Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom čtrnáctý (1716–1717)

Kapitola jedenáctá

Anglický král v Londýně. — Poměry v jeho ministerstvu. — Jeho opatření. — Gyllenborg, švédský vyslanec, zatčen. — Jeho záměr odhalen. — Rozruch, který tento čin vyvolal mezi cizími ministry a ve veřejnosti. — Opatření anglického krále a jeho ministrů. — Španělsko pro všechny případy zachovává ohledy k Pretendentovi. — Markýz z Castelblanca. — Pruský král se spojuje s nepřáteli anglického krále. — Angličané se nechtějí plést do záležitostí svého krále v Německu. — Görtz zatčen v Arnhemu a Gyllenborgův bratr v Haagu vlivem pensionáře. — Obecné mínění Holanďanů o této záležitosti. — Jejich situace. — Setkání Pretendenta, projíždějícího Turínem, se sicilským králem, který se za to anglickému králi omlouvá. — Příčina těchto ohledů. — Pevná odpověď Görtze vyslýchaného v Holandsku. — Anglie a Holandsko sdělují trojspolek španělskému králi. — Podezření, politika a předstíraná lhostejnost tohoto panovníka. — Špatné zdraví španělského krále. — Burlet, první lékař španělského krále, vyhnán. — Obavy španělské královny a Alberoniho. — Jeho nekonečné úskoky k urychlení jeho povýšení. — Giudiceho křik proti Aldrovandimu, Alberonimu a Daubentonovi. — Úzkosti papeže, nakonec strženého. — Prohlásí Borromea kardinálem samotného a bez ohledu na Alberoniho. — Opatření a rady Acquavivy a Alessandra Albaniho Alberonimu. — Nové Alberoniho úskoky k urychlení jeho povýšení, když ještě neví o Borromeově. — Alberoni dává pracovat v Pamploně a na loďstvu; zjednává Španělsku vážnost; chlubí se a dává se za všechno chválit; jedná chladně se sicilským králem; chce jednat s Holanďany v Madridu. — Jednotvárné dny a uzavřenost španělského krále a královny. — Alberoni chce mít cizí vojska; nenávidí Monteleóna. — Zvláštní a důvěrný rozhovor Stanhopa s Monteleónem. — Dluhy a nesnáze Anglie. — Opatření proti Švédsku. — Alberoniho počínání vůči Holandsku. — Pensionář naznačuje Berettimu možnost míru mezi císařem a španělským králem. — Anglie zahajuje ve Vídni vyjednávání o mír mezi císařem a španělským králem. — Stanhopův dopis Berettimu a Berettiho Alberonimu. — Jeho rozpaky. — Rozkazy, které od něho dostává, a úvahy. — Alberoniho záměry a opatření ve vnitřním obchodu a v zahraniční politice. — Úzkosti sicilského krále, odbytého Španělskem. — Benátky se chtějí usmířit se španělským králem.

Anglický král, jakmile přijel do Londýna, věnoval první péči tomu, aby usmířil své přední ministry, kteří mysleli jen na to, jak se navzájem zničit. Townshend1 slíbil, že přijme irské místokrálovství a zůstane tam tři roky, pokud ho král dříve neodvolá; Methuen2 byl jmenován druhým státním sekretářem. Dostal jižní odbor, ačkoli to byl odbor prvního sekretáře, aby sever i péče o německé záležitosti, na nichž anglickému králi kvůli jeho dědičným zemím záleželo mnohem víc než na všech ostatních, zůstaly Stanhopovi. Parlament byl odročen do 20. února (starého stylu)3, aby byl čas připravit národ na ponechání vojska, čehož by se nikdy nedosáhlo, kdyby ministři, kteří právě odhalili záměr švédských ministrů, tehdy spiknutí nevynesli na světlo. Gyllenborg, švédský vyslanec, byl zatčen ve svém domě v Londýně 9. února v deset hodin večer. Pětadvacet granátníků postavených u jeho dveří dostalo rozkaz nikoho k němu nepustit: vylomili mu skříně a truhly; jeho papíry byly odneseny bez soupisu a bez zapečetění; mezi lidmi se rozhlásilo, že spiknutí bylo odhaleno díky třem dopisům, které Görtz psal Gyllenborgovi, i s jeho odpověďmi a se šifrou, které užívali; že se v nich ukázal plán vylodění ve Skotsku; že Görtz už inkasoval v Holandsku sto tisíc zlatých a potom v Paříži deset tisíc liber šterlinků; že Gyllenborg dostal v Londýně dvacet tisíc liber šterlinků.

Téměř všichni cizí diplomaté, kteří byli v Londýně, pocítili, jaké důsledky má toto zatčení pro jejich vlastní bezpečnost, a sešli se u Monteleóna, španělského velvyslance, aby se o tom poradili. Shodli se, že právo národů bylo porušeno, především odnesením papírů švédského vyslance; protože však neměli rozkazy svých pánů, každý se bál na sebe něco vzít, a usnesli se počkat na vysvětlení, která anglická vláda slíbila podat. Monteleón, který byl s anglickým ministerstvem méně spokojen než kdysi, byl méně zdrženlivý; rozvykládal, že ten záměr se zdá málo pravděpodobný, že šlo snad o nějaký Gyllenborgův soukromý nápad bez čehokoli skutečného či dohodnutého; že anglický král má naléhavý zájem přimět anglický národ, aby vyhlásil válku švédskému králi a přispěl na vydržování vojska a vyzbrojení lodí; že by to nebylo poprvé, co spiknutí oznámené parlamentu na začátku jeho zasedání přineslo podivuhodné účinky ve prospěch přání dvora. Tyto řeči, o nichž se domníval, že je bezpečně vede k přátelům se společným zájmem, mu vynesly jakousi výtku od anglických ministrů a Stanhope mu řekl, že ho mrzí, že nesouhlasil s tím, co se stalo se švédským vyslancem, ale že doufají, že změní názor, až se dozví důvod. Než mohli uspokojit všeobecnou zvědavost, nechávali angličtí ministři kolovat zprávy, že vévodové z Ormondu a z Maru, kteří mají vylodění vést, už jsou v království. Díky těmto pověstem a důkazům, které vláda slibovala neprodleně zveřejnit, šlo králi všechno snadno a bez potíží vyzbrojoval třicet lodí, z nichž patnáct bylo určeno pro Baltské moře.

