěru finančníků, k nimž dala podnět; žádné nebo skoro žádné dobro pak přinesla kvůli marnotratnosti slev, které byly poskytovány z vyměřených dávek, a kvůli zhoubným machinacím, jimiž se jich dosahovalo. Nemohu si odpustit, abych neopakoval, že jsem chtěl – jak jsme na svém místě viděli –, aby se ty dávky vyměřovaly tajně, odhadem hluboko pod tím, kolik mohly činit; aby se oznamovaly vyměřeným tajně, jednomu po druhém; aby je platili bez vědomí všech ostatních i bez vědomí jeden druhého, ale aby se o tom vedly velmi spolehlivé a velmi přesné záznamy; aby se jim namluvilo, že z ohledu na ně jim nechceme působit potíže, tím méně je zostudit veřejnými dávkami; ale že je také třeba, aby král dostal pomoc, při zachování jejich cti a jejich úvěru. Touto cestou by se jim úvěr ponechal celý, jejich lupy by byly potrestány, pro krále by se vybralo vše, co by bylo zaplaceno, a odpadla by jakákoli příležitost k výdajům, ke snižování dávek a k darům z jejich výnosu, protože by o samotných dávkách nikdo nevěděl; z toho by vyplynulo, že kdyby se dávky vyměřily bez úměrnosti nižší, než se vyměřily, a bez výdajů, vplulo by do královských pokladen nekonečně víc, než do nich vplulo skrze mimořádnou soudní komoru. Zároveň jsem chtěl, aby se z těchto dávek z ruky do ruky vyplatily všechny existující listiny „brevet de retenue“, ať byly jakékoli, s velmi pevným předsevzetím, že se už nikdy žádná nevydá; aby se z nich vyplatily všechny pluky a všechny vojenské úřady a hlavní dvorské úřady, dokonce i úřady prezidentů parlamentu (à mortier), generálních advokátů a generálního prokurátora pařížského parlamentu; aby se všechny tyto úřady uvolnily, aby se už žádný z nich ani jediný pluk nesměl prodávat a aby byly navždy vyhrazeny bezplatnému rozhodnutí krále, jak se budou uprazdňovat. Zahrnoval jsem do toho i generální a místní guvernéry a jejich místodržitelství. Mluvil jsem bez vlastního zájmu: neměl jsem úřad ani pluk, ani guvernérství provincie, ani listinu „brevet de retenue“. Vévodovi z Orléans se proto tento návrh velice zamlouval; ale vévoda z Noailles, který stál v čele financí, chtěl mít všechnu moc a zisk z toho pro sebe, lichotit taláru a směsí strachu a dobráckosti, užitečnou pro své záležitosti, se stát postrachem, nadějí nebo láskou finančnické chásky, jež má velmi rozvětvené vazby ve všech třech stavech království. Potřeboval proto celou okázalost mimořádné soudní komory, načež už nebylo řeči o tak užitečném využití. Nepochopitelná povolnost regenta už rozdávala plnými hrstmi práva nástupnictví v úřadech a listiny „brevet de retenue“ bez výběru a bez jakéhokoli rozlišení a chtěla v té slepé marnotratnosti pokračovat v domnění, že nic nedává a všechny si zavazuje. Ukázalo se, že jich rozdal tolik, že nikdo z toho množství mu nebyl vděčný za to, co dostal, když tolik jiných to získávalo bez námahy; a sám se stydě, že nenechal králi nic k rozdělení, dopustil se té neprozíravosti, že ospravedlnil nevděk, když řekl, že by mu jako první radil, aby ani jednu z těchto milostí nenechal v platnosti. Chvíli se toho lidé báli; ale ruch se stal kvůli množství zúčastněných tak velkým, že se jich nakonec nikdo neodvážil dotknout.

Konečně se po mnoha jednáních a odkladech generální stavy rozhodly přistoupit ke smlouvě uzavřené mezi Francií a Anglií a daly ji za sebe podepsat v Haagu 4. ledna: to je to, čemu se říkalo obranný trojspolek. Beretti stále naléhal na pensionáře Heinsia, aby uzavřel zvláštní spolek se Španělskem. Heinsius to odkládal, dokud se neuvidí, jak tak či onak skončí jednání s Francií, a Beretti přičítal tyto odklady obavě, aby se nezavdalo nelibosti císaři. Mezitím se po dohodě s pensionářem obrátil na předsedu týdne, který mu slíbil, že jeho návrh předloží shromáždění Generálních stavů, a dal mu naději, že tam bude dobře přijat. Beretti nesprávně počítal s odporem Francie, ačkoli bylo jisté, že zájmem i záměrem této koruny je usnadnit spojenectví Španělska se Spojenými provinciemi a že v Evropě není jiné mocnosti než císař, jemuž by se mohlo nelíbit. Císař to netajil, stejně jako svou nelibost nad trojspolkem. Anglie a Holandsko na něj naléhaly, aby k němu přistoupil. Návrh Holanďanů odmítl s takovým pohrdáním, že Heinsius, po celý život tak vášnivý stoupenec Rakouska, nemohl Berettimu neukázat svou rozmrzelost. Stanyanovi, pověřenému anglickými záležitostmi ve Vídni7, odpověděl princ Evžen, že nevidí, k jakému užitku by císaři bylo přistoupit ke smlouvě, která směřuje jen k tomu, aby upevnila Filipa V. na španělském trůně. Důsledek toho byl tak zřejmý, že Beretti změnil názor a nakonec se přesvědčil, že Francie si přeje, aby španělský král co nejdříve vstoupil do spojenectví s Anglií a Holandskem, nikoli s ohledem na zájmy Španělska, ale na zájmy vévody z Orléans.

