Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom čtrnáctý (1716–1717)

Kapitola devatenáctá

Smrt livonského vojvody. — Nové Alberoniho pletichy o jeho povýšení. — Giudice v Janově; bída jeho synovců. — Účinek Borromeova povýšení v Madridu. — Patiño, později první ministr a grand. — Alberoniho chvástání. — Znepokojený sicilský král si přeje být zahrnut do zamýšlené smlouvy Španělska s Holandskem. — Alberoniho odpověď. — Alberoni náhle mění systém a přijímá jiný, velmi málo uskutečnitelný, a to ještě s podivnými obměnami. — Jeho rozkazy Berettimu v té věci. — Holanďané si přejí spojení se Španělskem. — Obávají se císařovy moci a ctižádosti a kroků pruského krále. — Stížnosti a zlost pruského krále na anglického krále. — Kliky a změny v Anglii. — Beretti navrhuje připoutat ke Španělsku penzemi několik předních členů generálních stavů, které jmenuje. — Alberoniho dopis Berettimu podle jeho nového systému, aby byl ukázán pensionáři a několika dalším z republiky; v témž smyslu mluví s Ripperdou. — Ripperda odhalí změnu v posledním Alberoniho systému a předvídá záměr na Sicílii. — Stálé pomýšlení na návrat k nástupnictví ve Francii. — Dvojí darebáctví Alberoniho a Daubentona ohledně konstituce. — Alberoniho úskoky k jeho povýšení; jeho výbuchy a hrozby. — Špatný stav španělských financí. — Řeči anglického a holandského ministra k sicilskému v souladu s posledním Alberoniho systémem; činí mu podivný návrh. — Ten se vyhne odpovědi a učiní zvláštní a důležitý objev. — Alberoni pod jménem královny propuká v hrozby, zavírá Aldrovandimu Španělsko, činí výtku Acquavivovi a dává mu lekci, se zdáním, že ho šetří. — Nové Alberoniho úsilí o jeho povýšení. — Vzácné papežovo breve otci Daubentonovi. — Španělský král mluví třikrát s Ripperdou podle Alberoniho systému. — Sicilský velvyslanec, znepokojený možným odstoupením tohoto ostrova, se vyhýbá odpovědi na návrhy holandského velvyslance. — Alberoni mění taktiku a chce se zalíbit papeži, aby dosáhl svého povýšení. — Papežovy rozpaky. — Benátčané ve sporu s Francií i se Španělskem. — Acquaviva chce získat kardinála Ottoboniho. — Nízká hrabivost Římanů. — Úvaha o francouzských kardinálech. — Stále náhlejší změny Alberoniho počínání ohledně jeho povýšení. — Jeho důvody. — Alberoniho počínání a rozkazy Berettimu podle jeho posledního systému. — Berettiho úvahy. — Vnitřní neklid na anglickém dvoře.

Zároveň přišla zpráva o smrti livonského vojvody, který doprovázel saského kurprince na všech jeho cestách, měl veškerou důvěru otce i syna a svým duchem, svým rozhledem a svým chováním, jakož i chováním tohoto prince ve Francii, si získal tolik pověsti. Byl katolík; byl by nadšen, kdyby byl viděl tohoto prince na polském trůně, a velice by užasl, kdyby byl mohl uhodnout, že dcera Stanislavova bude francouzskou královnou a dcera jeho mladého prince paní Dauphine1 — kontrastem tím nejpodivuhodněji zvláštním.

Papež byl stále v smrtelném strachu z tureckých příprav a radoval se z horlivosti, kterou mu vychvalovali u příprav Španělska k vyslání slíbené eskadry do Levanty; Acquaviva toho využíval, aby naléhal na Alberoniho povýšení, které by podle toho, co papeži říkal, ztratilo všechnu svou milost, kdyby je udělil jen se všemi opatřeními, jež k němu chtěl připojit, totiž aby eskadra byla v levantských mořích, nunciatura ve Španělsku znovu otevřena a všechny spory mezi oběma dvory ukončeny. Giudice byl ještě v Janově. Jeho synovec prelát, svědek výkřiků všech kardinálů, kdykoli slyšeli mluvit o Alberoniho povýšení, se třásl, aby počínání jeho strýce v Římě neuškodilo jeho kariéře. Cellamare neměl o sebe o nic menší strach; oba byli pevně rozhodnuti zachovávat vůči svému strýci jen ty nejlehčí formy slušnosti a posloužit sami sobě tím, že budou sloužit Alberonimu. Ten přijal zprávu o Borromeově povýšení s velkou pevností; zdálo se, že ho to vedlo k tomu, aby se tím okázaleji ukazoval jako rozhodčí záležitostí i dvora Španělska; ale své povýšení vždy vydával za záležitost výhradně královninu. Královna byla tehdy v šestinedělí. Okázale se před ní ta zpráva tajila, aby se neuškodilo jejímu zdraví; ale dvě hodiny po příjezdu kurýra, který ji přivezl, byl vypraven jiný k princi Piovi, místokráli Katalánska, do Barcelony s rozkazem zabránit Aldrovandimu ve vstupu do Španělska, a pokud už vstoupil, okamžitě ho odtud vyhostit. Cestou dostal tento nuncius dopis od kardinála Paolucciho, psaný z papežova rozkazu, který ho zmocňoval ujistit Alberoniho, že jeho povýšení brzy bude následovat, pokud bude smír mezi oběma dvory uzavřen za podmínek navržených papežem a jakoby přijatých a pokud bude ještě před uzavřením nunciatura znovu otevřena a eskadra pod plachtami. To se kardinálský klobouk prodával a kupoval opravdu draho: proto také byly tyto podmínky ve Španělsku shledány nesmírně drzými; toto slovo se tam nešetřilo, a stejně tak ani všechny ostatní výrazy promísené úvahami, které na ně odpovídaly; hrozilo se zuřivostí královny, až se o nich dozví, a těmi nejkrajnějšími kroky. Král nicméně napsal papeži, slovy uctivými, ale důraznými. Aldrovandi byl v Madridu obviněn, že papeži toto rozhodnutí vnukl z touhy dosáhnout znovuotevření své nunciatury a nebýt přitom oklamán.

