Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

XII. Prodaný úřad, zbořené domy a rok Corbie (1635–1637)

[Nejdelší kapitola čtvrtého svazku a celá psaná z Bastily. Tři roky, v nichž se maršál propuštění nedočká — dvanáctkrát mu je ohlásí a dvanáctkrát je odvolají — a v nichž po kusech ztrácí všechno, co měl: úřad generálního plukovníka Švýcarů prodá za čtyři sta tisíc livrů zeti strážce pečetí, rodný dům v Bassompierre dají srovnat se zemí, Harouel obsadí lotrinská posádka a Dommartin shoří. Mezitím za oknem probíhá rok 1636: Španělé dobudou Corbie, Paříž zabedňuje sklepní okénka a očekává obležení, a maršál si vede soupis cizích vítězství s přesností člověka, který nemá co jiného dělat. Kapitolu uzavírá sonet, jenž začíná jeho jménem — a jehož autor sedí za něj ve vězení.]

Prodej úřadu generálního plukovníka Švýcarů (leden–březen 1635)

Leden. – Nicméně se to protáhlo přes celý měsíc leden, kdy pro množství záležitostí nemohl otec Josef vzít si u pana kardinála rozkaz, aby se mnou přišel promluvit, až do soboty 27. ledna, kdy ten příkaz dostal; ale v pondělí 29. přišla zpráva o dobytí Philippsburgu na Rýně císařskými vojsky, jimž velel plukovník Bamberg, který tam kdysi býval guvernérem¹, což ho zaměstnalo tak, že odložil svou návštěvu u mne na den Hromnic. Ale neštěstím v předvečer, kterýžto byl ve čtvrtek prvního dne února, upadl, když šel navštívit benediktinky od templských bažin, a poranil se tak, že z toho byl několik dní na lůžku.

Únor. – Mezitím byl v té době pan první podkoní de Saint-Simon králem uctěn důstojností vévody a paira Francie²; a potom ve středu 14., na nějakou zprávu, kterou král dostal, že vévoda de Puylaurens vyjednává a kuje pikle s cizinci a jinými nepřáteli státu, proti ujištěním, jež Jeho Veličenstvu dal od svého posledního prominutí, dal ho Jeho Veličenstvo ve svém kabinetu zajmout Gordesem, kapitánem gardy, který ho odtud odvedl do pokoje pana de Chevreuse v Louvru; a v týž čas zajal Charros, rovněž kapitán gardy, na dvoře Louvru le Fargise; a le Coudray-Montpensier byl zajat u pana strážce pečetí a krátce potom odveden do Bastily. Zároveň byli vzati také Charnisay³, Saint-Quentin⁴, oba bratři Senantesové a …..⁵, tajemník vévody de Puylaurens, kteří byli odvedeni k rytíři noční stráže⁶. Král promluvil s Monsieurem a uspokojil ho.

Ve čtvrtek 15. ráno odvedli s velkým průvodem vévodu de Puylaurens a le Fargise do vincenneského lesa do donjonu. Monsieur, králův bratr, šel navštívit pana kardinála a rozešli se v dobrém. Na Puylaurensovo místo v králově baletu postavili Briona⁷. Oba Senantesy odvedli do Bastily a u vévody de Puylaurens dali všechno zabavit. Paní de Verderonne a její dva synové (z nichž starší byl Monsieurovým kancléřem)⁸ dostali rozkaz odebrat se do svého domu ve Stors.

V pátek 16. mi dal pan Bouthillier vzkázat, že mě z králova příkazu přijde vyhledat v sedm hodin ráno. Ale když k němu přijel kurýr, který přinesl zprávu, že pan de Lorraine vstoupil do Lotrinska a je v Lunéville, jakož i o porážce kompanií baronů de la Frézelière⁹ a de …..¹⁰ od císařských, šel s tou depeší ráno ke králi a k panu kardinálovi a odložil schůzku na večer; v čemž neselhal, kolem devíti až deseti hodin večer, a ujistil mě o dobré milosti králově a o přízni pana kardinála, jakož i o mém vyjití, aniž mi určil čas. Řekl mi nadto, že král jmenuje na mé místo generálním plukovníkem Švýcarů markýze de Coislin, který mi za to dá čtyři sta tisíc livrů hotově, a že co se týče služného a náležitostí, jež mi byly z toho úřadu dlužny, mí přátelé — totiž jeho otec, on a otec Josef — o tom nechtěli dělat zmínku a ponechali mně samému, abych o tom jednal po svém vyjití; k čemuž mi nezbylo nic jiného než přisvědčit.

V neděli 18. tančil král v Louvru s královnou velký balet; a v pondělí 19. mě přišel vyhledat pan Tudert, děkan u Panny Marie a rada velké komory, z příkazu pana strážce pečetí, svého synovce¹¹, aby uzavřel naši smlouvu o mém úřadu generálního plukovníka Švýcarů pro markýze de Coislin, syna pana de Pontchâteau, synovce pana kardinála a zetě řečeného strážce pečetí; kterýžto, když se se mnou dosti dlouho poradil, odložil všechny obtíže, které se v té věci objevily, k rozhovoru s panem strážcem pečetí, a nepřišel ani v masopustní úterý 20., ani následující Popeleční středu, kdy do Bastily přivedli jako zajatce ještě jednoho z Monsieurových šlechticů, jménem Saint-Quentin.

Ale ve čtvrtek 22. se řečený Tudert vrátil ve společnosti pana des Noyers, intendanta financí¹², s nimiž jsem o řečeném svém úřadu sjednal dohodu ve prospěch řečeného markýze de Coislin za sumu čtyř set tisíc livrů splatnou v patnácti dnech následujících.

Téhož dne byly pečeti Monsieura, králova bratra¹³, odňaty Verderonnovi, který jimi byl před málo dny opatřen, a byly dány panu Bouthillierovi synovi.

V neděli 25. února, v den, kdy jsem byl čtyři roky předtím doveden jako zajatec do Bastily, tančili v Arsenalu balet, kde byl král, královna i Monsieur, a po jeho skončení se Monsieur rozloučil s králem a odjel se šesti poštovními koni do Blois.

Král odjel téhož dne do Senlis a toho téhož pondělí 26. řekl pan strážce pečetí mému intendantovi, že mi dá vyplatit dvě sta tisíc livrů hotově z mého úřadu generálního plukovníka Švýcarů pro svého zetě de Coislin a že žádá, abych mu potom dal do rukou své odstoupení, a že po libosti, až bude přijato¹⁴, mi dá vyplatit druhých dvě sta tisíc livrů; což mě rozhněvalo, a vzkázal jsem mu, že své odstoupení nedám, dokud nebudu úplně zaplacen.

V úterý 27. mě přišel navštívit pan des Noyers, intendant, a já jsem mu otevřeně řekl své rozhodnutí, aby je dal panu strážci pečetí na vědomí.

Ve středu 28. mi poslal pana Lopeze, s nímž jsem se dohodl, že mi celou sumu pošle do Bastily a že ji pan du Tremblay, guvernér, přijme do úschovy, aby mi ji vydal, až dám své odstoupení.

Březen. – Ve čtvrtek prvního března mě dal pan strážce pečetí navštívit svým tajemníkem a požádal mě, abych mu poslal opis svých jmenovacích listin, což jsem učinil.

V neděli 4. jsem se s panem strážcem pečetí dostal do nových obtíží; dal mi vzkázat, že mi zamýšlí platit pistolemi, což bylo proti tomu, co jsem sjednal s panem des Noyers a Tudertem: vzkázal jsem mu, že na to nepřistoupím.

V pondělí 5. mi poslal Lopeze, jemuž jsem přiznal, že vezmu toliko čtyři tisíce pistolí.

V úterý 6. mě přišel jeden jménem Pepin, intendant pana strážce pečetí, z jeho příkazu požádat, abych vzal až pět tisíc pistolí; což jsem mu přiznal, a téhož dne mi začal nosit 33 000 livrů. Toho téhož dne jsem dostal ujištění o své blízké svobodě a že pan Bouthillier syn odjel do Senlis vzít si od krále podobu, jak ji vykonat.

Ve středu 7. mi Pepin přinesl 53 353¹⁵ livrů.

Ve čtvrtek 8. mi týž Pepin přinesl ještě 200 000 livrů.

V sobotu 10. mi Pepin přinesl 40 000 livrů.

V neděli 11. přijel pan kardinál do Paříže, protože Mademoiselle¹⁶ chtěla tančit svůj balet u něho; a pan strážce pečetí, který si přál, aby jeho zeť šel nazítří s ním ke králi složit přísahu generálního plukovníka Švýcarů, mě dal požádat, abych předešel stanovený čas a dal mu své odstoupení, na ujištění, které mi dával, že mi nazítří pošle zbytek mých peněz, což jsem mu přiznal: ale rozmyslil se a nechtěl je.

V pondělí 12. dne března mi Pepin a Lopez přinesli zbytek sjednaných čtyř set tisíc livrů, totiž 73 665 livrů, a já jsem jim dal obecnou kvitanci a své odstoupení; což se stalo v týž měsíc, den a hodinu, v nichž jsem jedenadvacet let předtím složil králi do rukou přísahu téhož úřadu generálního plukovníka Švýcarů.

Dvanáctkrát slíbená svoboda (březen–červen 1635)

Následující neděli 18. mě přišel vyhledat do Bastily pan Bouthillier syn, a když mi byl vyřídil poručení od pana kardinála de Richelieu, řekl mi, že řečený pan kardinál mluvil s králem o mé svobodě, kterou král povolil, a že prvního dne vyjdu. Nicméně jsem na něho silně naléhal, aby mi řekl, kterého dne přesně vyjdu; což nechtěl učinit, ale dobře mi řekl, že nebudu-li do osmi dnů na plné svobodě, abych mu o tom napsal do Blois (kam se chystal konat svůj úřad Monsieurova kancléře) list výčitek.

Duben. – Přišla Květná neděle, kterouž byl první den dubna, a já jsem neměl žádnou zprávu o svém vyjití, a ty, které přišly o dobytí Trevíru a o zajetí kurfiřta¹⁷, posloužily těm, kdo mě o mé svobodě ujišťovali, za záminku, aby mi řekli, že to dobytí a příjezd Oxenstiernův¹⁸, který se stahoval z Německa, dávají panu kardinálovi tolik práce, že na mé věci nemůže myslet.

Tak jsem prožil své Velikonoce a dokonce i Bílou neděli bez jakékoli zprávy, kromě pondělí 16., kdy mi pan princ (který, byv povolán, aby byl poslán velet do Lotrinska, přijel ke dvoru dva dny předtím) vzkázal, že mu pan kardinál řekl, že mě půjdou vypustit, a to se ctí a s dobrou milostí královou.

Téhož dne přijel pan kardinál do Paříže a Monsieur, králův bratr, kterého také poslali povolat a který přijel ve čtvrtek předtím, byl na komedii a na večeři u pana kardinála, jenž těm, kdo s ním mým jménem mluvili, řekl, že o tom nazítří promluví s králem. Ale Jeho Veličenstvo odjelo nazítří v úterý 17. do Compiègne a o dva dny později se tam vydal pan kardinál.

