Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství
Tom čtrnáctý (1716–1717)
Kapitola osmnáctá
Car přijíždí do Francie a tato cesta je na obtíž. — Původ carovy osobní nenávisti k anglickému králi. — Kurakin, ruský velvyslanec ve Francii; kdo to byl. — Pohnutky a opatření cara, který chce, a pak už nechce být katolíkem. — Krátká úvaha o Římu. — V Dunkerku ho přijímají královské ekvipáže a v Calais markýz z Nesle. — Je i s celou svou družinou ve všem vydržován. — Občas se mu prokazují tytéž pocty jako králi. — Připravují se mu byty v Louvru a v paláci Lesdiguières, který si vybere. — Navrhuji regentovi maršála z Tessé, aby ho přidělil k carovi na dobu jeho pobytu; maršál ho očekává v Beaumontu. — Život, který vedl maršál z Tessé. — Deník carova pobytu v Paříži. — Verton, králův hofmistr, pověřený tabulemi cara a jeho družiny, získá carovu přízeň. — Velké carovy vlastnosti; jeho chování v Paříži. — Jeho zjev; jeho oděv; jeho strava. — Regent navštěvuje cara. — Král navštěvuje cara se slavnostním ceremoniálem. — Car navštěvuje krále se zcela stejným ceremoniálem. — Car si prohlíží reliéfní plány králových pevností. — Car navštěvuje Madame, která ho dala pozdravit; pak [jde] do Opery s vévodou z Orléans, který mu tam nalévá. — Car v Invalidovně. — Vévodkyně z Berry a vévodkyně z Orléans, ztrácejíce naději, že o carovi uslyší, ho konečně posílají pozdravit. — Princům krve neprokazuje žádné vyznamenání a nelibě nese, že si princezny krve nárokují, aby je navštívil. — Navštěvuje vévodkyni z Berry. — Obědvá s vévodou z Orléans v Saint-Cloud a navštěvuje vévodkyni z Orléans v Palais-Royal. — Vidí krále jakoby náhodou v Tuileriích. — Car jede do Versailles. — Výdaje na cara. — Jede do Petit-Bourg a do Fontainebleau; při návratu si prohlíží Choisy a náhodou na chvíli i princeznu de Conti, která tam pobývala. — Car tráví několik dní ve Versailles, v Trianonu a v Marly; prohlíží si Saint-Cyr; vykoná u paní z Maintenon urážlivou návštěvu. — Jdu se na cara podívat u d’Antina, zcela v pohodlí a aniž by mě poznal. — Paní Vévodkyně se tam na něj jde podívat ze zvědavosti. — Je na to upozorněn; prochází kolem ní, dívá se na ni a neprokáže jí sebemenší zdvořilost, ani nedá nic najevo. — Dary. — Regent jde dát carovi sbohem; ten jde dát sbohem králi bez ceremoniálu a stejně tak přijímá u sebe králův. — Carův odjezd; nechce, aby ho kdokoli doprovázel. — Jede za carevnou do Spa. — Car navštěvuje regenta. — Osoby představené carovi. — Maršál z Tessé velí všem královským úředníkům, kteří slouží carovi. — Car se při odjezdu rozněžní nad Francií a nad jejím přepychem. — Odmítne regentovi, který si na prosbu anglického krále přál, aby stáhl svá vojska z Meklenburska. — Vroucně si přeje spojit se s Francií, aniž by uspěl, k naší velké a dlouhé škodě, kvůli zájmu abbé Duboise a zaslepenosti Anglií, osudně předané jeho nástupcům.
Petr I., moskevský car, si právem získal tak velké jméno doma i po celé Evropě a Asii, že se nebudu pokoušet představovat panovníka tak velikého a tak proslulého, srovnatelného s největšími muži starověku, který byl předmětem obdivu svého století, bude jím i ve stoletích příštích a kterého se celá Evropa tak usilovně snažila poznat. Neobvyklost cesty tak mimořádného panovníka do Francie se mi zdála zasluhovat, abych z ní nic nevynechal a aby vyprávění nebylo přerušováno. Z toho důvodu je kladu sem, o něco později, než by mu podle časového pořadí náleželo; data však tento nedostatek napraví.
V pravý čas jsme o tomto panovníkovi viděli leccos: jeho různé cesty do Holandska, Německa, Vídně, Anglie a do mnoha končin severu, účel těchto cest a něco z jeho válečných činů, jeho politiky a jeho rodiny. Viděli jsme také, že chtěl přijet do Francie v posledních letech zesnulého krále, který ho od toho zdvořile odvrátil. Když už tato překážka nebyla, chtěl ukojit svou zvědavost a dal regentovi vzkázat po knížeti Kurakinovi,1 svém zdejším velvyslanci, že se chystá vydat z Nizozemí, kde právě byl, aby navštívil krále.
Nezbývalo než předstírat velkou radost, ačkoli by se regent bez toho docela rád obešel. Vydržování bylo nákladné; a nemenší byly nesnáze s tak mocným a tak bystrým panovníkem, který byl ovšem plný rozmarů, se zbytkem barbarských mravů a s velkou družinou lidí, jejichž chování se velmi lišilo od obvyklého chování v našich končinách, plných vrtochů a podivných způsobů, přičemž jejich pán i oni sami byli velmi citliví a velmi neústupní ve všem, co pokládali za sobě náležející nebo dovolené.
Car byl navíc s anglickým králem v otevřeném nepřátelství, které mezi nimi zacházelo až k neslušnosti a bylo o to prudší, že bylo osobní; to regenta nemálo tížilo, neboť jeho důvěrný vztah k anglickému králi byl všeobecně znám a osobní zájem abbé Duboise jej velmi nepatřičně dováděl až k závislosti. Vládnoucí vášní carovou bylo přivést své státy k rozkvětu obchodem. Dal k jeho usnadnění vybudovat množství průplavů. Pro jeden z nich potřeboval součinnost anglického krále, protože procházel malým koutem jeho německých zemí. Obchodní žárlivost Jiřímu nedovolila svolit. Petr, zaměstnaný válkou v Polsku a potom severní válkou, v níž byl zapleten i Jiří, vyjednával marně. Rozhořčilo ho to tím více, že ho neviděl v situaci, kdy by mohl jednat silou, a že tento průplav, už velmi pokročilý, nemohl být dokončen. Taková byla příčina této nenávisti, která trvala po celý jejich život, a to v nejprudší zahořklosti.
