Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom čtrnáctý (1716–1717)
Kapitola čtrnáctá
Diametrální rozdíl mezi cílem shromáždění několika pánů a šlechticů roku 1649 a cílem letošních shromáždění. — Opis původní smlouvy o unii a sdružení několika příslušníků šlechty z roku 1649 a podpisů. — Objasnění k podpisům. — Žádost pairů ke králi za týmž účelem jako sdružení několika příslušníků šlechty roku 1649. — Srovnání šlechty z roku 1649 se šlechtou z roku 1717. — Výsledek a konec shromáždění z roku 1649. — Mé počínání vůči regentovi v záležitosti princů krve a levobočků a v pohybech takzvané šlechty. — Levobočci nechtějí uznat jiné soudce než zletilého krále nebo generální stavy království, a vyslouží si tím přípravné usnesení. — Výstřelky takzvané šlechty, oklamané důvěrou ve své opory. — Počínání a dokonalý klid vévodů. — Rozsudek regentské rady, jímž se všem šlechticům zakazuje shromažďovat se atd. pod trestem neposlušnosti. — Mé počínání v této radě, následované vévody, pak princi krve a levobočky. — Účinek rozsudku. — Guvernérství Saint-Malo Coëtquenovi a penze šest tisíc livrů Lavalovi. — Nestoudná lež tohoto posledního, prokázaná, která mu přesto zůstane k užitku, ačkoli nemá s královským rodem žádné příbuzenství. — Rod Laval-Montfort, velmi odlišný od Laval-Montmorency, vysvětlen. — Další podvod téhož pana z Lavalu ohledně přednosti před kancléřem. — První příklad sňatku dcery z urozeného rodu se státním sekretářem.
Nebudeme opakovat, co je roztroušeno na mnoha místech těchto Pamětí, kdykoli se naskytla přirozená příležitost vysvětlit, jak se rang cizích knížat vytvořil za opory Ligy a jak byl potom postupně přiznán i jiným rodům než svrchovaným; spokojíme se tím, že zde uvedeme smlouvu o spojení těch, kdo si stejně jako tato šlechta, o níž je řeč, toto jméno rovněž osvojili bez souhlasu a bez pověření, avšak kvůli věci skutečné, nikoli smyšlené, a kvůli věci, která tak od kořene odporuje zákonům a zvyklostem tohoto království i tomu, co je zavedeno ve všech státech, a která tak osobně uráží celý druhý stav království obecně i každého jeho člena zvlášť. Tato shromáždění šlechty a tato smlouva mezi jejími členy se konala v Paříži roku 1649, poté co byl přiznán rang pánům z Bouillonu1 a taburetka princezně z Guéméné, z níž se pak dlouhými stupni zrodil tentýž rang, a další dvě taburetky markýze ze Senecey a hraběnce z Fleix, matce a dceři, obě vdovám a obě dvorním dámám královny matky, jedné řádné a druhé s právem nástupnictví; kvůli zájmům královny matky byly dlouho vyhnány do Randanu v Auvergni a na místo paní ze Senecey byla dvorní dámou ustanovena paní z Brassacu; paní ze Senecey byla po smrti Ludvíka XIII. povolána zpět, paní z Brassacu propuštěna a paní ze Senecey znovu dosazena i s dcerou jako nástupkyní. V této smlouvě uvidíme, jak docela jinak tehdejší šlechta smýšlela než dnešní; ale v oněch dobách byla ještě poučená, znala svůj zájem a nedala se vodit za nos k tomu, co mu nejpříměji odporuje. Měl jsem v rukou podepsaný originál této smlouvy a podávám zde opis, který jsem si z něho pořídil. Je s podivem, do jakých rukou se během času dostávají původní listiny, často ty nejzajímavější a nejdůležitější, i nejvzácnější právní doklady; není vzácné najít je u prodavaček másla a v podobných rukou. Listina, o niž jde a která sice není toho řádu, ale má svou zajímavost, se dostala do rukou starého lékaře z Chartres, který byl výtečným lékařem a ještě větším filozofem, znalcem krásné literatury, zvídavým a velmi poučeným v dějinách, a který, spokojen s málem, nikdy nechtěl opustit svůj rodný kraj ani se snažit vyniknout a zbohatnout v Paříži. Jmenoval se Bouvard; měl nesmírně mnoho ducha a obdivuhodnou paměť. Neblahý stav mého nejstaršího syna mě přiměl povolat tohoto lékaře do La Ferté na doporučení pana z Chartres (Mérinville)2 a ještě dalších. Několikrát u nás nějaký čas pobyl a já jsem v jeho rozhovoru nacházel mnoho zábavy, ba i poučení, a jeho hovor měl navíc půvab veselosti. Přišli jsme na věci, které ho přiměly mluvit se mnou o této smlouvě šlechty. Řekl mi, že má její originál, a skutečně mi ho přinesl, když se vrátil. Opsal jsem ji i s podpisy v témž pořadí, v jakém jsem je tam našel, a měl jsem velkou práci přimět ho, aby si ji vzal zpět. Za každou cenu mi ji chtěl darovat; přinesl mi ji dokonce podruhé se stejným úmyslem, ale nemyslel jsem, že bych měl jeho šlechetnosti využít a připravit učeného sběratele a velmi poctivého muže o originální listinu3. Zde je:
My, níže podepsaní, abychom předešli rozkolům a nepořádkům, které by mohly vzejít z mimořádného vyznamenání, jež se, jak je patrno, hodlá udělit některým šlechticům a jednotlivým rodům na újmu veškeré šlechty tohoto království, a zvláště mnohých nejpřednějších z tohoto stavu, který, jsa pravou a nejpevnější oporou této monarchie, má být všemi prostředky zachován v dokonalé jednotě, aniž se dovolí zavést jakýkoli rozdíl mezi rody, jsme tímto spisem prohlásili, přísahali a jednomyslně slíbili na svou víru a čest, že poté, co učiníme své nejponíženější předložení Jeho Veličenstvu, Jeho Královské Výsosti a vznešeným pánům princům krve, a nebudou-li následovat účinky, jež od jejich spravedlnosti očekáváme, budeme se všemi cestami a všemi spravedlivými, čestnými a šlechetnými projevy odporu, jež nebudou směřovat proti službě králi a královně, snažit, aby podobná vyznamenání neměla místa; a souhlasíme, aby ten z nás, kdo by od tohoto spojení odstoupil, byl pokládán za muže bez víry a bez cti a nebyl mezi námi považován za šlechtice. Z naší strany budou požádáni všichni nepřítomní šlechtici království, aby se s námi prostřednictvím zástupců spojili k hájení obecného zájmu veškeré šlechty a připojili své nejponíženější prosby k našim. Tento spis byl podepsán bez rozlišení a bez rozdílů rangu a rodu, aby v tom nikdo nemohl nalézt nic k výtce. Dále slibujeme, že bude-li kdokoli z podepsaných a zúčastněných v dalším průběhu této záležitosti jakýmkoli způsobem obtěžován a napaden, budeme jeho zájmy pokládat za společné, všichni dohromady i každý zvlášť, aniž bychom se od nich mohli z jakéhokoli ohledu oddělit; a kdo by jednal jinak, bude prohlášen za bezectného a zbaveného cti. K vysvětlení tohoto posledního článku: přihodí-li se ve věci, o niž jde a kvůli níž jsme se shromáždili, že by kdokoli z těch, kdo se spojili, ať zlými službami, nebo jinak, upadl do neštěstí, že by byl napaden na své osobě, svobodě a statcích, zavazují se všichni ostatní pod trestem veřejné hanby a ztráty své pověsti učinit vše potřebné, aby ho vysvobodili ze stavu, do něhož by se dostal pro zájem jejich společné věci, a to až k vlastní záhubě. Spíše než aby zůstal utlačen.
Zavazují se nejen pod týmiž podmínkami své cti postavit se v nynější příležitosti na odpor, aby nikdo, kdo tu výhodu nemá svým rodem, nezískal výsady knížat, nýbrž slibují, že i v budoucnu vznesou tytéž odpory, aby nikdo, jakéhokoli postavení a pod jakoukoli záminkou, kdo se knížetem nenarodil, nedosáhl podobného přednostního práva, které by bylo pro šlechtu urážlivým rozlišením, zvláště mezi osobami, jejichž postavení bylo vždy rovné a jejichž předkové měli týž rang a žili, aniž by jeden druhému ustupovali, ať u dvora, ať v provinciích.
