Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

I. Rozkol u dvora, ostrov Rié a obléhání Royanu (leden–červen 1622)

[Druhý svazek Bassompierrova deníku začíná v lednu 1622, několik týdnů po smrti konetábla de Luynes. U dvora, který se pomalu vrací od Montaubanu do Paříže, se o krále přetahují tři ministři, tři maršálové Francie a princ de Condé, jenž chce za každou cenu pokračovat ve válce s hugenoty. Bassompierre, tehdy generální plukovník Švýcarů, dostává hodnost prvního polního maršála a hned se dostává do otevřeného sporu se Schombergem a kardinálem de Retz. Na jaře král táhne do dolního Poitou, za odlivu přechází na ostrov Rié a rozpráší tamní hugenoty; pak následuje obléhání Royanu a pomalý postup na jih k Moissacu.]

1622: Král, princ de Condé a ministři

Leden. – Prvního dne roku 1622 přijal král svátosti¹ a chtěl, aby po něm přistoupili při jeho mši k přijímání i všichni rytíři jeho řádu, kteří tam byli.

Nazítří odtud odjel a po krátkých denních pochodech došel do Aigre², kde ho vyhledal princ de Condé. Ten, člověk nadmíru obratný a uhlazený, se tvářil stejně vlídně na všechny strany a k žádné se nepřikláněl, dokud nepoznal, jak se věci mají. Jeho záměrem bylo přimět krále k pokračování války s hugenoty, a to ze tří důvodů, jak soudím: především pro vroucí oddanost svému náboženství a nenávist k hugenotské straně; dále proto, že doufal ovládat krále lépe za války než za míru, neboť by se neomylně stal generálním místodržitelem jeho vojska; a konečně proto, aby ho vzdálil od královny matky, od pana kancléře a od starých ministrů, což bylo jeho protivenství.

V královské družině byl abbé Rucellaï³, který byl v naprosté shodě s nebožtíkem konetáblem⁴ a byl mu nablízku až do smrti. Tento abbé, bohatý rodovým majetkem i obročími, z dobrého domu, obratný, učený a urostlý, usiloval o kardinálský klobouk; aby ho dosáhl, stal se v Římě clerico di camera⁵, což je úřad za padesát tisíc tolarů, jehož se povýšením na kardinála pozbývá. Byl k tomu prefektem annony⁶ a důvěrníkem kardinála Borghese⁷ a nepochyboval, že té pocty dosáhne; aby ji uspíšil, chtěl se odměnit papežské pokladnici, která mu dávala jistý přístup ke kardinálské hodnosti. Zkřížila mu však cestu paní velkovévodkyně⁸, jež nenáviděla jeho otce a vzdálila ho od osoby i od záležitostí nebožtíka velkovévody, svého manžela. On, domnívaje se, že přímluvou královny matky dokáže mysl paní velkovévodkyně obměkčit, přijel do Francie se vznešeným doprovodem, přivezl množství darů, které u dvora rozdal, a vetřel se do přízně maršála d’Ancre; jenže maršálova smrt a vzdálení královny matky jeho záměry zbrzdily a král mu nařídil, aby se stáhl ode dvora. Krátce nato se tam vrátil na mou přímluvu, když jsem se za jeho věrnost zaručil⁹. Protože však byl vášnivě oddán službě královny matky, začal pro ni získávat jednoho po druhém a nakonec sám způsobil, že panu de Luynes bylo doporučeno znovu ho ode dvora vzdálit, což mu bylo nařízeno. Uchýlil se do jednoho ze svých opatství, zvaného Signy-l’Abbaye¹⁰, blízko Sedanu, a začal tam získávat pana de Bouillon a po něm pana d’Épernon, který se nespokojen s dvorem stáhl do Met. Svým prostřednictvím tyto dva znepřátelené pány smířil a tak je naklonil královně, že přiměl pana d’Épernon, aby přijel do Loches pro královnu matku a odvezl ji do Angoulême. Přiměl také pana de Saint-Luc, aby se k ní připojil, a nějaký čas řídil její dvůr i mysl, dokud za ní do Angoulême nepřijel pan biskup z Luçonu¹¹ a jeho vliv krok za krokem nepodkopal. Dal mu k tomu příležitost svou nadutostí a nerozvážností; od královny odešel při prvním míru uzavřeném v Angoulême¹², když předtím naplnil tamní dvůr sváry, pro něž se markýz de Thémines bil s Richelieuem¹³, jenž v souboji zemřel, a pro něž se vzdálil markýz de Mauny¹⁴, který se spolu s Rucellaïem vrhl do náručí panu de Luynes; ten přijal oba. Rucellaï se v krátkém čase vetřel do jeho přízně tak dokonale, že se těšil plné milosti. Tehdy vyšel z vězení princ de Condé a Rucellaï se připojil k němu – jednak aby měl někoho, kdo ho ochrání před královnou matkou, která mu přála smrt, jednak aby ho těsně spojil s panem de Luynes; to se mu podařilo tak, že pan de Luynes dal princi svěřit vrchní velení královského vojska u Pont-de-Cé¹⁵. Když potom pan de Luynes zemřel a Rucellaï tuto oporu ztratil, oddal se zcela službě prince de Condé a při nejedné příležitosti mu prospěl.

Mezi jeho přáteli byli ministři i my všichni ostatní. Znal záměry nebožtíka konetábla a byl obratný a prohnaný. Princ de Condé od něho chtěl vědět, jak to u dvora vypadá, a on mu řekl, že je rozdělen mezi tři ministry, kteří chtějí ovládat králova ducha a vyloučit všechny ostatní, a tři maršály Francie¹⁶ s několika z nás, kteří s tím nesouhlasíme; že král se mnou často mluví a má ke mně jistou důvěru, takže bych se mohl dostat dál, kdybych o to stál, ale že mi nejde o nynější přízeň, k níž mě chtěl přivést a v níž mě shledal velmi zdrženlivým, nýbrž o to, abych u krále měl v jeho náklonnosti ten podíl, který si svými službami zasloužím. Řekl mu také, že nebýváme vždy stejného mínění jako ti ministři a že jsem pět dní předtím v radě ostře mluvil ke králi proti nim. Princ se ho zeptal, zda se kloním k válce. Rucellaï mu odpověděl, že se vždy přikloním ke všemu, co bude k dobru a prospěchu krále; že jsem naléhal na nebožtíka pana konetábla, aby přijal mír, který mu nabízel pan de Rohan, protože jsem se obával, že se obléhání Montaubanu nezdaří; a že se mnou může promluvit a vyzkoušet můj úmysl. Rucellaï mi rovněž řekl, že princ de Condé se mnou bude mluvit a bude ode mne chtít vědět, k čemu se kloním; to mě přimělo věc promyslet a připravit si odpověď, kterou mu budu muset dát.

Princ de Condé se nejprve sešel s ministry a shledal je nakloněnými válce, vzdálit krále od Paříže, jak jen to půjde, aby ho lépe ovládali, a zabránit tomu, aby napříště mohl kterýkoli oblíbenec zaujmout místo, jež s takovou mocí držel pan de Luynes – a to bylo přesně to, co princ chtěl. Potom neopomněl promluvit s panem maršálem de Créquy a vyzkoušet jeho úmysl: shledal ho nakloněným míru a klidu ve Francii, bude-li ho král moci od hugenotů dosáhnout za výhodných podmínek hodných Jeho Veličenstva, a jinak stíhat hugenoty a přivést je k rozumu a k povinnosti. Nato promluvil se mnou a shledal mé smýšlení shodné. Řekl jsem mu nadto, že pana de Praslin a všechny ostatní dobré služebníky krále shledá téhož mínění. Mezi jiným mi řekl tato slova: „To je zvláštní věc: vy všichni, vojáci, kteří byste si ji měli přát a kteří se nemůžete povznést jinak než skrze ni, chcete mír – a lidé od talára a od státu žádají válku.“ Odpověděl jsem mu, že si válku přeji a že má být příčinou mého štěstí a postupu, ale pod podmínkou, že to bude ke službě králi a k dobru státu; jinak bych se pokládal za špatného služebníka králova a za špatného Francouze, kdybych pro svůj osobní prospěch usiloval o něco, co by jednomu i druhému způsobilo tolik zla a škody. Po rozhovoru s panem maršálem de Créquy a se mnou řekl Rucellaïovi, že nejsme jeho lidé a že u ministrů pořídí více než u nás. Choval se nicméně velmi obezřetně a uchoval si jedny i druhé za služebníky.

