Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

Dodatky I–XXXVI

Dodatky jsou Chantéracovy. V jeho edici mají dvě řady — šestnáct ve třetím svazku a dvacet ve čtvrtém, které začíná číslovat znovu od I; zde jsou spojeny v jednu průběžnou řadu I–XXXVI. Převodní tabulka je v ediční poznámce. Čtyři sbírky nevydaných dopisů tvoří vlastní řadu a následují za dodatky. Odkazy na stránky Chantéracovy edice jsou převedeny na odkazy do kapitol.

Dodatek I

Patří k poznámce v kapitole I, k listům, jimiž král poslal La Folaina královně se vzkazem, že slečna de Verneuil a paní konetáblová de Luynes mají opustit Louvre.

Toto první vyhnanství mladé vdovy, která se měla stát vévodkyní de Chevreuse a která k tomu jménu připoutala trojí slávu — galantnosti, intriky a odboje —, dalo podnět k dosti dlouhé korespondenci, opsané převážně v registru pana Tronçona, sekretáře kabinetu, chovaném v Národní knihovně pod číslem Fr. 3722.

Nejprve, k datu 25. března, dává král své rozkazy velmi formálně vévodkyni de Luynes a s větší vlídností a náklonností královně a slečně de Verneuil:

Královně. — „Péče, kterou mám mít o to, aby ve vašem domě byl dobrý pořádek, mě přivedla k rozhodnutí učinit v něm změnu, jež nebude než k většímu dobru, jak časem seznáte. Posílám La Folaina, aby vám o tom dal rozumět mou vůli, kterou vás prosím vykonat co nejdříve a být tak pohotová dát mi uspokojení, jaké od toho čekám, jako věřím, že jste ochotna dát mi přijmout vše, co jsem si od vás přislíbil. — 25. března 1622.“

(fol. 136 v°).

„Paní konetáblové.“

„Má sestřenko, poznav, že je k dobru mé služby zřídit do budoucna královnin dům jinak, než byl v minulosti, usoudil jsem, že to nemohu učinit lépe než formou a prostředky, které vám poví pan de La Folaine, jejž posílám, aby vám dal rozumět mou vůli; a té následujte, jak od vaší náklonnosti k mému uspokojení očekávám, s ujištěním, že nebudete mít menší díl v mé přízni, což vám i vašim dám při příležitostech, které k tomu budu mít, poznat. Modlím se k Bohu, má sestřenko, aby vás měl ve své ochraně. — 25. března 1622.“

(fol. 137 r°).

„Slečně de Verneuil.“

„Má sestro de Verneuil, při rozhodnutí, které jsem učinil, abych provedl nějakou změnu k dobru a dobrému pořádku královnina domu, posílám pana de La Folaina, aby vám dal rozumět mou vůli v tom, co se vás týče; v čemž poznáte, jakou péči o vás mám, neboť jsem psal své sestřenici vévodkyni d’Angoulême, aby vás vzala k sobě, nesoudě, že by bylo útulku, kde byste mohla být s větší ctí a s větším uspokojením. Na kterémkoli místě budete, dostanete svědectví mé dobré vůle. Modlím se k Bohu, aby vás, má sestro de Verneuil, měl ve své svaté ochraně.“

(fol. 92 v°).

Zakrátko ujištění o královnině poslušnosti, provázená snad několika znameními neposlušnosti vévodkyně de Luynes a markýzy de Verneuil, matky slečny de Verneuil, přivedou krále k tomu, aby své první vůle zmírnil, při čemž je v podstatě podrží:

Královně. — „Jako nemiluji nic tolik jako vás, tak také nemohu mít silnějších ohledů než ohled na vaše dobro a vaše uspokojení; což jsem vám už dal poznat dobrým pořádkem, který si přeji ve vašem domě zavést. Potvrdím to ještě obšírnějším projevem své dobré vůle k listu, který mi Putanges¹ vaším jménem vydal. Nařizuje své sestře de Verneuil a své sestřenici konetáblové de Luynes jiné obydlí než Louvre, nezamýšlel jsem jim do něho zapovědět vstup ani vám odejmout svobodu je vídat; je však k dobru mé i vaší služby, aby věci šly tak, jak jsem La Folainovi přikázal dát vám mým jménem rozumět — což, jak věřím, jste již vykonala, abyste se mé vůli přizpůsobila. — V Orléansu 27. března, na Boží hod velikonoční 1622.“

(fol. 137 r°).

Paní de Verneuil. — „Paní markýzo de Verneuil, jelikož rozhodnutí, které jsem učinil v tom, co se týče mé sestry de Verneuil, vaší dcery, stojí na ohledech, jež jsou k mé službě a k jejímu dobru, přeji si, aby se provedlo tak, jak jsem nařídil. Nevěřte, že by pro změnu obydlí měla menší díl v mé přízni; kdybych ji byl chtěl odstrčit, nebyl bych prosil svou sestřenici vévodkyni d’Angoulême, které si velmi vážím, aby ji přijala; dávám ji na místo, kde o ni bude dbáno a kde bude mít velmi dobrý příklad. Máte více příčin mi děkovat než myslet na to, dát ji jinam; a nemůžete lépe skutkem prokázat to, co obsahuje váš list — že všechno její dobro závisí na mně —, než když všechnu péči a všechny myšlenky, které o ni máte, složíte v mou dobrou vůli, jež jí nikdy nebude chybět. Ujišťuji vás o ní a modlím se k Bohu, aby vás, paní markýzo de Verneuil, měl ve své ochraně. — 3. dubna v Blois.“

(fol. 93 r°).

Slečně de Verneuil. — „Má sestro de Verneuil, k odpovědi na listy, které jste mi psala, vám povím, že čekám, až uvidím skutkem poslušnost, o níž mě ujišťují. Bonneuil² mi vyřídil, čím jste ho zatížila; a s odpovědí, kterou mu dávám, vám nese i toto: vím, že neopomenete učinit, co si přeji, a ujišťuji vás, že budu ještě horlivěji hledat příležitosti, jež budou k vašemu dobru. Nad to se modlím k Bohu. — 6. dubna.“

(fol. 93 v°).

Téže. — „Má sestro de Verneuil, bude mi velmi vhod, abyste svými činy svědčila totéž, co svědčíte svými listy: že všechno vaše štěstí závisí na uchování mé přízně; a já jsem vás ujistil, že v ní nebude žádné změny. To je vše, co si můžete k svému uspokojení přát, a já to dám poznat při příležitostech, které se naskytnou. Modlím se k Bohu, aby vás, má sestro de Verneuil, měl ve své ochraně. — V Ponts-de-Cé 8. dubna 1622.“

(fol. 93 v°).

Královně. — „Jsem velmi potěšen, že jste mi svým listem potvrdila a skutkem dosvědčila to, o čem mě vaším jménem ujistil první rytíř³; v čemž přijímám dvojí uspokojení, neboť splněním toho, co jsem si přál, jsem dostal důkazy vaší ochoty mi po vůli být — a ty, můžete věřit, jsou přírůstkem mé náklonnosti. — 9. dubna 1622.“

(fol. 139 r°).

„Paní konetáblové.“

„Má sestřenko, není nic, co by vám mohlo lépe zajistit uspokojení, jaké si od mé přízně přejete, než poslušnost, kterou jste mým vůlím prokázala, přizpůsobivši se jim takto. Nepochybujte, že o vás i o vaše mám všechnu péči, jakou můžete ode mne čekat; a modlím se k Bohu atd. — 11. dubna.“

(fol. 139 r°).

Královně. — „Vyrozuměl jsem vše, čím jste zatížila Bonneuila, aby mi vyřídil. Jelikož rozhodnutí, které jsem učinil, bylo učiněno s dobrým uvážením a ustaveno v mé radě před mým odjezdem z Paříže, nemohu na něm nic měnit. Jsem si také jist, že mi v tom dáte uspokojení, jaké od toho čekám; a při všech jiných příležitostech budu hledat vaše uspokojení pečlivěji než své vlastní.“

„Rozhodnutí, které jste učinila, vykonat to, co je mou vůlí, mě velmi těší, jak jsem také jiného výsledku čekat nemohl. Máte tedy příčinu věřit, že není nic, k čemu bych lnul tolik jako k vašemu dobru; a to budete poznávat vždy více a více z tolika svědectví mé dobré vůle, až vám v mé náklonnosti nezůstane nic, co byste hledala. Pojedu přes Royan a odtud vezmu svou cestu k Lyonu; a až tam budu, vzkážu vám prvním rytířem, abyste mě přijela najít. — 15. dubna 1622.“

(fol. 138 v°).

Neposlušnost však propuká; a téhož dne, kdy psal tento poslední list, posílá král jiný prezidentu Jeanninovi:

„Pane prezidente Jeannine, zvěděv, že má sestra de Verneuil a má sestřenice konetáblová de Luynes jsou denně u královny se stejnou svobodou nehledě na vzdálení, které jsem nařídil, a nepřeje si, aby takto činila, píši královně, abych jí dal rozumět svou vůli: že naprosto nechci, aby ji vídala jinak než občas a zřídka, jako to činí ostatní dámy. K tomu cíli jí předložíte můj list, který vás prosím provázet svými dobrými a spasitelnými radami, aby se cele mé vůli přizpůsobila. Jelikož jim zcela důvěřuji, jako i vaší náklonnosti k mé službě, neučiním tento list delším, než abych se modlil k Bohu, aby vás, pane prezidente Jeannine, atd. — 15. dubna 1622.“

(fol. 139 v°).

