Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

II. Négrepelisse, Saint-Antonin a spory s princem de Condé (červen–srpen 1622)

[Kapitola začíná v Moissacu nabídkou, kterou Bassompierrovi učiní princ de Condé s kardinálem de Retz a Schombergem: pomoz nám svrhnout Puisieuxe a uděláme z tebe králova oblíbence. Bassompierre nabídku prohlédne a odmítne, čímž si na zbytek tažení udělá z prince nepřítele. Následuje dobytí a vyplenění Négrepelisse, spor o způsob útoku na Saint-Antonin, v němž si Bassompierre vymůže, aby u obléhání nemusel sloužit, a potom samostatné tažení, při němž bez boje získá Carmain a dobude Cuq a Bédarrieux.]

1622: Nabídka v Moissacu

V pátek 3. odjel do Valence-d’Agen¹ a v sobotu do Moissacu, kde pobyl v neděli a v pondělí.

Princ de Condé se mnou v Moissacu mluvil o panu de Puisieux, kterého nenáviděl. V jakési kapli v křížové chodbě opatství, kde jsem ho zastihl s panem de Schomberg a panem kardinálem de Retz, mi všichni tři řekli, že už nemohou snášet drzost pana de Puisieux: ten prý, ač je pouhý státní sekretář, má u krále větší důvěrnost než sám princ de Condé a očerňuje u Jeho Veličenstva z nich toho, koho se mu zlíbí; že vede jednání stranou, aniž jim je sděluje, a ať král se svou radou rozhodne cokoli, nic se nevykoná, dokud to předtím neschválí. Že by to bylo snesitelné u oblíbence, ale on na to není, kdežto já ano — člověk takového postavení, zásluh a způsobů, aby držel přízeň velkého krále. Že po smrti pana de Luynes stále bránili tomu, aby se král pustil do nové náklonnosti, a že by bývalo lepší, kdyby žádného oblíbence neměl; když však vidí, že jeho sklon míří k tomu, aby ho někdo ovládal, mají mnohem raději, aby to byl statečný muž vysokého rodu a vážený v uměních míru i války, než člověk od pera jako pan de Puisieux, který všechno obrátí vzhůru nohama. Že jsou všichni odhodláni spiknout se k jeho zkáze, stejně jako jsou odhodláni přičinit se o vzestup mého štěstí a přimět krále — při té dobré náklonnosti, kterou ke mně už má —, aby mě zcela poctil svou přízní, slíbím-li jim dvě věci: zaprvé, že s nimi budu spolupracovat na zkáze pana de Puisieux a docela se odpoutám od jeho přátelství; zadruhé, že se s nimi úplně spojím a sjednotím naše záměry a rady, především k dobru královy služby a potom k našemu společnému prospěchu a zachování. A prosili mě, abych se co nejdřív rozhodl, co v té věci učiním, a oznámil jim to.

Za tu chvíli, co ke mně mluvili — hned jeden, hned druhý, skoro týmiž slovy o téže věci —, jsem měl dost času promyslet, kam jejich řeč míří a co jim mám odpovědět. Byl jsem si zcela jist, že náklonnost, kterou ke mně chovají, není tak velká, aby mi opatřili dobro, jež pokládají za svou škodu, a že mě chtějí pokoušet: nejprve proniknout můj záměr, potom jej prozradit králi. Že mě chtějí užít, abych jim pomohl zničit pana de Puisieux, a potom tím snáze zničit mne samého, jemuž nebyli zavázáni zachovávat přátelství a věrnost o nic víc než já panu de Puisieux, vůči němuž bych se byl předtím provinil; a že by vůči mně měli pro svou nevěru zákonnou omluvu založenou na mém vlastním činu. Odpověděl jsem jim tedy, že nechápu, proč by král potřeboval oblíbence, když se bez něho už osm měsíců tak snadno obešel; že jeho oblíbenci mají být jeho matka, jeho bratr, jeho příbuzní a jeho dobří služebníci, po příkladu krále jeho otce; a kdyby ho nějaký osud přece jen přiměl nějakého mít, je třeba ponechat volbu jemu. Že jsem nikdy neslyšel o vladaři, který by si bral oblíbence usnesením své rady; ale ať už by to bylo jakkoli, nikdy to místo nezaujmu já — protože si je nezasloužím, protože mě jím král nebude chtít poctít a konečně protože bych je nechtěl přijmout. Že usiluji o přízeň prostřední a o štěstí téhož kalibru, získané mou zdatností a zásluhou a bezpečně udržené; že rozhazovačnost, s jakou jsem dosud nakládal se svým jměním, a nepatrná péče, kterou jsem věnoval jeho hromadění, jsou dostatečným svědectvím, že usiluji spíše o slávu než o užitek²; že chci hledat štěstí prostřední a jistá a přízní pohrdám natolik, že kdyby ležela přede mnou na zemi, neráčil bych se pro ni sehnout. Že to je mé pevné rozhodnutí, které mi nebrání cítit se hluboce zavázán jejich dobré vůli ke mně, za niž jim nejponíženěji děkuji. Pokud jde o druhou část jejich řeči, zdá se mi sice, že míří na pana de Puisieux, ale že zasahuje přímo krále³: obviňovat ho, že je v přízni Jeho Veličenstva, že má jeho plnou důvěrnost, že s ním jedná o zvláštních věcech a že se ho král ptá na mínění o tom, co mu bylo předloženo — to je třeba klást za vinu králi, který mu ty milosti prokazuje, a ne jemu, který je přijímá. Že se Jeho Veličenstvo nezavázalo svěřovat všechna svá tajemství svým ministrům, zato oni jsou povinni říkat mu své mínění o tom, nač se jich zeptá. Že ostatně pan de Puisieux je můj přítel jako nejeden jiný, kdo si mé přátelství zasloužil, ale ne tak těsně, abych se neprovinil já ze své strany, provinil-li by se on ze své; vytrvá-li však stále v povinnostech pravého přátelství ke mně, zůstane mu mé přátelství celé, jak jsem je, Bohu díky, až dosud uchoval neporušené všem svým přátelům. Že ovšem budu vždy umět zachovat stupně přátelství podle postavení svých přátel: na prvním místě nejponíženější službu a pokornou úctu k princi de Condé přede všemi ostatními, pro jeho rod, pro hodnost mého velitele, kterou nyní drží, a pro milosti, které mi ráčil prokázat od chvíle, co mě poctil ujištěním o své přízni; po něm pánům kardinálovi a de Schomberg, pro přátelství starší než s panem de Puisieux — ale i ten půjde ve své řadě v mé náklonnosti a já se vůči němu neproviním.

Princ de Condé mi tehdy řekl, že nebudu vždycky ve stavu vybírat si, a že až pro zachování přátelství pana de Puisieux ztratím jeho přízeň i přízeň tří ministrů, budu mít dost času toho litovat a nebudu už mít možnost se vrátit. Řekl jsem mu, že bych byl nadmíru zarmoucen, kdybych ztratil čest jeho přízně a po ní přízeň ministrů, ale že by mi zbyla útěcha, že jsem je neztratil svou vinou; že nikdy nekoupím ničí přízeň za cenu své pověsti a že v této věci nevidím ani důvod, ani smysl. Nato jsem se od nich odloučil a oni ještě chvíli rokovali spolu.

Toho večera poslal král dvě stě koní na výzvědy k Montaubanu. Pan de Valençay mě požádal, abych mu to pověření vymohl, a král mu je udělil; řečený pan de Valençay ho pak poprosil, aby směl vzít kompanii gardových jezdců prince de Condé, jíž byl poručíkem, a kompanii jeho lehké jízdy, které velel pan d’Ouctot⁴, a král to schválil. Princ de Condé byl tehdy v radě sporů, aby tam prosadil jistou věc, a dal se z válečné rady omluvit se vzkazem, abychom bez dalšího provedli, co bude usneseno. Když se večer vrátil domů a ptal se po Ouctotovi, řekli mu, že je ve válce s panem de Valençay a s jeho dvěma kompaniemi. Přišel tedy rozhněván ke královu uléhání a stěžoval si, že mu chtějí způsobit potupu a dát jeho dvě kompanie zničit, jako se předešlého roku stalo kompanii pana konetábla, a že já, který jsem to první zavinil, bych mu totéž rád dopřál. Král řekl, že jsem k tomu nijak nepřispěl, že pan de Valençay ho o to pověření požádal a chtěl k němu vzít obě řečené kompanie a že Jeho Veličenstvo mu to rádo povolilo v domnění, že princi de Condé udělá radost. Přesto stále trval na tom, že je to kousek z mého řemesla, který jsem mu provedl, a že nejsem jeho přítel. Když odešel, poslal král pro mne a vyprávěl mi všechno, co princ řekl; a já jsem před ním nezatajil řeč, kterou ke mně vedl v klášterní kapli. Protože je však velmi nebezpečné upadnout v nemilost u osoby takového postavení, která je vaším velitelem, prosil jsem krále co nejponíženěji, aby mě s ním buď smířil, nebo mi dovolil odejít, neboť nechci na sebe přivolávat jeho nenávist a hněv.

Négrepelisse

Nazítří v úterý 7. přitáhlo vojsko ráno utábořit se před výběžkem u Veirou a po obědě přešlo řeku⁵ pod Picacos a utábořilo se před královým bytem, jímž bylo Villemade⁶, na dohled od Montaubanu. K večeru se král přijel na ležení podívat, a když je shledal po své chuti, začal mě chválit před princem de Condé a potom mu řekl: „Pane, včera jste se na něj bezdůvodně hněval; můžete se od Valençaye dovědět, zda Bassompierre měl nějaký podíl na tom, že byl vyslán do pole. Prosím vás, z lásky ke mně, žijte s ním v dobrém; ujišťuji vás, že je vaším služebníkem. A kdybychom ho v tomto vojsku ztratili, víte sám, zda by nám chyběl.“ Princ mu to slíbil a téhož večera mi řekl: „Pane de Bassompierre, včera jsem se na vás hněval, ale dověděl jsem se, že jste to nebyl vy, kdo bez mého vědomí poslal mé kompanie do pole.“ Řekl jsem mu tehdy: „Pane, i kdyby tam byly šly z mého podnětu, měl byste mi to mít za zlé? Učinil jsem to, abych vám uškodil? Ve jménu Božím, pane, pokládejte mě za svého nejponíženějšího služebníka; a budete-li mít na mně něco, co se vám nelíbí, prokažte mi tu čest a řekněte mi to, a neuspokojím-li vás, pak se hněvejte, co hrdlo ráčí, ale ne dřív.“

Slíbil mi to. Nazítří ve středu 8. jsme pochodovali v bitevním pořádku k Albiasu⁷ a potom přišli před Négrepelisse, o němž jsme se domnívali, že je králi poslušné; při našem příchodu však stříleli na karabiníky polního maršála, který jel zajistit ubytování. Byl jsem u předvoje a na tu zprávu mi král vzkázal, abych město obklíčil, což jsem v tu chvíli učinil. Pikardský pluk, který přišel první, jsem ubytoval nalevo u vody, kde na nás silně stříleli; když pak postoupil navarrský pluk, umístil jsem jej doprostřed napravo⁸ od pikardského. Dostavil se tam pan maršál de Praslin a krátce po něm i pan de Chevreuse. Když jsme my tři stáli v čele svých ztracených hlídek, dalo nám deset nebo dvanáct nepřátelských vojáků znamení, abychom postoupili, jako by byli naši; uvěřili jsme jim, a jakmile jsme se přiblížili, vypálili na nás na dvacet kroků salvu a dali se na útěk. Bůh dal, že nikoho nezranili, což byl zázrak; krátce nato však při šarvátce zabili Esguillyho⁹, příbuzného pana maršála de Praslin, kapitána navarrského pluku. Pan de Chevreuse byl opřen o jeho rameno, když po ráně padl.

