Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom čtrnáctý (1716–1717)

Kapitola třináctá

Slečna z Chartres přijímá řeholní šat v Chelles. — Smrt pana z Armentières. — Smrt vévody z Béthune. — Smrt paní z Estrades. — Její nevlastní syn jede do Uher s princem z Dombes. — Nepatřičnost týkající se králova kočáru vysvětlena. — Maupeou prezidentem parlamentu (à mortier), později prvním prezidentem. — Nicolaï dosahuje pro svého syna nástupnictví ve svém úřadu prvního prezidenta účetní komory. — Baseta a faraon zakázány. — Smrt a rodina vévodkyně vdovy z Duras. — Smrt vévodkyně z Melunu. — Smrt hraběnky z Egmontu. — Smrt paní z Chamarande. — Objasnění jejího původu. — Smrt abbého z Vaubanu. — Sňatek dcery maršálky z Boufflers s jediným synem vévody z Popoli. — Vévodovi z Noailles unikne princ z Turenne pro jeho nejstarší dceru; provdá ji za prince Karla Lotrinského s listinou „brevet de retenue“ na milion na jeho úřad velkého štolby; a smutný výsledek tohoto manželství. — Hrabě z Charolais tajně odjíždí přes Mnichov do Uher. — Nikdo této komedii nenaletí. — Nevidí císaře ani císařovnu, ačkoli princ z Dombes je viděl, čímž se pan Vévoda cítí velmi dotčen. — Abbé z La Rochefoucauld jede do Uher a umírá v Budíně. — Počínání pana a paní du Maine v jejich strašlivém záměru. — Příčiny a stupně zmatku a rozdělení, jichž dovedou využít, aby si vytvořili stranu. — Vytvoření slepé strany, slepené z kusů bez souhlasu kohokoli, která se sama od sebe odváží přivlastnit si jméno šlechty. — Cíl a obratnost vůdců. — Pošetilost a tupost vedených. — Úklady velkého převora a velvyslance Malty, aby k tomu popudili všechny rytíře, kteří od regenta dostanou zákaz shromažďovat se jinak než výhradně v záležitostech svého řádu. — Osm pánů chce jménem takzvané šlechty podat memorandum proti vévodům. — Regent memorandum nepřijme a jedná s nimi velmi příkře. — Krátké pojednání o těchto osmi osobách. — Rozpaky této šlechty, která nedokáže odpovědět na absurditu svého záměru.

Slečna z Chartres dlouho vytrvale chtěla být řeholnicí, proti vůli a úsilí vévody z Orléans, a ten nakonec svolil, aby přijala řeholní šat v Chelles, kde byla abatyší sestra maršála z Villars. Vévoda a vévodkyně z Orléans tam jeli a nechtěli tam nikoho mít. Obřad byl pevný a povznášející a všechno proběhlo s co nejmenším počtem lidí a s co největší prostotou.

Armentières zemřel u sebe v Pikardii, dosti mladý, po velmi dlouhé nemoci. Byl prvním šlechticem komory vévody z Orléans, který toto místo dal jeho bratrovi Conflansovi, jenž byl zároveň jeho švagrem, jak bylo vidět jinde. Bylo s podivem nalézt v tomto panu z Armentières člověka tak dokonale tupého, když měl dva bratry tak učené a duchaplné; jinak to byl dobrý a čestný člověk.

Vévoda z Béthune zemřel v sedmdesáti šesti letech.1 Byl to dobrý a ctnostný člověk. Víc než jednou jsem mluvil o štěstí jeho otce a jeho samého, které po krátkém zatmění viděl znovu rozkvést v sobě, ve svém synovi a ve svém vnukovi a které se po něm ještě velmi rozmnožilo.

Zemřela také paní z Estrades. Byla sestrou Bloina, prvního komorníka krále, a bývala velmi krásná. Nejstarší syn maršála z Estrades si ji vzal z lásky jako svou druhou ženu. Byla matkou paní z Herbigny. Ohled, který vévoda z Orléans vždy choval k rodině maršála z Estrades, jenž byl jeho vychovatelem a mužem proslulým ve zbrani i ve vyjednávání a jehož vnučkou paní z Herbigny byla, byl jediným důvodem, proč se její manžel stal státním radou. Hrabě z Estrades, generálporučík, o smrti jehož macechy jsme právě mluvili, se dal panem du Maine přemluvit, aby jel s princem z Dombes do Uher. Byl to čestný muž, ve válce vynikající. Regent mu to dovolil, ale král ani regent na tom neměli žádný podíl.

Král se jel projet na Cours. Seděl vzadu ve svém kočáře, sevřen mezi vévodou du Maine a maršálem z Villeroy, což bylo krajně nepatřičné. Dokud zesnulý král připouštěl do svého kočáru muže, nikdy vedle něho neseděl žádný princ krve. Byla to čest vyhrazená jedině synům Francie. Když poslední pan Princ pořádal pro krále slavnost v Chantilly, kde byl celý dvůr, připadl během pobytu slavnostní církevní svátek, kvůli němuž se král odebral do tamního farního kostela sám ve své kolesce, která měla jen dvě místa vzadu, neboť přední část byla upravena k vezení ohařů. Nikdy do ní s ním nikdo nenastupoval, leda Monseigneur nebo Monsieur, a i to tak zřídka, jak jen to bylo možné. Za velmi veliké vyznamenání, jež se připisovalo nádheře slavnosti v Chantilly a čerstvosti sňatku paní Vévodkyně, se pokládalo, že král, když vyšel z kostela, nastoupil do kolesky a uviděl u dvířek pana Prince, mu nařídil, aby nastoupil a posadil se vedle něho, protože tam jiné místo nebylo. Je to jediný případ, kdy se to stalo. Maršál z Villeroy měl sice v králově kočáře jako jeho vychovatel přednostní místo, ale nikoli přednost před velkým štolbou ani před velkým komořím, ba ani před prvním šlechticem komory, který měl ten rok službu. Ale všechno bylo vydáno plenění a nepatřičnosti a ta se ustavičně ve všem dál a dál zvětšovala.