Kurakin pocházel z jedné větve starého rodu Jagellonců, který dlouho nosil koruny polskou, dánskou, norskou a švédskou.2 Byl to vysoký, urostlý muž, který si velmi zakládal na vznešenosti svého původu, s velkým důvtipem, obratností a vzděláním. Mluvil docela dobře francouzsky a několika dalšími jazyky; hodně cestoval, sloužil ve válce a pak byl zaměstnáván u různých dvorů. Přesto to v něm ještě trochu páchlo Rusem a krajní lakota velmi kazila jeho nadání. Car a on měli za manželky dvě sestry a každý z nich s ní měl syna. Carevna byla zapuzena a zavřena do kláštera nedaleko Moskvy, aniž Kurakin tuto nemilost nějak pocítil.3 Dokonale znal svého pána, u něhož si zachoval jistou volnost, důvěru a velkou vážnost; naposledy strávil tři roky v Římě, odkud přišel do Paříže jako velvyslanec. V Římě byl bez diplomatické hodnosti a bez jiného úkolu než onoho tajného, s nímž ho tam car poslal jako muže spolehlivého a prozíravého.
Tento panovník, který chtěl sebe i svou zemi vytrhnout z barbarství a rozšířit svou moc výboji a smlouvami, pochopil, že jsou nutné sňatky, aby se spříznil s předními mocnáři Evropy. Tento závažný důvod mu činil nezbytným katolické náboženství, od něhož byli řekové odděleni tak málo, že nepokládal za obtížné prosadit svůj záměr u sebe doma, ponechá-li tam ostatně svobodu svědomí. Byl to však panovník dost vzdělaný na to, aby si chtěl předtím dát vyjasnit římské nároky. Poslal proto do Říma jednoho nevýznamného muže, avšak schopného se dobře informovat, který tam strávil pět nebo šest měsíců a nepřinesl mu nic uspokojivého. Svěřil se s tím v Holandsku králi Vilémovi, který mu ten úmysl rozmluvil a dokonce mu radil, aby napodobil Anglii a sám se učinil hlavou náboženství ve své zemi, jinak v ní nikdy nebude doopravdy pánem. Tato rada se carovi líbila tím více, že jeho otec dosáhl koruny díky jmění a moci moskevských patriarchů, jeho děda a praděda, ačkoli byl mezi ruskou šlechtou obyčejného postavení.4
Tito patriarchové sice záviseli na patriarších řeckého obřadu v Cařihradu, ale jen velmi volně. Zmocnili se velké moci a nesmírného postavení, a to tak, že při jejich vjezdu do Moskvy jim car držel třmen a vedl pěšky jejich koně za uzdu. Od dob Petrova děda nebyl v Moskvě žádný patriarcha. Petr I., který nějaký čas vládl se svým starším bratrem, jenž k tomu nebyl způsobilý a jenž už dávno zemřel, aniž zanechal syna, nikdy nechtěl patriarchu, stejně jako jeho otec.5 Novgorodští arcibiskupové je v některých věcech zastupovali jako držitelé prvního stolce po moskevském, avšak téměř bez moci, kterou si car celou přisvojil, a to ještě pečlivěji od rady, kterou mu dal král Vilém, takže se postupně stal skutečnou hlavou náboženství ve svých rozlehlých státech.
Nicméně touha otevřít svému potomstvu snadnou cestu ke sňatkům s katolickými knížaty, a zvláště čest spříznit je s francouzským a rakouským rodem, ho přivedla zpět k jeho prvnímu záměru. Chtěl si namlouvat, že ten, koho tajně poslal do Říma, nebyl dobře informován nebo že špatně pochopil; rozhodl se tedy své pochybnosti důkladně prozkoumat, aby mu už žádné nezůstaly o tom, jak se má rozhodnout.
S tímto úmyslem vybral knížete Kurakina, jehož bystrost a rozum znal, aby se odebral do Říma pod záminkou zvědavosti, v naději, že si šlechtic takového postavení otevře přístup ke všemu nejlepšímu, nejdůležitějšímu a nejpřednějšímu v Římě a že bude-li tam pobývat pod záminkou, že ho tamní život těší a že chce všechno v klidu vidět a podle libosti obdivovat všechny divy, které jsou tam nashromážděny v tolika oborech, bude mít čas i prostředky vrátit se dokonale poučen o všem, co chtěl vědět. Kurakin tam opravdu zůstal tři roky, stýkal se jednak s učenci, jednak s nejlepší společností, z níž postupně vytáhl, co se chtěl dozvědět, a to tím snáze, že tento dvůr se svými světskými nároky a svými výboji v tomto ohledu chlubí, místo aby je tajil. Na Kurakinovu dlouhou a věrnou zprávu car vzdychl a řekl, že chce být pánem u sebe doma a nedosadit tam nikoho většího, než je on sám, a od té doby už nikdy nepomyslel na to, že by se stal katolíkem.
Taková jsou dobrodiní, jež papežové a jejich dvůr prokazují církvi a jež zjednávají duším, jejichž velkým pastýřem je tento náměstek Ježíše Krista, který je vykoupil, a za něž bude svou vlastní duší odpovídat nejvyššímu Pastýři, jenž prohlásil svatému Petrovi stejně jako ostatním apoštolům, že jeho království není z tohoto světa, a jenž se těch dvou bratří, kteří si ho chtěli vzít za soudce ve sporu o dědictví, zeptal, kdo ho nad nimi v této roli ustanovil, a nechtěl se do toho vůbec plést, ačkoli smířit dva bratry by byl dobrý skutek – aby tak velkým a tak přesným příkladem naučil pastýře a kněze, že nemají žádnou moc ani žádné právo nad věcmi časnými, ať je důvod jakýkoli, a že jsou ze své podstaty vyloučeni z toho, aby se do nich pletli.6
Tuto carovu příhodu s Římem kníže Kurakin nijak netajil. Všichni, kdo ho znali, ji od něho slyšeli vyprávět; jedl jsem u něho a on u mne, často jsem s ním rozmlouval a s potěšením jsem ho poslouchal hovořit o mnoha věcech.