Když jsme za bílého dne provedli tato dvě první přiblížení, což se neobešlo bez nebezpečí, dorazil gardový pluk a s ním jsem provedl jeho přiblížení od zámku, kde jsem ho utábořil. Ti uvnitř na nás náramně stříleli: pan de Vic¹⁰ dostal při tom posledním přiblížení mušketovou ránu do ramene, zrovna když se mnou mluvil a žádal mě o rozkaz pro lehkou jízdu gardy, jejímž byl korouhevníkem; rána byla milostivá, neboť mu nezlomila kost.

V noci mi Toiras¹¹, kapitán gardového pluku, přišel ukázat místo velmi vhodné k postavení baterie a k rozboření pouhé zdi, která spojovala zámek s městem. Byla tam chatrná hradba z hlíny a kamene, jež uzavírala pole a mohla ty, kdo budou pracovat na bateriích a plošinách, krýt před městem i zámkem; bylo však třeba jít sto kroků [nekrytou cestou]¹², než se tam člověk dostal. Z pohrdání, které jsme k té pevnosti měli, a z přesvědčení, že každou chvíli přijde kapitulovat, jsme oba stejně zanedbali, co bylo třeba: já dát vybudovat linii, aby se tam dalo dojít krytě, a pan de Schomberg dát zhotovit koše na krytí své baterie — v domnění, že dělové rány udělají jen průlom, který poslouží jako střílna, a že mu z té chatrné hradby pořád zůstane dost, aby jeho důstojníky krylo. V Négrepelisse nebylo nic většího než muškety ani jiná vojenská munice než ta, kterou měl každý obyvatel na střílení zvěře; žádný cizí voják, žádný velitel, který by jim velel. Pevnost průměrně dobrá proti provinčnímu vojsku, ale naprosto neschopná odolat vojsku královskému. A přesto se obyvatelé nikdy nechtěli vzdát, ba ani vyjednávat, ačkoli jsme je k tomu nejednou pobízeli; my totiž neměli chuť se tam zdržovat.

Ve čtvrtek 9. jsem radě podal zprávu o místě, které jsme shledali vhodným k ostřelování pevnosti a které jsem panu de Schomberg ukázal už ve čtyři hodiny ráno; bylo to schváleno, pracovalo se tam celý den a v noci tam bylo postaveno sedm děl, která jsme měli. Princ de Condé přijel ve chvíli, kdy je přiváželi, a když viděl, že Toiras a já jsme slezli do městského příkopu, vrhl se tam také, ačkoli nepřítel do něj neustále střílel, ale bez účinku: nemohli své muškety sklonit tak nízko.

V pátek 10. jsem šel ráno k ostatním úsekům, pikardskému a navarrskému, aby si připravili žebříky ke zteči ze svých stran, zatímco my ze strany gard povedeme útok, nebudou-li se ti lotři chtít vzdát; a dal jsem rozkaz gardovému pluku, jaký má k útoku zachovat pořádek. Baterie byla hotova mezi desátou a jedenáctou dopoledne. Král byl od předešlého dne nemocen; přesto chtěl vstát a vidět útok¹³ a princ de Condé ho jen s obtížemi zadržel. Pan maršál de Praslin, kterého král předešlého večera poctil hodností generálního místodržitele svého vojska pod princem de Condé, se přijel své hodnosti ujmout a nařídil baterii spustit. Jenže sedm děl při první salvě, kterou vypálila, porazilo hradbu, která stála před nimi, takže na milost nepřátelských mušket nezůstali vydáni jen všichni dělostřelečtí důstojníci a Švýcaři, kteří palbu obsluhovali, ale i pan maršál a my všichni. Za hodinu zabili nebo ranili dvanáct důstojníků, mezi nimi poručíka dělostřelectva, a dvacet Švýcarů. Ten malý nezdar nás přivedl k mírnější mysli a k rozhodnutí odložit věc na zítřek; pan maršál to tak králi vzkázal panem de la Curée. Uvážil jsem však, že všechno zlo, které nás postihlo, přichází jen ze tří střílen zámku, a navrhl jsem panu de Schomberg, aby do každé dal vypálit dvě dělové rány. Řekl mi, že to učiní, přivedu-li Švýcary k obsluze děl. Tehdy jsem si vzal poručíka jménem Guibele¹⁴, statečného muže, a řekl mu: „Jdi mi pro čtyřicet Švýcarů na pomoc k baterii a dám jim po tolaru každému.“ Rychle to provedl a nevypálili jsme ani šest ran, a ty tři střílny byly rozbité¹⁵. Tehdy naše baterie začala znovu a za krátkou dobu jsme udělali průlom, který nepřítel před našimi zraky zatarasoval množstvím vozů navezených dozadu. Vtom přijel princ de Condé, a když bylo vše hotovo, dali jsme průlom obhlédnout seržantem od pluku du Bourdet¹⁶ jménem Bouttillon, kterému tam mušketová rána zlomila paži; přesto podal zprávu a ujistil nás, že průlom je použitelný, což jsme vzápětí shledali i my. Šli jsme totiž na útok a dobyli pevnost bez jakéhokoli odporu. Vše tam bylo pobito krom těch, kdo se stihli stáhnout do zámku, a krom žen, z nichž některé byly znásilněny a jiné se oddaly dobrovolně. Zachránilo se nicméně, co se zachránit dalo¹⁷, ale město před úplným vypálením nikoli. Zámek se držel ještě do zítřka, 11. června, kdy se vzdal na milost. Dvanáct nebo patnáct nejzatvrzelejších dali oběsit, a 12., v neděli, přijel král na oběd do Montricoux¹⁸, kde také nocoval.

Princ de Condé se na mne v radě rozhněval a řekl mi, že je na mně vykonat, co mi pan maršál de Praslin jeho jménem nařídí, bez námitek a bez hádání o daném rozkazu. Řekl jsem mu, že vykonám nadmíru přesně, co mi bude nařízeno, ale že mám v radě svůj hlas jako každý jiný, abych v ní řekl své mínění, jak budu činit vždy, dokud to králi a jemu bude vhod; a až to přestanou pokládat za dobré a zavřou mi ústa, svážu si sám ruce a ze služby odejdu. Král se tehdy postavil na mou stranu a velmi se na prince de Condé rozhněval.

Saint-Antonin: spor o způsob útoku

Nazítří v pondělí 13. nás princ de Condé za rozbřesku odvedl k Saint-Antoninu, abychom obhlédli ubytování či ležení vojska a zároveň i pevnost, kterou pánové de Vendôme a maršál de Thémines obléhali už pět dní. Polními maršály jim byli Marillac a Arpajon¹⁹, zeť pana de Thémines. Všichni tito pánové přijeli prince de Condé přivítat na vrchol hory, z níž je snadné Saint-Antonin obhlédnout: je odtud vidět až do městských ulic.

S ležením nebyla žádná nesnáz, neboť bylo hned určeno do úžlabiny, v níž Saint-Antonin leží, na břehu říčky zvané Bonnette²⁰, jež městem protéká a vlévá se do Aveyronu, který je z jedné strany obtéká. Pokud však šlo o útok na město, ukázalo se, že pánové de Vendôme a de Thémines už začali hloubit zákopy²¹, které vedly až k té říčce; odklonili její tok a do řečiště položili několik košů mezi palisády²², aby slouživy jako krytí, takže se tím způsobem mohli přiblížit k vysunutému rohovému dílu, které nepřítel vybudoval před přístupovou cestou. To dílo bylo, jak jsme jasně viděli, uprostřed přepaženo zásekou obrácenou týmž způsobem jako jeho čelo²³; z boků je hájily dva malé obezděné ravelíny²⁴, což bylo veškeré novodobé opevnění, jež Saint-Antonin měl — kromě toho, že po obou stranách byla malá vnější díla, pouhé zákopy s bočním krytím, určené k tomu, aby z nich stříleli mušketýři, nikoli aby se o ně bojovalo. Před příkopem v čele, mezi oběma malými díly, byla dosti dobrá protiškarpa; a konečně příkop a hradba krytá v rozumných odstupech několika malými věžemi. Město mělo přes Aveyron kamenný most a celá hradba podél řeky byla bez jakékoli obrany krom dvou chatrných věží nahoře a dole; a asi osm set kroků pod městem bylo stavidlo²⁵ mlýna, které drželo vodu ve výši — bez něho by v té době roku nebyla před městem ani stopu hluboká.

Když ti pánové, kteří obléhání začali, odvedli prince de Condé a pány de Praslin a de Schomberg na místo, odkud mohli město plně přehlédnout a obhlédnout, bylo snadné je přesvědčit, aby na ně útočili spodem úžlabiny a přirazili se k čelu rohového díla. Pan de Marillac jim to především vylíčil tak snadným (možná proto, že byl zamilován do svého započatého dílka), že se princ de Condé, aby neztrácel čas, usadil na skále, odkud bylo město a všechny jeho přístupy jasně vidět, a svolal nás kolem sebe do rady. Přišel jsem mezi posledními, protože jsem chtěl pevnost řádně obhlédnout, abych o ní podal zprávu. Byl jsem při svém příchodu velmi překvapen, když jsem viděl, že každý se vyslovuje²⁶ pro útok na město od rohového díla v úžlabině a že nikdo neuvažuje o obou stranách nad městem a pod ním u řeky, které byly nepoměrně snazší. Přesto jsem se proti svému zvyku držel zpátky, jak abych nepřerušoval ty, jichž se princ de Condé tázal na mínění, tak abych mu nedal příležitost napadnout mě, jak to učinil předešlého dne a od té doby na mne nepromluvil. Stalo se, že — aniž bylo zachováno pořadí, v němž se mínění vyžadují — jsem byl poslední, komu princ de Condé neochotně řekl: „Pane de Bassompierre, jaké je vaše mínění?“ Odvážil jsem se mu je podat takto:

„Pane, byla-li kdy která pevnost snadno a rychle obhlédnutelná, je to tato: z téhož místa, kde vám je libo držet válečnou radu, bez jakékoli sázky a nebezpečí a jediným pohledem si ji můžete prohlédnout celou i ve všech jejích částech. A bylo-li kdy kde možné učinit rychlé a jisté rozhodnutí, z které strany se na ni má útočit, je to právě teď, kdy se naskýtají jen dvě místa, jimiž ji lze ostřelovat a vyrazit, totiž úžlabina a ta dvě nad řekou a pod ní (jež počítám za jedno); a kdy v tom druhém jsou všechny příznaky, výhody i pravidla umění na naší straně, kdežto v prvním nám týž pravidla umění i zdravý rozum podnik zapovídají.