[Král měl 18. dosti velkou mdlobu při odjezdu ze Senlis; ale milostí Boží přešla a král se téhož dne dostal do Compiègne, kam pan kardinál přijel o dva dny později]¹⁹, jakož učinil krátce potom i švédský kancléř Oxenstierna, který se vracel do Švédska²⁰; král mu hradil výlohy a přijal ho velmi dobře: přijel také vyslanec holandský; kteréžto všechny věci posloužily opět za záminku k zdržení účinku mé tolikrát slíbené svobody, takže ti, které jsem byl poslal o ni žádat, se vrátili tak, jak byli přišli, když viděli odjet v neděli 22. pana kardinála²¹ a krále v pondělí 30. a poslední den dubna, aby jel do Péronne. Ale téhož večera napsal otec Josef svému bratru du Tremblay, guvernérovi Bastily, že mě může ujistit, že dostanu svou plnou svobodu návratem mladého Bouthilliera do Paříže, který mi ji měl přinést; ten přijel v sobotu 5. května do Paříže, a když ho šla navštívit má neteř de Beuvron²², řekl jí, že měl v rukou depeši o mé svobodě, ale že zpráva, která přišla králi, že Monsieur, jeho bratr, odjel z Blois sám šestý a odebral se do Bretaně snad proto, aby se nalodil a přeplavil do Anglie, byla příčinou, že řečenou depeši vzali zpět, a že, bude-li pravda, že Monsieur vyšel z Francie, nemám tak brzy vyjít; pakli také, jak doufá, tomu tak není, že je má svoboda nepochybná, jakmile vzkáže, že je u něho — kamž se vydával se vší rychlostí; a vskutku odjel v témž okamžiku, velmi znepokojen tou nehodou, o níž byl zpraven teprve při příjezdu do Saumuru, kde šťastně nalezl Monsieura v témž hostinci, v němž přijel spát, a hned odeslal ke dvoru, aby tam dal zvědět tyto dobré zprávy a že Monsieur, byv navštívit hraběte du Lude, odjeli odtud do Machecoulu navštívit pana de Retz. Ale má svoboda tím nebyla pokročila.

Krátce potom vstoupilo královo vojsko, které se sbíralo v okolí Mézières pod velením maršálů de Châtillon a de Brézé, do zemí krále španělského zemí lutyšskou, a když princ Tomáš Savojský postoupil s nerovným vojskem, aby se jejich průchodu postavil, nabídl jim bitvu u Avein²³, kde byl 20. května rozbit; a potom se naše vojsko spojilo s vojskem holandských států, jemuž velel princ Oranžský²⁴, a vzali Diest a Tirlemont²⁵, v kterémžto městě, dobytém útokem, byly spáchány ukrutnosti a zlovolnosti úděsné: Francouzi říkají, že to byli Holanďané, a oni, aniž se omlouvají, říkají, že Francouzi neučinili méně než oni. Ztratili mnoho času zbytečně a dali Španělům pokdy, aby se vzpamatovali a dali se do stavu postavit se jim. Potkali se ještě na místě pro Španěly výhodném, kteří si před sebe položili malou řeku; ale když ji naše vojska přešla, aby je šla napadnout, stáhli se a vložili své vojsko do měst Bruselu, Mechelnu a Lovaně. Vojska francouzské a holandské přišla obléhat to poslední, které vydrželo jejich zuřivost²⁶ a obtěžovalo je velkými a častými výpady; ale ta vojska byla mnohem víc obtěžována nedostatkem potravin, který je přinutil stáhnout se do Roermondu, byvše neustále následována a dorážena vojskem španělským, zesíleným tím, které císař poslal jemu na pomoc pod velením Piccolominiho²⁷. Z Roermondu se stáhla k Venlu, a krátce potom Španělé přepadem vzali tvrz Schenk²⁸, což byla Holanďanům ztráta nevýslovná, jež je zavázala jít ji s našimi dvěma vojsky rychle obklíčit v domnění, že ji zpět vezmou; ale shledavše, že je to nemožné, dali hned od měsíce srpna následujícího své vojsko i naše do posádek bez naděje podniknout cokoli po zbytek roku, a naše vojsko bylo nesmírně zmenšeno a zchřadlé a nemělo způsob, jak se vrátit do Francie, než po moři. Položil jsem naráz všechno, co se ve Flandrech přes celé léto stalo, abych o tom nemusel mluvit tak často.

Zatím šel král navštívit svou pikardskou hranici a dal rozkaz opevnit Péronne na té straně, kde bylo potřebné pracovat, a prošed potom Saint-Quentinem a la Fère, odešel na poutní cestu k Panně Marii Liesské a potom se vrátil do Château-Thierry²⁹.

Má švagrová de Removille, zoufající nad svým zdravím, a když lékaři nenalézali žádný lék, byvši vodnatelná v plné podobě a majíc k tomu ještě vodnatelnost plic, zatoužila jít umřít v náručí svého otce a matky a ve své rodné zemi. K tomu cíli odjela z Chaillot v úterý 22. května, aby se vrátila do Lotrinska, a nikdo z lékařů ani z těch, kdo ji viděli, se nemohl přesvědčit, že tam může dojet živa: nicméně jí Bůh učinil tu milost, že tam dojela. Téhož dne, kdy odjela, mi přišlo na mysl, že jeden minim³⁰, který měl papežským breve dovoleno zůstávat se mnou a který byl kdysi zázračně vyléčil z vodnatelnosti mou zemřelou tetu de Chantelou³¹, výtečný lékař jménem otec Nicolas d’Ormançay, by jí mohl přinést nějaký lék, kdyby se k ní mohl dostat, než umře: poslal jsem v témž čase do kláštera na Place Royale zvědět, kde tehdy přebývá; a když mi bylo vzkázáno, že je v Lyonu, poslal jsem ho poštou povolat, a přijel do Nancy dva dny po mé švagrové, pro ni tak šťastně — neboť už nečekala, že bude žít tři dny —, že jí vrátil úplné zdraví.

Ve středu 23. května mi přišel markýz de Coislin dát sbohem a učinil mi nějakou zdvořilost jménem pana kardinála, který ho tím byl zavázal. Odjížděl za králem do Château-Thierry a odvedl s sebou mého hofmistra Du Boise³², komisaře pluku francouzské gardy a ještě pluku Švýcarů, aby jim dal vykonat přehlídku.

V pátek 25., jak řečený Du Bois vstoupil do králova pokoje, jakmile ho Jeho Veličenstvo uvidělo, řeklo panu Bouthillierovi otci, s nímž mluvil: „Hle, Du Bois, pan hofmistr: tak jsme ho jmenovali před la Rochelle na rozdíl od jeho bratra, kterého nazývali Du Bois gardista³³; je to hofmistr maršála de Bassompierre. Často nás dobře pohostil.“ A když to pověděl zcela nahlas, [mluvil s ním dosti dlouho v tajnosti, po čemž]³⁴ pan Bouthillier, vycházeje z pokoje, zatáhl Du Boise za plášť a řekl mu, aby ho následoval; což když učinil až do jeho bytu, otázal se ho, vrací-li se brzy do Paříže: a když mu Du Bois odpověděl, že to bude hned nazítří, až dá vykonat přehlídku, řekl mu: „Počkejte ještě a neodjížděte dříve než po svátku svatodušním³⁵, a dám vám depeši o svobodě pana maršála de Bassompierre, kterou vypravím v pondělí, až promluvím s panem kardinálem.“ Du Bois se na tu dobrou zprávu zastavil a odeslal mi poštou, aby mě o tom zpravil.

V pondělí 28. šel pan Bouthillier vyhledat pana kardinála do Condé³⁶, kde bydlel, a při odchodu řekl Du Boisovi, že mu po svém návratu tu depeši zajisté dá a aby byl hotov odjet nazítří ráno. Du Bois ho šel večer vyhledat, aby depeši dostal; ale on mu řekl, že nemohl o mé věci s panem kardinálem promluvit, protože ten se stále radil s nunciem Mazarinim a s ním o důležitých věcech, a že mu pan kardinál řekl, aby řečeného Mazariniho při odchodu vyprovodil, s nímž se také vrátil, ale že pan kardinál přijede ve středu do Château-Thierry za králem a že se ta věc tam rozhodne.

Pan kardinál se ke dvoru ve středu nevrátil, jak byl Du Boisovi řekl, nýbrž až v pátek prvního dne června. Ale po jeho odjezdu, když Du Bois šel vyhledat pana Bouthilliera, řekl mu, že bylo na přetřesu tolik věcí, že mezi ně nebylo lze vložit věc mé svobody, ale abych se ujistil, že při první příležitosti v tom neselže; abych ji měl za zajištěnou a že je mým služebníkem; že on, Du Bois, může, chce-li, udělat si cestu do Paříže a potom se vrátit; což učinil, a velmi zahanben, že mi byl dal tak silné naděje, aby mi nakonec přinesl tak slabé účinky.

V sobotu 2. mi dal pan hrabě vzkázat, že z velmi dobrého zdroje ví, že má svoboda je rozhodnuta a že do čtyřiadvaceti hodin bez chyby vyjdu.

Ale v pondělí 4. jsem viděl Du Boise, který mi dal uvidět, že to nebylo nic než čirý podvod; a byť mi pan první president téhož dne dal říci, že z dobrého místa ví, že vyjdu před koncem týdne, neuvěřil jsem ve svou svobodu nic.

Ve středu 6. byl pan Bouthillier mladší, vracející se z Blois, viděn mou neteří de Beuvron, jíž řekl, že má svoboda už byla pětkrát nebo šestkrát rozhodnuta a potom zdržena; že odjíždí ke dvoru a že, nevyjdu-li po jeho návratu, nemám to už očekávat, ježto příčina odkladu nebyla založena na ničem jiném než na náhlém Monsieurově odjezdu z Blois.

Neměl jsem žádné zprávy až do čtvrtka 21., kdy mi pan du Tremblay přišel jménem pánů Bouthillierů, otce i syna, říci, abych je nikdy neměl za řádné lidi, budu-li ještě patnáct dní zajatcem; a v pátek 29. mi pan du Tremblay ještě jménem pana Bouthilliera syna řekl, že mu pan kardinál dal opět slovo o mé svobodě a dovolil mu, aby mi je poslal dát.

V sobotu posledního června přijel pan princ do Paříže, vracející se ze svého úřadu generálního místodržitele královského vojska v Lotrinsku, a při odjezdu zanechal rozkaz zbořit můj zámek v Bassompierre³⁷, což bylo potom vykonáno.

Červenec. – V neděli prvního dne července zemřel ve vincenneském lese ve dvě hodiny po půlnoci pan vévoda de Puylaurens, který tam byl zajatcem.

Ve středu 4. odjel pan kardinál de la Valette, aby nastoupil po panu princi v místodržitelství královského vojska v Lotrinsku.

Můj dům v Bassompierre byl srovnán se zemí 6., v pátek.

Ve středu 11. podepsali preláti shromáždění duchovenstva své mínění o neplatnosti sňatku Monsieura, králova bratra.

Ve čtvrtek 19. mi přišel pan du Tremblay jménem pánů Bouthillierů říci, že má svoboda byla toho dne úplně rozhodnuta a že mi za to ručí.

V pátek 20. mi má neteř de Beuvron vzkázala, že jí tytéž osoby poslaly říci tutéž věc, a lidé z jejich domu mi dali říci totéž.

Má neteř šla nazítří v sobotu 21. vyhledat pana Bouthilliera otce, který jí tutéž věc znovu potvrdil s velmi velkými ujištěními, požádal ji, aby mi je dala jeho jménem, a téhož dne mi dal tutéž věc ještě říci panem du Tremblayem, který mi také dal uvidět list, jejž mu jeho bratr otec Josef napsal v úterý 24. a jímž ho ujišťoval, že mi pan Bouthillier syn má do dvou dnů přinést depeše o mé svobodě; ten přijel nazítří ve středu 25. a nepřinesl mi žádnou zprávu, nebo mi řekl takovou, která se mi málo zalíbila — že král odjíždí téhož dne spát do Chantilly a odtud přejít do Lotrinska; neboť jsem se dobře domyslil, že v jeho nepřítomnosti nevyjdu z místa, kde jsem byl zadržován čtyři a půl roku. Také pan du Tremblay, který byl v pondělí 29.³⁸ v Rueil navštívit pana kardinála, mi nepřinesl nic dobrého; a od té doby jsem neměl žádnou naději na své vyjití; a dokonce ani má neteř de Beuvron, která byla dvacetkrát na místech, kde se pan kardinál zdržoval, aby s ním promluvila, nikdy nedokázala získat k němu přístup, ba ani zařídit, aby mu řekli, že tam je.

