Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

XI. Zatčení, Bastila a Evropa z okna vězení (1631–1634)

[Nejkratší kapitola knihy a nejtěžší. První třetina je pád v přímém čase: Monsieur opouští dvůr, královna matka je zatčena v Compiègne, a pan d’Épernon maršála večer předem zpraví, že má být zatčen i on. Bassompierre odmítne jeho radu uprchnout i nabídku padesáti tisíc écu, spálí šest tisíc milostných dopisů a ráno jede sám do Senlis králi vstříc — a 25. února 1631 je odveden do Bastily, kde zůstane dvanáct let. Zbytek kapitoly je Evropa viděná z vězeňského okna: Lotrinsko, Valdštejn, Nördlingen, a maršál, jemuž dvakrát slíbí vyplatit zadržené služné a dvakrát je odepřou.]

Monsieur opouští dvůr (leden–únor 1631)

Leden. – Král žil s královnami chladně a v kruhu s nimi téměř nemluvil, když jsme vstoupili do roku 1631, na jehož počátku mi přikázali rozpustit pluk plukovníka d’Erlach — pluk plukovníka d’Affry jsem byl rozpustil už v září předešlého roku; ale pro obtíž s výplatou tu věc odložili.

Zatím se hledělo (jak říkají lidé Monsieurovi) rozdělit Puylaurense a le Coigneuxe: pan strážce pečetí, příbuzný prvního z nich¹, ho přesvědčoval, aby svého druha opustil. Když o tom byl le Coigneux zpraven paní de Verderonne, která byla úschovou jejich přátelství, a když o tom Monsieur dostal zprávy, poradili oba ve shodě Monsieurovi, aby na počátku měsíce února opustil dvůr; což vykonal …..², když byl předtím vyhledal pana kardinála v jeho bytě a řekl mu, že se zříká jeho přátelství.

Únor. – Byl jsem u presidenta de Chevry, když jsem tu zprávu zvěděl, a šel jsem v tu hodinu za panem kardinálem zvědět, co mám činit — jakožto k prvnímu ministru, v nepřítomnosti krále. Řekl mi, že král bude téhož večera v Paříži a že v galopu poslal pana Bouthilliera, jak aby ho zpravil o Monsieurově odjezdu, tak aby mu poradil přijet do Paříže.

Přijel sesednout u pana kardinála, kde se sešel celý svět, a odtud šel ke královně matce. Dal mě posadit do svého kočáru, dal mi kance, kterého toho dne ulovil, a učinil mi velmi dobré pohoštění. Když jsme jeli k Louvru, řekl mi, že se jde pohádat s královnou svou matkou, že dala pana jeho bratra odjet od dvora. Řekl jsem mu, že by byla hodna výtky, kdyby to učinila, a že se velmi divím, že by mu byla takovou věc poradila. Odpověděl mi: „Ale ano, zajisté — pro nenávist, kterou nese k panu kardinálovi.“ Nato vstoupil ke královně své matce, která toho dne vzala nějaký lék.

Za několik dní se král rozhodl jít prožít masopust do Compiègne a královny ho tam chtěly následovat. V předvečer svého odjezdu mi dal ještě kančí hlavu ze svého lovu a slíbil mi, že mi v Compiègne učiní dar, aby mi spravil věci rozvrácené nesmírnými výdaji, které jsem loňského roku učinil v Savojsku.

V neděli 16. února jsme se rozloučili [s královnami; neboť král mi dovolil prožít masopust v Paříži. Šel jsem se potom rozloučit]³ s paní princeznou de Conti — což je naposledy, co jsem ji viděl. Královny odjely nazítří v pondělí 17. února, aby se vydaly do Compiègne, kde byla královna matka králem pobízena, aby se urovnala s panem kardinálem; ale protože je velmi celá a zatvrzelá a rána byla ještě čerstvá, nedala se k tomu přivést.

Večer před zatčením (23. února 1631)

V neděli 23. února jsem obědval u pana maršála de Créquy, a když jsem odtud jel na Place Royale k panu de Saint-Luc, zavěsil jsem se s vozem, který vezl do Bastily postel abbého de Foix, jenž tam byl ráno doveden jako zajatec⁴; čímž jsem o jeho zajetí zvěděl.

K večeru jsem čekal na hodinu, kdy se půjde na komedii k panu de Saint-Géran, který ji toho večera dával a po ní bál, když mě pan d’Épernon poslal požádat, abych přišel k paní de Choisy⁵, kde byl. A když jsem tam přišel, řekl mi, že královna matka byla téhož rána zatčena v Compiègne, odkud král odjel na nocleh do Senlis; že paní princezna de Conti dostala dopisem královým, který jí pan de la Ville-aux-Clercs přinesl, rozkaz odejít do Eu⁶; že král učinil paní de la Flotte dámou od šatu královny a slečnu de Hautefort dvorní dámou královny, své ženy⁷, a že obě přijely s královnou do Senlis; že první lékař královnin⁸, pan Vautier, byl odveden jako zajatec v králově průvodu; a konečně že z dobrého zdroje ví, že bylo na stole zatknout nás — jeho, maršála de Créquy a mne; že proti těm dvěma nebylo ještě nic uzavřeno, ale že bylo rozhodnuto učinit mě zajatcem v úterý při příjezdu krále do Paříže, o čemž mě chtěl zpravit, abych na sebe pomyslel. Otázal jsem se ho, co mi radí činit a co chce činit on sám. Řekl mi, že kdyby měl jen padesát let, nebyl by v Paříži ani hodinu a odebral by se na bezpečné místo, odkud by potom mohl učinit svůj mír; ale že blízko osmdesáti let se sice cítí ještě dost silný na jeden přejezd, bál by se však, že nazítří zůstane ležet. Že proto, když byl tak málo obratný, že ještě ve svém věku přišel dělat dvořana, je mu po právu, že za to pyká; a že se pokusí o všechno a dá v pohyb všechny kameny, aby se jakž takž obnovil, a potom aby odešel dokonat své dny v pokoji ve svém guvernérství. Ale mně, který jsem ještě mladý, ve stavu sloužit a čekat na lepší štěstí, radil, abych se vzdálil a zachoval si svobodu; a nabídl mi, že mi půjčí padesát tisíc écu na dva zlé roky, které mu vrátím, až přijdou dobré.