Alberoni nicméně považoval vyslání eskadry za jediný prostředek, jak své povýšení uskutečnit. Zmocnil se prostředků určených na výzbroj, a aby si byl jistější rychlostí, svěřil péči o ni Patiñovi2 s titulem generálního intendanta námořnictva. Byl to jediný Španěl, kterého kdy uznal za hodna své důvěry a schopna dobře sloužit. Patiño byl osmnáct let jezuitou; potom stoupal stále výš a nakonec zemřel jako španělský grand a první ministr, s mocí a poctivostí stejně velkou, jakou měl Alberoni. Alberoni se mezitím chlubil, že zničil rady, obnovil obchod a námořnictvo, opravil pevnosti a dělostřelectvo, vybudoval a rozšířil přístavy, zrušil kontraktaci3 a sevillský konzulát, výstavbou barcelonské citadely navždy spoutal uzdou Aragonii a Katalánsko, a chlubil se i zdravím španělského krále, natolik upevněným, že už nebrzdí horlivost cizích mocností přijímat vůči němu závazky.

Sicilský král, stále ve strachu a ve zlém s císařem, dal na Alberoniho naléhat, aby ho zahrnul do smlouvy o spolku, o níž se tehdy mezi Španělskem a Holandskem hodně mluvilo. Alberoni odpověděl abbému del Maro, jeho velvyslanci, že její uzavření není blízko; že bude-li vyhlídka na jednání, bude vyrozuměn; že pohnutkou tohoto návrhu bylo zmařit smlouvu o spolku se sebou, kterou císař navrhl generálním stavům, a že španělský král byl rád, že našel příležitost prohlásit, že kdyby císař napadl Itálii, učiní opatření k zachování svých práv i práv svých přátel; konečně, že kdykoli budou Holanďané rozumní, bude španělský král ochoten s nimi jednat a že v tom případě nebudou zájmy sicilského krále zapomenuty.

Tentokrát mluvil dost pravdivě; neboť jakmile měl jistotu, že už se nemusí obávat žádné smlouvy mezi císařem a Holanďany, nařídil Berettimu, aby mezi nimi pečlivě sel nedůvěru a spokojil se s tím, že započaté jednání udrží v chodu, aniž by naléhal na jeho uzavření, protože ve šťastném postavení, v němž se španělský král nacházel, se o něj mohly ucházet všechny strany a nemusel se o svá království ničeho obávat; z čehož vyvozoval, že i v jednání započatém s Anglií je třeba postupovat velmi pomalu — v čemž brzy uvidíme nevědomost jeho politiky. Uložil tedy Berettimu, aby Stanhopovi napsal, že Španělsku nevyhovuje žádný smír s císařem, nebude-li jako předběžná podmínka upravena otázka bezpečnosti Itálie, které se císař mohl zmocnit během čtyřiadvaceti hodin, a že Anglie, která marně prolila tolik krve a vydala tolik peněz na vedení minulé války, nemá nic opomenout, aby závazky, které přijme k zajištění klidu Evropy, měly jistý účinek. Chtěl ovšem, aby Beretti psal v tomto smyslu jakoby sám od sebe a bez rozkazu, pouze jako člověk velmi spolehlivě zpravený o úmyslu Španělska udržet rovnováhu Evropy.

Té podle něho nemohlo být dosaženo, ať by se proti proměnám časů a okolností přijala jakákoli opatření, dokud bude císař držet v Itálii nějaké státy, zvláště takovou pevnost, jako je Mantova. Nabídku anglického krále, že přiměje císaře slíbit dětem španělské královny parmské a toskánské dědictví pro případ, že by tyto dva rody zůstaly bez dětí, už pokládal jen za ustanovení příliš vzdálená a příliš nahodilá, než aby jim věnoval vážnou pozornost. Tvrdil, že Stanhope, kterého poznal ve Španělsku, je chytrý a obratný. Myslel, že v jeho dopisech vidí lest. Aby ho přiměl k pevnému stanovisku, chtěl od Angličanů výslovný závazek, že donutí císaře odejít z Itálie, a zvláště z Parmy. Nelze se tu ubránit údivu, že první ministr Španělska, ať byl ve znalosti věcí sebeméně zběhlý, mohl pokládat takovou vidinu za možnou.

Přesto předvídal, že se Stanhope bude krýt utrechtskou smlouvou, jejímž porušením by takový požadavek byl — smlouvou, kterou potom potvrdil spolek nedávno uzavřený mezi Francií, Anglií a Holandskem. To však Alberoniho nijak nezastavilo; bez závazku, po němž toužil, neviděl pro Španělsko v jednání s císařem žádný užitek, protože podle něho na italských záležitostech závisela rovnováha Evropy, která nemohla nikdy trvat, dokud bude v Itálii jediný Němec. To mohla být pravda. Jak ale přimět císaře, mocného, jaký byl, a se silou v rukou, aby se vzdal Itálie, která byla jedním z nejkrásnějších a nejbohatších klenotů jeho koruny a jedním z hlavních základů jeho moci v Evropě? A jak přesvědčit Angličany, odjakživa s ním spojené, i anglického krále, tehdy jeho osobního a důvěrného přítele, který měl tolik důvodů ho šetřit kvůli svým německým zemím, aby mu předložili tak bláznivý návrh, a ještě k tomu bez náhrady, a aby ho donutili k tomuto vzdání, na němž jim vzhledem k jejich poloze vůbec nic nezáleželo?

Alberoni si myslel, že řekne bůhvíjaké divy, když bude prohlašovat, že španělský král, spokojený s tím, co má, si v Itálii pro sebe nic nenárokuje a spokojí se s tím, co podle všech božích i lidských zákonů má náležet synovi z jeho druhého manželství. Tato návnada navíc byla rovněž až příliš hrubá. Přesto dostal Beretti rozkaz v tomto smyslu psát a mluvit, kdyby se jednání přeneslo do Londýna.

Alberoni nepokládal za vhodné postoupit tolik práv a tolik uchvácených států za neurčitý slib zaručený Anglií a Holandskem, které by podle jeho představ byly ve vlastním zájmu nuceny zabránit císaři, aby se zmocnil zemí velkovévody, kdyby se jejich dědictví uprázdnilo bez dědiců; že by tedy Španělsko touto smlouvou s císařem nic nezískalo a všechno ztratilo. V tomto smyslu mluvil s anglickým sekretářem, avšak s úmyslem jednání udržovat, a nepřerušit je.