Jednoho večera¹⁷ přijel král na nocleh do Chizé¹⁸ a chtěl se dát do hry, než přijde hodina večeře, s několika z nás. Krátce předtím, než se chtěl posadit, mluvil o štěstěně s panem maršálem de Praslin a se mnou, když vstoupili pan kardinál de Retz a pan strážce pečeti s panem de Schomberg. Král nám při pohledu na ně řekl: „Můj Bože, jak jsou ti lidé protivní! Člověk si chce zpříjemnit čas, a oni ho přijdou trápit – a nejčastěji mi nemají co říct.“ Já, který jsem jim rád oplatil za to, co proti mně denně podnikali, jsem králi řekl: „Jakže, Sire, přicházejí ti páni, aniž jste je dal zavolat, nebo aniž předtím dali Vašemu Veličenstvu vědět, že je třeba projednat něco důležitého, a aniž si k tomu vyžádali vaši hodinu?“ „Ne,“ řekl mi, „nikdy mi to nedávají vědět a přicházejí, kdy se jim zlíbí, a většinou tehdy, kdy se to nelíbí mně, jako právě teď.“ „Ježíši, Sire, je to možné?“ odpověděl jsem mu. „To s vámi jednají jako se školákem a sami se dělají vašimi vychovateli, kteří vás volají na hodinu, kdykoli se jim zachce. Je třeba, Sire, abyste jednal jako král: aby vám každý den, jakmile někam dorazíte, přišel jeden z vašich státních sekretářů říci, zda přišla nějaká důležitá zpráva, která zasluhuje svolat vaši radu, a abyste jim na to vzkázal, ať za vámi přijdou buď ihned, nebo v hodinu, která se vám bude nejlépe hodit; a mají-li vám co říci, ať vám to dají vědět předem, a vy jim pak vzkážete, kdy za vámi mají přijít. Tak jednal nebožtík král, váš otec, a tak je třeba, aby to dělalo i Vaše Veličenstvo; a přijdou-li jindy, poslat je zpátky, jak přišli, a jednou provždy jim to pevně říci.“ Král přijal mou připomínku velmi dobře, řekl mi, že od té chvíle mou radu uvede v praxi, a dál rozmlouval s panem maršálem de Praslin a se mnou. Když to chvíli trvalo, přišel princ de Condé a řekl králi: „Sire, ti páni čekají na vás, aby se konala rada.“ Král se k princi obrátil s rozhněvanou tváří a řekl mu: „Jaká rada, pane? Nedal jsem pro ně poslat. Nakonec bych byl jejich sluha: přicházejí, kdy se jim zlíbí, a tehdy, kdy se to nelíbí mně. Ať se vrátí, chtějí-li, a ať přicházejí jen tehdy, když pro ně pošlu; je na nich, aby přijali mou hodinu a dali si o ni požádat, a ne na mně, abych přijímal jejich. Chci, aby se každý den, když sestoupím k noclehu, dostavil státní sekretář a řekl mi, co je nového; podle toho jim určím svou hodinu, ale nikdy nepřijmu jejich, neboť jsem jejich pán.“ Prince de Condé ta odpověď poněkud překvapila a dobře tušil, z které dílny pochází. Vrátil se jim to vyřídit a oni mu vzkázali¹⁹ po princi, že přišli jen proto, aby jim byla prokázána čest přijmout jeho rozkazy jako dvořané, a nijak jinak, a aby jim Jeho Veličenstvo ráčilo říci jediné slovo, načež se vrátí. Král tak učinil, ale velmi zostra: „Pánové, jdu si hrát s touto společností.“ Hluboce se mu poklonili a pak odešli celí užaslí. Pan kardinál de Retz si dal zavolat pana maršála de Praslin, který byl jeho dobrým přítelem, a stěžoval si mu na mne, že prý jsem jim ten kousek provedl. Maršál jim řekl, že ano, že toho byl svědkem, že mi není proti mysli, aby to věděli, a že nejsem rozhodnut počínat si napříště méně; že mě oni i mé přátele pomlouvají²⁰, kdykoli jsou u krále – ne on (neboť jeho skromnost a mé přátelství mu v tom brání), nýbrž pánové de Vic a de Schomberg; že ani já je ze své strany nebudu šetřit a že mi král řekl, co o mně mluví, čímž se příliš netrápím, neboť král mě dobře zná.

Nazítří jsem pana kardinála de Retz navštívil a pokud šlo o něj samého, ujistil jsem ho svou nejponíženější službou; byl jsem mu ostatně zavázán. Upřímně jsem mu však řekl, že pokud jde o ostatní, nejsem jejich přítel a chci, aby to věděli. Přál si mě s nimi usmířit²¹, ale zabránily tomu dvě věci, a oni také. Jedna: téhož večera, kdy se mnou pan kardinál ráno mluvil, přišla zpráva, že je pan maršál de Roquelaure v posledním tažení²²; ti páni přišli v plném počtu s princem de Condé žádat krále o hodnost maršála Francie, kterou zastával, pro pana de Schomberg. Král jim neodpověděl nic jiného než: „A co Bassompierre, co bude s ním?“ Ta neočekávaná odpověď se pana de Schomberg silně dotkla a od onoho dne jsme spolu už nepromluvili.

Nazítří²³ se přihodilo, že král urazil za celý den jen jednu poštovní stanici. Mrzelo nás to, neboť jsme viděli, že ti páni schválně zdržují králův návrat do Paříže v domnění, že si časem přivlastní²⁴ moc dřív, než král uvidí královnu matku a staré ministry. Pan maršál de Créquy a já jsme se v králově šatně hřáli a stěžovali si na ty krátké přesuny. Hrabě de la Rocheguyon²⁵ nám řekl, že se to děje s ohledem na francouzské a švýcarské gardy, které by jinak nestačily. Řekli jsme na to, že takový ohled nemá být příčinou tak velkého zdržení; že my, kteří velíme jedné i druhé gardě, si nestěžujeme a že obě budou pochodovat tak rychle, jak se králi zlíbí, a že je přimějeme k tomu, co budeme chtít. Tato poslední slova donesli ministrům a ti z toho u krále udělali velkou věc: tvrdili, že se chlubíme, že s oběma gardovými pluky uděláme, co budeme chtít, a obrátíme je, kam se nám zlíbí. Zasáhli krále na jeho citlivém místě; rozhněval se, že dáváme jeho autoritu v sázku. Bylo to v předvečer jeho příjezdu do Poitiers. Řekl mi, abych s ním nazítří ráno přišel mluvit, a pravil: „Slíbil jsem vám, že vám povím vše, co mi o vás řeknou. Donesli mi tedy, že se chlubíte, že přimějete Švýcary ke všemu, co budete chtít, a to i proti mé službě; chtěl jsem vám tedy dát vědět, že nepokládám za dobré, aby se takové řeči vedly, a vy méně než kdo jiný, neboť k vám jsem vždy choval plnou důvěru.“ Řekl jsem mu: „Bohu budiž chvála, Sire, že moji nepřátelé, ačkoli hledají všechny způsoby, jak mi uškodit, nenacházejí žádný, který by mi nebylo snadné odvrátit a zmařit. Tento je toho druhu a pravdu o něm se můžete dovědět z jejich vlastních úst, třebaže z nich pravda příliš často nevychází. Zeptejte se jich, při jaké příležitosti jsem řekl, že se Švýcary udělám, co budu chtít, a jestli vám neřeknou, že to bylo o velkých či krátkých přesunech, když jsme si s panem de Créquy stěžovali, že Vaše Veličenstvo urazí za den na cestě do Paříže méně cesty, než by ušlo farní procesí, pak chci přijít o život. A Vaše Veličenstvo může posoudit, zda se vás to týká, či nikoli, a zda má ta slova brát jako vychloubání, že mohu užít Švýcarů proti vaší službě.“ Nato zavolal Beringhena a Jacquinota²⁶ a v mé přítomnosti se jich zeptal; řekli mu totéž, s čímž se spokojil, a potom o tom mluvil s panem de Créquy jako o věci, kterou si už vyjasnil. Za několik dní se to obrátilo proti původcům: když byl král v Châtellerault²⁷, navrhli mu radové, aby šel nazítří na nocleh do La Haye; odpověděl jim: „Neuvěřím vám, pánové; neboť kdybyste mohli, nevrátil bych se do Paříže tři měsíce.“ A šel na nocleh do Sainte-Maure.

Pan d’Épernon přijel za králem do Poitiers; ten mu i pánům de Saint-Luc a de la Rochefoucauld zanechal vojsko, aby čelili hugenotům v Poitou a Saintonge. Vrchní správu Poitou, uprázdněnou odpadnutím pana de Rohan, dostal pan de la Rochefoucauld. Generální místodržitelství se rozdělilo mezi pány de la Chastaigneraye²⁸ a de Brassac; protože však první z nich nechtěl polovinu, dostal je Brassac celé. Rucellaï dostal zásahem prince de Condé, ministrů a mým opatství l’Hort de Poitiers²⁹ u Saint-Maixent, které předtím držel pan de Rohan.

Za několik dní³⁰ jsme dorazili do Paříže, kde pánové kancléř a prezident Jeannin získali jistou důvěru u krále a přesvědčili ho, aby se neodvracel od míru, jakmile hugenoti přistoupí na svou povinnost a nabídnou se výhodné podmínky. A protože ostatní členové rady k tomu cítili naprostý odpor, král se rozhodl pověřit jednáním pana vévodu de Lesdiguières spolu s panem maršálem de Créquy a panem de Bullion³¹, a že z toho nic neprozradí nikomu než panu de Puisieux³² a mně; nařídil mi, abych věc držel v nejpřísnější tajnosti, a chtěl, aby se z Lesdiguièresovy strany posílaly dvojí depeše: jedny, které se budou předkládat a projednávat v radě, a druhé, soukromé, adresované panu de Puisieux, jenž je sdělí jen králi a mně dá o nich vědět.

Únor. – Králi chyběli polní maršálové pro jeho vojska, neboť ti, kdo jimi byli předešlého roku, zemřeli nebo postoupili do jiných hodností; a já jsem v té hodnosti už nechtěl sloužit, protože v ní nebyli druhové mého kalibru. Král mě však poctil hodností prvního polního maršála zvláštním breve, abych vydával rozkazy a velel před ostatními ve všech ležáních, kde se budu nacházet, abych neměl určený den jako ostatní a aby se v mém bytě scházeli ti, kdo by připravovali plány vojska; a dalšími výsadami, které jsem přijal s velkým uspokojením.

Král chtěl, aby sloužil Zamet; královna matka ho prosila, aby nechal sloužit Marillaka, a princi de Condé nebylo zatěžko získat třetí místo pro pana de Valençay³³, poručíka jeho kompanie gardových jezdců a švagra pana de Puisieux, za nějž jsme se účinně přimluvili pan kancléř, on a já.

Princ de Condé dostal hodnost generálního místodržitele a pan de Schomberg pověření nad dělostřelectvem jako předešlého roku. Král chtěl, aby k vojsku přijel pan maršál de Praslin, ale prozatím mu nechtěl dát jiné pověření než to, které měl ze svého úřadu.