Vzdal jsem mu především nejponíženější díky za jeho dobrou radu a potom za jeho nabídku a řekl jsem mu, že mi má skromnost brání přijmout tu druhou a mé svědomí vykonat tu první, jsa zcela nevinen každého zločinu a nikdy nekonav čin, který by si nezasluhoval spíše chválu a odměnu než trest; že se ukázalo, že jsem vždy hledal spíše slávu než zisk, a že, dávaje svou čest nejen nad svou svobodu, ale i nad svůj vlastní život, ji nikdy nevydám v nejistotu útěkem, který by mohl vzbudit podezření a pochybnost o mé poctivosti; že třicet let sloužím Francii a připjal jsem se k ní, abych v ní učinil své štěstí; že si teď, když se blížím věku padesáti let⁹, nechci hledat nové; a že když jsem králi dal svou službu a svůj život, mohu mu dobře dát i svou svobodu, kterou mi brzy vrátí, až obrátí oči na mé služby a mou věrnost; že v nejhorším případě raději zestárnu a umřu ve vězení, od každého uznáván nevinným a svůj pán nevděčným, než abych nerozvážným útěkem o sobě dal věřit, že jsem vinen, a nechal podezřívat, že neznám hodností a úřadů, které mi král chtěl udělit; že si nedokážu představit, že by mě chtěli uvěznit, když jsem nic neučinil, ani mě tam držet, když proti mně nenajdou žádnou obvinu; ale budou-li chtít učinit obojí, že to snesu s velkou stálostí a mírností, a že se místo vzdálení rozhoduji jít se hned nazítří ráno představit králi do Senlis — buď abych se ospravedlnil, obviňují-li mě, nebo abych vstoupil do vězení, podezřívají-li mě, nebo i abych umřel, dokážou-li se pochyby, které o mně mohli vzít; a kdyby na mém životě ani na mém chování nenašli co vytknout, abych umřel také, a to velkodušně a stále, pohání-li mě mé zlé štěstí nebo vztek mých nepřátel až do té krajnosti.

Když jsem tu řeč dokončil, pan d’Épernon mě se slzami v očích objal a řekl mi: „Nevím, co se vám přihodí, a prosím Boha z celého srdce, aby to bylo všechno k dobrému; ale nikdy jsem neznal šlechtice lépe urozeného, než jste vy, ani takového, který by si lépe zasloužil všechno dobré štěstí: měl jste je až dosud; Bůh vám je zachovej. A ačkoli se toho vašeho rozhodnutí obávám, přece je schvaluji a radím vám, abyste je následoval, neboť jsem vaše důvody vyslechl a zvážil.“

Požádal mě potom, abych tu zprávu, která bude brzy veřejná, nerozhlašoval, a požádal mě, abych mu po komedii dovolil dát mi večeři u paní de Choisy, kde ji dal připravit. Nato jsme šli na slavnost k panu de Saint-Géran, kde jsem našel pana maršála de Créquy, jemuž to pan d’Épernon přede mnou řekl, i to, co chci učinit já; a on to schválil a řekl, že co do něho, učiní, co bude moci, aby tu bouři odvrátil, ale že ji bude čekat.

Krátce potom paní hraběnka rozhlásila zatčení královny matky, a my jsme vyslechli komedii, viděli bál a o půlnoci přišli večeřet k paní de Choisy, kam přišel pan de Chevreuse — jenž byl vzdálením své dobré sestry od dvora málo dotčen a byl veselý jako obvykle. Když jsme se rozcházeli, přijel pan du Plessis-Praslin a řekl panu de Chevreuse jménem královým, že paní jeho sestru vzdálil od královny své matky nikoli z nenávisti, kterou by k jeho domu nesl, nýbrž pro dobro své služby.

Šest tisíc dopisů a cesta do Senlis (24.–26. února 1631)

Nazítří v pondělí 24. dne února jsem vstal před rozedněním a spálil více než šest tisíc milostných dopisů¹⁰, které jsem kdy přijal od různých žen, z obavy, že kdyby mě vzali do vazby, přišli by do mého domu hledat a našli by tam něco, co by mohlo uškodit — byly to jediné papíry, které jsem měl a jež by byly mohly někomu uškodit. Potom jsem vzkázal panu hraběti de Gramont, že jedu za králem do Senlis, a kdyby tam chtěl jet, že ho tam dovezu; což rád učinil. A když jsem ho přijel vzít do jeho bytu, vsedl do mého kočáru a jeli jsme až k Louvru¹¹, kde jsme nalezli pana hraběte, pana kardinála de la Valette a pana de Bouillon¹², kteří po ohřátí vstupovali do kočáru, aby jeli do Senlis. Pan hrabě chtěl, abychom pan de Gramont a já vsedli do jeho kočáru a jeli tam ve společnosti, a řekl mi, abych se přišel ohřát; potom, když se mnou vystupoval do pokoje, mi řekl: „Vím zajisté, že vás chtějí zatknout; budete-li mi věřit, odejdete, a budete-li chtít, hle, dva běžci, kteří vás chrabře odvezou deset mil odtud.“ Poděkoval jsem mu nejponíženěji a řekl mu, že nemaje na svědomí nic zlého, také ničeho nebojím a že budu mít čest provázet ho do Senlis. Tam jsme krátce potom přijeli a nalezli krále s královnou, jeho ženou, v jejím pokoji a paní Princeznu a paní de Guéménée¹³. Přišel k nám a řekl: „Hle, dobrá společnost“; a když chvíli pohovořil s panem hrabětem a s panem kardinálem de la Valette, zdržel mě dosti dlouho a říkal mi, že učinil, co mohl, aby královnu svou matku přivedl k urovnání s panem kardinálem, ale že tím nedokázal nic získat. O paní princezně de Conti mi nikdy nic neřekl. Potom jsem mu řekl, že mi dali zprávu, že mě chce dát zatknout, a že jsem přijel za ním, aby neměli námahu mě hledat, a že kdybych věděl, kde to je, šel bych tam sám bez toho, aby mě tam vedli. Nato mi řekl tato slova: „Jakže, Betsteine¹⁴, ty bys měl tu myšlenku, že bych to chtěl učinit? Dobře víš, že tě mám rád.“ A věřím opravdu, že v tu hodinu to říkal tak, jak to myslel. Nato mu přišli říci, že pan kardinál je v jeho pokoji; a tehdy se se společností rozloučil a řekl mi, abych nazítří ráno zavčas dal postoupit kompanii, která byla na stráži, aby ji mohla konat v Paříži; potom mi dal heslo.

Zůstali jsme chvíli u královny a potom jsme šli všichni večeřet k panu de Longueville, a odtud jsme se vrátili ke královně, kam po večeři přišel král. Dobře jsem viděl, že je proti mně něco; neboť král ustavičně klonil hlavu, hrál na kytaru, aniž se na mne podíval, a po celý večer mi neřekl ani slovo. Řekl jsem to panu de Gramont, když jsme spolu šli ulehnout do bytu, který nám byl připraven.

