Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

IV. Pád ministrů, Richelieu v radě a vyslanectví ve Švýcarech (1623–1625)

[Tři roky bez války, zato s nepřetržitými dvorskými pády. Schomberg přichází o finance, kancléř de Sillery a jeho syn Puisieux o moc, a muž, který je svrhl — La Vieuville — skončí sám ve vězení ani ne po roce. Do rady vstoupí kardinál de Richelieu a odtud už neodejde. Bassompierre mezitím odmítá nabízené úřady, odrazuje Monsieura od sňatku, který by rozdělil dům Condé, a na konci kapitoly odjíždí jako mimořádný vyslanec do Švýcarska jednat o Valtellině.]

1623: Schomberg přichází o finance

Leden. – Tak jsme zahájili rok 1623 příjezdem do Paříže, [kde]¹ král krátce nato² vykonal jakýsi slavnostní vjezd. Monsieur v něm nechtěl strpět, aby hrabě de Soissons kráčel s ním, a hrabě učinil totéž vůči panu de Guise, který se stáhl. Přihodilo se také, že kupecký probošt³ si činil nárok kráčet bezprostředně před králem, protože to prý není slavnostní vjezd, nýbrž radostný nástup; maršálové Francie tím pohrdli natolik, že se o to ani nechtěli přít, a přijeli jsme, aniž jsme krále doprovázeli. Ten hned po příjezdu jednal a krátce nato, v únoru, uzavřel útočnou i obrannou ligu s vévodou savojským a Benátskou republikou, aby Valtellina byla vrácena Grisonům. Zároveň markýz de Mirabel⁴ nabídl králi jménem španělského krále splnění madridské smlouvy a oznámil, že pokud jde o to, co se v řečené smlouvě mluví o zavedení náboženství⁵, španělský král se docela podřídí rozhodnutí papežovu; to král přijal a podřídil se rovněž. A tak, když naše věci navenek utichly a uvnitř byl zaveden mír, obrátily se naše myšlenky a záměry ke dvoru — a věci pana de Schomberg se dostaly do velmi špatného stavu. Pan de Beaumarchais totiž králi rovnou řekl, že nemůže poskytnout potřebné zálohy, nebude-li si jist, že se mu vrátí, a že obvyklý fond k tomu nestačí pro špatný stav, do něhož pan de Schomberg jeho finance přivedl. Pan kancléř do toho vstoupil a přivedl krále k pevnému rozhodnutí finance mu odejmout; a aby mě král nemohl dát od toho odvrátit, dali mu pokradmu donést, že mi pan de Schomberg dá finančníky zaplatit mé dluhy, udrží-li se. Řekl jsem panu de Schomberg po jeho návratu z Nanteuil, co mi pan kancléř o něm pověděl; a on se domníval, že věc spraví, když mu vyloží důvody, pro něž ho tehdy nechtěl navštívit. Cítil se jistější po smrti, která [v té době]⁶ potkala pana strážce pečetí a která zároveň přiměla pana kancléře usilovat o jejich navrácení, jehož dosáhl; a nedělal si starosti s tím, kdo dostane finance, představuje si, že kdokoli je dostane, bude na něm vždy záviset pro jeho způsobilost a velkou autoritu. Když tedy pan de Beaumarchais králi řekl, že zálohy poskytne, dosadí-li nějakého superintendanta, u něhož si bude jist návratností, a La Vieuville ho otevřeně o superintendanci požádal pod podmínkou, že nezhostí-li se jí dobře do dvou nebo tří měsíců, bude na jeho místo dosazen jiný — a s pletichami, které k tomu rozvinul —, stalo se, že mu ji král dal a pana de Schomberg vyhnal⁷, a s ním i generálního kontrolora pana de Castille a tři intendanty financí, z nichž prezident de Chevry byl krátce nato dosazen zpět.

Krátce nato⁸ se pan de Schomberg bil s hrabětem de Candale⁹, který ho vyzval ve věci správy Angoulême, jež mu předtím náležela jako nástupnická.

Zpočátku nebyl La Vieuville v úzké radě, a protože se ke každému choval vlídně, byl trpěn, ne-li vážen¹⁰. Neuplynulo však mnoho dní a začal pletichařit: nejprve aby vyhnal pány de Sillery, kancléře, a de Puisieux, své dobrodince, a potom všechny, které viděl u krále — a zvlášť mne. Neopomněl jsem ukázat jeho záměr panu kancléři; ten jím však pohrdal tak, že si toho nikdy nevšímal¹¹.

Březen. – V té době pan de Montmorency, který netrpělivě snášel, že jeho tchyně paní konetáblová — která, jak sama říkala, přijala úřad dvorní dámy královny pod podmínkou, že nad ní nebude žádná vrchní správkyně — musela vidět, jak je nad ni dosazena paní de Luynes, nyní vévodkyně de Chevreuse, si na to králi stěžoval a žádal, aby král někoho pověřil prozkoumáním práv jeho tchyně a podáním zprávy v radě, aby se tam rozhodlo, co je po právu. Pan de Chevreuse, který nikdy neměl úřad své ženy dát v sázku, svolil (v květnu), aby se o věci jednalo, na ujištění pana de Puisieux, že mu v té záležitosti nebude ukřivděno, a odevzdal (v červnu) své listiny panu de Châteauneuf, kterého král pověřil věc prošetřit a podat o ní radě zprávu.

Červenec. – Jedna i druhá strana velmi naléhaly a obě mě prosily, abych v jejich prospěch užil svého ducha a své skrovné moci (v srpnu, září a říjnu). Protože jsem však byl velmi oddán oběma domům a zvláštním služebníkem paní princezen de Condé a de Conti, které věc pokládaly za svou, vymohl jsem na nich i na nich samých, že se do té záležitosti plést nebudu. Skončila nakonec koncem podzimu (v listopadu) v Saint-Germain tak, že jedna i druhá byly svých úřadů zbaveny — proti mínění pana de Puisieux, který od onoho dne jasně viděl svou blízkou zkázu, ale z ješitnosti ji chtěl před přáteli skrýt, aby u nich neztratil úvěr. Zeptal se mě, co soudím o rozhodnutí, které právě padlo, a já jsem mu řekl, že se mi zdá nejhorší, jaké mohlo být vyneseno, neboť obě strany jsou uraženy a soudce (jímž byl král) bude odsouzen k náhradě nákladů. Řekl mi tehdy, že krále to nebude stát nic; a já jsem mu odvětil, že to zaplatí dráž, než kdyby to byl koupil po dobrém, a že aby si neznepřátelil dva tak veliké domy, jako je lotrinský a montmorencyovský, měl by tak učinit. Jinak je se co obávat — vzhledem ke špatnému stavu, v jakém Francie je, a k nejistotě míru s hugenoty, kteří naléhavě¹² žádají stržení Fort-Louis —, že král bude za nějaký čas nucen mírovou smlouvou obnovit, co teď zničil. Myslel jsem, že to říkám důvěrnému příteli a v řeči; pan de Puisieux to však, aby se zavděčil, šel povědět králi a král La Vieuvillovi. Ten, potěšen, že našel příležitost mi uškodit, řekl králi, že ty řeči jsou zločinné a zasluhují Bastilu [nebo horší]¹³. Král se na mne proto mračil a týden se mnou nemluvil, dokud si na mne nepostěžoval panu kardinálu de la Rochefoucauld a otci Seguiranovi¹⁴; ti mi to pověděli a usmířili mě s ním¹⁵.

