Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

VI. Shromáždění notáblů, anglický vpád na Ré a hráz před La Rochelle (1627)

[Rok, v němž se Bassompierre poprvé usadí do role státníka a pak se vrátí do zákopů. Na shromáždění notáblů je jedním ze čtyř předsedů a dvakrát obrátí jednomyslné mínění sboru — podruhé řečí, kterou vyslanci rozšíří v opisech po Evropě. Jeho výpad proti radě, aby král dal zřídit hrobku svého otce, obsahuje i tu nejcitovanější větu celého Deníku: o „bídném zámečku ve Versailles”. Pak přijde Bouteville, Madamina smrt po porodu, Buckinghamovo vylodění na Ré a dlouhé měsíce u La Rochelle, kde dva pařížští kameníci přijdou nabídnout, že průliv přehradí hrází.]

Shromáždění notáblů (prosinec 1626 – únor 1627)

Leden. – Věci byly v tomto stavu, když jsme vstoupili do roku 1627, na jehož počátku dal král sejít shromáždění notáblů, v němž mi učinil tu čest, že mě vybral za jednoho z jeho předsedů¹. Monsieur, bratr královský, byl hlavou a prvním, a po něm pan kardinál de la Valette, maršál de la Force a já. Shromáždění bylo kromě toho složeno z prvního a druhého prezidenta pařížského; z prvních prezidentů osmi ostatních parlamentů; z generálních prokurátorů; z prvního a druhého prezidenta účetních komor pařížské, rouenské a burgundské s jejich generálními prokurátory; stejně tak ze tří dvorů pro dávky a z pařížského civilního místodržitele; z dvanácti pánů, totiž šesti rytířů řádu a šesti z královské rady; z dvanácti primasů, arcibiskupů či biskupů; a pak z Monsieura a tří předsedů.

Shromáždění trvalo víc než dva měsíce²; po něm jsme předložili sešity mínění o věcech, k nimž nám král dal podat návrhy, a ty byly podepsány Monsieurem a po něm panem kardinálem de la Valette, panem maršálem de la Force a mnou.

Málo se mi naskytlo příležitosti promluvit, protože jsem své mínění říkal jako předposlední³ a vše, co se k té věci dalo říci, už bylo předneseno tolika velkými osobnostmi. Jen jednou, když nám bylo předloženo, má-li král zastavit své stavby do lepší doby a dokud nebudou jeho finance v lepším stavu, byl pan d’Ons-en-Bray⁴ toho mínění, že to má být králi doporučeno — že však má být nejpokorněji požádán, aby dal zřídit hrobku zesnulého krále, svého otce, který je už šestnáct let mrtev a nepohřben; a nabídl na to svůj majetek, kdyby finance nestačily. Každý se k tomu mínění přidal a velmi chválil svatou myšlenku prezidenta d’Ons-en-Bray, a to jednomyslné mínění došlo až ke mně. A já jsem promluvil takto:

„Jednomu z posledních mluvících v tak slovutném sboru je velmi těžké podniknout cokoli jiného než podepřít svým hlasem a svým souhlasem jedno z mínění, o nichž rokovali a jimiž se zabývali ti, kdo své názory už řekli — a kteří, nezapomenuvše a nenechavše nic k řečení o věci předložené k poradě, mu zavírají ústa a zapovídají slovo. Ten důvod, spojený s mou nedostatečností, by mi byl dal zachovat mlčení, které držím od počátku tohoto shromáždění, kdyby mě závazek, jejž k němu mám, a má vlastní povinnost nenutily je prolomit a předložit mu málo věcí, ale velmi podstatných — učiní-li mi tu milost a vyslechne mě, o což je naléhavě prosím.

Pánové, všechny návrhy, které nám král dosud poslal, abychom mu k nim dali svá mínění, i odpovědi, které jsme mu dali, mají tak velkou shodu, že žádná ještě nebyla popřena. Jeho Veličenstvo se nás dotázalo, dá-li zbořit pevnosti, které jsou v srdci tohoto království — a my jsme mu dali mínění, aby pevnosti v srdci království zbořit dal. Zmenší-li své posádky — aby posádky zmenšil. Zruší-li nástupnictví v úřadech — aby nástupnictví zrušil. A tak se vším ostatním. To mě přivedlo k podezření, že tento poslední návrh, který nám dal předložit o zmenšení výdaje na své stavby, nebyl učiněn k jinému cíli než zjistit, nemáme-li jiný tón než ten, který zpívá on, a dáme-li na tuto žádost touž odpověď jako na všechny ostatní — jak vidím, že se k tomu chystáme. Jinak totiž nemá smysl tázat se nás, zanechá-li věci, kterou nekoná. Zesnulý král nás o to mínění mohl žádat a my jsme je měli proč dát, neboť vynaložil na stavění nesmírné sumy. U tohoto jsme dobře poznali vlastnost bořitele, nikoli však ještě vlastnost stavitele: Saint-Jean-d’Angély, Clairac, Tonneins, Monheurt, Négrepelisse, Saint-Antonin a tolik jiných pevností srovnaných se zemí, zbořených či vypálených mi jsou dokladem prvního; a místo, v němž jsme⁵, k němuž od smrti zesnulého krále, svého otce, nepřidal ani jediný kámen, a odklad, který už šestnáct let drží v dokončování jiných začatých staveb, mi jasně ukazují, že jeho náklonnost ke stavění nemíří a že francouzské finance nebudou jeho nádhernými budovami vyčerpány — ledaže by mu chtěli vytýkat ten bídný zámeček ve Versailles, z jehož stavby by si ani prostý šlechtic nechtěl brát pýchu.

Pokud jde o druhý bod, týkající se hrobky zesnulého krále, přál bych si, abych mohl přisadit k chvále, kterou sbor vzdal panu prezidentovi d’Ons-en-Bray, muži zrozenému pro dobro Francie, hodnému jména, které nese, i slávy a vysoké věhlasnosti svých předků. Zdálo se mi — když tak šlechetně nabídl svůj majetek na podporu stavby hrobky zesnulého krále —, že jeho srdce a jeho přání provázely jeho ústa, tak velkou horlivost a vděčnost památce toho velkého a dobrého krále ukázal. Ale jako jsem téhož mínění jako ostatní v tom, jak si sbor jeho dobrých úmyslů váží, odporuji mu v té nejpokornější prosbě, kterou chce, abychom Jeho Veličenstvu předložili: aby dal vystavět hrobku zesnulého krále, svého otce, a aby mu ta povinnost, k níž ho sama příroda váže, byla připomenuta. Mnozí z tohoto sboru, pánové, a zvláště páni z královské rady, si — budou-li tak laskavi — osvěží paměť, aby s vámi svědčili jako já, že když královna matka, regentka království, osušila první slzy způsobené zlou smrtí toho nesrovnatelného krále, aby pohlédla na naléhavé věci tohoto státu a opatřila je, byla jednou z jejích hlavních starostí vystavět na popel svého pána a manžela mauzoleum hodné té velké Artemisie.

Poslala do Itálie, aby odtud získala návrhy nejslavnějších umělců, a dokonce dala kvůli tomu přijít do Francie několik architektů. Žádný návrh, který jí předložili, však nedokázal dostát jejímu přání ani výdaji, který na to určovala. Je zřejmé, že by na to nebyla ušetřila nějakou velkou sumu z králových financí, jimiž jako regentka disponovala — vždyť z vlastních peněz vynaložila třicet tisíc écu, aby na Pont Neuf vztyčila v bronzu jeho jezdeckou statui. Monseigneur, který tomuto shromáždění předsedá, i pan kardinál de la Valette viděli jako já rozličné modely té hrobky, zhotovené na králův rozkaz, které nikdy nedošly úplného souhlasu a které naděje na nádhernější daly zamítnout. To vás musí přivést k tomu, abyste věřili, že Jeho Veličenstvu ani královně, jeho matce, nechyběla péče, vůle ani prostředky k tomu dílu, nýbrž umělci a vynalézavost; a že mínění, které mu v té věci chcete dát, je výtka nehodná zbožnosti jednoho a lásky druhé — jakou služebníci na svého pána ani pomýšlet nemají a jaká by nepochybně a právem byla přijata zle.

Mé mínění je, že velká zdrženlivost a umírněnost krále ve věci jeho staveb má být tímto sborem schválena a chválena; sbor mu má radit a vybízet ho, aby ty, které mu jeho předkové vystavěli, dobře udržoval a chránil od zkázy, a aby o hrobce zesnulého krále, svého otce, o niž má zvláštní péči, nebyla činěna žádná zmínka.”

Jen jsem dořekl své mínění, a bezmála šedesát notáblů, kteří své dali přede mnou, se obrátilo k mému; bylo celým shromážděním schváleno a přijato a ono mi poděkovalo, že jsem prozíravě předvídal nesnáz, do níž by beze mne byli z nedbalosti upadli.

Ještě jednou jsem měl příležitost promluvit proti jednomyslnému mínění, podanému králi, aby svým poddaným zapověděl navštěvovat kteréhokoli vyslance — s rozdílem jen u prelátů, kteří chtěli, aby papežský nuncius nebyl do toho počtu zahrnut. Odporoval jsem mu otevřeně a živými důvody dokazoval, že se ten zákaz činit nemá⁶.

Co jsem o té věci řekl, zde neuvádím, protože to vyslanci dali rozšířit v mnoha opisech a do rozličných zemí.

Bouteville, smrt Madame a anglická výprava (březen–červen 1627)

Tu zimu strávil dvůr na saint-germainském jarmarku a dvěma velkými balety, které vystrojili král⁷ a královna, s jinými zábavami; a nemluvilo se o ničem než o radosti v očekávání porodu Madame, která byla v pokročilém stavu.

Bouteville se v téže době a podle svého zvyku bil s la Frettem⁸, který nad ním měl výhodu, neboť jeho sekundant zabil Bachoye, jenž byl sekundantem Boutevillovým.

Bylo to krátce po obnovení ediktu o soubojích, což krále tak pohoršilo, že mi jednou v noci napsal vlastní rukou (březen), abych poslal tři švýcarské kompanie — s jeho velkým probostem, který jej měl obklíčit — do jeho domu v Précy⁹, kam se podle toho, co králi řekli, uchýlil. On však odjel do Lotrinska, odkud se krátce po Velikonocích vrátil, aby se bil uprostřed Place Royale (květen) s mladým de Beuvron¹⁰; a jeho sekundant, hrabě des Chapelles¹¹, zabil Bussyho d’Amboise¹², který sekundoval Beuvronovi. Stáhli se opět do Lotrinska; na cestě tam však přijeli na nocleh do Vitry, jehož guvernérem byl právě Bussy d’Amboise, kterého zabili, a matka zesnulého, která za nimi poslala jednoho ze svých lidí, je dala zatknout. Přivedl je pan de Gordes¹³, kapitán tělesné gardy, kterého tam král s několika lidmi poslal, aby je dopravil do Bastily; a odtud byli krátce poté, odsouzeni parlamentním dvorem, odvedeni na Grève, kde byli sťati¹⁴.

