Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

X. Vyslanectví ve Švýcarech, nemoc krále v Lyonu a Den oklamaných (1630)

[Rok, v němž se maršálovi obrátí osud. Začíná koupí Chaillot a odjezdem do Švýcarska jako mimořádný vyslanec: solothurnský sněm, z něhož dá Bassompierre vypovědět císařského vyslance, nábory švýcarských pluků a pokusy dostat Grisony z císařských rukou. Pak zpátky do Francie, do Grenoble a Lyonu, kde král na podzim málem umře a kde se mu kardinál začne vyhýbat. V listopadu Den oklamaných: Marillac přijde o pečeti, Châteauneuf je dostane, dvůr se rozestoupí — a král s maršálem tři týdny nepromluví jiné slovo než heslo. Kapitola končí jmenováním tří nových maršálů Francie a první zřetelnou nemilostí, z níž už nebude cesty zpátky.]

Lyon: kardinál odmítne schůzku s princem piemontským (leden 1630)

Leden. – Rok 1630 jsem začal koupí Chaillot, na niž jsem 12. ledna podepsal smlouvu¹; a když jsem dal nějaký pořádek svým věcem a poslal napřed svou výstroj, vyjel jsem ve středu 16. ledna z Paříže, abych odjel jako mimořádný vyslanec do Švýcarska, a přijel poštou na nocleh do Vertaut², ve čtvrtek do Bony, v pátek do Nevers, v sobotu do la Palisse, kde jsem nalezl svůj průvod, v neděli do Tarare³; a v pondělí 21. jsem přijel do Lyonu, kde jsem nalezl pana kardinála. Pan d’Alincourt mě ubytoval u sebe.

Téhož dne přijel hrabě de Saint-Maurice od pana prince piemontského, který panu kardinálovi posílal nabídnout průchod a etapy po zemích vévody, svého otce, a zároveň ho prosit, aby se s ním mohl sejít v Pont-de-Beauvoisin⁴; přijel k tomu účelu zvlášť z Turína a při přechodu Malého svatého Bernarda⁵ byl pro zlé povětří ve velkém nebezpečí. Pan kardinál ho přijal velmi dobře a odpověděl mu, že o tom, co mu řekl, bude jednat s pány de la Force, se mnou a s panem de Schomberg, které král poslal jako generálporučíky pod ním k svým vojskům, a že mu potom nazítří dá odpověď. Byl jsem při tom prvním setkání hraběte de Saint-Maurice s panem kardinálem a zdálo se mi, že mu bylo velmi vhod sejít se s panem princem piemontským, neboť doufal, že by ta schůzka mohla zplodit úplné urovnání věcí; přál si to, aby se mohl brzy vrátit ke dvoru, kde věděl, že se mu v nepřítomnosti činí zlé služby. Pobízel jsem ho k tomu, když jsme šli do Ainay⁶, kde se chtěl ubytovat, protože se mu v arcibiskupském paláci nevedlo dobře.

Poslal pro pány de Montmorency, de la Force, de Schomberg a d’Alincourt, kteří k němu přišli do ainayských zahrad, kde se jich otázal na mínění o tom, co mu hrabě de Saint-Maurice o té schůzce navrhl. Pan d’Alincourt mu řekl, že v tom nevidí žádnou nepříhodnost; ale pan de Schomberg, který se vyslovil po něm — buď aby ukázal svůj bystrý duch tím, že důvody podepře zlé mínění, nebo jen aby odporoval předchozímu —, řekl, že není toho mínění, aby pan kardinál pana piemontského v Pont-de-Beauvoisin viděl, a to z několika důvodů: z jednoho, že by se zdálo, že ho pan kardinál šel hledat, a ukázal by tím chtivost, s jakou mír chce, což jakmile by Španělé zvěděli, dali by mu jej za tvrdších podmínek; z druhého, že je to obveselení, aby se zdržely záměry a postup krále; že je také španělskou slávou nechtít strpět, aby se mír, jehož si zajisté žádají stejně jako my, uzavřel po tom, co královy zbraně vyšly z Francie; a konečně že je pro službu krále užitečné dát pana savojského k tomu, aby se otevřeně vyslovil — ten mnoha znameními ukazuje, že hraje neutrálního, a zvláště právě tím, že se jde sejít na místo, které je zpola jeho a zpola královo, což pan kardinál nemá dopustit. A že je toho mínění, že má panu princi odpovědět, že má v Lyonu ještě na osm dní věci a že mu jeho nemoc nedovoluje jet až do Pont-de-Beauvoisin, a zlíbí-li se mu [vzít na sebe tu námahu]⁷ a přijet do Lyonu, bude tam přijat, jak se takovému princi a švagru krále sluší; a nemůže-li pan kardinál přijmout tu čest a vidět ho tam, že ho pojede přivítat do Chambéry, až bude odjíždět do Itálie, zlíbí-li se mu ho tam očekávat.

Pan maršál de la Force schválil jeho mínění, aby panu de Schomberg neodporoval, a pan de Montmorency je nerozvážně potvrdil. Já jsem mu chtěl odporovat otevřeně a řekl jsem, že nemají-li král a pan kardinál, který měl pod ním svrchovanou moc [nad jeho vojsky]⁸, nějaký skrytý záměr — a který by znal jen pan maršál de Schomberg, jenž byl v jeho úzké radě —, záměr, jenž by jim nedovoloval vyslechnout žádnou mírovou podmínku, nemohu pochopit, k jakému cíli lze odmítnout nabídku pana prince piemontského, že se přijede s panem kardinálem sejít; že je to princ oddaný Francii, švagr krále, který jede padesát mil s nebezpečím i pro svou osobu, v přísném zimním čase, hledat pana kardinála, aby mu navrhl věci, které mohou být užitečné přítomným záležitostem i službě krále; že nebudou-li jeho návrhy té vlastnosti, pan kardinál je nepřijme a neztratí žádného času k tomu, aby se vydal tam, kam ho rozkazy krále volají, neuhýbaje nijak ze své cesty a ukazuje celému světu, že je hotov přijmout všechny čestné podmínky, jakož i odmítnout ty, které by neuznal za výhodné pro krále; že se ukáže, že to Španělé jsou chtiví mír zjednat, protože se o pana prince snaží, aby jej zprostředkoval, a ten jede padesát mil vstříc generálovi královského vojska, aby jej i jeho vojsko zastavil přisvědčením k vůli Jeho Veličenstvu; že ta schůzka nemůže panu kardinálovi způsobit obveselení ani zdržení, protože neuhýbá ze své trasy, jeho vojsko se nezastaví ani na jedinou hodinu a on se v Pont-de-Beauvoisin nezdrží více, než bude třeba k tomu, aby vyslechl a odpověděl, uzavřel nebo odmítl mír, který mu jdou vstříc předložit a nabídnout rukama takového prince a tak blízkého spojence Jeho Veličenstvu; že nevidím, v čem ta španělská sláva, kterou pan de Schomberg zvětšil, spočívá, a že mi připadá spíše slávou Francie, že se jí na jejích hranicích přichází nabízet vše, co by se jí mohlo přiznat, až by byla s mocným vojskem uprostřed milánského státu, a že pan de Schomberg měl jít svým nepřátelům vstříc a usmiřovat je a zastavovat slušnými a spravedlivými podmínkami spíše nazvat španělskou předvídavostí než slávou; a že nejen přisvědčuji, že si přejí mír stejně jako my, nýbrž mnohem více, protože nám jej posílají vyžádat a vyprosit až do našich vlastních států; že konečně nemáme žádat obšírnějšího vyslovení pana savojského, protože jsme se spokojili s tím, které nám nabídl loňského roku — totiž že budeme-li chtít vstoupit v otevřenou válku s králem španělským, přidá se k naší straně a podpoří ji deseti tisíci muži pěšími a dvěma tisíci koňmi, které králi k tomu účelu nabízel; a nebudeme-li se chtít vyslovit otevřeně, že se jemu, jenž sousedí s milánským vévodstvím a jenž má čest být bratrancem katolického krále⁹, nesluší činit proti němu žádnou demonstraci; že přiznávám, že Pont-de-Beauvoisin dělí Francii od Savojska, ale že pan princ piemontský ten přechod překročí a vstoupí do Francie, aby s panem kardinálem jednal, a ten by podle mého mínění nic neubral své důstojnosti ani majestátu krále, kdyby tam pana prince piemontského přijel navštívit a vyslechnout jeho návrhy; a že je i velmi důležité, aby se uzavření míru nebo jeho zlom stalo prostřednictvím pana prince piemontského, což dá celému světu soudit — uskuteční-li se mír —, že Jeho Veličenstvo od mnoha věcí ustoupilo k přízni a z ohledu na svého švagra, a dojde-li k válce, že podmínky Španělů byly příliš vysoké, protože mocná přímluva pana prince piemontského nemohla krále pohnout k tomu, aby je přijal.

Pan kardinál vyslechl naše rozdílná mínění a následoval to pana de Schomberg. Ubytoval se v Ainay a my jsme trávili čas v domě pana d’Alincourt, který nás velmi dobře pohostil; a pan de Montmorency nebo já jsme po večerech střídavě dávali bál lyonským dámám v saloně pana d’Alincourt.

V pondělí 28. přijel do Lyonu pan Giulio Mazzarini¹⁰ od nuncia Pancirola¹¹, kterého papež poslal, aby jednal o míru.

Pan kardinál ho v úterý 29. vypravil, potom odjel, aby se vydal do Grenoble.

Zůstal jsem toho dne ještě v Lyonu a odjel z něho nazítří, ve středu 30., a přijel na nocleh do la Boisse¹².

Ve čtvrtek posledního dne ledna jsem přijel na nocleh do Gisirieux¹³.

Cesta do Švýcarska a solothurnský sněm (únor–březen 1630)

V pátek prvního února jsem přišel na nocleh do Nantua.

V sobotu 2., v den Hromnic, jsem přešel Malé Credo¹⁴ a přijel na nocleh do Calonges¹⁵.

V neděli 3. jsem přijel do Ženevy, kde jsem byl velmi dobře přijat.