Chladná a vyčkávavá povaha Heinsiova posloužila Alberonimu proti naléhání, které Beretti ve prospěch smlouvy neustále zdvojnásoboval, ještě než dostal své poslední rozkazy. Tento pensionář ho ujišťoval o dobré vůli všech provincií; dodával však, že než se začne jednat a uzavírat, je třeba vidět, co přinese úsilí Anglie a republiky o zprostředkování míru mezi císařem a Španělskem; že nepodaří-li se tento mír, republika se se Španělskem spojí aliancí, ať do ní budou chtít Angličané vstoupit, nebo ne. Amsterodam se zdál po tom toužit; Beretti si to pochvaloval jako plod svého úsilí a počítal také s provinciemi Utrecht a Geldersko. Přední členové republiky sváděli pomalost mírového jednání mezi císařem a Španělskem na Anglii. Duywenworde si stěžoval na tyto průtahy, kvůli nimž se promarňuje tak příznivá příležitost uherské války k tomu, aby byl císař povolnější. Uznával společný zájem na tom, aby se císař nestal pánem Itálie, a ujišťoval, že generální stavy ho opustí, nebude-li rozumný, a budou se Španělskem jednat o svých zvláštních zájmech. Aby dokázal své dobré úmysly, chlubil se, že nedávno velmi rázně promluvil ve shromáždění stavů Holandska o císařových porušeních bariérové smlouvy, a tvrdil, že je přiměl napsat anglickému králi a požádat ho o přispění jeho dobrými službami ve Vídni; z čehož by vyplynulo, že kdyby císař vyhověl, republika by dosáhla toho, co si přála, a kdyby to králi odmítl, jeho špatná víra by vyšla najevo a republika by měla plnou volnost jednat se Španělskem.

Republika právě propustila pět skotských pluků. Alberoni chtěl dva z nich vzít do svých služeb; Beretti však, který o tom psal do Londýna a nedostal žádnou odpověď, nevěštil této žádosti dobrý úspěch.

Navzdory této redukci vojska, k níž Holanďany donutil špatný stav jejich záležitostí, je znepokojovaly nové odvody, které prováděl pruský král: chtěl mít pod zbraní šedesát pět tisíc mužů, aniž jeho ministři, ba snad ani on sám, věděli, co s nimi zamýšlí. Tyto oddíly se pohybovaly v Klevsku. Plnil své zásobárny a vyvolal u Holanďanů takový poplach, že dali pracovat na opevnění Nijmegenu a Zutphenu a vyplatili mu sto dvacet tisíc zlatých ze subsidií, které mu dlužili z minulé války.

Pruský král znepokojoval také anglického krále, svého tchána, stížnostmi, které na něho vedl, a svými úzkými svazky s carem. Zeť se prohlašoval za velmi dotčeného tím, že nachází svého tchána všude v rozporu se svými zájmy a nesnadného i v sebemenších maličkostech; ve svém rozhořčení prohlašoval, že bude jen na císaři, aby si ho neporušitelně připoutal ke svým zájmům, protože byl přesvědčen, že hlava Říše musí být a bude rozhodčím míru na severu. Stěžoval si, že anglická eskadra zablokovala göteborský přístav a že Jiří dává barona Görtze držet v holandském vězení tak přísně, že jedinou úlevou bylo, že mu tam směli donést jeho postel.

Londýnský dvůr byl zároveň tak plný kabal, že anglický král nedokázal udržet své přední ministry. Townshend, státní sekretář, opustil toto místo kvůli irskému místokrálovství, o které však brzy nato také přišel. Methuen, rovněž státní sekretář, a Walpole4, první komisař pokladu, byli také propuštěni, stejně jako Pulteney z místa válečného sekretáře; a vévoda z Devonshiru5, jejich přítel a příslušník téže kabaly, nechtěl po jejich nemilosti zůstat předsedou rady a tento vysoký úřad složil. Stanhope vyměnil svůj úřad státního sekretáře za úřad prvního komisaře pokladu.

Uprostřed těchto zvratů se anglický dvůr zahraničními záležitostmi zabýval jen málo, a Stanhope, který se jejich řízení vzdal, ještě méně. Jeho odpovědi Berettimu proto byly suché, nejasné a přiváděly k zoufalství činorodost tohoto ministra v záležitosti, po jejímž uzavření vroucně toužil, aby z ní měl čest; a všechny jeho úvahy směřovaly k tomu, vyzkoušet, zda Jiří jedná upřímně, nebo se spokojuje s tím, že druhé jen baví; to se dalo zjistit jedině tak, že se na něj bude mimořádně naléhat, aby přiměl císaře vyjádřit se dříve, než se rozhodne tažení v Uhrách. V tomto mínění ho utvrzovalo přiznání Heinsia a Duywenworde, kdysi tak horlivých přívrženců císaře, že nemohou mít důvěru v císařovu upřímnost v započatém jednání, když jí z jeho strany tak málo poznávají při plnění podmínek bariérové smlouvy.

I pensionář, jinak tak umírněný, se rozhorlil nad ctižádostí vídeňského dvora a nad nebezpečím nechat jej v takovém postavení, aby se mohl stát pánem na všech stranách, a tudíž nad nutností vynaložit krajní úsilí o mírovou smlouvu se Španělskem, dokud trvá uherské tažení. Beretti navrhoval, že je nutné získat Španělsku ještě spolehlivější přátele penzemi, jimiž by se lichotilo těm, kdo jsou k jejich přijetí nejpřístupnější a zároveň nejschopnější dobře posloužit, ale které by jim byly vypláceny teprve tehdy, až bude aliance s republikou téměř jistá. Z předních členů republiky jmenoval pro tyto penze hraběte z Albemarlu6 a barony Reenswonde, Norwich a Welderen. Posledně jmenovaný byl poslancem za Geldersko. Beretti o něm říkal, že je velmi prorakouský, ale citlivý na peníze a ještě víc na dobré hostiny.

Alberoni byl podle zásad, které jsme viděli, k těmto aliancím velmi ochladlý. Napsal Berettimu dopis podle týchž zásad s rozkazem ukázat jej pensionáři a dobře smýšlejícím. Trval v něm na naprosté nutnosti rovnováhy, na její nemožnosti, dokud si císař v Itálii ponechá jedinou píď země a jediného vojáka, na lhostejnosti španělského krále k míru, který se má uzavřít s císařem. Především v něm vyzdvihoval dobrý stav Španělska a své naděje, že jej ještě zlepší, než uplyne pět nebo šest let.