Nazítří v úterý 25. dne února jsem vstal v šest hodin ráno, a jak jsem stál v županu před ohněm, vstoupil do mého pokoje pan de Launay, poručík tělesné gardy¹⁵, a řekl mi: „Pane, se slzou v oku a se srdcem, které mi krvácí, jsem já, který jsem dvacet let vaším vojákem a byl jsem vždy pod vámi, nucen vám říci, že mi král přikázal vás zatknout.“ Nepocítil jsem při té řeči žádné zvláštní pohnutí a řekl jsem mu: „Pane, nebudete s tím mít velkou námahu, neboť jsem k tomu účelu přijel zvlášť, jak mě o tom zpravili. Celý svůj život jsem byl poddán vůli krále, který může o mně i o mé svobodě nakládat po své vůli.“ Nato jsem se ho otázal, chce-li, aby se moji lidé odebrali pryč; řekl mi však, že ne, a že nemá jiného pověření než mě zatknout a potom to poslat říci králi, a že mohu mluvit se svými lidmi, psát a vzkazovat vše, co se mi zlíbí, a že mi je vše dovoleno. Pan de Gramont tehdy vstal z lože a přišel ke mně s pláčem, čemuž jsem se dal do smíchu, a řekl jsem mu, že nebude-li mým vězením zarmoucen více než já, nebude z něho mít žádný pocit — jak jsem si z něho vskutku mnoho nedělal, nevěře, že v něm zůstanu dlouho¹⁶. Launay nikdy nedopustil, aby kdokoli z gard, kteří byli s ním, vstoupil do mého pokoje; a krátce potom přijel před můj byt kočár krále, jeho mušketýři na koních a třicet jeho lehkých jezdců. Vsedl jsem do kočáru s Launayem samotným a při odjezdu jsem potkal paní Princeznu, která ukázala, že je mou nemilostí dotčena. Potom jsme ustavičně jeli dvě stě kroků před králem až k bráně Saint-Martin, kde jsem se obrátil nalevo, a projíždějíce Place Royale mě dovezli do Bastily, kde jsem jedl s guvernérem panem du Tremblay¹⁷, a potom mě dovedl do pokoje, kde býval kdysi pan Princ, a v němž mě zavřeli s jediným sluhou.

Ve středu 26. mě přišel pan du Tremblay večer navštívit a řekl mi jménem královým, že mě nedal zatknout pro žádnou chybu, které bych se dopustil, a že mě drží za svého dobrého služebníka, nýbrž ze strachu, aby mě nepřivedli ke zlému činu; a že tam dlouho nezůstanu¹⁸ — z čehož jsem měl velkou útěchu. Řekl mi nadto, že král mu přikázal nechat mi veškerou svobodu kromě té vyjít; že mohu vzít k sobě ty ze svých lidí, které budu chtít, [mluvit s kýmkoli budu chtít]¹⁹ a procházet se po celé Bastile. Přidal ještě k mému bytu jiný pokoj při mém pro mé lidi. Vzal jsem jen dva sluhy a kuchaře a byl jsem více než dva měsíce, aniž jsem chtěl vyjít ze svého pokoje — a nebyl bych z něho vyšel vůbec, kdyby mi břicho nenabylo tak, že jsem myslel, že umřu.

Z vězení: smrt princezny de Conti a odchod královny matky (březen–červenec 1631)

Dva dny po svém uvěznění jsem dal vyzkoumat, bylo-li by králi příjemné, aby mě navštívil můj synovec de Bassompierre; a on mi dal odpovědět, že to nejen schvaluje, nýbrž že si toho i žádá a že mého synovce miluje pro něho samého stejně jako z ohledu na mne.

Březen. – Král odjel hned po masopustu²⁰ do Orléansu, aby pana svého bratra přinutil k němu přijet. Můj synovec dal ještě krále požádat, co se mu zlíbí, aby s ním bylo, a král mu dal říci, že by byl velmi rád, kdyby na tu cestu jel s ním; nato jsem ho dal vystrojit do velmi dobré výstroje a poslal ho v jeho průvodu. Monsieur, bratr krále, cítě, že se k němu král blíží, nechtěl ho čekat a odešel Burgundskem do Besançonu s pány d’Elbeuf a de Bellegarde. Král ho sledoval až do Dijonu, a na zpáteční cestě dal v Chanseaux²¹ mému synovci říci, že král neschvaluje, aby ho dále následoval, ani aby zůstával ve Francii, ale že uznává za dobré, aby se s ním přišel rozloučit; což učinil a odebral se ke svému otci do Lotrinska.

Král se vrátil do okolí Paříže a já jsem dal naléhat o svou svobodu; ale bylo to nadarmo. Onemocněl jsem v Bastile hodně nebezpečným otokem, pocházejícím snad z toho, že jsem nebral vzduch: také jakmile jsem se šel projít na terasu, začalo mi otékání ustupovat²².

Duben. – Zároveň jsem zvěděl o smrti paní princezny de Conti; měl jsem z ní tu bolest, kterou si zasluhovala čest, jaké jsem od svého příchodu ke dvoru od té princezny přijímal — a ona vedle tolika jiných dokonalostí, které ji učinily obdivuhodnou, měla i tu, že byla velmi dobrou přítelkyní a velmi zavazující. Budu její památku ctít a litovat jí po ostatek svých dnů. Byla tak zdrcena bolestí, že se vidí odloučena od královny matky, s níž pobývala od chvíle, kdy přišla do Francie, a tak zarmoucena tím, že vidí svůj dům pronásledován a své přátele a služebníky v nemilosti, že to nechtěla ani nedokázala přežít, a zemřela v Eu v pondělí posledního dne dubna²³ toho nešťastného roku 1631.

Zatím byly královně matce učiněny nějaké návrhy, aby se šla držet v Moulins nebo v Château-Thierry; ale ona se rozhodla vyjít z Francie²⁴. A když dala s Vardesem²⁵ vyjednat, aby ji přijal v la Capelle²⁶, otec, který byl starým guvernérem, byl zpraven o nějakých pletichách, jež se v jeho místě dějí, a běžel tam dnem i nocí; přijel večer předtím, kdy se tam královna měla nazítří dostavit, a vstoupiv tam bez vědomí svého syna, promluvil k vojákům, kteří byli jeho tvory a kteří ho za guvernéra uznali, a vyhnal odtud svého syna, hraběnku de Moret a Besançona²⁷, kteří tam byli. Ti odešli královně matce vstříc, nalezli ji míli odtud, řekli jí o té nehodě, která jim brání sloužit jí podle jejího přání, a provázeli ji až do Avesnes²⁸, odkud odešla do Bruselu, kde se od té doby drží — což bylo příčinou toho, že její jmění a vdovský podíl byly zabaveny.

Pan hrabě de Saint-Paul krátce nato zemřel²⁹, čímž Château-Thierry přešlo zpět do držby krále.

Vévodkyně d’Onano, která spolu s paní d’Elbeuf dostala rozkaz odejít, když byla královna matka zůstavena v Compiègne, byla přijela k paní princezně de Conti do Eu; a po její smrti, když zvěděla, že královna matka vyšla z Francie, nalodila se v Eu a odešla za ní do Flander.

