Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom čtrnáctý (1716–1717)
Kapitola sedmnáctá
Vévoda z Orléans, už ochotný v otázce stavů ustoupit, je spisem přesvědčen, a o generálních stavech už není slyšet. — Spis o financích ohlášený vévodou z Noailles. — Vévoda z Orléans se mnou mluví o tomto spisu a o finančním komitétu; dvakrát mi navrhuje, abych v něm byl, z čehož se důrazně omlouvám. — Vévoda z Noailles předčítá svůj spis na několika zasedáních regentské rady. — Co to bylo za dílo. — V regentské radě jsem do komitétu dosazen a přes své omluvy dostávám rozkaz v něm být. — Pan z Fréjus dosahuje osobně práva vstupovat do králova kočáru, kam nikdy nevstoupil žádný biskup, který nebyl pairem, ani učitel, ani podvychovatel; podvychovatelé ho rovněž dosahují. — Spor o místo v kočáře mezi učitelem a podvychovatelem, který jej prohrává. — Sňatek Fresnela s dcerou Le Blanca; Flamarense s dcerou pana z Beauvau; La Luzerna s vdovou po La Varennovi; markýze z Harcourtu s dcerou pana z Barbezieux, s jejíž sestrou se chce oženit vévoda z Albretu a naráží na překážky. — Arouet, později známý pod jménem Voltaire, v Bastile. — Smrt starého falckraběte z Birkenfeldu. — Smrt vévodkyně vdovy z Elbeufu. — Smrt pana z Montbazonu. — Smrt proslulé paní Guyonové. — Penze šest tisíc livrů maršálovi z Villars. — Deset tisíc livrů vévodovi z Brissacu. — Penze šest tisíc livrů Blancménilovi, generálnímu advokátovi. — Canillac generálním místodržitelem Languedocu. — Souboj Contadese a Brillaca v Paříži, který nemá žádné následky. — Dávám koupit onen diamant, v každém ohledu jedinečný, který byl nazván Regent.
Jakmile byl můj spis hotov, odnesl jsem ho vévodovi z Orléans tak, jak jsem ho vlastní rukou napsal – z důvodu, který jsem uvedl, jsem tolik spěchal, abych mu ho ukázal. Jeho rozsah ho vzhledem k tomu, jak rychle vznikl, překvapil. Přečetl jsem mu ho celý a u každého bodu jsme se zastavovali, abychom o něm uvažovali. Zabralo to celé odpoledne až do pozdních hodin. Uznal, že se chystal vrhnout do hluboké propasti, a velmi mi děkoval za mou práci i za to, že ho od toho zdržuji. Při rozmluvě se mu dokonce vymklo, že je tak tísněn nesnázemi s financemi i nesnázemi s aférou princů a tak uhoněn těmi, kdo chtěli stavy, že se jim už v duchu vzdal jako svému jedinému východisku a svému klidu; z toho jsem usoudil, že od tohoto vnitřního rozhodnutí k vnějšímu je krok velmi krátký, a s lidmi, s nimiž měl co činit, velmi snadný, a že vskutku nebylo nic tak naléhavého jako můj spis, který ho od toho měl odvrátit. Jeho oči nedokázaly číst mé drobné běžné písmo plné zkratek, třebaže v něm bylo velmi málo škrtů a odkazů. Požádal mě, abych mu dal pořídit opis spisu a odevzdal mu ho, jakmile bude hotov. Zdál se mi tak přesvědčený, že jsem na něm žádal slovo, že mu noha ve věci stavů nijak neuklouzne, dokud mu ten opis neodevzdám a dokud si nedopřeje času přečíst si ho po částech a v klidu o něm přemýšlet. Hned nazítří ráno jsem tedy dal pracovat na jediném opisu, neboť sem do Pamětí jsem ho přepsal podle svého originálu; a jakmile byl opis hotov, odnesl jsem ho vévodovi z Orléans. Ještě jsme o tom uvažovali, ale bez podrobností, protože se mi zdálo, že je pevně rozhodnut nechtít žádné stavy.
