Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

V. Solothurnský sněm, spiknutí Chalaisovo a vyslanectví v Anglii (1626)

[Bassompierrův nejrušnější rok. Na sněmu v Solothurnu, kde mu celý sněm v plném sboru vzdá nevídanou čest, vymůže na kantonech prohlášení pro navrácení Valtelliny — a doma se dozví, že monzonská smlouva, kterou v Madridu bez králova vědomí podepsal vyslanec du Fargis, všechno, co ve Švýcarsku dojednal, ruší. Odpor, který s maršály de Créquy a de Schomberg v radě vznese, je marný, a Bassompierre se od věci docela odtáhne. Následuje spiknutí Chalaisovo, zatčení obou Vendômů, zasnoubení Monsieurovo — a na podzim vyslanectví do Anglie, kde má u Karla I. a vévody de Buckingham hájit vyhnané francouzské služebníky královny Henrietty Marie. Tři měsíce audiencí, hostin a smlouvání, zapsané den po dni.]

Sněm v Solothurnu (leden–únor 1626)

Leden. – V poslední prosincovou středu pan hrabě de la Suze odjel a já jsem zakončil rok velkého jubilea 1625, abych ve čtvrtek prvního dne ledna začal rok 1626 zpovědí a přijímáním, k nimž jsem jako rytíř řádu Ducha svatého povinen.

V pátek 2. jsem byl zaměstnán přijímáním a vypravováním řádné pošty.

V sobotu 3. jsme se s panem řádným vyslancem poradili o věcech, které měl král ve Švýcarsku a o nichž jsem měl na sněmu jednat, s avoyerem de Roll, jenž mu měl předsedat a jenž měl ve Švýcarsku velkou vážnost.

V neděli 4. dal pan vyslanec večer bál, na němž jsem byl.

V pondělí 5. mi přišly zprávy od Grisonů, že prohlásili, že o žádných věcech týkajících se Francie nechtějí jednat s nikým než se mnou a že — pokud budu ve Švýcarsku — neuznají nikoho než mne, svého generálního plukovníka a prvního královského muže; že tedy rozpustili shromáždění, které dal pan markýz de Cœuvres jménem královým svolat, bez jakéhokoli závěru krom toho, že se rozhodli poslat mi deputovaného, jenž mi jejich jménem nabídne, aby se v jejich nynějších věcech postupovalo, jak uznám za dobré.

Téhož dne mi přišel kurýr, kterého jsem vypravil ke dvoru, a přinesl mi jistotu o tom, o čem jsem byl na pochybách: že mi vykleštili polovinu mého pověření, aby ji dali markýzi de Cœuvres. Byl jsem z toho v takovém hněvu, že jsem chtěl všeho nechat a vrátit se do Francie. Ale když jsem viděl, že mi Grisoni vracejí, co mi král odňal, a že mám tu slávu být vyslancem u Grisonů, byť se to tak nemyslelo, a když jsem viděl i dobrá znamení, jaká jsem pro naše věci měl, rozhodl jsem se být trpělivý a sloužit.

Tři krále jsme slavili u mne s panem vyslancem a jeho rodinou.

V úterý 6., v den Tří králů, jsem vystrojil u pana vyslance slavnostní hostinu solothurnské radě, a když se dobře připilo, držel se tam bál.

Středa, čtvrtek a pátek nato padly na sepsání mého návrhu a na uvážení všeho, co nás na příštím sněmu čekalo; ten jsem na žádost protestantských kantonů odložil až na 12., protože mají Vánoce deset dní po nás a hned po nich volí své úředníky, takže by deputovaní museli odjet právě v čas volby, což by jim bylo velmi nepohodlné.

V sobotu 10. chtěl na příštím sněmu, k němuž jsem jej přizval, být i pan nuncius Scappi — spíš aby nám tam škodil než pomáhal — a toho dne přijel. Pan vyslanec a já jsme mu vyšli naproti a dovedli ho do jeho bytu, kam jsem poslal všechno občerstvení pro jeho stravu potřebné.

Přijeli landamman¹ Zurlauben a Keller, jakož i deputovaní čtyř protestantských měst² a deputovaní z Fribourgu; všem jsem poslal občerstvení jako všem ostatním, kteří přijeli po nich.

V neděli 11. mi pan nuncius učinil tu čest a přišel ke mně na oběd ve velké společnosti.

Přijel pan savojský vyslanec, jménem prezident de Monthoux, a přišel mě pozdravit. Šel jsem ho potom navštívit a pak jsem ho opatřoval až do jeho odjezdu.

V pondělí 12. ledna, což byl první den sněmu, strávili deputovaní čas vzájemným pozdravováním a potom úvahou, jak mě přijdou pozdravit; rozhodli se, že mi celý sněm v plném sboru, s biřici před sebou a jdouce podle svého řádu, přijde vzdát poklonu — což byla čest neobvyklá, jaké přede mnou nikdo jiný nedosáhl. Slovo měl curyšský purkmistr Roon.

Téhož dne přijel deputovaný Grisonů, jménem purkmistr Meyer³.

V úterý 13. přišlo šest deputovaných vyzvednout pana řádného vyslance a mne, aby nás dovedli do shromáždění, v němž jsem předložil svůj návrh a dosti dlouho k nim mluvil. Potom mě tíž deputovaní přišli odvést zpět, a když bylo shromáždění zdviženo, přišli mi všichni v plném sboru poděkovat, jako to učinili den předtím; odtud jsme šli všichni na hostinu, kterou jsem jim dal připravit v městské radnici, kde bylo sto dvacet osob — všichni deputovaní, vyslanci, plukovníci a kapitáni — skvěle pohoštěno, a po nich dalších pět set osob. Potom jsme šli k panu řádnému vyslanci, kde se držel bál.

Ve středu 14. měl pan apoštolský nuncius slyšení u katolických kantonů, v němž vykřičel proti Francii, co mohl, se záměrem zmařit mé jednání. Potom přišel ke mně na oběd, jak měl ve zvyku; a své hostiny jsem rozdělil tak, že oběd byl pro pana nuncia a pro deputované katolických kantonů, kteří se mnou ráno před usednutím ke stolu vyjednávali, a odpoledne pak přicházeli jednat se mnou deputovaní protestantských kantonů, chtěli-li, a také tam večeřeli.

Téhož dne byl na doporučení pana nuncia připuštěn ke slyšení churský děkan a po něm byl vyslechnut deputovaný tří Lig, aby mu odporoval.

Ve čtvrtek 15. mi pánové deputovaní přinesli v plném sboru usnesení, které přijali podle mého záměru, o navrácení Valtelliny: budou je žádat na knížatech, která ji drží, a tomu, kdo by na to nechtěl přistoupit, odepřou pomoc, podporu i průchod svými zeměmi, vyhrazujíce si prohlásit se proti němu šíře. Poděkoval jsem jim za to, jak nejobšírněji jsem mohl, a vydal jim doklad o navrácení, které byl král hotov učinit z toho, co tam držel — a to i do jejich rukou, kdyby se tím chtěli zatížit, aby je vrátili jejich pravým pánům, Grisonům. Nakonec jsem šel navštívit pana nuncia, který už první usnesení sněmu znal, a shledal jsem ho v takovém hněvu, že se se mnou dvakrát třikrát pohádal.

V pátek 16. jsem na návrh, který pan nuncius dva dny předtím učinil ve shromáždění katolických deputovaných, pokládal za svou povinnost odpovědět pro čest a zájem krále, svého pána; a proto jsem si poslal vyžádat u jejich katolického shromáždění slyšení na odpoledne. Oni však ze zvláštní a neobvyklé úcty přišli v plném sboru do mého bytu, aby mi je dali a zároveň sami přijali, a hned mi přinesli své zvláštní usnesení a výhrady, které žádali do obecného abscheidu⁴. Mluvil jsem k nim velmi dlouho a panu nunciovi jsem vymyl hlavu, jak bylo třeba; on si toho však potom nikdy nedal znát a chtěl o tom nevědět.

K večeru mi shromáždění poslalo deputaci, aby mi poděkovalo za nabídku králových sil, kterou jim král mými ústy učinil; a na odplatu mi nabídli patnáct tisíc mužů z odvodů ve svých kantonech. Potom se se mnou pan nuncius sešel a usmířil.

V sobotu 17. mi katoličtí deputovaní přinesli svůj zvláštní abscheid a krátce nato mi protestantští přinesli svůj.

V neděli 18. pan nuncius ráno ve velkém hněvu odjel. Pan řádný vyslanec, pan savojský vyslanec a já jsme ho šli vyprovodit; potom jsem vystrojil hostinu všem deputovaným sněmu. Pánové ze Solothurnu přišli před mým bytem předvést zbrojný tanec.

Po obědě si pět deputovaných, vyslaných shromážděním už dne předešlého⁵, vyžádalo slyšení ve věci královských dluhů ve Švýcarsku a pronesli ke mně ústy bernského avoyera de Grafenried velkou řeč. Odpověděl jsem jim obšírně.

Večer tančil můj synovec⁶ u řádného vyslance dosti krásný balet; dovedl jsem tam většinu nejčestnějších deputovaných. Potom se tančilo a pan vyslanec nám dal velmi krásnou kolaci.

V pondělí 19. dokončili katoličtí deputovaní všechny své věci. Avoyer de Roll mě přišel vyhledat kvůli tomu, že jsem jejich abscheid neshledával v dobré formě, a velmi jsem se s ním rozkmotřil; ale v úterý 20. mě přišel vyhledat znovu, spravil, co se mi nezdálo, a potom jsme byli dobří přátelé.

Přijel pan de Montigny, guvernér Neuchâtelu, a většina protestantských deputovaných odjela.

Ve středu 21. odjel zbytek deputovaných. Dal jsem všem bez výjimky zaplatit výlohy a při loučení jsem jim dal vyplatit roční pensi každého kantonu, roční podíl na umořování jejich pohledávek a rok jejich osobních pensí.

Pan savojský vyslanec odjel toho dne čekat na mne do Bernu, kam jsem byl zván.

Den a noc čtvrtka 22. jsem strávil psaním, krom večera, kdy mi pan vyslanec vystrojil hostinu a po ní bál.

V pátek 23. přišla a odešla řádná pošta a já jsem celý den vypravoval depeše do Říma, do Benátek a do Valtelliny.

