Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

III. Obléhání Montpellieru, maršálská hůl a návrat (září–prosinec 1622)

[Závěrečná kapitola roku 1622. Obléhání Montpellieru začíná výpadem, při němž padne mladý vévoda de Fronsac a většina pánů, kteří se k boji seběhli od králova stolu, a končí mírem, který Bassompierre v radě marně odmítal. Mezi tím se znovu a znovu vrací týž spor: Bassompierre navrhuje jeden postup, princ de Condé prosadí jiný, útoky se nedaří a ztráty rostou. Odměnou je mu maršálská hůl, kterou mu král podá přímo v zákopu. Rok se uzavírá slavnostními vjezdy do Montpellieru, Arles a Lyonu a dvorskými pletichami kolem Schombergových financí.]

Září 1622: výpad z Montpellieru

Září. – Nevěděl jsem o ubytování, které si vybrali princ de Condé a pan maršál de Praslin¹, a proto jsem jim nic nevzkázal. Dorazili nazítří ráno ve čtvrtek prvního září. Princ de Condé byl nadšen, když viděl, jak jsme postoupili; pan de Praslin se však urazil a řekl, že jsem neměl bez jeho rozkazu postupovat. Princ de Condé se tehdy postavil na mou stranu a řekl mu, že jsem učinil dobře a že když to on schvaluje, stačí to.

Odtud nás vzal s sebou do rady, kam přišli také Gamurrini, Mortières², Lago a le Maine. Všichni byli toho mínění, že je třeba zmocnit se návrší svatého Diviše³ — té vyvýšeniny, kde je nyní citadela — a že čím dřív se jí zmocníme, tím lépe. Pan maršál se toho ujal a princ de Condé mi nařídil, abych ho doprovodil. Pan de Chevreuse tam chtěl jet také a usadili jsme se tam, aniž jsme narazili na jiný odpor než na strážní oddíl, který ustoupil.

Princ de Condé tam přijel nazítří v pátek 2. a byl velmi spokojen. Zeptal se mě, zda bych nechtěl stráž přenechat panu de Valençay, anebo zda mu ponechám, aby příští noc otevřel zákop. Odpověděl jsem mu, že otevření zákopu náleží prvnímu polnímu maršálovi, a chce-li dát stráž na návrší svatého Diviše panu de Valençay s rozkazem, aby se tam opevnil, že s tím souhlasím. Přenechal ji tedy jemu a mne vzal s sebou ke králi. S panem de Valençay jsme nechali pana du Plessis, bitevního seržanta⁴, statečného a zkušeného muže, a jeho pobočníka Vernèguese s pluky de Fabrègues, de la Roquette a de Saint-Brest, které mohly čítat osm až devět set mužů, a s třemi sty muži piemontského a stejným počtem normandského pluku. Princ de Condé určil také padesát koní, kteří by byli zabránili nepořádku, jenž nastal, kdyby tam byli přišli; chyběli však a nedorazili včas.

Požádal jsem krále o dovolení jít si na dvě nebo tři hodiny odpočinout, abych mohl příští noc bdít u otevření zákopu, neboť jsem od odjezdu z Laverune nezamhouřil oka; povolil mi to, když jsme vycházeli z rady. Kolem poledne jsem ležel na lůžku, když jsem zaslechl tři po sobě jdoucí dělové rány z města; to mě vyhnalo ze stanu, a tam jsem v tu chvíli uviděl velký výpad, který měšťané podnikali na naše lidi na návrší svatého Diviše, a že mezi těmi, kdo vyrazili, je dobrých třicet obrněných jezdců. Spěšně jsem si dal přivést koně a vydal se k ležení Švýcarů, které bylo onomu návrší nejblíže, když jsem uviděl, jak naši prchají a sjíždějí po stráni k Merdansonu⁵, potoku, který teče pod kopcem. Běžel jsem tedy ke Švýcarům, dal jim vzít do rukou zbraně a pochodovat přímo na nepřítele, který naše pronásledoval až k Merdansonu.

Stalo se, že král po obědě stál v besídce nahoře nad svým bytem s několika princi a pány; ti výpad uviděli a seběhli se tam v takovém nepořádku, že nikdy nepoznali, kdo jsou nepřátelé a kdo naši, dokud se nenašli obklíčeni. Pan de Montmorency naštěstí narazil na Argencourta⁶, který ho nedal zabít jako ostatní a řekl mu: „Pane, ustupte tudy.“ To si nedal říct dvakrát; a ačkoli velmi pospíchal, neuhnul dvěma ranám nepřátelských pík, které však byly lehké a brzy se z nich vyléčil. Ostatní, kteří přišli v téže společnosti, byli všichni pobiti, totiž: pan vévoda de Fronsac⁷, mladý kníže velkých nadějí, z něhož by byl podle mého mínění jednou velký vojevůdce — nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se našeho řemesla chápal lépe, bez přetvářky a bez okázalosti, a kdo by měl tak nesmírnou touhu se mu dobře naučit. S ním byli zabiti pan markýz de Beuvron⁸, velmi chrabrý pán, mladý languedocký šlechtic jménem Lussan, kterého jsem viděl velmi dobře si počínat u Pont-de-Cé⁹, a pan d’Ouctot, poručík kompanie prince de Condé.

Když nepřítel uviděl pochodovat Švýcary, pomyslel na ústup. Švýcaři přišli v dobrém pořádku, pochodovali odhodlaně, bez váhání přešli Merdanson a začali stoupat na návrší svatého Diviše. Nepřítel na ně nepočkal až na píky; stále však šarvátkami své mušketové palby ustupoval do města a přenechal nám bojiště¹⁰, kde jsme našli a odnesli své mrtvé. Vedle těch, které jsem jmenoval, to byli dva polní mistři, Fabrègues a la Roquette¹¹, kteří padli hned zpočátku, a Combalet, kapitán normandského pluku a synovec nebožtíka konetábla de Luynes¹², který si tam vedl statečně. Princ de Condé přijel do čela Švýcarů na milost tisíce arkebuzových ran a dosti dlouho tam setrval a nechtěl odejít, dokud jsem mu neslíbil, že mu podám zprávu o Ouctotovi, živém nebo mrtvém, o něhož měl starost — což jsem krátce nato učinil, když jsem poslal jeho tělo. Pan maršál de Praslin tam setrval po celou dobu a počínal si velmi dobře. Jeden z mých lidí jménem Fontaines, o něhož jsem se opíral, dostal třicet kroků za ním mušketovou ránu do žaludku. To byla jediná velká nehoda, která nás při tomto obléhání potkala.

Večer nám král vzkázal, aby se Švýcaři, kteří byli stále na návrší svatého Diviše, stáhli, protože Jeho Veličenstvo bylo rozhodnuto dát tam nazítří, v sobotu 3. září, vybudovat pořádnou pevnůstku; provedení se však odložilo. Téhož dne pan Zamet, který zastával úřad polního maršála v pikardském úseku, jehož byl rovněž polním mistrem, jel cosi obhlédnout za šarvátky, kterou dal schválně vyvolat, a rána ze čtyřliberního děla¹³ vypálená z města mu rozdrtila stehno; o tři dny později na ni zemřel¹⁴. Táž rána urvala hýždi panu de Moulon¹⁵, pobočníkovi, který se z ní vyléčil.

V neděli 4. jsem v noci postavil napravo barikádu, která přetínala cestu, na niž ti v nepřátelských rohových dílech viděli. Potom jsem se plížil podél Merdansonu a z velkých sudů¹⁶ jsem podél břehu udělal předprseň, kam jsem umístil množství mušketýrů, a získal jsem most, který potok přetíná¹⁷; na něm jsem se opevnil. Tím způsobem jsme si podávali ruce — ti na návrší svatého Diviše a my. Když však téhož večera přijel pan maršál de Praslin (byl s ním pan de Chevreuse) to stanoviště znovu získat a začít tam stavět pevnůstku, tvrdili tamní inženýři, a sám Gamurrini, že se tam nelze usadit a že tam není dost země ke krytí. Gamurrini za mnou tedy sestoupil a řekl mi, že nadarmo postupuji doleva, abych spojil naše útoky, protože bylo rozhodnuto záměr s návrším svatého Diviše opustit — ačkoli to byla nejkratší cesta k dobytí města. A dobře se ukázalo, zda se tam nedalo usadit: nepřítel tam přímo před našima očima postavil pevnůstku. Je pravda, že měl tu výhodu, že byl z města ovládán a hájen.

V pondělí 5. bylo rozhodnuto zřídit dosti velké shromaždiště, aby naše stráž byla v bezpečí; začal jsem s ním v noci.

V úterý 6. jsem v něm pokračoval a za dne jsem třicet kroků od nepřátelských rohových děl udělal příčný zátaras z naplněných sudů, aniž jsem ztratil jediného muže — novým způsobem, který jsem vymyslel a který Gamurrini shledal velmi dobrým.

Ve středu 7. jsem byl nemocen a k postupu k rohovým dílům byl v té cestě, kde jsem předešlého dne udělal zátaras ze sudů, postaven zátaras z košů.

Až dosud jsme pracovali jen v úvozech, které jsou v tom kraji velmi hluboké, protože tam málokdy prší; nazítří 8. jsme však pracovali na otevřené zemi a své zákopy jsme zvyšovali naplněnými sudy. Dělali jsme to, abychom zajistili baterii čtyř děl, kterou jsme chtěli postavit na ostřelování vysunutých rohových děl, jež jsme museli získat.

V pátek 9. jsme postavili barikádu a kryt v cestě nalevo od naší baterie, směrem k rohovým dílům.

V sobotu 10. byla postavena další barikáda v cestě nalevo od rohových děl; pro nedostatek sudů jsme ji museli udělat z prázdných košů.

V neděli 11. byl zabit Gamurrini, když se postavil mezi dva koše, aby si prohlédl onu barikádu z prázdných košů, postavenou předešlé noci, kterou mu Toiras ukazoval¹⁸. Pro krále to byla velká ztráta, neboť to byl muž obléhání dobře znalý.