Maupeou, dvorní referendář, uzavřel neobvyklý obchod s Menarsem, prezidentem parlamentu (à mortier), aby si zajistil jeho úřad, a ponechal mu za určitých podmínek jeho užívání do konce života. Cena činila sedm set padesát tisíc livrů a dvacet tisíc livrů přídavkem navíc. Tuto maličkost zaznamenávám jen proto, že se tentýž Maupeou stal prvním prezidentem2 a předal svůj úřad prezidenta parlamentu svému synovi, oba s dobrou pověstí. O několik dní později dosáhl Nicolaï, první prezident účetní komory, pro svého syna nástupnictví v tomto úřadu. Byla to, jako mnoho jiných, milost pro vévodu z Orléans ztracená, neboť v tomto úředníkovi později nenalezl o nic méně podivuhodnou drzost vůči sobě. Užitečněji si tento princ počínal přísným zákazem basety a faraonu, který byl vyhlášen bez rozdílu osob. Rozbujelost těchto her, ačkoli byly zakázané, dospěla tak daleko, že maršálové Francie stanovili u svého tribunálu, že nikdo nebude povinen platit dluhy, kterých při takových hrách nadělá.3

Vévodkyně z Duras zemřela v Paříži v padesáti osmi letech po dlouhé nemoci; od roku 1697 byla vdovou po vévodovi z Duras, synovi a starším bratrovi obou maršálů z Duras. Bylo mu jen dvacet sedm let a zanechal jí jen dvě dcery; starší z nich provdala, jak bylo svého času vidět, za prince z Lambesc, vnuka pana Velkého, a sňatek druhé, jak ještě uvidíme, měla domluvený, když zemřela. Za svobodna se jmenovala Eschallard; byla dcerou La Boulaye, který nadělal na chvíli v Paříži tolik hluku ve straně pana Prince4 a který je tak známý z dějin a pamětí z doby nezletilosti Ludvíka XIV. La Boulaye se oženil s jedinou dcerou barona ze Saveuse a padl jako polní maršál v nešťastné bitvě maršála z Créqui u Consarbrücku roku 1675. Jeho otec se roku 1633 oženil s dcerou Henriho-Roberta de La Marck, hraběte z Braine, kapitána Sta Švýcarů královské gardy, zemřelého roku 1652, syna Charlese-Roberta, hraběte z Maulevrier a rytíře Řádu Svatého Ducha, rovněž kapitána Sta Švýcarů, mladšího bratra otce dědičky Bouillonu, Sedanu atd., kterou si vzal vikomt z Turenne, později zvaný maršál z Bouillonu; proti němu si po smrti dědičky bez dětí činil nárok na její dědictví, dal si říkat vévoda z Bouillonu, celý život se s ním přel a všude měl před maršálem z Bouillonu přednost. O celé této velké záležitosti a o celém tomto potomstvu se jinde mluvilo dost. Markýz z Mauny, mladší bratr tchána La Boulaye, který byl rytířem Řádu Svatého Ducha, kapitánem tělesné gardy a potom prvním štolbou královny matky, a markýza z Choisy-L’Hospital, tak známá ve velkém světě, sestra paní z La Boulaye, neměli děti a ta posledně jmenovaná neměla ani bratra; a tak si La Boulaye, její manžel, směle přisvojil jméno a erb La Marck, které si jeho potomstvo zachovalo, ačkoli zbývala ještě jedna větev rodu La Marck, hrabata z Lumain ve Wetterau, z níž jako jediný nositel tohoto velkého jména zůstal hrabě z La Marck, rytíř Řádu Svatého Ducha a Zlatého rouna, španělský grand, známý svými velvyslanectvími, jehož jediný syn se oženil s dcerou vévody z Noailles.

Vévodkyně z Melunu, dcera vévody z Albretu, zemřela v nejranějším mládí, udušená vlastní krví při porodu, protože se za těhotenství, které bylo její první, nechtěla dát pustit žilou. Dcerka, kterou porodila, nepřežila.

Zemřela také v Paříži hraběnka z Egmontu. Byla neteří arcibiskupa z Aix,5 tak známého dobrodružstvími svého života, komandéra řádu, a blízkou příbuznou Chalaisů. Paní des Ursins, která velmi milovala všechno, co patřilo k jejímu prvnímu manželovi, ji za svého pobytu v Paříži ještě před smrtí svého druhého manžela povolala z venkova k sobě, a ona u ní zůstala až do svého sňatku s posledním z rodu Egmontů, s nímž neměla děti a po němž ovdověla.

Chamarande ztratil manželku, která byla žena nemalých předností a byla dcerou hraběte z Bourlemontu, generálporučíka a guvernéra Stenay, bratra arcibiskupa z Bordeaux. Pro zajímavost poznamenám, že se říkalo, že tito Bourlemontové nosí jméno a erb Anglure, k nimž nepatří, a že jejich jméno je Savigny, které jistě nemá takovou cenu jako to druhé. Chrestien de Savigny, pán z Rosne, se přimkl k vévodovi z Alençonu,6 jehož byl komořím, a svou statečností a nadáním se povznesl v úřadech a udělal si jméno. Po smrti svého pána se přimkl ke Guisům, tehdy všemocným, a stal se díky svému důvtipu jedním z jejich předních důvěrníků a jedním z vůdců Ligy pod nimi. Když se po vraždě Jindřicha III. vévoda z Mayenne opovážil všeho, až po královské funkce, byl Rosne jedním z maršálů Francie, které jmenoval, spolu s pány z La Châtre a z Brissacu a s jinými, kteří jimi zůstali díky svým smlouvám s Jindřichem IV.; ale Rosne na to neměl čas. Byl generálním místodržitelem Champagne a velel v Remeši za Ligu; stal se velmi troufalým a jeho oddanost vévodovi z Mayenne, od něhož měl svou domnělou maršálskou hůl, v něm nevzbudila náklonnost k mladému vévodovi z Guise, který tím, že uprchl z vězení, kam byl dán, když jeho otec a kardinál, jeho strýc, byli zabiti v Blois, vzal vévodovi z Mayenne všechnu naději, že prostřednictvím domnělých generálních stavů shromážděných v Paříži dá korunovat svého syna se španělskou infantkou. Vévoda z Guise, když přijel do Champagne, vydal tam rozkazy, jimiž se Rosne necítil povinen řídit. Když byli oba v Remeši, spory se tak vyostřily, že vévoda z Guise, dohnán jeho drzostí do krajnosti, mu uprostřed veřejného náměstí probodl tělo mečem a zabil ho na místě.7 Je to tentýž Rosne, který se oženil s jedinou dcerou a dědičkou Jacquese d’Anglure, pána z Estoges, v němž tato větev Estoges vymřela a který byl starším bratrem Reného d’Anglure, pána z Givry v Argonně, zakladatele větve Givry. Abych se vrátil k domnělému maršálovi z Rosne: měl syna, kterého jeho děd z matčiny strany ustanovil dědicem pod podmínkou přijetí jména a erbu Anglure; ale tito falešní Anglurové neprospívali a zůstali bez věhlasu. Hrabě z Bourlemontu, přítel mého otce, bratr arcibiskupů z Toulouse a z Bordeaux a otec Chamarandovy ženy, byl mladším synem Nicolase d’Anglure, potomka ve čtvrtém pokolení jiného Nicolase d’Anglure, zakladatele větve z Bourlemontu a z Is a z Châteletu, který byl mladším synem Simona d’Anglure, vikomta z Estoges, zemřelého roku 1499. To stačí k obhajobě této pravdy.

