Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom čtrnáctý (1716–1717)

Kapitola šestnáctá

Projekt častých generálních stavů dauphina, otce králova. — Přál jsem si generální stavy při smrti krále. — Nesnáze financí a podružně záležitosti princů. — Pohnutky k přání generálních stavů. — Poznámka o vévodovi z Noailles. — Úvod týkající se financí. — Stav otázky. — Velký rozdíl mezi tím, svolat generální stavy hned na začátku, dřív než se na cokoli sáhlo, nebo až poté, co bylo všechno načato a provedeno tolik opatření. — Mimořádná soudní komora, špatný prostředek. — Bojácnost, úskočnost a zlomyslnost vévody z Noailles vůči vévodovi z La Force, velmi škodlivé záležitostem. — Banka pana Lawa. — První část: obecné důvody neužitečnosti stavů. — Neštěstí minulé vlády. — Jistý střet mezi pozemkovými vlastníky a rentiéry. — První stav nutně rozdělen mezi rentiéry a pozemkové vlastníky, ačkoli mnohem příznivější těm druhým. — Druhý stav celý proti rentiérům. — Chvála a smutný stav druhého stavu. — Třetí stav celý pro renty. — Střet mezi oběma prvními stavy a třetím o renty, jistý a nebezpečný. — Podobný střet mezi provinciemi o renty, proti nimž bude větší počet. — Co je patrné o vévodovi z Orléans v záležitosti princů. — Jeho pohnutky postoupit ji generálním stavům. — Jistota rozsudku generálních stavů a mylnost záměrů Jeho Královské Výsosti v tomto ohledu. — Generální stavy naprosto neužitečné jak v otázce financí, tak v záležitosti princů. — Druhá část: nevýhody generálních stavů. — Hodnosti a příslušnosti. — Autorita a nároky. — Nesnadnost postupu a uhájení pověsti pro vévodu z Orléans. — Nebezpečí a nevole ze slibů bez skutečného výsledku. — Nezbytná pevnost. — Žádosti stavů. — Návrhy stavů. — Žádná úměra ani srovnání shromáždění generálních stavů s jakýmkoli jiným. — Dva prostředky, jak stavy zkrotit, ale oba zhoubné. — Odmítnutí. — Nebezpečí vzniku nepokojů. — Královská autorita vzhledem k rozsouzení záležitosti princů. — Třetí část: první stav. — Konstituce Unigenitus. — Církevní jurisdikce. — Druhý stav. — Druhý stav bude chtít sám soudit záležitost princů. — Poznámka o pohybech takzvané šlechty a o hodnosti cizího knížete. — Stranictví a jeho následky. — Postavení druhého stavu, z něhož vzejdou jeho stížnosti a návrhy. — Nevyhnutelný střet mezi druhým a třetím stavem o ulehčení druhého. — Nespokojenost vojenského stavu. — Třetí stav a co jej tvoří. — Třetí stav ve sporech a rozdělení. — Vnitřní zmatek, v němž se druhý stav přidá k jedné straně; a [třetí stav] navíc uvržený do sporu mezi oba první stavy. — Velký a naprostý rozdíl mezi konáním generálních stavů při smrti krále a jejich konáním nyní. — Málo povolný třetí stav, nebezpečný ve věcech financí. — Nebezpečí banky pana Lawa. — Poznámka o vévodovi z Noailles. — Příklady, které mají od konání generálních stavů odradit. — Generální stavy užitečné, ale podle doby a okolností. — Krátká rekapitulace nevýhod svolání generálních stavů. — Závěr. — Poznámka o vévodovi z Noailles. — Mé osobní záměry rozptýlené v tomto spisu.

Monseigneure, čest, kterou mi Vaše Královská Výsost prokazuje, když mi otevírá své myšlenky o výhodách a nevýhodách svolání generálních stavů tohoto království v nynějších nesnázích vlády nad státem, jíž jste pověřen, a když mi nařizuje, abych o tom dobře přemýšlel a řekl Vám své mínění, mě zavazuje, abych – chci-li důstojně odpovědět velikosti a důležitosti předmětu – raději psal, než mluvil: je to prostředek proti nedostatkům paměti, proti ukvapenosti řeči i proti zmatenosti rozhovoru.

Než přistoupím k věci, Vaše Královská Výsost se laskavě rozpomene na dvě skutečnosti, příliš vážné, než aby jí mohly uniknout, z nichž je patrné, že ze všech, kdo měli kdy tu čest se k ní přiblížit, nikdo neměl k generálním stavům větší úctu, ani, abych tak řekl, přirozenější zálibu v nich, než jakou jsem k nim choval vždycky já. První je ta, že když jsem pod dohledem zesnulého monseigneura dauphina, otce králova1, pracoval na plánech, z nichž jste některé části převzal, hlavním z mých plánů byly generální stavy svolávané každých pět let a jejich zjednodušení tak, aby se mohly scházet bez onoho zmatku, který je tak často činil neužitečnými; aby tyto generální stavy byly ve velkém a jako sbor vrchním správcem financí, pokud jde o dary, daně, jejich rozvrh, jejich výběr a jejich vydání; aby se před nimi skládal účet ze všeho; aby mezi jednotlivými zasedáními trvala delegace o jednom zástupci z každého ze tří stavů, která by v mezidobí obstarávala každodenní věci a jiné naléhavé, až do jistých mezí, správou, z níž by se zodpovídala příštím stavům; aby po dobu tohoto výkonu měli hodnost a výsady, což Vám ukázalo, kam až sahá má úcta k zastupovanému národu; a aby to, co by se vyčlenilo na zvláštní výdaje krále jako jakýsi civilní list, spravoval pokladník, který by z toho skládal účty jen králi prostřednictvím jeho účetní komory.

Druhá je ta, že jsem chtěl svolat generální stavy ihned po smrti zesnulého krále; Vaše Královská Výsost si může vzpomenout, jak naléhavě jsem si dovolil ji k tomu pobízet, že se k tomu rozhodla, a že změnila-li potom názor, stalo se to vždy proti mému.

Není tu namístě se u těchto dvou skutečností zdržovat; stačí je dvěma slovy připomenout Vaší paměti. První mohl mít uplatnění jen za zletilého krále podle srdce Božího, zrozeného k tomu, aby byl otcem svých národů, obnovitelem řádu a neúplatným rozhodcem díky vytříbenému rozlišování spravedlnosti a svých pravých zájmů. Výklad tohoto plánu by Vás nepoučil o ničem novém, odvedl by mě od mého předmětu a zbytečně by obnovil můj hořký žal nad ztrátou takového prince a nad marností toho, co jsem vymyslel a promyslel s ještě větší radostí než námahou ke cti a k pevnému prospěchu Francie. O druhém se s Vaší Královskou Výsostí před smrtí krále i po ní tolik jednalo a ta doba je tak nedávná, že Vám nemůže vypadnout z paměti.

To, co nyní vyvolává myšlenku na zasedání generálních stavů, je podle toho, co mi Vaše Královská Výsost ráčila říci, vedlejším důvodem stav, do něhož se spor princů dostal, a obtíže, v nichž vězí, ve skutečnosti však krajní tíseň, v níž se nacházejí finance; a protože jde doopravdy o tento poslední bod, je třeba jej pojednat tak důkladně, jak jen budu moci, ve vztahu k léku, jímž mají být generální stavy, a potom v pravý čas zahrnout i bod princů.

Mnoho důvodů mi zabrání pouštět se do jakýchkoli podrobností o správě financí. Vždy se pečlivě vyhýbám tomu, abych pojednával o věcech minulých, na něž už nelze navrhnout žádný lék. Vůči své zvláštní neschopnosti v tomto oboru jsem byl tak přísně spravedlivý, že Vaše Královská Výsost ví, že mě nepřemohla ani její volba, ani její laskavost, abych se toho ujal. Dovolil jsem si navrhnout jí jiného, spoléhaje na jeho ducha, na jeho pracovitost a na jeho nezištnost, jak přirozenou, tak opřenou o statky a nesčetná postavení, jimiž je obklopen. Jestliže hluboké úskoky a záměry lstivě dovedené k cíli mi z toho přinesly hořké ovoce, stejně překvapivé jako nečekané a náhlé, je to pro mě nový důvod mlčet, ať se cítím sebenestrannější, jde-li o blaho státu nebo i o vyřizování záležitostí. Odvažuji se dovolat se v tom svědectví Vaší Královské Výsosti, která toho měla často příležitost být svědkem, ať v soukromí, ať v radě. Mohu jí jen nekonečně děkovat za to, že všechen ten účinek ctižádosti vyvolala jen její laskavost a že tato laskavost zůstala nezranitelná vůči všem podivným úkladům, které se proti mně spikly a nahromadily, v době, kdy jsem měl nejoprávněnější a nejhlubší důvěru.

Ať je stav financí jakýkoli – Vaše Královská Výsost mě až do tohoto měsíce vždy ujišťovala, že se jistě dobře upevní –, jsem přesvědčen, že lék existuje, chceme-li ho hledat s povolností a stejně tak se vzdát toho, o čem zkušenost ukazuje, že bylo špatně započato. Ještě jednou opakuji, že nikterak nehodlám hanit správu, na niž jsem se cítil nezpůsobilý, kterou nemohu a ani bych nechtěl zkoumat a o níž jsem přesvědčen, že se v ní dělalo to nejlepší, co se dalo. Ale aniž bych útočil na hospodaření, které neznám, a uvažuje jen o účinku tohoto hospodaření ve věci, kterou zesnulý král zanechal v nesmírně obtížném a násilném stavu, říkám, že dobrota národů tohoto království a zvyk na monarchickou vládu velí hledat lék jen v rukou Vaší Královské Výsosti a v radách osob, které se v této věci vyznají a které se ona sama nebo prostřednictvím těch, kdo pod ní řídí finance, rozhodne požádat o radu.

Obtíž spočívá v tom, že trvají dvě mimořádné daně, které autorita zesnulého krále a krajní tíseň jeho záležitostí daly zavést jednu po druhé pod jménem kapitace a desetiny, s nejslavnostnějšími sliby, že budou po uzavření míru zrušeny, a bez nichž se navzdory míru a všemu snížení výdajů, které plyne ze smrti našich prvních princů a z věku krále, nedá udržet běžný chod; a v tom, že tytéž daně jsou svou povahou i svou tíhou nesnesitelné pro většinu poplatníků, kteří jsou přivedeni do nemožnosti platit.

Nad povahou léku, jímž mají být generální stavy, se mysli naskýtá zároveň mnoho otázek, které se však dají zúžit na dvě hlavní, z nichž vyplynou dílčí: za prvé, zda lze doufat v lék od generálních stavů; za druhé, zda generální stavy nezpůsobí horší nesnáze než ty, kvůli jejichž vyřešení se uvažuje o tom, zda je svolat.

Kéž by Bůh dal, Monseigneure, abyste nebyl odvrácen od svatého a moudrého rozhodnutí, které jste tak zrale učinil, totiž ohlásit je při smrti krále, to jest na zasedání, kde bylo vyhlášeno Vaše regentství, podepsat ještě téhož dne svolávací listy a shromáždit je o dva měsíce později; další dva měsíce odkladu, aby se dalo víc času volbám a jednání dílčích shromáždění o vyslání delegátů na shromáždění generální, a další dva měsíce na zasedání generálních stavů by dělaly jen šest měsíců, nanejvýš osm, během nichž by se finance, dobře či špatně, valily setrvačností předchozího popudu, avšak bez jakéhokoli přičinění z Vaší strany. A když se říkalo, s až příliš velkým úspěchem, že je mezitím třeba z něčeho žít – což, po pravdě, kdyby byl zesnulý král zůstal na světě ještě osm měsíců, nebylo by se z něčeho žilo i těch osm měsíců? Generální stavy by byly vše zastihly ve vztahu k Vám nedotčené a neměly by ani výmluvu, ani chuť se vymlouvat, aby nehledaly a nenavrhovaly léky na vyčerpání, okouzlené tak pohotovým projevem cti Vaší důvěry, a právě proto ochotné obětovat pro Vás všechno. Odpusťte toto slovo mé lítosti; ukáže se, že pro další výklad není zbytečné.

Nyní je už všechno ve financích načato: mince, vyměřené dávky, likvidace, rušení, škrty, státní poukázky, konverze a zneplatnění cenných papírů, příkazy účetním. Vyplynulo z toho snížení výdajů zánikem velkého počtu kapitálů zcela nebo zčásti i mnoha nahromaděných nedoplatků, a kromě toho se musely do králových pokladen vrátit velké mimořádné částky. To vše však nestačí; a není nesnadné z toho vyvodit, že je třeba přistoupit k větším ranám, k jejichž nařízení se laskavost Vaší Královské Výsosti může odhodlat jen nesnadno a za jejichž výsledek se ti, kdo jí je díky svým úřadům mohou navrhnout a mají je provést, bojí vzít na sebe odpovědnost.

Ti nyní cítí chybu, které se dopustili, když Vás odvrátili od svolání generálních stavů při smrti krále. Počítali s opatřeními a zdroji, které jim selhaly, když předtím Vaši Královskou Výsost ujistili, že se finance po jistých nezbytných operacích snadno zotaví, a když ji o tom přesvědčili svou vlastní sebedůvěrou. Avšak hlavní z těchto operací je právě ta, která ve financích působí největší zmatek. Mimořádnou soudní komoru2 tu nezmiňuji proto, že jsem to předvídal a že jsem se jí neustále stavěl na odpor, nakolik mi to úcta k Vám dovolovala, nýbrž proto, že její následky jsou takové, že o ní není možné neříci ani slovo. Dobře se vystříhám toho, abych znovu rozebíral kterýkoli z důvodů, jež jsem měl tu čest Vám předložit proti zřízení této komory od první chvíle, kdy jste mi prokázal tu čest a promluvil se mnou o něm, a jež jsem si dovolil Vám často opakovat. Ale zatímco bylo spravedlivé a nutné potrestat výstřelky finančníků způsobem, který by naplnil králové pokladny k úlevě lidu, bylo od cesty, která byla zvolena, nanejvýš třeba se obávat toho, co nastalo, totiž přerušení obchodu a ztráty důvěry, na niž není léku, dokud budou trvat její následky, a který generální stavy, jak se zdá, nejsou s to poskytnout.

Vskutku, třebaže tribunál mimořádné soudní komory ukončil svá zasedání, přezkoumávání toho, co nechala nedokončeno, pokračuje u pana vévody z La Force. Ten se toho jen nerad ujímal bez dostatečného počtu lidí, aby se věci rychle vyřizovaly a aby si jeden druhému mohli věci objasňovat. Vaše Královská Výsost sama shledala jeho žádost tak rozumnou, že pro tuto práci určila výbor. Ale jiné důvody způsobily, že se tento výbor omezil na jediného muže vedle pana vévody z La Force, a ti dva sotva stačí za rok. Touto zdlouhavostí zůstává velký počet jmění v nejistotě; a dokud si nebudou jista svým stavem, a nevyhnutelným kruhem s nimi mnoho dalších, nelze doufat v žádný oběh. Pan vévoda z La Force se vystavuje nebezpečí, že tímto druhem práce mezi čtyřma očima bude sdílet nenávist za vyměřené dávky s jejich prvními původci; ale důvěra nutně zůstává zastavena a s ní všechen pohyb peněz i spása státu, pokud jde o finance.