V té době porodila Madame dceru¹⁵, proti očekávání a přání Jejich Veličenstev i pana jejího manžela, kteří by si byli radši žádali syna; a ona po porodu zůstala nemocná a za několik dní zemřela. Ta smrt změnila podobu dvora, dala počít novým záměrům a nakonec zavinila mnohá zla, která přišla potom.

Vystrojili jí královský pohřeb: král jí šel obřadně pokropit svěcenou vodou a o několik dní později (červen) prohlásil Monsieura generálním místodržitelem svých vojsk a z pana de Schomberg a ze mne učinil jeho generální místodržitele u vojska, které stavěl na nohy v Poitou. O tom povím příčinu, úkol i průběh.

Mírem, který král v lednu předešlého roku přiznal svým poddaným reformovaného náboženství, zůstal ostrov Ré — dlouho držený Rochelskými, kteří o něj přišli zásahem pánů de Saint-Luc, de la Rochefoucauld a de Toiras krátce poté, co pan de Montmorency porazil rochelleské námořní vojsko — v rukou krále. Ten jeho správu dal Toirasovi a s ní rozkaz vystavět velkou pevnost blízko Saint-Martinu¹⁶ (vedle té už dokončené, zvané pevnost de la Prée); a řečený Toiras na ní dával pracovat mocně a bez přestání. Rochelští to zvážili — a také to, že Fort-Louis stále stojí jim na očích — a usoudili, že jsou bez pomoci ztraceni, dostane-li se ta pevnost u Saint-Martinu do své dokonalosti. Proto dali prostřednictvím pana de Soubise naléhavě požádat krále Velké Británie, aby jim přispěl a nestrpěl jejich úplnou zkázu, která byla zřejmá. Ten král, který měl věci La Rochelle vždy ve zvláštním doporučení jako jediné místo, odkud mohl francouzské hugenoty podpořit a opatřit, na jejich naléhání velmi pohlédl. A vévoda de Buckingham, jemuž byla odňata žhavá touha přijet do Francie — protože jsem mu to jménem královým vzkázal — a který byl nadto dotčen jistými listy, jež si s panem kardinálem navzájem napsali¹⁷, se rozohnil a pomyslil, že konaje službu králi a následuje jeho cítění uspokojí i své vlastní a podnikne válku, po níž chtěl dát následovat mír. K tomu účelu vystrojil velké vyzbrojení opatřené vším, co bylo k vylodění potřebné, naložil na ně osm tisíc Angličanů¹⁸ a vyplul na moře.

Král, který byl každou hodinu uvědomován o anglických záměrech a o rochelleských pletichách, usoudil, že se ta příprava chystá na něho, dal opatřit své pobřeží a naverboval vojsko, aby se dostal, kam bude třeba, rozhodnut jít tam osobně a pan jeho bratr s ním.

Přikázal mi, abych ho provázel do jeho arsenálu, kde přehlédl stav dělostřelectva; a chystaje se k odjezdu šel do parlamentu, aby se s ním rozloučil a zároveň dal potvrdit onen zákoník, který sestavil pan de Marillac, strážce pečetí, a který byl po jeho jménu¹⁹ nazván Michalův zákoník.

Král vyjel z Paříže, a když vycházel ze svého parlamentu²⁰, aby se vydal do Poitou — bylo mu tam nedobře —, podal jsem mu ruku, aby mohl sestoupit ze svého soudního lože, a on mi řekl: „Maršále, mám horečku a celou dobu, co jsem byl na soudním loži, jsem se jen třásl.“ — „Je to nicméně místo,“ odpověděl jsem mu, „odkud dáváte třást se jiným. Ale je-li to tak, Sire, proč se s horečkou vydáváte do polí? Zůstaňte v tomto městě ještě dva nebo tři dny.“ Odpověděl mi: „Dal mi ji ten nápor těch, kdo se se mnou přišli rozloučit, a v polích ji pozbudu, až se nadýchám vzduchu. Nicméně neopomeňte poslat do Marolles²¹, kam jdu na nocleh, svého Béarňana²²“ — byl to sluha, kterého znal — „a já vám po něm vzkážu, jak se mi vede. Zatím si pospěšte s odjezdem.“

Podle jeho rozkazu jsem druhého dne ráno poslal zvědět, jak se mu vede. Můj člověk ho viděl, když vstupoval do kočáru, aby jel do Villeroy²³, a on mu řekl, abych ho přijel druhého dne navštívit a že měl silnou horečku.

Jel jsem tam, jak mi vzkázal, a pánové de Guise, de Chevreuse a de Saint-Luc chtěli, abych je tam vzal s sebou. Když jsme přijeli do Villeroy, vyšel do galerie pan kardinál de Richelieu, s nímž jsem byl trochu rozkmotřen, pozdravil ta knížata a potom mi řekl: „Král by vás velmi rád viděl; je však ve stavu, v němž by ho společnost, která přijela s vámi, mohla obtěžovat. Dostal silné potení. Proto vám radím, abyste ho nenavštěvoval. Řeknu mu, že jste přijel, a vyřídím mu poklonu za ta knížata.“ A ta, zvěděvše, v jakém stavu král je, se spokojila s tím, že vykonala svou povinnost, aniž si přála tu čest ho vidět, a po svých stopách jsme se vrátili do Paříže.

Při odjezdu z Villeroy jsem zvěděl, že v králově pokoji je pan d’Angoulême; nezdržoval jsem se však hádáním, proč tam je. Zde je příčina:

Král mě z vlastního popudu jmenoval svým generálním místodržitelem, což se lidem z jeho rady nezamlouvalo. Nadto jsem měl od svého návratu z Anglie za nepřítele biskupa z Mende, protože tvrdil, že jsem neschvaloval jeho vedení a mnohé jeho činy z doby, kdy tam byl velkým almužníkem královny. Ten biskup mi ustavičně prokazoval zlé služby u pana kardinála de Richelieu, který měl veškerou moc, a činil ho ve všem, co se mě týkalo, protivným. Pan d’Angoulême mu v Marolles, když tam král onemocněl, navrhl, že kdyby ho chtěli poslat do Poitou s jednoduchým kabinetním listem, aby shromáždil vojsko — jež sestávalo hlavně z lehké jízdy, jejímž byl plukovníkem —, vložil by je potom králi po jeho příjezdu v dobrém stavu do rukou, aniž by si činil nárok na jakékoli jiné velení. Nato ho dali přijít do Villeroy a pan kardinál vyložil návrh pana d’Angoulême [králi]²⁴ s tím, že nadto považuje za vhodné ho poslat. Král mu odpověděl: „A Bassompierre, co bude dělat? Není snad mým generálním místodržitelem?“ — „Ano, Sire,“ odpověděl pan kardinál, „ale protože nikdy nebyl toho mínění, že by se Angličané mohli vylodit ve Francii, nebude tak pečlivý v tom, aby vaše vojsko rychle postavil na nohy; a pan d’Angoulême si v tom vojsku nečiní nárok na žádné velení — jak vám sám řekne —, nýbrž chce odejít, jakmile Vaše Veličenstvo přijde, dobře věda, že velení přísluší právem maršálům Francie.“ Nato pan d’Angoulême přišel a král, naléhán, svolil, aby mu byl dán kabinetní list k velení.

Druhého dne po tom, co jsem byl ve Villeroy, jsem ráno potkal na ulici pana d’Angoulême; dal zastavit svůj kočár a vystoupil, jako já ze svého. Objal mě a řekl mi: „Dávám vám sbohem, za dvě hodiny odjíždím do Poitou.“ — „A co tam budete dělat?“ řekl jsem mu. — „Velet královu vojsku,“ odpověděl mi. Tu jsem se s ním rozloučil, velmi zaražen a překvapen tou zprávou, kterou mi ihned nato potvrdil Descures. Neřekl jsem k tomu nic; nejel jsem však ani do Villeroy, kde byl král velmi nemocen, a spokojil jsem se s tím, že jsem tam každý den posílal zvědět, jak se mu vede.

Králova nemoc se zhoršila tak, že se začali obávat jeho smrti. Měl velké návraty dvojité třídenní zimnice, které by se nakonec byly obrátily v soustavnou, kdyby pokračovaly; to přivedlo královny do Villeroy, aby tam zůstaly a byly mu každou hodinu nablízku. Pana de Guise, který tam jezdil každý druhý den, si jednou král zavolal a řekl mu: „Pan du Bois“ — tak mě často nazýval — „mě nechodí navštěvovat. Dělá na mě kyselou tvář, ale nemá právo. Prosím vás, přiveďte ho sem, až přijedete poprvé, a řekněte mu to mým jménem.“ Což učinil, a já jsem tam jel; vstoupil jsem však do jeho pokoje teprve s panem kardinálem. Královna matka tam přišla krátce poté, a když tam nějakou dobu pobyla, odešla na oběd a já za ní, aniž jsem s králem promluvil. On však řekl Rogerovi²⁵, svému prvnímu komorníkovi šatny, aby mě přišel zavolat. Když jsem přišel, řekl mi, že nemám důvod se hněvat, že poslal pana d’Angoulême do Poitou; že mu to vynutili, že mu nedal žádnou pravomoc a že jak jen bude ve stavu vydat se ke svému vojsku, odvolá jej, aby je vložil do mých rukou. A já jsem mu odpověděl, že si z toho nic nedělám, že nemyslím pro tu chvíli na nic než na jeho zdraví — za něž ustavičně skládám Bohu slib — a že jako jeho stvoření schvaluji vše, co činí, byť by to bylo k mé škodě.

Mezitím přišla zpráva o vylodění vévody de Buckingham na ostrově Ré, navzdory odporu, jejž mu chtěl Toiras postavit²⁶, a o tom, že v tom boji padlo několik chrabrých mužů²⁷; že se Toiras stáhl do Saint-Martinu a snaží se udržet citadelu, která ještě nebyla opatřena věcmi potřebnými k jejímu držení, a že se jí vévoda de Buckingham nepochybně zmocní. Nějakou dobu tu zprávu před králem tajili ze strachu, aby jeho nemoc nezhoršili; potom mu ji zastřeli a nepodali tak velkou, jaká byla. Pan jeho bratr však hořel touhou jít k vojsku a ostře se rozhněval na pana kardinála, který mu řekl, že králi nebude radit, aby mu to v nemoci, v jaké tehdy byl, dovolil. Nakonec však, když se králi začalo vést lépe, dostal povolení — které král, žárlivý na slávu, jíž by jeho bratr mohl nabýt, poslal odvolat, právě když Monsieur dorazil do Saumuru. Na přímluvu královny, jejich matky, ho tam však král nakonec nechal jet.