V sobotu 24. mi sekretář shromáždění přinesl abscheidy.

Své obšírné depeše králi jsem vypravil panem du Mesnil, zetěm řádného vyslance, kterého jsem k němu poslal; odjel druhého dne, v neděli 25., právě když z Valtelliny přijel Malo⁷ a já odjížděl do Bernu.

Bernští mi vystrojili skvělý vjezd a potom mě celá rada přišla do mého bytu pozdravit jménem města, které mi dalo navečeřet u hraběte de la Suze.

V pondělí 26. mě vedli podívat se na jejich opevnění, na medvědí jámu, na jejich arsenál, na jejich kostel a na terasu; potom mě v plném sboru přišli vyzvednout v mém bytě, aby mě dovedli do své radnice, nádherně připravené k hostině na mou počest, jež byla velmi skvělá: bylo nás u stolu víc než tři sta osob a zůstali jsme tam celý den.

V úterý 27. jsem se šel rozloučit s oběma avoyery; první z nich, ten v úřadě (jménem de Grafenried), mi vystrojil nádhernou hostinu a při odjezdu mě vyprovodil, jako to učinil při vjezdu, a tytéž jednotky vyšly mě pozdravit. Tak jsme se vrátili do Solothurnu, majíce po cestě pro vysokou vodu velké nebezpečí.

V sobotu 31. mi pánové z Bernu poslali velkou deputaci, aby mi poděkovali, a v neděli prvního dne února mi deputovaní z Lucernu přinesli akt svého prohlášení v náš prospěch, jak už několik jiných kantonů učinilo.

Únor. – V pondělí 2., v den Hromnic, mi přinesli svůj akt deputovaní z Glarusu.

V úterý 3. mi jej přišli přinést i deputovaní z Unterwaldenu.

Ve středu 4. ke mně přišel kapitán Schmid⁸, vyslaný plukovníkem Zum Brunnen⁹ a kapitány jeho pluku ve Valtellině, a velmi si stěžoval na špatné zacházení, jaké pan markýz de Cœuvres jeho pluku činí; přinesl mi listy z kantonu Uri, který mě prosil, abych v tom zjednal pořádek, neboť jinak bude nucen pluk odvolat. Napsal jsem o tom panu markýzi de Cœuvres zvláštním poslem.

Ve čtvrtek 5. nám pan avoyer de Roll vystrojil večer nádhernou hostinu, po níž se tančilo.

V pátek jsem přijal a vypravil řádnou poštu. Pan benátský resident mě přišel znovu vyhledat.

V sobotu 7. jsem vystrojil večer hostinu dámám a vyslancům; potom se v mém bytě držel bál.

Do Solothurnu přijelo několik avoyerů, landammanů a kapitánů z kantonů, aby mě viděli; těm jsem druhého dne, v neděli 8., vystrojil hostinu spolu s pány vyslanci — řádným francouzským, savojským a benátským — a s předními muži solothurnské rady. A večer jsem vystrojil ještě hostinu vyslancům, paní vyslankyni a jejím dcerám a mnoha jiným; potom se tančilo.

V pondělí 9. jsem dal večer dámám a vyslancům ještě touž hostinu jako v předešlých dnech.

V úterý 10. přijeli deputovaní z Fribourgu a přinesli mi akt. Protože se však lišil od těch, které mi daly ostatní kantony, odmítl jsem jej a jejich deputované jsem tvrdě vyhuboval — zadržel jsem je nicméně potom u sebe k obědu. Odjeli a následujícího čtvrtka, 12., se vrátili s aktem velmi obšírným; a aby mi dali najevo tím větší otevřenost, poslali mi svého sekretáře s pečetí, aby mi vyhotovil akt podle mé chuti, nebude-li mi ten poslední, který mi poslali, po vůli.

V pátek 13. jsem přijal a vypravil řádnou poštu.

V sobotu 14. mi král poslal kurýra se zprávou o míru, který dal svým hugenotským poddaným¹⁰.

V neděli 15. jsem vystrojil hostinu vyslancům, deputovaným ze Schwyzu a z Uri, poslaným svými kantony, aby se se mnou jejich jménem rozloučili, a mnoha mužům ze solothurnské rady.

V pondělí 16. vystrojil pan řádný vyslanec hostinu vyslancům a mně. Několik deputovaných kantonů přišlo svým jménem rozloučit se se mnou; já jsem je byl dal pozdravit královými sekretáři-tlumočníky, kteří jim odnesli mé listy.

V úterý 17. jsem měl ještě další deputované kantonů, a také od basilejského biskupa¹¹ a od abbého ze Sankt Gallen. Potom jsem vyslechl účty našich pokladníků.

Ve středu 18. nám pan avoyer de Roll dal krásnou kolaci a po ní bál.

Ve čtvrtek 19. učinil pan řádný vyslanec totéž.

V pátek 20. přišla a odjela řádná pošta a jí jsem vypravil depeše na rozloučenou.

V sobotu 21. jsme s panem řádným vyslancem šli do solothurnské radnice rozloučit se s kantonem a já jsem k nim pronesl řeč. Odpoledne mi přišli v plném sboru poděkovat za čest, kterou jsem jim chtěl učinit.

V neděli 22. jsem se šel rozloučit s avoyerem de Roll. Vystrojil jsem hostinu pánům ze Solothurnu a vyslancům. Po obědě jsme šli slavit masopust k panu řádnému vyslanci, kde se držel bál a kde nám dal hostinu k večeři.

Přijel pokladník de Lionne¹² a přinesl mi královu depeši s dovolením odjet ze Švýcarska a projet Lotrinskem, abych podpořil bratra pana vévody lotrinského v jeho snaze o strasburské biskupství, o něž se ucházel.

V pondělí 23. jsem se šel rozloučit s vyslanci, potom na oběd k panu Mironovi, s nímž jsem vyřídil všechny naše věci, a nato s našimi pokladníky; a když jsem se se všemi rozloučil, odjel jsem ze Solothurnu, provázen velkým počtem Švýcarů, kteří se se mnou přišli rozloučit, i vyslanců. Když jsem se se všemi rozžehnal, přejel jsem Jurské hory a přijel na nocleh do Waldenburgu¹³.

V úterý 24., v masopustní den, jsem přijel do Basileje. Pánové z města mi vyšli naproti, postavili se do zbraně a při mém příjezdu vypálili množství dělových salv; potom mě přišli pánové z rady pozdravit jménem svého kantonu a já jsem je zadržel u sebe k večeři.

Z Basileje jsem odjel na Popeleční středu, 25., provázen jako dříve, a přijel na nocleh do Mulhouse¹⁴, kde mi byl vystrojen vjezd.

Odtud jsem odjel ve čtvrtek 26. a přijel na nocleh do Saint-Amarin¹⁵, cestou přes Thann.

V pátek 27. jsem přejel Vogézy a spal v Rupt¹⁶ v Lotrinsku.

V sobotu 28. jsem jel přes Remiremont a spal v Épinal.

Lotrinskem domů (březen 1626)

Březen. – V neděli, prvního dne března, jsem přijel do Mirecourtu¹⁷ ke svému bratru, markýzi de Removille, kde jsem našel jeho rodinu a paní hraběnku de Tornielle¹⁸. Byl jsem tam skvěle přijat a hoštěn. Bratr tam přijel, právě když jsme večeřeli; byl totiž nucen zůstat v Nancy až po vjezdu Jeho Výsosti, který se toho dne konal¹⁹, aby při něm posloužil jako vrchní štolba.

Druhého dne, v pondělí 2. března, jel se mnou do mého domu v Harouel, kam jsem přijel na nocleh, a odtud jsem odjel den nato, v úterý 3., abych přijel do Nancy.

Jeho Výsost mi poslala naproti své gardy, aby mě provázely, a hraběte de Brionne, aby mě přijal. Veškerá lotrinská šlechta byla sebrána k vévodovu vjezdu a k držení stavů; většina jí mi vyšla naproti a dovedli mě do Jelení galerie blízko mého příbytku, kde mě Jeho Výsost čekala; a když jsme znovu prošli kolem mého příbytku, zanechala mě tam v rukou markýze de Mouy²⁰ a prince de Phalsbourg²¹.

Ve středu 4. jsem byl na slyšení u vévody, u vévodkyně a u vévody Františka²²; potom jsem šel navštívit princeznu de Phalsbourg²³, u níž byly sebrány všechny dámy, z nichž většinu jsem znal, a zůstal jsem u ní až do večera.

Ve čtvrtek 5. mi princ de Phalsbourg vystrojil hostinu. Po obědě jsem šel pozdravit paní de Vaudémont²⁴, princeznu lotrinskou²⁵, pana Františka Nicolase, vévodova bratra²⁶, a princeznu Markétu, jeho sestru²⁷.

V pátek 6. mi bratr vystrojil hostinu. Po obědě jsem se šel rozloučit s Jeho Výsostí a s knížaty a knížatkami, a v sobotu mi přišel celý dvůr i lotrinští páni dát sbohem; hrabě de Brionne, který mi toho dne vystrojil hostinu, mě při odjezdu vyprovodil s týmž obřadem jako při vjezdu.

Bratr jel se mnou až na nocleh, který byl ve Fougu²⁸ — a bylo to naposledy, co jsem ho viděl. Druhého dne, 8., do Ligny, potom do Nettancourtu²⁹, do Châlons, kde jsem ve středu 11. zůstal, abych počkal na svůj vlak; ve čtvrtek do Étoges a do Viels-Maisons³⁰; a v sobotu 14. jsem jel do Jouarre navštívit svou neteř³¹ de Saint-Luc, která byla v tom opatství, a na nocleh do Monceaux.

V neděli 15. jsem obědval v Meaux a spal v Mitry³², odkud jsem v pondělí 16. odjel a přijel ke králi do Paříže; přijal mě nadmíru dobře. Vedl mě ke královně, své matce, potom ke královně, své manželce, kde byly princezny.