Jediná věc, která jim ulevuje tím, že napravuje zmatky ve směnném kurzu a usnadňuje placení, je zřízení banky pana Lawa, jíž jsem byl, přiznávám, velmi nepříznivě nakloněn a jejíž úspěch vidím s radostí stejně upřímnou, jako kdybych pro ni byl hlasoval, ačkoli jsem v ní nechtěl mít žádný podíl. Ale protože tato úleva neslibuje dost na to, aby se dalo obejít bez jiných léků, podívejme se konečně, po celém tomto výkladu, co lze očekávat od zasedání generálních stavů.

Toto shromáždění, nesmírně úctyhodné a představující celé tělo národa, tvoří velmi početnou radu. Každý poslanec je v ní pověřen stížnostmi a křivdami své země a svého stavu, o nichž je obvykle poučen lépe než o lécích, které tam přichází žádat od krále. Každý tam své zlo pociťuje tím živěji, že právě od účinku tohoto pocitu doufá v úlevu, kterou přišel žádat. Vedle obecných zel je mnoho zvláštních, která se řídí povahou plodin a druhu obchodu každé provincie a navíc povahou každého ze tří stavů, z nichž se generální stavy skládají; a člověk je stvořen tak, že se ho mnohem víc dotýká jeho vlastní zlo než to, které snáší společně se všemi ostatními, a je proto náchylný spoléhat ve věci léku na tato obecná zla na toho, komu to přísluší, a jednat horlivě jen v tom, co se týká jeho samého. Toho se lze obávat ve shromáždění sebraném ze všech různých zemí království a ze tří stavů každé země: že každý tam bude myslet jen na svou vlastní věc a nebude si dělat mnoho starostí s věcí obecnou ani s věcí svého souseda, leda ve vztahu ke své; a že tento zvláštní zájem naplní shromáždění záplavou návrhů různých léků, navzájem si odporujících, aniž by z toho vzešlo cokoli, co by se dalo jistě použít na obecné zlo, k jehož vyléčení bude shromáždění svoláno. V takovém případě jaký zmatek! A jaký užitek z těchto generálních stavů?

Ale lze doufat, že mezi těmi, kdo tam budou vysláni, se najdou lidé dobře zběhlí ve finanční vědě, kteří by ji soustavně a jako hlavní věc studovali a zdokonalili se v ní zkušeností? Všichni takoví jsou jistě známi a není třeba takového shromáždění, aby je člověk měl po ruce a mohl se s nimi radit. Naopak lze předpokládat, že protože budou v davu poslanců tvořit počet takřka nepostřehnutelný a mluvit řečí, která je většině cizí, stanou se jim snadno podezřelými, že jimi budou snad i pohrdat a že jejich rady tam budou přinejmenším neužitečné. A takový výsledek nestojí za zasedání generálních stavů.

Namítne-li se, že je troufalé myslet si, že takové shromáždění není schopno chápat dobré důvody a ocenit dobré léky, které mu někteří poslanci budou moci navrhnout, a nedoufat, že se v tom davu najde dobrý počet dobrých hlav plných nápadů, z jejichž projednání by se daly vyvodit výborné léky, snadno se odpoví, že takové je neštěstí, nikoli vina národa, jemuž se po tolik let vládlo tak, že neměl skoro čas ani svobodu přemýšlet o něčem jiném než každý o svých domácích záležitostech, a i to ještě v poutech, která nepominula před tak dlouhou dobou, aby se na ně dalo zapomenout. Těžko lze doufat, že se za tohoto dlouhého způsobu vlády vytvořil dostatečný počet lidí schopných spravovat veřejné záležitosti přes nebezpečí spojená s tímto druhem zaměstnání, z něhož vždy nutně něco problesklo, a přes znechucení z neužitečnosti, která k němu byla připojena. Pravím tedy – a chraň Bůh, abych si o svém národě myslel něco jiného, o národě, který se vždy tolik vyznamenával mezi všemi ostatními v každém oboru! –, pravím tedy, že oplývá duchem a nadáním, ale že protože tento duch a toto nadání byly tak dlouho zakopány, pokud jde o to, o čem je nyní řeč, bylo by to jako náhlé stvoření, kdyby se nadání a umění správy, a to ve věci tak obtížné, objevily u dostatečného počtu poslanců, aby mohli s úspěchem dospět k šťastným usnesením schopným napravit obecná zla, kvůli nimž by byli svoláni; že je to neštěstí, nad nímž nelze nikdy dost naříkat a které nelze nikdy dost často a dost důrazně vštěpovat králi, že se učinilo neužitečným tolik výborných duchů, jichž je nyní taková potřeba, tím, že se jim neustále vládlo bez jakékoli svobody se něčemu věnovat, a že se této chyby dopustilo na národě snad jediném na světě, v teorii i v praxi, svou věrností, poslušností, oddaností a láskou k vlasti a ke svým králům. Ale zlo je napácháno dlouhou řadou let, která uplynula v tomtéž tónu. Lze je napravit jen dalším obdobím, v němž bude dovoleno vzdělávat se, myslet a uvažovat; a nyní jde o to – neboť ta doba teprve začíná pod šťastnými auspiciemi [regentství] ze všech regentství nejmírnějšího a nejméně napadaného –, abychom využili toho, co národ může nabídnout, a nikoli toho, co se v něm dříve jakoby udusilo. A to, co v něm vždy přetrvá, je zásoba ducha, pronikavosti, činorodosti a pracovitosti, která, bude-li mít v budoucnu svobodu klíčit, přinese výborné plody, jež dosavadní postup učinil tak vzácnými k velké škodě státu, krále i Vaší Královské Výsosti, a mezitím [přinese] onu věrnost, onu poslušnost, onu oddanost, onu lásku ke králi a k vlasti, které nelze dost vynášet a které může Vaše Královská Výsost moudře a výborně využít.

Z těchto smutných, ale tak citelně pravdivých důvodů se mi zdá, Monseigneure, že od generálních stavů nelze ve věci financí očekávat žádný lék. Nazýváte-li léky ony velké rány, které jste mi dosud nesvěřil, ale které nelze nezahlédnout v násilné situaci, jež přivádí na myšlenku generálních stavů snad i ty, jež jejich úřad od ní nejvíc vzdaluje, je velmi třeba se obávat, že se toto velké shromáždění, svými zájmy podstatně rozdělené, při této příležitosti rozštěpí v nepokoje. Vskutku, co nejsnáze přijde na mysl, jakmile jde o velké rány, je zrušení nebo nepříliš odlišné snížení rent na radnici a podle potřeby i jiných podobných, zřízených na krále. Aniž by Vaše Královská Výsost generální stavy v tom ohledu sondovala, což by pro ni bylo nesmírně nebezpečné, lze být přesvědčen, že návrh na to podají všichni poslanci venkova a že mu budou živě odporovat všichni poslanci měst. Vyjadřuji se tak vzhledem k protichůdnému zájmu těchto dvou druhů lidí a poslanci venkova rozumím bez rozdílu stavů všechny ze tří stavů, kdo na krále nemají nic nebo jen velmi málo, a stejně tak poslanci měst ty, jejichž hlavní jmění spočívá v rentách tohoto druhu. Takoví jsou všichni soudci vyššího i nižšího taláru a všechno, co lze nazvat soudním personálem, jako advokáti, prokurátoři, soudní zřízenci, plátci služného soudních sborů, a s nimi všichni měšťané a lidé, jejichž dědictví nespočívá v půdě. Pro všechny tyto lidi, kterých je velký počet a kteří jsou svým povoláním nejlépe s to dobře mluvit a zjednat si sluchu, by toto zrušení znamenalo zkázu. Poslanci venkova v něm budou právem spatřovat svou spásu, protože toto nesmírné snížení výdajů, které umožní velké snížení mimořádných břemen, jim velmi uleví, aniž by se jakkoli dotklo jejich pozemkového jmění, které naopak tím víc získá, čím lépe budou s to zhodnocovat svou půdu. K tomuto velkému zájmu se připojí žárlivost těchto lidí na ty druhé, která se už potají projevila při mnoha příležitostech. Pokládají za neštěstí a zkázu státu tato zřízení umělých statků, které svou snadnou výběrností dávají tak velkému počtu lidí příležitost uložit do nich své jmění a žít z něho ve stínu a v klidu na úkor potu venkovských lidí, jejichž práce se skoro celá vrací králi prostřednictvím nadměrných daní, které potřebuje, aby dostál rentám, jimiž se zatížil, a který tímto způsobem dostává do své ruky všechen majetek svého království: majetek pozemkových vlastníků tím, co bylo právě řečeno, majetek rentiérů tím, že ruku otvírá nebo zavírá, jak se mu zlíbí.

Co jiného si lze od tak naléhavého a tak protichůdného zájmu slibovat než rozkol, jehož nejmenším projevem bude, že ve shromáždění generálních stavů už nebude dost klidu, aby se od něho dalo doufat v léky na zla, k jejichž vyléčení bude svoláno? Rozkol tím větší, že se i samy stavy ocitnou v protichůdném zájmu. První bude v tomto bodě ze všech tří nejméně rozdělený, kromě malého počtu duchovních zámožných z rodového jmění, jehož větší část bude spočívat v rentách; všichni ostatní, buď chudí od narození, nebo mladší synové rodin, žijí jen ze svých obročí, to jest z půdy, z níž se obročí skládají, a budou pro zrušení nebo snížení rent. Druhý [stav] se rychle přikloní k témuž mínění. Je ze všech tří nejutlačovanější, ten, který má nejméně prostředků, ten jediný však, který existoval v dávných dobách, ten, který byl vždy oporou státu, spásou vlasti, slávou králů, který dosadil na trůn vládnoucí větev a jehož horlivost, láska ke ctnosti, k vlasti a k jeho zákonným panovníkům nepřestala od založení monarchie až dodnes být skvělým příkladem všem národům a podpírat jeho vlastní národ proudy jeho krve.

Přiznávám, Monseigneure, že se musím přemáhat, abych se zdržel, když jde o krutou situaci, do níž poslední vláda přivedla stav, z něhož odvozuji své bytí a svou čest. Vaše Královská Výsost byla často svědkem lásky a úcty, kterou k němu chovám, a výbuchů, které mi až příliš často unikly nad zacházením, jehož se mu dostávalo. Přiveden k tomu, aby kvůli živobytí uzavíral ponižující sňatky a aby brzy nato projedl ve snaze o postup to, co tyto sňatky vynesly, bude mít jen málo příslušníků tohoto stavu zájem hájit renty; mnohem méně jich to bude chtít dělat, jsouce ctností vázáni k obecnému zájmu; ještě méně se to odváží vzhledem k tolika jiným, kteří nemajíce majetek tohoto druhu, by se na ten malý počet tvrdě obořili. Půda a meč, to je všechen majetek šlechty. Renty jsou v ostrém protikladu k pozemkovému majetku; neméně odporují tomu, který lze získat odměnou za zbraně. Čím víc rent musí král platit, tím méně má penzí a peněžních milostí, které by mohl rozdělovat šlechtě, jež slouží, jež službou ničí svá panství a nutně se přitom zadlužuje, takže její panství přecházejí na pokojné rentiéry; a tito rentiéři, kteří nemají žádné výdaje u dvora ani ve válce, dvojnásobně těží z krve šlechty: zachováním svého rodového jmění i zkázou těch, kdo následují zbraně. Lze tedy počítat s tím, že celý náš stav bude proti rentám, a to s oním francouzským ohněm, který je tak užitečný ve válce, ale který není vhodné rozdmýchávat uprostřed míru a regentství.

Třetí stav bude zcela opačného a stejně horlivého mínění, má-li se správný způsob, jak usuzovat o tom, co lidé udělají, a to ve věcech tohoto druhu, odvozovat od zájmu. A zájem tohoto stavu na zachování rent je dvojí: za prvé tvoří skoro všechen jeho majetek – u největšího počtu celý, u mnohých z větší části, u všech aspoň zčásti. Kromě toho se celý tento stav věnuje úřadům a je obrácen k takovému způsobu života, který mu sotva dovoluje měnit vkus a metodu, pokud jde o povahu jeho majetku. Ti, kdo se věnují výkonu spravedlnosti a studiu zákonů, nemají čas odbočovat ke správě svých pozemků. Výběr rent je neodvádí ani od soudů, ani z pracovny. Obchod s úřady mezi nimi z toho čerpá všechnu svou snadnost. Rozmnožování jejich majetku se děje stejně snadno a stejně pohodlné je i jeho rozdělení v rodině. Nemluvím o malém počtu příslušníků tohoto stavu, kteří, vedeni ke zbraním povznesenou odvahou a podporováni velkou pílí a zásluhami, dospěli k tomu, že dělají šlechtě čest, a někteří ji dokonce s pověstí a slávou pro sebe i pro stát vedli, ani o větším počtu lenochů a prostopášníků, kteří se jakoby rozplynuli buď ve vojsku, nebo v zahálce. První, zapsaní svou ctností do stavu šlechty, se neoddělí od zájmu těch, od nichž odvozují všechen svůj lesk; ale jejich počet je tak malý, že s ním nelze počítat, a ještě méně s oněmi prostopášníky, z nichž většinu neznají ani vlastní rodiny. Obchodníci jsou svým stavem k rentám připoutáni stejně; a pokud jde o vlastní měšťany, lidi žijící ze svého jmění, skoro všechno mají v rentách a z nich není skoro nikdo, kdo by nepomýšlel povznést svou rodinu nějakým úřadem. Tolik k prvnímu důvodu.

Druhý není o nic slabší, protože je to důvod ctižádosti. Tento stav nemá jiný prostředek, jak se smísit s druhým, než hojnost jednoho a nedostatek druhého; a protože z tohoto smíšení vyplývá čest a výhoda, na něž třetí stav velmi žárlí, lze předpokládat, že si nedá snadno zavřít dveře k němu, a tím méně ty, které mu poslední vláda tak dokořán otevřela: onu nadvládu, kterou má bohatý vždy nad chudým, ať je kdokoli jakéhokoli původu, a kterou opírá o mocenské úřady, k nimž se dospívá jen přes úřady koupené, jejichž ceny jsou ve srovnání s jejich výnosem přemrštěné. Těchto cest, jak se vyrovnat šlechtě, se nevzdá snadno, tím spíš, že vrcholí v něčem ještě silnějším: v ustavičné potřebě, v níž se šlechta od nejslavnější až po nejnepatrnější nachází, jmění a ochrany (neboť to slovo je nutno vyslovit) bohatých jednotlivců zastávajících úřady, z nichž se třetí stav skoro celý skládá. Ne že bych si myslel, že je celý třetí stav bohatý; ale říkám, že až na velmi malý počet jsou pro šlechtu všichni významní buď jměním, nebo úřady. Vskutku, na jednoho věřitele z druhého stavu by se našlo tisíc ze třetího, a naopak jeden dlužník ze třetího na tisíc z druhého. Pokud jde o úřady, nejenže je úřadů soudních, písařských a finančních nekonečně mnoho, ale není mezi nimi žádný, který by neměl přímou nebo nepřímou autoritu a moc nesnesoucí srovnání s jakýmkoli vojenským úřadem, s nímž by se dal poměřovat.