Řeknu zde něco o Monsieurovi ve věci jeho nového sňatku, na němž královně matce tak záleželo a jejž si přála tak, že jí nic na světě nebylo dražší. Několik dní po smrti zesnulé Madame, jedno odpoledne, kdy se královna matka procházela pěšky v Boulogneském lesíku, mi přikázala, abych ji vedl na stranu místo jednoho z jejích štolbů, a začala litovat ztráty, kterou učinila smrtí Madame, své snachy, a o níž věděla, že se jí dobře účastním. Vtom přišel Monsieur, kterého jsem od ovdovění neviděl, protože jsem byl tehdy nemocen. Jeho příchod nás přivedl k obnovení té řeči a královna, jeho matka, mu řekla, že není nikoho na světě kromě jeho, kdo by byl schopen zmenšit nebo zmírnit nelibost, kterou měla, a to tím, že jí dá jinou snachu. Odpověděl jí, že ji žádá, aby s ním o tom nemluvila, že jeho ztráta je příliš svěží a jeho zármutek příliš velký. Odpověděla mu:

„Můj synu, věci, které tolik záleží na dobru státu, na vašem osudu a na uspokojení vašich blízkých, nemají být nikdy odkládány; a mluvit není uzavřít a vykonat. Zrovna jsme s Bassompierrem počítali“ — což předstírala, aby mohla vést tu řeč, neboť jsme o tom nemluvili — „princezny, které jsou nyní ve stavu k provdání, ve Francii i vně. Ve Francii jsme našli jen tři, totiž mademoiselle de Guise, která je sestrou zesnulé Madame²⁸, a proto na ni nelze pomýšlet; ani na mademoiselle de Vendôme²⁹, neboť je vaší neteří; a mademoiselle de Nevers³⁰, která je podle mého mínění velmi krásná a velmi hezká, ale bála bych se, aby ty drogy, které jí dal Semini³¹ na vyléčení z její velké nemoci, nezabránily, aby měla děti — a dali mi z toho obavu.“ On tu odpověděl: „Je už víc než šest měsíců, co mi to říkali také.“ — „Je tu nadto sestra vévody lotrinského, která je řeholnicí v Remiremontu³²,“ pokračovala královna, „ale nevím, jaká je.“ Řekl jsem jí, že jsem ji loňského roku viděl, když jsem projížděl Lotrinskem, že je to dívka třinácti nebo čtrnácti let, velmi krásná. Dobře jsem viděl, že jsem jí tím neudělal radost, protože to nebyl její záměr, a bez odpovědi mě přerušila. „Říká se také,“ pravila, „že vévoda bavorský má neteř na vdávání; ale ani o té nevím, jaká je. Císař má dceru, nedá vám ji však, kdybyste neměl nyní nějakou suverenitu. Jsou nadto dvě savojské infantky, které se blíží čtyřicítce³³, a dvě dcery florentské, z nichž jedna je velmi krásná a má se provdat za vévodu parmského³⁴; nemyslím, že by druhá byla tak krásná, ale vzkázali mi, že není nepříjemná.“ — „Ach, Madame,“ odvětil jí Monsieur, „říká se, že ta druhá je obluda, tak je ohyzdná, kdežto první že je velmi krásná. A kdybych měl chuť se znovu oženit — od čehož jsem velmi daleko —, přál bych si spíš, aby to byla princezna z vašeho domu než kterákoli jiná, a zvlášť ta; nemyslím na to však.“ Královna mu tu krásnými slovy poděkovala a ukázala mu mnoho lásky; nato odešel a královna mi potom řekla, že to byl dobrý počátek, který tam učinila a od něhož doufá v dobré vyústění, a že je třeba rychle poslat parmský sňatek oddálit, aby se tenhle nezmeškal. Dva dny poté poslala požádat Monsieura, který bydlel v Saint-Cloud, aby s ní přišel mluvit v domku správce Boulogneského lesíka; to učinil a ona na něj v té věci sňatku velmi naléhala. Neodpověděl jí tehdy nic; ale pan le Coigneux přišel královně druhého dne říci, že Monsieur k tomu přistoupí a že může do Florencie napsat. A když Monsieur naléhal, aby šel velet vojsku u La Rochelle, a královna mu k tomu vymohla povolení, řekl jí, že je rozhodnut pojmout za ženu dceru florentskou a že ten sňatek může sjednávat. A když ho potom král dal zastavit v Saumuru a královna to zastavení dala zrušit, vzkázal jí Monsieur, že ji nejpokorněji žádá, aby — jak také učinila — poslala Lucu degli Asini do Florencie zabránit tomu, aby ta princezna byla provdána za vévodu parmského³⁵.

Srpen. – Bůh nakonec vrátil králi zdraví a dal obleženým v citadele Saint-Martin-de-Ré vytrvat proti vévodovi de Buckingham a proti mínění celého světa. To krále rozohnilo k tomu, aby jim šel na pomoc, tak, že chtěl odjet, ještě než mohl vsednout na koně. Pan jeho bratr už obklíčil La Rochelle od strany Coreilles³⁶, ubytovav se s vojskem v Aytré³⁷ a v okolí až k Rompsay³⁸. Král si mě dal zavolat (září) do Saint-Germain, kam se dal donést³⁹, a řekl mi, abych se připravil odjet pět dní po něm k La Rochelle. Otázal jsem se ho, v jaké hodnosti mu bude libo, abych ho následoval. Odpověděl mi: „Posmíváte se mi, že se mě na to tážete? Jako můj generální místodržitel.“ Řekl jsem na to, že pan d’Angoulême tu hodnost v jeho vojsku už zaujímá a že tomu vojsku v králově přítomnosti nikdy nevelí nikdo než maršálové Francie, jsou-li tam; že ho nejpokorněji žádám, aby mě tam nevodil, aby mému úřadu byla učiněna pohana. Tehdy se na mě rozhněval a řekl mi, že se neopováží dát mu žádné velení a že mu pošle rozkaz, aby se stáhl. Požádal jsem ho tedy, aby mi to slovo dal dát panem kardinálem, a že je pak budu mít za jisté, protože když ho on sám k vojsku poslal, bude mu je chtít zachovat. Král mi to přislíbil, a když se téhož dne vrátil do Paříže ke královně, své matce, zařídil, že mi pan kardinál řekl totéž, čím mě ujistil v Saint-Germain. A co mě o tom přesvědčilo tím víc, byl maršál de Schomberg, který byl mým druhem v úřadě i v tomto pověření a který mi dal úplnou záruku.

Nato se král po krátkých denních pochodech vydal do Montlivault⁴⁰ u Blois, kde nějakou dobu pobyl, aby se zotavil a honil. Dal jsem své vozatajstvo odjet s králem a sám zůstal v Paříži, dokud mi nevzkáže, jak mi učinil tu čest a slíbil — což také zvláštním kurýrem učinil. To mě přivedlo k tomu, abych vyjel z Paříže ve čtvrtek poslední den září a přijel na nocleh do Artenay⁴¹.

Říjen. – V pátek prvního dne října jsem projel Orléansem, šel vyslechnout mši k Panně Marii v Cléry, obědval v Saint-Laurent-des-Eaux⁴² a odtud jel do Montlivault, kde jsem krále nenašel; vyhledal jsem ho však v Saumery⁴³, kam šel navštívit pana kardinála, a jeden i druhý byl mým příjezdem velmi potěšen — několik dní před kardinálovým odjezdem jsem se s ním totiž ve Vanves, kam se odebral, velmi dobře usmířil. Hned mi řekli, že právě vypravili pana du Hallier, který měl u vojska sloužit jako polní maršál a čemuž jsem pomohl, aby odjel do táboru odvolat odtud Marillaka, jejž král posílal do Verdunu, a aby panu vévodovi d’Angoulême přikázal odejít od vojska a vyhledat Jeho Veličenstvo v Saumuru. Tím jsem zůstal velmi uspokojen. A protože můj vlak byl v Blois, kudy měl král druhého dne projet, požádal jsem ho o dovolení jet tam na nocleh.

V sobotu 2. jsem vstoupil do králova batelu, když plul před Blois, a on přijel na nocleh do Montlouis⁴⁴.

V neděli 3. plul před Tours a přijel na nocleh do Langeais⁴⁵.

V pondělí 4. dostal král kurýrem, kterého mu poslal pan jeho bratr, zprávu, že pevnost Saint-Martin-de-Ré už nemůže vydržet než do 10. nebo nejdéle do 12. toho měsíce; což ho uvedlo do velké nesnáze. Vystoupil ze svého batelu u Panny Marie des Ardilliers⁴⁶, kde se modlil k Bohu, a potom jel na nocleh do Saumuru.

V úterý 5. král v Saumuru pobyl, aby vykonal velikonoční povinnost u Panny Marie des Ardilliers, a ve středu přijel na nocleh do Thouars; a ve čtvrtek 7. přijel do Parthenay⁴⁷, kde se k němu připojil pan kardinál de Richelieu, který byl cestou v Richelieu⁴⁸, aby se sešel s princem de Condé.

V pátek 8. jel král na nocleh do Champdeniers⁴⁹ a já jsem odjel do Saint-Maixent navštívit pana arcibiskupa tourského, svého dobrého přítele, který byl ve svém opatství l’Hort de Poitiers⁵⁰.

V sobotu 9. jsem krále dostihl v Niortu, kde při příjezdu dostal dobrou zprávu o sedmadvaceti pinasách⁵¹ a jiných bárkách naložených lidmi a potravinami, které šťastně a navzdory anglické flotě vpluly do pevnosti Saint-Martin-de-Ré⁵²; to způsobilo, že král v Niortu pobyl celý druhý den. A v pondělí 11. přijel král na nocleh do Surgères⁵³, kam ho přišli vyhledat Monsieur, bratr královský, pánové d’Angoulême, de Bellegarde, de Marillac a prezident le Coigneux, který měl až dosud intendanci spravedlnosti a financí vojska. Monsieur mluvil s králem ve prospěch pana d’Angoulême a ten se přimlouval i sám za sebe; král však řekl, že to nemůže učinit k naší škodě a že generální místodržitelství svého vojska dal mně a maršálovi de Schomberg. Přesto se v jeho prospěch nepřestávaly vést velké pletichy.

V úterý 12. října přijel král na oběd do Mauzé⁵⁴. Vojsková jízda mu vyjela naproti mezi Mauzé a Aytré; potom přijel do řečeného Aytré, odkud se Monsieur odstěhoval, aby mu místo přenechal, a vzal si za obydlí zámek v Dompierre⁵⁵ — vpravdě krásné místo, ale vzdálené bezmála dvě míle od králova úseku i od vojska, což se pro armádního generála příliš nehodilo. Učinil to na přesvědčování pana le Coigneux, který si tam poblíž vzal na ubytování hezký dům.