Je to osvědčená a obecně uznávaná válečná zásada, že se na pevnosti položené na břehu řek má útočit spíše nad řekou a pod ní než na kterémkoli jiném místě, protože se člověk musí krýt jen z boku odvráceného od řeky, protože nepřítel nikdy nedokáže tento kout dokonale opevnit, protože se jeho obrana snadno umlčí, protože lze dvěma různými bateriemi z obou stran vody ostřelovat jedno a totéž dílo²⁷ a protože se obvykle užívá říčního břehu jako zákopu a krytého průchodu. Všechny tyto výhody se naskýtají při útoku, který můžete vést na dolním břehu Aveyronu; a nadto se nebudete mít čeho bát z druhého břehu, protože vás válečný pořádek zavazuje poslat tam dva tisíce mužů, aby město obklíčili i za vodou — a ti snadno přejdou po mlýnském stavidle, které je odtud vidět a které město vidět nemůže. A když se potom brzy dá to stavidlo, jež drží řeku před městem v nějaké výši, rozbořit, bude voda do večera tak nízká, že si v ní naši vojáci při přechodu jen taktak smočí kotníky. Nato lze dnes v noci převést dvě děla a postavit je do baterie čtyři sta kroků od města na říčním břehu — a to se nabízím vykonat, ráčíte-li mi prokázat tu čest a svěřit mi to — a touž noc získat ta malá dílka (abych neřekl vnější opevnění), která nepřítel vybudoval od břehu až k jednomu z obou obezděných ravelínů stojících v úžlabině v čele. Potom zítra, až dvaceti dělovými ranami umlčíme tu bídnou obranu díla přilehlého k vodě, přivést podkopníky, aby otevřeli pouhou městskou hradbu, která jde podél řeky — a to bez jiné překážky než od těch, kdo na mne budou moci střílet z mostu, jejž ještě dnes získají naši lidé, kteří přejdou na druhou stranu, anebo bude v nejhorším čtyřmi dělovými ranami přeťat a od města oddělen. Takto nejpozději ve třech dnech Saint-Antonin dobudeme, nevzdají-li se už prvního dne králi na milost.

Hle, pane, rada, kterou vám dávám a kterou byste podle mého mínění měl přijmout, a naprosto zamítnout obecné mínění těchto pánů, totiž vést útok čelem úžlabiny. Jsem si jist, že se k mému přikloní, až si důkladněji uváží nesnáze, které se v jejich naskýtají. Netvrdím, že půjde-li se za ním, Saint-Antonin nepadne — není schopen odolat vojsku královskému a vítěznému, jako je naše —, nýbrž že nás na čtrnáct dní zdrží, budou-li se ti uvnitř chtít dobře bránit, že vás nechá spotřebovat množství vojenské munice, jíž bude jinde víc třeba, promarnit čas, který je při nynějších královských záměrech velmi drahý, a ztratit množství dobrých mužů, kterých budete potřebovat v dolním Languedoku. Neboť útokem na město úžlabinou žvýkáte a pomalu zažíváte obléhání, které můžete polknout a spolknout ve třech dnech, a činíte to, co si přejí vaši nepřátelé. Je to, pane, dobrá válečná zásada prchat před hrotem nepřátelského meče a hledat jeho slabé místo, abyste jej svázal a zmocnil se ho. Nikdy se nemá na vola útočit na rohy, neboť v nich je jeho síla a výhoda — a u Saint-Antoninu rovněž²⁸. A nesouhlasím s panem de Marillac, který vám předkládá, že nejslabším místem města je to, kde nepřítel vybudoval nejvíc opevnění. To může být pravda, dokud je neopevnil; ale potom je to obvykle místo nejsilnější. A z tohoto místa jasně vidíme hodně vysunuté rohové dílo ve stavu obrany, se zásekou uprostřed, kterou nazývám druhým rohovým dílem; dvě obezděná díla po obou stranách, jež je kryjí z boku a ovládají, a nadto městskou protiškarpu, která je hájí. To vše nám způsobí mnoho práce, jsou-li tam uvnitř statečné muže — a tomu se můžete vyhnout, budete-li útočit pod řekou. [Tudy]²⁹ je město tak snadno dobytné, s tak malou prací a za tak krátký čas, že se nemohu dost divit, že se chce někdo přirazit na jiném místě; a mám za to, že nás příliš velká jasnost a světlo, v němž tu pevnost máme, zaslepuje a oslňuje.“

Když jsem takto vyslovil své mínění, obrátil se princ de Condé k ostatním v radě a řekl jim: „Však jsem vás ujišťoval, že vám pan de Bassompierre dá mínění docela zvláštní a pohrdne míněním všech ostatních jako nevědomců; a co víc, bude je umět králi vyložit tak dobře, že je prosadí jako nejlepší. Já tak domýšlivý nejsem a přidržím se obecného mínění, o němž králi řeknu, že je všeobecné a že mu odporuje jediný pan de Bassompierre.“ Nato jsem mu odpověděl: „Jsem velmi nešťastný, pane, že mé dobré úmysly přijímáte špatně. Řekl jsem, co jsem podle svého svědomí pokládal za povinnost říci pro službu králi; tím jsem se své povinnosti zhostil a vracím se k obecnému mínění s ujištěním, že králi žádné jiné nenavrhnu. Prosím vás jen nejponíženěji, abyste mě zprostil služby při tomto malém obléhání; budu svěžejší, až budu nasazen jinde.“ Řekl mi tehdy, že nic takového neučiní a že mě donutí sloužit, neboť jsem první polní maršál. Tehdy jsem mu řekl, že mu tu hodnost vracím a ponechávám si jen hodnost generálního plukovníka Švýcarů a vše, co by si vyžádala jeho vlastní nejponíženější služba. Řekl mi, že mi tu hodnost nedal a že si ji nevezme zpět. Řekl jsem, že ji tedy vrátím králi — a ten právě přijel. Princ de Condé mu, aniž se o mně zmínil, předložil obecné mínění a prosadil je; a král se ubytoval na [bídném]³⁰ místě [nahoře]³¹ zvaném Granges.

Krátce nato přišli za princem de Condé Gamorini a Mortières³². Když se jich zeptal, co soudí o schváleném útoku, odpověděli mu, že je to nejhorší, jaký se dal zvolit, ale že podle obhlídky pevnosti věří, že ji nepřítel nazítří opustí; že se ostatně má útočit a dobývat tak, jak jsem mu navrhl. Toiras, který s nimi byl, to oznámil králi, a jiní mu potom pověděli, co mi princ de Condé řekl; krále to velmi rozhněvalo. Prosil jsem ho však co nejponíženěji, aby na sobě nedal nic znát a jen mi dovolil při tomto obléhání, které bude krátké, nesloužit, což mi povolil.

Potom dal měšťany vyzvat, aby se vzdali; neodpověděli mu než mušketovými ranami³³. A protože místo, kde byl král ubytován, bylo velmi nepohodlné a bez vody, rozhodl se nazítří v úterý 14. ubytovat v Caylus na Bonnette³⁴, dvě malé míle od Saint-Antoninu, a poslat své gardy a Švýcary utábořit se do jádra vojska, což také provedl.

Ve středu 15. dal pan de Schomberg začít se stavbou baterie sedmi děl.

Gardy vešly večer³⁵ do zákopu. Marillac tam poslal své brnění napřed, aby tam přišel držet stráž, a kapitáni gard řekli jeho člověku, ať je odnese zpět domů, že panu de Marillac nebudou podléhat jako polnímu maršálovi. Přísahám, že to bylo bez mého vědomí a že jsem téhož večera přijel cvalem do zákopu jako dobrovolník, abych s nimi strávil tři nebo čtyři hodiny. Byli nadšeni, že mě vidí, a pověděli mi, co se s Marillakem zběhlo. Tušil jsem, že z toho na mne něco ušijí; proto jsem se před svítáním vrátil³⁶ do Caylus a ráno jsem přišel ke královu vstávání, jako by se nic nedělo. Krátce nato přišel princ de Condé a přivedl Marillaka, který si stěžoval na neposlušnost gard; princ to přehnal (aniž mě ovšem jmenoval) a král mu řekl, že až stráž skončí, pošle pro kapitány, aby se ze svého jednání zodpovídali. Potom princi de Condé řekl, že gardy vždycky prohlašovaly, že Marillaka neuznají.

Ve čtvrtek 16. přišel princ de Condé ráno králi říci, že v jeho vojsku strojím pletichy³⁷ a vzpoury a že si zasloužím trest, a to i na hrdle. Vešel jsem při těch slovech a on mi totéž řekl. Zeptal jsem se, z čeho mě obviňuje. Řekl tehdy, že hrabě de Paluau³⁸ a navarrský pluk odepřeli Marillakovi totéž co den předtím gardy a že je to z mých pletich. Řekl jsem mu, že nemá obviňovat mne, nýbrž osobu Marillakovu, který jim není vhod; a na důkaz svých slov: ráčí-li nařídit panu markýzi de Senecé nebo panu de Valençay, aby šli velet zákopu, jsem si jist, že se setkají s úplnou poslušností, a že to není nelibost nad tím, že nesloužím já, nýbrž nad tím, že slouží Marillac, kterého si neváží. Král to schválil a nařídil jim tam jít, Marillakovi však řekl, že s gardami promluví, aby ho uznaly.

Po obědě jel král k Saint-Antoninu, kde mu v polovině svahu postavili redutu, z níž mohl vidět vše, co se při obléhání dělo³⁹. Město toho dne ostřelovalo sedm děl, která umlčela obranu obou obezděných ravelínů hájících rohové dílo; na to dílo se toho dne gardy, které byly v zákopu, pokusily o výpad, a nepovedl se jim. Krále to rozhněvalo a nařídil mi, abych je šel zastavit. Sestoupil jsem do zákopů, a když mi pan de Vendôme řekl, že mi ukáže cestu k čelu prací, odvětil jsem, že vím o mnohem kratší; vystoupil jsem nekrytě nad zákop a šel tam přímo, což se mi málem vymstilo. Nepřítel se totiž tak zaměřil na střelbu po mně, že jsem dostal dvě mušketové rány: jedna mi přeťala řemen a srazila meč, druhá mi zlomila hůl, strhla manžetu a prostřelila rukáv, aniž mi jinak ublížila. Král mě viděl je dostat a z reduty, kde byl, na mne volal, abych ustoupil; já jsem však pokračoval, došel k čelu, vykonal, co mi nařídil, a pak se k němu vrátil.