Zároveň si povolal Ripperdu, holandského velvyslance. Mluvil s ním o návrzích Anglie a Holandska na mír mezi císařem a Španělskem a řekl mu, že je třeba počítat s tím, že ze strany vídeňského dvora jde jen o krásná slova, že jednání bude bezvýsledné a že by dokonce bylo velmi nebezpečné je zahájit, dokud nebude pevně zajištěna bezpečnost rovnováhy Evropy; vyložil mu, v čem ji spatřuje: císař musí odevzdat všechno, co v Itálii drží, do rukou Anglie a Holandska, aby s tím tyto dvě mocnosti naložily, jak uznají za vhodné, podle spravedlnosti; a španělský král, jehož lásku k obecnému dobru vychválil, souhlasí s tím, aby z toho byl úplně vyloučen. Připojil stížnosti na oddanost generálních stavů k císaři; řekl, že dobře chápe ohledy, které anglický král bere na hlavu Říše kvůli svým německým zemím; že tedy v tomto chování Holandska vidí jen ducha závislosti na jeho vůli; že však Evropa potřebuje rovnováhu. Jako prostředek, jak jí dosáhnout, navrhl opatřit generálním stavům katolické Nizozemí a slíbil Ripperdovi, žádaje ho o zachování tajemství, že španělský král v tom učiní, co uzná za vhodné. Skončil, jak začal: císařem a Itálií.

Ripperda vyšel z tohoto rozhovoru přesvědčen, že Španělsko nikdy neuzavře s císařem mír za podmínek navržených Anglií a Holandskem. Myslel, že odhalil, že Alberoniho plán — ačkoli Alberoni na začátku i na konci tohoto rozhovoru trval na tom, že nemůže být rovnováha, dokud bude císař držet v Itálii jedinou píď země — Ripperda, pravím, myslel, že odhalil, že jeho plánem je ponechat císaři Milánsko, přidat k němu Cremonu a Cremonsko a dát výměnou Benátské republice Mantovu a Mantovsko, získat pro Španělsko zpět Neapol, Sicílii a Sardinii a zajistit nejstaršímu synovi španělského krále z druhého manželství florentské a parmské dědictví. Tento velvyslanec byl dokonce přesvědčen, že Španělsko získá Sicílii zpět, až se toho bude nejméně čekat.

Alberonimu bylo milé naznačovat generálním stavům tyto rozličné záměry, protože se míru s císařem spíš obával, než aby si ho přál. V předvídání událostí, které mohly nastat, se vyhýbal tomu, aby španělského krále znovu zavázal, ať potvrzením závazků už přijatých, nebo novými postoupeními, za něž by se Evropa stala ručitelem. Říkal, že ruka Boží se nezkrátila, a touto řečí dával dost najevo, co měl na mysli. Je to podivná věc, být posedlý myšlenkou na návrat7 a neodvážit se z ní nic dát zahlédnout ani Francii, ani Španělsku.

V témž duchu využil okolnosti, že v Římě bylo veřejně spáleno několik spisů proti konstituci. Dal jejich věrným Daubentonem napsat papeži divy o zbožnosti španělského krále a o jeho neochvějné oddanosti hlavě církve, ať se v této záležitosti stane cokoli. Tytéž spisy, které poslal Cellamare, byly vydány španělské inkvizici, aby je dala spálit. Cellamare dostal rozkaz neposílat už spisy psané proti konstituci, nýbrž naopak všechny, které jí byly příznivé, kdežto kardinál Acquaviva dostal rozkaz pečlivě se vyhýbat tomu, aby v těchto sporech zaujal jakoukoli stranu, a omezit se prostě na podávání zpráv o následcích, které by mohly mít: to jest, Alberoni chtěl dát papeži velkou představu o oddanosti španělského krále zdravému učení a o jeho odporu k novotám, a zároveň chtěl tento ministr Francii pečlivě šetřit a neposkytnout papeži ani příliš velkou pomoc v okolnostech, kdy s ním byl tak nespokojen.

Nicméně naléhal na vyzbrojení loďstva jako na jediný nástroj svého povýšení, které se podle jeho slov týkalo jen královny. Nadále zachovával mlčení, které si uložil, a říkal, že dobře ví, že kdyby navrhl nějaké zmírnění, jeho závistníci by říkali, že myslí jen na své zájmy na úkor zájmů svých pánů, a šel v tom mlčení tak daleko, že svým pánům prokazatelně tajil i Acquavivovy dopisy: byla to pěkná výčitka, kterou mu tím činil, že nebyl dost pevný v naléhání na papeže; že mírné prostředky nejsou ani podle královy, ani podle královniny povahy; že napříště bude Řím nucen brát na ně víc ohledů; že Jejich Katolická Veličenstva dají konečně najevo svou nelibost dvoru plnému lupičů, který lze snadno potrestat přes jeho zájmy; že on sám, jsa mužem cti a nezištným, bude spokojen, že dal přednost důstojnosti služby svým pánům před vlastním povýšením; že kdyby si byli přáli kardinálský klobouk, slušelo by jim nakonec jím pohrdnout, když vidí podivné jednání Říma; že nepochybuje, že kdyby španělský král změnil rozhodnutí o vyslání svých lodí, ta změna by byla přičítána jeho ministrování a nějaký darebák by rozšiřoval, že užil svého vlivu, aby tuto pomoc křesťanstvu odňal; že náboženství zahubí jedině papež, protože v téže době, kdy na naléhání svých příbuzných uděluje kardinálskou hodnost člověku zaprodanému Němcům, s pohrdáním odpírá spravedlnost, o niž ho žádá španělský král. Stanovil jako zásadu (a ta zásada je naprosto pravdivá a je to jediná pravda, kterou zde Alberoni říká), stanovil jako zásadu, že s římským dvorem se nesmí jednat v rukavičkách, že všechny polovičaté prostředky jsou špatné a že čas nakonec lidi vyvede z omylu ohledně orviétanu tohoto dvora; dodával, že ani papežovi nejoddanější přátelé nemohou papežovo chování schvalovat a že i zpovědník soptí; Alberoni mu však za to nehodlal být vděčný, protože kdyby si tento jezuita počínal jinak, špatně by pochodil.