Zároveň zemřel abbé z Vaubanu, známý jedině tím, že byl bratrem slavného maršála z Vaubanu.

Maršálka z Boufflers, která neměla své druhé dceři mnoho co dát, uzavřela její sňatek s jediným synem vévody z Popoli, o němž byla řeč víckrát. Až na to, že musela jet do Španělska, bylo všechno – jméno, postavení, jmění – podle přání. Místo dámy paláce španělské královny čekalo na novomanželku hned po příjezdu. Popoli, stále puntičkářský, nechtěl, aby princ z Pettorana jel až do Paříže, protože nejstarší synové grandů mají ve Španělsku vyznamenání, jež ve Francii neznají. Zastavil se tedy v Blois a čekal tam šest týdnů na maršálku z Boufflers, která tam přivezla svou dceru. Sňatek se tam uskutečnil a oba manželé odjeli o dva dny později do Madridu. Dá-li mi Bůh čas sepsat své velvyslanectví ve Španělsku,8 budu mít příležitost říci, jak smutně tento sňatek dopadl.

Zároveň se uzavřel jiný, který nedopadl o nic lépe, ale nikoho neučinil nešťastným. Přízeň vévody z Noailles, a mnohem víc místo a plná moc, kterou měl ve financích, svedly vévodu z Albretu, aby sňatkem ukončil dlouhé a nepříjemné rozepře obou rodů. Hrabě z Évreux, který cítil, jak je to důležité pro hodnost a výměnu tak málo pevné, jako byly jejich, nezanedbal nic, aby to vyšlo. Věc dokonce pokročila tak daleko, že ji pokládali za uzavřenou a že ji obě strany za takovou vydávaly. Přesto se rozbila kvůli všemu, co vévoda z Albretu nepřestával požadovat, za což ho jeho bratr káral natolik, že – aby nepopudil vlivného vévodu z Noailles – zůstal vždy jeho přítelem. Vévoda z Elbeufu, který neměl tytéž důvody, ale byl celý život velmi chamtivý, chtěl oženit prince Karla, kterého pokládal za svého syna a který při všech svých velkých postaveních, jež měl zajištěna v nástupnictví, neměl žádné jmění. Domníval se, že v tomto sňatku najde vhodné spojení a všechny výhody čistě peněžní záležitosti pro prince Karla a pro sebe sama prostředek, jak čerpat z financí.

Vévoda z Noailles, dotčený tím, že se s ním vévoda z Albretu rozešel, byl polichocen, že hned našel skutečného prince místo falešného, který mu unikl, a to s vnějšími postaveními ještě oslnivějšími, která ho přiměla přenést se přes nevýhodu jmění, nesmírného u Bouillonů a nulového u prince Karla. Sňatek, stejně žádaný oběma stranami, byl tedy brzy ujednán za osm set tisíc livrů a za to, o čem se nemluvilo, a za tlapu vévody z Elbeufu, štědře namazanou. Obě rodiny vymohly pro prince Karla listinu „brevet de retenue“ na milion na úřad velkého štolby, veřejně ukradený mému otci,9 který je nikdy nic nestál, jak bylo vidět na začátku těchto Pamětí. Nikdy se neslyšelo o podobné listině „brevet de retenue“, která zajišťovala úřad rodině navždy, protože nikdo nemohl být s to tu částku zaplatit. Kardinál z Noailles je oddal ve své kapli a uspořádal velký oběd v arcibiskupském paláci a večer byla slavnost v paláci Noailles, kam se kolem půlnoci vévoda z Orléans odebral podat košili princi Karlovi, který si přál, aby se mu i nadále tak říkalo, a jeho žena se nazývala hraběnkou z Armagnacu, jak se říkalo manželce pana Velkého. Té ještě nebylo třináct let; manžel s ní tedy byl v posteli jen na okamžik kvůli obřadu a každý zůstal u sebe až do stanovené doby, kdy odešla k manželovi, kde dlouho nezůstala. Dokud měl vévoda z Noailles finance, šlo všechno skvěle; když se jeho vláda nad nimi chýlila ke konci, krysy to ucítily a pospíšily si opustit hnízdo. Docela nepatrná nerozvážnost paní z Armagnacu způsobila roztržku, která trvá dodnes. Vstoupila k sestrám od Navštívení na předměstí Saint-Germain, kde byla řeholnicí sestra jejího otce, a žila tam několik let velmi spořádaně. Přijímala tam celý lotrinský rod, muže i ženy, kteří se postavili na její stranu proti jejímu manželovi, i samu paní z Armagnacu, a ti se s ním proto rozkmotřili; a dostávala poklony od vévody a vévodkyně lotrinských. Jen vévoda z Elbeufu se už s žádným Noaillesem nestýkal a nešetřil je. Princ Karel už ani nepozdravil svého tchána a tak to mezi nimi zůstalo. Po několika letech se paní z Armagnacu přestěhovala do paláce Noailles. Oddala se vysoké zbožnosti a nakonec si vzala vlastní dům, velmi vzdálený ode všech domů svých příbuzných. Zbožnost tam nijak neškodí pletichaření, tak přirozenému Noaillesům. Ale nikdy se u prince Karla nepodařilo dosáhnout, aby vkročila ke dvoru.