V pátek 17. jsme se přirazili k rohovému dílu a v sobotu na ně normandský pluk, který měl stráž, podnikl útok, který se nezdařil.

V neděli 19. přijel princ de Condé do tábora a dal na rohové dílo zaútočit gardám; byly však opět odraženy. Král přijel do své reduty nahoře podívat se na útok a byl s ním velmi nespokojen⁴⁰. Přijel jsem s ním, neboť po celé to obléhání jsem nesloužil. Pan de Retz byl za králem nešťastně raněn dohasínající kulkou, která mu přesto zlomila koleno, takže zůstal mrzákem.

Když král sjížděl z hory, potkal prince de Condé s panem de Vendôme, s pány maršály de Praslin, de Thémines a de Saint-Géran a s Marillakem, Senecém a Arpajonem. Král se rozhněval nad tím, jak málo obléhání postoupilo a jak málo vojáci při útocích pořídili. Princ de Condé se ho zeptal, ráčí-li držet válečnou radu pod blízkým velkým stromem, což se stalo. Když mě požádali o mínění, řekl jsem, že jsem je pověděl hned na začátku obléhání, které by už dávno nebylo obléháním, kdyby se za ním bylo šlo; že teď je třeba vědět, co se zamýšlí udělat, aby pevnost padla, a shledá-li se, že návrhy nestačí, nabízím znovu, pod ztrátou života a cti, že ji dobudu dva dny poté, co mi dají dvě děla do baterie na břehu Aveyronu, kde si je vyžádám. Každý dobře viděl, že je to nejsnazší způsob; ale ten, kdo jej navrhoval, byl nevhod. Král se k němu přesto klonil; nakonec však bylo rozhodnuto, že se zkusí všeobecný útok, a kdyby se nezdařil, že se sáhne k tomu druhému způsobu.

Na hrotu miny byla zřízena pec, kterou nazítří ráno v pondělí 20. odpálili, a vzápětí byl veden všeobecný útok, při němž muselo pěšky nastoupit i sto královských gardových jezdců. Všechna vnější díla až po protiškarpu i rohové dílo byla dobyta. Ztratili jsme tam však přes čtyři sta mužů mrtvých i raněných a mezi nimi velmi postrádaného hraběte de Paluau, polního mistra navarrského pluku; byl to statečný mladý muž a měl k řemeslu srdce. Padl tam Paillez⁴¹, strážmistr normandského pluku, velmi statečný a zkušený, a s ním mnoho dalších; pan de Colombier, pobočník, Malicy⁴² a mnozí jiní byli těžce raněni.

V úterý 21. byla podkopána protiškarpa a potom jsme se v ní usadili; a ve středu 22. se město Saint-Antonin vzdalo na milost. Francouzské a švýcarské gardy je obsadily.

Ve čtvrtek 23. přijel král na oběd do tábora k panu de Schomberg, potom držel radu o zítřejším odchodu a vrátil se nocovat do Caylus.

V pátek 24. odtud vytáhl a ubytoval se v Castelnau-de-Montmirail⁴³. Protože však byl pochod dlouhý, musel tam nazítří 25. zůstat a počkat na oddíly, které zůstaly vzadu; zabavili jsme se tím, že jsme mezi dvěma cestami zbudovali záseku, osadili ji ořechy a já jsem ji hájil proti králi, který na ni útočil.

Carmain bez jediného výstřelu

V neděli 26. projel král Rabastens⁴⁴ a přijel nocovat do Saint-Sulpice⁴⁵, kam se k němu připojil princ de Condé. Ten navrhl v radě útok na Carmain⁴⁶, a to na naléhavou prosbu Toulouských; většina rady však nebyla toho mínění, aby se čas trávil dobýváním takových pevnůstek, když jej můžeme užitečněji vynaložit na dobytí Montpellieru, Nîmes a Uzès⁴⁷. A protože jsem to mínění otevřel já, hněval se na mne víc než na ostatní — ostatně už předtím proti mně kypěl žlučí. Mně nechali v rukou vojsko, abych je dovedl do Castelnaudary, zatímco král pobude v Toulouse, a dostal jsem rozkaz cestou vyrazit Mas-Saintes-Puelles⁴⁸. Požádal jsem také o dovolení pokusit se, zda bych mohl získat Carmain, aniž bych ztratil nebo na to vynaložil nějaký čas. Princ de Condé vyšel z rady rozhněván a spílal mi, že jsem zabránil útoku na Carmain; to mi posloužilo, protože několik hugenotských šlechticů, kteří tam byli, vzkázalo měšťanům, že nemám rozkaz je obléhat — a to jim zabránilo vpustit do města pět set mužů, které jim posílali z Puylaurens a kteří už dorazili do Sorèze⁴⁹.

V pondělí 27. vyjel král ze Saint-Sulpice do Toulouse a já jsem ještě zůstal v Saint-Sulpice.

V úterý 28. jsem odtud vyjel s panem de Valençay a s vojskem a nocovali jsme v Belcastelu⁵⁰. Doprovázelo mě přes dvacet hugenotských šlechticů [z toho kraje]⁵¹, kteří v mém počínání neviděli úmysl na Carmain útočit; a když se mě na to ptali, dal jsem jim najevo, že k tomu nemám žádný rozkaz. Přesto jsem už den předtím poslal do Loubens⁵² tři dělostřelecké komisaře se šesti svými karabiníky, aby dali spěšně zhotovit dvacet košů, otepi, přitesat trámy na plošiny a vše ostatní, co je k řádnému obléhání třeba. A ve středu 29., když jsem brzy dorazil do Loubens-de-Verdalle (což je jen půl míle od Carmainu), obklíčil pan de Valençay město s jízdou, zatímco já jsem naše pluky, jak docházely, ubytovával na přístupových cestách a na místech vhodných k útokům. Zároveň bylo vidět vozit koše a plošiny pro baterie a výstroj pro několik děl, ačkoli jsem s sebou vezl jen dvě; užaslí hugenotští šlechtici se mě ptali, zda jsem dostal nový rozkaz na Carmain útočit. Odpověděl jsem jim, že ne, ale že král, který to usnesl ve své radě v Saint-Sulpice, mi nařídil držet to v tajnosti; že by pro něj bylo hanbou nechat cestou tuhle díru, která v minulosti tolik sužovala Toulouse, bez toho, aby ji zničil a rozprášil na prach; že mi Toulouští mají nazítří poslat osm děl k útoku a že král chce z toho prašivého města udělat přísný příklad. Začali mi říkat, že bych si mohl zkrátit čas, a že kdybych je dal oslovit, snad by přišli k rozumu; že dovolím-li, jeden z nich za nimi zajede a slibují si, že mi přinese plnou spokojenost. Odpověděl jsem jim, že vojevůdce nezíská slávu ani pověst tím, že se mu města vzdají dřív, než na ně zaútočí, nýbrž jejich zničením, a že si víc přeji dobýt je silou než předčasnou dohodou; že však má povaha, která ke krutosti nikdy nesměřovala, se s jejich přáním shoduje. Ujistil jsem je tedy, že přinese-li mi ten, kdo s nimi půjde mluvit, do dvou hodin úplnou poslušnost a podrobení se kapitulaci, kterou jim jménem krále určím, bude tato kapitulace příznivá; a aby byli tím víc v neprávu, že jsem svolný, aby se tam jeden z nich vypravil. V tu chvíli vyslali starého šlechtice odtamtud ze sousedství, aby jim dosvědčil mou dobrou vůli a přemluvil je, ať se chopí této příležitosti, která jediná může odvrátit jejich úplnou zkázu, jakou si lidé z Négrepelisse a Saint-Antoninu přivodili svou zatvrzelostí. Mezitím jsem nepřerušil nic z toho, co k obléhání patřilo, a krom pana de Valençay se celé vojsko domnívalo, že na něm chci trvat. Ten šlechtic se vrátil před lhůtou, kterou jsem mu určil, a přivedl tři vyslance z Carmainu, kteří mi hned nabídli, že po dobu této války zůstanou neutrální. Neodpověděl jsem nic než kapitánu Gohasovi, který je přivedl, aby je odvedl zpět bez jakékoli odpovědi. A když mě ti šlechtici prosili, ať je takhle neposílám pryč, a že se podvolí a přimějí k tomu i měšťany, rozhněval jsem se na ně a vytkl jim, že mi způsobili potupu, z níž za pár dní poznají, zda se umím pomstít; a oněm vyslancům jsem řekl, že pošlou-li mi napříště bubeníka nebo kohokoli, aby se mnou mluvil, bude bez milosti oběšen. Tehdy mi řekli, že to byl jen návrh, a není-li přijatelný, nabízejí poslušnost a vydání města za čestnou kapitulaci. Já, ač jsem po tom umíral touhou, jsem se držel a nechtěl jim ani odpovědět; nakonec jsem se dal těmi šlechtici přemoci a svolil, že přijmu čtyři rukojmí z předních měšťanů a vyčkám, až nazítří ve čtyři hodiny ráno vyjdou se zbraněmi a zavazadly, bez bubnu a bez praporu; že měšťanům bude dáno odpuštění a hradby budou strženy; že jejich vojsko bude dovedeno až na cestu k Puylaurens a nepůjde ani do Mas-Saintes-Puelles, ani do Sorèze, ani do Revelu⁵³. To vše bylo z obou stran puntičkářsky splněno.

V téže době mi kapitán piemontského pluku jménem Rogles⁵⁴ přivedl šlechtice, za něhož se mi zaručil a který mi slíbil, že téže noci vyrazí petardou město Cuq⁵⁵, dám-li mu lidi, aby se ho zmocnil. Nařídil jsem šesti kompaniím řečeného piemontského pluku, jimž jsem dal velet Roglesovi, aby se tam vydaly, a přidal jsem jim padesát koní doprovodu; město dobyli, jak mi to navrhl, vyrabovali je a vypálili⁵⁶ a nazítří ve čtvrtek 30. se s plnou kořistí vrátili k vojsku. Téhož dne kolem páté hodiny ranní vyšli vojáci, kteří byli v Carmainu, podle kapitulace, kterou jsem jim dal. Dal jsem je bezpečně odvést a do města jsem postavil pana de Gohas, kapitána gard, se čtyřmi sty muži, než král rozhodne jinak. Potom jsem nechal vojsko setrvat v týchž ubytováních, s panem de Valençay jsem určil zítřejší nocleh v Saint-Félix⁵⁷, svěřil jsem mu vojsko a vydal se za králem do Toulouse.