Regent, od něho zpravený o carově blízkém příjezdu do Francie po moři, poslal královy povozy – koně, kočáry, vozy, zavazadlové vozy, stolní a pokojové vybavení – spolu s du Liboisem, jedním z řádných šlechticů krále, o němž jsem občas mluvil, aby cara očekávali v Dunkerku, hradili až do Paříže všechno jemu i celé jeho družině a dávali mu všude prokazovat tytéž pocty jako samému králi. Tento panovník zamýšlel věnovat své cestě sto dní. Pro něho byl zařízen byt královny matky v Louvru, kde zasedaly různé rady, které se od tohoto nařízení scházely u svých předsedů.
Když se mnou vévoda z Orléans uvažoval o titulovaném šlechtici, kterého by mohl vybrat, aby byl po dobu carova pobytu u něho, poradil jsem mu maršála z Tessé jako muže, který neměl nic na práci, měl mnoho světského obyčeje a světské mluvy, byl velmi zvyklý na cizince ze svých válečných a vyjednávacích cest do Španělska, do Turína, do Říma a k jiným italským dvorům, byl vlídný a zdvořilý a jistě by si vedl velmi dobře. Vévoda z Orléans uznal, že mám pravdu, a hned nazítří si pro něho poslal a dal mu své rozkazy.
Byl to muž, který se vždy stýkal s lidmi vévodovi z Orléans velmi nepřátelskými, a zůstal s ním na dosti nevlídné noze. Nevěda si se sebou rady, nasadil si tvář muže žijícího v ústraní. Zařídil se v pěkném bytě ve špitálu Nevyléčitelných. Další byt si vzal u kamaldulů nedaleko Grosbois. Na obou místech měl kde ubytovat celou svou domácnost. Dělil týden mezi tento městský a tento venkovský dům. V jednom i druhém hostil u stolu, kolik jen mohl, a přitom tvrdil, že žije v ústraní. Byl tedy velmi rád, že byl vybrán, aby carovi dělal hostitele, zdržoval se u něho, všude ho doprovázel a představoval mu všechny. Bylo to také přesně jeho parketa a zhostil se toho velmi dobře.
Když se vědělo, že je car blízko Dunkerku, poslal regent markýze z Nesle,78 aby ho přivítal v Calais a doprovázel ho až do příjezdu maršála z Tessé, který mu měl vyjet naproti jen do Beaumontu. Zároveň dali připravit palác Lesdiguières pro cara a jeho družinu pro případ, že by dal Louvru přednost soukromému domu se všemi svými lidmi kolem sebe. Palác Lesdiguières byl velký a krásný, sousedil s Arzenálem a patřil maršálovi z Villeroy, který bydlel v Tuileriích. Dům byl tedy prázdný, protože vévoda z Villeroy, který nevedl velký dům, jej shledal pro své bydlení příliš odlehlým. Celý jej velmi nádherně zařídili královým nábytkem.
Maršál z Tessé čekal na cara v Beaumontu pro všechny případy celý den, aby ho neminul. Car tam přijel v pátek 7. května kolem poledne. Tessé se mu poklonil, když vystupoval z kočáru, měl tu čest s ním poobědvat a týž den ho přivézt do Paříže.
Car chtěl vjet do Paříže v maršálově kočáře, ale bez něho, se třemi lidmi ze své družiny. Maršál jel za ním v jiném. V devět hodin večer vystoupil u Louvru a prošel celý byt královny matky. Shledal jej příliš nádherně vyzdobeným tapiseriemi a osvětleným, hned zase nasedl do kočáru a odjel do paláce Lesdiguières, kde chtěl bydlet. I tam shledal byt, který mu byl určen, příliš krásným a ihned si dal postavit své polní lůžko v šatně. Maršál z Tessé, který měl dělat hostitele jeho domu a stolu, všude ho doprovázet a neopouštět místo, kde car bude, bydlel v jednom bytě paláce Lesdiguières a měl mnoho práce, aby mu stačil, a často za ním musel běhat. Verton, jeden z králových hofmistrů, byl pověřen jeho obsluhou a všemi stoly, jak carovým, tak jeho družiny. Ta čítala asi čtyřicet osob všeho druhu, z nichž dvanáct nebo patnáct byli lidé významní sami o sobě nebo svými úřady a jedli s ním.
Verton byl chytrý chlapík, velmi zběhlý v jisté společnosti, milovník dobrého jídla a vysoké hry, který dal cara obsluhovat s takovým pořádkem a uměl se tak dobře chovat, že si ho car neobyčejně oblíbil, stejně jako celá jeho družina.
Tento panovník budil obdiv svou krajní zvídavostí, jež vždy směřovala k jeho záměrům v oblasti vlády, obchodu, vzdělání a pořádku; tato zvídavost sahala na všechno a nepohrdala ničím, čeho i nejmenší rysy měly soustavný, zřetelný a učený užitek; zvídavost, jež si cenila jen toho, co si to zasloužilo, a v níž zazářila inteligence, přesnost a bystré chápání jeho ducha. Všechno na něm ukazovalo nesmírný rozsah jeho vědomostí a cosi neustále důsledného. Zcela překvapivým způsobem spojoval nejvyšší majestát, nejhrdější, nejjemnější, nejvytrvalejší, a zároveň nejméně obtěžující, jakmile jej plně zajistil, se zdvořilostí, z níž byl ten majestát cítit, vždy, vůči všem a všude jako pán, ale která měla své stupně podle osob. Měl jakousi důvěrnost, jež pramenila z volnosti; nebyl však prost silné stopy onoho starého barbarství své země, které činilo všechny jeho způsoby rychlými, ba ukvapenými, jeho vůli nestálou, a přitom nechtěl být v žádném bodě omezován ani nesnesl odpor. Jeho stůl býval často málo slušný, a ještě mnohem méně to, co po něm následovalo, často také s neskrývanou opovážlivostí krále, který je všude doma; to, co si předsevzal vidět nebo udělat, vždy v naprosté nezávislosti na prostředcích, které bylo nutno přizpůsobit jeho libosti a jeho slovu. Touha vidět v klidu, nechuť být podívanou a zvyk na volnost nade vše ho často vedly k tomu, že dával přednost najatým kočárům, ba i fiakrům, prvnímu kočáru, který mu padl pod ruku a patřil lidem, kteří k němu přišli a které neznal. Skočil do něho a dal se vozit po městě nebo za město. Taková příhoda potkala paní z Matignonu, která tam šla okounět a jejíž kočár odvezl do Boulogne a na jiná místa za městem; byla velmi udivena, že zůstala pěšky. Tehdy museli maršál z Tessé a carova družina, jimž takto unikal, běhat za ním, a někdy ho ani nemohli najít.