Toto loďstvo, s nímž se Alberoni tolik okázale chlubil, stálo nesmírně mnoho. Stav záležitostí nebyl takový, jaký se ho Alberoni snažil ukazovat. Dluhů bylo velké množství a byly naléhavé, prostředky k jejich splacení obtížné; sám to musel přiznávat svým důvěrníkům, ale měl to štěstí, že cizím diplomatům, kteří byli v Madridu, dokázal namluvit opak. Anglický a holandský, s nimiž se nejvíc mazlil, ujišťovali sicilského velvyslance, že španělský král má v hotových penězích víc, než se obecně soudí; že by mohl pomoci sicilskému králi stát se osvoboditelem Itálie, protože jediným prostředkem, jak zabránit císaři, aby se jí nakonec zmocnil, je spojit smlouvou španělského krále, sicilského krále a italská knížata. Abbé del Maro chtěl vědět, jaký asi plán by Anglie a Holandsko pro tento svazek vytvořily. Ministři těchto dvou mocností mluvili o tom, že by se Sicílie postoupila španělskému králi a sicilskému králi by se daly státy sousedící s Montferratem a ta část Milánska, kterou držel. Ačkoli byl ten návrh podivný, del Maro usoudil, že byl učiněn ve shodě s Alberonim, který se chtěl zalíbit královně tím, že nalezne prostředek, jak založit stát pro její děti. Snažil se proniknout k otázce důležitější. Všímal si ohledů, které Anglie a Holandsko braly na španělského krále. Chtěl zjistit, jakou stranu by tyto mocnosti zaujaly v případě, že by se otevřelo francouzské nástupnictví. Z odpovědí jejich ministrů však usoudil, že jejich ohledy platí spíš Španělsku než osobě Filipa V. a že kdyby se někdy pokusil zvrátit zřeknutí, použily by svého vlivu i svých zbraní, aby jeho podnik překazily.

Španělská královna se konečně dozvěděla o Borromeově povýšení; Alberoni pod jejím jménem propukl ve výhrůžky. Kromě kurýra vypraveného do Barcelony, o němž byla řeč, dal vypravit dalšího do Alicante se stejným úkolem pro případ, že by se Aldrovandi vydal po moři, aby mu zabránil vystoupit na pevninu. Tento nuncius zanechal v Madridu jakéhosi Giradelliho, svého sekretáře, který byl zároveň agentem kardinála Acquavivy. Alberoni byl v pokušení ho vyhnat. Uvážil však, že mu tento člověk nemůže uškodit, a udělal si z toho u Acquavivy zásluhu a zároveň mu udělil lekci. Zásluha spočívala v tom, že mu napsal, že jedině z ohledu na něho zabránil tomu, aby byl ten člověk vyhnán, ale pod podmínkou, že nebude vykonávat žádnou funkci papežova agenta a nebude jménem Jeho Svatosti mluvit ani předkládat žádné memorandum.

Co se lekce týče: Acquaviva už dávno naléhal, aby byl v Římě zbaven dotěrné kritiky dona Juana Díaze, španělského agenta, který posuzoval všechny jeho kroky s tou nejvýstřednější volností. Alberoni mu slíbil, že ho odvolá. Kardinál ho o to znovu požádal. Alberoni, nespokojený s jeho měkkostí a s tím, že nechal Borromea projít bez něho, připsal do svého dopisu, že vůči tomuto člověku je třeba zachovat chladnou krev, protože ho Španělé pokládají za velmi horlivého ve službě a za neschopného šetřit kohokoli, jde-li o zájem pánů; že si navíc od Borromeova povýšení získal ještě nový vliv, protože stále tvrdil, že se uskuteční a že Jejich Katolická Veličenstva budou oklamána navzdory krásným slovům papeže a nadějím, jimiž se on, Acquaviva, nechal ukolébat.

Tato výčitka učiněná papeži i jemu znamenala ohlášení pomsty; dva Italové jí nemohli dát jiný výklad. Aldrovandi, který viděl, že jeho kariéra je ztracena, zůstane-li mu vstup do Španělska zapovězen, naléhavě žádal o svolení odebrat se do Barcelony nebo do Zaragozy. Královnin hněv byl záminkou, proč nevyslechnout žádný návrh, dokud nebude Alberoniho povýšení uskutečněno. Aby si však zachoval jeho pravou návnadu, dal Alberoni v Římě vědět, že tolik žádaná eskadra se neprodleně odebere do Janova a může se dokonce posunout až k Livornu, ale že v jednom z těchto dvou přístavů bude čekat na zprávy od Acquavivy a odtud se vrátí do španělských přístavů, nebude-li tolikrát slibované povýšení uskutečněno — rozhodnutí, od něhož Jejich Katolická Veličenstva nikdy neustoupí, i kdyby se měl svět zřítit, protože španělský král už má dost toho, že je šestnáct let hříčkou římského dvora.

Tento panovník, v Římě tak pečlivě líčený jako papeži velice poddajný, aby si ho papež přál ve Francii, kdyby se tam nešťastnou náhodou otevřelo nástupnictví, nechtěl, aby papeži bylo dovoleno odkládat povýšení tak vzácného člověka, a byl odhodlán k nejkrajnějším krokům. Pohrozil tedy při této příležitosti Římu, že zřídí juntu, která prozkoumá prostředky a opatření, jak stanovit papežově moci ve Španělsku spravedlivé meze a omezit ji na tu, jaká se mu dovoluje ve Francii a v Benátkách. Dodával, že Jejich Katolická Veličenstva budou v tomto zásadním bodě neoblomná; že se nikdo neodváží pokusit se je obměkčit; že on sám by byl raději mrtev, než by o tom otevřel ústa, protože by ho jistě obvinili, že dává přednost svým zájmům před zájmem svých pánů; že zpovědník má tím víc důvodů zachovávat nejhlubší mlčení, že mu je král velmi přísně uložil ve všech římských záležitostech, a o něm se mimoto říká, že je Římu zaprodán. Alberoni tedy chtěl, aby papež poznal všechno nebezpečí odkladu jeho povýšení a aby ho pokládal za jediného, kdo má v moci ukončit spory mezi oběma dvory.