Prezident Jeannin se královu přání přizpůsobil a ke své odpovědi přiložil list, jehož expedici mám v držení, opatřenou tímto nadpisem jeho rukou: „Odpověď na list pana de Tronçona, který provázel list králův“, a podepsanou rovněž jeho rukou: „Váš nejpokornější služebník P. Jeannin.“ V tom listě říká prezident Jeannin panu de Tronçonovi:

„Pane,

viděl jsem dvakrát královnu, jíž jsem při prvním spatření⁴ dal listy, které bylo⁵ králi libo mi adresovat. Přijala je s úctou a s podrobením. A když je přečetla, dosvědčila mi, že si ničeho nepřeje s větší náklonností než být uctěna královou přízní a dávat mu uspokojení všemi svými činy i chováním. Že se však vidí v nesnázi odepřít paní konetáblové svobodu přicházet ji vídat každý den, ježto je povinna ji přijímat pro úřad, kterým ji Jeho Veličenstvo v jejím domě uctít ráčilo a který nebyl ještě odvolán. Že se měla do čtyř nebo pěti dnů provdat za pana prince de Joinville a že jí ten sňatek dá větší volnost zadost učinit královu rozkazu, který chce dát přednost každému jinému ohledu i respektu. Chválil jsem její náklonnost a nejpokorněji jsem ji prosil, aby v ní vždy pokračovala, jako jediný pravý prostředek, jak se uchovat v královu přátelství, které všichni dobří lidé soudí nutným, aby se Bohu zlíbilo dát z jejich sňatku vzejít dětem, jež by byly dědici tohoto velkého království — bez čehož by jejich sňatek nemohl mít štěstí zcela plné a dokonalé. Dobře přijala důvody, které jsem jí v té věci přednesl podle rozkazu, jejž mi o tom král dal. Řekla mi, že její největší nelibostí je to, že jí Jeho Veličenstvo samo nepovědělo, co bylo jeho úmyslem, bez toho, aby na tom mělo účast tolik lidí; a že by byla stejně rychle poslechla, jako vždy poslechne v každé jiné věci, dá-li jí rozumět, co bude jeho vůlí. Soudím, že to, co mi řekla ústa, je v jejím srdci a že z toho bude mít Jeho Veličenstvo všechno uspokojení. Přeji si to také se vší svou náklonností — a abych měl možnost prokázat vám nejpokornější službu. Jsa

Pane,

váš nejpokornější služebník

P. Jeannin.

V Paříži 18. dubna 1622.“

Nic v Tronçonově registru neukazuje, zda byl král nakonec poslechnut. Jak tomu buď, čas — a snad také sňatek paní de Chevreuse — jeho rozpoložení změnil, když k datu 4. července 1622 vyzýval královnu, aby se k němu přijela připojit do Toulouse, a psal jí:

„Touha, kterou mám vás znovu vidět, mi nedovoluje nechat vás déle ode mne vzdálenou; proto vám posílám svého bratrance vévodu d’Uzès, aby vás na cestě provázel a vydal vám tento list, který je k tomu, abych vás prosil vyjet, jakmile to vaše pohodlí dovolí, a přivést s sebou mé sestřenice princezny de Condé a de Conti a mé sestry de Vendôme a d’Elbeuf. Jelikož ke svému bratranci vévodovi de Chevreuse lnu, jak lnu, jsem velmi potěšen, aby má sestřenice, jeho žena, přijela rovněž…“

(Registr pana Tronçona, fol. 153 v°).

Co do slečny de Verneuil, prosil ji zůstat ještě nějaký čas v Paříži jen k tomu, aby podepsala články svého blízkého sňatku s vévodou de la Valette; po čemž svoloval, aby se k němu přijela připojit „se svou sestřenicí vévodkyní d’Angoulême, a nikoli jinak“.

Dodatek II

Patří k poznámce v kapitole II, k vyplenění Négrepelisse.

Čest té dobré věci patří panu de Vic, strážci pečetí. Hle, co o tom vypráví Věrný dějepisec francouzských věcí (Paříž, Toussainct de Bray, 1623): „Povím vám zde k té věci rys dobročinnosti pana strážce pečetí, který krátce po dobytí města přikázal jednomu ze svých lidí, aby vykoupil dívky a ženy, jež najde v rukou vojáků, aby tím způsobem byla zachována jejich čest i jejich život. To učinil u těch, na které narazil, a přivedl je k řečenému panu strážci pečetí v počtu až patnácti; byly dovedeny do jeho bytu jako na místo útulku a asylu, a z nich některé byly s průvodem poslány zpět do míst, odkud se byly do Négrepelisse uchýlily, když královské vojsko Jeho Veličenstvu přicházelo, a jiné byly dovedeny na bezpečné místo.“

Vévoda de Chevreuse a Roger, komorník královy šatny, si také získali čest, jak se vypráví, vykoupením několika žen; a Pontis, tehdy mladý důstojník, zachránil čest osmnáctileté dívky. Protestantský dějepisec Levassor se staví proti tvrzení, že se několik žen z Négrepelisse vítězi oddalo dobrovolně.

Loisel v Pokladnici obecných dějin naší doby, když vypověděl, že „10. a 11. června bylo město vynuceno a vzato útokem, osm set obyvatel zabito, všechny ženy a dívky znásilněny a pobity a město obecně vyrabováno, potom vypáleno“, a že „zámek byl rovněž vynucen a bylo v něm nalezeno ještě asi čtyřicet vojáků, kteří byli všichni oběšeni a zardoušeni“, dodává tuto pokojnou úvahu: „A hleďme, co to je, popouzet velkého krále k hněvu.“

Po pravdě je třeba říci — může-li něco hrůzu vyplenění Négrepelisse zmenšit —, že obyvatelé toho města během zimy podřezali čtyři sta mužů Vaillacova pluku, kteří tam drželi posádku, a že se navíc mezi vojáky rozšířila zvěst, že během obléhání Montaubanu nemocní a ranění královského vojska, přenesení do Négrepelisse, tam umírali otráveni léky, které jim byly podávány.

Dodatek III

Patří k poznámce v kapitole II, ke Cuq-Toulze a ke Carmainu.

Cuq-Toulza, který nelze směšovat s Cuq-d’Albigeois, místem v témž departementu, se z té zkázy už nikdy nevzpamatoval. Dosti nedávný zámek a několik chudých domů jsou jediným zdáním shluku, který na místě města existuje.

Caraman (Caramannum ve starých listinách), nazývaný bez rozdílu Carmain, Carmaing, Carman nebo Cramail, následoval kdysi příkladu svého pána, který nová učení přijal a podporoval. Dobyto roku 1570 vojskem princů, odolalo to městečko roku 1575 Joyeusovi a od té doby zůstávalo v rukou hugenotů. Hlavním nepohodlím, které působilo obyvatelům Toulouse, byla blízkost toho místa protestantského kultu, jež dovolovala malému počtu reformovaných v hlavním městě Languedoku schá­zet se tam k veřejnému výkonu svého vyznání. Až do odvolání nantského ediktu byl Carmain pro Toulouse tím, čím byl Charenton pro Paříž.

Tyto zprávy vděčím ochotě pana Pradel-Verzenobra, člena Společnosti pro dějiny Francie, usedlého v Puy-Laurens (Tarn).

Dodatek IV

Patří k poznámce v kapitole III, ke smrti pana de Combalet u Montpellieru.

Mercure françois (sv. VIII, s. 815) říká, že Combalet byl kapitánem navarrského pluku; ale Roussel ve svém Pokusu o pluky pěchoty se shoduje s Bassompierrem v tom, že z něho činí kapitána pluku piemontského.

Charles d’Aigrefeuille ve svých Dějinách města Montpellieru (s. 374) a Michel Baudier v Dějinách maršála de Toiras (Paříž, Cramoisy, 1644, s. 20) tvrdí, že Combalet byl raněn, odveden do města a zabit s chladnou krví; Mercure françois říká pouze, že „Combalet, jsa raněn, byl potom zabit s chladnou krví“. První z těch dvou tvrzení je výslovně vyvráceno vyprávěním Bassompierrovým, očitého svědka; a druhé je nejméně zeslabeno mlčením, které zachovává o činu, jenž by byl tak ohavný. V Poznámkách, právem či neprávem přisuzovaných maršálu de Bassompierre, k Dějinám Ludvíka Spravedlivého Scipiona Dupleixe je ten údaj popřen těmito slovy: „To je nepravda, neboť byl zabit, když chrabře bojoval, a padl obtížen rankami.“

Konečně Mercure françois i dějepisec Toirasův kladou výpad k datu 3. září; Hérouard se však s Bassompierrem shoduje ve dni, ne-li v hodině, a k datu 2. píše: „Ve čtyři hodiny výpad těch z Montpellieru.“

Srovnat s poznámkou 3 na straně 693 prvního svazku Dopisů a státních papírů kardinála de Richelieu.

Dodatek V

Patří k poznámce v kapitole III, k levobočkovi hraběte Petra Ernesta z Mansfeldu.

Bassompierre uvádí ve svých pamětech (sv. I, s. 9–10 a 21), že hrabě Petr Ernest z Mansfeldu pojal za ženu Marii z Betsteinu, sestru jeho děda, a to mu dává příčinu nazývat ho svým prastrýcem. Je třeba poznamenat, že ten sňatek není nikde jinde zmíněn a že Hübner, otec Anselm i Moréri dávají hraběti za první ženu Markétu z Reinholdu de Brederode, matku hraběte Karla z Mansfeldu, narozeného roku 1543 a zemřelého roku 1595, kterého by Bassompierre neprávem pokládal za vlastního bratrance svého otce (viz sv. I, s. 20); a za druhou ženu Marii de Montmorency-Nivelle, provdanou roku 1562, zemřelou roku 1570, matku hraběte Oktavia z Mansfeldu, narozeného roku 1564 a zemřelého roku 1591. Je pravda, že hrabě Karel z Mansfeldu pojal v prvním manželství Dianu de Cossé, dceru maršála de Brissac, která byla sestřenicí z druhého kolena Louisy le Picart de Radeval, ženy Christopha de Bassompierre a maršálovy matky; zabil ji, jakož i hraběte de Maure, jejž s ní přistihl v cizoložství, a v druhém manželství pojal Marii Kristýnu z Egmontu, kterou zůstavil vdovou.

Dodatek VI

Patří k poznámce v kapitole IV, k dvorským zábavám roku 1623.

Během těch intrik a změn šly zábavy a slavnosti svým chodem.

Dne 22. ledna dal král přivést a tančit ve svém pokoji balet Monsieurův, představující boj Žeravů s Pygmeji.

Dne 27. února se král odebral k vévodovi de Chevreuse a tančil tam s několika princi a velmoži svůj balet představující Bakchanálie, k němuž verše složil pan Bordier. Král a hrabě de Soissons představovali trhače vlny; lotrinský princ, potomní Karel IV., a velký převor byli nočními běhači; Monsieur, králův bratr, vévoda de Longueville a vévoda d’Elbeuf dávači serenád; vévoda de Chevreuse, vévoda de Luxembourg, maršál de Créquy a maršál de Bassompierre představovali zamilované. Verše pro Bassompierra byly tyto:

Ať sudba na mne útoky až do mé smrti vysílá, já vítězství nad nimi získám. Nejtvrdší muka ze všech mi nemohou odejmout slávu, že miluji na věky věků.

Dne 5. března se konal balet královnin, představující slavnosti Junonina kultu. (Mercure françois, sv. IX, s. 427 a dále.)

Dodatek VII

Patří k poznámce v kapitole IV, k maršálovu návrhu o soli po španělském vyslanectví.

