Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

Nevydané a autografní dopisy

Ve svém Repertoriu (Národní knihovna, fond Lat. 14225) zachoval maršál de Bassompierre jistý počet listů, opsaných jeho rukou, z nichž se některé vztahují k dějům vypravovaným v jeho pamětech. Tyto posledně jmenované se zde přetiskují, s odkazem do textu.

Nevydané dopisy I

Patří k poznámce v kapitole XI, k maršálově žádosti vzdát se úřadu generálního plukovníka Švýcarů.

„Pane, měl bych se spokojit s těmi častými dotěrnostmi, které od mé neteře de Beuvron přijímáte ve věci mých nešťastných záležitostí, a nepřidávat k nim ještě dotěrnost svých listů; ale nouze, v níž jsem, odpomoci svým dluhům — které se za ta čtyři léta mého žaláře tak nesmírně rozmnožily, že mi hrozí jistou zkázou —, mě nutí obrátit se k vám, abyste za mne nejpokorněji prosil Jeho Veličenstvo, aby mi ráčil zachovat tutéž milost, kterou mi jeho dobrota už byla minulého léta přiznala: odejmout můj úřad generálního plukovníka Švýcarů a vložit jej do rukou nějaké osoby, která mu bude příjemná a která v něm bude schopna důstojně sloužit, a dát mi za to také slušné odstupné; neboť jiného prostředku, jak se uchránit svých věřitelů, nemám. Vykonával jsem ten úřad jednadvacet let s poctou a slávou; král mi často dosvědčil, že je s tím spokojen, a Švýcaři mi vzdali nejen úplnou poslušnost, ale také nadmíru velké důkazy své náklonnosti — a ta by mě zavazovala (kdyby mi bylo dovoleno dávat Jeho Veličenstvu radu) ten úřad svěřit do rukou nějakého blízkého příbuzného pana kardinála: nejen proto, že je důležité, aby jej držela osoba jistá a oddaná, ale také pro osobní uspokojení Švýcarů, kteří budou tehdy věřit, že jsou autoritou pana kardinála mocně podporováni a chráněni. Dodávám, že by ten ohled nadmíru usnadnil mocný nábor Švýcarů, kdyby jich Jeho Veličenstvo jednoho dne potřebovalo. Není to lichocení ani pochlebenství, co mi to dává říkat, nýbrž ta horoucí dychtivost, kterou mám k dobru královy služby a která nezhasne nikdy jinak než s mým životem, jakkoli tvrdé zacházení mohu za ni přijímat. Učiňte mi tu přízeň, pane, a podepřete mou žádost důvody, které tam podle vás mají být přidány; a poněvadž dobrota a přístupnost osob, které jsou v úřadě, na ně přitahuje dotěrnost nešťastných, strpte, prosím, i tu, kterou vám občas učiní má neteř de Beuvron ve věci mé svobody — té si přeji obzvláště proto, abych vám mohl dosvědčit, jak cítím péči, kterou o mne máte, jsa, pane, atd.“

Zdá se, že ten list má být adresován hraběti de Chavigny, který se o věci maršála de Bassompierre živě zajímal a byl zároveň přítelem kardinála de Richelieu.

Nevydané dopisy II

Patří k poznámce v kapitole XII, k maršálově listu kardinálovi.

„Monsignore, Vaše Eminence ví lépe než kdokoli, co jsem, co jsem hoden a k čemu jsem způsobilý; její soud je tak jasný, že se není třeba ani hájit, ani vymlouvat, ani odporovat ničemu, co rozhodne. A tak se k její dobrotě nyní obracím jen proto, abych ji nejpokorněji prosil, aby se rozpomněla na služby, které jsem tomuto státu vykonal, na své dlouhé zadržování a na svou neproměnnou věrnost — jsa si jist, že (uvede-li to v uvážení) její velkodušnost nedopustí, abych dožil a umřel neužitečný v době, kdy nejbídnější vojáček tohoto království může posloužit aspoň do počtu. Léta mého zajetí (která mohla změnit mou tvář) nijak nezměnila tu nesmírnou dychtivost, kterou jsem vždy měl ke službě králově; a přítomné příležitosti ji rozmnožují tak, že bych se cítil cele nehodným — neříkám cti být jedním z prvních úředníků jeho korony, nýbrž nést jméno obyčejného šlechtice a nejmenšího z jeho poddaných —, kdybych mu znovu nenabídl svůj život (o němž jsou Jeho Veličenstvo a Vaše Eminence věrnými svědky, že jsem ho při službě nikdy nešetřil), aby byl pod ctí rozkazů Vaší Eminence užit tak, jak jej bude libo určit. A jestliže se v minulosti některý z mých činů Vaší Eminenci znelíbil (což protestuji, že nikdy nebylo mým záměrem), prosím ji za to se všelikou podrobeností o nejpokornější odpuštění, jaké má vina zasluhuje — chtěje doufat, že bude dotčena tou dlouhou řadou mých zel a že mi učiní tu čest a navrátí mi svou přízeň, abych mohl ostatek svých dnů prožít a umřít s hodností, pane, atd.“

Nevydané dopisy III

Patří k poznámce v kapitole XIII, k listu o zámku Harouel.

