Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom čtrnáctý (1716–1717)

Kapitola dvanáctá

Regent vydán konstituci bez protiváhy. — Nuncius Bentivoglio chce, aby biskupové podepsali, že konstituce je pravidlem víry, a neuspěje. — Odvolání Sorbonny a čtyř biskupů. — Marně vybízím kardinála z Noailles, aby zveřejnil své odvolání, a předpovídám mu, jak dopadne ono i jeho odklad. — Kolísání maršála z Huxelles v záležitostech konstituce. — Rozhovor mezi vévodou z Orléans a mnou o odvoláních proti konstituci, mezi čtyřma očima, v jeho malé lóži v Opeře. — Námitka velkého počtu. — Vévoda z Noailles prodává svého strýce za svou kariéru. — Váha osob a sborů. — Jak má regent postupovat. — Osobní důvody. — Regent zastavuje odvolání a vydává se konstituci.

Budu i nadále, jak je mým zvykem, mluvit o konstituci jen potud, pokud mě místo, které jsem zastával, nutilo – a to zřídka – se do ní vměšovat. Znal jsem regentovu slabost a také to, jak se chlubil, že si z náboženství nic nedělá, ačkoli navzdory sobě věřil. Viděl jsem, že je v této záležitosti, tak jako v mnoha jiných, vydán napospas svým nepřátelům: jezuitům, jichž se bál; maršálovi z Villeroy, který mu imponoval od jeho nejranějšího mládí a který se ve své nejhlubší nevědomosti vytahoval konstitucí, aby se chlubil vděčností k zesnulému králi a k paní z Maintenon; Effiatovi, oddanému panu du Maine a prvnímu prezidentovi, kteří jen hledali, jak mu způsobit všemožné nesnáze, aby je potřeboval, a to kvůli svým zvláštním záměrům; hlouposti Besonse, ovládaného Effiatem, který ho podle potřeby vypouštěl jako kance a Besons působil dojmem díky mínění, jež si regent učinil o jeho oddanosti; abbé Duboisovi, který už potají pomýšlel na kardinálský klobouk a na to, jak si k němu urovnat cestu u Říma; konečně pletichám kardinála z Rohanu, zuřivosti kardinála z Bissy a ničemnosti mnoha prelátů, kteří se kojili sladkou chimérou, že dosáhnou klobouku, a mezitím skutečností, že budou zářit, že se s nimi bude počítat a že se jich budou bát, že se budou do všeho plést a že dosáhnou milostí; a nakonec tomu padlému cedru, tomu nešťastnému biskupovi z Troyes, jehož návrat do světa nakazil snětí až do útrob, bez cíle, bez důvodu a proti všem názorům a poznatkům, jež měl a hájil celý svůj život až do svého vstupu do regentské rady. Protiváha nebyla žádná.

Vévoda z Noailles prodal svého strýce za vlastní kariéru. Kardinál z Noailles měl příliš mnoho přímosti, zbožnosti, prostoty a pravdivosti; biskupové, kteří smýšleli jako on, den ze dne řídli pod náporem úskoků a výhrůžek. Drželi se stranou, neměli přístup a neuměli mluvit, svěřovali se Bohu a obětovali se mu, nedokázali pochopit, že by se záležitost nauky a náboženství mohla stát záležitostí úskoků, pletich, nástrah a podvodů; nikdo z nich nebyl k ničemu z toho vycvičen. Kancléř, pomalý, bázlivý, v této věci podezřelý, neměl ani nejzákladnější ponětí o světě a o dvoru; ustavičně spoutaný jako v dětské kazajce a v pochybnostech, v ohledech, ve zdrženlivosti, zastavovaný drzým lomozem jedněch a vlídnými a hlubokými úskoky druhých, neschopný dlouho vzdorovat prvním a vůbec kdy zvětřit ty druhé, chabě podporovaný generálním prokurátorem, který jednal dobře jen tehdy, když to mohl udělat bez obavy, že si pošpiní plášť; a všichni byli vůči parlamentu zmateni obratností prvního prezidenta a zdušeni jeho velkými způsoby dvora a velkého světa, jeho drzostí a kejklířskými kousky, v nichž byl velkým mistrem. Bentivoglio od prvních dnů regentství nepřestával ve Francii rozdmýchávat oheň a v Římě vynakládat krajní úsilí, aby papeže dohnal k nejkrajnějším násilnostem. Byl velmi chudý, velmi ctižádostivý, velmi nevzdělaný, bez mravů – jak jsme viděli, zanechal toho veřejné doklady, které se ani příliš nesnažil skrývat – a podle toho, co bylo na tomto zuřivém nunciovi bez ustání vidět, bez jiného náboženství než své kariéry. Věřil, že jeho klobouk i prostředky k udržení jeho důstojnosti jsou spjaty s co největším požárem, jaký by bula mohla ve Francii vyvolat, a nešetřil ničím, aby ho dosáhl, a to tak, že ho papež shledával násilným natolik, že ho jeho ustavičné domlouvání obtěžovalo, a že preláti nejvíce oddaní Římu, ať z přesvědčení, ať kvůli kariéře, toho měli většinou dost, dokonce i kardinálové z Rohanu a z Bissy, s výjimkou malého počtu zoufalců, kteří spolu s jezuity dýchali jen krví, kariérou a rozvratem gallikánské církve. Stupeň za stupněm a násilnost za násilností, které na regentovi navzdory jeho vůli vymáhali, dospěla záležitost tak daleko, že se z konstituce mělo učinit pravidlo víry.

Papež, zatvrzele – proti zvyklosti svých největších a nejsvětějších předchůdců – odmítající podat jakýkoli výklad své buly či strpět, aby jej podali biskupové, ze strachu, aby se nesáhlo na jeho domnělou neomylnost, a ještě víc proto, že byl v rozpacích, jak podat rozumný výklad nebo jaký připustit, nechtěl slyšet o ničem jiném než o slepé poslušnosti; a jeho nuncius, v čele jezuitů a sulpiciánů, shledával příležitost zrušit svobody gallikánské církve a podrobit ji otroctví Říma jako církve Itálie, Španělska, Portugalska a Indií příliš krásnou, než aby ji promarnil. Dal se tedy sám i prostřednictvím jezuitů a sulpiciánů do obletování biskupů, aby dosáhl prohlášení konstituce za pravidlo víry. Nejvíce Římu oddaní z biskupů se nejprve vzbouřili proti tak nesmyslnému návrhu, který za takový pokládal i sám Řím, tak jako se zprvu vzbouřili proti konstituci, když ji poprvé spatřili. Pravidlo víry stihl týž osud jako dříve přijetí konstituce: silou intrik a pletich k němu několik biskupů svolilo a jejich počet, jak se zdálo, rostl.