Monzonská smlouva

Našel jsem u dvora pana prince piemontského, vyslaného vévodou, jeho otcem, aby krále rozohnil k tomu, aby příštího roku vedl v Itálii dobrou a silnou válku. Pan maršál de Créquy tam přijel za pana konetábla s týmž záměrem a já jsem byl jedním i druhým zván, abych se co nejdřív dostal ke králi, abychom ho všichni tři mohli přivést v té věci k dobrému rozhodnutí. Při příjezdu jsem našel věci tomu záměru dosti nakloněné: král dal panu princi piemontskému hodnost generálního místodržitele svých vojsk za horami, přislíbil posilu osmi tisíc francouzských pěších a tisíce koní, aby zesílil vojsko, které měl v Itálii, a k němuž chtěl připojit i jednotky, které měl ve Valtellině — tu bylo možné po dostavění pevností, které tam dával stavět, snadno hájit dvěma tisíci muži; a já jsem měl s dvanácti tisíci Švýcary, jimiž jsem si byl jist, zároveň vstoupit do milánského vévodství. Viděli jsme tedy vše připraveno podle našich záměrů a přání — a tu, tři dny po mém příjezdu, poslal pan du Fargis svého sekretáře se smlouvou o míru se španělským králem: dvojsmyslnou, špatně provedenou a pro krále ostudnou, aniž k ní předtím měl od krále rozkaz či pověření — nejen ji uzavřít, ale vůbec ji navrhnout.

Téhož času tu byl prokurátor svatého Marka, mimořádný vyslanec Benátské republiky, jménem Contarini dalli Mostachi, který mi den předtím, než ta krásná smlouva přišla, při mé návštěvě řekl, že mu vyslanec republiky ve Španělsku psal, že se v Madridu sjednává jakási tajná smlouva mezi Francií a Španělskem. Vysmál jsem se s ním té zprávě a ujistil ho, že to být nemůže. Nicméně v pochybnosti, do níž mě to uvedlo, jsem to panu kardinálovi de Richelieu pověděl, když jsem mu šel podat zprávu o svém jednání. Stisknul mi ruku a odpověděl, že se mohu spolehnout, že o žádné smlouvě není ani pomyšlení a že je to španělská šalba — rozhlašovat takové falešné zvěsti, aby nás rozkmotřila se spojenci — a že je o tom mohu ujistit; což jsem byl rozhodnut učinit a druhého dne jít Contariniho navštívit, abych mu v té věci dal pokoj. Téhož večera jsem viděl pana prince piemontského a řekl mu o obavě vyslance Contariniho, kterou jsem oznámil panu kardinálovi de Richelieu, i o odpovědi, kterou mi dal. Pan princ mi odpověděl, že Benátčané jsou lidé spekulativní a podezíraví, kteří své sny a výmysly vydávají za dobré zprávy, a že mi tu zprávu předložili spíš z předpojatosti než z nějaké znalosti; že on sám je docela jist, že se nic na úkor ligy ani našich nynějších záměrů nesjednává.

Potom jsem šel ke královně, kde jsem našel pana maršála de Créquy; a kolem deváté hodiny večer si nás král oba dal zavolat, abychom k němu přišli do kabinetu královny matky, kde byl s ní, s panem de Schomberg a s panem d’Herbault³³. Přikázal nám usednout v radě a oznámil nám, že právě dostal tu smlouvu, kterou bez jeho vědomí učinil jeho vyslanec du Fargis; dal nám ji přečíst panem d’Herbault. Shledali jsme ji tak špatně pojatou, tak špatně navrženou a odůvodněnou, tak ostudnou pro Francii, tak protivnou lize a tak škodlivou Grisonům, že — ačkoli jsme se zpočátku domnívali, že byla učiněna z králova rozkazu a že chce jen pro upokojení svých spojenců ukázat, že o ní nic nevěděl — jsme nakonec uvěřili, že byla uzavřena proti jeho rozkazu. To nás přivedlo k tomu, abychom krále od jejího přijetí a ratifikace odrazovali, jako nechtěl přijmout ani smlouvu z Ocañe, slepenou týmž ministrem, ani římskou, učiněnou komturem de Sillery³⁴.

Toho času byl pan kardinál de Richelieu nemocen v Malém Lucemburku. Král přikázal nám třem maršálům a panu d’Herbault, státnímu sekretáři, abychom ho druhého dne ráno šli vyhledat a zatím o tom s panem princem piemontským nemluvili; abychom se s řečeným panem kardinálem poradili, neboť on odpoledne přijde do rady u královny matky, kde nám král přikázal být. Přiznávám, že jsem nikdy nebyl k řeči proti ničemu tak rozohněn jako proti té nechvalné smlouvě a že jsem měl mysl tak rozpálenou, že jsem ležel víc než dvě hodiny v posteli, aniž jsem mohl usnout, a vymýšlel množství důvodů, které jsem chtěl druhého dne v radě proti té věci přednést. Ale když jsem druhého dne vstal usedlejší a vychladlejší, uvážil jsem, že to není moje věc, nýbrž králova; že se trýzním nadarmo, chce-li ji král ratifikovat; že nevím, nedal-li král panu du Fargisovi k jejímu uhnětení ruku; že si ji snad vymohla královna matka, která chtěla mezi svými dětmi mír, snad pan kardinál, který viděl ve státě rodící se zmatky a chtěl mír navenek³⁵; že nemám do toho vnikat dál, jako to ani učinit nemohu, a že by mi mohlo uškodit prohlašovat se příliš; že mi nemůže být na škodu svou horlivost na nějaký čas pozdržet a mírnit se, neboť potom budu vždy ve stavu tu věc dohonit a chytit. Tyto důvody a několik jiných zadržely mou náklonnost dát se v té věci slyšet; a když jsem přišel k panu kardinálovi — jak nám bylo přikázáno —, více jsem poslouchal než mluvil, a to tím ochotněji, že jsem pana kardinála shledal velmi zdrženlivým a málo se otevírajícím: káral toliko lehkovážnost, chvat a nedostatek soudnosti pana du Fargise, který by zasluhoval nejvyšší trest za to, že se bez králova rozkazu odvážil podniknout věc takové závažnosti. Po obědě přišel do rady, kde jsme byli i my a nadto pan strážce pečetí; a tam jsem si všiml, že se každý zabýval víc kaceřováním dělníka než bořením díla, že se o smlouvě mluvilo málo a o tom, kdo ji sjednal, mnoho, a že se více rokovalo o prostředcích, jak k ní něco přidat, aby byla méně špatná, než aby bylo navrženo ji zapřít a zrušit. Z toho jsem usoudil, že by si byli velmi přáli, aby byla lepší, ale nechtěli, aby žádná nebyla.

To bylo příčinou, že jsem se od té věci docela odtáhl a dal se ke konci postu (duben) do svého jubilea.

Spiknutí Chalaisovo (květen–červen 1626)

Zatím se co nejlépe hledělo upokojit ty, jichž se to týkalo: pan princ piemontský a pan Contarini odjeli, hledělo se ke smlouvě něco přidat, jiné věci v ní vyjasnit a celek ratifikovat. Což se také stalo — podle mého soudu především proto, aby byl dán mír křesťanstvu, které se už hnalo do kruté války, a potom proto, aby bylo zjednáno opatření proti jistým pletichám, jež se uvnitř země vedly s Monsieurem, bratrem královým: navenek aby zmařily zamýšlený sňatek mezi ním a mademoiselle de Montpensier, ve skutečnosti aby zpletly a rozvrátily stát a rozdělily oba bratry.

Král, který ty nepříjemnosti předvídal více než dost, hleděl přitáhnout k sobě plukovníka d’Ornano, jenž měl veškerou moc nad myslí pana jeho bratra a jenž dopřával sluchu mnoha návrhům, které král neschvaloval. Dal mu už na počátku ledna úřad maršála Francie³⁶, což pletichy a úklady, které se vedly, spíš jen oddálilo, než utišilo. Potom byl uzavřen mír se stranou reformovaného náboženství ve Francii, aby nebylo třeba příst na tolika přeslicích zároveň.

Květen. – Nakonec na počátku května, když byl král ve Fontainebleau, dosadil pana svého bratra — aby ho ze všech intrik vyvedl — do své úzké rady a dal ho tam 2. dne řečeného měsíce přivést. Maršál d’Ornano si nejprve stěžoval, že král dosadil pana svého bratra do rady, aniž o tom s ním předem promluvil; to se prý dělá, aby byl zdiskreditován. Potom žádal, aby v ní byl i on, a nakonec aby v ní mohl pana svého velitele provázet, stoje jako státní sekretáři. Když mu to bylo odepřeno, prohlásil svou nelibost otevřeněji, než se slušelo. Dvorní dámy byly do těch intrik velmi zapleteny: jedny z nenávisti k domu de Guise, který viděly chystaným sňatkem Monsieurovým rostoucí, jiné z nenávisti k mademoiselle de Montpensier a další pro zájem na Monsieurově sňatku. Maršál d’Ornano byl se všemi v dokonalém srozumění, a to tím bezpečněji, že věřil, že královy záměry se s jejich plány shodují — vždyť mu Jeho Veličenstvo loňského roku přikázalo, aby zmařil příliš otevřené praktiky, které se pro ten sňatek vedly, a odvracel časté schůzky.

Dne 4. května chtěl král vykonat ve dvoře Bílého koně cvičení svého gardového pluku a popřát z něho potěšení královnám a princeznám, které je měly vidět z velké galerie. Já jsem toho dne po obědě odjel do Paříže, abych zabránil jedné ze svých neteří de Saint-Luc, aby se dala k feuillantkám. Rozloučil jsem se s králem, který mi dvakrát řekl, že tam nemám co dělat a že bych měl zůstat na cvičení; já jsem však na nic nemyslel a přesto odjel.

Druhého dne, 5., kolem šesté hodiny ráno mě přišel vyhledat Bonnevaut³⁷, jehož mi král v noci poslal se vzkazem, že dal maršála d’Ornano zatknout a abych bez prodlení téhož dne přijel do Fontainebleau; což jsem učinil.

Monsieur se tím zatčením velmi urazil a přišel si na to králi hořce stěžovat. Obrátil se nejprve na pana kancléře s otázkou, stalo-li se zatčení maršála d’Ornano z jeho rady; ten mu řekl, že je tím velmi zaražen a že o tom nic neví. Potom položil touž otázku panu kardinálovi, který mu odpověděl, že on jako pan kancléř mluvit nebude a že to králi radili oba, podle toho, co jim o tom Jeho Veličenstvo povědělo. Kancléřova odpověď byla příčinou, že mu krátce nato byly odňaty pečeti. Zároveň byli zatčeni jeho dva bratři Mazargues a Ornano³⁸, jakož i Chaudebonne³⁹, Modène a Déageant⁴⁰, kteří byli dáni do Bastily; a rytíři de Jars⁴¹ a Boyerovi⁴² bylo přikázáno opustit dvůr.