Ať si mezi londýnským a madridským dvorem bylo vyhlašováno sebevíc porozumění a přátelství, madridský dvůr přesto zachovával jisté ohledy k Pretendentovi. Markýz z Castelblanca, který se jmenoval Rojas a pocházel z Asturie, se oženil s dcerou vévody z Melfortu. Oddal se Pretendentovi, pro něhož vynaložil velké sumy, které si přivezl z Indií. Pretendent ho při odchodu z Avignonu jmenoval vévodou a španělský král k tomu svolil pod podmínkou, že to zůstane tajné až do znovudosazení tohoto prince na trůn jeho otců. Spojenectví tedy španělskému králi nebránilo pokládat převrat v Anglii za velmi možný, a snad i blízký, což si myslelo i mnoho lidí v Londýně. Vláda, která se snažila Gyllenborgův zločin všem ukázat, si přála na jeho osobě dát příklad a dotázala se soudců, zda veřejný charakter brání tomu, aby byl postaven před soud. Zaujetí bylo stejně velké jako zájem krále jakožto hannoverského vévody přimět Angličany, aby vyhlásili Švédsku válku, a jako zájem jeho ministrů, jimž opačná strana vyčítala výstřední násilnost a jejichž objevy neodpovídaly ani hluku, ani očekávání veřejnosti.

Anglický král, který předvídal další následky, rozmnožil vojsko, které vydržoval k ochraně svých zemí v Německu: ne že by se tam měl čeho obávat ze strany švédského krále, který tam ztratil vše, co tam držel, a byl velmi chudě uzavřen ve svých starých hranicích. Ale pruský král, zeť anglického krále, dotčený jeho chladem a pohrdáním, se stal jeho nejúhlavnějším nepřítelem. Úzce se spojoval s carem, který byl na anglického krále rozzloben do krajnosti. Pruský král chtěl mír se Švédskem, pokud by do něho bylo zahrnuto i Dánsko, jeho spojenec. Cítil, že nejjistější cestou k tomu je zprostředkování Francie. Zároveň se obával nově utuženého svazku mezi Anglií a regentem a snažil se jej oslabit tím, že regenta upozorňoval na důvěrný vztah s císařem, jímž se anglický král chlubil; a prosil regenta, aby o tom uvážil. Car, osobně dotčený anglickým králem, nijak nespěchal dodržet slovo, které dal, že vyvede svá vojska z Meklenburska; a všechny tyto okolnosti zrazovaly Angličany od toho, aby se míchali do záležitostí svého krále v Německu, kde, jak soudili, bude mít na krku hodně starostí, a přesvědčovaly je, aby péči o to, jak vyprostit svého pána ze závazku, do něhož ho nevhod uvrhl, nechali Bernstorffovi, jedinému původci násilí spáchaného na Gyllenborgovi. Angličtí ministři smýšleli zhruba stejně a Bernstorffa opouštěli; a přátelé švédského krále, kterých měl v Londýně mnoho, ho nabádali, aby rozlišoval mezi králem a národem a prohlásil v manifestu, že v tom, co se stalo, vidí jen hannoverského vévodu, a že se v té věci odvolává k oběma komorám parlamentu.

Ačkoli Holandsko toto násilí neschvalovalo, Heinsius, stále oddaný anglickému králi pro své staré svazky, dokázal svým vlivem u Generálních stavů prosadit zatčení barona Görtze, ministra švédského krále, v Arnhemu a Gyllenborgova bratra v Haagu. Slingelandt4 naopak londýnský čin označoval za útok na právo národů, a když mluvil s Berettim, vytkl Stanhopovi, že ve svém oběžníku cizím diplomatům sídlícím v Londýně uvedl, že vzpoura měla být podpořena pomocí vojska; neboť jelikož vojsko táhne jen na rozkaz panovníka, znamenalo to přiznat, že švédský vyslanec jednal se svolením svého pána, a učinit tak z té záležitosti osobní věc švédského krále, zbavit viny jeho vyslance, který jednal jen na jeho rozkaz, a nenechat už žádnou pochybnost o útoku na právo národů. V Holandsku se věřilo, že anglického krále k žádosti, aby Generální stavy daly Görtze zatknout, nejvíc přimělo přesvědčení, že Görtz vyjednává mír Švédska s carem. Říkalo se dokonce, že podmínkou toho míru je navrácení všech carových výbojů na Švédsku kromě Petrohradu a jeho území a že car dá jednu ze svých dcer mladému holštýnskému vévodovi5. Císař si vroucně přál mír na severu a Holanďané přinejmenším stejně, kvůli svému obchodu a pro upevnění míru v celé Evropě. Jejich dluhy byly nesmírné; nutnost šetřit je přiměla k velké redukci vojska a k porušení slova, které za poslední války dali bernským pánům, že budou ustavičně udržovat dvacet čtyři kompanie z jejich kantonu. Propustili tři tisíce Švýcarů. Vojsko, které si ponechali, činilo dvacet osm tisíc mužů pěchoty, dva tisíce pět set jízdy a patnáct set dragounů; to se jim zdálo dostačující v době, kdy už neviděli blízkou válku, zvláště od posledního spojení Francie s Anglií a od Pretendentova odchodu z Avignonu do Itálie.

Když se tento princ blížil k Turínu, poslal mu sicilský král markýze z Caravaglie a část svého dvora, aby ho uvítali a hostili. Vjel do Turína, inkognito navštívil sicilského krále a královnu a prince piemontského; zdržel se ve městě několik hodin bez obřadů a pokračoval v cestě. Tento průjezd sicilského krále velmi uvedl do rozpaků. Jeho blízké příbuzenství s Pretendentem a práva, která z něho podle přirozeného řádu odvozoval na anglické nástupnictví, mu nedovolovala odepřít tomuto princi průjezd, a tedy [ani odmítnout] dát ho přijmout a vidět se s ním. Bál se, že popudí Anglii; jen od krále Jiřího doufal ve své usmíření s císařem. Trivié, jeho velvyslanec v Londýně, ho ujišťoval, že mu tento panovník zaručí Sicílii; ale když o tom jeho nástupce La Pérouse mluvil se Stanhopem, ten to popřel. Řekl mu, že odhodlá-li se anglický král zaručit mu smlouvy uzavřené před utrechtskou, nikdy nepůjde dál ani k žádné záruce za Sicílii; že císař nechce o ničem ani slyšet, dokud mu Sicílie nebude vrácena; že i princ Evžen, tak nakloněný hlavě svého rodu, prohlašuje, že bez toho se nedá nic vyjednávat. Sicilský král, dobře zpravený o pevné vůli císařově, tedy doufal, že se k němu přiblíží jen prostřednictvím anglického krále, k němuž byl z toho důvodu ohleduplnější než k jakékoli jiné mocnosti. Nic proto neopomněl, aby se před ním ve věci Pretendenta ospravedlnil.