1624: pád kancléře a Richelieu v radě

Leden. – Tak skončil rok tisíc šest set dvacet tři a začátek roku 1624 byl vyplněn odnímáním pečetí z rukou pana kancléře. Ten viděl své štěstí sražené a že nepřátelé nad ním nabývají vrchu, a tak je králi vrátil¹⁶ dřív, než si o ně řekl, a ulehl ze strachu, aby nebyl sražen k zemi. Bylo to však marné: La Vieuville, podporovaný jinými mocnými osobami, zvláště královnou matkou, která se znovu dostala¹⁷ do těsné shody s králem svým synem, dosáhl toho, že pan kancléř a pan de Puisieux dostali v únoru propuštění. Král jim v neděli 4. února napsal, aby se odebrali do některého ze svých domů mimo Paříž, což nazítří učinili. Tím se La Vieuville ocitl v nejvyšší přízni a od té chvíle otevřeně pracoval na mé zkáze, protože mě nedokázal ohnout k tomu, abych opustil své přátele, oč mě před [minulými]¹⁸ Vánocemi naléhavě prosil, a abych se s ním svázal těsným přátelstvím.

Král zároveň dal pečeti panu d’Aligre¹⁹, kterého jsem neopomněl navštívit, ačkoli jsem věděl, že mě nemá rád, a to ve společnosti pánů de Créquy a de Saint-Luc. Přijal nás velmi vlídně, a mne zvlášť; a když se tomu jiní, kteří mu rovněž přišli blahopřát, podivovali, řekl jsem jim nahlas: „Nedivte se, pánové, jak vlídně mě pan nový strážce pečetí přijímá: jsem příčinou toho, že mu je král dnes vložil do rukou.“ Řekl mi tehdy: „Nevěděl jsem, pane, že jsem vám takto zavázán; prosím vás, povězte mi jak.“ „Pane,“ řekl jsem mu, „beze mne byste je nebyl dostal dnes, nýbrž už loni.“ Dal se do smíchu a řekl mi, že je to pravda, ale že jsem konal svou povinnost: když mě o to nežádal on, jehož jsem sotva znal, byl jsem povinen jednat pro svého přítele pana de Caumartin. Potom mi řekl, že mě prosí, abych ho měl rád, a že mi před těmi pány přísahá, že bude věrně mým služebníkem a přítelem — jak mi to ostatně od té doby při každé příležitosti dosvědčil.

Potom přišel svatogermánský trh a po něm dva výborné balety, které jsme tančili s králem první²⁰ a potom s královnou. Na tom byl přítomen hrabě z Hollandu, jenž přijel jménem anglického krále ohledat půdu, zda by se vyslechl návrh na sňatek prince waleského, jeho syna, s paní Alžbětou²¹, nejmladší dcerou Francie.

Nato nastal půst²², v němž La Vieuville v březnu králi ukázal, že jsem si v srozumění se státním sekretářem pro válku, jímž byl pan de Puisieux, dal přiznat dvacet čtyři tisíce livrů ročního platu ze švýcarských pluků, které mi po právu nenáležejí. Požádal jsem, abych mohl své právo doložit v plné radě, což jsem jednoho odpoledne před králem učinil; a když mi chtěl La Vieuville odporovat, pěkně jsem mu vyčinil. Mé výkazy nicméně zůstaly ležet.

Duben. – Mezitím odjel král do Compiègne, kde jsem s ním o své věci dvakrát mluvil. Potom jsem ho v květnu požádal o možnost pohovořit s ním, protože jsem věděl, že mě La Vieuville obviňuje, že jsem španělský penzista, a dokonce dal zatknout jistého Lopeze²³, Španěla, který ke mně docházel, v naději, že jeho prostřednictvím na mne něco najde. Král mi nakonec slíbil, že se mnou promluví mezi čtyřma očima; učinil tak v červnu jednoho večera na valu u své pracovny, a rozneslo se, že tehdy mluvil s Mansfeldem, [který přijel]²⁴, aby s ním o něčem jednal, a byl dvě míle od Compiègne²⁵. Řekl jsem mu, co mi Bůh vnukl ve prospěch mé neviny a proti La Vieuvillově pomluvě, takže jsem v jeho mysli zůstal velmi dobře zapsán a on velmi špatně. A abychom svou hru lépe zakryli, chtěl král, abych s ním na veřejnosti nemluvil — leda když si budu brát heslo, kdy mi bude moci říci dvě tři slova a já jemu rovněž —, že se na mne bude tvářit nevlídně, že nedám nijak najevo, že jsem se s ním smířil, a budu-li mu chtít něco vzkázat, že to bude ústy Toirasovými, Beaumontovými²⁶ nebo rytíře de Souvré²⁷. Ostatně jakmile jsem s králem promluvil, nepochyboval jsem už o úplné zkáze La Vieuvillově²⁸.

Pan kardinál de Richelieu byl několik dní předtím²⁹ uveden do úzké rady; zároveň mi slíbil přátelství a že mi La Vieuville před ním nebude moci uškodit, jak učinili i strážce pečetí a pan konetábl. Ten poslední byl však stále toho mínění, že La Vieuville bude dost mocný, aby mě dal zavřít do Bastily, a několikrát mě varoval — mimo jiné jednoho červencového rána, když vycházeli z rady, kde La Vieuville na krále silně naléhal, aby mě dal zatknout. Tvrdil, že má dopis jistého Le Douxe, dvorního referendáře, který také ukázal a v němž mu psal, že mezi Lopezovými papíry našel, že mi jistý Španěl jménem Guadamiciles dodal čtyřicet tisíc franků. A bylo pravda, že v jeho účetní knize našel slova: Panu maršálu de Bassompierre za guadamiciles, 40 000 maravedí³⁰ — což bylo dvě stě tolarů za zlacené kožené čalouny, jak se španělsky nazývají. Všichni usoudili, že je třeba zjistit, kdo je onen Guadamiciles, dát ho zatknout a potom i mne, bude-li to španělský bankéř, který mi ty peníze dal. Pan konetábl pro mě poslal, prosil mě, abych na nějaký čas odjel z Francie, abych odvrátil svou jistou zkázu, a dokonce mi nabídl deset tisíc tolarů, kdybych neměl peníze. Nejponíženěji jsem mu poděkoval za radu i za nabídku a řekl mu, že by ji měl dát La Vieuvillovi, který bude do měsíce zničen, a ne mně. Ten dobrý muž se mě snažil přesvědčit, abych ustoupil nynějšímu násilí; a já jsem ho (věda víc, než jsem mu říkal) ujistil, že jsem tak pevný, jak je La Vieuville vratký. Přesto nazítří dokázal dát plukovníka d’Ornano vypudit od Monsieura, králova bratra³¹, což přimělo pana konetábla, aby na mě znovu naléhal, abych odjel; ujistil jsem ho však opět o svém bezpečí a o úplné zkáze La Vieuvillově.

V té době přijel hrabě z Carlisle³² jako mimořádný vyslanec krále Jakuba Velké Británie a byl mu přidán hrabě z Hollandu, aby jednali o anglickém sňatku. La Vieuville, který předstíral, že s nimi je ve zlém, se s nimi ve skutečnosti srovnal, takže zosnovali pikle, aby z anglického vyslanectví odvolali hraběte de Tillières, mého švagra, který tam byl vyslancem, a poslali tam místo něho Effiata, velkého přítele hraběte z Carlisle. To La Vieuville, ač už u krále i u královny matky v nemilosti, neměl těžké prosadit kvůli dopisu, který Tillières³³ napsal a v němž králi psal, že královna matka dává bez jeho vědomí v Anglii prostřednictvím třetích osob jednat o sňatku paní jeho sestry — což královnu matku velmi urazilo.