Druhého dne maršála odvedli do vincenneského lesa⁴³ a Monsieur pokračoval ve stížnostech a nelibosti. Šel jsem ho vyhledat druhého dne po svém příjezdu do Fontainebleau, a to ještě než jsem viděl krále — tak jsem si byl jist důvěrou, jakou ke mně Jeho Veličenstvo mělo. Shledal jsem ho velmi rozohněného a hnaného několika zlými duchy, a dovolil jsem si mluvit s ním otevřeně a jako čestný člověk, což přijal v dobrém. Vídal jsem ho dál často, neboť mi král dal najevo, že to shledává dobrým. Čtyři dny nato mi však královna matka řekla, že jí vedl řeč, která mě zavázala k tomu, abych už nechodil: že totiž ví, že k němu chtějí dosadit pana de Bellegarde nebo mne, že však nechce ani jednoho, protože bychom si chtěli hrát na vychovatele, jichž už nepotřebuje. Chtěl jsem mu svým vzdálením se dokázat, že na ten úřad nikterak neaspiruji.

Několik dní poté se rozneslo, že se držela rada devíti osob, z nichž jedna ji prozradila, a že na ní bylo rozhodnuto, že pana kardinála zabijí ve Fleury⁴⁴. Říkalo se, že to byl pan de Chalais⁴⁵, který se s tím svěřil komturovi de Valençay⁴⁶; řečený komtur mu vytkl jeho zradu — že se jako královský služebník opovažuje strojit na jeho prvního ministra —, že ho musí uvědomit, a nechce-li to učinit on, že to prozradí sám. Zastrašený Chalais k tomu svolil a oba hned odjeli do Fleury pana kardinála uvědomit; ten jim poděkoval a požádal je, aby tutéž zprávu donesli králi, což učinili. Král v jedenáct hodin večer poslal rozkaz třiceti svým gardistům a tolikéž lehké jízdě, aby v tu hodinu do Fleury vyrazili; a královna matka tam rovněž vypravila veškerou svou šlechtu. Stalo se, jak Chalais řekl: kolem třetí hodiny ráno přijeli do Fleury Monsieurovi úředníci, vyslaní, aby mu připravili oběd. Pan kardinál jim obydlí přenechal a odjel [provázen více než sto dvaceti koňmi]⁴⁷ do Fontainebleau. Přišel přímo do pokoje Monsieurova, který právě vstával a byl dosti zaražen, že ho vidí. Vytýkal Monsieurovi, že mu nechtěl učinit tu čest a přikázat mu, aby mu dal oběd, který by byl vystrojil, jak nejlépe by mohl, a že v tu hodinu obydlí jeho lidem přenechal; potom mu podal košili, šel vyhledat krále a královnu matku a odtud odjel do Maison-Rouge⁴⁸ a zůstal tam, dokud král nepřijel do Paříže. Nikdo si nedovedl představit, odkud to prozrazení rady přišlo, dokud Chalais — když se dvůr vrátil do Paříže — nevyznal královně⁴⁹ a paní de Chevreuse, že ho k tomu přivedl strach, aby ho neprozradil komtur de Valençay, jemuž se zdůvěřil, a nátlak, který na něj učinil, aby pana kardinála uvědomil; že jim však bude nadále věrný a že jim toto volné doznání své chyby dává jako znamení své upřímnosti.

Zatím velkopřevor, který byl také ve spolku, vida věc odkrytou, chtěl vytáhnout svůj špendlík ze hry a přišel panu kardinálovi mluvit krásná slova s prosbou, aby mu dopomohl k francouzskému admirálství, o něž se ucházel. Pan kardinál předstíral, že mu ten úřad vymohl, a že má tedy jet do Bretaně a přivést pana de Vendôme, aby za něj králi poděkoval; král zatím vyrazil do Blois⁵⁰.

Pan kardinál odjel do Limours⁵¹, kam k němu na den svatodušní⁵² přijel princ de Condé. Monsieur tam odjel druhého dne (červen) z přesvědčování prezidenta le Coigneux⁵³, který mu vnuknul, že k věcem začnou připouštět prince de Condé, aby jej samého od nich odstranili, neusmíří-li se s panem kardinálem. Učinil to navenek, podržel však tajné srozumění s klikou a prostřednictvím pana velkopřevora si vyžádal slovo od paní de Villars, že mu vydá Le Havre k úkrytu; Balagny si z druhé strany troufal dostat mu do rukou Laon⁵⁴ a Monsieur měl i nějakou naději mít k své vůli Metz. Chtěl se od pana de Villars dovědět, může-li se na jeho pevnost spolehnout; ten to zcela odmítl a řekl, že jeho žena tam nemá žádnou moc. Z druhé strany Malortie⁵⁵, který v Laonu velel za markýze de Cœuvres, řekl, že Balagnyho vůbec nezná a že nepřinesou-li mu rozkaz jeho pána, nevejde tam nikdo, byť nejsilnější.

Zatím dámy a jiní přívrženci naléhali na Monsieura, aby se stáhl od dvora; k tomu byl ještě víc pobídnut, když viděl, že pánové de Vendôme a velkopřevor, bratři, kteří přijeli 12. června do Blois, tam byli druhého dne ráno, 13.⁵⁶, zatčeni a odvedeni do bezpečné stráže na zámek v Amboise. To ho velmi zarmoutilo, a hraběte de Soissons také, který měl velkopřevora jedinečně rád; a témuž hraběti zároveň provedli zlou službu, že králi oznámili, že chce odvést mademoiselle de Montpensier, která zůstala v Paříži, kde král zanechal hraběte de Soissons s plnou mocí velet v jeho nepřítomnosti. A protože to bylo snadno proveditelné a podle všeho pravděpodobné, protože král byl v podezíravém čase a protože s tím byl snad i Monsieur srozuměn, uvěřilo se tomu tím spíš; a dalo to králi příčinu rychle poslat do Paříže pana de Fontenay, aby mademoiselle de Montpensier přivedl do Blois, nebo do Nantes, kdyby už tam byl král na cestě. Jménem královým přikázal také panu de Bellegarde, panu d’Effiat a mně, abychom ji provázeli s tolika svými přáteli, kolik budeme moci. Přijel den předtím, než jsem měl vyjet poštou ke dvoru⁵⁷, kde jsem už měl celý svůj vlak, takže jsem se ocitl bez možnosti ten rozkaz vykonat a odjel⁵⁸ ke králi. Pánové de Bellegarde a d’Effiat to však nahradili. Tento posledně jmenovaný byl povýšen na superintendanta financí několik dní před královým odjezdem, kdy král odňal pečeti panu kancléři⁵⁹ a dal je panu de Marillac, jenž byl tehdy superintendantem financí — a ten úřad dostal pan d’Effiat; a vyjel s paní de Guise v dobrém průvodu, aby přijel ke dvoru.

Když byl král v Blois, pečlivě se dával pozor na Monsieurovy činy a špehovalo se, kdo s ním mluví. Odkrylo se, že Chalais, který byl mistrem královy šatny a byl ubytován v zámku blízko Monsieurova příbytku, k němu chodí v noci v domácím plášti a po dvou nebo třech hodinách u něho se tajně vrací — z čehož král poznal, že hraje na dvě strany. Nato dvůr odjel z Blois a přijel do Tours⁶⁰; a Monsieur, který ztratil naději dostat města Le Havre nebo Laon k svému úkrytu před dvorem, zkusil prostřednictvím Chalaise Metz a vypravil tam šlechtice jménem la Loubière⁶¹, kterého mu dali Gramontové. Ten la Loubière se přišel rozloučit s hrabětem de Louvigny⁶², u něhož býval, a znaje ho jako dokonalého přítele Chalaisova, nijak se netajil a řekl mu, kam jde a za jakou věcí. Z Tours vyrazil král po Loiře do Saumuru⁶³ a po cestě měl Louvigny co vyřizovat s panem de Candale, s nímž nebyl v dobrém pro nějaké milostné pletky⁶⁴; přešlo to nicméně bez hluku. Chalais a Bouteville⁶⁵ přišli večer, kdy jsme přijeli do Saumuru, ke mně na večeři a požádali mě, abych Louvignyho pokáral, což jsem v jejich přítomnosti učinil; a oni i jiní mu řekli, aby si dal pozor nemít s panem de Candale žádnou hádku, nechce-li je ztratit jako přátele, protože mají zvláštní závazky, které je k panu de Candale váží. On naopak druhého dne na cestě ze Saumuru k Ponts-de-Cé⁶⁶ s panem de Candale spor vyvolal, a tu ho všichni, které měl za přátele, opustili a šli se panu de Candale nabídnout. Tím byl ten zlý chlapec tak dotčen, že druhého dne (červenec), když král přijel do Ancenis⁶⁷, požádal, aby s ním mohl mluvit, a oznámil mu cestu, kterou la Loubière vykonal do Metz [na Chalaisův rozkaz]⁶⁸, a mnoho jiných věcí, které věděl — nebo které si vymyslel.

Král přijel do Nantes⁶⁹ a několik dní poté dal Chalaise uvrhnout do vězení a vést proti němu proces. Monsieur byl jeho zatčením velmi zaražen, a jeho lidé také, a byli na pokraji odjezdu. Zároveň však dostali odpověď od pana de la Valette, který byl v Metz, že prohlásí-li se za Monsieura pan d’Épernon, prohlásí se i on, jinak nikoli; Monsieur byl totiž panu d’Épernon napsal a ten ten list poslal králi. V té krajnosti bylo nejlepší urovnat to s králem, což le Coigneux zjednal; a když přijela paní de Guise, naléhala královna matka na sňatek Monsieurův s mademoiselle de Montpensier a provedla jej. Ještě se učinil pokus zabránit mu prostřednictvím Tronsona⁷⁰, Marcillaka⁷¹ a Sauveterra, kteří byli všichni tři vyhnáni od dvora se ztrátou svých úřadů (srpen). Monsieur se oženil a s králem se velmi dobře srovnal; král mu dal apanáž k jeho uspokojení⁷².

