Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon IV: Smrt krále a regentství

Tom čtrnáctý (1716–1717)

Přílohy vydavatele (edice 1856)

Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.

I. Příčiny Fouquetova pádu. — Jeho proces.

(K Tomu 14, kap. 5.)

Saint-Simon, když mluví o Fouquetově nemilosti, říká, že hlavní příčinou jeho neštěstí bylo trochu příliš mnoho galantnosti a nádhery. Soud dějin je přísnější. Každý ví, že zámek Vaux12 stál obrovské sumy a že rozhořčený Ludvík XIV. byl blízko tomu, aby dal Fouqueta zatknout uprostřed slavností, které pořádal pro dvůr. Pokud jde o Fouquetovu galantnost, postačí připomenout, že dopisy nalezené v jeho skříňce nebyly všechny zničeny, jak se často opakovalo; většina z nich existuje dodnes a dosvědčuje bláznivou rozmařilost vrchního správce financí.3 Tvrdí se, že Fouquet, opojený svým štěstím, se odvážil vztáhnout své nároky až na slečnu de La Vallière. Toto obvinění, které opakují některé paměti té doby,4 dostává nové potvrzení v následujícím dopise, který Fouquetovi psala jedna z jeho kuplířek:5

„Už nevím, co říkám ani co dělám, když se někdo staví proti Vašim úmyslům. Nemohu se zbavit zlosti, když si vzpomenu, že si na mne ta malá slečinka de La Vallière hrála na chytrou. Abych si získala její přízeň, ujišťovala jsem ji o její kráse, která přitom není nijak velká;6 a když jsem jí pak dala na srozuměnou, že se postaráte, aby nikdy nic nepostrádala, a že pro ni máte dvacet tisíc pistolí, rozkatila se proti mně a prohlásila, že ani dvě stě padesát tisíc livrů ji nepřimějí k poklesku; a opakovala mi to s takovou pýchou, ačkoli jsem nezanedbala nic, abych ji před rozloučením obměkčila, že se velice obávám, aby o tom nepromluvila s králem, takže je třeba tomu předejít.7 Nezdá se Vám vhodné říci, abyste ji předešel, že Vás žádala o peníze a že jste jí je odepřel? To zpochybní všechny její stížnosti. Co se týče té tlusté ženské,8 o té Vám Brancas a Grave podají dobrou zprávu; když ji jeden opustí, ujme se jí druhý. Zkrátka nedělám žádný rozdíl mezi Vašimi zájmy a svou spásou. Věru, je štěstím zabývat se záležitostmi muže, jako jste Vy; Vaše zásluhy urovnávají všechny překážky. Kdyby Vám nebesa dopřála spravedlnosti, viděli bychom Vás jednoho dne s uzavřenou korunou.“

Uzavřená koruna byla znamením svrchovanosti a lze si představit rozhořčení mladého krále, když četl dopis, který mu ve vlastním ministrovi ukazoval soka v lásce i v moci. Nebudu se zdržovat urážlivými výrazy, jimiž kuplířka označovala matku Ludvíka XIV. Tato královna měla tehdy ještě velký vliv a Fouquet se ji snažil získat krátce před smrtí kardinála Mazarina, k níž došlo v březnu 1661.

Dopis psaný vlastní Fouquetovou rukou obsahuje návrhy, které jí dával předkládat.9

„Nepřejeme si,“ psal vrchní správce financí, „aby jí její laskavost byla na obtíž; raději vezmeme vše na sebe, než abychom ji vystavili nebezpečí. Máme-li nějaké smýšlení nebo počínáme-li si nějak, s čím nesouhlasí, prosíme ji jako o milost, aby to řekla. Jediné slovo uspořádá vše tak, jak se jí zalíbí. Zapřísaháme ji, aby nám dopřála své důvěry a dala nám poznat všechny věci, které jí budou na srdci, ať jsou jakéhokoli druhu, i ty, které by si přála prosadit, aniž by se ukázala; a žádáme o to co nejnaléhavěji, neboť nemáme vroucnějšího přání než prokázat jí nějakou milou službu, a horlivost nám nezabrání zachovat potřebnou diskrétnost. Všichni se obávají nového panství pana Prince (Ludvíka Bourbonského) a toho, že Jeho Eminence neodolá jeho lichotkám,10 a že budeme mít tu nelibost vidět ho pod různými záminkami triumfovat nad těmi, kdo proti němu dlouho sloužili. Tajemství a přetvářka bez výjimky vůči všem. Pan Le Tellier se navenek chová velmi zdvořile, ale může žárlit a obávat se, aby se přízeň neobrátila jinam. Bude-li si přát, abychom jí podávali zprávy o tom, co se dozvíme, nebo bude-li něco, o čem by chtěla znát pravdu, vynasnažíme se ji uspokojit, jen když se trochu otevře.“

Nezdá se, že by se Fouquetovi podařilo získat Annu Rakouskou. Učinil tedy nejpečlivější opatření, aby pronikl do jejích tajemství: obklopil ji špehy a získal dokonce i jejího zpovědníka. Máme dopisy jakéhosi anonyma, který zprostředkoval styk mezi Fouquetem a královniným zpovědníkem, františkánem. Zde je z nich několik výňatků:

„Františkán řekl včera11 osobě, o níž jsem mluvil s monsignorem, že mu královna matka vyprávěla o nelibosti, kterou jí způsobil král, když onehdy velmi prudce vešel do jejího pokoje a vyčetl jí, že požádala pana z Brienne12 o jakousi záležitost, a řekl jí doslova a velmi rozzlobeně: Madam, nečiňte už nic takového, aniž byste mi o tom řekla; královna na to nic neodpověděla, jen se začervenala. Řekl ještě, že Monsieur13 si stěžuje a že potom komusi řekl, že s ním král jedná jako se psem. Ostatně ujišťuje, že královna matka se domnívá, že pan Princ14 velmi pomýšlí na to, aby se dostal k vládě; že prý na něm pozorovala nesmírnou trpělivost, s jakou se dvoří; že si ho král velmi váží a že se u všeho, co dělá, lidí ptá, zda to pan Princ schvaluje. Je dokonce zcela jisté, že se snaží spřádat pikle. Navštívil toho dobráka františkána; a královna matka, ačkoli k němu chová zuřivou nedůvěru, by ho přece jen měla raději než nic; neboť se o ni uchází. Pokusím se napsat monsignorovi něco o otci Annatovi;15 ale protože je to muž velmi zdrženlivý, neodvažuji se nic slibovat.“

Několik dní nato psal tentýž špeh Fouquetovi:

„Neodvážil jsem se dnes ráno spěchat za Vámi, abych Vám, monsignore, sdělil, co mi včera řekl ten dobrý řeholník, o němž víte. Mimo jiné jsem se od něho dozvěděl, že se domnívá, že by docela dobře nemusela být už žádná rada svědomí; a že před dvěma dny kdosi upozornil krále a vzbudil v něm chuť podívat se na dopis, který ti páni z rady svědomí psali z jeho příkazu do Říma. Balík, který byl už v rukou kurýra, byl přinesen zpět králi, a ten shledal, že v tomto dopise, který předtím neviděl, ti páni píší, že udržují krále v přesné poslušnosti, kterou je povinen Svatému stolci, a přisvojují si jaksi slávu, že ho řídí. To se ho nesmírně dotklo, a jsa, jak známo, žárlivý na svou autoritu, projevil takové podráždění, že prohlásil, že je už nesvolá.

„Ostatně paní z Chevreuse16 se o toho dobráka stále velmi uchází; ale to jistě k ničemu nebude a Vy se dozvíte přesně všechno, co mu řekne. Trvá na tom, čemu věří o králi a slečně de La Vallière, jak jsem Vám psal, a myslí si, že to, co o tom před nějakou dobou říkal, je naprostá pravda.

„Protože jsem se nedávno dozvěděl, že otec Leclerc, o němž jsem se domníval, že se po otci Annatovi stane zpovědníkem krále, bude zpovědníkem Monsieura, mohu Vás ujistit, že bude-li to k něčemu, budu mít s ním stejně důvěrné styky a stejně úzké vazby, jako mám s tím dobrým otcem.“

Vliv paní z Chevreuse Fouqueta zvlášť znepokojoval a pověřil osobu, která mu tyto zprávy předávala, aby vypátrala záměry této dámy. Dne 21. července 1661 dostal tuto odpověď:

„Nemohl jsem se dozvědět nic bližšího z domu paní z Chevreuse; ale ten dobrák zpovědník sem nedávno přišel navštívit osobu, o níž jsem Vám už kdysi měl tu čest mluvit. Vyprávěl jí všechno, co věděl, a mimo jiné jí řekl, že se o něj paní z Chevreuse od nějaké doby velmi uchází; že k němu několikrát poslala Laiguese;17 že s ním mluvil velmi zbožně, aby ho získal, ale především že s ním mluvil proti Vám, monsignore. Nebudu se šířit o tom, jakým způsobem; neboť ten dobrák řekl, že to vyprávěl panu Pellissonovi.18 Postačí mi tedy dát Vám o tom vědět, že si ten dobrák františkán trochu stěžuje, že jste ho, když jste se vysvětloval s královnou matkou, jaksi uvedl jako svědka; že když jste jí řekl, že jezdí do Dampierre19 mezi Vaše nepřátele a že jí říkali věci proti Vám, a ona popírala, že by s ní kdy někdo takto mluvil, řekl jste jí, ať se na to zeptá otce zpovědníka; že mu královna nazítří řekla, že nemůže pochopit, jak to, že víte o všem, a že máte všude špehy.

