Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom čtrnáctý (1716–1717)
Kapitola patnáctá
Šest státních rad jmenováno komisaři a jeden z nich zpravodajem záležitosti princů krve a levobočků v regentské radě; oběma stranám stanovena krátká lhůta, aby mu odevzdaly své spisy. — Krajní rozpaky vévody a vévodkyně du Maine. — Jejich vynucená opatření. — Žádost třiceti devíti osob, vydávajících se za šlechtu, kterou šest z nich podalo parlamentu, aby byla záležitost princů krve a levobočků postoupena generálním stavům království. — Úvaha o této žádosti. — První prezident s královskými zástupci nesou žádost regentovi a žádají ho o rozkazy. — Odbočka o nepravdivosti jednoho místa, mimo jiné, týkajícího se této záležitosti, v rukopisných Pamětech Dangeauových. — Krátké pojednání o doručitelích žádosti takzvané šlechty parlamentu a o tomto kroku. — Šest doručitelů žádosti parlamentu zatčeno exempty tělesné gardy a odvedeno do Bastily a do Vincennes. — Rozšiřován velmi buřičský hanopis o třech stavech. — Regent pracuje se zpravodajem a s komisaři. — Ustavení mimořádné regentské rady k vynesení rozsudku. — Dopis mnoha bretaňských šlechticů hraběti z Toulouse o desetině a kapitaci jako poplašný zvon toho, co tam brzy následovalo. — Deputace parlamentu ke králi, aby mu podala zprávu o tom, co se tam událo v záležitosti princů krve a levobočků, a přijala jeho rozkazy. — Rozsudek ve formě ediktu, vydaný v regentské radě a registrovaný v parlamentu, který rozhoduje o záležitosti princů krve a levobočků; zmírněný regentem a hned nato z jeho moci zmírněný ještě víc proti znění rozsudku. — Zuřivost vévodkyně du Maine. — Bolest vévodkyně z Orléans. — Pohoršení světa. — Šest vězňů velmi čestně propuštěno na svobodu; jejich povýšenost. — Regentova ubohost. — Přesto odnímá panu z Châtillonu penzi a byt, které mu dával, a ten se jde navždy pohřbít do Poitou. — Počínání vévodů v těchto pohybech a moje zvláštní. — Pohnutky a opatření levobočků a vévody z Noailles, snad tytéž, snad odlišné, aby dosáhli svolání generálních stavů. — Podnět k následujícímu spisu, který zabrání svolání generálních stavů. — Důvody, proč jej sem vkládám, a to dodatečně.
Královští zástupci u parlamentu, jimž přípravné usnesení regentské rady přikázalo převzít od princů krve a od levobočků jejich spisy a listiny, odmítli to na sebe vzít; proto bylo v regentské radě v neděli 6. června rozhodnuto pověřit tím šest komisařů. Princové krve a levobočci vyšli z rady, jakmile vévoda z Orléans tu věc předložil. Vyšel jsem hned za nimi a ostatní vévodové zasedající v radě mě následovali. Nemyslel jsem, že by se nám slušelo být v této věci soudci, když jsme si museli přát, aby se princům krve dostalo proti levobočkům spravedlnosti, a když jsme sami podali králi žádost o navrácení svého postavení proti nim. Jmenovanými komisaři bylo šest státních radů: Pelletier de Sousy, Amelot, Nointel, d’Argenson, La Bourdonnaye a Saint-Contest, jenž byl ustanoven zpravodajem; jemu měly být všechny spisy a listiny obou stran odevzdány nejpozději do 20. června, aby je šest komisařů prošlo a aby pak byly v jejich přítomnosti předneseny v regentské radě, přičemž si regent vyhradil povolat, koho uzná za vhodné, na místa princů krve, levobočků a vévodů z regentské rady, kteří v té věci neměli soudit.