Anglický král přijal jeho omluvy dosti dobře, snad kvůli souhře okolností — nesnázím s aférou švédských ministrů, svému strachu z počtu a síly jakobitů a Görtzově odpovědi při výslechu, jemuž byl podroben v Holandsku. Görtz prohlásil, že vypracoval plán, schválený králem, jeho pánem, vést válku proti anglickému králi, jeho otevřenému nepříteli, ale poctivou válku bez zrady; že pokud jde o něho, je odpovědný jen švédskému králi. Koncem února vyděsila Londýn uhelná flotila připlouvající ze Skotska. Rozneslo se tam, že je vidět třicet lodí švédského krále; proti vylodění nebylo dosud nic připraveno a poplach byl velký, dokud se pořádně nezjistilo, že jsou to jen uhlonosné lodě.

Anglie a Holandsko stále šetřily španělského krále. Po vzoru Francie mu sdělily smlouvu trojspolku. Tento panovník tušil tajné články, které tam dal regent vložit a které byly skutečnou podstatou smlouvy. Měl však doma i navenek příliš velký zájem skrývat své myšlenky na návrat na trůn svých otců, než aby neprojevoval naprostou lhostejnost; ta skutečně vzbudila pochybnost, zda se o právě uzavřený svazek vůbec zajímá, a [způsobila], že se ve Španělsku i mezi cizinci obecně věřilo, že všechny své záměry obrací k Itálii a ke znovuzískání části toho, co tam ztratil. Soudilo se tak podle zájmu královny, jemuž měl Alberoni tolik důvodů sloužit, a podle jeho netrpělivosti urovnat všechny spory s Římem. Alberoni se v tom ovšem ukazoval ochablejší kvůli odkladům svého jmenování, které podráždená královna, jak říkal, pokládala za pohrdání sebou samou, a které pociťovala méně z náklonnosti k poddanému, jenž jí byl oddán, než z naléhavé potřeby, zrozené z okolností, vidět toho, do něhož vložila veškerou důvěru, ozdobeného takovou vyšší hodností, která by mu umožnila sloužit jí bez ohledů v ošemetných situacích, jimiž se viděla ohrožena. Tím se myslely černé vapéry španělského krále, který nedávno znovu upadl do takové vyhublosti a melancholie, že se obávali souchotin a toho, že jeho život nebude dlouhý.

Burlet, jeho první lékař, byl ze Španělska vyhnán měsíc po těchto posledních příhodách, protože se o nich vyjadřoval příliš volně. Jejich následků se bylo velmi obávat pro královnu, kterou Španělé tak nenáviděli, i pro cizince, kteří vše měli jen od ní; největší nebezpečí však hrozilo Alberonimu, protože jakožto pán všeho pod ní byl terčem všeobecné žárlivosti a nenávisti, a protože neměl žádné zajištění, jeho pád nemohl být mírný. Přesvědčil královnu, že jde o celou její čest a že by to pro ni byla nejvyšší urážka, kdyby po všech papežových slibech stín císařovy ochrany povznesl k purpuru Borromea a jejího nejdůvěrnějšího služebníka přitom pominul, služebníka, za něhož ona ještě nedávno vlastní rukou psala tak důraznými slovy, že by naléhavější nemohla užít, ani kdyby prosila Boha o ráj. Zároveň, dobře znaje moc strachu nad papežem, dal španělským králem nařídit Daubentonovi, aby napsal Aldrovandimu, že nebude-li královně rychle vyhověno, nedostane ani on, ani Alessandro Albani svolení přijet do Madridu.

Alberoni tak počítal, že se skryje a že se bude moci chlubit naprostou podřízeností papežově vůli bez jakékoli netrpělivosti a tím, že by pokládal za největší neštěstí být byť vzdálenou příčinou sebemenší roztržky mezi oběma dvory, zatímco nevynechával jedinou příležitost ani jedinou okolnost, aby nepoukázal na zájem, vůli a prchlivost královny. Tyto úskoky podpíral co nejvýhodnějším líčením stavu, do něhož Španělsko přivedl, takového, že se může vysmát svým nepřátelům, odměňovat dobrodiní a mstít se těm, s nimiž by nebyl spokojen. Tudíž pro Aldrovandiho ani pro dona Alessandra nebylo co doufat, ani svolení přijet do Madridu, nepřivezou-li splnění královniných přání, a naopak všechno bude urovnáno, přivezou-li je. Ujišťoval, že se už neodváží o tom otevřít ústa; že mu královna už vytkla, že je mu lhostejné šest měsíců sem nebo tam, zatímco její čest je ustavičně vystavena na odiv tak nesnesitelnému pohrdání jí; že král i ona velmi schválili nové naléhání, které Acquaviva vznesl při příležitosti smrti kardinála del Verme, a že jsou oba zcela jistě odhodláni odmítnout jakýkoli římský návrh, nebude-li milost, o niž žádali, předem udělena. Poslední kurýr přivezl kardinálu Acquavivovi rozkazy sepsané v tomto duchu a papeži hrozící. Alberoni přesto chtěl šetřit papežovy příbuzné; pomýšlel na to, že by španělský král dal penzi kardinálu Albanimu, o němž věděl od Acquavivy, že je ochoten ji přijmout. Chtěl si tak vyhradit milosti a naopak přenechat španělskému králi projevy a činy přísnosti. Aldrovandi, kterého Daubenton na cestě zpravil o královnině hněvu, se pro svou kariéru obával otevřené roztržky mezi oběma dvory. Zpovědník mu sdělil, že královna snad nařídí Acquavivovi, aby od své žádosti upustil. To by prelátovi zavřelo nunciaturu, a tím i cestu ke kardinálskému klobouku. Napsal tedy Alberonimu, že by tím dal jeho závistivcům k smíchu, a všechno, co pokládal za nejvhodnější, aby ho přiměl obávat se takového vyústění a vyčkat trpělivě.