Večer, když gardy vyšly ze zákopu a vystřídal je navarrský pluk, šel jsem povečeřet a vzal jsem s sebou le Plessise, bitevního seržanta, a Des Champse, kapitána navarrského pluku, abychom se hned nato vrátili. Právě když jsme chtěli zasednout ke stolu, uslyšeli jsme od zákopu střelbu silnější než obvykle, což nás přimělo spěšně se tam rozběhnout. Nepřítel podnikl silný výpad na navarrský pluk, vyrazil barikádu z košů, kterou rozbořil, a byl by v zákopu způsobil velký nepořádek, nebýt mohutného odporu navarrského pluku. Podplukovník jménem Joffre¹⁹ zůstal v zákopu, aby vydal potřebné rozkazy, a kapitán Porcheux²⁰, strážmistr Cambis²¹ a poručík Beaumont, syn du Boullaye²², vyrazili do pole s nějakými sto dvaceti²³ muži. Nepřátel bylo plných šest set ve třech houfech: první přišel k zátarasu z košů a přiměl naše jej opustit; druhý tak prudce napadl oddíl vedený Porcheuxem, že jej ten oddíl převrátil. V témže okamžiku jim však na krk padl třetí nepřátelský houf, na nějž bez váhání vyrazili, utkali se s ním a odrazili jej. Všichni tři jmenovaní velitelé však byli raněni, a když se museli stáhnout, spojil se celý výpad u zátarasu z košů.

Přišel jsem tam právě v tu chvíli, a domnívaje se, že zátaras je ještě náš, jsem tam vstoupil průchodem v příčném zátarasu ze sudů. Des Champs šel přede mnou a le Plessis mě následoval. Zastihli jsme nepřátele, jak zátaras bourají, a Des Champs na ně zavolal v domnění, že jsou naši: „U všech hromů, co to děláte? Boříte naši barikádu!“ Odpovědí mu byly čtyři nebo pět ran mečem a byli by ho dorazili, kdyby nezvolal: „Jsem Bassompierre, je tu dvacet tisíc tolarů k vydělání.“ Tehdy ho chytili a zajali v domnění, že jsem to já. Já i le Plessis jsme v tu chvíli poznali, že jsme zašli příliš daleko. Oba jsme tedy předstírali, že při bourání zátarasu pomáháme, a vyčkali jsme chvíle, abychom se vrhli do otvoru své barikády; tam nás potkalo ještě to štěstí, že po nás jeden voják při vstupu vypálil mušketou na dostřel, a zázrakem nezasáhl ani le Plessise, ani mne. Ve chvíli, kdy jsem se vracel, se Porcheux a Cambis vraceli z oněch dvou útoků, při nichž ztratili jen dva vojáky a měli mnoho raněných, jako byli i oni sami.

Viděl jsem, jak si nepřítel počíná, neboť jsem byl mezi ním; to mě přimělo vzít sto mužů a dalších sto dát bitevnímu seržantu le Plessisovi. Ten se pustil polem nalevo, já napravo, a přišli jsme současně ze dvou stran udeřit na bořitele našeho zátarasu tak, že jsme je zahnali do jejich rohových děl rychleji než krokem; zanechali tam osm nebo deset svých mrtvých a čtyři zajatce. V královském ležení se rozneslo, že jsem byl zajat a že nepřítel naše zákopy vyčistil. Král tam spěšně poslal Fiesqueho²⁴, jemuž jsem ukázal přes třicet mrtvých, a zajatce jsem poslal podat králi zprávu.

Nepřátelé, kteří se nevrátili do města a zůstali v rohových dílech, nás přišli zkoušet o půlnoci a znovu ve čtyři hodiny ráno; pokaždé však našli, s kým mají tu čest. Téže noci jsme na místě onoho zátarasu z košů postavili pevnou a dobře z boků krytou barikádu.

V pondělí 12. jsme dokončili postavení čtyř děl do baterie a vedli jsme napravo linii, abychom se k ní dostali.

V úterý 13. baterie pálila celý den a kolem půlnoci jsme zaútočili na rohová díla: pan de Praslin s gardovým plukem středem, já zprava s piemontským a navarrským plukem a pan de Valençay zleva s normandským a d’Estissacovým. Dobyli jsme je statečně a ztratili jen sedm mužů; mezi nimi byl zabit kapitán Taraut z normandského pluku²⁵ a Lago, pobočník, což byla velká škoda, neboť kromě toho, že to byl statečný muž, rozuměl řemeslu jako kdokoli ve vojsku. Princ de Condé, který byl útoku přítomen, byl s námi velmi spokojen a král ještě víc.

Ve středu jsme se v nepřátelských rohových dílech opevnili a postoupili se zákopy nalevo.

Ve čtvrtek 15. se chystala baterie dvanácti děl na ostřelování bašty nalevo a na umlčení obrany tam, kde jsme ji potřebovali odstranit; zajistili jsme ji shromaždištěm vpředu, které vydalo za pevnůstku, tak dobrou je činila poloha.

V pátek 16. naléhal le Maine Chabans²⁶ na prince de Condé, aby raději zaútočil na půlměsíc²⁷, který byl mezi dvěma baštami, [než na jednu z obou bašt]²⁸. Bylo to podle mého mínění proti všemu rozumu a měli jsme velkou výhodu zaútočit na baštu napravo a nechat pikardský úsek udeřit na levou. Protože však Chabans mysl prince de Condé svými důvody předem zaujal, nebylo možné říci nic, co by ho uspokojilo. Dobře jsem viděl, kam ten chlapík míří; znal jsem ho, protože sloužil vždy pode mnou, krom tentokrát, kdy byl pobočníkem v pikardském úseku a dělal inženýra. Byl to předkladatel záměrů, které generálům šeptal do ucha, haněl všechny, kdo pracovali, a snažil se usadit na jejich místo; a když se tam usadil, začal nějaký líbivý podnik a dovedl jej do jistého bodu, pokud mu to jeho schopnosti (které nebyly velké) dovolily, a pak předstíral nemoc nebo zveličoval lehké zranění nebo si vyjednal nějaké pověření²⁹ a započaté dílo nechal ležet. Pan de Schomberg ho pokládal za velkého a obratného muže a jako takového ho doporučil panu de Montmorency, v jehož úseku pracoval a do jehož přízně se snadno vetřel. Práce pikardského úseku dovedl až na protiškarpu bašty, která byla nalevo od ravelínu, a protože se necítil schopen na ni zaútočit a zmocnit se jí, navrhl princi de Condé, že je třeba oba útoky spojit a spojovací linií je k sobě přiblížit tak, aby z nich byl jeden; a že se má dřív dobýt ravelín než bašta, že to je válečný pořádek; a dá-li se mu celkové vedení prací, které měl Gamurrini, snadno to dovede ke konci ke slávě krále i mého pana prince. Vylíčil mu věc tak snadnou, že ho přiměl náš záměr změnit. Když jsem viděl, že nic nepořídím, obrátil jsem se na pana d’Épernon; ten oba plány viděl a prohlédl a podpořil ten můj svou autoritou³⁰ a živě jej hájil. Nakonec však bylo nutno přistoupit na le Maineův záměr a začít ještě téhož dne vést naše dílo napravo k onomu malému ravelínu.

Pan de Schomberg onemocněl v noci útoku na rohová díla tak, že se myslelo, že zemře.

Velkou část soboty 17. jsem strávil u krále ve věci volby strážce pečetí, k níž ho od smrti pana strážce pečetí de Vic mocně tlačili princ de Condé a pan de Schomberg, a tím spíše po smrti pana kardinála de Retz³¹; cítili totiž, že ztrátou těch dvou osob jejich klika v radě zeslábla. Zrak upřeli na pana d’Aligre³², ovšem muže velmi obratného a hodného toho úřadu; byl však s nimi tak svázán, že se ho pan de Puisieux a klika pana kancléře obávali. Pan de Puisieux mě u krále užíval k tomu, abych prosadil navrácení pečetí jeho panu otci; král se však těmi pány dal odradit pod záminkou jeho nepřítomnosti a vysokého věku a nařídil mi mu vyřídit, že s tím nemá počítat, což jsem téhož dne učinil. Pan de Puisieux mě však požádal, abych králi také předložil, že je v zájmu jeho služby, aby ten, komu pečeti dá, byl s jeho otcem v dobré shodě; že to nebude možné, dostane-li je pan d’Aligre, a že ho ve jménu Božím prosí, aby byl právě tento při té příležitosti vyloučen. To král nikdy slíbit nechtěl, ať jsem na něj naléhal sebevíc, protože měl k panu d’Aligre náklonnost a vedlo ho k tomu celé „malé uléhání“, které si d’Aligre získal — totiž ti, kdo zůstávali u krále poté, co dal světu dobrou noc, neboť pak ještě hodinu nebo dvě bděl. Vše, co jsem svedl, bylo oddálit jeho jmenování o pět nebo šest dní.

V neděli 18. žádná práce nepostoupila, neboť se strhla taková bouře (v tom kraji jsou vzácné, ale zuřivé, když přijdou), že nebylo možné dělat nic jiného než se chránit před utonutím³³. Suchá a udusaná země vodu nevsakuje; ta stéká do nížin a do úvozů, které se někdy naplní šesti i sedmi stopami vody. Tím deštěm se Merdanson rozvodnil, vystoupil z břehů a odnesl přes sto lancknechtů, kteří si před velkými vedry vyhloubili u jeho břehu jámy a zalezli do nich.

V pondělí 19. jsme si s pikardským úsekem podali ruce spojovací linií, vedenou od pravé strany naší velké baterie až k nim.

V úterý a ve středu nato jsme dokončili baterii a postupovali jsme k ravelínu podkopem. Toho druhého dne byl raněn Mortières, což nám velmi uškodilo, neboť pracím dobře rozuměl.