Spor o velení s vévodou d’Angoulême (říjen 1627)

Jakmile král přijel do Aytré, byla věc pana d’Angoulême vznesena na přetřes v radě, která se k tomu účelu držela; a já jsem u krále proti svému očekávání a jeho slibům poznal chladnost. Vévoda d’Angoulême byl pozván, aby řekl své důvody, a ty byly tyto: že vpravdě králi řekl, že nebude v jeho vojsku činit nárok na žádný úřad generálního místodržitele, až tam král přijde, a také že na něj nemá žádný patent ani pověření; že však při příchodu Monsieurově, jenž dal vyhotovit stav vojska, byl do něho zapsán jako generální místodržitel a bral z toho plat; že by mu nyní učinili velkou pohanu, kdyby ho toho zbavili a odeslali — po třech měsících královy služby s mnoha nesnázemi a výlohami —, aby ten úřad přenechali panu de Schomberg a mně, kteří jsme ten čas strávili v Paříži; že není jiného sporu než kvůli nepřátelství, které k němu mám pro jeho sestru; že bych neměl potíž být generálním místodržitelem ve vojsku, jemuž by velel pan de Guise, a jeho že nechci strpět ani za svého druha; že jiní maršálové Francie dobře poslouchali knížata, jako pan de Matignon zesnulého pana du Maine⁵⁶ a pánové de Brissac, de Boisdauphin a de Thémines pana de Guise; že nevidí, co na něm může být, že jím tak pohrdám, až ho odmítám za sobě rovného; že pan de Schomberg by tu potíž nečinil, kdybych ho k tomu nerozohnil a nepobízel; a že kdyby nám každému dali vykonat nějaké dílo, poznalo by se, kdo je lépe dovede do konce; že nosí zbraň už čtyřicet let a že má množství pověření armádního generála; a nakonec že nejpokorněji žádá krále, aby mu nechtěl učinit takovou a tak nápadnou pohanu.

Když dokončil své stížnosti a žádosti, poslal král zavolat pana de Schomberg a mne, kteří jsme byli po tu dobu v jeho pokoji; a když jsme usedli, vzal na sebe pan kardinál námahu zopakovat v podstatě celou řeč pana d’Angoulême. Na to jsem odpověděl:

„Sire, jakmile jsem letošního jara viděl, že Vaše Veličenstvo chce poslat pana d’Angoulême velet svému poitouskému vojsku ke škodě pana de Schomberg a mne, které v něm jmenovala svými generálními místodržiteli, usoudil jsem, že ho chtějí do toho velení nenápadně vsunout bez pověření, aby ho v něm potom s pověřením udrželi — a předložil jsem Vašemu Veličenstvu vše, co nyní vidí. Týž důvod mě přivedl k tomu, abych naléhal, že zůstanu v Paříži a budu čekat na nějaké jiné pověření, když mi Vaše Veličenstvo přikázalo následovat je na této cestě, kde mě chtělo užít v hodnosti generálního místodržitele svého vojska; a nechtěl jsem ten úřad přijmout, dokud mě neujistilo — a po něm pan kardinál —, že dá pana d’Angoulême odvolat. Vzpomene si, bude-li mu libo, na slova, která o té věci řeklo panu de Schomberg a mně před osmi dny v Saumuru: že nikdy nestrpí, aby pan d’Angoulême měl v tomto vojsku jiné velení než velení plukovníka lehké jízdy, bude-li ten úřad chtít zastávat. A nemohu se dost vydivit, jak Vaše Veličenstvo tak brzy změnilo vůli ve věci tak spravedlivé a tak rozumné, jak mu ukážu, bude-li mu libo mi dovolit, abych mu to předložil.

Pan d’Angoulême je v tomto vojsku bez patentu i bez pravomoci. Velí mu od chvíle, co tam je, na jednoduchý kabinetní list. Při svém příchodu prohlásil, že si nebude činit nárok na žádné velení, jakmile Vaše Veličenstvo do řečeného vojska přijde, a že dobře ví, že přísluší plným právem jejím maršálům Francie. Na co si stěžuje? Na to, že mu dali tisíc franků měsíčně z vašeho rozpočtu, jako by byl generálním místodržitelem? Tážu se ho, je-li v něm generálním místodržitelem jmenován: nedokázal by mi to ukázat. A i kdyby v něm jmenován byl, pan le Coigneux, který ten rozpočet sestavil, a pan váš bratr, který jej podepsal, aniž ho viděl, nečiní tím jednoduchým aktem armádní generální místodržitele, které by byla Vaše Veličenstvo povinna udržovat a zachovávat. Říká, že tam tři měsíce sloužil — vím to dobře; ale službu tří měsíců, chce ji mít potom trvalou? A službu vyžebranou a předem vymíněnou tak, že potrvá jen do vašeho příjezdu? Jaká pohana mu má být učiněna, drží-li mu Vaše Veličenstvo, co mu slíbila, a je-li s ním zacházeno v té formě, jakou si žádal, vyžádal, ba vynutil? Říká, že jsme po dobu jeho služby trávili čas v Paříži — kdo to popírá? Bude také trávit čas v Paříži po dobu našeho pověření. Kde chtěl, abychom byli během vaší nemoci a v očekávání vašeho uzdravení, abychom vás mohli v této válce provázet a vám sloužit? A velmi neprávem říká, že mu přeji zlé pro jeho sestru: to by naopak byla příčina přát mu dobré; vyhledávám s příliš velkou péčí přízeň blízkých těch osob, do nichž jsem zamilován. Mohl bych mu přát zlé, kdyby byl mé sestře učinil to, co jsem já učinil jeho; on to ostatním nečiní, aby si na sebe nepřivodil příliš velké množství nepřátel. Říká, že bych neměl potíž sloužit jako generální místodržitel ve vojsku, jehož generálem by byl pan de Guise: přiznávám mu to — a snad bych ji neměl ani v takovém, jehož generálem by byl on. Ale o to nejde. Nejenže se s ním shoduji v maršálech Francie, které vypočítal a kteří sloužili pod knížaty, ale přidám k nim ještě maršála Strozziho⁵⁷, který zemřel při obléhání Thionville, kde velel pod vévodou Františkem de Guise, a před pěti nebo šesti lety ještě pana maršála de Thémines — jednou pod panem du Maine⁵⁸, jednou pod panem d’Elbeuf⁵⁹. Přizná mi však také, bude-li mu libo, že v žádném vojsku, v němž byl král, nevelelo žádné kníže ani nikdo jiný na rovni s maršály Francie, jimž jediným ta čest přísluší, a že všechna knížata, která v řečených královských vojscích byla, přijímala vždy rozkazy a velení od maršálů Francie — a to nikoli jen knížata cizí nebo levobočkové, což by nebyl velký div, nýbrž knížata královské krve, jimž jsme povinni tolikerou úctou, ctí a předností. Viděl snad vojsko zesnulého krále, jemuž by v jeho přítomnosti velelo některé kníže? Nepřijímali pan princ de Conti, pan hrabě de Soissons a pan de Montpensier, když tam přišli s jednotkami, heslo, rozkaz a velení od maršálů de Biron, otce i syna, d’Aumonta⁶⁰ a jiných? Dávali je kdy sami? Ať mi vyznačí jediný případ⁶¹, kdy by kníže královské krve nebylo prohlášeno generálním místodržitelem královského vojska, jak je jím nyní monseigneur, jeho bratr, a jak jím byl v Savoji zesnulý pan hrabě de Soissons⁶². Ano, ale řekne mi, že pan de Nevers⁶³ často královo vojsko vedl, řídil a velel mu. Doznávám to — v králově nepřítomnosti; ale jakmile tam zesnulý král přijel, jeho pravomoc skončila, a zůstal-li tam se svými jednotkami, přijímaly rozkazy a velení prostřednictvím pánů maršálů Francie, kteří ve vojscích, v nichž byl král, nikdy neměli v úřadě jiné druhy než jiné maršály Francie. Ctím knížata a mám k nim mnoho úcty a předností, ale ne za cenu snížení svého úřadu, o nějž tu jde: neboť mimo to se kladu sto sáhů pod ně, ale ve výkonu svého úřadu zůstávám ve výši, do níž mě pozdvihuje. Myslím, že jsem něco více než prezident parlamentu; v Palais však nejsem jen pod nimi, nýbrž stojím před nimi s obnaženou hlavou, kdežto oni ji mají pokrytou, a jsem podroben jejich výrokům a soudům. Tak ani knížata nemají činit potíž ustoupit úřadům, byť jsou ti, kdo je zastávají, menší než ona; a ti, kdo je drží, jsou povinni radši je pozbýt, ba i umřít, než je nechat upadnout — jak si jsem jist, že pan maršál de Schomberg učiní bez mého navádění, ač to pan d’Angoulême chce vnuknout, neboť je příliš čestný, odvážný a hrdý, aby v tom pochybil. A co se týče toho, co pan d’Angoulême říká — že kdybychom oba měli vést rozdílný útok, vidělo by se, kdo se ho lépe zhostí —, odpovídám, že by se jistě vidělo, kdo se ho lépe zhostí. Chlubí se nakonec, že nosí zbraň už čtyřicet let: zesnulý hrabě de Fuentes vzal, když přijel do Flander, jednou za svědka zesnulého pana hraběte Petra Arnošta z Mansfeldu, mého prastrýce, není-li to čtyřicet let, co nosí zbraň; a ten mu odpověděl, že ano, ale že je osmatřicet let, co ji nenosí. A já bych se toho starého bojovníka rád otázal — jak se tážou loveckých myslivců —, aby nám ukázal nohu zvířete, které ulovil.“

Končím tím, že nejpokorněji žádám Vaše Veličenstvo, aby si vzpomnělo, že mi učinilo tu čest a dalo mi úřad generálního místodržitele svého vojska, aniž jsem o něj žebral, pletichařil, vymáhal jej, ba aniž jsem o něj usiloval; že mi několikrát v Paříži i po cestách zopakovala, že mi jej zachová důstojně; že mě učinila maršálem Francie příliš šlechetně, aby teď dala právě mnou začít tak velké snížení mého úřadu; a že nejsem tak lačný pověření, abych velmi ochotně neopustil to, které mi dala, radši než abych je zastával nedůstojně. A že bych se bez nelibosti a bez stížnosti velmi ochotně vrátil do Paříže dělat tam měšťana a prosit Boha, aby Vašemu Veličenstvu dál udílel svou milost množstvím vítězství nad jejími nepřáteli, a čekat, až mě čest jejích rozkazů zaměstná jinde.“

Když jsem promluvil, jak výše, učinil pan de Schomberg totéž a výmluvně vyložil své zájmy i zájmy maršálů Francie. Potom jsme se odebrali; a já jsem, nemysle na to dál, šel podívat se na začatou orléanskou pevnost⁶⁴, která byla jediným dílem, jež se za tři měsíce u La Rochelle vykonalo. Když jsem se vrátil a přišel ke králi, otázal se mě, co se mi o ní zdá. Řekl jsem mu, že je to neužitečné dílo, položené na nejhorším místě, jaké se v celém Coreilles dalo vybrat, o tři čtvrtiny větší, než bylo třeba, špatně provedené, s velkým výdajem a malým prospěchem, vystavěné ne jako pevnost a podle pravidel, která je třeba zachovávat u díla určeného jen k jednomu obléhání, nýbrž jako stavba natrvalo — a nakonec vadné v celku i ve všech částech. Řekl mi tehdy, že tak mluvím ze závisti a že kdybych ji byl dal postavit já, neměl bych o nic méně důvodů ji chválit, než jsem našel k jejímu hanění. Odvětil jsem mu, že nejsem tak nešikovný, abych tu pevnost pomlouval před Jeho Veličenstvem, který o tom dovede dobře soudit pravdu a hned druhého dne to poznat; a že se takovými úskoky proti panu d’Angoulême nevypomáhám, u něhož dobře vidím, že Jeho Veličenstvo hájí jeho zájmy, změniv naladění od rady, kterou držel — a změnil-li mínění, já jsem nezměnil rozhodnutí nesloužit s druhem, který by nebyl jako já maršálem Francie. Řekl mi, že mínění nezměnil, ale že by byl velmi rád, kdybych se přizpůsobil tomu, co je k dobru jeho služby, aniž by mě však k čemukoli nutil.