V pondělí 4. mě přijel navštívit pan markýz Frederik Badenský¹⁶. Šel jsem mu návštěvu vrátit a jel na nocleh do Nions, v úterý do Morges, ve středu do Eschalans¹⁷.

Ve čtvrtek 7. jsem projel hradem jménem Pieulé, který náleží jednomu z mých dobrých přátel (jménem Petermann d’Erlach)¹⁸ a který mě velmi dobře pohostil, a jel jsem na nocleh do Payerne¹⁹.

V pátek 8. jsem jel na nocleh do Fribourgu, kde jsem byl nádherně přijat avoyery a radou, kteří mi vystrojili vjezd se dvěma tisíci muži ve zbrani a množstvím dělostřelby.

V sobotu 9. za mnou přišli páni z rady. Jednal jsem s nimi a potom jsem jim vystrojil hostinu. Odtud jsem šel k jezuitům, kteří sehráli komedii.

V neděli jsem odtud odjel a přijel na nocleh do Bernu, kde mě nádherně přijali a také mi hradili výlohy.

V pondělí 11. jsem byl zrána v jejich radě a oslovil je řečí; potom přišli obědvat se mnou a zůstali jsme celý den u stolu.

V úterý 12. jsem odtud odjel a přijel do Solothurnu, kde mi rovněž vystrojili nádherný vjezd. Pan de Léon²⁰, který tam byl mimořádným vyslancem krále, mi vyjel vstříc a dal mi toho večera večeři; bylo masopustní úterý.

Na Popeleční středu, 13., jsme drželi radu o věcech grisonských. Přivedl jsem s sebou pana Mesmina²¹, který tam byl vyslancem krále, a plukovníka Salise.

Ve čtvrtek 14. mě poslal navštívit pan nuncius sídlící v Lucernu.

V pátek 15. mi kantony poslaly množství deputovaných, aby mě pozdravili, a v sobotu rovněž.

V neděli 17. jsme vypravili posly ke Grisonům, abychom zvěděli, zda a jak jim můžeme přijít na pomoc a co by mohli učinit oni ze své strany.

V pondělí 18. jsme poslali plukovníka Salise k pánům curyšským, abychom zvěděli, čím mohou k pomoci Grisonům přispět, a jejich mínění o tom, co máme činit.

V úterý 19. jsme požádali pana Mesmina, aby jel do Curychu a s těmi pány i s Grisony uvážil, co by se mělo konat.

Ve středu 20. jsme pan de Léon a já jednali s avoyerem de Roll.

Ve čtvrtek 21. mě přišel pozdravit a obědvat se mnou syn plukovníka Berlinguera²².

Přišla řádná pošta, z níž jsem zvěděl, že se král vydal k Troyes a že Monsieur nenadále přijel do Paříže a zastihl královnu matku nepřipravenou; že odtud šel do paláce Saint-Paul navštívit princeznu Marii a že nazítří k němu přišlo množství návštěv; že král, který byl v Nogent-sur-Seine, byl o tom zpraven a obrátil cestu k Paříži, a Monsieur, zvěděv to, odjel nazítří z Paříže a odebral se do Orléansu²³.

V pátek 22. jsem byl v solothurnském radním domě a obšírně jsem v městské radě promluvil. Nestalo se nic nového, kromě že mi páni biskup basilejský²⁴ a abbé ze Sankt Gallen poslali své deputované, a některé kantony rovněž, a stejně tak páni z Neuchâtelu.

V pondělí 25. se pan Mesmin vrátil z Curychu a přinesl nám mínění lidí toho kantonu, které bylo takové, že když už Rýn nebude do měsíce září brodný, bylo by zbytečné podnikat v Grisonsku cokoli; že hrabě de Mérode velmi dobře opevnil přístupy ke Steigu a k rýnskému mostu; že co do nich samých, nechtějí se otevřeně vyslovit, uváží-li se blízkost císařských oddílů, ale že mi pod rukou pomohou válečnými zásobami; a že co do potravin je jim to naprosto nemožné, uváží-li se neúrodnost předešlého roku.

V úterý 26. přijel resident venecký jménem Moderante Scaramelli, který dostal od své republiky rozkaz přijet a držet se u mne.

Sněm v Solothurnu: císařský vyslanec vypovězen (březen 1630)

Březen. – Krátce po svém příjezdu jsem svými listy svolal sněm kantonů, které začaly přijíždět v sobotu 2. dne března, a nazítří přijeli všichni ostatní svými deputovanými, kteří mě přišli pozdravit, každý kanton jeden po druhém.

V pondělí 4. se celé shromáždění v plném počtu, po vzájemném pozdravení a po zaujetí svých míst, zdvihlo a všichni deputovaní s nosiči palic před sebou mě přišli pozdravit v mém bytě.

Toho dne přijel do Solothurnu kancléř alsaský, vyslanec celého domu habsburského²⁵, aniž mi cokoli vzkázal nebo mě poslal navštívit, proti obyčeji u vyslanců zavedenému. Podnikl jsem to, abych mu dal ve shromáždění odepřít slyšení; pan de Léon se mě od toho snažil co nejvíce odvrátit a říkal, že to nedokážu a že nám z toho zůstane pohana. Nicméně spoléhaje na velký vliv, jaký ve Švýcarsku mám, a na svou přičinlivost v jednání s těmi národy, jsem na té věci stál a podnikl ji. K tomu účelu jsem šel nejprve za avoyerem de Roll, svým dobrým přítelem, který svůj kanton řídí, jak chce, a byl předsedou shromáždění. Odvracel mě od toho, jak jen mohl, a říkal mi, že toho od shromáždění nikdy nedosáhnu, což způsobilo, že pan de Léon naléhal ještě více, abych od toho odstoupil, a dokonce zaměstnal veneckého residenta, aby mě od toho odvracel. Avoyer de Roll mi řekl: „Co se týče mého kantonu, slibuji vám jeho hlasy; ale žádný z ostatních se k tomu nepřidá.“ Na to ujištění jsem poslal pro deputované kantonu Glarus, jimž jsem velmi věřil, neboť mi byli zavázáni. Uznali ten podnik za smělý, nový a nesnadný k provedení a odvraceli mě od něho, ujistili mě však třemi hlasy svých deputovaných. V kantonu Uri jsem měl čtyři deputované, z nichž jsem si byl jist třemi — Strickerem, Trogerem a Megnetem²⁶; poslal jsem pro ně a dal si od těch tří slíbit, že dají své hlasy v mou přízeň. Z kantonu Schwyz tam byli také čtyři deputovaní, z nichž jsem si zajistil landammana Redinga a Abiberga²⁷. Dva jsem měl zajištěné ze Zugu a jednoho z Lucernu. Všichni z Unterwaldenu byli proti mně a nechtěli se odvážit. Bylo tedy patnáct deputovaných, na které jsem se spolehl; a poslal jsem pozvat na večeři deputované čtyř měst, které jsem snadno přesvědčil, aby mi pomohli: lidé z Basileje se rozhodovali nejdéle, jakožto nejbližší Alsasku, ale nakonec k tomu přišli. S lidmi z Fribourgu jsem o tom mluvit nechtěl; zajistil jsem si však jejich deputovaného, plukovníka d’Affry.

Tak jsem se ve shromáždění ocitl nejsilnější v hlasech a přišel jsem v noci k avoyerovi de Roll, jemuž jsem dal uvidět, že jsem si většinou hlasů zajištěn a že to nazítří podniknu bez obavy z odmítnutí.

Uvážili jsme, pánové de Léon, Mesmin, on a já, formu, kterou mám v té věci zachovat; a ta byla, že nazítří ráno, v úterý 5., v den svatého Ursa, patrona Solothurnu — k němuž jsem shromáždění řekl, že se u něho dostavím, abych učinil svůj návrh —, jsem poslal na sněm královského sekretáře a tlumočníka jménem Molondin²⁸, aby jim mým jménem předložil, že jsem svolal deputované všech kantonů do shromáždění jménem krále pro věci týkající se dobra jejich republik a korony Francie a že jsem se dověděl, že kancléř alsaský v hodnosti vyslance císaře, krále španělského a celého domu habsburského přijel do Solothurnu, aby do toho zasáhl a mé vyjednávání zmařil; což mě zavázalo poslat jim vzkaz, že protože byl tento sněm svolán mnou jménem Jeho Nejkřesťanštějšího Veličenstva a pro jeho zvláštní věci, žádám od nich, aby řečený kancléř alsaský, jenž přijel proti službě mého pána, nebyl na sněm připuštěn ani přijat; a rozhodnou-li se mu dát slyšení, že já o žádné nechci a odložím to, abych za nějakou dobu svolal jiný sněm, nebo se ho docela vzdám a ponechám tento řečenému kancléři, aby na něm jednal věci domu habsburského — žádaje, aby se o tom shromáždění vyslovilo a dalo mi odpověď, než vstoupím na sněm, abych tam učinil svůj návrh.

Když Molondin mým jménem řečené věci předložil, odstoupil, a tehdy byly ve shromáždění velké spory. Přívrženci Španělska předkládali, že je to věc nová a neslyšená, vyhánět vyslance z obecného sněmu — a vyslance císaře, krále španělského a domu habsburského, s nímž kromě dědičné alliance je tolik jiných zvláštních; že jsou to tak mocná knížata, že je velmi nebezpečné je urazit, a to v čase, kdy mají tolik vojsk na nohách, tak blízko Švýcarska, a dokonce v jeho vlastních útrobách v zemi grisonské; že je chci tou lstí vrhnout do války s domem habsburským a přinutit je, aby se vložili do náručí korony Francie; že se Švýcarsko musí mezi oběma korunami udržovat ve stejné rovnováze, neboť jinak by zhynulo; a mnoho jiných věcí, které o tom řekli. Druzí, Francii oddaní, říkali, že když španělští vyslanci svolávali shromáždění do Lucernu, francouzští je tam nejezdili rušit; že Španělé s nimi teď nemají žádnou věc, leda navrátit svobodu Grisonům, jejich spojencům, které nespravedlivě drží; že nemají co přijíždět rušit sněmy, které se jich netýkají a které nejsou svolány jimi ani pro ně, a že mám právo to nestrpět; že ostatně mluvím tak, že proti tomu není co říci, protože nabízím, že tento sněm řečenému vyslanci domu habsburského přenechám, a vyhrazuji si svolat za nějakou dobu jiný; a že shromáždění má na vybranou udělit ten sněm jednomu nebo druhému, že je tedy na něm, aby volilo, a že se mají žádat hlasy, aby se zvědělo, komu jej dá, zamítajíc druhého a odkládajíc ho na jindy.