Beretti se pro nedostatek pokynů z Madridu neodvážil předat předsedovi týdne memorandum, jak bylo zvykem, a spokojil se s tím, že s ním mluvil. Navzdory této formální vadě byl jeho návrh rozeslán provinciím a Beretti se snažil vypátrat smýšlení hlavních osobností. Jednoho dne, když šel navštívit barona Duywenworde, zastihl u něj hraběte ze Sunderlandu8, který přijel z Hannoveru, kde dosud pobýval anglický král. Beretti se před touto třetí osobou neodvažoval mluvit. Duywenworde ho brzy vyvedl z rozpaků. Řekl Sunderlandovi, že španělský král navrhuje jeho republice spolek; že nepochybuje, že to bude zároveň s Anglií, vzhledem k poutu, jež musí tyto dvě mocnosti vždy spojovat; a prohlásil, že za této podmínky k němu přispěje vší svou mocí. Beretti odpověděl, že bude-li spojenectví uzavřeno s oběma těmito mocnostmi, bude o to milejší králi, jeho pánovi. Obě strany se vyjádřily k tomu, jaký předmět má mít. Sunderland i Duywenworde řekli, že vzorem musí být smlouva s Francií a cílem klid Evropy. Dodali, aniž to Beretti očekával, že záruka se bude vztahovat jen na státy, které císař v té chvíli držel; že jejich páni pevně rozhodli nestrpět, aby se tento panovník, už příliš mocný, dále rozšiřoval; že by bylo načase, aby opustil své chiméry a uzavřel mír se španělským králem; že se proslýchá, že se o něm jedná prostřednictvím papeže. Nato Sunderland velmi zlehčoval slabost tohoto prostřednictví a oddanost papežových příbuzných císaři; a tvrdil, že i kdyby papež jednal jako nestranný prostředník, císař bude mít vždy možnost nedostát mu slovu, zatímco vůči Anglii a Holandsku tomu tak nebude, neboť jejich zprostředkování bude mnohem jistější a spravedlivější; že jejich úmyslem je uvést Evropu do klidu; a že se o tom španělský král přesvědčí, bude-li chtít těmto dvěma mocnostem důvěřovat.

Stanhope, který jel z Hannoveru do Haagu, předešel o několik dní průjezd anglického krále; Berettimu řekl totéž. Rozhovořil se o nezbytnosti spojení Španělska s Anglií, o neštěstích minulé války, která zpustošila Španělsko a jíž se sám účastnil; o staré španělské zásadě míru s Anglií; o smýšlení anglického krále, které odpovídá smýšlení španělského krále; nakonec došel až k tomu, že u těchto dvou panovníků nalezl shodu povahy, a o domnělém jednání papeže mluvil jako Sunderland. Slíbil, že bude-li mu španělský král důvěřovat, bude pracovat tak, aby byl spokojen; že Anglie donutí císaře, aby přistoupil na to, co bude spravedlivé, a pak aby dodržel uzavřené úmluvy; že nástupnictví v Parmě a Piacenze bude zajištěno španělské královně a donu Carlosovi navždy; že práva španělského krále na Sienu budou zachována; že Anglie zabrání rakouskému domu zmocnit se Toskánska. Zkrátka Stanhope slíbil všechno, co se mohlo nejvíc líbit španělskému králi a královně, nebo Beretti zprávu, kterou o tom podal, přikrášlil a rozšířil. Beretti měl podezření, že francouzští velvyslanci v Haagu měli podíl na tom, jak se Stanhope vyjádřil o parmském nástupnictví, které se tak osobně a tak citelně dotýkalo španělské královny, aby ji tímto zájmem přiměli přivést svého manžela ke vstupu do trojspolku, a tím ještě více potvrdit, ve prospěch zřeknutí, ustanovení utrechtské smlouvy. Z poznámek, které Stanhopeovi v rozhovoru unikly, se mu zdálo, že spojení mezi Francií a Anglií není ze strany Angličanů tak upřímné ani tak těsné, jak si svět představuje. V tomto mínění ho utvrzovalo, že se mu Stanhope zvlášť snažil ukázat, že co do pevnosti spojenectví činí krajní rozdíl mezi spojenectvím s Francií a tím, které by Anglie uzavřela se Španělskem; a že, aby mu dal pocítit důležitost tohoto důvěrného sdělení, žádal ho o naprosté mlčení vůči všem Francouzům, Holanďanům i Angličanům a nabízel mu, že s ním bude po svém návratu do Anglie udržovat pravidelnou korespondenci; až z Anglie mu také slíbil odpovědět na žádost o povolení, aby španělský král směl naverbovat tři tisíce Irů.

Beretti, s těmito poznatky a po těchto opatřeních, se dal do práce na straně Amsterodamu, aby Generálním stavům zabránil naléhat na císaře, aby vstoupil do spolku. Věděl, že jsou ochotny zaručit mu práva a státy, které držel v Itálii, což bylo velmi v rozporu se zájmy španělského krále. Dozvěděl se, že Amsterodam chce tuto záruku oddálit; to stačilo, aby se císař od vstupu do smlouvy odvrátil, a bylo v zájmu španělského krále využít této konjunktury a naléhat na republiku, aby se rozhodla o návrhu, který jí učinil; republika byla ostatně nespokojena s nevěrností císařských při plnění bariérové smlouvy. Musel však snést obvyklé průtahy tamní vlády. Anglii stále hrozily silné nepokoje.

Počet jakobitů tam byl stále velký, navzdory skleslosti této strany; to přimělo Jiřího, aby spěchal do Londýna, aniž se zastavil v Holandsku, a to ho přimělo uzavřít smlouvu s Francií, protože byl pevně přesvědčen, že jeho klid uvnitř země závisí na této koruně a na odchodu Pretendenta za Alpy. Penterrieder byl vyslán z Vídně do Hannoveru, aby smlouvu zmařil. Když přijel, už nebyl čas. Musel se spokojit s výslovným ujištěním, že neobsahuje žádný článek odporující zájmům rakouského domu, a vyslechnout, jak se anglický král chlubí výhodami, osobními i národními, které z ní získává. Penterrieder měl také rozkaz pracovat pro mír na severu9. Císař měl na jeho uzavření zájem, aby snadno získal vojska nasazená v této válce a rozmnožil jimi svá vojska v Uhrách, kde šlo už jen o to, zahájit tažení včas.