V této krajnosti nového článku víry, tak prostého jakékoli legitimní autority – neboť ta je dána jen svobodnému a všeobecnému shromáždění církve, k němuž jedinému se vztahují přísliby Ježíše Krista, že s ní bude až do skonání věků –, usoudili Sorbonna a čtyři biskupové, že je čas uchýlit se k poslednímu prostředku, který církev vždy nabízela a schvalovala, aby jej její děti užívaly jako odkladného, v očekávání časů, kdy pravda bude moci být vyslyšena, a jehož se až do zesnulého krále včetně veřejně užívalo v parlamentech i mezi biskupy, doktory atd., aby se ubránili podnikům Říma. Bylo to odvolání k budoucímu svobodnému všeobecnému koncilu.1 Bentivoglio a celá strana konstituce spustili křik. Cítili váhu tohoto velkého kroku samu o sobě; sténali pod jeho odkladnou vahou. Cítili, jak strašný účinek by pro jejich podnik měly následky, jichž se z tohoto příkladu museli obávat, a pohnuli peklem, aby jej zastavili. Regent, snadno vylekaný a snadno strhávaný svými proradnými důvěrníky, se jim poddal a zakročil proti Sorbonně a proti čtyřem biskupům, které poslal do vyhnanství a potom odeslal do jejich diecézí.

Tehdy kardinál z Noailles promarnil velkou příležitost, jako už několikrát předtím. Vídal jsem ho často u něho i u sebe. Přišel ke mně při této příležitosti o věci rozmlouvat. Nabádal jsem ho k odvolání. Měl jistotu kapitul a farářů Paříže, předních duchovních a nejslavnějších a nejpočetnějších kongregací světských i řeholních společenství. Měl jistotu i mnoha biskupů, kteří jen čekali na jeho příklad; a všichni tito na něho naléhali, aby jej dal. Představil jsem mu, že poté, co marně ke všemu svolil, musí být přesvědčen o proradnosti, o úskocích a o cíli strany, která pod zdáním poslušnosti Římu nutila papeži ruku, aby triumfovala ve Francii, a nikdy by nesvolila k ničemu jinému než ke slepé poslušnosti; že dostatečně prokázal rozum, trpělivost, mírnost, uměřenost a touhu uchovat poslušnost spolu s pravdou a se svobodami gallikánské církve; že je konečně čas otevřít oči a položit meze zuřivosti a úskokům; a že odvolá-li se v čele všech, které jsem právě vyjmenoval, stane se tento šik pro podniky a násilnosti tím hrozivějším, čím bude početnější, vznešenější a krytější nejstaršími, nejjistějšími a nejužívanějšími pravidly církve, ctěnými od prvních dob, kdy se k nim sahalo, až do posledních let vlády zesnulého krále; že tak všeobecné a tak kanonické odvolání vlije odvahu sklíčeným, strach a krajní rozpaky násilníkům a spasitelnou neutralitu těm, kdo se v prostotě srdce kloní ke konstituci; že tento krok bude mít velký účinek na parlamenty, které si ničeho víc nepřejí než se odvolat a které od toho zdržuje jen autorita vlády, a to ještě jen úskoky a machinacemi; a že spojí-li se s ním tyto sbory nakonec svým odvoláním, k čemuž vše nasvědčovalo, bude s konstitucí konec a Řím už bude moci myslet jen na to, jak ji stáhnout a potichu tu záležitost udusit, a bude rád, když bude moci dát dobré záruky, že se o ní už nebude mluvit.

Kardinálem z Noailles jsem otřásl. Svěřil se mi, že své odvolání má celé sepsané a připravené, ale že se domnívá, že je třeba jeho zveřejnění ještě odložit a nemít si co vyčítat, že neměl dost trpělivosti. Nikdy jsem ho z toho nedokázal vyvést, ani on mi nedokázal uvést jiné důvody než tuto neurčitost. Po dlouhém sporu jsem mu předpověděl, že jeho trpělivost bude zhoubná, že se nakonec k odvolání odhodlá, ale příliš pozdě; že všechny, kdo jsou teď připraveni se s ním odvolat, najde časem svedené, zastrašené a rozdělené; že ten čas poskytne úskokům a svedené regentově autoritě, kterou pozná jako sobě rázně nepřátelskou; že kdyby se odvolal hned, byla by tou ranou omráčena a nemusel by se jí bát, zvlášť s parlamenty, které by měl na své straně; kdežto takto budou získány, rozděleny a zastrašeny díky času, který k tomu poskytne, a až bude chtít své odvolání vyhlásit, ocitne se opuštěn. Byl jsem až příliš dobrým prorokem.