Slibují a zavazují se na tatáž svá slova a na svou čest, že neodstoupí od víry, kterou si navzájem dali, že nebudou uvádět žádné výmluvy, záminky ani důvody, jež by je mohly přímo či nepřímo oddělit od obecného i zvláštního sdružení, které obsahuje tento spis, jejž podepsali, aby je nedotknutelně zachovávali ve všech článcích, které obsahuje, a aby všichni sdíleli týž osud.
Slibují rovněž, že neupustí od úsilí, které podnikli, dokud nedostanou zadostiučinění, jež mohou právem očekávat od dobroty a spravedlnosti Jejich Veličenstev, nebo dokud parlament neučiní potřebná opatření podle zákonů, příkladů a ústavních řádů království, přičemž si nevylučují obrátit se, kam uznají za dobré, a prostředky, které shromáždění uzná za spravedlivé a rozumné.
A aby byl úmysl všech jasně vyložen, dohodli se zúčastnění v této věci, že vznesou svůj odpor v souladu s tím, co obsahuje tento spis, proti všemu, co bylo v tomto smyslu přiznáno a nárokováno od roku 1643. Saint-Symon Vermandois, Halluyes-Schomberg4, L’Hospital, komtur z Rochechouartu, d’Aumont de Chappes, Vassé, Orval, Leuville, Frontenac, Saujon de Campet, Vardes, Brancas, Montrésor, Clermont-Tonnerre, hrabě z Vence, Charles-Léon de Fiesque, Louis de Mornay-Villarceaux, Sévigné, Montesson, Argenteuil, Boubet, Mallet, Moreuil-Caumesnil, Mauléon, de Clermont-Monglat, Congis, Canaples, H. de Béthune, Roussillon, Savignac, Fr. Gard, rytíř z Caderousse, Montmorency, Sigoyer, Leiden, Rouville, Bourdonné, Humières, d’Aydie, Beauxoncles, Ligny, […]5, Cormes-Spinchal, Houdancourt, Villeroy, L’Hospital-Sainte-Mesmes, Longueval, Hautefort, Gasnières, Chasteauvieux, de Vienne, Montrésor, d’Auteuil, de Crevant, G. Rouxel de Médavy, Maugiron, du Hamel, d’Alemonis, rytíř z La Vieuville, de L’Hospital, Bar, de Lanion, Nantouillet, Froullay, Laigue, Gouffier, Maulevrier, Matha, Saint-Germain, du Perron, Montiniac d’Hautefort, hrabě z La Chapelle, hrabě ze Saint-Georges, Thiboust de Boyvy, de Castres, Fr. de Montmorency, de Beringhen, Bruslart, Guenes, du Houvray, Damigny de Meindrac, Lostellemans, Cl. Mohunt, du Monteil, Cl. Dendre de La Massardière, de Guervon de Dreux, Felleton-Lamechan, Roger de Longueval, Trésiguidy, Arcy, La Bourlie de Guiscard, de Grailly, Carnavalet, Saint-Abre, du Mont, Saint-Hilaire, Pascheray, rytíř z Carnavaletu, Jos, rytíř z Ornano, J. de Lambert, vikomt z Melunu, Beaumont, de Lessins, Valernod, Termes, d’Amboise-Aubijoux, Lussan, Savignac de Gondrin, La Baulme de Vallon, de Voisins-Dusseau, d’Estourmel, Cressay, Le Plessis d’Andigny, Chouppes, de Torson-Fors, Chaisenisse, Villiers, Verderonne, Crissé, de La Roque, La Rousselière, Guitaud, Pradel, Lurmont, Bussy-Rabutin, La Salle, Grammont de Vacher, rytíř z Grammontu, d’O, Grenan, Maseroles, de Besançon, de Rémond, Le Plessis-Besançon, Boyer, Montégu, rytíř z Roquelaure, Barthélemy Quelen du Broutay, Chollet, rytíř Dailly, Saint-Remy, Annery, de Boyer, de Cominges de Guitaud, Thomas de Saint-André, de Melville, Guadagne, La Guerche, Saint-Georges, Pirraud, de Harlay-Chanvallon, de Monthas, Sabran, Droüe, Fontaine-Martel, Cussant de Veronil, Fr. de Rousselet de Châteaurenault, Henescors, Fontenailles, Saint-Étienne, Achy, Mayac, Morainvillier.
Z těchto sto šedesáti sedmi jmen je málo velkých, několik menších, spousta malých, dost neznámých, mnoho jen pro počet; několik překvapivých; a téměř žádné, které by k velikosti nebo i jen k dobrému zvuku jména připojovalo osobní vynikající postavení. Nemůže tomu být jinak, když se chce počet a když není žádná závora, u níž by se dalo zastavit. Dva první podpisy vyžadují vysvětlení. Můj strýc6, starší bratr mého otce, se vždy podepisoval Saint-Symon, a to s y, můj otec s i, a od té doby, co byl vévodou, se nikde nepodepsal jinak než vévoda ze Saint-Simon. Tento první podpis je nepochybně mého strýce, který falešná knížata málo snášel, a tím méně kvůli svému sňatku, jenž ho navíc pojil s rodem Condé, s nímž byl v dobrých vztazích a který se snažil uvádět dvůr do nesnází. Druhý se zdá být psán jinou rukou a není v řadě, nýbrž pod posledním. Neznám nikoho ze svého rodu, kdo by se kdy podepsal Vermandois samotným nebo připojeným ke jménu Saint-Simon, a to by mě vedlo k domněnce, že tento podpis je podpisem herolda Vermandois namísto notáře. Je třeba poznamenat, že většina těchto podpisů je velmi těžko čitelná. Jeden jsem nechal prázdný; zdá se, že zní Villeroy. Tentýž se znovu objevuje o tři podpisy dále. Dva tam být nemohli, protože nebyly dvě větve. Pan z Alincourtu, který navíc nikdy nenosil jméno statku Villeroy, zemřel roku 16347; byl jediným synem státního sekretáře a měl jen čtyři syny: prvního maršála z Villeroy8, jistého hraběte z Bury, zemřelého bez dětí roku 1628, arcibiskupa lyonského a biskupa z Chartres, duchovní od nejranějšího mládí, a maltézského rytíře, který padl před Turínem roku 1629. První maršál z Villeroy se stal v březnu 1646 vychovatelem zesnulého krále, v říjnu téhož roku maršálem Francie a roku 1651 vévodou na breve. Je těžké uvěřit, že by králův vychovatel, zcela oddaný královně matce a kardinálu Mazarinovi, podepsal listinu tak odporující jejich vůli; neméně těžké je pomyslet, že by mu ji dali podepsat, aby měli mezi touto šlechtou svého člověka takové váhy, který by mařil její plány a kroky, a aby o nich byli včas zpraveni. Za prvé, králův vychovatel, zvláště v oněch dobách zmatků, od krále neodcházel, nebo jen tak málo, že by jeho přítomnost mezi touto šlechtou byla příliš vzácná, aby se jí dalo využít, jak bylo právě řečeno; za druhé, tato šlechta, které nebyla neznámá ani oddanost, ani způsoby maršála z Villeroy, by mu nedůvěřovala. Jeho nejstarší syn zemřel mladý už roku 1645 a druhý maršál z Villeroy, jenž zůstal jediným, se narodil v dubnu 1644. V tomto jménu je tedy jistě omyl. Jméno Schomberg se dá snadno vysvětlit. Nemůže jít o vévodu z Halluinu, který byl zároveň maršálem ze Schombergu, synem jiného maršála ze Schombergu, zemřelého roku 1632 v Bordeaux. Tento vévoda z Halluin-Schombergu dobyl v červenci 1648 útokem Tortosu; byl místokrálem Katalánska a zůstal tam potom dlouho bez přestávky. Kámen ho nakonec přinutil k návratu a zemřel na něj v Paříži v červnu 1656. Neměl ani bratra, ani děti. Nemůže to tedy být nikdo jiný než hrabě ze Schombergu, Němec jako předchozí, ale bez jakéhokoli příbuzenství s nimi, který v době této záležitosti šlechty začínal stoupat a který už mohl být kapitánem-poručíkem skotských žandarmů; týž, který po pyrenejském míru odešel do Portugalska velet proti Španělům, který se stal roku 1675 maršálem Francie, který se jako hugenot po zrušení nantského ediktu uchýlil do Braniborska, potom do Holandska, kde získal plnou důvěru oranžského prince v anglické záležitosti, přeplavil se s ním tam a potom s ním ještě do Irska, kde padl v bitvě na řece Boyne, kterou oranžský princ naprosto vyhrál nad králem, svým tchánem.