Z tohoto krátkého rozboru je patrné, že skoro celý první a druhý stav budou velmi zaujaty proti rentám a třetí je naopak bude velmi horlivě a velmi bedlivě hájit. Od tohoto sporu, který se zakládá na zkáze jmění jedněch i druhých, nelze očekávat nic než rozhořčení, kliky a nevraživost. Mezzo-termine budou mít v této věci víc než v kterékoli jiné ten osud, že budou jen zdržovat jednání, živit intriky, zostřovat nenávist a zůstanou neužitečné. Žádný pozemkový vlastník se nebude chtít vzdát tak skvělé příležitosti zbavit se toho, co ho utlačuje. Žádný rentiér neobětuje svůj kapitál ani jeho část pro veřejné blaho ani ve prospěch míru a klidu. Co v tomto střetu udělá Vaše Královská Výsost mezi duchovenstvem a šlechtou na jedné straně a parlamenty a jinými soudními dvory, obchodníky a celým třetím stavem na straně druhé? Toto zlo přibude navíc ke všem ostatním. Není moudřejší je předvídat a ušetřit se ho, když místo léku, který chcete od generálních stavů žádat a v nějž od nich chcete doufat, nejenže žádný nedostanete, ale přivodíte si navíc tento rozkol, který se může stát velmi nepříjemným? Ale když jsme věc prozkoumali podle stavů, prozkoumejme ji podle provincií. Nedozvíme se tím mnoho nového, protože delegace provincií mohou sestávat jen ze tří stavů; tento postup však dovrší důkladnost rozboru.

Myslím, že se v tom najde jen malý rozdíl. Provincie se zemskými stavy3 budou rozděleny. Jedny si budou chtít zachovat příjemnost vlastní správy, jiné příjemnost snadného výběru rent zřízených na zemské stavy; jiné, které pociťují jen jejich tíhu a které žárlí na moc, již tato správa dává těm, kdo se na ní v jakémkoli stupni podílejí, se jich budou chtít zbavit. Někteří lidé z okolí Paříže budou rovněž pro renty; ale všechny provincie, které zemské stavy nemají, budou velmi proti, a protože je jich víc, bude o to silnější strana pozemkových vlastníků proti rentiérům. Ať se tedy na tuto věc díváme jakkoli, nelze ji pokládat za nic jiného než za jablko sváru, které učiní zasedání generálních stavů dlouhým, obtížným, neplodným pro cíl, který si od něho slibujeme, a nebezpečným pro rozkol, který bude jeho jediným výsledkem. To stačí pro první část, pokud jde o finance. Podívejme se, zda si od nich lze rozumně slibovat lepší úspěch, pokud jde o spor princů.

Než se nějaká věc předloží k jednání, bylo by třeba být dobře zajedno sám se sebou a přesně vědět, jaké konečné vyústění si pro ni přejeme. Podle všeho, co se stalo (neboť jinak to posoudit nemohu a Vaše Královská Výsost mi jistě odpustí, řeknu-li jí to upřímně), se mi zdá, že na výsledku jí málo záleží, jen když nedopadne na ni. Z politiky chcete rovnováhu; od přirozenosti nerozhodnost mezi tak blízkými, a právě to Vám tu rovnováhu tak pevně vštěpuje; z citu Vás drží v nejistotě na jedné straně paní vévodkyně z Orléans a na druhé pan Váš syn a jeho potomstvo; z toho plyne, že kdyby záleželo na Vaší volbě, zůstaly by věci tak, jak jsou, nebýt dotěrnosti žaloby, která se Vám zdá vášnivá a která se obnovuje častěji, než by se Vám líbilo. Dobře se vystříhám toho, abych se pouštěl do jakýchkoli podrobností o podstatě projednávané otázky nebo o způsobu, jakým s ní dosud nakládala Vaše Královská Výsost i strany – sám jsem jednou z nich, a to je pro mě víc než dostatečný důvod o ní mlčet; jde však o to vědět, čeho chcete dosáhnout tím, že odkážete při na generální stavy, a zda je tento prostředek dobrý k dosažení cíle, který si kladete.

Můžete mít jen dva cíle: za prvé vyhnout se jakémukoli rozsudku, abyste zachoval onu rovnováhu mezi princi; za druhé zbavit se nenávisti za to, co bude rozhodnuto. Ale mýlíte-li se v jednom i druhém z těchto záměrů, rozhodně byste tuto věc generálním stavům předkládat neměl.

Předložíte jim ji, abyste od nich očekával rozsudek, či radu? Vyjde to nastejno. Jestliže je to naoko kvůli rozsudku, nespoléhejte ani na svou obratnost, ani na svou autoritu, že mu zabráníte. Takový rozsudek, předložený takovému shromáždění, mu nikdy neunikne. Je to pro generální stavy příliš důležitý pomník, než aby u nich cokoli převážilo nad tímto druhem výboje, a to po tak dlouhém a tak dráždivém přerušení a v době tak uvolněné. Množství se nebojí nenávisti, jíž se obávají jednotlivci; a čím víc byla tato velká při předkládána různým soudcům, čím méně se všechny druhy soudů ukázaly příslušnými, tím víc, opakuji, bude po chuti generálním stavům ji rozhodnout jasně a přesně. Spokojíte-li se s prostým dotazem na jejich radu, snad se s tím nespokojí; ale přinejmenším na Váš dotaz odpovědí způsobem jasným a veřejným. Tak, Monseigneure, místo abyste touto cestou unikl, zcela jistě uvidíte vynesený rozsudek nebo radu tak rozhodnou a tak veřejnou, že Vám nezbudou žádné vytáčky, jak se vyhnout tomu, abyste ji obrátil v rozsudek a sám jej vynesl. Rozsudku se tedy u generálních stavů nevyhnete; a tento první záměr musíte pokládat za mylný.

Pokud jde o to zbavit se nenávisti za rozsudek, doufejte v to stejně málo jako v to, že se pomocí generálních stavů vyhnete rozsudku samému. Nebudu se pouštět do rozboru úctyhodných osob; řeknu však Vaší Královské Výsosti, že máte co činit s velmi pronikavýma očima, které velmi dobře vidí, že Vás nic zvenčí ani zevnitř nenutí svolat takové shromáždění; a tudíž že jakmile je svoláte, aby je soudilo, nebo jakmile z toho rozsudek vzejde, jak se domnívám, že jsem dokázal, budou to klást za vinu jedině Vaší vůli, která se, ponechána stavem věcí sama sobě, k tomuto kroku rozhodla svobodně a z vlastní vůle, a tudíž Vám i všechno, co z toho vzejde ve vztahu k otázce, která tam bude rozhodnuta. Ach, ať Vaše Královská Výsost v této věci ztratí všechnu důvěru v obratnost, ve vyjednávání, v prostřednictví! Všechno se bude měřit rozhodnutím a v tomto rozhodnutí je všechno jen vedlejší kromě jediného bodu, a tím je sama otázka.

Na tom, jak bude tato otázka rozhodnuta, bude tedy pro Vás záviset všechno, to jest jistá nenávist jedněch a prostřední vděk druhých, kteří skrze všechno proniknou, dospějí a budou Vás pokládat jedině za toho, kdo shromáždění svolal a kdo je řídil: za toho, kdo je svolal, jistě, a tím nepochybněji, že jste to učinil zcela svobodně; za toho, kdo je řídil – to by nikdo nemohl tvrdit jistě než rozmrzelost těch, kdo prohrají svou při; ale pokud jde o toho, kdo ji vyhraje, malý vděk Vám, prostřední shromáždění, velký povaze jejich pře nebo jejich postavení, a snad ne bez jistého rozhořčení nad tolika okolky a námahami, než se konečně dočkali konce svých. Naopak nenávist a rozmrzelost toho, kdo ji prohraje, protože se nebude odvažovat ani nebude moci zahryznout do takového shromáždění, s nímž by bylo příliš neprozíravé přetrhat všechny ohledy, dopadne kolmo na Vás, a to tím jedovatěji, čím víc slavnostnost rozsudku nesmírně zvětší bolest a zahanbení. Počítejte tedy, Monseigneure, že si z toho odnesete nenávist tím nebezpečnější, čím slavnostnější a veřejnější, a tudíž pronikavější je tento způsob ukončení sporu; že tato nenávist bude příliš silná, než aby nedopadla na nikoho; že shromáždění není s to ji nést; a že z důvodů, jichž jsem se dotkl, i z tisíce jiných jste jediný, na koho se může upnout.

Protože dvojí záměr, který Vás přivádí na myšlenku předložit spor princů generálním stavům, Vás může jen tím tíživěji uvrhnout do toho, čemu se chcete vyhnout a co jste od této cesty očekával, není těžké dospět k závěru, že úvahy Vaší Královské Výsosti ji musí přivést k tomu, aby se jí v tomto bodě vzdala. A protože bod financí z ní nemá žádnou pomoc a protože Vaše Královská Výsost pomýšlí na zasedání generálních stavů v podstatě jen kvůli financím a vedlejšně kvůli sporu princů, zdá se mi, že jí nelze radit, aby je svolala. Ale nestačí, že jsem Vám dokázal, že jsou pro záměry, které jste s nimi zamýšlel, naprosto neužitečné; je ještě třeba upozornit Vaši Královskou Výsost, jak je nutné, na nevýhody, které by nyní mohly způsobit.

Nelze předvídat všechny a snadno se může stát, že nastanou větší než ty, o nichž bude řeč, jak ze spojení a proplétání právě těchto, tak z nahodilých událostí a z povahy věcí. První, která se mysli nabízí, jsou nesnáze, které vzniknou ze sporů o přednost a z pořadí, na něž si budou jednotliví navzájem činit nárok. Nyní vidíme, že i ta, jejichž právo je nejjistější a která by nejustálenější a nejdodržovanější zvyk měl vyjímat z jakéhokoli sporu, se každým dnem stávají předmětem nejprudších hádek; oč víc ve shromáždění tak obecném a tak dlouho přerušeném, o němž jsou všechny zprávy, které nám zbyly o dřívějších zasedáních, v tomto ohledu stručné, protože kdysi nebylo nic lépe ustáleno a zachováváno než pořadí při těchto velkých slavnostech a nikdo se neodvažoval ani nepomýšlel cokoli překročit! Dnešní doba jako by v tomto ohledu všechno dovolovala a nejhorším výsledkem špatné věci je mezzo-termine, jímž získá aspoň, byť sebeméně, to, co neměla. Lze tedy očekávat, že poslanci osobně mezi sebou, delegace jménem svých bailliages a guvernérství, i samy stavy, ať je pořadí tří komor mezi sebou sebevíc ustálené, ti všichni vyvolají spory, které potrvají dlouho, a všichni v nich budou tak tvrdošíjní, že s tím Vaše Královská Výsost bude mít práci na několik měsíců, než se bude moci věnovat jakékoli jiné věci; že se tato věc stane velmi důležitou nenávistí, rozkolem a duchem sváru a že to, co z ní vyplyne, nutně dolehne na celé zasedání generálních stavů. Zkracuji tento článek, který by se dal dokazovat a rozvádět donekonečna, ale který stačí předložit holý, aby Vaše Královská Výsost na první pohled postřehla celou jeho důležitost a měla o čem uvažovat, pokud jde o jeho nebezpečné důsledky.

Nikdo nemá o generálních stavech zcela správnou představu. Malý počet těch, kdo se věnovali zkoumání povahy těchto shromáždění a jejich autority, ať studiem podstaty, ať studiem jejich dějin, lze pokládat jen za tečku ve srovnání s jejich členy, jejichž množství bude naslouchat jen zájmu své autority, a tudíž požene své nároky tak daleko, jak jen budou moci zajít. Po tom, čeho jsme se dotkli v předchozím článku v souvislosti s pořadím, není snadné si lichotit, chceme-li jen trochu uvažovat bez předpojatosti, že se generální stavy omezí na prosté remonstrance, na žádosti a na to, že se budou radit jen o věcech, které jim předloží Vaše Královská Výsost. Jméno generálních stavů je tím větší, že se po mnoho let objevovalo jen v dálce, že v představách veřejnosti vzrostlo nedostatečně promyšlenou představou, že se tato shromáždění konala jen v nejdůležitějších případech, že se jich králové vždy obávali, z čehož se vyvozuje, že nic velkého nelze učinit bez nich a jinak než jimi a že jejich autorita omezuje autoritu králů, vyvažuje ji a přidává k ní. Pověst, která se rozšířila v době smluv později uzavřených v Utrechtu, že se budou konat, a to, co se denně říká a píše v souvislosti se sporem princů, tyto představy nesmírně zveličují; a ty budou příliš lichotit těm, kdo stavy budou tvořit, než abychom od nich mohli očekávat velkou skromnost v době nezletilosti, za prince, jehož dobrotu, povolnost, touhu se zalíbit a nechuť pohoršit množství nyní známe zevrubně a z příkladů a který, ač je první po osmiletém králi4, vidí přece ve Španělsku větev, která je starší než on a která se každým rokem rozrůstá. Úvahy, k nimž tento článek vede, jsou nesmírné počtem i vahou; je na Vás, Monseigneure, abyste je všechny učinil a domyslel v celém jejich rozsahu. Jste jen poručníkem a správcem královské autority; jednou z ní budete muset složit přesný účet mladému princi, pro něhož ji jako uschovatel zachováváte; musíte mu ji odevzdat celou; králové na ni nesmírně žárlí. Víte příliš mnoho, abyste nevěděl, jaký rozdíl učiní den zletilosti mezi Vámi samým a Vámi samým; právě tento den musí být neustále předmětem Vašich úvah. Jsou příliš vznešené, než aby mi příslušelo něco jiného než Vám je předložit.

Ale kromě onoho přesného účtu ze svrchované autority, z něhož se budete v ten velký den zodpovídat králi, se zodpovídáte i sám sobě, uvnitř i navenek, i budoucím věkům. Vaše pověst bude zcela záviset na tom, jak se zachováte u generálních stavů, a ještě víc na jejich výsledku. Na tomto velkém jevišti se ukážete celý a žádná Vaše část nebude moci zůstat skryta tolika pronikavým očím, jejichž hlavním předmětem a studiem budete. Tam se každý naučí buď se Vás bát, nebo Vám prokazovat jen prázdnou úctu, jak velí hodnost, buď Vás milovat a milovat Vaši správu, nebo se jí i Vás nabažit; a toto znechucení je neštěstí, které neštěstí doby často přivodilo i nejlepším princům, těm, kdo byli nejvýslovněji zrozeni k tomu, aby byli láskou a rozkoší lidí, a kdo nejlépe začali. Marně by se tedy Vaše Královská Výsost v tomto ohledu opírala o čistotu svých úmyslů, svých záměrů, své práce, o svou touhu a péči se zalíbit, a dodám i o svého ducha a svou důmyslnost. V situaci tak napjaté, jako je situace království po tolik let, se lze zalíbit jen tou měrou, jakou se ulevuje. Sliby, výmluvy, naděje, až po samu zřejmost nemožnosti, to vše je stejně opotřebované. Došlo se tak daleko, že se lidé chtějí spokojit už jen se skutečnostmi přítomnými a účinnými, protože jsou přivedeni do naprosté bezmoci, která svým druhem nutnosti překračuje veškeré ohledy. Všechny tři stavy jsou skoro stejně v lisu (říkám skoro, neboť je pravda, že druhý je v něm mnohem tvrději a mnohem rozmanitějšími způsoby než oba ostatní); nebudou o nic méně hlasitě křičet a jejich křik nebude o nic méně pronikavý. Šlechta, odedávna zvyklá klást všechno až za čest, odvozovat všechnu svou čest ze své krve, a tudíž ji štědře prolévat za stát a za své krále, je proto méně připoutána k majetku, jak je až příliš vidět. Oba ostatní stavy, jejichž ctnost a hodnosti se nezískávají zbraněmi, jsou bedlivější: první k majetku, jehož je jen uschovatelem a který patří oltářům; třetí k rodovému jmění, které tvoří celé jeho bohatství, celé jeho povznesení, celé jeho postavení. Buďte tedy přesvědčen, Monseigneure, že se stavům zalíbíte jen natolik, nakolik jim poskytnete úlevu skutečnou, přítomnou, účinnou, pevnou a přiměřenou jejich potřebám a jejich očekávání. Právě toto oprávněné očekávání všude obecně utlumilo žal nad ztrátou krále.