Papež, netrpělivě čekající na příjezd španělské eskadry do italských moří a snadno vyděšený Benátčany, kteří mu líčili, že Turci jsou připraveni zabrat z Itálie, co se jim zlíbí, shledal, že jeho nuncius cestuje příliš pomalu, ale přesto se nemohl odhodlat ke jmenování Alberoniho, dokud nebude jist urovnáním svých sporů se Španělskem podle plánu, který si o tom udělal. Jedním z hlavních prostředků, které jeho přátelé vymysleli, bylo opatřit donu Alessandrovi Albanimu cestu do Španělska, aby tam podepsal dohodu, kterou by Aldrovandi sepsal podle papežových záměrů. Don Alessandro si tuto poctu odedávna vášnivě přál. Princezna des Ursins a po ní Alberoni se tomu vždy stavěli na odpor; nakonec k tomu Alberoni svolil a dovolil Acquavivovi, aby o tom promluvil s papežem. Acquaviva to udělal v době, kdy byl don Alessandro na venkově. Po jeho návratu mu o tom papež řekl pár slov a podrobnější rozhovor odložil na jindy. Zdálo se, že tyto odklady byly mezi strýcem a synovcem trochu sehrané. Papež se zavázal poslat ho jako mimořádného nuncia do Vídně, aby tam přivezl požehnané plenky princi, jehož by císařovna porodila. Protože však tento princ zemřel dřív, než byl úkon vykonán6, kardinál Albani, oddaný rakouskému domu, tvrdil, že tentýž závazek trvá, a ať už to bylo ve shodě, nebo ze žárlivosti, papež shledal v cestě dona Alessandra do Madridu nepřekonatelné potíže. Alberoni se tak viděl zbaven výhody vyjednávat a uzavřít s papežovým synovcem spory mezi oběma dvory. Narazil ještě na další překážky.

Kardinál del Giudice, ještě než dorazil do Říma, plnil Řím svými stížnostmi na Aldrovandiho a žádal zadostiučinění za řeči, které Aldrovandi vedl proti jeho cti. Varoval papeže před jeho podvody i před podvody Daubentonovými a Alberoniho, kterého zahrnoval jízlivými posměšky a líčil jako člověka, který si svou přízeň dlouho neudrží; to byl nejlepší způsob, jak uškodit jeho jmenování, a obracel se s tím na kardinály Albaniho a Paolucciho. Papež byl v podivných úzkostech. Rod Borromeů na něho naléhal ve prospěch jeho mistra komory, jehož synovec se oženil s papežovou neteří a jehož jmenování zastavil Acquaviva právě toho rána, kdy mělo být provedeno.

Papež chápal, jaký hněv toto jmenování ve Španělsku rozpoutá; smrtelně se bál, že španělská eskadra bude kvůli tomu zadržena, a že uvidí Itálii vydanou Turkům. Přesto musel ustoupit svým synovcům: Borromeo byl 16. března prohlášen kardinálem a papež Alberonimu nedopřál ani to zadostiučinění, aby mu dal naději na druhý klobouk, který se uprázdní, ani aby ho vyhradil in petto. Nic nemohlo víc odporovat nadějím, které Acquaviva Alberonimu dával na jeho jisté a blízké jmenování. Tento kardinál dal kurýrem vědět parmskému vévodovi o jediném jmenování Borromea a prosil ho, aby vyslal kurýra do Španělska s touto osudnou zprávou. Zároveň napsal Alberonimu, že ví, že by ho papež učinil kardinálem, kdyby Alberoni vyslal kurýra s pevným slovem, že španělský král uvede Aldrovandiho do držby všech výsad nunciatury a že neprodleně pošle svou eskadru do Levanty, aby jednala proti Turkům; že v pondělí po příjezdu kurýra by papež svolal konzistoř, v níž by jediné uprázdněné místo udělil Alberonimu, ale že je třeba pospíšit si a nečekat na další uprázdnění, která by papeži přivodila rozpaky z jiných žádostí a od korun; konečně že papež se spokojí dvěma řádky psanými rukou španělského krále, které by tyto sliby potvrdily. Také don Alessandro chtěl Alberonimu jmenování Borromea ospravedlnit. Tvrdil, že bylo nevyhnutelné a Alberonimu nijak neškodí. Má prý tento odklad pokládat ne za vyloučení, nýbrž za nešťastný důsledek papežovy tísně, neboť papež se nechtěl vystavit náhradě, kterou by po něm koruny žádaly za klobouk udělený Španělsku; že však jistou záminkou, jak ho z těchto rozpaků vyvést, bude význačná služba prokázaná církvi urovnáním sporů obou dvorů a vysláním eskadry proti Turkům. Tak umí Řím využívat ctižádosti ministrů a získávat je vnadidlem cizí hodnosti. Don Alessandro, který se dosud nevzdal naděje na své poslání do Španělska, nešetřil ujišťováním o své oddanosti Jejich Katolickým Veličenstvům a o úctě k jejich prvnímu ministrovi. Alberoni už nějaký čas pokládal své jmenování za jisté, netrpělivě čekal na zprávu o něm, nepřestával je dávat urychlovat královnou a činit z něho osobní záležitost této princezny. Protože hlavní potíží byla vzájemná nedůvěra — papež chtěl být uspokojen před jmenováním, kdežto Alberoni naopak chtěl, aby jeho jmenování předcházelo papežovu uspokojení —, předkládal jménem královny parmskému vévodovi, svému hlavnímu jednateli v této záležitosti v Římě, dva nepřekonatelné důvody, pro něž královna chce, aby jeho jmenování předcházelo papežovu uspokojení: prvním byla otázka cti, druhým zabránit tomu, aby Španělé říkali, že Alberoniho jmenování je tajnou podmínkou dohody na škodu krále a Španělského království. Chtěl, aby se jeho jmenování jevilo jako založené jen na vděčnosti za všechno, co královna učinila ve prospěch Svatého stolce, což podrobně připomínal, stejně jako přehlídku námořní pomoci, kterou stavěl papeži na odiv a kterou sliboval poslat hned po svém jmenování, a královna že zároveň urovná spory obou dvorů; ale bez jeho jmenování ani hřebík. Tak zněla jeho slova, ale vždy nezištně a zastíraje se rouškou královnina charakteru.