Zápas o pečeti

Ve čtvrtek 22., když jsem ráno přišel do rady, dověděl jsem se, že král dal princi de Condé slovo, že učiní pana d’Aligre strážcem pečetí — nebo aspoň o tom ujistil „malé uléhání“ a oni jeho. Pan de Puisieux mi při vstupu řekl, že je z té věci zoufalý; mrzelo mě to kvůli němu, neboť byl můj přítel, a také kvůli sobě, protože pan d’Aligre mě nikdy nechtěl o nic požádat, ať už z pohrdání, nebo protože si byl svou věcí tak jist, že mou pomoc nepotřeboval. Jakmile jsem vstoupil, odtáhl mě Rucellaï s panem maršálem de Praslin do kouta a řekl mi doslova toto:

„Víte, pane, jak jsem zavázán vás milovat a sloužit vám — jak pro přízeň, kterou jste mi hojně prokázal, tak pro závazky, které k vám mám. Vy jste mě přivedl zpět ke dvoru po smrti maršála d’Ancre a chtěl jste být mým ručitelem. Vy jste přiměl krále, aby mi loni dal opatství l’Hort de Poitiers u Saint-Maixent. A abych nedělal dlouhý výčet všech vašich dobrých služeb, přiznávám celkově, že není ve Francii pána, jemuž bych byl zavázán víc než vám. Proto jsem se vždy snažil se vám odvděčit vším, co bylo v mých silách. Víte, jakou zvláštní péči jsem věnoval tomu, abych vám získal přízeň prince de Condé, a s jakou námahou jsem se vás v ní snažil udržet. Říkám s jakou námahou, protože jsem ho po návratu k vojsku shledal s vámi nespokojeným, jak jen to šlo; domníval se, že mu pan de Puisieux u krále špatně posloužil, a že když jste dal přednost jeho přátelství před princovým a nechtěl jste ho pro něj opustit, měl jste podíl na zlých službách, které mu prokázal. Nelze vypovědět, kolik různých rolí jsem sehrál, abych mu to mínění z mysli vyhnal. Nakonec mi řekl, že vám nabídl své přátelství celé, budete-li ochoten opustit přátelství pana de Puisieux, a řekl mi nadto, že se k tomu máte rozhodnout ještě dnes, protože až tento den mine, už vás nepřijme. Pan d’Aligre bude zítra jmenován strážcem pečetí, a protože on i pan de Schomberg jsou s princem de Condé těsně spojeni, zničí nejen pana de Puisieux, ale i všechny jeho přívržence a stoupence, z nichž jste hlavní. Chtěl jsem vám to říci před panem maršálem de Praslin, kterého milujete jako svého otce; bude mi svědkem, že jsem se snažil odvrátit bouři, kterou vidím nad vaší hlavou a která se chystá spadnout. Neboť ty tři osoby spojené dohromady jistě ovládnou stát a budou povyšovat nebo snižovat, koho se jim zlíbí.“

Když dořekl poslední slova, zavolal mě král, a když mě viděl zamyšleného, zeptal se, nad čím hloubám. „Přemýšlím, Sire,“ odpověděl jsem mu, „o podivné řeči, kterou mi právě před panem de Praslin pronesl Rucellaï jménem prince de Condé a která mě neudivuje ani tak kvůli mně jako kvůli vám. Prohlašuje mě za neschopného kdy získat jeho přízeň, nepřijmu-li ji ještě dnes a pod podmínkou, že opustím přátelství pana de Puisieux; a říká nadto, že on, Schomberg a d’Aligre (který má být zítra strážcem pečetí) budou tři hlavy pod jednou kapucí, které budou se státem nakládat podle své libosti a bez jakéhokoli odporu, ničit nebo povyšovat své nepřátele či své stoupence a služebníky, jak se jim zachce. Posuďte, Sire, kam budete přiveden vy a ti, kdo nechtějí záviset na nikom než na vás!“

Víc nebylo třeba králi říkat, aby se vzňal. Odpověděl mi: „Nejsou tam, kde si myslí, a já si na ně dám pozor.“ Poprosil jsem ho, aby mě nezdržoval, aby si Rucellaï nemyslel, že jsem mu jeho řeč vyzradil, a aby se, aniž dá cokoli najevo, zeptal pana maršála de Praslin, zda mi to a ještě víc neřekl.

Nato mě opustil a já jsem se vrátil k Rucellaïovi, jemuž jsem odpověděl, že hrozby ani nemilost mě nepřimějí opustit přátele, naopak mě k nim váží těsněji, a že vyhrožovat není způsob, jak mě získat; že budu vždy nejponíženějším služebníkem prince de Condé, ale že pro získání jeho přízně neudělám nic, co by mě bylo nedůstojné.

Král zatím mluvil s panem de Praslin, který mu má slova potvrdil a rozpálil ho ještě víc, takže mě krátce nato odtáhl k oknu a řekl mi: „Nedávejte nic najevo a počkejte na mě v mém pokoji, až vstanu od oběda.“ Řekl jsem mu také, že se má před princem de Condé přetvařovat a skrýt před ním, že chce záměr změnit, a nedat nikomu nic znát; tak také učinil.

Krátce nato přijel princ de Condé. Pan de Puisieux se po skončení rady odebral velmi smuten do svého bytu a při odchodu mi řekl: „Věc je rozhodnuta, d’Aligre je strážcem pečetí.“ Odpověděl jsem mu: „Neuvěřím tomu, dokud to neuvidím, neboť se nechci stát nešťastným předčasně.“

Stalo se totiž, že když se mnou jednou král mluvil o pečetích ve prospěch pana d’Aligre, k němuž se klonil, řekl mi, že nemá nikoho kolem sebe, kdo by byl schopen je držet, kromě pana d’Aligre. Odpověděl jsem mu, že křivdí panu de Caumartin, který je v radě pětatřicet let, byl na několika vyslanectvích a v několika pověřeních a je to osoba, proti níž nelze nic namítnout. Odpověděl mi: „Ano, ale koktá, a já také, takže ten, kdo má mé řeči pomáhat, bude potřebovat jiného, aby mluvil za něj.“ Tehdy jsem už neodporoval. Ale když král obědval, seděl jsem na truhle a hloubal o té věci; a uváživ, že nebudu-li mít po ruce někoho, koho mu nabídnout, mohu jmenování pana d’Aligre sice oddálit, ale ne docela zmařit, pomyslel jsem na to, že mu nejlepšími důvody, jaké seženu, vyvrátím jeho mínění o panu de Caumartin. Oběd netrval dlouho a král hned přišel ke mně, tou věcí nadmíru rozohněn. Snažil jsem se ho v té náladě udržet a řekl mu, že ta věc je důležitější, než si myslí, a že jeho rada už nebude shromážděním různých osob soupeřících v jeho službě, nýbrž jedním tělem připoutaným ke svým vlastním zájmům. Řekl mi, že se dobře vystříhá učinit d’Aligra strážcem pečetí a že ti pánové svůj záměr odhalili příliš brzy; ale že je na rozpacích, koho zvolit. Tehdy jsem mu řekl:

„Sire, osmělím se jmenovat znovu pana de Caumartin jako velmi dobrého muže, který má všechny vlastnosti, jaké si můžete od dobrého strážce pečetí přát, a ještě jednu navíc, velmi důležitou pro nynější stav vašich věcí: že je to člověk bez kliky a bez družiny, nesvázaný a nepřipoutaný k ničemu než k vaší službě. A pokud jde o to, čeho se Vaše Veličenstvo obává, že totiž nemá volnou řeč — čtyřicet let, co je ve vaší radě, kdy každý den podává zprávy, pověření, s nimiž každoročně předsedá vaším jménem stavům, hned languedockým, hned bretaňským, a několik vyslanectví, jichž se důstojně zhostil, vám ukazují, že mu jazyk nevázne. A divím se, Sire, že Vaše Veličenstvo, které ho tolikrát slyšelo před sebou mluvit, je na vahách, zda mluví dobře, nebo špatně. To mě, Sire, zavazuje dát vám radu, které, ráčíte-li, uvěříte, že nemá jiný zájem než váš (neboť s panem de Caumartin nemám žádné zvláštní spojení): učiňte ho strážcem pečetí. Bude-li se k tomu úřadu hodit, jak věřím, učinil jste dobrou volbu a zvolil dobrého muže; nebude-li, dal jste mu pečeti jen proto, aby vám je ³⁴ přinesl zpět do Paříže, kde mu je bez obavy, že urazíte kohokoli kromě něho, budete moci odejmout a svěřit je osobě způsobilé a nepřipoutané k jinému zájmu než k vašemu. To by při jmenování pana d’Aligre možné nebylo: jsa, jak se ukazuje, spojen s princem de Condé a panem de Schomberg, přinutil by vás při odnětí pečetí k úplnému převratu ve vaší radě, což by bylo nebezpečné. Nakonec dodávám, že když pan de Caumartin už tři měsíce jako děkan rady pečetí užívá, nevidím žádnou nesnáz svěřit mu ten úřad na další tři, po jejichž uplynutí mu jej buď jako nezpůsobilému odejmete, nebo mu jej jako dostatečnému ponecháte.“

Král mou řeč přijal velmi dobře a po krátkém přemýšlení mi řekl: „Ano, jsem rozhodnut dát zítra pečeti Caumartinovi a neřeknu o tom nikomu až do chvíle, kdy přijde do rady.“ Tehdy jsem mu řekl, abych ho zavázal: „Sire, je-li tomu tak, darujte život panu de Puisieux, který odešel do svého bytu se srdcem zmrzlým; dovolte mi potěšit ho tou dobrou zprávou a napsat mu ji vaším jménem.“ Řekl mi: „Souhlasím, pokud věc udrží v tajnosti.“ Vzal jsem tedy královo psací náčiní, které leželo na jeho stole, a vzkázal to panu de Puisieux; a poprosil jsem krále, aby pod dopis připsal dvě slova vlastní rukou, což učinil a napsal: „Potvrzuji tento lístek.“ Potom jsem se ho zeptal, abych ho zavázal ještě víc, zda mi dovolí vzkázat totéž panu de Caumartin. Dělal jisté potíže, nakonec však svolil pod podmínkou, že mu to vzkážu sám za sebe, a ne jeho jménem; tak jsem učinil a lístek, který jsem mu napsal, jsem mu ukázal. Hned jsem poslal jednoho ze svých lidí tryskem s těmi dobrými zprávami k oněm dvěma, kteří je netrpělivě čekali. Potom jsem šel strávit noc v zákopech a obhlédnout naše stráže a vrátil jsem se nemocen.

