Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života II: 1622–1640

XIII. Rheinfelden, narození dauphina a rok bez svobody (1638)

[Rok, v němž se Francii narodí dědic a maršálovi se zavřou poslední dveře. V únoru pošle neteř za kardinálem s připomínkou slibu, že bez jeho svobody nebude žádný mír — a ona ho najde „tak nelítostného“, že maršál svou věc odevzdá Bohu a v celé kapitole už o ni nepožádá. Mezitím vévoda Bernard Výmarský prohraje u Rheinfeldenu obležení, vrátí se po dvou dnech a zajme v jednom ránu všechny čtyři císařské generály; maršál de Créquy padne u Brem kulí ze sedmnáctiliberního kusu; Saint-Omer i Fontarabie se nedobudou. A 5. září se po dvaadvaceti letech bezdětného manželství narodí dauphin. Maršál si i to zapíše — ale kapitolu uzavírá výčet vlastních pohrom: zahradníkův syn, který na něho z Bastily píše udání, lucký bankéř, který po něm vymáhá, co mu nikdy nedlužil, a v prosinci mrtvice otce Josefa.]

Rok 1638 začíná: obtěžkaná královna a Výmarovy zimní kvartýry (leden–únor)

Leden. – Rok 1638 začal pro Francii dobrým znamením tím, že se královna po patrných známkách měla za obtěžkanou (čím za dvaadvacet let, co byla vdána, nikdy nebyla)¹: to způsobilo velkou radost králi a všem Francouzům naději na velké budoucí štěstí.

Řekl jsem výše, jak se vévoda Bernard Výmarský, po tom, co byl odstoupil Manicampovi tvrze, které byl vystavěl na Rýně, odebral do svých zimních kvartýrů, jež mu byly tak nejisté, že — chtěl-li nějaké mít — byl přinucen vzít si je hrotem meče; což učinil, přišed se položit do malé země, která leží mezi grafstvím burgundským a Švýcary a náleží biskupu basilejskému, jménem Franches-Montagnes², která nebyla ještě vyjedena, protože ji hlídali venkované toho místa, kteří zakopali její přístupy; a ti ze sousedních zemí tam byli přenesli, co měli nejdražšího. Vynutil tedy ten zákop, a zabiv část venkovanů, kteří se mu postavili, zbytek šel pod jarmo. Nalezl tam, čím se ubytovat a tam přezimovat, jakož i množství koní, aby znovu posadil na koně své lidi, z nichž většinu byla mortalita, která předešlého roku šla na koně, postavila na nohy. Švýcaři se chtěli pohoršit nad tím Výmarovým vpádem do zemí, které byly pod jejich ochranou; ale nakonec je upokojili krásnými slovy.

Únor. – Měl jsem od pana kardinála předešlého roku tolik dobrých slov, když mi dal ujistit, že nikdy nebude žádný mír ani klid zbraní, aby mi král nevrátil mou svobodu s tolika výhodami a známkami své velkodušnosti a dobroty, že bych měl všelikou příčinu být s tím uspokojen, že jsem uvěřil, že jsem povinen mu to osvěžit v paměti — a tím spíše, že jsem byl k počátku měsíce února zpraven, že se potají, ale velmi horce jedná o klidu zbraní na několik let mezi Francií a Španělskem: což mi dalo příležitost požádat svou neteř de Beuvron, aby u něho šla naléhat o mou svobodu, tak často slíbenou, tak vroucně ode mne očekávanou a tak zle vykonanou. Nalezla tedy po několika obtížích způsob s ním o tom předmětu promluvit; ale proti mému očekávání nalezla jeho mysl tak zjednanou proti mně, tak pyšnou ve svých odpovědích a tak nelítostnou, že jsem nebyl méně ohromen než zarmoucen, vida po tak dlouhých neštěstích tak malé naděje, že jim bude konec. Vložil jsem sebe i svou svobodu v Boha, který bude dobře vědět, jak učinit konec mým strastem, kdy se mu zalíbí.

Nuže, jak jsem se dozvěděl, nebyla vyjednávání o klidu zbraní bez plodu; neboť byl v tu dobu na tom, aby byl uzavřen za těchto podmínek: že bude na čtyři roky mezi oběma králi, císařem a korunou švédskou; že každý zadrží, co drží, vyjma že Francouzi vrátí Landrecies a Damvillers a král španělský le Catelet; že město Pinerolo, které bylo králem zadrženo [proti mírové smlouvě, pod záminkou předstíraného kupu, který král učinil]³ od vévody savojského, a od té doby opevněno s nesmírným nákladem, bude Španělem schváleno, aniž by o něm král španělský mohl v budoucnu pod jakoukoli záminkou nebo barvou činit naléhání nebo žádost, schvalujíc prodej, který řečený vévoda králi učinil; a že týmž způsobem také král nejkřesťanštější vloží do rukou vévodkyně mantovské⁴, jménem jejího syna⁵, vévodství montferratské, jeho příslušenství a příslušnosti, ježto je král zdržoval jen pod záminkou, že je zachovává a hlídá proti všem pro vévodu mantovského; a po tom vrácení by vévodkyně měla moc o něm vyjednávat nebo je vyměnit s králem španělským, což bylo mezi ní a jím prostřednictvím papeže už uzavřeno v této podobě: že vévodkyně postoupí, jak svým jménem, tak jménem svého syna, Montferrat navždy, začež a v náhradu by král španělský dal malému vévodovi mantovskému tu část Cremonska, která je od Mantovy až po Cremonu výlučně, jakož i ty čtyři kusy oslabené dělením vévodství mantovského, totiž Guastallu, Castiglione, Bozzolo a la Novellaru⁶, jejichž vlastníky by odškodnil jinými zeměmi, které by jim dal, a nadto la Mirandolu a la Concordii, Sabbionettu a Correggio⁷; což bylo pro vévodu mantovského velmi výhodné, ježto ta výměna byla o více než padesát tisíc écu renty lepší než Montferrat, byla přilehlá k vévodství mantovskému, a tudíž pohodlnější, a zbavovala vévodu silných posádek, které byl přinucen držet v Casale, a ustavičných obav, v nichž byl se svými sousedy, kteří tam neustále něco hýbali. O tom klidu zbraní se jednalo v Římě, hledán na zdání oběma stranami, obtíženými nesmírnými výdaji, které jim bylo třeba na tu válku činit a z níž ani jedna, ani druhá nedoufala vytěžit velký prospěch, a už se byli dohodli o době, která byla čtyři roky, když tu 3. dne března bitva u Rheinfeldenu dala ten záměr zlomit; a stala se tímto způsobem⁸:

Rheinfelden: prohrané obležení a za dva dny zajatí čtyři generálové (březen 1638)