Je tam několik podpisů L’Hospital; nemohou pocházet od žádného z obou bratrů, kteří byli oba maršály Francie9. Starší z nich zemřel roku 1641, druhý byl v době těchto shromáždění guvernérem Paříže a státním ministrem. Je tedy nepravděpodobné, že by s těmito hodnostmi, které svědčily o naprosté důvěře královny a kardinála Mazarina v něho v oněch dobách zmatků, kdy byl dokonce málem ubit na radnici, mohl tento podpis být jeho. Nezanechal dětí. Nemůže to být ani nejstarší syn maršála, jeho bratra, který se v červnu 1650 stal vévodou z Vitry na breve a který se předtím, i v době těchto shromáždění, jmenoval markýz z Vitry a který by se byl podepsal Vitry, už jen proto, aby se vyhnul záměně s ostatními podpisy L’Hospital, neboť tento rod měl tehdy ještě dvě další větve. Je to, abych to řekl mimochodem, tentýž vévoda z Vitry, za mlada užívaný při různých velvyslanectvích, který se stal státním radou z meče a který jako vévoda na breve, nikoli registrovaný, přesto měl v radě přednost před děkanem státních rad a kancléř ho při zjišťování jeho mínění zdravil kloboukem. K ostatním podpisům je málo co poznamenat. Je z nich jen vidět, že královna a kardinál Mazarin na jedné straně, Monsieur a pan Princ10 na straně druhé, kteří byli v té době spojeni, se postarali o to, aby do tohoto shromáždění vpašovali osoby, jež jim byly zcela oddány, a ještě několik jmen z řad důležitých mužů Frondy. Mezi těmi posledními jsou dva podpisy Montrésor. Tehdy byl jen jediný Bourdeille, který nosil toto jméno; byl jedním z nejpřednějších ve vedení Frondy s koadjutorem a vévodkyní z Chevreuse a zemřel velmi starý v paláci Guise u slečny z Guise, která si ho tajně vzala. V jednom z těchto dvou podpisů je tedy nutně chyba.
Můj otec podepsal také s několika dalšími vévody a pairy, a s nikým jiným, žádost ke králi směřující k tomu, aby se zabránilo těmto ústupkům; mám její opis, který neuvádím, protože tu nejde o pojednání o rangu, nýbrž prostě o události mé doby, v souvislosti s nimiž jsem pokládal za nutné zmínit se o těchto pohybech roku 1649 a o tomto sdružení či smlouvě, která si žádá několika úvah, než ve dvou slovech dopovím, co se z ní stalo a jaký byl její výsledek.
Tito pánové z roku 1649 si nekladou za cíl napadnout to, co je zavedeno nejen od nepaměti a ve všech zemích světa stejně jako ve Francii, ale co je zavedeno už za několika panování a co, ať dobře, či špatně podloženo, spočívá na původu, k němuž je vázáno jméno knížete, to jest na osobách pocházejících po meči od skutečného svrchovaného panovníka, jehož hlava rodu jím skutečně je a je jako takový uznávána v celé Evropě. V sdružení, které tito pánové schvalují, nikde nevidíme nic, co by se týkalo toho, co bylo trpěno a potom přiznáno skutečným cizím knížatům. Spis se spokojuje tím, že to obchází, a míří jen k cíli, kvůli němuž byl sepsán, totiž postavit se proti propůjčování rangů a poct pánům a rodům, které byly až dosud původem podobné jim samým, které nikdy neměly ani nenárokovaly žádný rozdíl a kterým také žádný jiný rod nikde neprokazoval ponižující a urážlivé rozlišení, jež spis dovede vyložit v celé jeho síle, avšak s důstojností. Uvádí tedy nejnaléhavější a nejnevyvratitelnější, nejpádnější a nejzřejmější důvody, jež má šlechta, aby se tomu postavila. Nic není vzdálenějšího mlácení prázdné slámy a bezradnosti, co odpovědět, pokud jde o cíl, který si člověk klade. Tento spis je uctivý ke králi a k celému panujícímu rodu, plný ujišťování o věrnosti, což je vždy první výhrada, aby se jí nikdy nezpronevěřil. Není o nic méně plný ohledů a šetrnosti k osobám, na něž útočí. Ani slovo, ani výraz, který by je mohl sebeméně zranit, a diskrétnost je dovedena tak daleko, že se pečlivě vyhýbá uvést jakékoli jméno. Zároveň se vyjadřuje s nekonečnou důstojností a bez jakéhokoli výbuchu se spokojuje s užitím přirozených zbraní šlechty, cti a pověsti; a sestupuje-li až k tomu, že ukazuje možnost obrátit se na parlament, je třeba si vzpomenout, že tento sbor se tehdy stal metlou a bičem kardinála Mazarina, který z něho umíral strachy. Ostatně mezi těmito pány žádné štěkání, žádný lidový povyk, nic neslušného, vše odměřeno s moudrostí a důstojností, jako u lidí, kteří si jsou vědomi sebe, váží si sami sebe a jsou neschopni čehokoli, co by se blížilo lidové vřavě nebo bouřím tržnic. Konečně posledním dokonalým rozdílem, v naprostém protikladu mezi těmito pány z roku 1649 a těmi z roku 1717, je to, že si nepřisvojují falešný titul a nedávají nikomu právo se jich ptát, kdo jsou a z jaké moci jednají. Netvrdí, že jsou šlechta, nýbrž jen že náležejí k tomuto sboru. Nevydávají se ani za druhý stav státu, ani za zástupce tohoto druhého stavu; uznávají se za členy a jednotlivce tohoto druhého stavu, kteří se pro společný zájem, skutečný, hmatatelný a naléhavý, sdružují. Nelze se jich tedy ptát, jako těch z roku 1717, kdo jsou, co chtějí, z jaké moci jednají. Jasně vidíme, kdo jsou, a za jiné se nevydávají. Plně cítíme, co chtějí a co mají důvod chtít. Konečně moc, která je přiměla jednat, není ani falešná, ani smyšlená. Je to ten nejzřejmější a nejobecnější zájem, který bez pověření a bez moci od kohokoli dává právo jednat, bránit se a žádat každému, kdo k tomu má důvod a skutečnou potřebu; a tak také činí, zcela prosti ubohých nesnází slepého davu a víru. Jaký rozdíl mezi rokem 1649 a 1717! Dosahuje až k zázraku.
Nelze však popřít, že se při takovém kontrastu nenajdou i některé shody: směs jmen, nevyhnutelná, jak bylo řečeno, když je potřeba počtu a není žádná závora, a tajný cíl velmi malého počtu vůdců. Roku 1649 chtěl pan Princ uvést kardinála Mazarina do nesnází, aby ho učinil povolným svým přáním; prostřednictvím těch, kdo Monsieura ovládali, strhl jeho slabost k tomu, aby se tomuto záměru nestavěl na odpor, neboť ten tehdy nesměřoval k ničemu zločinnému. To dalo podnět k těmto shromážděním a to způsobilo, že trvala. Ale jakmile strach, který z nich kardinál Mazarin měl, ho pokořil podle gusta pana Prince, nechtěl pan Princ zajít dál, z čehož měl Monsieur velkou radost. Jednali tedy podle toho prostřednictvím těch, které měli v těchto shromážděních ve své závislosti, ale nechtěli sdružení ošálit v jeho cíli. Všechny dějiny a paměti oněch časů vyprávějí, jak bylo rozpuštěno. Všichni, kdo k němu patřili, byli předvoláni a s poctami přivedeni ke králi, kde byli přijati s velkým vyznamenáním a vlídností, za přítomnosti královny matky, Monsieura, pana Prince, rady a celého dvora. Monsieur je uvedl; královna jim projevila spokojenost, že je vidí, a dobré mínění o jejich věrnosti. Státní sekretář jim nahlas přečetl odvolání rangu a poct přiznaných pánům z Bouillonu a taburetek princezny z Guéméné a paní ze Senecey a z Fleix a ukázal je předním z nich a každému, kdo je chtěl vidět, aby se vlastníma očima ujistili, že vyhotovení nechybí na formě nic. Královna jim pak laskavě řekla, že když dosáhli toho, oč žádali, není už místa pro sdružení ani pro shromáždění, že král prohlašuje sdružení za skončené a zakazuje shromáždění do budoucna. Královna jim potom prokázala zdvořilosti a Mazarin podlézavosti a každý odešel. Takový byl konec této záležitosti, i v tom velmi odlišný od záležitosti roku 1717. Toto odvolání platilo, dokud se bylo třeba obávat nepokojů, potom padlo. Královna obnovila pánům z Bouillonu jejich rang i zrušené taburetky. Jinde jsme viděli, jak taburetka princezny z Guéméné zplodila v různých stupních pro pány z Rohanu tytéž výhody, jakých dosáhli páni z Bouillonu, a jak taburetka paní ze Senecey a z Fleix z nich nakonec učinila vévodkyně a zároveň pana z Foix, jejich syna a vnuka, vévodou a pairem11. Po této nezbytné odbočce se vraťme do roku 1717.