Po sporech se přistoupilo k míněním, která prošla v mou přízeň. Tehdy pletichaři španělští, vidouce se vyloučeni, navrhli, že mě shromáždění požádá, abych přivolil, aby ten vyslanec slyšení měl, a že on sám mě přijde navštívit a napraví chybu, které se dopustil, když mi nic nevzkázal; a nadto že se bude cítit mým zavázancem za tu úlevu, kterou dostane ode mne.

Vypravili tedy ke mně posly, aby mi ty nabídky učinili; na což jsem odpověděl, že jsem jménem a ze strany krále, svého pána, žádal vyloučení toho vyslance a že už není v mé moci odvolat, co jsem jeho jménem řekl, bez toho, abych mu to dal vědět — což nabízím učinit a jejich odpověď jim věrně oznámit, bude-li ji řečený vyslanec chtít v Solothurnu čekat, a že mu ručím, že ji od krále budu mít do osmi dní.

Dobře viděli, že si tou odpovědí z něho tropím. Proto mu s několika slušnými výmluvami dali jeho odchodné, které vzal s velkými hrozbami, jež proti Švýcarsku učinil; a já jsem s panem de Léon vstoupil na sněm, kde jsem obšírně učinil svůj návrh. Potom, když mě sněm v plném počtu přišel navštívit, aby mi poděkoval, vystrojil jsem jim všem nádhernou hostinu.

Ve středu 6. poslalo shromáždění k tomu kancléři alsaskému se vzkazem, že ho nemůže připustit na sněm, který byl svolán jménem a od krále francouzského, ale že požádá-li o jeden pro dům habsburský, bude mu povolen a bude na něm moci učinit své návrhy a požadavky — nebude-li mu milejší počkat na obecný sněm, který se bude držet v Badenu²⁹ o příštím svatém Janu. Vrátil se velmi nespokojen a prohlašoval, že Švýcaři jsou v nemilosti celého domu habsburského.

Ve čtvrtek 7. přišla většina deputovaných obědvat nebo večeřet ke mně; a někteří z největších přívrženců Španělska, jako Berlinguer a Lussy³⁰, když z mého návrhu odhalili španělské šibalství, které nesměřuje k ničemu než k podvrácení jejich státu, mě přišli navštívit zvlášť, aby mě ujistili, že se jako dobří patrioti přikloní k obnovení Grisonů v jejich staré svobodě a že v té věci Španělům pomáhat nebudou, nýbrž budou jejich nepřáteli.

V pátek 8. sněm skončil. Celé shromáždění mi v plném počtu přišlo dát odpověď a rozloučit se se mnou; potom se se mnou toho dne přišel rozloučit každý katolický kanton a všichni protestanti přišli se mnou jednat o svých zvláštních věcech.

V sobotu 9. se s námi protestanti přišli rozloučit.

V neděli 10. jsem odbyl množství uchazečů o kapitánství, kteří za mnou přišli, a odeslal je, dokud nebudu chtít konat nábor, který mi byl povolen.

V pondělí 11. jsem poslal šlechtice do Suzy k panu kardinálovi a učinil jsem mu obšírnou depeši jak o úspěchu sněmu, tak o zprávách z Německa i odjinud.

V úterý 12. jsem se cítil poněkud nemocen z výstředností, které se za sněmu konaly, a dal jsem si pustit žilou.

Zůstával jsem zatím v očekávání, co vyjde z mírových smluv, které s panem kardinálem vyjednávali pan savojský, kardinál Antonio Barberini, legát papežův³¹, a jiní; a snažili jsme se, pánové de Léon, Mesmin a já, se rozptýlit.

V pondělí 18. za mnou přišli kapitáni Marca a Tomola z mesocké doliny³² a navrhli mi, že budu-li chtít jejich dolinu podpořit nějakými válečnými zásobami, udrží ji v naší přízni proti silám milánským i proti těm, které měl hrabě de Mérode v Grisonsku; uznal jsem to za výhodné pro službu krále a dal jsem jim dodat, co si žádali.

Téhož dne mi avoyer de Roll přinesl dopis, který obdržel a jímž se mu z Milána vzkazovalo, že mír mezi oběma králi je rozhodnut; ale nazítří v úterý 19. jsem z depeše, kterou jsem dostal od pana kardinála, poznal, že vše směřuje spíše ke zlomu než k urovnání, a dával mi radu, abych kapitány náboru zavázal závdavkem, aby bylo možné postavit nábor na nohy na první depeši, kterou od něho budu mít; což způsobilo, že jsem nazítří ve středu 20. poslal Molondina do malých kantonů a plukovníka Salise do Curychu, aby vše připravili.

Ve čtvrtek 21. za mnou přijel ve velmi pěkné výstroji plukovník de Fleckenstein³³ z Lucernu, velký přívrženec Španělů a ten, kterého spolu s Berlinguerem vždy zaměstnávali. Dal jsem mu obědvat se mnou, a po obědě mě požádal o slyšení a nabídl se sloužit Francii, chtěl-li bych mu dát zaměstnání. Poděkoval jsem mu a nabídl mu pensi a naději na zaměstnání. Nedokázal jsem odhalit, činí-li to proto, aby mě pokoušel a vyzvídal, nebo aby mě obelstil, anebo konečně aby na sebe u Španělů vzbudil nedůvěru a žárlivost.

V pátek 22. šel řečený Fleckenstein navštívit pana de Léon a obědvat s ním a mluvil s ním, jako mluvil se mnou. Přijel Affry, guvernér Neuchâtelu³⁴.

V sobotu 23. se se mnou plukovník Fleckenstein přišel rozloučit a potvrdil mi, co mi už řekl.

Vypravil jsem Affryho do Fribourgu, ujistiv ho, že ho učiním plukovníkem jednoho z pluků náboru.

Zlom se Savojskem a nábor šesti tisíc Švýcarů (březen–duben 1630)

Na Škaredou středu 27. března, když jsme byli pan de Léon a já na Temných hodinkách u františkánů, přijel kurýr pana kardinála a přinesl mi zprávu o zlomu mezi Savojskem a králem a o vstupu pana kardinála se zbraněmi do Piemontu³⁵ — že přešel Doru a jde obléhat Pinerolo³⁶; že mě vyzývá, abych rychle postavil na nohy šest tisíc Švýcarů, a že psal králi, aby mi poslal síly a patent generála, abych přivedl Savojsko k jeho poslušnosti.

Ve čtvrtek 28. jsem přijal velikonoční svátost a poslal plukovníka Salise do Bernu, aby plukovníkovi d’Erlach³⁷ nabídl pluk z toho náboru.

Na Velký pátek 29. mi kanton Fribourg poslal nabídnout nejen pana Affryho za plukovníka, nýbrž všechny své síly pro službu krále.

Přijel mě navštívit baron d’Alto Sax³⁸. Salis se vrátil z Bernu s přijetím, které d’Erlach³⁹ plukovnickému úřadu dal.

V sobotu jsem dal kapitánské kapitulace⁴⁰, aby šli konat své nábory, Ulrichovi, Pfendlerovi, Meisovi, Chemitovi⁴¹, Traversovi a Salisovi⁴², Stefanu Otisovi a Rot…..⁴³

V neděli posledního dne března, v den velikonoční, jsem dal kapitulace kapitánům Bilsteinovi a Mersovi⁴⁴.

Duben. – V pondělí prvního dne dubna dostali své kapitulace kapitáni Curio⁴⁵ a Bech z Basileje.

Toho dne jsem návratem šlechtice, kterého jsem poslal k panu kardinálovi, dostal zprávu o dobytí města Pinerola⁴⁶ a naději, že se hrad za několik dní vzdá. Zvěděl jsem také, jak tam byl zabit pan de Comminges, čehož mi bylo velmi líto — jak proto, že jsem ho dvacet let vydržoval, tak proto, že to byl velmi chrabrý a schopný šlechtic.

Téhož dne přijeli plukovníci d’Erlach de Castelen a d’Affry, s nimiž jsem uzavřel.

V úterý 2. jsem jim dal jejich kapitulace, jakož i Diesbachovi⁴⁷ a Montenachovi⁴⁸, d’Erlachovi⁴⁹ a Pitonovi⁵⁰, oběma kapitánům Guy⁵¹, kapitánovi d’Erlach, bratranci plukovníkovu⁵², a Michelovi, zeti bernského avoyera.

Ve středu 3. přišli pro své kapitulace kapitáni Uri⁵³ a Mouchet a Vallier du Vautravers⁵⁴.

Téhož dne ke mně přijel Daridoles, zřízenec pana Hardiera, a přinesl mi zprávu o příjezdu krále do Dijonu⁵⁵ a o tom, jak k němu přijel pan jeho bratr. Přinesl mi zároveň můj patent generála k dobytí Savojska.

Ve čtvrtek 4. přišly zprávy z Německa a z Itálie oběma řádnými poštami.

V sobotu 5. jsem vypravil pana de Crozon⁵⁶ do země gexské⁵⁷.

V neděli 7. jsem dostal zprávu o ochladnutí lidí curyšských k náboru, protože jsem plukovníka z jejich kantonu neustanovil. Napsal jsem jim rozhněvaný dopis skrze tlumočníka Jeana Paula.

V pondělí 8. se přišli nabídnout syn plukovníka Am-Rhina a syn avoyera Almendera⁵⁸ s kapitánem Goldym z Lucernu⁵⁹, že najmou tři kompanie ze svého kantonu⁶⁰ a že budou Jeho Veličenstvu sloužit proti všem a vůči všem.

Dal jsem si pustit žilou, neboť mi bylo nedobře.