Protože se nebál, že by mu někdo v čemkoli odporoval, a protože mohl nechat královnu mluvit, jak chtěl, pověřil parmského vévodu, aby se papeži zaručil za jeho úplné uspokojení v okamžiku, kdy bude jmenování provedeno. Zároveň o tom dal papeže přímo ujistit Acquavivou, ale s příměsí hrozeb. Hned nato upozornil Aldrovandiho, že bude špatně přijat, pojede-li dál bez zprávy o jeho jmenování, a vyslal kurýra, aby ho zadržel na hranici království. Protože si však nebyl jist jeho cestou, kvůli níž by se s ním kurýr mohl minout, přiměl španělského krále k rozhodnutí, že dorazí-li Aldrovandi do Madridu, bude mu stanovena lhůta, aby odtud odjel. Ve všech těchto opatřeních vládla stále táž falešnost. Ujišťoval o dokonalé nezištnosti; jeho jmenování prý nikdy nebude hanebnou podmínkou dohody; nechce být kardinálem na úkor pověsti královny; tato princezna prý tím, že mu zjedná tuto poctu, spojuje s uspokojením z jeho povýšení mnohem významnější záměry, neboť král i ona chtějí, aby klobouk připadl tomu, koho poctili veškerou svou důvěrou, kdo je strážcem všech jejich tajemství a jediný, kdo jim může posloužit při událostech nejvyšší důležitosti; ale že jelikož papež navzdory potřebě, kterou má jejich pomoci, projevuje tolik nechuti, nezbývá jim než od takové žádosti upustit a pokládat za urážku přednost danou císaři a ohledy brané na poddaného, jako je Borromeo. Dodával, že na místě španělského krále by stejně tak pohrdl všemi povoleními týkajícími se duchovenstva, z nichž by nikdy nezískal víc než skrovnou sumu po odečtení toho, co z nich ubírá nutnost a zvyk; že to znamená prosit o almužnu pyšný dvůr, který se jí tolik vychloubá, a stát se jeho otrokem kvůli věci, jež náleží podle přísné spravedlnosti; že stačí zavést v Indiích jeden dobrý pořádek, což je snadné, a obejít se bez subsidií duchovenstva, a tudíž bez jakékoli dohody s Římem, který by prodlužováním sporů trpěl mnohem víc než Španělsko, a že tyto spory jistě nebudou ukončeny, dokud jmenování nepředejde. Poznamenával, že papež je velmi špatně raděn, působí-li tak velkou škodu náboženství, jehož obrana ve všech ohledech se zdá vyhrazena španělskému králi, ačkoli má důvod být si jist, že bude-li ke královně velkorysý, ona mu to bohatě oplatí. Královna porodila pátého prince, který brzy nato zemřel.7

Alberoni usoudil, že se Španělsko musí opevnit na francouzské straně; dal pracovat v Pamploně. Počítal, že tam bude v průběhu roku vše hotovo a že tam umístí sto padesát děl. Zároveň pracoval na přístavech v Cádizu a ve Ferrolu v Galicii, jejichž dělníci byli řádně placeni. Počítal, že kolem 15. května bude mít na moři dvacet čtyři lodě. V Katalánsku se stavěla loď o osmdesáti dělech, která měla být hotova koncem dubna; zkrátka cizí mocnosti začínaly Španělsko horlivě vyhledávat. Některé znepokojovaly pověsti, které se už nějaký čas šířily, o vyjednáváních zahájených mezi císařem a španělským králem. Alberoni upozornil španělské ministry v cizině, aby si nedělali žádné starosti ze všeho, co by se o tom mohlo roznášet. Sicilský král, stále v nepřízni u císaře, se obával, že bude z [takové smlouvy] vyloučen. Jistým prostředkem, jak do ní být zahrnut, kdyby nějaká byla uzavřena, bylo být zahrnut do všech smluv, které španělský král uzavře. Dal proto svému velvyslanci v Madridu rozkaz, aby ho dal zahrnout do smlouvy, o níž se jednalo mezi Španělskem a Generálními stavy. Tento velvyslanec o tom mluvil s Alberonim a dostal od něho jen krátké a vágní odpovědi. Alberoni chtěl generální stavy přimět k vyjednávání se Španělskem; činil všechna opatření, aby z toho měl čest on a aby se to dělo v Madridu. Bez ustání se chválil a dával se chválit, se vší myslitelnou vychytralostí, za moudrost a tajnost své vlády, za dobrý pořádek, který zavedl v záležitostech monarchie, a za ráznost, kterou dal nastoupit po veškeré slabosti; myslel prý jen na to, jak dobře obnovit námořnictvo a obchod. Především bědoval nad počínáním předchozích ministrů, kteří zastírali velké vladařské nadání Filipa V., jehož jednotvárný život po celý rok chválil — život, který sám zavedl, aby krále i s královnou držel pod svým zámkem, aby se k nim nikdo nemohl přiblížit jinak než z jeho vůle a jen ten, vůči komu by nemohl pojmout žádné podezření. Tento sled dnů, který od té doby vždy trval, protože se změnil ve zvyk, si zaslouží zvědavost a zaslouží si být vylíčen podle samého Alberoniho.

Král a královna, kteří v nemoci, v šestinedělí i ve zdraví měli vždy jen jedno lože, se probouzeli v osm hodin a hned spolu snídali. Král se oblékl a pak se vrátil ke královně, která byla ještě v posteli (při svém velvyslanectví8 zaznamenám drobné změny, které jsem v tom našel), a strávil u ní čtvrt hodiny. Potom šel do svého kabinetu, zasedal tam ve své radě, a když skončil před půl dvanáctou, vrátil se ke královně. Tehdy vstávala, a zatímco se oblékala, dával král různé rozkazy. Když byla královna hotová, šla s králem na mši, po níž spolu obědvali. Hodinu odpoledne trávili v soukromém rozhovoru, potom se spolu modlili rozjímavou modlitbu a pak spolu jeli na hon. Po návratu dal král zavolat některého ze svých ministrů, a zatímco s ním pracoval v přítomnosti královny, ona vyšívala nebo psala. To trvalo až do půl desáté večer, kdy spolu večeřeli. V deset hodin vcházel Alberoni a zůstával až do jejich uložení, kolem půl dvanácté. V prvních dnech šestinedělí stála jejich oddělená lože v téže komnatě. K tomuto popisu třeba dodat, že úřady postupně přestaly mít jakoukoli funkci a že se už nikdo k Jejich Katolickým Veličenstvům nedostal; což od té doby vždy trvalo. Podrobně to vylíčím, dospěji-li až k době svého velvyslanectví.