Zatím jsme onu zimu v Paříži trávili dosti příjemně, jak u dvora, tak na svatogermánském trhu, a masopust provázelo několik pěkných komedií a velkých baletů. Dvůr byl velmi skvělý a dámy rovněž; v polovině postu (v březnu) se však přihodila nehoda, která způsobila jisté pozdvižení. Královna otěhotněla a byla v šestém týdnu, když jednoho večera, kdy paní princezna ležela, zašla k ní strávit večer až do času po půlnoci s ostatními princeznami a dámami z Louvru. Byli tam pánové de Guise, oba bratři de Luynes, pan Velký, Blainville a já, a společnost byla velmi veselá. Když se pak královna vracela spát a šla velkým sálem Louvru, vedly ji pod paží paní konetáblová de Luynes a slečna de Verneuil a nutily ji běžet; klopýtla a upadla na tom nízkém stupínku pod velkým baldachýnem, zranila se a o plod přišla³⁴. Věc se před králem tajila, jak jen to šlo, dokud byl v Paříži, odkud se rozhodl odjet na Květnou neděli³⁵, aby vykonal velikonoce v Orléans, odtud projel Berry a vydal se do Lyonu a toho léta napadl Languedoc a přivedl jej k poslušnosti.

Téhož dne, kdy král odjel, se společní přátelé pana de Schomberg a moji (jimž bylo líto našeho neshody) přičinili, aby nás zase svedli dohromady; nebylo jim to zatěžko, neboť jsme k tomu oba byli nakloněni. Dali nám schůzku u kartuziánů a po nešporách nás tam svedli; odešli jsme odtud jako velmi dobří přátelé.

Králi dali vědět, jak a jakým způsobem se královna zranila, a tak ho proti oněm dvěma dámám popudili, že z Toury vypravil La Folaina³⁶ ke královně se vzkazem, že už nechce, aby u ní byly slečna de Verneuil a paní konetáblová de Luynes, a každé z nich napsal dopis, aby věděly, že mají Louvre opustit³⁷.

Řekl jsem výše, že král, když byl v Poitiers, zaopatřil věci Saintonge a Poitou tak, jak uznal za vhodné: dal panu d’Épernon vrchní velení všude, kde by se v těchto provinciích nacházel, a zanechal mu čtyři tisíce pěších a čtyři sta koní; panu de la Rochefoucauld přenechal dva tisíce pěších a dvě stě koní a týž počet panu de Saint-Luc, s rozkazem, aby uznávali pana d’Épernon a vytáhli se svými silami do Saintonge, Angoumois a Aunis, kdykoli jim vzkáže, aby mu přišli na pomoc; a ten z obou, kdo k němu dorazí první, bude jeho generálním místodržitelem a druhý bude sloužit jako polní maršál. A kdyby pan d’Épernon přišel do provincie jednoho nebo druhého, aby jim pomohl, bude generálním místodržitelem ten, v jehož provincii se bude nacházet, a druhý polním maršálem. Všem třem král kladl na srdce dokonalou svornost a shodu k dobru své služby, o niž měl za to, že je tímto uspořádáním dostatečně postaráno. Stalo se však, že když pan d’Épernon oněm dvěma pánům vzkázal, aby za ním se svými silami přišli do Saintonge, rychle tam přispěchali a zůstali, dokud odtud nevyhnali pana de Soubise³⁸, který měl tehdy na nohou vojsko o sedmi tisících pěších a sedmi stech hugenotských koních. Když se však řečený pan de Soubise odtud vrhl do správy pana de Saint-Luc a potom do Poitou, pan d’Épernon raději střežil své provincie vojskem, které měl, než aby ho použil na pomoc sousedům. Ti si na to stěžovali králi a vzkázali mu, že s vojskem, které mají, své provincie neudrží, nedostanou-li posilu; král tedy poslal k panu d’Épernon jistého le Faye³⁹ s rozkazem, aby nechal všeho a šel s vojskem, které mu Jeho Veličenstvo zanechalo, na pomoc Poitou. Protože však řečený Fay s ním nemluvil po jeho chuti, naložil s ním zle; a ten se vrátil ke králi a velmi ho proti panu d’Épernon popudil. Král ho k němu poslal znovu a Fay se vrátil se stejně malým pořízením jako poprvé. Král se nad tím velmi rozhněval, rozhodl se jít Poitou na pomoc sám a pak vejít přes Guyennu do Languedoku, místo aby tam přišel, jak zamýšlel, přes Lyonsko. Za tím účelem se přesunul do Blois⁴⁰, povolal k sobě všechny své síly (královna matka s ním jela vykonat velikonoce do Orléans a chtěla ho na celé té cestě doprovázet; královna jeho choť zůstala s jeho panem bratrem), a když dal shromáždit všechny čluny, které na řece sehnal, naložil na ně své vojsko a jízdu poslal rychlými pochody po loirské hrázi k Nantes, kde určil všeobecné shromáždění, aby se spěšně dostal k panu de Soubise, jenž pustošil dolní Poitou bez jakéhokoli odporu, neboť pan de la Rochefoucauld neměl k obraně víc než sto koní a patnáct set pěších.

Král za mnou poslal kurýra, abych za ním spěšně přijel; vyjel jsem tedy z Paříže ve středu 6. dubna, nocoval v Châtres⁴¹, nazítří v Orléans, pak v Tours, kde jsem se nalodil na Loiru a jel nocovat do Saumuru, odtud do Ancenis⁴², a v pondělí 11. jsem byl na obědě v Nantes, kde byl král. Ten si přede mnou začal stěžovat na prince de Condé; zavdali k tomu příčinu Arnauld a Saint-Géry⁴³ cestou po řece, kteří ačkoli byli princovými zavázanými služebníky, hráli dvojí hru a mluvili o něm špatně, aby králi ukázali, že jimi nejsou. Odrážel jsem ty rány, jak jen jsem mohl, neboť jsem se hlásil k tomu, že jsem nejponíženějším služebníkem prince de Condé, jak jsem mu slíbil, než jsem odjel z Paříže.

Královna matka, která přijela s králem, v Nantes onemocněla a zůstala tam, když král v úterý 12. odtud vytáhl do dolního Poitou hledat pana de Soubise, a šel nocovat do Vieillevigne⁴⁴.

Ve středu 13. se ubytoval v Légé⁴⁵, kam mu jistý le Bois de Kergroadez⁴⁶, jehož poslal střežit ostrov Rié, přinesl zprávu, že jej nepřítel obsadil, jeho odtud vyhnal a usadil se tam; že pan de la Rochefoucauld se s tím málem vojska, které měl, utábořil na konci hráze, kudy vstoupili na ostrov Rié, a že mají několik lodí u Croix-de-Vie a Saint-Gilles⁴⁷, aby svou kořist, která byla velká, i sebe odvezli do La Chaume a k Sables⁴⁸ a odtud do La Rochelle. Král hned svolal radu, aby se poradil, co podniknout; většina byla toho mínění, aby se nazítří ubytoval v Apremontu⁴⁹ a dal se cestou do Saintonge a Guyenny a šel válčit do Languedoku. Princ de Condé navrhl postoupit ještě o jeden denní pochod až k Challans⁵⁰, třeba jen proto, aby se vidělo, jak si nepřítel počíná, a že by se mohlo stát, že nám dají příležitost utkat se s nimi přímo na ostrově Rié. Toto poslední mínění bylo přijato a byl vydán rozkaz ubytovat se nazítří ve čtvrtek 14. v Challans.

Král chtěl, aby se pochodovalo v jakémsi bitevním pořádku, ani ne tak ze strachu před nepřítelem, protože pan de la Rochefoucauld mu bránil dostat se k nám, jako spíše proto, aby se pochodovalo po vojensku. Pan de Marillac dostal rozkaz zajistit v Challans ubytování pro krále a vojsko a Esplanova⁵¹ kompanie karabiníků ho měla doprovázet. Když tam kolem poledne dorazil a byl zaměstnán vyměřováním ležení, přišli k němu obyvatelé ostrova Perrier, který s ostrovem Rié sousedí a dělí je jen kanál, přes nějž vede most zvaný Orouetský⁵². Řekli mu, že onen most jakžtakž opevnili, aby jim pan de Soubise a jeho vojsko nepřišli domy vyrabovat, a že jej uhájili proti útoku, který na něj byl veden; a dají-li jim padesát arkebuzírů, udrží jej i svůj ostrov proti vší nepřátelské moci. Marillac se jich zeptal, kudy se na ostrov Perrier jde; řekli mu, že osm set kroků od Challans je hráz, kterou se tam vchází. On se domníval, že ta hráz nebude delší než pět nebo šest set kroků, a tak spěšně vyměřil králův byt, zbytek nechal na ubytovatelích a pobočnících, vzkázal králi, že jde na Perrier, odkud mu podá zprávy o nepříteli, a vydal se tam.

Dolní Poitou se tak jmenuje proto, že se svažuje k moři a že do něj stékají všechny vody z horního Poitou; z nich vznikají velké močály, které jsou za odlivu suché kromě kanálů, jimiž voda protéká, a za přílivu zatopené kromě několika malých vyvýšenin, na nichž jsou místy postavené domy a jinde slouží k tomu, aby se tam stáhl dobytek, dokud voda neopadne. A protože je blízko moře několik menších krajů, které se nezaplavují a do nichž přesto brání vstupu sladká voda, vedou k nim dlouhé hráze, stavěné s vystupujícími a ustupujícími úhly. Tato místa se nazývají ostrovy, protože se k nim nelze dostat jinak než přes vodu, leda po těch hrázích. Tak je utvořen ostrov Rié, tak ostrov Perrier, ostrov Saint-Jean-des-Monts a jiné.