Nevím, jak s mým spisem naložil; ale po sedmi nebo osmi dnech se o Generálních stavech, o nichž se předtím mluvilo velmi hlučně a všude, už vůbec nemluvilo, a co mi ještě udělalo velkou radost, při té příležitosti nepadlo ani slovo o spisu ani o mně.
Co mě nejvíce přimělo, abych tento spis přes jeho délku neodsunul mezi Dokumenty, je to, že se v něm najde několik věcí o financích, které dávají představu o jejich stavu, o jejich správě a o nesnázích, které v nich panovaly, o nichž se zde jinde téměř nemluví; a stejně tak i něco o konstituci – věci, které bude vždy třeba objasňovat; to jsou dvě látky, o nichž jsem, jak jsme viděli, už dávno prohlásil, že o nich zde nebudu mluvit výslovně a soustavně.
Když se naděje na stavy rozplynula, levobočkové už mysleli jen na to, jak svou záležitost zdržet, zamotat a zadrhnout; princové krve na to, jak naléhat na regenta, aby ji rozsoudil; a regent, konečně dotčen tím, že vidí svou autoritu tak opovážlivě zpochybněnou opovážlivým prohlášením pana a paní du Maine, že za soudce uznávají jen zletilého krále nebo generální stavy, se rozhodl soudit: to už bylo vyprávěno.
Vévoda z Noailles hledal ze své strany také jiné prostředky ve věci financí, ale především to, jak krýt svou správu. Dal pracovat na dlouhém spisu, který měl sám přečíst v regentské radě a který tam dlouho ohlašoval. Už jsem upozornil, a to na zjevných příkladech, že při vší jeho duchaplnosti ho množství a ustavičná pohyblivost jeho nápadů a záměrů, které se ve všech druzích námětů, věcí a látek střídaly a vytlačovaly jeden druhý zcela nebo zčásti, činily neschopným jakékoli práce vlastní rukou i toho, aby byl kdy spokojen s pracemi, které dával dělat a které dával „přetavovat“ (to byl jeho výraz), až zoufali ti, jichž k tomu používal. Proto se na ten spis tak dlouho čekalo, když jej předtím ohlásil a když, pokud to jen šlo, připravil všechny k tomu, aby jej obdivovali.
Osm nebo deset dní předtím, než se spis objevil v regentské radě, mi o něm vévoda z Orléans mluvil a vychvaloval mi ho, neboť z něho už viděl některé kusy; pak mi řekl, že vytvoří komitét (neboť se už mluvilo jen po anglicku) z několika členů regentské rady, kde chtěl vévoda z Noailles v klidu a obšírněji vyložit svou správu a stav financí a radit se s tímto komitétem o věcech, které tam navrhne, aby se řídil jeho míněním; že se ten komitét bude scházet u kancléře a že chce, abych v něm byl.
Projevil jsem regentovi svůj údiv a svou nechuť; připomněl jsem mu svou neschopnost ve finančních věcech, svůj odpor k této látce a svůj poměr k vévodovi z Noailles. Ujistil jsem ho, že v tom komitétu bych mohl být jen jako bezvýznamná [osoba], která ničemu neporozumí a které se namluví cokoli, že bych tam byl naprosto k ničemu, že bych tam ztratil nekonečně mnoho času, a že ho snažně prosím, aby mě toho zprostil. Naléhal, a já také; zahrnul mě chválou na můj rozum a mé schopnosti, když se jen ráčím namáhat, soustředit se a pochopit, a na mou nestrannost vůči vévodovi z Noailles, kdykoli šlo o jednání s ním, jíž byl často svědkem a jíž byl okouzlen. Odpověděl jsem příkře, že ty chvály jsou krásné a dobré, ale že ještě nejsem tak hloupý, abych se na ně dal chytit jako na lep, a krátce řečeno, že mě nepřesvědčí, abych tam chodil otevírat ústa a vyvalovat oči a nerozuměl ničemu z toho, co se tam bude říkat a navrhovat, a že nemělo smysl tak tvrdošíjně odmítat finance, jako jsem to udělal, abych se potom vecpal do finančního komitétu, kde nebudu rozumět vůbec ničemu. Regent viděl, že jsem tak odhodlán, že už nic nenamítl a převedl řeč na jiné záležitosti.