Tažení roku 1635: Itálie, Německo a Saint-Mihiel (srpen–listopad 1635)

Srpen. – Zatím byla normandská zadní hotovost³⁹, složená z téměř dvou tisíc koní, přivedena panem vévodou de Longueville a v sobotu 14. srpna vykonala přehlídku u Saint-Denis a potom se vydala do Châlons, kde bylo jejich shromaždiště.

Král také požádal kantony o nábor dvanácti tisíc Švýcarů, který mu byl povolen; a 16. srpna mi pan strážce pečetí z rozkazu pana kardinála napsal, aby měl mé mínění o způsobu, jakým se má postupovat při odeslání toho náboru, o čemž jsem mu poslal rozsáhlé memoráře, jichž nebylo následováno.

Král krátce potom dal generální místodržitelství svého vojska panu hraběti a Jeho Veličenstvo se vydalo do Châlons⁴⁰.

Už od měsíce dubna předtím byl pan maršál de Créquy králem prohlášen generálním místodržitelem v jeho italském vojsku, které připravoval, aby zaútočil na milánské vévodství a napadl Španěly z té strany, byv s sebou spojil⁴¹ republiku venecijskou, vévody savojského, mantovského, parmského a modenského⁴², a papež mu nebyl na odpor. Maršál de Créquy vstoupil do Itálie v červenci a oblehl Valenzu na Pádu, náležející k milánskému vévodství. Španělé do ní vložili čtyři tisíce mužů pěších a dvě stě koní, kteří činí⁴³ každý den velké a zuřivé výpady. Vévoda parmský tam přijel v tomto měsíci a vévoda savojský krátce potom, jenž má v královském vojsku hlavní velení⁴⁴.

Můj synovec de Bassompierre byl na počátku tohoto roku učiněn generálním sergentem majorem⁴⁵ císařova vojska, a neměl jsem o něm žádné zprávy než od zajatců, kteří se zachránili z rukou císařových lidí, jehož věci velmi prospívaly, ježto se s ním téměř všechna německá knížata (alespoň nejpřednější) urovnala⁴⁶, a nezbývá už než landkrabě hesenský⁴⁷, o němž se dokonce má, že bude vyjednávat. Vévoda württemberský⁴⁸, zbavený svých zemí, se odebral do Strasburku, a pfalcká knížata ze Zweibrückenu⁴⁹, z Birkenfeldu⁵⁰, z la Petite-Pierre⁵¹, markrabí bádenský⁵², hrabata z Hanau⁵³, z Nassavska⁵⁴, ze Solmsu⁵⁵ a množství jiných se uchýlila do Metz; Heidelberg, Worms⁵⁶ a jiná místa byla vzdána Gallasovi⁵⁷, jednomu z jeho generálních místodržitelů.

Pan de Lorraine v tomto měsíci znovu vstoupil do Lotrinska a činil tam nějaký pokrok.

Pan de Rohan, kterého král hned od počátku jara poslal s dosti velkými silami do Valteliny, ji byl obsadil bez odporu: ale když tam přišla císařská vojska, prošla přes ni proti jeho vůli, a potom mu ponechala její užívání, dokud se jim nezachtělo učinit totéž.

Vévoda Bernard Sasko-Výmarský se stáhl za Rýn, který byl přešel zpět, a přišel dosti rychle až k Saarbrückenu⁵⁸, když se pan kardinál de la Valette přiblížil, aby ho podpořil⁵⁹ vojskem, jemuž nově velel, a tehdy byli pro císařské vážní; neboť vévoda Bernard byl přivedl dobrých sedm až osm tisíc koní; takže Gallas, obléhav Zweibrücken⁶⁰, a když už byl Zweibrücken kapituloval, slyše, že naši přicházejí na pomoc, stáhl se v noci a přešel zpět Rýn.

V tu dobu město Frankfurt, vidouc se opuštěno od pomoci, když za Rýnem nebylo už jiného vojska než landkraběte hesenského, dosti zaměstnaného hájením svých vlastních zemí, poslalo deputované ke králi uherskému, aby se dalo pod ochranu císařovu — tehdy, když landkrabě a vévoda Bernard, soudíce, jak důležité pro stranu je zachování toho mocného města, vzkázali kardinálovi de la Valette, aby přešel Rýn u Mohuče, a že se landkrabě spojí s vévodou Bernardem a s ním, aby se pokusili Frankfurtu přispět na pomoc, a že snad bude způsob se ho zmocnit; což by byla velká výhoda pro jejich stranu a prostředek, jak dát svá vojska přezimovat za Rýnem, čemuž on nevěřil, že je vůbec nemožné, protože jsme měli ještě silnou posádku v Sachsenhausenu, kteréžto je opevněné předměstí za Mohanem⁶¹. Ale jak pan vévoda Výmarský a pan kardinál de la Valette na počátku září přešli Rýn u Mohuče, aby se spojili s landkrabětem, který se k nim přiblížil na denní pochod, Frankfurtští, zpraveni o záměru, který jsme měli zmocnit se jejich města, nebo jej tušíce, rozhodli se vyhnat posádku ze Sachsenhausenu a vyjednávat s králem uherským. První učinili bez odporu té posádky a druhé za podmínek, jakých chtěli; o čemž byv landkrabě zpraven, stáhl se do své země, a naše vojska se položila táborem u Mohuče a vojsko Gallasovo na leuvu od nich, jedni i druzí se zakopavše; naše v nesmírné nouzi o potraviny, a vojsko Gallasovo se zvětšovalo z okolních posádek a z oddílů, které byly blokovaly Mannheim (jenž se v témž čase vzdal)⁶². Gallas učinil záměr odříznout našemu vojsku návrat a cestu potravinám: k tomu cíli dal 20. září přejít Rýn třem tisícům Chorvatů⁶³ a se zbytkem se připravil je následovat; o čemž vévoda Výmarský a kardinál dostavše zprávu a soudíce se za ztracené, kdyby se Gallas položil mezi Francii a je, nechali své nemocné v Mohuči, a sbalivše zavazadla, přešli zpět Rýn, aby se vrátili. Nedaleko odtud se potkali s těmi již přešlými Chorvaty, udeřili na ně, a oni podle svého obvyklého zvyku pustili se na úprk a před nimi se rozplynuli. Naši, nadšeni, mysleli, že rozbili Gallasovo vojsko, našedše dokonce třináct malých polních kusů, které uveze jeden kůň, takže věřili ve svůj zajištěný návrat — když tu se po čtyřech hodinách tíž Chorvati vrátili je dorážet a nepustili jich až na šest leuv od Metz, zabíjejíce, co zůstávalo vzadu nebo nedrželo dobře svůj řád. Ztratili jsme tam osm kusů kanónu a téměř všechna zavazadla svého vojska, a ty, kdo nemohli následovat po šestatřicet hodin, co ten odchod trval, bez ležení a bez krmení, s tisíci strastmi a nepohodlími; a Gallas, který následoval, je zmeškal o šest hodin — bez čeho by bylo to vojsko bylo zcela ztraceno.

Král byl tehdy v Châlons s množstvím oddílů a šlechticů ze zadních hotovostí a postoupil, aby podpořil svá vojska a aby oblehl Saint-Mihiel, který Leymont⁶⁴ byl vzal pro pana vévodu lotrinského.

Vévoda d’Angoulême zůstával, aniž co činil, v táboře u Lunéville, nechávaje ztratit svá zavazadla v Saint-Nicolas; a krátce potom vzali nepřátelé ještě na témž místě konvoj pěti set vozů s moukou, který jel do Lunéville; a nechával většinu Lotrinska platit kontribuci vévodovi lotrinskému, aniž tomu odpomáhal⁶⁵. Král mu poslal rozkaz postoupit do Baccarat u Rambervillers⁶⁶.

Můj dům v Harouel byl vzat oddíly pana de Lorraine⁶⁷, jimž velel jeden jménem Du Parc, který tam vložil posádku, byv předtím spálil Crantenoy⁶⁸, jednu z mých vesnic blízko řečeného domu, a vzal koně i dobytek patnácti jiných vesnic téhož panství, dávaje mým poddaným platit kontribuce a odnímaje obilí, jež dává nosit do Rambervillers, kde vévoda táboří. Tak jeho oddíly bez jakéhokoli odporu vymáhají kontribuci až na leuvu od Nancy.

Všechny tyto věci vybídly krále odjet z Châlons se všemi silami, které tam měl, a učiniv svým generálním místodržitelem pana hraběte de Soissons, poslal ho na počátku měsíce října⁶⁹ obklíčit Saint-Mihiel, kde velel Lenoncourt de Serres⁷⁰, jejž tam pan de Lorraine byl vhodil s nějakými oddíly, ale který se vzdal na milost a nemilost, nemoha se v tom chatrném místě udržet před králem, jenž byl postoupil do Kœuru⁷¹.

Po dobytí Saint-Mihielu dal král část svého vojska kardinálovi de la Valette, aby ji připojil ke zbytku toho, které měl, a k Výmarovým oddílům, aby, všechna spolu spojena, mohli zahnat Gallase za Rýn; a Jeho Veličenstvo poslalo zbytek svých oddílů panu d’Angoulême (který se při Gallasově příchodu, obávaje se, aby nebyl uzavřen mezi jeho vojsko a vojsko vévody lotrinského, stáhl do Saint-Nicolas, a vévoda lotrinský byl postoupil k Pont-Saint-Vincent)⁷²; a král mu vzkázal, aby se ztratil, anebo aby řečeného vévodu lotrinského přinutil přejít zpět do jeho starého zákopu u Rambervillers.

Konec roku 1635: Carmain v Bastile a Séguier kancléřem

Po těchto daných rozkazech obrátilo Jeho Veličenstvo hlavu k Paříži a přijelo do Saint-Germain v pondělí 22. října, a téhož dne přivedli jako zajatce do Bastily pány de Lenoncourt, de Salins a de Mauljean⁷³, kteří byli vzati v Saint-Mihielu.

V úterý 23. byl do Bastily přiveden také pan hrabě de Carmain⁷⁴, a téhož dne byla má svoboda znovu na přetřesu, když pan kardinál řekl guvernérovi Bastily, že mě půjdou vypustit.

Ve čtvrtek 25., když řečený guvernér šel vyhledat krále do Saint-Germain, řekl mu nuncius Mazarini, že mu předešlého úterý při večeři pan kardinál řekl, že mě půjde vypustit, a že mi to může říci jeho jménem. To mě zavázalo poslat svou neteř de Beuvron vyhledat pana kardinála v Rueil v úterý 30., aby ho mým jménem žádala. Viděla ho, a on se jí s tvrdou tváří otázal, co chce. Odpověděla mu, že ho přichází ve vší poníženosti prosit, aby zprostředkoval mou svobodu, jíž jsem už pět let zbaven. Nikdy z něho nemohla vytáhnout nic jiného, než že o tom promluví s králem, což jí čtyřikrát opakoval, a potom ji opustil. Viděla mě nazítří a řekla mi, jak málo zdání nachází pro mé vyjití, k čemuž jsem už nic nečekal.

Listopad. – Má sestřenice d’Espinal, abatyše⁷⁵, jíž jsem byl dal od své zemřelé tety dát řečené abatství, zemřela prvního dne listopadu, což probudilo staré nároky, které ti z Bourbonne na ten kus měli, jehož byla má neteř koadjutorkou, a poslali ke králi žádat ho o brevet⁷⁶.

Za málo dní, když byl otec Josef přišel vzdát poslední povinnosti presidentce le Clerc, své neteři⁷⁷, která zemřela ve čtvrtek 8. v Bastile, dal mi řečený otec říci, že do dvou dnů, vraceje se, o mně promluví s panem kardinálem a že si troufá, že to nebude bez plodu; ale uznávaje, kolikrát jsem byl marně nakrmen těmito prázdnými nadějemi, nepřidal jsem tomu žádné víry. Také jsem z toho neviděl žádný účinek: naopak v úterý 18. prosince, když má neteř de Beuvron šla do Rueil promluvit s panem kardinálem, řečený otec jí nikdy nechtěl dát ani minutu audience, ačkoliv se při návratu do Paříže v téže hodině octl těsně vedle jejího kočáru.