Pane, i kdybych nebyl nikdy měl žádného dílu ve vaší přízni, ba ani ve vaší známosti, ta známost, kterou vy máte o mých velikých a dlouhých útrapách, by byla schopna pohnout vaši lásku k mé pomoci. Ze tří domů, které jsem měl, byl ten, který byl v Německu, vypálen Švédy, druhý — jehož jméno nesím — zbořen rozkazem královým; a v tom, který mi zůstává a jmenuje se Harouel (jediná relikvie třiceti tisíc zlatých renty, které mi moji otcové zůstavili), vydržuji už čtyři léta posádku, kterou tam Jeho Veličenstvo chtělo zřídit a která byla dostatečná k tomu, aby jej chránila proti překvapením a náhlým ranám, ale ne proti dělu, nemaje jiného opevnění než své příkopy, jako Lésigny, Fresne nebo Grosbois. Dali mi zprávu, že se v Lotrinsku chtějí dát zbořit některé zámky a že mám dát pozor, aby můj nebyl v tom počtu. To je, co mě přivádí obrátit se k vám, pane, a nejpokorněji vás prosit, abyste ten záměr ráčil odvrátit svým úvěrem a svými přednesy založenými na tolika ztrátách, které jsem už učinil, na nesmírné zkáze, kterou by mi tato způsobila, a na tom, jak málo je nutné mi ji dát trpět — neboť není žádného zdání, že by nepřátelé byli v budoucnu ve stavu držet pole v Lotrinsku ani tam vozit dělo, bez něhož ten zámek vzít nedovedou a proti němuž by jej potom udržet nedovedli. Nezoufám, že mi dobrota Jeho Eminence tu milost nepřizná, poněvadž ani nechci přestat doufat, že — dotčena soucitem s mými dlouhými bědami — mi brzy neučiní milosrdenství a nezjedná mi mou svobodu, která jí bude po ostatek mých dnů naprosto podrobena. Může-li mi to dobro nastat, pane, budu mít nadmíru zvláštní péči, abych se vůči vám vyrovnal ze všech svých závazků minulých i z tohoto přítomného, které mě činí dokonale, pane, atd. — Dne 23. května 1638.“

Nevydané dopisy IV

Patří k nevydanému úseku kapitoly XIV, ke Scanevellově věci.

List panu d’Erlach.

„Pane, zlý osud nepřestává nikdy působit nová pronásledování těm, které jednou začal napadat. Nedávno se našly osoby dosti zlomyslné, aby daly králi zprávu, že mě v Bastile přišel navštívit šlechtic jménem Scanevelle a že jsem ho po různých návrzích, které mi učinil, poslal k vám se záměrem vyzvat vás, abyste město Breisach vydal do rukou Jeho Veličenstvu jen pod podmínkou, že mě dá vypustit z žaláře. Ta pomluva je tak nemístná a tak odporná mé bezúhonnosti i té nesmírné dychtivosti, kterou mám k dobru královy služby (z jehož čiré milosti očekávám všechno své dobro i svou svobodu), že se zdá, jako by se zmátla a zbořila sama sebou. Měl jsem nicméně za svou povinnost, pane, vás zpravit, že nevím, kdo ten Scanevelle je, a že jsem ho nikdy neviděl, neznal ani s ním neobcoval — aby, řekl-li vám něco mým jménem, jste věděl, že to bylo nadmíru falešně; a že bych naopak z celého srdce vynaložil všechny své nejnaléhavější prosby i přesvědčování, abych vás vyzval a zapřisáhl naším přátelstvím, abyste se přizpůsobil vůlím královým a dal mu všeliká uspokojení v tom, co se Breisachu týče. A věřím, že vám tu radu dávám podle své cti, svého svědomí i náklonnosti, kterou k vám nesu, a že je nejvíce ve shodě s prospěchem obecným i s vaším zvláštním. Nejpokorněji vás prosím, pane, abyste mi vzkázal, je-li pravda, že Scanevelle s vámi o mně mluvil, nebo je-li ten podvod úplný; a abyste mi ráčil zachovat svou náklonnost, která je mi velmi drahá, s ujištěním o mé nadmíru dokonalé a že jsem vpravdě, pane, váš atd. — 21. srpna 1639.“

První list panu des Noyers.