Pan a paní du Maine, takto tísnění, se ocitli v krajních nesnázích. Jejich prohlášení, že za soudce uznávají jen zletilého krále nebo generální stavy, postavilo vévodu z Orléans před nutnost buď je soudit, nebo ztratit veškerou autoritu regentství. Doufali, že jeho slabost touto smělostí a pletichami Effiata, Besonse a dalších svých lidí, kteří regenta obléhali, natolik omráčí, že ho rázem zastaví. Když jim však přípravné usnesení, vydané jen pár dní nato, ukázalo, že se zmýlili a že tato drzost, v níž viděli svou záchranu, byla osudnou chybou, která jejich odsouzení jen uspíší, upadli do úzkosti, kterou ránu za ranou dovršilo usnesení vydané o oné takzvané šlechtě, jejíž spis či žádost vévoda z Orléans odmítl přijmout a nikomu ji nepostoupil, takže tím padla pod stůl; a dále zákaz, jímž usnesení regentské rady zakazovalo všem šlechticům ji podepisovat, a zákaz vévody z Orléans, aby se šlechtici scházeli, pod trestem neposlušnosti. Útěk, který se potom v řadách této takzvané šlechty rozpoutal, nemožnost dále se vůči ní zaštiťovat záminkou vévodů a tím ji dál bouřit a rozmnožovat — to vše činilo nutnost rychle se rozhodnout krajní; nezbývalo jim nic jiného než využít zaslepenosti toho, co z oné okouzlené šlechty zbylo, a pokusit se zoufalým tahem nahnat strach regentovi a princům krve tím, že budou lichotit parlamentu a spojí jej se šlechtou. K tomu bylo třeba vystoupit zpoza opony, v jejímž stínu se skrývali, dokud záminka vévodů vydržela, a ukázat se otevřeně. Ve spěchu a zmatku tedy namluvili tomuto zbytku opojené šlechty, že pro ni jde o všechno, kdyby připustila, aby spor mezi nimi a princi krve rozsoudil regent a rada, kterou by vybral pod názvem mimořádná regentská rada, a ve spěchu a zmatku ji přiměli k té nejbláznivější žádosti, jejíž drzost se vyrovnala její nesmyslnosti.
Třicet devět osob nosících meč, s velmi rozdílnými tituly, bez volby, bez pověření, bez poslání, bez jakékoli autority kromě vlastní, které se prohlašovaly za šlechtický stav, podepsalo a jako takový předložilo parlamentu žádost, aby spor mezi princi krve a levobočky byl postoupen generálním stavům království, neboť jde-li v něm o způsobilost k nástupnictví na trůn, nejsou v této věci příslušnými soudci nikdo jiný než generální stavy království, a z těchto tří stavů jedině druhý, totiž šlechta. Ta drzost neměla příkladu. Byli to sebraní lidé bez titulu a bez moci, kteří si přivlastňovali úctyhodné jméno šlechty, jež, nebyla-li svolána králem, nemohla tvořit sbor, scházet se, vysílat zástupce, dávat instrukce ani kohokoli zmocňovat; už tím samým si tedy zasluhovali přísný trest. A k čemu se toho přivlastnění dopustili? Aby sáhli na regentovu autoritu a aby mu — sami bez bytí, bez existence, bez podstaty — vyrvali tak závažnou věc a zmocnili se jí sami, bez jiného práva než své libovůle. Nesmyslnost nebyla menší. Ve svém pošetilém nároku byli šlechtou jako celek, tedy druhým stavem státu; a tento druhý stav státu, tak vznešený a tak velký, se propůjčuje k té nebývalé nízkosti, že podává žádost někomu jinému než králi, že ji podává soudnímu dvoru, který, ať je jakkoli vysoko postaven, je jen údem, a ne stavem státu, a nejen údem některého stavu, ale stavu třetího, totiž třetího stavu, tak nesouměřitelného se stavem šlechtickým; a tento domnělý šlechtický stav navíc předkládá tomuto pouhému soudnímu dvoru, údu třetího stavu, žádost nadepsanou: Našim pánům z parlamentu, prosí atd. Nestojí za to být tak pyšný, tak bláznivý a tak opilý svým rodem a postavením, jež mu pýcha a pošetilá ješitnost chtějí přisoudit, a pak ho takto klást pod nohy sboru právníků a dovolávat se jeho autority, aby se jeho ochranou a jeho domnělou mocí uplatnila moc, o níž se tvrdí, že se má jedině z rodu, a to ve věci tak zásadní, jako je rozhodnutí o nástupnictví na trůn. Kdyby se kdy sešly generální stavy, museli by se páni od té žádosti velmi obávat trestu druhého ze tří stavů království a toho, že už nebude chtít uznávat za své šlechtice, kteří ho, nakolik to bylo v jejich moci, ponížili a zneuctili, až ho vrhli do prachu k nohám našich pánů, údů třetího stavu. Ani drzost, ani nesmyslnost, ačkoli obě dosáhly vrcholu, nepřišly těmto pánům na mysl ani na úsudek. Nechali se okouzlit smělým krokem, který vynášel na světlo tak krásný nárok, aniž si všimli, že jsou na jedné straně zbaveni jakéhokoli titulu a že se na druhé straně tímto dovoláním k parlamentu úplně zneuctívají.