1624: pád La Vieuvilla a zmařený sňatek Monsieurův

Mezitím král odjel z Compiègne³⁴ a vyrazil na lov poblíž Monceaux, kde byla královna matka, do místa zvaného Germigny³⁵. Tam bylo potvrzeno rozhodnutí o zkáze La Vieuvilla; král mi učinil tu čest a vzkázal mi to po Toirasovi. Řečený Toiras však byl po příjezdu do Paříže vyzván na souboj bratrem generálního prokurátora, jménem le Bernay³⁶, a to způsobilo, že jsem se o tom dozvěděl teprve o dva dny později: měl jsem u sebe při obědě velkou společnost, když mi král vzkázal, abych byl bez prodlení druhého dne zrána v Saint-Germain, kam se měl odebrat³⁷ — což jsme také učinili, pan de Bellegarde a já. Král nás po příjezdu přijal velmi vlídně; a jak se v galerii královny, své manželky, v malém zámku procházel mezi panem de Bellegarde a mnou, přišel La Vieuville, kterého nenadálá důvěrnost, již u mne vůči králi spatřil, velmi zarazila. Král nás v tu chvíli opustil, aby s ním šel mluvit, a já jsem šel pozdravit maršála de Vitry, jenž přijel s La Vieuvillem. Řekl mi, že ho rmoutí vidět svého švagra³⁸ a mne v tak zlém vztahu a že nás chce usmířit. Odpověděl jsem mu: „Jak bych se s ním smiřoval nyní, když jde do zkázy, kdy jsem to nechtěl učinit tehdy, když měl veškerou moc?“ — „Jak to, do zkázy?“ řekl mi. — „Ano, do zkázy,“ odpověděl jsem mu, „a nikdy už mi nevěřte, bude-li za čtrnáct dní superintendantem financí.“ Vtom se k nám král přiblížil a La Vieuville ke svému švagrovi, který mu zopakoval, co jsem právě řekl; a on to ihned šel donést králi, jenž ho ujistil, že na tom není nic pravdy a že by to byl spíš já než on. Král se na mě potom hněval za tu rozmluvu s maršálem de Vitry; já jsem mu však řekl, že u člověka, který mi celý rok působil tolik trápení, by bylo příliš málo, aby svou bolest pocítil teprve ve chvíli, kdy ho zastihne, a že jsem chtěl, aby ji předem vytušil, ba okusil, ještě než ho zastihne.

Pět nebo šest dní poté si mě král dal zavolat do své rady a řekl mi — v přítomnosti La Vieuvilla, jehož to velmi zarazilo, protože s ním o tom předem nikdo nemluvil —, že si dal pečlivě zjistit, zda mi požitky, které mi byly upírány a drženy v nejistotě, právem náležejí, či nikoli; a že poznal, že je mít mám, a tudíž mi je navrací. Pak se obrátil k La Vieuvillovi a řekl mu: „A chci, abyste mu dal vyplatit, a to hned zítra, co mu z minulosti náleží, a běžné, jak bude splatné.“ Neodpověděl ani slovo a jen se na znamení souhlasu poklonil.

Pánové z úzké rady mi před ním přišli blahopřát a král mi prokázal tisíc přízní.

La Vieuville dobře viděl, že je na spadnutí, a začal králi říkat, že se chce svého úřadu vzdát; král v něm však vzbudil dobré naděje.

Dva dny poté jsem krále požádal, aby mi, jakmile La Vieuville odejde od financí, bylo dovoleno pohnat ho před parlament za to, že mě u Jeho Veličenstvu obvinil, že jsem španělským pensionářem, a aby Jeho Veličenstvu bylo libo vydat mi doklad o obvinění, které u něho vznesl, abych za ně mohl žádat takovou nápravu či potrestání, jaké řečený dvůr uzná. Král mě však ujistil, že ho potrestá dost sám, když ho s ostudou vyhnal ze svých věcí a dá do vězení, ale abych o tom nemluvil.

Druhého dne³⁹ jel král odpoledne navštívit královnu matku do Rueil; a La Vieuville, který zvětřil, co se proti němu chystá, sbalil svá zavazadla a na cestě zpět do Paříže přišel králi vrátit do rukou svůj úřad superintendanta i místo, které měl v radě, řka mu, že se už do Saint-Germain nechce vracet. Král mu řekl, že to činit nemá a aby si s ničím nedělal starosti; slíbil mu též, že mu propuštění oznámí vlastními ústy a že mu dovolí přijít se s ním rozloučit, až to nastane — což způsobilo, že se v bezpečí vrátil do Saint-Germain. Toho večera se však na [dolním]⁴⁰ dvoře strojil kočičí koncert kvůli jednomu sloužícímu, který se oženil s vdovou. Monsieur, králův bratr, to zaslechl a dal vzkázat, aby přišli na zámecké nádvoří, aby se na to podíval; což všichni ti kuchtíci i jiní učinili, tloukouce na pánve. Když La Vieuville ten hřmot zaslechl, vztáhl jej na sebe a dal panu kardinálovi de Richelieu vzkázat, že ho jdou zabít. Pan kardinál vystoupil do jeho pokoje a upokojil ho. Druhého dne ráno si ho ale král dal zavolat do své rady a řekl mu, že — jak mu slíbil — mu sám oznamuje, že jeho služeb už nechce užívat a že mu dovoluje se rozloučit. Pak ho při odchodu pan de Tresmes⁴¹ zajal; krátce nato přijel kočár a královi mušketýři na koních, kteří ho odvezli na zámek v Amboise, odkud o rok později uprchl.

Plukovník d’Ornano, který z vlastní vůle dal radši přednost tomu být odveden jako vězeň na zámek v Caen, než aby se stáhl do Provence (kam ho chtěli poslat), byl povolán zpět k Monsieurovi s větší autoritou než kdy dřív. Pan de Schomberg, vykázaný do Angoulême, byl vrácen do úzké rady a finance byly dány do rukou tří direktorů, totiž pánů de Marillac⁴², de Champigny⁴³ a generálního prokurátora Molého⁴⁴. Protože však chtěli, aby se tento posledně jmenovaný zřekl svého úřadu generálního prokurátora, neslučitelného s úřadem při financích, se vymluvil.