Řekl jsem výše, jak vévoda saský Bernard Výmarský (po tom, co byl složil rýnské tvrze Manicampovi) byl přišel vzít si své zimní kvartýry na Franches-Montagnes, které byl vynutil a vyplenil, nalezši tam, čím se občerstvit a nějak znovu postavit své vojsko. Ale protože je ta zem malá, byla brzy vyčerpána potravinami, což řečeného vévodu přinutilo myslet na svou výživu do budoucna; a když byl dal zkusit u krále, aby mu dal kvartýr v Bresse a v Burgundsku, dali mu porozumět, že vojsko pana de Longueville tam může s obtíží nalézt, čím se živit, a že ježto je jeho vojsko určeno čelit nepřátelům ze strany Německa, učinil by lépe, kdyby svou výživu hledal na místě, které by mu bylo zároveň výbojem. Stalo se, že mu v témž čase navrhl plukovník d’Erlach Castelen záměr vrhnout se do čtyř jurisdikcí na této straně hory Arberg, které se obecně nazývají čtyři lesní města a náleží domu rakouskému, totiž Rheinfelden, Säckingen, Laufenburg a Waldshut⁹, která, byvši za těch válek brána a zpět brána, byla jako vydána prvnímu, kdo je obsadí; že se tam po dva roky selo, k čemuž ještě, že tam byly mosty na Rýně, což bylo to, čeho si měl žádat, a že za nimi by měl hojnost potravin v Alsasku za Rýnem, které se nějak spravilo. Proti tomu stála obtíž to podniknout, ježto tam byli čtyři generálové, kteří by se mohli sejít a kteří spolu spojeni byli bez porovnání silnější než on: ale ta byla překonána snadností podniku i jeho vykonání, ujištěním o pomoci, kterou mu z Francie slibovali, a nutností, že nebylo kam jít jinam; takže se k tomu rozhodl a hned ke konci února se vydal k Laufenburgu, který vzal s malým odporem, jakož učinil i Waldshut a Säckingen, a potom přišel obléhat Rheinfelden. Ten nenadálý vpád probudil náčelníky císařovy strany a spojili se, aby se mu přišli postavit, vévoda Savelli, Jan de Werth, Enckevort a Sperreuter, kteří jednoho rána¹⁰ na něho spadli, jak byl zaměstnán tím obležením, jež mu dali v nepořádku zrušit, vhodivše tisíc mužů do Rheinfeldenu, zatímco z jiného místa přišli zuřivě napadnout ležení řečeného vévody, k jehož obraně se pan de Rohan postavil s velkou chrabrostí a byl tam silně poraněn, zajat a potom vyproštěn. Plukovník d’Erlach byl zajat také s několika jinými a nějakým počtem zabitých; vévodova zavazadla ztracena, jeho munice a nějaká artilerie, která — nebyvši tak dobře zapřažena jako ostatní — nemohla vévodu následovat; ten se stáhl do Laufenburgu, zoufalý, že vidí své podniky zmařené a sebe uvedeného do velké krajnosti, nevěda, jak se stáhnout ani kam se obrátit; což ho přivedlo k odhodlanému a nebezpečnému podniku, který se mu nicméně zdařil s nesmírným štěstím: neboť nepřátelé, po tom, co byli přispěli Rheinfeldenu a dali vévodovi Výmarskému zrušit obležení, se měli pravděpodobně od toho místa stáhnout a pomyslet na jiné záměry, čehož nicméně neučinili (buď že byli opojeni tím prvním dobrým úspěchem, buď že se spoléhali na své velké síly, nebo že měli v pohrdání síly vévody Výmarského, nebo že si nemohli představit, že ten, kdo se jich neodvážil vyčkat, maje své síly celé, bude mít odvahu je napadnout, když jsou zničené a zchřadlé tou poslední pohromou), a zůstali dva dny u Rheinfeldenu v radování se ze svého šťastného úspěchu; o čemž byv vévoda Bernard zpraven, pojal v mysli je napadnout nepřipravené a že by je to mohlo uvést v takový nepořádek, že by z toho mohl vytěžit nějakou výhodu, což hned vykonal; a navrhnuv svůj záměr svým náčelníkům a podepřev jej důvody, které soudil za nejvhodnější, aby je k němu přivedl, šel jej on i oni navrhnout oddílům, které byl dal postavit do bitvy, a ty to tak dobře pochopily, že všichni žádali, aby je vedl do boje, což učinil v témž čase; a přešed část noci z 2. na 3. března, přišel za rozbřesku na místo, kde byli ti generálové se svými oddíly zmateně položeni u Rheinfeldenu, a ti, vsedši na koně v nepořádku, byli i po všechen zbytek takoví, takže — když vojáci byli uprchli — náčelníci, kteří chtěli učinit nějaký odpor, byli zabiti nebo zajati, a ti čtyři generálové zajati se svými kanóny, prapory, kornety a zavazadly, a vraždění bylo bez odporu tak dlouho, dokud oddíly vévodovy chtěly císařské pronásledovat.

To vítězství tak šťastné, tak velké, tak úplné a tak nenadálé uvedlo vévodu Výmarského ve velké povědomí, dalo mu v plen celé Alsasko a uvrhlo stranu císařovu ve velké zděšení až k Dunaji, ježto nebylo žádného vojska ani náčelníka, ba ani oddílů v jeho jménu blíže než v Hesensku, kde byl generál Götz¹¹, jenž neměl své oddíly hotové vyjít ze svých zimních kvartýrů, které jsou tam tvrdší a delší než zde; takže se Výmar mohl bez odporu zmocnit Freiburgu¹² a několika jiných měst, Rheinfelden se mu vzdal krátce po jeho vítězství¹³, a začal jako obkličovat Breisach¹⁴, který byl vyčerpal své potraviny jak zásobováním Rheinfeldenu, tak krmením oddílů, které se vydaly mu přispět.

V témž čase, kdy byla na Rýně dána bitva u Rheinfeldenu, vytáhl markýz de Leganés¹⁵, guvernér milánský, do pole, když mu byly přišly nějaké síly z Německa; a jist malými silami, které jsme měli v Itálii, a malým pořádkem, který jsme byli vložili do tvrze Brem¹⁶, kterou jsme dva roky předtím vévoda savojský a my vystavěli na Pádu na milánské straně, přišel ji obléhat; a pan de Créquy, generální místodržitel krále v Itálii, rozhodnuv se jí přispět, byl přišel na tuto stranu Pádu, aby ohlédl místo, kudy by chtěl podnik vést, a byl zabit kanónem o sedmnáctiliberní kuli ve středu 17. března kolem osmé hodiny ráno, kterýžto na něho byl vystřelen z ležení Španělů: byla to Francii velmi velká ztráta; neboť to byla jedna z největších osobností a nejzkušenějších vojevůdců, které měla, a tak důležitá pro italské války, že prosím Boha, abychom v budoucnu nemuseli litovat mnohem více. Ztráta generála dala potom ztratit tvrz Brem, vidouc se bez stavu být přispěna: ale nezanechali toho, aby dali krátce potom setnout hlavu guvernérovi, který ji byl vydal, jménem Montgaillard, a zbavit šlechtictví kapitány, kteří byli pod ním.

Téhož měsíce jsem odkryl zlodějství, které jedna osoba¹⁷, jíž jsem byl učinil dobré ještě dříve, než jsem ji poznal, a jejíž zloba a nevděk byly tak velké, že — když jsem se mu zdůvěřil a dal mu svou prokuraturu, jak abych spravoval ten malý majetek a věci, které jsem měl v Normandii, tak abych se dohodl s jednou osobou, které jsem byl dlužen — dorozuměl se s tou osobou a podvedl mě o více než pětadvacet tisíc livrů, které si přivlastnil, a přijímaje po sedm let můj příjem, nikdy mi z něho nedal dotknout se jednoho sou. Bůh mi dá tu milost, abych mu to dal jednoho dne zúčtovat¹⁸.

Téhož měsíce, když osm a tři miliony renty zřízené na dávkách a solních daních Francie nebyly několik kvartálů předtím vyplaceny, pohnuly rentiéry k tomu, aby v radě naléhali na své vyplacení; což vykonali horčeji a s větším hlukem, než si rada královská žádala, a potom, odcházejíce od kancléře, potkali intendanta Cornuela¹⁹, který vcházel k superintendantovi, a toho stíhali nadávkami, takže kdyby nebyl rychle vešel k superintendantovi, byl by běžel nebezpečí. To bylo příčinou, že vložili do Bastily tři z řečených rentiérů, totiž Bourgese, Chenua a Celorona²⁰, a když ostatní podali žádost parlamentu, bylo řečeno, že se komory sejdou, aby o tom poradily. Ale když přišly do velké komory, ukázal jim první president list s pečetí nesoucí zápověď poradit se o tom předmětu, a bylo o tom nějaké pohádání; a nazítří přikázali presidentům Gayanovi, Champrondovi²¹ a Barillonovi a radům Sallovi de Beauregard, Thibœufovi de Bouville²² a Sevinovi — prvním dvěma, aby se odebrali do svých domů, a ostatním čtyřem, aby šli, totiž Barillon do Tours, Sallo de Beauregard do Loches, Sevin do Amboise a Thibœuf de Bouville do Caen; a jakmile tam přijeli, přišel jim nový rozkaz zůstat zajatci v zámcích těch čtyř měst. President Gayan dostal za málo dní dovolení vrátit se a konat svůj úřad.

Jakmile přišla zpráva o smrti pana vévody de Créquy, soudili za velmi nutné rychle poslat někoho, kdo by po něm nastoupil, hledě na stav tvrze Brem, o níž nevěřili, že se může udržet, nebude-li jí rychle přispěno: a jak byli v té poradě, nabídl se k tomu úřadu pan kardinál de la Valette, kterýžto mu byl hned povolen, a byl pobízen odjet; ale nemohl to učinit než na počátku dubna. Běžela zvěst, že s ním nebyli příliš uspokojeni v jeho úřadě z minulého roku, jak proto, že se byl zatvrdil zachovat Maubeuge, z čehož se myslelo, že z toho byla velká nepříhodnost, tak proto, že nechtěl podniknout nic na Cambrai ani vykonat podnik, který se na ně měl, jak mu bylo výslovně rozkázáno. K jeho nedorozumění se přidávalo nedorozumění jeho domu; neboť pan d’Épernon neučinil, jak se věřilo, [to], co byl mohl učinit, aby vyhnal Španěly z Fontarabie; a pan de la Valette se byl zapletl do věcí Monsieurových a pana hraběte, čímž byl zde ve velmi zlém předikamentu, nejen u krále a pana kardinála, ale ještě u Monsieura a pana hraběte. Ten poslední úřad pana kardinála de la Valette spravil věc jeho bratra, nebo ji aspoň na tu hodinu zalepil; neboť jeho bratr přijel na jeho slovo vyhledat krále²³ a byl viděn panem kardinálem, a potom se vrátil do úřadu, který měl, generálního místodržitele pod panem princem, jemuž byli dali rozsáhlou moc velet v Languedoku, Guyenne a Béarnu s mocným vojskem, které měl na nohou.