Pan de Marillac se pustil po hrázi, která vede z Challans na Perrier; před sebe postavil padesát jízdních arkebuzírů, což byla Esplanova kompanie, a doprovázelo ho asi třicet dobrovolných šlechticů. Přešel tu hráz, která proti jeho očekávání měřila přes dvě míle. Při příchodu zjistil, že se nepřítel pokouší vyrazit onen most, který obyvatelé ještě dosti dobře bránili a čekali na pomoc. Dal karabiníkům sesednout a postavil je na místo sedláků na stráž u mostu; a nepřítel, když to zpozoroval, a zvláště že na ostrově je jízda, svůj nápor ochabil. Marillac zatím dal králi vědět, že pošle-li mu dva tisíce mužů, ostrov udrží a nepřítele přišpendlí, dokud se král nerozhodne, zda na něj udeřit, nebo ho nechat projít; a že se zatím zaručuje, že ostrov Perrier po celý ten den udrží. Esplan požádal o rozmluvu s panem de Soubise, který k němu přišel k mostu a mluvil s ním přes kanál; to je zabavilo až do pozdních hodin.

Král zatím dorazil a ubytoval se v Challans, dostal od Marillaka zprávy, svolal radu a rozhodl, že na záchranu ostrova Perrier pošle čtrnáct kompanií svého gardového pluku a že se nazítří za rozbřesku postaví s jízdou, kterou měl, do bitevního pořádku na dohled od Rié, pět set kroků od místa, kde tábořil la Rochefoucauld, jenž se postaví rovněž. Nařídil, abych jeho pěchotu seřadil do bitevního pořádku na okraji hráze a řídil se tím, co mi nařídí princ de Condé, který za rozbřesku vejde s panem maršálem de Praslin na ostrov Perrier.

Přechod na ostrov Rié

Pan maršál de Vitry požádal, aby oněch čtrnáct gardových kompanií odvedl na Perrier, a dorazil tam za rozbřesku v pátek 15. dubna. Princ de Condé se za světla vydal na řečený ostrov a mne nechal s pěchotou u vstupu, zatímco se král šel postavit blízko hráze k Rié. Kolem osmé hodiny ranní mi princ vzkázal, abych na Perrier převedl veškerou pěchotu; dal jsem o tom vědět králi, postavil se do čela a pěchota tam začala docházet mezi desátou a jedenáctou. Přišel jsem za princem a on mi nařídil, abych oddíly pobídl, jak jen budu moci, a přivedl je k brodu, který mu sedláci z Perrier ukázali: za odlivu v něm prý není víc vody než po pás a přechází se jím mořské rameno (široké jako Marna), které odděluje ostrovy Rié a Perrier. Byla to pravda, neboť tehdy jej několik z nás snadno přešlo; protože však příliv na sebe nedá dlouho čekat, bylo pochybné, zda bude mít celé vojsko dost času přejít. Přesto jsem je pobídl, jak jen to šlo, a cestou jsem řekl panu de Praslin: „Co hodlá princ de Condé udělat? Uvážil dobře, do čeho se pouští? Myslí si, že převede celé své vojsko? Neobává se, že na něj nepřítel udeří, až bude na druhé straně třetina nebo polovina? Co chce podniknout bez jízdy proti lidem, kteří mají sedm nebo osm set koní a osm nebo deset děl? Na čem staví?“ Odpověděl mi: „Mluvil s námi o tom jen mimochodem a spíš ho vede Arnauldova rada než naše; ale vy jste jeden z jeho vychovatelů,“ řekl mi, „jděte s ním promluvit.“ Nesmlouval jsem, a když jsem k němu přišel a oznámil mu, že pěchota přichází, řekl jsem mu:

„Pane, jaký máte záměr přecházet bez jízdy na místě⁵³, kde vás, položí-li vám nepřítel sebemenší překážku, zastihne moře v půli přechodu? A i kdyby vás nechali přejít, bude pro vás velkou nevýhodou být bez jízdy a bez děl. Ale i kdyby se vás všechny tyto ohledy netýkaly, dovolte, pane, abych se vás jako váš nejponíženější služebník zeptal, co uděláte s králem, který stojí v bitevním pořádku před hrází k Rié, a jak chcete bojovat bez něho? Neboť porazíte-li pana de Soubise, bude vám mít za zlé, že jste ho nenechal podílet se na cti vítězství; a potká-li vás nezdar, bude kárat váš chvat a obviní vás, že jste na něho nechtěl nebo neráčil počkat.“

Princ de Condé přijal mou řeč nevlídně a řekl mi: „Dobře vidím, že patříte ke klice těch ostatních, kteří mě chtějí odvrátit od toho, abych si získal slávu a prokázal velkou službu, kterou snad už nebude možné napravit, až ji necháme uniknout. Chci tedy, abyste okamžitě šel ke králi a řekl mu, že je třeba, aby sem se svou jízdou neprodleně přijel.“ Poprosil jsem ho, aby mu o tom napsal pár slov, což učinil, a já jsem spěšně odjel. Zastihl jsem ho uprostřed hráze⁵⁴; už přijížděl, netrpělivý, že nemá od nás zprávy a že stojí před nepřítelem nečinně, s řekou mezi sebou, kterou nemohli přejít ani oni, ani on. Jakmile dorazil na ostrov, princ de Condé ho vzal ukázat mu brod a obyvatelé nás ujistili, že je ještě jeden, blíž k ústí do moře, a že přesně o půlnoci bude voda nízká, a nižší než v poledne, neboť byl skočný příliv⁵⁵.

Král se ubytoval s princi a dalšími předními muži vojska v patnácti domech, které na ostrově byly, [poslal svou jízdu, aby se ubytovala a nakrmila na ostrově]⁵⁶ Saint-Jean-des-Monts⁵⁷, a pěchotu dal utábořit poblíž svého bytu směrem k Orouetskému mostu. Ubytovatele a strážmistry všech útvarů zadržel, aby jim po radě předali rozkaz; radu svolal hned a na ní bylo rozhodnuto přejít za odlivu s celým vojskem⁵⁸ a udeřit na pana de Soubise. Potom princ de Condé, jenž moudře předvídal nesnáze, které mohou vzejít z dělených velení, a jak je důležité převést vojsko za jedinou hodinu a ve velkém pořádku, navrhl králi, aby tu starost svěřil jedinému muži, a radil mu, aby to byl já, jsa si jist, že se toho dobře zhostím. Velmi poníženě jsem mu poděkoval za čest, kterou mi prokazuje, i za dobré mínění, které o mně má, a ujistil jsem ho, že se vynasnažím zhostit se toho k jeho spokojenosti.

Nato jsem přišel do bytu, který ponechali panu maršálu de Praslin a polním maršálům; svolal jsem je, abychom rozkaz sestavili společně, a zněl takto:

Že se všechny oddíly shromáždí v deset hodin večer a pěchota se postaví do bitevního pořádku nalevo od domu, kde jsme byli, na tamní pláni; že gardový pluk utvoří pět praporů postavených do kosočtverce a bude v čele; že za ním budou Švýcaři ve dvou velkých praporech, pak dva prapory normandského pluku a nakonec navarrský pluk ve třech praporech. Určil jsem jejich místa jejich strážmistrům, dal jim rozkaz a propustil je. Z naší jízdy jsme utvořili sedm útvarů, totiž: Esplanovi karabiníci, kteří budou v čele napravo od domu, kde jsem byl; pak kompanie pana des Roches-Baritaut⁵⁹; po ní lehká jízda královy gardy; pak gardoví jezdci; pak padesát koní vybraných z gardových jezdců a z lehké jízdy, kteří tvořili jednu eskadronu; za nimi šlechta královny matky, jež tvořila eskadronu s několika dobrovolníky; nakonec kompanie lehké jízdy pana de Guise. Když jsem dal rozkaz ubytovatelům všech těchto útvarů, propustil jsem je; potom jsme sestavili bitevní sestavu a rozdělili ji na tři části, totiž: předvoj tvořili Esplanovi karabiníci, lehká jízda pana des Roches-Baritaut a lehká jízda gardy s pěti prapory gardového pluku; hlavní voj královi gardoví jezdci a Švýcaři; a zadní voj pět praporů navarrského a normandského pluku se [třemi posledními]⁶⁰ útvary jízdy. Pana de Marillac jsem požádal, aby převzal rozkaz a dohled nad přechodem pěchoty, a pana Zameta nad jízdou.

Když jsme pak všechny své rozkazy sepsali na papír, přišli jsme je s panem maršálem de Praslin⁶¹ ukázat králi a on je velmi schválil. Poprosili jsme ho, aby do čela každé eskadrony postavil některého z princů a důstojníků, kteří byli u Jeho Veličenstva; a když se nás král zeptal, co o tom soudíme, řekli jsme mu, že je na něm, aby vedl hlavní voj v čele svých gardových jezdců mezi dvěma velkými švýcarskými prapory, dal předvoj princi de Condé, svému generálnímu místodržiteli, a zadní voj hraběti de Soissons; obě eskadrony předvoje dvěma maršálům Francie⁶², obě eskadrony zadního voje pánům de Vendôme a velkému převorovi; že pan Zamet bude dbát na pořádek předvoje, pan de Marillac na levé křídlo, jímž byl zadní voj, a já že budu všude, neboť celé vedení mám na hlavě a na starosti; a že při přechodu povede pan Zamet jízdu a pan de Marillac pěchotu, zatímco já budu dávat jedněm i druhým pokyn k pochodu. Schválil vše, co jsme mu navrhli, a zamýšlené rozkazy se mu zalíbily.