Beretti nedostával od Stanhopa žádnou odpověď na povolení, o něž žádal při jeho průjezdu Haagem, k odvodu tří tisíc Irů. Dostal rozkaz žádat o tři skotské pluky, které generální stavy měly ve svých službách a které chtěly propustit. Přirozenější by bylo pověřit tím Monteleóna v Londýně, ale ten se znelíbil svými výhradami k záležitostem a stížnostmi na výplatu svého služného, a také mohl být na Alberoniho vkus až příliš prozíravý a příliš věrný. Stanhope, který s ním byl z téhož důvodu v rozpacích a který ho, aby se ho zbavil, očernil u Alberoniho, se mu přesto velmi otevíral.

Navzdory tak úzkým svazkům, jaké Anglie právě uzavřela s Francií, Stanhope neváhal Monteleónovi říci, že skutečné svazky a skutečné přátelství Anglie budou vždy se Španělskem; že král, jeho pán, je připraven uzavřít smlouvu o spojenectví, bude-li do ní chtít španělský král vstoupit; že nenajde stejnou ochotu u Generálních stavů, jejichž smlouva s Francií, kterou si obecně přáli, se setkala se silným odporem a které by mu snad, aniž by uzavřely nové spojenectví se Španělskem, navrhly vstoupit do toho, jež právě uzavřely s Anglií a Francií; a aby dal Monteleónovi postřehnout rozdíl mezi postupem Anglie vůči Španělsku a postupem Generálních stavů, dodal, že jakmile Francie navrhla jednat s Anglií, anglický král nařídil svému ministrovi v Madridu, aby to oznámil španělskému králi a pozval ho ke vstupu do vyjednávání; že španělský král neodpověděl; že však anglický král, předpokládaje, že do smlouvy vstoupí, dal [mu] sdělit návrh abbého Duboise, který byl při té smlouvě zaměstnán. Od této důvěrnosti přešel Stanhope k jiné, mnohem méně nevinné. Řekl mu hned nato, že abbé Dubois byl zjevně velmi zaražen a velmi málo spokojen s návrhem, který mu Stanhope předložil, zahrnout do spojenectví španělského krále; že se skutečně po celou dobu vyjednávání ukazovalo, že jde jen o zvláštní smlouvu, výhradně v regentově zájmu; že čím víc angličtí ministři trvali na tom, aby se nezmiňovalo ani vzájemné nástupnictví, ani utrechtské smlouvy, tím víc si abbé Dubois naopak přál a usiloval, aby tato vzájemná podmínka byla jasně vyslovena; že za tuto cenu nabídl podepsat všechny články a výhody, které Anglie žádala; že užil všech možných prostředků, aby dospěl k uzavření smlouvy; že nakonec získal hannoverské ministry ujištěním, že Francie zaručí tomuto rodu držení Brém a Verdenu a zaváže se, že napříště nebude Švédsku poskytovat žádné subsidie. Stanhope přiznával, že od uzavření smlouvy projevuje regent velkou pozornost a horlivost pro zájmy a výhody anglického krále; že dokonce abbé Dubois podal zprávy nejvyšší důležitosti; ale jako dobrý Angličan říkal, že když jde o to svěřit se Francii, je třeba držet se rady dané tonoucímu, který vzýval svatého Mikuláše9. Když tuto zásadu stanovil, ujistil Stanhope Monteleóna, že španělský král pozná ve všem přátelství anglického krále; že mohou nastat velké události a nepředvídané převraty, při nichž by mu pomoc anglického krále nebyla bez užitku. Možná by řekl víc, ale Monteleón usoudil, že je prozíravé neprojevovat příliš zvědavosti (a věc byla dost srozumitelná) a počkat na jiné příležitosti, aby ho přiměl znovu mluvit o téže věci. Stanhope mu svěřil, že očekává abbého Duboise a že ten v Anglii pravděpodobně nějaký čas pobude.

Toto království hrozilo novými nepokoji. Jeho dluhy přesahovaly padesát milionů liber šterlinků. Zamýšlelo se snížit z nich úroky ze šesti na pět procent, a toto porušení závazků uzavřených pod autoritou parlamentních zákonů nebylo podnikem bez nebezpečí. Už se hodně reptalo na prodloužení daně ze čtrnácti šilinků z libry příjmu z půdy10 v době plného míru, ačkoli byla zavedena jen na dobu války. Nespokojenost byla všeobecná. Anglickému králi proto velmi záleželo na tom, aby Angličany přesvědčil, že jsou se Švédskem opravdu ve válce a že potřebuje nové prostředky, aby se ubránil jeho podnikům. Rozhlašovalo se tedy, že anglická flotila bude mít třicet šest až třicet osm válečných lodí a že Holanďané k ní připojí dvanáct. Angličtí ministři s velkým znepokojením očekávali, jak se švédský král zachová k zatčení svého vyslance v Londýně, který byl mezitím odvezen do Plymouthu. Požádali Monteleóna, aby jménem anglického krále žádal španělského krále, aby nedovolil Švédům prodávat v jeho přístavech anglické kořisti, a stejnou žádost vznesli ve Francii. Tam nebylo těžké odpovědět, neboť námořní nařízení nedovolují korzárovi spřátelené země zůstat v našich přístavech déle než dvacet čtyři hodin. Protože ve Španělsku tentýž zákon zaveden nebyl, bylo tam třeba rozhodné odpovědi. Tam však nepokládali za vhodné této žádosti vyhovět.