„Královna ještě řekla, že vidí u dvora velmi zlou kliku, kterou nezná a do níž zatím nemůže proniknout;20 že se dozvěděla, že nedávno dali krále vyspat s jakousi mladou osobou, jejíž jméno ten dobrák nedokázal zopakovat; a královna ještě dodala, že král velmi polevuje ve zbožnosti; že se nezpovídá a nepřijímá svátost tak často a že otec Annat je ubožák, a tak bázlivý, že se neodvažuje říci králi vůbec nic, aby to neškodilo jeho zájmům.

„Řekl ještě, že ho královna matka, když mluvila o tom, s čím je nespokojena u Madame,21 ujistila, že je to ze vší duše koketa a úskočná ženská; ale že jí také mladá královna22 působí mnoho starostí svými slzami a celým svým chováním.

„Dodala ještě, že jí král nedávno řekl, že pan kardinál ho, když umíral a mluvil proti ní, ujišťoval, že se bez chlapa nikdy neobejde;23 ať si na ni dá pozor, neboť jistě uzavře s někým tajný sňatek. Ostatně ten dobrák ujišťuje, že královna matka dostává každý den udání proti všem ministrům a že jste u ní jednou dobře a jindy špatně zapsán; že Vám u ní často prokazují velmi zlé služby a že v takových chvílích je proti Vám velmi rozběsněná.“

Tento Fouquetův dopisovatel mu občas dával dobré rady. Dne 2. srpna 1661 mu psal:

„Horlivost a nesmírná oddanost, kterou chovám k Vašim službám, monsignore, mě vedly k tomu, abych si obecně myslel, stejně jako mnozí z Vašich služebníků, že by pro Vás nebylo nijak výhodné vzdát se úřadu generálního prokurátora. Přesto jsem, ze znalosti Vaší prozíravosti a Vašeho úsudku a z obdivu k nim, byl zcela přesvědčen, že nic lepšího není a že když nikdo nemůže dohlédnout tak daleko ani soudit tak dobře podle vlastního rozumu jako Vy, neměl byste se radit s nikým jiným než sám se sebou. Avšak, monsignore, dnes jsem se dozvěděl, že Vaši nepřátelé jsou právě ti, kdo si vášnivě přejí, abyste učinil, k čemu jste se v této věci rozhodl; že Vás k tomu potají ponoukají oni a že byste se měl mít na pozoru i před vlídným přijetím a vlídnou tváří, které Vám král projevuje, a před vyhlídkami na jiné věci, které se Vám otevírají.

„Byla tu paní z Chevreuse a slíbili mi, že mi sdělí věci, které jsou pro Vás nanejvýš důležité, o tom, o cestě do Bretaně,24 o jistých velmi tajných králových rozhodnutích a o opatřeních přijatých proti Vám. Protože jsem nechtěl vypadat příliš dychtivě vědět, co mi chtějí říci, neodvážil jsem se na osobu, která se mnou mluvila, naléhat ani tvrdošíjně žádat něco, co se zítra dozvím přirozeně a bez strojenosti.

„Královna matka minulou neděli řekla o Vás, že pan kardinál řekl králi, že kdyby Vám bylo možné vyhnat z hlavy stavby a ženy, byl byste schopen velkých věcí; ale že je třeba mít se na pozoru především před Vaší ctižádostí; a právě tímto Vám chtějí uškodit. Pochopil jsem také, že z mnoha lidí, kteří Vám donášejí, co mohou zachytit, si mnozí počínají lehkomyslně a dělají věci tak, že je z toho vidět, že chtějí něco vědět jen proto, aby Vám to donesli. To přimělo královnu matku, aby ještě nedávno řekla, že máte všude špehy.“

Následující dopis obsahoval další hrozivé výstrahy o králově smýšlení:

„Včera mi řekli, že před několika dny královna matka, když mluvila o Vás, monsignore, řekla: ‚Teď si myslí, že je na tom mnohem lépe než pan D. s úřadem mistra královské kaple, který koupili za trojnásobek toho, co měl cenu; uvidí, uvidí, k čemu mu to bylo a co v králově mysli způsobily všechny ty peníze, které dal z vlastní kapsy za markýze z Créqui.25 Král rád bývá bohatý a nemá rád ty, kdo jsou bohatší než on, protože se pouštějí do věcí, které on sám dělat nemůže, a nepochybuje, že velké bohatství jiných bylo ukradeno jemu.‘

„Když tu byla paní z Chevreuse, navštívila dvakrát zpovědníka královny matky. Ten dobrák to však zatajil panu Pellissonovi, který ho šel navštívit a zeptal se ho, zda ji neviděl; on mu to zapřel, jak potom sám řekl. Řekl tu ještě věci, které svěřil pod velkým tajemstvím a které jsou velmi důležité. Osoba, která je zná, se zdráhá mi je říci, protože je do nich zapletena paní z Chevreuse, a protože jí je tak blízká, říká se jí to těžko. Nezapomenu Vám je sdělit, jakmile se je dozvím, neboť nepochybuji, že mi je nakonec řeknou. Uvidí-li pan Pellisson toho dobráka, nesmí se k němu chovat dotěrně ani dávat najevo, že ví, co mu ten nechtěl říci.“

Tyto výstrahy Fouqueta nezastavily na cestě, která ho vedla do propasti. Domníval se, že po Mazarinově smrti (9. března 1661) přejde kardinálova moc celá do jeho rukou. Většina jeho stoupenců ho v tomto klamu utvrzovala; jejich dopisy ukazují, že ho nazývali Budoucností a viděli v něm už rozhodčího Francie. Jeden z nich mu psal (z Bordeaux, 29. srpna 1661, několik dní před jeho zatčením): „Jestliže nepřátelé monsignora šířili pověsti v jeho neprospěch, jsou dobře potrestáni. Všichni v těchto provinciích nyní mluví jen o vlivu, který má na králově mysli, a říkají sto příznivých věcí, které nemohu svěřit tomuto papíru.“

Jak daleko sahaly Fouquetovy ctižádostivé záměry? Chtěl, jak se často opakovalo, udělat z Belle-Île pevnost, kde by mohl v případě nemilosti vzdorovat královské autoritě? Nelze popřít pravost plánu nalezeného v jeho písemnostech, podle něhož měl být tento ostrov opevněn a měla být učiněna všechna potřebná opatření, aby se zabezpečil před královou pomstou. Ani Fouquet, ani jeho obhájci nikdy netvrdili, že by tento plán vymysleli jeho nepřátelé. Z dopisů adresovaných komturovi z Neuchèse26 je ostatně vidět, že Fouquet počítal s galérami tohoto admirála a že Neuchèse jen o vlas unikl tomu, aby nebyl zapleten do jeho procesu.27 Nějakou dobu se dokonce skrýval, jak dokazuje následující dopis, který mu koncem října 1661 poslal vévoda z Beaufortu: „Pane, velmi se skrýváte před všemi pověstmi, které se rozšířily u dvora, a kroky Vašeho sekretáře způsobují, že se tyto pověsti potvrzují. Já jako Váš přítel, když se o tom mluví, jen krčím rameny a nevím, co říci, protože jste se skryl přede mnou stejně jako před ostatními. Jste dobrý a moudrý, ale Všichni svatí Vás zastihli ještě nenaloděného. Věřte, že Vám to velmi škodí, a víc, než bych Vám dokázal říci. Napravte to rychle.“28 Záležitost komtura z Neuchèse byla ututlána; avšak dopisy, které jsme právě citovali, potvrzují podezření, jež vzbudil plán nalezený v Saint-Mandé, ve Fouquetově domě. Neuchèse je v něm uveden jako ten, kdo se zavázal sloužit vrchnímu správci financí vůči všem a proti všem.