Dupuyův rukopis č. 488 (fol. 43–58) obsahuje zdlouha rozvedený návrh, který patří k tomuto roku a nese tento titul:

„1623. — Zpráva podaná králi v roce 1623 panem maršálem de Bassompierre po návratu z jeho španělského vyslanectví o návrhu, který mu byl učiněn ministry španělského krále ohledně rozvrhu soli v řečených státech i na jiných místech.“

V tom návrhu předkládá maršál de Bassompierre králi znovu před oči otevření, která mu byla za jeho vyslanectví učiněna jménem španělského krále, ohledně zamýšlené smlouvy mezi Francií a Španělskem, jejímž účinkem by byla v obou státech zrušena solní daň, dávka by se vybírala přímo u lagun a cena i míra soli by byly sjednoceny v celé Evropě. Jedná o výrobě soli i o obchodu s ní, o zájmu státu i o zájmu lidu a vyvrací námitky, jež by proti zamýšlené smlouvě mohly být vzneseny.

Na okraji jsou napsány tyto řádky Dupuyovou rukou:

„Tento návrh je dobře uvážen a hoden toho, kdo jej učinil, v tom, že ve všech prostředcích, které navrhuje, dává kráčet spravedlnosti a rovnosti a činí z nich podmínku, bez níž nic; a králi nebo knížeti nelze dát lepších zásad ani lepšího poučení.“

Jelikož se však mezi předvídanými námitkami nachází i tato — „že nepochybně je v tom návrhu španělského krále skryta jakási lest, kterou Jeho Veličenstvo neodkryje, až když v ní bude dobře hluboko zabředlé a kdy již nebude moci nic napravit“ —, nebylo by nemožné pomyslet, že markýz de la Vieuville vzal na počátku následujícího roku ten návrh za záminku, aby maršála de Bassompierre obvinil, že je pensistou Španělska.

Dodatek VIII

Patří k poznámce v kapitole IV, k baletu tančenému králem v únoru 1624.

Balet tančený králem ve velkém sále Louvru v měsíci únoru 1624 byl balet Zlodějů; verše k němu složil pan Bordier. Král představoval holandského kapitána a pan de la Roche-Guyon holandskou dámu; jiní velmoži nebo princové představovali piráty; vévoda de Chevreuse, vévoda de Luxembourg, maršál de Créquy a maršál de Bassompierre představovali korzáry. Bassompierre musel přednést tyto verše:

Přes vlny konečně jsem tedy zpátky zde; moře si slibovalo utopit mou lásku, jejíž stálost mu činí hanbu. Je však daleko od svého počtu: Kalisto, vaše vnady zmařily jeho záměr — vlny, v nichž tonu, jsou ve vašem lůně.

Dodatek IX

Patří k poznámce v kapitole V, k úspěchu švýcarského vyslanectví.

Úspěch vyslanectví maršála de Bassompierre ve Švýcarech byl slaven ve verších, které si opsal do svého vlastnoručního Repertoria, citovaného již v Dílu I.

1. července 1626. — Kdo by Bakcha nedal přede Marta, kdo číši před meč, drží-li nové smlouvy s helvetským národem? Více vykoná Bassompierre u stolu a mezi kupami, než ostatní vůdcové krutými zbraněmi.

Odnímá Španělům ty, které smlouvou k Francouzům víže, zatímco všechna města přitahuje k svým pokynům. Jasnější je vítězství zjednané rozlitým Lyaiem než to, které přichází z prolité krve a z vynaložených peněz. Větší je také sláva Bassompierrova, jenž umí vítězit vínem tak, jako vítězit rukou.

Měla-li dobrá tabule v tom vyslanectví svou roli, jak říká básník a jak dává rozumět i Bassompierre sám, nebyl to jediný prostředek, který užil: jeho hojné depeše, jeho řeči i jeho rozklady jsou vytištěny v jeho Vyjednáváních nebo chovány v rukopisných sbírkách.

Dodatek X

Patří k poznámce v kapitole V, k maršálovu přání ukončit anglické vyslanectví.

Pan Hippeau vydal za pamětmi hraběte de Tillières list maršála de Bassompierre jeho švagrovi, datovaný tímto dnem, 17. října 1627, v němž znovu projevuje svou živou touhu ukončit vyslanectví rychlým odjezdem: „Holland a Goring,“ píše, „jsou dobří lidé; ostatní, jako hrabě z Carlisle, Pembroke a Montgomery, zdrženliví; vévoda galantní a šibal, který mi dává psát, že je zoufalý z toho, že nemám uspokojení, jaké si přeji. Já budu mít nadmíru velké z toho, že se vrátím — což učiním, jak se tento kurýr vrátí; a vás prosím zprostředkovat, aby mi byl rychle poslán zpátky, neboť zde skomírám bez naděje něco vykonat.“

Dodatek XI

Patří k poznámce v kapitole V, ke královské komisi o zbytečných výdajích.

V průběhu toho roku dostal maršál de Bassompierre od krále poslání, které se zdá málo v souladu s jeho zvyky nádhery a marnotratnosti. Hle, co se čte v nadmíru vzácném tisku, vydaném v Paříži u Jeana Martina roku 1626.

Komise králova pánům vévodům d’Angoulême a de Bellegarde, panu maršálu de Bassompierre a panu komturovi de la Porte k reformaci zbytečných výdajů, které se v tomto království činí.

Ludvík, z Boží milosti král francouzský a navarrský, našim nejmilejším a velmi milovaným bratrancům, vévodům d’Angoulême a de Bellegarde, a našemu nejmilejšímu a věrnému bratranci panu de Bassompierre, maršálu Francie, a našemu milému a věrnému radovi v naší státní radě, komturovi de la Porte, guvernéru našeho města a zámku Angers, zdar. Vidouce, že nešvary a rozmařilosti v našem království den ze dne rostou všelikým výdajem zbytečným a neužitečným ke zkáze všech stavů našeho státu, je zcela nutné hledat prostředky, jak tomu odpomoci; a k tomu účelu ustanovit nejschopnější a nejzdatnější osoby, aby se sešly a sepsaly pamětní spis o tom, co shledají rozumným k reformaci řečených nešvarů. Z těch příčin jsme vás ustanovili, nařídili a vyslali, a ustanovujeme, nařizujeme a vysíláme tímto listem podepsaným naší rukou, abyste se sešli a hledali všechny prostředky, které budete pokládat za rozumné k dosažení reformace všech výše řečených nešvarů, jak při velkých a hlavních úřadech našeho státu, tak u domů, ať mužských či ženských, u průvodů, tabulí, odívání, nábytku a her, kde se řečené nešvary a nepořádky vluzují; a abyste o tom sepsali obšírné pamětní spisy a svá mínění, aby to od nás bylo opatřeno, jak bude rozumné. K tomu jsme vám dali a dáváme moc, pravomoc, autoritu, komisi a zvláštní mandát, vyhrazujíce si, abychom pro ostatní stavy svých poddaných dali podobné poslání jiným osobám, jak toho případ bude žádat; neboť taková je naše vůle. Dáno v Nantes osmého srpna, roku milosti 1626 a našeho kralování sedmnáctého. Podepsán Ludvík, a níže z rozkazu krále Loménie.

Dodatek XII

Patří k poznámce v kapitole VI, k baletu Vážného a Groteskního.

Král tančil v Louvru a na Městské radnici balet Vážného a Groteskního, k němuž verše složil pan Bordier, mající u Jeho Veličenstvu na starosti poezii.

Byl tam vidět výstup Učesaných flaší, které se měnily v ženy, a švýcarských plukovníků, kteří před nimi tehdy prchali, ale byli přitahováni kupami, jež ony měly v ruce; a maršál de Bassompierre, představující generálního plukovníka Švýcarů, musel přednést tyto verše:

Když Amor dával mi umírat, Bakchus mi přišel na pomoc a navždy mě sobě zavázal; a přece ten malý bůh v mém srdci, jež činí bídným, osobuje si první místo.

Nejkrásnější šíp z jeho toulce mě přichází ranit pokaždé, když mi Bakchus dává slyšení; a nenadálými zásahy Amor, když ztrácím trpělivost, mi vstrkuje svou pochodeň do nosu.

Často s odkrytou hlavou a bosý u nohou Venušiných oltářů pronáším svou žalobu i modlitbu; ale to dítě, jak věřím, aby si vždy popřálo volnosti, vysmívá se své matce i mně.

Velcí bohové, nebuďte už žárliví, učiňte mír, dohodněte se, aniž mě dále trýzníte; mé srdce, vnímavé k vašim radostem, aby je mezi vás rozdělilo, vydává vám mé žádosti.

Dodatek XIII

Patří k poznámce v kapitole VI, k Lucovi degli Asini a k vyjednávání o sňatku Monsieurově.

Luca Fabroni degli Asini patřil k florentské rodině, která přišla do Francie v průvodu Marie Medicejské; byl královým agentem u velkovévody toskánského.

Složka CC.LXX Godefroyovy kolekce v knihovně Institutu obsahuje několik listů, které Luca Fabroni psal italsky královně matce a které se týkají vyjednávání o sňatku Monsieurově.

V prvním, datovaném z Florencie 10. října 1627, „vzkazuje královně matce, že jsa ve Florencii už měsíc, neuzavřel ještě nic o sňatku vévody orleánského s princeznou Markétou Toskánskou, protože velkovévoda a vévodkyně mu nechtěli dát hotově více než tři sta tisíc zlatých pro velké výdaje, které byli učinili, a pro chudobu států, kdežto král žádá pět set tisíc zlatých hotově…; že velkovévodova tíseň pochází z pomocí, které při různých příležitostech poskytl v Německu a v Milánsku. Že obecné věno toskánských princezen i jiných italských panovnic je tři sta tisíc zlatých.“ (Poznámka Godefroyovou rukou.)