Vojska na rok 1638: rozvrácená pěchota i jízda (duben)

Téhož měsíce dali královy oddíly vyjít z jejich zimního kvartýru, nebo (lépe řečeno) postavili je do pole, aby se z nich tvořily sbory vojska; neboť většina byla žila téměř na milost a nemilost na rovinaté zemi zlým vykonáním, které nastoupilo po velmi dobrém rozkazu: bylo totiž projednáno dát je živit zemím, do nichž byly rozděleny, a že se města uváží jejich výživou podle sazby a porce, která byla vymezena, a že se o tom potom učiní rozvržení na zem, která by tím způsobem byla zachována; k čemuž se lidé tak ochotně nesli, že řečená města většinou předem složila dvě i tři měsíční kontribuce, které v dobré věře vložila do rukou Besançonovi (jejž byl král s rozsáhlou mocí zmocnil ten rozkaz vykonat): ale on si jimi, jak se říká, nejprve naplnil svou mošnu²⁴, potom, aby si u dvora získal důvěru, dal zprávu, že má v úschově velké sumy, a Bullion, který měl tehdy mnoho peněz k rozdělení a málo fondů, nalomil, aby se vzaly ty, které byly v rukou řečeného Besançona, na podporu naléhavé nouze vévody Výmarského po tom, co vzal Laufenburg, což bylo vykonáno; a vojáci, byvši zbaveni obyčejných porcí, které jim dávali, přinutili města, v nichž byli, aby jim opatřila jejich vydržování, a potom přišli beztrestně plenit rovinatou zemi s velmi velkým nepořádkem, což způsobilo, že nejprve byl zničený lid uveden v nemožnost²⁵ opatřit obyčejná břemena státu a většina opustila městečka a vesnice, a potom, že vojáci, obtíženi lupem a kořistí, uvažujíce, že jim chtějí dát prožít léto bez žoldu pro tu výživu, kterou měli v zimě, dali přednost pobytu v pokoji po celé to léto ve svých domech nebo v domech svých přátel, kde mohli zůstávat, živíce se tím, co byli nahromadili, před úřadem války přes léto, kde by měli mnoho zel a námah a žádný žold; takže — když většina vojáků opustila kompanie — byly ty, když je chtěli postavit do pole, nalezeny tak slabé, že neměli téměř víc než třetinu vojáků, které si byli slíbili: což bylo příčinou, že se král vydal k pikardské hranici²⁶, aby svou přítomností, a dokonce i tvrdostí a potrestáním, dal oddíly uvést v lepší stav; k čemuž pokročil až tam, že rozpustil Chandenierovu kompanii²⁷ při pluku gardovém, která měla být o dvou stech mužích a byla nalezena jen o padesáti, a většinu ostatních kompanií řečeného pluku svedl na 150 mužů. Ty příklady a péče, kterou vynaložili na doplnění kompanií ostatních pluků, je poněkud zesílily; ale nicméně oddíly pěchoty nebyly tak krásné ani tak úplné, jak bývaly v letech předešlých.

Téměř táž nepříhodnost nastala u jízdy: neboť když je vložili do posádek, povolil král kapitánům — aby je obohatil a dal jim způsob vydržovat své lidi přes léto —, že je nezavazuje držet svůj plný počet v posádkách a že jejich příděly poběží, jako by byl plný, pod podmínkou, že se zaváží je doplnit, až přijdou k vojsku: což bylo příčinou, že kapitáni rozpustili všechny své vojáky až na osm nebo deset starých a věrných; a když je bylo třeba dát postavit do pole, nemohli kapitáni nalézt vojáky, protože ti, které byli rozpustili, nedostavše v zimě nic, se už nechtěli vrátit. Konečně nicméně učinili, co nejlépe mohli, a vyšli do polí.

Začali tedy tehdy tvořit sbory vojsk, a zajisté učinili mocný záměr, jak odpomoci všem nepříhodnostem a rázně napadnout nepřátele ze všech stran. K tomu cíli poslali velké sumy peněz generálu Banérovi²⁸ a straně švédské, aby odvrátili jejich dohodu s císařem, kterou zamýšleli, a dali jim způsob obstát a vést dál válku v Pomořanech a v Meklenbursku²⁹, kam se byli stáhli. Poslali také velké peníze Holanďanům, aby jim daly učinit mocné vojsko a napadnout Španěly ze strany Flander. Postavili na nohy velké vojsko ze strany Hainautu, jemuž velel maršál de Châtillon, kterého dali zavázat, aby vzal nějaké velké město, bude-li mu k tomu dáno vše potřebné. Jiné vojsko vložili do rukou maršála de la Force, aby napadl Cambraisis a Artois. Jiné bylo dáno maršálovi de Brézé, aby napadl vévodství lucemburské. Vévoda Výmarský byl zesílen muži i penězi, aby čelil na Rýně a učinil tam pokroky, jaké by mohl. Jiné vojsko nechali panu de Longueville, aby se postavil vévodovi lotrinskému v grafství burgundském. Poslali mnoho nových oddílů, aby se připojily k našemu vojsku italskému, jemuž velel kardinál de la Valette, který odjel teprve 20. tohoto měsíce³⁰, aby tam šel; a to vojsko, spojené s vojskem vévodkyně savojské³¹, se mělo postavit Španělům, kteří tam byli mocní. Pan princ se už byl vydal do Guyenne s velmi krásným vojskem. Konečně dali na moře dvě lodní vojska, jedno v Oceánu, jemuž velel arcibiskup bordeauxský, druhé ve Středozemním moři pod velením hraběte d’Harcourt. Naléhali na paní savojskou, aby potvrdila útočnou i obrannou ligu mezi králem a sebou, kterou byl její zemřelý muž přísahal, a vyjednávali s králem velkobritanským, aby učinil totéž k obnovení pfalckého kurfiřta³² v jeho zemích: ale ten poslední o tom nechtěl slyšet; dovolil toliko svému synovci pfalckému zřídit lidi ve svých královstvích, aby učinil pokus o Pfalc, a podpořil ho nějakou malou sumou peněz, král větší, Holanďané několika kanóny a municí a jeho matka zástavou zbytku svých drahokamů; s čímž se k tomu cíli připravoval a byl vložil do města Meppen³³ své přípravy a dokonce i své peníze, kteréžto město přišla přepadnout přední stráž Gallasova, a ztráta všeho, co v něm pfalcký měl, dala jeho záměry zmařit.

Téhož měsíce³⁴ zemřel na svá poranění pan vévoda de Rohan, což byla zajisté velmi velká ztráta Francii; neboť to byla velmi velká osobnost a zkušená jako nikdo našeho času.

Paní de Chevreuse téhož měsíce přešla ze Španěl do Anglie, kde byla velmi dobře přijata: a jezuité, kteří byli v Troyes přijati násilím, jež Besançon dva měsíce předtím učinil, aby je tam silou uvedl, byli obyvateli města vyhnáni toho téhož měsíce dubna³⁵; v němž král poslal interdikovat třetí vyšetřovací komoru pařížského parlamentu pro zlé zacházení, které činili jednomu ze svých spolubratří jménem Colombel, který se jim proti jejich vůli vecpal do společnosti³⁶, a protože nežádali mínění nově ustavených ani jim nerozdělovali procesy; řečená komora dostala také rozkaz vrátit všechny své procesy do kanceláře parlamentu, aby byly znovu rozděleny radům komory ediktu, jíž byl jejich soud přiřčen.

Konečně téhož měsíce, ve čtvrtek 23.³⁷, pocítila královna pohnout se dítě, jímž byla obtěžkána.

Květen: naposledy nabídnutá naděje na svobodu

Květen. – Na počátku měsíce května mě dala jedna osoba, která o tom mohla mít nějakou známost, upozornit, že kdybych chtěl dát na svou svobodu naléhat, je k tomu doba dobrá a že ví, že nejen budu vyslyšen, ale dokonce s účinkem. Ale protože jsem byl tak často těmito nadějemi podveden a protože jsem znal tu malou dobrou vůli, kterou ke mně měli, a tvrdá a zlá slova, která pan kardinál naposledy řekl mé neteři de Beuvron, nevzal jsem toho upozornění ani na výdej, ani na příjem³⁸, odkládaje svou svobodu Bohu, kdy se mu zalíbí mi ji dát³⁹.

Ztratil jsem v témž čase jednu ze svých sestřenic z prvního kolena, nesoucí mé jméno, paní de Bourbonne, kterou jsem byl po celý svůj život nesmírně miloval.

Mor zabil čtyři nebo pět osob ve stájích pana kancléře, což ho pohnulo, aby mi poslal vypůjčit si můj dům v Chaillot, což jsem mu povolil a dal mu ho zařídit nábytkem, jak nejlépe jsem mohl.

Vévoda Výmarský, následuje své vítězství, po tom, co vzal všechna malá místa v Alsasku, postoupil k Württembersku: ale cítě blížit se generála Götze a Sperreutera (nově vyšlého z vězení) se značnými silami a chtěje jim zabránit zásobit Breisach, zbavený potravin, stáhl se mezi Basilej a Strasburk na výhodné postavení.