O čtyři dny později, když jsem s ním pracoval, mluvil se mnou znovu o komitétu a o tom, že chce, abych v něm byl. Odpověděl jsem, že jsem se domníval, že jsem mu uvedl tak dobré důvody, na něž nakonec už ani neodpověděl, že jsem počítal s tím, že o tom už neuslyším; že mu nemohu uvést jiné než tytéž a že od nich neustoupím. Dodal jsem, že když jsem s vévodou z Noailles mimo všechny ohledy, dokonce i mimo tu nejmenší slušnost, nechápu, jaké potěšení nachází v tom, postavit nás tváří v tvář při zkoumání jeho počínání a jeho návrhů, které bude dlouhé a které by nás velmi snadno mohlo vystavit věcem, jež by uvedly do rozpaků celou společnost a možná i jeho samého; a jak chce vévodovi z Noailles uložit takové omezení, které by jistě tížilo jeho víc než mne. „Ale vždyť,“ řekl mi, „sám vévoda z Noailles si přeje, abyste v něm byl, prosil mě o to a naléhá na mě.“ – „Pane,“ odvětil jsem, „to je ta nejvyšší pošetilost. Copak zapomněl, a Vy také, jak jsem ho proháněl a jak jsem s ním nakládal, nevím kolikrát, jak soukromě před Vámi, tak v plné regentské radě? Jaké zalíbení může najít ve výstupech, při nichž vždy ohnul hřbet a hrál tak ubohou roli, a Vy v tom, abyste dával podnět k jejich množení?“ Mluvil jsem tolik a tak dobře, přinejmenším tak důrazně, že to skončilo jako poprvé. Regent se mnou mluvil o jiných věcech a já jsem se konečně pokládal za vyvázlého a té věci zbaveného.
Udělal jsem si však své úvahy o zvláštnosti tohoto přání vévody z Noailles, abych byl v tom komitétu, a vše, co jsem z toho dokázal pochopit, bylo, že opojení krásou toho, co tam hodlal vyložit, strhne můj souhlas, jímž by se pak chlubil víc než kterýmkoli jiným, vzhledem k tomu, jak jsme spolu vycházeli. Několikrát okázale chválil mou nestrannost ve věcech, když jsem byl téhož mínění jako on a když se mi občas stalo, že jsem ho podpořil, dokonce proti jiným v regentské radě nebo soukromě mezi čtyřmi či pěti u vévody z Orléans. Domníval jsem se tedy, že naděje na týž úspěch a na váhu, kterou by jeho dílu dodal ten naprostý nedostatek ohledů, jaký jsem k němu choval, [byla pohnutkou jeho jednání]; ale protože mě jedna neblahá zkušenost naučila, kam až může sahat temnota a hloubka té sluje, byl jsem sám se sebou nesmírně spokojen, že jsem se před tím dokázal uchránit.
Tři nebo čtyři dny po tomto posledním rozhovoru začal vévoda z Noailles se čtením svého spisu. Trvalo několik zasedání regentské rady; konala se dokonce i mimořádná, aby se dokončilo. Byla to obhajoba celé jeho správy, s velkou obratností, aby se mu vše přičetlo k dobru, a s mnoha chválami, jen chabě zastřenými průsvitným závojem skromnosti.
Tato první část byla rozvláčná; druhá se týkala návrhu komitétu, kde by mohl obšírněji vyložit svou správu a své názory na to, co by bylo vhodné učinit nebo zamítnout. Tam falešná skromnost nic neopomněla, aby si posluchače získala zdáním touhy předložit své chyby a názory ke zkoumání a k opravě komitétu a těžit z jeho osvícenosti. Nebylo nic tak pokorného, tak plného lichotek, tak připravujícího na obdiv, který doufal v komitétu vzbudit, ani nic, co by víc toužilo strhnout jeho souhlas. Tato část nebyla o nic méně rozvláčná než ta první, ale všude v ní zářilo to nejpůsobivější líbivé zdání.