V témž listě začíná Luca Fabroni mluvit výhodně o druhé dceři velkovévodově⁶:

„Princezna Markéta,“ píše, „je vzrostlá, dobře vyvinutá a krásná a nemá žádné vady; a princezna Anna, druhorozená, je velmi vzrostlá a je také ona na vdávání a kdykoli způsobilá moci rodit děti. Zůstal jsem v udivení, když jsem tu druhou princeznu viděl tak vzrostlou a tak dobře úměrnou tělem, takže při provedené záměně by si ji vévoda parmský mohl kdykoli odvést domů a manželství dokonat, neboť má všechna znamení dívky vyvinuté a na vdávání; a krásou předčí i princeznu starší…“

Listem z 23. října 1627 „vzkazuje Luca Fabbroni degli Asini královně matce, že kavalír Cioli, první státní sekretář vévody florentského, se vrátil z Parmy a říká, že vévoda parmský zůstává zatvrzele při tom, že chce starší sestru velkovévodovu, nehledě na rady, které mu dali kardinálové Aldobrandini a Ludovisi, jeho příbuzní, aby se spokojil s druhou; a že papež chce poslat do Parmy kardinála v téže věci.“

Vévoda parmský prohlásil, že spíše pozbude svého panství i života, než aby se princezny Markéty odřekl, „a princezna, která už předtím byla i ona trochu zamilovaná, vidouc ty horoucí prosby a tolikerou vévodovu něhu k sobě, zdvojnásobila svou lásku a už po několik dní nedělá nic jiného, než že pláče.“

Luca Fabroni však hned nadnáší myšlenku podstrčit Monsieurovi místo princezny Markéty princeznu Annu a vyzdvihuje výhody toho nového plánu: „Nelze-li tedy s touto starší princeznou nijak počítat, soudím, co se mne týče, že Vaše Veličenstvo v tom neutrpí žádné ztráty, naopak znamenitý získ; neboť od prvního dne, kdy jsem vkročil do Florencie a kdy jsem měl příležitost vidět jednu i druhou princeznu, soudil jsem vždy sám v sobě, že pro Francii je vhodnější druhá než první — vzhledem k tomu, že čirá pravda je, že první je krásou nižší než druhá; první má ducha ospalého a pomalého, kdežto u druhé je nadmíru živý a pohotový; první je povahy melancholické, nemnoha slov a nepříliš té věci, aby si dovedla získat něčí přízeň, druhá je bodrá a veselá, ladná v řeči a má krásný způsob, jak si usmířit přízeň každého; první je na svůj věk příliš tlustá a má zjevná znamení, že má ještě více ztloustnout do té míry, že časem bude málo způsobilá k plození; druhá, ač je bujná, jde více do výšky těla než do tloušťky, dávajíc znamení, že bude vždy úměrné postavy. A mně, který znám potřebu Vašemu Veličenstvu, se nezdá, že by byla učinila jakoukoli ztrátu tím, že nemůže mít starší — naopak ji mám za šťastnou, když Její Veličenstvo má zde výměnou princeznu druhou, od níž může doufat větší uspokojení, než by byl vytěžil z první, neboť od této druhé lze doufat větší způsobilost mít vyšší počet dětí; a je také větší obratnosti získat si dobrou milost Monsieurovu a způsobilejší umět napomáhat zájmu králově i zájmu Vašemu Veličenstvu.“

Dopisovatel dodává, že princezna, přijde-li teprve po Velikonocích, „bude při svém příchodu do Francie ve stavu moci být s mužem a obtěžkat, jakož o tom svědčí všechny známky jejího těla, z nichž každá ukazuje výhodnou úměrnost nohou, rukou, pasu i hrudi, jak bude moci Její Veličenstvo vidět z portrétu, který se jí posílá a který podle mého svědomí je zcela ve shodě s velikostí, tělnatostí i krásou osoby a tváře této druhé princezny. Ujišťuji Vaše Veličenstvo, že jsem si nadmíru pečlivě dal pozor, aby mě v tom malíř ani trochu neobelstil a nepřidal mi ani o vlas více, než ukazuje vlastní předloha, totiž osoba sama princezny Anny; a ta, kdyby Vaše Veličenstvo ráčilo ji chtít, by mohla přijet v týž čas, v jaký by byla přijela princezna starší, a tak by Vaše Veličenstvo v každém případě přeseklo myšlenky všech zlovolných a nespokojených, kteří by nechtěli, aby Monsieur ten sňatek učinil; a tím, že bude co nejdříve přivedena do Francie, by se zajistilo, že zlí lidé, nepřátelé dobra králova, království i pokoje Vašemu Veličenstvu, by nemohli pomýšlet na žádnou novotu ani mít času vymyslit si úskoky a výmysly, aby krále i Monsieura od toho sňatku odvrátili.“

Nakonec se nalezla vynalézavá obezlička, jak se vyhnout zdání, že se francouzskému králi odmítá; a dvěma listy z 5. a 6. ledna 1628 „vzkazuje Fabbroni královně matce, že velkovévoda jí má psát a dát jí volbu buď princezny Markéty, nebo princezny Anny za ženu Monsieurovi, aby se tím dalo vidět, že volba princezny Anny vychází od Jejich Veličenstev a že se starší přenechává vévodovi parmskému, jehož sňatek dají zdržet, dokud nebude odpovědi Jejich Veličenstev; a po příchodu odpovědi dá velkovévoda všem křesťanským knížatům na vědomost volbu, kterou Jejich Veličenstva učinila, totiž princeznu Annu za ženu Monsieurovi.“

Luca Fabroni znovu vychvaluje mravní vlastnosti princezny Anny, a co do jejích vlastností tělesných dodává: „A já o tom mohu mluvit jako kdokoli jiný; neboť arcivévodkyně, její matka, a také Madama velkovévodkyně chtěly, abych ji často viděl důvěrně, a abych mohl Vaše Veličenstvo na své svědomí a věru ujistit, že na osobě princezny Anny není ani ta nejmenší vada, jaká by být mohla, uvedly mě do vlastního pokoje princeznina a chtěly dokonce, abych ji viděl se strojit a ukázaly mi ji pouze v sukni a šněrovačce, abych jí mohl s veškerým pohodlím pečlivě vidět celý pas, a zvláště plece a celou linii trupu, abych mohl na vlastní oči a s každou přísahou na svou duši Vaše Veličenstvo ujistit, že princezna Anna má pas nadmíru dobře utvářený a plece rovné a od přírody výtečně utvořené, majíc osnovu pasu přímou jako třtinu. A proto Vaše Veličenstvo na svou věru — za kterou jí já vždy stojím — může ujistit kohokoli bude chtít, že na celé osobě princezniné není vady ani nedostatku žádného představitelného; a tvář má nadmíru dobře učiněnou a oči nemá červené, jak se zdálo, že ji malíř vyobrazil, neboť když ji maloval, byla princezna silně nachlazená.“

Jak se stalo, že vyjednávání tak dobře vedené a tak blízké svému konci nemělo žádného výsledku? Snad Monsieur setrval v tom, že princeznu Annu pokládal za zrůdu; snad také král nechtěl dát uzavřít sňatek, který dával královně matce snachu z její krve a jí vděčností zavázanou, jak to velmi správně říkal Luca Fabroni⁷:

„A konečně, tato princezna je z vlastní krve Vašemu Veličenstvu; a ta princezna nebude za tuto velikost vděčit ničemu jinému než čiré dobrotivosti Vašemu Veličenstvu a bude jí dcerou i služebnicí v jednom a témž čase.“

Hledala se příčina návratu Ludvíka XIII. do Paříže v měsíci únoru 1628 a myslelo se, že se našla v nudě; snad měl ten návrat také za příčinu nedůvěřivost, tu druhou nemoc krále Ludvíka XIII., a vůli přesekat plány, které se mu nelíbily.

Dodatek XIV

Patří k poznámce v kapitole VI, k obsazení městečka la Fond před La Rochelle.

Obsazení městečka la Fond bylo pokládáno za čin dosti významný, aby se stalo předmětem podrobného vyprávění, vytištěného v Paříži u Jeana Barbota roku 1627 pod tímto titulem: Dobytí městečka la Fons s porážkou pěti set Rochelských panem maršálem de Bassompierre. Spisovatel toho vyprávění provolává Bassompierra „Martovým vyvolencem“ a přisuzuje mu podnět, jaký si maršál sám neosobuje.

Týž čin je vypravován takto v jiném tisku nazvaném: Vylodění španělské flotily, spojené s královským námořním vojskem, jemuž velí pan vévoda de Guise. (Paříž, Jean Barbot, 1627.)

„Vycházeje z toho, že není dobrého Francouze, který by z úspěchu královských zbraní nepřijímal nadmíru velké uspokojení, usoudil jsem — vida, že při vyhlášení dobytí městečka la Fons, obsahujícím porážku několika Rochelských, nebylo nijak vypsáno, s kolika pluky se pan maršál de Bassompierre toho místa zmocnil —, že je vhod učinit každého účastným zpráv o pořádku, jaký byl v té věci zachován.

Abych tedy v této řeči neužíval rozvláčnosti, budiž poznamenáno, že čtyřicet praporců anglického vojska nebylo tak brzy králi přineseno, aby vojenskou radou Jeho Veličenstvu nebylo uváženo, že je třeba poslat řečeného pana maršála k městečku la Fons se dvěma pluky, aby se toho místa zmocnil; a ty, vidouce se vedeny a komandovány tak chrabrým kapitánem, nevěřily, že by mohly přijmout zvláštnějšího uspokojení, než jít pod jeho záštitou.

K tomu cíli dal řečený pan maršál postupovat po křídlech jízdě, které bylo počtem čtyři až pět set jezdců; ti se s velikou obezřelostí přiblížili k hradbám, aniž byli nepřítelem spozorováni. Během té doby byl z La Rochelle učiněn výpad, který naše lidi trochu zdržel ve vstupu dovnitř pro boj, jenž se svedl. Ale také nebyl ten boj tak brzy skončen, a oddíly postoupily s takovou zdatností a velkodušností, že se řečeného městečka ihned zmocnily; což bylo v La Rochelle zvěděno v tu samou dobu. Pročež obyvatelé učinili druhý výpad, jak pěších, tak jezdců, s několika polními kusy, které dali přiblížit k řečenému městečku la Fons; a byli v tom výpadu tak velice rozohněni, že chtěli vyzkoušet, budou-li naši mít tolik odvahy udržet místo, jaké dobyli, kolik oni měli lstivosti a zdatnosti, aby se ho zmocnili. V těch zkouškách — ač učinili velké úsilí — bylo s nimi nicméně zacházeno, jak jim patřilo; a je nadmíru jisté, že ze sedmi nebo osmi set, kolik jich při příchodu bylo, zůstala jich na místě nejméně polovice a zbytek byl rozprášen. Tak že těmito válečnými výkony získal král ve svých věcech velkou výhodu, co se týče dokonání obléhání; a postup v něm je tak příznivý, že nyní zdvíhají, jak chtějí, tvrz, která byla před dlouhým časem začata. A z druhé strany Rochelští — mimo to, že jsou tímto způsobem zblízka hlídáni — nalézají v jiném ohledu nesrovnatelné nepohodlí, protože se jim přetínají přechody sladkých vod, které do La Rochelle tekly…“

Dodatek XV

Patří k poznámce v kapitole VIII, ke vstupu sekretáře le Gouxe do La Rochelle.

Dne 7. srpna byl pan Paul le Goux, sekretář, uveden do města pod dohledem dvou komisařů a rozmlouval s mayorem. (Mervaultův denník.) Zdá se, že kardinál de Richelieu vstup Paula le Gouxe do města nejprve povolil a potom své mínění změnil. Maršál de Bassompierre mu o tom napsal tento vlastnoruční list, který je v mém držení:

„Monsignore,

jakmile jsem měl včera od vás povolení dát vstoupit do La Rochelle panu le Gousovi, pověděl jsem mu o milosti, kterou jste mu učinil a kterou si několik dní předtím přál prostřednictvím pana du Hallier a mým; takže dnes ráno do města vstoupil. Nevím, Monsignore, jakého léku přinést tomuto zlu, které se již stalo, a jsem z toho v zoufalství, poněvadž jste měl v úmyslu dát je odložit a já jsem v nemožnosti vykonat vaše rozkazy, kterým budu celý svůj život přinášet úplnou poslušnost.