Pokud jde o tyto pohyby takzvané šlechty a o záležitost levobočků, která s nimi tak úzce souvisela, choval jsem se k vévodovi z Orléans stejně jako ve věci parlamentu; spokojil jsem se tím, že jsem mu ukázal důvěrnou souvislost obou těchto záležitostí a jejich společné pružiny, jaký je jeho nejmocnější zájem ve druhé z nich, a že pokud jde o tu první, brzy pozná, že lichá záminka vévodů vydrží jen do té doby, než bude strana pana a paní du Maine dostatečně zformována a posílena, aby šla přímo proti němu a proti jeho vládě. Po této domluvě jsem nechal věci běžet, přesvědčen, že cokoli bych mu řekl, jen by posílilo jeho podezření, že s ním mluvím jen ze zájmu a z vášně, a že vévoda z Noailles, Effiat, Besons, Canillac a jiní, kteří ho obléhali, by i ty nejzřejmější důvody učinili marnými. Nakonec však přece zpozoroval, že nechal obě tyto záležitosti zajít příliš daleko, a uviděl nebezpečí, které mu hrozilo. Navzdory mému mlčení vůči němu v této věci se nemohl zdržet, aby mi o tom něco neřekl. Odpověděl jsem s lhostejným výrazem, že jsem mu řekl, co si o tom myslím, že k tomu nemám co dodat, že je na něm, aby posoudil, co mu sluší učinit, a hned jsem změnil řeč. Zdálo se mi, že to pocítil, a víc mi o tom neřekl. Mezitím princové krve nepřestávali naléhat, aby rozhodl jejich spor s levobočky, a nakonec řekl panu Vévodovi, že ho neprodleně rozhodne, ale že si chce vyžádat rady mnoha osob, z nichž několik vybere z různých rad. To se rozneslo a vévodkyně du Maine si šla stěžovat regentovi, že chce dát tuto záležitost rozhodnout lidem, kteří nedostatečně znají zákony království.
Lze se jen divit, že dvojnásobní cizoložní potomci se odvažují dovolávat zákonů, aby se udrželi v ustanovení, které nemá příkladu a které bylo učiněno přímo proti všem zákonům božským i lidským, proti cti rodin, proti klidu a bezpečí panujícího rodu i veškeré společnosti. Tato stížnost neuspěla, a ještě méně rozhodnutí, k němuž dospěli pan a paní du Maine, neuznávat jiné soudce než zletilého krále nebo generální stavy království; měli k tomu své dobré důvody. Vzdálenost královy zletilosti dávala čas jejich pletichám a s touto stranou, která se den ode dne tvořila a organizovala, doufali všechno od shromáždění, o němž počítali, že se jim podaří, aby se podobalo tomu, které zmátla a rozptýlila smrt vévody a kardinála z Guise12. Ale pan du Maine nebyl v ničem Guise, leda v nezměrnosti ctižádosti. Vévoda z Orléans, popoháněný princi krve, konečně pocítil, jakou ránu by jeho moci regenta zasadilo rozhodnutí vévody du Maine, kdyby je strpěl, a jaký příklad by to byl, kdyby rozsudek odkládal. Pan a paní du Maine, kteří skrze Effiata a jiné věděli den po dni, co si vévoda z Orléans o jejich záležitosti myslí, spoléhali natolik na jeho nerozhodnost, povolnost a slabost, že neváhali riskovat tak smělé rozhodnutí, které bylo, stejně jako jejich záležitost sama, tak protichůdné všemu pravidlu a všemu zákonu. Přepočítali se, a právě to urychlilo rozsudek o nich. Dva dny po návštěvě paní vévodkyně du Maine v Palais-Royal byl v regentské radě, při níž nebyli přítomni žádní princové krve, levobočci ani vévodové, vydán rozsudek, který nařizoval princům krve a levobočkům odevzdat do rukou královských zástupců vzájemné spisy, sepsané i ty, jež teprve budou sepsány, o jejich záležitosti; a Armenonville, státní sekretář, byl pověřen, aby jim jej šel oznámit: to znamenalo zavázat se, že spor bude neprodleně rozhodnut, a oznámit jim to právní formou.
Obě tyto záležitosti šly ruku v ruce, spolu s nesnází, kterou regentovi působil car v Paříži. Takzvaná šlechta dělala před svou deputací víc hluku než kdy jindy. Spoléhala na plnou ochranu regenta, který ji nechával mluvit a jednat a trpěl, že pan z Châtillonu a mnoho jiných z Palais-Royal byli otevřeně či potajmu na jejich straně. Byli poháněni a podporováni Effiatem a Canillakem; a vévoda z Noailles, který tomu po smrti krále dal první popud, se od nich chtěl dát vyzdvihnout na štít. S takovými oporami u regenta, s parlamentem v zádech, s panem a paní du Maine v čele se jim z toho docela zatočila hlava, a to tak, že se některé z jejich žen chlubily, že si pořídí potahy (housses) a baldachýny; pravda však je, že se to žádná neodvážila udělat. Vévodové je nechávali vypouštět páru a sekat své výpady do vzduchu, aniž co řekli nebo udělali, a bez znepokojení, protože takové štěkání žádné nepůsobilo. V tomto víru zaslepenosti a sebedůvěry šlo oněch osm pánů, o nichž byla řeč, do Palais-Royal předložit své podání a přineslo je zpět tak, jak jsem vyprávěl. Regent konečně otevřel oči a otevřel je i mnohým z těchto pánů přijetím, jaké tak málo očekávali. Nastal mezi nimi zmatek; rozpory, výčitky; mnozí si stěžovali, že byli oklamáni, a říkali regentovi i každému, kdo chtěl poslouchat, že se zapojili jen na základě ujištění, jež jim byla dána, že se vše děje se souhlasem, a dokonce na tajné rozkazy regenta. Velký počet se odtrhl a omluvil se mu; mnozí projevili svou lítost vévodům, které znali. Ale i když se moudří přiklonili k tomuto postupu, nebyli většinou. Vůdci a ti velmi nečetní stoupenci, kteří byli zasvěceni do pravého tajemství, zdvojnásobili úsilí a lsti, aby své lidi udrželi a znovu shromáždili a aby je podráždili neúspěchem jejich deputace. Zvláště osm deputovaných se tu vyznamenalo, ale už nemluvili tak zvysoka. Dali s regentem promluvit, ale protože konečně jasně prohlédl, dlouho je nešetřil, ovšem se svými obvyklými zmírněními, jichž ho žádná zkušenost nemohla zbavit a jež nemohl odepřít těm, kdo ho obléhali a kdo nezapomínali na nic, aby ho postrašili; skutečně dostal strach, a to právě urychlilo konec hluku kolem těchto krásných nároků.