Král přijel nazítří 19., dal téhož dne složit přísahu kancléře Francie strážci pečetí Séguierovi⁷⁸ a byl nazítří 20. ve svém parlamentu, aby tam dal schválit množství ediktů⁷⁹.

Měl jsem v tu dobu zprávy, že předposledního dne předešlého měsíce vyšla posádka vložená lidmi vévody Karla Lotrinského [do Harouel] z něho a že markýz de Sourdis⁸⁰ tam vložil jinou pro krále v sobotu prvního prosince.

Rok 1636: parlament a zpustošený Harouel

Leden. – Rok 1636 začal nějakým nepořádkem, který nastal v parlamentu nad tím, že se komory vyšetřovací chtěly sejít, aby prohlédly edikty schválené 20. minulého měsíce, když byl král na svém lůžku spravedlnosti⁸¹, a aby hleděly vytěžit nějaký lepší prospěch z toho přírůstku čtyřiadvaceti radů a jednoho presidenta v čepci⁸², který byl učiněn. První president řekl vyšetřovacím komorám, že má od krále list jeho parlamentu, který jim shromáždění zapovídá. Oni naléhali, aby list viděli, a když on nechtěl, přišli zasednout ve středu 2.; a v pátek 4., když byli přišli zasednout do velké komory, dostali od krále list, který jim přikazoval poslat k němu nazítří deputaci třiceti ze sboru. V tomtéž čase obvinil rada Laisné⁸³ prvního presidenta. Následujícího pondělí poslali do rozličných míst pobytu presidenta Barillona a rady Laisného, Foucaulta, Sevina a Eaubonna⁸⁴.

Měl jsem v tu dobu zprávu o krajní nemoci své neteře sekretářky⁸⁵, o malém zdání delšího života u mé švagrové, a že ze svého příjmu z minulého roku⁸⁶ nemám nic očekávat. Všechny tyto věci, s malou nadějí na svobodu, mě uvrhly ve velmi silnou melancholii.

Konečně 12. jsem dostal truchlivou zprávu o smrti své neteře sekretářky remiremontské; a za málo dní mi vzkázali, že královi komisaři potravin odvezli obilí z mého domu v Harouel, které je mým hlavním příjmem, a to nejen bez zaplacení, ale ještě aniž o tom chtěli dát potvrzení, že je vzali.

Únor. – Přišel měsíc únor, na jehož počátku mi z Lotrinska vzkázali, že jeden jménem pan de Villarceau⁸⁷ má od krále poručení srovnat se zemí můj dům v Harouel, což mi bylo velmi kruté, a dal jsem u pana kardinála učinit naléhání, aby tu bouři odvrátil.

V pátek 8. byl pan princ v parlamentu, aby tam jménem krále přikázal přijmout Colombela radou, což bylo učiněno s velkou pohanou pro řečeného Colombela⁸⁸.

V úterý 12. tam byl Bullion přijat presidentem v čepci, a téhož dne tančil král svůj balet⁸⁹.

V sobotu 16. přijel do Paříže vévoda parmský a v úterý 19. učinil pan kardinál de Richelieu řečenému vévodovi nádhernou hostinu.

Březen. – Dne 5. března, ve středu, byl jeden jménem La Rivière⁹⁰, který byl tehdy první v dobré milosti Monsieura, králova bratra, odveden jako zajatec do Bastily, a nazítří ve čtvrtek 6. byli čtyři z jeho lidí vzdáleni od jeho osoby, a to vikomt d’Auteuil, rytíř de Bueil, l’Espinay⁹¹ a jeho první komorník jménem le Grand.

V sobotu 8. přijel do Paříže vévoda Bernard Výmarský a ve středu 12. z ní Monsieur, králův bratr, odjel; a následujícího úterý 18. téhož měsíce odjel vévoda parmský.

Na Zelený čtvrtek 20. mě chtěl přijít dát sbohem nuncius Mazarini, který nazítří odjížděl na své vicelegátství avignonské a který se říkal být velmi mým přítelem, a řekl mi mnoho věcí o předmětu mé svobody; ale znaje ho, jak ho znám, [a přítomný stav věcí]⁹², neměl jsem téměř žádnou námahu poznat, že to nebylo nic než písničky.

Dne 24., kterýžto bylo velikonoční pondělí, si přál mě vidět pan biskup lisieuxský⁹³, který mi neřekl více než to, co mi byl řekl Mazarini.

Prožil jsem potom celý měsíc duben bez jakéhokoli zdání svobody a s nesmírným zármutkem.

Květen. – Měsíc květen mi nebyl méně bolestný; neboť jsem zvěděl, že mistr žádostí Gobelin⁹⁴ dal vzít v mém domě v Harouel obilí, které tam bylo, v počtu 1500 rezalů⁹⁵; a když jsem měl královo nařízení, abych je dostal zpět, ten zlý člověk, který za mého dobrého štěstí byl mým důvěrným přítelem, nikdy na ně nechtěl dát ruku pustit, nýbrž se tomu formálně postavil na odpor, a dokonce přijel výslovně ke dvoru, aby o tom mluvil v radě, kde dal Bullion rozhodnout, že král si řečené obilí ponechá a že je dá zaplatit z královské pokladny, což je co říci nic. A potom, když o tom mluvili s panem kardinálem de Richelieu, mi řekli, že mu bylo velmi divné, že žádám krále o peníze za své obilí, ježto jsem tak bohatý, že si v Chaillot buduji nádhernou stavbu, že si dávám dělat tak bohatý nábytek, že král podobného nemá, a že si vedu velký dům po šest let, co mě uvrhli do vězení, a že mě nelze pokořit.

Za málo dní v témž měsíci dostal vévoda Výmarský od krále přidělení, aby občerstvil své vojsko v grafství vaudémontském⁹⁶ a v mém markrabství harouelském, které mu bylo dáno v plen; což dal vykonat tak dobře, že tam byla provozována všechna lupičství, ukrutnosti a nelidskosti a mé panství bylo úplně zničeno, vyjma zámek, který nemohlo vzít to vojsko, jež nemělo žádný kanón.

V tu dobu jsem myslel, že ztratím svou neteř abatyši d’Espinal, která dostala purpuru⁹⁷. Zvěděl jsem také, že se můj synovec de Bassompierre odebral od pana vévody lotrinského, s nímž byl velmi zle; a na konci řečeného měsíce května napadly oddíly řečeného vévody Bernarda Výmarského náš zámek v Removille, kam se uchýlilo pět nebo šest set venkovanů všeho věku i pohlaví, a oni jej nakonec ve středu 28. května vynutili a zabili muže i staré ženy, které tam byly, mladé odvedli, když je byli znásilnili, a děti spálili se zámkem, když ho byli vyplenili.

Dole, Saverne a vpád kardinála infanta (červen–červenec 1636)

Téhož měsíce se pan princ de Condé, generál královského vojska, vrhl do grafství burgundského a přišel položit obležení před Dole, které nalezl lépe opatřené muži a více v obraně, než si to byl představoval, a mnoho šlechty té země, vrhnuvši se do města, činilo ustavičné výpady na naše, kteří tam každý den dostávali nějakou pohromu; a vévoda Výmarský s panem kardinálem de la Valette se vydali se svými vojsky k německé hranici (která byla zvětšena větší částí toho, jež měl pan hrabě v Champagni), aby učinili nějaký pokrok v Alsasku, což učinili na počátku měsíce června⁹⁸, jdouce obléhat Saverne, které se chtělo nejprve vzdát na smluvené podmínky: ale vévoda Výmarský, popuzen hněvem proti tomu, kdo ve městě velel⁹⁹ a který byl předtím vydal zámek Landstuhl císařským, je k tomu nechtěl vůbec připustit; čehož neměl nelitovat: neboť obležení, vidouce se bez naděje na milost, hleděli prodat své životy draze a rozličnými výpady nesmírně obtěžovali oddíly řečeného vévody, který byl také dobře zbit v rozličných útocích, které dal na město učinit a na něž je byl napadl bez kanónu: ztratil při tom obležení prst mušketovou ranou; plukovník Hebron¹⁰⁰, chrabrý a udatný vojevůdce, jenž byl jedním z jeho polních maršálů, tam byl zabit a vikomt de Turenne¹⁰¹ ranou z mušketu poraněn na ruce.

Během tohoto měsíce také pokračovalo obležení Dole pro nás málo šťastně pro časté výpady těch z vnitřku, kteří mezi jinými věcmi učinili v jednom z nich velkou pohromu na pluku pikardském¹⁰²: a Holanďané, kteří byli předešlého měsíce vzali zpět tvrz Schenk¹⁰³, vidouce oba krále (podle toho, čeho byli vždy žádali) zabrané do silné války jeden proti druhému, nechali je spolu vyřídit si své rozdíly a vložili své vojsko do posádek na celé léto, což dalo kardinálovi infantovi odvahu obrátit své záměry proti Francii; k tomu cíli, spojiv ke svým silám síly vévody lotrinského, Jana de Werth¹⁰⁴ a knížete Františka, biskupa verdunského¹⁰⁵, vstoupil téhož měsíce s vojskem dvaceti tisíc koní a deseti tisíc mužů pěších do Francie, položil obležení před la Capelle, kterou vzal sedmého dne¹⁰⁶, a přišel se položit táborem u Guise¹⁰⁷.

Král, který bral vody ve Fontainebleau, kde byl zůstával od počátku jara, zvěděv tu zprávu, se vrátil do Paříže v úterý 15. července, jakož učinil i pan kardinál, a téhož dne byla v Louvru rada a nazítří také: potom z ní jeden i druhý odjeli, král do Versailles, a pan kardinál se vrátil do Charonne, poslav mi po cestě požádat o zapůjčení mého domu v Chaillot, aby se tam šel ubytovat po dobu, kdy král půjde přebývat v Madridu¹⁰⁸. Soudil jsem za vhodné napsat mu list, jak abych mu dal na sebe vzpomenout, tak abych se při přítomných příležitostech nabídl nést svůj život tam, kam by mi jej služba králova chtěla určit¹⁰⁹, a poslal jsem mu jej guvernérem Bastily ve čtvrtek 17., který mu jej dal, jak vycházel z Charonne, aby přijel do Paříže držet na křtitelnici Mademoiselle, jedinou dceru Monsieurovu, jejíž kmotrou byla královna, která ji nazvala Anna Marie¹¹⁰, a byla pokřtěna v královnině pokoji v Louvru; potom se vrátil do Charonne.

Nebylo tehdy bez práce: neboť bylo ve Francii dvacet tisíc koní nepřátel, kteří, vzavše la Capelle s deseti tisíci muži pěšími, kteří se k nim byli připojili, se rozdělili, totiž těžká jízda šla k Guise s pěchotou, vévoda Karel a kníže František táhli k Vitry, a Jan de Werth tloukl krajinu v Pikardii, Île-de-France a Champagni. Činili zdání, že obléhají Guise; ale našli šest až sedm tisíc mužů, které tam byli vhodili, složených ze šestnácti kompanií gardy, z pluku champagneského, z pluku Saint-Lucova a z pluků de Vervins¹¹¹ a Langeronova¹¹², kteří na ně učinili silný výpad, když se k němu chtěli přiblížit, takže na tom netrvali. Kardinál infant přijel obědvat do la Capelle v pondělí 25.¹¹³ téhož měsíce a držel tam vojenskou radu; a pan hrabě de Soissons v témž čase, sesbírav všechny oddíly, které mohl mít z Champagne a z Pikardie, se přišel položit táborem před la Fère se třemi tisíci koní a deseti tisíci muži pěšími, k němuž každý den přicházely nové oddíly, aby čelily Španělům.

Na druhé straně šlo obležení Dole zdlouhavě: obležení Saverne pokračovalo ještě, byť to nebylo než chatrné hnízdo¹¹⁴, kde bylo ztraceno více než dvanáct set mužů a víc poraněných; a mezi jinými vévoda Výmarský tam ztratil prst mušketovou ranou a potom měl jinou ránu na stehně¹¹⁵: plukovník Hebron tam byl zabit mušketovou ranou do hrdla, což byla velká ztráta, neboť byl chrabrý muž; mladý hrabě z Hanau¹¹⁶ také a několik lidí vznešených: a na moři rozehnaly protivné větry naše lodní vojsko a odchýlily jeho cestu.