Anglický král ujišťoval o své touze, přičemž poukazoval na nekonečné obtíže, které vznikaly ze zájmů a žárlivosti spojenců, a na to, že ještě neví, co mu švédští ministři v Anglii chystají. Rozpory tam byly velké, nejen mezi oběma stranami, jež stály vždy proti sobě, ale i uvnitř strany vládnoucí, i mezi ministry, i v královské rodině. Většina odsuzovala smlouvu s Francií, která proti skutečnému zájmu Anglie odlučovala Anglii od císaře. Pokládala ji za neužitečnou, protože jim mohla být dobrá jen při výhodných podmínkách pro obchod, a o něm v ní nebylo ani slovo. Ohled na klid jejich království je nezajímal. Říkali, že Anglie může zůstat jednotná jen potud, pokud se jí předkládá předmět, který by v ní budil strach z rozdělení; že tímto předmětem je Pretendent, jehož zmizení by rozptýlilo obavy, a konec obav by dal soukromým vášním příležitost způsobit víc zla než války venku. Proto se jim nelíbilo, že je ve smlouvě stanovena pomoc Francie, bude-li ji Anglie potřebovat, neboť bude-li to pomoc vojskem, národ nechce mít u sebe cizí vojska; bude-li to pomoc penězi, království jich nemá nedostatek a bylo by pro ně hanbou přijímat je od jiného. Stalo se totiž, že ačkoli vládnoucí strana, totiž whigové, se vždy hlásila k rakouskému domu, dala se získat králem Jiřím a jeho německými ministry, kteří se zabývali jedině velikostí hannoverského domu v Německu: změna o to podivuhodnější, že whigovské ministerstvo si ještě nedávno přálo, aby španělský král chtěl svá zřeknutí odvolat, a že duch strany byl stále týž. Její protivníci, nadšení, že je vidí rozdělené, zůstávali klidnými diváky výstupů, které se chystaly na zahájení a na průběh zasedání parlamentu, a zatím připravovali své baterie, aby zmařili baterie dvora; dvůr chtěl uprostřed nejhlubšího míru udržet svá vojska, zatímco toryové je chtěli dát rozpustit jako odporující svobodě Anglie a velmi nákladná. Tyto okolnosti dovršily Jiřího přesvědčení o užitečnosti jeho smlouvy s Francií a o nutnosti toto spojenectví pěstovat a posilovat, jak jen bude moci. Stairs dostal rozkaz říci, že jeho pán je pokládá za předehru k záležitostem mnohem důležitějším a rozsáhlejším. Stairs dostal také rozkaz nesmírně pozorně sledovat počínání barona Görtze, který byl tehdy v Paříži a kterého anglický král pokládal za jednoho ze svých největších nepřátel; začínal odhalovat jeho intriky i intriky ostatních švédských ministrů.

Gyllenborg10, švédský vyslanec v Anglii, který zblízka viděl tamní nespokojenost a pohyby, přesvědčen, že je v zájmu jeho pána využít těchto rozporů, horlivě sledoval plány, které pojal, aby v Anglii vyvolal nepokoje a tím způsobil diverzi, tu nejpříznivější, v jakou mohl švédský král doufat. Vyjednával tedy zároveň dvě záležitosti, z nichž první, kterou netajil, mohla přispět k úspěchu druhé, jež měla být tajná. První byla smlouva, kterou chtěl uzavřít s anglickými obchodníky, aby vozili obilí do Švédska a brali tam výměnou železo. Tuto záležitost sděloval Görtzovi, a stejně tak vše, co dělal pro druhou, totiž opatření, jež činil s jakobity; ale pro utajení tak důležité věci se obával bystrosti Holandska, kde se vědělo i o nejmenších krocích zahraničních ministrů. Přátelé ho zpravovali o opatřeních, která je třeba učinit, a o době, kdy převézt švédská vojska a dělostřelectvo k pobřeží Skotska nebo Anglie. Žádali deset válečných lodí, které by doprovázely transportní plavidla. Pokusit se je koupit v Anglii nebylo možné, aniž by se riskovalo prozrazení; a co se týče transportních plavidel, nebezpečí nebylo menší, kdyby se jich z Anglie do Holandska odvedlo příliš mnoho. Pro tato plavidla se našlo východisko: oznámit, že švédský král dá v určitou dobu prodat kořisti, které jeho poddaní zajali v Baltském moři, a pod touto záminkou přimět několik obchodníků, aby se odebrali do Göteborgu a tam tyto nákupy provedli zároveň se svou výměnou obilí za železo. Několik námořních důstojníků, kteří byli do plánu zasvěceni, se z důvodů svého řemesla domnívalo, že pro tento převoz bude nejpříznivější měsíc leden, a počítali, že loď o třech stech tunách může vézt tři sta mužů a přiměřený počet koní; upozorňovali však na nutnost povolat do Švédska několik anglických důstojníků znalých pobřeží, kteří by výpravu vedli. Byl tehdy leden. Viděli jsme, že král, když byl v Hannoveru, nařídil anglické eskadře, která byla v Kodani, aby tam zůstala. Anglická admiralita, dotčená tím, že se to stalo bez ní, podala proti tomuto pobytu námitky jako proti něčemu, co odporuje dobru národa, a zároveň dala připravit místa, kde by přezimovalo pětadvacet největších anglických lodí; nebylo tedy nijak pravděpodobné, že by tato koruna měla po několik měsíců na moři nějakou loď.

Hlavní obtíží byly peníze. Ten, kdo řídil plán za Angličany, se však kolem 15. ledna vrátil do Londýna a řekl Gyllenborgovi, že na rozkaz hraběte z Maru dal ve Francii vyplatit ovdovělé anglické královně dvacet tisíc mincí pro Švédy; že dal téhož hraběte požádat, na jakém místě má dát vyplatit zbytek částky; že přátelé jsou velmi znepokojeni pověstí, která se šíří o neshodách mezi baronem Sparrem a Görtzem, a že se s potěšením dozvěděli, že Gyllenborg má odjet do Holandska, aby se s Görtzem poradil. Účet toho, co bylo zaplaceno, tehdy činil dvacet pět tisíc mincí. Gyllenborg žádal deset tisíc před svým odjezdem a dopis od bratra carova lékaře, aby ho mohl v případě potřeby použít. Slíbili mu pěknou částku, až pojede do Holandska; ale Gyllenborg i ostatní účastníci podniku byli stejně znepokojeni rozkazem, že peníze se mají předat anglické královně ve Francii, místo aby se podle prvního plánu předaly Gyllenborgovi a vzala se od něj stvrzenka s jeho podpisem. Obávali se především Francie a úzkého dorozumění mezi anglickým králem a regentem, který by mu poskytl nejen všechnu slíbenou pomoc ve smluvených případech, ale i všechny zprávy o všem, co by mohl odhalit, co by sloužilo k jeho udržení na trůně.