Zatímco král, ležící na bídném lůžku⁶³, s námi rozmlouval o přechodu, strhl se po celém táboře veliký poplach, jako by nám byl nepřítel vpadl na krk, a v tom okamžiku se do králova pokoje vrhlo padesát lidí s tím, že nepřítel jde na nás. Dobře jsem věděl, že to není možné, neboť bylo za přílivu a nemohli by přejít. Proto jsem se místo poplachu chtěl podívat, jak to král přijme, abych se podle jeho statečnosti nebo zděšení uměl napříště řídit v tom, co mu budu navrhovat. Ten mladý vladař, který ležel na onom lůžku, se při tom povyku posadil a s tváří odhodlanější než obvykle jim řekl: „Pánové, poplach je venku, a ne v mém pokoji, jak vidíte, a tam je třeba jít.“ A hned mi pravil: „Jděte rychle k Orouetskému mostu a neprodleně mi podejte zprávu. Vy, Zamete, jděte za princem de Condé, a pan de Praslin s Marillakem zůstanou se mnou; jdu se ozbrojit a postavit se do čela své gardy.“ Byl jsem nadšen, když jsem viděl jistotu a úsudek člověka jeho věku, tak zralý a tak dokonalý. Ukázalo se, že to byl planý poplach, vyvolaný zcela nicotnou věcí, a tak jsem se vrátil na dvě hodiny spát, než nastane čas shromáždění, abych byl schopen strávit noc beze spánku.

Všechny oddíly dorazily v deset hodin na shromaždiště a beze spěchu jsme je postavili do dvou proudů, totiž: prapory jeden za druhým, aby přešly brodem po levé ruce, a za nimi eskadrony po pravé ruce, aby přešly brodem blízko moře. Dorazili jsme tam půl hodiny před odlivem. Levý brod byl však shledán tak hlubokým, že mi gardy, které měly přejít první, vzkázaly po strážmistru La Hillièrovi⁶⁴, že je nemožné jím projít. Rozběhl jsem se tam, a když jsem viděl, jak nesnadno by jím prošly, přišel jsem k brodu po pravé ruce, přešel jej a vyzkoušel, zda tudy může přejít naše pěchota. Poznal jsem také, že na druhé straně není nikdo, kdo by nám bránil; proto jsem přišel za panem maršálem de Vitry, panem de Praslin a princem de Condé, kteří měli na starosti první tři eskadrony, a řekl jim, že jim král vzkazuje, aby přešli, což v okamžiku učinili. A když jsme viděli, že na druhé straně přechodu není žádná překážka, řekl jsem králi, že bude-li si přát přejít, přivedu mu jeho pěchotu v okamžiku. Vstoupil hned do brodu a přešel jej⁶⁵, stejně jako další tři eskadrony. Tehdy jsem dal postoupit praporům⁶⁶ ze zadního voje a Švýcarům a velitelům jsem dal sesednout, aby vojáky povzbudili k přechodu. Postavil jsem se pěšky do vody v jejich čele⁶⁷ a v okamžiku přešli Švýcaři a navarrský pluk jeden přes druhého, následováni tak rychle gardami a normandským plukem, že o půlnoci, za velmi temné noci, přešlo sedm tisíc mužů, které král napočítal v pěchotě, za čtvrt hodiny brodem, kde bylo vody výš než po pás a který byl široký jako Seina před Louvrem a padesát kroků od otevřeného moře. Když to bylo hotovo, utábořili jsme se na břehu bez jakéhokoli pořádku, jen naše jízda byla vysunutá vpřed, a každý prapor zapálil množství ohňů, aby se usušil.

Mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, za rozbřesku, se vyrazilo v nejkrásnějším pořádku, jaký si lze představit, v sestavě určené k bitvě, pokud šlo o rovinu; a když jsme narazili na návrší, pochodoval nejprve náš předvoj, za ním hlavní voj a potom zadní voj; jakmile se rovina vracela, zastavil předvoj vpravo, hlavní voj se postavil po jeho levici a zadní voj po levici hlavního voje. Tak jsme pochodovali na dohled nepřítele téměř dvě míle. Ten se vrhl na lodě a do Saint-Gilles a ostatní složili zbraně a prosili nás o milost, aniž svedli jakýkoli boj. Jízda prchla rovněž; protože však nemohla couvat tak dlouhou cestu, byla většinou pobita při pronásledování nebo sedláky. Na místě padlo, pobito chladnokrevně a bez odporu, přes patnáct set mužů a stejně tolik jich padlo do zajetí a bylo posláno na galeje; zbytek pobili lidé pana de la Rochefoucauld nebo sedláci, takže pan de Soubise se vrátil do La Rochelle se třiceti koňmi ze sedmi set, které měl, a ze sedmi tisíc pěších, kteří byli předešlého dne v jeho vojsku, se jich nevrátilo ani čtyři sta. Zajato bylo dobrých sto padesát šlechticů nebo důstojníků a ukořistěno sedm litých děl⁶⁸. La Chaume, dosti dobrý hrad, kam se někteří uchýlili, se nazítří vzdal panu de la Rochefoucauld⁶⁹; a od té chvíle se v této válce neukázal v Poitou v poli jediný muž za hugenoty. Změnili své plány a obrátili je na moře: vystrojili loďstvo, jehož admirálem učinili jistého Guitona⁷⁰, který je uvedl do velmi dobrého pořádku.

Obléhání Royanu

Král téhož dne jakžtakž poobědval v Saint-Gilles, přepravil se na člunech přes mořské rameno mezi Saint-Gilles a Croix-de-Vie a jel nocovat na zámek zvaný Apremont, kde jsme zůstali v neděli 17. a v pondělí 18., abychom shromáždili své rozptýlené oddíly, které stále stíhaly nepřítele.

Konečně jsme odtud v úterý 19. vytáhli a nocovali v Aizenay⁷¹, nazítří ve středu 20. v La Roche-sur-Yon⁷², ve čtvrtek v Sainte-Hermine⁷³, v pátek ve Fontenay-le-Comte a v sobotu 23. v Niortu, kde král v neděli pobyl, aby držel válečnou radu a soudil zajatce, ať patřili komukoli.

V pondělí byl v radě vyslechnut pan de Bullion⁷⁴, jenž přijel předešlého večera, poslán panem de Lesdiguières, aby přinesl některé podmínky navržené stranou reformovaného náboženství a směřující k míru; bylo tam rozhodnuto, jaká odpověď se dá na každý článek. Večer však pan de Puisieux ukázal králi soukromou depeši, která mu byla poslána, a král pana de Bullion v té věci vyslechl. Prokázal mi tu čest, že mě k tomu povolal a vyžádal si mé mínění o tajné odpovědi, která byla odeslána a která byla ta podstatná, neboť předchozí měla jen zabavit ministry rady, kteří mír v žádném případě nechtěli.

Ve středu 27. dubna vyjel král z Niortu a nocoval v Chizé.

Je třeba vědět, že král vyjel z Blois do Poitou velmi popuzen proti panu d’Épernon, jednak kvůli zlým službám, které mu prokázal onen Fay, jehož k němu král poslal, jednak proto, že ho ani opakovanými rozkazy nedokázal přimět, aby šel na pomoc Poitou a panu de la Rochefoucauld. Pan kardinál de Retz a pan de Schomberg nebyli jeho přátelé a nemluvili v jeho prospěch; princ de Condé ano, a i já jsem podle svých skrovných možností dělal, co bylo v mé moci, abych mu posloužil. To přimělo prince de Condé, aby k němu v den porážky u Rié vypravil šlechtice; mně nařídil, abych mu napsal v témže smyslu jako jeho depeše, totiž že král zvítězil nad panem de Soubise a jde rovnou k němu a že mu má za zlé, že nechce nic podniknout; že jediný způsob, jak ho usmířit a jak mu můžeme posloužit, je vytáhnout do pole a oblehnout Royan⁷⁵; že učiní-li to, jsme dost mocní, abychom dali zapomenout na vše, co bylo; neučiní-li to však, dosvědčujeme, že zlo, které ho z toho potká, bychom byli odvrátili, kdyby nám k tomu dal příležitost. Uvěřil nám a přitáhl oblehnout Royan, kde velel pan de Saint-Seurin⁷⁶, hugenotský šlechtic. S ním za několik dní vešel v jednání o navrácení města pod královu poslušnost; Saint-Seurin jednoho dne na slovo pana d’Épernon z města vyšel, aby smlouvu uzavřel. Ale zatímco mluvil s panem d’Épernon na dohled od Royanu, dostala se do města po moři posila z La Rochelle; rozhodli se zavřít svému veliteli brány a kapitulaci, kterou sjednal, nedodržet, a současně namířili několik děl na pana d’Épernon, jenž byl vysunut vpřed, a na jeho oddíl. Saint-Seurin, celý užaslý nad tou náhlou změnou, řekl panu d’Épernon, že se to neděje z jeho vůle; že tu chybu dá napravit a že se k nim už nevrátí, pokud se nepodrobí králově poslušnosti. Chtěl do pevnosti vstoupit, ale shora z hradeb mu spílali, což ho přimělo vrátit se s panem d’Épernon. Ten vzkázal králi, jakou má naději přivést Royan zpět pod jeho poslušnost, a král tu první zprávu přijal v Saint-Jean-d’Angély, kam dorazil ve čtvrtek 28.⁷⁷ — což byl právě den, kdy royanské jednání ztroskotalo; a nazítří 29., když král dorazil do Saintes, se o tom dověděl.