V Itálii byl pan maršál de Créquy napaden na břehu Ticina, kde činil divy, aby se dobře obhájil, a byl dobře podpořen panem savojským, a vhod, neboť byl tísněn. Konečně měli nad Španěly výhodu; ale nebylo to bez ztráty našich¹¹⁷.

Konečně plukovník de Mercy¹¹⁸, guvernér Longwy¹¹⁹, vida, že pan hrabě opustil svou správu, aby šel do Pikardie postavit se Španělům, vytáhl do pole se dvěma pluky nepřátelské jízdy připojenými ke svému a přišel se vrhnout do Barrois, které nalezl neopatřené.

Croquanti¹²⁰ a vzbouření venkované ze Saintonge, Angoumois, Limousinu a Poitou postoupili až k le Blanc v Berry¹²¹.

Španělé na Sommě: Corbie a strach Paříže (srpen 1636)

Srpen. – Přišel měsíc srpen, v němž Španělé oblehli a ve dvou dnech vzali le Catelet¹²² a přišli na břeh řeky Sommy, aby ji přešli. Pan hrabě přišel na druhý břeh, aby se tomu postavil, ale nadarmo, neboť …..¹²³ nepřátelé přešli, rozsekavše pluk piemontský¹²⁴, což dalo panu hraběti rychle se stáhnout do Noyonu.

Tyto zprávy daly hned přijet do Paříže králi a panu kardinálovi, kteří dali svolat všechny stavy a řády a žádat je o pomoc při té nové nehodě. Každý se snažil šlechetně přispět, čím mohl, a nikdo neodmítl podle své možnosti opatřit muže, koně, zbraně a peníze.

V neděli 10. šla má neteř de Beuvron vyhledat pana kardinála, aby s ním promluvila o mé svobodě, a promluvila s ním, když vycházel ze svého pokoje: ale on jí posměšně odpověděl, že jsem byl v Bastile ještě jen tři roky¹²⁵ a že pan d’Angoulême tam byl čtrnáct let; že přijel vhod, aby mu mohl dát dobrou radu o předmětu mé svobody a že se s ním o tom poradí. Zapomněl jsem říci, že při poplachu z přechodu Sommy byli pan d’Angoulême, pan de la Rochefoucauld, pan de Valençay a jiní vyhnanci zpět povoláni¹²⁶: ale hněv a nenávist proti mně pokračovaly tak, že nejen nebylo ohledu ani soucitu k mým dlouhým strastem, nýbrž naopak je chtěli tímto posměchem a výsměchem rozmnožit. Nebylo to proto, že by lid a všechny řády Paříže nemluvily hlasitě o mé svobodě a nežádaly ji naléhavě.

Téhož dne 10. šel pan kardinál vidět u Saint-Denis oddíly, které Pařížané ve spěchu zřídili, aby se postavily nepřátelům. Toho dne se král cítil trochu nedobře, což mu zabránilo jít ty oddíly vidět.

V pondělí 11. se parlament, který byl předešlého dne králi slíbil vydržovat na své výlohy po dva měsíce dva tisíce šest set mužů pěších, sešel, aby uvážil, odkud na to peníze vezme a v jaké formě; a bylo navrženo poslat dvanáct radů řečeného parlamentu do městského domu, jak aby dali nutný rozkaz ke stráži Paříže, tak aby měli oko na to, aby peníze, které tehdy každý dával králi na zřízení a vydržování velkých sil, byly dobře vynaloženy: čemuž se první president postavil na odpor, řka, že se nesešli pro tu věc: ale president de Mesmes¹²⁷ dal dlouhou řečí rozhodnout, že se o tom bude mluvit. Tehdy první president vyšel, a pan president de Bellièvre¹²⁸, který ho chtěl následovat, byl zadržen, aby držel parlament jako druhý president; a toho nakonec, když byl slíbil přivést prvního presidenta zpět, jak učinil, pustili vyjít; a když se vrátili, a hodina k rozchodu krátce potom odbila, odložili porady na nazítří. Ale hned po obědě dal král povolat velké presidenty a první presidenty a děkany každé komory a učinil jim tvrdou domluvu a zapověděl jim do budoucna mluvit a míchat se do jiné věci než do procesů.

V úterý 12. bylo po Paříži přikázáno strhnout přístřešky krámů a zacpat všechna sklepní okénka; ale to nařízení bylo hned odvoláno.

Ve středu 13. byl výnos rady, aby byly zastaveny dílny a odstraněni všichni služebníci a učedníci, vyjma jednoho v každém krámě; a v sobotu 16. odjel král do Senlis, kde bylo shromaždiště vojska.

V neděli 17. byla obecná zvěst o dobytí Corbie¹²⁹, kde velel pan de Saucour¹³⁰, a v témž čase se zvědělo o zrušení obležení Dole¹³¹.

V úterý 19. přijel Monsieur poštou, a byv navštívit pana kardinála, odjel za králem do Senlis.

V pondělí prvního dne září odjeli král a pan kardinál k vojsku: a v témž čase byl okraden nanceyský dostavník, který mi vezl několik svrchků, jež jsem si dával přivézt, a peníze na mou výživu; a když jsem ještě naléhal na zaplacení svého odvezeného obilí, dali mi říci, že z toho nemohu nic doufat ani čekat; také jsem na to už nemyslel a vykonal jsem své jubileum v neděli 21. téhož měsíce, abych se vložil do rukou Božích, když jsem od lidí nemohl nic doufat.

Zvěděl jsem téměř v týž čas, že král dal srovnat se zemí a potom spálit zámek Dommartin¹³², náležející mému synovci de Bassompierre, o němž mi také vzkázali, že je vodnatelný v plné podobě a ve velkém nebezpečí ve Vesoulu¹³³.

V tomto měsíci dal král své generální místodržitelství Monsieurovi, svému bratru, který je přijel přijmout, a vojsko přešlo řeku Sommu, když bylo bez mála rozbilo zadní stráž vojska nepřátel, kteří ji v témž čase přešli zpět a stáhli se do Flander, když byli opatřili tři místa, která byli vzali, nakolik jim to málo času, který jim k tomu dali, mohlo dovolit, a když byli odvedli a rozbili plukovníka Eichfelda s jeho ležením¹³⁴.

V tu dobu přicházely ze všech stran oddíly a šlechta, takže královo vojsko bylo z více než padesáti tisíc mužů, kteří se zaměstnali konáním obkroužení Corbie, opatřeného několika velkými tvrzemi, schopnými udržet osm nebo deset tisíc mužů v chatrčích jen na straně za Sommou, aby je příští zimu vyhladověli, ježto se jim nedostávalo mlýnů k mletí obilí, jehož měli hojnost.

Dobytí Corbie zpět a konec roku 1636

Tak prošel měsíc září, a k počátku října, když vévoda Karel Lotrinský byl postavil své oddíly znovu na nohy a hrabě Gallas se k němu připojil, vstoupili do vévodství burgundského. Přešed Saônu, vzal Gallas Mirebeau a vyplenil Cîteaux¹³⁵. Vévoda lotrinský oblehl Saint-Jean-de-Losne, které se tak dobře hájilo, že vévoda Výmarský, který byl nakonec vzal Saverne, a kardinál de la Valette měli pokdy přijít mu na pomoc¹³⁶.

Konali zatím komisaři proces s panem de Saucour, který byl odsouzen být roztržen čtyřmi koňmi, a jeho rozsudek byl vykonán na podobizně v Amiens.

Kardinálové savojský a Aldobrandini¹³⁷ opustili v témž čase v Římě francouzskou stranu, a ten první, odloživ ochranu Francie, kterou měl, přijal ochranu Německa.

Lodní vojsko krále, přešedši šťastně průliv, odešlo k provensálským břehům se záměrem vzít nepřátelům zpět ostrovy Saint-Honorat de Lérins a Sainte-Marguerite¹³⁸: ale zlý rozkaz, který dal biskup nanteský (dříve nazývaný abbé de Beauvau), aby byly hotovy všechny věci nutné k tomu přechodu, zabránil tehdy jeho vykonání, za což padl v nemilost, jakož padli i Saint-Simonové¹³⁹, a ten mladý, který byl strašidlem favorita, byl rozkázán odebrat se do Blaye¹⁴⁰.

Pan de la Valette dostal také rozkaz jít vyhledat pana d’Épernon v Guyenne.

Král se vrátil ke konci měsíce¹⁴¹ do Chantilly, zanechav vojsko zaměstnané stavbou a chatrčemi tvrzí obkroužení Corbie.

Španělé zatím vstoupili do Francie ze strany Fontarabie¹⁴², vzali a vyplenili městečka Saint-Jean-de-Luz a Ciboure a zmocnili se Socoa¹⁴³, které opevnili: a učinivše v témž čase vylodění po moři na bretaňském břehu, zbaveném lodí odjezdem královy flotily, přišli napadnout abatství la Prière u Vannes¹⁴⁴, odkud byli odraženi, což je dalo znovu nalodit.

Markýz de Sourdis byl v tu dobu odvolán z Lotrinska, kam ho byli poslali, aby tam velel, a velký probošt d’Hocquincourt¹⁴⁵ poslán na jeho místo.

Mé švagrové, jejímu otci, matce a dětem bylo přikázáno vyjít z Nancy¹⁴⁶, a všichni se přišli uchýlit do mého domu v Harouel.

Vignoles zemřel v Péronne¹⁴⁷, a vytáhli odtud na odměnu pana de Blérancourt, který tam byl guvernérem¹⁴⁸, aby tam vložili mladého d’Hocquincourt¹⁴⁹.

Pan kardinál byl v Abbeville¹⁵⁰ a přivedl obyvatele k tomu, aby dali dvacet pět tisíc écu na práci na svém opevnění, kterýchžto bylo potom obráceno na stavbu citadely.

Vytáhli také Comenyho z Corbie a vložili na jeho místo rytíře de Comières¹⁵¹, a Montcavrel¹⁵² vrátil Ardres králi za odměnu, který dal jeho správu Saint-Preuilovi¹⁵³.

V témž čase přivedl pan de Longueville králi velké oddíly, kterémužto přikázal vést je do Burgundska, aby s těmi, které tam už byly, učinil silné vojsko a vyhnal odtud Gallase.

Listopad. – V měsíci listopadu bylo u Corbie uzavřeno nějaké vyjednávání, aby byla vložena do rukou krále¹⁵⁴, což způsobilo, že se na počátku měsíce začalo útočit na ni silou. Kapitulovali 8.¹⁵⁵ a královy oddíly tam vstoupily 14., o čemž se 17. v Paříži zpíval Te Deum, kam Monsieur, králův bratr, [byl projel několik dní předtím, aby se vrátil do Blois¹⁵⁶; a když král přijel 18. do Versailles, přijel pan hrabě, který byl cestou viděl Jeho Veličenstvo v Écouen, téhož dne do Paříže, a Monsieur, králův bratr]¹⁵⁷, když tam byl přijel poštou v noci z 19. na 20., on, pan hrabě a pan de Retz¹⁵⁸ z ní odjeli téhož dne v jedenáct hodin v noci, Monsieur, aby se odebral do Blois, pan hrabě do Sedanu a vévoda de Retz do Machecoulu.

Dne 21. dali Monsieurovy služebníky, už dříve zajaté, zavřít do Bastily.

Král se vrátil do Paříže 22. a pan kardinál, který byl zůstal v Pikardii, byl 24. zpět v Rueil.

Dne 28. bylo odvolání služného parlamentu; ale protože se to dělo v nepříhodnou dobu, bylo to odvolání za málo dní zrušeno: a v témž čase přišla zpráva o výstřelku, jejž pan maršál de Vitry učinil na osobě pana bordeauxského v Cannes v Provenci¹⁵⁹.