Hrabě z Charolais, který byl v Chantilly, předstíral 30. dubna, že jede na lov kance do lesa Halatte, doprovázen jen Billym, šlechticem pana Vévody, mužem velmi rozumným a zasloužilým, a už se nevrátili. Pan Vévoda, který byl v Chantilly, se nazítří vrátil do Paříže, aby se pokusil přesvědčit vévodu z Orléans a svět, že na tomto kousku nemá žádný podíl a že o něm nevěděl ani slovo. Paní Vévodkyně mluvila stejně. O dva dny později dostali všichni dopisy datované v Mons od pana z Charolais a od Billyho, plné žádostí, proseb o odpuštění za odjezd bez jejich svolení a Billyho omluv kvůli přísaze mlčenlivosti, kterou mu pan z Charolais uložil dřív, než mu řekl, oč jde. Dodával, že princ pojede inkognito pod jménem hraběte z Dammartinu do Mnichova, kde bude čekat na jejich rozkazy a pomoc. Nikdo se ani na okamžik nedal oklamat touto domluvenou hrou, z níž dům Condé nesklidil plody, jaké si od ní sliboval. Paní Princezna a vévodkyně hannoverská, matka císařovny, byly sestry.10 Paní Vévodkyně a pan Vévoda doufali, že tou cestou do Vídně a do Uher zastraší vévodu z Orléans a že díky tomu zdání útěku a tajnosti nebudou muset odpovídat za to, co se tam stane. Lest byla příliš hrubá, než aby si kdokoli mohl představit, že sedmnáctiletý princ krve odjel z Chantilly do Uher bez svolení matky a staršího bratra, jakými byli paní Vévodkyně a pan Vévoda. Už sám Billy jako průvodce, o němž se vědělo, že má jejich důvěru, by závoj odhalil. Vévoda z Orléans si z tohoto výstřelku nedělal žádné starosti, a ten mu ve skutečnosti nemohl způsobit ani tu nejmenší. Spokojil se s tím, že se na něm nijak nepodílel, a nadto nebyl nerad, že je tím chráněn před útoky na svůj měšec kvůli úhradě výloh. Pana z Charolais skvěle přijal v Mnichově bavorský kurfiřt, který se s paní Vévodkyní ustavičně stýkal při všech svých pobytech v Paříži a u dvora. Daroval princi mnoho koní jak pro jeho osobu, tak pro jeho lidi. Ale ve Vídni nemohl vidět ani císaře, ani císařovnu. Pan Vévoda byl tím nesmírně dotčen a marně to přičítal Bonnevalovi, o němž se domníval, že tomu zabránil. Nikdo nechápal, v čem byla potíž, protože princ z Dombes, který přijel dříve, je viděl. Ať byl mezi nimi oběma skutečný rozdíl jakýkoli, tehdy žádný nebyl co do hodnosti a všech vnějších znaků. Princ z Dombes měl jistě své poučení velmi přesné a pan du Maine příliš dbal na postavení prince krve, kterého tehdy plně požíval a které si vydobyl pro sebe a pro své děti, než aby mu na tak velkém jevišti v nejmenším uškodil. Patrně chtěl hrabě z Charolais víc, než se dostalo panu z Dombes; inkognito však všechno zakrývalo. Je pravda, že páni princové de Conti při své cestě do Uher císaře Leopolda neviděli, ani cestou tam, ani zpět, neboť jim nechtěl dát křeslo jako kurfiřtům; ale je také pravda, že projeli Vídní otevřeně.

Svého času bylo vidět, co všechno musel abbé z La Rochefoucauld snášet od své rodiny na konci vlády zesnulého krále i potom, když ho chtěla přinutit, jakmile se stal nejstarším, aby buď postoupil všechna svá práva prvorozence svému bratrovi, nebo se vzdal všech svých bohatých obročí, a to bez jakékoli náhrady. Nakonec ho přiměli, aby odjel do Uher s papežským dispenzem, jenž mu dovoloval tři roky nosit meč a ponechat si obročí. Princ Evžen, rytíř Lotrinský, markýz z Forbinu, generálporučík a kapitán šedých mušketýrů, a mnozí jiní vždycky sloužili s opatstvími bez dispenzů, nosili meč a ponechali si obročí až do smrti, aniž byli maltézskými rytíři nebo rytíři svatého Lazara; ale ta úzkostlivost se hodila do záměrů pana a paní z La Rochefoucauld. Nezdá se, že by na to Bůh vylil své požehnání; ale prozatím se jim všem velmi ulevilo. Abbé z La Rochefoucauld odjel nerad několik dní po panu z Charolais; dorazil do Budína, kde ho dřív, než se připojil k císařské armádě, zachvátily neštovice, na které zemřel.

Při smrti krále bylo vidět, jak uspěla černá a hluboká ničemnost vévody z Noailles vůči mně, pomluva a proradnost, které mají, myslím, málo příkladů, a jak napomohla záměru vévody a vévodkyně du Maine, rozhodnuté dostát oněm strašným slovům, která pronesla ve Sceaux k vévodům z La Force a z Aumontu. Bylo je vidět (Díl III, Tom 11, kap. 21), i to, při jaké příležitosti byla řečena; je však nutné je zde zopakovat. Zde jsou: „Že jim chce říci, aby o tom snad nepochybovali, že když člověk jednou získal způsobilost nastoupit na trůn, musí raději, než by si ji dal vyrvat, zapálit království uprostřed a ve všech čtyřech rozích.“ Tato zuřivá slova byla posledními slovy oné krásné porady, která byla jediná. S výhledem na tak obludné provedení, bude-li ho třeba, pokračovali víc než kdy jindy v podněcování všeho, co mohli, proti vévodům: zaprvé, aby zastrašili a udrželi se ve svých uzurpacích vůči nim tím, že by tímto hlukem napříště zabránili jakémukoli rozsudku; zadruhé, aby si pod záminkou věci vévodů získali a vytvořili stranu, kterou by mohli podle libosti použít ke všem jiným účelům, na čemž nepřestávali pracovat, dokud král žil, zvláště ke konci.