V sobotu 14. května odpoledne byl v regentské radě vydán rozsudek, který zní takto: „Jeho Veličenstvo, jsouc ve své radě, na radu vévody z Orléans, regenta, co nejdůrazněji zakázalo všem šlechticům svého království, ať jsou jakéhokoli původu, rangu a hodnosti, podepisovat takzvanou žádost, pod trestem neposlušnosti, dokud Jeho Veličenstvo nenařídí jinak podle forem zachovávaných v království, aniž by však tento rozsudek mohl uškodit či být na újmu právům, výsadám a oprávněným privilegiím šlechty, na něž Jeho Veličenstvo nehodlá nijak sáhnout a jež bude vždy zachovávat po příkladu králů, svých předchůdců, podle pravidel spravedlnosti.“ Tento rozsudek, jakkoli byl osladěn medem, podkopával v samém základu chimérický předmět, který tuto takzvanou šlechtu shromáždil. Zákaz podepisovat žádost, kterou bylo ono podání přinesené do Palais-Royal, přepracované v hotovou žádost, zmínka o zachovávání forem království a zmínka o příkladu králů předchůdců a o pravidlech spravedlnosti na jedné straně zakazovaly beztvaré, bouřlivé shromáždění, bez jiného než uzurpovaného a falešného jména, bez pověření, bez moci, bez plných mocí, a na druhé straně udržovaly to, co náleželo k formám a co bylo odedávna, za králů předchůdců, jako hodnost vévodů ve všech jejích vyznamenáních, rangu a výsadách; proto to také bylo pro tuto takzvanou šlechtu jako rána bleskem. Na začátku této rady se jednalo o nějaké jiné krátké záležitosti, po níž vévoda z Orléans předložil tuto. Okamžitě jsem pohlédl na vévody v radě, pak jsem se obrátil k regentovi a řekl jsem mu, že když se bude jednat o záležitosti těchto pánů ze šlechty, nezapomínám, že všichni patříme k druhému ze tří stavů království, a že ho prosím, aby mi dovolil nebýt soudcem a vyjít z rady. Zároveň jsem vstal, a ačkoli ani já, ani ostatní vévodové jsme na to nebyli nijak připraveni, když jsem udělal několik kroků a pohlédl ke stolu, viděl jsem, že mě všichni vévodové z rady následují. Když jsem opouštěl své místo, řekl mi hrabě z Toulouse potichu: „A my, co uděláme?“ – „Cokoli se Vám zlíbí,“ řekl jsem mu, „pokud jde o nás vévody, myslím, že jsme povinni vyjít.“ Sešli jsme se v místnosti před radní síní, abychom se tam po projednání záležitosti vrátili. Téměř hned jsme viděli vyjít prince krve a levobočky. To způsobilo velký rozruch v těchto předních prostorách, kde bylo několik osob z této šlechty, které se držely stranou v koutech a které zřejmě zvětřily, že se o nich bude v radě jednat. Vévodové, kteří vyšli se mnou, mi děkovali, že jsem pomyslel na to, na co oni nepomysleli, a že jsem jim dal příklad, který hned následovali a k němuž jsem jako nejstarší z nich všech byl nejvíce oprávněn. Záležitost trvala dosti dlouho, načež vévoda z Orléans vyšel, aniž začal jinou, a hned jsme se dozvěděli o rozsudku, který byl právě vydán.
Během celého tohoto dlouhého povyku (neboť jinak ho nelze nazvat) se vévodové, právem zcela klidní o svou hodnost, ani jednou neshromáždili, ani všichni, ani někteří, nesepsali žádný spis a ani jednou nevyslali k regentovi deputaci. Z téhož důvodu zůstali v téže nečinnosti i při tomto rozsudku, který podivuhodně omráčil tuto takzvanou šlechtu, jíž regent zároveň dal zakázat, aby se napříště shromažďovala. Všechno se rozprchlo, většina skutečně začala otevírat oči a téměř všichni aspoň navenek přiznávat své bláznovství. Každý běžel o překot do Palais-Royal omlouvat se a všichni tam byli přijati zdvořile, ale suše, což ještě zmenšilo jejich počet i víru, že tyto pohyby jsou regentovi po chuti; ta ustoupila strachu, že se mu znelíbí, beznaději, že uspějí, a vzteku, že byli oklamáni a vodění za nos. Ale ti nejzarputilejší se dali přemluvit důvěrníky intriky, jimž tolik záleželo na tom, aby se strana nerozpadla, a kteří nezapomněli na nic, aby zastavili její úplné rozprášení, ačkoli se pak už nedělo nic jinak než v temnotách.
Pan z Noailles, aby stranu trochu uklidnil, využil smrti Lanniona, generálporučíka, a dal guvernérství Saint-Malo, které Lannion měl, Coëtquenovi, svému švagrovi, svému agentovi a jednomu z nejpřednějších mezi touto šlechtou; přívrženci této šlechty, kteří regenta obléhali, ho v témž úmyslu přesvědčili, aby z ní vytáhl pana z Lavalu penzí šesti tisíc livrů, milostí velmi silnou pro muže, který opustil službu a který si ji mohl zasloužit jen svým buřičským křikem. Také uvidíme, jak se v tom regent zmýlil.
Tento pan z Lavalu, tak zcela naverbovaný panem a paní du Maine, který byl spolu s panem z Rieux odedávna zasvěcen do jejich záměrů a pletich, byl muž, kterého nic nestálo všechno si nárokovat a všechno riskovat. Hned po smrti krále, využívaje rozvolnění v povolování smutku s černě potaženými kočáry (draper), požádal regenta o povolení držet takový smutek z titulu příbuzenství a dostal je, protože Lavalové měli kdysi vévodkyni z Anjou, královnu neapolskou a sicilskou, což nesmírně vyzdvihoval. Věděl dost, a navíc dost spoléhal na všeobecnou nevědomost, aby se nebál, že ho někdo usvědčí ze lži. Tato drzost to skutečně potřebovala. Je pravda, že Jeanne de Laval, dcera Guye XIII.13, se v září 1454 provdala za dobrého Reného14, vévodu z Anjou a hraběte provensálského, titulárního krále neapolského, sicilského, jeruzalémského, aragonského atd., který zemřel v Aix v Provenci v červenci 147415, a Jeanne de Laval, jeho žena, zemřela na zámku Beaufort roku 1498. Ale k neštěstí pro tento velký sňatek je třeba učinit několik poznámek: za prvé, že z tohoto manželství nebylo dítě; tedy žádné příbuzenství mezi těmito knížaty a rodem Jeanne de Laval.
Dobrý král René se poprvé oženil v říjnu 1420 s Isabelou, dědičkou Lotrinska, z čehož vzešly války mezi ním a hrabětem z Vaudemontu, který si jako muž nárokoval přednost a který Reného zajal a dlouhá léta držel v zajetí, což Reného stálo království neapolské a sicilské, jež nemohl jít bránit proti Aragoncům. Isabela zemřela v Angers roku 1452 a zanechala Jana z Anjou, vévodu kalábrijského a lotrinského, který válčil v Itálii a v Katalánsku a zemřel roku 147116 v Barceloně, dříve než jeho otec král René; zanechal z Marie, nejstarší dcery bourbonského vévody Jana I., Mikuláše, nástupce svých zemí a nároků, který zemřel neženatý v Nancy roku 1473 a zanechal dědicem svých zemí a nároků Karla IV., svého bratrance, syna Karla z Anjou, hraběte z Maine atd., mladšího bratra krále Reného; René učinil téhož Karla svým dědicem, ten po něm nastoupil a přežil ho necelých šest měsíců, neboť zemřel v Marseille 11. prosince 148017, bez dětí s Johanou Lotrinskou, dcerou hraběte z Vaudemontu, zemřelou v lednu téhož roku. Ta ho ustanovila dědicem všech svých statků a on ustanovil krále Ludvíka XI. dědicem všech svých statků, zemí a nároků. Marie z Anjou, sestra jeho otce a dobrého krále Reného, byla matkou krále Ludvíka XI. Tímto knížetem vymřela druhá větev Anjou-Sicílie. Vidíme tedy ze všech stran, že z titulu sňatku dobrého krále Reného, vévody z Anjou, krále neapolského a sicilského, s Jeanne de Laval-Montfort, z něhož ani nebyly děti, nevzniklo žádné příbuzenství s našimi králi z rodu Bourbonů, ba ani Valois. Za druhé – a tady je drzost ještě podivnější – pan z Lavalu, jist si všeobecnou nevědomostí, se nebál té nejzjevnější lži, když si zahrával se jménem a erbem Lavalů; zde jsou fakta a důkaz:
Matthieu II., pán z Montmorency, se poprvé oženil s Gertrude de Nesle; z tohoto manželství pochází celý rod Montmorency až do dneška. Týž Matthieu, konetábl Francie18, se podruhé oženil s Emme de Laval, dědičkou tohoto starého rodu, jehož erb je v červeném poli zlatý kráčející levhart. Měl s ní jen syna a dceru. Tímto synem byl Guy de Montmorency, který, když nastoupil do velkých statků své matky, opustil jméno Montmorency a přijal pro sebe i celé své potomstvo jen jméno Laval; podržel však erb Montmorency, který pro odlišení obtížil pěti stříbrnými mušlemi na kříži. Od něho pochází celá větev Montmorency, která od něho až dodnes nosila ve všech svých větvích jen jméno Laval, s erbem Montmorency odlišeným pěti mušlemi, a to je to, čemu se od doby, kdy byl přijat, říká erb Lavalů. Tento Guy de Montmorency, poslední syn konetábla Matthieua II., jediný syn jeho druhé ženy Emme, dědičky Laval-Vitré atd., přijal, když dědil po matce, nejen jméno Laval, ale i křestní jméno Guy, které si otcové jeho matky vyhradili. Nazval se tedy Guy VII. de Laval a toto vyhrazení jména Guy dal přecházet z nejstaršího syna na nejstaršího. Měl pět potomků po linii nejstarších synů, kteří se všichni jmenovali Guy: Guy VIII., Guy IX., Guy X., Guy XI. a Guy XII., páni z Lavalu a z Vitré. Všichni tito, kromě jejich mladších bratrů, kteří založili větve, z nichž některé trvají dodnes, byli z rodu Montmorency, ale všichni, starší i mladší, nosili jen jméno Laval s erbem Montmorency odlišeným pěti stříbrnými mušlemi na kříži. Guy XII. byl bratrem Guye XI., který neměl dětí, a byl tak čtvrtou generací po posledním synovi konetábla Matthieua II. de Montmorency a jeho druhé ženy Emme, dědičky starého rodu Lavalů.