Prosinec. – Přišel měsíc prosinec, a 4. jeho dne byl jistý šarlatán, který říkal, že nalezl kámen filosofský, a od něhož si slibovali mnoho milionů zlata, odkryt jako podvodník a odveden jako zajatec do vincenneského lesa, kde ti, kdo ho navrhli, dávají ještě doufat, že jej k úspěchu přivede. Ten podvodník se jmenoval Du Bois, byl z Coulommiers v Brie, kde byl kapucínem, a potom, učiniv se odpadlíkem, se oženil¹⁶⁰.

Přikázali také oběma bratřím de Baradat vyjít z království do šesti dnů: a pan de Chavigny odjel 6., aby šel jménem krále vyhledat Monsieura v Blois, kam už byl poslán Bautru starší¹⁶¹, jenž tam byl velmi zle přijat: poslali také pana de Liancourt k panu hraběti do Sedanu. Pan de Chavigny se z Blois vrátil 16.¹⁶² a byl tam poslán znovu hned potom: a kardinál de la Valette, přišed dát své vojsko přezimovat v Lotrinsku, oblehl dva zámky náležející mému synovci, které byly předtím zbořeny a kam se byli vrátili uhnízdit lupiči, a po několika salvách z kanónu je vzal zpět a spálil; jmenují se le Châtelet a Dommartin.

Přišly také zprávy, že král uherský byl 22. tohoto měsíce zvolen králem římským a že nebylo lze nic podniknout na ostrovech Saint-Honorat de Lérins a Sainte-Marguerite, jak k tomu naše lodní vojsko mělo rozkaz od dvora.

Dne 19. prosince zemřela velkovévodkyně Kristina¹⁶³ ve věku 74 let: byla vnučkou královny Kateřiny Medicejské, dcerou vévody Karla Lotrinského: a 22. téhož měsíce byl Ferdinand III., král uherský a český, jmenován králem římským na řezenském sněmu¹⁶⁴.

Rok 1637: ztráty v rodině a smrt Ferdinanda II.

Leden. – Na počátku roku 1637 mi vzdálení Monsieura a pana hraběte a nehody, jichž se bylo třeba bát, že z toho mohou nastat, nedovolily ani pomyslet na to, abych dal o své svobodě mluvit, dobře věda, že mé námahy a péče v tom domáhání by byly neúčinné: k čemuž jsem také nebyl téměř nakloněn, byť mí přátelé na mne naléhali, abych dal ve věci pokračovat; neboť zlá a nedůstojná odpověď, kterou pan kardinál dal mé neteři de Beuvron poté, co jsem mu byl napsal tak ponížený a podrobený list a poslal ji učinit pokus, když nepřátelé předešlého roku přešli Sommu, mě přivedla k rozhodnutí neobtěžovat ho po celý svůj život a zemřít raději ve svém zajetí, než se ještě dávat do stavu snášet nové pohany, klada svou jedinou naději v Boha a v nehody, které by mi mohly způsobit mé rozšíření. Pan princ nicméně (který mi za mého vězení učinil mnoho milostí svědectvími své dobré vůle a nelibosti, kterou měl z mých dlouhých útrap, s ujištěními, která mi čas od času dával, že kdyby viděl místo pomoci mé svobodě svými radami a naléháním, že by to učinil s péčí a vroucností) mi dal říci, že vidí k mé svobodě světlo, a že kdyby se Monsieurovy věci urovnaly a byly následovány obecným klidem zbraní, jak se o něj jednalo s nadějí, že by mohl uspět, že má svoboda je v tom případě zajištěna a že mi za ni může ručit. Ale protože jsem si nikdy nepředstavoval, že by Španělé přijali dlouhý klid zbraní, ani že by král povolil krátký, hledě na jejich rozdílné zájmy, neuvěřil jsem své svobodě tím prostředkem, jehož příčiny jsem viděl tak vzdálené.

Z Lotrinska mi vzkázali o pokračování zkázy mého majetku; o úkrytu téměř všech obyvatel panství harouelského v městečku a v domě, kteří je plnili nemocemi a nákazami; a o úbytku zdraví a života mé švagrové, patrném na oko, s níž jsem nebyl ve velmi dobré shodě, protože nechtěla, aby se má neteř d’Espinal vdávala podle mého záměru, a aby mi v tom zabránila, když jsem jí byl nalezl vhodnou partii, nikdy mi nechtěla říci ani prohlásit, co by jí mohla dát, čímž jsem byl velmi zarmoucen.

Únor. – Měsíc únor mi byl nesmírně nešťastný, nejen pokračováním mého zajetí, ale ještě ztrátou, kterou jsem učinil na své švagrové, která měla zvláštní péči o své děti a o zachování domu mého zemřelého bratra v přítomných neštěstích, nakolik mohla. Zesnula v Harouel …. dne běžícího měsíce, zůstavivši své dva poslední syny nezletilé¹⁶⁵ pod opatrovnictvím pana hraběte de Tornielle, svého otce, jejž učinila také vykonavatelem svého testamentu. Její smrt mě od té doby zůstavila v ustavičném nepokoji o tu bídnou rodinu, jediný zbytek našeho domu.

Ztratil jsem také 22. téhož měsíce, v masopustní neděli, pana d’Alméras, dříve generála pošt a tehdy prostého kněze, ale velmi velkého muže dobrého, tak k Bohu jako k lidem, jehož budu litovat, dokud budu žít, pro dokonalé přátelství, které jsem k němu nesl po bezmála čtyřicet let bez přerušení, a který mě vždy draze miloval: Bůh dej jeho duši do svého raje.

Císař Ferdinand II. zemřel také tohoto téhož měsíce, 15., kterýžto byl velmi dobré kníže; byl jsem ho poznal v Ingolstadtu, když tam studoval, a já také. Činil mi tu čest, že mi chtěl dobře, a z ohledu na mne ji činil i mému synovci de Bassompierre, jejž byl uctil úřadem generálního seržanta bitvy svých vojsk a potom úřadem místodržitele polního maršála¹⁶⁶, což je v Německu velký úřad.

Od nenadálého odjezdu Monsieura, králova bratra, a pana hraběte se ustavičně pracovalo na tom, aby je¹⁶⁷ přivedli zpět ke dvoru, tu vysláním otce Gondrana, jeho zpovědníka, k němu¹⁶⁸, potom vysláním hrabat de Guiche¹⁶⁹ a de Chavigny: a potom dali abbého de la Rivière (zajatce odedávna v Bastile) na svobodu na ujištění, které dal, že tam bude králi u Monsieura slouhou podle záměrů Jeho Veličenstvu. Konečně se král (který se už byl vydal do Fontainebleau) odebral do Orléansu¹⁷⁰ v záměru dorážet na Monsieura, až by ho přivedl zpět k jeho povinnosti; k čemuž se Monsieur uchystal: a uzavřev s výše řečenými a s panem de Léon (který tam byl také poslán)¹⁷¹ body své dohody, přijel vyhledat Jeho Veličenstvo 8. tohoto měsíce února do Orléansu, kde byl velmi dobře králem přijat, a ten, vrátiv se hned do Paříže, byl za málo dní Monsieurem následován.

Tohoto téhož měsíce hrabě d’Harcourt¹⁷², generál královy flotily v levantských mořích, nemoha vykonat záměr, který mu král byl rozkázal, totiž znovu dobýt Španělům ostrovy Saint-Honorat a Sainte-Marguerite, se dal znovu na moře a přišel s řečenou flotilou učinit vylodění na ostrově Sardinii; ale byv živě odražen těmi z ostrova, byl přinucen se znovu nalodit, aniž tam co učinil¹⁷³.

Konečně vévoda parmský, který se od roku 1635 byl dal do války proti králi španělskému, aby si zachoval pevnost Sabbionettu¹⁷⁴, o níž tvrdil, že mu náleží, vida po tom, co byla zničena celá jeho rovinatá země a vzata všechna jeho místa (vyjma Piacenzy a Parmy), že je bez naděje na pomoc ze strany Francie, protože nebylo žádného způsobu, jak se k němu dostat, byl přinucen přijmout podmínky, které mu velkovévoda, jeho švagr¹⁷⁵, mohl zprostředkovat, aby se s řečeným králem španělským urovnal, a přijmout na nějaký čas vojenské lidi řečeného velkovévody do citadel těch dvou měst, které mu byly vévodou parmským složeny do úschovy na dobu, jež byla jeho smlouvou dohodnuta.

Březen. – Král se na počátku měsíce března vydal k Rouenu s nějakými silami pěšími i jezdeckými, pro nelibost, kterou měl z parlamentu a z města — že první naprosto odmítl schválení všech ediktů, které mu byly předloženy, aby se nabyly peníze na vydržování velkých válek, do nichž byl král zabrán, a město odmítlo zaplatit výpůjčku, o kterou je král požádal jako všechna ostatní města svého království. Ale protože byly rozdílné strany tak ve městě, jako v parlamentu, a mnozí nebyli mínění těch rozličných odmítnutí, byli ti, kdo byli ještě v dobré milosti králově, prostředníky, jak aby krále upokojili, tak aby přivedli ostatní k tomu, aby snížili svůj vzdor a poslechli jeho příkazů, takže král nepřešel Dangu¹⁷⁶: ale poslal pana kancléře do Rouenu, aby dal ty edikty projít a dal městu zaplatit řečenou kontribuci; kterémužto kancléři předcházela garda francouzská a švýcarská a nějaké jiné pluky, které daly vstoupit do města a ubytovat se v něm po celý čas, co tam řečený kancléř byl; a také tam dali ubytovat dvanáct nebo patnáct kompanií jízdy, po čemž se král vrátil do Paříže.

Duben. – Měsíc duben mi byl dosti nešťastný, nad mé obvyklé nehody; neboť jsem měl zprávy, že můj synovec de Bassompierre (který, nad přirozenou lásku, kterou mu musím nést, byv mi tím, čím mi je, a nad zvláštní něžnost a lásku, kterou k němu mám, zdá se být nyní jedinou nadějí našeho domu a tím, kdo ji, bude-li žít a pokračovat, jak dobře začal, podle všeho má vrátit v její starou nádheru) upadl zpět do první nemoci, kterou byl měl, která mu hrozila vodnatelností; z čehož jsem pocítil prudkou nelibost. A nad to jsem téhož měsíce začal jednu záležitost¹⁷⁷, z níž jsem potom měl tisíc příčin kát se, a dej Bůh, abych jich v budoucnu neměl větších.

Graubünden a lerinské ostrovy (květen 1637)

Květen. – V měsíci květnu nastaly dvě důležité věci, jedna velmi škodlivá Francii, a druhá k její ustavičné slávě a povědomí.