Když bylo zasnoubení vykonáno, řekl král, mluvě s panem svým bratrem a se mnou, tato slova: „Bratře, říkám vám před maršálem de Bassompierre, který vás má rád a který je mým dobrým a věrným služebníkem, že jsem za svůj život neučinil nic tak podle své chuti jako váš sňatek.“ Monsieur mě potom vedl na procházku do zahrady, která je na baště, a řekl mi: „Betsteine⁷³, teď mě budeš vídat beze strachu, když jsem s králem v dobrém.“ Odpověděl jsem mu: „Pane, mohl jste soudit, že jsem si z toho nedělal žádné skrupule, když jsem vás šel vyhledat hned po zatčení maršála d’Ornano, ještě než jsem viděl krále — a ten má o mé věrnosti tolik dokladů, že se z té strany nemám co bát, a on také ne. Odtáhl jsem se však od vás, když jste královně, své matce, řekl, že k vám chtějí dosadit pana de Bellegarde nebo mne a že nechcete ani jednoho — abych vám ukázal, že si o to nečiním žádný nárok a že se za tím obročím neženu.“ Tehdy mi řekl, že by byl velmi rád, kdybych u něho byl, a abych u krále zjednal, aby mě k němu dosadil. Na to jsem odpověděl, že kdyby mi král dal sto tisíc écu ročně, abych byl u něho, odmítl bych je — ne že bych to nepokládal za velkou čest a že bych neměl k jeho službě velkou náklonnost, ale protože by bylo nutné jednoho nebo druhého obelhávat, a tomu já nerozumím.

Tři dny poté byl Monsieur oddán; proces s Chalaisem se tím však nepřerušil, nýbrž byl dokončen a Chalais byl v Nantes sťat⁷⁴.

Bylo tam několik milostných intrik a jiných věcí. Byl upraven⁷⁵ přístup mužů do královnina pokoje a kabinetu, krom když tam bude král. Paní de Chevreuse byla poslána do svého domu, odjela však místo domů do Lotrinska.

Vyslanectví v Anglii

Téhož času, na anglické straně, vyhnali od královny všechny francouzské [úředníky]⁷⁶, a kněze také, krom jejího zpovědníka; to způsobilo velkou nelibost králi a královně matce, která si přála, aby mě král poslal do Anglie, abych to vše spravil. Učinil jsem, co jsem mohl, abych se tomu vyhnul, protože jsem byl ve svém posledním vyslanectví ve Švýcarsku příliš špatně odbyt — polovinu mého pověření tam odřízli, aby jím obmyslili markýze de Cœuvres. Nakonec jsem však jít musel.

Anglický král poslal lorda Carletona⁷⁷, aby u krále a u královny matky dal schválit, co učinil; byl přijat velmi špatně.

Dvůr odjel z Nantes, aby se vrátil do Paříže⁷⁸.

Anglický král poslal Montagua⁷⁹, aby popřál k sňatku Monsieurovu — jak jemu a Madame, tak králi a královnám. Ale jak přijel do Paříže, dostal rozkaz vrátit se po svých stopách; a na mne bylo neobyčejně naléháno, abych odjel do Anglie, což jsem byl nakonec nucen učinit v neděli 27. září téhož roku 1626. Přijel jsem na oběd do Pontoise k panu kardinálovi de Richelieu, kde se sešli pánové de Marillac, strážce pečetí, de Schomberg a d’Herbault, aby mě vypravili se všemi věcmi, které jsem s nimi měl; a potom jsem přijel na nocleh do Beauvais.

Září, říjen. – Odtud jsem odjel druhého dne, 28., a přijel do Poix⁸⁰, potom 29. do Abbeville, [30. do Montreuil]⁸¹ a 1. října do Boulogne, kde jsem našel svou výpravu i ty, kdo mě měli na té cestě provázet.

Pan d’Aumont, guvernér Boulogne, mi vystrojil hostinu; nalodil jsem se nazítří, druhého dne října, a přeplavil se do Doveru⁸², kde jsem druhého dne, 3., pobyl, abych pro svůj vlak našel povozy.

Druhého dne, 4., jsem jel na nocleh do Canterbury, v pondělí 5. do Sittingbourne; v úterý 6. jsem jel přes Rochester, kde jsou velké válečné lodě krále, a přijel na nocleh do Gravesendu⁸³.

Přijel tam ke mně pan Louis Lucnar, uvaděč vyslanců⁸⁴, s královninou bárkou, kterou mi poslala, a ve středu 7. jsem se na ní na Temži nalodil. Projeli jsme před skladištěm indické obchodní společnosti⁸⁵, potom před Greenwichem⁸⁶, královským domem, poblíž něhož mě jménem královým přijal hrabě z Dorsetu, rytíř Podvazkového řádu, z domu Sackvillů⁸⁷; dal mě vstoupit do královy bárky a dovedl mě až k londýnskému Toweru, kde mě čekaly královy kočáry, které mě odvezly do mého bytu, kde mě řečený hrabě z Dorsetu opustil. Král mi nedal ani byt, ani stravu, a jen s obtíží se podařilo poslat podle obvyklého zvyku toho hraběte z Dorsetu, aby mě přijal. Přesto jsem byl dosti dobře ubytován, zařízen a opatřen.

Téhož večera, když jsem povečeřel, dali rytíři de Jars, který večeřel se mnou, vzkázat, že ho někdo žádá. Byl to vévoda de Buckingham a Montagu, kteří přišli sami, bez pochodní, aby mě viděli, a požádali ho, aby je nějakými tajnými dveřmi uvedl do mého pokoje; což učinil a potom mě přišel vyzvednout. Byl jsem velmi zaražen, že vévodu vidím, protože jsem věděl, že je s králem v Hampton Courtu⁸⁸; přijel odtud však, aby se se mnou sešel. Nejprve mi mnoho vytýkal Francii, potom i mne ve věci některých osob; na to jsem odpověděl, jak nejlépe jsem mohl, a potom jsem vznesl stížnosti Francie proti Anglii, které on rovněž omlouval, jak nejlépe mohl, a nato mi přislíbil všemožnou pomoc i přátelství, jako jsem mu i já velmi obšírně nabídl své služby. Požádal mě, abych neříkal, že mě byl navštívit, protože to učinil bez vědomí králova — čemuž jsem nevěřil.

Ve čtvrtek 8. mě přišel navštívit benátský vyslanec Contarini, a v noci jsem šel [tajně]⁸⁹ navštívit pana vévodu de Buckingham do jeho bytu zvaného York House⁹⁰, který je nadmíru krásný a byl nejbohatěji vyzdoben, jak jsem kdy který jiný viděl; rozloučili jsme se jako velmi dobří přátelé.

V pátek 9. ráno ke mně přišel pan Louis Lucnar jménem královým s rozkazem, abych poslal zpět do Francie otce de Sancy⁹¹ z oratoria, kterého jsem s sebou přivezl. Odmítl jsem to naprosto se slovy, že je mým zpovědníkem a že král nemá do mého vlaku co mluvit; že nebudu-li mu po vůli, odejdu z jeho království a vrátím se ke svému pánu. Krátce nato přišli ke mně na oběd vévoda de Buckingham, hrabě z Dorsetu a hrabě ze Salisbury⁹², jimž jsem si na to stěžoval. Po obědě mě přišel navštívit hrabě z Montgomery⁹³, velký komorník, a naléhat na mne jménem královým, abych otce de Sancy poslal zpět; dal jsem mu touž odpověď jako Lucnarovi.

Potom mě přišli navštívit dánský vyslanec a agent krále českého⁹⁴ a Montagu přišel se mnou povečeřet; a druhého dne pan Edward Cecil, vikomt de Wembleton⁹⁵, kterého jsem znal jako mladíka v Itálii a který mi už před třiceti lety⁹⁶ v Anglii prokázal mnoho zdvořilosti.

V neděli 11. ke mně přijel pan hrabě z Carlisle s královými kočáry, aby mě dovedl do Hampton Courtu [k slyšení u krále. Byl jsem v Hampton Courtu uveden]⁹⁷ do sálu, kde byla krásná kolace. Přišel tam ke mně vévoda de Buckingham, aby mě dovedl ke slyšení, a řekl mi, že král chce předem vědět, co mu chci říci, a že nechce, abych s ním mluvil o jakékoli věci — jinak že mi slyšení nedá. Řekl jsem mu, že král zví, co mu mám říci, z mých vlastních úst, a že se neomezuje, co má vyslanec předložit knížeti, k němuž je poslán; a že nechce-li mě vidět, jsem hotov vrátit se. Zapřisáhl mi, že jediná příčina, která ho k tomu vede a která ho v tom zatvrzuje, je, že by se nedokázal udržet, aby se nerozhněval, bude-li jednat o věcech, o nichž s ním mám mluvit, a že by to nebylo slušné na tom vysokém baldachýnu před očima nejpřednějších lidí království, mužů i žen; že královna, jeho manželka, je u něho a mohla by, rozohněna rozpuštěním svého služebnictva, učinit nějakou nepřístojnost a před očima všech plakat; že se zkrátka nechce před lidmi kompromitovat a že je radši rozhodnut to slyšení zrušit a dát mi je soukromé, než aby se mnou o jakékoli věci jednal před lidmi. Velmi mi přísahal, že mi říká pravdu a že nedokázal krále přivést k tomu, aby mě viděl jinak; a žádal mě dokonce, abych mu nějaké východisko poradil, že mi tím bude zavázán. A já — vida, že tu pohanu stejně dostanu a že mě žádá, abych mu pomohl svou radou, čímž bych se jedné věci vyhnul a druhou se mu víc a víc vetřel do přízně — jsem mu řekl, že nemohu nijak učinit nic jiného než to, co mi přikázal král, můj pán; ale že když mě jako přítel žádá o radu v nějakém východisku, řeknu mu, že je na králi, aby mi slyšení dal nebo odňal, zkrátil⁹⁸ nebo prodloužil ve formě, jakou chce; a že mi může — poté co mi dovolí vzdát mu poklonu a přijme s královými listy první zdvořilosti — v okamžiku, kdy přejdu k výkladu příčiny svého příchodu, skočit do řeči a říci mi: „Pane vyslanče, přijíždíte z Londýna a máte se tam vrátit; je pozdě a tato věc žádá delší čas, než jaký vám nyní mohu dát. Pošlu pro vás jeden z těchto dnů dřív a v soukromém slyšení si o ní pohovoříme v klidu. Zatím se spokojím s tím, že jsem vás viděl a dověděl se zprávy o králi, svém švagru, a o královně, své tchyni, a nechci už zdržovat nedočkavost, s jakou královna, moje manželka, čeká, že je uslyší z vašich úst.“ Načež se s ním rozžehnám, abych šel vzdát poklonu královně.