[V úterý 9. jsem vzal lék. Kapitáni Stricher a Reding se přišli nabídnout.]⁶¹

Ve středu 10. ke mně přišli lidé solothurnští mluvit o svých podílech. Vrátil se Jean Paul a přinesl mi uspokojení od lidí curyšských.

Ve čtvrtek 11. se přišel nabídnout kapitán Ouf der Mür⁶².

Dostal jsem kurýra od pluku švýcarské gardy; a nějaký Fougeroles za mnou přišel ve věci smrti Naberata⁶³, mého intendanta, aby dostal jeho místo.

V pátek 12., v den mého narození, jsem dostal zprávu o nové lásce krále a slečny de Hautefort⁶⁴.

Nic zvláštního se nestalo až do středy 17., kdy mi plukovník Castelen přinesl trasu a etapy bernské země pro naše oddíly, jimž jsem dal obecné shromaždiště v gexském bailliage.

Ve čtvrtek 18. jsem vystrojil hostinu pánům de Léon, Mesminovi, residentovi veneckému, avoyerovi de Roll a jiným, abych se s nimi začal rozlučovat.

V pátek 19. jsem byl v solothurnském radním domě rozloučit se s kantonem, potom s residentem veneckým a s pány de Léon a Mesminem. Přijeli se se mnou rozloučit landamman Reding⁶⁵ a jeho synovec, Seberg, Troger, Stricher, Surelein⁶⁶, Rausperg a jiní.

V sobotu 20. jsem šel dát sbohem avoyerovi de Roll; potom mi je přišli dát páni z města. Dal jsem řád svatého Michala landammanovi Redingovi⁶⁷; potom jsem odjel⁶⁸ v průvodu pánů vyslanců a residentů a pánů z města, od nichž jsem se krátce nato rozloučil, a přijel jsem na nocleh do Arbergu⁶⁹.

Odjezd ze Švýcarska a pochod na Savojsko (duben–květen 1630)

V neděli 21. jsem projel Avanches⁷⁰ a přijel na nocleh do Payerne⁷¹; lidé fribourští mi poslali rytíře Montenacha a Lansbourga⁷² jako deputované, aby se se mnou rozloučili; v pondělí do Eschalans, v úterý do Eaubonne⁷³ a ve středu 24. jsem přijel do Gex, kam za mnou přijel pan du Hallier, určený⁷⁴ polním maršálem mého vojska, a několik kapitánů pluků, které vedl.

Ve čtvrtek 25. mi páni ženevští poslali velké poselstvo, aby mě pozdravili. Markýz Badenský mě poslal navštívit. Poslal jsem pana du Hallier⁷⁵, aby dal postoupit plukům a jízdě určeným mému vojsku. Dostal jsem zprávu o králi, že se vydává do Lyonu. Vypravil jsem šlechtice k panu kardinálovi, abych ho zpravil o svém příjezdu a poslal mu zvláštní zprávy, které jsem měl od dvora.

V pátek 26. dorazily kompanie neuchâtelské⁷⁶.

V sobotu 27. jsem napsal lidem ženevským⁷⁷, že jsem zvěděl, že se v jejich městě konají nábory pro vévodu savojského, a aby jim zabránili; což učinili a savojské kapitány ze svého města vyhnali.

Dorazily kompanie fribourské.

[V neděli 28. přišla kompanie z Bielu.]⁷⁸

V pondělí 29. dorazily kompanie bernské a také plukovník d’Erlach. Přijeli za mnou pan du Hallier a le Plessis de Joigny⁷⁹.

V úterý, posledního dubna, dorazily kompanie curyšské.

Pan kardinál mi poslal Lisla. Učinil jsem své rozkazy, aby vojsko pochodovalo přes Grenoble a vstoupilo do Savojska, místo aby vstoupilo přes Chablais a Faucigny, jak jsem byl uvážil. Lislův příjezd, jímž mi ten rozkaz přinesl, mi dal zrušit můj první záměr.

Květen. – Ve středu prvního dne května odjel pan du Hallier do Châtillon-de-Michaille⁸⁰, aby dal k tomu postupu rozkaz.

Dorazily kompanie basilejská a Salisova.

Du Muy mi přivezl peníze na přehlídku šesti tisíc Švýcarů, které jsem vedl.

Ve čtvrtek 2. dorazil zbytek kompanií.

V pátek 3. jsem urovnal pořadí kapitánů.

V sobotu 4. jsem zrána přijal kurýra od krále, jímž mi dal vědět, že chce sám osobně vykonat dobytí Savojska a abych k němu přijel do Lyonu, kam dorazil, přijmout jeho rozkazy; že mám zatím dát vojsku postupovat ke Grenoblu, kam se co nejdříve dostaví.

Po obědě jsem dal Švýcarům vykonat první přehlídku a složit první přísahu. Potom, dav jim jejich trasy a zařídiv ostatek svých věcí, odjel jsem v neděli 5. května, prošel Lescluse⁸¹ a Malé Credo, obědval v Châtillon-de-Michaille a přenocoval v Serdonu⁸².

Král si vezme savojské tažení sám (květen 1630)

V pondělí 6. jsem obědval v Gisirieux a přijel za králem do Lyonu. Pozdravil jsem ho mezi dámami — galantního a zamilovaného proti svému obyčeji a proti mému mínění. Pan de Guise mi dal večeři.

V úterý 7. jsem obědval u pana d’Alincourt, byl jsem se podívat na přehlídku gardových jezdců a lehké jízdy královy v Bellecouru a potom v kruhu u královny matky v Ainay.

Ve středu 8. jsem šel navštívit strážce pečetí a obědvat k panu d’Alincourt.

Král odjel do Grenoble a já zůstal ještě v Lyonu.

Pan de Châteauneuf přijel ze svého vyslanectví v Anglii.

Večer jsem byl u paní princezny de Conti.

Ve čtvrtek 9. jsme pánové hrabě de Sault, de Châteauneuf a já odjeli z Lyonu, obědvali v Bourgoin⁸³ a přijeli na nocleh do la Tour-du-Pin.

V pátek 10. jsme obědvali ve Voyron⁸⁴, přijeli blízko Grenoble pozdravit pana kardinála, který se vracel z Itálie, a jeli ho provázet, když jel vstříc králi, jenž přijížděl do Grenoble.

V sobotu 11. jsem šel obědvat k panu kardinálovi, potom jsme byli v radě u krále.

V neděli 12. odjel pan kardinál za královnami do Lyonu.

V pondělí 13. odjel královský předni voj vedený panem maršálem de Créquy.

V úterý 14. odjel král z Grenoble se zbytkem vojska, jemuž jsem velel, a přijeli jsme na nocleh do le Coupet.

Ve středu 15. jsme se ubytovali v Barraut⁸⁵.

V noci bylo vzato chambéryské předměstí, kde byl pan de Canaples smrtelně ranen⁸⁶.

Ve čtvrtek 16. král zůstal v Barraut.

Chambéry kapitulovalo: deputovaní města přijeli za králem.

V pátek 17. kapituloval chambéryský hrad.

V sobotu 18. přijel král na nocleh do Chambéry.

V neděli 19., v den svatodušní, přijal král velikonoční svátost; přijal jsem ji také. Byla dlouhá rada.

V pondělí 20. král zůstal a čekal na pana kardinála.

V úterý 21. se pan kardinál vrátil z Lyonu; a ve středu 22. držel král radu. Znesvářil jsem se s ním ve věci zásob; ale urovnal jsem se s ním v Aix, kam přijel na nocleh.

Ve čtvrtek 23. přijel na nocleh do Arby⁸⁷.

Přechod sedla la Lossa: princ Tomáš vytlačen z Tarentaise (květen–červen 1630)

V pátek 24. mi přikázal, abych šel obklíčit Rumilly⁸⁸ a vybral mu nedaleko rovinu, na kterou by mohl postavit své vojsko do šiku; a očekával jsem oddíly na rovině u Saugine⁸⁹ blízko řečeného Rumilly, kde je král postavil do pořádku. Já jsem zatím šel dát Rumilly vyzvat ke vzdání, a to se po několika chůzích tam a zpět vzdalo králi, který tam přijel na nocleh a odjel odtud nazítří v sobotu 25. za velmi zlého povětří a přijel na nocleh do Nicy⁹⁰, kde v neděli 26. zůstal, a v pondělí ještě, a držel tam radu — s panem kardinálem, Effiatem, le Hallierem a mnou —, aby se rozhodlo, co mám učinit s jeho predním vojem, který mi dal do rukou, abych dal opustit výhodné stanoviště, jež princ Tomáš zaujal v Conflans⁹¹, aby nám zabránil ve vstupu do dolin Maurienne a Tarentaise⁹²; a to tím, že mu zezadu odříznu cestu k jeho odchodu, vstoupím-li do Tarentaise jakýmkoli způsobem.

Toho dne přijel ke králi Mazzarini a přinesl mu mírové návrhy.

V úterý 28. jsem odjel z Nicy s osmi tisíci muži pěšími a sedmi sty koňmi. Dal jsem své shromaždiště na konci jezera⁹³ na rovině u Lacheray⁹⁴, potom přijel na nocleh do Faverge⁹⁵, které je jen půl druhé míle od Conflans, kde byl princ Tomáš utábořen.

Večer přijel na nocleh ke mně Mazzarini, který se vracel.

Následovala mě všechna šlechta ode dvora a dobrovolníci.

Ve středu 29. přišel král se svým hlavním vojem zaujmout tytéž byty, které jsem opustil, a já, místo abych šel útočit na zákopy prince Tomáše, vzal jsem se po levé ruce a přijel na nocleh do Eugine⁹⁶.