První byl odchod našich oddílů z Graubündenu (abych neřekl, že z něho byly vyhnány), jehož počátky přišly z toho, že král, poslav už roku 1632 pana de Rohan s malým vojskem na pomoc Graubündenským (jimž Španělé rušili svrchovanost nad Valtelinou), kde se mu to tak šťastně podařilo, že je z ní nejprve vyhnal a potom ji proti nim hájil, když učinili záměr přijít ji znovu dobýt, a potom pomyslel na to, aby se v ní ustavil tvrzemi, které tam dal vystavět, a potom i v přístupech do Graubündenu, u Steigu a u rýnského mostu, které dal hlídat oddíly, jež byl přivedl, a Zuryšany¹⁷⁸, jež pro krále naverboval, ujišťuje nicméně Graubündenské, že to, co z toho činí, je k tomu, aby jim Valtelinu zajistil, a že co se těch dvou tvrzí u Steigu a u Rýna týče, není to s jiným záměrem než zabránit nepřátelům vstoupit do jejich zemí, na nichž král, jeho pán, nenárokuje nic jiného než slávu, že je zachoval proti těm, kdo je chtěli zabrat; čemuž Graubündenští uvěřili, nebo se na nějaký čas tvářili, že věří: ale vidouce, že se tam pan de Rohan ustavuje a že vůbec nedbá o to, aby odtud vyšel, začali šeptat, říkajíce, že už není čeho se bát a že kdyby je král chtěl vrátit do Valteliny, složiv jim tvrze, které tam má, že by si je dovedli dobře hlídat sami, jakož i zabránit, aby jejich nepřátelé vstoupili po Rýně nebo u Steigu, aniž by tam francouzské oddíly zůstávaly navěky; a že žádají, aby jim král, vrátiv jim podle svého slibu jejich zemi, nechal její svobodné a úplné užívání. Pan de Rohan dobře soudil, že mají pravdu; ale nemaje tehdy rozkaz, aby jim ji vrátil, přišel na lest, která nicméně byla potom příčinou jeho zkázy: odpověděl jim tedy, že král, který nemá žádného záměru ani úmyslu přivlastnit si kterékoli z jejich zemí, není bez obavy, že by na ně nepřátelé neměli zrak, a že je nic nezdržuje od toho, aby se o to pokusili, než nemožnost, kterou tam nacházejí v mocném odporu zbraní Jeho Veličenstvu, od nichž očekávají odchod, aby dospěli ke svým cílům; a že ježto je ztráta Graubündenu spojena s jeho znatelným zájmem, nemůže nijak svolit k tomu, aby věci vydal na pospas po dobu války, nýbrž že dobře dá Graubündenským uvidět čistotu své duše a upřímnost svých záměrů tím, že do těch tvrzí vloží k hlídání Graubündenské samé; že k tomu cíli dá naverbovat čtyři nebo šest pluků po tisíci mužích z jejich krajanů, jak aby jich užil, kdyby byl napaden Španěly, tak aby jim svěřil hlídání části těch tvrzí, dokud by věci nemohly být ve stavu, kdy už není čeho se bát. Ten návrh Graubündenské uspokojil, a pan de Rohan věřil, že je to pro něho větší utvrzení, protože vybral nejvěrnější z Graubündenských ve službě králově jak do úřadů plukovnických, tak kapitánských, které tím novým dobrodiním ještě více zavazoval, a protože by je neustavil na nejdůležitější místa, kdyby nechtěl; což se mu na tu dobu podařilo. Ale protože ten nábor vyžadoval pro svou výživu a žold velkou sumu peněz nad tu, kterou král vynakládal na vydržování ostatních sil, jež měl v řečené zemi, a protože král v témž čase činil ohromné výdaje na mnoha jiných místech, nebyly výplaty tak srovnané a tak jisté, jak by bylo bývalo žádoucí; takže ti, kdo byli postaveni na nohy se záměrem umlčet ostatní, byli ti, kdo s časem křičeli nejhlasitěji a kdo dali panu de Rohan nejvíc práce. Léta zatím plynula a Graubündenští byli utlačováni našimi oddíly a zle placeni ve svém služném, což jim působilo mnoho hněvů a nelibostí a což probudilo přívržence Španělů, kteří začali pod rukou rozsévat rozličné řeči v neprospěch Francie, aby pohnuli své krajany, dávajíce jim pozorovat dlouhý pobyt francouzských zbraní v jejich zemi, tvrze, které je držely jako v porobě, zlé výplaty jejich pluků a konečně, že jsou v horším stavu, než když Španělé Valtelinu obsazovali, protože graubündenské země byly francouzským zbraním podrobeny stejně dobře jako zbytek, stavbou tvrzí u Steigu a u Rýna; a že by bylo dobře nejlepší, kdyby mohli žít svobodni a užívajíce všech svých zemí v dobré neutralitě, o čemž se ujišťovali, že by ji Španělé ze své strany učinili, kdyby Francouzi chtěli učinit totéž. Ten návrh byl schválen všemi Graubündenskými a ti španělští přívrženci dostali dovolení učinit o to pokus u Španělů. Pan de Rohan se dlouho nezdržel, aby byl o té praktice zpraven, ani aby o ní dal zprávu králi, jemuž vzkázal, že jediný prostředek, jak jí zabránit, je poslat peníze jak na zaplacení toho, co bylo těm graubündenským plukům, které byl naverboval, dlužno, tak na jejich výživu v budoucnu, čímž sliboval Graubündenské udržet a nepřátele odrazit. Král byl několik dní předtím poslal pana Laniera, svého obyčejného vyslance u Lig, jemuž dal intendanci spravedlnosti a financí ve vojsku pana de Rohan, a na zprávu, kterou od řečeného vévody dostal, dal vypravit do Graubündenu zásilku sedmdesáti tisíc écu. Ale než přišla, když byla řečeného vévodu zastihla ve Valtelině velká nemoc, a když tíž straníci Španělska rozehřáli své pletichy a dokonce získali některé ze šesti plukovníků, kteří veleli plukům, jež král byl v Graubündenu naverboval, měli moc dát poslat deputované Lig do Milánska k vyjednávání; což zavázalo pana de Rohan v krajnosti jeho nemoci poslat pana Laniera (který byl tehdy u něho) do Churu, aby ty rozvrácené plukovníky zkrotil a francouzskou stranu posílil, a řečený Lanier mluvil s plukovníky ostřeji, než měl, hroze jim, že je potrestá a že jim povede a dovede proces, a dokonce s nadávkami, což dokonalo znevážení strany a vrhlo ty, kdo byli Francii nakloněni, v zoufalství. Když zásilka zatím přišla a vévoda de Rohan, vyléčen, se vydal do Churu, uvěřil, že je pro službu královu prospěšné Lanierovy násilné činy neschválit: pročež mu učinil nějaké domluvy před týmiž plukovníky, které Lanier nemoha snést, odvětil tak, že se s řečeným panem de Rohan octl úplně zle; a když ten dal plukovníkům nějaká nařízení, aby dostali peníze, nechtěl je Lanier rozdělit; čímž se vévoda de Rohan cítě obražen, poslal tu zásilku od Laniera odvézt a dal plukovníky zaplatit; a Lanier, který předvídal bouři, která potom nastala, byl velmi rád, že může vzít tu příčinu nelibosti k tomu, aby se vrátil [do Francie. To rozdělení Graubündenské nějak udrželo: ale protože příčiny pokračovaly pro malé zdání, které viděli, že jim Francouzi jejich zemi vrátí, začali krátce potom činit nové pletichy, aby je odtud vyhnali, a]¹⁷⁹ jednoho dne, když pan de Rohan vyšel z Churu, aby šel do tvrze Francie, vzali Graubündenští zbraně a vyšli mu vstříc, jak se vracel; což ho dalo zpět zahnat do řečené tvrze, která nebyla téměř zásobena potravinami, a Zuryšané, kteří byli v ní nejsilnější, byli málo rozhodnuti se hájit; vidouce také všechny Ligy ve zbrani, císařské a Španěly na jejich hranicích, aby jim přispěli, a málo pomoci, kterou mohl doufat jak od Francouzů, tak od jejich spojenců, učinil s Graubündenskými smlouvu, že vyjde z Valteliny a z jejich ostatních zemí, pod podmínkou, že vojenským lidem francouzským, kteří byli v jejich zemi, bude zajištěn návrat.

Byla-li ztráta Valteliny a Graubündenu Francii škodlivá, bude jí ta ostrovů Saint-Honorat a Sainte-Marguerite (které Španělé dali Francouzům znovu dobýt) nesmrtelnou slávou. Neboť poté, co byla předešlého roku dána na moře velmi velká flotila, která šťastně prošla průlivem a přirazila k provensálským břehům, kde měl král několik pluků na nohou, se záměrem znovu dobýt ty dva ostrovy, kde se Španělé byli uhnízdili a potom opevnili se vší myslitelnou péčí a přičinlivostí, byla zlá shoda náčelníků námořních (jimiž byl na zdání hrabě d’Harcourt, ale arcibiskup bordeauxský měl dvorní šifru a na něho se v tom podniku spoléhali) a maršála de Vitry, guvernéra Provence, který dokonce přišel od slov k ranám s arcibiskupem, příčinou, že ta velká výprava nepřinesla žádný účinek; a flotila, nevědouc, čím se zaměstnat, šedši učinit vylodění na Sardinii, byla odtud vytlačena samými silami ostrova; vrátivši se zbědovaná a zmenšená, bez jakékoli pomoci od země, rozhodla se napadnout ostrovy Saint-Honorat, a po několika bojích jak při vylodění, tak při útoku na tvrze vložila ty dva ostrovy do moci krále, byvši z nich chrabře vyhnala Španěly 13. května¹⁸⁰.

Nebylo mi třeba se o těchto dvou rozdílných činech rozšiřovat; ale byv se zabral do věci graubündenské, k níž vždy chovám nějakou lásku po tom, co jsem byl jednadvacet let generálním plukovníkem toho národa, pomyslel jsem, že mám také povědět ten chrabrý čin ke chvále Francie, nemaje co povědět o sobě, jenž tlím v tomto bídném vězení.

Landrecies, Maubeuge a Breda (červen–říjen 1637)

Červen. – Měsíc červen nám nepřinesl nic nového než spravedlnost, kterou vykonali na podvodníku, jenž se jmenoval Du Bois, který říkal, že má tajemství, jak dělat zlato, a přesvědčil o tom několik lidí; ale nakonec bylo jeho šibalství odkryto a on oběšen¹⁸¹.

Bral jsem toho měsíce vody z Forges podle svého zvyku.

Červenec. – Na počátku měsíce července mi pan kardinál poslal požádat, abych mu zapůjčil svůj dům v Chaillot, což mě zavázalo poslat požádat paní de Nemours¹⁸², kterou jsem tam byl ubytoval, aby mu jej přenechala, což hned učinila, a on tam přijel 5. a odjel odtud teprve 23. následujícího měsíce.

Vzali jsme na konci tohoto měsíce Španělům město Landrecies a 5. dne měsíce srpna město Maubeuge¹⁸³, jakož také z druhé strany vzal maršál de Châtillon Yvoy v Lucembursku¹⁸⁴ 14., a 24. vrátil císař kurfiřta trevírského, odedávna drženého v zajetí, na plnou svobodu.

Vévoda de la Mirandole¹⁸⁵ zemřel v témž měsíci, a následujícího měsíce září zemřel také pan vévoda mantovský¹⁸⁶.

Španělé se toho měsíce trochu pohnuli, vzavše města Venlo a Roermond na Máze a vzavše zpět Yvoy porozuměním s obyvateli, když byl kardinál infant obrátil hlavu k těm dvěma městům na Máze po tom, co se byl marně pokusil přispět Bredě, obležené Holanďany¹⁸⁷. Ale zatímco obléhal ta místa, vzali jsme zpět la Capelle¹⁸⁸, kterou jsme byli předešlého roku ztratili, a učinili jsme ten pamětihodný výkon, že jsme přispěli Leucate¹⁸⁹ rozbivše vojsko, které je obléhalo, což bylo vykonáno 28. téhož měsíce¹⁹⁰.

Paní de Longueville¹⁹¹ zemřela 9.: a pan kardinál mě v tu dobu dal svým jménem navštívit Lopezem a požádat, abych se netrudil, ujišťuje mě, že kdyby se učinil mír nebo klid zbraní, anebo kdyby se bylo možno trochu zbavit přítomných věcí, že mě dají na plnou a úplnou svobodu, a dokonce se zvláštními známkami dobroty a dobrodiní Jeho Veličenstvu; za což jsem mu dal za málo dní vzdát nejponíženější díky svou neteří de Beuvron, jíž tatáž ujištění znovu potvrdil.