Monsignore, jsa

váš nejpokornější a nejposlušnější služebník

Bassompierre.“

Dodatek XVI

Patří k poznámce v kapitole VIII, k veršům o zkáze La Rochelle, které si maršál opsal do svého Repertoria.

V Repertoriu, již citovaném, opsal maršál de Bassompierre skladbu latinských verší, která se — prosopopeí — zdá obracet ke kardinálu de Richelieu, aby mu ukázala, že je spravedlivé dát Bassompierrovi účast na slávě, jako měl účast na úspěchu.

O zkáze La Rochelle.

Nebylo v sudbách, aby Pergamon zbraněmi zvrátil Péleův syn, první sláva řecké země: co bylo věcí zdatnosti, to básníci připsali sudbě a vyrvali mužům, co přiřkli nebi; zatímco hrdina železem kosí trojské řady, hvězdy neprospívají nic, nýbrž vznešená ruka. Kdo by tě nazval jen jednou ze sudeb La Rochelle,

dává vše nebi, největší, tobě nic. Bez tebe, přiznávám, nemohla být La Rochelle zkrocena, ale čest, která odtud přichází, není věcí sudby: Bassompierrova neúmorná práce a jeho horlivost, mysl, duch, úsilí, předvídavá péče, ruka — to, La Rochelle, bylo z větší části tvou zkázou, to samo bylo příčinou tvého zničení; a kdyby toho bylo chybělo, stálo by, co vidíš rozbořeno, a nesesulo by se naprázdno: sudby vykonal člověk.⁸ Kladeš-li sudbu, zdatnost je vyhnána z celého světa; připouštíš-li sudbu, měj za to, že nikdo si nic nezasloužil. Pošli zdatnost napřed rukou, a pak budou hvězdy následovat: sudbu si chrabrý muž skládá sám sobě.

Dodatek XVII

Patří k poznámce v kapitole IX, k rozhodnutí dobýt suzské přechody.

Dne 27. února 1629 psal král svou rukou královně své matce:

„Madame, vida, že pan savojský nás chce držet v nejistotě návrhy, které byly cele k mé nevýhodě — jak vám, myslím, vzkazuje můj bratranec kardinál de Richelieu —, rozhodl jsem se dobýt přechody; a k tomu účelu jsem přikázal maršálům de Créquy a de Bassompierre, aby je šli napadnout s deseti kompaniemi gard, deseti švýcarskými, dvanácti piemontskými a patnácti Sautovými, s mými mušketýry a osmi sty koňmi, a já budu následovat s ostatkem vojska. Ten útok se stane v pátek 2. března. Můžete se spolehnout, že i kdyby tam bylo vojsko Španělů a vojsko pana savojského, přinutíme je, bude-li Bohu libo. Co se Casale týče, všechna obava, kterou máme, je, že nás Španělé nepočkají a že obléhání zdvihnou, jakmile zvědí, že budu v Piemontu: už odtáhli všechna svá děla a všechnu svou pěchotu a do svých tvrzí vložili milici (což jsou sedláci z Milánska) a jízdu, protože ta se může stáhnout, aniž by riskovala. Nepospíší-li si můj bratr více, než si pospíšil dosud, přijede teprve, až bude vše vykonáno. Prosím vás, abyste mě vždy milovala a věřila, že jsem,

Madame, váš nejpokornější a nejposlušnější syn. Ludvík. V Embrunu 27. února 1629.“

(Listy královy a jiné, k dějinám roku 1629 (orig.). Národní knihovna, fond Fr. 3825, fol. 39.)

Dodatek XVIII

Patří k poznámce v kapitole IX, k přísaze kapitána Redinga o suzských tvrzích.

Hle formule přísahy, kterou složil kapitán Reding:

„My níže podepsaný Jindřich Reding, kapitán-poručík pluku Švýcarů královy gardy, a všichni naši důstojníci i vojáci zde shromáždění rozkazem Jeho Veličenstvu přisaháme všichni jednomyslně a slibujeme panu vévodovi savojskému, do rukou pana rytíře Jana Baptisty Gabaleona, rady státní a generálního veadora vojenského lidu Jeho Výsosti, zde přítomného a jejím jménem přijímajícího, že budeme držet jako v úschově tvrze svaté Marie a svatého Františka des Gravières u Suze a že je vydáme a vrátíme řečené Jeho Výsosti, nebo tomu, koho k tomu vyšle, ihned po splnění článků sjednaných a podepsaných mezi panem kardinálem de Richelieu za krále a panem princem piemontským za pana savojského; a to bez zkažení, poškození či zeslabení řečených zámků jakýmkoli způsobem, spolu se vším dělostřelectvem, zásobami potravními i válečnými a se vším dalším, co bude obsaženo v inventáři, jehož řádně podepsaný opis nám bude vydán při vstupu do řečených tvrzí, aniž bychom to zkonzumovali nebo umenšili vcelku nebo zčásti. Vše opravdově a v dobré věře, dáno a sepsáno před branou řečené tvrze třináctého dne března 1629. V přítomnosti pana maršála de Bassompierre, generálního poručíka v královském vojsku a generálního plukovníka Švýcarů, pana de Châteauneuf, rady králova v jeho radách státní i tajné, kancléře jeho řádů, a pana de Senneterre, rovněž rady králova v řečených radách a řádného šlechtice komory Jeho Veličenstvu. Podepsáni: Reding, Bassompierre, de l’Aubespine, Senneterre.“

(Listy a jiné listiny k dějinám let 1629 až 1634 (orig.). Národní knihovna, fond Fr. 3827, fol. 35.)

Ačkoli bylo v kapitole VIII řečeno, že Wolfgang-Theodorich Reding, syn Jindřicha Redinga, složil přísahu jako kapitán na jeho místě, zdá se z této listiny, že Jindřich Reding v té chvíli ještě velel kompanii, které se byl ve prospěch svého syna odřekl.

Dodatek XIX

Patří k poznámce v kapitole IX, ke králově pobytu v Suze.

Ve vlastnoručním listě datovaném ze Suze psal král královně matce toto:

„Madame, hledaje v této zemi něco, co bych vám poslal, nedovedl jsem nalézt než několik nádob z achátu a z horského křišťálu, které vás prosím chtít přijmout; a jsem velmi zarmoucen, že nejsou krásnější. Posílám vám také mulí náklad cedrového octa, který mi poslali ti z Genovy. Prosím vás, abyste jej dala dobře zkusit, než z něho budete pít; neboť přicházeje z onoho místa, nechci za něj odpovídat a volil bych raději padesát tisíckrát umřít, než aby se vám bylo přihodilo nejmenší zlo na světě z něčeho, co přišlo ode mne. Prosím vás tedy ještě, abyste jej dala dobře zkusit, než z něho budete pít. Skončím prose vás, abyste mě vždy milovala a věřila, že jsem,

Madame,

váš nejpokornější a nejposlušnější syn.

Ludvík.

Ze Suze 28. dubna 1629.“

(Listy královy a jiné k dějinám let 1629 a 1630 (orig.). Národní knihovna, fond Fr. 3828, fol. 37.)

Dodatek XX

Patří k poznámce v kapitole IX, k dobytí a vypálení Privas.

Vévoda de Rohan říká ve svých pamětech:

„První, kteří vstoupili do tvrze, zapálili několik beček prachu, aby měli záminku k vraždění, jak jim bylo přikázáno; což učinili.“

V královském ležení se však odpovědnost za požár svalovala na obránce města, jak je vidět ze zprávy o obléhání, kterou král poslal provinčním guvernérům⁹.

Král panu Françoisovi de Noailles, posledního května 1629.