Přišel jsem ke králi právě ve chvíli, kdy byl v radě a kdy kárat prince de Condé za to, že před parlamentem⁵⁸ a před kapitouly, když mu přišli vzdát poctu, řekl, že zbabělost pana de Bassompierre zabránila králi zaútočit na Carmain, jak mu radil, a že jsem ho od toho odvrátil. Když králi oznámili, že jsem u dveří, podivil se, co mě přimělo opustit vojsko; a když mě dal vejít, řekl jsem mu, že jsem mu sám chtěl přinést zprávu o dobytí Carmainu i Cuqu a přijmout jeho rozkazy ve věcech, které mu chci předložit. Tehdy princ de Condé vstal, přišel mě obejmout a řekl mi, že neměl pravdu, co řekl, a že to napraví tím, že o mně bude mluvit v dobrém; potom se mě zeptal, zda jsem už něco neřekl, a že mi dá vyplatit deset tisíc tolarů od města a dvacet tisíc od sebe, nebude-li zpráva o dobytí ještě rozhlášena. Ukázalo se však, že ti, kdo mě doprovázeli, už pověst rozšířili. Nelze popsat, jakou radost měli Toulouští z toho dobytí: dali mi připravit krásný byt, kapitouli mi přišli poděkovat a prosit mě, abych nazítří přišel na oběd do radnice, kde mi k vůli uspořádají pěkné shromáždění a po něm ples. Omluvil jsem se však nutností být rychle u vojska, kam chtěl přijet pan maršál de Praslin, a král na mne naléhal, abych zůstal. Ale protože jsem viděl, že princi de Condé prokázali množství zlých služeb a že král poslouchá pomluvy o něm, nechtěl jsem, aby mě vůbec mohl podezírat, že jsem k tomu přispěl, a nazítří jsem za rozbřesku odjel. Předtím jsem na prosbu pana de Schomberg napsal dlouhý dopis markýzi de Rosny⁵⁹, aby ho přiměl prodat mu úřad velmistra dělostřelectva, který Schomberg tehdy zastával z pověření a o němž mu král dovolil jednat prostřednictvím pana de Puisieux, jehož k tomu pan de Schomberg použil.

Bédarrieux

Červenec. – Přijel jsem tedy s panem maršálem de Praslin v pátek 1. července do Saint-Félix-de-Caraman, kde bylo vojsko, a zůstali jsme tam do zítřka⁶⁰, abychom šli obklíčit Revel; byl jsem tam s panem maršálem, který město vyzval, aby se vzdalo. Cestou tam mi kůň spadl do příkopu a já pod něj; málem mě zabil a vyvázl jsem s pohmožděnou nohou, kterou jsem dlouho cítil. Odvezli mě zpátky do Saint-Félix a pan maršál, který se nechtěl pouštět do obléhání, se spokojil s jejich odmítnutím a nenutil je, neboť byl odhodlán dobýt Mas-Saintes-Puelles, jež leželo na cestě, kterou měl král jet z Toulouse do Castelnaudary.

V sobotu 2. jsme se postavili před Mas, které se při našem příchodu vzdalo⁶¹. Pan maršál tam umístil pana de Castelnau, kapitána gard, a potom jsme jeli nocovat do Castelnaudary, kde jsme nazítří zůstali; v pondělí 4. tam přijel král nemocen⁶², což nás tam zdrželo až do středy 13.⁶³, aniž jsme podnikli něco jiného než poslali své vojsko do dolního Languedoku. Tam je odvedl pan maršál de Praslin, oblehl a dobyl Bédarrieux⁶⁴. Já jsem u vojska nebyl, neboť mě král podržel u sebe.

Maršálská hůl přislíbená

Král tedy přijel ve středu 13. nocovat do Alzonne⁶⁵, kam za ním přijel pan de Montmorency. Nařídil panu de Schomberg a mně, abychom se dostavili, až odejde od večeře, a tehdy nám řekl, že dostal zprávu o přestupu pana maršála de Lesdiguières k našemu náboženství, za nějž mu slíbil konetáblský meč; že si žádá také Řád svatého Ducha a že král za tím účelem svolá v Carcassonne kapitulu řádu, aby mu jej udělil. Že tím bez jediné rány získá pro naše náboženství celou provincii Dauphiné, což ostatní hugenoty velmi poleká a zdrtí. Že se ostatně jeho povýšením na konetábla uvolňuje⁶⁶ maršálská hůl Francie, která je vyhrazena jednomu z nás dvou, a že jakmile zemře první maršál Francie, dá nám oběma složit přísahu a losovat o to, kdo jím bude první. Oba jsme mu za to vzdali nejponíženější díky, jaké si zasloužil slib, který nám dával. Potom mu pan de Schomberg řekl, že vzhledem k době, v níž jsme, a k tomu, jak každou hodinu nasazujeme život v jeho službě, je pravděpodobné, že se uvolníme my dřív než ona maršálská hodnost, na niž máme čekat; že jako maršálové Francie bychom mu mohli užitečně posloužit v této nastávající languedocké válce, kdyby nám prokázal milost a jmenoval nás hned, a že by potom mohl zrušit první maršálský úřad, který se uvolní, což by vyšlo nastejno s tím, co navrhuje. A velmi na krále naléhal; ten se bránil, jak jen mohl. Nakonec jsem mu řekl:

„Sire, milost, kterou mi Vaše Veličenstvo právě prokázalo, že mě pokládá za hodna úřadu maršála Francie a že mi jej nabídlo a slíbilo, aniž jsem o něm kdy mluvil nebo si na něj činil nárok, je tak veliká, že i kdyby se nikdy neuskutečnila, jsem víc než důstojně odměněn nesmírností té nenadálé a nezasloužené pocty. A přiznávám Vašemu Veličenstvu, že jsem vždy raději velké pocty zasluhoval, než je držel, a že po té holi nelačním tak jako pan de Schomberg. Jsa o šest let mladší než on, budu mít také víc času na ni čekat a podle běhu přírody víc času se z ní těšit. Proto ho Vaše Veličenstvo může už nyní obdařit⁶⁷ úřadem, který se uvolňuje povýšením pana maršála de Lesdiguières na konetábla, a zachovat mi svou dobrou vůli pro chvíli, kdy se uvolní podobný úřad, aby mě jím opatřilo. Ztratím tím jen přednost, kterou jste ponechal losu, jenž mohl padnout stejně v jeho prospěch jako k mému. Jsem mladší než on; je ve vaší radě přede mnou; předchází mě v Řádu svatého Ducha⁶⁸; je jedním z vašich ministrů a členem vaší úzké rady. To vše mě přiměje snést bez závisti a bez lítosti, aby byl maršálem Francie dříve než já, a prvorozenství mu v tom rád přenechávám. Prosím Vaše Veličenstvo co nejponíženěji, aby mu ohled na mne nebránil přijmout tuto poctu už nyní; já ji přijmu z jeho dobroty, až to uzná za užitečné pro dobro své služby.“

Pan de Schomberg, který se tehdy cítil mou zdvořilostí velmi zavázán, mi za ni vybraně poděkoval; král však setrval na tom, že nechce jmenovat jednoho bez druhého, a tak jsme od něho odešli.

Ve čtvrtek 14. přijel král na oběd do Carcassonne a po obědě svolal kapitulu komturů Řádu svatého Ducha. S Jeho Veličenstvem se jí zúčastnili princ de Condé, pan de Chevreuse, pan de Montmorency, pan d’Épernon, pan de Praslin, pan de Saint-Géran, já, pan de Courtenvaux, pan de Portes, pan de Senecé, pan de Valençay a kancléř řádu pan de Châteauneuf⁶⁹. Král nám tam předložil pana de Lesdiguières, dobro, které ta milost, o niž žádá, přinese našemu náboženství, jeho zásluhy a konetáblský úřad, jímž ho poctil; všichni byli toho mínění, aby mu řád byl poslán, na základě ujištění, které král dal, že se opírá o papežské breve, jež to potvrdí, neboť to bylo proti stanovám⁷⁰.

V pátek 15. vjel král slavnostně do Carcassonne, totiž do horní čtvrti, kde je biskupství, potom se vrátil do města, kde pobyl, a v sobotu 16. se ubytoval v Lézignanu⁷¹.

V neděli 17.⁷² přijel brzy do Narbonne, kde mu připravili slavnostní vjezd.

Pan de Guise tam přijel [z Provence]⁷³ na fregatách. Král mi nařídil, abych s ním promluvil o výměně jeho provensálské správy za guyennskou, [uvolněnou smrtí]⁷⁴ nebožtíka pana du Maine. Pan de Guise však nabídl, [že učiní]⁷⁵ vše, co mu Jeho Veličenstvo nařídí, a dal je po mně nejponíženěji prosit, aby mu — nenutí-li je k výměně zvláštní dobro jeho služby — dovolilo podržet si tu, [kterou pětadvacet let spravoval k spokojenosti Jeho Veličenstva i k libosti a potěšení Provensálců; a že když ji přivedl do služby nebožtíka krále, jeho otce, zachová ji věrně ve službě synově. Král se s tím spokojil]⁷⁶.

V pondělí 18. července přijel král do Béziers, kde mu rovněž připravili slavnostní vjezd.

Pobyl tam dosti dlouho, aby v těch nesmírných vedrech netáhl do pole. Vojsko se zatím vydalo k Montpellieru, kolem něhož bylo ubytováno několik oddílů pana de Montmorency — od té doby, co k němu dorazil a připojil se pan Zamet, kterého král poslal se třemi sty koní už z Moissacu, aby malé vojsko pana de Montmorency posílil. Svedli tam dokonce několik menších bojů s úspěchem u Mas-de-Mariotte a u Mas-de-Ranchin⁷⁷.

Král také zanechal vojsko panu de Vendôme, aby přivedl pod jeho poslušnost menší pevnosti Guyenny a horního Languedoku; když však udeřil na Briatexte⁷⁸, obránci je hájili tak dobře a obléhatelé na ně útočili tak špatně, že po dvaceti dnech obléhání odtáhli a připojili se ke králi u Montpellieru.

Dvě obléhání najednou: Lunel a Marsillargues

Princ de Condé zůstal v Béziers do 27., kdy odtud vyjel k vojsku, a chtěl, abychom pan de Schomberg a já byli s ním. Před odjezdem mi přislíbil čest své přízně, z čehož jsem měl velkou radost, a nocovali jsme v Pézenas⁷⁹, kde jsme nazítří zůstali; princ de Condé pozval pana de Schomberg a mne na oběd a znovu nás ujišťoval svou dobrou vůlí.

V pátek 29. se ubytoval ve Frontignanu⁸⁰, kde zůstal⁸¹, aby počkal na francouzské a švýcarské gardy, které přivedl z Béziers spolu s několika dalšími jízdními oddíly a které mi nazítří, v neděli posledního dne měsíce, přenechal. Sám se vydal po jezeře⁸² do Mauguio⁸³, jež pan maršál de Praslin a pan de Montmorency oblehli; a já jsem rovněž vyrazil s vojskem a ubytoval se ve Villeneuve-de-Maguelonne⁸⁴. Odtud jsem nazítří, prvního srpna, vyrazil v bitevním pořádku, protože jsme táhli kolem Montpellieru, a dal jsem postavit dva mosty přes dva kanály, které jsou na obou stranách od věže v Lattes⁸⁵; pak jsem se připojil k vojsku u Mauguio, jež se téhož dne princi de Condé vzdalo.