Německo: Lipsko a postup krále švédského (1631)

Král švédský, který byl předešlého roku vstoupil do Německa a učinil tam znamenité postupy, jež i v přítomném roce pokračoval, postoupil tak, že se přišel spojit s kurfiřtem saským³⁰, jenž se chopil zbraní proti císaři. Císař poslal hraběte Tillyho, velkého a šťastného kapitána, aby mu čelil; a ten přišel u Lipska dát vévodovi saskému bitvu a vyhrál ji. Král švédský, zpraven, že hrabě Tilly pochoduje proti kurfiřtovi, jel celou noc se čtyřmi tisíci koňmi jemu na pomoc; ale nalezl ho na rozvrácení, a to tak příhodně, že se do toho vložil a hraběte Tillyho, vítěze nad Sasem, úplně rozbil³¹ a stíhal ho tak živě, že mu nedal pokdy se vzpamatovat až do Erfurtu, který je odtud blízko sta francouzských mil³², zabíjeje vše, co ze zbytků Tillyho vojska zůstalo po cestách. To přineslo věcem císařovým takové zděšení, že kdyby se Švédovi nepostavil vévoda bavorský s mocným vojskem, nebyl by v celém Německu nalezl nic, co by mu bylo kladlo odpor.

Pan lotrinský, který měl v té době nějaké oddíly na nohách, najal se vší pílí ještě další a s osmi tisíci muži pěšími a dvěma tisíci koňmi přešel do Německa na pomoc vévodovi bavorskému, svému strýci. Můj bratr a můj synovec ho na tu cestu následovali a můj synovec se tam vyznamenal. Přišel také (září) můj bratranec hrabě z Pappenheimu³³ a postavil se králi švédskému, který obrátil hlavu k Frankům, vzal Würzburg, Mohuč a Frankfurt, jež nebyly ani opevněny, ani zásobeny, a vložil do Německa takovou hrůzu a zděšení, že se vše vzdávalo.

Říjen. – Zatímco byl pan lotrinský v Německu a Monsieur, bratr krále, v Nancy, kam se byl přišel držet krátce po svém odchodu do Besançonu, přijel král do Metz a jeho vojsko k hranici lotrinské³⁴; a pan lotrinský, zpraven, že tak mocný princ je s takovými silami na jeho pomezích, se vší pílí přivedl své zpět do své země (listopad). A když se Monsieur znovu odebral do Besançonu, byla mezi králem a panem lotrinským uzavřena nějaká smlouva, jíž byl králi vydán Moyenvic a město Marsal vloženo na čtyři roky do rukou krále³⁵.

Když byl král v Metz, dal parlamentní dvůr — který byl za to, že předešlého léta vydal jakýsi rozsudek, jenž se králi nezalíbil³⁶, obeslán, aby přišel pěšky a v plném počtu za králem do Louvru a přinesl mu své registry, v nichž král řečené rozsudky vlastní rukou roztrhal a dal do nich zapsat jeden rozsudek své rady, který jim nebyl k výhodě — od té doby ještě několik jiných rozsudků, které se Jeho Veličenstvu nezalíbily³⁷. Král nato (prosinec) pozastavil pět z toho dvoru, rady nebo presidenty³⁸, a vzkázal, aby první a druhý president, provázeni počtem radů, přijeli za ním do Metz³⁹, kde jim učinil silnou výtku.

Odtud král, poslav markýze de Brézé jako svého vyslance ke králi švédskému⁴⁰, se vrátil do okolí Paříže dokonat rok 1631⁴¹.

Rok 1632: Marillac, Montmorency a Lützen

Na počátku roku 1632, krátce po návratu krále z jeho cesty do Metz, mi dali nějakou naději na svobodu; ale věřím, že to bylo spíše k tomu, aby mé trápení tou zklamanou nadějí zdvojnásobili, než aby mé zlo lepším stavem ulehčili — neboť krátce potom jsem dobře viděl, že mě vypustit nechtějí. K dovršení svého trápení jsem měl smrt svého bratra, která přišla brzy nato a byla způsobena námahami vytrpěnými předešlého roku v německém vojsku a nelibostmi z mého dlouhého zadržení.

Pan kardinál byl potom učiněn guvernérem Bretaně⁴², a maršál de Marillac, který byl dlouho držen jako zajatec v Sainte-Menehould, kde mu vedli proces, byl nakonec doveden jako zajatec do Rueilu; a byli ustanoveni noví soudcové, aby mu řečený proces vedli a dokonali, a bylo mu dovoleno vybrat si radu. Byl odsouzen …. dne ….⁴³ a nazítří vykonán na Grève.

Březen. – Na všech stranách ve Francii se dály četné pletichy ve prospěch Monsieurův, ale především v Languedoku, kde se pan de Montmorency vzbouřil⁴⁴ a přitáhl k sobě několik měst, biskupů, pánů i jiných přívrženců. Z druhé strany byl král v pochybnostech o králi anglickém a málo zajištěn panem savojským⁴⁵, který netrpělivě snášel, že město a citadela Pinerolo zůstávají v rukou krále, byť mu je byl zvláštní smlouvou ponechal⁴⁶; a král měl také nějakou nedůvěru k maršálu de Toiras — pro úzkou shodu, v níž byl s panem vévodou savojským, pro to, že do casalské citadely vložil pluk svého synovce⁴⁷ a učinil se tam nejsilnějším, pro zlou shodu, v níž byl s panem Servienem, vyslancem krále u pana savojského, a konečně pro pletichy a úklady, o nichž Jeho Veličenstvo vědělo, že je jeho bratři⁴⁸ — kteří na něm naprosto záviseli — činí v Languedoku (duben). Na straně Roussillonu přišlo po moři osm tisíc Italů; najímali se také Španělé. Pan lotrinský mocně zbrojil ze své strany pod záminkou Švédů, kteří sousedili s jeho zemí; ale král měl v podezření, že je to ve prospěch Monsieurův, o němž mu dali zprávu, že se chystá sňatek s princeznou Markétou, sestrou řečeného vévody. Monsieur měl ze své strany dva tisíce koní na nohách a nějakou pěchotu; takže to vše dávalo králi dobře co myslet. A nedal se přesvědčit, aby se zmocnil osoby pana de Montmorency, byť o tom měl zprávy docela jisté, nýbrž ho poslal do jeho guvernérství, aby tam dal držet stavy a aby se připravil proti silám, které byly v hrabství Roussillon. Jeho Veličenstvo se zatím (květen) vydalo se silným vojskem do Lotrinska⁴⁹ — v čase, kdy holandské vojsko, vzavši Španělům Linguen⁵⁰, Roermond a několik jiných míst, přišlo udeřit na Maastricht a tak se před ním zakopalo, že španělské vojsko, podporované vojskem hraběte z Pappenheimu, který se přiblížil, mu nemohlo přijít na pomoc ani zabránit, aby bylo ke konci podzimu vzato⁵¹, a potom i vévodství limburské. Zatímco v Německu král švédský vytáhl na jaře do pole a podrobil své moci Švábsko⁵² s markrabstvím burgavským⁵³, obnovil Palatina v jeho uchvácených zemích, vysvobodil vévodu württemberského z jarma jeho nepřátel a vzal Donauwörth⁵⁴ i celé vévodství bavorské kromě Ingolstadtu — když tu se Valdštejn s velmi mocným vojskem přiblížil k Norimberku, který by byl vzal, kdyby tam král švédský rychle nepřiběhl a nezakopal se mezi městem a jím. Vévoda bavorský se k Valdštejnovi připojil, a držíce krále švédského na zadku až do zimy, zastavili pro ten rok běh jeho vítězství. A potom⁵⁵, když Valdštejn odešel do Čech a odtud k Sasku, aby kurfiřta pokáral, král švédský tam přiběhl a Pappenheim ho následoval; a když se řečený král a Valdštejn potkali u Lützenu⁵⁶, dali si bitvu⁵⁷, kterou král švédský vyhrál — ale byl v ní zabit, a také Pappenheim, který tam přišel, právě když se bitva dávala. Vévoda Bernard Výmarský⁵⁸ vzal po smrti krále švédského péči o vojsko.