Tento sbor, moudřejší než oni a zběhlejší v odměřování svých kroků, měl spíš chuť se tomuto kroku smát, než se jím pyšnit. Sotva byla tato vzácná žádost, či spíše jediná od počátku monarchie, podána, první prezident — jakkoli byl oddán panu a paní du Maine, bez nichž by se tato pošetilost nebyla podnikla v naději, že jako poslední prostředek vyděsí vévodu z Orléans tímto rozruchem a zabrání mu přistoupit k rozsudku — první prezident, pravím, se neodvážil ani hnout, zanesl ji v doprovodu královských zástupců regentovi a požádal ho o rozkazy.
Než půjdu dál, nutí mě potřeba zjistit pravdu o faktech k nové odbočce. Dangeau, o němž si vyhrazuji promluvit jinde, zapisoval přes třicet let každý večer i ty nejmdlejší novinky dne. Diktoval je úplně suše, ještě sušeji, než je člověk nachází v Gazette de France.1 Nijak to neskrýval a král ho tím občas škádlil. Byl to čestný muž a velmi dobrý člověk, ale znal jen zesnulého krále a paní z Maintenon, z nichž si dělal své bohy, a vžíval se do jejich vkusu a způsobu myšlení, ať byly jakékoli. Mdlost a podlézavost jeho Pamětí jsou ještě odpornější než jejich suchopárnost, ačkoli by bylo velmi žádoucí, abychom takové, jaké jsou, měli podobné ze všech vlád. Povím o nich jinde víc. Zde stačí říci, že Dangeau byl nadmíru žalostně domýšlivý a zároveň lokajský, jak se tyto dvě vlastnosti často pojí, ať se zdají jakkoli protichůdné. Jeho Paměti jsou plné této nízké ješitnosti, tudíž velmi stranické a z toho důvodu někdy víc než jen chybné. Počíná si v nich velmi opatrně, nakolik mu to stranickost dovoluje, a vždy zbožňuje krále i po jeho smrti, jeho levobočky a paní z Maintenon, a je velmi zaujatý proti vévodovi z Orléans, proti nové vládě a zvláště proti vévodům, a především je plný té nejhrubší nevědomosti, jež se projevuje na tisíci místech jeho Pamětí.
V příslušné době jsme viděli, že oženil svého syna s jedinou Pompadourovou dcerou. Pompadour byl jedním z nejvíce zasvěcených do tajemství strany pana a paní du Maine, jak se v příslušné době ukáže, a tudíž i jedním z nejbližších oné takzvané šlechtě. Paní z Pompadour byla sestrou ovdovělé vévodkyně z Elbeufu, matky zesnulé vévodkyně z Mantovy; Dangeau s nimi žil v důvěrném styku. Tento sňatek syna mu zamotal hlavu a obě sestry, dcery zesnulé paní z Navailles, se těšily otevřené ochraně paní z Maintenon. To stačí k tomu, co bude následovat. Dokud král žil, vedl Dangeau, který se nehnul od dvora, jenž byl jeho jediným živlem, čestný dům a stýkal se tam i jinde s dobrou společností a s nejmódnějšími lidmi. Velmi dbal na to, aby byl dobře zpraven o veřejných věcech, neboť jinak nikdy k ničemu nepatřil. Od králova úmrtí už jeho zprávy nebyly tytéž; starý dvůr se rozprchl a nic už nevěděl; on sám, uzavřený doma a blízký osmdesátce, viděl už jen zbytky odpadků, a na pokračování jeho Pamětí po smrti krále je to dobře znát. K oné žádosti takzvané šlechty podané parlamentu ve věci princů krve a levobočků uvádí pod sobotou 19. června, že vévoda du Maine a hrabě z Toulouse šli do parlamentu a vznesli protest proti všemu, co bude rozhodnuto ve sporu, který mají s princi krve; a pod pondělím 21. června píše, že pan Vévoda a pan princ de Conti šli do parlamentu, že žádali, aby protest legitimních princů nebyl přijat, a že pan princ de Conti sám přečetl krátký spis. To je velmi přesné co do data a velmi podrobné co do faktů.