Král pobyl v Saintes v sobotu, v neděli (květen) a v pondělí, jak proto, aby dal postoupit svému vojsku, tak aby poskytl slyšení vyslancům [protestantských]⁷⁸ švýcarských kantonů, kteří za ním přijeli orodovat za francouzské hugenoty. Vystrojil jsem jim hostinu a pak je dovedl ke slyšení, v němž dostali od krále odpověď, že jakmile se hugenoti, jeho vzbouření poddaní, vrátí ke své povinnosti, bude mít náruč své milosti otevřenou, aby je přijal; a poslal je ze Saintes pryč. Odtud vyjel v úterý 3. května a nocoval v Saujonu⁷⁹, kam za ním přijel pan d’Épernon; přijal ho vlídně, jak k tomu Jeho Veličenstvo připravil princ de Condé. Král mu navrhl, aby jeho vojsko rozmnožil o několik oddílů, které mu dá, a aby se ujal přivedení Royanu pod poslušnost Jeho Veličenstva, aby král mohl bez zdržení rychle táhnout do Languedoku; pan d’Épernon to však odmítl, a ačkoli ho princ de Condé prosil, aby to pověření přijal, nedal se k tomu přimět. Nakonec se král rozhodl na město udeřit. A princ de Condé, který se domníval, že před ním zůstaneme šest týdnů, navrhl králi, aby ho poslal do Guyenny, jednak aby dobyl pevnůstku zvanou Soulac⁸⁰, kterou hugenoti vybudovali v Médoku naproti Blaye, a další menší místa v Guyenně, jednak aby převzal Tonneins, dlouho obléhaný pány d’Elbeuf a maršálem de Thémines⁸¹. Princ de Condé se také uvolil jednat s pány de la Force a de Sully, kteří se chtěli vrátit do královy služby. Odrazoval jsem ho od toho, aby se toho pověření ujímal a od krále odjížděl; a když jsem ho k tomu nedokázal přimět, prosil jsem ho, aby mě vzal s sebou. Řekl mi však, že král mě od sebe nebude chtít odloučit a že má ke mně plnou důvěru, pokud jde o jeho vojsko. Požádal mě, abych zařídil, aby mohl vzít s sebou jeden ze starých pluků, a abych o tom jeho přání zpravil krále; učinil jsem to a král mu dal normandský pluk s dalšími oddíly pěchoty a jízdy.

Před odjezdem chtěl jet obhlédnout Royan a určit útoky. Přijel tedy a vzal nás, velitele vojska, s sebou ve středu 4.; viděli jsme tam útoky a zákopy, které pan d’Épernon započal a na nichž jsme se shodli pokračovat. Po návratu bylo v radě rozhodnuto, že útok od moře, po pravé ruce, připadne gardám, a útok z druhé strany, po levé ruce, se svěří pikardskému pluku, jemuž bude velet pan maršál de Vitry s pány de Senecé, de Marillac a de Biron⁸²; že útok po pravé ruce, zvaný gardový, bude mít na starosti pan de Praslin a já pod ním — ať už mě Pompeo Targone⁸³ sebevíc přemlouval, abych vedl gardový útok z druhé strany a ujal se ho. Tam ovšem zřídil baterii převelice důmyslným způsobem. Když jsme totiž obhlíželi pevnost a vystoupili na hřeben jednoho domu, abychom lépe viděli, řekl princ de Condé: „Kdyby se dala na tuto střechu a do této výšky postavit baterie, měli bychom při ostřelování onoho půlměsíce velkou výhodu.“ Pompeo Targone odpověděl: „Vaše Milost to říká žertem, ale já vám odpovídám docela vážně, že do tří dnů postavím na tu střechu a do té výše čtyři děla.“ Pustil se do toho a provedl to takto: dům ze čtyř stran podepřel, pak jej podkopal a podepřel na dřevěných trámech; potom nakladl množství otepí proti podpěrám, ty shořely a strávily se, takže se dům sesul sám do sebe a dovnitř, čímž se plošina zvýšila; na ni dal donést, čeho bylo třeba, aby baterii postavil do výše, kterou slíbil.

Setrval jsem u svého útoku napravo od moře a vydal se k němu ve čtvrtek 5. května, na Nanebevstoupení. Vojsko jsem dal shromáždit na pláni u Chastelardu⁸⁴ a ono se odebralo na svá stanoviště a do svých ležení. Gardy vešly té noci do zákopu, který protáhly napravo až k moři, a vedly nalevo linii, aby se napojily na jedno nepřátelské dílo.

V pátek 6. jsme v tom zákopu nalevo pokračovali a postavili jsme⁸⁵ napravo na břehu moře baterii tří děl, abychom umlčeli nepřátelskou obranu, která nám překážela v útoku, jejž jsme chtěli vést na půlměsíc. Téhož večera jsem šel za králem do jeho ležení a on mi řekl, že nazítří ve čtyři hodiny ráno chce přijít do našeho zákopu a abych ho čekal na jeho začátku, u dlouhé linie, kterou jsem dal celou noc zvyšovat, aby se tam dostal bezpečně.

Přišel tedy v sobotu 7., doprovázen panem d’Épernon a panem de Schomberg. Bylo to vůbec poprvé, co tam přišel; prokázal mi tu čest, že mi řekl: „Bassompierre, jsem tu nový; povězte mi, co mám dělat, abych se nedopustil chyby.“ S tím jsem si nemusel lámat hlavu, neboť si počínal udatněji, než by si byl počínal kdokoli z nás: třikrát nebo čtyřikrát vystoupil na stupeň zákopu, aby se nekrytý rozhlédl, a zdržel se tam tak dlouho, že jsme se třásli nad nebezpečím, jemuž se vystavoval s větším chladem a jistotou, než by dokázal starý kapitán; a práci na příští noc nařídil, jako by byl inženýrem. Při návratu jsem ho viděl udělat věc, která se mi nesmírně líbila. Když zase vsedl na koně, vypálil nepřítel na jistém místě, které znal, ránu z děla, jež prolétla dvě stopy nad hlavou krále, který mluvil s panem d’Épernon⁸⁶. Šel jsem před ním a otočil se, maje strach z rány, kterou jsem viděl letět ke králi; řekl jsem mu: „Můj Bože, Sire, ta koule vás málem zabila.“ Odpověděl mi: „Ne mne, nýbrž pana d’Épernon,“ a nelekl se ani nesklonil hlavu, jak by byl učinil leckdo jiný. Potom, když se někteří z jeho průvodu rozestoupili, jim řekl: „Jakže, bojíte se, že vystřelí znovu? Vždyť musí znovu nabít.“ Viděl jsem na mnoha nebezpečných místech nejednu další královu počínání a řeknu bez lichocení a bez pochlebování, že jsem nikdy neviděl člověka, natož krále, který by si v nich byl jistější než on; nebožtík král, jeho otec, jehož vážnost každý zná, takovou jistotu neprojevoval.

Odpoledne přišli do našeho zákopu pan d’Épernon a hrabě de Soissons (kterého jsem měl jmenovat prvního). Když jsme se vraceli a vyšli na břeh moře na louku, abychom si prohlédli šestnáct lodí, které tam Rochelleští měli nablízku na kotvách, zvedli kotvy, vidouce nás ve velkém houfu, a přiblížili se na padesát kroků, aby po nás stříleli. A protože pan maršál de Praslin a já jsme v tom byli zkušení, a někteří z houfu byli toho mínění, aby se hrabě de Soissons, pan d’Épernon i my sami stáhli, řekli jsme jim: „Pánové, teď budete mít to potěšení, že nad vámi poletí oblouky dělových koulí, aniž vám mohou ublížit. Jakmile uvidíte, že se loď natáčí bokem, aby vypálila, ustupte deset kroků od břehu tak, abyste neviděli spodek lodi, kde jsou střílny děl, a žádná rána se vás nebude moci dotknout, nýbrž přeletí vám přes hlavu.“ Každý tak učinil a měli potěšení vidět, jak tam bez jakéhokoli účinku vypálili dvě stě dělových ran.

Večer jsme na svém úseku vykonali velké dílo a postavili jsme nalevo šest děl do baterie.

Téhož večera onemocněl hrabě de Soissons neštovicemi.

V neděli 8. jsem byl u krále a potom jsem si prohlédl práci pikardského pluku.

Kolem jedenácté hodiny začaly obě naše baterie pálit a neustaly až do noci, v níž jsme se se čtyřiceti koši, které nám dovezli, posunuli po palisádách⁸⁷ až k dílu, na něž jsme chtěli udeřit, [a zřídili jsme krytý shromažďovací prostor, který pojal tisíc mužů v bitevním pořádku.

V pondělí 9. jsme se připravovali k útoku]⁸⁸ na baštu, k níž jsme byli přiraženi; rozhodli jsme se postupovat krok za krokem. A protože čelo řečené bašty, které bylo po naší pravici a po jejich levici, směřovalo k moři a z té strany nemělo obranu, a protože to málo, čím na ně stříleli z města, jsme jim umlčeli dělovou palbou, v níž jsme stále pokračovali, postupovali jsme pořád krytou cestou mezi náspy až k hrdlu bašty, nehledě na překážky⁸⁹, které nám mohl klást nepřítel v baště granáty a kamením, za což jsme jim také spláceli. Uprostřed té bašty měli minu, kde na nás čekali, a u hrdla bašty zřídili záseku s malým příkopem, aby na nás mohli nepřetržitě střílet, až bychom se po tom, co by nás jejich mina rozrušila, pokusili v tom díle usadit.

Jak jsme postupovali mezi oběma náspy, viděli jsme vybuchnout nepřátelskou minu v pikardském úseku, která nám způsobila mnoho zla; a krátce nato nám ti, kdo se od onoho útoku vrátili, přinesli zprávu, že jsme tam ve spěchu přišli o více než padesát šlechticů a důstojníků. To mě přivedlo na myšlenku, že totéž chystají i pro nás v našem díle. Proto jsem se v našem úseku podél moře vztyčil, abych se rozhlédl, a uviděl jsem uprostřed bašty kryt a čerstvě navršený pruh hlíny vedoucí až k hrdlu; a když jsem se podruhé vztyčil, abych se podíval lépe, objevil jsem příkop záseky a uprostřed příkopu [čerstvě navršený]⁹⁰ hliněný pahrbek, a už jsem nepochyboval.