Alberoni si stále přál smlouvu s Anglií a s Holandskem, ale zdálo se, že v tom velmi ochabl. Domníval se, že poznal, že přílišná horlivost z jeho strany by naplnění jeho přání vzdálila a že je třeba méně se o ně u těchto dvou národů ucházet a spíše dosáhnout toho, aby se o Španělsko ucházely ony, a klást si jen za cíl zabránit novému spojení Holanďanů s císařem. Utvrzoval ho v tom Beretti, který ho ohledně spojení, jehož se obával, uklidňoval poukazem na nové podněty k roztržkám, které záležitosti Nizozemí a provádění bariérové smlouvy mezi císařem a Generálními stavy ustavičně vyvolávaly. Krajní vyčerpání, do něhož poslední válka uvrhla Holandsko, v něm vzbuzovalo vroucí přání, aby mír trval dál.

Pensionář, jehož zarputilost proti Francii a oddanost zesnulému králi Vilémovi a rakouskému domu byly toho příčinou, rovněž toužil jen po klidu Evropy, ale v jádru měl stále týž sklon napomáhat rakouskému domu. Zmínil se Berettimu o míru, který by bylo třeba uzavřít mezi císařem a španělským králem. Řekl mu dokonce, že baron Heems, císařův vyslanec v Holandsku, mu dal najevo, že si ho tento panovník upřímně přeje a že každým dnem očekává rozkazy, aby mohl mluvit konkrétněji. Když Beretti projevil pochybnost o císařově upřímnosti, řekl mu Heinsius, že jakmile jeho páni předloží císaři rozumné podmínky, nebudou už brát ohled na jeho nároky, zjistí-li, že chce věci jen protahovat; že pak budou myslet jen na to, jak se zalíbit španělskému králi; že vědí, že jeho přátelství potřebují; že je chtějí získat; že Amsterdam a Rotterdam už návrh spojenectví se Španělskem uvítaly a že provincie Zeeland je téhož mínění.

Stanhope z rozkazu anglického krále zahájil ve Vídni vyjednávání o míru mezi císařem a španělským králem. Dal Berettimu vědět, že těm, kdo měli největší podíl na císařově důvěře, se zamlouvají myšlenky, které jim vnukl. Jedním z bodů, na nichž španělskému králi nejvíc záleželo, bylo zabránit tomu, aby země velkovévody a země parmského vévody kdy připadly rakouskému domu, a naopak zajistit Parmu a Piacenzu synům, které měl se španělskou královnou, pro případ, že by vymřeli dědicové Farnese. Stanhope doufal, že tento článek prosadí; shledával vyjednávání dopisy obtížným a zdlouhavým a už kvůli utajení pokládal za nutné, aby Španělsko a Francie vyslaly důvěryhodné ministry k jednání v Londýně za zprostředkování anglického krále. Napsal Berettimu, že regent, přesvědčený o užitečnosti tohoto míru pro dobro a klid Evropy, k němu přispěje vší svou mocí a že pošle abbého Duboise do Londýna, jakmile se dozví, že věc dozrála. Stanhope počítal s tím, že tam se stejným posláním přijede jménem císaře Penterrieder. Nabádal Berettiho, aby žádal o totéž pověření, protože k tomu bylo třeba užít muže, který má Alberoniho důvěru; Alberoniho přitom zahrnul chválou, kterou Beretti, když o tom podával Alberonimu zprávu, dbal nezeslabit, stejně jako nezapomenout na chválu svou vlastní. Stanhope k tomu přidal nabídku, že o něho anglický král sám požádá, neboť není možné, aby jeho ministři chovali nějakou důvěru k Monteleónovi, řádnému španělskému velvyslanci v Londýně.

Beretti, tehdy jen velmi povrchně zpravený o záměrech Španělska, se ocitl v rozpacích v několika ohledech. Na přesné návrhy mohl odpovídat jen vágně. Obával se, že zájem, který měl na tom, aby byl pověřen největší záležitostí, jakou španělský král mohl mít, zbaví jeho zprávu věrohodnosti. Věděl, že Alberoni, který chtěl jednat v Madridu, je velmi náchylný k žárlivosti a k podezření, že on Angličanům vnuká myšlenku jednat v Londýně, aby celé vyjednávání zůstalo v jeho rukou. Postřehl, že Stanhopovy návrhy byly dohodnuty s Francií, když do nich regent tak plně vstupoval. Když tedy podával zprávu Alberonimu, chodil jako po řeřavém uhlí. Ujišťoval, že je nedostatečný k vyjednávání tak velké záležitosti a že by mu bylo líto způsobit tím bolest Monteleónovi. Předkládal, že předáci republiky Spojených provincií, kteří se tehdy stavěli jako mírumilovní a jako ti, kdo chtějí svazek se Španělskem, se budou dobře střežit jej uzavřít dřív, než bude uzavřena smlouva španělského krále s císařem, aby si navždy nepřivodili nepřátelství tohoto panovníka; že postřehl, že jsouce zvyklí vidět všechny velké smlouvy uzavírat u sebe a pokládajíce svou polohu za nejvhodnější, obávají se navíc, že bude-li vyjednávání přeneseno do Londýna, poskytne Angličanům příležitost získat od španělského krále nějakou výhodnou výsadu pro svůj obchod, a že nebude-li se tento mír sjednávat u nich, budou ještě raději, když se bude sjednávat v Madridu než v Londýně. Končil žádostí o instrukce a rozkazy od Alberoniho, pevně odhodlán podle těch, které od něho dostal dříve, důrazně trvat na bezpečnosti Itálie a v pravý čas prohlásit, že španělský král svolí k míru jen se skutečným předáním města Mantovy z rukou císaře do rukou zákonných dědiců. Beretti, dobře zpravený o významu tohoto místa a o tom, že ten článek je podstatný, byl zvlášť pověřen nic neopomenout, aby přiměl Holanďany zasadit se o to, aby bylo navráceno vévodovi z Guastally, který o ně byl neprávem připraven; nahnat jim strach z ctižádosti a moci císaře, který by jim ji, kdyby se zmocnil Itálie, brzy dal pocítit v Nizozemí; který se ukazuje mírumilovným, dokud má na krku Turky, ale že kdyby s nimi uzavřel mír, nenašel by se nikdo, kdo by odolal jeho vítězným armádám, které by porazily Osmany.