Když jsem mu to řekl, vévoda mě objal a řekl: „Vy o tom víte víc než my. Nabídl jsem vám svou pomoc ve věcech, o nichž přijíždíte jednat; nyní však slovo, které jsem vám dal, odvolávám, neboť vy je dokážete vést dobře i beze mne.“ A se smíchem mě opustil, aby to východisko odnesl králi, jenž je přijal a do písmene jím užil. Vévoda se vrátil, aby mě dovedl ke slyšení, a hrabě z Carlisle šel za ním. Našel jsem krále na pódiu vyvýšeném o deset stupňů, královnu i jeho na dvou křeslech; vstali při první pokloně, kterou jsem jim při vstupu učinil. Společnost byla nádherná a řád vybraný. Pronesl jsem králi svou poklonu, podal mu své listy, a když jsem po zdvořilých slovech přešel k podstatným, skočil mi do řeči právě ve formě, kterou jsem byl vévodovi navrhl. Odtud jsem šel ke královně, které jsem řekl málo, protože mi pověděla, že jí král dovolil jet do Londýna, kde mě uvidí v klidu; potom jsem se odebral. Vévoda a nejpřednější páni mě přišli vyprovodit až k mému kočáru; a jak mě vévoda úmyslně zdržoval rozmluvou, aby dal sekretáři [Conwayovi]⁹⁹ čas mě zastihnout, přišel řečený sekretář a řekl mi, že mi král vzkazuje, že ačkoli mi slyšení soukromé přislíbil, nedá mi je, dokud nepošlu otce de Sancy do Francie, jak mi dal už třikrát vzkázat bez výsledku, čímž se Jeho Veličenstvo cítí dotčen. Odpověděl jsem mu, že kdyby mou povinností nebo slušností bylo uposlechnout, učinil bych to už na první rozkaz, a že mu nemám jinou odpověď než v souladu s předchozími, jimiž se podle mého mínění má spokojit; a že Jeho Veličenstvo se má spokojit s tou úctou, kterou mu prokazuji tím, že držím zavřeného ve svém bytě jednoho ze svých domácích, který není ani zločincem, ani odsouzeným, ani obžalovaným, a o němž mu slibuji, že nebude nic praktikovat, s nikým rokovat, ba ani se ukazovat na jeho dvoře či ve městě Londýně, nýbrž zůstane v mém domě, dokud tu budu, a odejde jen se mnou — což učiním už zítra, nařídí-li mi to. A nebude-li mi chtít dát slyšení, pošlu se krále, svého pána, otázat, co si ráčí přát, abych po tom odmítnutí podnikl¹⁰⁰; a on mě podle mého soudu v Anglii zestárnout nenechá, čekaje, až král bude mít chuť nebo najde čas mě vyslechnout. To jsem řekl dosti nahlas a nikoli bez pohnutí, aby mě přítomní mohli slyšet; a potom jsem víc rozhořčení dal najevo vévodovi, kterého jsem požádal, aby se mi o té věci už nemluvilo, neboť je v mé mysli rozhodnuta — nechtějí-li mi zároveň dát rozkaz, abych opustil Londýn i ostrov, který přijmu s radostí. A tím jsem se od společnosti odloučil s hrabětem z Carlisle a Montaguem, kteří mě odvezli do Londýna a zůstali se mnou na večeři.

V pondělí 12. mě přišel navštívit vyslanec pánů Stavů¹⁰¹ a já jsem šel oplatit návštěvu vyslancům dánskému a benátskému. Potom jsem šel pozdravit paní de la Trémoille, [a když jsem se vracel do svého bytu, našel jsem tam]¹⁰² vévodu de Buckingham a Montagua, kteří u mne večeřeli. Po večeři jsem s ním dlouho rozmlouval o svých věcech.

V úterý 13. října přijela královna do Londýna a poslala pro mne Goringa¹⁰³, s nímž jsem k ní šel do jejího palácu Somerset¹⁰⁴. Potom jsem šel navštívit vévodu do York House.

Ve středu 14. jsem se šel ráno rozloučit s paní de la Trémoille. Potom mě přišel navštívit Robert Ker¹⁰⁵; po něm vyslanec Bethlena Gábora¹⁰⁶ s agentem krále českého.

Nakonec mi Montagu přišel vévodovým jménem říci, že ačkoli otce de Sancy u sebe držím, král mi přece jen dá slyšení druhého dne — a to byl čtvrtek 15., kdy mě hrabě z Bridgewateru¹⁰⁷ přijel odvézt královými kočáry do Hampton Courtu. Potom mě vévoda dovedl do galerie, kde mě čekal král, který mi dal velmi dlouhé a velmi sporné slyšení. Velmi se rozhněval, a já jsem mu — neztráceje úctu — odpovídal tak, že nakonec, když jsem mu v něčem ustoupil, mi v mnohém povolil. Viděl jsem tam velkou smělost, abych neřekl nestydatost, vévody de Buckingham: když nás viděl ve sporu nejrozohněnější, vyrazil, postavil se jako třetí mezi krále a mne a řekl: „Přicházím vás dva rozdělit.“ Tu jsem smekl klobouk a dokud byl s námi, nechtěl jsem si ho nasadit, ať jak král, tak on na mne jakkoli naléhali; a když se odebral, nasadil jsem si ho, aniž mi to král řekl. Když jsem skončil a mohl se se mnou domluvit, zeptal se mě vévoda, proč jsem se nechtěl pokrýt, dokud tam byl, a proč jsem si tak zcela bez okolků klobouk nasadil, když tam už nebyl. Odpověděl jsem mu, že jsem to učinil na jeho počest, protože on by se nepokryl a já bych pokryt byl, což jsem nechtěl strpět. Byl mi za to vděčen a mnohokrát to potom na mou chválu opakoval. Měl jsem však k tomu ještě jeden důvod: že to už nebylo slyšení, nýbrž soukromá rozmluva, poněvadž je přerušil tím, že se postavil jako třetí.

Když bylo mé poslední slyšení skončeno, vedl mě král rozličnými galeriemi ke královně, kde mě zanechal; a potom jsem po dlouhé rozmluvě zanechal já ji a hrabě z Bridgewateru mě odvezl zpět do Londýna.

V pátek 16. jsem šel navštívit nemocného hraběte z Hollandu do Kensingtonu¹⁰⁸. Král a královna se vrátili do Londýna. Pan de Soubise mě přišel navštívit. Potom mě vévoda poslal požádat, abych přišel do Somersetu, kde jsme byli víc než dvě hodiny ve sporu o své věci.

V sobotu 17. jsem šel vzdát poklonu královně do Whitehallu¹⁰⁹ a podat jí zprávu o všem, o čem jsem předešlého dne s vévodou rokoval¹¹⁰.

V neděli 18. mě navštívil sekretář Conway, který mi přišel mluvit jménem královým. Potom mě přišli navštívit hrabě z Carlisle a lord Carleton.

V pondělí 19. mě ráno navštívil dánský vyslanec. Po obědě jsem oplatil návštěvu holandskému a potom jsem šel za královnou do Whitehallu.

V úterý 20. přišli ke mně na oběd vikomt de Wembleton a Goring. Po obědě jsem byl vyslechnut v radě a při návratu mě přišel navštívit benátský vyslanec.

Ve středu 21. jsem vypravil depeši králi. Šel jsem navštívit královnu a odtud rokovat s vévodou v Somersetu.

Ve čtvrtek 22. jsem šel ráno navštívit dánského vyslance. Vévoda, hrabata z Carlisle a z Hollandu s Montaguem přišli ke mně na oběd. Cestou jsem se pro věci sešel s vyslancem Stavů; potom jsem byl u královny a večer u paní de Strange¹¹¹.

V pátek 23. jsem šel navštívit hraběte z Carlisle a benátského vyslance.

V sobotu 24. jsem šel navštívit královnu, kam přišel král, s nímž se pohádala. Král mě vzal do svého pokoje a dlouho se mnou rozmlouval, velmi si stěžuje na královnu, svou manželku.

V neděli 25. mě přišli navštívit hrabata z Pembroke¹¹² a z Montgomery. Potom jsem šel za vévodou, kterého jsem dovedl ke královně, kde se s ní smířil — což jsem zprostředkoval s tisíci obtížemi. Po něm tam přišel král, který se s ní také usmířil, prokázal jí mnoho lásky, poděkoval mi, že jsem vévodu přivedl k dobrému srozumění s jeho manželkou, a potom mě vzal do svého pokoje, kde mi ukázal své drahokamy, jež jsou velmi krásné.

V pondělí 26. jsem šel ráno navštívit dánského vyslance. Po obědě jsem šel za královnou do Somersetu a rozkmotřil se s ní¹¹³.

V úterý 27. přišli ke mně na oběd vévoda, hrabata z Dorsetu, z Hollandu a z Carlisle, Montagu, Ker a Goring. Potom jsem šel navštívit hraběte z Pembroke a Carletona. Večer mi přijel kurýr z Francie.

Ve středu 28. jsem šel ráno do Whitehallu mluvit s vévodou a se sekretářem Conwayem, protože král odjížděl do Hampton Courtu. Po obědě jsem šel navštívit královnu do Somersetu a srovnal jsem se s ní. Večer mě vévoda a hrabě z Hollandu vzali na večeři k Antoniu Porterovi¹¹⁴, který strojil hostinu donu Agostinovi Fiescovi, markýzi de Piennes¹¹⁵, rytíři de Jars a Gobelinovi¹¹⁶; po večeři jsme měli muziku.

Ve čtvrtek 29. jsem měl ráno návštěvu hraběte z Hollandu a hraběte z Carlisle. Po obědě jsem šel navštívit holandského vyslance.

V pátek 30. jsem šel navštívit královnu do Somersetu a potom vévodu do Wallingfordu¹¹⁷. Resident krále českého přišel ke mně na večeři.