Maršál z Huxelles, v celé této záležitosti nepostradatelný ministr, v ní často kolísal. Všechno mu ukazovalo její šibalství a nebezpečí, které se vezlo v jejím závěsu, totiž zničení svobod gallikánské církve, jež bylo cílem, k němuž směřovali ti, kdo byli Římu skutečně oddáni, jako nuncius, jezuité, sulpiciáni a biskupové z jejich kliky, a mnozí další, kteří to neviděli, ale které ti první strhávali skrze jejich nevědomost a hloupost. Maršál proto často podnikal výpady, které mařily plány. Brzy nato si ho však první prezident a Effiat vzali do parády – hned lichocením, hned zvysoka, často důvody soukromých zájmů, které nebyly zájmy církve ani státu, a ještě méně regentovy – a přivedli ho zpět, takže nepravidelnost tohoto počínání maršála z Huxelles často brzdila obě strany i samotného regenta. Tento princ, který už za zesnulého krále věděl, co si o konstituci myslím, a – jak jsem v příslušné době vylíčil – co si o ní myslel on sám, byl kvůli tomu ve vztahu ke mně v rozpacích. O to snáze se vyhýbal mluvit se mnou o této věci, že jsem ho k ní nikdy nenaváděl a že – s výjimkou jistých zmírnění, jichž jsem u něho občas dosáhl, když se na něm vymáhaly násilnosti proti jednotlivcům – jsem se nesnažil pouštět se s ním do čehokoli z celé té záležitosti od chvíle, kdy jsem poznal, jak se nechal strhnout. Když se však cítil do jisté míry v rozpacích a v tísni, nemohl se ubránit tomu, aby se ke mně s naprostou otevřeností nevrátil, a to i v případech a ve věcech, v nichž mě jeho podezření nebo vlivy lidí z jeho okolí činily v jeho očích nejpodezřelejším. V tísni a v rozpacích mezi odvoláními a protichůdnou zuřivostí, o nichž jsem právě mluvil, mě tedy jednoho odpoledne zadržel, když jsem uklízel papíry a chystal se od něho odejít poté, co jsem s ním pracoval mezi čtyřma očima, jak se mi stávalo jednou či dvakrát týdně. Řekl mi, že jde do Opery a že mě tam chce vzít, aby tam se mnou mluvil o důležitých věcech. „Do Opery, pane!“ zvolal jsem. „Ach, to je mi místo k jednání o záležitostech! Mluvme o nich tady, jak dlouho budete chtít, nebo chcete-li raději jít do Opery, budiž, a zítra nebo kdy se Vám zlíbí přijdu znovu.“ Trval na svém a řekl mi, že se oba zavřeme v jeho malé lóži, kam chodíval sám ze svého bytu krytou chodbou a bez schodů, a že tam budeme stejně dobře, ba lépe než v jeho kabinetu. Úpěnlivě jsem ho prosil, aby uvážil, že je nemožné, abychom se nenechali rozptýlit představením a hudbou; že všichni, kdo vidí na jeho lóži, nás budou pozorovat, jak hovoříme, rozmlouváme a nevěnujeme pozornost opeře, a budou se snažit vyčíst něco i z našich gest; že lidé, kteří tam k němu přicházejí, aby mu dělali dvořany, budou zase svým dílem dohadovat, proč ho vidí v jeho malé lóži zavřeného se mnou; že každý bude počítat, jak dlouho to trvá; zkrátka, že Opera je stvořena k odpočinku, k zábavě, k tomu, aby člověk viděl a byl viděn, a vůbec ne k tomu, aby se tam zavíral, mluvil o záležitostech a stal se podívanou pro samu podívanou. Marně jsem mluvil; nakonec se dal do smíchu, vzal jednou rukou z pohovky klobouk a hůl, druhou mě za paži, a už jsme šli. Při vstupu do lóže zakázal, aby kdokoli vstoupil, aby se otevírala kvůli čemukoli, a aby se ke dveřím nikdo nepřibližoval. To bylo dobře ukázat, že se nechce vystavit tomu, aby ho někdo poslouchal, ale také dobře ukázat, že zavřený se mnou, který jsem nebyl člověkem divadla a hudby, je tam méně v Opeře než v kabinetu při záležitostech. Proto se to také velmi nevhod vydařilo jako novina, kterou všichni, kdo byli v Opeře, při odchodu roznesli po Paříži, jak jsem dobře předvídal a předpověděl vévodovi z Orléans. Posadil se tam, kde, jak mi řekl, obvykle sedával, čelem k jevišti, k němuž mě nechal obrátit zády, abych byl naproti němu. V této poloze jsme byli plně na očích: on celému jevišti, sousedním lóžím a části přízemí; já jevišti zezadu, ze strany a téměř zpředu skoro všem, kdo byli v Opeře v lóžích na protější straně, a celému přízemí a celému amfiteátru ze strany a skoro zpředu. Byla to pro mě neobvyklá krajina, kde mě zprvu jen stěží poznávali, ale kde mě brzy prozradilo několik očí, rozhovor mezi čtyřma očima a živost konverzace. Opera teprve začínala; když jsme se usazovali, podívali jsme se jen na okamžik na představení, které bylo velmi zaplněné, načež jsme z něho až do konce nic neviděli ani neslyšeli, tak nás rozhovor zaměstnal.

Nejprve mi vévoda z Orléans obšírně vyložil, v jakých je rozpacích mezi odvoláními, k nimž na něho naléhal parlament, který je chtěl podat, mnoho biskupů a celé pařížské nižší duchovenstvo po příkladu Sorbonny a mnoha celých řeholních i světských sborů. Poslouchal jsem ho, aniž bych ho přerušil, a pak jsem začal rozvažovat. Krátce poté, co jsem začal, mě přerušil, aby mě upozornil, že velký počet je pro konstituci a malý pro odvolání; že konstituce má na své straně papeže, většinu biskupů, jezuity, všechny semináře Saint-Sulpice a Saint-Lazare, a tudíž nekonečné množství zpovědníků, farářů a vikářů rozesetých po městech a venkovech království, kteří k ní strhávají lid skrze svědomí, všechny kapucíny a malý počet jiných žebravých řeholníků; a že se ve Francii může stát taková věc, kdy se všichni tito stoupenci konstituce spojí proti němu se španělským králem a budou silnější počtem, stejně jako intrikami a Římem; a odtud se pustil do dlouhé úvahy. Opět jsem ho poslouchal bez přerušování a pak jsem ho poprosil, aby zase on vyslechl mě. Začal jsem tím, že jsem mu řekl, že s ním nelze rozvažovat z pohnutek náboženství ani z dobra věci té či oné strany; že se však nemohu zdržet, abych mu neřekl, jak podivné je pojednávat záležitost nauky a náboženství – dovedenou až k tomu, že se tolik tak podivných bodů, které zpočátku skutečně shledali tak podivnými právě ti, kdo se stali jejich zápasníky, má prosadit jako článek víry, přinejmenším jako pravidlo víry, což je v mírnějším výrazu jen synonymum toho prvního –, pojednávat, pravím, takovou záležitost s ohledy a prostředky čistě politickými, které mohou být dobré jen k tomu, aby přivolaly Boží prokletí na výsledek, na osoby, které se do ní tímto způsobem pletou, i na celé království; že se také nemohu obejít bez toho, abych mu připomněl, co si za zesnulého krále myslel o nespravedlnosti podstaty a o násilnosti prostředků a co jsme si on a já navzájem svěřili, když se zdálo, že se se zesnulým králem půjde do parlamentu, čemuž zabránilo jen náhlé zhoršení nemoci, která ho brzy nato odnesla;2 že spokojím-li se s tím, že jsem mu dvěma slovy připomněl věci tak rozhodující pro kohokoli jiného než pro něho podle jediných pravých, velkých a pevných zásad, jimiž by se mělo jedině řídit, zvláště ve věcech náboženství, už se o nich nezmíním a budu k němu mluvit jen jazykem, jemuž jedině je přístupný.