Slíbil jste ji slavnostně a opakovaně od té doby, co držíte otěže vlády, tuto tak nutnou a tak žádoucí úlevu. Dosud, to jest za dvacet měsíců, z toho nevzešel žádný účinek; a nesmí se Vám to zamlčet: všechno se vybíralo s větší přesností a tvrdostí než za poslední vlády, a to tak, že si na to každý stěžuje, a to s hořkým srovnáním. Provincie se tím rozléhají. Stane se doba stavů konečně dobou úlevy? Vy, který vidíte s takovou pronikavostí, doufáte, že ji budete moci poskytnout takovou, aby se líbila? A nedovolí-li to stav financí, myslíte, že budete moci zabránit stavům, aby si ji vzaly bez ohledu na to, co z toho může vzejít? A jak bolestný a trpký by byl zápas, kdyby se nějaký zrodil mezi Vaší Královskou Výsostí a jimi, a jaké by mohly být jeho následky uvnitř i navenek!

Klamal byste se způsobem stejně nebezpečným jako snadným, kdybyste doufal, že uspokojíte tím, že dáte málo a slíbíte víc. Opakuji to, a Vaše Královská Výsost nemůže být o této pravdě dost přesvědčena: sliby jsou opotřebované, Vaše stejně jako všechny předchozí. Dal jste veřejné sliby dopisy intendantům, které jste na počátku svého regentství dal zveřejnit, a nemohl jste je splnit. Zvýšení hodnoty mincí, které pokládám za velmi nutné, ale jehož nutnost se měla předvídat z větší dálky, přišlo zároveň jen tři týdny po slavnostní deklaraci, která veřejnost ujišťovala, že hodnota mincí zvýšena nebude. Pomíjím mlčením jiné příležitosti, které, třebaže se netýkaly obecné správy, nebyly o nic méně veřejné. Vyvoďte ze všech, že nic nebude příjemné ani přijaté kromě úlev přítomných, účinných, jistých, trvalých svou povahou i formou, a že všechny tyto různé vlastnosti, které budou vyžadovány neméně než samy úlevy, přidají nekonečné nesnáze k povaze věci, už samy o sobě tak obtížné. Myslet si, že se po skončení stavů lze vyvléci, jak se dá, ze závazků, které se jim daly, to jest splnit z nich jen to možné, by znamenalo vrhnout se do nejnebezpečnějších zmatků, dát podnět k bouřím, k odmítáním opřeným o jméno stavů, k tomu, že se uvidí, jak se samy od sebe znovu shromažďují způsobem, jaký by královská autorita nemohla snést, aniž by z ní příliš ztratila, a jemuž by snad nemohla ani zabránit bez velkých nepokojů; [znamenalo by to] navždy zničit všechnu důvěru se třemi stavy i s každým, kdo je tvoří, a ukázat porušení slova, které by bylo příkladem celé Evropě, k jistému prospěchu všech Vašich nepřátel i všech nepřátel Francie proti Vám i proti ní, jedním slovem oddělit se od státu a od národa, což by bylo vrcholem nejnenapravitelnějších neštěstí, jejichž zhoubné následky nelze dost promýšlet a dost se jich obávat a které by pro oprávněné rozhořčení krále i samého národa trvaly nejen tak dlouho jako Vaše regentství, ale tak dlouho jako Váš život. I zde by bylo široké pole k rozvádění, ale látka je příliš smutná a příliš hmatatelná, abych se u ní déle zdržoval.

5° Uvažte tedy velmi pozorně, Monseigneure, abyste stavům neslíbil nic, ať jde o věc, ať o způsob, kromě toho, co budete s to a ochoten dodržet s přesnou a důslednou věrností; a uvažte se stejnou pečlivostí, zda budete s to a ochoten jim takto přiznat a dodržet všechny žádosti, i spravedlivé, které Vám budou moci předložit kvůli své úlevě. Abyste tuto úvahu provedl s užitkem, obraťte zrak nejprve na sebe a potom na ně. Pokud jde o Vás samého, dobře zkoumejte, zda Vaše přirozená dobrota, Vaše touha vyhovět a zalíbit se, povolnost, která z toho plyne, a vážnost, kterou vzbuzuje celý shromážděný národ, ve Vás ponechají dost pevnosti, abyste se na jejich žádosti neodchýlil od zralého rozlišení toho, co budete moci a co nebudete moci, a abyste se udržel na kluzkých stezkách, které se budou často naskýtat. Nebojíte se, že tísněn v těchto kritických chvílích vahou počtu, zřejmou spravedlností, obratností, chválou a nadějí rozesetými v krásné a pevné řeči, majestátností podívané, nebudete moci odolat tolika silám a že Vaše obrazotvornost, shledávajíc tehdy možným to, o čem jste předtím dobře věděl, že možné není, Vás přivede k tomu, že povolíte, co jste byl rozhodnut odmítnout; že nepovolíte-li to najednou, použijete výrazů, jejichž mírnost se potom vyloží dvojznačně, což povede k nepříjemným sporům, jimž podlehnete týmiž cestami, které je vyvolaly; konečně že často z náhlého popudu uděláte to, co jste si dobře umínil neudělat? Kudy se pak zvednout z pádů tohoto druhu, jejichž původ je výborný, ale jejichž následky mohou být veliké? A dovolte mi jít dál. Nebudu Vám věci připomínat; jen Vám je naznačím. Srovnejte stavy se shromážděním duchovenstva, které zasedalo v době smrti krále, a s jiným ustavičným shromážděním (parlamentem), které se se shromážděním generálních stavů nedá nijak poměřovat. Vzpomeňte si sám na ně a na to, co se s nimi stalo, a posuďte, zda můžete od sebe samého očekávat, že Vám shromáždění národa bude imponovat méně, než Vám imponovala tato dvě zvláštní shromáždění, každé zvlášť.

Pokud jde o stavy, dobře zvažte množství jejich členů a to, že se tam vše rozhoduje ne vahou hlasů, ale jejich většinou. A aniž bych porušil lásku, úctu a vážnost, kterou chovám ke svému národu, myslím, že by bylo velmi troufalé tvrdit, že po tak dlouhém přerušení těchto shromáždění, po tolika letech, kdy bylo tak neužitečné, tak obtížné, ba tak nebezpečné být a jevit se vzdělaným, bude větší počet nejumírněnější v žádostech a dobře přístupný důvodům, které se mu budou moci v tom směru předložit. Ne, Monseigneure, krajní potřeba, stejně velká touha, spravedlnost úlevy, naprostý nedostatek důvěry budou určovat podstatu i formu žádostí, a očekávat něco lepšího znamená klamat se. Vaše Královská Výsost najde zástup lidí, kteří jí v touze se vyznamenat budou slibovat divy svého vlivu ve shromáždění. Často jim za to zaplatí předem, což samo o sobě, i pro příklad a následky, není malá nevýhoda, a tyto divy se rozplynou v dým, buď proto, že tito prostředníci nebudou mít ve shromáždění vliv, jímž se chlubili, nebo proto, že spokojeni s osobním ziskem, který z Vás vytěžili před splněním svých slibů, se nebudou chtít vystavovat jejich provádění, nebo proto, že sami budou jen hledat, jak věci zamotat, aby měli lesk zprostředkovatelů, zář důvěry a vlivu a prostředek, jak se uplatnit u stavů i u Vás – nelze, aby Vaše Královská Výsost nepoznala tento druh jednání i v jiných věcech. Východisko z těchto nesnází není snadné najít a není snadné předvídat, kam až mohou vést. To si však zaslouží nejvážnější úvahu.

6° Ale kromě hlavního bodu, úlevy národů, který postaví celé království na stranu stavů, aniž by se vážilo, co je a co není možné, kdo si může být jist počtem a povahou návrhů, které stavy předloží k jednání? Čím násilnější je nynější situace, čím obtížnější jsou léky, čím víc se vina svaluje na minulou vládu, tím víc se budou stavy cítit puzeny hledat pevné prostředky, jak zabránit jejímu návratu, a z této touhy, tak přirozené, tak spravedlivé, ba i kdyby to spadalo do jejich pravomoci, se tím víc pokusí přisvojit si k tomu autoritu. Kdo si však může aspoň přibližně představit, jaké prostředky budou moci být navrženy? Vše, co lze předvídat, je, že žádný možný prostředek nebude takový, aby nedopadl kolmo na královskou autoritu a nebyl předložen proto, aby jí sloužil jako uzda.

Je na princi, který tuto autoritu vykonává prozatímně a s povinností skládat z ní účty a který se narodil blíže koruně než jeho praděd, který k ní dospěl5, aby sám se sebou zvážil, zda se mu hodí vydat se na moře tak bouřlivé a tak plné úskalí všeho druhu a uvrhnout se do nutnosti popuzovat stavy odmítáním všech návrhů tohoto druhu, které mu budou předloženy, nebo se dlouho potit v úzkostech vyjednávání, aby jejich počet zmenšil a jejich formu učinil snesitelnější, maje před očima zletilost a účet, který bude muset složit z královské autority, nebo – chraň Bůh! – i korunu, o níž se stavy budou domnívat, že mají právo a sílu přisoudit ji jeho starší větvi nebo jemu podle toho, jak budou spokojeny se svým shromážděním a s tím, co po jeho zasedání následovalo. Ať by byla tato vyjednávání sebešťastnější, ať je Vaše Královská Výsost přesvědčena, že i ty nejsnesitelnější návrhy velmi okleští moc králů a že i když v budoucnu vlivem událostí přestanou mít plný účinek, Vaše pověst v tom přesto zůstane celá zaangažována, aniž by Vám vděk, rozdělený v množství, byl jakoukoli útěchou proti nevoli, kterou k Vám bude mít král důvod chovat, nebo – chraň Bůh, aby se to stalo! – proti jhu tím těžšímu a tím tíživějšímu, že jste si je dal vložit na sebe sám. Ale je tu ještě jiná úvaha, kterou nelze dost zvážit: totiž že v záležitostech tohoto druhu by pro stavy byl obtížný jen první krok. První návrh, ať by byl přijat jakkoli, by byl brzy následován druhým, jehož odmítnutím by se nesměla ztratit láska a důvěra získaná prvním ústupkem; odtud třetí; a protože by Vaše politika a přirozená dobrota i zápal a plodnost stavů navzájem rostly, bylo by velmi obtížné stanovit meze.

A ať se Vaše Královská Výsost dobře vystříhá brát si rady a to, co se v nich děje, za příklad pro stavy. Mezi prvními a druhými není žádná úměra, z prvních nelze o druhých nijak usuzovat ani nic vyvozovat. Rady jste zřídil Vy. Ačkoli jsou velmi početné, jsou jen tečkou ve srovnání s množstvím poslanců generálních stavů, kteří Vám – aspoň jejich velká většina, ať byste při jejich volbách dělal cokoli – nebudou osobně zavázáni za své vyslání, tak jako jsou Vám zavázáni všichni ti, kdo z Vaší pouhé volby zastávají místa čestná a stálá, avšak čestná jen natolik, nakolik je s nimi v jakémkoli stupni spojena Vaše laskavost a důvěra, a stálá jen tak dlouho, jak se Vám zlíbí; samí lidé zrození u dvora nebo k němu přišlí, jejichž vojenské či civilní úřady ohnuly jejich chování k úctě a k obavě, aby se neznelíbili, která se sice bude moci vyskytnout i ve stavech, ale jinak zaměřená, a která tam bude mít za protiváhu vzájemnou oporu, horlivost pro rodové jmění a pro svobodu, pohnutku vyznamenat se pro svou zemi a udělat si jméno, pohnutku veřejného blaha, u některých záminku, u většího počtu skutečný cíl, ale cíl tím nebezpečnější, že je třeba se obávat, že nebude správně pochopen ani v upřímné představě tohoto většího počtu a že bude velmi obtížné přemoci jeho nedůvěru v tomto bodě důvody, které by ho zasáhly. Tehdy se ti nejschopnější, ti, kdo by uvažovali nejsprávněji a kdo by svými moudrými úvahami nejlépe mírnili horlivého ducha shromáždění, budou bát s ním střetnout a ztratit tam příliš ze svého, aniž by uspěli. Jejich minulá i přítomná zla jsou naléhavým ostnem, který se spojí s ostnem svobody, nyní tak módní, nebo i s ostnem autority, kterou si každý přisvojuje, která se stává neméně módní a která v takovém shromáždění bude v plné síle a nebude jí odporovat nikdo nebo jen velmi málo členů; mocná úvaha, kterou budou mít stále před očima, že jakmile příležitost pomine, není už k žádnému osvobození návratu – všechny tyto věci přimějí stavy mluvit zvysoka, a žádná z nich se nevyskytuje v radách, které se snadno a mírně nechají vést těmi, kdo jim předsedají, a ještě víc Vaší Královskou Výsostí, v jejíchž očích často čtou svá mínění ze zvyku závislosti, umocněného úctou k její osobě a přesvědčením o správnosti jejích názorů a čistotě jejích úmyslů. Tam si nikdo nemá dělat jméno, nemá získávat svobodu ani autoritu, nemá dav, v němž by se skryl, ani, abych tak řekl, národ za zády jako útočiště. Jde tam jen o projednávání záležitostí, které jsou tam předloženy, nikoli o to si je vytvářet nebo navrhovat plány, reformy, nároky. Všichni a každý z těch, kdo je tvoří, mohou čerpat vážnost jen z podílu královské autority, který jim k výkonu dává úřad, jejž od Vás mají; a páni z regentské rady, jimž se předkládají záležitosti projednané jinde a kteří o nich mají konečné slovo, sami žádný podíl královské autority nevykonávají, nýbrž jen podávají mínění, jak se podle nich má v každé záležitosti použít, aniž by měli její výkon. Nic tedy není v každém ohledu tak nepodobné jako rady a stavy; a usuzovat a vyvozovat z jedněch o druhých by znamenalo zbloudit.