Nějaký čas předtím začal Monsieur usilovat o mademoiselle de Montpensier s větší péčí než obvykle a žádal, aby ji mohl vidět po večerech, k čemuž nechával strojit společnost nejčastěji u paní princezny de Conti. To znepokojilo ty, jimž by uskutečnění toho sňatku nebylo k užitku, a ti se snažili zatáhnout do věci další, aby ten záměr zmařili. Královně nasadili do hlavy, že kdyby se Monsieur oženil a měl děti, pohrdali by jí; paní Princezně, že by to její děti značně odstrčilo od velkého dědictví; soupeřům [domu]⁴⁵ lotrinského, že by tím sňatkem byl pozdvižen nad ně. Dokonce i králi řekli, že kdyby Monsieur měl děti a on žádné, byl by na něho velmi hleděno a byl by vážen k jeho škodě. Tak se v krátké době zdvihly velké pletichy, aby ty časté schůzky odvrátily. Paní Princezna mi učinila tu čest, že se mě zeptala na můj názor, jakou úlohu má v té komedii hrát; a já jsem jí řekl, že má na rukou dvě velké věci: jednou je návrat pana jejího manžela ke dvoru, druhou zabránit sňatku Monsieurovu, nebo jej co nejvíc oddálit. Co se týče první, v této chvíli vyhnání La Vieuvillova by se v ní mohlo nějaké světlo ukázat, neboť moc královny matky nebyla ještě [zcela]⁴⁶ obnovena a moc pana kardinála nebyla ještě upevněna; že je třeba se jim zcela odevzdat, spolehnout a připoutat se k nim, neboť by snad byli rádi zavázali si prince de Condé a připoutali ho ke svým zájmům; a že má v bodě, v němž věci jsou, obracet k tomu účelu každý kámen, protože by se to snad mohlo zdařit. Co se pak týče Monsieurova sňatku, nemůže mu zabránit otevřeně; je však prostředek, jak jej oddálit, který by snad mohl najít i způsob, jak jej zmařit, totiž aby ona i pan její manžel otevřeně ukazovali, že si jej přejí — ale bylo třeba, aby o jejich přetvářce nevěděl a nevyzvěděl nikdo [kromě ji a]⁴⁷ jeho. Měli oklamat své blízké i své služebníky a vybízet je, aby pro uskutečnění toho sňatku podnikli, co mohou: to měli říci panu de Montmorency, paní Princezně matce, Vignierovi⁴⁸ a jiným svým nejdůvěrnějším; vložit se do té věci zcela, přizvat k ní Monsieura, podporovat paní de Guise⁴⁹ a mademoiselle de Montpensier — zkrátka neopomenout nic, co by tomu záměru mohlo být ku prospěchu. Z toho by vzešlo mnoho dobrého, aniž by z toho mohlo povstat cokoli zlého: neboť všechny pletichy, které by vedli pro ten sňatek, by nic neuspíšily, nebyl-li⁵⁰ zralý — stejně jako vše, co by mohli učinit [proti]⁵¹, by mu nezabránilo, kdyby se král a královna matka v té věci shodli. Naopak by si navždy zavázali dům de Guise a získali ve světě povést bezúhonnosti, že pro dobro státu podporují věc, která je jim tolik ke škodě; Monsieur by jim byl vděčen a ti, kdo pracovali proti, by tím byli o to víc probuzeni⁵², vidouce prince de Condé prohlášeného pro ten sňatek. Jediné, co měla paní Princezna k té věci říkat, mělo být, že pro ně by bylo nejvýhodnější, kdyby se Monsieur neoženil; ale poněvadž tomu tak či tak nelze zabránit, mají si přát, aby to byla spíš mademoiselle de Montpensier než kterákoli jiná, protože je sestrou prince de Joinville⁵³, jejího zetě; že je to tím způsobem spojuje s Monsieurem a činí z nich takřka jednu rodinu, a že si to přeje ze všeho nejvíc. Takové řeči by daly⁵⁴ protivné straně látku, aby králi předkládala a vzbuzovala v něm žárlivost na to příliš velké spojenectví: že by to Monsieura učinilo příliš velkým, když mu do rukou vhodí zbytky Ligy a kliku prince de Condé, kteří by se tím králi odcizili a připojili se k jeho bratru — mocnému nadto počtem dětí, dědiců koruny pro bezdětnost královu.

Paní Princezna přijala mou radu velmi dobře a zároveň ji uvedla v praxi. Chodila každý večer k paní princezně de Conti, kde se strojila společnost, a každému tak ukazovala, že tomu dvoření přeje, že král z toho snadno pojal podezření a přikázal plukovníkovi, aby se pokusil tu praktiku zmařit — jak také učinil. A paní Princezna shledala, že jí má rada byla k užitku, a odjela (listopad) za panem svým manželem do Berry, radostná, že to dvoření obratně zmařila, a rozmrzelá příčinou své cesty, zaviněnou nemocí pana jejího syna⁵⁵. Král se krátce nato vrátil do Paříže (prosinec) a tam zakončil rok 1624, během něhož se vedlo mnoho jednání, aby byl španělský král přiveden k navrácení Valtelliny, kterou navenek složil do rukou papežových⁵⁶; ve skutečnosti se však spolu dorozumívali a nechtěli ji vydat⁵⁷. Z té příčiny liga uzavřená bezmála dvě léta předtím mezi králem, Benátčany a vévodou savojským rozhodla dobýt ji zpět otevřenou silou a vést válku proti španělskému králi, který byl jejím neoprávněným držitelem. Anglický král z druhé strany naléhal na krále, aby s ním uzavřel útočnou i obrannou ligu proti španělskému králi. Oloupená německá knížata rovněž žádala, aby se král chtěl připojit k nim a ke králům švédskému a dánskému⁵⁸, jimiž si už byli pro své obnovení jisti. A Holanďané nakonec krále naváděli, aby vzal svůj dobrý podíl na dobytí Nizozemí, jež by bylo nepochybné, kdyby se chtěl připojit k tolika jiným silám nepřátelským Španělovi. Král k tomu měl více než dost důvodů a měl dobrou vůli přiložit ruku; uvážil však, že by tím zapálil celé křesťanstvo, a rozhodl se podniknout s italskou ligou toliko navrácení Valtelliny — a milánské vévodství, kdyby mu byl kladen odpor.

1625: Valtellina, Soubise na moři a cesta do Bretaně

Leden. – K tomu účelu poslal do Itálie vojsko pod panem konetáblem, a s několika francouzskými a švýcarskými jednotkami, které nechal projít ke Grisonům pod velením markýze de Cœuvres, svého mimořádného vyslance ve Švýcarsku⁵⁹, přispěl Grisonům na počátku roku 1625 k opětnému dobytí Valtelliny, o niž byli před čtyřmi roky oloupeni; a zdařilo se mu to tak, že bez jakéhokoli odporu bylo vše uchvácené znovu získáno. Zanedbalo se obsadit posádkou Rives de Chiavenne⁶⁰, kde se Španělé o několik dní později přišli opevnit a drželi je až do míru.

Z druhé strany snášeli francouzští hugenoti nelibě, že pevnost⁶¹ vystavěná panem hrabětem de Soissons roku 1622 stojí tisíc kroků od La Rochelle, když bylo mírovými články stanoveno, že bude strhnuta. Viděli nicméně, že královy záměry jsou jejich náboženství ku prospěchu a že ji král za nějaký čas dá strhnout — jak by byl učinil, kdyby ho o to požádali, až by byl zapleten do války, kterou chystal. Ale oni, nedočkaví dát ji srovnat se zemí, nechtěli ten čas vyčkat; a když na krále nadarmo dotěrně naléhali, rozhodli se k nějaké šlechtické odplatě, aby jim za navrácení toho, co by vzali, byla navrácena jejich pevnost. K tomu účelu vyzbrojili obyvatelé La Rochelle několik plavidel a velení nad nimi dali panu de Soubise, který přijel k Blavetu⁶², zmocnil se plavidel pana de Nevers⁶³, jež byla velmi krásná, a obléhali pevnost, kterou nedokázali vzít. Když je však zastihl protivný vítr, byla naděje zmocnit se jich samých. Pan de Vendôme tam přispěchal se vší šlechtou země a s tím, co dokázal shromáždit z pěchoty; protože ale pana de Vendôme podezírali z jakéhosi srozumění s Rochelskými a jeho nepřátelé rozhlašovali, že je dal k Blavetu přivolat, aby se ho zmocnil pro sebe, poslal mě tam král s velkými pravomocemi, ba i s tou zbavit ho velení, kdybych [poznal]⁶⁴, že nejde správnou cestou⁶⁵.