„Pane de Noailles, z mých předešlých listů jste zvěděl, kterak jsem se po svém návratu ze Suze do Valence rozhodl začít kárání vzbouřenců svého království obléháním města Privas, které bylo dosud jejich útulkem ve všech těchto krajích zde. Nyní vám povím, že když jsem nesmírnou prací a pílí dal přivézt své dělo před to místo (což vzbouřenci až dotud měli za nemožné, vzhledem k obtížnosti cest a příchodů k řečenému městu), bil jsem je svým dělostřelectvem tak živě a stísnil je tak všeobecným útokem, který jsem dal provést 26. tohoto měsíce a který mi dal všechna jejich vnější díla, že obležení, zděšeni a poznávajíce, že se svými zločiny a opovážlivostí, jaké měli, mě se mým vojskem očekávat a osm dní se dívat, jak střílí mé dělo, stali nehodnými veškeré milosti, část z nich se rozhodla hledat svou spásu v útěku a vyšla z místa nazítří 27. večer, aby se stáhla pod ochranou noci a hor. To však nemohli učinit tak spěšně, aby mnozí, padnouce do stráží, které jsem postavil k příchodům a horským průchodům, nepřijali na tom místě spravedlivé potrestání svých zločinů. Druhá část se Saint-Andrém de Montbrun, kterého vévoda de Rohan do města vhodil, aby tam velel a přivedl obyvatele k tak zpozdilé obraně, stáhla se v hromadě do tvrze Toulon, jež je nad městem na vysoké hoře, v počtu sedmi až osmi set, jak vojáků, tak obyvatel města. Ale jelikož mezi nimi spravedlivým soudem Božím byl zmatek a nepořádek, Saint-André a čtyři kapitáni, kteří byli s ním, vidouce, že se už nemohou držet ani z té tvrze zachránit (kterou jsem dal ihned obklíčit několika pluky), přišli sami od sebe, bez slibu od kohokoli, do mého ležení, aby se mi představili a vzývali mé milosrdenství — což by se bylo dotklo mého srdce, kdyby se k němu byli obrátili dříve —, a já usoudil, že je mám zadržet, abych uvážil, co s nimi mám učinit. Ti, kteří zůstali, sice potom ještě dělali, jako že se budou bránit, ale když viděli, že zlu, které je tísnilo, uniknout nemohou, vzdali se rovněž na milost a nemilost. Avšak Bůh, chtěje je zahubit a jejich vzpouru a neposlušnost pomstít jimi samými, dopustil, že několik z nich, zatvrzelých ve zlém více a více, úmyslně zapálilo velký pytel, v němž bylo množství dělového prachu; a ten, vyhodiv do povětří toho, kdo jej zapálil, a několik jiných, jak těch bídníků, tak vojáků mých gard, francouzských i švýcarských, které jsem byl určil k zajištění té tvrze a k zabránění, aby v ní došlo k nepořádku, mé gardy, tím zlým činem popuzené a majíce za to, že je to mina, kterou dali proti nim vyhodit, dala se unést zuřivostí a proti mému úmyslu a proti mým zákazům zabila většinu těch, kdo se do řečené tvrze vrhli; takže lze říci, že ti přijali svým vlastním činem kárání, jaké si zasloužili. Někteří se při té nenadálé nehodě zachránili a jiní byli ve velkém počtu zajati — mezi nimi, mimo Saint-Andrého, Clauzela a Vanderoma, ještě šest nebo sedm mužů velitelských; ostatek jsou vojáci a obyvatelé řečeného města. Tak bylo v deseti dnech vzato toto místo, jehož poloha je velmi výhodná a jehož vnější díla byla dobře opevněna baštami, rohovými díly a půlměsíci, mimo tvrze, které byly okolo a z nichž tvrz Toulon se zdála nepřístupná; a ten úspěch lze nazvat — jak také vpravdě je — tím důležitějším a významnějším, že toto dobytí zajišťuje pokoj kraje vivaraiského a svobodu řeky Rhôny, která byla po několik let bez přestání znepokojována těmi, kdo byli v tomto městě, v němž vzaly svůj počátek nepokoje a strany v různých časech v tomto království vzbuzené vzbouřenci domněle reformovaného náboženství. Dav zachránit ženy, nemohl jsem svým vojákům, kteří mi při té příležitosti tak odvážně slouželi, odepřít vyplenění města; ale — věc podivná — ať jsem učinil jakkoli přísné zákazy a ať jsem dal vynaložit jakoukoli péči, aby město nebylo vypáleno, a dal oheň několikrát hasit, bylo nakonec celé vyhlazeno; a Bůh chtěl, aby neslo trvalá znamení své dlouhé vzpoury. Čeho lituji, je ztráta, kterou jsem učinil na některých důstojnících svého vojska a na své šlechtě, kterou želím více, než mohu vyslovit: mimo jiné markýzů d’Uxelles a de Portes, polních maršálů, Marcillaka, kapitána v pluku mých gard, Espagna, poručíka, a deseti nebo dvanácti jiných důstojníků a šlechticů jména. Ale takové činy se nemohou stát bez ztráty, a to i na mé šlechtě, kterou nemohu zdržet a která se do nebezpečí nese s takovou smělostí a zdatností, že nemůže být, aby jich tam vždy několik nezůstalo; a ti jsou ostatními pokládáni za šťastné, že umírají slavně v přítomnosti svého krále a pro dobro státu. Chci doufat, že další průběh mé cesty bude mírnější a že poslušnost dobrovolná — spíše než příklad — mě vyzve užít tolik mírnosti a dobroty k těm, kdo se k ní sami od sebe přikloní, kolik mě vzpoura a zatvrzelost těchto zde přinutila k mé velké lítosti užít proti nim přísnosti a tvrdosti. O to se z celého srdce modlím k Bohu a aby vás, pane de Noailles, měl ve své svaté ochraně. Psáno v ležení před Privas, posledního dne května 1629.

Podepsán: Ludvík. Bouthillier.“

(Listy atd. panu de Noailles od králů atd., sv. II, fol. 365. Knihovna zámku Mouchy-Noailles.)

Dodatek XXI

Patří k poznámce v kapitole X, ke koupi zámku Chaillot.

Tato smlouva je zmíněna pod položkou 100 Inventáře učiněného po úmrtí pana maršála de Bassompierre.

„Item, smlouva sepsaná před Lecatem a Contenotem, notáři u řečeného Châteletu, dne 12. ledna 1630, obsahující, že paní Charlotta Jeanninová, vdova po zemřelém panu Pierru de Castille, intendantu a generálním kontrolorovi financí, jak svým jménem, tak jako poručnice a zavazujíc se za nezletilé děti řečeného zemřelého a své, prodala, postoupila a přenesla vysoce urozenému a mocnému pánu, panu Georgesovi Africainovi de Bassompierre, markýzi de Removille — přijímaje za něho řečený pan maršál, jeho bratr —, velký dům zvaný Beauregard, ležící u vsi Chaillot, přiléhající k ohrazené zahradě minimů z Nigeonu, dále vyšší soudní pravomoc, její příslušenství a přináležitosti a jiná práva soudní, se vším nábytkem, který v řečeném domě byl, s břemeny v ní uvedenými, a nadto za sumu 80 425 liber 15 sou; z níž bylo řečeným panem maršálem z peněz řečeného pana markýze de Removille vyplaceno řečené paní de Castille v řečených jménech hotově 53 275 liber 15 sou, a za zbývajících 27 150 liber zřídil řečený pan maršál jménem řečeného pana markýze de Removille řečené paní de Castille v řečených jménech rentu 1 696 liber 17 sou 6 denárů. Na okraji té smlouvy je záznam o uvedení v držbu (saisine) z 10. dubna řečeného roku 1630, podepsaný Marie Leclerc. S tou smlouvou se nalezly dva inventáře nábytku a listin toho domu i listiny v řečeném inventáři vyjmenované a ratifikace, kterou o tom učinil řečený pan markýz de Removille, sepsaná před Valentinem, přísežným tabellionem v lotrinském vévodství, dne 24. řečeného měsíce ledna 1630, podepsaná Bassompierre a Valentin; inventováno na zadní straně řečené smlouvy i její ratifikace, jedno jako druhé, a všechno pod číslem 100.“

Na základě té listiny učinili maršálovi synovci a neteř, věřitelé jeho pozůstalosti, při inventáři své výhrady, aby uhájili svá vlastnická práva k zámku Chaillot jako dědicové svého otce, markýze de Removille. Louis de Bassompierre, maršálův syn a jeho jediný dědic s výhradou soupisu, proti jejich protestům protestoval, a oni na nich zase setrvali. Roku 1652, kdy pozůstalost měla ještě velmi daleko k vypořádání, dali věřitelé zámek prodat; synovci Bassompierrovi se v něm už byli usadili. Koupila jej anglická královna a založila v něm klášter Navštívení Panny Marie v Chaillot. Právě v kostele toho kláštera pronesl Bossuet roku 1669 její pohřební řeč.

Dodatek XXII

Patří k poznámce v kapitole X, k náboru Švýcarů získanému za tohoto vyslanectví.

Latinská musa slavila rychlost i úspěch náboru dosaženého za tohoto vyslanectví dvěma menšími skladbami, z nichž první obsahuje narážku na Bassompierrovo jméno¹⁰:

Proč helvetské skály a rétské kameny chtějí z francouzských heroů jediného Bassompierra? Veliké zřícení by skály a kameny způsobily, kdyby těch kamenů nepodpíral onen spodní kámen.

—

Bez Švýcarů by náš král v italském světě nevykonal nic, byť by bojovala celá Galie; a Švýcaři bez tebe nic nezmohou, byť by se jim sama Pallas nabídla za vůdce. Neboť Švýcaři jsou ruce, jimiž se nepřítel přemáhá, a ty sám ty ruce pokynem pohneš ke zbrani. Cokoli tedy slavný král spravedlivými zbraněmi vykoná, Bassompierrovi zůstává sláva sama.

—

(Repertorium pana de Bassompierre. — Národní knihovna, fond Lat. 14226.)

Dodatek XXIII

Patří k poznámce v kapitole X, k nisské věci a k autorovu přípisu na okraji.

Tři větné celky týkající se nisské věci byly autorem přidány dodatečně; první dva — Seržant major z Nice atd. a Jemuž pan kardinál uložil atd. — jsou vepsány do textu, třetí je napsán na okraji. Je důvod myslet, že Bassompierre k té věci nalezl vzpomínky, které opomněl opsat.

Snad šlo o vyjednávání, jak králi vydat Nice de la Paille, místo v Montferratu, které Spinola nedávno dobyl a jež bylo obsazeno švýcarskými oddíly. Pravděpodobnější však je, že předmětem té smlouvy bylo dostat do královy moci přístav Villefranche, soused Nice v Provence, snad i město Nice samo. V listě ze 4. nebo 5. srpna 1630 psal markýz d’Effiat kardinálu de Richelieu:

„Osobuji si neomylné porozumění k tomu, abych vzal Villefranche a zámek, který je jediným námořním přístavem pana savojského.“

A kardinál k datu 6. odpovídal:

„Můžete-li vykonat věc těch dvou sousedních míst, která vám byla navržena, byla by to rána neobyčejně důležitá. Nebojte se slíbit sto tisíc zlatých a dát všeliké jistoty: budou dobře vynaloženy. Osobě, s níž se bude jednat, by se dal ještě čestný úřad.“

(Dopisy a státní papíry, sv. III, s. 832.)

Dodatek XXIV

Patří k poznámce v kapitole X, k veršům o posledních taženích.

Poezie zatím slavila výkony posledních tažení a Bassompierre si zapisoval do svého Repertoria verše, které jeho slávu srovnávaly se slávou Achillovou: Že jsem přistoupil k tobě, navrátivšímu se s hlavou obtíženou palmami Marsovými, a jako pěvec jsem nepřinesl žádných písní, tomu se divíš a budeš i vinit Musy z nečinnosti, že o Bassompierrově slávě pomlčely. Nežaluj však na ně: pimplejský Apollo se bál a mně, tážícímu se po příčině, dal taková slova: „Po nepřátelích tolikrát zkrocených na zemi i na moři, po přeměřených vysokých hřebenech hesperské země a po tolika městech vyvrácených vítěznými zbraněmi a pohřbech, jež lze srovnat s ilijskými pohřebními hranicemi — myslíš, že o heroovi, jenž se má rovnat Aiakovu vnuku a jemuž by Hektor ustoupil, dokážeš psát dost vzletně? Malý básníku, mlč: nejsi Homér,“ řekl mi. A přece: buď nikdy, anebo zde je potřebí Iliady.

(Národní knihovna, fond Lat. 14226.)

Dodatek XXV

Patří k poznámce v kapitole XI, k pamfletu o maršálově uvěznění.

V pamfletu nazvaném Rozmluva mistra Guillauma s princeznou de Conti na Elysejských polích se předpokládá, že Madame, zesnulá Gastonova žena, položí náhle tuto otázku princezně de Conti, která na Elysejská pole přichází:

„Můj Bože, sestřenko, zapomněla jsem se vás zeptat na zprávy o nebohém maršálu de Bassompierre.“

Princezna de Conti odpovídá:

„Říkalo se, Madame, krátce před tím, než jsem z onoho světa odešla, že začínal nabíhat a že byl velmi nadmutý. Čekám jen na hodinu, kdy ho tu uvidíme s maršálem de Marillac, který má — jak se povídá — pozvolnou horečku, v níž lékaři nic nepoznávají.“

A mistr Guillaume, ten vymyšlený šašek, filosofující blázen dobových pamfletů, zvolá:

„Ó jak ty pozvolné horečky dobře čpí otráveným, zrovna tak jako nabíhání nebohého Bassompierra!“

Domněnka mistra Guillauma byla bezdůvodná: Bassompierre na své nadmutí nezemřel a maršála de Marillac nezabila pozvolná horečka¹¹.