Byl to velmi vysoký muž, velmi dobře rostlý, dosti hubený, s obličejem spíše kulatého tvaru; vysoké čelo; pěkné obočí; nos dosti krátký, na konci nijak příliš silný; rty dosti tlusté; pleť načervenalá a snědá; krásné černé oči, velké, živé, pronikavé, dobře řezané; pohled majestátní a vlídný, když si na něj dával pozor, jinak přísný a divoký, s tikem, který se nevracel často, ale který mu rozhodil oči i celou tvář a naháněl strach. Trvalo to okamžik, s pohledem bloudivým a strašným, a hned se to zase srovnalo. Celý jeho zjev prozrazoval jeho ducha, jeho rozvahu a jeho velikost a nepostrádal jistý půvab. Nosil jen plátěný nákrčník, kulatou hnědou paruku jakoby bez pudru, která mu nesahala na ramena, hnědý přiléhavý kabát, prostý, se zlatými knoflíky, vestu, spodky, punčochy, žádné rukavice ani manžety, hvězdu svého řádu na kabátě a stuhu pod ním, kabát často úplně rozepnutý, klobouk na stole a nikdy na hlavě, ani venku. Při této prostotě, ať byl sebehůř dopraven a doprovázen, nebylo možné se mýlit, tak vrozený mu byl výraz velikosti.

To, co vypil a snědl při dvou pravidelných jídlech, je neuvěřitelné, nepočítaje, co mezi jídly vypil piva, limonády a jiných druhů nápojů; a celá jeho družina ještě víc. Láhev nebo dvě piva, stejně tolik a někdy i víc vína, potom likérová vína, na konci jídla upravené pálenky, půl pinty a někdy celou pintu: to byla přibližně obvyklá míra každého jídla. Jeho družina u jeho stolu toho vypila víc a všichni jedli úměrně tomu, v jedenáct hodin dopoledne a v osm večer. Pokud dávka nebyla větší, nebylo na něm nic znát. Byl tam jeden kněz almužník, který jedl u carova stolu a spořádal o polovinu víc než kdokoli z ostatních; car, který ho měl rád, se jím velmi bavil. Kníže Kurakin chodil každý den do paláce Lesdiguières, ale bydlel nadále u sebe.
Car dobře rozuměl francouzsky a myslím, že by jí i mluvil, kdyby chtěl; ale z hrdosti měl vždycky tlumočníka. Latinou a mnoha jinými jazyky mluvil velmi dobře. Měl u sebe stráž královy tělesné gardy, ale venku se jí téměř nikdy nechtěl nechat doprovázet. Nechtěl vyjít z paláce Lesdiguières, ať byla jeho zvědavost jakkoli velká, ani dát o sobě jakkoli vědět, dokud ho tam nenavštíví král.
V sobotu ráno, nazítří po jeho příjezdu, šel cara navštívit regent. Car vyšel ze svého kabinetu, udělal mu několik kroků vstříc, objal ho s velkou povýšeností, ukázal mu na dveře svého kabinetu, a obrátiv se v tu ránu bez jakékoli zdvořilosti, vešel dovnitř. Regent šel za ním a za regentem kníže Kurakin, aby jim tlumočil. Našli dvě křesla proti sobě; car se posadil do křesla na čestném místě, regent do druhého. Rozhovor trval skoro hodinu, aniž se mluvilo o záležitostech, načež car vyšel ze svého kabinetu, regent za ním, a ten se s ním hlubokou poklonou, opětovanou jen zdrženlivě, rozloučil na témže místě, kde ho při příchodu zastihl.
V pondělí 10. května navštívil cara král; car ho přijal u dvířek kočáru, viděl ho vystupovat a kráčel vedle něho po jeho levici až do svého pokoje, kde našli dvě stejná křesla. Král se posadil do pravého, car do levého; kníže Kurakin tlumočil. Všechny udivilo, když car vzal krále pod obě paže, zvedl ho do své výše a takto ve vzduchu ho objal, a že se král ve svém věku, a ačkoli na to nemohl být připraven, vůbec nepolekal. Všechny zarazila všechna půvabnost, kterou před králem projevil, výraz něhy, jaký k němu zaujal, ta zdvořilost, která plynula jakoby sama od sebe, a přitom byla smíšena s velikostí, s rovností postavení a lehce s převahou věku; neboť to všechno bylo velmi zřetelně cítit. Krále velmi chválil, zdál se jím okouzlen a přesvědčil o tom všechny. Několikrát ho objal. Král mu velmi roztomile přednesl svůj malý a krátký pozdrav a pan du Maine, maršál z Villeroy a co tam bylo význačných osob udržovali rozhovor. Návštěva trvala necelou čtvrthodinu. Car krále vyprovodil tak, jak ho přijal, a viděl ho nasedat do kočáru.
V úterý 11. května navštívil car krále mezi čtvrtou a pátou hodinou. Král ho přijal u dvířek jeho kočáru a stejně ho vyprovodil; car měl všude pravou stranu před králem. Na celém ceremoniálu se dohodli dříve, než ho král navštívil. Car projevil vůči králi tutéž půvabnost a tutéž náklonnost a jeho návštěva nebyla delší než ta, kterou sám přijal; tlačenice ho ale velmi překvapila.
Už v osm hodin ráno si šel prohlédnout náměstí Royale, náměstí Vítězství a náměstí Vendôme a nazítří si prohlédl Observatoř, gobelínové manufaktury a Královskou zahradu léčivých rostlin. Všude se velmi bavil tím, že všechno zkoumal a kladl mnoho otázek.