Král se s mocným vojskem přivalil do Lotrinska⁵⁹, vzal bez odporu vévodství barské kromě la Mothe⁶⁰ a přišel se zmocnit Saint-Mihielu, Nomeny a Pont-à-Mousson⁶¹. Pan lotrinský, spojen s Monsieurem, měli dobře vojsko dostatečné, aby mu odolali; ale protože byl Monsieur volán do Languedoku, odloučil se od něho, a pan lotrinský zároveň s králem vyjednal smlouvu⁶² a dal mu za zajištění tři místa v úschově na tři roky — Stenay, Jametz a Clermont-en-Argonne⁶³; potom, když přijel za králem, když se ten vracel, ujistil ho o své službě — v téže době, kdy Monsieur s více než dvěma tisíci koňmi vstoupil do vévodství burgundského. Král za ním poslal pana de la Force a potom ještě pana maršála de Schomberg s dostatečnými silami.

V téže době poslal do Alsaska pana maršála d’Effiat s vojskem, a sám se zbytkem svých oddílů sledoval stopu pana svého bratra⁶⁴, který odešel do Auvergne, aby odtud přešel do Languedoku. A tehdy vstoupil pan maršál de la Force do Languedoku u Beaucaire, zatímco pan de Schomberg přešel na stranu Albi. Pan de Montmorency se tehdy spojil s Monsieurem s četnými oddíly pěšími i jezdeckými, a Monsieur poslal k Beaucaire pana d’Elbeuf, aby se postavil maršálovi de la Force, zatímco sám přišel udeřit na pana de Schomberg, který obléhal Saint-Félix-de-Caraman a vzal je; a když se chtěl stáhnout do Castelnaudary, nalezl před sebou Monsieura se silami mnohem většími, než byly jeho. Ale pan de Moret, který se chtěl jít podívat na nepřátele příliš zblízka, byl přinesen mrtvý⁶⁵; a pan de Montmorency, domnívaje se, že ho následuje zbytek vojska, který se nehnul, udeřil s padesáti nebo šedesáti koňmi a činil divy; ale nakonec byl jeho kůň zabit a on ranen dvaceti ranami, jat jako zajatec a doveden do Castelnaudary. A vojsko Monsieurovo, udiveno těmi dvěma velkými ztrátami, se stáhlo bez boje a krátce nato se rozběhlo (září). Le Fargis, který byl šel hledat Španěly, co měli přijít Monsieurovi na pomoc, postoupil, aby mu o tom řekl zprávu, a nalezl ho, jak už poslal ke králi, aby získal nějakou formu míru; což učinil a byl poslán držet se v Tours nebo v okolí (říjen). Král přijal zprávy o tom šťastném výsledku v Lyonu a poslal ze své strany Aiguebonna⁶⁶ k panu svému bratru a nabídl mu, co přijal. Potom Jeho Veličenstvo prošlo Beaucaire, Montpellierem, Pézenas a Béziers, kde dalo vykonat nějaké exekuce; a když přijel do Toulouse, zacházel poněkud zle s lidmi z toho města, kteří příliš ukázali svou náklonnost k panu de Montmorency. Toho přenesli do Lectoure⁶⁷, aby ho vyhojili, a odtud ho dal král dovést do Toulouse a v předvečer Všech svatých, posledního dne října, mu dal setnout hlavu v toulouském radním domě⁶⁸; odkud nazítří odjel (listopad), učiniv pana de Brézé maršálem Francie⁶⁹, aby se vrátil k Paříži přes Limoges — královna a pan kardinál se vracejíce přes Bordeaux a la Rochelle.

Pan maršál d’Effiat, který byl vstoupil do Alsaska, byl na to, aby tam učinil velké postupy, neboť měl krásné síly a dobře placené a vedl se tam velmi dobře, a všechna knížata, páni i města se přicházeli vložit pod ochranu krále, bojíce se jeho zbraní a obávajíce se švédských, které s nimi sousedily. Ale náhlá nemoc ho dala umřít⁷⁰ a přeťala nit tolika krásných nadějí.

Monsieur, bratr krále, který byl vyjednával (jak říkal) jen v naději na vysvobození pana de Montmorency, když zvěděl, že mu byla setnuta hlava, se velkými denními pochody odebral do hrabství burgundského a odtud se vydal do Flander.

Královna se s panem kardinálem, panem strážcem pečetí a panem de Schomberg nalodila na Garonnu v Toulouse a plula dolů až do Cadillacu, kde je pan vévoda d’Épernon nádherně přijal; potom přijela do Bordeaux, kde pan kardinál upadl do nesmírné nemoci. Královna přešla do Blaye se strážcem pečetí⁷¹, a pan de Schomberg zemřel v téže době v Bordeaux na mrtvici⁷²; a přijelo tam ze všech stran tak velké množství šlechty, povolané panem d’Épernon, aby královně učinila čest, že to vzbudilo nedůvěru pana kardinála, který se dal nenadále odnést do bárky a dovést do Blaye. Královna se zatím vydala do la Rochelle, kde ji pan kardinál dal nádherně přijmout, a sám se dal malými denními pochody odnést do Richelieu; a ke konci roku 1632 přijel za králem do Dourdanu⁷³, kam mu vyšel vstříc celý dvůr.

Rok 1633: pád strážce pečetí a obléhání Nancy

Na počátku roku 1633 jsem měl velkou naději na svobodu. Pan de Schomberg mi dal říci, že při tom návratu krále mě z Bastily vyvedou, neboť to pan kardinál několikerým dosvědčil a král se s tím několika osobám otevřel; a všichni moji přátelé se z toho se mnou radovali — když tu dali Monsieurův odjezd posloužit za záminku k mému zadržení. A zároveň mi místo vysvobození odňali onu část mého služného, která mi byla ty dva předešlé roky vyplácena, byť jsem byl zajatcem, a která činila třetinu toho, co jsem byl zvyklý ročně brát. To mi dalo dobře uvidět, že mě chtějí v Bastile zvěčnit: také od té chvíle přestávám doufat v cokoli než v Boha.