Ukázal jsem mu, že se mýlí ohledně velkého počtu, a abych ho o tom přesvědčil, prosil jsem ho, aby se přenesl do doby zesnulého krále, kdy všechen strach, který šířil, jeho výhrůžky a násilnosti, k nimž ho přiměli, dokázaly získat velký počet jen s nechutí a s rozmanitostí formulací, vesměs úskočných, které zjevně ukazovaly, že lidé se jen snaží zachránit, opouštějíce svá přesvědčení pod závojem a zachraňujíce pravdu, nakolik to strach slabosti dovoloval; z čehož bylo možno usuzovat, co by se s konstitucí stalo, kdyby pro ni král tak obávaný, jakým byl, nenasadil veškerou svou moc. Připustil jsem pak pokroky, jež konstituce od té doby učinila, ale strachem, důmyslem, pomluvou, klikou a nadějemi buď na kariéru, nebo na pokoj; dodal jsem však, že odstraní-li se všechny tyto úskoky, jak by se stalo ve chvíli, kdy by je už jeho autorita nepodpírala, propukne všechno, co se snažilo zůstat v mlčení, a tři čtvrtiny těch, kdo se dali chytit do těchto rozličných sítí, se z nich vyprostí a odvolají, co dříve hlásali, jak mu to plně ukázal začátek jeho regentství po tu krátkou dobu, kdy trvalo omráčení vůdců strany konstituce a ochrana, kterou poskytl utlačované straně. Dal jsem mu pocítit, jaký rozdíl v počtu mezi dvěma stranami působí tíha světské moci spojené se zdáním moci duchovní, velké jméno hlavy církve, jednoty, poslušnosti a nejbezpečnější strany v očích prostých a nevědomých, kteří tvoří velký počet mezi duchovními stejně jako mezi laiky, strach z trestů a naděje na odměny u mnohých a u všech touha nenarážet na své cestě na překážky, konečně na jedné straně volnost podnikat cokoli, přinejmenším beztrestně a velmi zřídka bez úspěchu, a na druhé straně nacházet všechny soudy zavřené pro své stížnosti a bezmocné k jejich nejspravedlivější obraně; že kromě ohavnosti tak nesmírného kontrastu, který nemá obdoby než v dobách pronásledování za modlářských či kacířských vladařů, tento nepoměr drtil i nejmoudřejší a nejzbožnější a přesvědčoval sklíčené duše, které nezahlédly ani jiskru ochrany či naděje, aby se přizpůsobily době a svalovaly na násilí lži, k nimž je nutí; že právě tak se Jindřich VIII. v Anglii během tak mála měsíců stal hlavou náboženství, vyhnal Řím a zmocnil se nesmírných statků duchovenstva svého království,3 a že regenti za nezletilosti jeho syna navzdory svým rozporům a domácím nepokojům v tak krátké době dovršili skok, přijali po schizmatu kacířství a složili si náboženství, které pod nejtěžšími tresty vyhnalo katolické; že právě tak za tak krátkou dobu severní králové, jejichž moc byla tehdy doma tak nová a tak málo upevněná, učinili své říše protestantskými,4 a že téměř všichni panovníci severního Německa učinili ve svých státech totéž; že velký počet, takto předváděný při tak nerovných vahách vlády, je tedy jen návnadou a zjevným klamem, jehož pravým korektivem by bylo odvolání; že pak, až budou soudy v tomto ohledu navráceny k výkonu spravedlnosti, královská autorita k tomu, aby objímala všechny své poddané rovně, a většina lidí ke svobodě vidět, mluvit, poučit se a rozlišovat, prostí a nevědomí, osvícení odvoláními biskupů, nesčetného množství duchovních nižšího řádu, řeholníků, celých světských i řeholních sborů a konečně odvoláním parlamentů, se vymaní z otrockého strachu, který je spoutával; a že on, regent, tehdy s překvapením uvidí, že velký počet bude na straně apelantů a velmi malý, a ještě opovrhovaný a potupený jako hrstka svržených tyranů, na straně stoupenců konstituce.

Na tomto místě mě regent přerušil a s jakousi úzkostí mi řekl: „Ale pane, čemu chcete, abych věřil, když mě sám vévoda z Noailles zdržuje od odvolání a tvrdí mi, že tím riskuji všechno, protože převážná většina je pro konstituci a protivná strana je jen hrstka; a snad nebudete popírat, jak velký zájem tu má kvůli svému strýci?“ – „Pane,“ odvětil jsem, „to je hrozné, ale nepřekvapuje mě to. Víte, že s Vámi o vévodovi z Noailles od prvních dob toho, co se mezi námi odehrálo, nikdy nemluvím; ale když mi ho stavíte do hry a do tak zdánlivě přesvědčivého protikladu, musím Vám přece odpovědět i na to. Pan z Noailles, pane, je člověk, který nemá ani náboženství, ani čest a který ztratil i všechen stud, kdykoli se domnívá, že v tom najde sebemenší výhodu. Za zesnulého krále, odvolaný ze Španělska, rozkmotřený s ním, s paní z Maintenon i s vévodkyní z Bourgogne, obávaný a nenáviděný všemi, zkrátka ztracený ve Španělsku i zde, neměl jinou oporu ani existenci než svého strýce a skrze něho to, čemu se říkalo jeho strana; proto na ní lpěl. Od chvíle, kdy létá na vlastních křídlech, mu tentýž strýc i jeho strana, protože mu už k ničemu nejsou, překážejí; chce z nich proto vytěžit to, aby ho druhá strana pokládala za člověka nestranného, povolného v bodě, který mu musí být tak citlivý, aby z té strany uhasil obavy a podezření a odklidil tak překážky, jichž se od ní obává na cestě ke kariéře a k místu prvního ministra – které ho přivedlo k tak černému a tak promyšlenému zločinu vůči mně a po němž nikdy nepřestane toužit a doufat –, zatímco ho jeho strýc, který nevidí dost jasně, aby ho prohlédl, ubohým způsobem zbožňuje, a on ho vláká do pastí, aby se zalíbil druhé straně, zatímco ho strýc vychvaluje ve své straně, kterou on sám zase klame a které lichotí. Jeho počtem je protahovat spor, aby ho obdivovaly obě strany, a mluvit k Vám tak, jak mluví, aby Vás přesvědčil o oddanosti k Vám a o pravdivosti ve věci, jež odolají krvi, přátelství i jakémukoli zájmu. Takový je, pane, vévoda z Noailles, a když mě k tomu nutíte, do takové míry Vás vodí za nos. Ale já, který jsem pravdivější, přímější a upřímnější, k Vám budu mluvit jiným tónem: netajím se před Vámi, před nikým, ani před ním samým, že nejkrásnějším a nejrozkošnějším dnem mého života by byl ten, kdy by mi Boží spravedlnost dopřála rozmačkat ho na marmeládu a šlapat mu oběma nohama po břiše, a pro to zadostiučinění bych obětoval jakékoli jmění. Nejsem však ještě natolik zbaven rozumu a úsudku, abych neviděl, že ať má vévoda z Noailles jakoukoli pohyblivost, obratnost, prohnanost a umění, nemůže se vyhnout tomu, aby byl ztracen, bude-li ztracen jeho strýc a podaří-li se Římu a stoupencům konstituce naložit s ním tak, jak k tomu měli tak blízko za zesnulého krále a jak se každý den snaží k tomu vrátit. To, co tvrdím, je zjevné. Přesvědčí-li Vás postupně, abyste jim ho vydal, a zbaví-li ho purpuru a jeho stolce, je to člověk přinejmenším zničený, nestane-li se mu ještě něco horšího, totiž že bude někde internován nebo poslán do Říma. V tomto stavu nutně jedno ze dvou: buď vévoda z Noailles bude sdílet osud svého strýce, nebo ho opustí, aby si uchoval svůj vlastní. Bude-li sdílet osud svého strýce, je z něho člověk na odpočinku, bez místa, který se už nechce do ničeho plést pod princem, jenž mu podřezává strýce nebo ho aspoň vydává na porážku a vzteku jeho nepřátel. Tam ho vede krev, přátelství a čest – a já tedy plavu v radosti, když vidím, jak ho bez návratu strhává a topí proud, jenž odnáší jeho strýce. Opustí-li naopak strýce s pomocí vytáček a jemných rozlišování, aby se udržel na místě, stane se nejveřejněji a nejdokonaleji zneuctěným člověkem; stane se navíc podezřelým straně, které se dvoří za cenu krve svého strýce, i Vám samému, kdo se mu nikdy v ničem neodvážíte svěřit; stane se předmětem ošklivosti světa a předmětem kletby strany svého strýce, která nemůže celá zahynout s ním; stane se konečně potupou a předmětem opovržení celé země; a já tedy budu užívat stavu, jehož hanebnost už mé pomstě nenechává nic k vykonání ani k přání. Mým nejživějším a nejdražším zájmem, kdybych byl takový ničema jako vévoda z Noailles, by tedy bylo hned od prvních dnů Vašeho regentství vyjít vstříc naléhání kardinálů z Rohanu a z Bissy a jejich společníků, úzce se s nimi spojit a ze všech sil jim u Vás sloužit. Laskavost a důvěra, jimiž mě poctíváte, by ze mě mezi nimi učinily nejpřednějšího laika, rádce a usměrňovatele strany, s důvěrností a vážností tím pevnějšími, že bychom ze všech sil pracovali k témuž cíli a snad bychom ho už byli dosáhli. Nemyslete si, že je pro mě tato úvaha nová, ani že ti pánové dosud otáleli mi ji vnuknout, a to až tak, že mi jejich jménem, a nejednou, dali říci, že nechápou, jak při vší mé veřejné nenávisti k vévodovi z Noailles, kterého bych mohl jistě a důkladně zničit tím, že zničím jeho strýce, zůstávám přítelem kardinála z Noailles a – abych užil jejich zneužitého výrazu – jeho nejmocnějším ochráncem. Ale jsem-li ještě neschopen té ctnosti, která Vás nic nestojí a kterou bez jakékoli zásluhy často dovádíte k nejzhoubnějšímu zneužití, totiž odpouštění nepřátelům, nedej Bůh, abych tak dalece podlehl rozkoši pomsty a stal se takovým ničemou, abych se obrátil proti známé pravdě, proti přímosti a zjevné nevině a proti dobru náboženství i státu, a abych Vám je přestal ze všech sil předkládat spolu s veškerým Vaším osobním zájmem, který je s nimi spjat, dokud mě budete ochoten v tak velké věci poslouchat!“ Tuto rozhodnou řeč jsem uzavřel tím, že jsem mu řekl, že je na něm, aby posoudil, kdo z nás dvou, vévoda z Noailles, nebo já, k němu mluví o odvolání nezištněji a pravdivěji.