Měl jsem tři velmi statečné pobočníky, totiž Colombiera⁹¹, Lanchèrese a Refuge⁹². Ti ze zápalu nebo z jiných příčin navrhovali, abychom na baštu udeřili: tvrdili, že zjistili, že v ní není ani deset mužů k obraně, a že ji neomylně dobudeme, aniž se budeme namáhat plížit se podél bašty, kam bychom se nedostali dřív než za tři hodiny. A pana de Praslin o tom přesvědčili tak, že pro mě poslal do našeho díla, kde jsem byl, a nařídil mi, abych vydal rozkaz k útoku. Byli tam pánové de Vendôme a velký převor Francie s několika dalšími mladými pány, kteří pana maršála k tomu útoku pobízeli. Byl jsem velmi překvapen, když jsem ho viděl pro ten záměr rozhodnutého, a řekl jsem mu: „Pane, přejete-li si, abych bez námitek šel vykonat, co mi nařizujete, neopomenu vám říci na svou omluvu jediné slovo: že činíte věc škodlivou královské službě, které budete — ale příliš pozdě — věčně litovat. Chcete-li však, když jste vyslechl důvody mých pobočníků a ostatních, kteří vás k tomuto útoku přemluvili, vyslechnout i mé, jsem si jist, že nejen od toho záměru upustíte, ale že mi ještě před nocí poděkujete, že jsem vás přemluvil, abyste ho zanechal.“ Nato mi řekl: „Dobrá, mluvte tedy; neznáme se ode dneška a vím, že se rád stavíte proti návrhům druhých, abyste ukázal svého bystrého ducha. Co můžete namítnout proti tomu, co všichni ostatní jednomyslně schvalují a navrhují?“ Řekl jsem mu tedy:

„Pane, kdybychom neměli jiný způsob, jak dobýt baštu, na niž se právě útočí, [než útok zteční]⁹³, nejen bych tu jednomyslnou radu, o níž říkáte, že vám ji teď dávají, schválil, ale sám bych vám ji byl dnes ráno navrhl: místo abychom ji dobývali krok za krokem, jak hodláme, byli bychom si ušetřili námahu a práci, kterou jsme už vykonali, i tu, která nás ještě čeká. Ale domnívám se, že pokaždé, kdy můžete bez ztráty lidí a času udělat totéž, co byste udělal za cenu smrti mnoha statečných mužů, kteří by se o to odvážili, musí vás lidskost, rozum a služba králi zavazovat k zachování jeho služebníků, vašich přátel a lidí, kteří vám při jiných příležitostech dobře poslouží. Pomíjím výhodu, kterou z toho vytěží nepřítel, malomyslnost vašich vojáků a úbytek vaší slávy a pověsti, že jste bez nutnosti poslal na jatka a ztratil množství dobrých lidí, které jste mohl zachovat.“

„Kdyby byl Royan poslední pevností vyznavačů reformovaného náboženství, bylo by jakž takž snesitelné⁹⁴ vsadit vše na jednu kartu [a dát v sázku všechno]⁹⁵; ale jen tehdy, kdyby nám chyběly všechny ostatní prostředky. Teď, kdy jste učinil pevné rozhodnutí podle mínění lidí, kteří našemu řemeslu rozumějí nejlépe, kdy jste uprostřed provádění toho, co jste podnikl, kdy je výsledek jistý, bez ztráty lidí i pověsti — teď to měnit bez jakékoli zjevné příčiny, na základě málo uváženého, abych neřekl nerozvážného mínění Lanchèrese, který spíše ze zápalu než z rozvahy opouští pokračování v dobrém a rozhodnutém záměru, aby vám dal radu nejistou, nebezpečnou a jejíž provedení, ať dopadne sebešťastněji, vás bude stát životy lidí, kteří mají větší cenu než to, co získáte — v tom nevidím žádný smysl. A co teprve, kdyby tu byla stejná mina jako na druhém úseku a kdybyste vedle zla, které vás z toho potká, utržil ještě hanu a hanbu, že jste se nepoučil z neblahého příkladu svých sousedů? A co když vám i těm, kdo si toho budou chtít všimnout, ukážu na vlastní oči, že tam zcela jistě mina je a že si jí tito pánové, tak zdatní v obhlídce pevností, nevšimli? Že to hrstka lidí, která v tom díle je, měla vám i jim napovědět, i kdybychom o tom jinak nic nevěděli? Že příkop a hlína navršená z druhé strany, aby sloužila jako prsa záseky, o nichž tito pánové nemluví nebo jichž si nevšimli — že všechny tyto věci vás musí přivést na myšlenku, že na tom díle nechtějí lpět právě proto, že tam chtějí nechat vybuchnout minu, anebo aby v klidu dobrými mušketovými ranami pobili ty, kdo dovnitř vejdou?“

„Zdá se, jako byste se s nepřítelem domluvil, že padnete do všech léček, které vám nastraží, a vyměníte dobrá a bezpečná rozhodnutí za nejistá a špatná. Pokud jde o mne, pane, chcete-li na tom trvat, ohrazuji se proti všemu zlu, které z toho vzejde a na které jsem upozornil; a potom jako polní maršál vykonám prostě to, co mi náleží, totiž vydám rozkaz nutný k útoku. Poté vás jako o milost požádám, abyste mi dovolil odebrat se tisíc kroků od zákopů, abych neviděl pohromu a neštěstí, které z toho chvatu vzejde; a jsem si jist, že většina zdejší společnosti to nebude přičítat ani tak zbabělosti (neboť jsem už jinde podal své důkazy), jako spíš soucitu nad ztrátou mnoha mých přátel.“

„Ráčíte-li však učinit jednu ze dvou věcí, které vám navrhnu — totiž ten záměr zrušit, nebo dát znovu ověřit, co tvrdím, a já tam zavedu, koho určíte, a ukážu jim, o čem mluvím — pak při tom prvním vám na svůj život odpovídám, že vás do půlnoci učiním naprostým pánem bašty, a to bez ztráty jediného muže, leda velkou náhodou; a při tom druhém vám tak jasně ukážu, že tam je mina a že je to návnada, kterou vám nepřítel chce nastražit, aby vás lapil, že od toho docela upustíte.“

Vše výše řečené jsem pronesl s velkou vehemencí a pan maršál, který se obával neblahého výsledku té věci a měl před očima, co se právě přihodilo v pikardském úseku, chtěl sám přijít ověřit, co říkám. Zavedl jsem ho tedy; a protože naši dělníci neustále postupovali, byli jsme už naproti příkopu nepřátelské záseky v hrdle bašty, kde uprostřed viděl navršenou hlínu zakrývající zápalnici⁹⁶ miny. Tehdy byl Lanchères první, kdo mu rozmlouval to, co mu předtím sám navrhl. Ukázal jsem mu také, že otevřeme-li naproti tomu příkopu záseky a vyhloubíme-li místa pro mušketýry, budeme mít převýšení nad druhým nepřátelským dílem⁹⁷, jehož se současně zmocníme. Pan de Praslin mě objal a řekl mi: „Synu, měl jste dobrý nos a zabránil jste mně v potupě a králi ve ztrátě; za to vám děkuji. Pokračujte, jak uznáte za dobré; nechávám to na vás.“

Tak jsem zabránil velmi špatné věci, do níž jsme se chtěli pustit. Pokračovali jsme v postupu podél bašty, stále krytou cestou mezi náspy, a když nastala noc, dal jsem otevřít průchod do bašty směrem k místu, kde nepřítel vyhloubil příkop záseky. Potom jsem poslal dva z nejzkušenějších kopáčů a nařídil jim, aby opatrně odstranili hlínu, která v onom příkopu tvořila vyvýšeninu, a najdou-li jednu nebo dvě hranaté dřevěné bedny, delší než širší, aby je zlehka vytáhli, aniž by rozsypali prach a pryskyřice, které v nich byly, a potom aby obě jámy zasypali více než dvěma stopami hlíny a dobře si dali pozor, aby na tom místě nezůstal žádný prach. Provedli to velmi dobře, jak jsem krátce nato sám viděl.

Zatím jsme s panem maršálem de Praslin na králův vzkaz zašli k němu a řekli mu, že kolem půlnoci budeme pány nejen bašty, ale i děl, která byla za ní, až po pouhou zeď, jíž bylo město uzavřeno; a bude-li si přát, uspořádáme mu nazítří snídani v příkopu. Měl z toho velkou radost a jaksi se utěšil nad neúspěchem, k němuž došlo na druhém úseku, kde přišel o tolik statečných mužů, mezi jinými o pana d’Humières⁹⁸, prvního šlechtice své komory, který tam byl smrtelně raněn. Šli jsme toho ubohého šlechtice navštívit, už skonával; byla to velmi velká ztráta, neboť byl nadmíru statečný a chrabrý, vedle svých dalších dobrých vlastností.

Vrátil jsem se k našim zákopům, kde jsem viděl, co oba moji kopáči vykonali; a dal jsem současně vyhloubit stupně, abych na tu záseku umístil dvanáct mušketýrů, a to tak tiše, že si toho nepřítel všiml teprve za rozbřesku, kdy se ti mušketýři nenadále vztyčili, aby je vyhnali z onoho druhého díla, kam se stáhli; podařilo se jim to snadno. Než se však odtud vyklidili, zapálili zápalnici své miny, která se zastavila na místě, kde ji té noci přeťali. Tak jsme měli všechna jejich vysunutá díla ve své moci, aniž jsme ztratili jediného muže kromě pana de Refuge, statečného šlechtice a na svůj věk tak zkušeného a zběhlého, jakého jsem nikdy neviděl: neúnavného v práci, stále činného a podnikavého, z něhož by býval jednou, kdyby byl živ zůstal, velký vojevůdce. Deset dní předtím jsem ho učinil svým pobočníkem a král mu na mou prosbu dal kompanii v piemontském pluku.