Říjen. – Měsíc říjen¹⁹² byl Francii zhoubný smrtí dvou velkých knížat spojených s touto korunou a velmi užitečných přítomným věcem: jedním byl landkrabě hesensko-kasselský, jménem Vilém, který byl hlavní oporou našich věcí v Německu a který zemřel prvního dne tohoto měsíce¹⁹³; a druhým pan vévoda savojský, kníže nadaný všemi dobrými vlastnostmi, které mohou knížete zdobit, který byl velkým nepřítelem domu španělského a velmi nakloněný Francii, zesnulý 8. téhož měsíce¹⁹⁴. Ale v náhradu vzal pan maršál de Châtillon nepřátelům Damvillers¹⁹⁵ v úterý 27. října, v den pamětihodný tím dobytím a dobytím pana maršála de Vitry, který byl zajat v [Saint-Germain a téhož dne odveden do]¹⁹⁶ Bastily, jakož také téhož dne byl vévoda d’Aluin učiněn maršálem Francie¹⁹⁷, a nazítří byl pan hrabě d’Alais opatřen správou Provence, kterou odňali panu maršálovi de Vitry.

Nastala také v témž měsíci Francii dvě dobrá štěstí: jedním byl odchod, který Španělé učinili¹⁹⁸, opustivše sami od sebe, bez toho, že by k tomu byli nuceni nebo přinuceni, tvrze a místa, které byli obsadili nebo vystavěli na bayonnské hranici u Saint-Jean-de-Luz; a spojení, které se stalo 10. října, královského vojska, které se (nevím z jaké příčiny) bylo rozdělilo, zůstavši část v Maubeuge, které bylo našimi vzato, a druhá přišedši obléhat la Capelle, zatímco se kardinál infant, vrátivší se z dobytí Venla a Roermondu, přišel položit mezi jedno i druhé; což přičítám velkému dobrému štěstí králově: neboť pravděpodobně mělo být jedno z těch dvou řečených francouzských vojsk rozsekáno.

Dupleix, sonet a trampoty v Bastile (říjen–prosinec 1637)

Téhož měsíce také, 8., se vzdalo město Breda Holanďanům po šesti nedělích obležení. A jak byl ten měsíc Francii šťastný, byl pro mé zvláštní nešťastný. Na jeho počátku vedl jeden ničema (jejž nechci jmenovat, protože toho není hoden) ke králi řeč proti mně, aby ho popudil a vyňal mu ze srdce kořeny dobré vůle, které ke mně měl (jestli mu jich ještě bylo zůstalo). Nemohu věřit, že by mu byli něco donesli odjinud, a já jsem mu k tomu nikdy nedal příležitost; naopak mi byl zavázán.

V důsledku toho jeden jiný holomek, falešný dějepisec, jaký kdy byl, jménem Dupleix¹⁹⁹, který učinil historii našich králů, plnou nepravd a hloupostí, a vydal ji na světlo pět let předtím²⁰⁰, mi byla přinesena do Bastily: a jak mám v obyčeji při čtení knih, abych z nich měl prospěch, dělat si z nich výpisky vzácných věcí, tak také, když najdu knihy nepatřičné nebo zřejmě lživé, píšu na okraj chyby, které v nich pozoruji: psal jsem tedy na okraje věci, které jsem nacházel nehodné té historie nebo otevřeně protivné pravdě, která ji má provázet. Stalo se o rok později, že jeden minim jménem otec Renaud, přišed zpovídat abbého de Foix do Bastily, upadnuv potom s ním v rozličné řeči, mu nakonec řekl, že někteří z jejich otců pracují na vyvrácení nepravd toho Dupleixe, a řečený abbé de Foix mu řekl, že jsem o tom učinil nějaké poznámky na okrajích knih; kterýchžto knih mě přišli požádat, abych jim je zapůjčil na den nebo dva, což jsem učinil; a ten mnich z nich vytáhl, co soudil za vhodné, a potom mi knihy vrátil: a nějaký čas potom dal řečený mnich opsat jak ty řečené poznámky, tak ty, které k nim chtěl přidat; a potom jiní, dávajíce o tom dělat opisy, k tomu přidali mnoho věcí, jak proti soukromým osobám, tak proti tomu autorovi; a protože ten mnich vzal všechny své první zápisy ode mne, bylo mu velmi vhod, aby skryl své jméno, říkat polohlasně moje, takže uvěřili, že ty zápisy, které byly částečně učiněny mnou, ale ve věcech pravdivých a skromných, pocházejí zcela ode mne: a pět let potom přišel ten autor Dupleix, poštvaný podle mého mínění jinými, ukazovat mnoha soukromým osobám, a většinou mým přátelům, utrhání a pomluvy, které byly falešně proti nim vloženy, chtěje jim vemluvit, že jsem to já, kdo je napsal a vydal; takže mi několik rozličných osob o tom dalo mluvit, kterýmžto, když jsem jim dal uvidět originály, které jsem byl opoznámkoval, zůstali uspokojeni. Ale protože je člověku velmi vhod nalézat zdánlivé záminky, když pravé chybějí, aby obarvil a schválil věci, které činí, byl ten šibeničník Dupleix vyslechnut, když ministrům dal uvidět ty zápisy, jež mi falešně přičítal, a bylo mu snadno uvěřeno, když řekl, že v nich bylo několik věcí, v nichž jsem svědčil, že neschvaluji přítomnou vládu, byť v nich nebylo ani jedné, ani v těch domnělých poznámkách, která by o tom mluvila; a neopomněli to přinést králi a říci mu, že se z těch zápisů zřejmě jeví, že mám odpor k jeho osobě a ke státu: a dokonce mnozí, kteří mi v mém dobrém štěstí byli zavázáni, se snažili dát mu tomu uvěřit, a král tomu přidal víry tím spíše, že věděl, že byli mými přáteli, a ta věc šla tak daleko, že tomu šibeničníku dovolili napsat proti mně o tom předmětu knihu, a získal listiny, aby ji dal vytisknout²⁰¹.

V témž čase byl jeden lehký jezdec zajatcem za to, že odříkal sonet, který začínal slovy Mettre Bassompierre en prison, Vsadit Bassompierra do vězení²⁰², a který pokračoval utrháním proti panu kardinálovi; a protože ho dali přísně hlídat a pečlivě vyslýchat, měli tím větší zvědavost zvědět příčinu jeho zadržení; a když jeden ze zajatců nalezl způsob s ním na okamžik promluvit, řekl mu, že je to pro verše, které mluvily o mně. To mě uvedlo v poplach, který mi byl rozmnožen guvernérem Bastily, jenž mi neuváženě (nebo dobře naschvál) řekl, že ten zajatec byl zajat pro věci, které se mne týkaly: v důsledku čehož mi z města z dobrého místa vzkázali, abych si dal na sebe pozor a že se proti mně kuje něco důležitého, o čemž by se hleděli dozvědět více, nemohouce mi na tu hodinu říci nic jiného než mě upozornit, abych spálil všechny papíry, které bych mohl mít a jež by mi mohly uškodit, protože mě zajisté dají prohledat. Přiznávám, že ta poslední zpráva, která následovala po tolika předchozích okolnostech a jiných zlých potkáních, byla téměř schopna mi obrátit mysl. Bylo to 9. října, kdy jsem ji dostal: byl jsem šest nocí, aniž jsem zamhouřil oko, a téměř ustavičně v úzkosti, která mi byla horší než sama smrt. Konečně ten zajatec, který se jmenoval Valbois, po tom, co byl sedmkrát nebo osmkrát vyslýchán a dal uvidět, že ten sonet byl učiněn sedm let předtím²⁰³, ta věc polevila a já jsem začal nabývat zpět své mysli, která byla zajisté podivně rozrušena.

Měl jsem také ještě několik domácích nelibostí z Bastily, způsobených jak ničemou lékařem Vautierem²⁰⁴, tak klikou (která se proti mně jeho naváděním učinila) čtyř nebo pěti osob jeho povahy, které, byť byly neschopné mi uškodit, byly schopné mě popudit svým chováním, a já, který jsem (z tisíce důvodů) neměl ve vězení činit — a tím méně v té době, kdy jsem měl tolik rozličných a hněvivých potkání — žádnou věc, která by mohla dát o mně mluvit, nechtěje se ani kompromitovat, ani mstít, dostával jsem tím nucením velké a prudké nelibosti. Stalo se nadto, že guvernérka Bastily, kterou jsem byl vždy věřil za jednu ze svých nejlepších přítelkyň a jejíž blahovůli jsem se vždy hleděl získat vším, co jsem si představoval, že se jí může zalíbit, se neuváženě vrhla do té kliky proti mně, bez jakékoli příčiny ani příležitosti, kterou bych jí byl dal, a to ještě když oni byli ti, kdo o ní nejotevřeněji a nejurážlivěji utrhali; a ona od té doby pokračovala v tom, aby pod rukou činila vše, co si myslela, že se mi může znelíbit, nakolik mohla.

Listopad. – Tak prošel měsíc říjen, a ten listopad, který jej následoval, začal jinou nehodou, která mi byla citelná: a to že jsme pod rukou, prostřednictvím mé sestry de Tillières, byli sjednali a téměř uzavřeli sňatek mé neteře d’Espinal s panem de la Meilleraye, bohatým pánem, rytířem svatého Ducha a generálním místodržitelem Normandie²⁰⁵, kterýžto (jak jsme byli na tom, abychom tu věc ukončili) zemřel 2. dne měsíce listopadu; a tím ten záměr, který byl jako uzavřen, který mi byl velmi příjemný a mé neteři výhodný, šel v dým.

Můj prasynovec de Houailly zemřel v témž čase. Čtyřdenní zimnice přišla krátce potom na mou neteř, jeho matku²⁰⁶, která ji od té doby dlouho trápila; a měl jsem zprávy, že můj synovec de Bassompierre je znovu trápen svou vodnatelností.

V témž měsíci vzali císařští zpět tvrze, které byl vévoda Výmarský učinil na Rýně, aby si tam dal průchod, a kterýžto (byv přinucen roční dobou jít hledat své zimní kvartýry) byl řečené tvrze složil panu de Manicamp, jenž se byl uvázal je hlídat.

Měl jsem zprávy toho téhož měsíce, že můj synovec rytíř de Bassompierre²⁰⁷ se nespravuje, jak má, se svým dědem hrabětem de Tornielle, jemuž jsem napsal, abych se mu za to omluvil, a dal jsem svému řečenému synovci pohrozit, že s ním zle naložím, nedá-li svému dědu veškeré uspokojení. Ale odpovědí, kterou jsem od řečeného hraběte de Tornielle dostal, mi dal následujícího měsíce prosince zvědět, že se můj řečený synovec rozhodl jít vyhledat svého staršího bratra, jenž je ve službě císařově, a že mě o tom zpravuje a že to na mne svaluje, což mě zavázalo, z obavy, aby se toho nechopili proti mně, poslat jeho list panu de Chavigny, který byl předešlého večera dostal od guvernéra Espinalu jménem …….²⁰⁸ zadržené listy mého synovce de Bassompierre jeho bratru rytíři, jimiž ho vybízel, aby ho šel vyhledat, což mi posloužilo; neboť poznali ze zprávy, kterou jsem o tom sám dával, že jsem na té věci neměl žádného podílu, a tak jsem byl potom dost mocný, abych vytáhl svého řečeného synovce z vězení, kam se rozhodli ho vložit; a ten záměr vykonali poslední den roku, kdy poslali z Nancy šedesát mušketýrů do Harouel, aby se ho zmocnili a odvedli ho do Nancy, kde byl vložen do citadely.

Neříkám na tomto místě nic o rozkolu krále a královny nad přepadením, které bylo učiněno na několika listech, jež psala kardinálovi infantovi a markýzi de Mirabel a jež posílala prostřednictvím anglického agenta, kterého jí byla doporučila paní de Chevreuse; ani o dohodě krále a jí ke konci roku, učiněné v Chantilly²⁰⁹; ani o vyhnání řeholnic z Val-de-Grâce, které jí předcházelo; ani o náhlém a neobyčejném odjezdu a cestě paní de Chevreuse do Španěl; ani o tom, že byl otec Caussin, zpovědník krále, zbaven toho úřadu²¹⁰ a poslán do Dolní Bretaně; ani o tom, co řekl pan d’Angoulême panu kardinálovi o předmětu řečeného otce Caussina²¹¹; ani konečně o vstupu pana kancléře do Val-de-Grâce²¹², kde dal vylomit královniny kabinety a kazety, aby vzal papíry, které tam měla.