Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

Úvodní studie

Dvě knihy v jedné

Díl I Bassompierrova Deníku je knihou o dvořanovi. Díl II je zpočátku knihou o vojevůdci a od strany, na níž se za autorem zavřou dveře Bastily, přestává být knihou o něm vůbec.

Ten zlom není literární úmysl, nýbrž dějinná náhoda, a autor si ho je vědom. V prosinci 1639, v devátém roce vězení, si na okraj svého vyprávění připíše vysvětlení, které je zároveň přiznáním: „nemaje co povědět o sobě, zaplňuji papír tím, co se každý měsíc děje ve světě a co přichází k mé známosti.“ Od té chvíle víme, co čteme. Prvních deset kapitol tohoto dílu je pamětí účastníka. Poslední čtyři jsou měsíčním soupisem evropských dějů, jak je zajatec slýchal z návštěv a z dopisů — a jsou tím jediným svědectvím svého druhu, které o třicetileté válce máme: válkou viděnou z okna vězení.

Od maršálské hole k Bastile

Díl II začíná rokem 1622 a tím nejvyšším bodem, jakého Bassompierre dosáhl. V září toho roku, před Montpellierem, mu Ludvík XIII. dává maršálskou hůl. Je mu třiačtyřicet let, je generálním plukovníkem Švýcarů, králův důvěrník od mládí a jeden z nejviditelnějších mužů ve Francii.

Devět let nato, 25. února 1631, je ve vězení, z něhož vyjde až po dvanácti letech a po kardinálově smrti. Nikdy proti němu nebyl veden proces. Nikdy mu nebylo řečeno, co mu je vytýkáno.

Deník zaznamenává i poslední rozmluvu před tím zatčením, a je to jedno z nejpodivnějších míst celé knihy. Maršál přijede ke dvoru sám, dobrovolně, protože ho varovali — „aby neměli námahu mě hledat“ —, a králi to řekne do očí. Král odpoví: „Jakže, Betsteine, ty bys měl tu myšlenku, že bych to chtěl učinit? Dobře víš, že tě mám rád.“ Bassompierre k tomu dopíše vlastní soud, a ten je přesnější než jakákoli obžaloba: „A věřím opravdu, že v tu hodinu to říkal tak, jak to myslel.“ Vzápětí přijdou králi oznámit, že kardinál je v jeho pokoji.

Mlčení

V knize, kterou autor píše sám o sobě, je nejvýmluvnější to, co v ní není.

Dva dny před svým zatčením se Bassompierre jde rozloučit s princeznou de Conti — Louise-Marguerite Lotrinskou, sestrou vévody de Guise, od roku 1605 provdanou za prince de Conti, duchaplnou důvěrnicí královny matky. Připíše k tomu čtyři slova, která v celém Deníku nemají obdobu: „což je naposledy, co jsem ji viděl“. Píše to z Bastily a v tu chvíli už to ví.

Téže noci, kdy je královna matka zatčena v Compiègne, dostane princezna královým dopisem rozkaz odejít do Eu. A při té poslední rozmluvě, kdy král dlouho mluví o své matce, si maršál poznamená jednu větu: „O paní princezně de Conti mi nikdy nic neřekl.“ Zaznamenal tedy ne to, co bylo řečeno, ale to, co řečeno nebylo.

V dubnu 1631 se v Bastile dozví, že zemřela. Píše o tom takto: „Zároveň jsem zvěděl o smrti paní princezny de Conti; měl jsem z ní tu bolest, kterou si zasluhovala čest, jaké jsem od svého příchodu ke dvoru od té princezny přijímal — a ona vedle tolika jiných dokonalostí, které ji učinily obdivuhodnou, měla i tu, že byla velmi dobrou přítelkyní a velmi zavazující. Budu její památku ctít a litovat jí po ostatek svých dnů.“

To je vše. Dobrá přítelkyně, velmi zavazující.