Když skončil, vévoda z Orléans a téměř všichni posluchači, mezi nimiž byli předsedové neboli vedoucí rad, mu vzdali chválu. Potom vévoda z Orléans přelétl očima celou společnost a řekl, že teď už jde jen o to jmenovat komitét. Bylo to v sobotu 26. června odpoledne. Už měsíc jsem v tom ohledu žil v naprosté důvěře, když tu vévoda z Orléans hned ohlásil komitét, že se bude scházet každý týden u kancléře tolikrát, kolikrát se na každém zasedání uzná za nutné, a najednou jsem uslyšel, jak jsem jmenován jako první.
V údivu jsem ho přerušil a snažně jsem vévodu z Orléans prosil, aby si vzpomněl, co jsem měl tu čest mu představit pokaždé z obou případů, kdy mi prokázal tu čest a mluvil se mnou o tom; odpověděl mi, že to nezapomněl, ale že mu udělám radost, když v něm budu. Odvětil jsem, že tam budu naprosto k ničemu, protože finančním věcem vůbec nerozumím, a že ho velmi naléhavě prosím, aby mě toho zprostil. „Pane,“ odpověděl vévoda z Orléans tónem zdvořilým, ale regentským – a to bylo jedinkrát, kdy jej vůči mně použil –, „ještě jednou Vás prosím, abyste v něm byl, a mám-li Vám to říci, nařizuji Vám to.“ Uklonil jsem se nad stolem, v duchu velmi rozzloben, a odvětil jsem mu: „Pane, Vy jste pánem; nezbývá mi než poslechnout; ale aspoň mi dovolíte, abych všechny tyto pány vzal za svědky své nechuti a veřejného přiznání, které činím, své nevědomosti a neschopnosti ve finančních věcech, a tudíž i své neužitečnosti v komitétu.“
Regent mě nechal domluvit a pak, aniž mi cokoli dalšího řekl, jmenoval vévodu z La Force, maršála z Villeroy, vévodu z Noailles, maršála z Besons, Pelletiera de Sousy, arcibiskupa z Bordeaux a markýze z Effiatu, kteří se všichni při svém jménu uklonili a nic neřekli.
Můj rozhovor s regentem obrátil ke mně oči všech a na jejich tvářích jsem zpozoroval údiv. Pan z Noailles vypadal velmi spokojeně, trochu se rozpovídal o dobré volbě a o tom, co si od těchto schůzí slibuje, a pak začal referovat, neboť sobota byla v regentské radě dnem financí.
Když jsem se této bombě přes všechno, co jsem udělal, abych se jí ubránil, nedokázal vyhnout, usoudil jsem, že nemám dávat najevo svou mrzutost a dopřát tu radost vévodovi z Noailles, ani se uboze dávat pobízet, pokud jde o pravidelnou docházku do komitétu a dochvilnost.
Komitét se scházel nejméně třikrát týdně mezi třetí a čtvrtou hodinou a trval zřídka méně než tři hodiny; sedělo se podle pořadí po obou stranách stolu, či spíše po obou stranách prázdného prostoru dlouhého stolu jako v regentské radě, ale v křeslech, kancléř sám v čele a naproti němu čtverhranný stolek na papíry vévody z Noailles, který seděl za ním. Protože tento komitét trval nejméně tři měsíce, není ještě čas mluvit o něm více, nýbrž vrátit se k běžnému vyprávění, tak dlouho přerušovanému látkami, které přerušení nesnesly.