Markýz de Leganés vytáhl v Itálii do pole s velkými silami a přišel obléhat Vercelli⁴⁰, důležité místo pro zem piemontskou.

Maršál de Châtillon vytáhl do pole a přišel vstoupit do Flander u Ardres⁴¹, kde po tom, co vzal několik malých zámků, přišel táborem před Saint-Omer a rozhodl se je obléhat, začav své obkroužení⁴².

V témž čase král anglický, který se bohatí z nepořádků svých sousedů a který táhne znamenité výtěžky z obchodu, jenž se s ním vede skrze Dunkerque⁴³, obávaje se ztráty toho místa pro Španěly, dal svými vyslanci ve Francii a v Holandsku říci, že kdyby král nebo Stavové chtěli podniknout napadení Dunkerque, byl by přinucen mu přispět, a dokonce s námi a s řečenými Stavy otevřeně zlomit.

Král toho měsíce zapověděl veškerý obchod a obcování svých poddaných s těmi ze Sedanu, pro nějakou nelibost, kterou měl král z pana de Bouillon, jenž byl pomohl dát projít několika konvojům potravin k městům vévodství lucemburského, dovoluje jinak lidem pana hraběte moci jít a přijít do Sedanu.

Červen: Saint-Omer vzdoruje, Kallo a spor s papežem

Červen. – Měsíc červen přinesl několik věcí, totiž: pomoc dvou tisíc mužů vhozenou do Saint-Omer princem Tomášem; kteréžto město, velké a plné obyvatel, bylo na tom, aby s maršálem de Châtillon kapitulovalo, aniž by čekalo delší obležení; ale ta tak značná a důležitá posila je zcela rozhodla k rázné obraně a dala v témž čase něco srazit z té první francouzské horlivosti, protože princ Tomáš při vstupu rozbil na padrť třicet kompanií pěších lidí, které byly postaveny na místě, kudy pomoc prošla, a to pluky d’Espagny a de Fouquesolles. Za málo dní jsme měli ještě jinou pohromu, ale menší: neboť jezdecké kompanie Vitenvalova a Wattimontova byly také rozbity v záloze, do níž padly⁴⁴. Tyto rozličné nehody zavázaly krále přikázat maršálovi de la Force (který se svým vojskem pustošil Cambraisis), aby se přišel spojit s maršálem de Châtillon; a maršál de la Force se přišel položit dvě leuvy od Saint-Omer směrem k Ardres. Ale princ Tomáš se položil výhodně mezi město⁴⁵ a jej, a když guvernér Ardres učinil malou tvrz na konci hráze, aby mohl snáze chodit po zemích nepřátel na píci, přišel ji princ Tomáš 24. tohoto měsíce napadnout, což zavázalo maršála de la Force poslat vikomta d’Arpajon se silami, aby se pokusil vhodit tam pomoc; ale nalezl redutu vzatou a nepřátele položené před ní; a nazítří, když maršál de la Force šel s celým svým vojskem ji vzít zpět na zprávu, kterou mu byli dali, že se nepřátelé stáhli, nalezl celé vojsko princa Tomáše ve zbrani, aby ji hájilo, a že bylo třeba projít po hrázi odkrytě, aby se tam šlo; což když přikázal učinit, ztratil tam při útoku více než 300 mužů, mrtvých i poraněných, a byl přinucen se stáhnout.

Nuže, jako jsme my učinili rozličná vojska k napadení Flander, určili Španělé ze své strany tři k obraně, totiž: jedno, jemuž velel infant osobně, aby se postavilo vojsku Holanďanů, a to držel mezi Bruselem a Antverpami; druhé, jemuž velel princ Tomáš a které mělo kráčet po boku vojska maršála de Châtillon; a třetí, vedené Piccolominim, aby čelilo maršálovi de la Force v Cambraisis. Ale dva dny po tom, co to poslední vojsko přišlo na své shromaždiště, povolal je kardinál infant na příchod Holanďanů k Vlissingen⁴⁶, aby se přišlo spojit s jeho vojskem; a přední stráž Stavů, přišedši vystoupit na zem u hráze u Kallo⁴⁷, vzala jednu z prvních tvrzí porozuměním a potom jinou a redutu silou, a odtud přišla obléhat tvrz svatého Filipa⁴⁸, která se chrabře hájila a dala kardinálovi infantovi pokdy přijít jí přispět; a ten učinil takovou rychlost, že nalezl nepřátele (jimž protivný vítr byl zabránil se znovu nalodit) a rozsekal je na kusy, odnášeje čtyřicet praporů, osm kornet, dvacet pět kanónů litých a více než sto železných, s dvanácti pontony. Syn generálův⁴⁹, jímž byl hrabě Vilém Nasavský, tam byl zabit; on sám se spasil s málo jinými; všechen zbytek toho malého vojska o šesti tisících mužích byl zabit, zajat nebo utopen při odchodu, 25. tohoto měsíce⁵⁰.

Pan princ zatím, přijev do Bordeaux (kde nalezl pány d’Épernon a de la Valette dávající rozkaz ke všemu, co se mohlo týkat a usnadnit jeho podnik vstoupit do Španěl), dal panu d’Épernon list krále, jímž král řečenému vévodovi vzkazoval, že mu byl předtím povolil jeho odchod do jeho domu v Plassac na naléhavou prosbu, kterou mu o to byl učinil, a že mu to nyní nařizuje naprostým příkazem a aby se odtud nehýbal pod hrozbou přestoupení jeho rozkazu; což mu dával za potrestání toho, že stíhal a trápil osoby, jimž měl pomáhat a přispívat, ježto nesly povahu jeho sloužících a jeho ochranu: čemuž pan d’Épernon hned uposlechl.

Bylo také už několik měsíců, co se v Římě nic nevypravovalo pro konsistorní obročí; čehož příčina byla, že ochrana Aragonie, Valencie a Katalánie, uprázdněna smrtí kardinála ochránce, byla nabídnuta kardinálovi Barberinimu⁵¹, který ji přijal a užíval jí rok, na jehož konci — na nějakou stížnost, kterou královský vyslanec učinil papeži nad tím, že se jeho synovec příliš straní přijetím a vykonáváním té ochrany, a že král chce, aby kardinál Antonio Barberini přijal ochranu Francie, kterou mu nabízel — nalezl papež za dobré, aby ji přijal; ale soudě, že není slušné, aby se jeho synovci tak silně stranili pro jednu i druhou korunu, zapověděl jednomu i druhému ty ochrany vykonávat; čímž se král španělský téměř nestaral, ale král setrval na tom, aby kardinál Antonio tu ochranu rok vykonával, jako byl kardinál Barberini vykonával ochranu aragonskou, k čemuž papež nechtěl svolit; což byla jedna z prvních stížností krále na papeže. Když potom nastalo dobytí Lotrinska, podnikl král opatřovat prostá obročí řečeného vévodství a jmenovat ke konsistorním, jakož rovněž ke třem biskupstvím metskému, toulskému a verdunskému a k obročím na nich závislým, byť nebyla z konkordátu⁵²: a když nastalo uprázdnění abatství svatého Pavla verdunského (ač tam byl koadjutor potvrzený u dvora římského), opatřil jím král syna pařížského generálního prokurátora⁵³, čemuž se papež postavil na odpor, a král dal svého opatřeného užívat jím cestou ekonomátu. Potom, když bylo biskupství toulské uprázdněno tím, že se kardinál lotrinský oženil⁵⁴, dal papež řečené biskupství abbému de Bourlemont, svému příbuznému⁵⁵, a král k němu jmenoval biskupa korintského⁵⁶, jenž byl jeho sufragánem; a papež, přemožen prosbami krále, povolil toliko pro tentokrát, aby byl biskup korintský biskupem toulským; a když ten před rokem zemřel, jmenoval k němu král abbého svatého Nikuláše angerského, z Arnauldů⁵⁷, a papež tehdy dal toulské biskupství znovu abbému de Bourlemont, aniž se toho chtěl odříci. Po tom, co krále a pana kardinála hněvalo, bylo, že otec Josef, už devět let papeži předkládaný, aby byl učiněn kardinálem, byl Jeho Svatostí stále odmítán, a králi bylo nabídnuto učinit jiného, kdyby chtěl nějakého mít, a že by to papež učinil: ale král se na tom tak zatvrdil, že od toho nikdy nechtěl odstoupit, a papež se také tak zatvrdil, že měl raději nečinit žádné povýšení než k němu otce Josefa připustit. To všechno způsobilo, že zde nebyli s papežem uspokojeni. Ale ještě více než to všechno bylo, že pan kardinál, který se byl několik let předtím dal zvolit abbé cluniackým⁵⁸ a byl na to z Říma dostal své buly, chtěje být také představeným řádu dvou jiných řeholí, totiž Cîteaux⁵⁹ a Prémontré⁶⁰, se byl dal zvolit abbé jednoho i druhého z těch abatství; nad čímž se kongregace řádů v Římě pohoršila na stížnosti, které jí učinili abbé závislí na řečených abatstvích (jichž je větší počet cizích než francouzských) a kteří přednesli, že neodmítají poslouchat a podvolovat se těm francouzským představeným řádu, budou-li zákonně voleni a budou-li mít mnichy za abbé podle řádové instituce, ale ne aby byla doménou⁶¹ jednoho jediného člověka, jak se k tomu chystala; a že žádají (bude-li tomu tak), aby mohli volit generály svých řádů v jiných královstvích, kde jsou kláštery: což papež soudě za nebezpečného důsledku, nechtěl pana kardinála k těm dvěma abatstvím připustit; čímž se on popíchl. Všechny tyto důvody vybídly krále učinit výnos rady, jímž se zapovídalo chodit dále do Říma vyhledávat tam vypravení listin a posílat tam dále peníze. Ten výnos byl potom vložen do rukou lidí královských, kteří, vloživše k němu své shodné závěry, jej přinesli k dvoru parlamentu, aby jej schválil, což by bylo bývalo učiněno jednomyslně (neboť ti, kdo jsou věrní, by byli následovali záměr rady, a ostatní by jej byli schválili, aby ještě více zamíchali karty); ale stalo se, že to byl výnos, a ne nařízení nebo edikt, kteréžto jsou věci, jež se v parlamentu schvalují, a parlament odpověděl, že nemá v obyčeji schvalovat výnosy rady, nýbrž podvolovat se jim, a že kdyby jim poslali nařízení, přistoupili by ke schválení: a během té doby, kterou bylo třeba vložit do změnění toho, přišel nuncius, dostav o té věci zprávu, vyhledat pana kardinála téhož dne, kdy hostil Jana de Werth a Enckevorta, které král, po tom, co je byl vytáhl z rukou vévody Výmarského a vložil jako zajatce do vincenneského lesa⁶², konečně toho dne byl postavil na jejich slovo, a pan kardinál jim chtěl učinit hostinu, kde byl i Monsieur⁶³. Nuncius tedy přišel vyhledat pana kardinála do Conflans a prostřednictvím otce Josefa dal to řízení zdržet, dokud by o tom nedal zprávu papeži, o němž dával doufat, že králi dá nějaké uspokojení.