Únor. – V měsíci únoru začal pan strážce pečetí pociťovat obrat štěstěny a přijímat od krále i od pana kardinála méně dobrou tvář, než byl zvyklý; a to pokračovalo tak, že 25. února — v týž den, v jaký jsem byl zatčen já právě dva roky předtím — byl uvězněn v Saint-Germain-en-Laye a nazítří pod dobrou a bezpečnou stráží doveden na hrad v Angoulême, kde zůstal. Zároveň vzali jeho synovce de Leuville⁷⁴, rytíře de Jars, jeho důvěrníka, jeho sekretáře Menessiera, Mignona a Jolyho⁷⁵. Ty dva posledně jmenované krátce nato vysvobodili; Menessiera, který ztratil rozum, vypustili na svobodu. Rytíř de Jars byl doveden do Bastily zároveň s Leuvillem; ale po dvou měsících byl odtud vyveden, doveden do Troyes, kde mu byl učiněn a dokonán proces, a byl odsouzen k setnutí hlavy, doveden na lešení, a potom na něho zvolali milost⁷⁶ — ale vskutku to bylo proměnění trestu, neboť byl doveden zpět do Bastily, kde od té doby zůstal. Co do markýze de Leuville, ten tam zůstal ustavičně; a král dal pečeti presidentu Séguierovi⁷⁷.

Krátce nato přišli Švédi vzít vévodovi lotrinskému město jménem Bouquenom⁷⁸; a když si vévoda stěžoval králi, který mu byl slíbil zabránit, aby se jeho zemí dotkli, nedostal žádné nápravy. To ho přivedlo k tomu, aby najal oddíly a proti přání krále vstoupil do Alsaska. Král, tím rozhněván a mající už nějakou zprávu o sňatku pana svého bratra s princeznou Markétou, sestrou řečeného vévody — byť mu to jedni i druzí ustavičně upírali —, postoupil k Château-Thierry, v téže době, kdy bylo malé vévodovo vojsko Švédy v Alsasku rozbito⁷⁹. To způsobilo, že král rychle postoupil do Châlons, kam ho přišel vyhledat kardinál lotrinský a byl od něho velmi dobře viděn i přijat. Ale když byl nazítří v radě s králem, aby jednal o věcech vévody, svého bratra, řekl mu král, že má různé zprávy, že se už před rokem, bez jeho vědomí, Monsieur, jeho bratr, oženil s princeznou Markétou, sestrou vévodovou i jeho, a že si žádá zvědět, co na tom je. Kardinál odpověděl, že kdyby se ho byli otázali, byl by řekl pravdu, neboť nikdy neumí lhát, a že je pravda, že ten sňatek byl učiněn a dokonán už předešlého roku. Tehdy mu král řekl, že nechce žádné smlouvy, a dal své oddíly postoupit až před Nancy. Vévoda se se svými stáhl do Vogéz, zatímco kardinál konal chůze tam a zpět (září) pro nějaký mír; a v téže době, byť bylo Nancy obklíčeno, princezna Markéta z něho vyšla v převlečení⁸⁰ a přijela do Thionville, kam jí Monsieur poslal s Puylaurensem své kočáry a úředníky, aby ji dovedli do Bruselu. Tehdy přijel král Nancy obléhat a učinit před ním silné obkroužení; ale kardinál lotrinský zprostředkoval mír⁸¹, jímž vévoda vložil Nancy do rukou krále — vedle ostatních míst, která mu byl dal —, a to aby je držel v úschově po tři roky; a vévoda přijel za králem. Potom Jeho Veličenstvo vstoupilo do Nancy nového, a když do něho vložilo silnou posádku, a do starého města také, v němž vévoda zůstával, vrátil se do okolí Paříže, kde dokonal rok 1633.

Rok 1634: dvakrát slíbené a dvakrát odepřené služné

Na počátku roku 1634 mi dali z pokladny říci, že mé švýcarské služné dvou tisíc livrů měsíčně, které bylo předešlého roku pozastaveno, je ještě ve fondech v rukou pokladníka, a že kdybych o tom dal říci slovo, věří, že mi bude vydáno. Ze skromnosti jsem o té věci zachovával mlčení, aniž jsem si na to zkrácení stěžoval nebo se o jeho obnovení domáhal; ale protože mi dali tu radu, která snad přicházela z větší dálky, dostal jsem strach, aby mé mlčení nebylo přičteno pýše nebo vzdoru. To bylo příčinou, že jsem požádal guvernéra Bastily, aby panu kardinálovi mým jménem řekl, že ho mám za tak velkodušného, že by mi nebyl chtěl dát to malé pokoření, aby mi bylo odňato mé služné zároveň s mou svobodou, a že ho nejponíženěji žádám, aby mi u krále vymohl tu milost, že mi dá ten prostředek, abych mohl zaplatit zadržené úroky z rent, které jsem v jeho službě zřídil. Pan kardinál mi vzkázal (únor), že mě chce v té příležitosti zavázat, že slibuje o tom promluvit s účinkem a že si troufá to od krále získat, [a vskutku mi za několik dní vzkázal, že to od krále získal]⁸², a dokonce mi dal vydat nařízení o výplatě. Ale když je před panem kardinálem předložili panu de Bullion, aby je dal vyplatit, řekl pan de Bullion, že mu král výslovně zakázal je vyplatit; nato pan kardinál bez odporování nařízení roztrhl. To mi dali vědět a já na to už nemyslel. A v téže době (duben) byl v radě dán tvrdý rozsudek proti panu d’Épernon pro nějaký výstřelek, jehož se dopustil na osobě arcibiskupa bordeauxského; nicméně král chtěl a trval na tom, aby pan kardinál řečeného arcibiskupa od sebe vzdálil, což učinil⁸³.

Princ Tomáš Savojský se v té době odebral od svého bratra a zřekl se francouzské pense, aby se odebral do Flander.

Pan lotrinský, po míru, který byl od krále obdržel, poslal to, co měl oddílů, s oddíly císařovými, jimž veleli pan markýz Badenský, Edouard⁸⁴, a hrabě de Salm⁸⁵; a velení nad těmi oddíly dal pan lotrinský mému synovci de Bassompierre. A vida řečený vévoda, že se král jeho činy nemůže uspokojit a že mu jeho nepřátelé u něho činí ustavičné zlé služby, poslal nejprve svého bratra kardinála do Francie, aby se ospravedlnil; a vida, že to nedokáže, rozhodl se opustit svůj stát a zříci se ho ve prospěch řečeného svého bratra, což učinil veřejným aktem⁸⁶. A potom, když řečeného svého bratra uvedl v držbu, odebral se do Besançonu. A v téže době, když přišla císařská vojska z Alsaska do styku se švédskými⁸⁷, byla bez odporu rozbita rýnským grófem Ottou, Švédem; a můj synovec, který nechtěl utíkat jako ostatní a chrabře šel s nemnoha lidmi udeřit na nepřátele, byl nakonec ranen na dvou místech a jeho kůň zabit, a pod ním byl jat jako zajatec⁸⁸. Nepřátelé s ním zacházeli dobře, jako s příbuzným a přítelem hraběte Otty, a dali ho obvázat. Zůstal zmrzačen na pravé ruce, ale nakonec vyšel za malé výkupné a šel vyhledat svého pána do Tyrol, kam se odebral ke kardinálu infantovi⁸⁹ — ten, přešed už předešlého roku do Itálie, se tehdy vydal do Tyrol, aby odtud přešel do Flander.