S těmito rozkazy jsem vyjel z Paříže v úterý 28. ledna a přijel na nocleh do Châtres⁶⁶, potom do Orléansu, odtud do Blois, do Trois-Volets⁶⁷, a v sobotu 1. února jsem přijel na nocleh do Angers, kde jsem dal rozkaz, aby mě pluk du Plessis de Juigné rychle následoval a aby byla připravena čtyři děla a střelivo pro řečené kusy potřebné; což komtur de la Porte⁶⁸, jenž tam velel, dal pilně vykonat.

V neděli 2. jsem dorazil do Nantes, navštíviv cestou paní hraběnku de Vertus⁶⁹ v Champtocé. Šel jsem na večeři k panu de Montbazon, který už měl zprávu o mém příjezdu od Montalanta, jehož král vypravil k panu de Vendôme, aby ho uvědomil, že mne posílá do Bretaně. Nabídl mi všechna děla a střelivo nanteského zámku a že naverbuje tolik lidí, kolik bude moci.

V pondělí 3. jsem šel navštívit paní de Vendôme, a koupiv či najav třicet koní, jakých bylo, přijel jsem na nocleh do Temple⁷⁰, druhého dne do la Ferté-Bernard⁷¹, potom do Vannes, a ve čtvrtek 6. do Hennebontu⁷², kde jsem se dozvěděl, že pan de Soubise prolomil sítě a dostal se z blavetského přístavu navzdory zámku a všemu, co bylo jeho průjezdu postaveno v cestu; že ze sedmi velkých plavidel pana de Nevers jich odvezl šest, totiž: la Vierge, le Saint-Michel, Saint-Louis, Saint-Jean, Saint-Basile čili le Lion a la Concorde. Jediné plavidlo jménem Saint-François se zapletlo v ústí přístavu (spolu s malým plavidlem z těch, která pan de Soubise přivezl s sebou), narazilo na jeden z útesů uzavírajících přístav, a byla obě zajata se sto nebo sto dvaceti lidmi, kteří v nich byli.

Nenechal jsem se tím zdržet a druhého dne, v pátek 7., jsem se vydal k Fort-Louis⁷³, abych tam našel pana de Vendôme. Pan de Brissac⁷⁴ nás tam pohostil; potom jsme se s přílivem vrátili na nocleh do Hennebontu.

Pobyl jsem tam v sobotu 8., abych odeslal zpět všechny, kdo přicházeli pevnosti na pomoc, a abych se poradil s panem de Vendôme, který byl velmi nešťastný a málo oblíbený, nikterak však vinen věcmi, z nichž ho obviňovali. Chtěl mě vzít do Rennes, obávaje se, že mám s parlamentem jednat o věcech jemu nepříznivých; já jsem však, abych v něm nevzbudil žádné podezření, radši zvolil vrátit se po svých stopách.

Vyjeli jsme tedy, pan vévoda de Retz a já, v neděli 9. a přijeli na nocleh do Vannes⁷⁵, druhého dne do la Ferté-Bernard; a v úterý 11., v masopustní den, odjel on do Machecoul⁷⁶ a já na nocleh do Temple, odkud jsem na Popeleční středu přijel do Nantes k panu de Montbazon.

Šel jsem se rozloučit s paní de Vendôme a ve čtvrtek 13. jsme přijeli na nocleh k hraběti de Vertus do Champtocé, pan de Montbazon a já.

Druhého dne jsem se s ním rozloučil a přijel na oběd do Angers, na nocleh do Saumuru; potom na nocleh do Blois; druhého dne, v neděli 16., na oběd k panu hraběti de Saint-Paul⁷⁷ do Orléansu, na nocleh do Toury; a v pondělí 17. jsem přijel do Paříže podat králi zprávu o své cestě, v níž jsem nevykonal ani dobré, ani zlé — pouze jsem ho ujistil o věrnosti pana de Vendôme, o níž se jeho nepřátelé snažili vzbudit u Jeho Veličenstvu pochybnost.

Březen, duben, květen. – Několik dní poté přišla zpráva o smrti anglického krále Jakuba⁷⁸, což nezdrželo sňatek jeho syna s madame Élisabeth⁷⁹, jehož obřad se konal krátce po Velikonocích. Pan vévoda de Chevreuse ji oddal za krále Karla, nového krále Velké Británie, v Notre-Dame v Paříži 11. května⁸⁰.

Několik dní nato nenadále přijel pan vévoda de Buckingham⁸¹, který se ukázal neobyčejně — jak svou osobou, jež byla velmi krásná, tak svými drahokamy a odíváním a svou velkou štědrostí. Královna Velké Británie neodkládala odjezd dlouho⁸²; pan a paní de Chevreuse měli rozkaz doprovodit ji do Anglie a pánové de Luxembourg, de Bellegarde a já, s pány d’Alincourt a vikomtem de Brigueil⁸³, jsme dostali od krále úkol provázet ji jeho jménem až k nalodění (červen). Král ji přijel vyprovodit až do Compiègne; královny jely s ní až do Amiens a měly pokračovat dál, ale nemoc královny matky zdržela společnost na deset dní v Amiens⁸⁴ a nedovolila dámám jít dál, a Monsieur, její bratr, ji dovedl až do Boulogne, odkud jsme se (vypravivše ji na její bárku)⁸⁵ vrátili ke královnám do Amiens; ty se pak vrátily do Paříže a odtud do Fontainebleau.

Chtěl jsem říci vše, co se týká anglického sňatku, dřív než budu mluvit o Itálii, do níž pan konetábl a pan maršál de Créquy vstoupili kolem počátku února s dvanácti tisíci pěších a tisícem koní⁸⁶, jak bylo ujednáno; a spojivše se s vojskem pana savojského, které bylo silnější, byli na pokraji vstupu do milánského vévodství a vyhlášení války španělskému králi, když jim král vzkázal, aby to nečinili, protože strana reformovaného náboženství ve Francii pozdvihla zbraně v čase, kdy to pro své zvláštní zájmy měla činit nejméně. Tehdy řekl pan kardinál de Richelieu [prozíravě]⁸⁷ králi, že pokud bude mít v království utvořenou stranu, nebude moci navenek nikdy nic podniknout; že má pomýšlet na její vyhlazení, dřív než bude myslet na jiné záměry; že je třeba vést válku začatou pro navrácení Valtelliny, ale mít se na pozoru, aby ji nevyhlásil Španělsku; a poněvadž jeho vojsko přešlo do Itálie, může jím pomoci panu savojskému proti Genově, ale nikterak se neprohlásit proti Milánu. Tak se také stalo. A kdyby byl pan savojský po porážce Genovanů u Ostage a po vzetí Gavi⁸⁸ postoupil přímo na Genovu, byl by ji nepochybně vzal o Velikonocích. Protože jim však dal příležitost se vzpamatovat a vévodovi de Feria vyjít do polí jí na pomoc — a k tomu se přidalo, že když kořisti obohatily vojáky ligy, jedna část se rozběhla a druhá onemocněla —, začali pomýšlet na ústup; a vévoda de Feria, sleduje je k Asti⁸⁹, kde byl odražen francouzskými jednotkami, které tam byly, přišel obléhat Verrue⁹⁰, kde pan savojský a pan de Créquy kladli takový odpor, že tam nadarmo strávil dlouhý čas.