Tyto Paměti jsem měl příležitost vidět až po Dangeauově smrti a toto místo mě nanejvýš překvapilo. Neměl jsem o tom ani ponětí. Nemohl jsem pochopit, že by mi tak okázalá událost tak brzy vypadla z paměti, zvlášť při podílu, jaký jsem měl na celé té záležitosti s ohledem na zájem vévodů. Na druhé straně jsem si nedokázal představit, že by Dangeau zapsal do svých Pamětí nepravdu tohoto druhu, a k tomu tak přesně datovanou a podrobnou. Trápilo mě to několik dní; nakonec jsem se rozhodl zajít za generálním prokurátorem Joly de Fleurym a zeptat se ho, jak to bylo. Ujistil mě, že na tom není ani slovo pravdy, že je zcela jisté, že vévoda du Maine a hrabě z Toulouse nikdy nepřišli do parlamentu podat ten protest a stejně tak ani pan Vévoda a pan princ de Conti žádat, aby nebyl přijat; že to má velmi živě v paměti a že tak okázalá událost by mu z paměti nevypadla na místě, které už tehdy zastával a které mu umožňovalo být dobře a rychle zpraven, kdyby se byla stala sebemenší věc, o tom, co by parlament v té věci učinil nebo chtěl učinit, a o následcích, jež by to mělo v parlamentu i v Palais-Royal.2 Je ostatně pravda, že Dangeau žádné takové následky neuvádí, ačkoli nebylo možné, aby to tak či onak nějaké nemělo, a ačkoli jinak dbá na to, aby žádné nevynechal. Zbývá zjistit, zda je to nepravda, které se dopustil úmyslně a kterou si vévoda du Maine, nemaje nic lepšího, přál, aby aspoň někde zůstal — a to někde, co by sice nemělo o nic větší váhu než noviny, ale co by se jednou jako ony dostalo do rukou všem — aby zůstal, pravím, doklad, že si svůj domnělý nárok uchoval tak průkazně, jak jen mohl, a že ho tak ochránil proti každému rozsudku, podle něho nepříslušnému, aktem tak slavnostním, jenž nebyl ani odsouzen, ani mu nikdo neodporoval. (A vskutku byl před tím dobře chráněn, protože se nikdy neuskutečnil.) A potom tvrdit, že když se v rejstřících parlamentu nenachází, byl buď vynechán na výslovný regentův rozkaz, nebo z těch rejstříků touž autoritou vyňat, pokud tam byl původně zapsán. Možná tomu také Dangeau uvěřil a zapsal to na slovo Pompadourovo, i s okolností o panu Vévodovi a panu Princi3 o dva dny později, aby se první lež lépe podepřela a upevnila; a tento stařec uzavřený doma se tak stal obětí klamu. Ať je tomu jakkoli, je jisté, že ta věc je nepravdivá a že mi to generální prokurátor Joly de Fleury, jehož paměť ani osoba nemohou být v tomto podezřelé, velmi určitě a velmi jasně potvrdil. Stejného rázu a stejně nepravdivé — a generální prokurátor mi potvrdil, že je to rovněž nepravda — je to, co Dangeau dodává pod touž sobotou 19. června, dnem, k němuž vypráví o protestu podaném ve velké komoře oběma levobočky osobně: že se parlament usnesl sejít se znovu v pondělí ráno, aby na protest levobočků odpověděl, a že mezitím poslali pro rozkazy vévody z Orléans v té věci. A potom k tomuto pondělí 21. června, dni, k němuž zaznamenává příchod obou princů krve do parlamentu se žádostí, aby protest levobočků nepřijímal, dodává, že parlament posílá královské zástupce ke králi pro jeho rozkazy, co mají ohledně protestu levobočků učinit. Potom už o tom nemluví, jako o věci, která se nestala. Tak či onak by však parlament v té věci dostal rozkazy a parlament by o ně byl poslal k regentovi, neboť u krále, který nebyl ve věku, aby je mohl dávat, by to byla jen formalita; a nebyl by ze soboty čekal až do pondělí, a kdyby byl už v sobotu poslal k regentovi, jak Dangeau naznačuje, tím méně by o dva dny později posílal ke králi. Po tomto nutném objasnění se vraťme.