Bentivoglio, vždy nakloněný k nejhoršímu, pokud šlo o regenta, a ke všemu, co by ve Francii působilo zmatek, tvrdil, že tajným cílem smlouvy s Anglií je vytvořit a posílit v Německu protestantskou stranu proti katolické a že nejde jen o to, zničit v Anglii katolické náboženství, jež je třeba napříště pokládat za z toho království vypovězené, ale vzít rakouskému domu císařskou korunu a vsadit ji na hlavu protestanta. Už vyhrožoval Římu, že stihne osud katolíků v říši a stane se kořistí protestantů. Když takto papeže zastrašil, nabádal ho, aby se spojil těsněji než kdy jindy s císařem, jehož zájem se stává zájmem náboženství; a aby se sám na tom velkém díle podílel, často se stýkal s baronem Hohendorffem, obratnějším podvodníkem, než byl nuncius, který mu namlouval, že dojat jeho osvícením, horlivostí a plány posílá pečlivě do Vídně všechny papíry, jež mu nuncius sděloval. Toto útočiště ve spojení s císařem bylo také jediné, které Bentivoglio dával Římu na zřetel, aby se ve Francii udržela apoštolská autorita a aby se papež přiměl k násilným krokům, od nichž měl Jeho Svatost sám o sobě daleko. Ujišťoval ho, že jediné svazky, které by mohl hledat, [jsou] svazky s katolickými panovníky, v době, kdy se všechny paliativní prostředky, jichž se navzdory jeho naléhání nepřestávalo užívat, obrátily v jed proti zdravé nauce a autoritě římského dvora11. Ti, kdo římský dvůr řídili, byli přesvědčeni, že jedinou možností, jak zachránit jeho moc, a podle jejich řeči náboženství ve Francii, je dokonalé spojení mezi papežem a španělským králem, a že je to jediný prostředek, jak tam zachovat zdravou nauku a přirozený zákon. Daubenton byl o tomto smýšlení přesně zpraven; papež na jeho věrnou a celou oddanost plně spoléhal. Tento jezuita i Alberoni byli zároveň z Říma varováni, že trojspolek, který byl právě podepsán, směřuje jen ke škodě španělského krále a k udržení francouzské koruny v orleánské linii; a vzájemný závazek udržet také anglickou korunu v protestantské linii byl označován za hanebný, z čehož se vyvozovalo, že španělský král by jednal moudře, kdyby navázal svazky s Němci. Takové bylo smýšlení Říma, když odtud Aldrovandi odjel, aby se vrátil do Španělska. Dostal rozkaz zastavit se v Piacenze, aby tam úspěchu svého jednání napomohl radami a vlivem parmského vévody.

Aldrovandiho instrukce byla velmi podivná: vezl brevia, která španělskému králi přiznávala každoroční dávku dvě stě tisíc tolarů z církevních statků ve Španělsku a v Indiích, s možností zvýšení podle potřeby, v poměru k tomu, co tytéž statky už platily na dávku zvanou sussidio y excusado. Španělské duchovenstvo se tomu bránilo do té míry, že kvůli tomu drželo v Římě toledského kanovníka jménem Melchor Gutiérrez, který byl kardinálu Acquavivovi velmi na obtíž. Velkým cílem papeže bylo dosáhnout otevření nunciatury v Madridu, tak dlouho zavřené, a přijetí Aldrovandiho jako nuncia. Nařídil mu proto, aby brevia o dávce z církevních statků pečlivě střežil a vydal je teprve po svém přijetí k audienci jako nuncius, a zároveň mu dovolil vydat je, ještě než přijme hodnost nuncia, kdyby se na tom trvalo. Acquaviva, který to odhalil, o tom zpravil španělského krále, a znaje nestálost papežových rozhodnutí, radil začít tím, že si dá ta brevia vydat. Dalším článkem bylo Alberoniho jmenování kardinálem, které vzájemná nedůvěra ztěžovala. Papež ze strachu, aby se mu po provedeném jmenování nevysmáli, chtěl k němu přistoupit až po uzavřeném urovnání. Alberoni, který měl o papeži totéž mínění, nechtěl nic dokončit, dokud nebude kardinálem. Aby se z těchto rozpaků vyšlo, dostal Aldrovandi za úkol prohlásit, že jakmile se papež dozví prostřednictvím kurýra, kterého Aldrovandi po příjezdu vypraví, že rozkazy, jež přiváží, jsou po chuti španělskému králi, provede ihned Alberoniho jmenování, aniž by se dozvěděl cokoli dalšího nebo vyčkal splnění slova, které by španělský král dal. Aldrovandi, jakkoli byl zadobře s Alberonim a Daubentonem, si přál opatření proti svým nepřátelům; Acquaviva, který měl týž zájem, vzkázal do Madridu, aby se měli na pozoru před vším, co by od Francouzů přišlo o tomto nunciovi, kterého nenáviděli jako příliš oddaného, podle jejich gusta, straně španělského krále, pokud jde o události, které se mohly ve Francii přihodit; a k podepření této rady přidal spoustu přikrášlení.

Alberoni prohlásil, že nejen papežův synovec, ale kdokoli, koho by papež chtěl poslat do Madridu, si tam může být jist příjemným přijetím a úspěchem rozkazů, které by nesl, bude-li Alberoniho jmenování provedeno; ale že přijede-li s prázdnýma rukama, nezbude mu než se ihned vrátit, a že ani Aldrovandi tam nebude trpěn, i kdyby se spokojil s tím, že tam zůstane jako pouhá soukromá osoba bez jakékoli hodnosti. Říkal a psal, že není možné usmířit královnu podrážděnou tolika klamnými odklady, které všechny připomínal; poukazoval jako na nesnesitelné pohrdání a porušení slova na to, že papež chce jmenovat jedině Borromea, který byl rakouskému domu oddán a na něm závislý; že by dal polovinu své krve, kdyby se o jeho jmenování nikdy nemluvilo, tolik neštěstí z toho zdroje předvídal; že Daubenton má zakázáno otevřít ústa o čemkoli, co se týká Říma; že předvídá, že on sám brzy dostane týž zákaz. Takto využíval papežovy bázlivosti, aby z něj strachem vyrval to, po čem tak horoucně toužil, a zároveň ujišťoval o své vděčnosti a dokonalé odevzdanosti do papežovy vůle, přičemž vždy přimíchával obavu z hněvu prudké panovnice, jejíž chválu vždy obracel k tomu, aby vyzvedl důvěru, jíž ho poctívá, a svůj vliv, odolný vůči všem útokům. Jeho přízeň byla skutečně na vrcholu. Rozptýlil, zničil a pohltil všechny rady; jen on dával všechny rozkazy a jen od něho je žádali a dostávali ti, kdo sloužili doma i v cizině. Žárlivost Španělů byla krajní; velcí i malí se viděli vyloučeni ze všeho a viděli všechny úřady v rukou cizinců, kteří nebyli se Španělskem nijak spjati a kteří byli kvůli svému postupu a svému zachování připoutáni jen ke královně a k Alberonimu.