Vrátiv se rázem k jádru věci, řekl jsem mu, že vedle počtu je třeba vážit i jakost; že musí vidět, že na jedné straně jsou všichni ctižádostivci, žoldáci a nevědomci, svedení několika učenci a několika prostými lidmi dobré víry; že na druhé straně jsou nejučenější, nejctnostnější, nejnezištnější a nejzbožnější preláti nejlepších mravů, zkrátka praví pastýři, sídlící ve svých diecézích, pracující v nich a zbožňovaní, nepopíraný příklad pro celou francouzskou církev; všechny školy a univerzity, koleje, faráři a kapituly Paříže a téměř celé Francie, jedním slovem téměř celé nižší duchovenstvo – ne hladoví abbé dychtící po obročích, ale ono zbožné a osvícené nižší duchovenstvo, které si nečiní nárok na nic a neprodává svou víru a nauku; konečně parlamenty, které v tomto ohledu tvoří úctyhodný šik a jichž se Řím bude vždy obávat; že většina dvora, společnosti a veřejnosti v celém království je stále na téže straně, ať z porozumění, nebo z předpojatosti, a mnoho lidí také z rozhořčení nad násilnostmi, nad mravy, ctižádostí a počínáním většiny biskupů protivné strany a nad ohavnými intrikami, které čas odhalil; že se zákony církve i státu na své straně, s biskupy, doktory, nejváženějším a nejpřednějším světským i řeholním duchovenstvem, s nejctihodnějšími celými sbory světskými i řeholními a s nejvyššími soudními dvory, které by si všechny pokládaly za čest následovat parlamenty, jež jsou v této oblasti strážci a ochránci zákonů, by stál v čele docela jiné strany, než by byla strana konstituce: strany, na niž mají vliv náboženství, pravda, kánony církve, její neměnná pravidla, zákony státu a svobody gallikánské církve – které nejsou ničím jiným než zachováním staré církevní kázně, jinde zabrané uzurpací papežů a despotickou tyranií Říma –, strany, na niž konečně svědomí může všechno, a ctižádost a zájem nic, jak to s nejkrajnější zřejmostí dokazuje tolik a tak krutých pronásledování tak velkoryse snesených; strany – když už je třeba užít tohoto slova, ačkoli se hodí jen na tu, která stojí proti ní –, která by k němu byla pevně a neporušitelně připoutána pouty svého svědomí, náboženství, pravdy a vděčnosti a od níž by ji žádný časný zájem nemohl odvábit; která by se ustavičně rozrůstala o všechny nevědomce druhé strany, s nimiž by pak bylo volno mluvit a osvěcovat je a kterým by bylo volno naslouchat a dát se poučit, i o zástup žoldáků, jejichž kolísání viděl podle toho, jak kolísal vliv jejich strany, a kteří nejsou schopni následovat žádnou stranu jinak než z lidských ohledů. Co by se pak stalo s protivnou stranou, obtíženou opovržením pro své úskoky a nenávistí pro své násilnosti, zbavenou moci se jich dopouštět i své vyjmutosti z moci zákonů a soudů a z odsudku učenců, toho zástupu osobností největší pověsti, každá ve svém stavu? Jak hájit věc, která proti sobě ozbrojuje rozum a všechny zákony, která se pošpinila vším, co je na úskocích a pronásledování nejodpornějšího, a stavět hanbu biskupství a kněžstva všeho druhu, jíž je většina z nich, proti výkvětu, který tvoří celou druhou stranu, ozdobenému svým utrpením a očištěnému ohněm pronásledování? Co by mohly postavit proti tolika vědění a ctnosti milosti, tehdy zvadlé pro nedostatek moci, a ochranitelské pózy prvního z jejích vůdců a odpudivý křik druhého; tak dobře známé lsti jejich hlavních pracovníků prvního i druhého řádu, z nichž mravy většiny a počínání a ctižádost všech je učinily ohavností světa i při nejbezuzdnějším užívání jejich vlivu a moci? A Řím, který couvá před portugalským králem, a to kvůli milosti, která záleží jen na něm samém a netýká se ani pravdy, ani náboženství, kvůli milosti nespravedlivé, ba pohoršlivé – bude snad odvážnější proti tak ctihodnému šiku prvního i druhého řádu, podporovanému množstvím navráceným svobodě a parlamenty, zavázanými svým odvoláním k téže věci; Řím, pravím, zbavený královské autority, před níž se všechno třáslo, ale který se ani s touto strašlivou výhodou nikdy neodvážil víc než hrozit?