Běžela tehdy zvěst, že král řekl panu kardinálovi, že má na svědomí držet mě tak dlouho zajatcem a že — nebyvši proti mně co říci — mě tam už nemůže dále držet; k čemuž pan kardinál odpověděl, že od té doby, co jsem zajatcem, mu prošlo myslí tolik věcí, že už není pamětliv příčin, které byly přivedly krále mě uvěznit a jeho mu to radit, ale že je má mezi svými papíry a že je vyhledá, aby je králi ukázal. Nevím, je-li to pravda; ale ta zvěst běžela Paříží.

Téhož měsíce dala vévodkyně savojská vhodit pomoc šestnácti set mužů do Vercelli, které bylo tísněno markýzem de Leganés. Byly to síly piemontské, které tam vstoupily; ale byli to generálové královi⁶⁴, kdo o tom učinili záměr i vykonání.

Stala se také toho měsíce změna guvernéra v Lotrinsku, a poslali tam na místo pana d’Hocquincourt, který tam byl, pana de Fontenay-Mareuil: a pan princ vstoupil na konci měsíce s krásným a silným vojskem do Navarry⁶⁵, od strany Fontarabie.

Král mi dal 21. téhož měsíce dát list s pečetí, abych vytáhl svého synovce rytíře de Bassompierre z nanceyské citadely, kde byl držen zajatcem od posledního dne předešlého roku, a nařídil v řečeném listě, že bude vložen do rukou těch, které bych k tomu cíli poslal; kterýžto list jsem poslal s jiným svým panu d’Hocquincourt, abych ho požádal, aby se tím chtěl uvázat a chtěl mi ho přivést do Paříže zároveň se sebou⁶⁶. Napsal jsem také panu hraběti de Tornielle a tomu, kdo konal mé věci v Lotrinsku, jménem Losane, aby ho dal vypravit, aby se tam vydal, a opatřil mu věci k tomu cíli potřebné.

Ztratil jsem také téhož měsíce [jednoho ze svých nejlepších přátel, jménem]⁶⁷ pana de Tilly, radu rouenského parlamentu. Ale smrt pana Pompea Frangipaniho⁶⁸, která nastala v řečeném měsíci, mi byla citelná až do té míry, že jsem si tisíckrát přál svou vlastní; byl to jeden z nejdražších, nejstarších a nejpravějších přátel, které jsem kdy měl.

Červenec: Fontarabie obležena, Saint-Omer opuštěno

Červenec. – Měsíc červenec dal počátek obležení Fontarabie, když byl pan princ 2. přešel řeku Bidassou u Irunu bez odporu, a po tom, co Irun vyplenil, vzal téhož dne přístav Passage⁶⁹, kde bylo sedm karak⁷⁰ téměř dokončených a 150 kusů kanónů, které odvezli do Francie; potom se přišel položit táborem před město Fontarabii se svým vojskem velmi hbitým a opatřeným veškerou výzbrojí potřebnou k napadení toho místa, jež tísnil po celý ten měsíc, přičemž nepřátelé dvakrát vhodili dovnitř pomoc, jednou po zemi a jednou po moři, které měli ještě svobodné, protože flotila krále, jíž velel pan bordeauxský, tam ještě nebyla přijela.

Ale ze strany Pikardie nevzaly věci obležení Saint-Omer dobrý konec, čehož vinu a příčinu dávám porážce Holanďanů na hrázi u Kalla, protože — jak jsem řekl výše — když bylo Piccolominiho vojsko, které bylo určeno čelit panu maršálovi de la Force, kardinálem infantem odvoláno, aby se svým čelilo Holanďanům vylodivším se ve Flandrech a postavilo se jim, nebylo už jiného vojska než vojsko princa Tomáše, které mohlo obležení Saint-Omer rušit: pan de la Force se mu se svým přišel postavit, zatímco pan de Châtillon dával konat obkroužení místa a zásobovat své ležení potravinami a jinými potřebami na šest neděl; a protože z druhé strany řeky⁷¹, která teče k Saint-Omer kanálem, jejž k ní udělali, bylo městu snadno přispět, dal hrází vrátit řeku do jejího prvního řečiště a dal učinit tři reduty na té hrázi; a aby zabránil, že by je přišli napadnout a vzít, dal učinit velkou tvrz na místě, kde byl přechod řečené řeky, která proto byla nazvána tvrz U přechodu, a hleděl do ní vložit čtyři tisíce mužů k hlídání a množství artilerie: ale než byla opatřena potravinami, ba ani zcela v obraně, hrabě Vilém byv rozbit u Kalla a kardinál infant vida se tím způsobem na dlouho zbaven vojska Holanďanů, dal rychle vrátit Piccolominiho s jeho vojskem na pomoc Saint-Omer a poslal s ním hraběte Jana Nasavského⁷² s patnácti sty koní, aby se spojil s princem Tomášem; a ti tři generálové, poradivše se o tom, co mají činit, se rozhodli připojit dvanáct set Chorvatů k oddílům hraběte Jana, který by šel dorážet na pana maršála de la Force, zatímco by v týž čas přišel princ Tomáš napadnout tři reduty na hrázi a Piccolomini tvrz U přechodu: což se jim zdařilo tak, jak to byli projednali; neboť hrabě Jan Nasavský poslal ty Chorvaty udeřit až do ležení vojska maršála de la Force, a jízda maršálova je rázně odrazila až mezi těch patnáct set obrněných koní, které hrabě Jan držel v bitvě, aby je podepřel; při jejichž nenadálém spatření pojala naše jízda zděšení, a byvši v témž čase napadena jízdou nepřátel, vedla ji ta bijíc⁷³ až k pěchotě, kterou maršál vedl, a ta učinila dokonale dobře, a zastavivši je na zadku, dal jim potom náš kanón obrátit hlavu a naše jízda, shromáždivši se, je zase pronásledovala až do jejich ležení. Nuže, v témž čase, kdy se hrabě Jan objevil, poslal maršál de la Force dát zprávu maršálovi de Châtillon, který dal v témž čase vyjít veškeré své jízdě z obkroužení, aby šla na pomoc řečenému maršálovi de la Force; a on sám, slyše kanonády, které se střílely, soudě, že jsou v rukou, postavil svou pěchotu do bitvy ke místu odchodu maršála de la Force, aby ho přijal v případě neštěstí; a během té doby přišel princ Tomáš napadnout tři reduty na hrázi, které snadno vynutil, protože nemohly být přispěny ze strany ležení, ježto byly oddíly odvedeny jinam, ani ze strany tvrze U přechodu, která byla v témž čase napadena Piccolominim; takže byvši vzaty, oddělily tvrz U přechodu a rozdělily ji od zbytku obkroužení, a nepřátelé měli způsob vejít pohodlně a bez jakékoli překážky do Saint-Omer a opatřit je všemi věcmi potřebnými. Princ Tomáš sám tam té noci šel přenocovat, a Piccolomini, bije zuřivě tvrz U přechodu, ji za dva dny přinutil vzdát se na kapitulace, které jí dal⁷⁴. Všechny tyto rozličné nehody zavázaly naše vojsko zrušit obležení Saint-Omer, což se stalo bez nepořádku a bez zmatku⁷⁵. Boj hraběte Jana a napadení redut a tvrze U přechodu se stalo 7. července⁷⁶.