Ve čtvrtek 30., v den Božího těla, jsem odtud odjel, a přešed velmi nepříjemnou horu zvanou la Forcola⁹⁷, přijel jsem do Beaufortu, drže se potoka po pravé ruce. Jakmile princ Tomáš — který si nedokázal představit, že bych se chtěl nasoukat do těch tak obtížných a nepříjemných úzkých míst — poznal mé rozhodnutí, poslal spěšně dva tisíce mužů hlídat přechody, které samy od sebe byly nepřístupné: sedla Cormette, la Lossa, la Balme a čtvrté, jehož jméno si nepamatuji⁹⁸. A já jsem dvě hodiny po svém příjezdu vzal dvě stě mužů gardového pluku, které jsem poslal zkusit obsadit sedlo Cormette; sedlo la Lossa jsem dal obhlédnout dvěma sty muži la Meilleraye; to, jehož jméno jsem zapomněl, jsem dal obhlédnout Charrosovi s dvěma sty muži jeho pluku a sedlo la Balme dvěma sty muži pluku Piemont, s nimiž jsem poslal pány du Plessis-Besançon a de Vignoles — s rozkazem všem čtyřem, aby mi čas od času posílali vojáky zpět, aby mě zpravovali a abych se tam vydal, kdyby mi jedno z těch sedel mohlo být otevřeno.

V pátek posledního dne května jsem zůstal v Beaufortu a čekal na zprávy od těch, které jsem poslal přechody obhlédnout. Lidé od gard se vrátili; nalezli sedlo Cormette hlídané plukem — bylo to místo, které by se dalo udržet proti celému světu se sto muži. Pan de Charros se vrátil rovněž; nalezl sedlo, které chtěl obsadit, nejen hlídané, ale nepřístupné. Co do dvou ostatních jsem toho dne nezvěděl nic; a princ Tomáš, aby se pokusil odhalit můj záměr, vzal si za příležitost poslat mi zpátky klusačku, kterou jsem při odjezdu z Faverge půjčil Mazzarinimu.

Měl jsem s sebou pány du Hallier a komtura de Valençay jako polní maršály a markýze de Nesle, s nímž jsme zacházeli téměř jako kdyby jím byl. Byli jsme všichni čtyři spolu ve velké starosti o to, co bychom mohli učinit, abychom prošli, vidouce přechody takto hlídané a polovinu svých lidí už zpátky, aniž cokoli vykonali — když tu ke mně k jedenácté hodině večer přišel voják pluku la Meilleraye a řekl mi jménem svého polního mistra, že když předešlého večera za soumraku dorazil k sedlu, které mu bylo určeno, nepřátelé, kteří by nikdy nebyli dokázali uvěřit, že se o ten přechod někdo pokusí — uváží-li se, že toho, kdo by to chtěl podniknout, je vidět od samého spodku hory, protože cesta jde zpříma; že tam může projít jen jeden člověk po druhém; že se to nedá podniknout, než když slunce nesvítí, protože je plná sněhu, který nedrží, jakmile na něj slunce udeří; a že je třeba stoupat dvě míle, než je člověk na vrcholu —, proto tam k hlídání postavili jen šedesát mužů, pro formu, a to vzatých z pluku, který hlídal sedlo Cormette, jež není ani tisíc kroků odtud a odkud by je byli mohli podpořit, kdyby byli zpozorovali, že někdo stoupá sedlem la Lossa. Ale Bůh chtěl, aby la Meilleraye dorazil za soumraku, aby ho oblak skryl očím těch, kdo sedlo hlídali a kdo tam nechali jen jedinou hlídku, která je nechala vystoupit až na padesát kroků od sebe, aniž je viděla; a když naši na ni vystřelili, zachránila se do své stráže, a lidé ze stráže se rozprchli — takže pan de la Meilleraye sedlo obsadil a vzkazoval mi, abych mu spěšně poslal zbytek jeho pluku a potraviny, neboť věřil, že tam bude napaden. Při té zprávě učinila radost v mém srdci výstřelek, a téže hodiny jsem dal vypravit pluk la Meilleraye, aby šel spojit se se svým polním mistrem, jemuž jsem poslal potraviny a ujistil ho, že následujícího dne budu u něho s celou svou pěchotou.

V sobotu prvního dne června jsem poslal zpět celou svou jízdu, s níž se vrátila největší část šlechty, a dal jsem postoupit sedmi tisícům pěších, kteří mi zbývali, zlehka a bez zavazadel, pod sedlo la Lossa a na dohled la Meilleraye⁹⁹, do malé doliny jménem Olacheray. Před odjezdem mi ještě přišli dát zprávu, že le Plessis a Vignoles s muži, které jsem jim dal, získali průchod la Balme, ale že je takový, že nevěří, že by se jím dalo projít, tak byl drsný a nepříjemný. Pokračoval jsem tedy ve svém prvním záměru a přišli jsme se utábořit do Olacheray. Měli jsme nějaký poplach od nepřátel, kteří byli ještě na sedle Cormette nám na dohled; ale nezůstali tam dlouho: neboť jakmile princ Tomáš zvěděl, že sedlo la Lossa bylo zaskočeno, obávaje se, že bude zavřen mezi predním vojem a hlavním vojem královým — jak by se i bylo stalo, kdybych byl prošel —, opustil téže noci¹⁰⁰ svůj zákop v Conflans a s pílí, jaké byl schopen, se dostal k Moûtiers a k průchodu du Ciel¹⁰¹, kde se mínil opevnit, jako to třicet let předtím učinil vévoda, jeho otec, proti zemřelému králi.

V neděli druhého, za rozbřesku, jsem dal oddílům stoupat, což se dalo činit jen jeden po druhém, a postavil jsem se pěšky v jejich čelo s panem markýzem de Nesle, zůstaviv pány du Hallier a komtura de Valençay v prostředku a vzadu, aby je lépe pobízeli. Šli jsme vesele až do devíti hodin ráno, ač s velkou námahou, ve sněhu; ale po té hodině, když je slunce začalo rozpouštět, jsme měli strašné trampoty, které jsme nakonec přemohli, a k jedenácté jsme sedlo la Lossa vystoupali i sestoupili. Potom jsme pochodovali asi míli, načež jsme narazili na jiné sedlo, bez sněhu, příkřejší než to na la Lossa a plné ostrých kamenů, které nám rozřezávaly nohy: jmenovalo se sedlo Nave; když jsme je s neuvěřitelnými trampotami vystoupali a sestoupili, ocitli jsme se v dosti dobré vsi jménem Nave¹⁰², kde jsme našli nějaké víno, které dobře posloužilo k tomu, aby dalo srdce našim vojákům jít dále, neboť mnozí byli docela vysíleni. Když se trochu zotavili, šli jsme dál a vystoupali ještě dvě sedla, ne taková¹⁰³ jako ta dvě první, jmenovaná le grand Cœur a le petit Cœur¹⁰⁴, a pak jsme se ocitli v Aigueblanche¹⁰⁵, kde mě dobrým štěstím přijelo zastihnout dvě stě koní, které mi král poslal v domnění, že princ Tomáš obrátil hlavu proti mně, jenž jsem neměl žádnou jízdu. Vsedl jsem tehdy na koně a postavil se jim v čelo v domnění, že bychom mohli nepřátele zastihnout při jejich odchodu a nějak zapůsobit. Ale ti už prošli Moûtiers, jež se mi při mém příjezdu vzdalo, a vzdala se i jedna kompanie karabinů, která se zastavila vzadu; dal jsem je sesadit z koní a odzbrojit a sledoval jsem nepřátele tak zblízka, že nedokázali uchovat průchod du Ciel, který jsem obsadil bez odporu, a dal jsem postoupit kompanii Casteljaloux¹⁰⁶, kterou jsem tam postavil na stráž. Potom jsem se vrátil ubytovat do Moûtiers tak zemdlen, že jsem nedokázal postavit nohu před nohu — ušel jsem také toho dne pěšky více než dvanáct francouzských mil, ustavičně do vrchu a z vrchu, buď ve sněhu a v mrazu, nebo v nesmírném vedru.

Nazítří v pondělí 3. června jsem s devíti kornetami jízdy prošel průchodem du Ciel a dal jsem je ubytovat v Esme¹⁰⁷; a když přicházela moje pěchota, přijal jsem skrze Constenana¹⁰⁸ dopis od krále, který mi přikazoval očekávat ho v Moûtiers, kam měl nazítří přijet, a předat jeho predni voj panu maršálovi de Châtillon, jenž vstoupil do svého týdne velení. To mě nadmíru urazilo: nemyslel jsem si, že když tytéž oddíly zůstávají predním vojem, má být svržena jedině moje osoba, a že když jsem zdvihl zajíce a nepřítele stíhám, přijde jiný těžit z mých trampot a z mé práce.

Tak přijel pan de Châtillon téhož večera a já jsem mu své oddíly předal a čekal na krále, který přijel nazítří v úterý 4. do Moûtiers s panem kardinálem. Podal jsem jim stížnost na křivdu, která mi byla učiněna, a nedostal z ní jiné zadostiučinění, než že se věřilo, že když můj týden skončil, měl maršál de Châtillon velet svůj.

Král zůstal nazítří v Moûtiers a odjel odtud ve čtvrtek 6., aby se ubytoval v Esme, kde dostal zprávu o úplném odchodu pana prince Tomáše do Valdosty¹⁰⁹ Malým svatým Bernardem — který by mu snad, kdybych byl pokračoval ve své trase, nebyl tak snadný, jak byl.

V pátek 7. se ubytoval v Saint-Maurice-du-Bourg¹¹⁰ a téhož dne postoupil až k mostu Saint-Germain¹¹¹, kde začíná Malý svatý Bernard a kde bylo uzavřeno vystavět pevnost. Šel jsem obhlédnout přechod Rosellan¹¹² a podal jsem mu o něm zprávu.

V sobotu 8. král zůstal v Saint-Maurice a držel radu, v níž ustanovil le Halliera, aby dal pevnost vystavět a zůstal v tom přechodu.

V neděli 9. odjel král ze Saint-Maurice, přijel obědvat do Esme a na nocleh do Moûtiers, v pondělí do Conflans a v úterý do Saint-Pierre-d’Albigny¹¹³, kde jsme zůstali ve středu i ve čtvrtek; a v pátek 14. král odtud odjel a přijel obědvat do Chambéry, kde zůstal nazítří a čekal na návrat Beringhena, kterého poslal do Lyonu za královnou a který se vrátil večer; a král se rozhodl tam jet. Přikázal mi zůstat v Chambéry s mocí nad svým vojskem. Ustanovil pana de Châteauneuf intendantem spravedlnosti a financí u mne a Constenana a Vignolese polními maršály.