7° Nabízejí se dva prostředky, jak vytrhnout těmto nepříjemným návrhům kořen: první zabránit stavům, aby nějaký předložily k jednání, a omezit je jen na rokování o tom, co jim k projednání dá Vaše Královská Výsost; druhý odmítnout první návrh, který se Vám odváží předložit, tak pevně, aby je toto počínání odradilo vystavit se tomu podruhé. Vskutku nic není snazšího vymyslet, ale také nic obtížnějšího provést a nic zhoubnějšího v praxi. Svolat generální stavy po tak dlouhém přerušení, za nezletilosti, na počátku regentství, které nepatří matce, nýbrž princi z mladší větve, než je větev španělská, uprostřed hlubokého míru, aby se s nimi radilo o neutěšeném stavu financí poté, co se na ně dvacet měsíců a déle marně zkoušel každý druh léku, a nedovolit jim, aby samy od sebe cokoli navrhly – to je rozpor, jehož zřejmost bije do očí a ještě víc by bila do očí stavům, proti nimž by celý směřoval, a to s nevhodností, která by je živě a právem zranila. Nejsme v Anglii, a chraň Bůh poručníka a strážce královské autority v úřadě tak osvíceného, jako je Vaše Královská Výsost, aby dal podnět k obyčejům tohoto sousedního království, z nichž se naši králové vymanili už před mnoha staletími a z nichž by Vás náš král volal k velkému účtu! Ke získání pomoci od národů Francie není stavů zapotřebí; král to obstarává sám svými registrovanými edikty a deklaracemi. U stavů tedy o to nemůže jít, nýbrž hlavně o léky pro finance. Jestliže jejich obtížnost vyčerpala Vaše světlo podporované vší Vaší mocí, po tolika vyzkoušených prostředcích, je jasné, že se stavy svolávají jen proto, aby se poradilo s větším počtem osob v této věci osvícených a zainteresovaných, které byste nepotřeboval, kdybyste byl mohl nalézt řešení sám; tudíž že méně má jít o to, jim v tom něco navrhovat, než jim vyložit stav věcí a dostat od nich radu, až o něm budou jednat. A co je s tím ve větším rozporu než jim bránit, aby cokoli navrhly? Co je dokonce klamnějšího? – a tato vlastnost byla v záležitostech neustále osudným úskalím skoro všech zasedání generálních stavů. A co je ještě urážlivějšího než odmítnout první návrh, který Vám předloží, tak pevně, aby se Vám už neodvážily žádný předložit? Tento prostředek je mnohem způsobilejší vyvolat podivné návrhy a zatvrdit stavy proti všemu, co by vycházelo od Vaší Královské Výsosti, než je jí podrobit. Ony se odmítání unaví méně než Vy odmítat; a kdybyste se po prvním započatém odmítnutí dal naklonit, kam by Vás to nemohlo zavést? Tehdy by, rozhořčeny odmítnutím a neusmířeny tím, co by jim bylo povoleno, hrdé na výboj, o němž by se domnívaly, že ho vděčí jen samy sobě, zkoušely s větším zápalem další, jejichž odmítnutí i přijetí by bylo stejně nebezpečné a které by zahájily onen zhoubný zápas, jehož jsem se dotkl výše, aniž by se daly předvídat jeho následky. Vyvoďte tedy z tohoto článku, Monseigneure, že nemůžete moudře použít obou prostředků, které jej tvoří, k zabránění návrhům stavů, tak jako jste musel z předchozího článku vyvodit, že stavy návrhy předloží, aniž by bylo možné předvídat jejich povahu a počet, ale že nemůže být žádný, který by nezasáhl královskou autoritu.

8° Měl jsem tu čest Vám hned na začátku tohoto spisu poznamenat, že po všem, co se ve financích zkoušelo s různými léky, se Vaše Královská Výsost, která se rozhodla svolat generální stavy v okamžiku vyhlášení Vašeho regentství a k mé palčivé lítosti od toho byla odvrácena, může k této myšlence vrátit jen z nutnosti zasadit velké rány, pro nechuť, kterou k nim pociťuje její dobrota a spravedlnost, a [pro nechuť] těch, kdo pod ní spravují finance, vzít na sebe jejich výsledek. Zopakuji to zde bez zdráhání: Vaše Královská Výsost mi neprokázala tu čest, aby mi naznačila cokoli o povaze těchto velkých ran, a proto o nich mohu uvažovat jen obecně; k tomuto článku postačí tři slova.

Vzpomeňte si na to, co jsem Vám v první části tohoto spisu předložil o zrušení nebo snížení rent na krále. Uvažte, že povaha věcí je taková, že všechny léky, kterých jste použil, jsou proti Vaší vůli velmi tvrdé, a tudíž velmi málo způsobilé k tomu, aby Vám dobře naklonily tak velké shromáždění, které – abych neřekl víc – netrpí Vaší správou o nic méně než správou těch, kdo ji předcházeli, navzdory všem velkým a oprávněným nadějím, které se do ní vkládaly. Zvažte vší svou pronikavostí, zda není čeho se obávat, ba zda není zřejmé – tento poslední výraz není příliš silný –, že návrh těchto velkých ran, který stavům předložíte, bude špatně přijat a odmítnut, ať naléhavými, důraznými a opakovanými prosbami a žádostmi, ať způsobem ještě nepříjemnějším; a v takovém případě nekonečně uvažujte, jaké z toho mohou být následky uvnitř i navenek: oslabení královské autority ve Vašich rukou, zvětšení Vašich nesnází s financemi, obtíže ve všech druzích záležitostí a věcí, veřejné odhalení bezmoci a vyčerpání, aniž by se vedle toho ukázal nějaký lék. Množství slov by jen oslabilo tento výraz, který Vaše Královská Výsost dokáže domyslet lépe než kdokoli jiný. Jde tu o celý její zájem; nenašla by tytéž zdroje pomoci, v jaké mohou doufat jiní.

9° Dobré mínění, jaké máme mít o všech, mě snadno přesvědčuje, že nikdo netouží po klikách, a ještě méně po nepokojích. Avšak ty, které po klidných začátcích zmítaly všemi regentstvími a které daly podnět k tomu, že zletilost našich králů byla stanovena na čtrnáct let, potom na započatý čtrnáctý rok6 – zákon, jehož chválu stálá zkušenost stále potvrzuje –, tyto nepokoje, pravím, je třeba předvídat. V nynější situaci království by bylo dosti obtížné je vyvolat. Nic v něm nedrží pohromadě, nic není organizováno. Bylo by nesnadné vědět, na koho se s takovým zhoubným úmyslem obrátit. Poslední vláda z něho jakoby vyrvala všechny kořeny a je velmi důležité nevidět je znovu vyrůstat. Ale kdyby byl celý národ shromážděn v generálních stavech, snadno si lze představit, že nutná shromáždění různých složek v každé provincii k vypracování instrukcí a k volbě delegace na generální shromáždění, nezbytné spojení těchto delegací s jejich provinciemi a provincií s nimi, i spojení všech poslanců generálních stavů mezi sebou během zasedání vytvoří svazky a odhalí lidi, kteří se vlivem, jejž tam získají, mohou stát těmi, na něž se obracet, a kteří, aby si udrželi vážnost, mohou podlehnout pokušením, jež se v organizaci, která po zasedání generálních stavů nevyhnutelně vznikne mezi provinciemi i uvnitř každé z nich, mohou stát nebezpečnými pro království, smutnými pro Vaši Královskou Výsost a nepříjemnými pro královskou autoritu. Tento poslední článek si zaslouží všechny Vaše úvahy a má snad stejnou nebo větší váhu než kterýkoli z ostatních, které mu v pořadí předcházely.

10° Než opustím úvahu o generálních stavech jako celku a přejdu ke zvláštnostem stavů, které je tvoří, je třeba říci něco o sporu princů, pokud se týká celku; k podrobnostem se pak vrátím.

Poslední zkrácený spis, neboli spis v podobě úvah, podepsaný panem Vévodou a panem princem de Conti, říká Vaší Královské Výsosti v tomto ohledu všechno. Ještě jednou: tímto spisem se do otázky nepouštím, příliš dobře si pamatuji, že jsem v ní stranou, než abych neodhlédl zcela od zvláštního zájmu; ale toto se týká předmětu spisu, a jen na to se odvažuji obrátit Vaši pozornost. Princové krve Vám říkají, že ke zboření není třeba jiné síly, než jaké bylo třeba ke zbudování; že zesnulý král dal edikty a deklaracemi, které vyšly jen od něho a byly potom slavnostně registrovány, to, co je nyní sporné; že je na králi, aby posoudil spravedlnost vzájemných nároků, a to tím spíš na králi, že jde o to ponechat v platnosti nebo zrušit účinek královské moci, k čemuž není příslušný nikdo jiný než král; že protože nezletilost králi brání rozhodnout sám, přísluší uschovateli autority, která ve Francii nezná jiný věk než zralý a nepodléhá žádnému oslabení, aby soudil za krále, nebo aby jmenoval soudce, které se nabízejí uznat; že tito soudci jmenovaní Vaší Královskou Výsostí, ať jsou kdokoli, budou v tomto bodě vykonávat královskou autoritu; a podobně jako pravá matka ze Šalamounova soudu, která raději dá svého syna cizí ženě, než by snesla jeho rozdělení, trvají tyto děti koruny na tom, aby byly souzeny jedině autoritou toho, kdo ji nosí.

Je na Vaší Královské Výsosti, aby zvážila velké následky takového procesu, který by regent předložil generálním stavům. Což nemá nezletilý král stejnou moc jako zletilý? Vždyť v Anglii, kde mají králové ve srovnání s našimi moc tak omezenou, byla kvůli této otázce stavěna popraviště a padaly hlavy za to, že se popírala tato zásada rovnosti moci v každém věku, která se tam až dodnes stala zákonem a která ve Francii nebyla nikdy zpochybněna. Toto předložení stavům se tedy může zakládat jen na nadřazenosti jejich moci nad mocí králů v těchto věcech, a pak, Monseigneure, kde jste a co děláte? A přejete-li si jen širší poradu, myslíte, že rozsudek takové důležitosti stavům unikne, jak jsem Vám předložil na konci první části tohoto spisu, a že tato porada přinejmenším nebude pokládána za právní bod v těchto věcech, který tím samým staví autoritu stavů nad autoritu krále samého? A bude-li v tom uznána za vyšší v jakémkoli bodě, kde ji omezíte ve zbytku a jakou uzdu jí budete moci nasadit během zasedání stavů, při věku krále a v osobní situaci, v níž se nacházíte? Jaké strannictví nevyvolají ve stavech nespokojení princové? Jaké jiné tam nevyvolá konstituce? Ale tyto věci patří k úvaze o stavech vzatých jednotlivě. Je na Vaší Královské Výsosti, aby tomuto desátému článku věnovala všechnu pozornost, kterou si zaslouží, a na mně, abych přešel k podrobné úvaze o třech stavech, které tvoří generální stavy.

První z těchto tří je nyní v tak velkém vzrušení kvůli konstituci Unigenitus, že je velmi třeba se obávat, aby se tento var nerozšířil i na časné věci, o nichž se bude jednat ve shromáždění stavů, a aby se mnozí příslušníci tohoto stavu nechovali podle předsudků a citových zájmů, které mají ohledně buly. Nikdy si nelze být jist, kam až dožene duch sváru, je-li vyhnán do takové míry, jakou vidíme v této věci, ani zda by se tak velký počet prelátů a jiných duchovních, když se ocitnou pohromadě, nechtěl proměnit v jakýsi národní koncil a nezačít touto záležitostí dřív, než by jednal o jakékoli jiné. Víte, Monseigneure, jak moc si to přeje pan kardinál z Bissy; jste zpraven o smýšlení těch, které tyto pohyby daly poznat pod jménem sulpiciánů; není Vám neznámý rozkol, který se začíná vkrádat mezi první a druhý řád tohoto prvního stavu státu7, ani to, jak se do něho vkrádá duch nezávislosti; a budete o tom ještě víc přesvědčen, dáte-li si podat zprávu o spisu, který právě vyšel pod názvem Odpověď na spis, jejž Vám předložilo několik kardinálů, arcibiskupů a biskupů. Preláti, dotčení ve dvou bodech, které jsou pro lidi jejich povolání nejcitlivější, v autoritě a v nauce; dlouho spjatí nutností této záležitosti, z nichž jen velmi málo má rodiny, které by je zdržovaly; navíc podporovaní Římem a oním pokřikem kacířství!, tak slušícím v ústech biskupů, je-li opodstatněný, a nyní v této otázce tak módním – tito preláti, pravím, budou mocně pokoušeni využít příležitosti. Panu kardinálovi z Bissy v bolesti nad posledním rozsudkem vyneseným proti panu arcibiskupovi z Remeše právě uklouzlo, že je třeba se spojit se šlechtou; a panu z Nîmes8, že stačí říci jediné slovo a udělat jedinou věc: anathema, a přerušit společenství. Kdo Vám při takovém smýšlení může zaručit, že poslanci tohoto stavu nebudou mít v kapse dvojí plnou moc a že nezačnou tím, že vytáhnou tu, která je zmocňuje pro národní koncil? Vím, jak by byla neplatná, protože by k ní nedala podnět Vaše autorita. Jsem stejně zpraven o celém odporu Říma v tomto ohledu; ale tento odpor dosud nezdržel všechny, kdo jsou k němu nejvíc připoutáni. Ach, kdo ví, zda by si papež to, co tak tvrdošíjně odmítal za života zesnulého krále, jehož autoritou doufal všechno prosadit útokem, nepřál nyní po zkušenosti, kterou od té doby v této záležitosti získal, jen kdyby nebylo nic znát a kdyby si mohl být v podstatě jist úspěchem koncilu. Nedostatek formy a pravomoci, protože byste jej nesvolal ani nepovolil, by tu byl celý, ale Vaše nesnáz by při této nečekané ráně nebyla o nic menší: buď odmítnout tak velký počet, a ve věci tak citlivé a tak zastřené barvou náboženství, a tímto odmítnutím co nejjistěji a nejsilněji popudit takové množství členů prvního stavu, a to z nejpřednějších, s nimiž byste se musel ihned vypořádat, a to v prvním zápalu generálních stavů; nebo povolit, průlomem do královské autority, který nemá obdoby, koncil takto lstivě svolaný a náhle shromážděný, tak oprávněně podezřelý, abych neřekl odporný celé druhé straně, tak pochybně kanonický, a který by kromě zdlouhavosti, a mezitím přerušení stavů, jež by byly celé shromážděny, mohl mít tak velké následky, na nichž by se celé to množství členů obou ostatních stavů jistě podílelo víc, než byste si přál. Je zbytečné prodlužovat pojednání o nevýhodách a o nepokojích, které by z toho velmi snadno vznikly. Stačí, že jsem Vaší Královské Výsosti ukázal jejich možnost, aby jí všechny jejich následky vyvstaly před očima.