V sobotu, posledního října, mě přišel navštívit dánský vyslanec. Potom jsem byl u paní de Strange.

Listopad. – V neděli, prvního dne listopadu a Všech svatých, jsem vykonal své pobožnosti. Potom jsem šel navštívit vévodkyni z Lennoxu¹¹⁸ a sekretáře Conwaye. Toho dne se držela rada o mých věcech.

V pondělí 2. jsem šel ráno navštívit hraběte z Hollandu. Potom — vévoda mi dal schůzku v královnině galerii — jsme tam velmi dlouho rokovali. Po obědě jsem se vrátil navštívit královnu, abych jí podal zprávu o své rozmluvě s vévodou; byla o ni v nejistotě, protože jsme se rozešli ve zlém.

V úterý 3. mi vévoda přivedl do mého bytu svou dcerušku¹¹⁹ jako svědectví dohody. Zůstal tam na oběd s Montaguem, Kerem a Porterem a potom mě dovedl ke králi, který odešel hrát na míč, a mne nechal jít ke královně, abych jí řekl o své dohodě s vévodou.

Ve středu 4. jsem šel navštívit vévodkyni z Lennoxu. Napsal jsem vévodovi ve věci své záležitosti; potom jsem šel za královnou, abych jí ukázal opis toho, co jsem poslal. Večer poslal vévoda Montagua, aby u mne povečeřel a ujistil mě jeho jménem, že věci urovná podle mého přání; o tom jsem dal zároveň zprávu královně.

Ve čtvrtek 5. mi sekretář Conway přišel říci, abych druhého dne přišel do rady, kde dostanu konečnou odpověď na svůj návrh. Potom jsem byl u paní de Strange.

V pátek 6. přišel vévoda ke mně na oběd a potom mě dovedl ke dvoru do jednoho z královských pokojů, kde zanechal Goringa, Montagua a Lucnara, aby mě zaměstnali rozmluvou. Krátce nato ke mně přišel a řekl mi, že odpověď, kterou mi rada chce dát, není nic platná, abych si však z toho nic nedělal a odpověděl na ni na místě pevně, a že potom on vše urovná tak, že budu uspokojen. Krátce nato mě sekretář Conway přišel zavolat do rady; a když mě tam dali usednout do křesla v předním konci, dali mi pánové z rady ústy Carletonovými oznámit, že se po poradě o návrhu, který jsem téže radě několik dní předtím učinil, dávají odpověď, kterou mi předali písemně, a pak ji dali přečíst. Nato jsem si u nich vyžádal slyšení, abych jim na místě odpověděl¹²⁰, a učinil jsem to s velkou vehemencí a — podle své chuti — lépe, než jsem za celý život mluvil. Má odpověď trvala víc než hodinu; a když jsem vyšel, šel jsem za královnou, abych jí ukázal tu krásnou odpověď, kterou mi dali, a v podstatě i to, co jsem na ni odpověděl a co jsem prohlásil, což ji velmi zarmoutilo.

Téhož večera mi vévoda poslal vzkaz, že mě druhého dne ráno přijdou vyhledat všichni z rady, kdo mluví nebo rozumějí francouzsky, a abych měl dobrou naději na dobrý závěr; král jim totiž řekl, že jeho záměrem je uspokojit krále, svého bratra, a poslat mě zpět spokojeného.

V sobotu 7. ke mně přišel hrabě z Dorsetu už v sedm hodin ráno, aby mi řekl, že dostanu uspokojení, že rada přijde krátce po něm a že záleží jen na mně, aby vše šlo dobře. Našel mě ve špatném stavu k rokování: ať počasí, které bylo velmi zamračené, ať můj špatný temperament, ať ta dlouhá a vehementní odpověď, kterou jsem předešlého dne učinil, mě přivedlo k tomu, že jsem už neměl hlas a on mě při veškerém mém úsilí jen s obtížemi mohl slyšet.

Krátce nato přijeli vévoda a rada, a když jsme usedli, pan Carleton na mou odpověď odvětil a nakonec stejným způsobem jako já prohlásil, jaké zlo by mohlo z našeho rozkolu vzejít — nabízeje nicméně, že budeme-li nyní společně moci najít nějaký dobrý prostředek k urovnání, bude to králi velmi vítané. Na tom jsme potom pracovali a neměli jsme s tím mnoho práce, neboť oni byli rozumní a já ve svých žádostech umírněný. Největší obtíž byla s navrácením kněží, na němž jsme se nakonec shodli.¹²¹ Potom jsem jim vystrojil skvělou hostinu, a když odešli, šel jsem hned za královnou, abych jí donesl dobré zprávy o našem ujednání.

V neděli 8. přišli ke mně na oběd vévoda a hrabě z Hollandu. Přišel mě navštívit vévoda z Lennoxu¹²²; potom jsem šel ke králi do jeho pokoje, kde jsem měl soukromé slyšení, v němž mi potvrdil a ratifikoval vše, co jeho komisaři se mnou sjednali a uzavřeli; ukázal mi o tom písemnost a dal mi ji přečíst.

Večer se přišel agent krále českého se mnou potěšit a povečeřet, jakož i, a obšírně, dánský vyslanec.

Druhého dne, v pondělí 9., což je [den]¹²³ volby mayora, jsem přišel ráno do Somersetu za královnou, která tam přijela, aby ho viděla plout po Temži k Westminsteru¹²⁴ složit přísahu ve skvělém průvodu lodí. Potom královna obědvala a nato vsedla do kočáru a dala mě posadit k témuž okénku vedle sebe. Pan vévoda de Buckingham si na její příkaz také sedl do jejího kočáru a jeli jsme do Cheapside¹²⁵, abychom viděli ten obřad projít — a je to největší obřad, jaký se kdekoli na světě při uvedení kteréhokoli úředníka koná. Čekajíc, až projde, dala se královna do hry na primu s vévodou, hrabětem z Dorsetu a se mnou. Potom mě vévoda vzal na oběd k novému mayorovi, který ho toho dne dával více než osmi stům osob. A když mě vévoda a hrabata z Montgomery a z Hollandu odvezli domů, šel jsem se projít do Moorfields¹²⁶.

V úterý 10. jsem šel ráno navštívit dánského vyslance a při návratu jsem našel vévodu, který u mne obědval. Šli jsme spolu navštívit královnu do Somersetu, byla však zavřena ve svém klášteře. Odtud jsem šel navštívit benátského vyslance a při návratu jsem u sebe našel hraběte z Carlisle, aby se uzavřelo urovnání mezi vévodou a ním, které jsem vyjednával — a dovedl jsem je do konce.

Ve středu 11. jsem jel s hrabětem z Hollandu a s panem Herbertem¹²⁷, jenž byl vyslancem ve Francii, do Wembletonu, který patří panu Edwardu Cecilovi, jeho vikomtovi. Je tři míle od Londýna a je to velmi krásný dům, kam mě pán zval na oběd a kde nás skvěle pohostil. Hraběnka z Exeteru, jeho švagrová, tam přišla s jeho ženou¹²⁸ dělat domácí hostitelku. Po obědě jsme se na cestě zpět zastavili v domě jednoho kupce, pana Bella, mého starého hostitele a přítele, který mi tam dal kolaci.

Anglický masopust začíná tím dnem, který je podle jejich kalendáře dnem Všech svatých.

Ve čtvrtek 12. jsem byl u lorda Carletona, který se zatížil vypravením mých depeší; potom jsem šel navštívit krále. Odtud jsem přivedl Goringa, aby obědval se mnou, a vikomta de Wembleton. Hrabě z Carlisle mi poslal darem šest krásných koní. Šel jsem navštívit stewarda¹²⁹, hraběte z Pembroke, a sekretáře Conwaye, a když jsem je nezastihl, přišel jsem ke královně, kam přišel král; pohádali se spolu a potom i já s královnou o tu věc, a řekl jsem jí, že se druhého dne rozloučím s králem a vrátím se do Francie, aniž ty věci dokončím, a králi i královně, jeho matce, že řeknu, že to záleželo na ní. Když jsem se vrátil do svého bytu, přišel otec de Sancy, jemuž o našem rozkmotření napsala, aby ji se mnou smířil — a to s tolika nepřístojnostmi, že jsem se na něj velmi rozhněval.

V pátek 12. jsem byl ráno u holandského vyslance, potom u sekretáře Conwaye, a odpoledne jsem strávil u hraběnky z Exeteru a její dcery, hraběnky z Oxfordu¹³⁰.

Ke královně, která mi vzkázala, abych přišel, jsem jít nechtěl.

V sobotu 14. ke mně přišel hrabě z Carlisle, aby mě s královnou smířil. Potom přišli sekretáři Conway a Coke¹³¹ s lordem Carletonem jako královi komisaři uzavřít a podepsat naše věci.

Potom jsem šel za vévodou de Buckingham do jeho domu York House; požádal mě, abych u něho druhého dne večeřel s králem.

V neděli 15. mě přišel navštívit dánský vyslanec. Potom jsem šel za králem do Whitehallu; posadil mě do své bárky a zavezl mě do York House k vévodovi, který mu vystrojil nejnádhernější hostinu, jakou jsem za svůj život viděl. Král večeřel u jednoho stolu¹³² s královnou a se mnou; ten stůl obsluhovaly při každém chodu celé balety a rozličná představení se změnami jevišť, stolů i muziky. Vévoda obsluhoval krále, hrabě z Carlisle královnu a hrabě z Hollandu mne. Po večeři odvedli krále i nás do jiného sálu, kde byla společnost; vcházelo se tam otočným zařízením jako v klášteřích, bez jakéhokoli zmatku. Měli jsme tam nádherný balet, který vévoda tančil, a potom jsme se dali do tančení kontratanců až do čtyř hodin po půlnoci. Odtud nás odvedli do klenutých příbytků, kde bylo pět rozličných kolací.

V pondělí 16. si mě král, který spal v York House, dal zavolat, abych slyšel muziku královny, jeho manželky; potom dal držet bál a po něm byla komedie, a odebral se s královnou, svou manželkou, do Whitehallu.

V úterý 17. jsem šel za lordem Carletonem. Hrabě z Warwicku¹³³ a lord Mandeville¹³⁴ u mne obědvali. Šel jsem navštívit paní de Strange. Český agent u mne večeřel.