Aby ho v tomto přesvědčení utvrdil, vymohl na španělském králi, aby přiměl parmského vévodu slíbit jménem Jeho Katolického Veličenstva a zaručit se, že smír bude uzavřen a soud nunciatury znovu otevřen v okamžiku, kdy bude povýšení uskutečněno a vyhlášeno.

Tento okamžik Alberoniho povýšení byl kritickým bodem veškeré obtíže ohledně smíru. Alberoni ho nechtěl uzavřít, nebude-li tato podmínka splněna; příliš se bál, že ho potom nechají na holičkách. Papež, v téže nedůvěře, že si z něho po povýšení budou dělat posměch, se pevně držel svého slibu uskutečnit je, jakmile bude smír uzavřen za podmínek, s nimiž Alberoni již souhlasil, a jakmile bude eskadra pod plachtami na cestě ke Korfu. Tato vzájemná nedůvěra všechno zastavovala. Papež nicméně chtěl předem odstranit všechny předběžné obtíže. Napsal Daubentonovi breve vlastní rukou, zmocňující ho rozhřešit španělského krále ze všech církevních trestů, jimž propadl skrze akty učiněné jeho jménem a jeho autoritou proti právům Svatého stolce, ale pod podmínkou, že tyto akty budou zrušeny a že Jeho Katolické Veličenstvo přistoupí na všechny návrhy smíru předložené Jeho Svatostí. Nelze se tu zdržet poznámky, že nad tímto krásným breve a nad tímto vzácným vynálezem, jak si všechno přisvojit jako soudce i strana zároveň, se úvahy nabízejí v celých zástupech.

Alberoni zároveň, pozorný k cíli, který si pro Itálii vytkl, opatřil Ripperdovi, kterého vždy zvlášť šetřil, tři po sobě jdoucí audience u španělského krále ve své přítomnosti, při nichž španělský král, chválě upřímnost pensionáře, řekl, že by si přál, aby se stal řídícím činitelem jednání mezi ním a vídeňským dvorem a aby návrhy byly přinášeny tam i do Madridu zároveň prostřednictvím dobrých služeb Anglie a Holandska. Trval na nutnosti nastolit především rovnováhu potřebnou pro bezpečnost Itálie a zopakoval, co už bylo tomuto holandskému velvyslanci řečeno, aby podnítil jeho pány využít příznivé příležitosti, kterou měli, stát se pány Nizozemí.

Ripperda mohl z důvěrných porad, které měl s Alberonim, snadno poznat, že Itálie je jeho hlavním cílem. Domníval se, že rozpoznal, že naléhání sicilského krále, aby byl do této smlouvy zahrnut, nebude mít velký úspěch a že ve Španělsku nejsou nakloněni podporovat růst jeho moci. Jeho velvyslanec se snažil přesvědčit španělského krále, že úzké dorozumění mezi ním a jeho pánem je pro jejich společné zájmy nutné a že holandský velvyslanec podpoří tento názor svými službami. Ripperda ho skutečně při návštěvě, kterou mu vykonal, dlouze bavil o nutnosti využít turecké války k zachování svobody Itálie proti výbojům císaře, na čemž závisí klid Evropy; řekl, že španělský a anglický král jsou o této pravdě přesvědčeni stejně jako generální stavy; že je třeba je spojit a zjistit, zda se sicilský král k nim v tomto svazku připojí; že mluví z rozkazu pensionáře, zvoleného tajnou radou republiky za jediného komisaře a tlumočníka v tomto zvláštním jednání; že žádá od sicilského krále odpověď na tuto věc a že ten se nemá divit mlčení, které se o tom zachovává vůči jeho rezidentovi v Haagu, protože jednání má být dohodnuto především se Španělskem a je naprosto nutné zabránit tomu, aby jeho tajemství vyšlo najevo.

Všechny tyto řeči se však del Marovi zdály podezřelé, protože mu Ripperda už předtím řekl několik nepříjemných věcí o myšlence postoupit Sicílii císaři výměnou za něco jiného. Ripperdovy nabídky mu připadaly jako nové důkazy dohody mezi třemi mocnostmi, že jeho pána o Sicílii připraví a donutí ho spokojit se s výměnou, jaká se jim zalíbí, aby usnadnily mír císaře se Španělskem; vyhnul se proto jasné odpovědi a žádal o čas, aby dostal rozkazy svého pána.

Alberoni, zcela zaujatý svým povýšením, jehož chtěl dosáhnout všemi možnými cestami, poslal do Cádizu rozkaz vyplout do Levanty, a s touto zprávou dostal Acquaviva rozkaz ujistit papeže, že Aldrovandi bude co nejdříve přijat jako nuncius. Záminkou této náhlé změny bylo ukázat přímost a upřímnost jednání španělského krále, za něž však očekával z papežovy strany spravedlivou odplatu, totiž povýšení skutečně uskutečněné a vyhlášené ihned po obdržení jeho dopisu. Papež si nemohl zakrývat nedůstojnost tohoto povýšení, kterou cítil i viděl. Veřejný pokřik nad ní se rozléhal a doléhal mu do uší. Na tomto povýšení, ať bylo jakékoli, však záviselo urovnání ve prospěch Říma i námořní pomoc proti Turkům.

Papež tedy plakal, a slzy ho stály málo. Byl v porodních bolestech. Využíval společného strachu Benátčanů, aby prostřednictvím jejich velvyslance v Římě působil na Acquavivu a přiměl Španělsko pomoci Itálii proti Turkům, aniž by čekalo na povýšení. Této hry přes mantinel se užívalo proto, že benátský šlechtic, rezident v Madridu, ještě nepřijal úřední hodnost. Španělsko žádalo zadostiučinění, kterému se republika dosud vyhýbala, za to, že uznala arcivévodu za španělského krále. Acquaviva si přál, aby španělský král Benátčany zatřásl a dosáhl na nich úplného navrácení rodiny Ottoboniů do jejích statků a výsad i do jejich přízně, o kterou přišla od té doby, co kardinál Ottoboni8 bez jejich svolení přijal protektorát Francie. Uvažoval, že pro konklávě je důležité získat kardinála, jako byl tento, který se mimoto o španělského krále vždy dobře zasloužil.