V neděli král odjel a zůstavil mi rozkaz dát svému vojsku pochodovat k Maurienne. Ale v pondělí 17. se Isère tak rozvodnila, že odnesla conflanské mosty, totiž ten u Hospitalu a ten u Chèvres.

V úterý 18. se město Montmélian¹¹⁴ vzdalo a my jsme začali útočit na hrad minami.

Ve středu 19. se hrad Charbonnières¹¹⁵ vzdal panu maršálovi de Créquy.

Vzkázali mi, že naše jízda nemůže projít v Conflans, protože tam už nejsou mosty.

Ve čtvrtek 20. mi král napsal, abych dal své gardy francouzské i švýcarské přejít u přechodu la Gache¹¹⁶.

V pátek 21. června jsem dal Švýcarům postoupit do Chappareillan¹¹⁷, aby nazítří přešli.

Zřídil jsem čtyři nové kompanie, aby držely posádku v Chambéry; a když jsem tam zůstavil potřebný rozkaz, jakož i k tomu, aby byly conflanské mosty znovu zřízeny pro přechod naší jízdy, odjel jsem v sobotu 22. z Chambéry s panem de Châteauneuf, a projíždějíce Chappareillan, kam se gardy přišly ubytovat, potom Barraut, přijeli jsme na nocleh do la Terrasse¹¹⁸ a v neděli 23. na oběd do Grenoble, kde pan kardinál už dorazil, a král krátce po nás.

Pan de Créquy mi byl ustavičně hostitelem, dokud tam král zůstával, což bylo do sobotního 29. června, kdy král odjel a přijel na nocleh do Gonsolles¹¹⁹.

Maurienne: mor, horečka krále a bitka u Veillane (červenec 1630)

V neděli posledního dne června přijel na nocleh do la Roquette¹²⁰.

Červenec. – V pondělí prvního dne července přijel na nocleh do Aiguebelle pod Charbonnières¹²¹, kam přijel pan kardinál.

V úterý 2. držel král zrána radu, v níž bylo rozhodnuto, že pan kardinál přejde do Itálie s pány de Schomberg a d’Effiat a že se král na několik dní zastaví v Maurienne a ponechá si u sebe k velení svému vojsku pana maršála de Créquy a mne.

Pan kardinál odjel téhož dne do Suzy, a král, pro mor, který byl v Aiguebelle silný, odjel také a přijel na nocleh do Argentine¹²².

Zůstal jsem toho večera, a ve středu 3. jsem se šel ubytovat do královského ležení v Argentine.

Dostal zprávy od pana kardinála, které ho nazítří 4. přiměly odjet, obědvat v la Chambre¹²³, potom projít mostem Amafré¹²⁴ a přijet na nocleh do Saint-Jean-de-Maurienne, kde se pan kardinál zastavil pro příjezd Giulia Mazzariniho, který téhož večera přijel.

V pátek 5. přijel pan de Montmorency, s nímž nebyli spokojeni. Páni d’Effiat a de Schomberg odjeli.

Mazzariniho vypravili, a král, jemuž nebylo dobře, si dal pustit žilou.

Učinil jsem totéž nazítří v sobotu 6., kdy se pan de Montmorency poněkud napravil a poslali ho zpět do Itálie a dali mu pány de Cramail a du Fargis za polní maršály.

Pan de Créquy přijel do Saint-Jean-de-Maurienne.

Přijel převlečený seržant major z Nice; dal jsem ho z rozkazu krále mluvit s panem kardinálem.

V neděli se držela rada, a v pondělí rovněž. Králi bylo nedobře, ale přesto nepřestal dávat konat cvičení; a mně bylo zle v noci.

V úterý 9. se vrátil pan de Schomberg, jemuž pan kardinál svěřil vyjednávání o Nice a odňal mi je z rukou¹²⁵.

V pátek 12. přišla zpráva, že pan de Montmorency si chrabře vedl v bitce u Veillane¹²⁶, kde byl zajat princ Doria¹²⁷.

V sobotu 13. bylo králi zle a vzal lék. Přijel můj dobrý přítel Frangipani.

V neděli 14. přinesli kornetu a šestnáct zástav vzatých v bitce u Veillane.

V pondělí 15. vystrojil Schomberg hostinu k obědu a pan de Longueville k večeři.

Nazítří v úterý 16. jsem jim hostinu vystrojil já. Pan de Créquy se vrátil do Grenoble.

V pátek 19. měl král silnou horečku a říkal, že dají-li ho v Saint-Jean-de-Maurienne zůstat déle, dají ho zabít.

V sobotu 20. přinesla jedna žena dopisy od obležených z Casale.

Ve středu 24. se král rozhodl ze Saint-Jean-de-Maurienne odejít a vykonal to nazítří ve čtvrtek 25., zůstaviv tam pana kardinála a Schomberga, a přijel na nocleh do Argentine, kde bylo vše plné moru: byli jsme přinuceni nocovat na lukách.

V pátek 26. přijel král na nocleh do la Rochette, kam přijeli páni de Guise, de Châtillon a biskup orleánský¹²⁸.

V sobotu 27. jel král na nocleh do pevnosti Barraut a dovolil panu hraběti, panu de Longueville a mně jet do Grenoble.

Přijeli jsme na nocleh do Domène¹²⁹ a nazítří v neděli 28. jsme přijeli do Grenoble na večeři k panu de Créquy. Nalezli jsme tam strážce pečetí, kterého dali do Grenoble přivolat, aby ho odtáhli z Lyonu od královny¹³⁰, o níž byl v podezření, že ji popouzí proti panu kardinálovi; a bylo zřetelně vidět tu zlou shodu, podněcovanou panem de Bellegarde, který se prohlásil nepřítelem pana kardinála za to, že dal burgundské královské místodržitelství, uprázdněné smrtí markýze de Mirebeau, Tavannesovi, jehož neměl rád. Z druhé strany pan de Guise, jemuž chtěl pan kardinál odejmout levantskou admiralitu s tvrzením, že závisí na ponantské, nezanedbával činit mu zlé služby, jaké mohl — a tím více teď, že jejich věci byly v nejhorším, protože pan kardinál poslal do Provence biřice, aby tam vykonal nějaký akt při námořnictví, a pan de Guise ho potupil a potom dal do vězení. Také paní de Combalet, kterou královna neměla v lásce, dobře pomáhala zvětšovat královninu rozhořčenost; ta si stěžovala, že si paní de Combalet drží ve své službě čtyřicet šlechticů, kteří ji vůbec nevidí a nehnou se od pana kardinála. Ten měl zase ze své strany co si stěžovat na to, že se, zatímco je zaměstnán věcmi státu a jeho zvětšováním, strojí jeho zkáza tím, že se královna matka proti němu popouzí; že dva muži, které on vyzdvihl ze země k nejvyšším hodnostem, se znamenitou nevděčností hleděli ho zničit — totiž pan de Bérulle, z něhož z pouhého kněze dal učinit kardinála¹³¹, a pan de Marillac, jemuž dal nejprve dát do rukou finance a potom pečeti; že si v levantské admiralitě nenárokuje nic než to, co si v ní nárokovali ti, po nichž nastoupil v ponantské, a že nevěří, že by mu pan de Guise proto, že není mužem meče, měl mocí uchvacovat to, oč žádá jen soudní cestou — ani že by proto měly být paní princezna de Conti, paní d’Elbeuf¹³² a paní d’Onano¹³³ ustavičně u uší královny matky, aby o něm zle mluvily; že panu Vrchnímu prokázal dobrodiní, co mohl, ale že je to člověk, který, požívav v útlém mládí přízně krále Jindřicha Třetího, věří, že je z jeho otcovského dědictví, a nemůže snést ty, kdo ji požívají; že záminka, kterou si k nenávisti k němu bere, je nespravedlivá, uváží-li se, že král, a ne on, dal královské místodržitelství osobě od mládí vychované s ním, velké kvality, jejíž děd byl maršálem Francie a jejíž otec a strýc drželi v Burgundsku celý ten úřad, z něhož mu král dal jen částku v uznání služeb jeho předků i jeho vlastních, a zvláště pro náklonnost, kterou k němu od jeho dětství nese; že markýz de Tavannes byl už polním mistrem Navarry a sloužil více než ti, které pan Vrchní králi pro burgundské královské místodržitelství navrhl; že ostatně král není povinen do toho úřadu dávat ty, které mu guvernér provincie jmenuje — a tím méně si přát, aby byli příliš svázáni přátelstvím nebo závislostí.