Mezitím papež, rozhořčen tím, že Valtellina, složená do jeho rukou, byla znovu dobyta a jeho lidé z ní vyhnáni, poslal do Francie jako legáta svého synovce kardinála Barberiniho⁹¹, jak aby si na to stěžoval, tak aby prostředkoval urovnání italských zmatků. Přijel v době anglické svatby⁹² a byl přijat, ubytován a opatřován se všemi poctami, jaké se legátům obvykle vzdávají; po mnoha konferencích a navržených smlouvách však, nenalezv, co hledal, přijel do Fontainebleau rozloučit se s králem, a hned poté, nevyčkav, aby mu byly při provázení a opatřování po Francii vzdány obvyklé povinnosti, nenadále odjel⁹³, odmítnuv předtím královský dar. Král si dal zavolat knížata a korunní úředníky s několika prezidenty svého parlamentního dvora a držel ve Fontainebleau pověstnou radu o tom nemístném odjezdu⁹⁴, na níž nebylo rozhodnuto nic jiného, než že ho nechají odejít.

Téhož času král odstranil od královny, své manželky, dámu du Vernet⁹⁵, její šatní dámu, Ribèra, jejího lékaře, a několik dalších ze služebnictva.

Císař nechal projít do Itálie přes Švýcary, kteří průchod povolili, bezmála třicet tisíc Němců, které poslal vévodovi de Feria; s nimi dotíral na Verrue. A protože jednotky ligy chřadly, požádali ti z ligy krále, aby jim rychle poslal na pomoc nějaké vojsko. Král upřel oči na mne, aby mi dal jeho vedení a velení, a dal si mě zavolat do své rady, aby mi to navrhl. Mluvil jsem o té věci, jak nejlépe mi Bůh chtěl vnuknout, a nabídl jsem králi, že bude-li mu libo dát mi jeden⁹⁶ ze starých pluků [podle mého výběru, dva z vydržovaných a další nové pluky]⁹⁷ tak, aby to vydalo počet šesti tisíc skutečných mužů, s osmi sty skutečnými koňmi, jaké bych si chtěl vybrat v jeho champagneském vojsku, že do tří dnů pošlu do Švýcarska připravit čtyři tisíce mužů toho národa, které bych cestou vzal v Ženevě; a že mu odpovídám za to, že do šesti nedělí budu u Verrue, kde dáme vévodovi de Feria bitvu — a odmítne-li ji, že nejen přinutíme to obléhání zdvihnout, ale vezmeme několik dobrých míst v Milánsku, způsobilých k přezimování našich vojsk. Král byl mou nabídkou velmi uspokojen a přijal ji; dal rozkaz, aby mi byly připraveny peníze na tři měsíční výplaty, které jsem si vyžádal od pana de Marillac, náčelníka financí. Ten nejen že ten rozkaz nevykonal, ale ještě téhož večera vypravil se vší rychlostí kurýra ke svému bratru a k panu d’Angoulême, aby jim dal zprávu, že se chystají jejich vojsko zničit a rozlámat a že mi z něho dávají hlavní díl, abych šel do Itálie. Na to oni se vší rychlostí vyslali — a dříve než k nim bylo vypraveno, aby jim bylo oznámeno, že se mi dává část jejich jednotek — jednoho pobočníka jménem Coutures se vzkazem králi, že hrabě Henri de Berghes⁹⁸ je šest mil od Metz se silným vojskem na pokraji vstupu do Francie a že zároveň obdrželi zprávu, že plukovník Verdugo⁹⁹, který velel ve Falci, jde přímo do Francie; že se pan d’Angoulême vrhl do Metz a odpovídá králi, že je uchová, nebo v nich zemře, a že se rovněž pan de Marillac vložil do Verdunu, který bude hájit do posledního vzdechu; ale že by bylo na místě, aby králi bylo libo dát jim rychle naverbovat ještě čtyři nové pluky a pět set koní, za což odpovídají svými hlavami, [že zabrání]¹⁰⁰ tomu, aby ta dvě vojska mohla ve Francii učinit jakýkoli pokrok. Na to mi král a jeho rada, kteří to vzali za hotovou minci, řekli, že z champagneského vojska nemohou nic vytáhnout a že je nutné tam dopravit nové jednotky; a já jsem se — když jsem jim dost zjevně dal poznat, že je to podvod vymyšlený podle chuti, aby se zvěčnilo zaměstnání těch pánů a král se vyčerpal v neužitečném vydání — vymluvil a odmítl to, které mi chtěli dát, abych šel na pomoc Itálii s jednotkami, jež bych musel verbovat. Načež se rozhodli je naverbovat a dát je tam dovést polnímu maršálovi, jímž byl Vignoles; ten tam přišel poté, co bylo obléhání Verrue zdviženo pro chrabrý odpor, jejž tam pánové savojský, de Lesdiguières a de Créquy kladli¹⁰¹, a pro nemoc, která se v těch německých jednotkách rozmohla tak zuřivě, že z nich nevyvázla ani šestina.

Srpen. – Téhož léta dal král vystrojit námořní vojsko, získav několik plavidel od Holanďanů; pan de Montmorency je šel řídit jako admirál. Toiras rovněž podnikl výpravu zmocnit se ostrova Ré; pan de Saint-Luc však, jemuž příslušela jeho správa, chtěl velet, a s množstvím malých plochých bárek vysadili na ostrov dva tisíce mužů a přinutili ty, kdo jej hlídali, aby jej opustili, když je předtím porazili. Pan de Soubise se stáhl do Anglie; a zároveň pan de Montmorency porazil [námořní]¹⁰² vojsko Rochelských¹⁰³.