Giudice se nedokázal odhodlat vzdát hru, a přestože byl zahrnut těmi největšími příkořími, nedokázal se vzdát naděje, že se u španělského krále znovu prosadí; chtěl přesvědčit sebe, a ještě víc papeže, že útrapy svého pobytu v Madridu obětuje Jeho Svatosti a jeho náboženství, a bez jakéhokoli šetření v slovech mu psal všechno nejhorší, co mohl, proti Alberonimu, Daubentonovi a Aldrovandimu; vyčítal mu, že jim věří, místo aby se zeptal světského a řeholního duchovenstva Španělska, co si o nich myslí, ačkoli právě to duchovenstvo bylo skutečnou oporou papežské autority v monarchii. Nakonec, když už nemohl vydržet s nějakou ctí, rozhodl se odjet a při odjezdu učinil opatření, aby si zajistil přízeň sicilského krále a cestou s ním rozhovor.

Alberoni se mu veřejně vysmíval. Vychvaloval novou podobu vlády a divy, které už vykonal ve financích a v námořnictvu. Campo Florido, kterého jsme tu o tolik let později viděli jako španělského velvyslance a rytíře Řádu Svatého Ducha, byl jmenován předsedou financí; don Andrés de Pez předsedou Rady Indií12, která byla velmi oklestěna a z níž byli navíc vyhnáni všichni kreolové. Hrabě z Frigiliany, španělský grand, otec Aguilarův, o nichž jsem mluvil vícekrát, byl zbaven předsednictví státní rady, ale jeho stáří se ponechaly požitky. Rada Indií, bez jejíhož podpisu nebyl královský podpis v Indiích k ničemu, dostala zákaz cokoli dále podepisovat a nahradil ho podpis samotného krále. Válečná rada, jejíž předsednictví bylo ponecháno markýzi z Bedmaru, španělskému grandovi a rytíři Řádu Svatého Ducha, o němž jsem také mluvil, zůstala bez pravomoci a byla zredukována na čtyři členy z řad taláru, kteří se směli zabývat jen soudními věcmi. Šlo-li o to vést proces s generály, byl vyhrazen španělskému králi nebo generálům, které by k tomu pověřil. Požitky vysokých úřadů byly značně sníženy. Například požitky předsedy Rady Kastilie nebo guvernéra, které činily dvacet dva tisíc tolarů, byly stanoveny na patnáct tisíc. Sekretářům despacha13 byly sníženy z osmnácti tisíc na dvanáct tisíc tolarů a byli vyloučeni ze všech míst radů v radách; počet úředníků byl velmi snížen a ti byli vázáni výhradně na své místo ve své kanceláři. Spojil v jedno obě místa sekretáře policie a financí, provedl jiné změny u nižších úředníků a zrušil zlořád, který zavedla Rada Kastilie v provinciích a městech, jež jí platily čtyři procenta ze všech částek, které si musely vypůjčit, až do splacení těchto částek.

Alberoni velmi vyzdvihoval moudrost a užitečnost všeho, co v řízení vlády dělal. Nenechával o tom nic neznámého parmskému vévodovi, a i z ostatních záležitostí mu zatajoval jen velmi málo. Ačkoli cítil, že je spíše schopen chránit svého někdejšího pána, než aby potřeboval jeho ochranu, jeho jméno a toto spojení mu u španělské královny nebyly k neužitku. Pokud jde o římské záležitosti, neutajil před ním žádnou. Dva body, kterých si tento dvůr nejvíc přál od Španělska dosáhnout, byly, aby eskadra slíbená proti Turkům dorazila nejpozději do 15. dubna do vod u Korfu a aby Aldrovandi po příjezdu do Španělska znovu otevřel nunciaturu se všemi výsadami svých předchůdců. Parmský vévoda, který měl zvláštní zájem papeži se zalíbit, naléhal na Alberoniho, aby v obou těchto bodech všechno usnadnil, a aby mu projevil zájem, který o něj má, dával mu jako přítel rady, jak se vyhnout novým stížnostem regenta. Mínil, že u tohoto prince jsou lidé, kteří se ho kvůli svému soukromému zájmu snaží rozkmotřit se Španělskem. Konečně, aby Alberonimu v Paříži pomohl, jak jen mohl, odvolal odtud svého vyslance Pichottiho, který proti tomuto prvnímu ministrovi zuřivě brojil, a poslal tam abbého Landiho, který měl v jeho mysli tak dobré postavení, že by se byl stal vychovatelem prince asturského, nebýt osobních úvah, které královna o této volbě učinila.

Landi byl mírný a podbízivý. Měl ducha a vzdělání. Byl uměřený a příjemný společník, ale býval knihovníkem kardinála Imperialiho, což byla škola, v níž se člověk stával stejně vášnivým stoupencem Rakouska jako nepřítelem Francie. Alberoni, tehdy ještě veřejný zástupce parmského vévody v Madridu, ačkoli byl prvním ministrem Španělska, byl tajným důvěrníkem královny jak ve věcech jejího rodu, tak ve věcech vlády státu a vzájemných rozmrzelostí. Ona i vévodkyně, její matka, se snadno urážely, a parmský vévoda, přístupnější a mírnější, byl často v rozpacích mezi jednou a druhou kvůli domácím malichernostem, z nichž mu Alberoni pomáhal vyváznout. Oba měli zájem žít spolu v těsném přátelství a Alberoni dbal, aby vévodu zpravoval o záležitostech, jimiž se zabýval, a často také o plánech, které pojímal.