Zdání pořádku a rozlišení se udrželo až do smrti krále, uprostřed všech přehmatů a veškerého úpadku. Po něm všechno smísila při jeho nástupu k regentství malá důstojnost vévody z Orléans, i pokud šlo o něho samého, jeho lehkomyslnost, jeho povolnost a jeho tolik oblíbená politika divide et impera. Žádný dvůr, král dítě, ani královna, ani dauphine, a jen dvě vdovy po synech Francie: Madame, stále zavřená, u její toalety a jejího oběda takřka pusto; vévodkyně z Berry, uzavřená v ústraní nebo na výletech, chtějíc i nechtějíc mít dvůr a cítíc se velmi opuštěná, vymyslela, jak nějaký dvůr znovu oživit: dovolila dámám, aby k ní chodily v domácích šatech; zřídila herní stoly a mnoho jich bylo každý večer zdrženo k večeři. To zastínilo taburetky, protože když byla k dispozici tato pohodlná hodina, kdy ji bylo možné vidět, přestalo se dbát na chození k její toaletě a skoro ani na audience, které dávala velvyslancům, ani na audience Madame, kterou se odjakživa dost zanedbávalo. Již v posledních letech králových se princové a princezny krve, jejichž zlost nad hodností vévody a vévodkyně z Orléans čas nedokázal zmírnit a kterou naposledy ještě rozjitřil její nárok pro její dcery, usadili na malé židličky se slaměným opěradlem, prý pohyblivější, lehčí a pohodlnější k práci a ke hře. Tím pádem už nebylo rozdílu v sedadlech a křesla brali a dávali těm, jimž je byli povinni, jen když se tomu nemohli vyhnout při ceremoniálních návštěvách, jako při úmrtí, sňatku atd. Urození lidé, takto zvyklí nenacházet už rozdíl mezi sebou a titulovanými osobami, brzy přestali uvolňovat, a potom i nabízet svá místa, v čemž jim titulované osoby už mnohem dříve daly velmi hloupý příklad, neboť samy mezi sebou tento zvyk téměř všechny přestaly dodržovat. Zastihl jsem jej zavedený, když jsem vstoupil do světa; ustal teprve pozvolna, dlouho potom. Já a několik dalších vévodů a vévodkyň jsme jej vždy zachovávali; lotrinský rod v něm pokračoval podle stáří a jeho opičky Rohanové a Bouillonové jej každý ve svém rodě také nezanedbávali. Ale všechny tři rody musely v tomto ohledu snášet stejné nové chování jako vévodové a vévodkyně.

Nic nemohlo být milejší panu a paní du Maine. Rozdělení bylo jejich spásou. Způsobili je a dovedli k vrcholu mezi vévody a parlamentem a nezanedbali nic, aby je dohnali tak daleko, jak jen to šlo, i mezi vévody a všemi, kdo vévody nebyli, a zároveň aby využili obojího k tomu, aby spojili, sjednotili a smísili dohromady parlament a všechny lidi, které mohli proti vévodům poštvat. Brzy toho dosáhli, a jakmile se jejich opatření v tom zdařila, začali tvořit a organizovat svou stranu, aniž se otevřeně ukazovali.

Tato směsice urozených lidí, lidí nižšího řádu a těch nejnepatrnějších nijak neurážela ty nejvyššího rodu, a aby byl počet, bylo jim dobré všechno. Někteří duchaplní lidé z nejpřednější šlechty se přes to přenesli, aby strana dostatečně zmohutněla a mohla po zámince vévodů přejít k věcem důležitějším, k přetřásání vlády a k dosažení toho, oč usilují ti, kdo se zvedají proti králi nebo regentovi nebo prvnímu ministrovi, jak bylo vidět ve všech domácích nepokojích a občanských válkách všech věků monarchie. Velký počet těchto lidí všech stavů byl veden za nos, jak se to vždy děje, náčelníkem či náčelníky a malým počtem jejich důvěrníků, kteří vysílají emisary a pod různými záminkami obracejí mysli k tomu, aby dělaly vše, co se jim hodí a co se hodí jen jim; a kteří se smějí a posmívají tomu velkému počtu nástrojů, jichž si cení stejně jako řemeslník a dělník svého nářadí, jehož veškerá práce je užitečná jen jim a samotnému nářadí neužitečná, a které, když svým pánům dobře posloužilo, se opotřebuje, vyštěrbí, zlomí, k ničemu už není a nikdo je ani nezvedne. Taková byla tato skupina, která se – od Châtillonů, Rieuxů atd. až po Bonnetoty a jiné syny královských sekretářů nebo nájemců daní – odvážila vystoupit jako sbor pod vznešeným jménem druhého ze tří stavů království, a to z vlastní jediné moci. Byla to tedy tato obluda bez zákonného titulu, ba ani bez stínu nezákonného, bez svolání, bez volby, bez plné moci, bez instrukce i bez pověření, která se vydávala za šlechtu, ačkoli by tři čtvrtiny z nich měly velkou potíž prokázat tu svou. Nikoho z nich nejmenuji, protože se nehodlám pouštět do rodokmenů, které nemají jiného plodu než zarmoutit ty, kdo nemohou ukázat pravdu; a jmenoval-li jsem toho Bonnetota, je to pro kontrast: pro své bohatství se oženil s dcerou pana z Châtillonu a byl jím, a kvůli němu i všemi ostatními, připuštěn k tomu, aby byl bez rozdílu pokládán za rovného samotnému panu z Châtillonu, a po jeho vzoru i všichni lidé nízcí nebo nijací, kteří se hrnuli, aby se k tomu přidali, aby si do budoucna udělali titul z toho, že byli na těch shromážděních šlechty, která se začala konat jednou u toho, jednou u onoho.