Dobře jsem tehdy viděl, že se věci pro mne klonily zle, a rozhodl jsem se pro nejhorší: vrátit se do Paříže, nenajdu-li u La Rochelle, co mi patří. A tak jsem se odebral do svého bytu. Pan kardinál si vzal svůj v Pont-de-la-Pierre, což je malý zámek blízko Angoulins⁶⁵.

Celý večer až hluboko do noci byl stráven chozením pánů de Vignolles a de Marillac k panu de Schomberg jménem pana d’Angoulême, k jehož straně byli docela přilnuti, aby se je pokusili dohodnout. Předložili mu, že jako druhý maršál Francie bych měl veškerou moc nad vojskem, intendanci přehlídek a úřad generálního plukovníka Švýcarů, což by mi dávalo velkou výhodu před ním; a nadto mou činnost v práci, které by on jako já konat nemohl pro podagru, jež ho občas trýznila, a pro věci úzké rady, jimiž byl zaměstnán; jeho nepřátelství s markýzem de Rosny, velkým mistrem dělostřelectva, s nímž jsem byl v dokonalém srozumění; a nakonec náklonnost vojáků, která ke mně byla velká, protože jsem je téměř vždy vedl a řídil s velkou vlídností — to vše že by veškeré pověření přitáhlo ke mně a jeho vyloučilo. Kdežto zůstane-li pan d’Angoulême a já odejdu, bude mít on sám úplnou moc, neboť pan d’Angoulême chce jen jméno a chce na něm zcela záviset, kdežto s ním se chce bratrsky spojit.

Tato přesvědčování a jiná, která přidali, obrátila maršálovi de Schomberg kabát, aniž už hleděl na svou čest, na zájem svého úřadu či na mé přátelství. A dohodnuv se takto s panem d’Angoulême, řekl hned druhého dne ráno, ve středu 13., králi, že je hotov přijmout pana d’Angoulême za svého druha v generálním místodržitelství vojska, když ho už v úřadě shledal — což by neučinil, kdyby v něm nebyl — a že mu to neprávem odpírám.

To bylo králi dosti řečeno, aby ho přesvědčilo učinit to, nad čím byl na pochybách, a aby řekl, že jen moje zatvrzelost zdržuje ustanovení jeho vojska. Nato mu Monsieur, pan kardinál, pan Veliký, pan strážce pečetí a jeho dva polní maršálové⁶⁶ zatleskali — takže když jsem ho ráno přišel vyhledat, abych ho provázel do Plombu, kam se vydával, aby odtud viděl anglickou flotu a pevnost Saint-Martin⁶⁷, shledal jsem ho velmi chladného a vyhýbajícího se mluvit se mnou. Přikázal dokonce panu du Hallier, aby mě přesvědčil se s panem d’Angoulême dohodnout. Pan kardinál mi to řekl po cestě také a Schomberg mě přišel oslovit se slovy, že dobře vidí, že král nemá dobrý úmysl nás zavázat; že ho to přivádí k tomu, aby mi radil ustoupit času jako dobrý dvořan; a že co se jeho týče, jako člen úzké rady a ten, kdo má příliš co ztratit, se v tom zatvrzovat nechce. Neodpověděl jsem mu nic jiného, než že můj král a můj pán mě sice může opustit, moji přátelé mě zradit a můj bratr a druh v úřadě, spojený a sjednocený v týchž zájmech, mě nechat — ale že Bassompierre neopustí, nezradí a nenechá sám sebe. Ať on zůstane s hanbou, já se odeberu se ctí; a slibuji mu, že nebudu v témž vojsku, bude-li tam král, druhem pana d’Angoulême, a co se jeho týče, ať učiní, jak rozumí.

Nato jsme přijeli do Plombu, odkud jsme viděli anglickou flotu na kotvách před Saint-Martin-de-Ré; mohlo jí být sto padesát plavidel.

Ve čtvrtek 14. bylo uváženo, že nám Monsieur, jenž byl generálem vojska, řekne, že královým záměrem je, aby pan d’Angoulême sloužil společně s námi; což jsem naprosto odmítl.

Odpoledne jsem jel podívat se ke Coreilles, kde jsem našel krále; zavolal mě a řekl: „Uvažuji o tom, co jste mi včera řekl; ale ta pevnost se mi zdá hodně velká.“ Řekl jsem mu, že bude ještě mnohem větší, až se k ní přidají fausses brayes⁶⁸, které tam zamýšleli udělat, a že by tam nadto bylo třeba zřídit ještě nějaká díla, která by dosáhla až na břeh moře, od něhož byla vzdálena — a že by nakonec jedna z pevností obchvatu La Rochelle byla větší než La Rochelle sama. Nadto jsem mu ukázal, jak je ze všech stran ovládána a že by na každém jiném místě než na tom, kde je, byla ovládána méně. Potom jsem mu dal vidět, jak tam pracují zemi a drny, a přivedl jsem ho k přiznání, že to vše není nic platné. Toho dne jsem s ním však o ničem jiném nemluvil.

Poslal pana z Mende k panu kardinálovi s prosbou, aby našel způsob, jak mě uspokojit, a že mu budu chybět, odeberu-li se — jak pan du Hallier ujistil, že učiním druhého dne, v pátek 15. A neopomněl jsem to; přišel jsem k němu zrána a řekl mu: „Sire, abych neučinil nic nehodného sebe a nic, co by uškodilo úřadu maršála Francie, jímž jste mě uctil, jsem s krajní lítostí nucen odebrat se z vašeho vojska a nejpokorněji požádat Vaše Veličenstvo, aby mi dovolilo z něho odejít.

Jdu do Paříže čekat, až mě čest vašich rozkazů zavolá na nějaké místo, kde jí budu moci dál konat tytéž nejpokornější služby, jaké jsem konal v minulosti; a žádám ji zatím o zvláštní milost, aby nepřikládala víru zlým službám, které mi moji nepřátelé učiní, dokud je dobře neprověří. Já ji ujišťuji, že budu v budoucnu tím, čím jsem byl v minulosti, totiž vaším nejpokornějším a nejvěrnějším stvořením.“

Král mě velmi přesvědčoval, abych zůstal, řekl mi, že jsem ho nikdy neopustil, že jsem zatvrzelý a že mi celý svět dává za neprávo; že maršál de Schomberg, který měl týž zájem jako já, mě odsuzuje, a že dobře vím, že ať mám jakékoli druhy, dá mi vždy ta nejlepší pověření. Nakonec, vida, že mě nemůže zdolat, dal mi sbohem, když si ode mne vymohl slib, že to půjdu říci panu kardinálovi — k němuž zároveň poslal jednoho ze svých řadových šlechticů jménem Sanguin⁶⁹ s prosbou, aby mě za jakoukoli cenu přiměl zůstat.

Šel jsem ho vyhledat a on mi dal tolik záruk své dobré vůle, ukázal mi tolik dojetí, až k pláči, a předložil mi nevyplněný list, abych do něho napsal, co bych chtěl. Řekl jsem mu nakonec, že nikdy nezůstanu druhem pana d’Angoulême, bude-li král ve svém vojsku, a že se nikdy neřekne, že jsem svému úřadu učinil takovou škodu; ale že kdyby mi chtěl dát vojsko zvlášť, docela odlišné od královského, s vlastním dělostřelectvem, vlastními potravinami, vlastními pokladníky a celým zvláštním stavem vojska, abych oblehl La Rochelle z druhé strany průlivu, a s velením v Poitou pro věci, které bych potřeboval — pak že nabízím v něm sloužit. Tu mě objal a řekl mi, že mi dá přiznat vše, co žádám, a abych své nároky napsal. To jsem učinil a vzal jsem si tři švýcarské kompanie, navarrský pluk, pluk de Vaubecourt⁷⁰, de Beaumont⁷¹, du Plessis-Praslin⁷², de Ribérac a de Chastelier-Barlot⁷³, kompanii zemanů Monsieurových a šest kompanií lehké jízdy s tím zbytkem champagneského pluku, který byl ve Fort-Louis; pány du Hallier a de Toiras za polní maršály; la Courbe⁷⁴ a Précy⁷⁵ za pobočníky; jednoho, jmenovaného le Flamen, a […]⁷⁶ za inženýry; d’Aligey k velení dělostřelectvu; des Fourneaux za maršála ubytování vojska; a probošta konetáblství. To mi král přiznal a dal si mě zavolat, když byl v radě ve svém kabinetu. Přišel jsem do jeho pokoje, kam hned přišel i on s panem kardinálem, přiznal a potvrdil mi, co jsem žádal, a s radostí mě odvedl do rady do svého kabinetu. A druhého dne, v sobotu 16., jsem šel panu kardinálovi poděkovat.

Té noci byla do pevnosti de la Prée vpravena pomoc⁷⁷.

Obléhání: Laleu, Port-Neuf a přeprava na Ré (říjen–listopad 1627)

V neděli 17. jsem přijel s vojskovými důstojníky obhlédnout své úseky. Vstoupil jsem do Fort-Louis, kde mě pozdravilo množství dělových salv. Odtud jsem jel prohlédnout Port-Neuf⁷⁸, abych tam dal pracovat; a potom jsem se vrátil ke králi.

V úterý 19. se držela rada, aby se upravily potraviny a dělostřelectvo obou vojsk. Té noci začala velmi zuřivá bouře od severovýchodu.

Ve středu 20. uvázly tři nepřátelské šalupy u mlýna v Laleu⁷⁹ a jedno plavidlo o třech stech tunách u Brouage⁸⁰.

Ve čtvrtek 21. jsem jel přes Laleu a na rejdu Chef-de-Baye⁸¹, abych viděl bouři a nepořádek, který činila. Odtud jsem jel na oběd do l’Houmeau⁸² k Beaumontovi. Po obědě jsem šel do Fort-Louis dát pálit⁸³ na nepřátelskou bárku, která vplula do La Rochelle. Potom jsem dal vytyčit redutu v ústí Port-Neuf a vrátil se do Aytré.

V pátek 22. jsem poslal pana du Hallier, aby v Laleu a v okolí vyměřil úsek a ubytování mých jednotek, kam jsem je uložil.

Potom jsem v sobotu 23. opustil králův úsek, a jda přes Dompierre navštívit pana jeho bratra, jsem se uložil v Laleu, který byl po dobu obléhání mým obvyklým sídlem.

V neděli 24. jsem dal začít pracovat na otevření Port-Neuf.