Ve čtvrtek 13. května užil projímadlo, a přesto se odpoledne vypravil k několika proslulým řemeslníkům. V pátek 14. šel už v šest hodin ráno do Velké galerie Louvru prohlédnout si reliéfní plány všech králových pevností, které mu předváděl Asfeld se svými inženýry. Ze stejného důvodu tam byl i maršál z Villars s několika generálporučíky. Velmi dlouho zkoumal všechny ty plány; potom si prohlédl mnoho míst v Louvru a sestoupil pak do Tuilerijské zahrady, odkud dali vykázat všechny lidi. Tehdy se pracovalo na Otočném mostě.9 Car toto dílo podrobně zkoumal a dlouho u něho zůstal. Odpoledne šel navštívit Madame do Palais-Royal; ta ho předtím dala pozdravit svým rytířem cti. Až na křeslo ho přijala tak, jak by přijala krále. Vévoda z Orléans si pro něho přišel, aby ho vzal do Opery do své velké lóže, oba sami na přední lavici s velkým kobercem. Po nějaké chvíli se car zeptal, zda by nebylo pivo. Hned mu přinesli velký pohár na podnose. Regent vstal, vzal jej a podal carovi, který s úsměvem a se zdvořilou úklonou vzal pohár bez jakýchkoli okolků, napil se a postavil jej zpět na podnos, který regent celou dobu držel. Když jej regent vracel, vzal talíř, na němž ležel ubrousek, a podal jej carovi, který ho, aniž vstal, použil stejně jako předtím u piva; obecenstvo nad tím dosti žaslo. Ve čtvrtém dějství car odešel na večeři a nechtěl, aby regent opustil lóži. Nazítří, v sobotu, skočil do najatého kočáru a jel si prohlédnout mnoho pozoruhodností u řemeslníků.
Dne 16. května, o letnicích, šel do Invalidovny, kde chtěl všechno vidět a všude všechno prozkoumat. V jídelně ochutnal vojenskou polévku a vojenské víno, připil vojákům na zdraví, poplácával je po ramenou a nazýval je kamarády. Velmi obdivoval kostel, lékárnu a ošetřovnu a zdál se okouzlen pořádkem tohoto domu. Hostitelem mu tam byl maršál z Villars. Maršálka z Villars tam šla, aby ho viděla, jako zvědavka. Dozvěděl se, že je to ona, a prokázal jí mnoho zdvořilostí.
V pondělí 17. května poobědval časně s knížetem Rákóczim, kterého o to požádal, a potom jel prohlédnout Meudon, kde našel královy koně, aby si mohl v klidu prohlédnout zahrady a park. Kníže Rákóczi ho tam doprovázel.
V úterý 18. si pro něho maršál z Estrées přijel v osm hodin ráno a odvezl ho ve svém kočáře do svého domu v Issy, kde ho pohostil obědem a po zbytek dne ho velmi bavil mnoha věcmi týkajícími se námořnictva, které mu ukázal.
Ve středu 19. se zabýval různými díly a řemeslníky. Vévodkyně z Berry a vévodkyně z Orléans po vzoru Madame poslaly ráno cara pozdravit svými prvními štolbami. Všechny tři doufaly, že od něho dostanou pozdrav nebo dokonce návštěvu. Omrzelo je, že o něm nic neslyší, a nakonec si to rozmyslely. Car odpověděl, že jim přijde poděkovat. O prince a princezny krve se nestaral o nic víc než o přední velmože dvora a nijak je víc nevyznamenával. Nelíbilo se mu, že princové krve dělali potíže s tím, aby ho navštívili, nebudou-li mít jistotu, že on vykoná návštěvu u princezen krve, což s velkou povýšeností odmítl, takže žádná z nich ho neviděla jinak než ze zvědavosti, jako divačka, kromě paní princezny de Conti, a to náhodou. To vše se vysvětlí dále.
Ve čtvrtek 20. května měl jet na oběd do Saint-Cloud, kde ho vévoda z Orléans očekával jen s pěti nebo šesti dvořany, ale mírná horečka, kterou v noci dostal, ho ráno přiměla dát se omluvit.
V pátek 21. navštívil vévodkyni z Berry v Lucemburském paláci, kde byl přijat jako král. Po návštěvě se procházel v zahradách. Vévodkyně z Berry mezitím odjela do La Muette, aby mu ponechala volnost prohlédnout si celý její dům, který si velmi zvídavě prohlédl. Protože počítal s odjezdem kolem 16. června, požádal, aby mu na tu dobu připravili v Charleville lodě, neboť zamýšlel plout dolů po Máze.
V sobotu 22. byl v Bercy u Pajota d’Ons-en-Bray, hlavního ředitele pošt, jehož dům je plný všelijakých vzácností a kuriozit, jak přírodních, tak mechanických. Byl tam slavný otec Sébastien, karmelitán.10 Car se tam bavil celý den a obdivoval několik krásných strojů.
V neděli 23. května jel na oběd do Saint-Cloud, kde ho očekával vévoda z Orléans; prohlédl si dům a zahrady, které se mu velmi líbily; na zpáteční cestě se zastavil na zámku Madrid, který si prohlédl, a odtamtud jel navštívit vévodkyni z Orléans do Palais-Royal, kde při vší zdvořilosti přece jen dal najevo velkou povýšenost, což mnohem méně projevoval u Madame a u vévodkyně z Berry.
V pondělí 24. jel časně ráno do Tuilerií, dříve než král vstal. Vešel k maršálovi z Villeroy, který mu ukázal korunní klenoty. Shledal je krásnějšími a početnějšími, než si myslel, ale řekl, že se v tom příliš nevyzná. Dával najevo, že si málo cení krás, které spočívají jen v bohatství a v představivosti, zvláště těch, jichž sám nemohl dosáhnout. Odtud chtěl jít navštívit krále, který mu ze své strany šel naproti k maršálovi z Villeroy. Bylo to schválně tak vyměřeno, aby to nebyla formální návštěva, ale jakoby náhodné setkání. Setkali se v jednom kabinetu, kde zůstali. Král, který držel v ruce svitek papíru, mu jej podal a řekl mu, že je to mapa jeho států. Tato galantnost se carovi velmi líbila; jeho zdvořilost a projevy přátelství a náklonnosti byly tytéž, s velkou půvabností, ale také s majestátem a s rovností.
Odpoledne jel do Versailles, kde ho maršál z Tessé předal vévodovi d’Antin, pověřenému dělat mu tam hostitele. Byl pro něho připraven byt paní Dauphine a spal ve spojovacím pokoji monseigneura dauphina, otce krále, který dnes tvoří kabinety pro královnu.1112
V úterý 25. už za časného jitra, dříve než v hodinu, kterou určil d’Antinovi, aby se k němu dostavil, prošel zahrady a projel se loďkou po kanálu. Prohlédl si celé Versailles, Trianon a Zvěřinec. Jeho přední družina byla ubytována v zámku. Vzali s sebou nějaké slečny, které nechali spát v bytě, jejž mívala paní z Maintenon, hned vedle bytu, kde spal car. Bloin, guvernér Versailles, byl nesmírně pohoršen, když viděl, jak se takto znesvěcuje tento chrám upjatosti, nad čímž by se kdysi jeho bohyně i on, kteří už byli staří, pohoršovali méně. Car ani jeho lidé neměli ve zvyku se omezovat.