Tento Guy XII., nemaje dětí s Louise de Châteaubriant, zemřelou v listopadu 1383, se o šest měsíců později znovu oženil s vdovou po slavném konetáblu du Guesclinovi, která byla stejně jako on z Lavalů, dcerou J. de Laval, pána z Châtillonu ve Vendelais, syna Andrého de Laval, strýce otce Guye XII. Měl jen syna a dceru, Guye a Annu. Guy spadl při hře v míč do odkryté studny a zemřel na to o osm dní později, v březnu 1403, velmi mladý a teprve zasnoubený s Kateřinou, dcerou Petra, hraběte z Alençonu. Guy XII., nedoufaje už v další děti, ačkoli zemřel až roku 1412 a jeho žena roku 1433, vybral své dceři a jediné dědičce Anně za manžela Jeana de Montfort, pána z Kergorlay, nejstaršího syna Raoula VIII., pána z Montfortu v Bretani, z Gaël, z Loheacu a z La Roche-Bernard, a Jeanne, paní z Kergorlay. Tento rod Montfortů byl až do té doby dosti málo známý. Sňatek byl uzavřen s podmínkami a se všemi potřebnými zárukami, že J. de Montfort zcela opustí své jméno, svůj erb atd., on i celé jeho potomstvo, a bude nosit jen jméno Laval a erb své ženy, který byl, jak jsme viděli, erbem Montmorency odlišeným pěti mušlemi na kříži. To bylo tak svědomitě dodrženo, že tito Montfortové, kteří se stali Lavaly, přijali všichni, pokud jde o nejstarší syny, křestní jméno Guy; takže J. de Montfort, manžel dědičky Anny de Laval, se nazval Guy XIII., pán z Lavalu, z Vitré atd. Jejich dětmi byli Guy XIV., André, pán z Loheacu, admirál a maršál Francie, a Louis, pán z Châtillonu, velmistr vod a lesů, který měl velká guvernérství. On i maršál, jeho bratr, zemřeli bez dětí. Sestry pomíjím. Guy XIV. dal povýšit Laval na hrabství králem Karlem VIII. v červenci 142919 a zemřel roku 1486. S Isabelou, dcerou bretaňského vévody Jana IV., měl Guye XV., J., pána z La Roche-Bernard, Petra, arcibiskupa-vévodu remešského, a pět dobře provdaných dcer, z nichž druhá, Jeanne, byla druhou manželkou krále Reného neapolského a sicilského, vévody z Anjou a hraběte provensálského, s nímž neměla dětí, a dala podnět k tomuto výkladu. S Françoise de Dinan, svou druhou manželkou, měl Guy XV.20 tři syny, z nichž nejstarší a nejmladší neměli dětí. Druhý, François, pán z Châteaubriant, měl s jedinou dcerou Jeana de Rieux, bretaňského maršála, dva syny, z nichž mladší neměl dětí. Starší, Jean, pán z Châteaubriant, byl guvernérem Bretaně po svém bratranci Guyovi XVI., hraběti z Lavalu. Oženil se s Françoise, dcerou Odeta de Grailly zvaného de Foix, vikomta z Lautrecu, maršála Francie21, sestrou manželky hraběte Guye XVII. de Laval, syna jeho bratrance z prvního kolena; obě neměly dětí. Právě o této paní z Châteaubriant se vytvořila ona dojemná bajka22. Zemřela roku 1537 a její manžel roku 1542. Když se viděl velmi bohatý a bez dětí, promrhal část svého jmění a druhou rozdal přátelům. Daroval Châteaubriant, Condé, Chanseaux, Derval, Vioreau, Nosay, Issé, Rougé a jiné statky konetáblovi Anne de Montmorency23, o němž se hodně říkalo, že je nedostal zadarmo.
Vraťme se nyní ke Guyovi XV., hraběti z Laval-Montfort atd., bratru druhé manželky dobrého krále Reného a ještě jedné sestry, která zemřela mladá jako snoubenka hraběte ženevského, bratra savojského vévody. Ludvík XI. ho roku 1461 v Tours oženil s Kateřinou, dcerou Jana II., hraběte z Alençonu, a Karel VIII. z něho učinil velmistra Francie. Když se viděl bez dětí, ustanovil svým dědicem syna Jeana, pána z La Roche-Bernard, svého vlastního bratra, protože tento bratr zemřel dávno před ním. Tento bratr měl s Jeanne Duperrier, hraběnkou z Quintinu, jediného syna, který, když roku 1500 dědil po svém strýci Guyovi XV., opustil své křestní jméno Nicolas a nazval se Guy XVI., hrabě z Laval-Montfort atd. František I. ho učinil guvernérem a admirálem Bretaně; Guy XVI. zemřel v květnu 1531. Byl ženat: 1. se Šarlotou, dcerou Fridricha Aragonského, neapolského krále; 2. se sestrou konetábla Anne de Montmorency; 3. s Anne, dcerou Jeana de Daillon, pána a barona du Lude, senešala Poitou; s první měl tři syny, které ztratil mladé a neženaté, z nichž jeden padl v bitvě u Bicoccy, a dvě dcery, Catherine, provdanou roku 1518 za Clauda, pána z Rieux, hraběte z Harcourtu atd., a Anne, která se provdala za Françoise, pána z La Trémoille, vikomta z Thouars. Paní z Rieux, hraběnka z Harcourtu, se stala dědičkou Laval-Vitré atd. Měla jen dvě dcery: Renée, která se roku 1540 provdala za Louise de Précigny, zvaného de Sainte-Maure, z rodu, z něhož pocházel vévoda z Montausier. Zemřela bez dětí. Claude, její sestra a dědička, se provdala za slavného Françoise de Coligny, pána z Andelot, generálního plukovníka pěchoty, bratra proslulého admirála Gasparda, pána z Châtillonu nad Loingem. Z tohoto manželství vzešel Paul de Coligny, který se po zdědění po tetě nazval Guy XVIII., hrabě z Lavalu atd.; jeho syn Guy XIX. padl roku 1605 v Uhrách v rozkvětu věku, bez potomstva, čímž toto velké dědictví připadlo potomstvu výše zmíněných Françoise de La Trémoille a Anne de Laval-Montfort. Hle, jak toto dědictví připadlo těmto dědičkám.
Právě jsme viděli potomstvo Guye XVI. a Šarloty Aragonské, jeho první manželky; s Montmorencyovou, svou druhou manželkou, neměl žádné; ale s třetí, Anne de Daillon, měl tři dobře provdané dcery, z nichž nejmladší se provdala za admirála Colignyho neboli Châtillona, o němž byla právě řeč, a syna Guye XVII., hraběte z Lavalu atd., zemřelého roku 1547 bez dětí s Charlotte, sestrou paní z Châteaubriant, o níž byla řeč výše. Jím vymřel tento rod Montfortů, který přijal jméno a erb Lavalů a opustil svůj vlastní, a zanechal toto velké dědictví dědičkám, o nichž byla právě řeč. Nesmíme nic zapomenout: Jean de Montfort, který se oženil s dědičkou Montmorency-Laval, měl také dvě dcery. Mladší se provdala za Guye de Chauvigny, pána z Châteauroux, a starší roku 1489 za Louise de Bourbon, hraběte z Vendôme24, jehož syn Jan II. Bourbonský, hrabě z Vendôme, se oženil s dědičkou Beauvau, z níž pochází celý rod či větev Bourbonů dnes vládnoucí. Viděli jsme, že po smrti Monseigneura vymohl Voysin u zesnulého krále, aby bylo dovoleno panu z Châtillonu, jeho zeti, dlouho potom učiněnému vévodou a pairem, držet smutek s potahy kvůli častým a přímým sňatkům rodu Châtillonů s královským rodem, a že podle tohoto příkladu paní princezna de Conti, která se zcela právem velmi chlubila spřízněním La Vallièrů s rodem Beauvau, získala pro pana z Beauvau totéž povolení, protože celá vládnoucí rodina pochází z Isabelle de Beauvau a nežije už nikdo z rodu, z něhož ona bezprostředně pochází. To by byl jistě případ, kdy by pánům z Lavalu nemohlo být z téhož důvodu odepřeno totéž vyznamenání, kdyby dcera z jejich rodu byla matkou Jana II. Bourbonského, hraběte z Vendôme, který se oženil s onou dědičkou Beauvau; ale tehdy nebyla doba odvažovat se něco namlouvat zesnulému králi a mít všechny za hlupáky; avšak po jeho smrti, když vévoda z Orléans prostituoval smutek s potahy až k prvnímu prezidentovi, chopil se pan z Lavalu příležitosti a vydával Laval-Montforty za Laval-Montmorency, a to tím snáze, že tehdy byli všichni zaměstnáni příliš mnoha věcmi, než aby probírali genealogii. Bylo to totéž jméno a týž erb Laval-Montmorency; jméno a erb Montfortů zanikly od sňatku Montforta s dědičkou Laval-Montmorency a posledním Laval-Montfortem toto plémě vyhaslo už roku 1547. Pan z Lavalu tedy od smrti krále neváhal obléci svou větev do všech velikostí, které proslavily Laval-Montforty.