V pondělí 29. vzal pan maršál de Créquy pana hraběte, pana de Longueville a mne na oběd do svého krásného domu ve Vigille¹³⁴, kde jsme viděli pana de Canaples hodně nemocného. Ta cesta se konala proto, aby se dal parlamentu čas rozhodnout, co učiní při příjezdu pana hraběte, jejich guvernéra, kterého byli povinni navštívit. Věc byla ta, že grenobelský parlament, jehož hlavou je guvernér a v němž předsedá — rozsudky se vydávají jeho jménem, není-li ve Francii dauphin —, konal odedávna svým guvernérům a královským místodržitelům velké povinnosti, mezi jinými tu, že když přijížděl nebo odjížděl, dvůr mu v plném počtu přicházel složit poklonu a on ji šel vyprovodit jen na vrch svého schodiště; totéž se zachovávalo královskému místodržiteli. V tom byli v nepamětné držbě a nebylo to upíráno ani panu hraběti, ani panu de Lesdiguières, ani panu maršálovi de Créquy. Stalo se, že tři roky předtím, když pan Princ měl pověření velet královským vojskům proti hugenotům v Languedoku, bylo jeho pověření rozšířeno až do Provence a do Dauphiné; a když se vracel do Francie a projížděl Lyonem, vypravil parlament prvního presidenta a počet radů, aby mu přišli složit poklonu. Pan Princ, který každému činí více čest, než se od něho žádá, je přišel přijmout až na spodek svého schodiště a vyprovodil je až k jejich kočárům; o čemž podali parlamentu zprávu a dali ji do svých registrů, a potom vydali rozsudek, jímž bylo zakázáno chodit dále zdravit guvernéra provincie ani královského místodržitele, nebudou-li jim činit tutéž čest — což ani jeden, ani druhý činit nechtěl. Tak pan hrabě při svém příjezdu do Grenoble loňského roku, když král jel do Suzy, parlamentem navštíven vůbec nebyl; ale řekli mu také, že je to proto, že král byl v Grenoblu a že za jeho přítomnosti dvůr v plném počtu k nikomu nechodí. Ale při jeho návratu do Valence, když řečený parlamentní dvůr poslal prvního presidenta a počet radů za králem, dali panu hraběti vyzkoumat, chtěl-li by jim učinit čest, kterou si nárokují; což jim odmítl, a když se obrátili na strážce pečetí, aby je králi představil, dal jim pan hrabě odepřít slyšení pod záminkou, že přijíždějí z města zamořeného. Nato se jednalo o prostředcích k urovnání a panu hraběti dali naději, že se dvůr postaví do své staré povinnosti, neboť první president to panu de Senneterre ujistil. K tomu účelu přijel pan hrabě do Grenoble bez krále na naléhání pana maršála de Créquy; pan de Senneterre přijel před ním a šel o té věci jednat s prvním presidentem a způsobil, že pan hrabě vešel do Grenoble teprve v noci a že nazítří ráno jel do Vigille, aby dal lidem z parlamentu čas na rozmyšlenou. Ale bylo to nadarmo, neboť nedali se k tomu přivést. Při návratu z Vigille uvážili pan hrabě a pan de Créquy, dotčeni tou pohanou, co mají činit, a já jsem jim poradil, aby ten dvůr, který jimi pohrdá, trápili a užili své moci k tomu, aby je přivedli k rozumu a učinili z nich žadatele: aby dali přikázat, že se po sedmé hodině nikdo nemá po městě procházet, a potom dali rozšířit zprávu, že se ten zákaz týká jen parlamentu, a jakmile by nějaký rada nebo president vyšel, dát ho jmout a poslat do vězení do citadely nebo do arsenálu; že k tomu mají síly i autoritu v rukou. Pan de Créquy se k tomu mínění přidal zpříma; ale Senneterre pana hraběte od jeho přijetí odvrátil a způsobil, že nechtěl vidět žádného radu v soukromí, protože ho neviděli na veřejnosti, a že podal králi stížnost, aby měl proti těm pánům nařízení.

V úterý 30. jsme obědvali u pana hraběte. Po obědě se zdvihla nejzuřivější bouře, jakou jsem ve svém životě viděl.

Srpen. – Ve čtvrtek prvního dne srpna měl pan hrabě celý den horečku, což způsobilo, že chtěl nazítří 2. odjet v mém kočáře a přijet na nocleh do Moyrans; a já jsem ho provázel, a pan de Longueville také.

V sobotu 3. jsme se při obědě dověděli o dobytí Mantovy, čímž byl pan de Longueville velmi zarmoucen¹³⁵, a jeli jsme na nocleh do Artas¹³⁶; a v neděli 4. jsme přijeli do Lyonu, kde byl mým hostitelem pan d’Alincourt.

Dne 7. tam přijel král; a když jsem se o několik dní později s králem rozloučil, abych šel dát pořádek svým věcem v Paříži, odjel jsem v sobotu 17. dne srpna z Lyonu a přijel na nocleh do la Bresle¹³⁷, potom do la Palisse, do Nevers, do Montargis; a konečně ve středu 21. dne srpna jsem přijel do Paříže, kde jsem nalezl pana d’Épernon. Monsieur, bratr krále, tam přijel nazítří, a za několik dní přijeli pan hrabě, pan de Longueville a pan de Guise. Nemysleli jsme na nic jiného než jak si tam dobře krátit čas¹³⁸. Já jsem se obveseloval stavbou Chaillot.

Král v Lyonu málem umře (září–říjen 1630)

Ale měsíc po tom (září) jsem dostal zprávu, že král má trvalou horečku a že není bez nebezpečí. To mě přimělo vzít poštu a jet se vší pílí do Lyonu, kam jsem přijel (říjen) nazítří po dni, kdy král pomýšlel zemřít a kdy jeho hlíza odtekla dolů¹³⁹; z čehož jsem měl nesmírnou radost. Přijel jsem sesednout u krále, který byl velmi rád, že mě vidí, a já byl unesen tím, že je z nebezpečí venku. Potom jsem viděl královny, princezny a pana kardinála a šel jsem se podle svého zvyku ubytovat k panu d’Alincourt.

Pan kardinál mě přijal velmi dobře, učinil mi velmi dobré pohoštění a mluvil se mnou s velkou důvěrností. Ale nazítří jsem v něm zpozoroval nějaký chlad ke mně; a když jsem se pana de Châteauneuf tázal po příčině, řekl mi v důvěře, že panu kardinálovi dali zprávu, že jsem od Monsieura přinesl královně matce nějaká slova s pověřením zatknout ho, kdyby bylo s králem zle; což bych se odvážil přisahat, že Monsieur neměl ani na mysli, protože když jsem odjížděl, netušil, že by král byl v nebezpečí. Řekl mi také, že to, že jsem přijel sesednout do bytu pana d’Alincourt, kde už byl ubytován pan de Créquy, a že pan de Guise jel část cesty se mnou a ubytoval se také dveře ode dveří pana d’Alincourt, mohlo o mně dát nějakou nedůvěru — o mně, který jsem byl každý večer u paní princezny de Conti a celý den u královny matky. Řekl jsem mu, že jsem Monsieura, bratra krále, ráno v den svého odjezdu neviděl a že předešlého večera jsem se s ním nerozloučil; že jsem královně matce dosud neřekl jediné slovo, leda nahlas; že je to úřad kurýra, a ne maršála Francie, být nositelem takových pověření, která by byla přišla příliš pozdě, kdyby Bůh krále zázračně nevyléčil; že jsem už deset let neměl v Lyonu jiného bytu než byt pana d’Alincourt, svého starého přítele; že to není od nynějška, co pan de Créquy a já žijeme jako bratři, nýbrž od našeho prvního poznání, a že je už téměř třicet let, co chodím k paní princezně de Conti; že Villeclair¹⁴⁰ a Guillemot¹⁴¹, kteří přijeli poštou se mnou, by mohli svědčit, že pan de Guise vyjel z Paříže po mně, že mě první den předjel, kdy jsem nocoval v la Chapelle-la-Reine¹⁴², že jsem ho následujícího večera dohonil v Pouilly a že v Moulins, když mě nedokázal následovat, jsem ho předjel; a že ho prosím, aby pana kardinála ujistil, že nejsem člověk pletich ani intrik, že jsem se nikdy nemíchal do ničeho než abych dobře a věrně sloužil nejprve králi a potom svým přátelům, z nichž on je jedním z prvních a jemuž jsem zasvětil veškerou nejponíženější službu. To mi slíbil učinit, a když jsem za ním jednou šel, řekl jsem mu v podstatě tytéž věci i sám, čímž mi dal na srozuměnou, že je uspokojen.

Král se dal donést do Bellecouru do domu paní de Chaponay¹⁴³, kde byl ještě hodně nemocen. Ale když mu Bůh vrátil zdraví, odjel, aby se vrátil do Paříže¹⁴⁴.

Následovali jsme ho den po něm, pánové hrabě, kardinál de la Valette, de Longueville a já, a dohonivše ho v Roanne jsme se nalodili před ním a přijeli dnem i nocí do Briare, kde jsme nalezli můj kočár, který nás dovezl do Paříže; kam se za několik dní, krátce po Všech svatých, dostavily královny — a královnu matku nebylo dva nebo tři dny po jejím návratu vidět, neboť byla ubytována v Luxembourgu.

Listopad. – Král ji přijel navštívit z Versailles v sobotu 9. listopadu a pro větší pohodlí se přijel ubytovat do palácu vyslanců blízko řečeného Luxembourgu; a pan kardinál, který přijel v témž lodním plavidle s královnou ve velké důvěrnosti s ní, se vrátil rovněž zároveň s králem do Paříže a ubytoval se v malém Luxembourgu.

Den oklamaných (11. listopadu 1630)

Zvěděl jsem potom — a Bůh mě potrestej, měl-li jsem o tom předtím jinou známost než jen po částech —, že královna a pan kardinál byli někdy ve sváru, někdy v dokonalé shodě; zvěděl jsem, pravím, potom, že si král často stěžoval královně své matce na pana kardinála a královna králi naopak; [že mu nakonec dvakrát či třikrát řekla]¹⁴⁵, že se s ním chce otevřeně rozsvářit a vyjít z jeho poručnictví — to byla její slova — a že ji král čas od času prosil, aby to odkládala, což činila; a že při návratu krále do Lyonu král v něčem královně přisvědčoval, přesto ji však prosil, aby počkala ještě do jejich návratu z Paříže¹⁴⁶; že král, když v Roanne viděl rozhodnutí pana kardinála počkat na královnu matku, mu napsal, aby jí učinil velmi dobré pohoštění, jak i učinil; a že v neděli 10., v předvečer svatého Martina, když král ráno přijel navštívit královnu svou matku, jsem ho provázel. Zavřeli se oba v jejím kabinetě a král ji přišel prosit, aby ještě šest neděl nebo dva měsíce odložila, než proti panu kardinálovi vybuchne, pro dobro státních věcí, které byly tehdy ve své krizi, neboť král přikázal svým generálům za horami, aby odvážili bitvu pro vysvobození Casale¹⁴⁷; a královna matka se rozhodla ještě tu dobu na prosbu krále, svého syna, odložit. Když byli v té rozmluvě, přišel pan kardinál, a nalezna dveře z předpokoje do pokoje zavřené, vstoupil do galerie a přišel tloukat na dveře kabinetu, kde nikdo neodpověděl; nakonec, netrpěliv a znaje poměry toho domu, vešel malou kaplí, jejíž dveře nebyly zavřeny. Král byl jeho vstupem poněkud udiven a řekl královně: „Vše je ztraceno¹⁴⁸; tu je“ — neboť se domníval, že vybuchne. Pan kardinál, který ten úžas zpozoroval, jim řekl: „Jsem si jist, že jste mluvili o mně.“ Královna mu odpověděla: „Nemluvili.“ Když na to namítl: „Přiznejte to, Madame,“ řekla mu, že ano, a nato se proti němu obrátila s velkou rozhořčeností a prohlásila mu, že ho už nechce užívat, a mnoho jiných věcí; nato přišel pan Bouthillier, a ona pokračovala ještě, dokud král nešel obědvat a pan kardinál ho nenásledoval.