Když nový vévoda kardinál lotrinský vstoupil zřeknutím v držbu vévodství, poslal to králi dát vědět; ten ho však za takového uznat nechtěl, protože nepřipouštěje onen salický zákon, který chtěli v Lotrinsku zavést, říkal, že ten stát náleží dvěma dcerám zemřelého vévody a že vévoda Karel na něj má právo jen po své ženě — a ta, byť učinila nějaké zřeknutí k jeho prospěchu, nemohla tím připravit svou mladší sestru; a nadto že při zřeknutí učinila nějaký protest a že je v tajné shodě s králem. Tehdy se řečený kardinál, aby se ve svém novém státě lépe zajistil, rozhodl oženit se s mladou princeznou, sestrou vévodkyně⁹⁰. Když o tom ministři krále v Lotrinsku dostali vítr, postavili se na to, aby tomu zabránili, a poslali požádat nového vévodu, který byl v Lunéville, aby přijel do Nancy s princeznami. Téhož dne⁹¹ se vévoda s princeznou oženil a přijel na nocleh do Saint-Nicolas⁹², kde se nazítří ráno dostavilo dvacet francouzských jízdních kompanií, aby je všechny zatkly; ale nalezli vévodu na loži, ležícího se svou ženou. Odvedli je všechny na hrad v Nancy pod bezpečnou stráž. Princezna de Phalsbourg se za několik dní zachránila a odešla do Besançonu za vévodou Karlem, svým bratrem, a krátce potom odešla do Flander k paní své sestře. Zatím ostatní princezny a vévoda byli v Nancy pod velkou stráží na hradě, vedle té, která byla v obou městech⁹³. Nicméně vévoda a jeho žena našli způsob, jak uprchnout, nejprve z hradu večer posledního dne března, a nazítří ráno, prvního dubna, vyjít z města. Za branou ho čekal kočár, do něhož vsedli, a jedouce se vší pílí do Mirecourtu vyšli z Lotrinska a zachránili se v Besançonu.

Valdštejn, Cheb a Nördlingen (1634)

Zatím v Německu Valdštejn, který od svého obnovení ve stavu generála zbraní Říše měl ustavičně záměr vzbouřit se proti svému císaři a který předešlého roku nechtěl s velkým vojskem, jež měl, nic vykonat — zdržován shodou, kterou měl se Švédy a s jinými knížaty, a ctižádostí učinit se králem českým —, se nakonec otevřeně proti císaři prohlásil, dal vojsku složit přísahu svým jménem a dal vojákům dvě výplaty ze svých peněz. Ale mezi tím, když přišel do Chebu⁹⁴, císař pověřil své věrné služebníky, aby toho vzbouřence vyhladili; a oni všichni, netrpělivě snášejíce, že by jím měli být i oni a stát se poddanými toho člověka — sám o sobě nesnesitelného, z domu prostředního, a jehož většina viděla sobě rovným a druhem —, učinili podnik, aby ho zabili, což vykonali v Chebu … dne …⁹⁵; a zavraždili s ním plukovníka Tertského, Kinského a ještě jednoho, jeho sekretáře⁹⁶, a pážeho, který se chtěl postavit na obranu. Potom vyhodili těla z okna, a ta byla nějakou dobu na dlažbě na podívanou, a pak byla rozčtvrcena a rozvezena na různá místa, aby tam byla viděna a vzata na vědomí. Vojsko potom složilo novou přísahu císaři, který dal generální místodržitelství svých vojsk svému nejstaršímu synovi, zvolenému králi uherskému⁹⁷; ten přišel obléhat Řezno, předešlého roku císaři vzaté, kam odešel vévoda lotrinský, jenž byl postoupil svůj stát svému bratru, s velením nad vojskem pod řečeným králem; a můj synovec, vyšlý z vězení, se tam šel za ním. Král uherský nakonec Řezno vzal (červenec), ztrativ před ním mnoho lidí⁹⁸, a odtud šel znovu vzít Donauwörth, který byl král švédský dva roky předtím vzal, a potom přišel položit obléhání před Nördlingen⁹⁹. To jsem chtěl říci v jednom proudu, abych to nemíchal s jinými věcmi.

Když se pan nový vévoda lotrinský zachránil se svou novou ženou, jak bylo řečeno výše, král, který nechtěl, aby se totéž stalo vévodkyni lotrinské, ženě vévody Karla, ji dal odvést pod dobrou a bezpečnou stráží do Paříže, kde zůstala v plné svobodě, a přijal ji s velkou ctí ve Fontainebleau¹⁰⁰, kam mu přijela složit poklonu. A zároveň se zmocnil celého vévodství lotrinského bez odporu, kromě la Mothe a Bitche¹⁰¹, které dal obléhat; to druhé se vzdalo za krátko¹⁰², ale la Mothe se uchovalo, dokud žil jeho guvernér jménem Iche, a ještě šest neděl po jeho smrti pod jeho poručíkem jménem Vatteville, Švýcarem, a bratrem zemřelého, který je kapucín¹⁰³.

Když byl král ve Fontainebleau, pan kardinál, jenž je pečlivý v zachovávání slov, která dává, promluvil s králem o obnovení mého služného generálního plukovníka Švýcarů a způsobil, že král nařídil, aby mi bylo vypláceno. A v téže době jsem dal nabídnout, že se řečeného svého úřadu zbavím, vezmu-li za to nějakou náhradu, abych si pomohl zaplatit své dluhy, a dal jsem pana kardinála nejponíženěji požádat skrze pana du Tremblay, aby to dal králi schválit. A protože byl řečený pan du Tremblay velmi dokonalým přítelem Rochefortovým¹⁰⁴, jenž je zeť Montmortův, a protože jsem Montmortovu kabelu soudil schopnou dobře mi ten úřad zaplatit, navrhl jsem řečenému panu du Tremblay, aby se přimluvil za Rocheforta, aby mohl dostat dovolení mě odškodnit; což učinil a obdržel jedno i druhé (srpen). Ale ten ničema Rochefort, v naději, že bude mít nějaký lepší obchod, po tom, co mi za to nabídl čtyři sta tisíc franků za věc, za niž jsem jich kdysi osm set tisíc odmítl, přišel ničemně pletichařit u pana kardinála, aby dal nařídit, že mu to za tu cenu přenechám; a potom šel vyhledat ty, kdo o týž úřad jednali se mnou pro jiné, aby je odvrátil od toho, aby mi za něj cokoli nabídli. Způsobili také, že mé řečené dvakrát slíbené služné bylo podruhé odepřeno — a já jsem pokračoval ve svém bídném vězení v Bastile s velkým nepohodlím ve svých domácích věcech.