Ale na těchto shromážděních, kde se z podnětu vévody a vévodkyně du Maine řvalo proti vévodům, aniž kdo věděl proč, byla dlouho potíž s nějakým konkrétním předmětem. Propukali ve stížnosti, které s jakousi vřavou rozhlašovali všude: jednou, že vévodové chtějí tvořit sbor oddělený od šlechty, jindy, že šlechta už nechce, aby vévodové tvořili sbor s ní. Roztrušovaly se věci, které se nedaly nazvat jinak než skutečnými ubohostmi, bez počtu, bez pravdy, bez nejmenšího zdání, bez jakékoli existence, o pokusech vévodů – jedny směšné, jiné dokonale zbytečné nebo bezvýznamné, i kdyby byly existovaly –, takové, že by se člověk styděl je uvádět a vyvracet. Padaly také samy od sebe, jakmile byly uvedeny, ale jen aby uvolnily místo jiným, stejně falešně a bídně vymyšleným, které nežily o nic déle. Plodná vynalézavost dosazovala jiné, aby udržela vření a hluk, a ty netrvaly déle, ale následovaly po nich zase jiné, které neměly o nic víc základu ani lepší osud. Když se vévodové nebo urození lidé, a to různého stupně – neboť zdaleka ne všichni se dali očarovat –, ptali příbuzných a přátel z této šlechty (neboť abychom si rozuměli, je třeba je označovat jménem, které si přisvojili), když se jich tedy, pravím, ptali, nač si stěžují a co chtějí, a oni z přátelství nebo aby nedali najevo, že to sami nevědí, chtěli odpovědět, koktali a nedokázali nic kloudného vyslovit. Když se jim dokazovalo, jak si s nimi zahrávají všemi těmi dětinskostmi bez pravdy a bez pravděpodobnosti, jimiž je klamou, zůstávali němí a zahanbení. Když se jim dávalo pocítit, že vévodové nemohou nepatřit ke sboru šlechty, že je absurdní je obviňovat, že k němu nechtějí patřit, a nemožné je z něho vyloučit, protože ve státě jsou jen tři stavy a vévodové nutně musejí patřit k jednomu z nich svým rodem a svou francouzskou hodností a nemohou patřit k prvnímu ani ke třetímu, někteří jako by ustupovali; ale většina, nevědouc, co na toto dilema odpovědět, propadala zuřivosti. Jedním slovem, nevěděli, co říci, a nahrazovali to křikem a mluvením páté přes deváté.

Věc ještě nebyla dost zralá ani dost připravená, aby se šlo dál. Pracovalo se na ní bez ustání, v provinciích se intrikovalo, aby odtud přišly deputace, a rozdmýchával se tam týž oheň; a aby se udržoval a rozněcoval v Paříži, připravilo se podání proti hodnosti a poctám vévodů a vévodkyň. Ne že by si původci této žádosti představovali nějaký úspěch, ale bylo třeba držet tuto šlechtu pohromadě a v pohybu, poutat si ji čím dál víc, povzbuzovat ji k smělým pokusům, dráždit ji tím, že se jí dostane odmítnutí, a k tomu jí dát potravu v podobě absurdních nároků, které by lichotily její ješitnosti. Když bylo podání hotovo a šlo o to je předložit, řídící hlavy usoudily, že je vhodné použít toho, co měly po ruce, aby rozmnožily jméno i počet. Velký převor měl zájem na tom, aby nepadly základy jeho vlastních uzurpací, a princové krve bez ustání naléhali na regenta, aby jim dodržel slovo a rozsoudil je;11 první prezident, nejrozjitřenější ze všech proti vévodům kvůli proradnostem, jichž se na nich dopustil ve sporu o čepici, veřejně zneuctěný hromadou ničemností, které se v něm dopustil a které vévodové věrně vystavili na nejjasnější světlo, a jinak otrok pana a paní du Maine, disponoval svým bídným bratrem, neméně zneuctěným než on, ale z jiných důvodů, kterého pan du Maine prostřednictvím zesnulého krále učinil velvyslancem Malty. Takto spojeni v této záležitosti s velkým převorem pobouřili všechno, co bylo v Paříži z Maltézského řádu, a to se připojilo k této šlechtě, a svolali všechny, kdo nosili jeho kříž, aby provázeli předání podání. Regent, který byl o tom zpraven, vycítil nevhodnost tohoto srocení, předvolal si velvyslance Malty v předvečer předání podání a řekl mu, že zakazuje všechna shromáždění maltézských rytířů, nejde-li výhradně o záležitosti jejich řádu.

V sobotu 18. dubna12 přišli páni z Châtillonu, rytíř řádu, z Rieux, z Lavalu, z Pons, z Bauffremontu a z Clermontu do Palais-Royal a vstoupili společně, aby předložili své podání regentovi, který je nechtěl přijmout, řekl jim dvě velmi suchá slova nespokojenosti, otočil se k nim zády a odešel do zadní místnosti. Pan z Châtillonu udělal kariéru svou postavou u Monsieura, u něhož se pozvolna stal prvním šlechticem komory; potom jím byl u jeho syna, kterého doprovázel do Itálie. Kromě postavy, která byla neobyčejně krásná, a statečnosti v něm nebylo nic, a ačkoli ho ta postava dlouho udržovala v jistém velkém světě, byl tam trpěn jen pro své tělesné přednosti, a už dlouho vedl život velmi nenápadný. Pan z Rieux měl hodně ducha, byl velmi lakomý, velmi zlý, velmi pyšný, velmi skrytý ve svých myšlenkách, velmi neznámý a nikdy nepoznal ani válku, ani dvůr, ani svět. Intendanti, daně, absolutní moc se mu nesmírně nelíbily z pýchy i z lakoty a byl by chtěl udávat tón vládě, nebo aby se mu tón dával a aby se s ním počítalo, aniž by se namáhal vystupovat. Nebyl tak prostý, aby počítal s tím, že na vévodech něco získá; tento podnik pokládal jen za lžíci na obouvání jiných, pevnějších a důležitějších, ale právě proto byl jedním z nejhorlivějších v burcování davu, aby se hnal za přízrakem, který je štval. Pan z Lavalu, syn bratra vévodkyně z Roquelaure, byl na stejné kopyto jako pan z Rieux, ale znal dvůr a svět víc než on a sloužil s dosti velkým vyznamenáním. Snažil se co nejvíc vytěžit ze zranění, které utrpěl na čelisti, a aby ho odlišili od ostatních Lavalů, říkalo se mu Podbradník, protože po celý život nosil podbradek z černého taftu, který ho jinak nijak neobtěžoval, ale o němž si myslel, že vystavuje na odiv jeho vojenskou zásluhu. Když mu tento podbradek nevynesl, v co doufal, opustil povýšeně službu, upadl do zapomnění, dokud král žil, a myslel jen na to, jak zbohatnout. Toho dosáhl sňatkem se sestrou Turméniesovou, vdovou po Bayezovi, která byla velmi bohatá, a oba, velmi přičinliví, bohatli dál a dál množstvím pletich a peněžních obchodů. Ten se stal pravou rukou paní du Maine, důvěrníkem všech jejích pák a nejhorlivějším z celé této šlechty. Později uvidíme, že jeho záměry byly zhoubně rozsáhlé a že se do této předehry pustil jen jako do cesty ke státním převratům, po nichž ustavičně toužil. Pan z Pons byl rovněž téhož druhu.