K tomuto obrazu jsem dodal, že jeho role, role regenta, je velmi počestná a velmi snadná. Stačí mu nechat věci běžet a těšit se z toho, co se stane, i z odvolání, která uvidí hromadně propukat. Říci papeži a vůdcům konstituce, že nemají od nejisté moci regenta očekávat víc, než dokázali získat od obávané a absolutní autority zesnulého krále, který ji tak dlouho celou nasazoval v jejich prospěch; že navíc je velký rozdíl mezi tím, oč šlo tehdy, a tím, co se podniká dnes. Tehdy šlo jen o odsouzení jedné knihy a o mlčení o konstituci. Dnes, kdy záměry rostou s mocí, nejde o nic menšího než zapálit Francii všemi myslitelnými intrikami, až po snahu zatáhnout do toho přední cizí mocnosti, a dát přijmout, podepsat, věřit a odpřisáhnout jako definované články víry, přinejmenším zatím jako pravidlo víry, které je jejich dokonalým synonymem, všechno, co je v konstituci; je-li tento vrchol moci, který je dovolen a dán jen shromážděné církvi, uplatněn na bulu, která ať právem, či neprávem pobouřila celou Francii, jakmile se objevila, kterou jedni shledávají nesrozumitelnou a jiní nepřijatelnou v tom, čemu se v ní rozumí, na bulu, kterou papež proti zvyku svých nejsvětějších a nejslavnějších předchůdců nikdy nechtěl vyložit ani strpět, aby ji vyložili biskupové, ačkoli je o to už tolik let se vší možnou úctou a pokorou prošen a zapřisaháván, není divu, že se svědomí, dohnaná nakonec do krajnosti, bouří, nutí regentovi ruku a uchylují se konečně k poslednímu prostředku, odedávna v církvi zavedenému, jímž se nejsvětější a největší papežové nikdy necítili uraženi. Dodat, že jste zarmoucen tak velkým rozruchem a bezmocný jej zastavit, ale že jakožto regent království, který dosud nevynechal žádnou práci, námahu ani péči, aby zjednal papeži uspokojení a prokázal svou osobní úctu, a to až tak, že jste k tomu užil autority, jíž jste správcem, ještě víc, než to učinil zesnulý král – a bohužel nebudete lhát –, nejste také odhodlán nechránit zákony odjakživa užívané, k nimž se sám zesnulý král při jiných příležitostech uchýlil, ani dopustit, aby se v království zažehl oheň a nepokoje. Současně dát nunciovi na srozuměnou, aby byl moudrý a aby Vás svým chováním nenutil ke krokům, které by mu byly nepříjemné a jejichž následky by mohly zastavit jeho kariéru; a učinit uměřená, ale náležitá opatření, aby mu byl ztížen styk s vůdci a ztracenými hlídkami strany. Napsat také v témž smyslu kardinálovi z La Trémoille tak, aby to papeže vylekalo, kdyby zamýšlel jít dál, ať ve věci samé obecně, ať vůči kardinálovi z Noailles a komukoli jinému zvlášť; a poslat mu dopis pro papeže plný nejkrásnějších výrazů oddanosti, žalu a úcty, ale neurčitě zabarvený odstínem pevnosti, který by podpořil dopis kardinálovi z La Trémoille; především nezapomenout přimět přední zdejší jezuity, aby promluvili jasnou francouzštinou ke svému generálovi v Římě, a stejně tak představené Saint-Sulpice a Saint-Lazare; pak zůstat neoblomný vůči jakýmkoli návrhům, i těm nejvábivějším. Otevřít vězení, povolat zpět a znovu dosadit vyhnance a obnovit svobodu, ale přísně promluvit k předním z nich a dát kardinálovi z Noailles a parlamentům přísné rozkazy a být v tom neúprosný, aby se svoboda, místo aby se zvrhla ve zvůli a v triumf, držela v nejužších mezích moudrosti, rozvahy, skromnosti, lásky, úcty k biskupskému úřadu a k biskupům, uměřenosti vůči osobě nuncia, úcty k osobě papeže, podřízenosti Svatému stolci a všech opatrností nutných k tomu, aby se předešlo jakékoli příležitosti dát druhé straně záminku a jakékoli zámince křičet o schizmatu nebo vzbudit strach z něho sebemenším zdáním.

Po této řeči, kterou vévoda z Orléans velmi pozorně vyslechl a která se mu, jak se mi zdálo, zamlouvala, přešel jsem k citlivému bodu. Připomněl jsem mu vadu zřeknutí, při nichž se nechtěly strpět ani formy, ani zdání svobody;5 a zopakoval jsem mu, co jsem mu často říkal, že nastane-li ten nešťastný případ, nemůže z těchto listin vytěžit žádný užitek leda z úcty a náklonnosti národa, získaných moudrostí, mírností a vážností své vlády; že to, co mu navrhuji, je jednou z nejjistějších cest k tomu: chránit zákony a rozumnou a spravedlivou svobodu, učinit se ochráncem toho, co se v církevní i občanské oblasti těší největší a nejpevnější pověsti pro nauku a ctnost, a připoutat k sobě parlamenty a ostatní soudy; kdežto zvolí-li opačnou stranu, je to cesta ustavičného násilí na svědomích a na církevních i občanských zákonech, ustavičného pozastavování výkonu a funkcí spravedlnosti, vyhnanství a vězení bez konce, aby se zalíbil dvoru bezmocnému a nevděčnému, který chce jen podrobit Francii jako Španělsko, Portugalsko a Itálii, s časnými a tak otrockými nevýhodami, jaké zakoušejí tamní panovníci, učinění výstřelky církevní imunity tak závislými na Římě v autoritě i ve financích; a kvůli žoldákům, kteří by ve shodě s Římem ustavičně žádali, aby mohli vládnout, a za žádný obecný ani zvláštní úspěch by nebyli vděčni nikomu než svým úskokům a své drzosti.