Ve středu 26. se car celý den velmi bavil v Marly a u vodního stroje a vzkázal maršálovi z Tessé do Paříže, že tam přijede nazítří v osm hodin ráno do paláce Lesdiguières, kde ho počítá zastihnout, a že ho maršál zaveze na místo, odkud bude vidět průvod Božího těla. Maršál mu ukázal průvod od Notre-Dame.
Vydržování tohoto panovníka stálo šest set tolarů denně, ačkoli dal svůj stůl už od prvních dnů značně omezit. Na okamžik měl chuť dát přijet do Paříže carevnu, kterou velmi miloval; ale brzy si to rozmyslel. Poslal ji do Cách nebo do Spa, podle jejího výběru, aby tam brala lázně a čekala na něho.13
V neděli 30. května odjel s Bellegardem, d’Antinovým synem a nástupcem v jeho úřadu ve správě staveb, a s mnoha přípřežemi na oběd k d’Antinovi do Petit-Bourg; ten ho tam přijal a odpoledne ho zavezl prohlédnout si Fontainebleau, kde přespal, a nazítří na hon na jelena, při němž mu dělal hostitele hrabě z Toulouse. Místo se mu líbilo jen průměrně a hon vůbec ne; málem přitom spadl z koně; toto cvičení, které neznal, shledal příliš prudkým. Po návratu chtěl jíst sám se svými lidmi na ostrůvku v rybníce u Fontánového nádvoří. Tam si vynahradili své námahy. Do Petit-Bourg se vrátil sám v kočáře se třemi svými lidmi. Na tom kočáře bylo znát, že hojně pili a jedli.
V úterý 1. června se nalodil pod terasou v Petit-Bourg, aby se vrátil po vodě do Paříže. Když projížděl kolem Choisy, dal zastavit a chtěl si prohlédnout dům a zahrady. Tato zvědavost ho přiměla vejít na chvilku k paní princezně de Conti, která tam pobývala. Po procházce se znovu nalodil a chtěl proplout pod všemi pařížskými mosty.
Ve čtvrtek 3. června, v oktávu Božího těla, sledoval z paláce Lesdiguières průvod farnosti Saint-Paul. Týž den jel znovu přespat do Versailles, které si chtěl prohlédnout v klidu; velmi se mu tam líbilo a chtěl také přespat v Trianonu a pak tři nebo čtyři noci v Marly, v pavilonech nejbližších zámku, které mu připravili.
V pátek 11. června jel z Versailles do Saint-Cyr, kde si prohlédl celý ústav a slečny v jejich třídách. Byl tam přijat jako král. Chtěl také vidět paní z Maintenon, která se v očekávání této zvědavosti uložila na lůžko se zataženými závěsy, kromě jednoho, který byl zatažen jen napůl. Car vešel do jejího pokoje, hned po příchodu šel roztáhnout záclony na oknech, potom rovnou všechny závěsy postele, pořádně a v klidu si paní z Maintenon prohlédl, neřekl jí ani slovo, ani ona jemu, a bez jakékoli poklony odešel. Dozvěděl jsem se, že ji to velmi udivilo a ještě víc pokořilo; ale zesnulý král už nežil. V sobotu 12. června se vrátil do Paříže.
V úterý 15. června jel časně k d’Antinovi v Paříži. Ten den jsem pracoval s vévodou z Orléans a skončil jsem za půl hodiny; byl tím překvapen a chtěl mě zdržet. Řekl jsem mu, že jeho budu mít čest zastihnout vždycky, ale cara ne, protože odjíždí, že jsem ho ještě neviděl a že jdu k d’Antinovi v klidu okounět. Nikdo tam nevcházel kromě pozvaných a několika dam s paní Vévodkyní a princeznami, jejími dcerami, které chtěly také okounět. Vešel jsem do zahrady, kde se car procházel. Maršál z Tessé, který mě zdálky uviděl, šel ke mně v úmyslu představit mě carovi. Poprosil jsem ho, aby se toho dobře vystříhal a v carově přítomnosti si mě vůbec nevšímal, protože jsem si ho chtěl v klidu prohlížet, předbíhat ho a čekat na něho, jak dlouho bych chtěl, abych si ho dobře prohlédl, což bych už nemohl, kdyby mě znal. Poprosil jsem ho, aby o tom zpravil d’Antina, a s tímto opatřením jsem v klidu ukojil svou zvědavost. Shledal jsem, že je dosti hovorný, ale vždy jako ten, kdo je všude pánem. Vešel do kabinetu, kde mu d’Antin ukázal různé plány a několik zajímavostí, na něž se mnoho vyptával. Tam jsem uviděl ten tik, o němž jsem mluvil. Zeptal jsem se Tessého, zda se mu to stává často; řekl mi, že několikrát denně, zvláště když nedává pozor, aby se ovládal. Když se pak vracel do zahrady, vedl ho d’Antin těsně kolem přízemního bytu a upozornil ho, že tam je paní Vévodkyně s dámami, které ho velice touží vidět. Neodpověděl nic a nechal se vést. Šel pomaleji, otočil hlavu k bytu, kde všechny stály, v plné parádě, ovšem jako divačky. Dobře si je všechny prohlédl, udělal jen velmi lehké kývnutí hlavou ke všem najednou, aniž ji podél nich obracel, a hrdě prošel; podle toho, jak přijal jiné dámy, se domnívám, že by k těmto projevil více zdvořilosti, kdyby tam nebyla paní Vévodkyně, a to kvůli nároku na návštěvu. Dokonce okázale nezjišťoval, která to je, ani jméno žádné z ostatních. Strávil jsem tam téměř hodinu, aniž jsem se od něho hnul, a bez ustání jsem ho pozoroval. Ke konci jsem viděl, že si toho všímá; to mě učinilo zdrženlivějším, z obavy, aby se nezeptal, kdo jsem. Když se chystal vrátit dovnitř, prošel jsem při odchodu sálem, kde bylo prostřeno. D’Antin, pořád stejný, našel způsob, jak získat velmi věrný portrét carevny, který umístil na krb tohoto sálu, s verši na její chválu, což se carovi v jeho překvapení velmi líbilo. On i jeho družina shledali portrét velmi podobným.