Ze strany Itálie jsme neměli lepšího úspěchu: neboť jak u dvora čekali zrušení obležení Vercelli, které naši generálové vzkázali jako neomylné po tom, co tam byla vhozena pomoc, a jak byly oddíly krále, spojené s oddíly vévodkyně piemontské, položeny táborem u obkroužení, o němž dokonce vzkázali, že bylo vzato, přišla zpráva, že markýz de Leganés vzal Vercelli 8. tohoto měsíce⁷⁷; což způsobilo velké zděšení našim věcem italským.

Ze strany Burgundska vzal pan de Longueville několik zámků, byť měl vévodu Karla, silnějšího než on, na krku⁷⁸.

K Německu zásobili nepřátelé Breisach, jakoukoli rychlost mohl vévoda Bernard Výmarský učinit, aby jim v tom zabránil.

Konečně, co se mne týče, byl jsem dvojnásob nešťastný tím, že ten zlosyn la Roche Bernard psal znovu proti mně 19. tohoto měsíce panu Bouthillierovi otci; a guvernér Bastily, u něhož jsem obnovil své stížnosti, místo aby ho za to potrestal, mu dovolil chodit v nedělích na mši s ostatními zajatci. A maje od 21. června list o svobodě svého synovce, o němž jsem mluvil výše, a zvěda, že se pan d’Hocquincourt vrací z Lotrinska, napsal jsem mu, abych ho požádal, aby se jím chtěl uvázat a přivést mi ho do Paříže, a napsal jsem tomu, kdo konal mé věci v Lotrinsku, aby mu opatřil vše, co by bylo k jeho cestě potřebné, v případě, že by to pan hrabě de Tornielle nechtěl opatřit; jemuž jsem rovněž o tom napsal a vzkázal mu, že svého řečeného synovce vložím na akademii, kdybych viděl, že se chystá učinit něco dobrého, a že kdybych ho viděl nakloněného činit zle, držel bych ho u sebe v Bastile a hleděl bych z něho učinit něco dobrého; a vloživ všechny výše řečené listy do jednoho paketu s listem královým, adresované panu d’Hocquincourt, poslal jsem je panu de Ramefort⁷⁹, který mi slíbil, že je dá bezpečně vydat do rukou pana d’Hocquincourt. Ale stalo se, že pan de Villarceau, mistr žádostí, zadržel po dvě pošty (nevím, jakým rozkazem) všechny pakety, které přicházely pro řečeného pana d’Hocquincourt do Nancy; a já jsem následující poštou vzkázal tomu, kdo koná mé věci, aby neopomněl vykonat pro odjezd mého synovce to, co jsem mu byl nařídil svými předešlými listy; a ten, byv v nesnázi, že je nedostal, přijel 12. tohoto měsíce do Nancy, aby se dozvěděl, co se s nimi stalo, což zvěděl téhož večera příjezdem pana de Fontenay-Mareuil, který přijížděl nastoupit po panu d’Hocquincourt ve správě Lotrinska. Ale list krále o svobodě mého synovce vydali teprve v hodinu, kdy řečený d’Hocquincourt chtěl odjet, a ne jemu, nýbrž mému řečenému synovci, jemuž adresován nebyl, ani ostatní listy, které jsem psal; a ten, otevřev je a vida, že vzkazuji hraběti de Tornielle, že ho budu držet v Bastile, mu je nechtěl poslat a připravil se se dvěma nebo třemi takovými ničemy, jako byl sám, odejít do Burgundska, což mu bylo snadné; neboť bez toho, že by ho zadrželi do nějakého rozkazu krále, dali mu vyjít z Nancy s jeho sluhou, a on šel vyhledat vévodu lotrinského v Burgundsku: z čehož jsem pocítil krvavou nelibost, namlouvaje si, že ho dali uniknout naschvál, aby to všechno svrhli na mne.

Zlý úspěch obležení Saint-Omer způsobil, že se král rozhodl vydat se do Pikardie, aby byl na místě a svou přítomností odpomohl nepořádkům, které byly v jeho vojskách⁸⁰, a dal postoupit maršálovi de Brézé s jeho vojskem, aby se spojil s ostatními nebo aby jim byl oporou.

Z druhé strany odjelo námořní vojsko, jemuž velel arcibiskup bordeauxský, 23. z la Rochelle, aby šlo k pobřeží Fontarabie, která se velmi dobře hájila a chtěla čekat pomoc, kterou jí po moři i po zemi slibovali.

Srpen: Renty, spor o pořadí u Panny Marie a Guetaria

Srpen. – Během měsíce srpna dal král napadnout zámek Renty⁸¹, který byl na konci osmi dní uveden v jeho poslušnost; ale jak jej chtěl dát zbořit a jak se na tom pracovalo, nepřátelé v …..⁸² Potom, vida blížit se čas královnina slehnutí, vrátil se z Pikardie do Saint-Germain-en-Laye, zanechav pana kardinála na hranici, a ten v jeho nepřítomnosti dal napadnout le Catelet⁸³.

Maršál de Brézé měl, jak jsem řekl výše, velení vojska, které bylo sebráno v Rethelois, a dostal po zrušení obležení Saint-Omer rozkaz postoupit; a dokonce se věřilo, že bude mít první a hlavní poslání, byv švagrem pana kardinála a nemaje král velké uspokojení z maršálů de la Force a de Châtillon. Ale protože si pan kardinál, aby mu ten úřad dal bez šeptání, byl přál, aby mu na nějakou malou dobu dali za druha pana maršála de la Force — proto, že pan de Brézé nebyl tak velké zkušenosti —, odmítl toho druha a řekl panu kardinálovi, že není zvíře společenské a aby ho nechal konat samotného; což když mu řečený pan kardinál nepovolil ani naprosto neodmítl, když ho viděl v Abbeville, nicméně na to, že mu řekli, že se opět mluví o jeho spojení s panem maršálem de la Force, dal jednoho rána sebrat náčelníky vojska, a řekl jim, že svůj úřad opouští, a složil jej s velením, které zanechal panu de Lambert, polnímu maršálovi, a bez toho, že by se rozloučil s králem nebo s panem kardinálem, vrátil se do Paříže, cokoli mu mohl namluvit a říci pan de Chavigny, který byl za ním poslán, aby ho dal změnit záměr; a zůstav v Paříži jedinou noc, vrátil se poštou do Anjou.

Dne 15. tohoto měsíce, v den Nanebevzetí Panny Marie, dal král učinit v Paříži slavné procesí pro zasvěcení, které učinil své osoby, svého království a svých poddaných Panně Marii. Nastal toho dne v kostele Panny Marie Pařížské velký zmatek a pohoršení, způsobený právě těmi, kdo mu měli zabránit a potrestat jej, kdyby jej byli vzbudili jiní; čehož příčina byla, že parlament a účetní komora mají v obyčeji kráčet v procesích, do nichž vstupují, parlament po pravici a účetní komora po levici, tak že první presidenti jednoho i druhého jdou vedle sebe; a když vstoupí do chóru kostela Panny Marie, postaví se parlament po pravici a komora po levici do lavic kanovníků; a je-li to Te Deum, postaví se první presidenti do sedadel nejbližších oltáři a zbytek jejich sborů za nimi až po místa nejbližší dveřím chóru; a je-li to při obecném procesí, postaví se první presidenti do sedadel u dveří a sbory za nimi, končíce u oltáře. Nuže, při vstupu není žádného pořádku, protože se každý sejde v chóru bez ceremonie; ale když je třeba kráčet, aby se šlo k procesí, musí se nutně oba sbory zkřížit, aby se ujaly jeden pravé a druhý levé ruky: první president účetní komory si činil nárok kráčet za presidentem parlamentu, když se mělo vyjít z chóru, a ostatní presidenti v čepci, nechtějíce mezi svého prvního presidenta a sebe nikoho pustit než guvernéra Paříže, mu v tom zabránili; nad čímž se oba sbory daly nejprve do strkání a potom do bití, takže v kostele byl velmi velký nepořádek, a pan de Montbazon⁸⁴ a několik lučištníků i jiných vzali meč do ruky. Dali o tom vyšetřovat z jedné i z druhé strany; ale král, byv rychle o té nepříhodnosti zpraven, přitáhl to všechno k sobě, aby je urovnal podle toho, jak by uznal za dobré.