Ostatně Fouquetovo rozkrádání bylo dokonale prokázáno a Ludvík XIV. měl až příliš důvodů vydat ho přísnosti soudní komory; avšak prudkost, s jakou bylo stíhání vedeno, úsilí Fouquetových přátel, soucit, který se přirozeně pojí s neštěstím, i sama délka procesu získaly vrchnímu správci financí postupně veřejné mínění. Na soudce, a především na jednoho ze zpravodajů, Oliviera d’Ormesson,29 se pokoušeli vykonávat nepřípustný vliv. Sám d’Ormesson ve svém nevydaném deníku vypráví o kroku, který Colbert učinil u jeho otce,30 aby si stěžoval na délku procesu. Zde je ta důležitá pasáž:

„V sobotu [3. května 1664], když jsem byl po obědě s otcem v jeho kabinetu a s otcem d’Ormessonem,31 jemuž jsem vysvětloval, že už nemá mít žádný styk s Berryerem,32 protože zneužíval jeho upřímnosti a vkládal mu do úst mnoho věcí nad rámec toho, co řekl, a těžil z toho, a když jsem otci vyložil nespravedlnost jejich jednání, přišli nám říci, že vchází pan Colbert. Odešli jsme a on zůstal s otcem o samotě skoro půl hodiny. Když vyšel s velmi vážnou tváří, otec nám řekl, že mu po prvních zdvořilostech řekl, že má od krále rozkaz přijít mu říci, že král shledává, že nepřispívám vším, čím mohu, k ukončení procesu s panem Fouquetem a že se zdá, že úmyslně proces protahuji; že král je přesvědčen, že ve věci samé budu soudit spravedlivě, a nehodlá činit nátlak na mé smýšlení; ale že chce ten proces ukončit; že soudní komora ničí všechny záležitosti a že je velmi neobvyklé, aby velký král, obávaný a nejmocnější v celé Evropě, nemohl dát dovést do konce proces s jedním ze svých poddaných, jako je pan Fouquet; že on (můj otec) mu na to odpověděl, že je mu velmi líto, že král není s mým chováním spokojen; že ví, že mám jen dobré úmysly; že mi vždy kladl na srdce bázeň Boží, službu králi a spravedlnost bez ohledu na osobu; že délka procesu nevychází ode mne, ale z toho, že je velmi rozsáhlý a že ho naplnili třiceti nebo čtyřiceti body obžaloby, kde by stačily dva nebo tři; že kazatel, který káže o umučení Páně, není příliš dlouhý, když mluví tři hodiny, třebaže ostatní kázání trvají jen hodinu; že bych musel přijít o rozum, abych se snažil zalíbit panu Fouquetovi, jehož štěstí je zničeno, a znelíbit se králi, který má všechny milosti ve svých rukou; ale že hledám jen spravedlnost; že všechna má mínění byla v komoře přijata; že i ta, která přijata nebyla hned, byla přijata později; že dokonce ze všech stran slyší, že se chovám tak, že nelze odhalit mé smýšlení; že mu na to pan Colbert řekl, že se přece jen pozoruje, že důvody pana Fouqueta přednáším důrazněji a veseleji než důvody generálního prokurátora; že mu odpověděl, že zpravodaj je povinen uplatnit všechny důvody; že mi odňali intendanturu v Soissons, ale že si na to nebudu stěžovat a že mi to nezabrání soudit spravedlivě; že on má málo majetku a já také, ale že jsme jej zdědili po svých otcích a že jsme s ním spokojeni; že mi vždy radil soudit spravedlivě bez ohledu na osobu a bez ohledu na zájem a vlastní prospěch; a že když se mluvilo o osobách, které mě navštěvují, pan Colbert řekl, že s tím si nedělají starosti a že dobře vědí, že budu soudit spravedlivě, ale že si přejí jen rychlé vyřízení; že mu odpověděl, že dělám všechno, co na mně závisí, pracuji večer i ráno a nic jiného nedělám; a tak se po několika řečech tohoto druhu vzdálil.

„Byl jsem nadšen, že mu otec odpověděl tak dobře a tak šlechetně, a hned jsem o tom šel podat zprávu panu Le Pelletierovi,33 aby o tom zpravil pana Le Telliera a ten dal pozor, jak bude pan Colbert o věci mluvit. Večer jsme spolu šli navštívit pana prvního prezidenta,34 který byl s panem Colbertem a potom hovořil s panem maršálem z Villeroy.35 Byl velmi překvapen, když se o té návštěvě dozvěděl, neboť odporuje všem pravidlům prozíravosti. Tam jsem se dozvěděl, že pan Berryer je řádným státním radou; že mu král dal opatství s šesti tisíci livrů a chtěl, aby uvedl jména svých dětí, aby se pro ně z Říma vymohl dispens k držení obročí před předepsaným věkem, a že si král povolal generální prokurátory komory,36 aby jim řekl, že si přeje, aby pan Berryer byl obeznámen se všemi záležitostmi soudní komory a aby nečinili žádné návrhy jinak než podle jeho mínění a aby získával všechny soudce soudní komory pro jeho zájmy.

„Tak podivné a neobvyklé jednání mě nutí uvést zde, co si o něm lidé myslí. Všichni panu Colbertovi vytýkají, že se sám ujímá nepříjemných poselství; že chtěl sám navštívit pana Boucherata,3738 aby tím natropil víc hluku a urážku zvětšil, ačkoli se totéž dalo udělat mírně a bez hluku, a pan Le Tellier se nabídl, že s ním promluví; že chtěl ze stejné zásady přijít ještě sám mluvit s mým otcem; že odvolat [ze soudní komory] pana Boucherata, muže poctivého a vážené pověsti, znamenalo dát najevo, že jeho úmysly jsou zlé; že odejmout mi intendanturu v Soissons, když jsem zpravodajem, znamenalo prokázat mi čest a sebe pokrýt hanbou a dát tím věřit, že ode mne žádal nespravedlivé věci a že jsem měl dost cti, abych jim odolal; že to znamenalo definitivně pokazit proces tím, že se urazí zpravodaj a že se mi znemožní, abych jim byl příznivě nakloněn, i kdybych to měl v úmyslu; neboť mé smýšlení by se přičítalo strachu nebo zájmu, a nikoli spravedlnosti; a vrcholem všeho bylo povýšit Berryera a učinit z něj veřejného řídícího všech záležitostí soudní komory, což znamenalo chlubit se hanebností a hanbou; neboť Berryer je ze všech lidí na nejhorším chýru.“

Tento Colbertův zásah měl spíše nepříznivý než užitečný účinek pro věc, které chtěl zjednat vítězství. Dopisy paní de Sévigné by stačily, aby dokázaly, do jaké míry se veřejné mínění vyslovovalo pro Fouqueta. Připustil to i sám Le Tellier při návštěvě, kterou mu vykonal Olivier d’Ormesson:39

„Šel jsem se rozloučit s panem Le Tellierem, který mě uvedl do své zahrady, a když jsem mu dal najevo, že jsem mu zavázán za to, jak, jak vím, mluvil, zahrnul mě tisícem zdvořilostí; řekl, že to všechno nic nebude a že nesmím dávat najevo žádnou zášť; ale abych šel stále stejnou cestou, nečinil ani víc, ani méně, aby si nikdo nemyslel, že něco dělám ze strachu, ani že se chci mstít. Potom mluvil o procesu, o chybách, kterých se v něm dopustili, zašel do podrobností a řekl, že udělali provaz příliš tlustý; že ho už nelze utáhnout; že stačila kvinta;40 velmi důrazně mi říkal, že pan kardinál (Mazarin) si prostřednictvím pana Fouqueta nikdy nevzal ani čtvrt tolaru; ale že poskytoval půjčky41 a jako jejich splátky si bral příjmy, z nichž mu dávali srážku jako nájemcům daní, a on sám dával jen málo, a tak hodně vydělal.“

Sám Ludvík XIV. měl příležitost promluvit se zpravodaji o procesu, jehož pomalost mu vadila. Učinil to s důstojností, kterou Olivier d’Ormesson ochotně uznává:42

„Ve tři hodiny jsem šel s panem ze Sainte-Hélène43 na zámek.44 Zastihli jsme krále v jeho kabinetu s pány Colbertem a z Lionne,45 a když přistoupil k oknu, řekl nám tato slova, pokud jsem si je dokázal zapamatovat:

„‚Když jsem uznal za dobré, aby Fouquet měl svobodnou obhajobu, myslel jsem, že jeho proces potrvá krátce; ale už je to přes dva roky, co začal, a velmi si přeji, aby skončil. Jde o mou pověst. Ne že by to byla záležitost velkého významu; naopak ji považuji za záležitost nicotnou; ale v cizích zemích, kde mi záleží na tom, aby má moc byla pevně zavedena, by se věřilo, že není velká, kdybych nedokázal dosáhnout ukončení záležitosti tohoto druhu proti jednomu ubožákovi. Nechci přitom nic než spravedlnost, ale přeji si vidět konec této záležitosti, ať už jakkoli. Když komora přestala zasedat a bylo třeba převézt pana Fouqueta do Moretu, řekl jsem Artagnanovi,46 aby mu už nedovolil mluvit s advokáty, protože jsem nechtěl, aby se dozvěděl o dni svého odjezdu. Od té doby, co je v Moretu, jsem mu řekl, aby jim dovolil stýkat se s ním jen dvakrát týdně a v jeho přítomnosti, protože nechci, aby tato obhajoba trvala věčně; a dozvěděl jsem se, že advokáti překročili své poslání, nosili sem a tam balíky a vedli venku další poradu, ačkoli to rázně popírají; a pak v tom projektu, jímž chtěl rozvrátit stát,47 má dát unést spisy procesu i zpravodaje. To mě přimělo vydat tento rozkaz a myslím, že komora k němu ještě něco přidá. Přesto to nechávám na tom, jak rozhodne o žádosti pana Fouqueta.48 V tom všem nechci nic než spravedlnost a dávám pozor na všechno, co Vám říkám; neboť jde-li o život člověka, nechci říci ani slovo navíc. Komora tedy nařídí, co uzná za vhodné. Mohl jsem Vám své úmysly říci už včera; ale chtěl jsem tu žádost vidět a dal jsem si ji pozorně přečíst, a člověk je rád, když ví, co má říci. Řekl jsem Vám své úmysly a vracím Vám tu žádost, aby o ní komora jednala.‘

„Po této řeči mi král dal žádost a já jsem mu řekl, že o tom, co Jeho Veličenstvo ráčilo nám říci, podáme komoře zprávu, a odešli jsme. Nechci vynechat jednu okolnost, která se mi zdála u krále velmi krásná: když se uprostřed řeči zarazil, chvíli přemýšlel, aby navázal, a řekl nám: ‚Ztratil jsem, co jsem chtěl říci,‘ a ještě dost dlouho přemýšlel; a když nenacházel, co si předem rozmyslel, řekl nám: ‚Je to nepříjemné, když se to stane; neboť v těchto záležitostech je dobré neříkat nic jiného, než co si člověk promyslel.‘“

Daleko je od tohoto uměřeného a vážně uváženého slova k anekdotám, které posbíral protestantský historik La Hode49 a které převzal pan Sismondi.5051 Podle těchto spisovatelů prý Ludvík XIV. osobně žádal Oliviera d’Ormesson o přízeň v tom, co prý nazval svou záležitostí, a d’Ormesson mu prý odpověděl: „Sire, učiním, co mi bude velet má čest a mé svědomí.“ A aby byla anekdota pikantnější, vynálezci se postarali dodat, že když d’Ormesson později žádal o nějakou milost pro svého syna, Ludvík XIV. mu řekl, jako by parodoval slova soudce: „Učiním, co mi bude velet má čest a mé svědomí.“ Nic není nepravdivějšího než tyto anekdoty. Nebylo v povaze Ludvíka XIV. snižovat se k osobnímu přimlouvání, ani v povaze Oliviera d’Ormesson odpovídat králi s drzou povýšeností. Tento soudce dovedl spojovat neúplatné zachovávání spravedlnosti s úctou ke svrchované autoritě. Shrnutí procesu, které podává, je toho novým důkazem:

„Tak tedy skončil ten velký proces, který byl předmětem hovoru celé Francie ode dne, kdy začal, až do dne, kdy byl ukončen. Velkým se stal mnohem méně pro postavení obžalovaného a závažnost věci než pro zájem podřízených, a především Berryera, který do něj vnesl tisíc zbytečných věcí a všechny protokoly státní pokladny, aby se učinil nepostradatelným, pánem celé té intriky a aby měl čas založit své jmění; a protože tímto jednáním jednal proti zájmům pana Colberta, který žádal jen konec a závěr, a klamal ho v podrobnostech všeho, co se dělo, neopomíjel svalovat chyby na někoho z komory: nejprve to bylo proti nejpoctivějším lidem v komoře, které všechny učinil podezřelými a dal je ztrestat veřejnými výtkami krále; potom napadl pana prvního prezidenta a dosáhl toho, že se z komory stáhl a na jeho místo byl dosazen pan kancléř.52 Potom dal přičíst všechno špatné vedení této záležitosti panu Talonovi,53 kterého s potupou zbavili místa generálního prokurátora; a nakonec, když se špatné vedení zhoršovalo a průtahy, které úmyslně působil, pokračovaly, svalil všechno zlo na mne; dal mi odejmout intendanturu v Soissons, přiměl pana Colberta, aby si přišel k mému otci stěžovat na mé chování; a nakonec, když zkušenost ukázala, že on je skutečnou příčinou všech chyb, a námitky podjatosti odhalily jeho podvody, generální prokurátoři Hotman a Chamillart54 mu nenápadně odebrali veškerou péči o tuto záležitost a v posledních měsících se už do ní nevměšoval; a nakonec se zbláznil,55 a tak proces skončil; a mohu říci, že závažné chyby v soupisech, projevy nenávisti a zvůle, které se ukázaly při všech incidentech procesu, Berryerovy podvody a špatné zacházení, jehož se všem, i soudcům, dostávalo v jejich soukromém majetku,56 byly velkými pohnutkami k tomu, aby byl pan Fouquet uchráněn trestu smrti; a jak se v této věci smýšlelo, ukázala veřejná radost, kterou nejvyšší i nejnižší projevovali nad záchranou pana Fouqueta, a to v takové míře, že ji nelze vyjádřit: všichni žehnali soudcům, kteří ho zachránili, a všem ostatním zlořečili a dávali jim najevo nenávist a pohrdání všemi možnými způsoby, a proti nim se začaly objevovat písničky;57 a divím se, že ačkoli je to už přes čtrnáct dní, co tento příběh skončil, řeči o něm stále neutichají a mluví se o něm ve všech společnostech jako první den.“

Tvrzení Oliviera d’Ormesson nepotvrzuje jen paní de Sévigné, jejíž svědectví by se mohlo zdát podezřelé, ale dokonce i Guy Patin,58 o jehož málo shovívavé povaze, zvláště vůči finančníkům, je známo. Pro Oliviera d’Ormesson má jen chválu. Píše svému příteli Falconetovi:59 „Pan d’Ormesson přednesl své mínění a po krásných slovech navrhl doživotní vyhnanství a konfiskaci veškerého majetku.“ O několik dní později psal v dopise témuž Falconetovi:60 „Říká se, že pan Fouquet je zachráněn a že z dvaadvaceti soudců jich jen devět hlasovalo pro smrt a ostatních třináct pro vyhnanství a konfiskaci jeho majetku. První čest se za to přičítá tomu, kdo mluvil první, totiž prvnímu zpravodaji, panu d’Ormessonovi, který je mužem dokonalé bezúhonnosti.“

II. Karel XII. — Plány, které pojal v posledních letech své vlády. — Jeho styky s regentem

(K Tomu 14, kap. 7.)

Saint-Simon mluví v tomto svazku o plánech spojenectví mezi Karlem XII. a Petrem Velikým, které měly svrhnout hannoverský rod z anglického trůnu a dosadit na něj znovu Stuartovce. Také Voltaire uvádí o tomto plánu několik podrobností v poslední knize svých Dějin Karla XII.; ani jeden z nich však neříká nic o jednáních, která švédský král vedl s regentem. Tento zajímavý doplněk k nejproslulejším dějinám Karla XII. se nachází v Nevydaných pamětech markýze d’Argensona. Podrobnosti, které uvádí, měl od Švéda, jenž byl prostředníkem mezi Karlem XII. a regentem61, od bankéře Hoggerse neboli Hogguera:

„Nikdo, praví, nezná záměry švédského krále přesněji než Hogguer, který mi je vylíčil takto: Karel XII. uzavíral mír s carem a zároveň s ním uzavíral útočnou a obrannou alianci, aby se oba zmocnili zemí na severu, které se jim hodily, zničili moc Dánska, sesadili z trůnu Augusta62 a zle naložili s pruským králem, obnovili německou svobodu a nadělali Anglii u ní doma zuřivé starosti. Opíral se o Španělsko, kde tehdy takřka vládl Alberoni, ministr s rozsáhlými záměry; Španělsku zajišťoval znovuzískání jeho bývalých držav v Itálii a Francii, jakmile by chtěla, zapojoval do svých záměrů tím, že jí zajišťoval Nizozemí; a touto aliancí měl regent zajištěnu velmi mocnou oporu pro nástup na francouzský trůn, kdyby se pro něj nástupnictví uprázdnilo; neboť tato opora byla mnohem silnější než opora londýnské smlouvy neboli čtyřspolku,63 který zasahoval jen do nevalného víru záměrů, takže král Jiří, nebude-li znepokojován pro svou uzurpaci, se málo staral o nepříjemnosti, které by kdo způsobil vévodovi z Orléans; a kdyby se dokonce španělský král tehdy rozhodl pro Francii a opustil Španělsko, Anglie by si u celé Evropy dělala zásluhu z toho, že tak dobře zajišťuje všeobecnou rovnováhu, a obětovala by tomu zájmy svého spojence vévody z Orléans. Avšak hrdina Severu Karel XII., muž neporušitelného slova, který hnal velkodušnost až k bláznovství, by spíš porušil cokoli jiného než závazek ke svému spojenci. Spíš by se byl podřídil zájmům Francie, která mu byla bližší a jeho rozsáhlým záměrům víc napomáhala, než aby vyhověl záměrům Španělska proti regentovi, tím spíš, že zájmy Španělska v tomto směru neměly v jejich společných plánech žádné místo a že Španělsku prokazoval dost služeb tím, že mu zajišťoval Itálii.