Podle dobové tradice přitom byli tajně oddáni. Tallemant des Réaux to zapisuje bez okolků a dodává, že s ní maršál měl syna, kterému se říkalo la Tour-Bassompierre a kterého by byl uznal, „kdyby k tomu byl měl kdy“ — hezkého, chrabrého muže, který v jednom souboji dal protivníkovi vyrovnat šance tím, že si sám nechal svázat pravou ruku, a přesto zvítězil. Žil v maršálově domě. Z maršálova inventáře víme, že ještě roku 1641 dostával osmnáct set liber ročně a že výdaje na jeho lidi a koně běžely do prosince 1645. Roku 1652 už bylo jeho dědictví uprázdněné a věřitelé obstavovali, co po něm zbylo. (Vše je v Dodatku XXXV.)

Bassompierre o tom sňatku ani o tom synovi nenapíše v celém Deníku ani slovo. Napíše přitom o svém chrtíku.

Proč, nevíme a nebudeme vědět. Nabízejí se tři výklady a žádný nelze doložit. Mohla to být diskrétnost vůči ženě z lotrinského knížecího domu i vůči živému synovi. Mohla to být opatrnost: rukopis vznikal ve vězení, kde mohl být kdykoli zabaven, a tajný sňatek s princeznou krve bez královského svolení nebyl malá věc. A mohlo to být i to nejjednodušší — že o některých věcech tenhle muž psát nedokázal. Co víme bezpečně, je rozdíl mezi registry: o cizích smrtech píše obšírně, o její čtyřmi řádky, a hned v témž odstavci popisuje, jak mu v Bastile natekly nohy a břicho.

Co slyší zajatec

Od kapitoly XI se Deník mění v něco, co nemá v pamětech sedmnáctého století obdobu. Zajatec dostal nepříliš tvrdé podmínky: vlastní pokoj, vlastní sluhy a kuchaře, právo mluvit s kýmkoli a procházet se po Bastile. Dva měsíce však z pokoje nevyjde vůbec, a vyjde teprve tehdy, když si myslí, že umírá.

Odtud začne psát dějiny. Měsíc po měsíci zapisuje, co se dozvěděl: Gustav Adolf postupuje Německem a padne u Lützenu, Valdštejn je zavražděn v Chebu, Francie vstupuje do války, Španělé jsou roku 1636 u Corbie na dva pochody od Paříže, vévoda Bernard Sasko-výmarský prohraje a vzápětí vyhraje u Rheinfeldenu, Breisach padne, Arras je obležen. Hodnota toho soupisu je dvojí a je třeba ji určit přesně. Není to svědectví očité a autor si na to nehraje: události uvozuje obratem „Měl jsem v tu dobu zprávy, že…“ nebo „přišla zpráva“, tedy jako to, co mu kdo donesl, ne jako to, co viděl. Je to ale soudobý doklad toho, co se v Paříži vědělo a kdy se to vědělo, zapsaný den po dni a neupravený pozdějším poznáním. Zprávu o Lützenu nebo o Nördlingenu je lépe číst v jiných pramenech; co se jinde nedočteme, je jak zpráva o ní dorazila a v jaké podobě.

A pod tím soupisem běží jeho vlastní pře o svobodu, čím dál tišeji.

Únor 1638

Celých sedm let maršál o svou svobodu prosí. Neteř de Beuvron chodí ke kardinálovi, dvůr slibuje, lhůty se posouvají. V únoru 1638 pošle maršál neteř znovu, s připomínkou dávného slibu, že bez jeho svobody nebude žádný mír. Ona však nalezne jeho mysl „tak zjednanou proti mně, tak pyšnou ve svých odpovědích a tak nelítostnou“, že je tím maršál nejen zarmoucen, ale ohromen.

A tehdy se v něm něco uzavře: „Vložil jsem sebe i svou svobodu v Boha, který bude dobře vědět, jak učinit konec mým strastem, kdy se mu zalíbí.“

Zkouška přijde v květnu. Dostane upozornění, že má žádat znovu a že bude vyslyšen „dokonce s účinkem“. Odmítne — sám, bez prosby, bez pokusu. Nevzal toho upozornění „ani na výdej, ani na příjem“. Je to kupecký obrat, v němž je naráz slyšet celý ten muž: naději přestal vést v knihách. V celém Deníku se to stane jedinkrát a od té chvíle do konce rukopisu už o svobodu nepožádá.