Věci zevní se po ten měsíc držely téměř v témž stavu, vévoda Výmarský se drže táborem před Götzem a vévoda lotrinský čině totéž před panem de Longueville, který bez námahy vzal zpět Champlitte⁸⁵. Holanďané se o nic nepokusili, ani Španělé. Obležení le Catelet pokračovalo, jakož i obležení Fontarabie, vyjma že na moři mělo naše lodní vojsko nějakou výhodu nad nepřátelským, jemuž potopilo a spálilo několik lodí.

Téhož měsíce se královna matka po téměř sedmi a půl letech pobytu ve Flandrech odtud odebrala⁸⁶ a s bezpečným průvodním listem, který si poslala vyžádat od Stavů, přijela do Bois-le-Duc, kde byla nádherně přijata, a potom do Haagu.

Ze strany Itálie vložili Španělé po dobytí Vercelli své oddíly do posádek, aby se občerstvili z námah, které měli při obležení toho místa a při obležení Brem, a naše oddíly, jimž velel kardinál de la Valette, se v poli vůbec neukázaly, nebyvše k tomu dosti silné.

Dne 29. tohoto měsíce, v neděli, jsme učinili sňatek mého synovce de Tillières s vdovou po zemřelém hraběti de Mastas⁸⁷; z čehož jsem měl mnoho uspokojení, byvši to bohatá, šlechtická a čestná partie. A 25. téhož měsíce⁸⁸ přišlo lodní vojsko krále, jemuž velel pan bordeauxský a které bylo zakotveno proti Fontarabii po dobu obležení, napadnout čtrnáct velkých lodí španělských, které byly přijely vhodit pomoc do Fontarabie [a vyložit nedaleko odtud tři tisíce mužů pěších, aby zvětšily vojsko admiranta aragonského⁸⁹, jenž se byl přišel položit táborem u Fontarabie]⁹⁰, aby naše přinutily obležení zrušit; a štěstí bylo pro nás tak velké, že se vítr, který nám byl protivný, v okamžiku obrátil a stal se protivným nepřátelům, takže — když je byl vehnal do rejdy, odkud nemohli vyjít⁹¹ — bylo panu bordeauxskému snadno poslat na ně zápalné lodi, které je všechny zapálily se vším, co nesly, až na jednu loď, jež se spasila.

Téměř v týž čas Manicamp, který se byl ze strachu z potrestání — po tom, co ztratil tvrze, jež byl vévoda Výmarský na Rýně vystavěl a potom mu je složil — stáhl a ukryl, vida obležení Saint-Omer začaté, přišel nabídnout maršálovi de Châtillon, že tam bude sloužit a tak dobře konat svou povinnost, aby si mohl zasloužit obdržet milost: potom se vrhl do tvrze U přechodu a kapituloval s nepřáteli, kteří ho poslali s tím, co bylo vevnitř, zpět do Francie přes Verdun; a po tom, co tam vložil oddíly, přišel vyhledat pana kardinála do Amiens bez jiného bezpečí než toho, které si vzal ve své představě: ale pan kardinál ho dal hned vložit do amienské citadely a dal mu začít jeho proces.

Posledního dne tohoto měsíce, když byl král vrátivší se ze své pikardské cesty v Saint-Germain, chytila ho třídenní zimnice, která ho držela po devět záchvatů.

Princ Oranžský, nemaje štěstí v záměru, který měl na Antverpy, po tom, co se vzpamatoval ze své ztráty a postavil své vojsko silnější než předtím, přišel obléhat město Geldern⁹². Ale arcivévoda kardinál infant, [který byl na výzvědech, kde si vybere svůj zásek, jakmile o tom dostal zprávu, že jde obléhat Geldern]⁹³, se tam vydal velkými denními pochody a přišel tam, než byli Holanďané zakopáni. Vynutil nejprve ležení hraběte Jindřicha Fríského⁹⁴ 27. srpna; což zavázalo princa Oranžského zrušit obležení posledního dne téhož měsíce a stáhnout se, aniž se po všechen zbytek tažení pokusil o jakýkoli jiný výkon.

Září: narození dauphina a pohroma u Fontarabie

Září. – Měsíc září začal velkým a znamenitým bojem patnácti galér francouzských proti stejnému počtu španělských, téměř na dohled od Janova; boj byl velmi zatvrzelý a nakonec se skončil k výhodě Francie, ježto španělské galéry útěkem⁹⁵ zanechaly hry se ztrátou pěti svých a dvou našich.

V témž čase dostal pan maršál de Châtillon pro zlé uspokojení, které z něho měli pro úspěch obležení Saint-Omer, rozkaz odebrat se do svého domu.

Ale 5. tohoto měsíce, v den nedělní, v jedenáct hodin ráno se narodil pan dauphin, po tom, co držel královnu v porodních bolestech bezmála pět hodin. Bylo to radování tak obecné po celé Francii, že se předtím podobné nevidělo: radostné ohně trvaly více než osm dní nepřetržitě.

Potom přišla, aby tu radost zmírnila, hněvivá zpráva ze strany Fontarabie: obležení toho města trvalo už přes dva měsíce a každý den se čekalo jeho dobytí, když tu naopak přišla zpráva, že Španělé 7. tohoto měsíce vynutili naše zákopy, které byly našimi dosti lehko opuštěny s takovým zděšením, že se celé vojsko stáhlo ve velkém nepořádku, zanechavši všechna zavazadla a všechny kanóny v moci nepřátel, a ztrativši asi osm set mužů zabitých ranami z ruky a bezmála dva tisíce utopených — a to v předvečer dne, kdy mělo být město vzato, ježto obležení byli vzkázali admirantovi a markýzi de los Velez⁹⁶, generálům španělského vojska, kteří byli už dvacet dní položeni táborem před našimi zákopy, aby se pokusili jim přispět, že kdyby se toho dne nepokusili učinit nějaký zdařilý pokus, nemohou se už déle udržet. Čtyři dny předtím dali vybuchnout minu pod jedním baštionem, která jej byla rozevřela, takže se tam mohlo snadno vystoupit, jak svědčí ti, kdo se z té porážky vrátili; a pan vévoda de la Valette, který měl dát učinit zuřivý útok, jej toho dne neuznal za vhodný, nýbrž odložil tu věc na nazítří, a nepřátelé měli zatím pokdy zakopat se na řečeném průlomu a nabýt zpět své mysli, která byla v hodinu miny celá zmatená; a nazítří nedal udeřit tak náhle, jak bylo třeba. Což řečený vévoda de la Valette neříká a uvádí jiné důvody. Tolik je toho, že mu pan princ ten útok odňal a dal jej panu bordeauxskému, jeho smrtelnému nepříteli; a ten pan bordeauxský jej přijal a připravil se s tolikou péčí a rychlostí, že se zajisté věří, že by byl v den Panny Marie září to místo vzal, kdyby se byla předešlého dne nestala ta porážka, jež byla tak velká, že ještě dva dny potom přišli nepřátelé odvézt baterii dvou kanónů, které byly na druhé straně řeky Bidassoy směrem k Saint-Jean-de-Luz. Hned poslali ode dvora dva komisaře⁹⁷, aby zvěděli, kdo tu velkou porážku způsobil a kdo je jí vinen. Každý se z toho svezl na pana vévodu de la Valette, který byl v témž čase povolán, aby přišel králi složit počet ze svých činů. Ale on, vida, že nemá posměváčky na své straně, nalodil se na skotskou loď, kterou dal vypravit do války, a odešel do Anglie, kde byl dobře přijat a kam byla také nemnoho času předtím přijela královna matka. Ale protože měli jeden i druhý na moři velké bouře, přirazili tam teprve následujícího měsíce⁹⁸.

Projde málo měsíců, aby mi nad mé obyčejné neštěstí nenastala nějaká nová nehoda: ten tu mi dal jednu velmi hořkou, a to že vévoda Karel, jehož předkům byli moji předkové učinili tolik znamenitých služeb a jemuž jsem — dokud byl ve Francii jako mladý chlapec — tak pečoval, jako bych byl býval jeho vychovatelem, a pro něhož byl můj synovec de Bassompierre tak zapálen, že nad to, že dlouho snášel jeho výstřelky, vynaložil ve jeho službě sto tisíc écu ze svého a byl při tom zajat a zmrzačen na jedné ruce, a za nímž můj synovec rytíř byl před třemi měsíci přišel [proti svému dobru] a proti mé vůli — poslal v pondělí 5.⁹⁹ tohoto měsíce plukovníka Cliquota se třemi pluky pěchoty, třemi jízdy a dvěma kusy kanónů vzít můj dům v Harouel, který nevedl žádnou válku a který nebyl pro jeho věci nijak důležitý, aby tím způsobem bylo to, co zbývalo z toho markrabství, úplně vypleněno a opuštěno.

Měl jsem ještě jednu velmi prudkou nelibost ve svém zvláštním, ale přešla mi¹⁰⁰.