Ale aniž bychom věci hnali tak daleko, lze bez koncilu doufat, že první stav, takto shromážděný, nevyužije příležitosti hned ze začátku pro tuto věc konstituce, která je nyní stále víc rozpálená? Každý tam bude chtít hrát nějakou roli a být počítán v jedné či druhé straně: biskupové ve větším počtu za Řím, ostatní poslanci skoro všichni proti, rozhořčení z obou stran ohledně bodu, který se začíná objevovat na scéně a který preláti označují za presbyteriánské smýšlení. Jaký rozkol ve sboru, který jej má svým příkladem a svým poučováním zastavovat v ostatních, a jaký podíl na něm vezme celý zbytek stavů, když už nyní, aniž jsou shromážděny, je tak málo lidí neutrálních! Kolik prostředníků, jejichž upřímnost a láska k míru církve a vlasti neobstojí ve zkoušce sebelásky a kteří snad i bez výslovného úmyslu budou víc rozdmýchávat než uklidňovat! A jestliže se po vzoru kardinála du Perrona na stavech za nezletilosti Ludvíka XIII.9, o nichž si Vaše Královská Výsost nemůže dost pozorně číst zprávu10, nějaký velký prelát rozhodne pronést řeč po římsku, jaké mohou být následky, nechá-li se to projít, nebo rozhodne-li se potlačit její zásady a zlořády! Řím tehdy nerozděloval všechny mysli bulou, kterou jedni zbožňují a druzí si ošklivují a která je přinejmenším podezřelá vůči našim svobodám u všech osob neutrálních ohledně podstaty dogmatických vět, jež však znají naše zásady a vědí, jak důležité je jejich zachování; a přesto tato řeč kardinála du Perrona pohoršila a rozrušila shromáždění a ti, kdo s ním ve prospěch Říma smýšleli, z ní až do konce poslední vlády dovedli vytěžit velké výhody. Kdyby se u stavů stalo něco podobného, jak je těžké, aby to povaha záležitosti nevyvolala, jaké nesnáze pro Vaši Královskou Výsost mezi oběma stranami, z nichž jedna by druhou prudce napadala! A kdyby parlamenty, zvláště určené k tomu, aby bděly nad zachováním svobod gallikánské církve, při těchto příležitostech podnikly nějaký krok a stavy začaly tvrdit, že je to útok na důstojnost a svobodu jejich shromáždění, jaký rozkol ve třetím stavu a jaké nové obtíže pro Vás!

Jestliže se po těchto úvahách omezíme jen na látku, která tvoří předmět jednání stavů, není třeba se obávat, že z rozhořčení, které vyvolaly postupy několika prelátů a rozsudky několika parlamentů, vznikne rozkol mezi velkým počtem poslanců prvního a třetího stavu a že osoby, které se domnívají, že byly nevhodně pokárány, budou při jednání o jiných věcech nakloněny vystupovat proti mínění těch, s jejichž rozsudky jsou dosud nespokojeny? To je to nejmenší, co se může stát, a slabost lidské přirozenosti, s níž se setkáváme až příliš všude a která by přesto mohla záležitostem přinést velkou zdlouhavost a velké zmatky. Bylo by ještě mnoho jiných úvah o prvním stavu, které by bylo lze předložit k zamyšlení Vaší Královské Výsosti. Úvaha o církevní jurisdikci, podle jeho mínění příliš omezované parlamenty, by zde mohla tvořit dlouhý a důležitý článek. Lze snadno předvídat, že z ní první stav učiní článek svých žádostí a že jej bude prosazovat tím naléhavěji, že záležitost konstituce dala podnět k obnovení jeho tužeb po rozsáhlejší autoritě. Tatáž záležitost mohla Vaší Královské Výsosti dát pocítit i nutnost protiváhy, a parlamenty nebudou o nic méně horlivě hájit dosavadní zvyklost v tomto ohledu, bude-li napadena žádostmi prvního stavu – nové trny pro Vás a nové průtahy při vyřizování záležitostí, kvůli nimž byste generální stavy svolal. Bylo by tedy nekonečné uvádět ve spisu všechno. Stačí dotknout se v něm věcí hlavních. Je na výborném duchu Vaší Královské Výsosti, aby doplnil zbytek. Prozkoumejme nyní druhý stav, kdysi jediný ze stavů.

Ano, Monseigneure, jediný stav státu. Jen na základě velkých lén a postavení velkých leníků začali být preláti připouštěni spolu se šlechtou k jednání o státních věcech. Duchovní, kteří tuto štědrost zbožnosti našeho stavu nedostali, se jich neúčastnili. Pozvolna množství lén, spojené s kněžstvím, oddělilo velké církevní leníky od velkých leníků světských a učinilo z prvních první stav z úcty k jejich svěcení; ti pak časem přijali mezi sebe i jiné duchovní, méně významné, pokud jde o časné statky. Tyto dva stavy existovaly samy až do doby po neštěstí bitvy u Poitiers11, kdy nouze vyčerpaného státu přiměla obrátit se na ty, kdo mu mohli pomoci a kdo byli z tohoto důvodu žádáni o radu a připuštěni jako třetí stav k oběma prvním, což trvá od Karla V. Nemohu si odepřít tak drahocennou vzpomínku na náš původ, jeden s původem monarchie, ve stavu ponížení, úpadku a útlaku, do něhož se náš stav vidí přiveden, zatímco ostatní dva, které jsme viděli vznikat, si uchovávají důstojnost, kterou prvnímu propůjčuje důstojnost oltáře, a autoritu, kterou si naše nevědomost, naše slabost, naše nesvornost, zahalené jménem slávy a zbraní, nechaly uzurpovat třetím, opřeným o délku poslední vlády a o ducha, který v ní neustále vládl. Ale nezávisle na tak drahé vzpomínce to není nynějšímu předmětu nic cizího a má úcta k tomuto třetímu stavu, protože je jedním ze tří, které tvoří stát, by mě byla přiměla zamlčet, co jsem o tom řekl a co ještě musím říci, nebýt nutnosti, která bude nyní vyložena.

Třetí stav se objevuje teprve za čtrnácté vlády kapetovského rodu12 a pevně existuje teprve od té doby; je tedy jasné, že neměl žádný podíl na žádné ze tří změn tří rodů, které jeden po druhém nosily francouzskou korunu, ještě méně na volbě králů, k níž došlo nejednou za prvních dvou dynastií, ani na ustálení nástupnictví nejstarších na trůn, platném bez odporu od krále Roberta, syna Huga Kapeta, ve prospěch Jindřicha I.13 Slavný spor o korunu a o salický zákon mezi Filipem z Valois a anglickým králem Eduardem III.14 – tento Filip z Valois byl dědem Karla V. – byl tedy rozhodnut dřív, než třetí stav vznikl, a od té doby nenastal žádný spor o korunu, na němž by se byl podílel. Nyní máte dva pomyslné, které se, dá-li Bůh, nikdy neuskuteční: jeden se týká Vaší Královské Výsosti, druhý pánů du Maine a z Toulouse a jejich potomstva. Tento druhý je předložen k soudu a legitimovaní žádají generální stavy. Nepouštím se do úvah o právu. Nevím, co zamýšlíte v této velké záležitosti, ale před zasedáním stavů bude buď rozsouzena, nebo zůstane nerozhodnuta. Svoláte-li je, zatímco tato pře zůstává nevyřízena, není pochyb, že ji strany předloží stavům a že všichni budou stejně dychtit být souzeni jako soudit. Kdo pak budou soudci? Bude moci třetí stav snést, aby se rokovalo o jeho příslušnosti, bude-li uznána příslušnost obou ostatních stavů; a budou soudci Filipa z Valois – abych zůstal u posledního příkladu, a toho, o němž zůstaly méně temné doklady – chtít přijmout za společníky nevolníky oněch dob? Jestliže princové krve v posledním spisu, který právě podepsali, předložili a dali zveřejnit, otevřeně říkají, že by se cítili zneuctěni, kdyby strpěli legitimované v témže pořadí nástupnictví, a tudíž v téže hodnosti a týchž poctách, jaké sami mají jen z této vrozené schopnosti nastoupit na trůn, je možné předpokládat, že ti, kdo o tom odedávna soudili, ti, kdo stejně jako princové krve, pokud jde o nástupnictví na trůn a co je s ním spojeno, nemají v těchto tak slavných a tak čestných soudech žádného společníka a kdo mají tuto schopnost soudit tyto velké otázky ze svého zrození, tak jako princové krve mají svou schopnost nastoupit na trůn ze svého kmene a ze svého původu v mužské linii ze zákonného manželství – je možné předpokládat, že tito přirození soudci budou souhlasit s tím, aby se o svou moc v této oblasti, tak skvělou a tak jedinečnou, dělili s těmi, kdo nikdy nebyli v postavení, aby si na podíl na ní s nimi činili nárok, a že by se tito původní soudci necítili zneuctěni? Jestliže tento spor propukne, jaké budou jeho následky, jaký konec jej ukončí? Nebudete v něm moci rozhodnout, aniž byste si učinil nesmiřitelnými ty, které odsoudíte. Není středu mezi tím být a nebýt soudcem, mezi strpěním rovnosti neznámé našim otcům a až dodnes a nerovností tak ponižující pro třetí stav. A žádná pomoc v příkladu lit de justice, neboť je to tribunál zcela zvláštní, oživovaný královským majestátem, který pod jeho předsednictvím existuje jen díky přítomnosti pairů, ať se o cokoli pokoušelo od počátku tohoto regentství. Král tam přivádí, koho chce; ti, které tam přivede, tam nemají hlas, nejsou-li korunními hodnostáři nebo skutečně členy jeho státní rady; nic tedy není od stavů odlišnějšího a nic nemá na ně menší vliv a menší vztah.

Že tento spor propukne, o tom Vaše Královská Výsost jistě nemůže pochybovat. Vidí pohyby mnohých ze šlechty pod záminkami, na nichž jsem příliš zúčastněn, než abych o nich chtěl mluvit. Má něžná láska k mému stavu – nebojím se toho výrazu –, má úcta k němu mě přiměje hledět na jeho rozdělení se slzami a přiměla by mě v skrytu naříkat, avšak aniž bych došel až ke stížnostem, kdyby se dal svést tak daleko, že by se ve prospěch nepořádku a zmatku vzdal jediné pevné odměny, na niž může činit nárok, a toho, co v monarchii vždy existovalo a co je odedávna stejně v užívání ve všech jiných státech než v našem, ať mají jakýkoli druh vlády, každý svým způsobem, místo aby se všichni spojili jako bratři u paty trůnu, jako roku 1649 v příkladu tak odlišném15, proti výrůstkům, které jsou a činí nároky jen proti našemu stavu, jako by nepatřily k žádnému ze tří nebo stály mimo přirozený a obecný řád tří stavů, které tvoří a utvářejí národ. Ale právě toto hnutí, tak málo slučitelné s usnesením královské rady, smím-li si dovolit, aby mi to slovo uklouzlo, musí dát Vaší Královské Výsosti pocítit, že druhý stav, všemi způsoby dohnaný do krajnosti dřív, než jste se ujal regentství, má v úmyslu a velmi chce usilovat o své obnovení; a že ačkoli se v jistých věcech, kterých se někteří z nich dychtivě chopili, shoduje s některými notábly třetího stavu, kteří jim je lstivě předložili z obavy před svazkem užitečným státu i Vaší Královské Výsosti, ale prospěšným zvláštním záměrům těchto notáblů, tento svazek nemůže trvat mezi zájmy tak podstatnými a tak silně protichůdnými, které se budou každým dnem projevovat při zasedání stavů a které způsobí střet mezi právem na jedné straně a zvykovou autoritou na druhé, jenž může plodit jen úzkosti pro Vás a neštěstí pro stát.

Ale říkám víc, a omezím-li se na spor princů, nemůžete nevědět o krajní touze šlechty být v něm soudcem, a zbytečně bych se rozepisoval, abych Vás přesvědčil o věci, o níž jste přesvědčen. Odtud k nároku soudit sama je už jen krok, a tento krok je tak přirozený, že k němu všechno přesvědčuje, a zvláště všechno, co se děje od té doby, co tato hnutí začala. Zastihne-li zasedání stavů záležitost už rozsouzenou, počítejte, Monseigneure, že ti, kdo budou s vyneseným rozsudkem nespokojeni, i šlechta, která nebude o nic méně nespokojena, že jí taková záležitost unikla, budou stejně chtít předložit ji znovu k jednání, a že i kdyby byl náš stav přesvědčen o spravedlnosti toho, co byste vynesl, a nemohl by rozhodnout jinak, bude jednat ve shodě s těmi, kdo budou odsouzeni, aby dosáhl přezkoumání věci, i kdyby měl v ní znovu rozhodnout týmiž slovy, jak bylo rozhodnuto. Žádný větší zájem se mu nemůže naskytnout. Vidíte, jak velice se mnozí ukazují dotčeni tím, nač by se měli dívat jinýma očima. Vyvoďte z toho aspoň, že tíž lidé, a všichni ostatní s nimi, budou mít jasno ve věci, která v sobě nese všechnu pravdu a pevnost největšího a nejcitlivějšího zájmu, a že se nedají ničím odvrátit ani napravo, ani nalevo.

Znáte, Monseigneure, prince krve i legitimované, zrození jedněch, postavení druhých, zásluhy všech. Jaké strannictví nevyvolají ve druhém stavu, a dokonce i ve dvou ostatních! Jaké pohyby až do rozhodnutí mezi nimi! Jaké následky tohoto rozhodnutí! Jaké sdružování neklidných a nespokojených duchů s těmi z těchto proslulých sporných stran, kteří prohrají svou při! Domýšlíte dobře důsledky a následky během stavů i po nich? Můžete doufat v nějaký šťastný plod jejich zasedání s tak bouřlivým doprovodem? Přiznávám, že mě to děsí. Ponechávám to všem úvahám Vaší Královské Výsosti, abych jí dokončil krátký přehled některých jiných nevýhod, které mohou vzejít z našeho stavu.

Čím víc milostí jste udělil, tím méně jich Vám zbývá k udělení; tudíž málo naděje nějakou získat, a ještě méně všeho, k čemu naděje lidi vede. Tato úvaha, která přijde na mysl všem, je pro náš stav další, a to mocnou pohnutkou, aby zvlášť živě pocítil to, co všechny tři stavy pocítí obecně: že je třeba využít příležitosti stavů, po níž už nebude žádné pomoci a která Vás připraví o většinu nástrojů, jichž byste mohl doufat s úspěchem použít k tomu, abyste nepříjemným žádostem předešel. Žádný ze tří stavů není utlačovanější než stav šlechty. Všechny její výsady jsou nejen porušeny, ale zničeny, a je přesně pravda říci, že platí taille a všechny ostatní daně stejně jako nešlechtici, ba skutečněji: taille a velmi málo jiných dávek jinýma rukama a pod jinými jmény, ale ze své kapsy; všechno ostatní bez jakéhokoli rozdílu. V tom musíte očekávat představení stejně důrazná jako spravedlivá a návrhy ohledně forem, které bude stejně nepříjemné odmítnout jako přijmout.

Autorita lidí pera a financí nedolehla na žádný jiný stav tak těžce jako na náš. První stav má výsadu zdaňovat se skoro ve všem sám a třetí má s těmito pány od autority tolik spojení a vzájemnosti, že každodenní a nynější zkušenost ukazuje, jaké jsou jejich ohledy a jak kolmo tyto ohledy dopadají na šlechtu, protože král ani ti, kdo od něho drží příjmy, na tom nesmějí nic ztratit. Odtud, a z toho, že šlechta nemá ve Francii jiný zdroj ani řemeslo než zbraně, v nichž se ještě ruinuje, pochází tíseň nejpřednějších pánů, pád největších rodů a strašlivá chudoba nesčetné šlechty. Opovržení, které z toho plyne, dovršuje skleslost jedněch a rozhořčení druhých, a tato hrozná krajnost nemůže nevyvolat remonstrance nekonečně spravedlivé, které však podstatou i formou nezpůsobí menší nesnáze.