Stejně jako páni z Châtillonu a z Lavalu a skoro jako pan z Rieux se narodil chudý, ale tak chudý, že neměl nic; byl příbuzným pana z La Rochefoucauld otce, který u sebe ubytovával jednoho mladšího syna z tohoto rodu, jenž nesl jméno La Case, a dlouho ho živil, dokud se La Case časem a postupem v hodnostech nestal poručíkem tělesné gardy; pak ji opustil s červenou stuhou a s guvernérstvím v Cognacu, ale po celý život ho pan z La Rochefoucauld ubytovával a na lovech mu dával koně. La Case mu vyprávěl o smutném stavu nejstaršího z tak starého a vznešeného rodu a pan z La Rochefoucauld, který byl velmi šlechetný a velmi dobročinný, ho povolal ze Saintonge, dal ho ke svým vnukům a zacházelo se s ním jako s jedním z nich. Všechno přispělo k tomu, aby s takovou oporou příjemně vstoupil do světa: velké jméno, jedna z nejkrásnějších a nejpůvabnějších tváří, jaké bylo možné vidět, v rozpuku čtrnácti či patnácti let, mnoho ducha, umu a obratnosti, které v tom věku a při takovém příchodu z venkova nesmírně překvapují, a konečně soucit s tak úplnou opuštěností od štěstěny při tolika přirozených nadáních. Byl tak u dvora několik let před smrtí krále, který mu na prosbu pana z La Rochefoucauld nakonec dal zadarmo korouhev v gendarmerii. Nejstarší syn maršála z Tallard se roku 1704 oženil s jedinou dcerou Verduna, nejstaršího z jeho rodu a bratrance z prvního kolena jeho otce, aby se ukončily velké spory. Zemřel bez dětí na zranění, která utrpěl v bitvě u Höchstädtu. Jeho vdova byla stejně ošklivá jako bohatá. Pan z Pons, který neměl nic, si usmyslel, že si ji vezme. Dosáhl toho svými půvaby roku 1710. Opustil dvůr, pány z La Rochefoucauld, o nichž počítal, že je už nebude potřebovat, i službu, a ukázal víc talentu k vedení soudních sporů než k válce; přiváděl maršála z Tallard k zoufalství a často i nejobratnějším prokurátorům ukázal, že se v tom vyzná lépe než oni. Když paní z Montmorency-Fosseux brzy omrzelo být dvorní dámou paní Vévodkyně (Conti),13 pan Vévoda a jeho matka si zakládali na tom, aby neklesli níž, a dosadili na její místo paní z Pons. Nic nebylo tak lakomé, tak pyšné, tak puntičkářské, a dovoluje-li to rod říci, tak troufalé jako pan z Pons se svým zdvořilým vzezřením a mentorským přednášením zásad, a jako paní z Pons se zatrpklostí a prudkostí ženy, která málo znala svět a míru. Jejich vláda v paláci Condé byla tedy dosti krátká; odešli odtud rozkmotřeni se všemi, kdo tam chodili, a ještě víc s pány domu. Od té chvíle je už ve společnosti nikdo neviděl; věnovali se jedině tomu, aby čím dál víc bohatli, a pana z Pons si paní du Maine přitáhla k vytváření své strany, se stejným cílem a stejným zápalem jako pana z Lavalu; ale protože měl mnohem víc ducha i vzdělání – neboť si ducha obohatil četbou –, zachoval víc opatrnosti pro vlastní bezpečnost, a ač paní du Maine sloužil se stejným, ba ještě větším uměním než on a než kdokoli ze zasvěcených, měl i to umění uchránit se osobních nehod.

Pan z Bauffremontu, s velkým duchem a velkým jměním i nepořádkem, byl velmi vážný a velmi hloupě pyšný člověk, který si zakládal na tom, že všechno řekne a všechno udělá, a který se oženil s jednou Courtenayovou, v tomto ohledu ještě bláznivější než on. Řídící hlavy toho věděly příliš, než aby ho použily jinak než jako předsunutého pěšce. Měl spadeno jen na vévody a říkal nahlas, že když se jím nemůže stát, chce je zničit. V tom prokazoval víc spravedlnosti své zásluze než svému rodu. Pan z Clermontu byl hejsek naprosto zbavený rozumu i ducha, který se po příjezdu z Le Mans dostavníkem, neboť neměl nic, pyšnil svým jménem a svou postavou, s nimiž si myslel, že udělá kariéru. Oženil se s druhou dcerou pana a paní z O; byl to hlad a žízeň dohromady. Ale doufal všechno od vlivu tohoto spojení, díky němuž žil u dvora a ulovil tam vojenské hodnosti. D’O, mnohem víc oddaný vévodovi du Maine a paní du Maine než hraběti z Toulouse, jemuž však opatrnost nedovolovala dát to najevo, přispěl tímto zetěm, kterého jeho pýcha a hloupost naverbovaly proti vévodům, aniž cokoli viděl dál, a kterému se také dobře střežili cokoli odhalit. Považoval se za hlavní osobu, když se viděl v tak krásné společnosti, kde štěkal ozvěnou jako málokdo. Takoví byli důvěrní psi této smečky, k nimž se tajně připojili jiní, kteří se otevřeně neukazovali, jak z malého okruhu rady s různými stupni důvěry v tajemství, tak z pěšců.