Ve čtvrtek 23. téhož měsíce (4 H. d. M.)¹⁰¹ mi nastaly také velké bolesti z rány kopím, kterou jsem byl dostal v březnu roku 1605, protože se rána znovu zanítila a dvakrát udělala kůrku, a chirurgové se báli, aby to nebyl svalek, který se byl udělal na pobřišnici a který by se chtěl povolit. Ale Bůh mi dobrým štěstím poslal známost jedné operatérky jménem Giot, tchyně prvního seržanta Bastily, která mi začala v pondělí 27. tohoto měsíce po celý měsíc klást náplasti, jež onu velkou a okrouhlou jizvu svedly na tak malý bod, že by člověk řekl, že to nebyla než rána mečem.

Téhož měsíce dal král obléhat le Catelet, jediné místo, které na nás nepřátelé drželi, a to se po tom, co několik dní obležení vydrželo, vzdalo¹⁰².

Téhož měsíce se také narodila infantka španělská¹⁰³, což dalo pozorovat, že v týž měsíc se oběma králům narodili syn a dcera, jako se to bylo stalo jejich otcům sedmatřicet let předtím, a ti byli spolu oddáni¹⁰⁴.

Říjen až prosinec: zpustošený Harouel, Breisach a smrt otce Josefa

Říjen. – V tomto měsíci říjnu nastalo několik rozličných nehod. Neboť král český¹⁰⁵, postaviv na nohy dosti značné vojsko a vytáhnuv do pole v tom dolním Německu, byl hned rozbit¹⁰⁶ císařskými oddíly, jimž velel Hatzfeld¹⁰⁷, a jeho druhý bratr jménem princ Robert¹⁰⁸, mladý muž mnoha naděje, tam byl zajat.

Mladý vévoda savojský zemřel také toho měsíce, zanechav svého jediného druhého bratra, sedmiletého, dědicem svých velkých zemí¹⁰⁹.

Panu vévodovi d’Épernon bylo interdikováno jeho guvernérství v Guyenne a dostal rozkaz přijet do Plassac a odtud se nehýbat až do nového rozkazu. To guvernérství bylo komisí dáno panu princi, který je šel přijmout. Pan vévoda de la Valette dostal také výslovný rozkaz krále šlechticem, jejž k němu poslal, aby ho přišel vyhledat; čemuž slíbil uposlechnout, a rozloučiv se s panem princem, u něhož byl, odjel, aby se tam vydal; ale místo aby přijel ke dvoru, šel vyhledat svého otce do Plassac, a odtud, přešed do Médoku, nalodil se na skotskou loď, aby se dostal do bezpečí mimo Francii, 19. tohoto měsíce.

Také královna matka, která nějaký čas pobyla v Holandsku, po tom, co tam navštívila všechna krásná města té země, nalodila se, aby se odebrala do Anglie.

Konečně vévoda lotrinský, chtěje se pokusit vhodit do Breisachu pomoc potravinami, učinil k tomu cíli své přípravy ve městě Thannu; a nemaje jízdu, aby to vykonal, poslal o ni požádat generála katolické ligy jménem Götz, který mu poslal patnáct set koní, s nimiž a se třemi tisíci muži pěšími, které měl, se vydal se svým konvojem. Ale vévoda Výmarský, dostav o tom zprávu (pochybuje se, nebylo-li to samým Götzem), a Götz, který měl v týž čas učinit pokus z druhé strany Rýna, aby se zkusil o totéž, stáhnuv se, aniž to podnikl — měl řečený vévoda Výmarský všechen pokdy přispěchat vévodovi lotrinskému se svou jízdou; a když učinil pouze zdání, že napadá jízdu vévody lotrinského, která přišla od Götze, 13. dne října¹¹⁰, utekla řečená jízda Götzova, aniž vyčkala nárazu, a zanechala pěchotu s vozy a kárami konvoje na milost nepřátel; a ta pěchota, ohradivši se káry, učinila svůj odchod tak dobře, že řečený konvoj přivedla bez jakékoli ztráty do Thannu, ježto ji vévoda Výmarský nikdy nemohl vynutit. Ale protože se zlé štěstí vrhá vždy na ty, které začalo stíhat, můj synovec de Bassompierre, kterého s mnoha důvody dokonale miluji, byv před málo měsíci uctěn císařem úřadem velkého mistra jeho artilerie v provinciích na této straně Dunaje, byl jej přišel přijmout u císařských vojsk, která na jeho úřadu závisela; a přešed nejprve do vojska Hatzfeldova v Hesensku, potom do vojska Piccolominiho, byl konečně přišel dát se poznat a přijmout ve vojsku, jemuž velel vévoda lotrinský, šest dní před tím bojem, a byl hotov odtud odjet, když řečený vévoda učinil rozhodnutí vhodit potraviny do Breisachu, což mého synovce (o němž mohu bez lichocení a bez pochlebování říci, že nehledá nic než příležitosti získat čest) zavázalo zůstat, aby byl v tom střetnutí; a postaviv se v čelo jízdy, která tak zbaběle uprchla, nechtěl činit jako ona, a s dvaceti nebo pětadvaceti koňmi, které ho nechtěly opustit, udeřil na nepřátele; a když byl jeho kůň pod ním zabit, byl zajat a odveden do Colmaru, kde byl velmi dobře a s mnohou zdvořilostí traktován vévodou Výmarským, který — vrátiv se ke své blokádě Breisachu — ho nechal v řečeném Colmaru ve stráži markýze de Montausier¹¹¹, jenž s ním zacházel tak lidsky a s tolika svědectvími své přízně, že to bylo řečenému vévodovi podezřelé a ten ho přeložil do Benfeldu, kde byl přísně hlídán¹¹².

Ztratil jsem téhož měsíce malou dceru svého bratrance de Créquy, dceru svého bratrance de Canaples¹¹³.

Měl jsem zprávy, že moji poddaní z Harouel a z celého toho markrabství opouštějí vesnice, nebyvši jim možno obstát, majíce oddíly vévody Karla, které držely zámek, a oddíly krále, které je z té příčiny traktovaly jako nepřátele — a to tak, že v sobotu 30. tohoto měsíce přišel pan de Bellefonds¹¹⁴, polní maršál, v noci přepadnout samo městečko Harouel a úplně je vyplenil.

Konečně jsem přijal ještě tu nelibost, že jeden zlý člověk, lucký bankéř jménem Vanelli, jemuž jsem nebyl nic dlužen, dal pod falešným dluhem, který předstíral, zabavit krásnou tapiserii, kterou nesli natáhnout do sálu biskupství u Panny Marie, kde se konal jeden akt. Byl jsem tím činem tím více rozhněván, že se mi nikdy nic podobného nestalo, jakýkoli dluh jsem měl, byť jsem jich v minulosti měl velmi velké. Ta nelibost mi nastala 26. toho měsíce a zrušení zabavení jsem dostal 29. následujícího.

Listopad. – Následující měsíc listopad byl provázen velmi velkými bouřemi na moři, které daly ztratit mnoho lodí, a především v Holandsku, kde na rejdách zahynulo více než šedesát lodí. Královna matka krále, která se byla nalodila předešlého měsíce, [nebyla] těch bouří vyňata; neboť byla několik dní, co bloudila po moři, než mohla přirazit k Anglii, kam konečně přijevši byla velmi čestně přijata¹¹⁵. Za málo dní tam přijel také pan de la Valette, který se byl stáhl z Francie, boje se nemilosti krále; a bouře dvorní dala téhož měsíce ztroskotat paní markýze de Senecey, mé sestřenici¹¹⁶, která dostala rozkaz odebrat se se ztrátou svého úřadu čestné dámy královny: paní de Brassac¹¹⁷ byla na její místo podstoupena a jejímu muži bylo také dáno superintendantství domu královnina. Také Sanguin, který se velmi tlačil ke králi a jemuž Jeho Veličenstvo činilo dosti dobré pohoštění, dostal rozkaz opustit dvůr.

Prosinec. – Mrtvost přišla do té malé rodiny, která mi zbývala v Paříži, v měsíci prosinci; neboť mi z ní tři v deseti dnech zemřeli.

Měl jsem rozličné nelibosti v Bastile, způsobené několika ničemy; a abych nedělal hluk a nekompromitoval se, požádal jsem guvernéra, aby dal na několik dní zavřít jednoho z nich, jménem Tenance¹¹⁸, což byla jediná prosba, kterou jsem řečenému guvernérovi pro své zvláštní učinil — a on ji nejen neučinil a řekl mu toliko, aby se zdržel toho, aby se přede mnou objevoval, ale dokonce mi na navádění své ženy dal učinit svým místodržitelem v nedělní ráno 19. velmi nepatřičnou řeč o tom předmětu, řka mi, že řečený Tenance musí vystupovat na terasu a že nemůže činit jinak.

Téhož měsíce otec Josef, který byl nějaký čas předtím napaden mrtvicí, do ní zpět upadl 16. tohoto měsíce, z čehož nikdy nemohl být zachráněn, a v sobotu 18. v jedenáct hodin ráno zemřel. A téhož dne se město Breisach po dlouhém obležení vzdalo vévodovi Výmarskému¹¹⁹.