Král mu daroval dvě nádherné sady gobelínových tapiserií. Chtěl mu dát také krásný kord s diamanty, který car se omluvou nepřijal; on sám ze své strany dal rozdělit asi šedesát tisíc livrů mezi královo služebnictvo, které ho obsluhovalo, a d’Antinovi a maršálům z Estrées a z Tessé dal každému svůj portrét posázený diamanty, pět zlatých a jedenáct stříbrných medailí s hlavními činy svého života. Vertonovi dal přátelský dar a naléhavě požádal regenta, aby mu ho poslal jako pověřence pro královy záležitosti, což mu regent slíbil.
Ve středu 16. června byl na koni na přehlídce obou gardových pluků, žandarmů, lehké jízdy a mušketýrů. Byl tam jen vévoda z Orléans; car se na tato vojska skoro ani nepodíval, čehož si vojáci všimli. Odtamtud jel na oběd spojený s večeří do Saint-Ouen k vévodovi z Tresmes, kde řekl, že ho nadměrné horko, prach a tlačenice pěších i jezdců přiměly opustit přehlídku dříve, než by chtěl. Hostina byla nádherná; dozvěděl se, že markýza z Béthune, která tam byla jako zvědavka, je dcerou vévody z Tresmes; požádal ji, aby zasedla ke stolu; byla to jediná dáma, která tam s mnoha velmoži jedla. Přišlo tam také několik dam jako zvědavky, jimž prokázal mnoho zdvořilostí, když se dozvěděl, kdo jsou.
Ve čtvrtek 17. jel podruhé do Observatoře a odtud na večeři k maršálovi z Villars.
V pátek 18. června jel regent časně do paláce Lesdiguières rozloučit se s carem. Nějakou dobu u něho byl, s knížetem Kurakinem jako třetím. Po této návštěvě se car jel rozloučit s králem do Tuilerií. Bylo dohodnuto, že už mezi nimi nebudou žádné ceremonie. Nelze projevit více ducha, půvabu ani něhy ke králi, než kolik car projevil při všech těchto příležitostech, a ještě nazítří, kdy mu král přišel do paláce Lesdiguières popřát šťastnou cestu, kde se vše odehrálo rovněž bez ceremonií.
V neděli 20. června car odjel a přespal v Livry; mířil přímo do Spa, kde ho očekávala carevna,14 a nechtěl, aby ho kdokoli doprovázel, ani při odjezdu z Paříže. Přepych, který pozoroval, ho velmi překvapil; při odjezdu se rozněžnil nad králem a nad Francií a řekl, že s bolestí vidí, že ji tento přepych brzy zahubí. Odjel okouzlen tím, jak byl přijat, vším, co viděl, volností, kterou mu ponechali, a s velkou touhou úzce se spojit s králem, čemuž zájem abbé Duboise a Anglie byl neblahou překážkou, nad níž jsme měli často a dosud máme velký důvod k lítosti.
O tomto carovi, tak vnitřně a tak opravdově velikém, bychom nikdy neskončili; neobvyklost a vzácná rozmanitost tolika velkých nadání a tolika různých druhů velikosti z něho vždy učiní panovníka hodného největšího obdivu až do nejvzdálenějšího potomstva, navzdory velkým vadám plynoucím z barbarství jeho původu, jeho země a jeho výchovy. Taková je pověst, kterou jednomyslně upevněnou zanechal ve Francii, jež na něho hleděla jako na zázrak a zůstala jím okouzlena.
Jsem si jist, že car navštívil vévodu z Orléans hned v prvních dnech, že mu vykonal jen tuto jedinou návštěvu v Palais-Royal; že ho vévoda z Orléans přijal a vyprovodil ke kočáru, že jejich rozhovor proběhl v kabinetu, o samotě, s knížetem Kurakinem jako třetím, a že trval dosti dlouho. Den jsem zapomněl.
Tento panovník byl velmi spokojen s maršálem z Tessé i s celou obsluhou. Tento maršál velel všem úředníkům královské domácnosti všeho druhu, kteří cara obsluhovali.
Mnoho lidí se mu dalo představit, ovšem jen lidé významní. Mnozí také o to nestáli; žádná dáma mu představena nebyla a princové krve ho vůbec neviděli, k čemuž nedal nic najevo jinak než svým chováním k nim, když některé z nich viděl u krále. Při odjezdu se rozněžnil nad Francií a řekl, že s bolestí vidí, že ji její velký přepych brzy zahubí.
Měl vojska v Polsku a mnoho jich v Meklenbursku; tato poslední velmi znepokojovala anglického krále, který se uchýlil k císařovým úředníkům a ke všem prostředkům, jaké mohl, aby cara přiměl je odtamtud stáhnout.15 Naléhavě prosil vévodu z Orléans, aby se pokusil to u tohoto panovníka dosáhnout, dokud bude ve Francii. Vévoda z Orléans nic neopomněl, ale bez úspěchu.
Nicméně car krajně toužil spojit se s Francií. Nic se lépe nehodilo našemu obchodu, naší vážnosti na severu, v Německu a v celé Evropě. Tento panovník držel Anglii obchodem na vodítku a krále Jiřího ve strachu o jeho německé země. Holandsko držel ve velkém respektu a císaře ve velké zdrženlivosti. Nelze popřít, že hrál v Evropě i v Asii velkou roli a že by Francie z úzkého spojení s ním nesmírně těžila. Neměl rád císaře, přál si nás postupně odpoutat od naší oddanosti Anglii a byla to Anglie, kvůli níž jsme byli hluší k jeho výzvám až k nezdvořilosti; ty výzvy trvaly ještě dlouho po jeho odjezdu. Marně jsem v tomto bodě regenta často naléhavě přesvědčoval a předkládal mu důvody, jejichž plnou sílu cítil a na něž nedokázal odpovědět. Ale jeho očarování abbé Duboisem, podporované tehdy ještě Effiatem, Canillacem a vévodou z Noailles, bylo ještě silnější.
Dubois pomýšlel na kardinálský klobouk, ale ještě se to neodvažoval říci svému pánovi. Anglie, na níž založil všechny své naděje na vzestup, mu nejprve posloužila k tomu, aby se stal něčím, díky návnadě své staré známosti se Stanhopem. Odtud si vymohl, že ho poslali do Holandska, aby se s ním setkal na jeho cestě, potom do Hannoveru; nakonec uzavřel smlouvy, které jsme viděli, a tím se stal státním radou a pak se vetřel do rady zahraničních věcí. Byl v Anglii a pak se tam znovu vrátil. Angličané, kteří viděli jeho ctižádost a jeho vliv, mu sloužili podle jeho přání, aby z něho těžili podle svého. Jeho cílem bylo využít velkého vlivu anglického krále na císaře a jejich tehdy důvěrného a osobního spojení, aby se stal kardinálem z moci císaře, který v Římě mohl všechno a před nímž se papež třásl.