Jedním z těch, které měl nejvíc na srdci, bylo zabránit Holanďanům uzavřít s císařem obranné spojenectví a přimět je, aby uzavřeli spojenectví se španělským králem, o němž chtěl z ješitnosti jednat sám v Madridu. Těšil se nadějí, že trojspolek uvrhne Evropu do zmatků, zvláště kdyby po něm následoval spolek s císařem. Nařizoval Berettimu, aby jasně prohlásil, že Španělsko učiní svá opatření, pokud Spojené provincie s císařem skutečně uzavřou smlouvu. Jakkoli si málo vážil Ripperdy, šetřil ho kvůli společnému zájmu přitáhnout jednání do Madridu; Ripperda zase přeháněl stížnosti Španělska, jako by Španělsko věřilo, že smlouva s císařem je už rozjednána, a zahrnul své pány výčitkami, radami a hrozbami kvůli jejich chování vůči Španělsku, které, spoléhajíc na jejich přátelství, neučinilo opatření s žádnou mocností a poslalo čtyři lodě do Jižního moře, aby odtud vyhnaly Francouze. Beretti dostal zároveň rozkaz protestovat proti spojenectví, které by generální stavy uzavřely s císařem, a vzít si od nich odchodnou audienci v okamžiku, kdy by jednání začalo. Alberoni k tomu přimíchával své osobní stížnosti; říkal, že španělský král by mu právem mohl vyčítat stranickost, kterou vždy projevoval ve prospěch Holandska, a rady, které mu vždy dával, aby jeho spojenectví dával přednost před každým jiným. Dodával, že jejich chování potvrdí nepříjemné pověsti šířené o předních mužích vlády, obviňovaných, že se dali získat třemi miliony, které mezi ně rozdělila Francie, aby s ní uzavřeli smlouvu, jak to udělala, když kupovala utrechtský mír. Ptal se, proč nevěrní ministři nejsou potrestáni; a právě proto, aby se předešlo takové nepříjemnosti, chtěl španělský král jednat v Madridu, tak jako někteří soukromníci v Holandsku chtěli s vidinou stejných výhod jednat v Haagu; a dodával, že veškerá myšlenka na jednání se rozplyne, bude-li republika jednat s císařem.

Beretti dostal rozkaz vyjádřit se co nejdůrazněji a dát dobře najevo, že mlčení, které španělský král zachoval o trojspolku, bylo proto, že neměl důvod stavět se proti smlouvám mezi spřátelenými mocnostmi; ale vidět je uzavírat smlouvu s jediným nepřítelem, kterého měl – taková smlouva nemohla mít jiný předmět než újmu a škodu španělské koruny. Pravda však byla, že tento předstíraný Alberoniho klid ohledně trojspolku byl jen hraný. Říkal, že regentovy záměry a pohnutí jsou příliš veřejné, než aby o nich nikdo nevěděl; že co se jeho osobně týče, může jen chválit nová ujištění o přátelství a nejdůvěrnější důvěře, která mu regent dal prostřednictvím markýze z Effiatu a otce du Trévoux, s nejsilnějšími ujištěními o dokonalém mínění, jež má o jeho poctivosti; ale že ho neuklidňují vůči pletichářům, jimiž je regent obklopen, ať by si dal sebevětší pozor, aby ho svým chováním uspokojil. Takové byly Alberoniho podvody a lstivé chvástání.

Stále znepokojen všemi zprávami, které mohly ke španělskému králi dojít, dal všem svým ministrům v cizině kategorický rozkaz, aby už nepsali cestou státní rady, ale adresovali všechny depeše Grimaldovi. A i ty chtěl mít strohé a skutečnou zprávu o záležitostech chtěl dostávat zvláštními dopisy adresovanými jemu samému. Grimaldo byl kdysi ve Španělsku doporučen vévodovi z Berwicku jako jeho španělský sekretář. Berwick ho nevzal, protože sám tehdy neuměl ani slovo španělsky. Orry, který jazyk znal, ho vzal a byl s ním velmi spokojen, a tedy i princezna des Ursins. Tam ho poznal Alberoni v době, kdy byl ve Španělsku sluhou vévody z Vendôme, a poté, co ho ztratil, rezidentem, pak vyslancem Parmy. Když byla paní des Ursins vyhnána, zůstal Grimaldo v ústraní v kancelářích, odkud ho Alberoni vytáhl, jak rostl v moci. Udělal z něj svého hlavního důvěrného sekretáře pro záležitosti. Byl to on, s kým jsem jednal ve Španělsku a koho jsem tam našel jako jediného ministra, s nímž král záležitosti vyřizoval. Od svých dvou pánů se nenakazil žádnou zkažeností. Dospěji-li až k době, kdy budu psát o svém velvyslanectví14, budu mít mnoho příležitostí o něm mluvit.

Konečně kardinál del Giudice, který už ve Španělsku nemohl vydržet, odjel 22. ledna, aniž mohl dosáhnout svolení rozloučit se s králem a královnou. Jel přes Katalánsko, aby se nalodil v Marseille a odebral se do Říma přes Toskánsko.

Tvrdošíjné odkládání Alberoniho jmenování vyvolalo nejtrpčí stížnosti španělského krále a královny a nejnepříjemnější zprávy pro Aldrovandiho na cestě do Španělska. Agenti, které tam zanechal, ztráceli naději, že ho tam nechají vrátit, i že eskadra odpluje. První ministr chtěl papeže zastrašit jako nejjistějším prostředkem, jak urychlit své jmenování, ale nijak nehodlal rozkmotřit se s tím, od něhož jediného očekával všechnu svou pevnou velikost, které nemohl dosáhnout nikým jiným. Cítil také, že španělský král potřebuje šetřit příznivé smýšlení papeže vůči sobě; papež totiž často říkal Acquavivovi, že španělského krále pokládá za jedinou oporu náboženství, kterému ve Francii hrozí zánik jen kvůli soukromému zájmu regenta, protichůdnému zájmu španělského krále – tak dobře ho zpravovali Bentivoglio a jeho nohsledi.