V pondělí 25. jsem v tom díle a v pracích, které jsem začal, pokračoval a dal jsem v noci z Fort-Louis vypálit šest dělových salv do La Rochelle se zápalnými kulemi⁸⁴.

V úterý 26.⁸⁵ vyplulo třináct bárek z rochelleského přístavu na ostrov Ré; dal jsem na ně z Fort-Louis vypálit množství salv bez účinku. Šel jsem⁸⁶ také toho dne dát vykonat všeobecnou přehlídku vojska.

Téhož rána jsem jel do Chef-de-Baye na pomoc třem našim bárkám, které uvázly a které Angličané stíhali. Na jedné byl baron de Noaillan⁸⁷ a na ostatních vojáci du Plessis-Praslina, nalodění k vylodění na Ré. Dal jsem lidi odvést a střelivo odnést do Laleu; potom jsem k večeru dal řečené bárky odtáhnout do průplavu, protože je anglické rambergy⁸⁸ ostřelovaly.

Ve středu 27. jsem dostal rozkaz poslat na pomoc ostrovu Ré — na nějž král dal pověření Schombergovi k mé škodě — tři sta mužů z pluku de Vaubecourt, dvě stě z pluku de Ribérac a kompanii lehké jízdy pod velením la Borda.

Večer mi král napsal, a pan de Schomberg také, aby mě uvědomili, že Rochelští mají přijít přepadnout jeden z našich úseků a abych dal celé své vojsko udržovat v pohotovosti, aby se tomu předešlo. Vysmál jsem se té zprávě, která byla proti vší rozumnosti i pravděpodobnosti, a rozestaviv své stráže, jak jsem uznal za vhodné, šel jsem spát mezi dvě prostěradla — což jsem od příchodu do svého úseku ještě neučinil. Ti páni, kteří byli u krále, vzali poplach tak horce, že dali Jeho Veličenstvo i pana jeho bratra držet celou noc na koni.

Ve čtvrtek 28. jsem dal řečené jednotky odjet na Ré a dostal jsem rozkaz přidat k nim padesát zemanů z kompanie Monsieurovy, vedených panem de la Ferté-Imbault, poručíkem⁸⁹.

V pátek 29. byl zuřivý déšť, který zastavil všechny práce.

Gardový pluk přišel, aby se nalodil v Plombu; uložil jsem ho v Lauzières⁹⁰.

Canaples⁹¹, Saint-Simon a několik dalších z té přepravy přišli ke mně na nocleh a na večeři a obědvali u mne ještě druhého dne, v sobotu 30.⁹², kdy se jejich nalodění konalo. Zůstal jsem celý den v Plombu, abych je vypravil. Přijel tam Monsieur s panem de Bellegarde a viděl je nalodit se na začátku noci za vysokého přílivu; a přepluli šťastně k pevnosti de la Prée, aniž se jim stalo jiné nehody než několik dělových ran od ramberg, které nezvedly kotvy. Při vyloďování je přijali nepřátelé, kteří na ně učinili zuřivý útok a zabili v něm Mansana⁹³, poručíka gardy, a jednoho kapitána od Beaumonta; nepokračovali v něm však, což způsobilo, že se s malou ztrátou dostali do pevnosti a okolo ní. Monsieur přijel z Plombu k mlýnu v Laleu, aby zpozoroval znamení jejich šťastného příjezdu — a bylo jich právě tolik bárek, kolik jich odplulo.

Monsieur ten večer zůstal u mne na večeři a na nocleh, [a okolo půlnoci]⁹⁴, když spal, vzešel velký oheň nad vsí Saint-Maurice, jež leží proti Fort-Louis. Myslel jsem, že nepřátelé přišli vypálit těch několik domů, které tam ještě zbývaly, a z ohledu na osobu Monsieurovu jsem dal francouzským i švýcarským oddílům v úseku povel do zbraně, zatímco jsem sám spěchal, abych zjistil něco jistějšího. Pochybnost se mi však brzy rozřešila a shledal jsem, že to jsou nějaké domy v La Rochelle poblíž věže Saint-Barthélemy⁹⁵, jimž založili oheň špehové, které jsme měli ve městě. Zároveň jsem dal z Fort-Louis vystřelit množství zápalných kulí, aby nepřátele odvedly od hašení.

V neděli 31. a posledního října obědval Monsieur u mne, pak odjel do Fort-Louis, kde dal vypálit množství ran z děl. Nepřátelé nám zaplatili touž monetou; nám však navíc padla do pevnosti jedna dělová kule a zabila nejstaršího syna pana de la Mauvissière⁹⁶ a s ním jednoho vojáka.

Listopad. – V pondělí, v den Všech svatých a prvního listopadu, se čtyři naše bárky naložené lidmi z pluku du Plessis-Praslin stáhly do Plombu a dvě další k mlýnu v Laleu; byly stíhány dvěma anglickými rambergami tak zblízka, že se těm nedostalo vody⁹⁷ a dosedly na dno. Chvatně jsem dal přivézt dvě děla, aby na ně střílela, a vedl jsem to tak, že jedna z nich dostala pět ran do trupu; byl bych ji potopil, kdyby ji s vracejícím se přílivem neodtáhlo osm šalup.

Saint-Seurin⁹⁸ se vrátil z ostrova Ré a král mi poslal Sanguina s penězi, aby při naloďování nic nechybělo; postaral jsem se o to podle jeho vůle.

Nazítří v úterý 2. mě král povolal do svého úseku a navrhl mi, abych přešel na ostrov, protože Schomberg byl ještě v Charente, kam se byl stáhl. Byl jsem už docela blízko tomu přejít podle jeho vůle i podle své; ale strážce pečetí tak naléhal, aby se ten den ještě počkalo na zprávy od Schomberga, že mě zdržel. Na zpáteční cestě jsem málem padl do zálohy, kterou mi nepřátelé nastrojili poblíž Lagordu⁹⁹.

Ve středu 3. jsem vykonal zpověď a přijímání¹⁰⁰, k nimž jsem se předchozí dva dny nedostal.

Pan de Schomberg mi poslal dvě bárky, aby obhlédly místo jeho vylodění a dovedly ho tam; obratem jsem mu je poslal zpět. Pan du Hallier odjel do Plombu dát spustit na vodu pinasy, aby v noci za vysokého přílivu přešly na Ré.

Ve čtvrtek 4. jsem dal dvaceti Monsieurovým gardistům a nějaké pěchotě z Ribéracu připravit zálohu poblíž Cognské brány¹⁰¹; zabili dva nepřátelské jezdce a tři zajali.

Při mém obědě přišli Rochelané pobrat krávy přímo u Laleu a odháněli je nám na očích. Vsedli jsme na koně a jeli jim je vzít; a když nepřátelé viděli, že svou kořist neodvedou, krávy pobili a utekli¹⁰². To byla příčina, proč jsem dal kompanii la Roque-Massebaut¹⁰³ přijít na kvartýr do mého úseku.

Král mi toho dne poslal Persyho, aby přišel sloužit u mne; dosud si ho zdržoval.

V pátek 5. jsem přijel už za rozbřesku postarat se o naloďování, jež byla, Bohu díky, všechna tak šťastná, že se ze všech, která jsem dal vypravit, ani jedno neztratilo, neuvázlo ani nezmeškalo. Dorazil tam král a řekl mi, že mu pan de Schomberg vzkázal, že s pomocí Boží vstoupí večer na ostrov Ré, na nějž mu protivný vítr zabránil přirazit. Jeho Veličenstvo pak chtělo přijet poobědvat ke mně a jemu i celému jeho dvoru jsem vystrojil velmi dobrou tabuli. Odtud odjel podívat se na Port-Neuf a na Fort-Louis, kde jsem k jeho příjezdu dal vypálit množství ran z děl.

V sobotu 6. jsem přijel do Plombu, kam krátce po mně dorazil Monsieur. Viděli jsme velkou salvu mušketýrské a dělové palby u pevnosti Saint-Martin na Ré, jež trvala přes dvě hodiny. Po nějaké době jsme se dozvěděli, že to byl generální útok, který Angličané na pevnost podnikli a který byl zmužile odražen.

Večer přijel Marillac s nějakými dvaceti šlechtici, kteří přicházeli ke králi od maršála de Schomberg; ten byl ještě v Charente a čekal už jen na hodinu dobrého povětří, aby odplul na Ré. Prosili mě, abych je na Ré přepravil v několika šalupách, které mi ještě zbývaly; udělal jsem to, když jsem jim dal povečeřet.

V neděli 7. jsem přijel na Chef-de-Bois, abych viděl, co se na ostrově přihodí, a byl jsem velmi překvapen, když jsem viděl Marillaka vracet se ke mně: místo aby přirazil k ostrovu, stáhl se do Port-Neuf a řekl mi, že viděli dvě rambergy a jiné přízraky. Vysmál jsem se tomu a zahanbil jsem je.

Krátce poté jsme viděli, jak Angličané u Sablanceaux¹⁰⁴ napadli jednu naši bárku a zmocnili se jí. Tytéž nepřátelské lodě vpluly do rochelského kanálu a stříleli z děl na dvě galioty, které jsem dal v Port-Neuf připravit k Marillakově přepravě. Dal jsem na břeh přivézt dvě děla, jež je velmi rychle vyhnala a dvakrát zasáhla jednu z řečených nepřátelských lodí.

K večeru se Marillac znovu nalodil a přeplul bez potyčky, jak mě ujistily mé galioty, které se tři hodiny poté vrátily.

V pondělí 8. přijel král zrána do Plombu, netrpěliv dozvědět se novinky. Řekl jsem mu, jaké jsem měl o Marillakově příjezdu na ostrov, a zároveň jsem mu ukázal více než třicet bárek uvázlých u Sablanceaux, z čehož jsme soudili, že Schomberg přešel předešlé noci. Řekl mi také o smrti maršála de Thémines¹⁰⁵ a při tom, že mám dobrou vyhlídku na správu Bretaně, uprázdněnou jeho úmrtím. Řekl jsem mu, že mu velmi poníženě vzdávám díky za vážnost, kterou mi projevuje, když mě toho má za hodného, ale že co se mne týče, nežádám si těch velkých správ, které zavazují k residenci, protože se protiví mé povaze a odvádějí mě z běhu mého štěstí; že mu za to přesto zůstávám nanejvýš zavázán.

Porážka Angličanů na Ré (listopad 1627)

Hned jsme dali nalodit královské mušketýry na koních a nějaké další vojáky a potraviny, aby přešli na Ré. Ale přijeli příliš pozdě; neboť téhož dne Angličané ustoupili od Saint-Martin, [a pan de Schomberg je pronásledoval se všemi přepravenými oddíly a se sedmi sty muži, kteří vyšli z pevnosti Saint-Martin]¹⁰⁶. Nepřátelé se stahovali ve velmi dobrém pořádku, dokud neprošli městečkem La Couarde¹⁰⁷; tam totiž, u vstupu na hráz, jež je vedla k jejich bárkám a rambergám, jak se začali protahovat po jednom, vznikl zmatek, neboť každý chtěl přejít první. Nato na ně naši lidé udeřili, takže se jich množství utopilo; množství jich bylo rovněž zabito a Angličané přišli o více než dvanáct set lidí, mrtvých nebo zajatých, mezi nimiž byl milord Montjoy¹⁰⁸ a dva angličtí plukovníci.