V Římě se najde množství lidí, kteří horlivě projevují svou oddanost buď Francii, nebo rakouskému domu, podle toho, co nazývají il genio a co je mezi ty dvě strany rozděluje. Naděje na dobrodiní je mocnou pohnutkou i pro přední osoby, které nikdy nemohou od římského dvora doufat v odměny, jež by se blížily těm, které dostávají od korun v obročích nebo v penzích. Někteří se dokonce nespokojují s tím, že z jedné strany dostávají skromné odměny, a snaží se je dostávat i z druhé pod titulem politiků nebo novinkářů. Takové chování se ukázalo u jakéhosi abbého Julianiho, který papežskému paláci na jedné straně a Španělům na druhé donášel všechno, co se dozvěděl od kardinála z La Trémoille, jehož důvěru si získal. Měl vysokou penzi od krále a jeho otec byl rovněž velmi dobře placen.

Nelze se tu ubránit, abychom nepolitovali zaslepenosti ohledně národních kardinálů, kteří jsou vždycky k ničemu — a to ještě vyvázneme lacino —, velmi na obtíž a beztrestně velmi nebezpeční, kdykoli se jim zlíbí. Dvě stě tisíc livrů ročního důchodu v obročích je pro francouzského kardinála málo. Pomíjím hodnost a osobní vážnost, která se přenáší na všechny jeho příbuzné. Vždy je jen jeden, který zůstává v Římě pro králové záležitosti. Ostatní žijí v Paříži a u dvora, jak se jim zlíbí. Přijde-li konklávě, je třeba jim zaplatit, aby tam jeli: a ještě se vymlouvají, jak mohou. Když přijedou do Říma, najdou kabaly utvořené a strany rozhodnuté. Nikoho tam neznají: proto se také ukazuje, že si z nich tam za mnoha poklon dělají posměch. Je-li papež zvolen, předhánějí se, kdo se vrátí nejrychleji. Všechny zločiny jsou jim dovoleny, i zločiny urážky majestátu; ať se pokusí o cokoli, jsou nedotknutelní a chodí se vztyčenou hlavou. Ludvík XI. se nikdy neodvážil potrestat úklady a prokázané zrady kardinála Balue9 jinak než vězením, a ještě s kolika překážkami; a za jeho nástupce bylo vidět, jak kardinál nad svým zločinem triumfuje v lesku legáta ve Francii. Sixtus V. schválil všechno, co se stalo v Blois, a hnusily se mu ohavnosti Ligy; ale když se o několik dní později dozvěděl o smrti kardinála z Guise10, přinejmenším stejně vinného jako jeho bratr, exkomunikoval Jindřicha III. a shledal, že není dost velkých trestů, jimiž by se tento zločin odčinil. Viděli jsme, jak byl zesnulý král nucen vyjednávat s kardinálem z Retz a jak nemohl potrestat zločiny kardinála z Bouillonu ani okázalost jeho neposlušnosti. Výhody a nevýhody francouzských kardinálů se tedy nedají ani poměřovat. Pokud jde o nároky Říma, na francouzské kardinály se spolehnout nelze. Dosud pociťujeme následky machinací a pobuřující řeči kardinála du Perron roku 1614 na posledních generálních stavech, které se konaly11. Kdyby naši králové nikdy netrpěli kardinály ve Francii, vyhnuli by se těmto zhoubným nesnázím i té další, totiž oddanosti k Římu proti jejich zájmům u všech, kdo si představují, že dosáhnou purpuru, a u některých, kteří k němu byli povýšeni proti vůli králů, jako byl kardinál Le Camus12 proti vůli zesnulého krále a kardinál z Mailly proti vůli dnešního krále a regenta, silou kabal, vzpurnosti a zuřivosti v záležitosti konstituce. Kdyby dávali nominaci dobře vybraným italským poddaným, měli by v Římě stálé kardinály, sobě oddané, informované a neustále o všem zpravené, kteří by jim sami, skrze své přátele a svou rodinu, byli neustále užiteční, a v konkláve nesmírně, a z nichž tři nebo čtyři by byli dohromady víc než spokojeni s obročími, která nestačí jedinému francouzskému kardinálovi. Naděje na kardinálství by už nesváděla biskupy proti svobodám gallikánské církve a proti autoritě a světské svrchovanosti našich králů, a naopak by jim zajistila služby a oddanost nejvýznačnějších rodů a jednotlivců Říma a celé Itálie, jejichž užitečnost by se ukazovala každý den. Tolik dost o tomto důležitém článku, jehož zřejmost bije do očí.

Několik kardinálů si lichotilo, že papeže nedávno odvrátili od toho, aby zneuctil jejich kolegium tím, že do něj uvede tak podivného člověka. Alberoni to věděl a uznal, že není v jeho zájmu hnát nelibost krále a královny příliš daleko, protože kdyby nový spor, který by z toho vzešel, trval příliš dlouho, stal by se jeho obětí; jeho tak četní nepřátelé by byli nadšeni, kdyby ho viděli zapleteného do záležitosti, kterou pokládali za nevyhnutelnou příčinu jeho blízkého pádu, k němuž by všichni Španělé o závod přispěli. Tyto úvahy ho přiměly změnit chování. Uspíšil odplutí loďstva. Napsal parmskému vévodovi, že vypluje 26. května, a naléhal na Aldrovandiho, aby se odebral do Segovie, kde byl dvůr, a tam k papežově spokojenosti ukončil spory mezi oběma dvory. Dal zahlédnout, že cítí, jak velký význam pro něho má co nejdříve skončit záležitost svého povýšení, a čeho se musí obávat od vlády, jakou by si Němci, páni Itálie, osobovali nad papežovou myslí a jeho rozhodnutími. To byla omluva tak náhlé změny chování. Další důvody uvidíme později.

Změnil také svůj systém ohledně všeobecných záležitostí Evropy. Velmi si přál spojit španělského krále s Anglií a Holandskem a zjednat mu prostřednictvím těchto dvou mocností mír s císařem. Tyto myšlenky, které mu tak hluboko vězely v hlavě, už netrvaly. Vyhýbal se jednání o tomto míru, které chtěla Anglie zahájit. Opíral se o výhodné postavení, do něhož podle svých slov jeho péče Španělsko přivedla, takže nemá žádný důvod ucházet se o něčí přátelství a nejlepší, co může udělat, je pozorovat nesnáze ostatních mocností klidným okem a dobře hrát svou hru. Spoléhal na vnitřní nepokoje, které podle něho Anglii nevyhnutelně hrozily, a na krajní vyčerpání, v němž poslední válka zanechala Holandsko; to obojí by tyto dvě mocnosti přimělo ucházet se o přátelství španělského krále, takže až cizí národy poznají jeho cenu, poskytne je jen s rozvahou tomu, komu uzná za vhodné. Místo aby Berettiho popoháněl, krotil tedy jeho horlivost vyjednávat, aby si dodal ceny. Zaměstnával ho tím, aby získával a posílal do Španělska vlnařské dělníky pro velmi užitečné manufaktury, které zamýšlel, ale u nichž se s důvodem obával přirozené lenosti Španělů.