Dodatek XXVI

Patří k poznámce v kapitole XI, k Besançonovi a k odjezdu královny matky z Compiègne.

„Ten, kdo tu věc vedl, byl Besançon, muž srdce a odvahy, který byl uprchl z vězení, kam ho byl maršál d’Estrées dal vsadit pro starou hádku, takže se už neodvažoval ukázat; a jsa člověk činný a žádostivý se dostat výš, nemohl se zdržet, aby něco nedělal — mimo to, že dát ji uprchnout znamenalo učinit příhanu maršálu d’Estrées, jeho nepříteli, který byl u královny z králova nařízení. Vykonal všechna vyjednávání, chození a přicházení s mladým markýzem de Vardes, jenž byl v La Capelle se svou ženou, hraběnkou de Moret, a velel tam v otcově nepřítomnosti. Podnik se měl vykonat v úterý 16. července, kdy královna měla odjet, a k tomu účelu byla poslala své přípřežní kočáry na venkov; ale pro několik vojenských lidí, kteří byli ještě u přechodů řeky, nemohla svou ránu provést dříve než ve čtvrtek 18. večer.“¹²

(Denník dvora za Ludvíka XIII., rukopis Godefroyovy kolekce, složka CCLXXXV, fol. 42.)

Dodatek XXVII

Patří k poznámce v kapitole XI, k veršům o strýci v žaláři a synovci na Rýně.

K té věci se v Repertoriu maršála de Bassompierre čtou verše, které následují:

Vypravovali, že Bassompierre, zavřený v žaláři, odložil péče zbrojného boha; a přece uprostřed švadron, u rýnských vod blýská mečem Bassompierrova ruka: blýská, a proráží a rozhání klíny, a s čestnou ranou přináší poraněná pravice velikou slávu. Obojí zpěv je pravdivý a vyprávění si neodporuje: strýc žije v zahálce, synovec odtud vojákuje.

Bojují však oba; v šlechetné mysli synovcově kvete šlechetná mysl Bassompierrova; které rány synovec nedávno přijal na těle, tytéž rány nese strýc na mysli. Ale odtud vzchází velká čest: neboť poraněná pravice má více chvály, než kdyby byla více zmohla.

(Národní knihovna, fond Lat. 14225.)

Dodatek XXVIII

Patří k poznámce v kapitole XII, k Markétě de Bassompierre a epinalské kapitule.

Výpis z kapitulní listiny vzaté z archivu epinalské kapituly, chované v archivu domu Bassompierrova.

„My, dámy abatyše, děkanka, kanovnice a kapitula znamenitého kolegiátního kostela světských kanovnic svatého Goëryho v Épinal, bezprostředně podřízené Svaté stolici, dosvědčujeme…

že paní Markéta de Bassompierre byla v tomto kostele kanovnicí, než dosáhla patnácti let; že dne 14. března 1628 obdržela od papeže Urbana Osmého, na přímluvu Jeho Výsosti Karla IV., vévody lotrinského, buly zajišťující jí nástupnictví (accessus) v téže abatyšské hodnosti, aby jí užívala po úmrtí paní Klaudie de Cussigny, tehdejší abatyše, své sestřenice; že v těch bulách je kvalifikována jako pošlá z urozeného rodu po otci i po matce; že jí tehdy bylo pouze patnáct let; že sedmého května tisíc šest set dvacet devět pan Georges Africain de Bassompierre, markýz de Removille, velký štolba a státní rada nejjasnějšího vévody lotrinského a barského a bailli provincie Vôge, otec řečené paní Markéty de Bassompierre, předložil jako její zplnomocněný zástupce kapitule řečeného kostela řečené buly, při jejichž příležitosti nastaly obtíže; že dne 1. listopadu 1635, kdy paní de Cussigny zemřela, se řečená paní Markéta de Bassompierre dostavila následujícího 8. prosince, aby se uvázala v držení řečené abatyšské hodnosti, proti čemuž byl rovněž odpor; že dne 4. prosince 1639 se jí odřekla, provdavši se za pana markýze d’Haraucourt…“

(Listina podepsaná a opatřená pečetí kapituly.)

Dodatek XXIX

Patří k poznámce v kapitole XII, k Poznámkám přisuzovaným maršálovi k Dupleixovým dějinám.

Ta kniha, nazvaná Philotime, aneb zkoumání Aristarchových poznámek k dějinám králů Jindřicha Velikého a Ludvíka Spravedlivého, sepsaným panem Scipionem Dupleixem, vyšla v říjnu 1637 u Clauda Sonnia s královským privilegiem. Spisovatel ve své předmluvě prohlašuje, že ani Zoilos, ani Pataikión, ani Archilochos nebyli nikdy tak utrhační jako kritik, jemuž odpovídá: „Jeho nestoudnost,“ píše, „zašla až tam, že aby svému dílu dal úvěr nebo zvědavost věku k jeho spatření přivedl, vydal je pod jménem pana maršála de Bassompierre — nicméně psané rukou, protože nenašel tiskaře, který by se chtěl tak špatným zbožím obtížit.“ A aby si ve své odpovědi udělal více volnosti, dokazuje, že maršál, který se toho spisu sám odříká, nemůže být jeho spisovatelem, a to ze čtyř hlavních důvodů: „První, že se dobře ví, že ten pán, ač je zarmoucen dlouhostí svého žaláře, požívá nicméně zdraví ducha i těla s touž silou jako předtím… Druhý je, že řečený pan maršál i jeho předkové byli ode vždy dokonale katoličtí; a tento utrhačný censor zastává při každé příležitosti věc souvěrců, jak proti náboženství, tak proti státu… Třetí důvod je, že nemá příčiny být popíchnut proti spisovateli řečených dějin, který o něm i o jeho předcích mluvil při každé příležitosti čestně; a co se týče příčiny jeho žaláře, podal podle toho, co o tom zvěděl, že to byla spíše chyba než zločin a příliš nevázaná svoboda mluvení spíše než nějaký hanebný čin… Čtvrtý důvod je, že i kdyby byl měl proti dějepisci nějakou zlou vůli, on, který velel královským vojskům, by byl dovedl svému hnutí velet tak dobře, že by nikdy nebyl jeho hroty rozšířil na tolik osob cti a zásluhy.“

Konečně ve zprávě čtenáři, položené za knihou, spisovatel dodává:

„Od té doby, co bylo toto zkoumání Aristarchových poznámek dáno pod tisk, dostal dějepisec zprávu, že řečené poznámky byly učiněny různými rukami a různými duchy (jejichž jména jsou dosud neznámá), ale všemi nesenými touž zlobou proti němu: jedni pro odpor k přítomné vládě, kterou popsal, nebo protože se — pro své zlé činy — v jeho dějinách nalézají v zlém postavení… Řečená zpráva také nese, že když pan maršál de Bassompierre učinil k řečeným dějinám jisté poznámky, vzali si z toho příležitost vydat své pod jeho jménem, aby své zlobě a podvodům dali více úvěru.“

Poznámek přisuzovaných maršálu de Bassompierre je několik opisů:

1. V arsenálské knihovně pod tímto titulem: Chyby, jež poznamenal pan de B. v dějinách Jindřicha IV., sepsaných Dupleixem (Conrartova rukopisná sbírka, sv. IX, druhé pokračování, s. 1);

2. V téže knihovně pod titulem: Světla k dějinám Francie proti Scipionu Dupleixovi, 1636; opis psaný Conrartovou rukou (Směsice veršů a prózy, Franc. krásná literatura, č. 145, s. 991);

3. V Národní knihovně, Fr. 10453: Věci k potlačení, zkrácení, přidání nebo vyškrtnutí v dějinách krále Jindřicha Velikého, sepsaných Scipionem Dupleixem; a: Chyby, jež poznamenal pan de B. v dějinách Ludvíka XIII., sepsaných Dupleixem;

4. V téže knihovně, Fr. 13581. Tytéž dva tituly.

Tyto poznámky byly vytištěny teprve roku 1665, v roce prvního vydání Pamětí, pod tímto titulem: Poznámky pana maršála de Bassompierre k životům králů Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. od Dupleixe. Paříž, u Pierra Bienfaita, 1665. S královským privilegiem.

Dodatek XXX

Patří k poznámce v kapitole XII, k sonetu o maršálově uvěznění.

Nenašel jsem sonet začínající těmito slovy:

Vsadit Bassompierra do žaláře.

Ale v knize nazvané Obraz života a vlády pánů kardinálů Richelieua a Mazarina atd., Kolín, Pierre Marteau, 1693, se nachází skladba, která začíná takto:

Princové králi.

Velký králi, musí to být, aby kardinál, jemuž celý svět přeje zlé, zneužíval vaší moci? Spravedlivý králi, obraze Boží, musí se pro toho tvrdého Richelieua zbědačovat všechna místa Francie, držet Bassompierra v žaláři, vytlačit Gastona až do Lotrinska a vyhnat Rogera¹³ z Dijonu, dávat edikty v Soissons, pozastavit svrchovaný soud, vykázat v jednom týdnu tři princezny¹⁴ z jejich domu, hrozit stínáním hlav, vypovědět tři mistry žádostí, poslat do vyhnanství velké státu, držet zemi i moře, dávat všude volat hlad? To je hra toho odpadlíka. . . . . . . . . . . .

Dodatek XXXI

Patří k poznámce v kapitole XIII, k tomu, proč maršál svěřil synovce panu d’Hocquincourt.

Právě z titulu příbuzenství zatěžoval maršál de Bassompierre pana d’Hocquincourt, aby nad jeho synovcem vykonával jakési poručnictví: otec onoho pána a maršál byli dětmi sestřenců z druhého kolena, jak je vidět z následující tabulky¹⁵:

Guillaume Picart, pán d’Estelan.

Jeanne de la Garde.

Anne Picartová. — Jean Picart, pán de Radeval.

Jean de Monchy, pán de Montcavrel. — Geneviève Bassetová.

_

_

Nicolas de Monchy, pán de Moncavrel. — Georges Picart, pán de Radeval.

Jossine d’Ailly. — Louise de la Motte-Blequin.

_

_

François de Monchy, pán de Montcavrel. — Louise Picartová, dáma de Radeval.