„Pokud jde o cara, ten nacházel velkou výhodu v tom, že bude takto spolu se Švédskem vládnout na celém severu; viděl, že jeho říše je pevněji založena než švédská moc; ta závisela jen na životě a velkých zásluhách jejího krále a po něm by se neudržela tak jako jeho vlastní. Stále už viděl, jak se Sarmati a Gótové znovu rozlévají a jako kdysi dávají zákon ostatní Evropě; cvičil svá vojska v boji. Byl by tedy k těmto záměrům kráčel v dokonalé shodě s Karlem XII.; a jaká by to byla moc, kdyby se spojily oba konce Evropy, totiž Švédsko a Moskevsko se Španělskem a Francií! Pro jejich polohu by je žádný střet zájmů, žádné soupeření nebyly vedly k žárlivosti a nedůvěře, a bylo by se došlo až do konce, kdyby smrt nebyla jejich záměry zmařila hned v zárodku tím, že srazila hlavu jejich původci, který též příliš marnotratně hazardoval se svým štěstím.

„Podle tohoto plánu postupovalo Švédsko Rusku Ingrii,64 Estonsko a Livonsko; z této poslední provincie si však Švédsko vyhrazovalo Rigu s příslušenstvím. Postupovalo Rusku ještě jeden kraj Finska. Švédsko dobývalo na Dánsku celé Norsko, a to bylo už značně pokročilé, když byl Karel XII. zabit; potom měl Karel XII. vpadnout do Dánska a zrušit sundské clo.65 Aby car tento průliv uzavřel a zabránil pomoci Angličanů, měl postavit na nohy hrozivé loďstvo, které se mělo spojit s loďstvem švédským, tehdy v dobrém stavu. Na společné náklady se mělo dobýt na Polsku malé provincie, která se velmi hodila Rusku. Švédsku se dávalo Pomořansko a Meklenbursko. Meklenburský vévoda, tehdy ve sporu se svými poddanými, v němž setrval i nadále, měl být odškodněn; dostal by provincii, kterou by se vzalo Prusku. Pruského krále se mělo napadnout, aby byl potrestán za to, že se vměšoval, jak to učinil, do předchozí války v Polsku. Ukázalo by se mu, že všechna jeho krásná vojska66 se skládají jen z budižkničemů. A kdo by mu byl mohl nebo chtěl pomoci? Měl být zbaven, jak jsem řekl, toho, co se dávalo jako odškodné meklenburskému vévodovi, a několika míst, která se hodila Rusku. Odtud se mělo vtrhnout do Saska a do Polska; král August měl být podruhé sesazen z trůnu, aby na polský trůn znovu usedl král Stanislav.67 Králi Augustovi se mělo vzít i jeho saské kurfiřtství a dosadit tam starší větev sasko-gothajskou.

„Smlouva se Španělskem byla už podepsána díky úsilí, které tam vynaložil kardinál Alberoni: Španělsko posílalo do Sundu dvacet válečných lodí, aby se spojily s ruskými a švédskými a předešly Angličany. Španělsko poskytovalo pět set tisíc piastrů měsíčně.

„Z Dánska měl Karel XII. sestoupit k Hamburku, snadno získat od této bohaté republiky velkou peněžní pomoc a zbavit ji veškeré tyranie Dánska. Dánsko, sevřené ze všech stran, mělo brzy prosit o milost a bylo by mu dopřáno míru, o jehož trvání by se nepochybovalo.68

„Karel XII. se šesti tisíci statečných Švédů69, lidí velmi otužilých ve válce a pyšných na svá dřívější vítězství, měl vtrhnout do Německa, zatímco car by v téže části Evropy, kde mu velmi záleží na tom, aby se tam uchytil, působil také s hrozivým vojskem. Tam se mělo útočně vystoupit proti hannoverskému kurfiřtovi, který je zároveň anglickým králem. Tehdy se měl do Anglie povolat Pretendent70 a dosadit znovu na trůn; to by řečenému hannoverskému kurfiřtovi dalo příliš mnoho práce, než aby mu zbyl čas plést se do německých záležitostí. Pak se měl diktovat zákon císaři, jemuž se měly způsobit starosti, o nichž hned povím: měla se uvést v život spojení navázaná s bavorským kurfiřtem, falckým rodem a duchovními kurfiřty; měly se shromáždit všechny jejich nároky a stížnosti německé říše, aniž by se jakkoli rozdmýchávala žárlivost mezi katolíky a protestanty, a měl se obnovit vestfálský mír na ochranu německé svobody. Turci už byli ve válce s císařem; tato válka se měla rozdmychávat a z knížete Rákócziho se měl udělat uherský a sedmihradský král. Zároveň mělo Španělsko vtrhnout do Itálie a znovu se zmocnit Milánska a obojí Sicílie, což by, jak jsem řekl, dalo císaři najednou dost práce.

„Tehdy by pro Francii nastala příležitost vystoupit; do té doby by se mocně vyzbrojovala, aniž by se vyslovila; a aby měla podíl na koláči a na všeobecné kořisti z císaře, dostali bychom deset provincií katolického Nizozemí;71 tím by se naplnil náš krásný záměr mít na severu a severovýchodě za hranici jen Rýn.

„Moc této ligy a naprosté oslabení císaře by nás dostatečně pomstily za naše dřívější ztráty v utrechtském míru. Anglie, tak zaměstnaná Pretendentem, a Holandsko, bez Německa a bez císaře, by se nám neodvážily postavit do cesty; a navíc se panu vévodovi z Orléans zaručovalo budoucí nástupnictví ve Francii, kdyby se uprázdnilo, a to zvláštní smlouvou mezi ní, Švédskem a carem, aniž by se o tom cokoli sdělilo Španělsku.

„Karel XII., podobný velkému Gustavu Adolfovi a ještě větší než on, by uprostřed Německa se šedesáti tisíci muži diktoval zákon a čerpal by z Jutska, Hamburku, Saska, Pruska a ostatního Německa velké bohatství na vedení války. Zároveň by upravoval budoucí nástupnictví po císaři mezi jeho přirozenými dědici.

„Tehdy byl v Paříži jeden velký španělský pán, jménem don Manuel, kterého poslal Alberoni jako prostého cestovatele, ale proto, aby se sešel s panem Hogguerem, správcem všech těchto tajemství. Scházeli se spolu každý večer u slečny Desmares,72 proslulé herečky a Hogguerovy milenky. Večeřeli spolu; ale před večeří a během představení se spolu zavírali, pracovali nad zeměpisnými mapami a hodně psali.

„Mezitím baron Görtz, aby u pana vévody z Orléans vzbudil žárlivost a podráždil jeho zvědavost, provedl tento manévr: dal sepsat nejméně důležitou a nejméně tajnou část těchto plánů, zčásti šifrou, tak, že tato depeše padla do rukou našeho rezidenta v Berlíně, který ji neopomněl ihned poslat panu vévodovi z Orléans. Bylo z ní dobře vidět, že don Manuel je kvůli tomu v Paříži z pověření Alberoniho, ale stálo v ní, že si kvůli tomu dopisuje se Švédem jménem Sobrissel. Konalo se velké pátrání, kde v Paříži ten Sobrissel je, a nic se nenašlo; vědělo se jen, že je synem švédského senátora. Avšak jméno Sobrissel zakrývalo jméno Hogguer, kterého označovalo. Můj otec, tehdy strážce pečetí Francie, si ponechal policejní zvědy; nasadil na toto pátrání víc než sto lidí, a nic se nenašlo, jak říkám.

„Tehdy si pan vévoda z Orléans dal zavolat Hogguera, aby to zjistil. Ten, věrný Francii, pomyslel hned na to, jak jí dobře posloužit, ale tak, aby nezradil cizí věc, kterou měl na starosti. Věděl, že regent má být do ní přijat za dobrých podmínek a v pravou chvíli, a ta chvíle nastala díky neklidu a žárlivosti, které ho trápily. Je pravda, že mohl být přijat jen k nelibosti Španělska, které mělo proti němu své zvláštní zájmy; ale Švédsko v tom bylo jen proto, aby regentovi napomáhalo, a právě toto přijetí zarmoutilo Alberoniho emisara, jak hned povím, neboť se domníval, že ho Hogguer úplně zradil, když ho předtím přiměl podepsat smlouvu.