Nazítří 2. vyjelo vojsko z Mauguio a přišlo na shromaždiště u zřícené kostelíka na pláni mezi Lunelem a Marsillargues⁸⁶. Tam princ de Condé svolal válečnou radu, aby se uvážilo, kterou z obou pevností je třeba oblehnout nejdřív; rada se velmi rozdělila. Jedni chtěli oblehnout nejprve Marsillargues, aby nezůstalo vzadu, a potom vrhnout všechny síly vojska na dobytí Lunelu; [druzí chtěli jít rovnou na Lunel]⁸⁷ a jejich důvody byly, že by se nepříteli poskytlo příliš času Lunel opevnit a opatřit vojskem, které by nám překáželo při obléhání Marsillargues a potom by nám ztížilo dobytí Lunelu. Za námi v radě stál pan de Toiras, kapitán gardového pluku, který mi pošeptal do ucha: „A proč by se nemohly obléhat obě najednou?“ To mě přivedlo na myšlenku, a když došlo na mne, abych řekl své mínění, navrhl jsem to, co mi Toiras napověděl: že máme dost sil i děl, abychom udělali obojí zároveň; že princ de Condé může svěřit obléhání Marsillargues panu švagrovi⁸⁸ se čtyřmi pluky, které přivedl, totiž s plukem de Portes (jemuž dával říkat languedocký pluk), de Fabrègues, de la Roquette⁸⁹ a de Saint-Brest⁹⁰, k nimž by se mohl přidat normandský pluk a pluk de Mazargues⁹¹, pět děl a jedna kolubrina, a za polní maršály pánové de Portes a de Montréal⁹²; že princ de Condé se ubytuje v domě, který jsem mu ukázal a který je na půl cesty mezi oběma městy, a pluk francouzských gard i pluk Švýcarů se utáboří kolem něho s jednou kompanií lehké jízdy a s jeho gardou; že pan maršál de Praslin se zbytkem vojska, [devíti děly a pány de Marillac a de Valençay oblehne Lunel, že já budu jezdit k jednomu i k druhému obléhání a budu se starat o hlavní část vojska]⁹³, jak uznám za potřebné⁹⁴; že pan Zamet půjde s částí jízdy na přístupovou cestu od Calvissonu⁹⁵, aby zabránil nepříteli, který tam byl, poskytnout pomoc nebo posilu některé z obou obléhaných pevností; a že pan maršál de Saint-Géran půjde s druhou částí jízdy a s navarrským plukem donutit ke vzdání městečka a menší města Pignan, Gigean, Assas, Montferrier, Aymargues, Saint-Gilles, Saint-Geniès a Sainte-Anastasie⁹⁶. Ti, kdo se měli ještě vyslovit, se přidali k mému mínění, a ti, kdo už se vyslovili, se k němu vrátili; a s velkou radostí se začalo chystat dvojí obléhání najednou, jako by obléhat jen jedno město bylo příliš všední.

Vzal jsem si tedy zároveň normandský pluk, s nímž jsem provedl přiblížení u Marsillargues, a pak jsem se vrátil ubytovat celé vojsko, jak bylo usneseno, a vyznačit ležení každého oddílu; načež jsem s gardovým plukem provedl ještě přiblížení u Lunelu. Nesmírný déšť, který padal celou noc, nám zabránil v pracích postoupit, a spokojili jsme se s jejich otevřením.

Nazítří ve středu 3. jsme v nich pokračovali a postoupili: vedli jsme dva útoky nalevo a napravo před Lunelem a spojovací linii od jednoho k druhému. Pan de Montmorency zatím na své straně co nejvíc postoupil s baterií u Marsillargues, které čekalo jen na to, až ji uvidí připravenou, aby se vzdalo — jak také nazítří ve čtvrtek 4. učinilo.

Na rozkaz prince de Condé jsem do⁹⁷ řečeného Marsillargues umístil jednu švýcarskou kompanii. Potom, na zprávu pana Zameta, že z Calvissonu má téže noci vyjít pomoc pro Lunel, mi princ de Condé nařídil odvést pěší oddíly uvolněné od obléhání Marsillargues spolu s kompanií lehké jízdy Monsieura, králova bratra, jíž velel pan d’Elbène, na přístupovou cestu od Calvissonu před Lunel. Pan de Montmorency a pan maršál de Praslin tam rovněž přijeli strávit noc v domnění, že pomoc dorazí — a také proto, že odporovali mínění, které jsem předložil v radě, totiž jít na nepřítele přímo do Calvissonu a dovézt tam obě naše kolubriny, jak jsem se nabízel to podniknout a slíbil, že to vyjde; neuvěřili mi však⁹⁸. Za rozbřesku jsme se vrátili a nepřítel vyrazil z Lunelu, aby na nás při návratu útočil; zahnali jsme je zpět do města.

V pátek 5. dal princ de Condé svolat válečnou radu a tam předložil provedení návrhu, který jsem mu učinil předešlého dne, totiž jít osobně na nepřítele do Calvissonu. Pánové de Praslin, de Montmorency a de Schomberg ho chtěli doprovázet, takže já jsem byl ponechán, abych velel vojsku a vedl obléhání.

Vyjel kolem čtvrté hodiny odpolední se třemi tisíci pěších, třemi sty vybranými jezdci a dvěma kolubrinami a táhl rovnou na Calvisson; a nepřítel, který šel na pomoc, pochodoval ze své strany, a minuli se na tisíc kroků, aniž o sobě zvěděli nebo se střetli. Takže když jsem byl s Toirasem a Gamurrinim u rozbourání mlýna, který stál na lunelském příkopu a držel v něm vodu, abychom ji vypustili a příkop vysušili, uslyšeli jsme ve městě velký hluk a uviděli množství ohňů zapálených na hradbách na straně od Calvissonu; město jsme totiž obléhali jen ze strany od Marsillargues. Snadno jsme poznali, že to vešla posila a že nepřítel za krátko vyrazí silným výpadem na nás. Proto jsem dal spěšně přivést osm set Švýcarů, kteří tábořili u zákopu, a nechal je ulehnout podél spojovací linie. Nepřítel výpad neopomněl; netrpělivost Švýcarů, kteří se zvedli příliš brzy a dali mu tak poznat, že je čekáme, ho však přiměla držet uzdu nakrátko, takže se spokojil s množstvím mušketových ran, aniž postoupil dál.

Útočili jsme na malý ravelín⁹⁹, který kryl lunelský zámek; a nepřítel, tuše, že jej neudrží o nic víc než zámek, zřídil za ním silnou záseku. Když jsme si toho všimli podle prachu, který se při práci zvedal, byl Gamurrini toho mínění, aby se na louce po pravé ruce postavila baterie čtyř děl, která by viděla¹⁰⁰ za jejich záseku; to rozhodlo věc, neboť nepřítel ztratil naději, že Lunel udrží.

Té noci vešlo do Lunelu osm set třicet mužů.

V sobotu 6. byla naše baterie na straně od luk¹⁰¹ hotova a ta, která měla ostřelovat ravelín, pálila celý den. Zrovna když jsem byl u baterie, chytly tři soudky prachu a odnesly celou kompanii du Gast z piemontského pluku, která stála poblíž. Opařilo mě to, ale neshořel jsem, Bohu díky, neboť jsem právě odcházel a byl jsem čtyřicet kroků daleko.

V neděli 7. nepřítel kapituloval a slíbil, že nazítří město opustí za podmínek, které mu byly poskytnuty. Na poplach, že pan de Rohan jde městu na pomoc a chce kapitulaci zmařit, jsme však byli celou noc na nohou s jízdou. Nakonec jsme shledali, že zpráva je falešná — ne však ta, která došla princi de Condé, o smrti pana kardinála de Retz¹⁰²; velmi ho to rozhněvalo a ještě víc pana de Schomberg¹⁰³, který požádal, aby mohl nazítří odjet za králem, což mu princ de Condé povolil.

V pondělí 8. nařídil princ de Condé panu maršálu de Praslin, aby zajistil bezpečnost těch, kdo měli podle kapitulace z Lunelu vyjít — ta zněla, že vyjdou jen se svými meči a jejich zbraně se povezou na vozech. Já jsem dostal rozkaz vstoupit do města a ubytovat tam podle zvyku gardy a Švýcary. Vydal jsem se je tam tedy umístit a viděl jsem množství rozptýlených vojáků ze všech pluků, lancknechtů i Švýcarů stejně jako Francouzů; to mě přimělo zdržet odchod nepřítele, dokud panu maršálovi neukážu nepořádek, který se podle mne chystá, nezjedná-li nápravu. Odpověděl mi, že není dítě a zná své řemeslo; ať jen vydám potřebné rozkazy pro vnitřek města a on venku zjedná takový pořádek, že nebude co namítnout. Vrátil jsem se tedy, dal jsem nepříteli vyjít se vším zavazadlem, potom jsem uvedl gardy, postavil je do bitevního pořádku, osadil průlom¹⁰⁴, brány a valy a dal za sebou brány zavřít, dokud nebudou ležení rozdělena. Při odchodu nepřítele panoval jakýs takýs pořádek, dokud se neobjevila zavazadla; tehdy se na ně vrhli všichni rozptýlení vojáci našeho vojska, aniž jim v tom pan maršál, Portes či Marillac dokázali zabránit, a potom ty ubohé vojáky olupovali a nelidsky jich pobili přes čtyři sta¹⁰⁵. A to s takovou beztrestností, že osm vojáků z různých národů a houfů se přihlásilo u lunelské brány, aby vešli: vedli svázaných přes dvacet zajatců, meče měli zbrocené krví těch, které povraždili, a byli tak obtíženi kořistí, že sotva mohli jít. Když našli lunelskou bránu zavřenou, dali na stráže volat, ať mě přijdou upozornit, aby jim otevřeli. Přišel jsem k bráně na zprávu, kterou mi o tom podali, shledal jsem ji pravdivou a dal je vpustit. Potom jsem dal těch osm chlapíků svázat provazy, jimiž oni svázali oněch dvacet zajatců; ty jsem dal svými karabiníky odvést až na cestu ke Calvissonu a daroval jsem jim kořist těch osmi vojáků, které jsem dal před jejich očima bez dalšího soudu pověsit na strom u [mostu]¹⁰⁶ v Lunelu [přes Vidourle]¹⁰⁷. Princ de Condé mi to nazítří přičetl k velkému dobru a poděkoval mi.

Přijel se ubytovat do Lunelu, kde pobyl až do pátku 12., kdy se odebral k vojsku, jež obklíčilo Sommières¹⁰⁸.