Tato lákavá vyhlídka nás poutala k Anglii v nejkrajnějším otroctví, které regentovi nedovolovalo nic bez jejího svolení, a to Jiří rozhodně nehodlal udělit ke spojení s carem, jak pro jejich nenávist a jejich zájmy, tak z ohledu na císaře – dva body tak zásadní pro abbé Duboise, že car se nakonec znechutil naší hluchostí vůči němu a naší lhostejností, která zašla tak daleko, že jsme k němu neposlali ani Vertona, ani nikoho jiného jménem krále.
Od té doby jsme měli důvod k dlouhé lítosti nad zhoubnými půvaby Anglie a nad pošetilým pohrdáním, jímž jsme zahrnuli Rusko. Neštěstí z toho neustala ve slepém řetězení a oči jsme konečně otevřeli jen proto, abychom tím lépe pocítili nenapravitelnou zkázu, zpečetěnou ministerstvem pana Vévody a potom ministerstvem kardinála Fleuryho, stejně otrávenými Anglií: prvním nesmírnými penězi, které z ní po kardinálu Duboisovi vytáhla jeho milenka,16 druhým nejhloupějším zaslepením.
Poznámky
Vysvětlivka: Kníže Boris Ivanovič Kurakin (1676–1727), ruský diplomat; carův švagr; vyslanec v Londýně, Hannoveru a Haagu, poté velvyslanec v Paříži, kde zemřel.↩
Ediční poznámka: Kurakinové odvozovali svůj původ od litevského velkoknížete Gedimina, z jehož rodu vzešli i Jagellonci. Jagellonci však vládli v Litvě, Polsku, Čechách a Uhrách, nikoli v Dánsku, Norsku a Švédsku.↩
Vysvětlivka: Carevna je zde Jevdokija Lopuchinová (1669–1731), první manželka Petra I., kterou car roku 1698 zapudil a poslal do kláštera v Suzdalu; jejich synem byl carevič Alexej (1690–1718). Kurakin měl za ženu její sestru Xenii, jejich synem byl Alexandr Borisovič Kurakin.↩
Ediční poznámka: Saint-Simon zaměňuje generace: patriarchou byl Filaret (Fjodor Nikitič Romanov), otec cara Michaila Fjodoroviče, zvoleného roku 1613. Filaret byl tedy Petrovým pradědem; Petrův děd Michail byl car, ne patriarcha, a Petrův otec Alexej trůn po něm zdědil.↩
Ediční poznámka: Ani toto není přesné: po Filaretovi měla Moskva další patriarchy, mezi nimi Nikona za Petrova otce Alexeje. Petr nechal stolec neobsazený teprve po smrti patriarchy Adriana (1700) a roku 1721 patriarchát nahradil Svatým synodem. Petrův starší nevlastní bratr Ivan V. spoluvládl 1682–1696 a zanechal jen dcery.↩
Ediční poznámka: Narážka na evangelia: slova „Moje království není z tohoto světa“ (J 18,36) řekl Ježíš podle Janova evangelia Pilátovi; o rozsouzení sporu o dědictví ho podle Lukáše (L 12,13–14) žádal jeden muž ohledně svého bratra a Ježíš odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Markýz d’Argenson vypráví o této osobě následující anekdotu (Paměti, vydání z roku 1825, s. 193–194): „Markýz z Nesle se ucházel o poslání vyjet naproti caru Petrovi a prokazovat mu pocty Francie při cestě tohoto panovníka na počátku této vlády. Je známo, že si markýz zakládá na krajní nádheře. Zařídil se tak dobře, že každý den měnil šaty. Veškerá pozornost, kterou mu tato okázalost u cara vynesla, byla, že tento panovník komusi řekl: ‚Opravdu je mi líto pana z Nesle, že má tak špatného krejčího, že nemůže najít šaty ušité podle svého gusta.‘“↩
Vysvětlivka: Louis de Mailly, markýz z Nesle, otec sester z Mailly-Nesle, z nichž několik se později stalo milenkami Ludvíka XV.↩
Vysvětlivka: Otočný most (Pont-Tournant) přes příkop na západním konci Tuilerijské zahrady, který ji spojoval s prostranstvím dnešního náměstí Svornosti.↩
Vysvětlivka: Sébastien Truchet (1657–1729), karmelitán, mechanik a znalec vodních staveb, člen Akademie věd.↩
Vysvětlivka: Paní Dauphine je zde Marie-Adélaïde Savojská, vévodkyně z Bourgogne († 1712); monseigneur dauphin, otec krále, je její manžel Ludvík, vévoda z Bourgogne, dauphinem 1711–1712 († 1712).↩
Vysvětlivka: Královnou je míněna Marie Leszczyńská (1703–1768), dcera polského krále Stanislava Leszczyńského, od roku 1725 manželka Ludvíka XV., jemuž porodila deset dětí; Saint-Simon psal tato slova v době, kdy už byla královnou.↩
Vysvětlivka: Carevna je zde Kateřina (Marta Skavronská, 1684–1727), dívka prostého původu z Pobaltí, od roku 1712 oficiálně druhá manželka Petra I. a po jeho smrti (1725) vládnoucí carevna Kateřina I. Z jejich dětí přežily dcery Anna Petrovna (1708–1728), provdaná za holštýnského vévodu Karla Fridricha, a Alžběta (1709–1762), pozdější carevna.↩
Ediční poznámka: Carevna Kateřina zůstala po dobu carovy cesty do Francie v Holandsku; do Spa jel Petr sám a s carevnou se znovu sešel až v Amsterdamu.↩
Vysvětlivka: Petr I. provdal roku 1716 svou neteř Kateřinu Ivanovnu za meklenburského vévodu Karla Leopolda; ruská vojska, která se pak usadila v Meklenbursku, znepokojovala Jiřího I. jako hannoverského kurfiřta.↩
Vysvětlivka: Míněna markýza z Prie (Agnès Berthelot de Plénœuf, 1698–1727), milenka pana Vévody v době jeho ministerstva (1723–1726).↩