„Regent vyvíjel velké úsilí ve Švédsku, v Parmě a v Madridu, a abbé Dubois nedokázal nic odhalit o velkých plánech švédského krále a Alberoniho, které prosakovaly na veřejnost. Regent si tedy dal zavolat slečnu Desmares a vyptával se jí na počínání Hogguera a dona Manuela, o nichž věděl, že u ní každý večer večeří. Řekla mu vše, co věděla, a poslala mu Hogguera. Ten se regentovi brzy otevřel a sdělil mu, [že Sobrissel] není nikdo jiný než on, Hogguer; že je do všeho zasvěcen a že záleží jen na něm, regentovi, aby do aliance vstoupil. Ukázal mu své plné moci, v nichž měl v té věci volnou ruku. Regent však Alberonimu nedůvěřoval a obával se, že je v tom nějaký článek namířený proti němu. Chtěl si nejprve ze všeho získat dona Manuela; pověřil Hogguera, aby mu nabídl tu nejvyšší odměnu, opustí-li Španělsko a přidá-li se k Francii, totiž: milion v hotových penězích, krásné panství, modrou stuhu, hodnost generálporučíka a guvernérství.

„Hogguer vyřídil toto jednání jako muž duchaplný a obratný; nedokázal to však udělat tak dobře, aby si don Manuel zprvu nemyslel, že ho Hogguer zradil. Nesmírně se na něj rozlítil; nazítří pro něj poslal; mluvil s ním mírně, dokonce ho prosil za odpuštění za všechno, co mu den předtím řekl; dodal, že přesto dobře vidí, že v jediném okamžiku přišel, pokud jde o Španělsko, o plod všech svých prací; že má sevřené srdce; že už nemá ani dvacet čtyři hodin života a že za nic na světě nezradí svou vlast. A skutečně, don Manuel dostal prudkou horečku; poslali mu Chiraca;73 zemřel následující noci.

„Alberoni pověřil pokračováním této záležitosti markýze Montiho,74 kterého jsme si později získali a který pro nás sehrál velkou roli při volbě krále Stanislava roku 1733 a zemřel roku 1737; ale nebyl do celého tajemství této záležitosti zasvěcen jako don Manuel.

„Regent pokračoval s Hogguerem v dovršování tohoto jednání. Když viděl plné moci, které měl od Švédska, byl okouzlen, že se tak dobře vymanil z intriky, která mu kvůli jeho vlastním zájmům naháněla takový strach. Nabídl hned Švédsku pět set tisíc tolarů měsíčně. Hogguer si vymínil, že se uzavře bez abbé Duboise, protože tím šla smlouva o čtyřspolku k čertu a protože se řečený abbé Dubois právem podezíral, že bere penzi od Anglie.75

„Když bylo mezi regentem a Hogguerem všechno dohodnuto, dal si regent zavolat abbé Duboise a v Hogguerově přítomnosti mu vynadal do darebáků a školometů. Tak tohle, řekl, je Vaše práce na odhalení nejzávažnější věci, jaká tehdy v Evropě byla. Já jsem s tímhle člověkem a tady za čtvrt hodiny udělal víc než Vy za šest měsíců v celé Evropě, a Vaše Anglie, a ať Vás čert vezme.

„Šlo o to, koho poslat do Švédska, aby ratifikoval a dokončil podrobnosti uzavření. Regent chtěl, aby to byl Hogguer a aby odjel ještě téže noci, bude-li to možné, nebo příští noci. Hogguer požádal o instrukce; abbé Dubois řekl, že nikdo by je nedokázal sepsat lépe než sám Hogguer. Ten na nich pracoval celou noc; vyhotovily se a podepsaly na místě, a už se chystal odjet, když dorazil kurýr z Dunkerque se zprávou o smrti švédského krále; to rázem ukončilo celé to dobrodružství a všechny ty rozsáhlé plány.“

III. Shromáždění šlechty roku 1649

(K Tomu 14, kap. 14.)

S touto částí Saint-Simonových Pamětí lze srovnat většinu děl týkajících se Frondy, a zvláště Paměti Omera Talona76 k roku 1649. Najdeme v nich listiny tohoto shromáždění šlechty. Proti podpisům, které uvádí Saint-Simon, je tu jistý rozdíl. U Omera Talona se jeden z podepsaných jmenuje d’Alluye; Saint-Simon píše Halluyes-Schomberg a domnívá se, že jde o vévodu z Halluin-Schombergu. Je velmi pravděpodobné, že pravý je podpis, který uvádí Omer Talon, a že jde o markýze z Alluye, syna markýze ze Sourdis. V jednom nevydaném deníku z doby Frondy se totiž píše: „V úterý 5. října [1649] opět shromáždění opoziční šlechty u markýze ze Sourdis, on nepřítomen, a jeho syn, markýz z Alluye, přítomen.“ Celou tuto pasáž Deníku Dubuisson-Aubenaye jsme ocitovali (v tomto vydání Díl II, Přílohy vydavatele k Tomu 5, II. Odpor šlechty proti poctám přiznaným některým rodům). Vyplývá z ní, že markýz z Alluye hrál na těchto shromážděních důležitou úlohu a že listinu šlechty velmi pravděpodobně podepsal on.

IV. Provincie se zemskými stavy (pays d’états)

(K Tomu 14, kap. 16.)

Země se zemskými stavy neboli provincie se zemskými stavy byly ty, které požívaly výsady mít provinční shromáždění. Od vlády Ludvíka XIV. se omezovaly na Languedoc, Bretaň, Burgundsko, Provence, Henegavsko a Cambrésis (francouzské Flandry), hrabství Pau (Béarn), Bigorre, hrabství Foix, kraj Gex, Bresse, Bugey, Valromey, Marsan, Nébouzan, Quatre-Vallées (Armagnac), Soulac77 a Terre de Labourd. Zemské stavy Dauphiné, zrušené za Ludvíka XIII., byly obnoveny teprve krátce před revolucí. Země se zemskými stavy si samy odhlasovávaly daň, kterou platily koruně a které se říkalo dobrovolný dar (don gratuit); samy také prováděly její rozvrh. Výše této daně byla hlavním předmětem rozprav na zasedáních zemských stavů a nejdůležitější záležitostí pro komisaře, kteří zastupovali vládu. Stavy musely též hradit ostatní provinční výdaje, mezi nimiž figurovaly i samotné náklady spojené se zasedáním stavů a odměny odhlasované guvernérům, intendantům a předním úředníkům provincie. Dobrovolný dar nebyl nijak jednotný; lišil se provincii od provincie a v téže provincii rok od roku, podle potřeb vlády a možností země.

Chce-li kdo studovat výhody a nevýhody těchto zemí se zemskými stavy, musí se obrátit především ke Správní korespondenci za Ludvíka XIV. (Correspondance administrative sous Louis XIV), vydané ve sbírce Nevydaných dokumentů k dějinám Francie. Lze v ní sledovat úsilí, které Ludvík XIV. vynakládal, aby si zajistil součinnost zemských stavů a podřídil je své vůli. Hned na počátku své osobní vlády (21. října 1661) psal tento král panu Fieubetovi, prvnímu prezidentovi parlamentu v Toulouse:78 „Při péči, kterou věnuji všem svým záležitostem bez rozdílu a žádnou z nich nezanedbávám, bych rád znal jméno capitoula,79 který bude vyslán na příští stavy mé provincie Languedoc, a také jeho úmysly vůči mým zájmům. Učiníte mi tedy potěšení, jestliže mi o tom co nejdříve podáte zprávu; a protože v této volbě poslanců můžete mnoho, bude dobré, abyste využil vlivu, který tam máte, a učinil u řečeného capitoula opatření, aby se nejen nestavěl do čela mínění, která budou na újmu mně, jak to činili všichni jeho předchůdci, ale také aby se přidal k dobře smýšlejícím a podporoval věci, které budou navrženy mým jménem. Již nyní schvaluji vše, co za tím účelem učiníte, a ujišťuji Vás mimoto, že bude zachováno tajemství a že mi nemůžete prokázat milejší službu.“

Biskupové z Lavauru, z Albi, ze Saint-Papoul a z Viviers dostali, stejně jako arcibiskup toulouský, naléhavé dopisy, aby se dostavili na stavy a podpořili komisaře Ludvíka XIV.80 Horlivost prelátů a předních členů stavů vynutila jednomyslné hlasování.81 Později bylo shromáždění k vůli krále stále poddajnější.82 Provence byla zastrašena několika vypovězeními83 a ukázala se stejně poddajná jako Languedoc;84 totéž se stalo v Burgundsku.85 Bretaň se zdála tvrdošíjnější, ale nakonec ustoupila.86 Nářky paní de Sévigné nad osudem Bretaně, kdysi „zcela svobodné, zcela zachované ve svých výsadách, stejně významné svou velikostí jako polohou“, dosvědčují, že se už nebral ohled na „svatební smlouvu velké dědičky“.8788 Stavy malých provincií by se nemohly pokusit o odpor, který byl tak snadno zlomen v Languedocu, v Provenci, v Burgundsku a v Bretani. Colbert pomýšlel na to, že je zruší a nechá všechny tyto země žít podle společného zákona;89 ustoupil však před výhradami biskupa z Tarbes, který mu představoval, že tato změna by mohla „narazit jen na vynucený souhlas všech těchto národů, které by hleděly na velkou moc krále a Jeho Veličenstvo ozbrojené v jejich blízkosti, a nepociťovaly by o nic méně ztrátu své svobody a tolika slavných známek svých služeb, které jim předchůdci Jeho Veličenstva na trůně zanechávali z vlády do vlády“.90

Země se zemskými stavy trvaly až do doby revoluce.