Od té doby, co dědička starší větve Laval-Montmorency vstoupila do rodu Montfortů a přinesla mu své velké statky spolu se svým jménem a erbem, zůstaly mladší větve Laval-Montmorency takřka na suchu až do našich dnů; a za sto čtyřicet dva let, co trval rod Montfortů od sňatku dědičky Laval-Montmorency, to jest od roku 1405 do roku 1547, dosáhl tento šťastný rod téměř všech velikostí rodu Montmorency v úřadech, funkcích, vyznamenáních, sňatcích a velkých statcích, aniž měl téměř cokoli průměrného, a to ani u mladších synů a u dcer. Neznamená to, že by bylo možné nevědět o podstatném a základním rozdílu mezi těmito dvěma rody, z nichž jeden, předtím málo známý, se k této výši povznesl jen sňatkem a dědictvím nejstarší dědičky poslední větve druhého; ale tato pravda nebrání tomu, aby nebylo pravdivé, co zde tvrdím o mimořádném lesku tohoto rodu Montfortů ve všech směrech od doby, kdy se stal Lavaly, až do jeho vymření, a o úpadku rovněž ve všech směrech, do něhož upadla větev Laval-Montmorency od sňatku své nejstarší dědičky do rodu Montfortů až dodnes. Nacházíme u ní jen obyčejné sňatky, málo velmi dobrých, mnoho nízkých, málo jmění, žádné rozsáhlé statky, žádné úřady ani funkce; žádná vyznamenání, vyjmeme-li Gillese de Laval, pána z Raiz atd., maršála Francie roku 1437, soudně oběšeného a upáleného v Nantes pro ohavnosti 25. prosince 144025, a Urbaina de Laval, pána z Boisdauphinu atd., maršála Francie roku 1599; jeho syn nezanechal dětí a maršál z Raiz jedinou dceru, provdanou za maršála z Loheac-Laval-Montfort; oba zemřeli bez dětí. Vidíme tedy, že nic není tak podstatně odlišné ani si navzájem tak cizí, ačkoli se stejným jménem a se stejným erbem, jako tyto dva rody Lavalů: jeden mladší větví Montmorency, druhý ze jména Montfort v Bretani, který opustil své jméno a svůj erb, aby nosil výhradně jméno Laval a erb Montmorency odlišený pěti stříbrnými mušlemi na kříži, když se oženil s bohatou a jedinou dědičkou starší větve Laval-Montmorency; a vidíme snadnost, s jakou se smělosti pana z Lavalu podařilo obléci větve Laval-Montmorency do cizího peří a přivlastnit si všechny velikosti, sňatky a vyznamenání Laval-Montfortů, vymřelých už tak dávno. Držel tedy po smrti krále smutek s potahy a všichni Lavalové jej od té doby vždy drželi na tomto základě, tak zjevně prokázaném jako falešném tím, co tu bylo právě vyloženo.
Ale tato lživá uzurpace není jediný podvod, jímž chtěl týž pan z Lavalu získat výhodu a který jeho drzost tehdy namluvila nevědomosti světa a jeho lhostejnosti a lenosti věci zkoumat. Rozhlásil, že jeho rod měl přednost před kancléřem Francie, a na jeho nebezpečné slovo o tom laskavě nikdo nepochyboval. Pravda je, že se spokojil s tím, že tuto nepravdu vyslovil takto obecně, a dobře se střežil zaplést se do jakékoli podrobnosti o příležitosti nebo datu. Slavný André du Chesne26, který vydal velmi obsáhlé dějiny rodu Montmorency, v nichž nezapomíná na nic, aby jej vyzdvihl, a které věnoval panu Princi, synovi dcery posledního konetábla z tohoto rodu, o tom neříká ani slovo, a není k uvěření, že by mu jeho bádání dovolilo nevědět o tak zvláštní skutečnosti nebo že by ji chtěl vynechat. Ani Laval-Montfortové neměli tuto přednost po celou dobu své velikosti, ani mladší Laval-Montmorencyové po oné dědičce své starší větve, jejíž sňatek s Montfortem přinesl jí a jejímu potomstvu tolik lesku a týmž mladším Laval-Montmorencyům zatmění, které je stupeň za stupněm přivedlo do stavu, v němž se ani v dobách nejbližších sňatku jejich nejstarší dědičky s Montfortem nikdy neocitli v situaci, kdy by si mohli nárokovat cokoli nad všechny obyčejné urozené lidi. Nebudu prodlužovat tuto odbočku, už tak příliš dlouhou, pojednáním o rangu úřadu kancléře, o jeho nárocích a o jejich různých stupních. Spokojím se s tím, že řeknu, že vidím jen jediný příklad této přednosti v rodu Montmorency, nikoli Laval-Montmorency. Každý ví o krajním násilí, jehož se Jindřich II. a konetábl Anne de Montmorency dopustili na maršálovi z Montmorency27, konetáblově nejstarším synovi, aby ho přiměli oženit se s Jindřichovou legitimovanou levobočkou, bezdětnou vdovou po Oraziovi Farnesovi, vévodovi z Castra.
Maršál z Montmorency byl zamilován do slečny z Piennes, Jeanne d’Halluin, sestry Charlese d’Halluin, pána z Piennes, markýze z Maignelets, zetě admirála Chabota; oba byli dětmi jisté Gouffierové, dcery admirála z Bonnivetu; tohoto Charlese d’Halluin učinil Jindřich III. roku 1587 vévodou a pairem. Maršál z Montmorency dal slečně z Piennes slib manželství; ta byla, jak vidíme, rodem velmi vhodná k tomu, aby si ho vzala. Konetábl, ve své rodině velmi neomezený vládce, chtěl rozhodovat o svých dětech, a pokud možno ještě víc o tomto nejstarším. Čekal na příležitost nějakého velkého sňatku a jeho syn na příležitost, aby s ním promluvil o tom, který chtěl uzavřít, a přiměl ho k souhlasu. Mezitím vévodkyně z Castra ztratila manžela a Jindřich II., který svou dceru velmi miloval a u něhož byl konetábl tehdy v největší přízni, ho požádal o jeho nejstaršího syna pro svou dceru, a konetábl, oslněn nikoli spřízněním s legitimovanou levobočkou, nýbrž přízní a štěstím, které by z něho byly dlouhým věnem, okamžitě s velkou radostí svolil. Ta radost byla velmi zkalena, když promluvil se synem. Příběh žalu obou milenců a jejich odporu je dojemný a násilí, které zakusili, nedělá čest těm, kdo je použili. Nemám v úmyslu jej zde opisovat. Řeknu jen, že proti královské a otcovské moci, celou silou proti nim rozvinuté, neměli jinou obranu ani jiné zbraně než své svědomí a svou čest. Slečna z Piennes byla dána do kláštera a přísně tam střežena a maršál z Montmorency byl donucen jet do Říma osobně žádat o zproštění svého slibu, o něž tam žádal jako člověk, který je nechtěl dostat. Zároveň vydal Jindřich II. slavný edikt proti tajným sňatkům, s výslovně připojenou zpětnou klauzulí kvůli záležitosti maršála z Montmorency, která byla jedinou příčinou ediktu. Nakonec bylo třeba poslechnout. Oženil se s vévodkyní z Castra. Aby ho utěšil, a s ohledem na tento sňatek, dal mu Jindřich II. ve své radě přednost před kancléřem, ačkoli byl teprve maršálem Francie, ovšem s velkými funkcemi. Vidíme, jak cizí je tato osobní a výjimečná skutečnost větvi Montmorency-Laval a jak štědrý byl pan z Lavalu na lži, aby z ní získal výhodu. Pro pouhou zajímavost dodám, že slečna z Piennes žila dlouho v bolesti a v samotě.