„Pane, kdyby mi byl pan du Tremblay — aby dal úvěr řeči, kterou mi o Scanevellově věci učinil — zároveň neukázal list, který o tom od krále dostal a který je kontrasignován vámi, nebyl by mě nikdy přesvědčil, že bylo možno dát Jeho Veličenstvu zprávu tak vzdálenou zdání i pravdy, ani že by ji byl přijal s jakoukoli pochybností o mé nesmírné dychtivosti k dobru jeho služby. Devět let očekávám z jediné královy dobroty svobodu, které mě zbavil, nepomysliv nikdy na žádný jiný prostředek, jak si ji zjednat, ani jej nehledav — a tím méně na zasáhnutí plukovníka d’Erlacha, které by bylo pro muže mé hodnosti hanebné a proti mé povinnosti. Nejpokorněji vás prosím, pane, abyste mi učinil tu přízeň a ujistil Jeho Veličenstvo i Jeho Eminenci o této čiré a bezelstné pravdě; a že najde-li se, že ten Scanevelle vstoupil s mým vědomím do Bastily, že mi učinil nějaký návrh nebo že mě dokonce viděl, anebo že jsem za dvacet let znal nebo s někým toho jména obcoval, anebo že jsem toho Scanevella či nějakou jinou osobu poslal k plukovníku d’Erlachovi nebo že jsem mu dal donést jakékoli slovo o věcech či pozdravení — prohlašuji se vinným a zločinným a nežádám žádné milosti; jako také ve vší pokoře prosím Jeho Veličenstvo a Jeho Eminenci, aby mi učinili spravedlnost na spisovateli tak zbabělého a tak nečestného podvodu, i na tom Scanevellovi, užil-li mého jména v čemkoli. Tak horoucně si přeji postup a pokrok králových věcí, že (daleko od toho, abych jejich účinek pro svůj zvláštní zájem zdržoval) bych tam rád obětoval i svůj vlastní život, kdyby tam byl užitečný; a Jeho Veličenstvo by nemeškalo být plukovníkem d’Erlachem plně uspokojeno, kdybych měl tolik moci nad jeho duchem, kolik by byl můj nesen k tomu, jej k tomu naklonit. Píši mu, abych ho vyvedl z omylu, v případě že by s ním někdo chtěl falešně mým jménem mluvit; a jelikož nemohu ani nesmím mít s cizincem žádné obcování, které by neprošlo vašimi rukami, skládám svůj list u vás, abyste s ním naložil, jak uznáte za nejlepší — o což vás nejpokorněji prosím, pane — a abyste mi ráčil zachovat ten díl ve své přízni, který jsem v ní někdy držel, jako váš atd. — 1639, 22. srpna.“

Druhý list panu des Noyers.

„Pane, list, který jsem vám psal předevčírem, vám bez obalu vyjevil, co jsem o Scanevellově věci věděl; tímto vám povím, co jsem se právě dozvěděl: že řečený Scanevelle přišel před několika dny k panu de l’Espinay, pokladníku drobných výdajů, který má jakou péči o mé chatrné záležitosti (a kterého jsem už dva měsíce nemohl vidět pro obrnu, jež ho drží v posteli), a řekl mu, že byl vychován jako mé páže — což je pravda, ale jeho otec byl tehdy živ a on měl jiné jméno¹ — a že jde do vojska zesnulého vévody Výmarského, kde má nějaký úřad; a že kdyby mi tam mohl učinit nějakou dobrou službu podle falešných zvěstí, které zde o mé svobodě chodily, že by to učinil s velkou náklonností z vděčnosti za vychování, které jsem mu dal. Za což mu řečený l’Espinay poděkoval. Hle, pane, jediná věc, která až dosud přišla v mou známost. Král bude moci dát řečeného Scanevella vyslechnout a zvědět od něho, měl-li se mnou nějakou rozmluvu ústní nebo písemnou, anebo zda mě vůbec viděl za těch dvacet let, co vyšel z pážecích let. To vám vzkazuji bezelstně, pane, jak jsem se to právě dozvěděl v přítomnosti pana du Tremblay — jako učiním i se vším, co budu moci v budoucnu zvědět —, nejpokorněji vás prose, abyste o tom ujistil krále i Jeho Eminenci, jakož i o dokonalé dychtivosti, kterou mám k jejich nejpokornější službě, a abyste mi bezpečně věřil, pane, váš atd. — 24. srpna 1639.“