V pátek 23. jsem se nehnul z lůžka.

Princ de Condé toho rána odjel do Mauguio. Záminkou byla návštěva nemocného pana de Schomberg, ve skutečnosti však jel popřát panu d’Aligre k jeho blízkému povýšení na strážce pečetí. Jenže dobrou zprávu lze těžko utajit: pan de Caumartin ji řekl svému sekretáři, ten někomu od pečeti, ti dali vědět dalším a ti panu d’Aligre, takže ten princi de Condé řekl, že jsem jistě ještě téže noci poslal jednoho ze svých lidí ujistit pana de Caumartin, že bude toho dne strážcem pečetí. Princ se spěšně vrátil ke králi a oznámil mu, co jsem panu de Caumartin vzkázal. Král mu řekl, že na tom není nic pravdy a že jsem byl špatně zpraven, jestli jsem mu to vzkázal, čemuž on nevěří. Potom dal princ králi říci totéž pány Héroardem, jeho prvním lékařem³⁵, Sauveterrem, Galleteauem³⁶, Bautru³⁷ a jinými, jimž král dal touž odpověď. Nato král, věda, že jsem nemocen, mě poslal navštívit panem de l’Isle-Rouet³⁸ a uložil mu, aby mi vyřídil, že náš člověk špatně střežil tajemství, které jsem mu tak kladl na srdce; že ho to přimělo mnohokrát mě popřít, kvůli čemuž se spolu nepůjdeme bít, a že trvá na tom, co mi řekl. Tak také učinil a odpoledne dal pečeti panu de Caumartin, nad čímž druhá klika zůstala stát v úžasu.

Té noci se v zákopech nic nepohnulo pro nedostatek sudů. Nazítří v sobotu 24. jsme však podkopem získali hrot ravelínu, na nějž jsme chtěli zaútočit a který Argencourt opevnil vším, co si dokázal vymyslet: protiminami, palisádami, trámovými stropy odolnými proti střelbě a provrtanými, aby vojáci mohli po nás střílet bez nebezpečí.

V neděli 25. byla započata mina na hrotu řečeného ravelínu a další na levém rohu, aby tudy mohl zaútočit pikardský pluk. Všechny tyto práce a miny řídil le Maine, k němuž měl princ de Condé plnou důvěru; a já, vida, že odporováním nic nezískám, nechal jsem ho dělat a prostě jsem zastával úřad prvního polního maršála: stavěl, obhlížel a střídal stráže a puntičkářsky dával opatřovat vše, co bylo třeba k postupu prací a baterie. Nadto jsem dbal na to, abych zabránil posile, která se pro nepřítele chystala v Anduze³⁹; poplach o ní jsme měli v noci na úterý 27. a král chtěl nazítří⁴⁰, na zprávu, že posila k Montpellieru pochoduje, vyrazit jí naproti s jízdou a dvěma tisíci pěších. Vyjel tři míle, narazil však na jednoho našeho zvěda, který ho ujistil, že posila nebude připravena k pochodu dřív než za šest dní, a to ho přimělo obrátit.

V minách a pracích jsme pokračovali až do soboty prvního října, kdy se strhla taková vodní bouře, že jsem v našich zákopech několikrát plaval, abych přešel z místa na místo. Většina vojáků odešla a ostatní se zachránili na hřebenech zákopů, jisti, že po nich nepřítel nemůže střílet, neboť vše bylo promočené; a týž nepřítel, nemoha se udržet na dně ravelínu, vylezl jako naši lidé nahoru na svůj val a mluvil s námi. Roquelaure, který byl jakýmsi polním maršálem v úseku pana de Montmorency⁴¹, mě přišel navštívit a domníval se, že kdyby se v té chvíli na ravelín zaútočilo, nepřítel by jej neubránil; podal o tom zprávu princi de Condé, který mě právě přicházel vyvést ze zákopu, abych se šel usušit, neboť jsem celou noc stál ve vodě aspoň po pás a chvílemi až po krk. Jakmile Roquelaure princi tu myšlenku sdělil, přišel spěšně ke mně a nařizoval mi ji provést; ukázal jsem mu však, že je to nemožné, a při obhlídce, kterou jsem před ním dal provést, jsem mu doložil, že mezi nepřítelem a námi je voda vysoká na píku. Ujistil jsem ho, že přestane-li pršet, bude vše připraveno k útoku na ravelín příští neděli; na to jsem se bez přestání chystal, ačkoli jsem nebyl toho mínění útočit takovým způsobem.

Nazítří v neděli 2. nebylo vše potřebné k útoku jen připraveno, ale bylo toho dvakrát tolik. Všechny přístupové cesty byly volné a kryté před nepřítelem a celé dopoledne jsem dal pracovat na tom, co by nám mohlo chybět, a vše přesně obhlédnout. V zákopu měl stráž navarrský pluk. Pan maršál de Praslin tam přijel časně zrána a chtěl kapitánům dobře vysvětlit, co mají dělat, jak a kde se mají usadit. Vzali jsme s sebou pány Ferrona a du Bourdet, kapitány, abychom jim to ukázali; a když jsme všichni čtyři vyšli nekrytě⁴², zasáhla mušketová rána Ferrona do hlavy a prostřelila ji, načež zasáhla du Bourdeta do těla. První zemřel na místě, druhý o dva dny později; byli to dva stateční muži.

Krátce nato přijel princ de Condé s panem kardinálem de la Valette a s pány de Chevreuse a d’Épernon. Ukázal jsem jim pořádek, který jsem k útokům stanovil, i přípravy všeho potřebného, a byli spokojeni. Princ de Condé se mě zeptal, zda nevěřím, že půlměsíc dobudeme. Odpověděl jsem, že nevím, co hodlá udělat, zda jej chce dobýt ztečí, nebo krok za krokem, zda na něj chce zaútočit po výbuchu min, nebo se usadit nahoře či uvnitř; že já jsem v té věci vždy viděl mnoho nesnází a nyní jich poznávám ještě víc; že je to dílo samo o sobě silné, hájené dvěma baštami, pak městskou protiškarpou a konečně městskými hradbami. Tehdy mi [rozhněvaně]⁴³ řekl: „Dobře vím, co je ve věci: protože ten nápad nepochází od vás, nevěříte, že se může zdařit, a nebude vám líto, když nevyjde.“ Odpověděl jsem mu, že má o mé poctivosti velmi špatné mínění, domnívá-li se, že bych si přál králi nezdar; že z výsledku uvidí, že se nebudu šetřit, že vykonám povinnost polního maršála a nechám ho, bude-li chtít, poslat na to dílo postupně celé jeho vojsko, dokud nebude dobyto; o ostatní že se spoléhám na Boha. Nato, když byly miny hotovy, dal je obě odpálit a vzápětí na dílo zaútočit: navarrský pluk z boku a piemontský od hrotu. Protože však vpředu nahoře na díle stála palisáda z trámů, kterou miny neporazily, a ti, kdo se u ní usazovali, byli vidět z dvaceti míst a vzápětí zabiti nebo raněni, ztratili jsme tam mnoho lidí a málo pořídili; miny neudělaly průlom, jaký jsme si slibovali. Princ de Condé pro mě poslal a řekl mi, že podle jeho mínění jde vše dobře, neboť vidí naše lidi jít statečně na útok; a já jsem mu řekl, že podle mého mínění jde vše špatně a že nejlepší by bylo tu práci rychle ukončit tím, že se jí nechá. Vtom přivedli bitevního seržanta le Plessise, jemuž mušketová rána vyrazila oko; potom na straně navarrského pluku padli Roquelaure, Serans a Frenel, ti dva poslední kapitáni řečeného pluku. Princ de Condé pro mě poslal znovu, protože jsem chtěl pomoci svému druhovi Valençayovi, který vedl útok; řekl mi, že se mu stále zdá, že jde vše dobře. „A mně velmi špatně,“ odpověděl jsem mu, „neboť co se dobře nezačne, nikdy dobře neskončí. Vidíte, že se naši usazují v kurtině, že jsou vidět ze všech stran a že při sebemenším náznaku výpadu nepřítele ustoupí — a snad přimějí ustoupit i ty, kdo je kryjí.“

K mé lítosti jsem byl prorok: v tu chvíli nepřítel vyrazil účinkem boční miny a naši místo opustili; totéž učinili i ti od útoku na hrot ravelínu. Běžel jsem tam a zastihl pana d’Épernon, jak postupuje s nějakými třiceti šlechtici s mečem v ruce. Jeden z nich, který vedle mne⁴⁴ držel pistoli zdviženou, ji vypálil a kulkou mi prostřelil okraj klobouku. Vzal jsem padesát mužů piemontského pluku a asi patnáct šlechticů a se skloněnou hlavou jsem vyrazil na nepřítele, kterého jsme hned zahnali zpět do ravelínu⁴⁵. Ostatně jich vyšlo jen asi dvacet, a přesto nahnali takovou hrůzu, že se poslalo pro gardový pluk — ale bez užitku a bez potřeby. Všechno zlo, které nám způsobili, bylo, že zapálili zákop ze sudů; oheň byl brzy uhašen a co zničili, bylo spraveno. Dali jsme své lidi stáhnout a zákopy spravit a stráže, které tam té noci měly nastoupit, tam zavedl pan maršál de Créquy. Přijel králi přinést dobré zprávy o … ⁴⁶ a chtěl mi tu noc ulehčit, vida, že toho mám až příliš zapotřebí.