Toto zvednutí štítů vévody příliš nevyděsilo; podání viděli prostřednictvím několika přátel, neboť se ti páni dobře střežili, aby je nechali kolovat, a pohrdli jím natolik, že na ně nedali ani tu nejmenší odpověď. Když se těchto pánů ptali, ve které civilizované zemi čtyř dílů světa nejsou velmoži s hodnostmi odlišujícími je od každého, kdo velmožem není; když se jich ptali na datum jejich počátku kdekoli, pod jakýmkoli jménem byli ve všech dobách známi; když jim navrhovali, aby vysvětlili, co by se po jejich zrušení stalo s ctižádostí a soutěživostí, se službou státu, s mocí králů a s užitkem velkých odměn; když na ně naléhali ohledně možnosti přednosti podle rodu mezi šlechtou bez hodností a bez zřetelných vyznamenání; když na ně tlačili, co je nesnesitelnější: hodnost odlišující z titulu důstojenství, kterou mohl obdržet každý urozený člověk, k níž byl způsobilý, kterou tvořili skoro jen urození lidé jako oni a kteří ničím jiným nebyli, dokud jim ta hodnost nebyla udělena – anebo hodnost odlišující z titulu rodu mimo vládnoucí dům, která se vztahuje na celý rod, muže i ženy, do nekonečna, a která všem urozeným lidem mlčky, ale velmi jasně a velmi hmatatelně ustavičně říká, že jsou a mají to, čím urození lidé nikdy nemohou být pro nepoměr rodu, který je mezi nimi –, na tyto krátké a naléhavé úvahy žádná odpověď: jedni němí a zahanbení, druzí zuřiví, koktající vztekem a neschopní říci čtyři souvislá slova. Když se na ně tlačilo srovnáním s jejich otci či předchůdci nebo když se jim ukazovala příčina tak rozporné změny z bílého na černé – neboť tihle neříkali ani slovo o hodnosti cizích knížat –, většina se dozvídala, co nevěděla, a otvírali ústa i oči dokořán a zůstávali ohromeni, a ostatní nevěděli, kam se podít. Tento kontrast si zaslouží místo zde, aby nezapadl v zapomnění a aby se na něj aspoň osvěžila paměť.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Otec vévody z Charostu, kapitána tělesné gardy, a manžel Fouquetovy dcery; vévodství postoupil synovi a sám se pak nazýval vévodou z Béthune.↩

  2. Poznámka vydavatelů (edice 1856): René-Charles de Maupeou byl přijat jako prezident parlamentu (à mortier) 23. března 1718, roku 1743 se stal prvním prezidentem a dlouho po Saint-Simonově smrti roku 1763 strážcem pečetí a vicekancléřem Francie, konečně roku 1768 (15. září) kancléřem. Tento úřad téměř okamžitě postoupil svému synovi René-Nicolasovi-Charlesovi-Augustinovi de Maupeou, který se proslavil svým bojem proti parlamentům.↩

  3. Vysvětlivka: Baseta (bassette) a faraon (pharaon) – hazardní karetní hry, v nichž hráči sázejí proti bankéři. Tribunál maršálů Francie rozhodoval spory o čest mezi šlechtici; dluhy ze hry platily za dluhy cti, a proto patřily pod jeho pravomoc.↩

  4. Vysvětlivka: Pan Princ je tu Velký Condé, vůdce jedné ze stran Frondy. Bitva u Konzer Brücke (Consarbrück) nedaleko Trevíru 11. srpna 1675, v níž císařská vojska porazila maršála Françoise de Créqui.↩

  5. Vysvětlivka: Daniel de Cosnac (kolem 1630–1708), první almužník Monsieura a biskup z Valence, později arcibiskup z Aix.↩

  6. Vysvětlivka: François, vévoda z Alençonu (1555–1584), nejmladší syn Jindřicha II.; neplést s vévodou z Alençonu, synem vévody z Berry.↩

  7. Ediční poznámka: Saint-Simon tu zřejmě zaměňuje dva maršály Ligy: v Remeši probodl vévoda z Guise roku 1594 v hádce Antoina de Saint-Paul, kdežto Chrestien de Savigny, pán z Rosne, přešel do španělských služeb a padl roku 1596 při obléhání Hulstu.↩

  8. Vysvětlivka: Saint-Simon byl v letech 1721–1722 mimořádným velvyslancem v Madridu, kde žádal o ruku infantky pro Ludvíka XV.↩

  9. Vysvětlivka: Úřad velkého štolby dostal po pádu Cinq-Marse (1642) roku 1643 Henri Lotrinský, hrabě z Harcourtu, a po něm jeho syn, pan Velký; Saint-Simon na začátku Pamětí tvrdí, že byl předtím slíben jeho otci.↩

  10. Vysvětlivka: Paní Princezna je Anna Falcká (1648–1723), vdova po panu Princi Jindřichu Juliovi a babička hraběte z Charolais; její sestra Benedikta Jindřiška, vévodkyně hannoverská, byla matkou Vilemíny Amálie, vdovy po císaři Josefu I. Panující císařovnou byla roku 1717 Alžběta Kristýna, choť Karla VI.↩

  11. Vysvětlivka: Princové krve žádali od roku 1716 regenta, aby rozhodl jejich spor s legitimovanými syny Ludvíka XIV. o právo nástupnictví a hodnost princů krve; regent jej rozhodl ediktem z července 1717.↩

  12. Ediční poznámka: 18. duben 1717 připadl na neděli; sobota byla 17. dubna. Saint-Simon se tedy mýlí buď ve dni v týdnu, nebo v datu.↩

  13. Vysvětlivka: Paní Vévodkyní je zde míněna Marie-Anne de Bourbon-Conti (1689–1720), od roku 1713 manželka pana Vévody, nikoli jeho matka Louise Françoise.↩