Páni z Châtillonu, z Rieux, z Clermontu a z Baufremontu, kteří spolu s ostatními čtyřmi, výše jmenovanými, byli v Palais-Royal předložit regentovi onen spis či žádost, o níž byla řeč a kterou nechtěl přijmout, byli také ti, kdo šli podat parlamentu žádost ve věci princů krve a levobočků, v doprovodu pánů z Polignaku a z Vieuxpontu. První čtyři jsme už představili. Pokud jde o ostatní dva: Polignac byl malý panáček, který neměl zdravý rozum, vedený a vydržovaný svým bratrem kardinálem z Polignaku,4 jenž byl panu a paní du Maine oddán tělem i duší, odjakživa k nim patřil a byl jejich nejdůvěrnějším důvěrníkem. Ubohý malý Polignac poslechl a nevěděl ani, oč jde — myslím tím i jen to nejpovrchnější, neboť toho byl naprosto neschopen; nikdy nebyli dva bratři ve všem tak naprosto rozdílní. Vieuxpont byl dost dobrý generál, který nic jiného neznal a který bydlel u svého tchána, prvního štolby, kde žil v té nejslepější závislosti. Jinde jsme viděli, co byli zač paní z Beringhen a její bratr vévoda z Aumontu, do jaké míry byli zaprodáni prvnímu prezidentovi, a že první štolba byl kromě toho jeho důvěrným přítelem a odedávna zcela na straně levobočků. Jeho zeť, hloupě domýšlivý a navíc velmi omezený, snadno spolkl tento šlechtický přelud, myslel si, že bude hrát úlohu, a poslechl tchána a tchyni i řeči vévody z Aumontu. Zločin byl úplný: zaprvé, prohlašovat se za šlechtu, ačkoli mohli být jen soukromými osobami, ze všech těch hmatatelných důvodů, které jsme výše viděli; zadruhé, scházet se proti výslovnému zákazu, který jim regent dal, neboť sepsat žádost se třiceti devíti podpisy a dát ji šesti pány osobně předložit parlamentu není věc, kterou lze učinit bez dohody, a tedy nutně bez schůzek; zatřetí, plést se do věcí, jež jsou nad každou soukromou osobu jako takovou; začtvrté, opovážit se dovolávat autority parlamentu, aby zastavil rozsouzení věci, jíž se ujal regent království, o níž prohlásil, že ji rozsoudí, a k čemuž se zavázal právními a veřejnými kroky, a aby mu tak odňal její projednání, jako by parlament mohl víc než regent, a aby ji dal postoupit soudu, který neexistuje. Regent cítil, že musí volit mezi tím, úplně pustit otěže vlády, a příkladným potrestáním. Předložil tu žádost regentské radě, kde nám byla přečtena i s podpisy. Hovořilo se o ní, aniž se hlasovalo, a regent se zdál velmi rozrušený; ale ti, kdo ho obléhali, za pomoci jeho slabosti a povolnosti, a navíc když jim nikdo neodporoval — neboť ani já, ani žádný jiný vévoda jsme o tom neřekli ani slovo —, našli způsob, jak tento trest obrátit tím nejpodivnějším způsobem.
Šesti pánům, kteří byli v parlamentu podat žádost, se dostalo té cti, že je v sobotu 19. června ráno zatkli exempti tělesné gardy, kteří je odvedli zčásti do Bastily, zčásti do Vincennes, kde je zahrnovali zdvořilostmi a všemožnou dobrou péčí, ovšem aniž směli kohokoli vidět. Toto uvěznění způsobilo velký rozruch, protože se od neúnavné dobrosrdečnosti vévody z Orléans tolik nečekalo; ale tak výjimečný způsob, jakým se stalo, vyvolal rozruch ještě větší, a tolik ohledů, tak nemístných, dalo takzvané šlechtě triumfovat a lidé jim čest být mezi vězni veřejně záviděli. O tři dny později koloval nesmírně drzý a pobuřující hanopis nazvaný Spis tří stavů, který připomněl nejzuřivější spisy Ligy. Objevil se jen v rukopise, ale v deseti tisících opisech najednou, které se pak ještě daleko víc rozmnožily.
Za všeho toho rozruchu pracoval Saint-Contest často s vévodou z Orléans a zároveň pracoval se šesti komisaři, kteří také dvakrát všech šest pracovali s vévodou z Orléans. K členům regentské rady, kteří nebyli stranami ani vévody a zůstávali soudci ve věci princů krve a levobočků, byli z rady svědomí, válečné rady, rady zahraničních věcí a rady vnitřních věcí přibráni maršál z Huxelles, páni z Bordeaux a z Bironu a první štolba Beringhen. To bylo oznámeno až v neděli 27. června ráno v regentské radě, totiž po jejím skončení, při odchodu. Nazítří v pondělí hrabě z Toulouse, který se ode všech těchto hnutí, jež nebyla vůbec po jeho chuti, držel velmi stranou, oznámil vévodovi z Orléans, že dostal dopis podepsaný mnoha bretaňskými šlechtici5 o tom, že tato provincie nemůže platit desetinu, a jakou moudrou odpověď jim dal. Zaznamenávám tento dopis jako první úder na poplašný zvon toho, co později uvidíme v Bretani.6 Ve středu 30. června šli první prezident, všichni prezidenti parlamentu (à mortier) a královští zástupci v jedenáct hodin do Tuileries, vysláni, aby králi podali zprávu o tom, co se událo ve věci princů krve a legitimovaných, aby mu odevzdali žádost a protest takzvané šlechty a aby přijali jeho rozkazy; byli přítomni vévoda z Orléans a kancléř, jemuž král z ruky do ruky předal, co mu první prezident předložil; kancléř jim řekl, že jim král dá vědět svou vůli.