Více než kdy jindy to byla doba těch nejpodivnějších a nejneslýchanějších nároků. Pan z Fréjus a podvychovatelé si začali osobovat právo vstupovat do králova kočáru, kam nikdy a v žádné době nevkročili. Opírali se o to, že podvychovatelé, vždy jeden z nich, vstupovali do kočáru princů, synů Monseigneura. To byla pravda, ale nikdy nic takového nenapadlo pana z Fénelonu, ani pana z Beauvilliers v jeho prospěch, ačkoli byli oba v tak důvěrném přátelství, jak jsme viděli. Saumery, drzý a troufalý, vlastní bratranec vévody z Beauvilliers, do něho začal vstupovat v jeho nepřítomnosti, a tehdy je podvychovatel tak nezbytný, že aniž by měl před kýmkoli přednost v pořadí, nastoupil by do něho přednostně před kýmkoli jiným; je-li však přítomen vychovatel, podvychovatel ustupuje do pozadí a nezbytnost je naplněna. Saumery přesto do kočáru nastupoval i za přítomnosti vévody z Beauvilliers, ale tak docela na posledním místě, že se pokaždé omlouval – a často se za něho omlouval i vévoda z Beauvilliers –, že nemůže sedět u dvířek kvůli svému starému zranění kolena, které mu nedovolovalo je ohnout. Viděl jsem to mnohokrát, sám jsem v kočáře seděl. Ze tří podvychovatelů jsem tam nikdy neviděl nikoho jiného než jeho. Patrně to způsobila náhoda; a vždy s touto omluvou nastupoval jen jako předposlední, aby si sedl dopředu, a poslední zaplňoval na jeho straně místo u dvířek, kam se on posadit nemohl. Vstupovat do kočáru a jíst s princem je totéž právo, ale protože nebylo příležitosti, kdy by princové, synové Monseigneura, s někým jedli, Saumerymu to jeho drzost usnadnilo. Pan z Fénelonu měl pro jedno i druhé dost vznešený původ, ale byl učitelem, což ho vylučovalo; a protože učitel nemá u prince co dělat než ve věci studia, a v kočáře se nestuduje, nemá žádnou nutnost do něho vstupovat, jakou má podvychovatel v nepřítomnosti vychovatele; navíc byl knězem, potom arcibiskupem, což jsou další důvody vyloučení; neboť do kočárů vstupují a jedí jen kardinálové a biskupové-pairové nebo ti, kdo mají hodnost cizích knížat. Pan z Orléansu, pozdější kardinál z Coislinu, a pan z Remeše,1 první jako první almužník, druhý jako mistr kaple – úřady mnohem nižší –, absolvovali s králem mnoho tažení a viděl jsem je při obléhání Namuru. Pan z Orléansu, který byl u krále zapsán mnohem lépe než pan z Remeše, nikdy neměl tu čest s ním jíst, kdežto arcibiskup z Remeše, vévoda a pair, ji měl často a kdykoli se mu zlíbilo. Pro učitele tedy neexistuje žádný příklad vstupu do kočáru a pro podvychovatele jen velmi slabý, protože ať jsou synové Francie jakkoli velcí, od krále k nim je ještě velmi daleko.
Vévoda z Orléans, který všechno házel pod nohy, přesto udělil právo vstupu do kočáru jednomu podvychovateli a panu z Fréjus. Je pravda, že měl odvahu mu říci, že je to jen osobně, a nikoli jemu jako učiteli ani jako biskupovi. Bůh ví, k jakým výstřednostem a na jakou spodinu se toto právo kočáru a čest jíst s králem od té doby rozšířily.
Z této milosti se vyvinul spor o přednost a o pořadí v kočáře mezi učitelem a podvychovatelem. Protože tam nikdy v žádné době nevstupovali, byla otázka zcela nová a bez precedentu. Je pravda, že učitel nemá podvychovateli co poroučet a že jejich funkce jsou zcela nezávislé a oddělené; ale učitel je přinejmenším při studiu v čele, kdežto podvychovatel není v čele nikde. Jeho závislost na vychovateli je úplná ve všem a všude; závislost učitele je velmi volná a učitel má pod sebou podučitele, kdežto podvychovatel nemá nikoho: proto také pan z Fréjus spor vyhrál.
Zároveň maršál z Villeroy přestal provždy mačkat krále tím, že sedal jako třetí vedle něho. Posadil se k dvířkům na své straně; ale dál trvala nepatřičnost pana du Maine, který seděl vedle krále – nepatřičnost, kterou by zesnulý panovník, ať byl pan du Maine jeho sebemilejším synem, nebyl strpěl.