V pondělí 3. října svolal princ de Condé do své chatrče na poradu všechny přední muže vojska a řekl, že když se nepodařilo dobýt bídný ravelín, Montpellier se dobude tím méně, a že nás dal shromáždit, abychom rozhodli, co máme dělat. Ti, jichž se zeptal první, mu řekli, že je třeba udělat nové miny a jakmile vybuchnou, jít ztečí, a ne se usazovat, a že dílo neomylně dobudeme. Le Maine na tomtéž mínění trval a tvrdil, že město padne, bude-li ten ravelín náš. Tehdy jsem princi de Condé řekl, že vázne-li jeho panství nad Montpellierem jen na tomto ravelínu, ručím mu za něj svým životem do čtyř dnů; a kdyby byl chtěl uvěřit mně a většině přítomných pánů, měli bychom nyní nikoli tento malý ravelín, nýbrž jednu z obou bašt a snad i město. Pan d’Épernon mu tehdy řekl: „Pane, pane, těmto pánům je třeba důvěřovat a jejich radě věřit, neboť to je jejich řemeslo — a ne dopřávat víry tomuhle žvanilovi (a ukázal na Chabanse), který tomu vůbec nerozumí a kterého byste měl poslat zpátky hrát na housle, což je jeho řemeslo.“ Chabans mu řekl, že se domníval, že dal dobrou radu, a že ji podepře živými důvody; pan d’Épernon mu však řekl ještě horší věci. Princ de Condé ho umlčel a řekl mi, že by byl velmi rád, kdybych se podjal zmocnit se ravelínu, ale ať mu povím, jak na to chci jít. Tehdy jsem mu řekl:

„Pane, jedno z nejpodstatnějších pravidel našeho řemesla je útočit na věci opakem; vykládám to tak, že na vysoké dílo, jako je věž, vyvýšená bašta a vše ostatní, co ční, se má útočit zdola, totiž podkopem a minou — kdežto naopak nízké dílo, jako je tento ravelín, který vykukuje jen nosem a není ani dvě stopy nad povrchem, je třeba brát shora. Miny byly výborné na jednu z obou bašt, kterou bychom byli do deseti dnů dobyli, protože bylo snadné získat její patu; jinak je tomu u tohoto malého ravelínu, který je jakoby zapuštěn do země, dobře podminován a opevněn vším, čím lze, právě proti útoku zdola — jak jsme jej vedli a nic nezískali. K němu je třeba postavit kavalír vysoký pouhých šest stop a umístit na něj dvě děla; po každé straně toho kavalíru udělat malý kryt pro čtyři mušketýry a dvě přístupové cesty k výstupu a sestupu. A ráčíte-li vědět, jak to dílo tak snadno dobudu: jakmile tam budou obě děla umístěna, postavím po obou stranách čtyři sta mušketýrů, kteří budou bez ustání vystupovat a sestupovat z obou malých krytů a bez přestávky střílet do ravelínu. Dvacet dělových ran jej rozoře a rozbije všechny trámy, jimiž je opalisádován; pak budu mít padesát dělníků, kteří jej beze strachu a bez nebezpečí otevřou od hrotu až k hrdlu — a tak budete jeho pánem.“

Jakmile jsem domluvil, řekl mi princ de Condé, jehož duch je tak výborný jako málokoho: „U Boha, máte pravdu, a přiznávám, že tímto způsobem je náš, a tito pánové jsou téhož mínění.“ Tak bylo mé mínění schváleno všemi a zvláště panem d’Épernon, a princ de Condé mi řekl: „Zaručuji se, že vám dám do pozítří dodat tři tisíce otepí.“ „A já vám,“ řekl jsem mu, „že vám o tři dny později dodám ravelín.“

V úterý 4.⁴⁷ byl v deset hodin večer podniknut výpad na pikardský pluk v úseku pana de Montmorency. Byl jsem v našem zákopu, vzal jsem čtyři sta mužů a spěšně mu je přivedl; nepřítel se však neodvážil postoupit dál a pan de Montmorency mi tisíckrát děkoval a nabídl mi totéž, kdybych potřeboval.

V pátek 7. dorazily oddíly pana konetábla, čtyři tisíce pěších a tři sta koní. Šel jsem jim přidělit ležení⁴⁸ a odpoledne přijel on sám⁴⁹. Vyjeli jsme mu naproti. Poblíž králova bytu mu dali rozbít množství stanů.

V sobotu 8. se k nám přiblížil pan de Rohan s oddíly, které vedl, aby je vrhl do Montpellieru, a ubytoval se ve Fontanès a v Corconne⁵⁰. Vyjeli jsme jim se svou jízdou naproti, oni se však stáhli.

Téhož dne dorazily oddíly, které král zanechal panu de Vendôme k dobývání menších pevností dolního Languedoku; mohlo jich být bezmála tři tisíce pěších a pět set koní. Šel jsem jim přidělit ležení⁵¹, než jsem vyrazil k Fontanès.

Toho dne a následující noci se začalo pracovat na onom malém kavalíru.

Před odjezdem pro mě princ de Condé poslal a sdělil mi svůj úmysl odejít od vojska; zakládal jej na příjezdu pana konetábla, který mu odnímal velení. Viděl také, že mír bude uzavřen a že na něm nemá podíl, jaký by si byl přál: protože byl otevřeně proti, král před ním jednání tajil. Udělal jsem, co jsem mohl, abych ho přesvědčil, aby se od králova boku nevzdaloval a upustil od cesty do Itálie, o níž uvažoval; bylo to však marné. Přišel tedy krále požádat o propuštění a tak na něj naléhal, že mu nakonec vyhověl; nazítří v neděli ráno 9. odjel, takže když jsem se vrátil z pole, kde jsem strávil noc, už jsem ho nezastihl.

Kolem páté hodiny odpolední se nepřátelé ubytovaní v Corconne objevili na návrší půl míle před Corconne, což nás přimělo zůstat celou noc ve zbrani.

V pondělí 10. byl uzavřen mír a pan de Rohan, doprovázený panem maršálem de Créquy a na jeho slovo, projel naším táborem a v osm hodin ráno vstoupil do Montpellieru, kde zůstal dva dny, aby tamní lid získal pro přijetí míru⁵²; nechtěli jej, protože byl spojen s podmínkou přijmout do města posádku.

Ve středu 12.⁵³ jsem ráno přišel do rady a zdálo se mi, že se na mne král tváří méně vlídně než obvykle a nepromluvil na mne. Byl v komoře svých ptáků a krátce nato řekl společnosti, aby přišli držet radu do jeho pokoje; řekl to i panu kardinálu de la Valette a pánům de Chevreuse a d’Elbeuf a rovněž panu de Vendôme, který právě přijel. Byli tam pan konetábl, pánové d’Épernon, de Praslin, de Créquy, de Montmorency, polní maršálové a ubytovatelé d’Escures⁵⁴ a Fougeu⁵⁵ s panem strážcem pečetí a panem de Puisieux.

Když jsme vcházeli, řekl mi pan strážce pečetí: „Chtěl jsem vám na projev závazků, které k vám mám, poslat vaše listiny navoněné⁵⁶; král však na mne včera večer po Bautruovi tak nesmírně naléhal, [abych je zapečetil]⁵⁷, že jsem k tomu neměl kdy.“ „Jaké listiny?“ odpověděl jsem mu. „Maršála Francie, na nějž půjdete skládat přísahu.“ Byl jsem tou nenadálou zprávou velmi překvapen a stejně tak potěšen; a v témže okamžiku král pronesl tato slova:

„Pánové, mám v úmyslu odměnit dobré a veliké služby, které jsem po řadu let přijal od pana de Bassompierre jak ve válkách, které jsem vedl, tak při jiných příležitostech, úřadem maršála Francie, věře, že mi v něm bude sloužit důstojně a užitečně. Přeji si znát vaše mínění, abych viděl, zda se shoduje s mým.“

Tehdy mi všichni jedním hlasem prokázali tu čest, že o mně řekli víc dobrého, než ve mně bylo. Král mě pak beze slova vzal za ruku, usedl do svého křesla, dal mi pokleknout a složit přísahu a potom mi vložil hůl do ruky; poděkoval jsem mu nejponíženěji, jak jsem dovedl. Všichni přítomní mě přišli obejmout a poblahopřát mi k povýšení; a potom přišly všechny útvary vojska, pěší i jízdní, vzdát králi nejponíženější díky za volbu mé osoby, svého prvního polního maršála, za maršála Francie. A když ho dělostřelci požádali o dovolení vypálit téhož večera salvu ze všech děl, která ve vojsku byla, učinila pěchota totéž na radostnou salvu. Zatímco se tak dělo⁵⁸, dal se pan de Calonges⁵⁹, guvernér Montpellieru, u zákopu zeptat, proč se ta salva pálí; a když mu byla řečena příčina, vzkázal mi, že Montpellierští neudělají méně než vojsko, a dal vypálit všeobecnou salvu rovněž.

Téhož večera také poslali králi úplné rozhodnutí o míru; a tři dny předtím jsme o něm měli takovou jistotu, že se na našich pracích nic nehnulo.

Ve čtvrtek 13. vyšel pan de Rohan z Montpellieru, aby odnesl jejich vůli vyslancům shromážděným v Ganges⁶⁰ k rozhodnutí o míru. Byla tam ta nesnáz, že král chtěl v Montpellieru podržet posádku, kdežto městská obec chtěla svolit jen k tomu, aby tam zůstala tak dlouho, jak tam zůstane král, a neodvažovali se lidu navrhnout víc než to, že s ním vejde jen jeho obvyklá stráž. Nakonec bylo řečeno, že král město při odchodu ponechá svobodné; pan de Rohan však králi pověděl, že i kdyby ten článek nedodržel, ačkoli je v mírové smlouvě zapsán, hugenoti proto po zbraních znovu nesáhnou.

V pátek, v sobotu ani v neděli se nepřihodilo nic zvláštního.

V pondělí 17. se pan de Rohan vrátil do Montpellieru.

Úterý 18. uplynulo samými cestami sem a tam, až večer přinesli králi ratifikaci Montpellierských a pan de Rohan přišel krále navštívit.