Ten svár byl ze všech stran držen tak tajně, že o něm nikdo nic nezvěděl a že se o něm netušilo. I Monsieur, bratr krále, který jel králi vstříc až do Montargis — když ho král velmi prosil, aby se urovnal s panem kardinálem, jemuž chtěl zle, odpověděl mu, že ho nejponíženěji žádá, aby chtěl vyslechnout spravedlivé důvody, které má k tomu, aby ho nenáviděl, a po tom že učiní vše, co se Jeho Veličenstvu zlíbí mu přikázat; a král to vyslechl celé a požádal Monsieura, aby chtěl na své domnělé urážky zapomenout a pana kardinála mít v lásce, a Monsieur mu to slíbil¹⁴⁹. Ale když král přijel v sobotu do Paříže, ať byl Monsieur nemocen, nebo nemoc předstíral, dosud ke králi nepřišel; a ten téhož večera¹⁵⁰ poslal le Plessis-Praslina zvědět zprávy o jeho zdraví. Ale krátce potom přišel le Plessis-Praslin říci králi, že pan jeho bratr je v domě a jde k němu; nato poslal král pro pana kardinála, a pohovořiv chvíli s panem svým bratrem, představil mu pana kardinála a požádal ho, aby ho měl v lásce a držel za svého služebníka; což Monsieur králi dosti chladně slíbil učinit, bude-li se k němu chovat, jak se má. Byl jsem při tom srovnání, po němž mě pan kardinál, když jsem byl blízko něho, vzal a řekl mi: „Monsieur si na mne stěžuje, a Bůh ví, má-li k tomu příčinu; ale bití platí pokutu.“ Řekl jsem mu: „Pane, nehleďte na to, co Monsieur říká: nečiní nic než to, co mu Puylaurens a le Coigneux radí; a budete-li chtít Monsieura držet, držte ho skrze ně, a zastavíte ho.“ Potom mi o svém sváru¹⁵¹ neřekl ani slovo; nechť mě také Bůh zahubí, jestli jsem o něm jen tušil. Po večeři jsem šel navštívit paní princeznu de Conti, viděv předtím krále ulehnout, který nedal nic najevo; otázal jsem se ho, odjede-li nazítří; řekl mi, že ne. Nalezl jsem paní princeznu de Conti v takové neznalosti té věci, že o ní dokonce ani nemluvila, a odvážil bych se dobře přisahat, že o ní nic nevěděla.

V pondělí 11., v den svatého Martina, jsem přišel zrána ke králi, který mi řekl, že se vrací do Versailles. Nepomyslel jsem si, k jakému záměru. Měl jsem svůj: obědvat s panem kardinálem, kterého jsem u něho od jeho příjezdu nemohl vidět, a šel jsem k poledni do jeho bytu. Řekli mi, že tam není a že toho dne odjíždí do Pontoise. Ještě ani tehdy jsem si na nic nepomyslel — a tím méně, když jsem se vrátil do Luxembourgu, kam pan kardinál přijížděl, a dovedl jsem ho až ke dveřím pokoje královnina a on mi řekl: „Už si nebudete všímat člověka vypadlého z přízně, jako jsem já.“ Představil jsem si, že chce mluvit o zlé tváři, kterou předešlého dne dostal od Monsieura. Nato jsem na něho chtěl počkat, abych s ním šel obědvat; ale pan de Longueville mě odvedl, abych šel obědvat k panu de Créquy s Monsieurem, jak mě o to prosil. Jak jsme tam byli, řekl mi pan de Puylaurens: „Nu, tentokrát je to doopravdy, že jsou naši lidé rozsváření: neboť královna matka včera panu kardinálovi otevřeně řekla, že ho nikdy nechce vidět.“ Byl jsem tou zprávou velmi udiven a pan de Longueville mi ji krátce potom potvrdil. Poslal jsem v tu hodinu k paní princezně de Conti, aby ji nejponíženěji požádal, aby mi o tom poslala zprávy; a ta mému člověku přisahala, že tato je první, kterou o tom zvěděla, a že mě prosí, abych jí poslal podrobnosti. Nezvěděl jsem nic jiného, než že mi řekli, že se paní de Combalet rozloučila s královnou matkou a že král a pan kardinál odjeli. Večer mě pan hrabě vzal ke královně matce, která mluvila jen s královnou a s princeznami.

V úterý 12. jsem jel na celý den do Chaillot, a když jsem se vracel, potkal jsem Lisla, který mi řekl, že panu de Marillac odňali pečeti a poslali ho se strážemi do Touraine.

Ve středu 13. mi pan de Lavrillière, vracející se v galopu z Versailles, řekl, že panem strážcem pečetí je pan de Châteauneuf; a večer u královny matky jsem viděl pana de la Ville-aux-Clercs, který jí to přišel říci jménem královým.

Ve čtvrtek 14. mě zrána přišel navštívit Lopes¹⁵² a řekl mi, že bych dobře učinil, kdybych jel do Versailles navštívit krále a pana kardinála; což bych byl učinil téže hodiny, kdybych nebyl chtěl pozdravit nového strážce pečetí, který byl mým zvláštním přítelem a který toho dne přijížděl do Paříže pozdravit královny. Viděl jsem ho tedy k večeru, a když jsem se ho otázal, jsem-li u dvora dobře nebo zle, řekl mi, že nezpozoroval, že by bylo něco proti mně, ale že bych dobře učinil, kdybych se šel představit¹⁵³. To jsem učinil v pátek 15.; a když jsem vstoupil do pokoje krále, řekl, jakmile mě uviděl, tak nahlas, že jsem to mohl slyšet: „Přijel po bitvě,“ a potom mi učinil velmi zlé pohoštění. Nepřestal jsem přesto dělat dobrou tvář, jako by nic nebylo. Nakonec mi král řekl, že bude v pondělí v Saint-Germain a abych tam dal dostavit jeho švýcarskou gardu. Zároveň jsem zaslechl, jak Saint-Simon, první podkoní, řekl panu hraběti: „Pane, nezvěte ho na oběd, ani já ne, a vrátí se, jak přišel.“ Nestoudnost toho malého šereda mě v srdci rozhněvala, ale nedal jsem to najevo: neboť posměváčci nebyli pro mne — a nevím ani proč. Pan hrabě mi nicméně řekl: „Chcete-li obědvat, mám tam nahoře tři nebo čtyři mísy, které sníme.“ Odpověděl jsem mu: „Pane, dávám dnes oběd v Chaillot panu de Créquy, panu de Saint-Luc a hraběti de Sault, kteří mě čekají; vzdávám vám za to nejponíženější díky.“ Nato přijel pan kardinál, který mi učinil chlad a mluvil se mnou dosti lhostejně, a potom vstoupil s králem do kabinetu. Dal jsem se do řeči s panem hrabětem, a v tu chvíli mi přišel Armaignac¹⁵⁴ říci jménem pana kardinála, chci-li s ním přijít obědvat. Ale protože jsem to už odmítl panu hraběti, před nímž se mnou mluvil, učinil jsem mu tutéž výmluvu, jakou jsem učinil dříve — čímž se pan kardinál urazil a řekl to králi.

V pondělí 18. přijel král do Saint-Germain, kde jsem se nalezl také, a učinil mi tam nejhorší tvář na světě.

Vrátil jsem se tam ve středu 20., kde mi neučinil lepší přijetí.

Přijely tam královny, jimž učinil mnoho poct, málo důvěrnosti.

Rozhodl jsem se nakonec zůstat v Saint-Germain a byl jsem tam po tři neděle, aniž mi král kdy řekl jediné slovo, kromě hesla.

Pan d’Épernon tam přijel v neděli 24.¹⁵⁵ a byl velmi dobře přijat jak králem, tak panem kardinálem; ale já ustavičně v témž stavu. Pan kardinál mě požádal, abych dal panu d’Épernon oběd, protože byl na loži — k čemuž jsem byl už připraven a on mi to poslal říci.

Mezi tím se Puylaurens a le Coigneux urovnali s panem kardinálem, který jim dal od krále dát každému sto tisíc écu — tomu poslednímu¹⁵⁶ alespoň úřad presidenta dvoru¹⁵⁷, který tolik stojí nejméně. To srovnání se stalo skrze pana de Rambouillet, který měl mít třicet tisíc écu. Puylaurensovi bylo také slíbeno, že z něho učiní vévodu a paira. Nato přijel Monsieur ke králi¹⁵⁸, který mu učinil velmi dobrou tvář. Šel navštívit pana kardinála a vše brávalo dosti dobrý běh; neboť pan kardinál Bagni podnikl urovnání pana kardinála s královnou matkou, kterou pan kardinál šel navštívit (prosinec), když vyšel od pana Prince, jemuž držel u křtitelnice druhého syna¹⁵⁹. Ale to smíření se neukázalo úplným; k tomu se v téže době dostala královně matce zpráva o zadržení maršála de Marillac¹⁶⁰, které se stalo krátce po tom, co bylo Casale vysvobozeno královským vojskem a co byl obecný mír odpřisáhnut.

V témž čase byl Beringhen poslán ze dvora; Jacquinot¹⁶¹ dostal zákaz tam přicházet; pan Servien¹⁶² byl učiněn státním sekretářem; pan de Montmorency učiněn maršálem Francie, a pan de Toiras rovněž¹⁶³; pan d’Effiat, rozhněván, že jím není, se odebral do svého domu v Chilly¹⁶⁴, odkud se krátce potom vrátil a byl učiněn maršálem Francie¹⁶⁵.