Fresnel se oženil s dcerou Le Blanca, tehdy ve válečné radě, o němž se později hodně mluvilo; a Flamarens se oženil s dcerou pana z Beauvau, bratra biskupa z Nantes. Nejstarší dcera maršála z Tessé, vdova po La Varennovi, vnukovi nebo pravnukovi La Varenna Jindřicha IV., která trávila život v La Flèche, se provdala za mladého La Luzerna, svého souseda, do něhož byla zamilována. Byla velmi bohatá, on měl majetek a zcela odpovídající původ. Markýz z Harcourtu, nejstarší syn maršála, se oženil s dcerou zesnulého pana z Barbezieux a nejstarší dcery pana d’Alègre, který vystrojil svatbu; a vévoda z Albretu, který se chtěl oženit se sestrou této nevěsty, narazil v rodině na odpor, který dlouho trval a vyvolal mnoho hluku.
Neuváděl bych zde, že Arouet byl zavřen do Bastily za to, že složil velmi nestoudné verše, nebýt jména, které mu zjednaly jeho básně, jeho dobrodružství a rozmar světa. Byl synem notáře mého otce, jehož jsem mnohokrát viděl nosit mu listiny k podpisu. Ten z tohoto nevázaného syna nikdy nedokázal nic udělat; a jeho nevázanost mu nakonec zjednala úspěch pod jménem Voltaire, které přijal, aby zastřel své vlastní.
Falckrabě z Birkenfeldu2 zemřel u sebe v Alsasku, skoro osmdesátiletý, nepříliš zámožný a nejlepší člověk na světě. Mnoho sloužil. Byl generálporučíkem a pobíral penze. Ke dvoru přicházel zřídka a vždy ho tam král velmi dobře přijímal a společnost vlídně vítala. Jeho syn byl mým velkým přítelem. Měl pluk Royal-Allemand a zemřel dosti mladý, uchýlený na svých statcích; zanechal dva syny, z nichž starší se před několika lety dědictvím stal vévodou ze Zweibrückenu. Kromě obou kurfiřtských větví už z falckrabat zbývá jen tato větev.
Zároveň zemřela vévodkyně vdova z Elbeufu3 na dlouhou řadu neduhů, které chytila od svého manžela, zemřelého už dávno. Mluvil jsem o ní dost často, takže mi už nezbývá nic, co bych o ní řekl. Nebyla nijak zvlášť stará.
Pan z Montbazonu, nejstarší syn pana z Guéméné a bezdětný zeť pana z Bouillonu, zemřel mladý jako brigádní generál pěchoty na neštovice.
Jiná osoba, mnohem proslulejší rozruchem, který kdysi vyvolala, ač z docela jiného těsta, nenadělala takový hluk, jaký by nadělala dříve. Byla to proslulá paní Guyonová. Od hřmotu a konce všech záležitostí kvietismu žila dlouho ve vyhnanství v Anjou. Žila tam rozumně a v ústraní, aniž o sobě dále dávala mluvit. Před osmi nebo deseti lety dosáhla povolení odebrat se do Blois, kde se chovala stejně a kde zemřela bez jakékoli zvláštnosti, jak už žádnou neprojevovala od svých posledních vyhnanství, stále velmi zbožná, velmi uzavřená a často přistupující ke svátostem. Přežila své nejslavnější ochránce a své nejdůvěrnější přátele.
Maršál z Villars, zahlcený statky všeho druhu, se nestyděl přijmout, ani vévoda z Orléans dát mu, penzi šest tisíc livrů jako odškodnění za jeho nároky na údolí Barcelonnette,4 které La Feuillade jako guvernér Dauphiné upíral provensálskému guvernérství a o němž bylo rozhodnuto, že patří ke guvernérství Dauphiné.
Maršál z Villeroy zároveň vymohl pro vévodu z Brissacu, který byl ve velmi stísněných poměrech, penzi deset tisíc livrů. O něco později dostal také Blancménil, generální advokát, bratr prezidenta Lamoignona, penzi šest tisíc livrů; a Canillac dostal zadarmo generální místodržitelství v Languedocu s dvaceti tisíci livry důchodu, uprázdněné, když zemřel Peyre, který neměl listinu „brevet de retenue“.