Mír, vjezdy a cesta po Rhôně

Ve středu 19. přišli vyslanci pokleknout před králem; jejich jménem mluvil pan de Calonges. Poprosili o odpuštění své minulé vzpoury a poděkovali králi za milost, kterou jim prokazuje, že jim dává mír se zachováním jejich ediktů⁶¹. Po nich učinili totéž konzulové města Montpellieru. Potom král nařídil panu konetáblovi, aby se města ujal; ten uložil panu de Créquy a mně, abychom tam uvedli gardové pluky, francouzský a švýcarský. Provedli jsme to v takovém pořádku, že po celou noc nenastal sebemenší hluk ani poplach, ačkoli cizí vojáci, kteří město střežili, byli na baštách, lid v domech a čtyři tisíce Francouzů a Švýcarů z královské gardy v ulicích, na křižovatkách a na náměstích města.

Ve čtvrtek 20. jsme dali všechny cizí vojáky vyjít a poskytli jim doprovod až do Montferrier⁶², odkud přešli do Cevenn. Potom král vykonal slavnostní vjezd⁶³ a oba gardové pluky byly hned po jeho vstupu rozmístěny po čtvrtích. Vše tam bylo tak pokojné, jako by tam nikdy války nebylo.

V sobotu 22. zemřel Rucellaï a krátce před skonem mě dal poprosit, abych ho navštívil. Měl skvrnitou horečku, která už propukla a byla velmi nakažlivá. Dal jsem otevřít montpellierskou bránu, jako bych jel do tábora, a šel za ním. Svěřil mi svou skříňku a své papíry a prosil mě, abych spálil dopisy, které k tomu uznám za vhodné; potom mě objal a vzápětí zemřel. Velmi jsem litoval, že jsem tam šel, protože jsem se nákazy bál; nakonec jsem však nic neřekl a nic zlého se nestalo.

V neděli 23. se městem konalo všeobecné procesí, při němž se nesla Nejsvětější svátost.

Pondělí 24., úterý a středa uplynuly rozpouštěním oddílů pěších i jízdních; královně matce, královně, Monsieurovi a princům byly odňaty kompanie lehké jízdy, které byly na jejich jméno, a podrženo bylo jen devět po padesáti mužích, které zůstaly ve službě.

Téže středy byly do Montpellieru uvedeny pikardský a normandský pluk jako posádka a s nimi král ponechal polního maršála pana de Valençay⁶⁴.

Ve čtvrtek 27. vyjel král z Montpellieru a nocoval v Aymargues; pan d’Épernon, pan strážce pečetí a já jsme však jeli nocovat do Aigues-Mortes k Varennesovi, který nás pozval.

V pátek 28. jsme obědvali na břehu Rhôny u Saint-Romans a jeli nocovat do Arles, kam král dorazil nazítří; v neděli 30. tam vykonal slavnostní vjezd⁶⁵, při němž jsem poprvé kráčel v hodnosti maršála Francie bezprostředně před ním, po levici maršála de Praslin.

Listopad. – Král pobyl v Arles až do svátku Všech svatých, kdy se tam dotýkal nemocných⁶⁶, a nařídil mi, abych odvedl jeho vojsko k Privas, aby tam přijali mír, nebo aby tam byla vedena tvrdá válka, a zároveň abych vyčistil Rhônu od pěti bídných pevnůstek, které tam Brison⁶⁷ a jiní hugenoti vystavěli k loupežení. Sám se zatím vydal navštívit Provence a z Arles vyjel ve středu 2. listopadu; já jsem tam toho dne ještě zůstal, abych nechal oddíly vyrazit, a odjel jsem nazítří 3. do Avignonu, kde jsem zastihl pana de Vendôme. Ten mě večer vzal na ples k paní d’Ampus, své sestřenici⁶⁸, kde byla ubytována paní de Villars.

Zůstal jsem tam i nazítří a den poté, v sobotu 5., jsem přijel do Pont-Saint-Esprit⁶⁹, kde mě velmi dobře přijal a pohostil Mazargues, jenž tam byl guvernérem.

V neděli 6. jsem dal vojsko, dělostřelectvo a zavazadla převést po mostě, na nějž jsem dal nastlat množství slámy, aby se neotřásal, a nocoval jsem v Pierrelatte⁷⁰.

V pondělí 7. jsem přijel do Montélimaru a v úterý 8. jsem přešel po člunovém mostě, který byl zřízen přes Rhônu u le Pouzin⁷¹, kde mi vyslanci z Privas přinesli přijetí míru a úplnou poslušnost všemu, co bych jim jménem krále nařídil. Poslal jsem k nim pana de Clostrevielle, aby to přijal, a sám jsem jel s deseti gardovými kompaniemi nocovat do la Voulte⁷².

Ve středu 9. jsem dal obklíčit Beauchastel, které se mi vzápětí vzdalo na milost; a Brison, který mě dal požádat o glejt a dostal jej, za mnou přijel a vydal mi Charmes, Soyons a Cornas⁷³. Ty jsem svěřil do rukou okolním sedlákům a slíbil jim, že své oddíly od nich stáhnu, jakmile všechny ty pevnůstky srovnají se zemí. Učinili to s takovou pílí, že ve čtyři hodiny odpoledne po nich nezbylo ani stopy, a já jsem mohl, jak jsem také učinil, téhož večera znovu přejít Rhônu a jet nocovat do Valence. Tam jsem zastihl pana z Luçonu, který byl jmenován kardinálem a jel si pro klobouk ke králi⁷⁴. Šel jsem ho pozdravit, a když jsem vydal rozkaz k pochodu vojska, odjel jsem nazítří ve čtvrtek 10.

Avignon a Lyon

Přijel jsem nocovat do Vienne, odkud jsem vyjel s panem maršálem de Saint-Géran, kterého jsem tam potkal, a nazítří v pátek jsme dorazili do Lyonu. Pan d’Alincourt⁷⁵ nám vyjel vstříc, pozval nás na oběd a potom nás vedl pozdravit nejprve královnu matku, která bydlela v Ainay⁷⁶, a po ní [královnu]⁷⁷ v arcibiskupství; u té jsem zastihl paní princezny de Condé a de Conti, paní de Chevreuse, de Verneuil a konetáblovou de Montmorency.

Večer byla komedie.

V sobotu 12. se paní princezna de Conti a vévodkyně de Chevreuse na zprávu, která k nim došla, že pan princ de Joinville je v Avignonu v posledním tažení, nalodily na Rhônu, aby tam spěšně dorazily, a daly mě prosit, abych jel s nimi, aby se v případě smrti daly jeho úřady udržet v jeho domě.

Zůstal jsem v Lyonu ještě celý ten den, jak abych navštívil princezny, tak abych poslal vojsko do posádek nebo je podle svých rozkazů rozpustil. V neděli ráno jsem se nalodil, nocoval ve Valence a následujícího dne, v pondělí 14., jsem dorazil do Avignonu, kde jsem zastihl pana de Chevreuse mimo nebezpečí.

V úterý 15. jsme tam pobyli v dobré společnosti, která tam byla.

Ve středu 16. tam král vykonal slavnostní vjezd⁷⁸. Měli jsme při něm jistý spor, neboť vicelegát si činil nárok kráčet mezi dvěma prvními maršály Francie a avignonský generál zbraní za posledním z nich a v řadě; nakonec jim to bylo přiznáno, protože to bylo na jejich území.

Ve čtvrtek 17. přijel pan Savojský za králem do Avignonu; ten mu vyjel naproti a přivedl ho do města, nechávaje ho kráčet po své levici. Když pak dorazili do paláce, nařídil král panu maršálu de Créquy a mně, abychom ho odvedli do malého paláce, kde mu dal připravit byt a skvěle ho po celou dobu jeho pobytu hostit⁷⁹.

V pátek 18. šel král k jezuitům poslechnout si komedii; odešel jsem odtud nemocen.

Toho večera bylo mnoho ohňostrojů.

Král zůstal v Avignonu do pondělí 21.⁸⁰, kdy odjel do Dauphiné; odtud vypudil všechny hugenoty z pevností, které tam drželi, a přiměl pana konetábla, aby ze svých pevností odstranil ty velitele, kteří nebyli katolíci⁸¹.

Já jsem zatím zůstal v Avignonu, těžce nemocen skvrnitou horečkou, která na mně vyrazila v hojnosti, a mohl jsem se za králem vypravit teprve ve čtvrtek prvního prosince. Vyjel jsem z Avignonu a nocoval v Mondragonu⁸², v pátek v Montélimaru, pak ve Valence a v pondělí 5. ve Vienne, kde jsem zastihl krále na návratu z Dauphiné (prosinec)⁸³. V úterý 6. dorazil do Lyonu, kde zůstal s královnami a princeznami; každý večer byly komedie a ples až do neděle 11., kdy tam vykonal velmi skvělý slavnostní vjezd⁸⁴ a potom byl hostem u pana d’Alincourt, který mu rovněž uspořádal komedii.

V pondělí 12. se ples konal opět u pana d’Alincourt. Potom byla svatba pana de la Valette se slečnou de Verneuil⁸⁵.

V úterý a ve středu nato byly italské komedie a ohňostroje.

Ve čtvrtek 15. vyjel král naproti panu princi a paní princezně piemontské a princi Tomášovi⁸⁶, kteří ho přijeli navštívit⁸⁷.

V pátek jsem se usmířil s jednou milenkou.

V sobotu byl ples a v neděli 18. uspořádal pan d’Épernon velkou hostinu králi a celému dvoru. Potom byla komedie a po ní ohňostroje. Nato se král rozloučil s královnou matkou, s královnou svou ženou a s paní princeznou piemontskou, svou sestrou; nazítří před svítáním, v pondělí 19. prosince, vyjel z Lyonu, obědval v L’Arbresle a nocoval v Saint-Symphorien⁸⁸.

V úterý 20. přijel na oběd do Roanne, kde se chtěl nalodit⁸⁹; shledal však řeku zamrzlou, takže musel po souši, a nocoval v la Pacaudière. Ve středu obědval v la Palisse a nocoval ve Varennes; ve čtvrtek nocoval ve Villeneuve, v pátek obědval v Magny⁹⁰ a nocoval v Nevers, kde ho pan de Nevers skvěle přijal.

V sobotu přijel do la Charité⁹¹ a v noci, která byla vánoční, přistoupil k svátostem; pan de Chevreuse a já jsme mu přisluhovali.