Beretti rozvíjel obsáhlé úvahy, aby Alberoniho přesvědčil, ať využije touhy, kterou u republiky viděl, spojit se se Španělskem, ať přistoupí na opatření nutná k omezení ctižádosti rakouského domu a ať se chrání před dojmem, jímž na císaře působila mstivá povaha španělských přeběhlíků v jeho radě. Říkal, že žádná smlouva nebude pevná, nebude-li předem nastolena dokonalá rovnováha v evropských záležitostech, bez níž se španělský král nemá nikdy zavazovat, nýbrž zůstat divákem; a zřeknutí učiněná ve prospěch rakouského domu prohlašoval za neplatná, protože rakouský dům sám žádného zřeknutí ve prospěch Španělska neučinil. Připouštěl, že naprosté odmítnutí vyslechnout cokoli o míru s císařem by mohlo Anglii a Holandsko znepokojit, ale že je třeba umět jednání protahovat a svalit odium průtahů na vídeňský dvůr.

Plod, který si od tohoto postupu sliboval, byl ten, že Anglie a Holandsko, rozhořčené chováním císaře ohledně míru, se ho budou ještě víc obávat a samy se budou ucházet o alianci, kterou jim španělský král nabízel. Byla pravda, že Anglie nebyla uvnitř klidná: strany tam byly rozvášněnější než kdy jindy, král a princ waleský znesvářeni tak, že už nezachovávali ani zdání, angličtí ministři nenáviděni částí národa, němečtí ministři nenáviděni celým národem a pokládáni za zaprodance vídeňského dvora. Měli takovou pověst, že se ministr sicilského krále neodvážil žádat je, aby pracovali na smíru jeho pána s císařem.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Stanislav Leszczyński (1677–1766), polský král dosazený Karlem XII. (1704–1709), později lotrinský vévoda, zemřel v Lunéville na následky popálenin, když mu u krbu chytil župan; jeho dcera Marie se roku 1725 stala manželkou Ludvíka XV. Marie-Josèphe Saská (1731–1767), dcera saského kurprince (od roku 1733 polského krále Augusta III.), se roku 1747 stala druhou manželkou dauphina Ludvíka (1729–1765), syna Ludvíka XV.; z jejich dětí vládli Ludvík XVI., Ludvík XVIII. a Karel X. Zemřela na tuberkulózu, kterou se nakazila při ošetřování manžela.↩

  2. Vysvětlivka: José Patiño (1666–1736), španělský správce a státník narozený v Miláně, Alberoniho chráněnec; v mládí vstoupil k jezuitům, řád však později opustil; roku 1717 se stal generálním intendantem námořnictva a řídil v Cádizu výzbroj loďstva; od roku 1726 řídil jako státní sekretář námořnictvo, Indie a finance a byl až do své smrti fakticky prvním ministrem Filipa V.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Toto španělské slovo zde znamená obchodní komoru.↩

  4. Vysvětlivka: Robert Walpole (1676–1745), whigský státník, starší bratr Horatia Walpola; v letech 1715–1717 první lord pokladu, v dubnu 1717 při rozkolu whigů z vlády odešel spolu s Townshendem; v letech 1721–1742 vedl jako první ministr britskou vládu.↩

  5. Vysvětlivka: William Pulteney (1684–1764), whig, válečný sekretář 1714–1717, později Walpolův úhlavní odpůrce a hrabě z Bathu; William Cavendish, 2. vévoda z Devonshiru († 1729), lord předseda Tajné rady 1716–1717. Oba odešli z vlády spolu s Townshendem a Walpolem.↩

  6. Vysvětlivka: Arnold Joost van Keppel, hrabě z Albemarlu (1670–1718), nizozemský šlechtic a oblíbenec Viléma III., který ho roku 1697 učinil anglickým hrabětem; po králově smrti se vrátil do Holandska a sloužil jako generál Spojených provincií.↩

  7. Vysvětlivka: Míněna naděje Filipa V. na francouzský trůn pro případ smrti malého Ludvíka XV., přestože se roku 1712 zřekl nároků na francouzskou korunu.↩

  8. Vysvětlivka: Pietro Ottoboni (1667–1740), benátský rodák, prasynovec papeže Alexandra VIII. a vicekancléř římské církve; za to, že bez svolení Benátské republiky přijal protektorát francouzských záležitostí u Svatého stolce, ho republika potrestala i s celou rodinou.↩

  9. Vysvětlivka: Jean Balue (asi 1421–1491), ministr Ludvíka XI. a kardinál; za tajné styky s Karlem Smělým byl roku 1469 uvězněn a propuštěn teprve roku 1480 na papežovu přímluvu; za Karla VIII. se roku 1484 vrátil do Francie jako papežský legát.↩

  10. Vysvětlivka: Ludvík II. Lotrinský, kardinál z Guise (1555–1588), arcibiskup remešský, bratr Jindřicha z Guise; byl zabit stráží na rozkaz Jindřicha III. v Blois 24. prosince 1588, den po vraždě svého bratra. Papež Sixtus V. (1585–1590) na to v květnu 1589 odpověděl monitoriem, jímž králi pohrozil exkomunikací.↩

  11. Vysvětlivka: Generální stavy svolané roku 1614 zasedaly v Paříži od října 1614 do února 1615. Kardinál du Perron na nich jménem duchovenstva vystoupil proti článku třetího stavu, podle něhož nemá žádná moc, ani duchovní, právo sesadit francouzského krále; svou řeč pronesl v komoře třetího stavu v lednu 1615.↩

  12. Vysvětlivka: Étienne Le Camus (1632–1707), biskup grenobleský, byl roku 1686 jmenován kardinálem papežem Inocencem XI. bez nominace a proti vůli Ludvíka XIV.↩