V. Třetí stav na generálních stavech roku 1302

(K Tomu 14, kap. 16.)

Třetí stav, jak bylo řečeno, zasedal na generálních stavech roku 1302, za vlády Filipa Sličného.91 Mezi jinými doklady lze uvést listinu nadepsanou: Prosba lidu Francie ke králi proti papeži Bonifácovi VIII.92 Třetí stav se v ní obrací na krále jako ustavený sbor a žádá ho, aby hájil nezávislost francouzské koruny. Zde je několik výňatků z této listiny, jejíž pravopis upravuji, aby byla srozumitelnější:93

„Vás, převznešený kníže, náš pane, z milosti Boží králi Francie, prosí a žádá lid Vašeho království, neboť mu náleží, aby se tak stalo, abyste zachoval svrchovanou svobodu svého království, která spočívá v tom, že ve svých světských věcech neuznáváte na zemi žádného svrchovaného pána kromě Boha, a abyste dal prohlásit, tak aby to věděl celý svět, že papež Bonifác zjevně pobloudil a notoricky se dopustil smrtelného hříchu, když Vám listy opatřenými bulou vzkázal, že je svrchovaným pánem Vašich světských věcí a že nesmíte udílet prebendy ani zadržovat výnosy uprázdněných katedrálních kostelů, a že všechny, kdo věří opaku, má za kacíře; item, abyste dal prohlásit, že řečeného papeže je třeba mít za kacíře, protože tento blud nechce odvolat atd. Bylo to velké ohavnictví slyšet, že tento Bonifác, protože Bůh řekl svatému Petrovi: ‚Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi,‘ vyložil toto slovo, řečené v duchovním smyslu, zle, jako by se týkalo věcí světských.

„A aby si nikdo jiný nebral příklad jednat stejně a aby jeho trest nahnal strach ostatním, Vy, vznešený, králi nade všemi ostatními knížaty, obhájce víry, můžete a máte, a jste povinen žádat a zasadit se o to, aby řečený Bonifác byl považován a souzen za kacíře a potrestán tak, jak jen to bude možné a náležité, tak aby Vaše svrchovaná svoboda byla zachována.“


Poznámky

  1. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Vaux-le-Vicomte (departement Marne).↩

  2. Ediční poznámka: Vaux-le-Vicomte leží v departementu Seine-et-Marne, nedaleko Melunu, nikoli v departementu Marne.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tyto dopisy uchoval Baluze, Colbertův knihovník, a dnes jsou součástí rukopisů Císařské knihovny. Odtud jsem čerpal několik písemností citovaných v této poznámce.↩

  4. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz zejména Paměti mladého Brienna (H. L. de Loménie).↩

  5. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Opis tohoto dopisu se nachází v Conrartových rukopisech, knihovna Arsenalu, in-4°, sv. XI, s. 152. Je pochopitelné, že originál takového dopisu byl zničen; ale protože se ve Fouquetových písemnostech nacházejí některé dopisy, jejichž opisy, které podává Conrart, vystihují ducha, ne-li výrazy, není dostatečný důvod zavrhovat tento dopis jako podvržený. Opis je psán Conrartovou rukou.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): To je také mínění několika současných spisovatelů.↩

  7. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tvrdilo se totiž, že se Ludvík XIV. dozvěděl o vášni vrchního správce financí ke slečně de La Vallière a že to byla jedna z příčin zarputilosti, s níž Fouqueta pronásledoval.↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Královna matka Anna Rakouská.↩

  9. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Královna matka v těchto návrzích není jmenována; je však velmi pravděpodobné, že jí měly být předloženy, neboť jsou připojeny k následujícímu dopisu, který napsala jedna z osob, jež Fouquet pověřil, aby Annu Rakouskou sledovaly a získaly: „Stále jsem čekal, až budu mít tu čest s Vámi mluvit, abych Vám řekl mnoho věcí. Nevím, zda víte, jakou moc má nad královnou matka z kláštera Milosrdenství a jaká se tam spřádá tajná intrika. Pan Le Tellier a pan z Estrades ji navštěvují každý den. Pod slibem mlčení mi o tom řekli mnoho věcí. Je-li Vám to užitečné, dejte mi vědět; víte, že jsem celý Váš a že není nic, co bych neudělal, abych Vám to dokázal.“↩

  10. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Princ de Condé opustil Belgii, aby se vrátil do Francie, 29. prosince 1659; Mazarin zemřel 9. března 1661; mezi těmito dvěma daty, pravděpodobně kolem počátku roku 1660, musel být tento Fouquetův dopis napsán. Pokud jde o Condého lichotky vůči Mazarinovi, důkaz o nich najdeme v dopise, který princ psal kardinálovi 24. prosince 1659, několik dní předtím, než opustil Brusel: „Pokud jde o Vás, pane,“ psal mu, „až s Vámi hodinu pohovořím, budete pevně přesvědčen, že chci být Vaším služebníkem, a myslím, že i Vy mě budete chtít mít rád.“↩

  11. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento dopis je z 22. dubna 1661.↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Státní sekretář pověřený zahraničními věcmi.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Filip Orleánský, bratr Ludvíka XIV.↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ludvík Bourbonský, o němž byla řeč v dříve citované písemnosti.↩

  15. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jezuita, zpovědník Ludvíka XIV.↩

  16. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Marie de Rohan, narozená v prosinci 1600; roku 1617 se provdala za Charlese d’Albert, vévodu z Luynes; roku 1621 ovdověla a následujícího roku se znovu provdala za Clauda Lotrinského, vévodu z Chevreuse; zemřela 12. srpna 1679. Paní z Chevreuse, jejíž jméno se v těchto dopisech objevuje několikrát, patřila k Fouquetovým nepřátelům.↩

  17. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Laigues byl tajným manželem paní z Chevreuse. Viz Paměti mladého Brienna.↩

  18. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Pellisson byl jedním z hlavních Fouquetových úředníků.↩

  19. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Zámek paní z Chevreuse.↩

  20. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jde pravděpodobně o kliku hraběnky ze Soissons.↩

  21. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Henrieta Anglická, manželka Filipa Orleánského.↩

  22. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Marie Terezie Rakouská.↩

  23. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato slova jsou v rukopisu podtržena.↩

  24. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Cesta do Bretaně a Fouquetovo zatčení se uskutečnily na počátku září.↩

  25. Poznámka vydavatelů (edice 1856): François de Créqui se oženil s dcerou paní du Plessis-Bellière, která měla na vrchního správce financí velký vliv.↩

  26. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento komtur Maltézského řádu byl 7. května 1661 jmenován viceadmirálem a generálním intendantem námořnictva místo Louise Foucaulta de Saint-Germain.↩

  27. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jeden z přátel komtura z Neuchèse mu psal 19. října 1661: „Posloužili Vám tu výborně, a věru jste to velmi potřeboval. Nikdy nebylo vidět takovou zuřivost, jako je zuřivost pana Fouqueta; neboť udělal všechno, co mohl, aby zahubil přátele i lhostejné.“ Dopis končí tímto dovětkem: „Proces s panem Fouquetem se jistě povede. Kdybyste měl čas, mohli by Vám docela dobře vzkázat, abyste sem přijel vyložit svůj projekt; ale nepomýšlejte na to, nebude-li Vám to nařízeno.“↩

  28. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz výše líčení Fouquetova zatčení (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 12, VI).↩

  29. Vysvětlivka: Olivier Lefèvre d’Ormesson (1616–1686), dvorní referendář, jeden ze dvou zpravodajů v procesu s Fouquetem; jeho deník je hlavním pramenem k dějinám tohoto procesu.↩