Téhož večera vyplulo z La Rochelle dvacet šest bárek na Ré.

V úterý 9. jsem dostal zprávu o porážce od Beringhena¹⁰⁹, který s ní jel ke králi. Zároveň jsem za velmi nízkého stavu moře přejel na koni rochelský kanál a přijel ke králi, abych se s ním z toho radoval. Beringhen mu řekl, že nepřátelé přišli — zčásti ukořistěním, zčásti zahozením — o čtyřiatřicet praporců a pět kusů děl. Král mě krátce poté poslal zpátky do mých úseků, kde jsem dal vykonat generální salvy, několikrát vypálit ze všech svých děl a zpívat Te Deum v Laleu a ve Fort-Louis.

Toho dne mě málem zabila dělová rána z města, která mi prolétla na čtyři prsty od hlavy a zabila vojáka, jenž šel přede mnou.

Ve středu 10. přijeli ke mně na oběd pánové kardinálové de Richelieu a de la Valette, vévodové d’Angoulême a de Bellegarde, d’Effiat, de Herbault, d’Ocquerre¹¹⁰ a jiní, a potom si šli prohlédnout moje práce.

Večer se z ostrova vrátilo množství lidí, ale s nebezpečím, protože Rochelané drželi moře s více než čtyřiceti bárkami.

Ve čtvrtek 11. se Puylaurens¹¹¹ a Monsieurova šlechta vrátili z ostrova a obědvali u mne. Večer přišli pánové de Retz, de Guémené¹¹² a jiní, kteří se odtud vraceli také, na večeři a nocleh do mého bytu.

V noci byla bouře.

V pátek 12. jsem je zavedl podívat se na naše práce a na dvě nepřátelské lodě, které uvázly po bouři předešlé noci na rejdě Chef-de-Bois a z nichž nepřátelé odvezli lidi v šalupách. Potom, když jsem jim dal obědvat, jsem je odeslal do královského úseku ve svém kočáře.

V sobotu 13., když bouře zahnala rochelské bárky, mělo množství lidí možnost vrátit se z ostrova. Královská lehká jízda přešla z Ré zpět do mého úseku. Monsieur přijel do Plombu podívat se na trosky po bouři.

V neděli 14. se Marillac a množství dalších vrátili z ostrova na nocleh ke mně.

V pondělí 15. jsem jel do Dampierre rozloučit se s Monsieurem, který odešel od vojska a vrátil se do Paříže. Odtud jsem jel do Aytré ke králi.

Všechen ostatek oddílů, které byly v mé správě a které jsem poslal na Ré, byl toho dne zpátky ve svých kvartýrech.

Téhož večera jsem jel obhlédnout nový průlom, který chtěl pan kardinál udělat v Port-Neuf, s velmi zkušeným námořníkem jménem Sanson, kterého mi poslal.

V úterý 16. odjel Monsieur (jejž předešlého dne král zdržel) od vojska.

Ve středu 17. jsem jel do Plombu vypravit množství bárek, aby jely [na Ré]¹¹³ vyzvednout ty, kdo tam ještě byli. Hrabě de Bury¹¹⁴ a množství dalších se vrátili [z ostrova]¹¹⁵ ke mně.

Král pro mne poslal, abych k němu přijel druhého dne ráno, což jsem učinil ve čtvrtek 18.; a když jsem byl v radě s panem kardinálem a s málo dalšími, řekl mi, že Monsieur, jeho bratr, odjel — ten, který se byl zavázal zřídit pevnost u La Fond¹¹⁶, bez níž není La Rochelle obležena, a který na sebe vzal obléhat město od bažiny u La Fond, kde končil můj úsek, až k Ronsay, kde začínal úsek pánů de Schomberg a d’Angoulême, o nějž se zvláště starali král a pan kardinál; že to nabídl panu d’Angoulême, aby se tam na místě Monsieurově uložil a vystavěl potřebné pevnosti, redutty a linie, a ten že od něho žádal pět set koní a pět tisíc mužů pěších, nechtěje to podniknout s menšími silami, které by mu nyní Jeho Veličenstvo mohlo poskytnout jen s obtížemi; že proto poslal pro mne, aby mi nabídl přidat celý ten úsek k mému a zvěděl, jaké oddíly bych žádal navíc k vojsku, které už mám, a jakou další pomoc v povozech, nástrojích a jiných věcech bych žádal. Odpověděl jsem mu, že mám všeho dost, přikáže-li mi král to podniknout, a že mu opevním a zakopám pozemní přístup, který je Rochelanům ještě otevřen, tak, že jej do čtrnácti dnů uzavřu. Král si myslil, že si z něho tropím žerty, a odvětil mi, abych žádal svobodně, a zda bych se spokojil se třemi pluky navíc a třemi kompaniemi lehké jízdy; a já jsem mu odpověděl, že zvětší-li moje oddíly, nepodniknu to. Otázal se mě na to, kdy chci začít. Řekl jsem mu, že nazítří pojedu místo obhlédnout a pevnost vytrasovat, že se v sobotu připravím a že se v neděli ráno do ní odeberu na kvartýr. Řekl mi, že nevěří, že bych to mohl učinit tak brzy, a pak se mě zeptal, s jakými silami se tam uložím. „Se čtyřmi sty muži pěšími a čtyřiceti koňmi,” řekl jsem mu. Tu řekl, že si tropím žerty a že mi to nedovolí. Odsekl jsem mu, že to tedy dá udělat někomu jinému; že tam nechci použít ani o jednoho muže více, a ať mě nechá učinit to po mém, anebo že toho všeho nechám — a činil jsem to ze vzdoru proti panu d’Angoulême, který tam byl. Pak jsem se rozloučil s králem, jenž mi uložil, abych se zajistil tak, aby on a v důsledku i já nedošli urážky.

V pátek 19. jsem vzal padesát koní a dvě stě mužů pěších a přijel obhlédnout místo, kde zřídím svou pevnost; dal jsem ji vytrasovat inženýrem jménem le Flamen¹¹⁷, a pak jsem se vrátil. Po cestách mě přišli nepřátelé obtěžovat; dal jsem je kompanii la Roque-Massebaut zahnat až do jejich bran a ta při tom přišla mušketovou ranou o svého strážmistra, což byla velká škoda.

Pevnost u La Fond a hráz v kanálu (listopad–prosinec 1627)

V sobotu 20. se gardový pluk a pluk de la Meilleraye vrátily z Ré. První jsem uložil v Lauzières a druhý v L’Houmeau.

Canaples přivedl milorda Montjoye, svého zajatce, na kvartýr a nocleh ke mně; nechal jsem je nazítří, v neděli 21., v posteli, abych se vypravil ke králičí oboře u La Fond se dvěma sty muži z pluku de Vaubecourt, dvěma sty Švýcary a dvaceti koňmi z kompanie la Roque-Massebaut. Vzal jsem s sebou také čtyři z těch malých kusů, které se jmenují courtauds, se střelivem, fašinami a nástroji potřebnými k práci. Zastihl jsem kompanii de Ruffec¹¹⁸, jež držela stráž poblíž La Fond, a vzal jsem ji s sebou rovněž. Nejprve jsem zřídil dvě silné barikády na dvou úvozech, které vedou nalevo a napravo od obory a spojují se tři sta kroků od Cognské brány, a dal jsem postoupit sto padesáti Francouzům a stejnému počtu Švýcarů dosti blízko k rozvětvení obou cest. Dvacet la Roquových koní jsem postavil hodně daleko napravo a svou gardu ještě za ně, abych nepřátele znejistil, že by ta jízda — kdyby chtěli vyjít — přeťala cestu mezi městem a jimi. Totéž jsem učinil nalevo od kompanie de Ruffec a dal jsem ji následovat malým houfem pětadvaceti dobrovolníků, kteří mě provázeli. Pana du Hallier jsem postavil k Francouzům, La Courbe ke Švýcarům, a sám jsem jezdil všude, zatímco jsme pracovali na té pevnosti; vzal jsem ji ve čtverci čtyřicet sáhů ve světlosti na pravém rohu obory, kde mi dva její příkopy posloužily. Nepřátelé, kteří zpozorovali, že je ta pevnost úplně uzavře, vyšli [z města]¹¹⁹ v tisíci nebo dvanácti stech lidech, aby nám v tom zabránili; ale když viděli ty čtyři houfy jízdy, které měli za určené k tomu, aby jim zamezily ústup, kdyby postoupili, zastrašeni těmi malými kanónky, jež na ně vypálily několik ran, a myslíce také, že bych nepostavil tři sta mužů do předních hlídek, aniž bych měl nejméně patnáct set v hlavním houfu, zůstali u svých hradeb a nepřišli nás obtěžovat — kromě více než čtyř set dělových ran, které na nás vystřelili a jež zabily dvanáct nebo patnáct vojáků či pracujících. Hřmot těch dělových ran mezitím přivedl na poplach množství šlechty z královského úseku, z níž jsem sestavil ještě dva houfy jízdy, takže mě Rochelané nechali pokojně pracovat. Na noc jsem do té pevnosti vložil pluky Chastelier-Barlot a Ribérac, mysle, že si budou číhat na příležitost ji vzít¹²⁰, a padesát koní na přístupové cesty; nedali však nijak na sobě znát, že by chtěli vyjít.

Pánové de Canaples a de Montjoy tudy projeli ráno, když jsem tu pevnost začínal, a Canaples, vida, že nemám téměř nikoho, kdo by mě podpořil, chtěl zastavit osm set lidí z gardového pluku, které vedl z Ré. Nestrpěl jsem to však a řekl mu, aby králi oznámil, že mu držím slovo, že jsem nepřekročil počet, který jsem mu uvedl, a že pošle-li mi jediného muže posily, nechám toho všeho¹²¹.

Myslel jsem tam přespat; ale ke mně přijel maršál de Schomberg na zpáteční cestě z ostrova, což způsobilo, že jsem tam zanechal pana du Hallier a odjel [mu]¹²² vystrojit dobrou tabuli.

V pondělí 22. jsem zavedl Schomberga podívat se na to, co jsem předešlého dne vykonal, a pak jsem s ním jel ke králi, který ho přijal velmi dobře, jak si toho jeho čin zajisté zasluhoval. Mne přijal tak vzápětí pro moje dílo z předešlého dne a nabídl mi ještě posilu oddílů, za niž jsem mu poděkoval; řekl jsem mu jen, že odebere-li mi navarrský pluk, jak si přeje, a pluk de Beaumont, který chtěl poslat do Normandie z obavy před anglickými výsadky, ať mi je nahradí odjinud, [což mi slíbil]¹²³ a téhož dne mi poslal pluk de la Meilleraye a pluk de Parabère¹²⁴.