Září. – Král slavil ve Fontainebleau den svého narození, jímž je svátek svatého Kosmy¹⁰⁴, a bylo při tom množství ohňostrojů. Španělský vyslanec, kterým byl markýz de Mirabel, přijel s královnou ke královně matce a požádal mě, abychom se na ohně dívali z jednoho okna, což jsem učinil. Když jsme byli sami, řekl mi španělsky: „Nuže, pane maršále, legát odjel, aniž co vykonal: dobře ukázal, že je mladý člověk a nový vyjednavač. Kdyby byl měl maršál de Bassompierre tu věc v rukou, nezůstala by nedokonána — a ani nějaká těžší.“ Řekl jsem mu, že učinil, co mohl, podle svých rozkazů, v nichž se držel, a že bych v tom byl býval ve větších nesnázích než on, který měl k poradě pány Bagniho, Pamphilia a Spadu¹⁰⁵, velké osobnosti. Odvětil mi: „Vám nebylo všech těch lidí potřeba. Byl byste ji nepochybně dovršil — a budete-li chtít, dovršíte ji ještě, a to vám slibuji.“ Odpověděl jsem mu: „Pane, nemám šťastnou ruku ve sjednávání smluv: vidíte, že ta madridská, která je mým dílem, už stála smluvní strany dvacet milionů ve zlatě, buď aby ji zrušily, nebo aby ji udržely. A pak není dobré sjednávat s lidmi ani pro lidi, kteří nedrží, nechtějí-li, co slíbili.“ Trval tvrdošíjně na tom, že kdybych chtěl, on a já bychom mír uzavřeli, a abych k tomu měl jen zplnomocnění od svého pána; že on je od svého už má. Na to jsem mu řekl, že bych se považoval za velmi šťastného, kdybych mohl přispět tím, co je v mém nadání, k tak dobré a svaté věci, ale že mu pro tu chvíli nemohu říci nic jiného, než že bude-li chtít, dám králi vědět, co mi řekl, a pak mu dám odpověď; s tím se srovnal a požádal mě, aby to mohlo být co nejdřív. A tak, když ohně dohořely, jsme se rozešli. Královna matka se uchýlila do svého kabinetu s panem kardinálem de Richelieu; vyžádal jsem si u nich slyšení a podal zprávu o tom, co mi španělský vyslanec řekl. Shledali tu věc závažnou a požádali mě, abych to šel říci králi, předstíraje, že jsem o tom s nimi nemluvil, což jsem učinil; a druhého dne mi dali celou tu rozmluvu zopakovat v radě, kde bylo rozhodnuto, že mi dají plné zplnomocnění vyjednávat s řečeným vyslancem. Odmítl jsem to však, pokud mi nedají pana de Schomberg za přidruženého, což mi přiznali. Tak jsem šel vyslanci dát odpověď podle jeho přání a ujednali jsme si den po příjezdu krále do Saint-Germain, abychom se sešli — což padlo o pět dní později, protože druhého dne měl odjet z Fontainebleau. Pan vyslanec schůzku, kterou jsme spolu ujednali, nezmeškal, a byli jsme u pana de Schomberg přes čtyři hodiny na poradě, a to nikoli bez velké naděje a vyhlídky uzavřít mezi oběma králi velké, dobré a trvalé zpacifikování, a to za podmínek pro nás snesitelných. Vrátil se druhého dne a pokračovali jsme tak, že jsme doufali při prvním dalším zasedání svou práci dovršit. Ale v den následující se dal omluvit, že nepřijde, pro nemoc, která postihla jeho ženu, a dva dny nám nedal nic vzkázat; za tu dobu poslal pan du Fargis z Madridu kurýra se vzkazem, že španělský král měl v úmyslu dát o míru ve Francii vyjednávat svým vyslancem, ale že zplnomocnění, jež mu dal, odvolal, bez udání příčin, které ho k té náhlé změně pohnuly. Na to byla rada toho mínění, abych odjel do Paříže a pod záminkou návštěvy nemocné vyslankyně se pokusil vyzkoumat, odkud u něho to mlčení a to ochladnutí pochází; což mi nebylo nesnadné zvědět, neboť si přede mnou velmi stěžoval na malou důvěru, kterou jsme v něj měli, zatímco on byl velmi nakloněn dobru Francie a spojení obou korun; že bychom z toho byli vyšli lépe, než se nám podaří službou du Fargise, který není dost obratný, aby ze Španělů vytáhl více, než co nám nabídl on; a mnoho jiných stížností v téže podstatě, o nichž jsem se domníval, že mi je říká, aby zakryl lehkovážnost, jíž se dopustil. Podal jsem radě zprávu o řečech, které ke mně vedl, a byly přijaty stejným způsobem, protože du Fargisovi nebyl dán žádný rozkaz ani zplnomocnění činit jakýkoli návrh, ani nějaký vyslechnout.

Mezitím přišla ke dvoru zpráva, že baron de Pappenheim, který hlídal Rives de Chiavenne se svým německým plukem, vyhnal královy jednotky z Verceje a Campa¹⁰⁶, porazil je a vzal dvanáct děl a jedenáct vyzbrojených bárek, které jsme měli na Comském jezeře — což krále i radu velmi rozzlobilo. Několik dní poté však markýz de Cœuvres poslal svého sekretáře, který ujistil, že Pappenheim dál nepostoupil a že Benátčané poslali pod panem de Candale¹⁰⁷ jednotky dostatečné k jeho odražení.

Nicméně služebníci, které král měl ve Švýcarsku, mu vzkazovali, že náklonnost těch národů ke králi je silně pozměněna, že víc než dvacet pět tisíc Němců mělo přes Švýcarsko otevřený průchod, aby šli sloužit Španělovi v Itálii, a že naše švýcarské spojenectví bude zničeno, nebude-li o to rychle postaráno; že nejbezpečnějším lékem je poslat mě tam a že pro velkou přízeň, kterou ke mně Švýcaři mají, bych mohl vše obnovit. Benátčané a vévoda savojský vykonali tytéž služby, aby mě tam dali poslat, a dali tam vypravit své vyslance a residenty, aby se připojili ke všem mým krokům. Král mě z té příčiny přinutil, abych tam šel jako jeho mimořádný vyslanec, což jsem učinil z pouhé poslušnosti; a mé vyslanectví bylo podpořeno dvěma sty padesáti tisíci écu, které jsem tam vezl, aby mé jednání bylo podpořeno. A protože se to vyslanectví odnímalo markýzi de Cœuvres, který je držel, dal mu král hodnost generálního místodržitele svého vojska ve Valtellině, čímž byl velmi uspokojen.

Mimořádné vyslanectví ve Švýcarsku

Listopad. – Vyjel jsem tedy z Paříže se svým vozatajstvem v úterý 18. listopadu toho roku 1625 a jel na nocleh do Essonnes, potom do Moretu¹⁰⁸, do Sens, do Joigny, do Auxerre, do Noyers, do Montbardu, do Chanceaux¹⁰⁹, kde jsem pobyl jeden den, a 27. jsem přijel do Dijonu, kde jsem zůstal i druhého dne; potom jsem jel na nocleh do Genlis a do Auxonne¹¹⁰, odkud jsem odjel v pondělí prvního dne prosince, a jel okolo Dole, kde se tehdy držely stavy burgundského grafství (prosinec). Poslal jsem navštívit hraběte de Champlitte¹¹¹, guvernéra, svého příbuzného a starého přítele, a jel na nocleh do Ronchaux¹¹², kam mě pan de Mandre¹¹³, guvernér Besançonu, přijel jménem řečeného hraběte vyhledat, aby mě provázel provincií.

V úterý 2. jsem přijel do Besançonu, kde mě navštívili pánové z města a potom kanovníci, kteří mi přišli nabídnout, že mi mimořádně ukážou svatý rubáš¹¹⁴ k mému uctění; což druhého dne učinili. A když jsem jej viděl, jel jsem na nocleh do Roulans, potom do Clervalu¹¹⁵, potom do Montbéliardu¹¹⁶, do Delle, do Waltighoffenu¹¹⁷, a v pondělí 8. jsem vstoupil do Švýcarska.

Lidé z města Basileje mi vyšli naproti a vystrojili mi čestný vjezd s velkým množstvím dělových salv a více než tisícem¹¹⁸ mužů ve zbrani ve velmi krásné výpravě. Plukovník Hessy¹¹⁹ a asi dvanáct kapitánů mě přijeli vyhledat na švýcarské hranice a neopustili mě až do mého návratu. Senát v plném sboru mě přišel pozdravit a obdarovat rybami, vínem a ovsem, a to nejbohatěji, jak se kdy komu stalo; potom asi dvacet ze senátu zůstalo se mnou na večeři.