Kromě nesnází, které vzejdou z obecného vyčerpání v otázce úlevy, je tu ta, že je nemožné, aby to, co se sejme z jedněch, nedopadlo zčásti na druhé a aby formy navržené jak ohledně podstaty úlevy, tak ohledně její formy, vzhledem k výsadám šlechty a k autoritě, která se nad ní tyransky vykonává, ji neuvedly do sváru se třetím stavem, který nebude chtít platit úlevu jiných ani ztratit prostředky, jimiž se mu pozvolna podařilo držet ji ve své závislosti. Zájmy tak naléhavé a tak protichůdné se dlouho nesledují bez rozhořčení, které doba a nynější okolnosti nezdají se být zrovna s to dostatečně potlačit. Nové obtíže pro Vaši Královskou Výsost, a jedna nepříjemnější než druhá.

Vojenský stav, nerv státu, výkvět šlechty, nesmírně trpěl v posledních letech zesnulého krále, a nikoli od počátku Vašeho regentství. Vaše prostředky se v tomto ohledu nemohly shodovat s Vaší náklonností; ale nemyslete si, Monseigneure, že je proto nespokojenost menší. Vojáci, plní nadějí úměrných svým potřebám, viděli s velikou radostí, jak správa všeho, co se týká jejich řemesla, přešla do rukou lidí z jejich řemesla za regenta, který v něm hledal svou slávu; ale ani tento regent-voják, ani jeho ministři vzatí z armád nemohli těmto oprávněným tužbám vyhovět, a tyto zklamané tužby působí zármutek, který už žádná naděje neudržuje a který Vám nesmí být ani zamlčen. Předejít následkům tohoto neštěstí je věcí Vaší prozíravosti; ale v takové situaci bych velmi pochyboval, zda by to nebyl další, a velmi silný důvod proti svolání generálních stavů, které by tím přinejmenším nebyly povolnější, a snad ani méně riskantní.

Třetí stav nebude o nic snadnější než oba první. Po tom, co bylo o nich zkoumáno, je látka tohoto stavu nahrubo připravena. Přesto poskytuje úvahy, které jsou mu vlastní a které si nezaslouží menší pozornost než předchozí.

Ti, kdo jej tvoří, tvoří různorodé shromáždění. Soudnictví k němu patří tak trvale, že to nemůže popřít, a všechny příklady jsou v tom jednoznačné. Ačkoli hodnosti, úřady a místa vyvolávají v myslích víc sváru než kdy jindy, je pravidlo ve Francii v jejich prospěch, na úkor jakékoli jiné úvahy, tak jisté, že bez jakéhokoli ohledu na šlechtický původ, jakmile ti, kdo z něho pocházejí, zastávají jakýkoli soudní úřad a jsou vysláni na generální stavy, je to vždy jen za třetí stav. Nemluvím o kancléři, který je tam ve svém zvláštním postavení korunního hodnostáře, ani o strážci pečetí, který, ač jde o odvolatelné pověření, má tu čest se ho účastnit kvůli úschově, jíž je pověřen. Ale žádný jiný soudce z toho vyňat není, k čemuž by bylo co poznamenat o zvyklostech mimo stavy, což je zbytečné tu vysvětlovat, protože pravda, kterou uvádíme, nepotřebuje důkazy. Je však pravda, že tato totožnost stavu s prostými měšťany se nejvyššímu soudnictví někdy nelíbila a že se od nich někdy chtělo oddělit. Ale protože se stát skládá jen ze tří stavů a soudnictví nemůže vstoupit do prvních dvou, zbývá mu jen třetí. Autorita, kterou si získalo za poslední vlády, a co se z ní ukazuje od počátku regentství, nedává předpokládat, že by jeho odpor k tomu, aby figurovalo ve třetím stavu, ochabl. Některá vzácná a neformální shromáždění mu budou moci dát podnět k nároku rozdělit tento poslední stav ve dva odlišné a tvořit samo jeho první část; první předmět sporu v celém tomto stavu, který bude mít právo se tomu postavit a hájit stará pravidla, jež byla zachovávána na všech pravých stavech. Budou to chtít strpět oba první stavy, a nejde i o jejich věc, nechat zvrátit starý a obvyklý řád? Šlechta, která vidí, jak se mezi ní a nejvyšším soudnictvím zavádějí spory o přednost neslýchané až do poloviny poslední vlády, a cítí, jak se nyní obracejí v přednosti ještě novější, nebude mít důvod se konečně obávat o celý svůj stav jako celek? Bude-li tento nárok uplatněn, druhý předmět sporu. Konečně jaký bude u stavů způsob hlasování, bude-li se hlasovat podle stavů, jak se to tam v jistých záležitostech často děje? Třetí obtíž, jejíž řešení se nerýsuje. Protože to, s čím Vaše Královská Výsost ráda zachází lehce, prosazují zúčastněné strany obvykle s vášní, prosím ji, aby za čtvrtou, a ne menší nesnáz počítala nesnáze s ceremoniálem tohoto druhu nového stavu, stejně sporného a jistě napadaného všemi třemi stavy generálních stavů; a za pátou: kde stanovit meze toho, co by do této nové bytosti patřilo? Hle tedy třetí stav rozdělený sám v sobě, bude-li tato otázka vznesena; rozdělený znovu, dá-li konstituce parlamentům podnět jednat během zasedání stavů kvůli řečem, které by tam mohli pronést preláti oddaní Římu; rozdělený navíc s prvním stavem, nebo s ním ve sváru, ohledně církevní jurisdikce; rozdělený s druhým stavem ohledně návrhů, které bude moci předložit jak o podstatě, tak ještě víc o formě své spravedlivé úlevy; konečně ve sváru s oběma prvními stavy ohledně rozsouzení sporu princů, jak bylo o celém tomto článku vyloženo výše. Jistě, Monseigneure, je toho dost na to, aby se z toho člověk vyvlékl obratně a šťastně.

Právě při pojednání o třetím stavu je třeba zvlášť uvážit to, co jsem si dovolil Vám předložit na začátku tohoto spisu, totiž rozdíl mezi tím, svolat generální stavy při převzetí otěží vlády, nebo nyní, kdy je ve financích všechno načato. Dobře se vystříhám toho, abych chtěl naléhat na úvahu ve prospěch mínění, při němž jsem v tom vytrvale zůstával. Ale je nemožné nedotknout se jednoho, abychom užitečněji přešli k druhému. Předvídal jsem, co se stane, a že se z látky tak vyčerpané poslední vládou nebude možné dostat jinak než ranami stejně bolestnými uvnitř jako hlučnými navenek. Obával jsem se, aby Vaše Královská Výsost, aniž by si to zasloužila, nesklidila všechnu nenávist za ně; a dokud jste byl ještě zcela nový, chtěl jsem upřímným výkladem a poradou s generálními stavy přimět je, aby zasadily tyto velké nevyhnutelné rány, za něž by pohotovost Vaší důvěry k nim sklidila potlesk, aniž byste se musel obávat čehokoli ohledně jejich provádění, protože rozhodnutí by nevyšla od Vás, ani potom z nějakého hospodaření z Vaší strany; a kdyby snad, smutnou shodou okolností, léky navržené stavy a potom věrně použité, aniž by se překročily, byly nedostatečné, nebylo by se čeho obávat od nového svolání generálních stavů, které by bylo jen pokračováním Vaší první důvěry, opakovanou zárukou Vaší lásky k národu a pevným potvrzením svazku mezi Vámi a ním, aby se společně přijaly účinnější prostředky: velký a vzácný příklad pro celou Evropu, který by založil Vaši bezpečnost navenek na svornosti uvnitř a dovršil by Vaši slávu, a to i díky neštěstím poslední vlády.

Ale nyní už věci takto nestojí; a ačkoli dobré záměry, přímost úmyslů, pracovitost a práce Vaší Královské Výsosti zasluhují všemožnou chválu, je přece až příliš pravda, že lid, který cítí, jak se jeho oprávněné naděje obrátily ve zvětšení bolestí, není nakloněn k příznivým soudům, rozčiluje se nad tím, co nezná, a snad i nad tím, co by znát neměl. K stavům už nevede ovzduší důvěry ani důvěra sama, nýbrž tytéž nutnosti, které daly podnět k jiným zasedáním, jejichž výsledek nebyl šťastný. Jste na konci s léky a chcete je hledat u nich; ony samy Vám už nemají v tomto ohledu co nabídnout, co by jim bylo po chuti, když vytrpěly všechny léky, které jste vyzkoušel, ale které by Vám samy, přesvědčeny o veřejné nutnosti, kdyby se s nimi bylo hned na počátku radilo, snad navrhly silnější a užitečnější a s šťastnějším výsledkem, protože zlo, které si člověk způsobí sám, je nekonečně méně bolestné a méně citelné.

Tyto léky všechny dopadly přímo na třetí stav; a jestliže jimi trpěly i oba ostatní, bylo to jen odrazem od něho. Potom to byl vojenský stav, na ceně své krve a své námahy, při různých zvratech královských papírů, které byl nucen přijímat jako žold. Lze si po tak citelných operacích lichotit, že třetí stav bude dost vnímavý k poradě, o níž bude věřit, že ji vynutila čirá nutnost, aby hledal, jak navrhnout léky na vlastní účet, nebo aby bez rozrušení souhlasil s těmi, které by mu mohly být navrženy? Takové jsou ty, které se týkají rent, o nichž jsem dostatečně pojednal výše, a téže povahy je všechno, co je na krále. Nebude naopak třeba se obávat, že protože porada s sebou nese nutné uvažování, předloží k jednání nepříjemné otázky a že se, přidá-li se k tomu rozladění, nespokojí snadno ani s nejpádnějšími odpověďmi? Pochybuji například, že ať by se ukázaly jakékoli výhody banky pana Lawa a opatření, která se v ní zavedla, by se s ní smířilo tolik členů spřízněných příbuzenstvím nebo měšcem se všemi bankéři a obchodníky s penězi, které toto zřízení ruinuje, a stejně málo s cizincem podle země i náboženství na tak významném místě, a ještě méně s tím, že všechny královy peníze procházejí jeho rukama na základě prostého usnesení královské rady, na úkor registrovaných a neodvolaných ediktů, které to zakazují pod tak vysokými tresty. A stane-li se tato všeobecná banka předmětem odporu stavů, to jest třetího stavu, jemuž budou tyto rozbory známé, ztratí úvěr. Ztratí-li úvěr, padne, a její pád nemůže být než velmi závažný. Skryjte ji autoritou před zraky stavů – co všechno tím nedáte řečem! Padne později; ale tento pád bude jen odložen. Tehdy, Monseigneure, všechen užitek, který jste z ní už sklidil a v nějž pro budoucnost doufáte, bude nenávratně ztracen; a jestliže tato banka byla od svého zřízení jedním z hlavních zdrojů, pak je třeba zde, lépe než při smrti krále, kdy šlo o změnu rozhodnutí o svolání stavů, použít úvahu, kterou Vám tehdy vnukli, tehdy mylnou, dnes pravdivou: Z čeho budete žít, než se dostaví účinek léků stavů? Čím méně budete mít z čeho na ně čekat, tím víc budete na nich záviset; a postřehnou-li tento druh závislosti, můžete po tom, co bylo řečeno, věřit, že ji nebudou chtít využít? A kdo se odváží stanovit jí meze?

Nyní tu není žádný vévoda z Guise16; ale také Vy nejste král. Jindřich IV. jím byl svým právem, svou ctností, svým mečem, když svolal notábly do Rouenu17. Nelze číst řeč, kterou k nim pronesl, aniž by člověk pocítil zároveň obdiv a lásku k tomuto velkému princi, která dojímá až k slzám. Nic tak plného majestátu a zároveň něhy k jeho lidu a úcty k národu, což byla jejich vzájemná sláva po jejich společných strastech, které ho nakonec upevnily na trůně. Milován a ctěn všemi svými poddanými, myslel si, že se s nimi může radit a předkládat jim žádosti. Mohl jim tehdy ukázat jen hospodaření vrchního správce financí, jehož osvícenost a poctivost se dodnes obdivuje18. Co z toho vzešlo? Návrhy, které se jen s velkou námahou podařilo zmírnit a které se i při vší ohleduplnosti, jíž se dalo obratností dosáhnout, Jindřicha IV. citelně dotkly a donutily ho všemu se vyhnout a shromáždění rozpustit, a to byl jediný plod, který z něho sklidil. Je na Vás, Monseigneure, abyste to vztáhl na sebe, tento příklad i příklad stavů za nezletilosti Ludvíka XIII., o nichž nemůžete dost uvažovat. Obávejte se, abyste nebyl nucen zrušit najednou mnoho daní, a zvláště kapitaci a desetinu, aniž byste měl zároveň jiné přítomné zdroje, a snad s malou nadějí na ně od stavů. To je snad to nejmenší, co může z jejich zasedání vzejít. Ale – abych uvedl poslední nevýhodu – co kdybyste je chtěl rozpustit, jako Jindřich IV. shromáždění notáblů a jak se stalo při mnoha zasedáních stavů? Co by řekla země a co by neudělala cizina, vůči níž jste nyní v situaci tak šťastné a tak odlišné od té, v jaké jste se ujal regentství? Využijte jí, Monseigneure, a nekalte ji rozhodnutím, které Vám místo všech léků přinese jen nesnáze a nebezpečí.

Ne že bych se chtěl zavázat tvrdit, že už nikdy nemají být generální stavy; vroucně jsem si je přál a radil k nim na počátku Vašeho regentství a mohou nastat okolnosti, kdy bude dobré a užitečné je svolat; ale nejsou to okolnosti dnešní, kdy je všechno rozpálené, kdy je ve financích všechno načato, kdy bez stavů máte všechny ty, s nimiž se můžete radit a kteří by v tomto shromáždění byli málo slyšeni; to by poskytlo tolik protichůdných léků, kolik by se v něm našlo zájmů různých stavů a provincií, a vyvolalo by zhoubný spor mezi pozemkovými vlastníky a rentiéry; princové by v něm jistě byli souzeni, nebo by Vaše Královská Výsost byla přivedena k tomu, aby je soudila podle mínění stavů, které by se přitom neměly čeho obávat, a Vy byste sám sklízel nenávist poražených, bez jakéhokoli vděku těch, kdo by svou při vyhráli.

Za okolností, pravím, kdy nelze předvídat všechny nevýhody ani účinek spojení těch, které postřehujeme – ceremoniál, ohrožení královské autority; nutnost účinné úlevy, propast slibů bez dodržení, nebezpečí povolit víc, než je možné, riziko návrhů, které by stavy mohly předložit, aniž by existovaly prostředky jim v tom zabránit, které by nebyly zhoubné, zřejmé vyhlídky, že tam místo léku na zla, jimiž jsme už zatíženi, najdeme zla a nesnáze nové; možnost, která by z tohoto shromáždění vyplynula pro každého, kdo by chtěl kout pikle a rozvracet království, veřejné odhalení stavu bezmoci, stejně neužitečné jako nebezpečné uvnitř i navenek, a hluk rozkolu, který by nutně nastal a který, dobře známý špatným poddaným a cizincům, by mohl mít tak velké následky; jistá a jistým účinkem provázená vůle soudit nebo znovu soudit prince, vůle, která by ukázala nadřazenost stavů nad králi –, to jsou nevýhody tak přirozené nynější situaci, že jim nelze upřít všechnu pozornost, kterou si zasluhují, pokud jde o stavy jako celek.