Odpoledne téhož dne zasedala mimořádná regentská rada k rozsudku a pokračovala nazítří ráno, ve čtvrtek 1. července. Rozsudek nebyl jednomyslný. Saint-Contest přednesl velmi krásnou zprávu a byl zcela pro prince krve, stejně jako většina soudců. Vzácná dobrotivost vévody z Orléans, kterou tolik zločinných a drzých pletich nedokázalo otupit, jeho povolnost, jeho slabost vůči těm, kdo ho obléhali a byli na straně levobočků, jakýsi závan strachu a ta oblíbená politika divide et impera7 ho přiměly, aby se snažil soudce přivést k něčemu mírnějšímu. Nárok na nástupnictví na trůn byl zcela zamítnut, postavení dětí zrušeno, postavení obou levobočků zmírněno. Rozsudek, upravený do podoby ediktu, připadal parlamentu příliš mírný, a proto jej zaregistroval jen s obtížemi, v úterý 6. července. A navzdory znění ediktu jej vévoda z Orléans z plné moci fakticky ještě zmírnil, takže levobočci ztratili jen způsobilost k nástupnictví na trůn a přecházení parketu v parlamentu.8 Pan Vévoda zakázal královským hofmistrům,9 aby dovolili dětem vévody du Maine podávat králi ubrousek; vévoda z Mortemartu, první šlechtic komory, který ten rok vykonával službu, jim odepřel obsluhu náležející princům krve a ve strážnicích se zdráhali vzdát jim čest zbraní. Vévoda z Orléans okamžitě nařídil, aby s nimi bylo jednáno jako s princi krve obvyklým způsobem a jako před rozsudkem, a dal to provést. Tato velmi podivná dobrota nezabránila paní du Maine, aby křičela jako šílená, ani vévodkyni z Orléans, aby plakala dnem i nocí a dva měsíce nechtěla nikoho vidět kromě svých nejdůvěrnějších přítelkyň, a těch velmi málo, a to až ke konci. Pan du Maine měl dar ukazovat vždy jen to, co se mu hodilo, a měl své důvody, aby se tak choval i při této příležitosti. Na první zasedání regentské rady však nepřišel, dal se omluvit, že je indisponován, ale na druhé se dostavil jako obvykle. Hrabě z Toulouse se jevil stále stejný a ničeho se nevzdálil. Kromě těch, kdo se dali naverbovat k panu du Maine, byl celý ostatní svět s tak nesmírnou měkkostí podivuhodně nespokojen, a princové krve ještě víc; ale protože z toho už nemohli vytěžit nic lepšího, oslavovali to, čeho dosáhli.
Šest vězňů, dobře obsloužených a dobře zpravovaných Effiatem, napsalo po měsíci vévodovi z Chartres, který jejich dopis poslal vévodovi z Orléans po Chevernym, svém vychovateli, jenž nesl totéž jméno jako Clermont-Gallerande, jeden z nich. Vévoda z Orléans dal naději na jejich brzké propuštění. V sobotu 17. července si první štolba z regentova rozkazu přišel pro tři, kteří byli ve Vincennes, a Cheverny pro tři, kteří byli v Bastile, a přivedli je k vévodovi z Chartres, který je odvedl k vévodovi z Orléans. Regent jim řekl, že dostatečně vědí, že působí zlé jen tehdy, když se k tomu cítí nezbytně zavázán. Ani jeden z šesti se neobtěžoval říci mu jediné slovo a hned se vzdálili. Toto propuštění z vězení vypadalo celé jako triumf, jak volbou průvodců, tak povýšeností a mlčením propuštěných vězňů. Zdálo se, že prokazují regentovi milost, když ho ušetřili výčitek, a že se tento princ snažil zasloužit si od nich tuto zdrženlivost tak udivujícím způsobem, jakým je propustil na svobodu. Pocítil to dodatečně a litoval své měkkosti, jak se mu často stávalo po chybách, z nichž se potom o nic víc nepolepšil. Brzy nato poznal ovoce tak slabého počínání a účinek, jaký mělo na všechny, kdo ho s posměchem a pohrdáním dokázali využít. Měl přesto odvahu odejmout téhož dne panu z Châtillonu penzi dvanáct tisíc livrů, kterou mu vyplácel, a jeho byt v Palais-Royal. Protože byl velmi chudý a už mnoho let zcela zapomenutý, odjel brzy nato a pohřbil se na velmi malém statku, který měl nedaleko Thouarsu, kde zůstal téměř stále až do své smrti.