Contades a Brillac, jeden major, druhý kapitán pluku gardy, strávili v tomto sboru celý život, aniž se mohli navzájem snést. Contades byl mnohem oslnivější, ale i ten druhý měl své přátele. Jeho bratr byl prvním prezidentem bretaňského parlamentu, avšak velmi málo váženým. Nevím, co nového se mezi dvěma generály tohoto věku přihodilo; ale v sobotu 12. června přišel Brillac kolem čtvrté hodiny ráno ke Contadesovi do ulice Saint-Honoré, vzbudil ho, nechal ho obléct a vyšel s ním ven. Vešli hned nedaleko do neobydlené uličky, která vede z ulice Saint-Honoré ke konci tuilerijské zahrady poblíž oranžerie, a tam se pořádně utkali.5 Brillac byl lehce zraněn a snadno zmizel. Contades byl zraněn nebezpečně a museli ho odnést domů. Byl to velký poprask. Provazník a jeho žena, kteří využívali pohodlí té uličky pro své řemeslo, byli už vzhůru kvůli práci a byli svědky souboje. Vyžvanili to; to způsobilo velké nesnáze; odvlekli je; Contadese ukryli v nejzazší části paláce Noailles, hned tam poblíž, a protože měl mnoho vlivných přátel, všichni se pro něho dali do pohybu. Grammontové, Noaillesové, Villarsové, první prezident a mnoho dalších z toho udělali svou vlastní věc; a regent neměl o nic menší chuť než oni ho z toho vysekat. Stálo to čas, námahu i peníze; a celá aféra se rozplynula v dým. Mezitím se Contades uzdravil. Nakonec se Contades a Brillac jednou pro formu ukázali v parlamentu a víc se o tom nemluvilo. Přesto se chtělo oddělit dva muže, kteří se tak málo snášeli a kteří se kvůli nutnostem svých úřadů tak často setkávali. Uprázdnilo se guvernérství ostrova Oléron. Je výnosné, ale vyžaduje sídlit na místě. Proto bylo dáno Brillacovi.
Výjimečně vzácnou událostí se jednomu zaměstnanci v diamantových dolech Velkého Mogula podařilo strčit si do konečníku diamant ohromné velikosti, a co je nejpodivuhodnější, dostat se k mořskému pobřeží a nalodit se, aniž by na něho bylo použito opatření, které se nikdy neopomíjí u téměř všech cestujících, pokud je jejich jméno nebo postavení před ním neuchrání: totiž dát jim projímadlo a klystýr, aby vydali, co mohli spolknout nebo si ukrýt v konečníku. Patrně si počínal tak obratně, že ho nikdo nepodezíral, že by se byl přiblížil k dolům nebo k jakémukoli obchodu s drahokamy. K vrcholu štěstí dorazil se svým diamantem do Evropy. Ukázal ho několika knížatům, na jejichž prostředky byl příliš drahý, a nakonec ho přivezl do Anglie, kde ho král obdivoval, ale nedokázal se odhodlat ke koupi. V Anglii z něho dali zhotovit křišťálový model a odtud poslali toho muže, diamant a dokonale věrný model Lawovi, který jej navrhl regentovi pro krále. Regenta cena polekala a odmítl ho koupit.
Law, který v mnoha věcech smýšlel velkoryse, za mnou přišel zdrcen a přinesl mi model. Shledal jsem stejně jako on, že nesluší velikosti francouzského krále, aby se nechal odradit cenou kusu na světě jedinečného a nedocenitelného, a že čím více vladařů se na něj neodvážilo ani pomyslet, tím víc je třeba dbát, abychom ho nepropásli. Law, potěšen, že mě vidí takto smýšlet, mě poprosil, abych o tom promluvil s vévodou z Orléans. Stav financí byl překážkou, na níž regent velmi trval. Obával se, že ho budou kárat za tak značný nákup v době, kdy se s takovou námahou dařilo uspokojovat nejnaléhavější potřeby a kdy bylo nutno nechat tolik lidí strádat. Pochválil jsem toto smýšlení; ale řekl jsem mu, že s největším králem Evropy nemá jednat jako s pouhým soukromníkem, který by si zasloužil velkou výtku, kdyby vyhodil sto tisíc franků, aby se ozdobil krásným diamantem, zatímco by mnoho dlužil a nebyl by s to splácet; že je třeba vzít v úvahu čest koruny a nenechat ji propásnout jedinečnou příležitost získat neocenitelný diamant, který zastíní všechny ostatní v Evropě; že je to sláva pro jeho regentství, která potrvá navěky; že ať jsou finance v jakémkoli stavu, úspora z tohoto odmítnutí jim mnoho neuleví a přitížení bude velmi málo znát. Zkrátka jsem vévodu z Orléans neopustil, dokud jsem nedosáhl toho, že diamant bude koupen.