Pokud jde o stavy podle částí, první stav přináší nevýhody svého rozkolu ohledně konstituce; nebezpečí národního koncilu, který by bylo nutno snést nebo mu zabránit, nebezpečí nevyhnutelného napodobení kardinála du Perrona a jeho následků samých o sobě i vzhledem k parlamentu; konečně to, co by vzniklo v souvislosti s církevní jurisdikcí mezi stavy a s parlamenty.

Druhý stav, který bude chtít soudit nebo znovu soudit prince, od čehož ho nic neodvrátí; který se velmi možná dostane do sváru se třetím stavem tím, že ho nebude chtít připustit k tomuto soudu, a zcela jistě ohledně podstaty a formy své úlevy a pevného obnovení svých zničených výsad, aniž by spolu mohly při tak velkých a tak protichůdných zájmech vycházet, navzdory svazku, který se nyní jeví mezi některými členy těchto dvou stavů; a který způsobí stejné nesnáze, ať se mu tato úleva odmítne, nebo povolí, spolu s všeobecnou nespokojeností všech vojáků.

Třetí stav, rozštěpený sám v sobě a ve sváru s oběma ostatními stavy kvůli tomu, aby se z tohoto posledního stavu udělaly jakoby dva, se všemi obtížemi a spory, které by z toho vznikly, a zvlášť v bodech, které jsme právě viděli, s každým z obou ostatních stavů i s parlamenty; nebezpečí banky pana Lawa; konečně příklady notáblů v Rouenu za Jindřicha IV., tehdy krále skutečností stejně jako právem, a stavů konaných za nezletilosti Ludvíka XIII.

Hle, Monseigneure, na několika řádcích rozsáhlá a vážná látka k Vašim úvahám. Snažil jsem se ji rozvinout v předivu tohoto spisu s co nejmenším zmatkem a s co nejméně zbytečnými nebo nepatřičnými věcmi. Byl bych si přál, aby byl kratší, a nechuť k jeho látce mě k tomu až příliš vybízela; ale jeho rozsah, vhodnější pro celý svazek než pro prostý spis, mi to nedovolil; a vzpomněl jsem si, že Vaše Královská Výsost, obtížená celou tíhou namáhavé vlády, nemá čas učinit všechny potřebné úvahy. Domníval jsem se tedy, že je mám doplnit tím, že jí předložím ty, které mi přišly na mysl. Výtečnost Vašeho ducha je spravedlivě rozliší a laskavost Vaší Královské Výsosti promine nedostatečnost mého. Ať mi dovolí znovu ji ujistit o naprosté nezištnosti, s níž jsem jej sepsal, a o tom, jak těžko mi bylo činit poznámky, které bych byl vynechal, kdyby nebyly pro předmět podstatné. Ačkoli je určen jen pro Vás samého, nelze naprosto ručit za utajení nějakého spisu. Tento není napsán tak, aby mohl kohokoli zranit, snažil jsem se tomu věnovat zvláštní pozornost; ale zakusil jsem tak krutě, a už od počátku Vašeho regentství, že mé nejpřímější úmysly, nejvíc podepřené mými řečmi i činy, byly přesto překrouceny k výkladům a domněnkám těm nejvzdálenějším mému srdci i mému duchu, navzdory vší zřejmosti a veřejným důkazům, uměním, které budu vždycky raději snášet, než používat, že Vaší Královské Výsosti upřímně přiznávám, že protože mám co činit s týmiž osobami, bojím se i věcí nejlhostejnějších a nejnevinnějších, a že nebylo třeba menších důvodů než blaha státu, důležitosti předmětu a mé oddanosti Vaší Královské Výsosti, abych jí při této příležitosti uposlechl.

Tyto generální stavy byly vskutku propastí otevřenou pod nohama regenta za okolností, v nichž se ze všech stran nacházel, a svými rozmanitými vztahy by byly uvrhly stát do krajního zmatku, při povolnosti, změkčilosti a bázlivosti toho, kdo držel jeho kormidlo a byl vydán na pospas všem lidem, kteří by toho chtěli využít pro své různé zájmy. Proto jsem tento spis v tak krátké době hodil na papír a hned jej odnesl panu vévodovi z Orléans, abych ho prvním přečtením zastavil a včas zahradil cestu závazkům, které ho úlisné řeči vévody z Noailles o financích a Effiatovy o záležitosti levobočků mohly každou chvíli přimět vůči nim přijmout a které by oni ihned zveřejnili, a věc tak náhle rozjeli, že by už nebylo možné couvnout. Dobře jsem také pochopil, že bude-li spis úspěšný, jak jsem pevně doufal, budou z něho ti dva muži vzteky bez sebe, a s nimi levobočci s celou svou klikou a svou takzvanou šlechtou; a že svalí na mě překažení zasedání generálních stavů se vším povykem, jaký by mohli vyvolat a jaký by povaha věci sama od sebe vyvolala. Proto jsem v něm zmínil generální stavy, které jsem navrhl při smrti krále, o nichž bylo na základě mých živých důvodů rozhodnuto a jimž zabránil vévoda z Noailles, a zdůraznil rozdíl mezi tím, kdyby se byly konaly tehdy, a tím, konat je dnes. Proto jsem také zmínil plán, na kterém jsem v tomto směru pracoval za monseigneura dauphina, otce králova, abych jasně ukázal, že jsem-li proti generálním stavům pro dnešek, je to jen kvůli okolnostem, a ne z odporu ke shromáždění národa, které jsem chtěl a dal schválit za jiných okolností, a abych tím v tomto ohledu zcela odzbrojil zlomyslnost těch, od nichž jsem zakusil tu nejčernější a nejhlubší.

Je pravda, že jsem si nemohl odepřít několik šlehů na vévodu z Noailles, jak abych panu vévodovi z Orléans znovu připomněl bezdůvodné ohavnosti, které mi provedl při smrti krále, tak jeho tvrdošíjné omyly ve správě financí a zneužití jeho vlivu k tomu, aby na vévodu z La Force navlékl nenáviděnou práci, sám se tak zbavil nenávisti na jeho účet a obrátil ji celou na něho zdlouhavostí práce, která držela všechna jmění soukromníků ve vzduchu k velké škodě veřejných záležitostí. Tušil jsem dobře, že pan vévoda z Orléans nebude mít sílu mu můj spis zatajit, a zamýšlel jsem mu vzít chuť mluvit při této příležitosti o mně obavou, že spis začne kolovat, jak jsem byl pevně rozhodnut učinit při prvním slově, které by se odvážil utrousit.

Právě s myšlenkou na takové použití jsem zmírnil a zahalil, jak nejvíc to bylo možné, to, co nebylo možné zastírat před panem regentem o jeho slabosti a povolnosti, protože tato vada byla hlavní nevýhodou, která by byla zvětšila všechny ostatní a dala vzniknout mnoha dalším; a to mě také, kromě toho, co jsem dlužil jeho osobě a jeho hodnosti, když jsem mu psal o věcech tak závažných, přimělo použít v něm víc chvály a obratů plných úcty.

Tatáž slabost, kterou vévodové tak krutě zakusili, podivné okolnosti a naše žádosti o navrácení naší hodnosti vůči levobočkům mi nedovolily zmínit se jakkoli o právu pairů na rozsouzení sporu princů; proto jsem se spokojil s tím, že jsem po této věci sklouzl s moudrou zdrženlivostí, avšak takovou, aby tomuto právu ani ona sama, ani nic, co je ve spisu, nemohlo uškodit. Ostatně jsem se snažil neříci nic, co by mohlo zranit jakýkoli sbor nebo jednotlivce, a uvádět jen známé pravdy a takové nevýhody, aby nikdo, kdo o nich uvažuje, nemohl popřít, že všechny bijí do očí. Kromě toho nelze mít za zlé, co říkám ke chvále šlechty a o jejím útlaku, ani to málo, co mi uklouzlo o vládě zesnulého krále v tomto ohledu a co jsem dokonce vyjádřil méně, než jsem dal tušit. Pokud jde o slovíčko, které je vsunuto o počínání této takzvané šlechty a o hodnosti cizího knížete, v protikladu k tomu, co se, jak jsme viděli, stalo roku 1649, zdá se mi, že nelze vytýkat jeho útlost a, smím-li to říci, jemnost; a že by bylo strojené vůbec se o tom nezmínit, což by se dalo velmi snadno špatně vyložit. Vykládám to tu stále v duchu, v jakém jsem byl, když jsem tento spis psal, ač velmi narychlo, totiž zveřejnit jej, kdybych k tomu byl donucen.

Naštěstí jsem to nepotřeboval; neboť nenávidím scény a veřejné obhajoby.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Ludvík, vévoda z Bourgogne (1682–1712), vnuk Ludvíka XIV. a otec Ludvíka XV., dauphin od dubna 1711 do své smrti v únoru 1712; Saint-Simon s ním v té době připravoval plány reforem vlády.↩

  2. Vysvětlivka: Mimořádná soudní komora byla zřízena ediktem z března 1716, aby stíhala finančníky obohacené za posledních válek Ludvíka XIV.; ukládala jim vysoké pokuty („vyměřené dávky“) a byla zrušena v březnu 1717.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): O provinciích se zemskými stavy (pays d’états) viz poznámku IV na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 14, IV).↩

  4. Ediční poznámka: Ludvík XV. se narodil 15. února 1710; v době vzniku spisu (jaro 1717) mu bylo sedm let a byl teprve v osmém roce věku.↩

  5. Vysvětlivka: Pradědem vévody z Orléans byl Jindřich IV., děd Monsieura, regentova otce; na trůn nastoupil roku 1589 po zavraždění Jindřicha III. jako jeho velmi vzdálený příbuzný, kdežto regent byl jako synovec Ludvíka XIV. koruně mnohem blíž.↩

  6. Vysvětlivka: Zletilost francouzských králů spojila se čtrnáctým rokem věku ordonance Karla V. z roku 1374; když byl roku 1563 prohlášen zletilým Karel IX., vyložila se tak, že stačí čtrnáctý rok započatý (třináct dovršených let), a tak se pak zletilost počítala i u Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV.↩

  7. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato věta, kterou předchozí vydání změnila, je zcela srozumitelná: Saint-Simon rozlišuje v duchovenstvu, prvním stavu státu, dvě strany: stranu vyššího duchovenstva (kardinálů, arcibiskupů, biskupů) a stranu nižšího duchovenstva. Dřívější vydavatelé větu upravili takto: „Rozkol, který se začíná vkrádat mezi první a druhý stav, a pokud jde o tento první stav, jak velice atd.“ Domnívali se, že Saint-Simon chtěl mluvit o rozkolu mezi duchovenstvem a šlechtou, a nikoli o rozštěpení uvnitř samého stavu duchovenstva.↩

  8. Vysvětlivka: Jean-César Rousseau de La Parisière, biskup z Nîmes od roku 1710 (nástupce Fléchierův), rozhodný stoupenec konstituce Unigenitus.↩

  9. Vysvětlivka: Jacques Davy du Perron (1556–1618), kardinál od roku 1604 a arcibiskup ze Sens. Na generálních stavech v Paříži 1614–1615 pronesl v lednu 1615 jménem duchovenstva řeč proti „prvnímu článku“ třetího stavu, podle něhož žádná moc na zemi, ani papežská, nemá právo nad francouzskou korunou ani nemůže zprostit poddané věrnosti králi.↩

  10. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Zprávou o generálních stavech roku 1614, na niž Saint-Simon odkazuje, je pravděpodobně zpráva Florimonda Rapina nazvaná Recueil très exact et très curieux de tout ce qui s’est fait et passé de singulier aux états tenus à Paris en l’année 1614 (Velmi přesný a velmi zajímavý soubor všeho pozoruhodného, co se událo a přihodilo na stavech konaných v Paříži roku 1614; Paříž 1651, ve čtvrtce).↩

  11. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Třetí stav vystupuje už na generálních stavech roku 1302 za vlády Filipa Sličného. Viz poznámku V na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 14, V).↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto tvrzení nelze uvést do souladu s tvrzením na předchozí straně, kde Saint-Simon prohlašuje, že až do bitvy u Poitiers, to jest až do vlády Jana, roku 1356, byly jen dva stavy. Zde naopak Saint-Simon klade vznik třetího stavu mnohem dříve, protože čtrnáctým králem kapetovské dynastie je Karel IV. Sličný, nebo dokonce jeho bratr Filip V., počítáme-li Jana I., syna Ludvíka X., který žil jen několik dní.↩

  13. Vysvětlivka: Robert II. Pobožný (972–1031), syn Huga Kapeta, král od roku 996, dal roku 1027 korunovat za spolukrále svého nejstaršího žijícího syna Jindřicha I. (1008–1060, samostatně králem od 1031), ačkoli královna Konstancie prosazovala mladšího syna Roberta. Oba zemřeli přirozenou smrtí.↩

  14. Vysvětlivka: Eduard III. (1312–1377), anglický král od roku 1327, syn Isabely Francouzské, dcery Filipa IV. Sličného. Když roku 1328 vymřeli přímí Kapetovci, činil si jako vnuk Filipa IV. po matce nárok na francouzskou korunu, který francouzští velmoži odmítli ve prospěch Filipa z Valois; spor vyústil roku 1337 ve stoletou válku. Zemřel přirozenou smrtí 21. června 1377 v paláci Sheen.↩

  15. Vysvětlivka: Narážka na shromáždění šlechty v Paříži roku 1649 (viz kapitolu 14 tohoto tomu), která se postavila proti rangu přiznanému pánům z Bouillonu a proti taburetkám princezny z Guéméné, markýzy ze Senecey a hraběnky z Fleix; několik vévodů a pairů tehdy podalo králi vlastní žádost v témže smyslu. Saint-Simon je staví do protikladu s hnutím „takzvané šlechty“ z let 1716–1717, namířeným proti vévodům.↩

  16. Vysvětlivka: Narážka na generální stavy v Blois (1588–1589), kterým jako vůdce Ligy fakticky vládl vévoda Jindřich z Guise, dokud ho Jindřich III. v prosinci 1588 nedal zavraždit.↩

  17. Vysvětlivka: Shromáždění notáblů v Rouenu zahájil Jindřich IV. 4. listopadu 1596, aby získal prostředky na válku se Španělskem; rozešlo se koncem ledna 1597. Podle Sullyho pamětí si notáblové vymínili zvláštní „radu rozumu“ (conseil de raison), která měla spravovat část královských příjmů; rada zřízená roku 1597 po několika měsících zanikla.↩

  18. Ediční poznámka: Míněn je Sully. V době rouenského shromáždění (1596–1597) však ještě vrchním správcem financí nebyl; od roku 1596 zasedal ve finanční radě a v čelo financí se dostal až v následujících letech.↩