Vévodové se na žádném z těchto hnutí nijak nepodíleli a zůstali naprosto klidní; neměli co ztratit ani získat a nechali ostatní bzučet a štěkat. Pokud šlo o levobočky, spokojili se vévodové žádostmi, které podali králi a předložili regentovi ohledně navrácení svého postavení vůči nim; neshledali u regenta ve věci čepice a v ostatních věcech týkajících se parlamentu dost pevnosti, spravedlnosti ani dodržování slova, aby si od něho mohli slibovat víc proti osobám tak blízkým, tak vysoko postaveným a tak silně podporovaným pletichami a obléháním v jeho okolí. Usoudili tedy, že když si svá práva zajistili žádostmi ke králi, je klid a mír jedinou cestou, kterou mohou zvolit, v očekávání příznivějších okolností, pokud by vůbec nějaké nastaly; a překvapivá zmírnění, která regent z plné moci vnesl do rozsudku v podobě ediktu — v očích soudců i parlamentu, který jej registroval, beztak ještě příliš mírného —, dobře dosvědčila moudrost této prozíravosti. Pokud jde o mne zvlášť, pokračoval jsem vůči regentovi v témž mlčení z týchž důvodů, které jsem právě uvedl, a také proto, abych mu ukázal jakousi lhostejnost k počínání, které jsem nemohl ani schválit, ani změnit; a spokojil jsem se tím, že jsem mu chladně a lakonicky odpovídal, když se zřídka nemohl zdržet, aby se mnou nemluvil o těchto dvou záležitostech, které, majíce jediný a týž zdroj, probíhaly současně. Zdálo se mi, že si zaslouží být vylíčeny vcelku a bez příměsi čehokoli jiného. To je důvod, proč jsem sem dodatečně zařadil to, co by jinak příliš dlouho přerušovalo vyprávění. Je to listina, o níž se domnívám, že se sem i přes svou délku hodí lépe než mezi ostatní Dokumenty, pro souvislost, kterou má s látkou těchto Pamětí, a pro objasnění, které jim může přirozeně poskytnout.
Na počátku, kdy se spor mezi princi krve a levobočky vyhrotil natolik, že vévoda z Orléans cítil, že se jeho rozsouzení nebude moci vyhnout, dali levobočci, kteří ztráceli naději, že by mu mohli uniknout, a kteří své naděje opírali jen o oddálení tohoto rozsudku, regenta prostřednictvím Effiata vyzkoumat ohledně postoupení věci generálním stavům, aby se jí zbavil. Znamenalo to v každém případě několik měsíců odkladu, než by se stavy sešly, neboť dobře cítili, že kdyby je tam postoupil, princové krve by nestrpěli, aby šlo o postoupení na neurčito a bez konce. Opatření, která se jim tak dobře dařila u onoho davu všeho druhu, jenž se nazýval šlechtou, a ta, která potají a s dlouhým předstihem činili v provinciích, je přesvědčovala, že když už mají být souzeni, je pro ně přece jen lepší vsadit na tuto cestu, kde jim jejich kliky skýtaly možnost vyvolat ve stavech tisíce sporů a přimět je vznést tisíce nároků, aby je rozbily, kdyby jim nálada ve shromáždění nebyla příznivá, než se nechat soudit radou sestavenou vévodou z Orléans, jehož pan du Maine tolik, tak krutě, nebezpečně a nestvůrně urazil a jehož jediný syn, první princ krve, měl proti nim zájem stejný a společný s panem Vévodou a panem princem de Conti. V souzvuku s Effiatem začal vévoda z Noailles — ať už proto, že byl zasvěcen do téže hry jako do hnutí takzvané šlechty, jíž při smrti krále dal život a tón sám, prostřednictvím svého švagra Coëtquena a dalších emisarů, jak jsem vyprávěl na příslušném místě; ať proto, že skutečně v koncích a ve strachu kvůli správě financí, jejíž veškerou moc, a tudíž i následky a tíhu, vzal sám na sebe, a protože ve všem podléhal sklonu přelétat od nápadu k nápadu a náhle přecházet k nejprotichůdnějším bez jiné příčiny než své zvláštní nestálosti, dostal nápad přát si v nevhodnou dobu to, čemu sám tak velmi zabránil v době vhodné — vynakládat na vévodu z Orléans celou svou výmluvnost, aby ho přesvědčil, že na žalostný stav financí už není jiného léku než svolat generální stavy. Regent tomu byl tím přístupnější, že ho Effiat zasahoval na jeho citlivém místě, totiž v nerozhodnosti a bázlivosti. Začínal tím, že si získá čas a zbaví se naléhání, a zbavoval se nesnází a nespravedlnosti rozsudku, který nemohl než prudce popudit odsouzenou stranu ve věci bez středního řešení, jakou bylo zachování nebo zrušení práva nástupnictví na trůn, na němž záviselo tisíc palčivých důsledků; a pokud šlo o finance, čím víc byl při smrti krále odhodlán svolat generální stavy, aby je urovnaly, a čím víc mu v tom jedině vévoda z Noailles zabránil, jak jsem vyprávěl na příslušném místě, tím větší váhu měla v jeho očích rada téhož Noaillese svolat je nyní, aby se pro finance našla pomoc.