O mnoho let později si Guisové, kteří promýšleli Ligu a to, co málem uskutečnili, připoutali markýze z Maignelets; byli to oni, kdo ho později dali učinit vévodou a pairem. Připoutávali k sobě, jak jen mohli, ministry; a protože slečnu z Piennes bylo po tak hlučné příhodě, při níž však její čest nebyla nijak dotčena, nýbrž kvůli choulostivosti oněch dob ve věcech sňatků, velmi těžké provdat, sjednali Guisové, aby se zalíbili ministrům, a protože měli Robertety zcela na své straně, sňatek slečny z Piennes s Florimondem Robertetem, pánem z Alluye, státním sekretářem a tehdy důležitým ministrem, který měl guvernérství Orléans. Slečna z Piennes, nyní paní z Alluye, ještě krásná, plná ducha a intrik, hrála od tohoto sňatku velkou roli v intrikách dvora, a dokonce státu; tento sňatek je prvním příkladem podobného sňatku se státním sekretářem a po dosti dlouhé přestávce byl až příliš napodobován.
Poznámky
Vysvětlivka: Páni z Bouillonu jsou Frédéric-Maurice de La Tour d’Auvergne, vévoda z Bouillonu (1605–1652), a jeho mladší bratr, maršál Turenne; rod si jako bývalí svrchovaní páni Sedanu a Bouillonu nárokoval rang cizích knížat. Princezna z Guéméné je Anne de Rohan z větve Guéméné; markýza ze Senecey a její dcera hraběnka z Fleix byly dvorními dámami Anny Rakouské.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Biskup z Chartres byl z rodu Mérinville. V předchozích vydáních se z biskupa z Chartres a z Mérinvilla udělaly dvě různé osoby.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O tomto sporu o taburetky už byla řeč (Díl II, Přílohy vydavatele k Tomu 5, II. Odpor šlechty proti poctám přiznaným některým rodům). Viz poznámku III na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 14, III).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 14, III).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jméno je v rukopise vynecháno.↩
Vysvětlivka: Charles de Rouvroy, markýz ze Saint-Simon (1601–1690), starší bratr autorova otce Clauda, prvního vévody ze Saint-Simon.↩
Ediční poznámka: Charles de Neufville, markýz z Alincourtu, zemřel roku 1642.↩
Vysvětlivka: Nicolas de Neufville, první maršál a vévoda z Villeroy (1598–1685), vnuk státního sekretáře Nicolase de Neufville; od roku 1646 vychovatel Ludvíka XIV., téhož roku maršál Francie, roku 1663 vévoda a pair. Zemřel přirozenou smrtí v Paříži roku 1685. Jeho syn François (1644–1730) je maršál z Villeroy, známý z Pamětí.↩
Vysvětlivka: Nicolas de L’Hospital, markýz a později vévoda z Vitry (1581–1644), zastřelil 24. dubna 1617 z rozkazu Ludvíka XIII. maršála d’Ancre a dostal za to maršálskou hůl; v letech 1637–1643 byl vězněn v Bastile, protože jako guvernér Provence udeřil holí bordeauxského arcibiskupa Sourdise; zemřel 28. září 1644, nikoli roku 1641, jak uvádí autor. Jeho mladší bratr François de L’Hospital, hrabě du Hallier (1583–1660), byl maršálem od roku 1643 a za Frondy guvernérem Paříže.↩
Vysvětlivka: Monsieur je roku 1649 Gaston Orleánský, strýc Ludvíka XIV.; pan Princ je Velký Condé (Ludvík II. Bourbonský), tehdy ještě spojenec dvora.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O jmenování vévodů a pairů, mezi něž byl zahrnut pan z Foix, viz Díl I, Přílohy vydavatele k Tomu 1, IV. Přijetí vévodů a pairů v parlamentu. Gaston de Foix, který přijal titul vévody z Randanu, byl synem hraběnky z Fleix a vnukem markýzy ze Senecey. Pairie Randan byla prohlášena za dědičnou po meči i po přeslici. Předchozí vydavatelé změnili Saint-Simonův text tím, že napsali „páni z Foix, jejich synové a vnuci“.↩
Vysvětlivka: Narážka na generální stavy v Blois (1588), ovládané Ligou; Jindřich III. dal 23. prosince 1588 zavraždit vévodu Jindřicha z Guise a následujícího dne jeho bratra Ludvíka, kardinála z Guise.↩
Ediční poznámka: Jeanne de Laval (1433–1498) byla dcerou Guye XIV., jak ostatně uvádí sám autor níže, kde vypočítává dcery Guye XIV.; „Guy XIII.“ je zde omyl.↩
Vysvětlivka: René z Anjou (1409–1480), vévoda z Anjou a z Baru, sňatkem lotrinský vévoda, hrabě provensálský, v letech 1435–1442 skutečný neapolský král, než ho vypudil Alfons Aragonský. Po porážce u Bulgnéville (1431) padl do zajetí burgundského vévody, spojence hraběte z Vaudemontu, a byl definitivně propuštěn až roku 1437. Zemřel přirozenou smrtí 10. července 1480 v Aix.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): René z Anjou zemřel v Aix 10. července 1480.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jan z Anjou, vévoda kalábrijský, zemřel v Barceloně 10. prosince 1471.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Podle díla L’Art de vérifier les dates zemřel Karel z Maine teprve 10. prosince 1481. Přežil tedy Reného z Anjou téměř o šestnáct měsíců.↩
Vysvětlivka: Matthieu II. de Montmorency, zvaný Veliký († 1230), bojoval roku 1214 u Bouvines a od roku 1218 byl konetáblem Francie.↩
Ediční poznámka: Laval povýšil na hrabství v červenci 1429 Karel VII.; Karel VIII. se narodil až roku 1470.↩
Ediční poznámka: Françoise de Dinan byla od roku 1451 druhou manželkou Guye XIV., nikoli Guye XV.; ten podle autora samého zemřel bez dětí.↩
Ediční poznámka: Françoise de Foix (asi 1495–1537) byla sestrou, nikoli dcerou Odeta de Foix, vikomta z Lautrecu (asi 1485–1528). Lautrec, maršál Francie od roku 1511, byl poražen u Bicoccy (1522) a zemřel 15. srpna 1528 na nákazu, která při obléhání Neapole zachvátila jeho vojsko. Manželkou Guye XVII. byla Claude de Foix, Lautrecova dcera, tedy neteř, nikoli sestra paní z Châteaubriant; autor ji níže jmenuje Charlotte.↩
Vysvětlivka: Françoise de Foix, paní z Châteaubriant, byla manželkou Jeana de Laval-Châteaubriant a asi v letech 1518–1525 milenkou Františka I. „Bajkou“ je míněna legenda, rozšířená v 17. století, že ji žárlivý manžel po skončení královy přízně uvěznil na zámku Châteaubriant a dal ji usmrtit; historici ji pokládají za smyšlenou.↩
Vysvětlivka: Anne de Montmorency (1493–1567), konetábl Francie od roku 1538, přední rádce Františka I. a Jindřicha II. Padl do zajetí u Pavie (1525), u Saint-Quentinu (1557) a u Dreux (1562). V bitvě u Saint-Denis proti hugenotům 10. listopadu 1567 byl smrtelně raněn a o dva dny později zemřel v Paříži.↩
Ediční poznámka: Sňatek byl uzavřen roku 1424 v Rennes; Louis de Bourbon, hrabě z Vendôme, zemřel už roku 1446. Rok 1489 je omyl.↩
Ediční poznámka: Gilles de Rais (asi 1405–1440), spolubojovník Johanky z Arku, byl maršálem jmenován roku 1429; za vraždy mnoha dětí, sodomii a kacířství byl odsouzen a 26. října 1440 v Nantes oběšen a jeho tělo předáno ohni. Autorova data (1437 a 25. prosince 1440) tomu neodpovídají.↩
Vysvětlivka: André du Chesne (1584–1640), historik a genealog, autor Histoire généalogique de la maison de Montmorency et de Laval (1624).↩
Vysvětlivka: François de Montmorency (1530–1579), nejstarší syn konetábla Anne, maršál Francie od roku 1559 a guvernér Paříže; roku 1557 se oženil s Dianou Francouzskou (1538–1619), legitimovanou dcerou Jindřicha II., jejíž první manžel Orazio Farnese, vévoda z Castra, padl roku 1553 při obraně Hesdinu. V letech 1574–1575 byl vězněn v Bastile v souvislosti se spiknutím takzvaných Nespokojenců. Zemřel 6. května 1579 na zámku Écouen.↩