Řekl jsem mu, že si nesmí nic namlouvat, ale musí dobře pochopit a dobře se přesvědčit, že lidé se nikdy neřídí ničím jiným než svým zájmem, s výjimkou několika vzácných příkladů lidí dokonalých ve ctnosti; že si tedy nesmí představovat, že ať by pro Řím, pro jezuity a pro stranu konstituce udělal cokoli, mohl by je kdy získat proti španělskému králi; že kdyby jen trochu srovnal tohoto panovníka se sebou, brzy by pocítil, který z obou by získal všechna jejich přání a jejich volbu, a tudíž všechno jejich úsilí; že jejich cílem je vládnout, panovat a podrobit si Francii, jako jsou podrobeny Španělsko, Portugalsko a Itálie, k čemuž nikdy neměli lepší příležitost než díky stavu, do jakého dokázali přivést nynější záležitost; že také není panovníka výslovněji podle jejich gusta stvořeného pro tento záměr: duch zvyklý spoléhat ve všem na jiné, navyklý po tolik let vlády na plné jho, které chtějí uvalit zde, se svědomím bez světla, vždy se chvějícím při jménu Říma a inkvizice, zcela vydaný všem ultramontánním nárokům, proměněným v jeho rozlehlých státech v zákony, celý život oddaný jezuitům, a dvakrát – a podruhé právě tehdy v plné síle – výrobci konstituce,6 navíc ze zvyku i ze záliby uzavřený a nepřístupný všemu kromě italské manželky prohnětené týmiž římskými zásadami, svého zpovědníka a svého ministra, a svými mravy neschopný dát jakýkoli důvod k obavě z něčeho, co by mohlo narušit předpojatosti tak příznivé záměrům Říma a stoupenců konstituce a ultramontánním zásadám, které pokládá za nedílné součásti náboženství. S panovníkem takto utvářeným stačí chtít a jednat; a absolutní a formami nevázaný způsob, jímž je zvyklý vládnout ve Španělsku, by v něm po návratu do Francie spojil žárlivost na autoritu s tím, co by pokládal za tak naléhavou povinnost svého svědomí – k jakým výstřelkům by ho nebylo možno dovést bez jiné námahy, než to chtít a říci! „Myslíte si, pane,“ pokračoval jsem, „že s ním snesete srovnání se vším svým duchem, svým věděním, svou soudností, svým osvícením, s okázalou nevázaností svého života, se svou přístupností každému, se svými rozsáhlými znalostmi, při Vašem původu tak neobvyklými, a konečně s tím pohrdáním náboženstvím a s tou volnomyšlenkářskou svobodou ducha, k nimž se odjakživa tak veřejně hlásíte? Stačí, abyste o tom chvíli přemýšlel, a budete hluboce přesvědčen, že se nikdy nemůžete stát mužem Říma a jezuitů a že španělskému králi nechybí žádná z vlastností, které z něho dělají krále přímo pro ně utvořeného a uzpůsobeného. Vyžeňte si tedy důkladně z hlavy, že byste – ať uděláte cokoli – kdy měl Řím, jezuity a stoupence konstituce na své straně. Nastane-li ten nešťastný případ, buďte naopak pevně přesvědčen, že je budete mít za své největší nepřátele, kteří proti Vám nebudou mít nic posvátného. Postavíte-li se k tomu ještě proti straně, která stojí proti nim a která je stranou zákonů a veřejné úcty;7 zanedbáte-li sblížení s parlamenty tím, že je přestanete dráždit násilnostmi v této věci, zákazy přijímat stížnosti a rozhodovat o nich, nekonečnými evokacemi, kdykoli se něco skutečně či domněle sebeméně dotýká záležitosti konstituce, a rušením rozsudků podle přání stoupenců konstituce, což je věc, která nejvíc raní parlamenty, celý soudcovský stav i veškerou veřejnost, i tu nejneutrálnější a nejlhostejnější, a co ji ještě nesmírněji pobuřuje; budete-li pokračovat, ba stupňovat – jak Vás k tomu krajnost, do níž se věci ženou, donutí – vyhnanství, věznění, zabavování temporálií, neslýchaná vypovídání ze země, zbavování úřadů a obročí: koho budete mít na své straně, nastane-li ten nešťastný případ, z té či oné strany, nebo – zbudou-li ještě nějací při tom, kam věci spějí – z neutrálních a lhostejných?“

Tady jsem se zastavil a nechtěl jsem říci víc, abych posoudil, jaký dojem jsem učinil. Předčil mé naděje, aniž mě však uklidnil; viděl jsem člověka proniknutého zřejmostí mých důvodů (nedělal potíže mi to přiznat), zároveň však spoutaného a v nesnázích, jak uniknout těm, které jsem jmenoval a kteří se v těchto kritických chvílích, kdy šlo o to, zda nechat odvoláním volný průběh, nebo je zastavit, střídali, aby ho neztratili z očí. Uvažoval o nynějším stavu záležitosti a o nevýhodách obou cest; uznal celou sílu toho, co jsem mu předložil. Vkládal jsem tehdy jen několik slov napříč, abych ho nechal mluvit a dobře ho vyslechl; a viděl jsem jen člověka sice přesvědčeného, a podle jeho vlastního přiznání bez odpovědi na jediný z důvodů, které jsem mu předložil, ale člověka v porodních bolestech. Tak daleko jsme byli, když spadla opona. Oba jsme byli překvapeni a mrzelo nás, že představení skončilo. Navzdory šumu, který vyvolal spěch každého k odchodu, jsme zůstali ještě několik okamžiků a nedokázali jsme ten rozhovor ukončit. Ukončil jsem ho tím, že jsem mu řekl, že nuncius ho zná až příliš dobře, když říká, že pravdu má u něho ten, kdo s ním mluvil poslední; že ho upozorňuji, že ho hlídají lidé, které pokládá za oddané a kteří jsou oddáni jen sobě, svým záměrům, svým intrikám a svým zájmům, a je hlídán, jako se hlídá dravý pták;8 že bude jejich kořistí, nebude-li se mít dobře na pozoru, protože pravda u něho nemá tak blízké ani tak horlivé strážce; ať se tedy má na pozoru před až příliš pravdivým výrokem nunciovým a nedá se ubohým způsobem strhnout. Nato vyšel ze své malé lóže a já s ním. Celé okolí bylo plné všech, kdo se tam postupně nahromadili, aby vstoupili do jeho lóže nebo ho z ní viděli vycházet; většina z nich si ho pozorně prohlížela, a mě ještě víc. Byl tak zahloubán do všeho, co jsme si právě řekli, že prošel dost zachmuřeně. Odešel do svého bytu s celým tím davem, v jehož pozadí jsem zahlédl Effiata a Besonse. Effiat byl zřejmě zpraven o rozhovoru mezi čtyřma očima v Opeře a posílil se Besonsem, aby využil krátké chvíle mezi koncem veřejného dne a začátkem večera roués, vyzvěděl, co se stalo, a zničil to, dokud je to horké. Nevím, co se s nimi dělo dál, protože jsem hned odešel.