V nerozhodnosti, v níž se nacházel ve věci tak závažných následků, se mi s tím svěřil a žádal mou radu, jak to dělal vždy ve věcech, které mu působily nesnáze nebo které byly důležité. Nejprve jsem se proti tak nebezpečnému kroku ohradil. Namítl mi mou vlastní radu z posledního roku a z doby smrti krále. Odpověděl jsem, že co bylo tehdy výborné, ukázalo by se dnes zhoubným, když vše změnilo tvář. Chtěl o tom diskutovat; utnul jsem to a řekl mu, že ta látka si zaslouží rozmyšlení a předložení mnoha věcí před jeho oči, které se v rozhovorech zapomínají nebo posouvají, kdežto spis se dělá uvážlivěji, je pak vždy po ruce, aniž se z něho něco ztratí, a lze jej dokonaleji zvážit. Řekl mi, abych ho tedy sepsal, ale že spěchá s rozhodnutím; a viděl jsem, že ho k tomu rozhodnutí strhávají do propasti. Strach, že ho tam uvidím rychle strženého, mě přiměl slíbit mu svůj spis do dvou dnů, a skutečně jsem mu ho přinesl třetího dne, téměř bez času si ho znovu přečíst. Pokud jde o to, ukázat ho někomu, jeho obsah dá pochopit, že mě to ani nenapadlo. Bude v něm vidět umírněnost spisu psaného pro tohoto prince a jemu adresovaného, velmi odlišnou, jak se sluší, od volnosti rozhovorů, kterou opravňovala důvěrnost celého našeho života a dob, kdy byl nejvíce opuštěn a nejnebezpečněji zmítán bouřemi. Zde je.
Poznámky
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dangeauův Deník lze dnes posoudit ve vydání, které vydávají páni Didotové: Journal du marquis de Dangeau avec les additions de Saint-Simon atd. (Paříž 1854 a násl.). Vydavatelé jej uvedli Zprávou o životě Dangeauově, v níž se ho snaží hájit proti útokům Voltairovým a Saint-Simonovým.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Poznámka napsaná na okraji Saint-Simonova autografního rukopisu zní takto: „Fakt uváděný Dangeauem je pravdivý, právě jsem si jej ověřil v Deníku parlamentu.“ Tato poznámka pochází pravděpodobně od pana Le Drana, který byl prvním úředníkem (principal commis) zahraničních věcí roku 1761, kdy tam byly Saint-Simonovy rukopisy uloženy.↩
Ediční poznámka: Předloha zde má „M. le Prince“, Dangeau však podle citace výše jmenuje pana Vévodu a pana prince de Conti. Titul „pan Princ“ v roce 1717 nikdo nenosil (Jindřich Julius Bourbonský zemřel roku 1709 a jeho vnuk Ludvík Jindřich si ponechal titul „pan Vévoda“); míněn je princ de Conti.↩
Vysvětlivka: Melchior de Polignac (1661–1741), diplomat a latinský básník, francouzský zplnomocněnec na utrechtském mírovém kongresu, od roku 1713 kardinál. Pro účast na Cellamarově spiknutí byl koncem roku 1718 vypovězen do svého opatství Anchin.↩
Vysvětlivka: Hrabě z Toulouse byl od roku 1695 guvernérem Bretaně; proto se bretaňští šlechtici obrátili na něho.↩
Vysvětlivka: Narážka na odpor bretaňských stavů a šlechty proti daním v letech 1717–1718, z něhož vzešlo spiknutí části bretaňské šlechty (tzv. Pontcallecovo spiknutí, 1718–1720); Saint-Simon o něm vypráví později.↩
Vysvětlivka: „Rozděl a panuj“ (lat.).↩
Vysvětlivka: Výsada princů krve přecházet ve velké komoře parlamentu na svá místa přímo napříč parketem, tj. volným prostorem uprostřed síně, kdežto ostatní jej museli obcházet.↩
Vysvětlivka: Pan Vévoda byl jako velmistr Francie (grand maître de France) představeným královské domácnosti, a tedy i královských hofmistrů.↩