Jeanne de Vaux, dáma d’Hocquincourt. — Christophe, baron de Bassompierre.

_

_

Antoine de Monchy, pán de Montcavrel. — François, maršál de Bassompierre.

Anne de Balsac.

_

Georges de Monchy, pán d’Hocquincourt.

Dodatek XXXII

Patří k poznámce v kapitole XIII, k přímluvě za synovce u vévody Výmarského.

Oba následující listy, které se nalézají na stranách 21 a 22 svazku XIV Conrartovy rukopisné sbírky (arsenálská knihovna), dávají soudit, že princezna de Guéménée se u vévody Výmarského přimlouvala, aby pro markýze de Bassompierre vymohla mírnější zacházení.

Od pana vévody Bernarda Sasko-Výmarského

Paní princezně de Guéménée.

„Madame, prosím vás za odpuštění, jestliže mě dosti mocné důvody až dosud zdržely od toho, abych vám vzdal své nejpokornější díky za péči, kterou jste o mé zdraví ráčila mít. Byla mi tak výhodná a přízeň vašich listů tak drahá, že mě přivedly zapomenout na zla, která jsem byl pocítil, ale ne na závazky, které z toho k vám mám a které mě přivedou s dychtivostí hledat prostředky, jak vám dosvědčit svou pravou vděčnost. Byl bych na ně narazil, Madame, v rozkazu, který jste mi dala ve prospěch pana markýze de Bassompierre, kdyby mu nebyla předešla již dříve má poslušnost a rozkaz, který jsem byl dal, aby příčina jeho stížností přestala. To mi dává právem věřit, že mi nějaký dobrý duch často vnuká, abych své činy uváděl ve shodu s vašimi přáními; a má přání budou vyplněna, až budu moci při nějaké dobré příležitosti dát vidět, jak si hledím té cti, kterou jsou vaše rozkazy, a že není nikoho na světě, kdo by byl pravdivěji než já

Madame, váš nejpokornější a nejposlušnější služebník. Bernard Saský. 15. června 1639.“

Od pana markýze de Bassompierre

Paní princezně de Guéménée:

(který jí pan vévoda Výmarský poslal).

„Madame, tak si hledím té cti, kterou jste mi učinila dosvědčivši, že máte jakou účast na mém zlém osudu, že nalézám získ ve ztrátě své svobody, poněvadž mi působí milost tak znamenitou; přijímám ji také se vší úctou, kterou jsem povinen. A kdyby zdvořilost a velkodušnost pana vévody Sasko-Výmarského nebyla vaše přimluvení předešla, bylo by schopno dát mi nalézt radosti v Benfeldu a učinit mi nejnesnesitelnější útrapy mírnými. To jsou, Madame, nejmenší účinky, které plodí tak mocná příčina, jako je vaše pamatování — jež si v žádném ohledu nezasluhuji a kterým jsem, přiznávám se vám, byl překvapen, neboť jsem si nepředstavoval, že byste mohla mít tolik dobroty pro cizí vězně, když jste jí vždy měla tak málo pro své vlastní. Chválím si tedy své neštěstí, Madame, poněvadž mě činí šťastným; a chcete-li mě pokaždé, kdy budu v žaláři, uctít týmž způsobem, ujišťuji vás, Madame, že se nebudu snažit být volný, leč abych se dal znovu zajmout, a vzhrdnu všemi výhodami světa, abych si nějakou novou nehodou koupil slávu podobnou té, kterou v tuto hodinu přijímám z vaší pomoci a z péče, kterou o mne máte — a nebudu mít nikdy zvláštnější péče než tu, abych vám vzdával všechny služby, k nimž je povinen

Madame,

váš nejpokornější a nejposlušnější služebník,

Bassompierre.

Z Benfeldu 24. dubna 1639.“

Dodatek XXXIII

Patří k poznámce v kapitole XIV, k maršálovu listu hraběti de Ribeaupierre.

Ve Zpravodaji belfortské Společnosti pro emulaci (ročník 1872–1873, s. 53) se čte list, dosud nevydaný, maršála de Bassompierre hraběti de Ribeaupierre; ten list, zcela vlastnoruční, je datován 16. červnem 1634. Maršál nazývá hraběte de Ribeaupierre „pane můj milý brate“ a děkuje mu za kroky, které učinil, aby dosáhl svobody jeho synovce de Bassompierre, tehdy uvězněného poprvé, a prosí ho, aby mu svou pomoc zachoval.

V témž zpravodaji lze číst list markýzy de Removille, adresovaný synovi hraběte de Ribeaupierre a týkající se zaplacení ceny koně, kterého on prodal panu de Bassompierre.

Dodatek XXXIV

Patří k poznámce v kapitole XIV, k chrtíku Medorovi.

Básník Malleville, sekretář a věrný přítel maršála de Bassompierre, věnoval tomu oblíbenému psu několik stancí.

Jak zrádné jsou naše hry a jak se radosti zde dole často mění v muka, když Medor, který byl tak krásný, právě uprostřed slastí nalézá stíny hrobu! . . . . . . . . . . . . Bohové, jak dokonalé bylo jeho štěstí, že nějakým projevem své nenapodobitelné obratnosti rozptyloval nejslavnějšího nešťastníka a nejnevinnějšího vinníka této tak přísné vlády. . . . . . . . . . . . . Když mu smrt zavřela oči, byl uchvácen do nebes přes příliš přísnou Parku; a od toho vzetí má Jupiter, tak jako jeho bratr¹⁶, psa, kterého vroucně miluje. . . . . . . . . . . . . Jak se uviděl přenesen do toho palácu, jehož jasnost nemůže vzrůstat ani ubývat, poznal dobře, že mění místo, ale ne že mění pána, neboť se setkal s bohem. . . . . . . . . . . . .

Po té poctě, kterou pozbyl, byla by každá jiná moc učinila jeho úděl příliš nerovným; a ten pes — tak královskou měl duši — nemohl lísat se nikomu než Bassompierrovi, nebo Jupiterovi. . . . . . . . . . . . .

A v jiných stancích, o smrti krásné chrtice jménem Petita, připomíná památku Medorovu a končí takto:

Ale mýlím se v této řeči: jestliže osud, který řídí naše dny, uchvátil tu krásnou do nebe, je to proto, aby slavnostní uzel učinil z jejího Medora a z ní sňatek, který bude věčný.

Petito, kéž tam nahoře požíváš štěstí bez vady s tak hodnou polovicí; a jako sousedé Orionova psa kéž oba učiníte nové znamení mezi Pannou a Lvem.

(Poesie pana de Malleville. Paříž, Nicolas Bessin, 1659.)

Dodatek XXXV

Patří k poznámce v kapitole XIV, k panu de la Tour, maršálovu synu.

Tallemant des Réaux říká ve své Historce o Bassompierrovi:

„Věří se, že byl oddán s princeznou de Conti… Měl s princeznou de Conti syna, kterému se říkalo la Tour-Bassompierre; věří se, že by ho byl uznal, kdyby k tomu byl měl kdy. Ten la Tour byl chrabrý a dobře urostlý. V jednom souboji, kde sloužil za sekundanta, maje co činit s mužem, který byl od několika let zmrzačen na pravé ruce, ale měl kdy zvyknout si užívat ruky levé, dal si pravou ruku svázat a svého muže přesto zbil. Býval u maršála; potom zemřel na nemoc.“ (Sv. III, s. 337 a 338.)

Goulas ve svých dosud nevydaných pamětech, po chvále maršála de Bassompierre, dodává:

„Nicméně každý ho haněl, že nedal svým věcem žádný řád a že zůstavil syna, kterého měl s princeznou de Conti — z nejlépe urostlých a nejchrabřejších u dvora — bez obživy a bez zaopatření.“

Ta výtka se bude zdát méně odůvodněná, nahlédne-li se do Inventáře maršála de Bassompierre, v němž se čtou tyto zápisy:

„Osmá (listina), psaná rukou řečeného pana maršála, nadepsaná řádná vydání mého domu v roce 1641: Panu de la Tour ročně 1 800 liber.“

„Dále je tam výkaz výdajů na lidi a koně pana de la Tour, učiněný řečeným de la Marre, na jehož zadní straně je zápis podepsaný řečeným de la Marre z 20. prosince 1645, obsahující, že mu řečený pan maršál sumu obsaženou v řečeném výkazu přiznal.“

François de la Tour zemřel krátce po svém otci; nejméně už nežil roku 1652, jak je vidět z následující listiny:

„Zápis vykonavatele (exploit) o obstavení u třetí osoby (saisie-arrêt) na žádost pana du Monceau v rukou pana hraběte de Tillières na to, co on a jeho žena mohou mít v rukou z toho, co patří panu de Bassompierre; z něhož je vzat tento výpis:

„Roku tisícího šestistého padesátého druhého, druhého dne srpna, mocí jistého rozsudku pánů soudců komory Requêtes du Palais při pařížském parlamentu ze dne sedmnáctého minulého května a na žádost pana Guillauma du Monceau, rady králova, provinčního pokladníka mimořádných válečných výdajů, jenž k tomu má právo postoupením od pana Michela Barbiera, rovněž rady králova, provinčního pokladníka mimořádných válečných výdajů, od Roberta Legoixe, obchodníka s prádlem, pařížského měšťana, a od Louise Collarda, rovněž pařížského měšťana, věřitelů uprázdněné pozůstalosti pana Françoise de la Tour de Bassompierre… já, níže podepsaný soudní vykonavatel (huissier) při komoře Requêtes du Palais, pro to, že řečeným panem de Bassompierre nebylo zaplaceno, zabavil jsem a obstavil jménem Krále, našeho pána, v rukou pana Tenneguyho le Veneura, rytíře, hraběte de Tillières, a paní Kateřiny de Bassompierre, jeho manželky, všechny peníze i každý jednotlivý, které mají a které patří zemřelému panu Françoisovi de Bassompierre, zaživa rytíři, pánu de la Tour, a které byly do jejich rukou složeny zemřelým panem Françoisem de Bassompierre, rytířem králových řádů, maršálem Francie…“

Dodatek XXXVI

Patří k poznámce v kapitole XIV, k císařské bule o říšském knížectví.

V Repertoriu maršála de Bassompierre (Národní knihovna, fond Lat. 14225) se čte tento výpis z císařské buly:

„Tebe tedy pro předeslané nečiníme knížetem Říše, nýbrž — jako toho, kdo pochází z klévského domu, zřídla tolika knížat, spolu se všemi, kdo od řečeného Oldřicha po mužské linii zákonně pocházejí — tě výsadou přírody, šlechtictvím krve a dědickým právem prohlašujeme za rozeného knížete Říše; a chceme, nařizujeme a přikazujeme, abys byl na říšských sněmech navrácen do dávného stavu klévských knížat.“