Law, dříve než se mnou promluvil, předestřel obchodníkovi tak důrazně nemožnost prodat jeho diamant za cenu, v niž doufal, a škodu a ztrátu, kterou by utrpěl, kdyby ho rozřezal na několik kusů, že ho nakonec přiměl slevit na dva miliony, a k tomu navíc odřezky, které při broušení nutně odpadnou. Obchod byl takto uzavřen. Platily se mu úroky ze dvou milionů, dokud mu nebylo možno vyplatit jistinu, a mezitím dostal do zástavy drahokamy za dva miliony, které si měl ponechat až do úplného zaplacení dvou milionů.
Vévodu z Orléans příjemně překvapil potlesk, jímž veřejnost uvítala tak krásnou a jedinečnou koupi. Ten diamant byl nazván Regent.6 Je velký jako renklóda, téměř kulatého tvaru, o tloušťce odpovídající jeho objemu, dokonale bílý, bez jakékoli skvrny, zákalu či šupinky, nádherné vody, a váží přes pět set granů. Velmi jsem si blahořečil, že jsem regenta přiměl k tak slavné koupi.
Poznámky
Vysvětlivka: Pan z Orléansu je zde Pierre du Cambout de Coislin, biskup orleánský a první almužník krále, pozdější kardinál; pan z Remeše je Charles-Maurice Le Tellier, Louvoisův bratr, arcibiskup-vévoda z Remeše a mistr královské kaple – nikoli pozdější arcibiskup z Remeše François de Mailly. Obléhání Namuru, jehož se Saint-Simon účastnil, proběhlo roku 1692.↩
Vysvětlivka: Kristián II. Falcko-Birkenfeldský (1637–1717), falckrabě z birkenfeldské vedlejší linie Wittelsbachů, generálporučík ve francouzských službách; sňatkem získal alsaské hrabství Rappoltstein (Ribeauvillé). Jeho syn Kristián III. (1674–1735) nezemřel mladý, jak píše Saint-Simon, nýbrž šedesátiletý, a Zweibrücken zdědil roku 1731 už on sám; po něm nastoupil starší z jeho dvou synů Kristián IV.↩
Vysvětlivka: Françoise de Montault-Navailles, dcera maršála z Navailles, třetí manželka a vdova Karla III. Lotrinského, vévody z Elbeufu († 1692).↩
Vysvětlivka: Údolí Barcelonnette, do té doby savojské, připadlo Francii utrechtským mírem roku 1713 výměnou za alpská údolí na italské straně hor; spor se vedl o to, zda nově získané území přičlenit ke guvernérství Provence, jehož guvernérem byl Villars, nebo k Dauphiné. Rozhodnutím státní rady z 25. prosince 1714 bylo údolí připojeno k Provenci; Saint-Simon zde uvádí rozhodnutí ve prospěch Dauphiné.↩
Vysvětlivka: Souboje byly ve Francii královskými edikty zakázány pod trestem smrti a konfiskace majetku. Proto byli svědci odklizeni, Contades ukryt a věc se musela zahlazovat. Utkali se zde dva důstojníci pluku francouzské gardy, major Contades a kapitán Brillac, kvůli dlouholeté vzájemné nevraživosti; bezprostřední podnět Saint-Simon neznal.↩
Vysvětlivka: Diamant Regent byl nalezen kolem roku 1698 v dolech Golkondy v Indii; koupil jej Thomas Pitt, guvernér Madrasu, dal jej v Londýně vybrousit a roku 1717 jej prodal francouzské koruně. Vybroušený váží asi 140 karátů; dnes je uložen v Louvru.↩