  30. Poznámka vydavatelů (edice 1856): André d’Ormesson, nejstarší člen státní rady.↩

  31. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Nicolas Lefèvre d’Ormesson, řeholník řádu minimů, byl bratrem Oliviera d’Ormesson.↩

  32. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Berryer, jeden z Colbertových úředníků, byl pověřen soupisem listin Fouquetova procesu a byl obviňován, že je zfalšoval.↩

  33. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Claude Le Pelletier se stal roku 1683, po Colbertově smrti, generálním kontrolorem financí.↩

  34. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Guillaume de Lamoignon.↩

  35. Vysvětlivka: Nicolas de Neufville, maršál z Villeroy (1598–1685), vychovatel mladého Ludvíka XIV., otec maršála z Villeroy, o němž se v Pamětech mluví.↩

  36. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Soudní komora tehdy měla dva generální prokurátory, Hotmana a Chamillarta, oba dvorní referendáře.↩

  37. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Louis Boucherat, státní rada; po smrti maršála Le Telliera se stal kancléřem Francie.↩

  38. Ediční poznámka: Michel Le Tellier nebyl maršálem, nýbrž kancléřem Francie (od roku 1677); Boucherat se stal kancléřem po jeho smrti roku 1685.↩

  39. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Deník Oliviera d’Ormesson, k datu 2. května 1664.↩

  40. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Struna loutny nebo houslí, velmi tenká.↩

  41. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Z této pasáže je vidět, že Mazarin poskytoval státu zálohy a hradil si je z veřejných peněz. Le Tellier přiznává, že Mazarin půjčoval státu na vysoké úroky, a tak hodně vydělával. To je zhruba totéž, co říká Saint-Simon (v tomto Dílu, Tom 14, kap. 5).↩

  42. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Deník Oliviera d’Ormesson, k datu 8. července 1664.↩

  43. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Byl to druhý zpravodaj ve Fouquetově procesu.↩

  44. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Na zámek ve Fontainebleau, kde tehdy sídlil dvůr. Soudní komora tam byla přenesena. Fouquet byl vězněn v Moretu.↩

  45. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Hugues de Lionne, státní sekretář pověřený zahraničními věcmi.↩

  46. Vysvětlivka: Charles de Batz de Castelmore, zvaný d’Artagnan, důstojník královských mušketýrů, který roku 1661 Fouqueta zatkl v Nantes a po celou dobu procesu ho střežil; předobraz Dumasova hrdiny.↩

  47. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento projekt, nalezený ve Fouquetově domě v Saint-Mandé, uveřejnil pan P. Clément v Dějinách Colbertových, v úvodu.↩

  48. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Touto žádostí se Fouquet domáhal, aby se mohl volně stýkat se svými obhájci.↩

  49. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dějiny Ludvíka XIV., kn. LXXVII, s. 162.↩

  50. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dějiny Francouzů, sv. XXV, s. 75.↩

  51. Vysvětlivka: Jean-Charles-Léonard Simonde de Sismondi (1773–1842), ženevský historik a ekonom, autor mnohasvazkových Dějin Francouzů.↩

  52. Vysvětlivka: Pierre Séguier (1588–1672), kancléř Francie od roku 1635; po Lamoignonově odchodu předsedal soudní komoře, která Fouqueta soudila.↩

  53. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Denis Talon, syn Omera Talona, byl zprvu generálním prokurátorem soudní komory.↩

  54. Vysvětlivka: Guy Chamillart, dvorní referendář, otec Michela Chamillarta, pozdějšího generálního kontrolora a státního sekretáře pro válku Ludvíka XIV.↩

  55. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz paní de Sévigné, dopis ze 17. prosince 1664.↩

  56. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Olivier d’Ormesson naráží na snížení rent, které Colbert provedl roku 1664.↩

  57. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Takové písně se skutečně nacházejí ve sbírkách Císařské knihovny a Arsenalu; nestojí však za to je citovat.↩

  58. Vysvětlivka: Guy Patin (1601–1672), pařížský lékař a děkan lékařské fakulty, proslulý jízlivými dopisy; jejich častým adresátem byl jeho přítel, lyonský lékař André Falconet.↩

  59. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Sv. III, s. 499; vyd. Reveillé-Parise.↩

  60. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tamtéž, s. 501.↩

  61. Ediční poznámka: Antoine Hogguer (1682–1767) nebyl Švéd, nýbrž bankéř ze švýcarské kupecké rodiny ze Sankt Gallenu, narozený v Lyonu a usazený v Paříži; Karel XII. ho roku 1713 povýšil do šlechtického stavu.↩

  62. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Fridrich August, polský král od roku 1697.↩

  63. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz o této smlouvě Saint-Simonovy Paměti.↩

  64. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dnes část Petrohradské gubernie.↩

  65. Poznámka vydavatelů (edice 1856): To jest poplatek, který se vybíral od lodí proplouvajících Sundem.↩

  66. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Je známo, že tehdejší pruský král Fridrich Vilém I. se snažil sestavit pluky, jejichž muži vynikali vysokou postavou.↩

  67. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Stanislav Leszczyński.↩

  68. Poznámka vydavatelů (edice 1856): V d’Argensonově textu stejně jako v Saint-Simonově ponecháváme gramatické nepravidelnosti, které jiní vydavatelé pokládali za nutné opravit.↩

  69. Ediční poznámka: Tak předloha (six mille); o tři odstavce dál však Karel XII. stojí uprostřed Německa „se šedesáti tisíci muži“. Čísla si odporují; zda jde o chybu opisu či tisku, nelze z vydání rozhodnout.↩

  70. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jakub Stuart, který užíval jména Jakub III.↩

  71. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tyto provincie, které zhruba odpovídají dnešnímu Belgickému království, jsou: Henegavsko, Západní Flandry, Východní Flandry, jižní Brabantsko, severní Brabantsko, provincie Antverpy, Namur, Lutych, Lucemburk a Limburk.↩

  72. Vysvětlivka: Christine-Antoinette-Charlotte Desmares (1682–1753), herečka Comédie-Française v letech 1699–1721; dříve milenka vévody z Orléans, pozdějšího regenta, s nímž měla dceru.↩

  73. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Proslulý chirurg, o němž je v Saint-Simonových Pamětech často řeč.↩

  74. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz o této osobě Saint-Simona (sv. XV a XVII). Mluví tam o úloze, kterou Monti sehrál při volbě polského krále.↩

  75. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon to na několika místech svých Pamětí výslovně tvrdí.↩

  76. Vysvětlivka: Omer Talon (asi 1595–1652), generální advokát pařížského parlamentu, autor pamětí z doby Frondy.↩

  77. Ediční poznámka: Tak předloha; mezi zeměmi se stavy se uvádí baskický kraj Soule (vedle Labourdu), nikoli Soulac.↩

  78. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tento dopis se v Dílech Ludvíka XIV. nenachází. Opsal jsem jej ze sbírky Roseovy (rkp. Arsenalu, č. 199, č. 127–128).↩

  79. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Městský magistrátní úředník v Toulouse.↩

  80. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Týž rkp., č. 160.↩

  81. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Correspondance administrative, sv. I, s. 54 a 64.↩

  82. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tamtéž, s. 288, 289, 290, 308, 316.↩

  83. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tamtéž, s. 399.↩

  84. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tamtéž, s. 403, 405.↩

  85. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tamtéž, s. 445–446.↩

  86. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tamtéž, s. 498 a 500.↩

  87. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dopisy paní de Sévigné z 6. listopadu 1689 a z 18. ledna 1690.↩

  88. Vysvětlivka: „Velkou dědičkou“ je Anna Bretaňská (1477–1514), jejíž sňatky s Karlem VIII. (1491) a poté s Ludvíkem XII. (1499) spojily bretaňské vévodství s francouzskou korunou; svatební smlouva z roku 1499 měla vévodství zachovat samostatné dědění.↩

  89. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Correspondance administrative sous Louis XIV, sv. I, s. 112.↩

  90. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tamtéž.↩

  91. Vysvětlivka: Filip IV. Sličný (1268–1314), francouzský král od roku 1285. Generální stavy svolal na 10. dubna 1302 do pařížské katedrály Notre-Dame, aby získal podporu ve sporu s papežem Bonifácem VIII. o papežovu svrchovanost nad světskou mocí.↩

  92. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz Duboulay, Hist. de l’Université de Paris, sv. IV, s. 15; P. du Puy, Différend de Philippe le Bel et de Boniface VIII, s. 214; Preuves des libertés de l’Église gallicane, sv. I, s. 108.↩

  93. Ediční poznámka: Chéruel k několika starofrancouzským slovům připojil v závorce novodobý výklad; v překladu jsou tyto závorky vypuštěny.↩