V úterý 10., když jsme měli jejich vysunutá díla ve své moci, jsme v klidu a bez nebezpečí vyprázdnili minu, kterou nám připravili, a vytáhli z ní šest set liber prachu. Nepřítel zřídil ve svém příkopu na straně k moři barikádu a před ní palisádu, což nám bránilo být zcela pány jejich příkopu. Dal jsem ji obhlédnout svým dobrovolníkem, šestnáctiletým chlapcem, který se už předešlého roku pouštěl s jinými pacholky do odvážných prací při obléhání Montaubanu, jakých se vojáci nechtěli ujímat. Utržil několik ran, mezi jinými mušketovou skrz tělo, z níž jsem ho dal vyléčit. Ten darebák se za úkolovou mzdu pouštěl do množství nebezpečných prací a táboroví pacholci pracovali pod ním a slušně si vydělávali. Tento dobrovolník šel onu barikádu obhlédnout s týmž držením a stejně velkou jistotou, jakou by dokázal projevit nejlepší seržant vojska. Jedna mušketová rána mu prostřelila nohavice, druhá okraj klobouku, a pak nám přišel podat svou zprávu, která byla velmi rozumná. Giuseppe Gamorini, který vedl naše práce a těšil se u nás velké vážnosti, jak si ji ostatně dobře zasluhoval, byl toho mínění, abychom tu barikádu vyrazili a sekerami rozbili palisádu; učinili jsme to a ztratili při tom jen jednoho muže, což nás přivedlo až k patě městské zdi, která byla slabá a málo kryta boční palbou. A tak ve středu 11. května, když král přišel k našemu útoku už v pět hodin ráno (kde si prohlédl místo miny), vstoupil do dobytých děl a potom do příkopu; to mu dalo jistotu, že pevnost padne, a nemýlil se. V témže okamžiku k němu přivedli bubeníka z města, který přicházel žádat o kapitulaci. Král odpověděl, že se svými poddanými nekapituluje, ale že je přijme na milost za podmínek, které jim pošle. Hned nato odešel do malého stanu Gamoriniho a dal mi sepsat články, které jim povoluje, a předal je bubeníkovi s rozkazem, aby se do hodiny vrátil a přivedl [s sebou]⁹⁹ měšťany, aby mu padli k nohám a přijali milost, kterou jim prokazuje; učinili to bez jakéhokoli odporu. Po tu dobu bylo příměří a po obědě jsem do pevnosti zavedl (když jsem předtím dal nepřátelské vojáky nalodit) pana de Droué¹⁰⁰ s dvěma sty muži posádky; dalo mi to tisíc námah, neboť vojáci, rozdráždění kořistí z porážky u Rié, chtěli stůj co stůj Royan vyrabovat.

V noci předtím byl na pikardském úseku pan markýz de Senecé, polní maršál, raněn mušketovou ranou do beder; neprostřelila jej, ale zanechala mu v ledvině vřed, který ho nakonec koncem téhož roku v Lyonu zabil.

Cestou na jih

Po dobytí Royanu zůstal král ve svém ležení ještě ve čtvrtek, v pátek, v sobotu a v neděli, jednak aby dal svému vojsku čas vyrazit, jednak aby zanechal patřičné rozkazy vojsku, které chtěl poslat k La Rochelle. Jeho velitelem ustanovil hraběte de Soissons, jenž byl ještě těžce nemocen neštovicemi. Pana maršála de Vitry učinil generálním místodržitelem, pány du Bourg¹⁰¹, de Vignolles¹⁰² a de Saint-Nectaire¹⁰³ polními maršály a markýze de Nesle¹⁰⁴ pověřením polním mistrem lehké jízdy; poslal tam také Pompea Targona¹⁰⁵. V pondělí 16. jel nocovat do Mortagne, v úterý 17. do Mirambeau¹⁰⁶, ve středu do Montlieu, kde ve čtvrtek pobyl.

V pátek přijel nocovat do Guîtres¹⁰⁷, kde nazítří přešel řeku a ubytoval se v Saint-Émilionu¹⁰⁸, kam za ním přijel pan de Chevreuse, nedávno oddaný s vdovou po panu konetáblovi de Luynes¹⁰⁹.

V neděli 22. se král ubytoval v Castillonu, kam za ním přijel princ de Condé. Ten měl na své cestě v úmyslu dobýt pevnůstku, kterou hugenoti vybudovali naproti Blaye, a dorazil do Bordeaux, aby tam získal několik anglických lodí, jež byly na rejdě; když nechtěly přijet, dal princ postavit děla na nábřeží před Château Trompette, aby je ostřeloval. Oni však po několika ranách ze svých lodí na ono nábřeží napjali plachty a vyrazili na širé moře. Chtěl také sjednat kapitulaci Tonneins; ale pánové d’Elbeuf a maršál de Thémines, kteří se o jeho příjezdu dověděli, si pospíšili město na kapitulaci přijmout. Pan de la Force, k němuž vyslal pana de la Ville-aux-Clercs, státního sekretáře, k němuž choval jistou důvěru, odpověděl, že počká na králův příjezd do Sainte-Foy, aby dokončil, co s řečeným panem de la Ville-aux-Clercs sjednal. A tak princ de Condé, který myslel, že krále zastihne ještě v Royanu, jej uviděl v Castillonu a nepořídil nic než navrácení několika málo významných hradů, jako Gensac a jiné, pod královu poslušnost.

Když se vrátil, zdálo se mu, že ho král nepřijal dost vlídně; a vida, že já jsem v jeho velké přízni, obrátil se proti mně. Nazítří v pondělí 23., když se král ubytoval na zámku zvaném Saint-Aulaye¹¹⁰, mi řekl, že podle jeho soudu jsem mu u krále neprokázal všechny dobré služby, které od mne očekával, a činil mi velké výčitky; ospravedlnil jsem se však tak dobře, že se zdál být se mnou velmi spokojen. A nazítří 24., kdy král v řečeném Saint-Aulaye pobyl, když pan de la Force uzavřel svou smlouvu, podle níž ho měl král učinit maršálem Francie, přišel můj řečený pan princ, aniž ho o to pan de Schomberg nebo já žádali, za králem a předložil mu, že nejvýznamnější velitelé jeho vojska, kteří mu slouží nejlépe a na něž se nejvíc spoléhá a nejvíc jim důvěřuje, jsou pan de Schomberg, který vedle správy jeho financí důstojně zastává úřad velmistra dělostřelectva, a já, první polní maršál a generální plukovník Švýcarů; že jsem mu prokázal velké služby, a to především u Pont-de-Cé, při posledních obleženích, při pomoci Montaubanu a při porážce u Rié; že máme velký důvod k nespokojenosti, vidíme-li, že se vzbouřenci činí maršály Francie a že nám naše věrnost a naše služby nepřinášejí nic než zkázu v našich věcech nebo rány a smrtelné nemoci; a že nejponíženěji prosí Jeho Veličenstvo, aby nad tím, co mu předkládá, ráčilo uvážit.

Král se nad tím, co mu řekl, zamyslel a [poslal pro mne; potom]¹¹¹ mi řekl: „Bassompierre, vím, že se hněváte, že činím maršálem Francie pana de la Force, a že si na to pan de Schomberg i vy stěžujete, a právem; ale nejsem toho příčinou já, nýbrž princ de Condé, který mi to takto poradil pro dobro mých věcí a abych za sebou v Guyenně nenechával nic, co by mi bránilo rychle přejít do Languedoku. Přesto uvažte, co si přejete, abych pro vás učinil — pro vás, jehož mám rád a pokládám za svého dobrého a věrného služebníka.“ Přísahám, že jsem v té chvíli nikdy neusiloval o hodnost maršála Francie ani na ni nepomyslel a že jsem po ní bláznivě netoužil; neboť podle mého mínění to byl úřad pro starého muže a já jsem ještě pár let chtěl zastávat úřad dvorního galána. Proto jsem mu odpověděl, že jsem nadmíru překvapen řečí, kterou ke mně vede, a tím, co ho mohlo přesvědčit, že se bouřím¹¹² nad tím, že se prokazuje dobro druhému, tím méně jednomu z mých přátel, starému a zkušenému pánovi, jemuž, jak vím, nebožtík král, jeho otec, maršálskou hůl určil a byl by mu ji dal, kdyby byl žil ještě měsíc; že byl vzbouřencem, ale že jím nyní být přestává, a že je to význačný projev dobroty Jeho Veličenstva zapomenout na provinění svých služebníků a vzpomenout si na jejich zásluhy a služby a odměnit je. Že pokud jde o mne, neusiluji o hodnost maršála Francie ani o nic jiného než o to, co mi bude chtít poskytnout jeho čirá dobrota a znalost a uznání mých služeb, aniž ho o to budu žádat nebo obtěžovat, sám nebo skrze jiné; a že Jej nejponíženěji prosím, aby ohled na mne nikdy nezdržel nic, co by bylo jeho vůlí nebo k dobru jeho služby. Jeho Veličenstvo mi za to poděkovalo a řeklo mi, abych svůj osud nechal na Něm. Potom o tom mluvil s panem de Schomberg, který nebyl tak zdrženlivý jako já, neboť na něho silně naléhal, aby ho učinil maršálem společně s panem de la Force; navrhl k tomu i mne, jak mi král řekl, ale především proto, aby svou žádost posílil.

Ve středu 25. května jsem dostal rozkaz odvést posádku ze Sainte-Foy a umístit tam francouzské a švýcarské gardy krále, který tam přijel na nocleh¹¹³. Přijel jsem tedy ráno na oběd k panu d’Elbeuf, který byl utábořen poblíž města, a potom jsem vešel do Sainte-Foy, kde byl zachován všechen pořádek potřebný k udržení města.

Ve čtvrtek 26., o svátku Božího těla, král v Sainte-Foy pobyl a konal tam obřad Nejsvětější svátosti.

Zůstal tam i v pátek 27. a toho dne dal panu de la Force maršálskou hůl Francie; dělostřelectvo bylo převedeno přes řeku¹¹⁴ po mostě z člunů, zřízeném k tomu účelu. V sobotu 28. král odtud vytáhl a nocoval v Monségur¹¹⁵; v neděli 29. v Marmande.

V pondělí jsme míjeli Tonneins, srovnaný se zemí, jako byl i Monheurt, a král se ubytoval v Aiguillonu¹¹⁶, kde dal celé své vojsko utábořit na velmi pěkném a příjemném místě a v krásném ročním čase.

Nazítří 31. a posledního května přijel král do Port-Sainte-Marie a ve středu 1. června do Agenu, kde nazítří pobyl.