Alberoni mu zároveň předepisoval, aby projevoval krajní lhostejnost k míru s císařem a omezil se na to, aby dal najevo, že Španělsko je ochotno přispět ke všemu, co by mohlo udržet rovnováhu v Evropě. Psal mu, že mu stačí vědět, že Holanďané, ochotní jednat se Španělskem, nebudou jednat s císařem; že je třeba nechat působit čas a klidně čekat na návrhy, které by Anglie a Holandsko chtěly učinit. Stanhopův dopis shledával vágním a uzavření smlouvy tím méně naléhavým, že nevidí, jaký užitek by z ní Španělsko mohlo mít. Španělský král nepomýšlí na to, aby zbraněmi znovu získal země, které ztratil. Ví, že Nizozemí a Itálie vylidnily Španělsko i Indie. Shledává svou nynější situaci výhodnější než situaci kterékoli jiné mocnosti. Jeho hranice jsou dobře opatřeny, barcelonská citadela má být dokončena koncem roku a vyzbrojena sto děly. Kdyby jeho nepřátelé pomýšleli zaútočit na něho s početnými armádami, zahynuly by pro nedostatek zásob; kdyby s nevelkými, španělské by k obraně stačily. Bylo prý třeba přát si jen tři nebo čtyři roky míru, aby si španělský národ mohl oddechnout, a mezitím nic neopomenout, aby rozkvétal jeho obchod.

Jedním z hlavních prostředků, které si k tomu první ministr předsevzal, byly soukenické manufaktury, pro něž chtěl dát přivézt dělníky z Holandska. Mluvil o tom s Ripperdou, který mu ve velké důvěrnosti řekl, že je třeba, aby se Beretti postaral poslat jednoho z těch, kteří pracují v Delftu, a dal mu vyhlédnout odměnu a značné jmění ve Španělsku. Protože tam mnoho věcí chybělo, dal Alberoni poukázat Berettimu sto padesát tisíc livrů na nákup bronzů. Tvrdil, že myslí jen na to, aby španělského krále uvedl do stavu, kdy si zjedná respekt, aniž by komukoli působil újmu či křivdu, nýbrž aby prokazoval dobro svým přátelům a spojencům. Španělští ministři v cizině rovněž ujišťovali, že trojspolek španělskému králi nezpůsobil sebemenší starost; že nemá žádné záměry na francouzský trůn, ať by tam došlo k jakémukoli neštěstí, a že jsa od přírody klidný, spokojí se s vládou ve Španělsku.

Sicilský král neúnavně naléhal na tohoto panovníka, aby bděl nad zachováním utrechtských smluv. Ze strany císaře se obával všeho pro Itálii i pro Sicílii, jakmile uzavře mír s Portou. Nespoléhal na Anglii, jejíž král se kvůli svým ohledům k císaři neodvažoval vyslat ministra do Turína, a protože se tamní vláda hlasitě vyslovila proti utrechtské smlouvě; že k trojspolku přistoupil jen proto, aby napravil její nedostatky; že spokojen, že je takto napravil, nebude si prý dělat velké starosti se svými posledními závazky, jak to whigové hlasitě rozhlašovali, a že nikdy nepodniknou novou válku, aby zaručili to, co právě slíbil. Monteleón, který o tom byl pevně přesvědčen, poradil tomuto princi, aby se obrátil na španělského krále; ale ten našel v Alberonim ministra, který ho dobře znal, stejně jako celá Evropa, a který říkal, že sicilský král chce vybírat kaštany z ohně kočičí tlapou11 a že mu je třeba dávat jen pěkná slova.

Styky s Benátkami, přerušené tím, že tato republika byla nucena uznat císaře za španělského krále, se měly obnovit omluvami, které měl španělskému králi přednést při veřejné audienci šlechtic Mocenigo, vyslaný k tomu do Madridu. Benátčané se k tomu konečně odhodlali ze strachu, který sdíleli s papežem, že uvidí Turky na italských pobřežích, a z netrpělivosti, aby tam co nejdříve dorazila námořní pomoc, kterou Španělsko papeži slíbilo.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Charles Townshend, 2. vikomt Townshend (1674–1738), whigský státník, od roku 1714 státní sekretář pro severní odbor; koncem roku 1716 byl z tohoto úřadu sesazen a odkázán na irské místokrálovství.↩

  2. Vysvětlivka: Paul Methuen, anglický diplomat, syn Johna Methuena; po Townshendově odchodu převzal jako státní sekretář jižní odbor, zatímco Stanhope přešel do severního.↩

  3. Vysvětlivka: Anglie užívala až do roku 1752 juliánský („starý“) kalendář, který se tehdy za gregoriánským („novým“), platným ve Francii, opožďoval o jedenáct dní.↩

  4. Vysvětlivka: Simon van Slingelandt (1664–1736), tajemník Rady státu Spojených provincií (1690–1725); pensionářem Holandska se stal až roku 1727.↩

  5. Vysvětlivka: Karel Fridrich Holštýnsko-Gottorpský (1700–1739), synovec Karla XII. po jeho sestře Hedvice Žofii; roku 1725 se skutečně oženil s carovou dcerou Annou Petrovnou a byl otcem pozdějšího cara Petra III.↩

  6. Vysvětlivka: Papežové posílali novorozeným dědicům katolických panovníků požehnané plenky. Zde jde o arcivévodu Leopolda, syna Karla VI., narozeného v dubnu 1716, který zemřel ještě téhož roku.↩

  7. Vysvětlivka: Infant František, syn Filipa V. a Alžběty Farnese, narozený 21. března 1717, zemřel 21. dubna 1717.↩

  8. Vysvětlivka: Saint-Simon byl v letech 1721–1722 mimořádným velvyslancem ve Španělsku, kam jel žádat o ruku infantky pro Ludvíka XV.↩

  9. Vysvětlivka: Svatý Mikuláš z Myry byl uctíván jako patron námořníků a tonoucích.↩

  10. Ediční poznámka: Anglická pozemková daň (land tax) činila za války nejvýše čtyři šilinky z libry; „čtrnáct“ (quatorze) je zřejmě chyba místo „čtyř“ (quatre).↩

  11. Vysvětlivka: Narážka na La Fontainovu bajku Opice a kocour, v níž opice přiměje kocoura, aby jí tlapou vybíral pečené kaštany z ohně; tj. dát druhého riskovat ve svůj prospěch. V předloze tiskovou chybou fou místo feu.↩