Abych se však už k odvoláním nevracel: řekl jsem regentovi při odchodu z malé lóže až příliš pravdu. Byl tak dobře hlídán, střídavě obléhán a trápen, že ho zpracovali. Effiat, první prezident a ostatní zvítězili. Regent odvolání zastavil, nasadil veškerou svou autoritu, aby zabránil odvolání parlamentu, a přiměl jej pozastavit rozsudek proti zrůdnému postupu arcibiskupa z Remeše a proti dalším zuřivostem biskupů ze strany konstituce. Spokojil jsem se s tím, že jsem ho přesvědčil, a pak jsem nechal věci běžet, aniž bych se za tím honil nebo znovu začínal rozvažovat s princem, o němž jsem věděl, že je obklíčen tak, že jeho povolnost a slabost nebudou schopny odporu. Stal se nakonec vším, čím ho chtěli mít, stržen jejich proudem; a v obou stranách z toho vzešel plod, který jsem mu předpověděl, pokud jde o jejich smýšlení vůči němu. Kdyby mi byl uvěřil, či spíše kdyby k tomu měl sílu, konstituce by padla se všemi svými machinacemi a nepokoji, francouzská církev by zůstala v míru a Řím by se navíc tak silným příkladem naučil, že ji už nemá trápit svými úskoky a ctižádostivými nároky. Papež, ač tak podporovaný tolika biskupy ve Francii, ať nevědomými, prostými nebo ctižádostivými, a tak ustavičně naléhaný a trápený svým nunciem a ostatními paliči, aby se odhodlal k násilným krokům, se nikdy neodvážil se do nich pustit. Hrozil příliš často, než aby si na to lidé nezvykli. Šlo přitom jen o to zakročit proti osobě kardinála z Noailles zvlášť a obecně proti jiným z jeho strany, a naposledy proti apelantům. Bentivoglio a zuřivci nic neopomněli, aby ho k tomu přiměli, aniž se kdy odvážil překročit hrozby, a to ještě aniž se jasně vyjádřil. Bylo se možno obávat, že by se odhodlal ke krajnostem proti tomuto nesmírnému počtu apelantů ve sborech i jednotlivě, proti slavným a početným školám, celým diecézím, proslulým a rozsáhlým kongregacím, proti parlamentům, jichž se vždy bál, jedním slovem proti regentovi v čele celého království, ozbrojenému svými zákony, kánony a kázní církve uznávanou a praktikovanou až do časů zesnulého krále? Nic schizmatického v tomto kroku odvolání, v církvi – ještě jednou – odjakživa praktikovaném a odkladném; schizmatikem se člověk nestane, když jím být nechce, a papež by se byl dobře vyvaroval riskovat Francii kvůli věci tak zbavené jakéhokoli základu po ztrátách více než poloviny Evropy, které Řím utrpěl. Byl by se tedy omezil na stížnosti, spokojil by se s projevy úcty, jimiž by se vůči němu nešetřilo, a uspokojil by se jako se ziskem s ujištěními, která by si vyžádal, že se už nebude mluvit o jeho bule a že nikdo nebude mít ani tu opovážlivost bojovat proti ní jakýmkoli způsobem a při jakékoli příležitosti, protože už o ni nepůjde; že se na obou stranách nechá padnout všechno, co se v té věci stalo, a že mu bude dokonce poděkováno za jeho blahosklonnost. To, co se, jak brzy uvidíme, přihodilo kvůli bulám, je důkazem, že by věci proběhly tak hladce, jak jsem soudil a jak zde uvádím. Nepřidám nic o tom, jakým způsobem se brzy nato objevilo odvolání kardinála z Noailles,9 ani o rozličných osudech, které mělo a které jsem mu, jak jsme viděli, předpověděl, protože je příliš odkládal; to patří k dějinám konstituce, aniž to přineslo příležitost, která by se týkala mě.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Odvolání ke všeobecnému koncilu proti bule Unigenitus sepsali 1. března 1717 čtyři biskupové – Jean Soanen ze Senez, Charles-Joachim Colbert de Croissy z Montpellier, Pierre de La Broue z Mirepoix a Pierre de Langle z Boulogne; pařížská teologická fakulta (Sorbonna) se k nim připojila 5. března. Podle gallikánského pojetí mělo odvolání odkladný účinek: bula měla být až do rozhodnutí koncilu pozastavena.↩

  2. Vysvětlivka: Narážka na léto 1715, kdy se počítalo s tím, že Ludvík XIV. osobně v parlamentu na lit de justice dá zaregistrovat konstituci bez výhrad; zabránilo tomu zhoršení jeho nemoci (zemřel 1. září 1715).↩

  3. Vysvětlivka: Jindřich VIII. (1491–1547), anglický král od roku 1509. Když mu papež odepřel prohlásit neplatným jeho manželství s Kateřinou Aragonskou, dal se roku 1534 Zákonem o nadřazenosti prohlásit nejvyšší hlavou anglické církve a v letech 1536–1541 zrušil kláštery a zabral jejich jmění. Zemřel přirozenou smrtí po dlouhé nemoci 28. ledna 1547 ve Whitehallu. Za jeho nezletilého syna Eduarda VI. (1537–1553, král od 1547, zemřel patnáctiletý na nemoc) vládl jako lord protektor Edward Seymour, vévoda ze Somersetu, a po jeho pádu (1549) John Dudley, pozdější vévoda z Northumberlandu, jako předseda královské rady; za nich přešla anglická církev k protestantismu.↩

  4. Vysvětlivka: Míněni zejména Gustav I. Vasa, zvolený švédským králem roku 1523, a dánský král Kristián III. (vládl 1534–1559); za nich přešly Švédsko (od 1527) a Dánsko (1536) a Norsko (1537) k luteránství. Oba zemřeli přirozenou smrtí (Kristián III. 1559, Gustav Vasa 1560).↩

  5. Vysvětlivka: Zřeknutí z roku 1712, jimiž se Filip V. vzdal pro sebe i své potomstvo nároků na francouzský trůn a vévodové z Berry a z Orléans nároků na trůn španělský. „Nešťastným případem“ je míněna smrt mladého Ludvíka XV. bez potomků: Filip V., jeho strýc, by pak mohl navzdory zřeknutí uplatnit nárok na francouzskou korunu proti vévodovi z Orléans.↩

  6. Vysvětlivka: Míněn jezuita Guillaume Daubenton, zpovědník Filipa V. v jeho prvních letech ve Španělsku a znovu od roku 1716; v mezidobí působil v Římě a Saint-Simon mu připisuje rozhodující podíl na sepsání buly Unigenitus.↩

  7. Ediční poznámka: Předloha doslova „prendre le parti qui leur est opposé“ („přidat se ke straně, která stojí proti nim“), což odporuje smyslu celé řeči i následujícím podmínkám; překládáme podle souvislosti.↩

  8. Vysvětlivka: Sokolnický obrat: „veiller un oiseau“ znamenalo nenechat dravce spát, aby se dal snáze vycvičit; regent je tedy tím hlídaným ptákem.↩

  9. Vysvětlivka: Kardinál z Noailles podepsal své odvolání ke koncilu 3. dubna 1717, zveřejnil je však až v září 1718.↩