Krátce nato¹⁰⁵ bylo mezi Švédy a královými komisaři na frankfurtském shromáždění dohodnuto, že Philippsburg bude vložen do jeho rukou za podmínek, které mezi nimi byly stanoveny; a král, který měl blízko sto dvaceti tisíc mužů na nohách, poslal silné vojsko do Německa pod panem maršálem de la Force — který nicméně tak brzy Rýn nepřešel.

Král uherský zatím obléhal Nördlingen s císařským vojskem a s vojskem katolické ligy, nad nímž vévoda bavorský přenesl generálství na vévodu lotrinského, svého synovce¹⁰⁶; a kardinál infant španělský postupoval, aby se k nim spojil. Ale švédská vojska se shromáždila, jak aby jim zabránila sejít se v jeden celek, tak aby Nördlingen vysvobodila a dala od něho obléhání zdvihnout. Avšak vojsko infantovo bylo už k ostatním spojeno, což Švédi nevěděli; a nechtějíce čekat na rýnského grófa, který jim vedl krásné oddíly na pomoc, přišli nabídnout císařským bitvu, kterou císařští po dlouhém zápolení a velkém krveprolití vyhráli¹⁰⁷ a jali generála Horna¹⁰⁸ jako zajatce, a potom vzali i město Nördlingen; kde se nalezl můj synovec v průvodu vévody lotrinského a vyznamenal se tam¹⁰⁹.

Konec roku 1634: úřad prodán, svoboda slíbena

Říjen. – V neděli 8. dne října opustil Monsieur, bratr krále, Flandry a přijel téhož dne na kurýrních koních do la Capelle. Přijel za králem do Saint-Germain v sobotu 2. téhož měsíce¹¹⁰, a ten ho velmi dobře přijal. Nazítří přijel do Rueilu k panu kardinálovi, který mu vystrojil hostinu; potom se vrátil do Saint-Germain a odjel odtud v pondělí 23., aby jel do Limours, kde ho čekala slečna, jeho dcera.

V neděli …¹¹¹ listopadu byly v Louvru učiněny zásnuby pana de la Valette¹¹² s nejstarší dcerou pana de Pontchâteau, bratrance pana kardinála de Richelieu¹¹³, a zároveň pana de Puylaurens s druhou dcerou řečeného Pontchâteaua¹¹⁴, a potom pana hraběte de Guiche s dcerou pana du Plessis de Chivré, který je také bratrancem pana kardinála¹¹⁵.

V úterý¹¹⁶, což byl den svatby, vystrojila paní de Combalet oběd snoubencům a snoubenkám a několika z příbuzných. Potom se královna ke čtvrté hodině dostavila do Arsenálu, kde ji pan kardinál přijal četnou dělostřelbou a ohňostroji; potom byla na velmi krásné komedii a odtud na nádherné hostině; a po četných hudbách a bálu šli novomanželé dokonat své sňatky.

Dne …¹¹⁷ prosince složil pan de Puylaurens přísahu a byl v parlamentu přijat za vévodu a paira d’Aiguillon; a následujícího pondělí 11. přijel Monsieur, bratr krále, poštou do Paříže, aby viděl Puylaurense, který se zranil, padnuv v kočáře.

Ve čtvrtek 14. ke mně přišel pan du Tremblay, guvernér Bastily, mluvit znovu o prodeji mého úřadu a že kdybych k tomu chtěl přistoupit, vidí potom mou svobodu zajištěnou, [ale že má pověření nabídnout mi za něj jen čtyři sta tisíc livrů a že je to pro mocné osoby, které mohou mé svobodě nadmíru posloužit]¹¹⁸. Odpověděl jsem mu, že jsem vždy nabízel přenechat a odstoupit jej někomu z příbuzných pana kardinála za cenu, kterou by řečený můj pán kardinál chtěl určit, a že pro kohokoli jiného by to bylo za nejvyšší cenu, jakou bych za něj mohl dostat¹¹⁹. Odpověděl mi, že mi nemůže říci, pro koho to je, ale že je velká podobnost, že by takový úřad nepadl jinam než do dobrých rukou; a dal mi dobře pochopit, že to bude pro jednoho z jeho příbuzných¹²⁰. Tehdy jsem ke čtyřem stům tisícům livrů nabízeným přivolil, pod podmínkou, že mi zároveň dají vyplatit mé služné z řečeného úřadu, které mi bylo dlužno od mého zajetí; což mi slíbil předložit, a že hned nazítří ráno půjde odnést mou odpověď otci Josefovi, svému bratru, který přijel z Rueilu zvlášť pro tu věc. Ale protože byl v pátek 15.¹²¹ řečený otec zrána povolán panem kardinálem, aby k němu přijel do Rueilu, šel tam pan du Tremblay nazítří v sobotu 16. odnést mu mou odpověď a zároveň žádost, kterou jsem činil o splatné služné z řečeného svého úřadu; což otec Josef a pánové Bouthillierové, otec i syn¹²², uznali za rozumné. A vzkázali mi skrze pana du Tremblay, že jsou velmi rádi, že jsem se zpříma přiklonil k tomu, co se ode mne žádalo; že dají mou odpověď na srozuměnou panu kardinálovi, který z ní bude zajisté dobře uspokojen; že mé nároky na služné zařídí tak, abych z nich měl uspokojení; a abych měl dobrou naději na svou blízkou svobodu, a že všichni tři berou mé věci na sebe a chtějí se jimi zatížit, pročež abych je nechal činit. Pan du Tremblay mi nadto řekl sám od sebe, že si nemyslí, že bych měl být o Vánocích v Bastile. Dal mi také tušit, že řečený můj úřad padne do rukou pana de Pontchâteau a na přežití markýzi de Coislin, jeho synovi¹²³.

Král od té chvíle začal svůj balet a opakoval jej v Saint-Germain až k Vánocům, kdy se vrátil do Paříže s celým dvorem; a tam dali králi schválit osobu markýze de Coislin, aby po mně nastoupil v úřadu generálního plukovníka Švýcarů. A pan strážce pečetí de Séguier mu za to šel vzdát díky¹²⁴ dva dny před prvním dnem roku 1635. A tehdy bylo rozhlášeno, že řečený markýz de Coislin bude generálním plukovníkem, a pan strážce pečetí mi o tom dal učinit nějaké zdvořilosti skrze pana du Tremblay. A tehdy se ten hlas, který byl šest neděl předtím velmi silný, o mém vyjití tak zesílil, že množství osob přicházelo každý den do Bastily vidět, jsem-li tam ještě; a mělo se za jisté, že vyjdu o Třech králích.