Acquaviva tedy nepřestával vybízet španělského krále, aby pro dobro náboženství navázal s papežem těsný svazek. Říkal, že Francouzi snášeli dlouhý Aldrovandiho pobyt v Římě se stejnou netrpělivostí jako Němci, protože si kvůli osobnímu zájmu regenta přáli, aby svár mezi římským a madridským dvorem trval; že se konečně otevřeně ukázalo, že trojspolek je méně namířen proti císaři než proti španělskému králi; že papež kvůli němu dal přednést regentovi své stížnosti a pověřil svého nuncia, aby získal kardinály z Rohanu a z Bissy a nejvlivnější biskupy k podpoře jeho výtek, ba i napomenutí, která byl Jeho Svatost nucen regentovi udělit. Jeho Svatost se nespokojil s tím, co mu o trojspolku mohl říci kardinál z La Trémoille. Chtěl shromáždit více důvodů ke stížnostem. Jedním z nich by formálně bylo opuštění Pretendenta, kdyby se netýkalo všech katolických panovníků Evropy. Papež se omezil na soucit a na to, že dal ujistit Pretendentovu matku královnu, že ji neopustí, že jeho státy jsou jí otevřeny a že si přeje, aby ji tam mohl přijmout a hostit způsobem, který by odpovídal jejímu postavení a stavu. Řím byl všeobecně přesvědčen, že prvním cílem trojspolku je zbavit španělského krále jeho práv; nahlas se tam říkalo, že v něm byli obětováni tři králové dvěma nespravedlivým nástupnictvím, jednomu proti božskému zákonu, druhému proti přirozenému zákonu. Papež o tom byl přesvědčen. Naříkal nad stavem náboženství ve Francii, neboť náboženství, papežská neomylnost a všechny nároky tohoto dvora jsou v Římě jedna a táž věc. Papež často říkal Acquavivovi, že nevidí jinou oporu náboženství než španělského krále a že doufá, že touž rukou je Bůh ve Francii obnoví v jeho čistotě spolu s právy přírody. Aldrovandi měl rozkaz vyjádřit se o této důležité věci jasněji, až přijede ke španělskému dvoru. Dostal pokyny a plné moci nutné k tomu, aby urovnal spory obou dvorů k jejich společné spokojenosti. Papež, toužící navázat se španělským králem těsný svazek a přesvědčený, že hlavním bodem sporů jsou rodové statky převedené na jméno duchovních, aby se díky církevní imunitě zbavily všech povinností, a příspěvky duchovenstva z Indií, ponechal Aldrovandimu moc rozšířit pravomoci, které mu dal, a povolit, nakolik to uzná za nutné k uspokojení španělského dvora, a dobře se dohodnout s parmským vévodou, až bude projíždět Piacenzou, aby zajistil úspěch svého poslání.

Nuncius tedy vyložil své instrukce parmskému vévodovi; shodli se, že když papež nechce povolit trvalou dávku z duchovenstva, má se španělský král spokojit s dávkou časově omezenou, opíraje se o příklad prvních dávek tohoto druhu, které se pozvolna zvyšovaly a nakonec se staly trvalými, tak jako by tyto nové byly touž cestou dovedeny k témuž cíli; především se má vyhnout tomu, aby byla tato záležitost svěřena juntě, která se vždy víc stará o to, aby trvala a vytvářela obtíže, než aby je odstraňovala, a vyvléci se z příkladu kongregací tím, že se řekne, že papež jednu kvůli tomu zřídil jen proto, aby se opřel o její autoritu proti mínění mnohých, kteří nechtěli žádné urovnání. Pokud jde o hlavní prostředek, totiž o tajné věci, které si nuncius vyhradil pro sebe a které se velmi pravděpodobně týkaly možného nástupnictví ve Francii, není jisté, zda je Aldrovandi parmskému vévodovi svěřil; jistě se však vědělo, že tento panovník neopomněl nic, aby přesvědčil Alberoniho o nutnosti odpovědět na papežovo dobré smýšlení a navázat s ním pevné a trvalé svazky, a že obecně je důvod doufat do budoucna ještě ve víc.

Ani Alberoniho osobní záležitost nebyla na těchto poradách zapomenuta. Aldrovandi navrhl parmskému vévodovi, aby pověřil nějakou vlivnou osobu v Římě, aby se tam přimlouvala za Alberoniho jmenování, které podle nunciových ujištění záviselo jen na úspěchu urovnání; a mohl-li by po příjezdu do Madridu papeži výslovně slíbit uzavření sporů mezi oběma dvory, jmenování se provede po příjezdu kurýra, kterého vypraví do Říma. Potom parmský vévoda myslel na sebe; byl velmi znepokojen domnělým jednáním, které prý papež vedl mezi Španělskem a císařem. Malý panovník, jako byl on, se musel velmi šetřit, aby nepodráždil tak velkou mocnost, jako byl císař, a aby neztratil svou vážnost v Itálii tím, že by ztratil svůj vliv ve Španělsku. Uchyloval se k Alberoniho radám, jak si v tak choulostivé situaci počínat. Spoléhal stejně na jeho podporu jako na podporu španělské královny, jejíchž rozmarů a snadné urážlivosti se obával; dávala je často pocítit vévodovi a dokonce i parmské vévodkyni, která sama nebyla o nic méně panovačná než královna, její dcera. Královnin ohromující sňatek, kvůli němuž zapomněla na svůj dvojí levobočí původ od papeže Inocence III.15 a od císaře Karla V., ji přiměl pokládat za velmi podivné, že se parmský vévoda opovážil bez jejího vědomí naslouchat návrhům na sňatek svého bratra prince Antonia s dcerou knížete z Liechtensteinu a se dvěma miliony zlatých věna. Parmský vévoda měl velkou práci ji usmířit a neodvážil se ten sňatek dokončit.

Angličtí ministři byli rovněž znepokojeni těmito pověstmi o smlouvě, kterou prý papež zprostředkovává mezi císařem a španělským králem. Anglický král si chtěl udržet svůj vliv ve Španělsku, aby se jím posílil v Anglii. Stanhope důvěrně napsal Alberonimu, že francouzští velvyslanci s ním v Haagu mluvili o pověstech o této smlouvě; psal mu, že přeje-li si španělský král skutečně uzavřít mír s císařem, Anglie a Holandsko mu nabídnou nejen své zprostředkování, ale i svou záruku smlouvy, závazek, jejž papeži nedovolují přijmout jeho slabost, povaha a vzdálenost a který by oba národy snadno splnily. Nabízel ještě nutná opatření, aby se císař nezmocnil států velkovévody. Alberoni odpověděl, že španělský král je těmito návrhy velmi potěšen, že nevěří, že by papež ve Vídni něco zahájil, že Jeho Katolické Veličenstvo se nikdy nevzdálí od toho, aby přispělo k nastolení rovnováhy v Evropě, a že při všech příležitostech dá doklady své umírněnosti.