Na Boží hod vánoční král v la Charité pobyl.

Schomberg se tam od pana de Puisieux a ode mne dověděl o smrti své matky⁹².

Jménem krále jsem odpověděl jezuitům na jejich žádost o pět sou z každého měřice soli v krajích Nivernais, Bourbonnais a Auvergne.

Byl rozsouzen spor prvních šlechticů komory o sloučení místa po nebožtíku d’Humières⁹³.

Králi došla zpráva o smrti prince de Guémené⁹⁴, guvernéra kraje Maine. Král mi tu správu nabídl a byl bych si ji velmi přál, neboť většího bych nechtěl, protože by mě zavazoval k pobytu v kraji. Řekl jsem však králi, že se budu snažit, aby byl ve věci mé osoby vždy chválen, a že jeho milosti a dobrodiní budu přijímat s takovými rozestupy, aby byl král chválen za svou dobrotu a já za svou skromnost; že teprve před dvěma měsíci mě poctil úřadem maršála Francie, a kdyby mě tak rychle učinil guvernérem provincie, mluvilo by se o tom. Nazítří v pondělí 26. za ním na nocleh do Bonny přijel maršál pan de Vitry, jemuž jsem radil, aby mu správu kraje Maine dal pod podmínkou, že svému bratru panu du Hallier přenechá královské místodržitelství v Brie, které držel. To však přijmout nechtěl, ať jsme s panem de Puisieux naléhali sebevíc; ten mě potom poprosil, abych ho podpořil v žádosti, kterou chtěl krále učinit pro pana maršála de la Châtre, svého švagra⁹⁵. Požádal o to i pana de Schomberg, s nímž byl tehdy zdánlivě v dosti dobré shodě.

Pletichy kolem Schombergových financí

Není od věci říci zde něco o panu de Schomberg. Ten byl vždy pevně spojen s princem de Condé, panem kardinálem de Retz a panem strážcem pečetí de Vic a choval nechuť k panu de Puisieux. Řekl jsem výše, jak na mne v Moissacu naléhali, abych opustil přátelství pana de Puisieux, kterého chtěli zničit. On se však držel pevně, jak vlastní obratností, tak náklonností královou a také tím, že měl v rukou tajemství míru, z něhož byli ostatní vyloučeni. Pan de Schomberg se s ním v Montricoux jakž takž smířil, vida, že ho nemůže srazit, a požádal ho, aby mu u krále vymohl dovolení jednat o úřadu velmistra dělostřelectva, což jeho prostřednictvím získal⁹⁶; pan de Puisieux mu posloužil i tehdy, když král jemu a mně slíbil dvě maršálské hole. Po smrti pana kardinála de Retz, která dosti brzy následovala po smrti strážce pečetí de Vic⁹⁷, se však Schomberg zcela přidal k princi de Condé, aby prosadil d’Aligra za strážce pečetí, ačkoli mu pan de Puisieux posloužil při získání správ Angoumois a Limousin; tehdy se pan de Puisieux postavil zcela proti němu. Krátce nato, na začátku obléhání Montpellieru, pan de Schomberg těžce onemocněl, a během té doby byl strážcem pečetí jmenován pan de Caumartin, jeho dávný otevřený nepřítel, a nově tím spíš, že ho Schomberg z pečetí vyloučil. Pan de Puisieux a on se tehdy spojili, aby na nemocného Schomberga udeřili: řekli králi, že zatímco zastával úřad dělostřelectva, zanedbával finance a nechával pokladníky beztrestně krást; že jim nerozumí a že královy věci se mu pod rukama rozpadají. Král je od přírody přístupný zlým službám, které chce někdo prokázat jinému, a zvlášť když je v tom zapleten jeho zájem; je dobrý hospodář až k lakotě v malých věcech, a přitom nikdy nebyl ve Francii král, který by tolik rozdal, tolik utratil, a tedy tolik ze svého království vytáhl jako on. Ale protože velmi dá na radu a spoléhá na ty, které si jednou k jejímu udílení zvolil, záleží vše na tom, jakou radu dostane. Král si tedy snadno vtiskl do mysli, co se o Schombergovi donášelo, a rozhorlil se proti němu tak, že řekl, že vyvázne-li ze své nemoci, musí se mu finance odejmout. Vzpomínám si, že jednoho dne, kdy byl Schomberg v posledním tažení a lékaři nad ním zoufali, mi pan strážce pečetí de Caumartin u krále řekl, že je nutné, aby si pan de Puisieux, on a já mohli dobrou hodinu promluvit o věci, na níž záleží, ale že si toho nikdo nesmí všimnout. Zvolili jsme východisko, že odjedu do bytu pana de Puisieux, který byl na cestě do Mauguio, pod záminkou, že jedu tryskem a sám obhlédnout jízdní stráž, kterou jsem měl na té straně; a když jsem vešel, dal jsem se dovést do jeho pokoje. Pan strážce pečetí, který pana de Puisieux přivezl ve svém kočáře, tam vystoupil, předstíraje, že mu má ještě něco sdělit. Když jsme se všichni tři zavřeli, předložili smrt pana de Schomberg jako jistou a řekli, že je třeba včas zajistit toho, kdo ho má ve financích nahradit, aby někdo králi do hlavy nevsunul člověka, který se k tomu nehodí nebo není náš přítel. Pan de Puisieux navrhl pana d’Alincourt a pana de Fleury⁹⁸, velmistra vod a lesů Francie; já jsem jmenoval pana de Sully jako osobu už známou a osvědčenou, všeobecně pokládanou za nejschopnější a toho úřadu nejznalejší, a kdyby on ne, jmenoval jsem pana markýze de Senecé. Pan strážce pečetí byl toho mínění ustanovit šest ředitelů financí, kteří by nemohli nic učinit jeden bez druhého, takže by jediný stačil zbývajícím zabránit, kdyby se chtěli dát na krádež; a prosil nás, bude-li tomu tak, aby jedním z těch šesti mohl být naším přičiněním jeho synovec jménem Tonnelier⁹⁹, kterého dal povýšit ze generálního prokurátora u dvora dávek na státního radu, a ujišťoval nás o jeho poctivosti a úplné způsobilosti. Nakonec jsme se shodli na oněch šesti ředitelích, a nebude-li to možné, na panu markýzi de Senecé, jehož všichni tři pokládáme za nejvhodnějšího; že se napíše panu kancléři pro jeho mínění, a bude-li věc zatím spěchat, předloží se králi jedno z těch dvou mínění¹⁰⁰ a mezitím se mu bude zlehka vsouvat do mysli. Stalo se, že jakmile se o tom s králem promluvilo, upřel zrak na pana de Senecé a šest ředitelů zamítl. Pan kancléř šest ředitelů schvaloval, domnívaje se, že ho jeho velká způsobilost a autorita udrží nad nimi vždy pánem; pro případ, že by úřad zůstal jediný, však schválil volbu pana de Senecé. A tak jsme se rozešli. Pan strážce pečetí, který panu de Schomberg nepřál, ho však [během jeho nemoci]¹⁰¹ podrýval tak, že král pomýšlel na jeho odvolání, jakmile se uzdraví, a držel ho jen princ de Condé, který se za něj stavěl — a ten odjel, jakmile viděl, že je mír rozhodnut. K uspíšení jeho pádu přistoupilo ještě toto: levoboček hraběte Petra Arnošta z Mansfeldu, mého prastrýce¹⁰², který za českého povstání¹⁰³ přišel s tisícem jezdců, jež předtím měl ve službách pana Savojského¹⁰⁴ a ten je rozpustil, vstoupil do služeb falckraběte¹⁰⁵, jenž se dal korunovat králem. Ten ho umístil do Plzně, města v Čechách, kde shromáždil zbytky bělohorské bitvy; a když z nich sestavil dosti velký sbor, zmocnil se Haguenau¹⁰⁶, říšského města na Rýně, kde sebral vojsko. Proti němu poslal bavorský vévoda své vojsko pod velením barona d’Anholt¹⁰⁷, ten ho z Německa vyhnal a přinutil stáhnout se do sedanského území. To Pařížany tak poplašilo¹⁰⁸, když viděli krále zaměstnaného obléháním Montpellieru, že spěšně postavili vojsko, aby se mu postavilo, kdyby se chtěl vrhnout do Francie; velel mu pan de Nevers. Protože se však Mansfeld dal cestou do Flander, obléhání Montpellieru pokračovalo a král nechtěl upadnout do téže nesnáze jako předešlého roku, kdy ho nedostatek mužů přinutil zrušit obléhání Montaubanu, vzkázal, aby mu z těch už naverbovaných poslali deset tisíc pěších a osm set koní na obnovu jeho vojska, anebo aby je poslali do Itálie, kdyby se madridská smlouva neuskutečnila. Pan kancléř, který měl v Paříži vrchní správu věcí, dal velení nad nimi panu d’Angoulême a úřad polního maršála la Vieuvillovi; ti je přivedli až k Lyonu, odkud byl la Vieuville poslán do Montpellieru pro královy rozkazy, co má to vojsko dělat. La Vieuville byl zapřisáhlým nepřítelem pana de Schomberg, protože mu ten škrtl na champagneském rozpočtu dva tisíce tolarů ročně, které si dal udělit jako náhradu za správu Mézières, o niž přišel za prvních nepokojů¹⁰⁹. Věda, že Schomberg kolísá, chopil se příležitosti svrhnout ho docela. Táhl s vojskem přes Bresse a navrhl panu Velkému, aby usiloval o finance, řka mu, že má neomylné prostředky Schomberga sesadit. Ten se sice uzdravil, ale ne z ran, které mu zasadili v králově mysli, takže la Vieuville došel sluchu, když v Montpellieru krále nejponíženěji prosil, aby jeho tchána Beaumarchaise¹¹⁰ zprostil povinnosti nastoupit příštího Nového roku do úřadu pokladníka státní pokladny, protože to nemůže učinit bez zjevné zkázy, když pan de Schomberg předem utratil veškerý důchod Jeho Veličenstva na příští rok až do posledního čtvrtletí. Řekl králi, že kdyby šlo jen o zálohu jednoho milionu zlatých, aby věci Jeho Veličenstva mohly běžet, Beaumarchais by jej na svůj úvěr a na úvěr svých přátel sehnal; že však jeho ramena nejsou dost silná, aby unesla celé břímě výdajů roku jeho úřadu, a že ho se sepjatýma rukama prosí, aby ho toho zbavil — což by nedělal, kdyby v tom viděl nějakou možnost obstát, neboť by to pro něj byl značný zisk; vidí však jistou zkázu. Ty řeči krále polekaly tak, že uvěřil, že je zničen, že nebude mít příští rok z čeho žít a že je třeba spěšně zjednat nápravu. V tu chvíli poslal pro pány strážce pečetí, de Puisieux a pro mne, dal la Vieuvillovi zopakovat vše, co mu předložil, a pak řekl: „Je třeba ještě dnes Schombergovi finance odejmout.“ Pan strážce pečetí mu přizvukoval, la Vieuville přiléval, pan de Puisieux mluvil obojace; jediný já jsem tehdy králi řekl:

„Sire, slyšíte jen jednu stranu. Snad vám pan de Schomberg ukáže, že vaše věci nejsou v tom stavu, jak se vám říká; nikdo nezná jejich podstatu než ten, kdo je spravuje. A potom, Sire, i kdybyste je teď panu de Schomberg z rukou vzal, dá vám to větší podklad, než jaký je? Ten, kdo je převezme, vám ¹¹¹ půjčí ty čtyři nebo pět milionů zlatých, o nichž pan de la Vieuville říká, že je potřebujete? V nejhorším najdete vždy víc úvěru na slovo zaběhlého správce financí než na slovo nováčka, který při svém příchodu způsobí, že se všechny měšce nájemců daní zavřou, dokud nepoznají, z jakého je dřeva. A konečně, Sire, radím Vašemu Veličenstvu, aby vyčkalo, až budete v Lyonu; tam se o tom poradíte s královnou svou matkou a budete tam mít po ruce markýze de Senecé, abyste finance vzal z jedné ruky a vložil do druhé.“

„Ano, ale zatím,“ řekl pan strážce pečetí, „psi sežerou zajíce: nový rok se blíží a je třeba pokladníka státní pokladny, aby jej zahájil.“

Odpověděl jsem mu:

„Nikdy jsem neslyšel, že by se k nalezení pokladníka státní pokladny musel vyhnat superintendant, a že když ho vyženete v Montpellieru, najdete ho v Paříži. Mějte strpení, vyjasněte si, co vám pan de la Vieuville říká, a dostaňte se někam, kde budete moci rozhodnutí, která učiníte, také provést.“

Nakonec mi uvěřili, ale s velkou nesnází. A když od krále odešli, uvážil jsem, že změnou se nikdy nic nenapraví a že pan de Schomberg vojska dobře vydržoval, že peněz nebylo nedostatek, že ho finančníci měli rádi a věřili jeho slovu; že pan strážce pečetí, můj dobrý přítel, má víc zášti a osobního zájmu než ohledu na dobro královských věcí; že Schomberga neobviňují z krádeže, nýbrž z nedbalosti, a že ta nedbalost není zjevná, nýbrž jen v řečech těch, kdo mu nepřejí. Zdálo se mi, že finance jdou dost dobře a že změnou rukou by se mohly změnit k horšímu. Zatímco jsem o tom uvažoval, vrátil se pan de Puisieux a oznámil králi, že právě dostal zprávu, že pan markýz de Senecé zemřel v Lyonu na zranění, které utrpěl u Royanu. Měl jsem z toho velkou nelibost, jak ji ze své strany projevil i král; a protože právě jemu byly finance určeny a neměli jsme po ruce nikoho, kdo by je dokázal zastávat lépe než pan de Schomberg (pan kancléř totiž výslovně vylučoval pana de Sully, což mělo u krále váhu pro jeho náboženství), utvrdil jsem se stále víc [v záměru, který jsem měl]¹¹², udržet věci v tom stavu, v jakém byly, a nic neměnit. A vida, že nemám jistějšího prostředku než oddalování, dosáhl jsem u krále, že o tom nebude mluvit až do Lyonu. Ale protože jeho duch byl bázlivý a protože ho tlačili moji dva přátelé, jakmile dorazil do Arles, vytáhl věc znovu na přetřes; a já jsem ještě důrazněji než předtím trval na tom, aby veškeré rozhodnutí odložil do Lyonu. Nato mě poslal s vojskem do Vivarais a sám odjel do Provence, kde na to znovu přišla řeč; protože mi to však slíbil, nechtěl nic říci, dokud jsem ho neuviděl v Avignonu, kde znovu naléhal a dokonce se na mne rozhněval, že Schomberga příliš hájím, a jen stěží jsem docílil odkladu do Lyonu.

Zatím jsem v Avignonu mluvil s panem de Schomberg a zeptal se ho, v jakém stavu jsou královy finance, zda je příští rok prožrán a zda nemá na poslední čtvrtletí žádný fond. On mi však s velkou jistotou řekl, že má z čeho tento rok dokončit, aniž sáhne na příští, a že má osm milionů livrů mimořádných prostředků vedle královského důchodu, které nejdou k tíži¹¹³ lidu ani jednotlivců ani na úkor důchodu Jeho Veličenstva, aby mu umožnily příští rok tučně přečkat. Zeptal jsem se ho, zda to může králi ukázat a předložit mu o tom výkaz. Řekl, že ano, a budu-li chtít, do tří dnů. Tehdy jsem mu řekl, aniž jsem někoho jmenoval, že králi se dává slyšet opak a že je nutné, aby mu to vyjasnil; ujistil mě, že to učiní, a poděkoval mi za zprávu. Potom jsem králi pověděl, co mi Schomberg řekl; velmi ho to potěšilo a nařídil mi ověřit, zda je tomu tak, a v tom případě že ho nevymění, neboť ho pokládá za dobrého muže a ne za zloděje (to jsou jeho slova). Schomberg s ním o dvě hodiny později mluvil a král zůstal spokojen; ujistil mě, že ukáže-li mu, co mu řekl, podrží ho, ale ať o tom před svými přáteli nedávám nic najevo. Nato jsem onemocněl a krále jsem znovu uviděl až ve Vienne, kde mi řekl, že mu pan de Schomberg ukázal, co tvrdil, a že ho vyměnit nechce. Řekl jsem mu tehdy, že je-li tomu tak, je třeba je zase svést dohromady — nejprve pana de Puisieux a jeho a potom pana strážce pečetí a jeho; schválil to a nařídil mi na tom pracovat. Když jsme byli v Lyonu, znovu na něj naléhali, aby Schomberga vyhodil ze sedla; a protože shledali krále pomalejším než obvykle, bylo mi snadné přimět pana de Puisieux ke smíru se Schombergem, který si jej vroucně přál. Podařilo se to tak dobře, že odjeli spolu, při odjezdu z Lyonu spolu obědvali u pana de Châteauneuf, a když je v Roanne dohonil král, pokračovali společně v jeho průvodu.

Návrat do Paříže

Z Bonny jel král v úterý 27. nocovat do Nogentu¹¹⁴, nazítří obědval v Montargis a nocoval v Château-Landon¹¹⁵. Tam poprosil pan de Schomberg pana de Puisieux a mne, abychom u krále posloužili panu de Liancourt, jeho zeti¹¹⁶, aby mu král dovolil odkoupit úřad prvního šlechtice komory, který měl pan d’Humières; král to povolil. A protože král nazítří odjížděl na několik dní do Malesherbes¹¹⁷ a my jsme jeli do Paříže, rozloučili jsme se s Jeho Veličenstvem. Já jsem mu v přítomnosti pánů de Schomberg a de Puisieux po nejponíženějším poděkování za milosti, pocty a důvěrnosti, které mi prokázal, také poprosil o odpuštění, že jsem jich příliš důvěrně zneužíval, což vzbudilo domněnku, že usiluji o vysokou přízeň, a zavdalo princi de Condé příčinu upozornit ho, že chci řídit jeho věci. Že to nikdy nebylo mým záměrem, nýbrž aby Jeho Veličenstvo řídilo moje; a že se brzy ukáže, zda to byl můj úmysl, neboť už nebudu chodit krále bavit po tom, co ulehne, ani ho nebudu navštěvovat jinak než abych mu jako ostatní skládal poklonu a přijal heslo. Král mi řekl, že naopak chce, abych pokračoval jako dosud, a že mi chce prokazovat zvláštnější milosti než kdy předtím; odpověděl jsem mu, že bych je nepřijal.

Tak jsme nazítří odjeli, pánové de Chevreuse, de Schomberg, de Puisieux a já, a ve čtvrtek 29. prosince¹¹⁸ jsme po rozloučení s panem de Puisieux u Berny¹¹⁹, kde při loučení panu de Schomberg mnohokrát ujišťoval o svém přátelství, dorazili do Paříže.

Už jsem řekl, jak se pan de Schomberg dověděl o smrti své matky; to ho při příjezdu do Paříže přimělo nikomu se neukazovat, neboť ještě nebyl ve smutku, a zdržet se tam jen jednu noc. Když dorazil do svého paláce, poslal pana Malliera¹²⁰ k panu kancléři, který bydlel naproti, aby ho poprosil o prominutí, nepřijde-li ho navštívit, vzhledem ke své ztrátě, která mu brání vyjít v tom stavu, v jakém je, a že ho navštíví po návratu z Nanteuil. Současně poslal Andillyho¹²¹ k panu kardinálu de la Rochefoucauld (který se po smrti kardinála de Retz stal ministrem) s touž omluvou a se žádostí o setkání u rekolektů nazítří. Když se to pan kancléř dověděl, pevně uvěřil, že pan de Schomberg k němu nechová dobrou vůli, když jím takto pohrdl; a když mě nazítří uviděl, poprosil mě, abych vzal zpět slovo, jehož jsem byl mezi jeho synem a jím uschovatelem, a že s panem de Schomberg nechce mít nic zvláštního.