Vrátil jsem se galopem na oběd k sobě, kde jsem nalezl pana de Mende a la Meilleraye¹²⁵, kteří mě tam čekali. Odtud jsem jel do pevnosti u La Fond a zůstal tam až do půlnoci; pana biskupa z Nîmes¹²⁶ jsem přivedl na večeři a nocleh do svého úseku, aby tam počkal na svého bratra Toirase¹²⁷.

V úterý 23. uvázla u mlýna v Laleu bárka, která přijížděla z Ré, a rochelské bárky ji přišly plenit; naštěstí jsem tam byl s dvaceti sehnanými Švýcary a přinutil jsem je ji opustit; pak jsem se vrátil k La Fond.

Ve středu 24. přijeli Beaumont a jeho pluk z ostrova.

Přijel ke mně Guron, kterého jsem vyplísnil, že naloďování na Ré nepodpořil dobře věcmi potřebnými, jež závisely na Marans¹²⁸.

Ve čtvrtek 25. přijel Toiras z ostrova a obědval u mne, potom jel ke králi, jenž byl den předtím odjel do Surgères, což způsobilo, že se vrátil na večeři a nocleh ke mně.

Jedna rochelská bárka byla při vplouvání do jejich přístavu potopena dělovými ranami, které na ni byly vystřeleny z Fort-Louis.

V pátek 26. jsem přijel na oběd do Angoulins s ostatními veliteli vojska, abychom rozhodli o potravinách, o žoldu a o jiných potřebných věcech. Odtud jsem se vrátil a zůstal velmi dlouho do noci v pevnosti u La Fond, která postupovala z hodiny na hodinu.

Du Bois, ten jezdec z ordonanční kompanie¹²⁹, byl nepřáteli zabit v kanálu. Přijel le Plessis.

V sobotu 27. přišli dva pařížští zednickí mistři nebo architekti, jeden jménem Métezeau, druhý Tiriot¹³⁰, a navrhli zřídit v rochelském kanálu hráz z volně sypaného kamene, aby jej uzavřeli. Pan kardinál mi je poslal a já jsem jejich záměr schválil; králi jej už byl předložil Beaumont.

Večer mi pan kardinál poslal Bussy-Lameta a Beaulieu-Persaca¹³¹ se vzkazem, abych je přepravil na Ré.

V neděli 28. jsem dal těmi podnikateli začít hráz na své straně; mnoho na ní nepokročili.

V pondělí 29. jsem jel do L’Houmeau navštívit Beaumonta, který byl velmi nemocen. Rochelané připravili u Červeného Colombieru¹³² zálohu, aby mě lapili; byla mi však vyzrazena a zabili jsme jim tři lidi a jednoho koně.

Ti podnikatelé znovu obhlédli naši stranu, aby viděli, kde by mohli najít dost kamene pro zásobu na hráz.

V úterý, posledního dne listopadu, jsem jel k radě ke králi; pak jsem přijel k La Fond, kde z města vypálili dělovou ránu, jež zabila čtyři pracující.

Prosinec. – Ve středu prvního dne prosince mě přišli navštívit komtur de Valençay a Toiras. Po obědě jsem je zavedl podívat se na práce na pevnosti u La Fond.

Ve čtvrtek 2. jsem jel navštívit Beaumonta, který byl v posledním tažení.

Večer se pan du Hallier vrátil z královského úseku a řekl mi, že král je na mě rozhněván a [že mu řekl]¹³³, že nechci dělat nic z toho, co mi přikazuje. Věc byla v tom, že ti pánové z jeho úseku, jejichž nevědomost jsem při stavbě pevnosti d’Orléans vyhlásil, mu řekli, že ačkoli mi nařídil opevnit celou oboru u La Fond, chtěl jsem z ní opevnit jen čtvrtinu; že přesto učiním nesmírný náklad, protože ta pevnost je ze dřeva; že kurtiny mají dvacet stop v tlusti; že dělám jen prostý čtverec bez jakýchkoli boků a že ji zvedám příliš vysoko. Když jsem krále viděl naposled, řekl mi: „Zdá se mi, že kdybyste nedělal kurtiny tak tlusté, bylo by to lepší.” Odpověděl jsem mu: „Sire, kdyby Vaše Veličenstvo tu pevnost vidělo, posoudilo by samo, že kurtiny nejsou příliš tlusté. Zavažte mě tím, že mi tu starost ponecháte, a nebude-li pak podle vaší vůle, nejen mě nehaňte, ale ztrestejte mě.” Nato jsem odjel — a řekli mu, že chci vzít jen čtvrtinu obory; na to se rozhněval a hlasitě proti mně hřímal.

Jel jsem k němu nazítří, v pátek 3., a když jsem přejížděl mezi Červeným Colombierem a místem, kde jsem potom dal zřídit pevnost svatého Ducha¹³⁴, a hovořil s donem Agostinem Fiescem a s Comingem, kteří byli trochu před mnou, zasáhla dělová rána z města dona Agostina koně do hlavy a zabila ho.

Přednesl jsem své stížnosti králi, jenž mi dal zadost, a já jsem ho uspokojil do té míry, že mi řekl, že ti, kdo proti mně mluvili, jsou nevědomci; neboť pevnost, kterou jsem dělal, byla větší než Fort-Louis, a ukázal jsem králi, že kdybych ji byl udělal po jejich způsobu, byl bych udělal velké město.

Když jsem se dosti pozdě vracel do Laleu, kompanie la Roque-Massebaut, která celý den držela stráž u Červeného Colombieru pro bezpečnost průjezdu, se už stáhla a při příchodu do kvartýru shledala, že jsem se tam ještě nevrátil; a v obavě, aby nepřátelé neztížili můj návrat, přijeli galopem, aby nám byli eskortou. A já, mysle, že to jsou nepřátelé, jsem na ně vyrazil do útoku, takže než jsme se poznali, padlo několik pistolových ran.

V sobotu 4. jsem měl večer poplach, který mi byl dán znamením z Fort-Louis. Přispěchal jsem tam, ale nic jsem nenašel.

V neděli 5. jsem byl nemocen a nevyšel jsem z domu, ani v pondělí 6.; ale v úterý 7. jsem přijel podívat se na hráz, na níž dával Métezeau pracovat na mé straně.

Téhož dne byl poblíž Cognské brány krásný boj mezi Rochelany, kteří vyšli, a panem du Hallier s panem d’Elbène a jeho kompanií a s le Chastelier-Barlot, jenž měl stráž u naší začaté pevnosti u La Fond. Zmužile nepřátele zahnali zpátky, a to s mrtvými i se zajatci, které přivedli.

Večer dal německý inženýr jménem Clarver¹³⁵ vystřelit několik bomb do města. Ale protože nebyl dosti blízko a jeho moždíře nebyly dosti velké, zůstalo to bez účinku.

Ve středu 8. jsem byl pozván k radě. Jel jsem na oběd k panu kardinálovi na Pont-de-la-Pierre; pak jsme přijeli ke králi do Aytré.

Ve čtvrtek 9. poslal král pány de Bligny a de Lesche¹³⁶, aby mu podali zprávu o stavu mého vojska; dal jsem jim je prohlédnout po plucích, aby mu o tom mohli podat zprávu, neboť to byl den přehlídky.

V pátek 10. mi pan kardinál poslal znovu Arnaulda¹³⁷, aby posoudil ústí Port-Neuf a stavidla, která tam bylo třeba zřídit k zadržení sladké vody; obhlížel to znovu celý následující den.

V neděli 12. přijeli ke mně na oběd pánové kardinál de la Valette, de Schomberg a de la Rocheguyon. Dorazili, právě když jsme dokončovali boj s rochelskou jízdou poblíž Červeného Colombieru, v němž jsme jim zabili dva lidi. Po obědě jsem je zavedl k La Fond, kde jsem byl ve velkém nebezpečí, že mě zabijí tři dělové rány za sebou; všechny tři mě zasypaly zemí.

V pondělí 13. jsem byl u La Fond a učinil, co jsem mohl, abych nepřátele podráždil a vylákal je ven, a poskytl tak zábavu La Curéemu, d’Ucelles a jiným, kteří se tam na mě přijeli podívat.

V úterý 14. nepřátelé vyšli z Cognské brány; ale bylo to jen v úmyslu vypálit na nás množství dělových ran, myslíce, že učiníme jako předešlého dne.

Ve středu 15. jsem si dal pustit žilou a nevyšel z domu, neboť mi bylo nedobře.

Ve čtvrtek jsem jel ke králi do Coreilles, kde se díval na práce na své hrázi. Vrátil se k radě a já jsem odtud přivedl pokladníky, kteří od přehlídky odkládali výplatu vojska, jemuž jsem velel.

V pátek 17. jsem dal začít výhon¹³⁸ u ústí Port-Neuf, které bylo otevřené, aby se to řečené ústí při odlivu nezaneslo pískem.

Z Ré přijel Toiras, aby v mém úseku sloužil jako polní maršál.

V sobotu 18. jsem poslal pana de Nîmes ke králi, aby ho požádal o pana de l’Isle-Rouet, jenž by měl na starosti práce na naší hrázi a ubytoval se blízko mne, aby té starosti zbavil polní maršály.

V neděli 19. jsem jel ke králi, právě když odjížděl do Surgères; dal mi l’Isle-Roueta a markýzi de Nesle správu la Fère, uprázdněnou Beaumontovou smrtí. Všechny jeho úřady byly rozdány, přičemž [jeho synu]¹³⁹ byla vyhrazena určitá suma z úřadu prvního hofmistra.

V pondělí 20., když jsem byl v pevnosti u La Fond, mě tam přijeli navštívit pánové d’Angoulême, Schomberg, Vignolles a Marillac, a jeli jsme obhlédnout místo, kde chtěli zřídit pevnost de Beaulieu¹⁴⁰.

Toho dne byl Port-Neuf otevřen a galioty do něho vpluly.

V úterý 21. jsem jel k panu kardinálovi na oběd a k radě. Potom jsem se vrátil kanálem do Port-Neuf.

Středa a čtvrtek uplynuly v mých různých pracích a v pátek 24. jsem odeslal pluk de Beaumont; důstojníci se mi přišli rozloučit a jejich ubikaci v L’Houmeau jsem dal pluku du Plessis-Praslin.

V sobotu 25., v den Vánoc, jsem vykonal zpověď a přijímání.

V neděli 26. jsem přejel kanál, abych jel na oběd k panu kardinálovi; potom jsem jel navštívit pana de Rambouillet¹⁴¹.

Toiras a le Hallier odjeli na ostrov Ré, kde zůstali i druhého dne, a v úterý 28. se odtud vrátili.

Ve středu 29. mi la Ferté poslal špeha, který přišel z La Rochelle obhlédnout naše úseky; dal jsem ho oběsit.

Ve čtvrtek 30. jsem jel obhlédnout místa vhodná k tomu, aby se na nich zřídily pevnosti a redutty k obklíčení La Rochelle.

V pátek 31. a posledního dne prosince mi Toiras přivedl Des Roches-Baritaud, jejž jsem smířil s la Tabarière¹⁴², zetěm du Plessis-Mornay.