Krátce předtím, než se z Lunelu hnul, dostal od krále dopis, jímž mu nařizoval, aby mě s pěti sty koňmi poslal naproti do Villeneuve-de-Maguelonne, abych zajistil jeho průchod poblíž Montpellieru. Princ de Condé mi králův rozkaz ukázal a řekl, že je tu pan hrabě d’Alais¹⁰⁹, plukovník lehké jízdy, který by těch pět set koní mohl odvést, a že já půjdu s ním. Odpověděl jsem, že je na něm rozhodnout a že já žádnou vůli nemám. Řekl mi, že králi vzkáže, že jsem raději šel s ním; prosil jsem ho, aby to nedělal, protože jsem připraven tu jízdu ke králi odvést a pan hrabě d’Alais může jet také, bude-li chtít, ale že mu budu velet. Nato mi řekl: „Uděláme to lépe: ať tam jede pan de la Curée, který je polní maršál a polní mistr lehké jízdy.“ Odpověděl jsem, že s tím jsem spokojen. Tehdy mi řekl: „Vzkážu tedy králi, že jste chtěl jít se mnou.“ Dobře jsem pochopil, že nechce, abych za králem jel, a že chce vzbudit zdání, že jsem to já, kdo nechce; to mě přimělo mu říci: „Pane, prosím vás nejponíženěji, vzkažte mu svou vůli, a ne mou, neboť poslechnu-li vás, jsem své povinnosti zproštěn. Pokud jde o mne, jsem připraven jet s těmi pěti sty koní, dovolíte-li; a nedovolíte-li, následovat vás nebo učinit vše, co mi nařídíte.“ Tehdy mi řekl: „Když mi král výslovně vzkazuje, abych vás poslal, a vy chcete jet, pojedete.“

Krátce nato nás dal povolat do rady a žádal naše mínění o posádce a velení v Lunelu; pan de Montmorency mě předtím poprosil, abych svůj hlas dal baronovi de Castries, který se oženil s jednou naší příbuznou¹¹⁰. Princ de Condé požádal o mínění pana de Montmorency, aniž zachoval pořadí, a ten navrhl pana barona de Castries; po něm pana de Praslin, který byl téhož mínění; na třetím místě požádal mne a já jsem mu řekl: „Pane, zdá se mi, že to není věc k rozhodování v radě, nýbrž k rozhodnutí mezi králem a vámi — a jsem si jist, že jste mu o tom psal a znáte jeho vůli. Domluvili-li jste se spolu, že chcete slyšet mínění nás ostatních, je ve vašem vojsku několik osob k té správě způsobilých, a mezi prvními kladu pana barona de Castries, který se jí dobře zhostí.“ Tím věc skončila: baron de Castries do města vstoupil se šesti kompaniemi languedockého pluku a princ de Condé vyjel z Lunelu kolem desáté hodiny ranní.

Hodinu nato přijeli pan maršál de Créquy, pan de Schomberg a pan de Bullion, zrovna když jsme u mne obědvali s panem de Montmorency a panem hrabětem d’Alais. Když nás viděli na konci oběda, odešli k panu de Schomberg a poprosili mě, abych za nimi přišel, jakmile se budu moci od svých hostů odloučit, což jsem krátce nato učinil. Šlo o to ukázat mi, kam pan maršál de Lesdiguières dovedl jednání [o míru]¹¹¹ s hugenoty; o tom měli mluvit i s princem de Condé, s panem de Montmorency a s panem maršálem de Praslin, ale pánové de Créquy a de Bullion mi měli sdělit podrobnosti, o nichž král chtěl, abych něco věděl. Poslali také pro pana de Montmorency; ten jim však vzkázal, že nazítří ráno odjede jako oni k vojsku a doví se to spolu s princem de Condé. Princ při odjezdu nařídil, aby dělostřelci dali prach a munici z tábora odvézt do klenutých prostor u městských minoritů, které zůstaly neporušené; a to se právě dělo, když jsme byli zavřeni v jednom pokoji — pánové de Créquy, de Schomberg, de Bullion a já. Stalo se, že ze všech zásob chytly tři vozy, které ještě nezabočily do minoritské ulice, a ty čtyři tisíce liber prachu, jež vezly, porazily šest nejbližších domů po obou stranách ulice, zapálily sousední a troskami těch domů zatarasily přístup k bráně, takže se z města nedalo vyjít, protože princ de Condé dal ostatní brány zavřít. Město bylo tak plné lidí, že přetékalo, a bylo se co bát, že oheň, který se blížil ke sto dvaceti tisícům liber prachu¹¹², město v okamžiku stráví. V tomto stavu jsme byli, když chytly ony tři vozy s prachem; jejich prudkost vrhla okna a skla pokoje, kde jsme byli, s velkou silou na nás. Dobře jsem si domyslel, co se děje, ale měl jsem za to, že zlo je větší, než díky Bohu bylo. Hned jsem vyšel do ulice, abych vše zařídil. Zmatek byl však nesmírný a každý, mysle na sebe a na svou záchranu, se nehrnul oheň hasit: všichni hledali, jak se dostat ven, a nikdo nenacházel způsob. Nakonec jsem dal vyrazit jednu ze zazděných bran, jíž všichni vyšli; a když jsme tím způsobem získali volnější ruce, oheň jsme uhasili a prach zajistili. Při požáru zahynulo asi padesát osob.

V sobotu 13. jsem vyjel z Lunelu s jízdou, kterou si král vyžádal, a nocoval jsem v Mauguio; odtud jsem vyrazil v neděli 14., postavil řečenou jízdu do bitevního pořádku před Montpellierem a v šest hodin ráno přijel ke králi, právě když chtěl vyjet z Villeneuve-de-Maguelonne¹¹³ do Mauguio. Dal své pěchotě pochodovat před sebou i za sebou, projel Lattes a dorazil do Mauguio; předtím si ještě při obhlídce Montpellieru dal po sobě z města vystřelit z děl. Byl s ním pan d’Épernon a nemnoho dalších. Já jsem dal jízdu postoupit a rozestavit na křídlech, abych ho zajistil.

Maršálská hůl

V Mauguio se král dověděl, že princ de Condé na prosbu pana de Montmorency umístil do Lunelu languedocký pluk a velení tam svěřil baronovi de Castries; velmi se nad tím rozhněval a nařídil mi, abych ho odtud dal vystěhovat a umístil tam jeho gardy dřív, než do města vstoupí. Učinil jsem to v pondělí 15., o svátku Panny Marie, kdy tam král přijel.

V úterý 16. přijeli za králem princ de Condé a pan de Schomberg a já jsem se s nimi téhož dne vrátil do Sommières, které ještě téhož večera kapitulovalo a ve středu 17. se vzdalo. Vešel jsem zámkem, kam jsem umístil posádku, a gardy se Švýcary vstoupily do města. Přijel tam i král a poobědval¹¹⁴, načež se vrátil do Lunelu.

Pan de Schomberg cestou králi řekl, že jsem jeho nepřítel, a prosil ho, aby nevěřil ničemu, co bych o něm řekl. Král mu odpověděl, že se velmi mýlí, že jsem o něm nikdy nemluvil jinak než v jeho prospěch a o nikom jiném také ne, a že mě špatně zná, pokládá-li mě za člověka, který prokazuje zlé služby. Byl tou odpovědí poněkud překvapen, a ještě víc, když si dal zavolat Beauvilliers, aby si mu stěžoval na to, co jsem řekl Pontgibaultovi¹¹⁵ — totiž že není pro pana de Schomberg nejlepší ukazovat se tak stranickým pro prince de Condé —, a Beauvilliers mu odpověděl, že kdyby mi to byl řekl dřív, než o tom mluvil s králem, byl bych ho uspokojil, ale že špatně začal, když se proti mně prohlásil dřív, než si věc vyjasnil. Dobře viděl, že král se mnou mluvil, a poprosil pana de Puisieux, aby nás usmířil, k čemuž jsem svolil jen nesnadno a až poté, co jsem mu řekl, co si myslím. Potom mě požádal, abych mu pomohl získat pozůstatek po panu d’Épernon, který povýšením na guyennskou správu opouštěl Saintonge, Angoumois, Aunis a Limousin. Řekl jsem mu, že nejen nebudu mluvit v jeho prospěch, ale že mu budu křížit cestu, dokud nebude zcela spokojen pan de Praslin, můj věrný přítel, který si na totéž činil nárok. Nakonec se to vyřešilo rozdělením: panu de Praslin připadly Saintonge a Aunis, panu de Schomberg Angoumois¹¹⁶ a Limousin.

Posloužil jsem také panu d’Épernon, aby dostal Bergerac, který mu král odpíral dát.

Pan de Montmorency¹¹⁷ se tvrdě utkal s králem, který dal správu Lunelu Mazarguovi, jenž tam už měl panství, což si nepřál; nakonec jsem zařídil, aby král k jeho spokojenosti dosadil Toirasova staršího bratra, zvaného Restinclières¹¹⁸.

Král to vše vykonal a odjel do Aigues-Mortes¹¹⁹, které mu předal pan de Châtillon¹²⁰; guvernérem tam ustanovil Varennese¹²¹ a pana de Châtillon učinil 21. téhož měsíce maršálem Francie, během svého pobytu v Lunelu, kde zůstal až do pátku 26., kdy přijel nocovat do Mauguio, kam dorazil pan maršál de Lesdiguières.

V sobotu 27. se král ubytoval v Laverune¹²², kde se o míru takřka dohodli.

V neděli 28. mírové jednání pokračovalo a zbývalo uspokojit už jen zvláštní požadavky Montpellierských, k nimž pánové de Créquy a de Bullion jezdili sem a tam.

V pondělí 29. přijal pan konetábl de Lesdiguières od krále konetáblský meč, složil mu za něj hold a přísahu¹²³. Potom mi král řekl, že mi dává maršálskou hůl Francie, které se pan konetábl právě vzdal, když přijal meč, a že nechá vyhotovit mé listiny, abych pak složil přísahu. Vzdal jsem mu za to nejponíženější díky, jaké si jeho nesmírné milosti zasloužily.

Pan de Schomberg byl velmi překvapen, neboť král ke mně tu řeč pronesl v jeho přítomnosti; přesto přišel ke mně na oběd spolu s panem konetáblem, kardinálem de la Valette¹²⁴, pány de Chevreuse, de Montmorency, d’Épernon, de Praslin, de Saint-Géran a de Créquy. Ty král po obědě povolal do válečné rady, poté co se pan de Bullion vrátil z Montpellieru s naprostým odmítnutím vpustit krále do města jako silnějšího; nabídli však, že vzdálí-li se král na deset mil, přijmou pana konetábla s takovým vojskem, jaké tam bude chtít uvést. V radě byli s králem princ de Condé, pan konetábl, pánové maršálové de Praslin, de Saint-Géran a de Créquy, pánové d’Épernon a de Montmorency, Schomberg, [já]¹²⁵, Marillac, Zamet, Valençay, Portes, Montréal, prezident du Faur¹²⁶ a Bullion.

Rada u Laverune a obléhání Montpellieru

Věc byla taková: princ de Condé, úhlavní nepřítel míru, o němž se jednalo, na mnoha místech prohlásil, že vstoupí-li král do Montpellieru, dá město vyrabovat, ať se tomu bude bránit sebevíc. To Montpellierské tak zastrašilo, že se raději chtěli odhodlat k čemukoli jinému než krále přijmout; a jako konečnou odpověď, kterou toho dne dali panu de Bullion, nabídli úplnou poslušnost pod podmínkou, že král do jejich města nevstoupí, neboť pokládali vyrabování za jisté, kdyby mu otevřeli brány.