Medor

V září 1640, dva roky po tomto odmítnutí, zapíše maršál Francie tohle: stala se mu nehoda, „kterou je už jen říci směšné a mně hanba, že jsem ji tak pocítil, ale která mi byla mnohem nesnesitelnější než několik jiných důležitějších“.

Na terase Bastily mu cizí chrtice při hraní rozdrtila chrtíka. Jmenoval se Medor, byl vysoký půl stopy, plavé a bílé srsti, a zbyl mu po staré feně Dianě, kterou velmi miloval, „jako by mi byla chtěla zůstavit“ něco po sobě.

Je to jediné místo v Dílu II, kde autor sám komentuje nepoměr mezi tím, co cítí, a tím, co by cítit měl. Vězení zmenšilo svět do rozměru, v němž se smrt psa měří s pádem měst — a on to ví a napíše to. Básník Malleville, jeho sekretář a přítel, na Medora složil verše, v nichž ho vzal do nebe a Jupiterovi přisoudil psa, jakého má jeho bratr v podsvětí (Dodatek XXXIV). I to patří k obrazu: maršálův dvůr fungoval dál, jen se vešel do jednoho pokoje.

Jak se rukopis uzavírá

V říjnu 1640 začne Bassompierre odstavec slovy, že toho měsíce „zemřel jeden z nejšlechetnějších, nejchrabřejších a nejlepších knížat, které jsem kdy poznal, a který mi činil tu čest, že mě draze miloval“. Vypočítá jeho devět let neštěstí: vyhnanství, ztracenou správu, zničené majetky, dvě mrtvé děti, třetího syna, který nežil podle svého povolání —

A tam text přestane. Uprostřed výčtu, bez tečky za myšlenkou. Jméno toho knížete v rukopise nestojí; byl to vévoda de Guise, bratr princezny de Conti, který se uchýlil do Florencie v týž čas, kdy maršál vešel do Bastily. Jméno dodávají teprve pozdější vydání, a to větou, kterou Chantérac ve vlastnoručním opise nenašel a odmítl jako neautorskou.

Bassompierre vyšel z Bastily v lednu 1643 a žil ještě bezmála čtyři roky. V Pamětech už nepokračoval. Kniha, kterou psal dvanáct let proto, že neměl co jiného dělat, přestala být potřebná v okamžiku, kdy se dveře vězení otevřely.

Čemu věřit

Bassompierre je svědek prvního řádu a vypravěč, který si o sobě nemyslí málo. Obojí je třeba mít na mysli zároveň.

Jeho síla je v tom, že byl u věci a že píše věcně: dispozice vojska, jména kapitánů, kolik mil kterého dne ušel, co kdo řekl. Jeho slabina je paměť a vlastní podoba. Chantérac mu v tomto dílu opravuje data dvaadvacetkrát a my jsme ty opravy ponechali v poznámkách, ne v textu. Kde si text odporuje a Chantérac mlčí, upozorňujeme na to vlastní poznámkou.

Jeden takový rozpor stojí za vypsání, protože ukazuje, jak Deník vznikal. V srpnu 1639 píše maršál o podvodníku Scanevellovi tři dopisy do úřadu a v jednom z nich přiznává, že tvrzení toho člověka, že býval jeho pážetem, je pravdivé (Nevydané dopisy IV). V Deníku — psaném později — stojí, že se ten člověk za pážete jen vydával a že ono páže zemřelo dvanáct let předtím. Obojí platit nemůže. Buď se o falši dozvěděl teprve potom, anebo mu vyprávění srovnalo to, co bylo v srpnu nejasné. Takových míst je v knize víc a čtenář s nimi má počítat: Deník mého života je pramen, nikoli protokol.

Zbývá to, co je na té knize nejtrvalejší. Bassompierre se nikde nelituje. Dvanáct let nezákonného vězení, zbořené domy, prodaný úřad, mrtvá žena, nepřiznaný syn — a tón zůstává dvorný, suchý a místy ironický. Jediné, u čeho se přizná, že ho to zasáhlo nad míru, je smrt psa.