Alberoni chtěl vidět, jak se Stanhope k této obecné odpovědi vyjádří. Beretti už podal tutéž zprávu o domnělé smlouvě zprostředkované papežem, ale aniž mluvil o francouzských velvyslancích, což byla okolnost podstatná v každé záležitosti, na níž mělo Španělsko nějaký zájem. Alberoni říkal, že hlavní obtíž pro španělského krále se týká budoucích nahodilostí, skutečného středu, k němuž směřovaly všechny čáry, které se vedly ze všech stran; že se nestará o spojenectví, protože ho Ripperda ujišťuje, že Holanďané žádné s císařem neuzavřou; že španělský král ví, že Angličané se s ním chtějí spojit, a protože ví také, že na domnělém papežově jednání ve Vídni nic není, chce zrale uvážit podmínky a závazky, které je třeba přijmout a žádat ve smlouvách, jež se mají uzavřít s Anglií a Holandskem. Beretti byl tehdy ze všech, kterých Španělsko užívalo v cizině, tím, kdo měl největší Alberoniho důvěru; dostal od něho rozkaz vypracovat návrh, jaký uzná za nejvhodnější, který by sloužil jako vodítko pro jednání, jež chtělo Španělsko vést s Holandskem a Anglií. Alberoni v tom chtěl velké tajemství a chtěl jednání řídit sám. Přesvědčil Jejich Katolická Veličenstva, že protože toto jednání nutně souvisí s událostmi, které se mohly přihodit ve Francii, má o něm být zpraven jedině on; že je třeba nedůvěřovat každému Španělovi, protože všichni budou mít soukromé pohnutky jednat proti úmyslům a zájmu španělského krále.

Tento panovník, znechucený pomalostí Generálních stavů v rozhodování o spojenectví, které jim dal navrhnout, i pověstmi o jejich úmyslu jednat s císařem, řekl jejich velvyslanci, který ho doprovázel na procházce v zahradách Buen Retira, že nemůže pochopit horlivost, s jakou se jeho páni chtějí spojit s jediným nepřítelem, kterého má, aniž by si vzpomněli na všechny kroky, které učinil, aby je přesvědčil o svém přátelství, až k tomu, že slepě přistupoval na všechno, co chtěli; a protože mu latinská rčení byla běžná, dodal tato slova: Patientia fit tandem furor16. Ripperda tehdy právě dostal rozkazy své republiky, která ujišťovala o svém úmyslu udržovat se španělským králem skutečně dobré dorozumění a dávat mu při všech příležitostech důkazy své úcty. Využil jich ve své odpovědi, která španělského krále uklidnila.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Plnoletí synové a dcery, jimž rodiče odpírali souhlas se sňatkem, mohli podle francouzského práva rodičům úředně doručit takzvané uctivé výzvy (sommations respectueuses) a potom uzavřít sňatek i bez rodičovského svolení.↩

  2. Vysvětlivka: Souboj Jonzaka, syna Aubeterrova, s Villettem, nevlastním bratrem paní z Caylusu, vylíčil Saint-Simon dříve v tomto dílu; vznikl roku 1716 z bezvýznamného škádlení dvou opilých mladíků při večeři u prince de Conti.↩

  3. Vysvětlivka: Deklarace z 5. května 1694 přiznala legitimovaným synům Ludvíka XIV. a jejich potomkům hodnost hned za princi krve, před všemi pairy; edikt z května 1711 o vévodstvích-pairstvích jim mezi pairy potvrdil zvláštní výsady; edikt z července 1714 je prohlásil za způsobilé nastoupit na trůn, kdyby vymřeli legitimní Bourboni.↩

  4. Vysvětlivka: Na Zelený čtvrtek umýval král nohy třinácti chudým dětem a spolu s princi krve a dvořany jim pak přinášel jídla; obřad se nazýval la cène (Poslední večeře) a předcházelo mu kázání.↩

  5. Vysvětlivka: Zde mladší bratr prince z Pons, syn hraběte z Marsanu z lotrinského domu; nezaměňovat s Filipem Lotrinským († 1702), favoritem Monsieura, který se v Pamětech jako rytíř Lotrinský objevuje nejčastěji.↩

  6. Vysvětlivka: Meudonská klika – dvorská strana kolem Monseigneura (dauphina, † 1711), který sídlil v Meudonu; patřil k ní i vévoda z Vendôme.↩

  7. Vysvětlivka: Abraham Stanyan (asi 1669–1732), britský diplomat, v té době britský zástupce u císařského dvora ve Vídni; Saint-Simon píše „Stanion“.↩

  8. Vysvětlivka: Charles Spencer, 3. hrabě ze Sunderlandu (1675–1722), přední whigovský politik a Marlboroughův zeť; nezaměňovat s jeho otcem, ministrem Jakuba II.↩

  9. Vysvětlivka: Severní válka (1700–1721) mezi Švédskem Karla XII. a koalicí Ruska, Dánska a Saska-Polska, k níž se později přidaly Prusko a Hannover.↩

  10. Vysvětlivka: Hrabě Carl Gyllenborg (Saint-Simon píše Gyllembourg), švédský vyslanec v Londýně; jeho spiknutí s jakobity bylo počátkem roku 1717 odhaleno a on sám zatčen.↩

  11. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato věta byla v předchozích vydáních změněna a zčásti vypuštěna.↩

  12. Vysvětlivka: Andrés de Pez († 1723), španělský admirál, roku 1717 postavený do čela Rady Indií; Saint-Simon píše „don André de Paëz“.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Už výše jsme viděli, že toto slovo označovalo státní sekretariát.↩

  14. Vysvětlivka: Saint-Simon byl v letech 1721–1722 mimořádným velvyslancem v Madridu, kam jel požádat o ruku infantky Marie Anny Viktorie pro Ludvíka XV.↩

  15. Poznámka vydavatelů (edice 1856): V Saint-Simonově rukopisu stojí Inocenc III., ale je to zjevný omyl místo Pavla III. Pier Luigi Farnese, první vévoda parmský a piacenzský, byl totiž nemanželským synem papeže Pavla III. Ottavio Farnese, syn a dědic Piera Luigiho, se oženil s Markétou, nemanželskou dcerou Karla V. Tak se vysvětluje dvojí levobočí původ, o němž mluví Saint-Simon.↩

  16. Vysvětlivka: „Trpělivost se nakonec mění v zuřivost.“↩