Když každý zaujal v radě místo, nařídil král panu de Bullion, aby podal zprávu; ten mu prostě vyřídil, co mu měšťané uložili. Nato mu král řekl, ať poví své mínění. Pravil toto:

„Sire, vždycky jsem slýchal, že ve válce odnáší čest ten, kdo má z ní prospěch. Proto budu Vašemu Veličenstvu vždy radit, aby šlo za podstatou a nezdržovalo se malichernými formalitami, které nejsou podstatné. Kdyby vám město Montpellier odpíralo poslušnost a podrobení, jež vám náleží a jež jsou vám povinni, řekl bych, že je třeba je zničit a vyhladit. Je to však lid poplašený a vyděšený hrozbami, že bude vyrabován a zničen, že budou znásilněny jeho ženy a dcery a vypáleny jeho domy — lid, který vás ve jménu Božím prosí, abyste jeho poslušnost dal přijmout panem konetáblem; ten tam vstoupí, až se vzdálíte, s takovým vojskem, jaké se mu zlíbí, aby tam prosadil a dal uznat autoritu Vašeho Veličenstva, což je totéž, jako byste tam vstoupil sám. Proč byste kvůli nicotné maličkosti neměl přijmout mír tak užitečný a čestný pro Vaše Veličenstvo a raději se pouštěl do dlouhé války, jejíž výsledek je nejistý a náklad nesmírný, v kraji, kde jsou nezmírněná vedra, a vydával vlastní osobu příkořím války i ročního času, když se tomu můžete vyhnout bez škody a bez hany? Vaše Veličenstvo už nyní může mír přijmout — nebo lépe řečeno jej dát svým vzbouřeným poddaným. Montpellierští nabídnou, ba budou Vaše Veličenstvo nejponíženěji prosit, abyste přijel poctít jejich město svou přítomností a vykonal v něm slavnostní vjezd, který připraví co nejskvělejší; žádají však šest dní, aby rozpustili cevennské oddíly, které ve městě mají, a aby se připravili Vaše Veličenstvo důstojně přijmout. To jim povolíte, ale dáte najevo netrpělivost, že chcete za královnou svou manželkou, kterou necháte sjet do Arles¹²⁷ (z Lyonu, kde je), a ponecháte panu konetáblovi úkol Montpellier převzít; on zde zůstane s částí vašeho vojska a vy s druhou částí pojedete vykonat slavnostní vjezd do Nîmes a do Uzès. Takto, Sire, neztratíte žádný čas ani pro své záležitosti, ani pro svůj návrat, a budou podle mého mínění dokonale vyřízeny. To je vše, co mohu Vašemu Veličenstvu v té věci říci.“

Princ de Condé, který pana de Bullion poslouchal s netrpělivostí, ho sotva nechal domluvit a začal spílat jemu i klice, která prý ten mír ukula bez vědomí rady a chce jej prosadit a uzavřít s hanbou a potupou. Král však, u něhož seděl, ho rukou i slovem zadržel a řekl mu, ať nechá každého volně vyslovit mínění a že bude mít ve své řadě dost času mluvit. Princ se podvolil jakžtakž, vrtěl se na sedadle a posunky dával najevo odpor k těm míněním, z nichž mnohá byla potom shodná: pan prezident du Faur řekl nemnoho slov v témž smyslu jako pan de Bullion a uzavřel stejně, a po něm tak učinili pánové de Montréal, de Portes, de Valençay, Zamet a Marillac. Když došlo na mne, princ de Condé, který až dosud cosi polohlasně¹²⁸ pronášel, zvýšil hlas a řekl: „Jeho mínění už znám a můžeme o něm říci ad idem.“ Tehdy jsem je pronesl takto:

„Sire, jsem toho mínění, aby Vaše Veličenstvo z rady vstalo a ušlechtilým a velkomyslným pohrdáním dalo najevo, jak je uráženo návrhy Montpellierských a jak jsou mu nemilá mínění, která se s nimi srovnávají.

Kdyby Vaše Veličenstvo stálo před Štrasburkem, Antverpami nebo Milánem a uzavíralo mír s knížaty, jimž ta města patří, byly by podmínky nevstoupit do nich snesitelné. Ale aby francouzský král, vítězný a se silným vojskem, místo aby dal mír hrstce¹²⁹ svých vzbouřených poddaných, kteří jsou bez pomoci a dohnáni do krajnosti, jej od nich přijímal za hanebných podmínek, které mu přicházejí navrhovat a vnucovat — to jsou urážky, které nelze snést¹³⁰, ba ani vyslechnout. Město Montpellier odepře vstup svému králi, zavře mu brány, a dřív než mu složí jakoukoli přísahu věrnosti¹³¹, král jim prokáže tu poslušnost, že se podle jejich přání vzdálí deset mil od jejich města! Král, který takové podmínky přijme, ať se připraví na strašlivá příkoří od jiných měst, která tím příkladem zpychnou a tím nedůstojným strpěním se ujistí o beztrestnosti. Ano, ale namítne se mi, že ze smlouvy bude patrné, že král vstoupit mohl, a že ta výjimka se učiní tajným článkem, o němž budou vědět jen Montpellierští a ti, kdo mají tu čest být v této radě. Jako by celý lid dokázal skrýt nebo zatajit věc tak výhodnou a jako by se nám z tváře nedalo vyčíst, co by se náš jazyk styděl prohlásit! Sire, ve jménu Božím, učiňte pevné rozhodnutí, setrvejte na něm, ba zatvrďte se v něm: buď ten lid zničit, protože je vzbouřený a protože je také drzý a nestoudný, anebo jej přivést k úplnému podrobení¹³² a dokonalé lítosti.

Můj vlastní zájem se mému návrhu příčí a jedině služba a čest¹³³ Vašeho Veličenstva mě vedou, abych vám jej učinil. Neboť uzavře-li se mír dnes, zastihne mě s větší odměnou, než jakou mi mé služby mohly slibovat, totiž se ctí maršálské hole Francie, o níž mě Vaše Veličenstvo ujistilo. Při obléhání Montpellieru nemohu získat nic než mnoho námahy, nebezpečné rány a snad i smrt; mohou také nastat neblahé náhody, které by Vaše Veličenstvo zdržely od toho, aby mě nechalo složit přísahu úřadu, který mi slíbilo, ba mohly by je přimět mi jej docela odepřít¹³⁴. Přesto to riziko podstoupím a prosím Vaše Veličenstvo co nejponíženěji, aby mé přijetí odložilo, dokud nebude město Montpellier přivedeno k poslušnosti a Vaše Veličenstvo pomstěno za potupu, kterou vám ti vzbouřenci chtěli způsobit.“

Když jsem domluvil, princ de Condé, který mě pozorně poslouchal, vstal a řekl králi: „Sire, hle, muž dobrý, velký služebník Vašeho Veličenstva a žárlivý na vaši čest.“ Král vstal také, což přimělo všechny ostatní povstat, a tehdy Jeho Veličenstvo řeklo panu de Bullion: „Vraťte se do Montpellieru a řekněte měšťanům, že svým poddaným kapitulace dávám, ale od nich žádné nepřijímám; ať přijmou ty, které jsem jim nabídl, nebo ať se připraví, že k nim budou donuceni.“ A tak rada skončila. Princ de Condé mi prokázal tu čest, že mě přišel obejmout a nahlas o mně řekl tolik dobrého, že jsem z toho byl zmaten. Pan konetábl a pan maršál de Créquy¹³⁵, kteří ten mír zprostředkovali, viděli zatvrzelost Montpellierských a poradili králi, aby je přivedl k rozumu; a ještě téhož večera bylo veškeré jednání přerušeno.

V úterý 30. chtěl pan konetábl jet obhlédnout Montpellier, jak den předtím řekl panu maršálu de Praslin; ten mi o tom nic neřekl, na což jsem si mu před panem konetáblem stěžoval a ukázal mu, že jeho mlčením se stalo, že dva tisíce pěších, kteří měli pana konetábla doprovodit, aby mohl pevnost bezpečně obhlédnout a zahnat nepřítele, kdyby na něho vyrazil, nebyli určeni ani připraveni, jak by jinak byli — neboť bych si byl od něho vyžádal rozkaz. Řekl mi, že až budu maršálem Francie, budu si tam, kde budu velet, dělat, co se mi zlíbí; že v tomto vojsku velí on a že se mu nezlíbilo se mnou o tom mluvit. Byl jsem tou hrubou odpovědí velmi překvapen, neboť jsem ho miloval jako svého otce; řekl jsem mu, ať si počíná, jak uzná za dobré, a že se do toho nebudu plést. Postavil se tehdy do čela jízdy, kterou dal přivést, a já jsem se držel u pana konetábla. Stalo se, že nepřítel vyslal asi dvě stě mužů, kteří nás provázeli kolem celé pevnosti a bez ustání po nás stříleli, zatímco my jsme neměli pěchotu, abychom je zahnali, a oni se stále drželi v ochraně své protiškarpy a svého valu. Několik osob zranili, mezi jinými hraběte de Maillé¹³⁶ mušketovou ranou do tváře, a zranili i mnoho koní. Za šest hodin jsme objeli pevnost a obhlídku dokončili. Pan konetábl dojel jen k Salleneuve, kde přešel Lez¹³⁷, a vrátil se do své provincie, neboť se mu nepodařilo dovést věci k míru.

Ve středu 31. bylo shromaždiště vojska na dostřel muškety od Salleneuve, na dohled od Montpellieru; dali jsme je utábořit na návrší¹³⁸, kde byl les, který byl brzy vykácen, takže se z něj stala rovina. Král se ubytoval v statku¹³⁹ tři sta kroků od ležení, který patřil montpellierskému konzulovi¹⁴⁰. Toho dne jsme nepostoupili dál než k úvozu pod popravištěm¹⁴¹, kde jsme umístili strážní oddíl sta mužů; stejně tolik jsme umístili i do čela každého pluku a k tomu jízdní stráž o padesáti koních.

Kolem desáté hodiny večerní šel kapitán Lago¹⁴², který byl pobočníkem, na můj rozkaz s dvaceti muži obhlédnout nepřátelské stanoviště ve zbořeném domě sto kroků od popraviště a čtyři sta kroků od nepřátelských rohových děl; zatlačil je, přiměl dům opustit a stáhnout se k rohovým dílům. Hned jsem tam zajel a k hlídání té zříceniny jsem umístil sto mužů, které jsem předtím postavil u popraviště. Pak jsem si dal přivést šest set mužů, kteří stáli před šesti utábořenými pluky, se vzkazem, aby na jejich místo postavili stejný počet, a postoupil jsem do úvozu, který jsem shledal hájitelným, a oněch šest set mužů jsem tam umístil. Když jsem poslal ještě pro dalších šest set, postoupil jsem na sto kroků od jejich rohových děl a přes noc jsem se tam opevnil.