V úterý 9. jsem šel do městské radnice (kde byli shromážděni) pozdravit republiku a pronést k nim řeč. Krátce nato přišli v plném sboru¹²⁰ do mého bytu dát mi odpověď, přinést mi nový dar vína a ryb a potom všichni se mnou obědvat. Po obědě mě vedli podívat se na jejich arsenál, na Platerův kabinet¹²¹, na jejich kostel a na jejich opevnění.

Ve středu 10. se se mnou senát přišel rozloučit, potom se mnou obědvali; odtud mi dali průvod a dali ještě vypálit množství dělových salv a salvu pěchoty — což mi bylo učiněno i na všech zámcích a ve všech městech, před nimiž nebo jimiž jsem ve Švýcarsku prošel.

Jel jsem na nocleh do Liestalu, potom do Balsthalu¹²², a v pátek 12. prosince mi vyjel naproti pan vyslanec Miron¹²³. Potom se švýcarské kompanie pluku plukovníka Am-Rhina¹²⁴, který jsem dal naverbovat pro odchod do Francie, seřadily v bitevním pořádku na mé příjezdové cestě. Odtud mi vyšel naproti solothurnský avoyer¹²⁵ jménem pan de Roll, v dobrém průvodu; pronesl ke mně řeč, aby se potěšil z mého příjezdu a nabídl mi vše, co na městě závisí, a provázel mě až do Solothurnu, přičemž na mé příjezdové cestě bylo množství pěchoty ve zbrani a několik dělových salv.

Večer jsem večeřel u pana řádného vyslance Mirona, s nímž jsem byl celý druhý den, v sobotu 13., abychom se poradili o svých věcech.

Pánové d’Erlach¹²⁶ a d’Affry¹²⁷ mě přijeli vyhledat.

V neděli přijel landamman¹²⁸ Zurlauben s deputovanými kantonu Zug, vyslanými, aby mě jménem svého kantonu přišli pozdravit.

Resident benátské vrchnosti, jménem Cavazza¹²⁹, jemuž jeho republika nařídila zůstat u mne a ve všem následovat královy záměry, mě poslal navštívit a zvědět, kdy mi bude libo, aby mě přišel vyhledat.

V pondělí 15. mi pánové z Fribourgu poslali pozdravení svými deputovanými, jimiž byli avoyer Diesbach de Prangins¹³⁰, poručík a statthalter¹³¹ jejich města; ti se mnou obědvali.

Po obědě jsem přijal deputované ze Schwyzu, jimiž byli landamman [Reding, Auf der Maur a Abiberg. Potom mě rytíř]¹³² Reding se dvěma dalšími deputovanými abbého ze Sankt Gallen¹³³ přišel pozdravit jeho jménem. To byly zvláštní přízně, které mi chtěly učinit všechny spolčené a spojené kantony: poslat se potěšit z mého příjezdu svými deputovanými, bez jiného poslání, než mě jejich jménem pozdravit.

V úterý 16. mi pánové z Bernu poslali pozdravení svými deputovanými, jejichž hlavou byl avoyer de Grafenried¹³⁴.

Pan apoštolský nuncius Scappi, biskup v Campagně¹³⁵, mi poslal pozdravení svým auditorem.

Ve středu 17. mi pánové ze Solothurnu, mimo krásné přijetí, které mi vystrojili, chtěli dát pozdravení ještě celým svým senátem v plném sboru.

Kompanie z Unterwaldenu a ze Zugu, z Am-Rhinova pluku, prošly, aby šly do Francie.

Ve čtvrtek 18. mě přišli pozdravit pan de Montigny, guvernér neuchâtelského grafství¹³⁶, se starostou a deputovanými města Neuchâtelu, a přinesli dary města.

Bussy-Lamet¹³⁷ se svou kompanií prošel, aby šel do Valtelliny.

Přišel také, v pátek 19., jeden deputovaný tří Šedých lig, aby mě jejich jménem pozdravil¹³⁸.

V sobotu 20. prošel Balagnyho pluk, aby šel do Valtelliny.

Přijel plukovník Am-Rhin, hlava deputovaných, které lidé z Lucernu vyslali, aby mě pozdravili¹³⁹.

V neděli 21. jsem vypravil ke dvoru kurýra ve věci, která se týkala mé osoby, totiž: král mě učinil svým mimořádným vyslancem ve Švýcarsku, do něhož jsou zahrnuti Grisoni, Valesané a ostatní spojenci, a dal mi za sebe listy pro všechny ty národy; a ten vyslanecký úřad nyní odňal markýzi de Cœuvres, dav mu úřad generálního místodržitele ve Valtellině. Ale když Mesmin, sekretář řečeného markýze, získal ten úřad generálního místodržitele, po němž jeho pán toužil, viděl markýz, že je zbaven platu tisíce écu měsíčně, jejž držel jako mimořádný vyslanec; předložil tedy, že s tak malými požitky nemůže vydržet, a žádal, aby mu byl zachován aspoň úřad mimořádného vyslance u Grisonů, kteří hraničí s Valtellinou, jíž nemůže dobře spravovat bez pomoci Grisonů — a tu by nemohl získat, kdyby tu hodnost neměl. Přiznali mu to po mém odjezdu, nehledě na škodu, která mi z toho vznikla; a já jsem si na to poslal stěžovat s prohlášením, že všeho zanechám, nebude-li mi dáno zadost.

Téhož dne jsem také poslal všechny potřebné depeše kantonům a spojencům, abych je svolal k obecnému sněmu do Solothurnu na 7. den příštího ledna.

V pondělí 22. prošly lucernské kompanie, které se vydávaly do Francie.

V úterý 23. mě poslal navštívit mimořádný vyslanec savojský, a rovněž kanton Uri svými deputovanými, kteří mi přinesli obsáhlé prohlášení ve prospěch krále pro navrácení Valtelliny — jež jsem si dal hned po příjezdu vymoci, aby mi bylo dáno.

Ve středu 24. jsem řečené deputované přijal a pohostil s velkou pochvalou jako ty, kdo kladou ostatním mostek k velkému dobru v královské službě.

Ve čtvrtek 25., což byl den vánoční, byl věnován pobožnostem.

V pátek 26. jsem přijal a vypravil řádnou poštu.

V sobotu 27. jsem se celý den radil s panem Mironem, řádným vyslancem, a s panem de Roll, solothurnským avoyerem, o prostředcích, jak přivést jeho kanton k témuž prohlášení, jaké mi dal kanton Uri.

Téhož dne přijel pan Cavazza, resident Benátské republiky ve Švýcarsku, do Solothurnu, aby se připojil ke všem věcem, které bych chtěl podniknout.

Celý druhý den jsem se s ním a s panem Mironem radil o věcech, které jsme měli vykonat, a rozhodli jsme, že se před sněmem a po jeho dobu odebere do Curychu, aby pobídil ten kanton, který je prvním, aby se přiklonil k vůli krále a ligy a následoval ji.

Odjel tedy druhého dne, v pondělí 29., a pan Miron a já jsme šli do shromážděné městské rady, kde jsem pronesl řeč, abych je přizval dát mi totéž prohlášení, jaké mi poslali lidé z Uri.

Večer přijel hrabě de la Suze¹⁴⁰.

V úterý 30. mě pánové ze Solothurnu přišli vyhledat, aby mi přinesli prohlášení v téže formě a znění, jaké jsem od nich den předtím žádal.

Pan Miron nám toho večera dal večeři a nato bál.