Ve středu 18. jsem šel navštívit holandského vyslance, kam ke mně přišel vévoda.

Potom jsem odnesl sekretáři Conwayovi seznam uvězněných kněží; král je všechny na mou přímluvu vydal.

K večeru jsem šel navštívit hraběnky z Exeteru a z Oxfordu¹³⁵.

Ve čtvrtek 19. jsem šel navštívit vévodu do Whitehallu; vzal mě na královnin oběd a potom na oběd k své sestře, hraběnce z Denbigh¹³⁶. Potom královna jela do Somersetu, kam jsem ji provázel; a pak jsem se vrátil domů, abych tam počkal na benátského vyslance, který mi to vzkázal.

V pátek 20. jsem šel navštívit vévodkyni z Lennoxu a potom za lordem vévodou a Carletonem, kteří byli ve Wallingford House¹³⁷.

V sobotu 21. jsem se šel rozloučit s dánským vyslancem. Potom ke mně přišli na oběd vévoda, hrabata ze Suffolku¹³⁸, z Carlisle a z Hollandu, lord Carleton a Montagu, Goring, Ker, Saint-Antoine¹³⁹ a Gentileschi¹⁴⁰; a po obědě přišli hrabata z Exeteru¹⁴¹ a z Mandeville¹⁴² rozloučit se se mnou. Šli jsme k hraběnce z Exeteru, kde byla velká pokladnice¹⁴³, a odtud za královnou do Somersetu.

V neděli 22. jsem byl u sekretáře Conwaye a potom u královny. Dánský vyslanec se se mnou přišel rozloučit, a lord z Essexu¹⁴⁴ také.

V pondělí 23. přišli ke mně na oběd vikomt de Wembleton, Goring, Ker a jiní; a já jsem se šel rozloučit s holandským vyslancem.

V úterý 24. u mne obědvali pan vévoda, Dorset, Carleton a jiní. Po obědě jsem šel za královnou do Somersetu.

Ve středu 25. jsem šel na oběd k hraběti z Hollandu do Kensingtonu¹⁴⁵.

Ve čtvrtek 26. mě přišla navštívit hrabata z Bridgewateru a ze Salisbury. Večer jsem šel za královnou do Somersetu, která toho dne na mou počest vystrojila velmi krásnou společnost, potom balet a nato kolaci ze zavařenin.

V pátek 27. jsem poslal zpět do Francie La Guetta, který se předešlého dne jménem biskupa z Mende¹⁴⁶ dopustil nepřístojnosti.

Šel jsem navštívit sekretáře Conwaye, abych dostal své depeše. Odtud jsem šel na burzu. Goring mi poslal dva koně.

V sobotu 28. jsem se šel rozloučit s benátským vyslancem. Hrabě z Carlisle a Goring u mne obědvali; potom jsme dali přivést mé koně do Moorfields. Odtud jsem šel ke královně, kam přišel král.

V neděli 29. mě hrabě z Carlisle a Lucnar přijeli vyzvednout královými kočáry, aby mě dovedli rozloučit se s Jejich Veličenstvy, kteří mi dali veřejné slyšení ve velkém sále Whitehallu. Potom jsem se s králem vrátil do jeho lóžového pokoje, kam mě dal vejít; a pak jsem šel večeřet do pokoje hraběte z Carlisle, který mě nádherně pohostil. Lucnar mi jménem královým přinesl velmi bohatý dar: čtyři diamanty zasazené do routy a velkou perlu na konci. A téhož večera si mě král dal ještě zavolat, abych slyšel výtečnou anglickou komedii.

V pondělí 30. jsem se šel rozloučit s lordem Montagu, prezidentem rady, s hrabaty z Pembroke, z Montgomery a z Exeteru, s hraběnkou, jeho ženou, a s hraběnkou z Oxfordu, jeho dcerou, a s lordem Carletonem. Odtud jsem šel v soukromí ke královně.

Prosinec. – V úterý, prvního dne prosince, jsem se šel rozloučit s českým agentem, s hrabaty z Hollandu a z Berkshiru¹⁴⁷, ze Suffolku a ze Salisbury. Potom jsem se rozloučil i s vévodou a vrátil se domů na oběd s hrabětem z Hollandu, který mi dal tři koně. Zavedl mě potom podívat se na byt paní Hattonové¹⁴⁸. Potom jsem se šel rozloučit s hrabětem z Warwicku a s vévodkyní z Lennoxu, a potom do Whitehallu rozloučit se s královninými dívkami. Král mi vzkázal, abych k němu přišel ke královně, jeho manželce, což jsem učinil, a tam jsem se s ním ještě jednou rozžehnal. Královna mi přikázala, abych k ní druhého dne přišel ještě jednou. Odtud mě pan vévoda, Holland, Montagu a rytíř de Jars vzali k hraběnce z Exeteru, která nám vystrojila skvělou hostinu a po ní bál.

Ve středu, druhého dne prosince, se se mnou přišel rozloučit hrabě z Berkshiru a potom celý královnin dům. Hrabě ze Suffolku mi poslal koně. Šel jsem se rozloučit s královnou, která mi dala krásný diamant. Potom jsem se rozloučil s dámami lóžového pokoje a šel k hraběti z Carlisle, který se předešlého večera těžce poranil na hlavě. Pak jsem přišel do vévodova pokoje, kde jsem zůstal dosti dlouho, abych počkal na své depeše a na listy, které mi král přislíbil ke zrušení anglických pursuivantů¹⁴⁹. Nakonec jsem se rozloučil s vévodou a s ostatními pány dvora, a provázen toliko Lucnarem a rytířem de Jars — své lidi jsem poslal napřed — jsem vsedl do královnina kočáru a přijel na nocleh do Gravesendu; ve čtvrtek 3. do Sittingbourne, potom do Canterbury, a v sobotu 5. jsem přijel do Doveru s výpravou čtyř set osob, které se se mnou plavily, mezi nimi sedmdesáti kněží¹⁵⁰, které jsem vysvobodil z anglických žalářů.

Chtěl jsem všem, kdo se se mnou plavili do Francie, hradit výlohy, domnívaje se, že se budu moci nalodit v týž den, kdy do Doveru přijedu. Bouře mě však v Doveru zdržela čtrnáct dní, což mě stálo čtyři tisíce écu.

Do Doveru jsem přijel na oběd a dal celou svou výpravu nalodit, mysle, že se přeplavíme. Moře nám však bylo protivné v neděli, v pondělí i v úterý, kdy mi vévoda poslal Montagua se vzkazem, že to on je ten, koho král posílá do Francie; já jsem mu to tak rozmlouval, že jsem mu dal na srozumění, že by ho nepřijali, a Montagua jsem k němu poslal se vší rychlostí zpět.

Ve středu 9. jsme se ve dvě hodiny po půlnoci nalodili; bouře nás však zastihla tak, že nás zahnala k Dieppe a potom jsme byli nuceni vrátit se a přistát blízko Doveru, kam jsme se vrátili. O tom byl rytíř de Jars, který mě při nalodění opustil na mostě, uvědomen svým člověkem, jenž zůstal nemocen v Doveru a odjel odtud teprve po mém opětném vylodění v témže Doveru.

Vévoda, jehož o mém zdržení v Doveru uvědomil, mě tam v sobotu 12. poslal navštívit Montaguem a požádat mě, abych se vrátil do Canterbury, kam se druhého dne, v neděli 13., dostaví — jak také učinil, s hrabaty z Carlisle a z Hollandu, s Goringem a s rytířem de Jars. Chtěl mi ukázat svou nádheru skvělou hostinou, kterou mi tam večer vystrojil; a já jsem čas po večeři strávil přesvědčováním, aby svou cestu zrušil nebo odložil.

V pondělí 14. jsem v téže praktice pokračoval, proti níž byl zcela zaujat; vše, co jsem dokázal, bylo přimět ho, aby ji odložil, dokud nedostane zprávy ode mne po Gerbierovi¹⁵¹, kterého se mnou poslal. Dal mi k obědu ještě hostinu stejně nádhernou jako tu včerejší večerní; a potom jsme se objali, abychom se už nikdy neviděli.

Při návratu do Doveru jsem našel, že můj vlak už odplul. Potkala ho však taková nehoda, že se po pět dní nemohl dostat do Calais a že mé dva krásné kočáry musely být vrženy do moře — a v nich bylo, k neštěstí, zboží za více než čtyřicet tisíc franků, které jsem v Anglii nakoupil, abych je rozdával. Ztratil jsem při tom nadto devětadvacet koní, kteří za těch pět dní pošli žízní, protože se na tu plavbu, která za dobrého času trvá jen tři hodiny, nepořídila žádná zásoba sladké vody.

Nalodit se mi bylo nemožné dřív než v pátek 18., kdy jsem za velkého větru vyplul na moře a přijel na oběd do Calais, kde jsem zůstal po zbytek dne, abych se vzpamatoval z mořské nemoci.

V sobotu 19. jsem odtud odjel poštou a přijel do Montreuil.

V neděli 20. jsem přijel do Amiens, kde mi pan de Chaulnes vystrojil skvělé přijetí¹⁵²: dal vypálit děla z citadely, vystrojil mi hostinu s dvaceti dámami a nádherně mě uložil.

Zdržel mě zdvořilostmi ještě druhého dne, 21., tak dlouho, že jsem přijel na nocleh teprve do Louvres¹⁵³; a v úterý 22. jsem dorazil do Paříže, kde jsem shledal, že příjezd vévody de Buckingham není vítaný, a král¹⁵⁴ mi přikázal napsat mu, aby mu dal vědět, že jeho příjezd mu nebude vítaný a aby od něho odstoupil.

Při příjezdu jsem shledal, že vévoda de Hallwyn¹⁵⁵ a Liancourt jsou od dvora vypovězeni a že Baradat¹⁵⁶ nejen upadl v nemilost, ale byl vyhnán a zničen, a že na jeho místo u krále dosadili mladého chlapce dosti nuzného zjevu a ještě horšího duchu, jménem Saint-Simon¹⁵⁷. Byl jsem s panem de Bellegarde a s panem z Mende pověřen jednat s Baradatem o jeho úřadech prvního štolby a jiných, které měl; dostal za ně nějaké odstupné¹⁵⁸.